Pl. ÚS 1/09: Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Melich a Beck proti ČR

Odůvodnění

1. Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 27. 3. 2003 se L. M. a M. B. (dále též jen "stěžovatelé", případně "obžalovaní") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též jen "odvolací soud") vydané v jejich trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 1 T 169/2001.

Okolnosti případu:

2. Skutkové a právní okolnosti případu jsou shrnuty v odstavcích 5 až 30 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "Evropský soud") ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04, následovně.

3. Stěžovatelé se narodili v letech 1978 a 1977 a bydliště mají v Praze.

4. Dne 28. 1. 1999 kolem 22. hodiny došlo mezi stěžovateli a třemi policisty, B., L. a P., k incidentu, který se zvrhl ve rvačku. Popis událostí, tak jak jej uváděli stěžovatelé, se liší od verze vylíčené policisty.

5. Podle úředního záznamu, který téhož dne pořídili tři shora uvedení policisté, k těmto událostem došlo v průběhu kontroly totožnosti, k níž přistoupili poté, co jejich pozornost upoutala skupina pěti osob údajně kouřících marihuanu. Oba stěžovatelé za použití vulgárních výrazů odmítli uposlechnout výzvy k předložení dokladů totožnosti; policista B. je proto vyzval, aby jej následovali na policejní služebnu. Nato stěžovatelé své doklady totožnosti předložili. První stěžovatel se posléze začal vzdalovat směrem k tramvajové zastávce; policista L. jej vyzval, aby zůstal v místě provádění kontroly, a zamířil za ním. Jakmile byli dostatečně blízko, první stěžovatel uhodil L. levou paží a srazil jej k zemi. Když jej chtěl policista B. zajistit, pokusil se první stěžovatel uhodit jej pěstí do obličeje. B. a L. přemohli odpor prvního stěžovatele, znehybnili jej na zemi a nasadili mu pouta. První stěžovatel vzápětí napadl B. spoutanými pažemi a levou nohou. Během tohoto střetu bránil policista P. druhému stěžovateli v účasti na potyčce, na což tento stěžovatel odpověděl ranami pěstí; s pomocí L. mu pak P. nasadil pouta. Dva přítomní, V. D. a I. D., se dobrovolně přihlásili jako svědkové. Ve 22.20 hod. byli tito svědkové a stěžovatelé převezeni na policejní služebnu. V záznamu stálo, že na tramvajové zastávce poblíž místa kontroly se nacházelo mnoho osob, které svými připomínkami narušovaly průběh kontroly, a že se tedy policisté necítili bezpečně.

6. Podle stěžovatelů čítala skupina pouze čtyři osoby, tedy je samotné a jejich přítelkyně P. V. a J. J. Výzvy policistů k předložení dokladů totožnosti uposlechli bez vulgárních připomínek. Poté byli vyzváni, aby policisty následovali na služebnu. Když se chystali tak učinit, druhý stěžovatel předal J. J. klíče od svého bytu; když se však první stěžovatel vzdálil, aby předal své klíče P. V., policista L. jej popadl, uhodil a srazil k zemi. Policista B. se do potyčky zapojil. Zároveň policista P. bránil druhému stěžovateli v účasti na potyčce; druhý stěžovatel sice připustil, že byl s policistou P. ve fyzickém kontaktu, odmítl však, že by jej udeřil pěstí. Podle stěžovatelů přihlížející osoby zásah policistů neschvalovaly, kromě jednoho muže, který je pobízel a posléze se účastnil řízení jako svědek I. D. Pokud jde o P. V. a J. J., policisté je odmítli přivést na služebnu, obě se marně snažily podat svá svědectví; vyjádřit se před orgánem policie jim bylo umožněno teprve poté, co se rodiče stěžovatelů dostavili na služebnu, tj. 29. 1. 1999 ve 3 hod. P. V. a J. J. vylíčily události shodně se stěžovateli, přestože neměly možnost se s nimi na výpovědi domlouvat. J. J. mimo jiné prohlásila, že přihlížející považovali zásah za brutální a že jedna žena jí půjčila svůj mobilní telefon, aby přivolala policii. Podle českého práva nebylo možné tato vysvětlení podaná před sdělením obvinění stěžovatelům použít jako důkaz v dalším trestním řízení.

7. Dne 29. 1. 1999 v 18 hod. bylo stěžovatelům sděleno obvinění z trestného činu útoku na veřejného činitele a konal se jejich výslech. Pod vlivem noci strávené v policejní cele prohlásili, že k incidentu došlo zbytečně, a vyjádřili nad ním politování; popřeli však, že by policisty napadli. První stěžovatel pouze přiznal, že po svém spoutání uhodil jednoho z policistů hlavou a srazil jej k zemi, a to poté, co mu tento policista zakázal předat klíče P. V. Po provedených výsleších byli stěžovatelé propuštěni.

8. Vzhledem k tomu, že policista L. již nekonal službu v Praze, jeho výslech byl proveden dne 30. 3. 1999 na dožádání. Obhájci stěžovatelů se z tohoto úkonu omluvili. Následně však uvedli, že celé pasáže protokolu z této výpovědi jsou totožné se zněním úředního záznamu ze dne 28. 1. 1999. Při tomto výslechu L. připustil, že když se první stěžovatel vzdaloval z místa kontroly, mířil k jedné z dívek na tramvajové zastávce.

9. Dne 8. 4. 1999 vyšetřovatel vyslechl svědka I. D. v přítomnosti obhájců stěžovatelů. Stěžovatelé uvedli, že tento svědek vypovídal ve prospěch policistů, ale že jeho verze událostí se od policejní verze liší; uvedl nicméně, že zaslechl, jak policisté vyzývají stěžovatele, aby je následovali na policejní služebnu.

10. Dne 12. 4. 1999 se konal výslech P. V. a J. J., které potvrdily tvrzení stěžovatelů. P. V. byla ve své výpovědi přerušena s upozorněním, že jí v případě křivého svědectví hrozí trestní stíhání. Uvedla mimo jiné, že má kontaktní údaje na další osobu, která byla událostem přítomna, a sice na Z. Š.; návrh obhajoby na provedení výslechu této osoby však vyšetřovatel zamítl na základě předpokladu, že Z. Š. bude svědčit ve prospěch stěžovatelů. J. J. uvedla, že při incidentu přivolala policii z mobilního telefonu patřícího jedné z přítomných osob. K návrhu obhájců stěžovatelů tak byla zajištěna další svědkyně, M. H. Tato svědkyně při své výpovědi dne 16. 4. 1999 uvedla, že neviděla začátek potyčky; poté prý došlo k fyzickým střetům, nikoli však k násilnostem, chování policistů bylo spíše korektní, stěžovatelé reagovali úšklebky a provokativními gesty.

11. Ve dnech 16. a 23. 4. 1999 vyšetřovatel vyslechl policisty P. a B. v přítomnosti advokátů stěžovatelů. Stěžovatelé uvedli, že P. ani B. nebyli s to vysvětlit, proč by první stěžovatel měl opouštět místo kontroly, když jeho doklad totožnosti měli v rukou policisté.

12. Dne 25. 5. 1999 byli stěžovatelé obžalováni z trestného činu útoku na veřejného činitele.

13. Při hlavním líčení konaném dne 18. 8. 1999 nalézací soud vyslechl oba obžalované a policisty L. a P.; tito policisté popřeli, že by vyzvali stěžovatele, aby je následovali na policejní služebnu; podle názoru P. by taková výzva postrádala smysl v případě, kdy by byly doklady totožnosti předloženy. Soud vyslechl také svědkyně P. V., J. J., M. H. a Z. Š. Svědkyně obhajoby Z. Š. uvedla, že policisté vyzvali stěžovatele, aby je následovali na služebnu, a stěžovatelé je zcela jistě nenapadli. Výpověď svědka I. D., který byl na základě § 209 odst. 1 trestního řádu vyslechnut v oddělené místnosti, neboť se obával msty ze strany stěžovatelů, byla přenášena do jednací síně pomocí zvukového spojení.

14. Policista B. byl vyslechnut při hlavním líčení dne 29. 9. 1999; podle něj byli stěžovatelé vyzváni, aby se dostavili na policejní služebnu. Nevzpomínal si již sice, kdy přesně k tomu došlo, prohlásil však, že tato výzva zcela určitě nebyla učiněna předtím, než stěžovatelé předložili své doklady totožnosti.

15. V závěrečné řeči obhájci stěžovatelů zdůraznili, že tvrzení policistů potvrzuje pouze výpověď I. D., která však obsahuje řadu smyšlených údajů, a že by bylo nelogické, aby se první stěžovatel vzdálil z místa kontroly poté, co svůj doklad totožnosti předal policistovi. Dále tvrdili, že policisté, kteří stěžovatele vyzvali, aby je následovali na policejní služebnu, postupovali v rozporu se zákonem o Policii České republiky, a nebyli tak již v postavení veřejného činitele.

16. Rozsudkem ze dne 29. 9. 1999 nalézací soud shledal stěžovatele vinnými ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a uložil jim podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Zejména konstatoval, že policejní verze událostí byla dosvědčena přinejmenším v hlavních bodech výpovědí nestranného svědka I. D. a výpovědí M. H., jež potvrdila provokativní chování stěžovatelů. Pokud jde o výpovědi P. V. a J. J., soud dospěl k názoru, že mohly být do jisté míry ovlivněny skutečností, že se jedná o přítelkyně stěžovatelů. Vyslovil též jisté pochybnosti o výpovědi Z. Š., neboť ta byla ve styku s P. V. a J. J.

17. Druhý stěžovatel podal odvolání, v němž napadl nesprávné posouzení důkazů a nerovnost při posuzování věrohodnosti svědků. Zdůraznil, že kvůli pochybení policistů, kteří si nezjistili totožnost alespoň několika svědků z 30 až 50 přihlížejících, nemohl být skutkový stav dostatečně zjištěn. Stěžovatel též vytkl soudu, že se nezabýval motivy chování, jež mu bylo kladeno za vinu. Dále měl za to, že na policisty, kteří porušili zákon o Policii České republiky, se při incidentu nevztahovala ochrana, které požívají veřejní činitelé.

18. Po skončení veřejného zasedání, které se konalo dne 13. 3. 2000, odvolací soud odvolání druhého stěžovatele zamítl. Shledal, že řízení před nalézacím soudem netrpí podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na objasněnost věci či na uplatnění práv obhajoby; dle jeho názoru byly provedeny všechny dostupné důkazy a jejich hodnocení bylo logické a dostatečně odůvodněné. Odvolací soud též dospěl k závěru, že postup policistů byl v souladu se zákonem.

19. Dne 16. 10. 2000 napadl druhý stěžovatel rozhodnutí ze dne 13. 3. 2000 ústavní stížností s poukazem na své právo na spravedlivý proces, presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo zaručené článkem 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedl, že orgány činné v trestním řízení vycházely z předem pojatého přesvědčení o jeho vině, že jediným cílem trestního řízení bylo dosáhnout jeho odsouzení a že policisté záměrně nezajistili další svědky, protože osoby přítomné v místě incidentu považovaly jejich zásah za nepřiměřený. Stěžovatel konečně namítal, že svědci obhajoby byli považováni za nevěrohodné a že se městský soud nevypořádal s jeho námitkami.

20. Nálezem ze dne 4. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 617/2000 (N 143/24 SbNU 27) Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podané stěžovatelem a zrušil rozhodnutí obou soudů rozhodujících v předchozím řízení. Ústavní soud dospěl k názoru, že závěry odvolacího soudu nejsou přesvědčivé, že před zahájením řízení došlo k pochybením (nezajištění svědků) a že rozhodnutí vyšetřovatele nevyslechnout Z. Š. bylo v rozporu se zásadami trestního procesu, neboť se rovnalo předběžné selekci důkazů. Při hodnocení výpovědí P. V., J. J. a Z. Š. navíc odvolací soud nerespektoval zásadu volného hodnocení důkazů ani neodůvodnil svůj závěr o jejich nevěrohodnosti. Ostatně i popis událostí podaný policisty a I. D. trpěl nepřesnostmi, z nichž jen některé bylo možné vysvětlit tím, že různé fáze incidentu mohli vnímat rozdílně, či případně je vůbec nemuseli zaznamenat. Ústavní soud uvedl, že důkazní nouzi nebo jen mezery ve skutkovém základu věci nelze přičítat na vrub obžalovaných a že určitou skutkovou verzi nelze vzít za prokázanou pominutím důkazů, které ji nepodporují. Podle Ústavního soudu muselo být vyšetřování nutně ovlivněno skutečností, že policisté, jakkoli považovali chování stěžovatelů za nezákonné, nezajistili dostatek důkazů na to, aby mohl být skutkový stav popsán co možná nejpodrobněji, včetně okolností svědčících ve prospěch stěžovatelů, a to navzdory k tomu, že se některé přítomné osoby nabídly jako svědci.

21. V souladu se zásadou beneficio cohaesionis byla napadená rozhodnutí zrušena též ve vztahu k prvnímu stěžovateli, přestože sám ústavní stížnost nepodal.

22. Ve dnech 13. 2. a 10. 4. 2002 se před nalézacím soudem konala dvě hlavní líčení, při nichž byly nově provedeny důkazy. Většina vyslýchaných osob učinila stejnou výpověď jako dříve nebo odkázala na svou předchozí výpověď; první stěžovatel dodal, že předtím, než jej policisté spoutali, proti němu použili chvatů. I. D. byl znovu vyslechnut v oddělené místnosti nehledě na námitku obhajoby, že zákonné podmínky umožňující tento postup nejsou splněny; obhájci v této souvislosti zejména uvedli, že nedošlo k žádnému pokusu o mstu a že mají osobní údaje I. D. k dispozici. Policista L. ohledně nápadných podobností mezi svou výpovědí učiněnou na dožádání dne 30. 3. 1999 a úředním záznamem ze dne 28. 1. 1999 prohlásil, že uvedený záznam prostě četl před výslechem.

23. Dne 3. 6. 2002 nalézací soud vynesl druhý rozsudek, jímž shledal stěžovatele vinnými ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a odsoudil je k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Uvedl, že výpověď prvního stěžovatele učiněná dne 13. 2. 2002 vzbuzovala jisté pochybnosti, neboť se dříve o použití chvatů nezmiňoval a tato skutečnost nevyplývala ani z výpovědi druhého stěžovatele. Policisté naproti tomu předložili navzájem se shodující verze, potvrzené svědectvím I. D. a M. H. Nalézací soud uvedl, že výpovědím P. V. a J. J. nedůvěřoval, protože se jedná o přítelkyně obžalovaných, které mohly být ovlivněny, aby vypovídaly v jejich prospěch; M. H. navíc prohlásila, že jedna z těchto dívek se chovala značně hystericky a policisty slovně napadla.

24. Stěžovatelé se odvolali s tvrzením, že se nalézací soud neřídil závěry vyslovenými Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 4. 10. 2001 ohledně pochybení, k nimž došlo před zahájením řízení, a ohledně nevěrohodnosti P. V. a J. J. Stěžovatelé též zdůraznili, že dva důkazy byly provedeny v rozporu se zákonem; zaprvé, vše nasvědčovalo tomu, že policista L. měl při přípravném výslechu k dispozici znění úředního záznamu, a zadruhé, podmínky pro provedení výslechu I. D. v oddělené místnosti nebyly splněny a ten se stěžovateli nechtěl být konfrontován, protože nevypovídal pravdu. Stěžovatelé nakonec napadli hodnocení důkazů.

25. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech I. D. provedený v jednací síni v přítomnosti obhájce stěžovatelů, avšak v nepřítomnosti stěžovatelů samotných.

26. Závěrem veřejného zasedání konaného dne 18. 12. 2002 odvolací soud odvolání stěžovatelů zamítl. Postup nalézacího soudu, který nedůvěřoval obžalovaným, jejichž výpovědi byly zčásti protichůdné, považoval za správný. V tomto ohledu odkázal zejména na výslech prvního stěžovatele ze dne 29. 1. 1999, kdy tento prohlásil, že uhodil L. hlavou; dle soudu tak stěžovatel jednoznačně přiznal, že policistu napadl. Vzhledem k tomu, že se P. V., J. J. a Z. Š. nezmiňovaly o tom, co se stalo před spoutáním prvního stěžovatele, tedy o výše uvedeném fyzickém útoku, jejich výpovědi se jevily nepřesvědčivé. Podle odvolacího soudu též nebylo prokázáno, že by policistovi L. byl před jeho výslechem čten dotyčný úřední záznam, a výslech I. D. v oddělené místnosti nebyl v rozporu se zákonem, když jeho totožnost byla známa a byl vyslechnut v přítomnosti obhájců obžalovaných před zahájením řízení. Dle názoru odvolacího soudu nebyl I. D. povinen zdůvodňovat svou žádost o provedení výslechu v nepřítomnosti obžalovaných a předseda senátu mohl takové žádosti v souladu § 209 odst. 1 trestního řádu vyhovět, pokud ji považoval za důvodnou. Odvolací soud konečně uvedl, že postup policistů onoho dne, kdy došlo k předmětným událostem, byl v souladu se zákonem a že stěžovatelé nebyli po předložení dokladů totožnosti vyzváni, aby se dostavili na policejní služebnu; jak uvedl sám policista B., taková výzva by v daném okamžiku neměla smysl. Pokud I. D. takovou výzvu zaslechl, zřejmě ji nezachytil celou nebo ji nesprávně tlumočil. Ačkoli již nelze napravit pochybení, k nimž došlo před zahájením řízení a na která upozornil Ústavní soud, zajištěné důkazy byly podle soudu dostačující k vyslovení závěru o vině stěžovatelů.

27. Dne 26. 3. 2003 podali stěžovatelé ústavní stížnost. S poukazem na článek 6 Úmluvy tvrdili, že trestní řízení jako celek nesplňovalo kritéria spravedlivého procesu a že soudy nerespektovaly zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Nahromadění celé řady pochybení podle nich ukazuje na podjatost obecných soudů, jejichž závěry byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatelé zejména namítali, že odvolací soud s odkazem na výslech provedený 29. 1. 1999 vykonstruoval přiznání prvního z nich; v této výpovědi totiž první stěžovatel prohlásil, že policistu uhodil teprve poté, co mu byla nasazena pouta, tedy po skončení potyčky, zatímco soud tuto událost situoval na začátek potyčky, aby mohl znevěrohodnit svědkyně P. V., J. J. a Z. Š. Spis rovněž neobsahuje nic, co by podporovalo závěr, že stěžovatelé nebyli po předložení svých dokladů totožnosti vyzváni, aby se dostavili na policejní služebnu; dne 29. září 1999 měl policista B. dokonce prohlásit opak. Stěžovatelé rovněž zopakovali své námitky ohledně výslechu L. konaného 30. 3. 1999 a ohledně výslechu I. D.; pokud jde o posledně uvedený výslech, napadli argument vyslovený v rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 12. 2002, podle kterého mohl soud libovolně posoudit, zda má být svědek vyslechnut v nepřítomnosti obžalovaných. Trvali též na svém tvrzení, že policisté záměrně nezajistili více svědků onoho incidentu.

28. Rozhodnutím ze dne 25. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 184/03 (usnesení ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), které bylo advokátovi stěžovatelů doručeno dne 2. 4. 2004, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud konstatoval, že námitky stěžovatelů směřují zejména k soudně zjištěnému skutkovému stavu a k provádění a hodnocení důkazů. Dle názoru Ústavního soudu bylo řízení nicméně vedeno řádně, rychle a v souladu s procesními pravidly. Zajištěné důkazy svědčily jednoznačně o vině stěžovatelů a soudy dostatečně objasnily své úvahy, jakož i názor na věrohodnost P. V., J. J. a Z. Š. Práva obhajoby nebyla výslechem I. D. podle § 209 trestního řádu porušena a skutkový stav byl zjištěn v míře nezbytné k vynesení rozsudku. Ústavní soud konečně konstatoval, že námitky obsažené ve stížnosti jsou shodné s námitkami uvedenými v odvolání; odkázal tedy na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 12. 2002.

29. Proti tomuto usnesení, resp. proti České republice jakožto signatáři Úmluvy podali stěžovatelé stížnost k Evropskému soudu, který výše uvedeným rozsudkem ze dne 24. 7. 2008 mj. vyslovil, že v řízení vedoucím k odsouzení stěžovatelů byl porušen článek 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy.

30. Na tomto základě s použitím § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") podali stěžovatelé návrh na obnovu řízení. Ústavní soud konstatoval, že byly splněny podmínky pro projednání takového návrhu a rozhodl o něm usnesením ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 1/09 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak, že obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 184/03 povolil (výrok I), své usnesení ze dne 25. 3. 2004 č. j. I. ÚS 184/03-27 zrušil (výrok II) a rozhodl, že ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 184/03 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 1/09.

Argumentace stěžovatelů obsažená v ústavní stížnosti a návrhu na obnovu řízení:

31. V ústavní stížnosti původně projednávané pod sp. zn. I. ÚS 184/03 stěžovatelé tvrdili, že ani po doplnění řízení následujícího po nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001 trestní řízení proti nim vedené jako celek nesplňovalo kritéria spravedlivého procesu podle čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Postupem obecných soudů obou stupňů byla porušena zásada presumpce neviny, neboť soudy zjevně vycházely z předběžného přesvědčení o jejich vině a pochybnosti nebyly vykládány ve prospěch stěžovatelů; poukázali na rozsudek Evropského soudu ze dne 6. 12. 1988 ve věci Barberá, Messegué a Jabardo proti Španělsku (stížnost č. 10590/83) a publikaci B. R. "Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo", Orac, 2002, str. 182.

32. Odvolacímu soudu jako nejzásadnější pochybení vytkli, že "účelově vykonstruoval doznání 1. stěžovatele, které se pak táhne jako červená niť celým jeho rozhodnutím, a obdobným způsobem zásadně zkreslil výpověď svědka B. v části rozhodné pro posouzení zákonnosti zásahu hlídky Policie ČR.".

33. Obecným soudům stěžovatelé také vytkli porušení zásad spravedlivého procesu v dalších jednotlivostech, které se samy o sobě zdají být méně významnými, ve svém celku však vyvolávají pochyby o jejich nestrannosti a o dodržení zásady presumpce neviny. Nedošlo ani k nápravě vad ve smyslu předchozího nálezu Ústavního soudu. Dále stěžovatelé poukázali na dva případy (tj. "doznání" 1. stěžovatele a výpověď svědka B.), kdy dle jejich přesvědčení závěry odvolacího soudu byly v extrémním rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi. Poukázali i na další případy (tj. výpověď svědka L. v přípravném řízení, výpověď svědka D., předprocesní pochybení policistů a hodnocení důkazů), kdy dle jejich přesvědčení byly porušeny principy spravedlivého trestního procesu.

34. V návrhu na obnovu řízení stěžovatelé opakovali argumentaci uplatněnou již ve stížnosti k Evropskému soudu a v předcházející ústavní stížnosti. Vyslovili názor, že Ústavní soud by se v obnoveném řízení měl zabývat ústavní stížností v celém rozsahu, včetně těch jejích částí, s nimiž se nevypořádal Evropský soud.

Právní názor Evropského soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 24. 7. 2008:

35. Ustanovení § 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu tento soud zavazuje v novém nálezu vycházet z právního názoru Evropského soudu. V projednávaném případě byl tento právní názor obsažen v odstavcích 47 až 50 shora citovaného rozsudku Evropského soudu ze dne 24. 7. 2008 následovně.

36. Evropský soud úvodem poznamenal, že požadavky článku 6 odst. 3 Úmluvy vyjadřují zvláštní aspekty práva na spravedlivý proces, které je obecně zaručeno odstavcem 1 (rozsudek ze dne 2. 10. 2001 ve věci G. B. proti Francii, stížnost č. 44069/98, odst. 57), a že presumpce neviny zakotvená v odstavci 2 článku 6 Úmluvy je jednou ze složek spravedlivého trestního procesu vyžadovaných odstavcem 1 článku 6 Úmluvy (rozsudek ze dne 23. 7. 2002 ve věci Janosevic proti Švédsku, stížnost č. 34619/97, odst. 96). Vzhledem k tomu, že námitky uplatněné na poli článku 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy se překrývají, pokládal Evropský soud za vhodné se jimi zabývat z pohledu všech těchto tří ustanovení dohromady.

37. Evropský soud rovněž připomněl, že v případě, kdy nedošlo ke svévoli, mu nepřísluší nahrazovat vnitrostátní soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů. Evropský soud totiž nemůže sám zkoumat skutkové okolnosti, které vnitrostátní soud vedly k přijetí toho či onoho rozhodnutí, neboť v takovém případě by se povýšil na soud třetího či čtvrtého stupně a překročil by tím meze svého poslání [rozsudek ze dne 24. 11. 1994 ve věci Kemmache proti Francii (č. 3), stížnost č. 17621/91, odst. 44]. Provádění důkazů se též v prvé řadě řídí normami vnitrostátního práva. Vnitrostátním soudům tak v zásadě přísluší hodnotit jimi nashromážděné důkazy a rozhodovat o případnosti důkazů navrhovaných obžalovanými (rozsudek velkého senátu ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itáli, stížnost č. 48898/99, odst. 29). Podle Úmluvy je úkolem Evropského soudu zkoumat, zda bylo posuzované řízení spravedlivé jako celek, tj. včetně způsobu předkládání důkazů [G. B. proti Francii, viz výše, odst. 59; rozsudek velkého senátu ze dne 25. 3. 1999 ve věci Pélissier a Sassi proti Francii, stížnost č. 25444/94, odst. 46].

38. Evropský soud také uvedl, že zásada in dubio pro reo, která je specifickým výrazem zásady presumpce neviny (rozsudek ze dne 27. 9. 2007 ve věci Vassilios Stavropoulos proti Řecku, stížnost č. 35522/04, odst. 39), vyžaduje, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obžalovaný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obžalovaného (rozsudek ze dne 28. 11. 2002 ve věci Lavents proti Lotyšsku, stížnost č. 58442/00, odst. 125).

39. V daném případě nebylo úkolem Evropského soudu vyjadřovat se k vině stěžovatelů či k tomu, zda vnitrostátní orgány správně posoudily skutkový stav a aplikovaly zákon. Jeho úkolem bylo přezkoumat tvrzení stěžovatelů, že řízení ve svém celku nebylo v souladu se zárukou spravedlivého procesu (viz, mutatis mutandis, rozsudek ze dne 22. 2. 2007 ve věci Perlala proti Řecku, stížnost č. 17721/04, odst. 25).

40. Evropský soud předně konstatoval, že Ústavní soud ve svém prvním rozhodnutí ze dne 4. 10. 2001 shledal jistá porušení zásady spravedlivosti. Jedna z jeho výtek směřovaných obecným soudům se týkala nedostatku důkazů, zejména pak skutečnosti, že policisté nezajistili více svědků, což negativně ovlivnilo následující vyšetřování. Nikdo nepopíral, že toto pochybení nebylo možné později napravit. Z názoru Ústavního soudu, že nedostatek důkazů či nedostatečně zjištěný skutkový stav nemohou být přičítány k tíži obžalovaných, však nebyl vyvozen žádný důsledek. V této souvislosti Evropský soud konstatoval, že vláda se nikterak nezabývala skutečností, že svědkyně V. D., jejíž totožnost byla zjištěna v den incidentu, nebyla nikdy vyslechnuta, ač byl její výslech podle stěžovatelů stanoven na den 18. 12. 2002.

41. Další výhrada Ústavního soudu se týkala nedostatečného odůvodnění nevěrohodnosti svědků P. V., J. J. a Z. Š. V řízení, které následovalo po vynesení nálezu ze dne 4. 10. 2001, se nalézací soud nicméně držel svého předchozího zdůvodnění, tj. že P. V. a J. J. jsou přítelkyněmi obžalovaných. Odvolací soud tyto úvahy doplnil o skutečnost, že se tito svědkové nezmiňovali o fyzickém útoku na policistu L., který měl první stěžovatel podniknout předtím, než mu byla nasazena pouta. Toto tvrzení se však setkává s důrazným nesouhlasem stěžovatelů, kteří tvrdí, že jde o zkreslení výpovědi prvního z nich učiněné dne 29. 1. 1999. Ačkoli tato námitka byla jedním z hlavních argumentů vznesených stěžovateli před Ústavním soudem, přičemž se navíc dotýkala "práv a svobod" zaručených Úmluvou, a vyžadovala tedy konkrétní a jasnou odpověď (viz, mutatis mutandis, rozsudek ze dne 28. 6. 2007 ve věci Wagner a J. M. W. L. proti Lucembursku, stížnost č. 76240/01, odst. 96), omezil se Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 3. 2004 na konstatování, že vysvětlení nevěrohodnosti svědků, jež podaly obecné soudy, bylo dostačující.

42. Evropský soud dále konstatoval, že ačkoli Úmluva nevylučuje možnost výslechu svědka v nepřítomnosti obžalovaného, je-li přítomen jeho advokát, musí být taková výjimka ze záruk zakotvených v článku 6 Úmluvy vykládána restriktivně. Obecné soudy však dostatečně nevysvětlily, proč v daném případě aplikovaly § 209 odst. 1 trestního řádu, když I. D. nejprve vyslýchaly v oddělené místnosti a poté v jednací síni, avšak v nepřítomnosti obžalovaných. Názor odvolacího soudu, že I. D. nemusel odůvodnit svou žádost o výslech v nepřítomnosti obžalovaných, a mlčení soudů k tvrzení stěžovatelů, že svědka nikterak nezastrašovali, se v tomto ohledu jeví jako neslučitelné se zásadami spravedlivosti a transparentnosti. Takový postup budí dojem, že soudci jednali na základě předem pojatého přesvědčení o vině obžalovaných.

43. Evropský soud konečně zdůraznil význam, jaký je nutno přikládat tomu, jak se věci jeví navenek, a rovněž zvýšené citlivosti veřejnosti na záruky řádného soudnictví (rozsudek ze dne 30. 10. 1991 ve věci Borgers proti Belgii, stížnost č. 12005/86, odst. 24; rozsudek velkého senátu ze dne 12. 5. 2005 ve věci Öcalan proti Turecku, stížnost č. 46221/99). Zároveň připomněl, že v otázce spravedlivosti mají smluvní státy užší prostor pro uvážení v oblasti trestního stíhání než v oblasti občanskoprávních sporů (rozsudek ze dne 27. 10. 1993 ve věci Dombo Beheer B. V. proti Nizozemsku, stížnost č. 14448/88, odst. 32). Vzhledem k těmto okolnostem se Evropský soud domníval, že veškeré výše uvedené obtíže měly ve svém souhrnu natolik omezující dopad na práva obhajoby, že došlo k porušení zásady spravedlivého procesu zakotvené v článku 6. Evropský soud proto nepovažoval za nutné se vyjadřovat k ostatním námitkám uplatněným stěžovateli.

44. Závěrem Evropský soud konstatoval, že v projednávaném případě došlo k porušení článku 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy.

Věcné posouzení ústavní stížnosti v obnoveném řízení:

45. Ústavní soud dále připojil vyžádaný spis nalézacího soudu sp. zn. 1 1 T 169/2001 a vlastní spisy III. ÚS 617/2000 a I. ÚS 184/03. Na takto zjištěném a výše uvedeném skutkovém a právním základě mu nezbylo než konstatovat, že podmínky pro postup podle § 82 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 119b odst. 2 až 5 zákona o Ústavním soudu byly splněny a v obnoveném řízení je třeba ústavní stížnosti zcela vyhovět. V této souvislosti vyšel z ustanovení § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o původním návrhu, tj. o ústavní stížnosti ze dne 26. 3. 2003 (doručené mu dne 28. 3. 2003), nikoli o nové formulaci jejího petitu uvedené v návrhu na obnovu řízení ze dne 21. 1. 2009. Návrh na obnovu řízení slouží k tomu, aby mohlo být případně o původním návrhu znovu rozhodnuto z hlediska právního názoru, který vyjádřil mezinárodní soud, nikoli aby došlo k podání nového návrhu. Bylo proto rozhodováno pouze o rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 12. 2002 [srov. nález ze dne 8. 7. 2008 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 13/06 (N 126/50 SbNU 97, odst. 25; dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud neakceptoval ani další návrhy stěžovatelů na nové "komplexní" projednání ústavní stížnosti uvedené v návrhu na povolení obnovy řízení, s poukazem na svoji judikaturu, dle níž v obnoveném řízení není třeba znovu posuzovat ostatní okolnosti případu, protože tím by byl rozšiřován již tak výjimečný zásah do konečného rozhodnutí učiněného orgánem svrchovaného státu (srov. výše citovaný nález ze dne 8. 7. 2008 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 13/06).

46. Podle § 119b odst. 3 zákona o Ústavním soudu po povolené obnově řízení v novém nálezu Ústavní soud vychází z právního názoru mezinárodního soudu, v daném případě z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, stížnost č. 35450/04, ve kterém bylo konstatováno porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý trestní proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je i zásada presumpce neviny zakotvená v článku 6 odst. 2 Úmluvy a právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

47. Ústavní soud proto v obnoveném řízení bez ústního jednání poté, co účastníci souhlasili s upuštěním od ústního jednání, ústavní stížnosti zcela vyhověl, což znamená, že věc se vrací k novému projednání odvolání před odvolacím soudem. Bude úkolem odvolacího soudu, aby v novém řízení odvolání stěžovatelů proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 3. 6. 2002 č. j. 1 T 169/2001-218 posoudil takovým postupem, který by respektoval čl. 6 Úmluvy.

Odůvodnění

1. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 21. 1. 2009 se L. M. a M. B. (dále též „navrhovatelé“) domáhali obnovy řízení o ústavní stížnosti skončeného usnesením o jejím odmítnutím ze dne 25. 3. 2004 čj. I. ÚS 184/03-27; řízení o této ústavní stížnosti navazovalo na jejich trestní věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 128/99 a 1 T 169/2001. Navrhovatelé poukázali na vyhovující rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) ze dne 24. 7. 2008 ve věci M. a B. proti České republice (stížnost č. 35450/04) a na ustanovení § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

2. Ústavní soud vychází z toho, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§ 119 až § 119b) zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě byly splněny.

3. Evropský soud je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“); § 117 zákona o Ústavním soudu; čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)].

4. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnými osobami a včas (§ 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu); výše uvedený rozsudek Evropského soudu ze dne 24. 7. 2008 se stal konečným dne 24. 10. 2008, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle čl. 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze sdělení Evropského soudu právnímu zástupci navrhovatelů ze dne 31. 9. 2008 i samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách evropského soudu na adrese http://www.echr.coe.int. V tomto rozsudku Evropský soud shledal, že zásahem orgánů veřejné moci bylo porušeno základní právo navrhovatelů zaručené Úmluvou; rozsudek se vztahoval k rozhodnutí Ústavního soudu vydanému v trestní věci navrhovatelů.

5. Návrh byl shledán přípustným podle § 119 a zákona o Ústavní soudu, neboť následky porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy trvají a nebyly dostatečně napraveny ani konstatováním Evropského soudu ve výroku 3. jeho rozsudku ze dne 24. 7. 2008, dle něhož „závěr o porušení Úmluvy sám o sobě poskytuje dostatečně spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, která stěžovatelům vznikla“, a to již proto, že v uvedeném rozsudku (odst. 59.) výslovně Evropský soud připomenul, že „je přiměřeným prostředkem pro zhojení zjištěného porušení Úmluvy nové řízení nebo obnova řízení“, a to s odkazem na novelu zákona o Ústavním soudu (zákona č. 83/2004 Sb.) připouštějící obnovu řízení před Ústavním soudem.

6. Z ústavní stížnosti a připojených spisů Obvodního soudu pro Prahu 1 T 169/2001 (1 T 128/99) a Ústavního soudu III. ÚS 617/2000 a I. ÚS 184/03 vyplývá následující.

7. Dne 3. 6. 2002 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „nalézací soud“) poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 4. 10. 2001 zrušil předchozí jeho rozhodnutí a rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“), znovu rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinnými ze spáchání trestného činu útoku na veřejného činitele a odsoudil je k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

8. Dne 18. 12. 2002 odvolací soud odvolání navrhovatelů zamítl.

9. Dne 26. 3. 2003 podali navrhovatelé ústavní stížnost. S poukazem na čl. 6 Úmluvy tvrdili, že trestní řízení jako celek nesplňovalo kritéria spravedlivého procesu a že soudy nerespektovaly zásady presumpce neviny a in dubio pro reo. Nahromadění celé řady pochybení podle nich ukazovalo na podjatost soudů, jejichž závěry byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Navrhovatelé zejména namítali, že odvolací soud s odkazem na výslech provedený 29. ledna 1999 vykonstruoval přiznání prvního z nich; v této výpovědi totiž první navrhovatel prohlásil, že policistu uhodil teprve poté, co mu byla nasazena pouta, tedy po skončení potyčky, zatímco soud tuto událost situoval na začátek potyčky, aby mohl znevěrohodnit svědkyně P. V., J. J. a Z. Š. Spis rovněž neobsahoval nic, co by podporovalo závěr, že stěžovatelé nebyli po předložení svých dokladů totožnosti vyzváni, aby se dostavili na policejní služebnu; dne 29. září 1999 měl policista B. dokonce prohlásit opak. Navrhovatelé rovněž zopakovali své námitky ohledně výslechu L. konaného 30. března 1999 a ohledně výslechu I. D.; pokud jde o posledně uvedený výslech, napadli argument vyslovený v rozhodnutí ze dne 18. prosince 2002, podle kterého mohl soud libovolně posoudit, zda má být svědek vyslechnut v nepřítomnosti obžalovaných. Trvali též na svém tvrzení, že policisté záměrně nezajistili více svědků onoho incidentu.

10. Dne 25. 3. 2004 Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

11. Dne 30. 9. 2004 podali navrhovatelé k Evropskému soudu stížnost proti České republice, v níž zejména namítali, že trestní řízení, které proti nim bylo vedeno, nebylo spravedlivé, zejména s ohledem na svévolné provedení a hodnocení důkazů, a že soudci jednali na základě předem pojatého přesvědčení o jejich vině. V tomto ohledu se dovolávali článku 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy.

12. Dne 24. 7. 2008 Evropský soud prohlásil stížnost za přijatelnou (výrok 1.), rozhodl, že došlo k porušení článku 6 odst. 1, 2 a 3 písm. d) Úmluvy (výrok 2.), rozhodl, že závěr o porušení Úmluvy sám o sobě poskytuje dostatečně spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, která stěžovatelům vznikla (výrok 3.) a zamítl návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění (výrok 4.). Rozsudek se stal konečným dne 24. 10. 2008, jak bylo výše již poznamenáno.

13. Z odůvodnění citovaného rozsudku ) Evropského soudu zjevně vyplývá, že v trestním řízení před obecnými soudy vedoucímu k pravomocnému odsouzení navrhovatelů k porušení základního práva na spravedlivý proces dle tohoto soudu došlo. Z toho je pak nutno učinit závěr, že usnesení ze dne 25. 3. 2004 čj. I ÚS 184/03-27, jímž Ústavní soud neshledal důvody pro opodstatněnost tvrzení, dle něhož obecné soudy zasáhly do základních práv navrhovatelů, je ve smyslu § 119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu.

14. Nápravy v této věci může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti.

15. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze, s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví, uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§ 63 zákona o Ústavním soudu), plénum Ústavního soudu rozhodlo tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. I. ÚS 184/03, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 1/09 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatelů bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

16.Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2009

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu