IV. ÚS 973/10

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků.

Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém se žalobou proti žalovanému J. Š. domáhal ochrany vlastnického práva k pozemku p. č. 535, zapsaného na LV č. [LV] pro obec Velké Meziříčí a k. ú. [k.ú.], který nabyl děděním po svých rodičích. Namítl, že obecné soudy extenzivní interpretací ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. nesprávně dovodily, že právní předchůdci žalovaného nabyli vlastnické právo i k části pozemku, která není zastavěná stavbou. Stěžovatel upozornil, že žalovaný je vlastníkem okolních pozemků, a aplikací ustanovení § 127 odst. 3 občanského zákoníku by mu bylo právo řádného užívání stavby dostatečně zajištěno. Porušení práva na rovnost subjektů stěžovatel spatřoval v přístupu obecných soudů, které dle jeho názoru zkoumaly věc pouze z hlediska žalovaného a s námitkami jím vznesenými se nevypořádaly; porušení práva na řádný proces stěžovatel spatřoval v nepřiměřené délce řízení, ve kterém byl nakonec ve svých právech zásadním způsobem postižen.

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 4. 2010 zcela odkázal na odůvodnění napadených rozsudků a konstatoval, že právní posouzení soudů všech tří stupňů je v podstatě shodné.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou vyplynulo, že předmět řízení, jak byl doplňován a upravován, a v němž obecné soudy o konkrétních návrzích postupně rozhodovaly, tvořil již jen návrh stěžovatele na vyklizení a zdržení se užívání parcely č. [parcela] v k. ú. [k.ú.]. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I.) s tím, že povinnost zdržet se užívání pozemku a vyklidit ho se nevztahuje na část pozemku označenou v geometrickém plánu ze dne 2. 5. 1991 samostatným parcelním číslem 532/2. V této části okresní soud žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 33 Kč jako náhradu za nabytou část pozemku (výrok III.).

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl a náhradový výrok zrušil bez náhrady. Soud se zabýval genezí vlastnického práva k parcele č. [parcela] v k. ú. [k.ú.] a vlastnickým právem stěžovatele k části této pozemkové parcely označené podle současného geometrického plánu jako st. p. č. 49/2 (o níž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto) a p. č. 535/6. Odvolací soud výkladem a aplikací příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. a v souladu s tehdejší judikaturou soudů (rozhodnutí Rc 155/53, Rc 65/72) dospěl k závěru, že právní předchůdce žalovaného nabyl stavbou domu čp. [č.p.] vlastnictví nejen k pozemku přímo zastavěnému, ale i k bezprostředně přilehlému pozemku. Toto zjištění vedlo odvolací soud k závěru, že stěžovatel nebyl v tomto rozsahu vlastníkem pozemku č. 535 a že k návrhu na jeho vyklizení nebyl věcně legitimován. Návrh na vyklizení zbývající části parcely č. [parcela] označené jako parcela č. [parcela] neshledal odvolací soud důvodným, neboť v řízení bylo prokázáno, že zde žalovaný nemá žádné své věci. Odvolací soud nerozhodl o náhradě za pozemek nabytý tzv. zpracováním s odůvodněním, že určení vlastnictví nebylo předmětem řízení a otázka vlastnictví byla řešena jako předběžná ve vztahu k aktivní legitimaci stěžovatele. Odvolací soud věc vrátil soudu prvého stupně zpět pouze k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl. Neshledal důvod odchýlit se od právních závěrů judikovaných již dříve k otázce nabytí vlastnictví k pozemku zpracováním podle § 126 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb. a potvrdil i správnost zamítnutí žaloby o zdržení se užívání a vyklizení pozemku označeného p. č. 535/5.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly porušeny ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že obecně nevylučuje, že by nesprávným výkladem již zrušených, avšak stále aplikovatelných norem nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces a v jeho důsledku k porušení vlastnického práva. Nemůže jít však o jakýkoliv výklad, ale pouze o takový, který nese rysy svévole či se nachází v extrémním rozporu s principy spravedlnosti např. z důvodu přepjatého formalismu (srov. nález III.ÚS 224/98, Sb. n. u. sv. 15, str. 17). Takové pochybení však v projednávané věci neshledal. Pokud stěžovatel brojil proti zamítnutí žalobního návrhu, jímž se domáhal vyklizení parcely nyní označené p. č. 535/5, ani zde neshledal Ústavní soud žádný důvod ke svému zásahu. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně zřetelně vyplývá, na základě jakých důkazů obecný soud učinil skutkové zjištění, že žalovaný nemá na uvedené parcele žádné věci, a proč (s ohledem na předmět řízení) nemohl žalobnímu žádání vyhovět. Učiněné skutkové zjištění a právní závěr obecného soudu z něho vyvozený tak Ústavní soud respektoval, neboť námitka stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti nemohla z hlediska tvrzeného porušení kautel spravedlivého procesu toto rozhodnutí nikterak zvrátit. K obecnému tvrzení stěžovatele, že se soud nevypořádal s jeho námitkami, Ústavní soud ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva konstatuje, že závazek soudů odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán jako povinnost odpovědět na každý argument účastníka řízení. Stejný závěr stíhá i tvrzení o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny zaručujícího rovnost účastníků. Ústavní soud ze spisu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ověřil, že stěžovatel se osobně či prostřednictvím právního zástupce účastnil jednání nalézacího a odvolacího soudu, uplatnil svoje námitky, navrhoval důkazy k podpoře svých tvrzení, svoje žalobní návrhy doplňoval, reagoval na návrhy protistrany a čerpal opravné prostředky. Nic, co by nasvědčovalo znevýhodnění stěžovatele oproti straně žalované, neshledal. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu. Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, které jim jsou předloženy stranami, jež nejsou schopny či ochotny se dohodnout a vyřídit své neshody mimosoudně. Z toho plyne (s výjimkou zcela mimořádných a ojedinělých případů), že soud zpravidla přisvědčí jen jedné straně. Výsledek sporu sám o sobě nemůže rovnost účastníků řízení porušit. Ke kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného, soudního řízení (tj. k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zaručující každému projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě) Ústavní soud odkazuje na svoji rozhodovací praxi, ve které vyložil, že samotná existence průtahů ke kasaci napadených rozhodnutí nepostačuje; po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., dne 27. 4. 2006, považuje takovou ústavní stížnosti za nepřípustnou. Je tomu tak proto, že legální definicí citovaného zákona (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí) bylo najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona). Ústavní soud reflektoval novou právní úpravu a ve své současné rozhodovací praxi zastává stanovisko, že procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Řečené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterýmžto zákonem je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy. Vzhledem ke shora uvedenému se Ústavní soud námitkou nepřiměřené délky řízení ve stěžovatelově věci nezabýval, neboť zrušení napadených rozhodnutí z tohoto důvodu by postrádalo ochrannou funkci ústavní stížnosti a k poskytnutí zadostiučinění v případě zjištění neodůvodněných průtahů není oprávněn. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. června 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu