Pl. ÚS 3/12: Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR

Odůvodnění

V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle § 148 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, to však Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Následně stěžovatel brojil proti tomuto usnesení vrchního soudu dovoláním, Nejvyšší soud je však podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, a to právě usnesením ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1584/2008.

Podkladem výroku o vině se stalo skutkové zjištění, že stěžovatel jako jednatel společnosti Instal - L. s. r. o., se sídlem v Brně, Křížová 15 (kdy tato společnost byla plátcem daně z přidané hodnoty) s čtvrtletním, respektive měsíčním zdaňovacím obdobím, podal na Finanční úřad Brno I. od 22. 7. 2002 do 27. 9. 2004 celkem 22 daňových přiznání k DPH, do nichž v úmyslu dosáhnout vyplacení neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu, respektive v úmyslu zkrátit svou daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty na výstupu, zahrnul fiktivní faktury na různá neuskutečněná plnění, údajně vystavené společnostmi Baumax Česká republika, a. s., TRIMS, s. r. o., ITEMA, s. r. o., Global stores, a. s., STAVOARTIKEL, a. s., MAXPROGRES, s. r. o., RAAB KARCHER STAVIVA, a. s., STAVOSPOL, s. r. o., a KF MONT, s. r. o. Na základě takto podaných daňových přiznání se stěžovatel pokusil od České republiky vylákat neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu o 25.534.003,00 Kč, přičemž došlo k vyplacení 21.310.293,00 Kč a zásahem Finančního úřadu nebylo vyplaceno dalších stěžovatelem požadovaných 4.224.710,- Kč.

Následně Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele usnesením sp. zn. III. ÚS 1007/09 dne 19. 11. 2009 tak, že ústavní stížnost odmítl. Uvedl v podstatě následující:

Podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), konkrétně podle jeho ust. § 72 odst. 4, ve znění do 31. 12. 2012, to je do účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhodoval, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, bylo lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě šedesáti dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatel přitom podle Ústavního soudu odvozoval počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proto, že bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů; námitky v tomto dovolání obsažené totiž nebyly - posuzováno z materiálního hlediska - podřaditelné ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění.

Dovolání v trestním řízení ale nebylo bezpodmínečně vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 trestního řádu) jím nebylo i ve stěžovatelově případě například tehdy, když stěžovatel (tehdy dovolatel) sledoval výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění; v takovém případě ale podle Ústavního soudu je posledním procesním prostředkem nutně již odvolání, přičemž od doručení rozhodnutí o něm počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti.

Dovolání tedy ve stěžovatelově věci podle tehdejšího soudce zpravodaje nebylo posledním prostředkem ve smyslu § 72 odst. 3 a ani mimořádným opravným prostředkem ve smyslu odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto bylo nutné lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjet od data a doručení shora označeného usnesení vrchního soudu. Protože tak ale stěžovatel neučinil, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost jako opožděnou podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Nadto Ústavní soud doplnil, že i kdyby bylo možné podané dovolání označit za poslední procesní prostředek, nezbylo by Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost rovněž odmítnout, a to podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností nenapadá.

Stěžovatel R. L. (Janýr a Záleský) podal v této věci proti České republice stížnost Evropskému soudu pro lidská práva. Ten rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 (číslo stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10) rozhodl, že v případě (mimo jiné) navrhovatele (stěžovatele) výklad přijatý usnesením Ústavního soudu sp. zn. III.1007/09 je porušením zejména čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že Česká republika je povinna navrhovateli zaplatit částku 4.000,- EUR jako náhradu nemajetkové újmy a případnou částku daně.

Evropský soud pro lidská práva argumentoval zejména následovně:

"51. V dané věci stěžovatelé po svém odsouzení v trestním řízení podali dovolání, které založili mimo jiné na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. I když Nejvyšší soud shledal jejich dovolání přípustnými, odmítl je (v případě pana Janyra pouze částečně) na základě § 265i odst. 1 písm. b), přičemž měl za to, že konkrétní námitky uplatněné stěžovateli neodpovídaly označeným dovolacím důvodům a týkaly se spíše skutkových otázek a otázek hodnocení důkazů, které jdou nad rámec jeho přezkumné pravomoci. Soud připouští, že tato rozhodnutí jsou v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nejeví se být svévolná; Soud rovněž uznává povinnost na straně navrhovatelů a jejich právních zástupců formulovat dovolání s přihlédnutím ke specifické roli Nejvyššího soudu, jehož kontrola se omezuje na dodržování práva. Problematičtější v tomto případě se naproti tomu zdají být důsledky, které z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyvodil Ústavní soud, jenž dospěl k závěru, bez bližšího upřesnění, že dovolání v dané věci nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý stěžovatelům k ochraně jejich práv a že měli podat ústavní stížnosti ve lhůtě šedesáti dnů od rozhodnutí o odvolání. Podle Soudu takový přístup znamená ve svém důsledku požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud přijme, přičemž je jim přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným způsobem vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu. Takový požadavek výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost (viz, mutatis mutandis, Adamíček, cit. výše, § 57). 52. Zároveň je třeba poznamenat, že usnesení přijaté Ústavním soudem ve věci pana Janyra znamená ve svém důsledku požadavek vůči stěžovateli, aby rozdělil svoje námitky proti rozsudku vrchního soudu do dvou kroků: jeho námitka spočívající v absenci právního zastoupení při hlavním líčení před vrchním soudem, která byla odmítnuta Nejvyšším soudem pro zjevnou neopodstatněnost, by mohla být uplatněna před Ústavním soudem ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu; naproti tomu ostatní námitky, které byly přezkoumány a zamítnuty Nejvyšším soudem z jiného důvodu než pro zjevnou neopodstatněnost, by měly být předloženy Ústavnímu soudu ve lhůtě šedesáti dnů od rozsudku vrchního soudu. Požadavek, aby stěžovatel podal v dané věci dvě samostatné ústavní stížnosti, však podle ESLP pro stěžovatele představuje nepřiměřené břemeno, které narušuje spravedlivou rovnováhu mezi legitimní potřebou zajistit dodržení formálních podmínek přístupu k Ústavnímu soudu na jedné straně a právem na přístup k této instanci na druhé straně. 53. Z usnesení sp. zn. III. ÚS 496/03, sp. zn. I. ÚS 527/04 a sp. zn. IV. ÚS 2413/08 (viz výše § 37, 39 a 40) navíc plyne, že v jiných případech Ústavní soud dovolání za poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv v trestním řízení považoval, mimo jiné proto, že nemohlo být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (na rozdíl od dovolání podaného v občanskoprávním řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). V těchto věcech se Ústavní soud zabýval věcně všemi námitkami formulovanými stěžovateli ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších instancí, byť mu byly předloženy ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto - tak jako v projednávané věci - z důvodu jiného než pro zjevnou neopodstatněnost, tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. 54. Ve srovnání s rozhodnutími vydanými Ústavním soudem ve věci ústavních stížností stěžovatelů, výše uvedená rozhodnutí ukazují jednak to, že různé senáty Ústavního soudu mají na tuto problematiku různý názor, a jednak to, že nic nebrání Ústavnímu soudu v přezkoumání ústavní stížnosti jako celku, bez ohledu na to, jak předtím rozhodl Nejvyšší soud. Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je přípustné, avšak Nejvyšší soud ho odmítne, protože se zakládá na důvodu jiném, než který stanoví § 265b odst. 1 - což je otázka, kterou může posoudit pouze on - nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv, se proto v očích Soudu jeví jako přehnaně formalistický."

Stěžovatel R. L. - po vydání citovaného rozsudku Evropského soudu pro lidská práva - podal návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09.

Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 3/12 rozhodl následovně:

"I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod III. ÚS 1007/09 se povoluje.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 1007/09 se zrušuje.

V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 1007/09 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 3/12."

Ústavní soud dovodil, že usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 1007/09 je ve smyslu § 119b odst. 1 a odst. 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu, a proto je zrušil.

Ústavní soud v obnoveném řízení znovu posoudil ústavní stížnost stěžovatele původně vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1007/09.

V záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností s tvrzením, že jimi bylo porušeno zejména jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Konkrétně pak stěžovatel zejména namítá následující:

Podle stěžovatele především byla rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně učiněna v rozporu s ustanoveními hmotného a procesního práva. Soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkou stěžovatele, že bylo rozhodnuto na základě nejasných a neúplných skutkových zjištění. Jednání považované ve stěžovatelově věci za zkrácení daně přitom musí orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele dokazovat z úřední povinnosti. Platí zde tedy zásada oficiality a zásada vyhledávací. Důsledkem toho pak je, že obviněný (tedy stěžovatel) není povinen prokazovat svoji nevinu, ale naopak platí presumpce neviny a ze skutečnosti, že obviněný zůstal nečinný, nelze usuzovat na jeho vinu. To je rozdíl od řízení daňového, v němž má daňový subjekt povinnost prokazovat všechny skutečnosti, a jestliže tak neučiní (a daňovou povinnost není možné stanovit dokazováním), je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek. Proto výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění dospěl v daňovém řízení správce daně, nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné vyvozovat trestněprávní odpovědnost za trestný čin. Dále stěžovatel připomíná, že důkazy listinného charakteru, nejedná-li se o důkazy věcné ve smyslu § 112 odst. 1 trestního řádu poskytnuté orgánům činným v trestním řízení subjektem plnícím oznamovací povinnost podle § 8 odst. 1 trestního řádu v době předcházející okamžiku zahájení trestního stíhání, nelze považovat za soudně využitelné důkazy. K tomu je nutno podle stěžovatele připomenout, že veškeré předložené listinné důkazy, zejména pak prodejky - faktury, splňovaly náležitosti daňových dokladů, odpovídaly i formou a náležitostmi dokladům jednotlivých společností, jejíž zástupci podle stěžovatele tuto skutečnost jasně podpořily. Soudy rovněž nerespektovaly okolnost, "že nikoliv obžalovaný R. L. [stěžovatel - poznamenal Ústavní soud] podal na Finančním úřadě Brno I celkem 22 daňových přiznání k dani z přidané hodnoty, do nichž zahrnul falešné faktury, ale dle zákonných norem platných na území České republiky pak společnost Instal L., s. r. o., podala na FÚ Brno I. daňová přiznání, jenž podepsal na základě své zákonné povinnosti jednatel společnosti, kterým byl obžalovaný. Obžalovaný svým podpisem tak jen a pouze plnil svoji zákonem mu uloženou povinnost ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 [zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚obchodní zákoník?)]". Nikdo nijak přitom podle stěžovatele neprokázal, že se mělo jednat o falešné faktury. Stěžovatel jasně poukázal při svém výslechu na osobu F. D., jenž byl stabilním zadavatelem prací pro společnost Instal L., s. r. o., ale tuto skutečnost soud řádně neprověřil a spokojil se s fádní a nic neříkající výpovědí tohoto svědka. Orgány činné v trestním řízení pak nezajistily jiných důkazů než těch, které získaly z prvotního šetření od Finančního úřadu Brno I., když tyto ale byly neúplné a právně irelevantní. Proto stěžovatel nesouhlasí s tvrzením soudu v tom smyslu, že by jeho obhajoba byla vyvrácena provedenými důkazy u hlavního líčení zejména výpověďmi svědků, které mají korespondovat s listinnými důkazy. Zejména stěžovatel pak v této souvislosti nemůže uvěřit, že soud reflektoval tvrzení dvou "kvalifikovaných svědků", a to D. a K. Svědek D. totiž klidně připustil, že se léčí na psychiatrii a že o ničem nevěděl, následně ale potvrzuje informaci podanou stěžovatelem, že právě on chtěl, aby mu byla vystavena faktura na osobu jménem Barták. Svědek K. rovněž nic nepodepsal, o ničem neví, jen byl sedmadvacetkrát soudně trestán. Za této situace tedy stěžovatel dovozuje, že se nepodařilo shromáždit žádný přímý důkaz a dokonce ani ucelený řetězec důkazů nepřímých pro bezpečný závěr, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu a bylo tedy na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo.

Konečně byl dle názoru stěžovatele nařízen nezákonným způsobem konkurz na společnost Instal L., s. r. o., ačkoliv společnost měla pouze jednoho věřitele, který mohl být řádným způsobem uspokojen. Tak stěžovatel neměl možnost zajistit si potřebné podklady pro svoji obhajobu, neboť ty byly v dispozici správce konkurzní podstaty.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu (k návrhu na obnovu řízení) zejména uvedl, že v příslušném spisu Nejvyššího soudu není založeno rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1007/09 a Nejvyšší soud nemá k dispozici ani stěžovatelem zmiňované rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Proto se Nejvyšší soud nemůže vyjádřit k eventualitě, zda návrh na obnovu řízení byl podán ve lhůtě, či zda existuje jiný důvod pro odmítnutí přijetí návrhu na obnovu řízení. Vzhledem k tomu, že ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1584/2008 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro skutkové námitky, má Nejvyšší soud za to, že v řízení před Ústavním soudem po povolení obnovy by měla být následně ústavní stížnost odmítnuta.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření především zdůraznil, že k návrhu stěžovatele může zásadně odkázat toliko na své usnesení ze dne 15. 4. 2008 sp. zn. 4 To 19/2008, kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. V odůvodnění právě citovaného rozhodnutí je podle vrchního soudu podrobně rozvedeno, z jakých důvodů se vrchní soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a proč akceptoval i uložený trest. Vrchní soud se tedy domnívá, že ústavní stížnost stěžovatele by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

K vyjádření Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel zejména odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 4 Tdo 786/2009, jež stěžovatel interpretuje tak, že v trestním řízení musí být zjištěno, zda zboží, od něhož se odvíjí případná povinnost odvodu daně, poplatku nebo jiné povinné platby, reálně existovalo a zda s ním případní obžalovaní reálně disponovali (tedy zda je povinnost odvodu stíhala). V této souvislosti stěžovatel rovněž odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 12. 1. 2006, spojené věci C-354/03, C-355/03 a C-484/03 (Sbírka rozhodnutí 2006, Strana I-00483).

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zásadně právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.

Co do skutkové roviny (trestního) řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy - co se týče spáchání shora uvedené trestné činnosti stěžovatele - opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému rozsudku o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což v dané věci zjištěno nebylo.

Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejich jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

V konkrétnostech, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, pak uvádí Ústavní soud zejména následující.

Stěžovatel - jak bylo uvedeno shora - v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že soudy při svém rozhodování vycházely z nejasných a neúplných skutkových zjištění. Stěžovatel přitom nebyl povinen v trestním řízení prokazovat svoji nevinu. Nadto stěžovatel uvádí, že při posuzování jeho věci měly soudy k dispozici v podstatě toliko důkazní materiál získaný od finančního úřadu, jenž byl ale neúplný a právně irelevantní. S takovou argumentací se však Ústavní soud - podobně jak to učinily obecné soudy před ním - neztotožňuje. Během hlavního líčení před soudem prvního stupně vypovídalo mimo jiné více než 10 svědků - zástupců obchodních společností (popřípadě jejich daňových poradců) - z jejichž výpovědí zcela jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel do celkem 22 daňových přiznání k dani z přidané hodnoty zahrnul faktury údajně vystavené těmito obchodními společnostmi na různá neuskutečněná zdanitelná plnění (výpovědi těchto svědků přitom stěžovatel ve své stížnostní argumentaci v podstatě nereflektuje). Dále, a to i s ohledem na samotnou podstatu účetnictví, nelze podle Ústavního soudu přehlédnout rovněž skutečnost, že takto stěžovatelem finančnímu úřadu předložené doklady (kromě toho, že ve většině případů vykazovaly formální nedostatky s ohledem na chybně vyplněné údaje) nenacházely patřičnou reciproční odezvu v účetnictví těchto obchodních společností a neobjevovaly se ve výsledcích jejich daňového řízení. I podle Ústavního soudu tak lze již jen z této skutečnosti spravedlivě dovodit, že společnost Instal L., s. r. o., neuskutečnila obchodní kontakty v takovém rozsahu, jak bylo pro daňové účely tvrzeno. Tato zjištění pak korespondují podkladům - řádně ověřeným kopiím daňových přiznání a dalších listin - poskytnutým finančním úřadem k trestnímu řízení, když jejich správnost (respektive správnost údajů v nich) nezpochybňuje ve svém důsledku v ústavní stížnosti ani sám stěžovatel. V právě projednávaném případě tedy Ústavní soud zcela souhlasí s obecnými soudy v tom, že výsledky dokazování - a to i bez přihlédnutí ke stěžovatelem zpochybňovaným svědeckým výpovědím K. a D., byť o věrohodnosti těchto výpovědí nevyvstávají podle Ústavního soudu závažnější pochybnosti už jen z důvodu jejich souladnosti s ostatními zjištěními - umožňují přijmout skutkový závěr směřující k východiskům o zcela účelovém vytvoření fiktivních daňových dokladů sledujících ve svém důsledku snížení daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty, respektive nárokování nadměrného odpočtu této daně u stěžovatelem zastupovaného daňového poplatníka. Už jen proto rovněž nelze na stěžovatelův případ bez dalšího aplikovat závěry stěžovatelem citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 1998 sp. zn. 1 To 52/98 [citováno podle: Soudní rozhledy 7/1998, str. 184], neboť v právě projednávaném případě - na rozdíl od okolností vyplývajících z případu posuzovaného vrchním soudem - byl zjištěn skutkový stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti (kromě toho je také nutné zohlednit, že právní úprava, jíž v citovaném usnesení aplikoval vrchní soud, doznala v mezidobí změn); bylo by přitom s ohledem na kontext právě projednávané věci podle Ústavního soudu příliš formalistické, musel-li by státní zástupce, respektive předseda senátu, informace poskytnuté orgánem daňové správy před zahájení trestního stíhání vyžadovat znovu podle § 8 odst. 2 trestního řádu.

K námitce stěžovatele, že daňová přiznání nepodával stěžovatel, ale společnost Instal L., s. r. o., a stěžovatel tato daňová přiznání jako jednatel toliko podepisoval, Ústavní soud připomíná, že pachatelem trestného činu ve smyslu § 148 trestního zákona může být kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň, poplatek nebo jiná povinná platba nebyla pachateli nebo komukoliv jinému vyměřena, respektive nebyla vyměřena v zákonné míře, čímž došlo ke zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby ve větším rozsahu - srovnej: Šámal, P. a kol. Trestní zákon: komentář. II. díl, 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 919 - 920; srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR z 21. 2. 1968 sp. zn. 8 Tz 10/68, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, svazek 6, ročník 1968, str. 313. Nadto - a to v přímé návaznosti na argumentaci stěžovatele - Ústavní soud poukazuje již jen na samotné znění § 135 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění od 1. 1. 2001, kde se výslovně stanovilo, že jednatelé - v tomto případě tedy stěžovatel - jsou povinni zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Nemusí tak jistě činit osobně, zvláště nemají-li k tomu dostatečné znalosti, ale musí těm osobám, jež tyto činnosti vykonávají za ně, vytvořit potřebné podmínky pro jejich činnost a musí tuto jejich činnost kontrolovat [srov. k tomu Pokorná, J. a kol. Obchodní zákoník: komentář. I. díl, 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 629]. Ani sám stěžovatel pak nezpochybňuje, že to byl on, kdo nechal faktury deklarující neuskutečněná zdanitelná plnění zahrnout do účetnictví jím zastupovaného daňového poplatníka. I kdyby tak Ústavní soud vyšel z jedné z verzí stěžovatelovy obhajoby prezentované v rámci trestního řízení, že jednotliví zákazníci stěžovatelem zastupovaného daňového poplatníka si materiál pro stavbu nakupovali sami a stěžovateli předložili prodejcem vystavené daňové doklady (faktury), s nimiž stěžovatel posléze nakládal, jakoby materiál nakoupila společnost Instal L., s. r. o., pak by to mimo jiné znamenalo, že si jediný zákazník (soukromý stavebník) zakoupil v jediný den 30 bidetových zařízení [srov. strana 42 rozsudku soudu prvního stupně]. Lze proto zcela souhlasit se závěrem obecných soudů, že stěžovatel musel přinejmenším vědět, že obchody, k nimž se vztahovaly předmětné daňové doklady, neproběhly v deklarovaném rozsahu, byť se během trestního řízení nepodařilo prokázat, že to byl právě stěžovatel, kdo faktury falšoval. Už jen tím se přitom právě projednávaná věc liší od okolností případu popsaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 786/2009, kdy naopak z tam doposud shromážděného důkazního materiálu nebylo lze podle Nejvyššího soudu uzavřít, že obvinění byli minimálně srozuměni s tím, že se jedná o fiktivní obchody.

Na právě uvedených závěrech - což již také konstatovaly obecné soudy - nemůže nic změnit ani skutečnost, že některé daňové doklady zahrnuté stěžovatelem do účetnictví jím zastupovaného daňového poplatníka reflektovaly reálně uskutečněná zdanitelná plnění související se stěžovatelovou podnikatelskou činností; i toto východisko je tak rovněž ve svém důsledku zcela souladné se stěžovatelem vzpomenutým výkladem v rozsudku Evropského soudního dvora. Nebylo tedy třeba důkazní materiál o další daňové doklady doplňovat, přičemž nadto není rozhodující, že část z nich měl v dispozici správce konkurzní podstaty. Je to ostatně soud sám, kdo rozhoduje o provedení nebo neprovedení navrhovaného důkazu; nepřistoupí-li k jeho provedení, musí svůj postup náležitě odůvodnit (čemuž ostatně v právě projednávané věci soud dostál). Shledával-li by přitom soud v právě projednávaném případě nutným provádět v řízení před ním probíhajícím další důkazy (například k návrhu stěžovatele), jistě by mu v tom okolnost, že by se příslušný důkazní materiál nacházel v dispozici správce konkurzní podstaty, nemohla bránit. Přitom sama otázka, zda byly v případě konkurzního řízení prohlášeného na společnost Instal L., s. r. o., splněny všechny zákonné předpoklady - pluralitu věřitelů z toho nevyjímaje - není pro řízení před Ústavním soudem (ani pro řízení před obecnými soudy, jež tomuto řízení předcházelo) jakkoli determinující a Ústavní soud se tímto aspektem, s ohledem na vymezení řízení stěžovatelem formulovaným petitem, ani nemohl zabývat.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutí zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2014

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2012 navrhl R. L. (dále jen "navrhovatel") obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1007/09, ve které usnesením ze dne 19. 11. 2009 soudce III. senátu Ústavního soudu odmítl jeho ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008 č. j. 4 To 19/2008-1316 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 53 T 3/2007. Navrhovatel konkrétně navrhl povolit "obnovu řízení ve smyslu ust. § 119 a násl. zák. č. 182/1993 Sb. ve věci vedené pod sp. zn. III. US 1007/09, když skutečností pro tuto obnovu řízení je to, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) rozsudkem ze dne 13. října 2011 konstatoval, že ve věci navrhovatele došlo k porušení jeho základních lidských práv dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. K tomuto porušení došlo tou skutečností, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost navrhovatele s tím, že byla promeškána lhůta k jejímu podání, když toto odůvodnil ust. § 72 odst. 3, 4 zák. 182/1993 Sb. [...] ESLP se vyjádřil, že interpretace Ústavního soudu o odmítnutém dovolání a následném podání ústavní stížnosti zabránila navrhovateli nechat prozkoumat celkově ústavní stížnost, což porušilo jeho právo na přístup k soudu. [...] Dále nemůžeme souhlasit s odůvodněním soudce zpravodaje, že by ústavní stížnost byla odmítnuta dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. z důvodu nenapadnutí usnesení Nejvyššího soudu, byť není v petitu zmíněno, ale napadnutí i tohoto rozhodnutí je zřejmé z textu". Odvolal se na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), o kterém bude pojednáno v textu tohoto usnesení Ústavního soudu níže.

Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§ 119 až § 119b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byly v projednávaném případě splněny.

Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy; § 117 zákona o Ústavním soudu; čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (§ 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10) se stal konečným dne 13. 1. 2012, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle čl. 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://www.echr.coe.int.

Evropský soud pro lidská práva rozhodl uvedeným rozsudkem ve věci Janýr a ostatní, že výklad přijatý Ústavním soudem výše citovaným usnesením ohledně procesních podmínek k věcnému posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu (konkrétně lhůty k podání ústavní stížnosti) zabránil stěžovateli domoci se věcného přezkumu celé jeho ústavní stížnosti. Tam bylo porušeno zejména jeho základní právo na přístup k soudu; proto došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Navrhovatel se domáhal přezkumu rozhodnutí ve své trestní věci co do výroku o vině a trestu.

Návrh byl shledán podle § 119a zákona o Ústavním soudu přípustným, neboť nápravy ve věci navrhovatele může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti, se zřetelem k závěrům, ke kterým dospěl Evropský soud pro lidská práva, jenž přiznal navrhovateli náhradu nemajetkové újmy (4.000 EUR).

Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1007/09 a z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva bylo zjištěno, že ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09 podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou navrhl zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008 č. j. 4 To 19/2008-1316 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 53 T 3/2007. Uvedenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2 a 4 trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedm a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, to však Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Následně stěžovatel brojil proti tomuto usnesení vrchního soudu dovoláním, Nejvyšší soud je však podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, a to usnesením ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1584/2008. Dovolání totiž bylo podle Nejvyššího soudu podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b trestního řádu. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 trestního řádu (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.

Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1007/09, uvedl zejména následující: "Stěžovatel, jak patrno z ústavní stížnosti, odvozuje počátek běhu lhůty pro její podání ode dne doručení shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti shora označenému usnesení vrchního soudu proto, že bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů; námitky v tomto dovolání obsažené totiž nebyly - posuzováno z materiálního hlediska - podřaditelné ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu), jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění. Stěžovatel přitom předmětné usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nenapadá (a jeho zrušení se nedomáhá). [...] Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy; vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ nyní posuzovaný) je posledním procesním prostředkem nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, nebyl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. [...] Vzhledem k výše uvedenému nutno konstatovat, že v posuzované věci dovolání nebylo posledním procesním prostředkem ve smyslu § 72 odst. 3 a ani mimořádným opravným prostředkem ve smyslu odst. 4 zákona o Ústavním soudu a že tudíž lhůtu pro podání ústavní stížnosti nutno odvíjet od data doručení shora označeného usnesení vrchního soudu. Protože k doručení tohoto usnesení nepochybně došlo již v průběhu roku 2008 a ústavní stížnost byla podána dne 21. 4. 2009, je zřejmé, že jde o pozdě podaný návrh. [...] Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. [...] Zbývá doplnit, že i kdyby bylo možno podané dovolání označit za poslední procesní prostředek ve smyslu § 73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (čemuž tak - jak bylo uvedeno výše - není), nezbylo by Ústavnímu soudu než ústavní stížnost rovněž odmítnout, a to podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu svou ústavní stížností nenapadl; rozhodnutí o posledním procesním prostředku totiž nelze vyloučit z ústavněprávního přezkumu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, usn. č. 2)."

Navrhovatel a stěžovatelé Janýr a Záleský podali v této věci proti České republice stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 jednomyslně rozhodl, že nejen v případě navrhovatele výklad přijatý Ústavním soudem [srov. právě i usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1007/09] je porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že Česká republika musí navrhovateli zaplatit částku 4.000 EUR jako náhradu nemajetkové újmy a poměrnou částku daně.

Evropský soud pro lidská práva argumentoval hlavně následovně:

"51. V dané věci stěžovatelé po svém odsouzení v trestním řízení podali dovolání, které založili mimo jiné na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. I když Nejvyšší soud shledal jejich dovolání přípustnými, odmítl je (...) na základě § 265i odst. 1 písm. b), přičemž měl za to, že konkrétní námitky uplatněné stěžovateli neodpovídaly označeným dovolacím důvodům a týkaly se spíše skutkových otázek a otázek hodnocení důkazů, které jdou nad rámec jeho přezkumné pravomoci. Soud připouští, že tato rozhodnutí jsou v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nejeví se být svévolná; Soud rovněž uznává povinnost na straně navrhovatelů a jejich právních zástupců formulovat dovolání s přihlédnutím ke specifické roli Nejvyššího soudu, jehož kontrola se omezuje na dodržování práva. Problematičtější v tomto případě se naproti tomu zdají být důsledky, které z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyvodil Ústavní soud, jenž dospěl k závěru, bez bližšího upřesnění, že dovolání v dané věci nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý stěžovatelům k ochraně jejich práv a že měli podat ústavní stížnosti ve lhůtě šedesáti dnů od rozhodnutí o odvolání. Podle soudu takový přístup znamená ve svém důsledku požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud přijme, přičemž je jim přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným způsobem vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu. Takový požadavek výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost (viz mutatis mutandis, Adamíček, cit. výše, § 57).

[...]

53. Z usnesení sp. zn. III. ÚS 496/03, sp. zn. I. ÚS 527/04 a sp. zn. IV. ÚS 2413/08 (viz výše § 37, 39 a 40) navíc plyne, že v jiných případech Ústavní soud dovolání za poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv v trestním řízení považoval, mimo jiné proto, že nemohlo být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (na rozdíl od dovolání podaného v občanskoprávním řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu). V těchto věcech se Ústavní soud zabýval věcně všemi námitkami formulovanými stěžovateli ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších instancí, byť mu byly předloženy ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto - tak jako v projednávané věci - z důvodu jiného než pro zjevnou neopodstatněnost, tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

54. Ve srovnání s rozhodnutími vydanými Ústavním soudem ve věci ústavních stížností stěžovatelů výše uvedená rozhodnutí ukazují jednak to, že různé senáty Ústavního senátu mají na tuto problematiku různý názor, a jednak to, že nic nebrání Ústavnímu soudu v přezkoumání ústavní stížnosti jako celku, bez ohledu na to, jak předtím rozhodl Nejvyšší soud. Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je přípustné, avšak Nejvyšší soud ho odmítne, protože se zakládá na důvodu jiném, než který stanoví § 265b odst. 1 - což je otázka, kterou může posoudit pouze on - nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv, se proto v očích soudu jeví jako přehnaně formalistický".

Za tohoto stavu je nutné dovodit, že usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 1007/09 je ve smyslu § 119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Nápravy v této věci může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti. Na těchto skutečnostech přitom v této fázi řízení ničeho nemění ani okolnost, že v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2009, jež bylo posouzeno jako ústavní stížnost evidovaná následně pod sp. zn. III ÚS 1007/09, stěžovatel v petitu žádal - na rozdíl od jeho argumentační části, rozsahem širší - zrušit toliko rozhodnutí shora jmenovaného vrchního a krajského soudu. Bude totiž teprve předmětem následující části řízení, jaký procesní postup bude zvolen; v něm bude Ústavní soud reflektovat jak svoji dosavadní judikaturu, tak rovněž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vážící se k otázce posuzování vymezení petitu.

Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze, s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví, uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§ 63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. III.ÚS 1007/09, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 3/12 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2013

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu