Pl. ÚS 24/96

Odůvodnění

označena za nepřípadnou a tedy vzhledem k účelu a tendenci restitučního zákona za nevýznamnou, to zcela bez ohledu na právní jistotu občana. Zásada "účel světí prostředky" tedy ještě nevyšla z užívání.

2. Odůvodnění se opomenulo vypořádat s právními problémy, které výše zmíněná úprava § 5 odst. 5 zák.č. 87/1991 Sb. sebou přinesla.

V prvé řadě je třeba vycházet z toho, že věci, v tomto případě nemovitosti, které byly řádně vydány podle uvedeného zákona oprávněné osobě, nabyla tato osoba do vlastnictví podle § 47 občanského zákoníku právní mocí registrace písemné smlouvy, příp. došlo k převodu vlastnictví pravomocným rozsudkem podle § 161 o.s.ř., resp. intabulací podle pozdějších předpisů.

Tato osoba, jejíž nárok v restituci byl takto uspokojen, se stala vlastníkem a zákon nemá jiné ustanovení, z něhož by vyplynulo, že její postavení vlastníka může být jakýmkoliv způsobem ohroženo, leda vyvlastněním za náhradu, ve veřejném zájmu. Ani z § 5 odst. 5 zákona v původním znění nelze odvodit, že osoba, jejíž nároky nebyly uspokojeny, může požadovat u soudu vydání věci již jednou vydané, ale hovoří jen o uplatnění nároku vůči osobám, kterým byla věc vydána, tedy zřejmě o nároku na vyrovnání, ale nikoliv na vydání, a toto uplatnění navíc váže na jednoroční prekluzivní lhůtu.

V souvislosti s uvedenou prekluzivní lhůtou vznikl nepochybně i výklad, že se zde vytváří jakési vlastnictví dočasné, podmíněné, prozatímní nebo jakási obdoba právního institutu hereditas iacens. I když restituční zákony jsou právem pokládány za leges speciales a upravují pro konkrétní případy vznik nebo i zánik vlastnictví, nelze mít za to, že mění obsah pojmu vlastnictví v rozsahu právě uvedeného výkladu a dostávají se tak do rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

Pokud tedy odůvodnění hovoří zcela obecně a nevyhraněně o evidentním riziku redukce uspokojeného nároku, nevzalo výše uvedený právní problém v úvahu.

3. Odůvodnění opomenulo při své konstrukci nerovnosti oprávněných osob reagovat na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, podle něhož práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.

Takovými právními vztahy jsou nepochybně všechny registrované smlouvy, týkající se vydání věci nebo rozhodnutí soudů o jejich vydání a nemohou být vedena v pochybnost pouhou domněnkou existence rizika redukce rozsahu jednou již uspokojeného.

4. Zákonodárce i v restitučních zákonech respektoval vlastnictví k majetku fyzických osob, které jej nabyly v dobré víře ze státního majetku nikoliv protiprávním způsobem. Takové osoby se nestaly povinnými osobami ve smyslu zákona a v takových případech nebyl majetek vydán původnímu vlastníku a byla mu poskytnuta náhrada např. podle § 13 zákona o mimosoudní rehabilitaci.

V této souvislosti zvlášt vyniká nepřiměřenost současného nálezu, protože zákon sám pamatuje na případy, kdy státem neoprávněně získaný majetek nebude možno vydat, ať již byl zastavěn, přestavěn či vydání bylo jinak znemožněno, např. ustanovením o nevydávání pozemků pod rekreačními chatami a pod.

Je proto protismyslné vyvolávat v život právní úpravu, která zavádí zpětnou účinnost zákona a může se projevit v praxi jako protiústavní, když zákon sám má ustanovení pro řešení takových případů. 5. Odůvodnění se sice odvolalo na nálezy pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94 a Pl. ÚS 8/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR sv.l., č.38 a sv. 4, č. 83), ale nereagovalo na skutečnost, že při rušení některých ustanovení napadeného § 5 cit. zákona plénum ÚS nedospělo k závěru, že na jeho obsahu je třeba cokoliv měnit. V této souvislosti se nelze odvolávat na to, jak to činí odůvodnění, že zrušení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. nebylo navrhováno. Podle § 78 odst. 2 v souvislosti s § 64 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb. může řízení o zrušení zákona nebo jeho části zahájit i plénum Ústavního soudu, pokud v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti dospěje k závěru, že ustanovení zákona nebo jeho jednotlivé části, jejichž uplatněním nastala příslušná skutečnost, je v rozporu s ústavními zákony.

Z toho je nutno odvodit nikoliv nevnímavost nebo nepozornost Ústavního soudu, ale skutečnost, že Ústavní soud, když podrobně analyzoval § 5 cit. zákona pro potřebu tehdejšího rozhodnutí, neshledal jeho rozpor s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto ani k projednání takové otázky již tehdy nepřistoupil.

6. Závěrem je třeba konstatovat, že odůvodnění neobsahuje přesvědčivé důvody o tom, že v předložené ústavní stížnosti šlo o zásah do práv stěžovatelek z titulu aplikace napadeného ustanovení zákona, a že je dán důvod, aby se plénum Ústavního soudu návrhem na zrušení napadeného ustanovení vůbec zabývalo. Dovolávání se podstatného přesahování významu ústavní stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatelek jako důvodu projednání v tomto případě nemá oporu v zákoně. Rozhodnutí obecných soudů odpovídalo právnímu stavu věcí a pokud by nabylo právní moci a obsahovalo závěr, že nelze vydat, mělo své pokračování již předurčeno v restitučním zákoně, konkrétně v § 13 zák. č. 87/1991 Sb., který s takovými případy po celou dobu realizace restitučního zákona počítal a ještě počítá.

V Brně dne 19. 12. 1996