Pl. ÚS 1/07

Odůvodnění

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2001, R. B. (dále jen "navrhovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. 5 To 10/2001, jimiž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu ve výši 130 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.

2. Usnesením Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2001 č. j. I. ÚS 131/01-18 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) byla ústavní stížnost navrhovatele odmítnuta, jako návrh zjevně neopodstatněný.

3. Proti tomuto usnesení Ústavního soudu podal navrhovatel stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten jednomyslně rozsudkem ze dne 18. července 2006 ve věci B. proti České republice (stížnost č. 1993/02) rozhodl, že:

a) došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy,

b) konstatování porušení Úmluvy je samo o sobě dostačujícím spravedlivým zadostiučiněním za morální újmu utrpěnou stěžovatelem,

c) žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci, podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovateli vyplatit 1 500 EUR za náklady řízení,

d) návrh na spravedlivé zadostiučinění v ostatním zamítl.

4. V odůvodnění mj. uvedl, že výjimky ze zásady, podle níž důkazy mají být prováděny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného za účelem jejich kontradiktorního projednání, lze připustit pouze tehdy, není-li ohroženo právo na obhajobu, protože "ustanovení článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) v zásadě nařizují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost zpochybnit svědectví a vyslechnout osobu, která je učinila, a to během její výpovědi nebo později ... K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout ..." (bod 30 citovaného rozhodnutí). Tyto závěry pak založily porušení čl. 6 Úmluvy vůči navrhovateli, který neměl "možnost vyslechnout svého spoluobviněného, který využil práva nevypovídat," a navíc "výpovědi, které posledně jmenovaný učinil před obviněním stěžovatele pouze v přítomnosti vyšetřovatele, byly jediným důkazem, na kterém soudy založily odsouzení stěžovatele" (bod 31). Evropský soud tedy celou věc uzavřel tak, že "připouští-li vnitrostátní právo v případě, kdy spoluobviněný odmítne svědčit, možnost přečíst a použít u soudu výpověď, již učinil v průběhu přípravného řízení, není tato skutečnost důvodem pro to, aby byl obviněný zbaven práva, které mu zaručuje článek 6 odst. 3 písm. d), tedy přezkoumat nebo dát přezkoumat kontradiktorním způsobem veškeré zásadní důkazy proti sobě ... Soud se domnívá, že v daném případě nic nebránilo odvolacímu soudu, aby vyhověl žádosti stěžovatele na předvolání L. Š., vyslovené poté, co rozsudek, jímž byl posledně jmenovaný odsouzen, nabyl právní moci" (bod 33). Výpověď L. Š., kterou měl navrhovatel v úmyslu zpochybnit, byla navíc jediným podkladem pro jeho odsouzení. Umožnit navrhovateli "výslech jeho spoluobviněného tedy bylo v daném případě nezbytné, aby bylo zajištěno respektování práv obhajoby a aby řízení splňovalo požadavky spravedlivosti", když v daném případě "měly vnitrostátní orgány ... hledat další důkazy, které by potvrdily výrok o stěžovatelově vině. Vnitrostátní soudy se však spokojily s jediným důkazem obžaloby, aniž měl stěžovatel přiměřenou a dostačující možnost jej zpochybnit, a odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na opětovný výslech toho, kdo toto svědectví učinil.". Ze všech těchto důvodů bylo podle Evropského soudu právo navrhovatele na obhajobu porušeno do takové míry, že mu byl upřen spravedlivý proces.

5. Z porovnání usnesení Ústavního soudu č. j. I. ÚS 131/01-18 ze dne 13. 11. 2001 a shora citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je zřejmé, že zatímco Ústavní soud v dané věci nedovodil porušení žádného základního práva, Evropský soud shledal porušení základního práva navrhovatele zakotveného v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Proti navrhovateli byl totiž použit důkaz, na který nemohl dostačujícím způsobem reagovat. Navíc se tento důkaz stal v podstatě jediným usvědčujícím důkazem a odvolací soud ani neprovedl navrhovatelem požadovaný výslech v té době již odsouzeného L. Š.

6. Na základě shora označeného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva podal navrhovatel podle § 119 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na obnovu řízení, vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 131/01. Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 6. května 2008 č. j. Pl. ÚS 1/07-15 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) byla obnova řízení povolena a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2001 č. j. I. ÚS 131/01-18 zrušeno.

7. V obnoveném řízení Ústavní soud, vázán právním názorem Evropského soudu pro lidská práva, rozhodl podle § 119b odst. 2 a 3 za přiměřeného použití ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 7. 11. 2000 sp. zn. 101 T 223/2000 a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001 sp. zn. 5 To 10/2001 došlo k porušení základního práva navrhovatele zakotveného v článku 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto uvedená rozhodnutí zrušil rozhodnutím pléna podle § 11 odst. 2 písm. j) a § 82 odst. l zákona o Ústavním soudu. Rozhodl tak podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání poté, co účastníci řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání.

Odůvodnění

1. Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. ledna 2007 navrhl R. B. (dále jen "navrhovatel") obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 131/01, ve které usnesením ze dne 13. listopadu 2001 I. senát Ústavního soudu odmítl jeho ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 101 T 223/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 5 To 10/2001. Poté se stěžovatel obrátil na Evropský soud pro lidská práva, který dne 18. července 2006 rozhodl, že v trestním řízení, vedeném proti navrhovateli, byl porušen čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z uvedeného důvodu (porušení čl. 6 Úmluvy) navrhovatel podal, podle § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na obnovu řízení. Rozpor shora označeného usnesení Ústavního soudu s rozhodnutím mezinárodního soudu spočívá v tom, že Ústavní soud, na rozdíl od mezinárodního soudu, neshledal porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, přes to, že právě na porušení tohoto článku navrhovatel ve své ústavní stížnosti upozorňoval. Proto navrhl, aby v rámci obnovy řízení Ústavní soud zrušil usnesení vydané dne 13. 11. 2001 ve věci sp. zn. I. ÚS 131/01 a znovu projednal jeho původní ústavní stížnost. Navrhovatel má zato, že jeho návrh není nepřípustný, neboť následky porušení lidského práva trvají, protože trvají účinky rozhodnutí obecných soudů. 2. V doplnění svého podání ze dne 20. února 2007 zaslal navrhovatel Ústavnímu soudu sdělení Evropského soudu, že zmíněné rozhodnutí se stalo konečným dne 18. října 2006. Tuto skutečnost ověřil Ústavní soud též na oficiální internetové stránce Evropského soudu pro lidská práva.

3. Ústavní soud zkoumal návrh nejprve z hlediska podmínek řízení, které jsou stanoveny v § 119 až 119b zákona o Ústavním soudu. Podle § 119 odst. 1 zmíněného zákona lze proti rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení tehdy, rozhodoval-li Ústavní soud v trestní věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo, v rozporu s mezinárodní smlouvou, porušeno lidské právo nebo základní svoboda. V takovém případě lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato základní podmínka byla splněna, neboť Evropský soud pro lidská práva je třeba považovat za mezinárodní soud ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy ČR a § 117 zákona o Ústavním soudu. Podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy jsou rozhodnutí tohoto soudu pro Českou republiku závazná.

5. Stejně tak je splněna další podmínka, kterou je konečnost rozhodnutí mezinárodního soudu. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci B. proti České republice (stížnost č. 1993/02 ze dne 18. července 2006) se stal konečným dne 18. října 2006, jak vyplývá ze sdělení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. října 2006, předloženého navrhovatelem. To znamená, že návrh byl podán ve lhůtě šesti měsíců, jak to požaduje § 119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

6. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva se týká usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 131/01 kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost navrhovatele na zrušení rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 223/2000 (viz bod l. shora). Je proto splněna podmínka § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. K projednání návrhu je Ústavní soud příslušný, protože došlo k novelizaci zákona o Ústavním soudu, které obnovu řízení v takovém případě umožňuje. Návrh byl podán oprávněným stěžovatelem, který byl zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu. Podle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na obnovu řízení nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak. Podle odstavce 2 téhož zákona však Ústavní soud neodmítne přijetí návrhu na obnovu řízení z důvodů podle odstavce 1, jestliže veřejný zájem na obnově řízení podstatně převyšuje vlastní zájem navrhovatele.

8. Jako základní předpoklad proto Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení podle těchto ustanovení. Ze spisu sp. zn. I. ÚS 131/01 a z předložené kopie rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva bylo zjištěno, že v uvedené věci navrhovatel podal ústavní stížnost, kterou navrhl zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 101 T 223/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 5 To 10/2001. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, k peněžitému trestu ve výši 130 000,-- Kč a k trestu zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Ústavní soud odmítl navrhovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 13. 11. 2001.

9. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, který po provedeném řízení jednomyslně, rozsudkem ze dne 18. 7. 2006, rozhodl, že: a) došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, b) konstatování porušení Úmluvy je samo o sobě dostačujícím spravedlivým zadostiučiněním za morální újmu utrpěnou stěžovatelem, c) žalovaný stát musí do tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, stěžovateli vyplatit 1 500 EUR za náklady řízení, d) návrh na spravedlivé zadostiučinění v ostatním zamítl.

10. Podle § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na obnovu řízení nepřípustný, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu nebo bylo-li nápravy dosaženo jinak. V tomto případě dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh přípustný je. Nápravy ve věci stěžovatele, který byl trestně odsouzen v řízení před obecnými soudy, může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti, s přihlédnutím k závěrům, ke kterým dospěl Evropský soud pro lidská práva. V případě navrhovatele následky případného porušení lidského práva nebo základní svobody ještě trvají, neboť se na něj hledí jako na pachatele trestného činu, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Protože nebyla splněna jedna z kumulativních podmínek pro prohlášení návrhu za nepřípustný, nebylo již třeba zabývat se splněním podmínky druhé, tj. hodnotit, zda konstatování porušení Úmluvy ve výroku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva je dostatečnou nápravou ve smyslu § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

11. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze, s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví, uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§ 63 zákona o Ústavním soudu), plénum Ústavního soudu rozhodlo, ve smyslu § 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 131/01, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 1/07. 12. Návrh byl podán vča oprávněným navrhovatelem, který byl řádně právně zastoupen, návrh nebyl shledán nepřípustným a Ústavní soud konstatoval splnění podmínek stanovených v § 117 a § 119 zákona o Ústavním soudu. Proto Ústavní soud návrhu na povolení obnovy řízení vyhověl podle § 119b odst. 1 téhož zákona.

13. Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 131/2001 je v části, která se týká hodnocení ústavnosti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 101 T 223/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 5 To 10/2001, v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 7. 2006, č. stížnosti 1993/02. Podle tohoto rozsudku bylo porušeno právo navrhovatele na nestranný soud podle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy tím, že jeho odsouzení ve shora označené trestní věci bylo založeno pouze na výpovědi jednoho svědka, kterého navrhovatel neměl příležitost vyslechnout. Vzhledem k tomu rozhodl Ústavní soud podle § 119b odst. 1 ve spojení s § 119b odst. 5 zákona o Ústavním soudu tak, že zrušil své předchozí usnesení sp. zn. II. ÚS 707/2000, ze dne 30. 1. 2001. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem podle § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2008

Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

Usnesením ze dne 6. května 2008 Ústavní soud výrokem ad. I. povolil obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 131/01 a výrokem ad. II. zrušil své usnesení ze dne 13. 11. 2001, čj. I. ÚS 131/01 - 18. Ve výroku ad. III. došlo k chybě v číselném označení spisových značek původní ústavní stížnosti a spisové značky, pod kterou bude v řízení pokračováno. Místo správné spisové značky (I. ÚS 131/01) původní ústavní stížnosti stěžovatele byla chybně uvedena sp. zn. II. ÚS 707/2000 a místo správného označení plenární věci, ve které bude řízení pokračovat (sp. zn. Pl. ÚS 1/07), je chybně uvedena plenární spisová značka jiná (Pl. ÚS 13/06).

Z výroků ad. I a II. usnesení ze dne 6. 5. 2008 a z jeho odůvodnění jasně vyplývá, že původní ústavní stížnost stěžovatele nesla spisovou značku I. ÚS 131/01 a po zrušení usnesení Ústavního soudu ve zmíněné věci, ze dne 13. 11. 2001, bude v řízení pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 1/07. Zmíněné pochybení se proto odstraňuje tímto usnesením, vydaným v souladu s ustanovením § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, za použití § 164 OSŘ.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2008

Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu