Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. F. M., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2013, č.j. 1 Aps 10/2012-20, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 2 odstavci 3 a v čl. 4 Ústavy a v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2012, č.j. 5 A 89/2010-29, byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele; následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se správní žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem Ministerstva financí ČR, který spatřoval v tom, že byl opakovaně povinován podepsat formuláře obsahující předtištěný text: "PROHLAŠUJI, ŽE VŠECHNY MNOU UVEDENÉ ÚDAJE V TOMTO PŘIZNÁNÍ JSOU PRAVDIVÉ A ÚPLNÉ A STVRZUJI JE SVÝM PODPISEM". Přitom povinnost podepsat takové prohlášení není dána žádným právním předpisem. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, podle kterého nemůže být nikdo zkrácen ve svých právech podpisem takového prohlášení. Stěžovatel namítá, že z celé řady indicií je zřejmé, že se jedná o prohlášení podepsané osoby a nikoliv daňového subjektu, přičemž na něm, jakožto na daňovém poradci je tato povinnost vyžadována souběžně a nezávisle na povinnosti podat daňové přiznání. V takovém postupu shledává nesprávnost napadeného soudního rozhodnutí a domáhá se toho, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 A 89/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ze spisu Městského soudu v Praze se podává, že se nejednalo o první žalobu stěžovatele tohoto typu. V projednávaném případě však, za existence předchozí judikatury, rozhodl nalézací soud rozsudkem, v němž vyložil nedůvodnost správní žaloby, přičemž rovněž uvedl, že daňový poradce není zkrácen ve svých právech, neboť dotčené prohlášení se nevztahuje k němu, ale přímo k daňovému subjektu, jemuž je taková povinnost zákonem uložena. V kasační stížnosti stěžovatel zopakoval své námitky ze správní žaloby i s tím, že z výkladu Městského soudu v Praze plyne zjevná nadbytečnost předepisovaného prohlášení. V napadeném rozsudku rovněž Nejvyšší správní soud odkázal na svoji judikaturu, rozsudek ze dne 17. března 2005, č.j. 2 Aps 1/2005-65, v němž definoval nezbytné podmínky pro poskytnutí soudní ochrany podle § 82 a násl. s.ř.s.; rozsudek ze dne 11. července 2012, č.j. 1 Aps 5/2012-38, jímž došlo, s ohledem na novelu s.ř.s., k vypuštění jedné z podmínek. Nejvyšší správní soud přitom v projednávané věci neshledal důvodnost kasační stížnosti. Současně v odůvodnění popsal charakter přímého zastupování a z toho plynoucí přímou vázanost daňového subjektu a nikoliv daňového poradce. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem Nejvyššího správního soudu v jeho věci došlo k zásahu do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o nedůvodnosti správní žaloby, respektive kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v řízení postupoval v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah. Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2013
Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu