Ústavní soud ČR rozhodl v právní věci návrhu skupiny 54 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na zrušení ustanovení položky 64., druhé alinei přílohy č. 1 zákona č. 298/1990 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupené předsedou PhDr. Milanem Uhdem, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem podepsaným 54 poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se domáhala tato skupina poslanců zrušení ustanovení položky 64., druhé alinei přílohy č. 1 zákona č. 298/1990 Sb., kterým byla za vlastnictví Řádu svaté Voršily Římské unie prohlášena budova č.p. [č.p.] se stavební plochou 944/2 a pozemky č. k. 944/1 stavební plocha, 944/3 ostatní plocha a 944/4 stavební plocha, pro jeho rozpor s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). Na odůvodnění svého návrhu poslanci uvedli, že pokud se ustanovením přílohy restituují nemovitosti, náležející České republice ve prospěch Řádu svaté Voršily Římské unie, je toto ustanovení v rozporu jak se skutkovým stavem, tak s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Ohledně skutkového stavu poslanci poukázali na trhovou smlouvu z 22. 12. 1931, kterou Československý stát od Konventu řádu Voršilek v Praze dům č.p. [č.p.] se stavební parcelou č. [parcela] a stavební parcelou č. [parcela] koupil, aby posléze v roce 1936 byl dům zbořen a pozemky zůstaly i nadále ve vlastnictví státu, přičemž na parcele [parcela] byl opět postaven dům č.p. [č.p.]. Dále bylo konstatováno, že Národní divadlo je kulturní památkou a to dle zák. č. 22/1958 Sb. ve spojení s usnesením vlády č. 251/1962. V této souvislosti s poukazem na později vydaný zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, zdůraznili nutnost postupovat, pokud jde o národní kulturní památky, zvláště obezřetně, jak je konkrétně upraveno v § 8 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Z hlediska ústavnosti napadené části přílohy č. 1 zák. č. 298/1990 Sb. pak navrhovatelé předeslali, že zákonodárce zvolil dva způsoby nápravy křivd z doby nesvobody, přičemž při prvém způsobu definoval předmět restitucí, subjekty práv (oprávněné osoby) a povinností (povinné osoby), zatímco pokud jde o druhý způsob, použil výčtovou metodu, spočívající v tom, že určeným právnickým osobám ex lege byla restituována jejich vlastnická práva. Dále uvedli, že tato posléze uvedená metoda byla použita právě v případě zák. č. 298/1990 Sb. Přitom při výčtové metodě vycházel zákonodárce z praesumpce oprávněnosti restitučních nároků, což však dle navrhovatelů v žádném případě nemůže znamenat vnucené obnovení vlastnických práv, neboť by šlo o neplatný právní akt - zákon. Současně navrhovatelé konstatovali, že zákonodárce předvídal spory při použití této výčtové metody, a proto v rámci právní úpravy toto výslovně řešil v tom smyslu, že spory svěřil obecným soudům. Mimo shora uvedené se v návrhu uvádí, že obecné soudy, a to konkrétně Obvodní soud pro Prahu 1, se věcí zabýval pod sp. zn. 16C 623/93, přičemž zamítl žalobu, podanou Českou republikou, na určení, že vlastníkem stavby, označené jako č.p. [č.p.], je Česká republika, když shledal, že postup státu byl výkonem práva vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny a když neshledal, že by tu byl rozpor zák. č. 298/1990 Sb. s čl. 11 odst. 1 Listiny. V návaznosti na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 je navrhovateli zpochybňován právní závěr o tom, že jde vždy o tentýž subjekt, protože se v písemných podkladech vyskytuje ke spornému případu osm názvů, obsahujících jméno svaté Voršily. Dále se v návrhu z hlediska právního namítá, že Řád svaté Voršily Římské unie nebyl a není právnickou osobou podle českého práva a proto ani nemohl získat nemovitý majetek. Konečně bylo navrhovateli poukázáno na skutečnost, že nemovitosti nebyly Řádu svaté Voršily odňaty v padesátých letech. Zcela na závěr se v návrhu uvádí a zdůrazňuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že v pojetí ústavního státu není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce, ale naopak, že zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami a současně se od něj žádá, aby dodržoval principy legislativní techniky a zásady jasnosti a určitosti zákona, které představují součást principu právní jistoty a tudíž právního státu. Zákonodárce sám je vázán čl. 11 odst. 4 Listiny a nemůže proto prohlásit nemovitý majetek, který je ve vlastnictví státu za vlastnictví kterékoliv jiné existující právnické nebo fyzické osoby, ledaže by šlo o vyvlastnění za náhradu a nebo ve veřejném zájmu. Státní moc je povinna poskytovat stejnou ochranu jak soukromému, tak státnímu vlastnictví a zákonodárce, tak jako kterýkoliv jiný státní orgán je povinen hospodařit s péčí řádného hospodáře a na rozdíl od fyzických osob není oprávněn činit co zákon výslovně nezakazuje (čl. 2 odst. 3 Listiny per exceptionem) (čl. 2 odst. 3 Ústavy).
Poslanecká sněmovna, jíž byl návrh skupiny poslanců doručen, podáním svého předsedy se vyjádřila v tom smyslu, že se skutečně u Obvodního soudu pro Prahu 1 vede spor ohledně předmětných nemovitostí, přičemž v odůvodnění rozsudku, kterým byl zamítnut návrh, podaný Českou republikou - Ministerstvem financí, se uvádí, že československý stát naložil s nemovitostmi legitimním způsobem, když tento majetek převedl ve prospěch Řádu sv. Voršily Římské unie a navíc se shledává, že takový postup je výkonem práva vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále ve svém vyjádření vyslovila Poslanecká sněmovna názor, že změna stávající právní úpravy je možná opět pouze novou právní úpravou. V závěru vyjádření se uvádí, že zákon byl nejen schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění, ale také podepsán příslušnými ústavními činiteli a následně řádně vyhlášen s tím, že za tohoto stavu má Poslanecká sněmovna za to, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou České republiky, ústavním pořádkem České republiky a naším právním řádem a je věcí Ústavního soudu, aby posoudil jeho ústavnost a vydal příslušné rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal návrh navrhovatele, jakož i příslušnou právní úpravu a dospěl k závěru, že napadená právní úprava, obsažená v položce 64., druhé alinei přílohy č. 1 zák. č. 298/1990 Sb., pod heslem Řád svaté Voršily Římské unie a znějící: "č.p. [č.p.] budova se stavební plochou 944/2 pozemky č. k. 944/1 stavební plocha, 944/3 ostatní plocha, 944/4 stavební plocha; Vlastník: Čs. stát - Národní divadlo; Uživatel: jako vlastník; Zapsán: u SG Praha-město na LV č. [LV] pro obec Praha a k.ú. [k.ú.]" sama o sobě protiústavní není. Jiná věc je, že v návaznosti na konkrétní skutková zjištění o tom, že majetek v příloze pod napadenou položkou uvedený není majetkem protiprávně odňatým v padesátých letech řeholním řádům a kongregacím, se jeví "problematickým" nabytí vlastnictví takového majetku dle předpisu, usilujícího o nápravu křivd způsobených právě v padesátých letech. Vyřešení této otázky a stejně tak i otázky právní subjektivity v příloze k zák. č. 298/1990 Sb. uvedených osob, jakožto osob oprávněných dle restitučních předpisů včetně otázky totožnosti právních subjektů však spadá do oblasti nalézání práva a jeho aplikace obecnými soudy, jak to ostatně zákonodárce v § 3 zák. č. 298/1990 Sb. výsledně zakotvil, vědom si možných nesrovnalostí při zvolené technice normotvorby. Jinými slovy, Ústavní soud nemůže nahrazovat dnes již čtyřstupňovitou soustavu obecných soudů a poskytovat soudní ochranu bez dalšího. Jestliže tedy zákonodárce sám zjevně vycházel z toho, že v některých případech prohlášení té či oné právnické osoby, učiněné dle § 1 zák. č. 298/1990 Sb., může být sporné a právě proto upravil v § 3 zák. č. 298/1990 Sb. soudní ochranu, resp. právo na zjištění skutečného stavu věci, je návrh skupiny 54 poslanců zjevně neopodstatněný a proto byl dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 3. 1995
JUDr. Iva Brožová soudce zpravodaj