Plný text
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu A. P., zastoupené JUDr. T. S., na zrušení ustanovení § 250s občanského soudního řádu, podaného spolu s ústavní stížností proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1995, č.j. 20 Ca 147/94-54, a proti rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu, ze dne 21. 2. 1994, č.j. Ž-329/92/R-5/ing. K., t a k t o :
Návrh na zrušení ustanovení § 250s občanského soudního řádu se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í : Navrhovatelka (stěžovatelka) podala ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1995, č.j. 20 Ca 147/94-54, kterým byl odmítnut její návrh na přezkoumání rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu, ze dne 21. 2. 1994, č.j. Ž-329/92/R-5/ing. K. Ústavní stížnost byla podána rovněž proti tomuto rozhodnutí okresního úřadu, jímž bylo určeno, že navrhovatelce (oprávněné osobě) nelze "ve smyslu ustanovení § 14 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění" vydat nemovitosti v katastrálním území M., na st. p. 69 (zbourána), na st. p. 17 (prodána fyzické osobě) a kolnu na st. p. 15/5 (zbourána). V závěru napadeného usnesení krajského soudu je uvedeno poučení, že proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání (§ 250s odst. 1 o.s.ř.). Navrhovatelka (stěžovatelka) současně podala návrh na zrušení ustanovení § 250s občanského soudního řádu. Toto ustanovení stanoví, že proti rozhodnutí soudů nejsou s výjimkou případů podle odstavce 2 přípustné opravné prostředky. Navrhovatelka zejména namítla, že uvedený předpis znevýhodňuje subjekty, "které se domáhají opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu dle hlavy III., části páté, občanského soudního řádu oproti ostatním účastníkům jiných soudních řízení, a proto je v rozporu s článkem 96 odst. 1 Ústavy České republiky." Dále poukázala na to, že proti napadenému usnesení krajského soudu podala i dovolání, avšak krajský soud usnesením ze dne 6. 4. 1995, č.j. 20 Ca 147/94-70, řízení o dovolání zastavil a odkázal na ustanovení § 250s o.s.ř. Usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 5. 1995, sp. zn. I. ÚS 92/95, bylo podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, řízení přerušeno a návrh na zrušení § 250s občanského soudního řádu byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Řízením o návrhu na zrušení uvedeného ustanovení se v této plenární věci dále zabýval soudce zpravodaj určený rozvrhem práce.
Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Ústavní soud dospěl k názoru, že podmínky tohoto ustanovení nejsou splněny. Jádrem věci je otázka výkladu zákonné dikce vyjádřené slovy "jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti". Podle přesvědčení Ústavního soudu je předmět ústavní stížnosti inkorporován do merita rozhodnutí orgánu veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, zejména do vlastního výroku napadeného rozhodnutí. V souzené věci krajský soud citovaným usnesením odmítl návrh na přezkoumání rozhodnutí O.Ú. s poukazem na to, že výrok rozhodnutí okresního úřadu - podle něhož nelze ve smyslu § 14 zákona č. 229/1991 Sb., vydat tam uvedené nemovitosti - nepodléhá soudnímu přezkoumání (§ 9 cit. zákona). Z obsahu napadeného rozhodnutí je tedy zřejmé, že "skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti" uplatněním napadeného ustanovení § 250s o.s.ř. nenastala, neboť toto ustanovení toliko normuje nepřípustnost opravných prostředků vydaných v režimu hlavy III., páté části občanského soudního řádu (rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů). V souzené věci - jak již bylo uvedeno - však krajský soud své (napadené) usnesení opřel o jiná, a to hmotněprávní ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., jichž se v uvedeném usnesení dovolává. Podle § 64 odst. 1, 4 zákona č. 182/1993 Sb., může návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podat pouze subjekt, který je v tomto předpisu výslovně uveden. Takovým subjektem může být fyzická nebo právnická osoba toliko tehdy, jestliže podala ústavní stížnost za podmínek uvedených v § 74 tohoto zákona. V daném případě však podmínky uvedeného ustanovení splněny nebyly, takže návrh na zrušení ustanovení § 250s občanského soudního řádu byl podán někým zjevně neoprávněným. Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl (§ 43 odst. 1 písm. d) cit. zákona). Po doručení tohoto usnesení bude senát Ústavního soudu pokračovat v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím, která jí byla napadena. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 1996