Pl. ÚS 27/23: Zásady slušnosti podle § 2958 občanského zákoníku a Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Návrhem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), který byl Ústavnímu soudu doručen dne 18. 4. 2023, se Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud" nebo "navrhovatel") domáhá zrušení věty druhé § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

2. Okresní soud uvedl, že podává návrh na zrušení napadeného ustanovení v souvislosti s řízením vedeným pod sp. zn. 6 C 337/2022, v němž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 117 344,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Navrhovatel konstatoval, že v tomto řízení musí při svém rozhodování aplikovat § 2958 občanského zákoníku, jehož větu druhou považuje za rozpornou s ústavním pořádkem.

3. Navrhovatel tedy napadá pouze část § 2958 občanského zákoníku, který Ústavní soud cituje pro úplnost celý, přičemž napadená věta druhá je zvýrazněna: § 2958 Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

Argumentace navrhovatele

4. Navrhovatel má za to, že stanoví-li soud náhradu újmy podle napadeného ustanovení, tzn. podle zásad slušnosti, má dvě možnosti. Buď bude postupovat podle subjektivního vnímání poškozeného, a potom budou poskytované náhrady nahodilé a nepředvídatelné, nebo k nim přistoupí z objektivního hlediska. Protože byla zrušena vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."), postupují nyní obecné soudy "objektivním způsobem" podle "Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku)" (dále jen "Metodika").

5. Rozpornost napadeného ustanovení s ústavním pořádkem navrhovatel spatřuje ve dvou rovinách. Přímo ve vztahu k větě druhé § 2958 občanského zákoníku konstatuje, že jelikož napadené ustanovení není samo o sobě možné předvídatelně aplikovat, je rozporné s principem předvídatelnosti práva, právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, tedy s principy právního státu [k nim odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 420/09 ze dne 3. 6. 2009 (N 131/53 SbNU 647); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

6. To je spojeno s druhou rovinou namítané protiústavnosti, a to s vyplněním právě zmíněného ústavního nedostatku Metodikou. Podle názoru navrhovatele si byl i zákonodárce, soudě podle důvodové zprávy k napadenému ustanovení, vědom, že soudy nemohou rozhodovat o náhradě újmy bez prováděcího předpisu nebo jiného podkladového materiálu, na jehož základě by byla prováděna "kvantifikace" nemajetkových újem předvídatelným způsobem. Záměrně vytvořené "vakuum" sloužilo pro to, aby skupina "zainteresovaných osob" mohla vytvořit Metodiku jako "středobod aplikace" § 2958 občanského zákoníku. Metodika však představuje komerční produkt, vytvořený bez zmocnění či veřejné kontroly, který "samozvaně obešel zákonodárce".

7. Navrhovatel připomněl, že Metodika není právní předpis přijatý transparentním procesním postupem. Její závaznost plyne z hierarchického uspořádání soustavy obecných soudů, v níž byla někdy i nestandardními způsoby prosazována (mj. publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014 a sp. zn. Cpjn 14/2014 a na webových stránkách N. soudu). Ačkoli se o Metodice běžně hovoří jako o "M. N. soudu", jde o označení nesprávné, nepodloženě vytvářející dojem, že je Metodika zaštítěna autoritou N. soudu jako jejím domnělým autorem. Občanskoprávní a obchodní kolegium N. soudu ji však jen "vzalo na vědomí". Samotný text Metodiky obsahuje i další zavádějící informace. Existuje ve více podobách - ve verzi umístěné na webových stránkách N. soudu, kde se promítají netransparentně prováděné, nikým neautorizované aktualizace, a ve verzi "sbírkové", která zůstává neměnná a je z webových stránek N. soudu taktéž přístupná. Nejvyšší soud existenci dvou verzí Metodiky ani nesprávnosti v ní obsažené nijak nezohledňuje (srov. jeho rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2207/2020 ze dne 24. 2. 2022, publikovaný pod č. 7/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo analytický dokument sp. zn. Tpjn 4/2022).

8. I judikatura Ústavního soudu (zejm. nález sp. zn. I. ÚS 1010/22 ze dne 8. 3. 2023) Metodiku pojímá jako "odrazový můstek" pro úvahy obecných soudů, čímž posiluje její faktickou závaznost, navzdory výše uvedeným nedostatkům. Vzhledem k tomu, že judikatura obecných soudů ve značné míře z Metodiky vychází, není možné protiústavní stav vyřešit zaujetím sjednocovacího stanoviska N. soudu, protože v něm by se opět zprostředkovaně odrážela soudní rozhodnutí založená na Metodice.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

9. Návrh byl zaslán podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu oběma komorám Parlamentu, které jsou oprávněny jednat jeho jménem [§ 9 zákona č. 300/2017 Sb., o zásadách jednání a styku Poslanecké sněmovny a Senátu mezi sebou a navenek a o změně zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů (stykový zákon)]. Zároveň byl podle § 69 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu zaslán také vládě a veřejnému ochránci práv, tedy subjektům oprávněným vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci.

10. Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová shrnula průběh legislativního procesu a uvedla, že zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a dalšími právními předpisy.

11. Senát ve vyjádření předsedy Miloše Vystrčila popsal legislativní proceduru a projednávání návrhu občanského zákoníku v této komoře Parlamentu. Uvedl, že až na výjimky nebyla při projednání rozebírána konkrétní témata či samostatné oblasti úpravy. Otázka náhrady újmy proto nebyla předmětem diskuze. Uzavřel, že návrh zákona byl Senátem přijat v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

12. Vláda vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice a navrhla zamítnutí návrhu. Rozhodnutí, jak budou v konkrétním případě zásady slušnosti zohledněny, náleží podle jejího názoru soudům. Současná právní úprava se záměrně odklonila od dřívější koncepce, neboť má vést k poskytování plné náhrady za utrpěnou újmu se zohledněním všech relevantních okolností konkrétního případu. Vláda připustila, že z požadavku individualizace nezbytně plyne jistá míra nepředvídatelnosti, protože i typově stejná újma na zdraví může v případě dvou osob v odlišném postavení způsobit zcela rozdílné následky. Jen proto však § 2958 občanského zákoníku není v rozporu s principy právní jistoty a předvídatelnosti práva a soudního rozhodování. Soudní praxe ostatně nebyla ponechána bez jakéhokoliv "odrazového můstku". Lze vycházet jednak z rozhodnutí učiněných za dřívější právní úpravy, jednak z Metodiky coby vodítka pro soudní praxi. Její existence a okolnosti vzniku nemohou způsobit protiústavnost napadeného ustanovení. Rovněž zpochybnila tvrzení navrhovatele, že jsou obecné soudy via facti rozhodovací praxí N. soudu nuceny podřídit se Metodice. Stanovení objektivizace nemajetkové újmy prováděcím právním předpisem, jak ho prosazuje navrhovatel, by opětovně nastolilo problém ingerence exekutivy do soudního rozhodování jako za účinnosti vyhlášky č. 440/2001 Sb.

13. Veřejný ochránce práv vstoupil do řízení v postavení vedlejšího účastníka a podpořil návrh na zrušení uvedeného ustanovení. Posuzování nemajetkové újmy výhradně podle zásad slušnosti není podle jeho názoru v souladu s požadavky právního státu, konkrétně s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti práva. Napadené ustanovení je příliš obecné a neurčité, neobsahuje žádná kritéria pro určování náhrady nemajetkové újmy ani nepředpokládá existenci jiného (prováděcího) právního předpisu. Nutnost podrobnější úpravy odškodňování dokládá existence Metodiky. Svými důsledky napadené ustanovení odporuje zásadě ochrany slabší strany, která je integrální součástí občanského zákoníku. Metodika způsobuje tristní postavení poškozených a naopak značně posiluje pozici škůdců. Metodika je jako "paraprávní dokument" nezměnitelná a nezrušitelná standardními právními prostředky a nemůže být ani podrobena testu ústavnosti. Uvádí v omyl jak právní laiky, tak právní profesionály a státní orgány, a umožňuje netransparentní a nekontrolované zapojení soukromých subjektů do sféry, která má být regulována státem. Nově vytvořené znalecké odvětví neodpovídá žádné odborné způsobilosti, jež mohou lékaři získat v rámci existujících zdravotnických oborů. V dalších podrobnostech odkázal na svou zprávu o šetření sp. zn. 6709/2019/VOP ze dne 22. 2. 2021.

14. Navrhovatel reagoval replikou na vyjádření vlády. Konstatoval, že tvrzení vlády o interpretaci zásad slušnosti soudy podle okolností jednotlivých případů nemá oporu v realitě. Ani předpoklad, že bude poškozeným přiznávána plná náhrada újmy, se nenaplnil v praxi, neboť objem vyplaceného plnění na náhradě újmy dle České kanceláře pojistitelů klesá navzdory růstu "hodnoty bodu" v aktualizovaných verzích Metodiky. Také z kazuistik uvedených v replice vyplývá, že namísto deklarovaného úplnějšího odškodnění je poškozeným za použití Metodiky přiznávána na náhradě újmy i výrazně nižší částka, než jaká by jim náležela podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Navrhovatel dále zopakoval řadu námitek, proč považuje existenci a používání Metodiky za neslučitelné s ústavním pořádkem.

Podmínky řízení

15. Návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a je přípustný podle § 66 zákona o Ústavním soudu. V rámci posouzení podmínek řízení byl Ústavní soud dále povinen zkoumat, zda byl návrh podán oprávněným navrhovatelem. Aktivní legitimace soudu k podání návrhu na přezkum ústavnosti konkrétních ustanovení zákona je podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, potažmo § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dána jen tehdy, dospěje-li soud k závěru, že zákon (popř. jeho část), jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem.

16. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že řízení zahájené podle čl. 95 odst. 2 Ústavy není abstraktním přezkumem ústavnosti, ale je vedeno v úzkém rámci soudního rozhodování konkrétního případu [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/10 ze dne 24. 7. 2012 (N 130/66 SbNU 19; 284/2012 Sb.), bod 32]. Proto se aktivní legitimace soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho ustanovení odvíjí od předmětu řízení a právní kvalifikace věci. Soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona (nebo jeho dílčích ustanovení), který má přímo (bezprostředně) použít při řešení probíhajícího řízení. Podmínka přímého (bezprostředního) použití je splněna, pokud je aplikace daného zákona (nebo jeho jednotlivého ustanovení) nezbytná, nevyhnutelná, není jen hypotetická nebo daná širšími souvislostmi věci [viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 ze dne 23. 10. 2000 (U 39/20 SbNU 353) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; č. 252/2006 Sb.)].

17. Ústavní soud z předloženého spisu okresního soudu ověřil skutečnosti, které navrhovatel kuse uvedl v návrhu ve prospěch své aktivní legitimace, totiž že má rozhodnout ve věci náhrady újmy na základě žaloby o zaplacení částky 117 344,- Kč. Ze spisu okresního soudu plyne, že rozhoduje o žalobě žalobce, který vystupoval jako poškozený v trestním řízení vedeném proti žalovanému jako obžalovanému. Ten byl trestními soudy pravomocně shledán vinným z trestného činu ublížení na zdraví a výtržnictví, kterých se měl dopustit za účinnosti občanského zákoníku. V trestním řízení soud rozhodl o povinnosti obžalovaného zaplatit poškozenému náhradu újmy v rámci adhezního řízení, ve zbytku požadovaného nároku však poškozeného (tedy žalobce v řízení před okresním soudem) odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle žaloby (ve znění jejího doplnění) si žalobce nárokuje náhradu zčásti ve formě bolestného, zčásti za psychické útrapy způsobené ublížením na zdraví a léčbou vzniklých zranění.

18. Tato zjištění jsou dostatečná pro závěr, že navrhovatel pro rozhodnutí věci musí přímo aplikovat § 2958 občanského zákoníku, a je tak dána jeho aktivní legitimace k podání návrhu na přezkum ústavnosti jeho věty druhé.

Další průběh řízení před Ústavním soudem

19. Usneseními ze dne 11. 10. 2023 a ze dne 22. 11. 2023 Ústavní soud k námitkám podjatosti vzneseným navrhovatelem rozhodl, že soudkyně Kateřina Ronovská a soudce Pavel Šámal nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci. Navrhovatel následně opakovaně vznesl námitku podjatosti proti soudci Pavlu Šámalovi. Dne 13. 3. 2024 Ústavní soud posoudil druhou námitku podjatosti a usnesením rozhodl, že soudce Pavel Šámal není vyloučen z projednání a rozhodování věci.

20. Ústavní soud rozhodl o návrhu bez nařízení ústního jednání, neboť neprováděl dokazování ve smyslu § 44 věty první zákona o Ústavním soudu a od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci.

Vlastní posouzení věci

VI. a) Přezkum procedury přijetí napadeného ustanovení

21. Ústavní soud dříve, než přistoupil k posouzení ústavnosti napadeného ustanovení z věcného hlediska, posoudil v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, zda bylo napadené ustanovení přijato v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Navrhovatel, další účastník ani vedlejší účastníci řízení žádné nedostatky zákonodárného procesu neuvedli a ani v řízení před Ústavním soudem nevyvstaly o ústavnosti napadeného ustanovení žádné pochybnosti.

VI. b) K rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu v této věci

22. Ústavní soud je vázán výrokem rozhodnutí požadovaným v návrhu (petitem) [viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/23 ze dne 6. 12. 2023 (12/2024 Sb.), bod 49, nebo sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), bod 16]. V případě konkrétní kontroly ústavnosti tak nemůže rozhodnout o protiústavnosti jiné části zákona, která nebyla návrhem napadena, a zrušit ji pro rozpor s ústavním pořádkem.

23. Toto omezení - co do výroku rozhodnutí Ústavního soudu - však nebrání tomu, aby Ústavní soud posuzoval napadenou větu druhou § 2958 občanského zákoníku nikoli samostatně a izolovaně, nýbrž v logickém a významovém celku, který tvoří společně s větou první § 2958 občanského zákoníku. Jiný postup by nebyl s ohledem na koncepci poskytování náhrady nemajetkové újmy na zdraví a konstrukci § 2958 občanského zákoníku ani možný.

24. Jazykové vyjádření § 2958 občanského zákoníku připouští výklad, že věta první obsahuje primární pravidlo pro odčinění nemajetkové újmy na zdraví (poskytnutí peněžité náhrady plně vyvažující vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy) a věta druhá (rozhodování podle zásad slušnosti) až pravidlo sekundární. Ústavní soud však připomíná, že jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení se významu normy [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Nemá proto za to, že lze větu první a větu druhou § 2958 občanského zákoníku výše popsaným způsobem oddělit, ačkoli by to jazykový výklad umožňoval. Obě věty § 2958 občanského zákoníku je nutné interpretovat podle jejich smyslu a účelu jako jeden významový celek (shodně Doležal, T., Melzer, F. § 2958 [Náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení] in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek IX, § 2894-3081. 1. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 998, bod 30). Pouze tak je možné interpretací zjistit význam právní normy obsažené v napadeném ustanovení, a tu podrobit ústavnímu přezkumu. Z tohoto východiska vychází věcný přezkum napadeného ustanovení, který následuje.

25. Ani skutečnost, že Metodika ve své preambuli uvádí, že její aplikací dochází k "naplnění zásad slušnosti ve smyslu § 2958 o. z." (viz bod IV. preambule Metodiky, cit. podle znění publikovaného na webových stránkách N. soudu), a že i Nejvyšší soud ve své judikatuře spojuje Metodiku s (navrhovatelem napadenou) větou druhou (srov. usnesení sp. zn. 8 Tdo 190/2017 ze dne 20. 9. 2017, publikované pod č. 39/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod 33; rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2207/2020, bod 14; nebo rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1361/2021 ze dne 15. 12. 2021, publikovaný pod č. 90/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod 11), sama o sobě nevyvrací, že věta první a věta druhá tvoří jeden významový celek.

VI. c) Věcný přezkum - obecná ústavněprávní východiska

26. Každá právní úprava musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, respektive jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace [nález sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215), jehož závěry Ústavní soud převzal též v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 31]. Současně však Ústavní soud opakovaně varoval před excesivním lpěním na požadavcích na přesnost a dostatečnou konkrétnost formulace právního předpisu. Jistá míra neurčitosti je naopak nezbytnou vlastností každé právní normy [nálezy sp. zn. Pl. ÚS 28/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 63/69 SbNU 187; 176/2013 Sb.), bod 25, a sp. zn. Pl. ÚS 98/20 ze dne 27. 4. 2021 (N 86/105 SbNU 381; 206/2021 Sb.), bod 34].

27. Také Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") obecně při interpretaci Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyžaduje, aby zákon (v širším pojetí právo - law) byl formulován s dostatečnou přesností tak, aby umožňoval jeho adresátům v rozsahu přiměřeném okolnostem předvídat - v případě potřeby s vhodným poradenstvím - důsledky konkrétního jednání (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP Vavřička a další proti České republice ze dne 8. 4. 2021, stížnost č. 47621/13 a další, bod 266). Nicméně určitá míra neurčitosti při formulaci právních předpisů je akceptovatelná. ESLP připouští, že absolutní přesnost ve formulování právních předpisů a snaha jí dosáhnout mohou vést k přílišné rigiditě. Mnohá právní ustanovení tak jsou formulována způsobem, který je ve větší či menší míře neurčitý a jehož intepretace a aplikace jsou otázkou praxe (např. rozsudek ESLP K. M. proti Německu ze dne 19. 11. 2020, stížnost č. 24173/18, bod 50).

28. Ne všechna pravidla chování a právní pojmy je vhodné či možné přesně naformulovat. Naopak, některé oblasti právní úpravy pro svou povahu vyžadují nastavit právní rámec spíše pomocí účelu, kterého má být dosaženo, jakož i principů a cílů, které potom soudy a státní orgány uvádějí v život aplikační činností (blíže viz nález sp. zn. Pl. ÚS 98/20, bod 34).

29. Důvodem protiústavnosti ustanovení právního předpisu zásadně nejsou případné potíže při jeho výkladu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 8/08 ze dne 8. 7. 2010 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.), část V]. Neposkytuje-li ustanovení pro některé situace jazykově jednoznačnou odpověď, neznamená to samo o sobě jeho protiústavnost, ale za pomoci dalších výkladových metod je třeba hledat smysl a účel interpretovaného zákonného ustanovení. Požadavek na míru určitosti právní úpravy se liší v různých oblastech práva. Nejvyšší je v právu trestním (zásada nulla poena sine lege certa), v oblasti soukromého práva je však přípustná (a často nutná) výrazně obecnější úprava, a to především s ohledem na "pestrost" v oblasti soukromého života.

VI. d) Věcný přezkum - aplikace ústavněprávních východisek na projednávanou věc

30. Napadené ustanovení upravuje náhradu nemajetkové újmy na zdraví, tj. odčinění újmy na přirozeném právu člověka, které požívá zvláštní ochrany, včetně ochrany ústavněprávní. Ústavní soud si je vědom, že život a zdraví patří k nejdůležitějším právem chráněným statkům. Tomu odpovídá i hodnotové (právně-politické) rozhodnutí zákonodárce, aby byla těmto statkům poskytnuta co nejširší a nejefektivnější ochrana.

31. Podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zaručena nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. Tím je chráněna tělesná a duševní integrita člověka, jejíž základní součástí je zdraví jednotlivce. Zásahem do zdraví je způsobení zranění, způsobení či zhoršení choroby (a to i choroby, resp. poruchy psychické), jakož i pouhé způsobení bolesti. Z práva na ochranu tělesné a duševní integrity plyne princip plné náhrady majetkové i nemajetkové újmy tomu, kdo utrpěl újmu na zdraví, někdy též označovaný jako princip plného odškodnění (nález sp. zn. I. ÚS 2410/23 ze dne 20. 12. 2023, bod 32 a násl.). Tím je mj. zdůrazněno, že zásadně nemá dojít ke snižování takové náhrady a zároveň že má být náhrada poskytnuta ve společensky akceptované výši (byť tyto mantinely jsou velmi široké a umožňují značný prostor pro úvahu soudu). Ústavní soud se k povinnosti škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu za veškeré utrpěné majetkové a nemajetkové újmy přihlásil opakovaně [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573), bod 17, sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297), bod 42, nebo sp. zn. I. ÚS 2370/22 ze dne 21. 2. 2023, bod 18]. Poukázal přitom i na skutečnost, že tělesná a duševní integrita jednotlivce je chráněna též čl. 8 Úmluvy chránícím soukromý život, který v pojetí ESLP zahrnuje i tělesnou a duševní integritu jedince (viz např. rozsudek ve věci Milićević proti Černé Hoře ze dne 6. 11. 2018, stížnost 27821/16, bod 54). Vedle negativních závazků (ochrany před zásahy ze strany státu) vyžaduje naplnění čl. 8 Úmluvy i přijetí pozitivních opatření na ochranu chráněných hodnot v horizontálních vztazích. Takovými opatřeními jsou i občanskoprávní prostředky náhrady újmy v případě zásahu do sféry chráněné čl. 8 Úmluvy (srov. rozsudek velkého senátu ESLP Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013, stížnost č. 5786/08).

32. Dnes platný a účinný občanský zákoník vychází při odškodňování újmy na zdraví z koncepce, že se poškozenému odčiní majetkové i nemajetkové újmy, včetně duševních útrap (§ 2956 občanského zákoníku). Došlo tak k podstatné koncepční změně oproti právní úpravě účinné do konce roku 2013, kdy byl určující tzv. etiologický přístup, vycházející z klasifikace bolestivých stavů podle postižení jednotlivých orgánů či částí těla a vyjadřující míru bolesti jako tělesného a duševního strádání (viz blíže Doležal, T., Melzer, F., in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, op. cit., s. 1009; obdobně i rozsudek N. soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, bod 13). Od nabytí účinnosti občanského zákoníku se při stanovování výše náhrady újmy ve vztahu ke snížení společenského uplatnění nově hodnotí podle toho, jakým způsobem se poškození zdraví projeví v (budoucím) životě člověka (poškozeného v konkrétním případě).

33. Do nabytí účinnosti občanského zákoníku (do konce roku 2013) byla výše náhrady újmy na zdraví určována na základě § 444 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a jeho podzákonného prováděcího předpisu - vyhlášky č. 440/2001 Sb. Tato koncepce byla opakovaně předmětem kritiky Ústavního soudu i právní doktríny. Proto byla vyhláška č. 440/2001 Sb. v souvislosti s rekodifikací zrušena (viz bod 237 v § 3080 občanského zákoníku) a (v případě sporu) je dnes ponecháno plně na úvaze soudu, aby určil spravedlivou výši zadostiučinění za bolest, snížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy.

34. Toto nové pojetí není nijak revoluční; navázalo na již existující soudní praxi. Obecné soudy různých instancí se již za účinnosti předchozí právní úpravy nezřídka odchylovaly od výše náhrad uvedených ve vyhlášce č. 440/2001 Sb. na základě čl. 95 odst. 1 Ústavy, případně využívaly § 7 odst. 3 této vyhlášky umožňující přiměřeně zvýšit výši určené náhrady ve "zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele". Takový postup shledal Ústavní soud opakovaně ústavně konformním v případech, kdy podle prováděcího předpisu určená výše náhrady nebyla přiměřená utrpěné újmě [nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.), bod 14 a násl., nebo sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 2. 2. 2016 (N 23/80 SbNU 275)].

35. Smyslem a účelem § 2958 občanského zákoníku je poskytnout poškozenému náhradu (zadostiučinění) za všechno strádání a utrpení, které musel v důsledku ublížení na zdraví snášet. Proto se při ublížení na zdraví penězi odčiňuje bolest, ztížení společenského uplatnění a jiné nemajetkové újmy.

36. Smyslem věty druhé § 2958 občanského zákoníku tak není stanovit "sekundární pravidlo", jak se má při náhradě újmy na zdraví postupovat. Postup zohledňující zásady slušnosti - ekvitu či spravedlnost v konkrétním případě, respektive spravedlivé posouzení, při kterém se zohledňují všechny individuální okolnosti, včetně toho, jakým způsobem se újma na zdraví promítá do života poškozeného - je a musí být integrální součástí jakéhokoli nahrazování újmy na zdraví. Proto není požadavek slušné náhrady v případě náhrady za snížení společenského uplatnění (trvalých následků) slučitelný s výše uvedeným etiologickým přístupem.

37. Ústavní soud nepochybuje, že slušnost v sobě zahrnuje zejména požadavek ohleduplnosti vůči poškozenému, tolerance k jeho utrpení a taktéž akcent na výši náhrady újmy odpovídající konkrétním okolnostem případu (shodně Bezouška, P. § 2958 [Náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví] in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1709-1710, body 29-30). Zásady slušnosti jsou tedy nedílnou součástí stanovení výše náhrady i podle § 2958 občanského zákoníku (jako celku); představují neopomenutelné "primární pravidlo". Odškodnění poskytované na základě § 2958 občanského zákoníku musí být plné a spravedlivé, a musí tedy respektovat zásady distributivní a korektivní spravedlnosti včetně zásad slušnosti jako spravedlnosti v rámci posouzení konkrétního případu (blíže Doležal, T., Melzer, F., in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, op. cit., s. 998).

38. Samostatně stojící zdůraznění zásad slušnosti ve větě druhé § 2958 občanského zákoníku je proto třeba chápat především jako připomenutí, že by soudy měly mít při stanovování konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví vždy na paměti - a to i při užití objektivizujících kritérií - právě individuální okolnosti. Ustanovení § 2958 občanského zákoníku by bylo nutné vykládat v duchu zásad slušnosti vždy, a to i bez výslovného normativního odkazu v jeho větě druhé.

39. Z výše uvedeného je zřejmé, že právě a jedině za užití zásad slušnosti lze při řešení konkrétní věci obecným soudem dosáhnout ústavně konformního posouzení výše náhrady újmy respektující základní práva poškozeného. Jelikož se zároveň jedná o derivát jiných, obecnějších právních principů (zejména přiměřenosti a spravedlnosti soudního rozhodování), i v případě zrušení napadeného ustanovení by musely být obecnými soudy respektovány.

40. Nelze proto přisvědčit názoru navrhovatele, že je napadené ustanovení nepřípustně neurčité a vede k nepředvídatelnosti práva a soudního rozhodování v míře odporující principům demokratického právního státu (tedy k rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy). Naopak. Slovní spojení "zásady slušnosti" ve větě druhé § 2958 občanského zákoníku sice vymezuje výše popsanou právní zásadu relativně neurčitě, nikoli však tak, že by ji nebylo možno vyložit - tzn. za pomoci obvyklých interpretačních postupů [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/17 ze dne 25. 9. 2018 (N 156/90 SbNU 525; 261/2018 Sb.), bod 39].

41. Co se týče stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví při zohlednění zásad slušnosti, nelze opomíjet, že se soud nikdy nepohybuje v interpretačním vakuu, v němž by mohlo docházet k tomu, že soudci jednotlivých obecných soudů budou do přiznané výše náhrady promítat své subjektivní, dramaticky odlišné představy o spravedlivé výši náhrady. Soudní rozhodování je co do nástrojů interpretace a aplikace právních norem omezeno mimo jiné nutností přihlížet k požadavku zajistit předvídatelnost soudního rozhodování (§ 13 občanského zákoníku a ústavní principy předvídatelnosti práva a právní jistoty), což vyžaduje brát do úvahy ustálený (nebo ustalující se) výklad soudní praxe.

42. Již z výše řečeného přitom vyplývá, že princip plné náhrady újmy a princip přiměřenosti, jakož další principy pramenící z ústavního pořádku, vedly zákonodárce k přijetí úpravy, která záměrně ponechala širokou úvahu soudům rozhodujícím o - s ohledem na konkrétní okolnosti případu spravedlivé - výši náhrady újmy na zdraví, a učinila tak i pomocí zdůraznění právních zásad slušnosti v napadeném ustanovení. Výsledek, k němuž zákonodárce dospěl, není neurčitý v míře, jež by dokonce odporovala principům právního státu.

43. Také příbuzné právní řády zakotvují pro stanovení výše náhrady újmy na zdraví pouze obecná pravidla, která jsou mnohdy i stručnější než "české" řešení. Lze odkázat např. na § 1325 rakouského občanského zákoníku ABGB (a k němu související ustálenou judikaturu rakouského nejvyššího soudu, viz např. rozhodnutí rakouského N. soudního dvora č. OGH 2 Ob 94/09a ze dne 15. 10. 2009, které uvádí, že pokud jde o výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění, nevypočítává se podle rigidních pravidel, ale je ji třeba posoudit podle celkového dopadu konkrétních okolností jednotlivého případu a na tomto základě provést posouzení). Dnes platný a účinný § 253 odst. 2 německého občanského zákoníku (do roku 2002 § 847 BGB) používá něm. výraz billige Entschädigung, který lze vnímat jako spravedlnost, uměřenost a slušnost (tj. ekvivalent českým zákonodárcem užitých "zásad slušnosti").

44. Navrhovatel navíc nepřímo připustil, že problém nespatřuje přímo v zákonném zakotvení povinnosti zohlednit zásady slušnosti. Do návrhu zahrnul svou představu ústavně konformního znění § 2958 občanského zákoníku, v němž k zásadám slušnosti ve větě druhé připojil zákonné zmocnění pro vydání prováděcí vyhlášky stanovící minimální výši náhrady. Z tohoto pohledu tedy shledává protiústavní nikoli to, co v zákoně je, jako spíše to, co v něm není, totiž požadavek vydání prováděcího předpisu.

45. K tomu Ústavní soud především uvádí, že plní ústavní roli tzv. negativního zákonodárce, jemuž nepřísluší vyjadřovat se k tomu, co by v zákoně mělo být, ale není, nedosahuje-li absence zákonné úpravy sama roviny rozporu s ústavním pořádkem [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/15 ze dne 3. 5. 2017 (N 69/85 SbNU 193; 185/2017 Sb.), bod 103]. Již z výše uvedeného plyne, že o takový případ nejde. Přijetí navrhovatelem prosazovaného řešení by naopak popřelo principy, na nichž je účinná úprava náhrady újmy založena a které naplňují ústavní východiska náhrady újmy na zdraví. Opuštění "bodového" systému přeneslo odpovědnost na soudce, aby vždy s ohledem na individuální okolnosti věci přiznali slušnou a plnou náhradu vyvažující vzniklou újmu. Navrhovaný "návrat k bodové vyhlášce" by naopak těžiště rozhodování o výši náhrad znovu nepřípustně vychýlil směrem k moci výkonné, jejíž úvaha by rozhodovala o hodnotě "bodu" i "bodovém ohodnocení" různých újem. O výši náhrady má rozhodovat nezávislý soud na základě volného hodnocení důkazů. Ústavní soud neshledává důvod ničeho měnit na svých dřívějších závěrech, v nichž byl kritický k mechanickému posuzování výše náhrad újmy na zdraví, k jakému vybízela "bodová" vyhláška č. 440/2001 Sb. (viz již dříve odkazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05) a které zůstává zachováno v oblasti pracovního práva (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021, zejm. bod 58).

46. Ostatně i dříve vyslovené připomínky Ústavního soudu k převažující interpretaci § 2958 občanského zákoníku zohledňující Metodiku mířily přesně opačným směrem než argumentace navrhovatele. Ústavní soud již dříve konstatoval, že "z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle M. N. soudu, neboť o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž je třeba výhradně vycházet z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce." [nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15, bod 24] Proto Ústavní soud kritizoval i faktický odklon od deklarované podpůrnosti a obecné nezávaznosti Metodiky směrem k její stále rigidnější aplikaci (obsáhle nález sp. zn. I. ÚS 1010/22). Takový postup je totiž rozporný se smyslem a účelem zákonné úpravy náhrady nemajetkové újmy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2706/19 ze dne 21. 4. 2020 (N 72/99 SbNU 392), bod 24]. Jinak řečeno, Ústavní soud zdůrazňuje nutnost individualizace náhrady újmy před snahou o její unifikaci [srov. přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 58, k odškodňování pracovních úrazů podle "bodové vyhlášky"]. A právě tomuto přístupu odpovídá (zákonodárcem zamýšlená) relativní neurčitost zákonné úpravy, která poskytuje dostatečnou flexibilitu posoudit každý případ podle jeho individuálních okolností v rámci soudcovského uvážení.

47. Ústavní soud tedy neshledal, že by bylo napadené ustanovení občanského zákoníku rozporné s principy právního státu v jeho formální dimenzi, a jako takové by muselo být zrušeno.

48. Druhá rovina navrhovatelovy argumentace se vztahuje k Metodice a faktickým i právním problémům s ní spojeným.

49. Je zřejmé, že s ohledem na požadavek právní jistoty není a nemůže být výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví soudy stanovována zcela nepředvídatelně nebo bez limitů. Soudní praxe i odborná veřejnost si toho byla vědoma již v období diskusí o změně koncepce určování výše náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, dávno před nabytím účinnosti občanského zákoníku. Z důvodů snahy o posílení právní jistoty a předvídatelnosti práva v období těsně před a po nabytí účinnosti občanského zákoníku a dalších souvisejících právních předpisů v roce 2014 bylo proto přistoupeno (v souladu s předpokladem uvedeným v důvodové zprávě k občanskému zákoníku, že si soudní praxe vytvoří vlastní zásady pro odškodňování) k vytvoření nezávazné Metodiky. Ta se stala pomůckou a oporou pro (potenciální) poškozené a jejich právní zástupce i pro soudy při stanovování výše náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Význam Metodiky však nebyl omezen na soudní řízení. Určité vodítko poskytla i těm poškozeným, kteří z nejrůznějších důvodů (např. kvůli obavám z dalšího prohloubení traumatu) o náhradu újmy usilují mimosoudní cestou, ale i např. pro pojišťovny, které v jejím duchu mohly nastavit adekvátní pojistná schémata pro řešení škodných událostí. Právní praxi tak pomohla snáze přijmout změnu koncepce a nezávazně objektivizovat utrpěnou újmu na zdraví, včetně kvantifikace výše náhrady [obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 1010/22, především v jeho části VI. c) k obsahu Metodiky a v bodě 44]. Zároveň Metodika reprezentuje chtěný odklon od paušalizujícího pohledu vyhlášky č. 440/2001 Sb., která ignorovala dopady do budoucího života člověka (poškozeného) a stanovením fixní "hodnoty bodu" již neodrážela ekonomickou realitu.

50. Z judikatury Ústavního soudu ovšem jasně plyne, že vzhledem ke smyslu a účelu § 2958 občanského zákoníku i povaze Metodiky je nutno Metodiku chápat jako nikoli závazný, ale pouze podpůrný podklad pro stanovení výše náhrady nemateriální újmy za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění [k tomu viz např. navrhovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 1010/22 nebo sp. zn. IV. ÚS 3122/15, bod 24]. Stanovení výše náhrady nesmí jen mechanicky kopírovat výpočet podle Metodiky (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2221/22 ze dne 2. 5. 2023, bod 29). Nejde o "zastřený" závazný prováděcí předpis k větě druhé § 2958 občanského zákoníku a soudy s ní nemohou jako se závazným právním předpisem nakládat. Obecné soudy nejsou povinny věrně Metodiku aplikovat, ale dbát o předvídatelnost vlastního rozhodování o náhradě újmy na zdraví v souladu s principem plné náhrady újmy a zásadami slušnosti. Právě tyto principy jsou obecné soudy povinny ve svých rozhodnutích promítnout, k čemuž je Nejvyšší soud vede mj. v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2207/2020.

51. V současné době praktický význam samotné Metodiky částečně klesá, neboť se během již více než desetileté aplikace "propsala" do rozhodovací praxe jak N. soudu, tak i obecných soudů, tím, že byla aprobována její kritéria (viz rozsudek N. soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, usnesení sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 ze dne 1. 11. 2017, publikované pod č. 7/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2635/2018 ze dne 2. 5. 2019, publikovaný pod č. 12/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecné soudy by měly být schopny zajistit naplnění principů právní jistoty a předvídatelnosti práva standardními nástroji, včetně nástrojů N. soudu pro sjednocování judikatury (srov. apel Ústavního soudu na zvážení využití oprávnění k přijetí sjednocovacího stanoviska Nejvyšším soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1010/22, bod 43).

52. Navrhovatel vybídl Ústavní soud k posouzení řady praktických problémů spojených s používáním Metodiky v praxi, ale také okolností vzniku Metodiky v roce 2013 či postupu Ministerstva spravedlnosti při úpravě znaleckých odvětví. Ústavní soud však, s ohledem na výše uvedené, připomíná, že předmětem jeho přezkumu mohla být pouze napadená část zákona, a to pouze z hlediska referenčního rámce pro přezkum ústavnosti, jímž je primárně ústavní pořádek. Není-li právní předpis interpretován v souladu s ústavním pořádkem, není to důvodem pro jeho zrušení, ale musí být prosazena jeho ústavně konformní interpretace [tzv. princip priority ústavně konformního výkladu před derogací, viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) nebo sp. zn. Pl. ÚS 49/10 ze dne 28. 1. 2014 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 70].

53. K požadavkům na ústavně konformní výklad § 2958 občanského zákoníku zohledňujícího Metodiku se Ústavní soud vyjádřil výše. Ovšem sama existence Metodiky jako nezávazné pomůcky pro aplikační praxi vztahující se ke konkrétnímu ustanovení zákona a její tvrzené vady (postup některých soudců N. soudu, postup Ministerstva spravedlnosti atp.) by nemohly být důvodem pro zásah Ústavního soudu v podobě zrušení napadeného ustanovení zákona. Proto se Ústavní soud navrhovatelem tvrzenými nedostatky Metodiky podrobněji nezabýval. I kdyby totiž některé navrhovatelovy výhrady byly oprávněné (k čemuž se Ústavní soud nijak nevyjadřuje), nemohlo by to vést ke zrušení napadeného ustanovení.

Závěr

54. Ústavní soud neshledal, že by napadená věta druhá § 2958 občanského zákoníku byla rozporná s ústavním pořádkem, zejména s principy právního státu v jeho formální dimenzi (principy předvídatelnosti práva a právní jistoty). Zásady slušnosti představují elementární požadavek pro jakékoli posuzování náhrady újmy na zdraví. Jde o obecně formulovaný a významově široký (neurčitý) právní pojem. Jeho smyslem je poskytnout soudům prostor pro rozumné a spravedlivé posouzení věci v kontextu jejích individuálních okolností, za které pak nesou odpovědnost.

55. Podobně jako dříve v nálezu sp. zn. I. ÚS 1010/22 (jeho bodě 56) Ústavní soud připomíná, že obecné soudy při práci s Metodikou - jako výkladovou pomůckou - musí do svých úvah promítnout její nezávazný charakter, jakož i její obsahové limity. Rozhodnutí musí vždy vést ke spravedlivému určení výše náhrady újmy na zdraví v souladu s principem plné náhrady a zásadami slušnosti. Je tedy zjevné, že řešením problémů, které se při aplikaci § 2958 občanského zákoníku mohou objevit, není zrušení jeho věty druhé, nýbrž vhodná, důsledně ústavně konformní intepretace a aplikace tohoto ustanovení.

56. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako nedůvodný zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. března 2024

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "navrhovatel") se návrhem doručeným dne 18. 4. 2023 domáhá zrušení věty druhé § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

2. Usnesením ze dne 22. 11. 2023 plénum Ústavního soudu k námitce podjatosti vznesené navrhovatelem rozhodlo, že soudce P. Š. není vyloučen z projednání a rozhodování tohoto návrhu.

3. Dne 27. 11. 2023 Ústavní soud obdržel podání, v němž navrhovatel znovu navrhuje vyloučit soudce P. Š. z projednání a rozhodování věci. Podle navrhovatelova názoru nelze oddělovat vztah k tzv. Metodice k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen "Metodika") od § 2958 občanského zákoníku způsobem, jímž to učinil Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 11. 2023. Navíc podle navrhovatele soudce P. Š. nesdělil plénu Ústavního soudu všechny okolnosti, které mohly být významné pro rozhodnutí o tom, zda má být z projednávání věci vyloučen.

4. Soudce P. Š. podle navrhovatele věděl, že je Metodika nepravdivě připisována Nejvyššímu soudu, a musel si být vědom i dalších vad a nedostatků, jimiž podle navrhovatele trpí. Ze své pozice funkcionáře N. soudu neučinil žádné opatření k nápravě toho, aby Metodika nebyla v této vadné podobě publikována na webových stránkách N. soudu a aby jednotliví soudci N. soudu nevystupovali jménem soudu. Navrhovatel také vyjádřil podezření, že P. Š. jednal v rozporu s povinnostmi soudního funkcionáře, když se zasazoval o revizi Metodiky u Ministerstva spravedlnosti (to vyplynulo z vyjádření tehdejší ministryně spravedlnosti pro veřejného ochránce práv). Dne 20. 12. 2017 P. Š. jako předseda N. soudu uzavřel "smlouvu o využití výsledků dosažených při řešení projektu výzkumu a vývoje" s Centrem dopravního výzkumu, v. v. i., v níž Nejvyšší soud vystupoval jako aplikační partner centra, které zpracovalo projekt "Aplikace znalostí soudní rozhodovací praxe při odškodňování obětí dopravních nehod dle nového občanského zákoníku" (ev. č. TD03000225). Předmětem této smlouvy bylo využití databáze judikatury k náhradě újmy a online nástroje v podobě "kalkulačky" pro výpočet náhrady újmy. Uzavřená smlouva obsahuje formulace naznačující, že zpracování Metodiky je považováno za zaměstnanecké dílo a Metodika je opětovně označována za výtvor N. soudu. Podle navrhovatele tyto skutečnosti prokazují, že je soudce P. Š. podjatý z důvodu svého vztahu k věci. Pokud by Ústavní soud Metodiku zhodnotil negativně, mohlo by to vést k prověřování, zda a jak byly ze strany N. soudu vynaloženy prostředky na její prosazování, což se přímo týká P. Š. jako tehdejšího předsedy N. soudu.

5. Soudce P. Š. ve svém vyjádření podle § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, konstatoval, že dle jeho přesvědčení jakákoli jeho činnost, která mohla souviset s Metodikou a kterou vykonal jako předseda N. soudu, nemůže z povahy věci zavdávat důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodování návrhu na zrušení věty druhé § 2958 občanského zákoníku. Proto nepovažoval za nutné se k první námitce podjatosti obsáhle vyjadřovat nad rámec konkrétních tvrzení navrhovatele. Co se týče publikace Metodiky na webových stránkách N. soudu, zopakoval, že postup občanskoprávního a obchodního kolegia předcházel jeho jmenování předsedou N. soudu. Během výkonu funkce si nebyl vědom toho, že by měly existovat obsahové rozdíly mezi různými verzemi Metodiky; ostatně ani navrhovateli není zřejmé, kdo takové úpravy provedl, takže tvrzení, že o nich měl jako předseda N. soudu vědět, je nepodložené. Protože se přípravy ani projednávání Metodiky na Nejvyšším soudu neúčastnil, nebylo mu zřejmé, že by měla sama Metodika uvádět nepravdivé či zavádějící údaje o svém vzniku. Připustil, že z podnětu některých soudců N. soudu a na základě zpětné vazby odborné veřejnosti vedl s Ministerstvem spravedlnosti jednání o revizi Metodiky. To, že z něj nebyl pořízen zápis, je věcí ministerstva. Rozhodnutí revidovat Metodiku za jeho působení ve funkci předsedy N. soudu přijato nebylo. Také připustil, že uzavřel smlouvu, jíž se Nejvyšší soud stal aplikačním partnerem projektu Centra dopravního výzkumu, v. v. i., jehož cílem bylo vytvořit softwarový nástroj spojující databázi relevantní judikatury a "kalkulačku" jako informační zdroj pro širokou veřejnost. Rozporoval, že by tato smlouva naznačovala, že je Metodika zaměstnaneckým dílem N. soudu. To, že je ve smlouvě Metodika označována jako "M. N. soudu", plyne jednak z textu Metodiky publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jednak jde o zaužívané označení, které mj. dříve použil i veřejný ochránce práv. Uzavřel, že subjektivně se necítí být podjatým.

6. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

7. Z povahy věci vyplývá, že vznese-li účastník řízení před Ústavním soudem námitku podjatosti podle § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, měl by v ní uvést všechny skutečnosti, z nichž dovozuje existenci pochybností o podjatosti konkrétního soudce, o nichž má v danou chvíli povědomí. Rozhodnutí, zda je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, má sloužit k definitivnímu posouzení toho, zda u daného soudce existují důvody pochybovat o jeho podjatosti. Účastník nemá své námitky úmyslně "dávkovat" tak, aby musela být otázka podjatosti posuzována opakovaně. Pokud nějakými poznatky účastník řízení disponoval a sám je považoval za podstatné, měl je v námitce podjatosti vymezit, nikoli vyčkat, zda je bude za podstatné považovat soudce, jehož podjatost je namítána, a brojit proti obsahu vyjádření soudce (§ 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu in fine) podáním druhé námitky podjatosti.

8. Navrhovatel po vydání usnesení ze dne 22. 11. 2023 částečně zopakoval, částečně přednesl nové důvody, které podle něj svědčí o podjatosti soudce P. Š.. Není zřejmé, že by navrhovateli cokoli bránilo nově tvrzené skutečnosti uplatnit už v první, jen stručně odůvodněné námitce podjatosti. I přesto posoudil Ústavní soud důvodnost návrhu, neboť dospěl k závěru, že navrhovatelův postup dosud nepředstavuje zjevné zneužití jeho procesních práv účastníka řízení. Dospěl k závěru, že ani nově přednesená tvrzení neprokazují naplnění podmínek pro vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci. Důvody, které Ústavní soud k tomuto závěru vedly, se opírají o stejná východiska i úvahy, na nichž spočívalo už usnesení ze dne 22. 11. 2023, na něž Ústavní soud pro stručnost odkazuje. Především Ústavní soud znovu konstatuje, že namítané důvody podjatosti údajně svědčící o vztahu soudce P. Š. k rozhodované věci se týkají výhradně Metodiky, a nikoli přímo věty druhé § 2958 občanského zákoníku.

9. Ústavní soud si je vědom toho, že Metodika hraje roli v praxi obecných soudů při interpretaci a aplikaci § 2958 občanského zákoníku, jehož větu druhou navrhovatel požaduje zrušit, a že posouzení vzájemného vztahu Metodiky a napadeného ustanovení představuje právní otázku, jíž se věnuje odůvodnění návrhu na zrušení napadeného ustanovení. To však nijak nemění základní rámec probíhajícího řízení před Ústavním soudem, v němž je přezkumu z hlediska ústavnosti možno podrobit jen konkrétní ustanovení zákona, nikoli Metodiku samotnou (srov. čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V tuto chvíli Ústavní soud nehodlá zaujímat definitivní stanovisko k významu Metodiky pro posouzení ústavní konformnosti věty druhé § 2958 občanského zákoníku, natož pak k opodstatněnosti jednotlivých výhrad navrhovatele vůči Metodice, neboť jde o úvahy vymykající se rozhodování o vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci. Ovšem aniž by Ústavní soud své vlastní závěry předjímal, považuje za nesporné, že Metodika není přímým předmětem konkrétní kontroly ústavnosti v řízení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Proto tvrzení o (ne)činnosti soudce P. Š. ve vztahu k Metodice není možné bez dalšího považovat za důvod, proč by měly existovat důvody pochybovat o jeho podjatosti ve vztahu k návrhu na zrušení věty druhé § 2958 občanského zákoníku.

10. Na nově tvrzené skutečnosti proto Ústavní soud nahlíží obdobně, jako na tvrzení obsažená v první námitce podjatosti. Ústavní soud už v prvním usnesení konstatoval, že publikace Metodiky ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek předcházela okamžiku, kdy se P. Š. ujal funkce předsedy N. soudu. Skutečnost, že soudce P. Š. jako předseda N. soudu neodhalil, že Metodika trpí vadami, které jí nyní vytýká navrhovatel, a nenechal ji proto odstranit z webových stránek N. soudu (nehledě na to, jak by mohl revokovat její publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), nijak nesvědčí o tom, že by měl mít P. Š. zvláštní osobní vztah k větě druhé § 2958 občanského zákoníku, natož takové intenzity, že by z objektivního hlediska bylo možno pochybovat o jeho nepodjatosti při posuzování nyní projednávaného návrhu. Totéž lze zopakovat i ve vztahu k dalším tvrzením navrhovatele. To, že z N. soudu měl vzejít podnět k provedení revize Metodiky, který v jednání s Ministerstvem spravedlnosti P. Š. tlumočil, i to, že uzavřel smlouvu obsahující z navrhovatelova pohledu zavádějící formulace o Metodice, svědčí o tom, že P. Š. jako předseda N. soudu byl ve vztahu k Metodice určitým způsobem (nikoli však "přehnaně aktivisticky") činný. Avšak navrhovatelovo tvrzení, že svým postupem P. Š. porušil povinnosti soudního funkcionáře a že návrh neposoudí nestranně, aby zabránil negativním důsledkům svého údajně protiprávního jednání, je názorem navrhovatele, pro nějž Ústavní soud nenachází oporu. Co se týče existence a textace smlouvy s Centrem dopravního výzkumu, v. v. i., kterou navrhovatel k námitce přiložil, nedovozuje z ní Ústavní soud pro nynější rozhodnutí nic podstatného, neboť lze jen opětovně konstatovat, že nejde o skutečnosti, které by rozumného vnějšího pozorovatele mohly vést k závěru, že soudce P. Š. nebude pro svůj vztah k věci rozhodovat nestranně. Jinými slovy, argumentace, kterou navrhovatel předložil, je ve značné míře mimoběžná s ohledem na to, co je předmětem řízení před Ústavním soudem.

11. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudce P. Š. není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 27/23 vyloučen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2024

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "navrhovatel") se v návrhu doručeném dne 18. 4. 2023 domáhá zrušení věty druhé § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

2. Podáním doručeným dne 11. 9. 2023 navrhovatel podle § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhl vyloučení soudkyně Kateřiny Ronovské, která byla v souladu s rozvrhem práce určena soudkyní zpravodajkou, z projednávání a rozhodování věci.

3. Navrhovatel má za to, že soudkyně Kateřina Ronovská veřejně prezentovala svůj odborný názor, jež souvisí s předmětem tohoto řízení, a to nikoli v obecné rovině, ale s jasným, konkrétním právním názorem na to, jak má být věc řešena. Proto jsou podle navrhovatele dány důvody pochybovat o její nepodjatosti, jak připouští usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (U 17/26 SbNU 379). Závěr, že soudkyně zpravodajka už dříve vyjádřila svůj jasný názor, dovozuje navrhovatel především ze dvou skutečností. Zaprvé, v minulosti vystoupila v podcastu Úvod do studia soukromého práva, kde v epizodě č. 9 Delikty sdílela právní názor doc. JUDr. F. M., LL.M., Ph.D., o správnosti a nutnosti používání tzv. M. N. soudu v souvislosti s aplikací § 2958 občanského zákoníku. Podle navrhovatele přitom nelze vyloučit, že se doc. M. jako člen kodifikační komise Ministerstva spravedlnosti pro přípravu nového občanského zákoníku a člen pracovní komise pro soukromé právo Legislativní rady vlády podílel na koncipování důvodové zprávy k § 2958 občanského zákoníku nebo vyjádření vlády k návrhu, ani to, že soudkyni zpravodajku s doc. M. pojí i přátelské, nikoli pouze kolegiální vztahy. Zadruhé, navrhovatel uvádí několik případů, kdy soudkyně zpravodajka v pozici oponentky, případně vedoucí kvalifikační (diplomové, rigorózní nebo disertační) práce podle navrhovatele nesprávně připisovala metodiku Nejvyššímu soudu a nevyjádřila se k jejím defektům.

4. Soudkyně Kateřina Ronovská ve svém vyjádření uvedla, že se necítí být v projednávané věci podjatá. Problematika náhrady nemajetkové újmy na zdraví je důležitou součástí oboru soukromého/občanského práva, které se profesně věnuje coby profesorka občanského práva a dříve i vedoucí katedry občanského práva. Tématům souvisejícím s rekodifikací soukromého práva se proto běžně věnovala při své akademické činnosti. Z jejího vystoupení ve zmiňovaném podcastu, který představoval primárně doplňkový studijní materiál, není možné dovozovat "přisvědčování názoru doc. M.", a žádné důvody pochybovat o její podjatosti neplynou ani z jejich propojení na sociální síti Facebook. Jestliže podle § 36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není důvodem podjatosti soudce ani podíl na přípravě, projednávání a schvalování právních předpisů, jež jsou předmětem rozhodování Ústavního soudu, pak argumentem a maiori ad minus takovým důvodem nemůže být, že tento předpis jako akademička interpretovala.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 38 odst. 1 věty první zákona o Ústavním soudu rozhoduje o vyloučení soudce plénum, jde-li o rozhodování v plénu; soudce, jehož se rozhodování o vyloučení týká, nehlasuje.

6. Podmínky vyloučení soudkyně nejsou v posuzovaném případě naplněny.

7. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního vztahu soudce k účastníkům řízení či k věci, a jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky vylučující legitimní pochybnosti o jeho nepodjatosti. K závěru o podjatosti osobní přesvědčení účastníka řízení samo o sobě nepostačí. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 19/22, odst. 24 (všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), je rozhodné, zda lze obavy osoby považovat za objektivně odůvodněné, a v každém individuálním případě je třeba rozhodnout, zda vztah, o který jde, má takovou povahu a intenzitu, že by mohl nasvědčovat nedostatku nestrannosti soudce. Ústavní soud v minulosti uvedl, že co do potenciálu založit podjatost soudce nebo zdání této podjatosti je nejintenzivněji rizikový vztah soudce k věci samotné (srov. usnesení ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14, odst. 6). Na druhou stranu však je samo konstatování podjatosti důvodné jen tehdy, jde-li o skutečně relevantní a intenzivní poměr soudce Ústavního soudu k věci nebo účastníkům řízení, což je třeba vykládat zvláště restriktivně v řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jeho ustanovení podle části druhé hlavy druhé oddílu prvního zákona o Ústavním soudu, v němž jde o kontrolu ústavní konformnosti norem, nikoli poskytnutí ochrany subjektivních práv účastníků řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, odst. 8, nebo sp. zn. Pl. ÚS 7/02).

8. Podle § 4 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou vědecká a pedagogická činnost slučitelné s výkonem funkce soudce Ústavního soudu. Ústavní soud také již dříve konstatoval, že soudci Ústavního soudu pocházejí často z akademické sféry a nadále v ní působí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21, odst. 14).

9. V takovém případě není důvod uvažovat o tom, že dřívější akademické působení soudkyně zpravodajky zakládá bez dalšího důvod pro její podjatost ve všech řízeních dotýkajících se právních otázek, jimž se ve svém profesním životě věnovala; opačný závěr by vedl k nadměrným překážkám v rozhodovací činnosti ústavních soudců a plnění jejich dalších povinností.

10. V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/02, na něž odkázal navrhovatel, Ústavní soud uvedl, že v obecné rovině vyjádřená stanoviska k odborným právním otázkám nezakládají v řízení o abstraktní kontrole norem důvod pro vyloučení soudce pro podjatost. Toto východisko později aplikoval mj. ve věci týkající se přednášky soudce na odborném semináři (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 40/06) a projevení osobního názoru soudce na sociální síti a vyjádření a komentování určité právní problematiky v obecné rovině v publicistickém pořadu bez toho, že by byly byť jen naznačeny úvahy soudce podílejícího se na rozhodování o způsobu řešení konkrétní věci (usnesení ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 103/20). Naopak v usnesení ze dne 26. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 vyloučilo plénum Ústavního soudu z rozhodování soudce, který opakovaně veřejně kritizoval přezkoumávanou zákonnou úpravu týkající se platu soudců z pozice vrcholného představitele Soudcovské unie. Z toho plyne, že aspekt obecnosti je třeba posuzovat primárně z pohledu, zda se vyjádření soudce věcně a časově vztahuje ke konkrétnímu řízení, a vzít přitom v úvahu i jiné mimořádné okolnosti, které mohou být významné pro posouzení, zda soudce může být z pohledu veřejnosti vnímán jako nestranný.

11. Co se týče epizody podcastu, nemá Ústavní soud za to, že by v něm obsažené vyjádření soudkyně zpravodajky zakládalo důvod pochybovat o její nepodjatosti. Podcast vznikl během jejího působení na katedře občanského práva jako výukový materiál pro studenty v úvodu jejich studia. Tomu odpovídá jeho formát a obsah. Má zjevně spíše charakter "přehledu" právní úpravy, pomáhajícímu studentům získat základní orientaci, než expertní diskuze mezi doc. M. a soudkyní zpravodajkou, v níž by šlo o detailní analýzu kladů a záporů zvoleného legislativního řešení. Ústavní soud proto ani nemá za to, že by v něm soudkyně zpravodajka vyjádřila jasné stanovisko k tzv. Metodice. I navrhovatel jí ostatně vyčítá, že se aktivně nevymezila proti tomu, jak současný právní stav týkající se odškodňování nemajetkové újmy popsal doc. M.. Pokud by ovšem soudkyně zpravodajka současný právní stav sama zkritizovala, jak od ní požadoval navrhovatel, pak by dle navrhovatelova hodnocení podjatosti musela zavdat důvod k pochybnostem o své nepodjatosti stejně, jako je tomu v nynějším případě, ne-li významněji. Současně je podstatné, že tato vyjádření byla zveřejněna téměř jeden a půl roku předtím, než navrhovatel podal návrh na zahájení řízení (na platformě podtail.com, na kterou odkázal navrhovatel, byla zveřejněna 26. 12. 2021), a tedy i významně dříve, než se Kateřina Ronovská stala soudkyní Ústavního soudu. Z tohoto pohledu proto Ústavní soud hodnotí její vyjádření jako standardní součást práce v akademickém prostředí bez jakékoli souvislosti s nynějším řízením.

12. Důvody pochybovat o její nepodjatosti neplynou ani z toho, že udržuje s doc. M. kontakt prostřednictvím "přátelství" na sociální síti Facebook. Ústavní soud připomíná, že doc. M. v tomto řízení nevystupuje v žádné procesní roli (nejde o účastníka ani zástupce účastníka řízení). I kdyby doc. M. měl vliv na podobu důvodové zprávy nebo vyjádření vlády, o němž navrhovatel pouze spekuloval, souhrn těchto okolností by nemohl založit intenzivní vztah soudkyně zpravodajky k věci, aby existovaly důvody pochybovat o její nepodjatosti.

13. Navrhovatel také poukázal na obsah posudků, které soudkyně zpravodajka v minulosti vypracovala ke studentským kvalifikačním pracím, zejména pak na to, že jako školitelka vedla disertační práci Mgr. Bc. O. P., Ph.D., ve které se student zabýval náhradou nemajetkové újmy na zdraví a při usmrcení. Ani tato stanoviska, která časově předcházejí zahájení tohoto řízení, nijak nevybočovala z běžného rámce pedagogické činnosti a nelze z nich dovozovat, že by se soudkyně zpravodajka jakkoli vyjadřovala ke konkrétní věci, která je předmětem tohoto řízení. Další okolnosti, na něž navrhovatel v souvislosti s obhajobou těchto prací upozorňuje, jsou pro toto rozhodnutí irelevantní.

14. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudkyně Kateřina Ronovská není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 27/23 vyloučena.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2023

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "navrhovatel") se v návrhu doručeném dne 18. dubna 2023 domáhá zrušení věty druhé § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

2. Podáním doručeným dne 11. září 2023 navrhovatel podle § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, navrhl vyloučení soudkyně Kateřiny Ronovské, která byla v souladu s rozvrhem práce určena soudkyní zpravodajkou, z projednání a rozhodování věci. O tomto návrhu rozhodl Ústavní soud usnesením č. j. Pl. ÚS 27/23-69 ze dne 11. října 2023 tak, že Kateřina Ronovská není vyloučena.

3. V reakci na toto usnesení navrhovatel doručil dne 18. října 2023 Ústavnímu soudu další podání. V něm konstatoval, že ze záhlaví usnesení plyne, že se na rozhodování podílel soudce P. Š. jako člen pléna Ústavního soudu. Uvedl, že "proti soudci P. Š. již v podaném návrhu uplatnil námitku podjatosti, respektive učinil návrh na jeho vyloučení z projednávání a rozhodování v této plenární věci". K tomu odkázal na s. 9, čl. VII. návrhu na zahájení řízení.

4. Relevantní pasáž návrhu na zahájení řízení, na niž navrhovatel poukazuje, v úplnosti zní: "U soudce Ústavního soudu prof. JUDr. P. Š., Ph.D. je tu rovněž - ve vztahu k Metodice - důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, a to pro jeho poměr k věci, neboť jmenovaný v předchozí době byl předsedou N. soudu a nese svůj díl odpovědnosti na tom, že jako předseda N. soudu připustil existenci publikování Metodiky na webu N. soudu, která ovšem není dílem N. soudu a obsahuje celou řadu nepravdivých informací, které v dobré víře nadále přijímá soudní praxe, maje za to, že Metodika je dílem N. soudu."

5. "Metodika", již má navrhovatel zřejmě na mysli, je tzv. Metodika k náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku, taktéž známá (nepřesně, jak upozorňuje navrhovatel) jako "M. N. soudu".

6. Podle § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu účastník řízení může nejpozději na začátku prvního ústního jednání prohlásit, že některého ze soudců odmítá, protože ho považuje za podjatého. Odmítnutí musí být odůvodněno.

7. Soudce P. Š. ve svém vyjádření podle § 37 odst. 1 zákona o Ústavním soudu uvedl, že se v projednávané věci necítí být podjatým. Upozornil, že návrh se týká zrušení věty druhé § 2958 občanského zákoníku, avšak navrhovatel poukazuje pouze na jeho činnost ve vztahu k Metodice. Už proto z důvodů uváděných navrhovatelem nemohou plynout důvodné pochybnosti o jeho podjatosti. Navíc upřesnil, že Metodika byla publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek N. soudu předtím, než byl jmenován předsedou N. soudu. Obsah Sbírky je na webových stránkách N. soudu publikován automaticky. Projednávání Metodiky v občanskoprávním a obchodním kolegiu N. soudu se neúčastnil. I s ohledem na to, že důvodem pro vyloučení není ani účast na přípravě, projednávání a schvalování přezkoumávaného zákona (§ 36 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), nepovažuje údajný podíl na publikování Metodiky za důvod pro své vyloučení z rozhodování věci.

8. Podmínky pro vyloučení soudce nejsou v posuzovaném případě naplněny.

9. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 36 odst. 2 téhož zákona je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.

10. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního vztahu soudce k účastníkům řízení či k věci, a jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky vylučující legitimní pochybnosti o jeho nepodjatosti. K závěru o podjatosti osobní přesvědčení účastníka řízení samo o sobě nepostačí. Podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/22 ze dne 20. září 2022, bod 24 (všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), je rozhodné, zda lze obavy osoby považovat za objektivně odůvodněné, a v každém individuálním případě je třeba rozhodnout, zda vztah, o který jde, má takovou povahu a intenzitu, že by mohl nasvědčovat nedostatku nestrannosti soudce. Ústavní soud v minulosti uvedl, že co do potenciálu založit podjatost soudce nebo zdání této podjatosti je nejintenzivněji rizikový vztah soudce k věci samotné (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2127/14 ze dne 22. října 2014, bod 6). Na druhou stranu však je samo konstatování podjatosti důvodné jen tehdy, jde-li o skutečně relevantní a intenzivní poměr soudce Ústavního soudu k věci nebo účastníkům řízení, což je třeba vykládat zvláště restriktivně v řízení o návrhu na zrušení zákona nebo jeho ustanovení podle části druhé hlavy druhé oddílu prvního zákona o Ústavním soudu, v němž jde o kontrolu ústavní konformnosti norem, nikoli poskytnutí ochrany subjektivních práv účastníků řízení [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 3. května 2012, bod 8, nebo ze dne 18. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (U 17/26 SbNU 379)].

11. Podle navrhovatele pochybnosti o podjatosti plynou z podílu P. Š. na publikování Metodiky na webových stránkách N. soudu. Jeho podíl se má odvíjet od toho, že v dané době vykonával funkci předsedy N. soudu.

12. Nelze přehlédnout, že namítané důvody podjatosti, svědčící o vztahu soudce P. Š. "k věci", se týkají výhradně Metodiky, a nikoli přímo věty druhé § 2958 občanského zákoníku. Aniž by na tomto místě Ústavní soud předjímal, jak posoudí vztah Metodiky k ustanovení, jehož zrušení je předmětem návrhu, je zřejmé, že navrhovatel neuvádí žádné důvody pro pochybnosti o podjatosti ve vztahu přímo k přezkoumávanému zákonnému ustanovení.

13. Co se týče důvodů vztahujících se k Metodice, žádný z nich nesvědčí o tom, že by měl soudce P. Š. k Metodice, natožpak k větě druhé § 2958 občanského zákoníku, vztah takové povahy a intenzity, že by byly důvody pochybovat o jeho nepodjatosti. Zaprvé, takovým důvodem není to, že soudce P. Š. působil jako předseda N. soudu, přičemž někteří ze soudců N. soudu se spolupodíleli na tvorbě Metodiky, a to bez ohledu na to, zda Metodika obsahuje nepravdivé informace, jak tvrdí navrhovatel. Lze doplnit, že z časových souvislostí bezpochyby plyne, že příprava Metodiky časově předcházela dni, kdy byl (dne 22. ledna 2015) soudce P. Š. jmenován do funkce předsedy N. soudu. Zadruhé, osobní vztah k Ústavním soudem projednávané věci u soudce P. Š. nezakládá ani to, že byla Metodika publikována pod č. 63/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod přiděleným č. j. Cpjn 14/2014, ani to, že jako taková byla následně zveřejněna na webových stránkách N. soudu. Navíc občanskoprávní a obchodní kolegium Metodiku "vzalo na vědomí" již dne 12. března 2014, tedy opět před jmenováním P. Š. předsedou N. soudu. Ústavní soud nepovažoval za nutné ověřit přesné datum, kdy byl text Metodiky publikován ve Sbírce nebo na webových stránkách N. soudu.

14. Navrhovatelova tvrzení nejsou dostatečně konkrétní; neplynou z nich žádné důvody, proč by mohlo být rozhodování soudce P. Š. v dané věci jakkoli ovlivněno. Odpovědnost za skutečnosti týkající se Metodiky mu navrhovatel připisuje jen na základě toho, že vykonával funkci předsedy N. soudu. Navrhovatel však nejen přehlíží časové souvislosti, ale především mu nelze dát za pravdu v tom, že by z pouhé publikace Metodiky na webových stránkách N. soudu, i kdyby byla P. Š. přičitatelná jako předsedovi tohoto soudu, plynul jakýkoli jeho osobní vztah k nyní projednávané věci, tím méně intenzity, která by dával důvod k pochybnostem o nepodjatosti. Znovu lze připomenout, že "věcí" není sama Metodika, nýbrž věta druhá § 2958 občanského zákoníku. Zákon o Ústavním soudu v § 36 předpokládá, že soudce Ústavního soudu může přijít určitým způsobem "do styku" se zákonem, který je podroben přezkumu z hlediska ústavnosti. Jeho vyloučení z projednávání věci musí být vyhrazeno jen pro případy, kdy lze pochybovat o tom, že k posouzení návrhu přistoupí nepředpojatě. O tento případ se nyní zjevně nejedná.

15. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudce P. Š. není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 27/23 vyloučen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2023

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu