Usnesení ze dne 15. 9. 2009
Usnesení
pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým a Pavel Rychetský ze dne 15. září 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09 ve znění opravného usnesení ze dne 18. listopadu 2009 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovanému předsedou vlády, spojené s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.
Výrok
Řízení se zastavuje.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. srpna 2009, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády. Zároveň podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spolu s předmětnou ústavní stížností podává návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Uvedeným rozhodnutím prezidenta se cítí být dotčen zejména v základním právu plynoucím z čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, z něhož dle judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.)] plyne i právo na nerušený výkon veřejné funkce. Porušení tohoto základního práva pak spatřuje nikoli v protiústavním způsobu aplikace a interpretace právního řádu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí prezidenta republiky, nýbrž v jeho právním základu, v ústavním zákonu č. 195/2009 Sb., který považuje za rozporný s čl. 21 odst. 2 a 4 a čl. 22 Listiny a s čl. 9 odst. 2, čl. 16 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud neshledal důvody odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stanoví-li čl. 1 ústavního zákona č. 195/2009 Sb. ukončení volebního období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se mají konat do 15. října 2009, rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb. určující den konání těchto voleb na 9. a 10. říjen 2009 - jakkoli má i prvky normativního právního aktu - nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona, jenž stěžovateli, který je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vymezuje okamžik ukončení jeho mandátu, čili ukončení výkonu veřejné funkce. V tomto smyslu je zásahem orgánu veřejné moci, který se dotýká jeho základního práva podle čl. 21 odst. 4 Listiny.
Usnesením ze dne 1. září 2009 č. j. Pl. ÚS 24/09-16 (U 16/54 SbNU 607; 312/2009 Sb.) Ústavní soud vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, odložil. Následně pak usnesením ze dne 2. září 2009 č. j. Pl. ÚS 24/09-20 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) bylo řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M. přerušeno a návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, byl postoupen k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. září 2009 (N 199/54 445; 318/2009 Sb.) Ústavní soud ústavní zákon č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, dnem 10. září 2009 zrušil. Ústavní soud dále - a to obdobně, jak učinil v usnesení ze dne 1. září 2009 č. j. Pl. ÚS 24/09-16 o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb. - v nálezu konstatoval, že předmětné rozhodnutí má smíšenou povahu: obsahuje prvky normativního právního aktu a zároveň ho nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona. Vycházeje z uvedeného, dospěl k závěru, dle něhož prvky normativního právního aktu (a to prováděcího), jež jsou obsaženy v uvedeném rozhodnutí prezidenta republiky, zakládají důvodnost postupu podle ustanovení § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., pročež rozhodl tak, že předmětné rozhodnutí prezidenta republiky pozbývá platnosti současně s ústavním zákonem č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř. neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení je - kromě jiných - rovněž překážka rei iudicatae. Jelikož nálezem sp. zn. Pl. ÚS 27/09 bylo rozhodnuto tak, že dne 10. září 2009 ústavní stížností napadené rozhodnutí prezidenta republiky pozbylo platnosti, Ústavnímu soudu nezbylo, než řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 24/09 podle uvedených zákonných ustanovení zastavit.
Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila
Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 15. září 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09, kterým bylo zastaveno řízení o ústavní stížnosti M. M.
Podle § 14, resp. § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:
Výrok
Úvodem
1. Domnívám se, že nejsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle žádného ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
2. Hned úvodem chci předeslat, že uplatněním tohoto odlišného stanoviska v žádném případě nechci vyjádřit touhu, aby v řízení bylo pokračováno, nebo snad aby ústavní stížnosti bylo dokonce vyhověno. Naopak, od počátku tohoto řízení jsem zastával (a i nyní zastávám) názor, že ústavní stížnost měla být hned na počátku Ústavním soudem odmítnuta, protože rozhodnutím prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nebylo dotčeno žádné subjektivní ústavní právo stěžovatele. Tento názor jsem vyjádřil již ve svém odlišném stanovisku, které jsem uplatnil po přijetí usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09 (viz výše) o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí prezidenta republiky.
3. Tímto odlišným stanoviskem chci především upozornit na tu skutečnost, že v řízení došlo ke krácení práv prezidenta republiky, který nepochybně je účastníkem řízení o ústavní stížnosti namířené proti jeho rozhodnutí.
4. V řízení vedeném ve věci sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (viz výše) o návrhu na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, nebyl prezident republiky účastníkem. Přitom však nálezem vydaným v této věci dne 10. září 2009 bylo rozhodnuto nejen o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., ale ve II. výroku také o zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Zrušení rozhodnutí prezidenta republiky bylo v nálezu odůvodněno tím, že prý toto rozhodnutí "má smíšenou povahu: obsahuje prvky normativního právního aktu a zároveň ho nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona.".
5. Vnucuje se proto legitimní otázka, proč Ústavní soud, jestliže chápal prezidentské rozhodnutí zároveň jako akt aplikace zákona, dotýkající se také subjektivních práv M. M., neposkytl prezidentu republiky postavení účastníka řízení již v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 27/09.
6. Tímto sofistikovaným postupem, o jehož správnosti mám pochybnosti, došlo k tomu, že prezidentu republiky v žádném z těchto řízení nebyla dána příležitost uplatnit práva účastníka řízení, zejména se k věci vyjádřit, činit důkazní návrhy, klást otázky stěžovateli apod. Ústavnímu soudu přitom muselo být z veřejně publikovaných zdrojů zřejmé, že prezident republiky zaujímá k argumentaci stěžovatele zcela odmítavý postoj, který však nemohl procesně uplatnit v řízení před Ústavním soudem.
7. Konstatuji, že zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. zná jediný důvod zastavení řízení o ústavní stížnosti, kterým je zpětvzetí stížnosti samotným stěžovatelem (§ 77). V dané věci ke zpětvzetí návrhu nedošlo.
8. Zpochybňuji úvahu vyslovenou v usnesení, že v této věci lze zastavení řízení zdůvodnit odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (s odkazem na ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu). Občanský soudní řád v tomto ustanovení upravuje jako důvod zastavení řízení tzv. "nedostatky podmínky řízení", mezi něž je řazena také překážka věci rozhodnuté (rei iudicatae). Pochybuji o tom, že obsahem předchozího řízení, jakož i obsahem v něm vydaného nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb.) na jedné straně a obsahem nynějšího řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 24/09 (v němž jde o individuální ústavní stížnost) na straně druhé jsou tytéž záležitosti. Obsahem individuální ústavní stížnosti je namítané porušení individuálních základních práv konkrétní osoby, tj. pana M. M. Tímto individuálním aspektem se v předchozím řízení nikdo nezabýval, nevedlo se k němu žádné dokazování, nevyjadřovali se k němu ostatní účastníci. Pokud se tak tedy nestalo, měly by být tyto věci zvažovány v samostatném řízení o ústavní stížnosti.
Přílišný aktivismus Ústavního soudu
9. Neodpustím si na závěr připojit několik obecných poznámek, které vyplývají z mého hodnocení obou řízení ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 24/09 a sp. zn. Pl. ÚS 27/09.
10. Všeobecně uznávaným principem ústavního soudnictví je zdrženlivost Ústavního soudu, vědomé sebeomezení (judicial self-restraint). Existuje nespočet definicí tohoto pojmu, ale pro naši situaci považuji za velmi výstižnou formulaci, kterou použil již v roce 1973 německý Spolkový ústavní soud v jednom ze svých zásadních nálezů (BVerfGE 36, 1, 14 f.):
"Princip judicial self-restraint, kterému se Spolkový ústavní soud podrobil, neznamená zkrácení nebo oslabení jeho ... kompetencí, nýbrž rezignaci na to, aby "provozoval politiku", tj. aby zasahoval do ústavou vytvořeného a ohraničeného prostoru svobodné politické tvorby. Zamýšlí proto ponechat prostor svobodné politické tvorby, který ústava garantovala pro ostatní ústavní orgány, otevřený." ["Der Grundsatz des judicial self-restraint, den sich das Bundesverfassungsgericht auferlegt, bedeutet nicht eine Verkürzung oder Abschwächung seiner ... Kompetenz, sondern den Verzicht "Politik zu treiben", d. h., in den von der Verfassung geschaffenen und begrenzten Raum freier politischer Gestaltung einzugreifen. Er zielt also darauf ab, den von der Verfassung für die anderen Verfassungsorgane garantierten Raum freier politischer Gestaltung offen zu halten."]
11. Domnívám se, že český Ústavní soud v nynější věci zdrženlivý nebyl. Chopil se bez větších zábran příležitosti vstoupit do nesmírně citlivé otázky rozhraničení dělby moci v souvislosti s kauzou, na níž ulpívá pachuť politické účelovosti. Nechal se navrhovatelem vmanévrovat do velké časové tísně (návrh byl podán těsně před termínem voleb, kdy již byla v běhu předvolební kampaň a byly vydány již značné finanční prostředky z veřejných zdrojů). V průběhu řízení byly použity nestandardní procesní postupy (byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky, ačkoliv navrhovatel sám o to ani nežádal). Důvod, který Ústavní soud uvedl pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky, tj. údajná nemožnost, aby Ústavní soud mohl "uplatnit Ústavou mu svěřenou kompetenci v oblasti konkrétní kontroly norem" z důvodu "minimálního časového prostoru", se posléze ukázal jako lichý, protože ve skutečnosti Ústavní soud stihl rozhodnout velmi rychle.
12. Již v předchozím odlišném stanovisku jsem uvedl, že i ty zahraniční ústavní soudy, které se snaží prosadit svou kompetenci přezkoumávat též ústavní zákony, postupují velmi zdrženlivě.
Např. německý Spolkový ústavní soud, který existuje již 60 let (od roku 1949), nezrušil za celou dobu své existence ani jediný ústavní zákon. Rozhodoval přitom o velmi závažných a brizantních záležitostech, např. když posuzoval novelu ústavy v souvislosti s bojem proti terorismu (nález Spolkového ústavního soudu ze dne 24. 6. 1968 BGBl. I S. 709); tehdy posuzovaná změna Základního zákona přitom velmi důrazně omezovala ústavní práva, např. telekomunikační tajemství, omezovala práva obhájce v trestních věcech apod. Ani při přezkoumávání změny článku 16 Základního zákona (šlo o zavedení možnosti vydat německého občana k trestnímu stíhání do ciziny v souvislosti s implementací tzv. eurozatykače) nepřikročil Spolkový ústavní soud ke zrušení textu ústavy, omezil se toliko na kasaci některých prováděcích "obyčejných" zákonů (nález ze dne 18. 8. 2005, BVerfG, 2 BvR 2236/04). Lze přitom dodat, že německý ústavodárce novelizoval Základní zákon od roku 1949 do dnešního dne již v 54 případech.
Rakouský Spolkový ústavní soud přikročil ke kasaci ústavního zákona jen v jediném případě (VfGH 16.327, 11. 11. 2001), kdy usoudil, že napadený ústavní zákon porušil materiální jádro ústavy naprosto flagrantním způsobem.
Domnívám se, že český Ústavní soud, který jinak v judikatuře právě těchto zahraničních ústavních soudů nalézá častou inspiraci, měl jejich příkladu následovat též co do své zdrženlivosti.
Změna paradigmatu demokratického a právního státu?
13. Podle článku 1 odst. 1 Ústavy "Česká republika je ... demokratický právní stát".
Princip demokracie značí především, že "lid je zdrojem veškeré státní moci" (čl. 2 odst. 1); státní moc vykonává lid zpravidla prostřednictvím zastupitelského systému, někdy též přímo (čl. 2 odst. 2 Ústavy). Podle článku 6 Ústavy "Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.".
Pojem právního státu obsahuje požadavek, aby právnímu řádu byla podřízena i státní moc. Výkon státní (veřejné) moci je omezen zákonem (princip omezenosti a legality výkonu veřejné moci). Oba uvedené atributy státu ("demokratický", "právní") jsou stejně důležité, každý z nich má své nezastupitelné místo.
Tyto elementární, možná až banální pravdy připomínám v souvislosti s tímto případem proto, že nyní přijaté řešení podle mého názoru narušuje subtilní balanci mezi principy demokratičnosti a právnosti, a to na újmu principu demokratičnosti. Pokud by další vývoj judikatury Ústavního soudu pokračoval tímto směrem, pokládal bych tento trend za negativní.
14. Ústavní soud podle mého názoru příliš extenzivně aplikuje postup, kterému se říká "soudcovská novotvorba práva".
Konkrétní projevy tohoto přístupu spatřuji v dané věci např. v těchto postupech:
- v tom, že Ústavní soud přistoupil k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky bez návrhu stěžovatele, ačkoliv zákon o Ústavním soudu takový postup nezná;
- ve vytvoření ústavněprávního pravidla, že ústavodárce nesmí přijmout ústavní zákon "ad hoc", ačkoliv Ústava takový princip nezná;
- ve vytvoření ústavněprávního pravidla, že k přijetí ústavního zákona musí ústavodárce splnit tzv. "kompetenční (zmocňovací) podmínku", tj. v daném případě prý ústavodárce nesmí, nejde-li o doplnění nebo změnu Ústavy, přijmout žádný ústavní zákon bez speciálního ústavního zmocnění (a že, pokud by k tomu ústavodárce chtěl přistoupit, musel by sám prokázat, že tak činí proto, že jsou ohroženy podstatné náležitosti demokratického právního státu); žádná taková pravidla Ústava nezná.
15. Může mně být namítnuto, že v uvedených případech Ústavní soud nové právo nevytvářel, nýbrž toliko je interpretoval. K tomu lze ovšem uvést:
Článek 89 odst. 2 Ústavy říká, že "vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby". Potom ovšem nelze než konstatovat, že v případech tzv. abstraktní kontroly norem Ústavním soudem je hranice mezi tím, co lze označit jako interpretaci práva, a co jako novotvorbu práva, velmi subtilní, ne-li zcela nezřetelná.
16. Při porušení jemné balance mezi prvky "demokratický a právní stát" hrozí nebezpečí, že to budou koneckonců v poslední instanci právníci, kteří budou "moudře" rozhodovat, co je pro stát a pro společnost výhodné, a co nikoliv. Oni budou těmi, kdož výkladem vágních, netransparentních a sporných juristických pojmů, jako jsou "podstatné náležitosti demokratického právního státu", "speciální zákonné zmocnění ke tvorbě ústavních předpisů", "retroaktivita" atd., budou určovat pravidla uplatňování moci ve státě a ve společnosti.
17. Tento trend je výrazem elitářské koncepce "majitelů klíčů k výkladu práva", která se v lidských dějinách pravidelně opakuje. Podle mého názoru jde o koncepci zhoubnou, nevedoucí k dobrým koncům.
18. Takový trend se odehrává na pozadí rozkolísané společenské situace, kdy se ve veřejném prostoru objevují názory, že snad hrozí "vláda ulice" či dokonce "tyranie davu" (viz názor politologa J. M. ml. (poznámka pod čarou č. 1), a kdy v médiích je většinově prezentován názor, že Ústavní soud svým nálezem "přistřihl křidélka politikům", "klepl politiky přes prsty" a jsou používány podobné expresivní formulace, které zcela zatemňují podstatu věci.
19. Tvrdím, že Ústavní soud tu není od toho, aby vstupoval do politického kolbiště a aby "dával politikům lekce". Politika, stejně jako třeba ekonomika, kultura nebo věda, jsou zcela samostatné sféry, do nichž Ústavní soud nemá co mluvit.
20. Zastupitelská demokracie je zajisté modelem vládnutí, který je pln chyb a nedostatků. Je to však podle mého názoru takový model, který je nejlepší ze všech špatných; a hlavně - žádný lepší nebyl dosud vynalezen.
21. Ani politici nejsou žádným semeništěm všeho zla a špatností. Jsou obrazem stavu společnosti, jsou reprezentanty našich špatných i dobrých vlastností. Je neférové vytvářet z nich "obětní beránky" sloužící nanejvýš k tomu, abychom na ně, hodí-li se to, přenesli všechnu vinu za špatný stav světa.
22. Jen na okraj dodám jednu poznámku: Představa, že právníci jsou snad těmi, kdo v konečné instanci vyřeší nejlépe svár mezi dobrem a zlem, je veskrze mylná a v historii nesčetněkrát vyvrácená. Jestliže už se v této kauze tak často používají historické paralely (z nichž některé já sám pokládám za zcela nepatřičné), uvedu také jednu otázku: Což snad právníci zabránili tomu, aby vznikly a fungovaly totalitní režimy? Což snad soudci neasistovali při zločinech fašistické a komunistické justice?
Též dnešní právníci jsou jen obrazem dnešního stavu světa.
23. Přijetím usnesení o zastavení řízení o ústavní stížnosti podle mého názoru pokračuje Ústavní soud v postupu, který byl chybný od samého počátku a který jen stěží může vést k posílení autority Ústavního soudu.
---------- 1) http://zpravy.idnes.cz/politolog-mlejnek-pro-idnes-cz-odklad-voleb-je-vitezstvim-demokracie-1jh-/nazory.asp?c=A090910_184056_nazory_jw
Usnesení ze dne 1. 9. 2009
Usnesení
pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 1. září 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovanému předsedou vlády, spojené s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, (usnesení bylo vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 312/2009 Sb.).
Výrok
Vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády, se odkládá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. srpna 2009, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády. Zároveň podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spolu s předmětnou ústavní stížností podává návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Uvedeným rozhodnutím prezidenta se cítí být dotčen zejména v základním právu plynoucím z čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z něhož dle judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.)] plyne i právo na nerušený výkon veřejné funkce. Porušení tohoto základního práva pak spatřuje nikoli v protiústavním způsobu aplikace a interpretace právního řádu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí prezidenta republiky, nýbrž v jeho právním základu, v ústavním zákonu č. 195/2009 Sb., jejž považuje za rozporný s čl. 21 odst. 2 a 4 a čl. 22 Listiny a s čl. 9 odst. 2, čl. 16 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ústavní soud neshledal důvody odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stanoví-li čl. 1 ústavního zákona č. 195/2009 Sb. ukončení volebního období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se mají konat do 15. října 2009, rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., určující den konání těchto voleb na 9. a 10. říjen 2009 - jakkoli má i prvky normativního právního aktu - nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona, jenž stěžovateli, který je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vymezuje okamžik ukončení jeho mandátu, čili ukončení výkonu veřejné funkce. V tomto smyslu je zásahem orgánu veřejné moci, který se dotýká jeho základního práva podle čl. 21 odst. 4 Listiny.
Podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti ve spojení se závěry vyvozenými judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tj. z toho, že "soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem", posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele z pohledu pojetí jejího petitu (návrhového žádání) jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb. Své rozhodnutí přitom neučinil ultra petitum, nýbrž byl veden právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice (viz Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004) k otázce interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti [viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/04 ze dne 5. 10. 2005 (N 194/39 SbNU 57)].
Ústavní zákon č. 195/2009 Sb. je tzv. normou opatřením, jež se naplní k určitému časovému okamžiku (15. říjnu 2009). V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309) v souvislosti s přezkumem ústavnosti norem opatření v řízení o kontrole norem Ústavní soud konstatoval: "Právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanoví právní účinky derogačních nálezů Ústavního soudu při kontrole norem ex nunc, a nikoli ex tunc (§ 70 a 71 zákona č. 182/1993 Sb.). Smyslem takto koncipovaného ústavního soudnictví je zabránit vzniku možných protiústavních právních následků v případech, kdy posuzovaný právní předpis alespoň hypoteticky předpokládá do budoucna vznik právní skutečnosti, jež by takovou protiústavnost mohla vytvořit. V právní praxi však existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází v jednom okamžiku (např. § 871 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, jenž transformoval právo osobního užívání bytů na nájem), přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je svojí povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce.". Uvedený právní názor pak potvrdil i ve své další judikatuře [viz nález sp. zn. III. ÚS 288/04 ze dne 16. 9. 2004 (N 132/34 SbNU 331), usnesení sp. zn. III. ÚS 30/04, III. ÚS 506/04 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Minimální časový prostor vymezený okamžikem zahájení řízení v posuzované věci a naplněním normy opatření (ústavního zákona č. 195/2009 Sb.), jež dle stěžovatele zakládá tvrzenou protiústavnost, neumožňuje Ústavnímu soudu uplatnit Ústavou mu svěřenou kompetenci v oblasti konkrétní kontroly norem. Jedinou alternativou jejího uplatnění je proto odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb.
Ústavní soud přitom neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily o veřejném zájmu, který by odkladu vykonatelnosti bránil (odkladem výkonu rozhodnutí prezidenta republiky volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 trvá dále dle obecné ústavní úpravy a nevzniká jím újma na veřejných prostředcích, jelikož zatím na zajištění voleb vynaloženy nebyly), a rovněž neshledal, že by odklad vykonatelnosti bránil realizaci oprávnění třetích osob, jež by mělo vyplynout z napadeného rozhodnutí, pročež podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
1. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky
1. Zástupce stěžovatele nedostatečně vnímá okolnost, že nepodává návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. za skupinu poslanců či senátorů (§ 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nýbrž že sleduje podání individuální ústavní stížnosti ve smyslu § 72 a násl. téhož předpisu. To je významné potud, že podmínkou úspěchu návrhu druhého (dokonce podmínkou jeho projednatelnosti) je doložení, že právě stěžovateli byla způsobena konkrétní újma v právech, jež jsou chráněna ústavním pořádkem.
2. Právě tato podmínka zde splněna není. Jediné, o co v osobě stěžovatele může jít, je, že má být skončen jeho poslanecký mandát dříve, než uplyne řádné volební období, na které byl zvolen poslancem. To může mít sice citelný dopad do jeho osobních poměrů, o zásah do ústavně zaručeného práva však nejde. Být poslancem po celé volební období totiž podepřeno žádným ústavním právem není; dokonce Ústava o předčasném ukončení mandátu poslance výslovně uvažuje, a počítá s tím ostatně i stěžovatel. Pouhá kritika zvolené metody předčasného ukončení mandátu je v této souvislosti (při neexistenci práva) zjevně bez významu.
3. Práva zakotvená v čl. 21 odst. 1 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, se jej (a věci) netýkají vůbec; reflektují práva občana, resp. voliče - co do jeho účasti na správě veřejných věcí, nikoli práva "zvoleného zástupce", s nimiž stěžovatel své nároky identifikuje. Je ostatně zřejmé, že tento článek Listiny míří zcela jinam, totiž k ústavnímu zakotvení režimu správy přímé nebo zastupitelské jako takových, nikoli k ochraně poslance. Stejně tak je vyloučeno vztáhnout k jemu svědčícím ústavním právům jím použitý argument, že ve hře je "základ pluralitního politického systému" a "volná politická soutěž", neboť i kdyby byly zasaženy, stěžovatele osobně se tato okolnost (v procesním prostoru vytvořeném jeho návrhy) očividně dotknout nemůže, a absence zásahu do jeho práv je zde evidentní.
4. Totéž platí, namítá-li stěžovatel, že došlo k zásahu do jeho práva podle čl. 21 odst. 4 Listiny, neboť tvrzené porušení "rovnosti" v přístupu k volené funkci nemůže logicky spočívat v pouhém faktu, že jiní poslanci v jiných volebních obdobích vykonávali svoji funkci déle. Co do požadavku "nerušeného výkonu veřejné funkce" stojí za zaznamenání, že odkazované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 73/04 se nejen týká zcela jiného předmětu, nýbrž že i zde platí, že o nerušený výkon funkce může jít jen po dobu jejího trvání, jež - jak bylo řečeno - ústavněprávně garantována není. Jinak by tomu mohlo být jen za předpokladu, že by Ústava zakotvovala - a to bezpodmínečně - určitou délku doby poslaneckého mandátu, a ten splněn není.
5. Není-li zde možného dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele (natožpak porušení), je ústavní stížnost - a jest znovu připomenout, že jen o tu zde jde - v této části návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a jelikož s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu (ústavního zákona č. 195/2009 Sb.) sdílí její osud, není projednatelný rovněž, a musí být podle zmíněného ustanovení [a § 43 odst. 2 písm. b)] taktéž odmítnut.
6. Absentuje však i další podmínka projednatelnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti, kterou představuje existence kvalifikovaného zásahu veřejné moci, již ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu předjímá v podobě - zjednodušeně řečeno - aktu aplikace práva. Rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, takovou povahu nemá, neboť - přes úvahy o "smíšeném" charakteru - se připodobňuje spíše k právnímu předpisu samotnému; okolnost, že má současně určitý hmotněprávní podklad [čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy, § 1 odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], na tom ničeho nemění, neboť je jinak rozhodnutím autonomním. Právní předpis pak samozřejmě podmínku "zásahu orgánu veřejné moci" nesplňuje, nehledě na to, že - z pohledu možného zásahu do stěžovatelových práv - je pojmově zcela indiferentní; okolnosti, kdy se budou volby konat, nutně věcně předchází (coby rozhodné) určení, že se budou konat, a to napadené rozhodnutí prezidenta "neřeší". Platí pak totéž, co bylo dovozeno v předchozím.
7. Ostatně je zcela zjevné, že toto "rozhodnutí" slouží stěžovateli jen instrumentálně, k vyvolání zdání, že zásah veřejné moci coby podmínka pro podání ústavní stížnosti je naopak naplněna. Ve skutečnosti totiž rozhodnutí prezidenta - jak se ostatně podává v části IV. bodu 3. stížnosti - působí jen a jen k tomu, aby si stěžovatel - prostřednictvím § 74 zákona o Ústavním soudu - otevřel cestu k napadení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. Jestliže však toto rozhodnutí není způsobilým "zásahem orgánu veřejné moci", a fakticky o ně stěžovateli nejde a jít nemůže, pak jeho "použití" k napadení samotného ústavního zákona č. 195/2009 Sb. není ničím jiným, než výrazem snahy obejít zákonem o Ústavním soudu vymezenou aktivní legitimaci subjektů, jež jsou oprávněny podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (§ 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a mezi které stěžovatel nepatří.
8. Posuzovaná ústavní stížnost je tedy (podle svého obsahu) zde návrhem, k jehož podání stěžovatel není oprávněn [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], a jako takový měl být i proto odmítnut.
9. Shrnutím řečeného se již logicky podává, že nebylo - tím spíše - ani místo pro vydání usnesení, jímž byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., k němuž se většina pléna Ústavního soudu uchýlila.
Z těchto důvodů tomuto usnesení oponuji; vzhledem k tomu - z mého pohledu - se již relevantně neklade otázka, zda napadený ústavní zákon je vůbec způsobilým předmětem posouzení ústavní konformity v řízení o abstraktní kontrole norem. Pakliže většina pléna Ústavního soudu dala implicite najevo, že ano, je již jen k zaznamenání (bez možnosti podrobné argumentace), že tento názor prozatím nesdílím.
2. Odlišné stanovisko soudce Jana Musila
Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. září 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09, kterým byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Podle § 14, resp. § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:
Výrok
1. Domnívám se, že nejsou splněny podmínky pro odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Citované ustanovení praví, že Ústavní soud může odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí na návrh stěžovatele. V ústavní stížnosti M. M., zastoupeného advokátem J. K., není žádný takový návrh obsažen. Ústavní soud tedy rozhodl nad rámec návrhového žádání (ultra petitum), aniž by zákon o Ústavním soudu poskytoval k takovému procesnímu postupu právní podklad. Rozhodnutí Ústavního soudu může být vnímáno jako projev jeho aktivismu a projev nerovnosti ve vztahu k ostatním účastníkům řízení, aniž by pro to byly transparentně vysvětleny relevantní důvody.
Ohledně možnosti, že lze překročit návrhové žádání, je argumentováno právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice (viz Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004). Takové zdůvodnění nepokládám za případné. Argumentace (výtka přílišného formalismu) obsažená v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva byla založena na zcela odlišném skutkovém stavu a na nyní posuzovanou věc vůbec nedopadá.
2. Domnívám se, že není splněna ani další podmínka odkladu vykonatelnosti stanovená v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, totiž že "... by výkon rozhodnutí ... znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám". Stěžovatel sám žádnou argumentaci ohledně neproporcionality újmy, která mu údajně hrozí, neuvádí, a ani odůvodnění usnesení Ústavního soudu se tímto aspektem konkrétně nezabývá.
3. Především však jsem toho názoru, že v nastalé situaci je velmi pochybné, zda poslanec M. M. je osobou, která by byla legitimována k tomu, aby spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky podala též návrh na zrušení zákona.
Institut ústavní stížnosti slouží k tomu, aby chránil subjektivní, ústavním pořádkem garantovaná základní práva nebo svobody samotných stěžovatelů [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Obsahem napadeného rozhodnutí prezidenta republiky není však nic jiného, než určení konkrétního termínu voleb. Nelze nijak dovodit, jak a proč by měla být dotčena subjektivní práva stěžovatele právě tím, že volby se mají konat ve stanoveném termínu 9. a 10. října 2009. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že jejím smyslem ve skutečnosti není zpochybnění termínu voleb, nýbrž samotného přijatého ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny.
Za této situace je ovšem velmi diskutabilní, zda spolu s ústavní stížností, směřující proti rozhodnutí o stanovení termínu voleb, lze vůbec spojit návrh na zrušení zákona ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Ustálená judikatura Ústavního soudu vychází důsledně z akcesorické povahy návrhu na zrušení zákona, který "sdílí osud" ústavní stížnosti. Pokud by bylo v dalším řízení shledáno, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná nebo zjevně neopodstatněná, musel by být automaticky odmítnut i připojený návrh na zrušení zákona.
Vyřešení této otázky aktivní legitimace stěžovatele k podání spojeného návrhu na zrušení zákona je složitou záležitostí, vyžadující zohlednit též stanoviska dalších účastníků řízení, k čemuž v tomto řízení nebyl prozatím vytvořen žádný procesní prostor.
Za takto komplikované situace nebylo namístě přistupovat k vydání předběžného opatření o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky, neboť toto předběžné rozhodnutí může vyvolat dalekosáhlé sekundární dopady do práv všech účastníků řízení i do veřejnoprávních poměrů.
Usnesení ze dne 2. 9. 2009
Plénum Ústavního soudu dne 2. září 2009 ve složení S. B., F. D., V. F., Vojen Güttler, Pavel Holländer, I. J., V. K., J. M., J. M., J. N., P. R., E. W. a M. Ž. rozhodlo ve věci ústavní stížnosti M. M., právně zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, s sídlem [PSČ obec] 6, Bělohorská 35, proti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády, spojené s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, takto:
Výrok
Řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., sp. zn. Pl. ÚS 24/09 se přerušuje a návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, se postupuje k rozhodnutí dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. srpna 2009, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády. Zároveň dle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. spolu s předmětnou ústavní stížností podává návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Uvedeným rozhodnutím prezidenta se cítí být dotčen zejména v základním právu plynoucím z čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z něhož dle judikatury Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 73/04) plyne i právo na nerušený výkon veřejné funkce. Porušení tohoto základního práva pak spatřuje nikoli v protiústavním způsobu aplikace a interpretace právního řádu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí prezidenta republiky, nýbrž v jeho právním základu, v ústavním zákonu č. 195/2009 Sb., který považuje za rozporný s čl. 21 odst. 2 a 4, čl. 22 Listiny a s čl. 9 odst. 2, čl. 16 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud neshledal důvody odmítnutí ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stanoví-li čl. I ústavního zákona č. 195/2009 Sb. ukončení volebního období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se mají konat do 15. října 2009, rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., určující den konání těchto voleb na 9. a 10. říjen 2009 - jakkoli má i prvky normativního právního aktu - nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona, jenž stěžovateli, který je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vymezuje okamžik ukončení jeho mandátu, čili ukončení výkonu veřejné funkce. V tomto smyslu je zásahem orgánu veřejné moci, který se dotýká jeho základního práva dle čl. 21 odst. 4 Listiny.
Usnesením ze dne 1. září 2009 č. j. Pl. ÚS 24/09-16 Ústavní soud vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, odložil.
Podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. V předmětné věci je předmětem ústavní stížnosti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., vydané "podle čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy České republiky a v souladu s ústavním zákonem č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny".
Pro uvedené jsou splněny podmínky vyžadované ustanovením § 74 zákona o Ústavním soudu pro přerušení řízení o ústavní stížnosti (§ 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zahájení řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů na návrh toho, kdo podal ústavní stížnost [§ 64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], pročež bylo řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., sp. zn. Pl. ÚS 24/09, přerušeno a návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, postoupen k rozhodnutí dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně, dne 2. září 2009
P. R. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko
Odlišné stanovisko soudce V. K. k usnesení ze dne 2. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09 Řízení o ústavní stížnosti nemělo být přerušeno, jak se rubrikovaným usnesením stalo, neboť podle mého názoru zde byl důvod, aby byl návrh M. M. – coby nezpůsobilý věcného projednání – odmítnut.Důvody tohoto závěru jsem vyložil v odlišném stanovisku k usnesení ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09 a plně zde na ně odkazuji.
2. 9. 2009
V. K.
Usnesení ze dne 18. 11. 2009
Ústavní soud České republiky ve věci ústavní stížnosti M. M., právně zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády, spojené s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, opravuje usnesení ze dne 15. září 2009 č. j. Pl. ÚS 24/09-50 v části záhlaví, v označení složení pléna ÚS, takto:
Výrok
Věta "Plénum Ústavního soudu dne 15. září 2009 ve složení S. B., V. F., Vojen Güttler, Pavel Holländer, I. J., V. K., D. L., J. M., J. M., J. N., P. R., MiloslavVýborný, E. W. a M. Ž. ..." se opravuje na znění "Plénum Ústavního soudu dne 15. září 2009 ve složení S. B., V. F., Vojen Güttler, Pavel Holländer, I. J., V. K., D. L., J. M., J. M., J. N. a P. R. ...".
Odůvodnění
Usnesením shora označeným rozhodlo dne 15. září 2009 plénum Ústavního soudu o zastavení řízení ve věci ústavní stížnosti M. M. Ve složení pléna bylinesprávně uvedeni soudci Miloslav Výborný, E. W. a M. Ž., kteří však, jak vyplývá z hlasovacího protokolu, se jednání a hlasování nezúčastnili.
Pro výše uvedené se tímto zřejmá nesprávnost v záhlaví usnesení v souladu s § 164 o. s. ř. opravuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně, dne 18. listopadu 2009
P. R. předseda Ústavního soudu