Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michalem Bartoněm o ústavní stížnosti stěžovatelky L. E., zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2026 č. j. 25 Co 76/2026-474, usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. února 2026 č. j. 12 C 180/2018-467 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 2. února 2026 č. j. 12 C 180/2018-462, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a D. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Nymburce rozhodl napadeným usnesením ze dne 2. 2. 2026 č. j. 12 C 180/2018-462, vydaným asistentkou soudce, jímž vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve věci určení vlastnictví k pozemku, vyklizení pozemku, odstranění stavby a náhrady majetkové újmy. Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2025 č. j. 25 Co 115/2025-437. Asistentka soudce vyzvala stěžovatelku k úhradě soudního poplatku ve výši 84 000 Kč, vypočteného jako šestinásobek základní sazby 14 000 Kč podle položky č. 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků, jelikož stěžovatelka v žalobě kumulovala více nároků se samostatným skutkovým základem. Dále byla stěžovatelka poučena, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě uhrazen, bude dovolací řízení zastaveno.
2. S námitkami stěžovatelky, v nichž tvrdila, že poplatek měl být stanoven ve výši 14 000 Kč, neboť dovolání směřovalo proti jedinému rozhodnutí odvolacího soudu, se okresní soud neztotožnil a napadeným usnesením ze dne 18. 2. 2026 č. j. 12 C 180/2018-467 usnesení asistentky soudce ze dne 2. 2. 2026 potvrdil. V odůvodnění soud zdůraznil, že stěžovatelka v řízení kumulovala více nároků se samostatným skutkovým a právním základem, přičemž podle § 6a odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoSP"), se poplatky za předměty řízení, pro které jsou stanoveny různé sazby, sčítají. Proto výzva k úhradě 84 000 Kč odpovídá zákonu.
3. Odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným usnesením ze dne 19. 3. 2026 č. j. 25 Co 76/2026-474 odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že usnesení o vyměření soudního poplatku má deklaratorní povahu, neboť nezakládá novou poplatkovou povinnost, nýbrž toliko individualizuje povinnost zákonem již stanovenou, a proti takovým usnesením odvolání podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není přípustné. Poukázal rovněž na to, že zákonným opravným prostředkem bylo výlučně podání námitek podle § 9 odst. 2 ZoSP a že chybné poučení okresního soudu o přípustnosti odvolání nemůže přípustnost tohoto opravného prostředku samo o sobě založit. Krajský soud proto odvolání odmítl podle § 218 písm. c) o. s. ř.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Soudy aplikovaly zákon způsobem contra legem, neboť Sazebník soudních poplatků u položky č. 23 výslovně stanoví, že při podání dovolání proti jednomu rozhodnutí odvolacího soudu se poplatek vybírá pouze jednou, přičemž toto zvláštní pravidlo vylučuje obecnou logiku sčítání sazeb podle § 6a odst. 2 ZoSP. Stěžovatelka dále namítá, že výše poplatku 84 000 Kč představuje nepřiměřenou překážku přístupu k dovolacímu soudu, a to bez zákonné opory. Stěžovatelka nezpochybňuje, že v některých situacích může být sčítání namístě - např. Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 634/19 a Nejvyšší soud v usnesení ze dne 22. 1. 2020 sp. zn. 30 Cdo 2626/2019 podle stěžovatelky skutečně připustily sčítání pevných sazeb v případech více samostatných nároků. Tyto závěry však vznikly v jiném procesním a normativním kontextu. Netýkaly se situace, v níž zákonodárce pro dovolání výslovně stanovil, že poplatek se podle položky č. 23 bodu 1 písm. d) se vybere pouze jednou. Stěžovatelka uhradila soudní poplatek pouze z procesní opatrnosti. Tím, že soudy přednostně aplikovaly obecné pravidlo sčítání sazeb před zvláštní úpravou pro dovolání, bylo podle stěžovatelky porušeno její právo na předvídatelnou aplikaci práva.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda byla ústavní stížnost podána ve stanovené lhůtě, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opožděná.
6. Ačkoliv krajský soud odvolání stěžovatelky odmítl jako objektivně nepřípustné, nelze stěžovatelce klást k tíži, že se řídila nesprávným poučením okresního soudu, který ji o možnosti podat odvolání (nesprávně) poučil. Lhůta pro podání ústavní stížnosti se za okolností popsaných shora odvíjí až od okamžiku doručení rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí odvolání (srov. k tomu obdobně např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11). Ústavní stížnost tak byla podána včas.
7. Přestože je ústavní stížnost včasná, Ústavní soud dospěl k závěru, že je nepřípustná.
8. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů jako orgán ochrany ústavnosti až v momentě, kdy náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.
9. Ústavní soud je při posuzování ústavních stížností směřujících proti výzvám k úhradě soudního poplatku vázán stanoviskem pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13. Podle tohoto stanoviska je ústavní stížnost proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, nepřípustná. Výzva k zaplacení soudního poplatku (a na ni navazující usnesení o námitkách) má totiž pouze deklaratorní charakter a sama o sobě není způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.
10. Efektivním prostředkem nápravy je podání návrhu na vrácení soudního poplatku, resp. jeho části (přeplatku) u příslušného soudu, přičemž až rozhodnutí soudu o tomto návrhu může představovat zásah do práv účastníka řízení. Jinak řečeno, až konečné rozhodnutí o nevrácení poplatku by mohlo být (za splnění dalších podmínek) předmětem ústavněprávního přezkumu (srov. např. nález ze dne 7. 8. 2025 sp. zn. I. ÚS 285/25 nebo usnesení ze dne 10. 7. 2020 sp. zn. II. ÚS 1829/20).
11. Protože napadená usnesení představují jen procesní rozhodnutí, v rámci nichž nebylo posouzení poplatkové povinnosti stěžovatelky s konečnou platností uzavřeno, a stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny efektivní prostředky nápravy, je ústavní stížnost nepřípustná.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2026
Michal Bartoň v. r. soudce zpravodaj