Pl. ÚS 6/14: Obnovené řízení po rozhodnutí ESLP ve věci Jahoda proti ČR

Odůvodnění

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byla porušena rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a došlo i k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům).

2. Ústavní soud se ústavní stížností stěžovatele původně vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1916/08 opětovně zabýval poté, co usnesením ze dne 9. prosince 2014, sp. zn. Pl. ÚS 6/14, povolil v dané věci obnovu řízení podle § 119b zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1916/08 a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 C 228/99, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. března 2004, č. j. 26 C 228/99-107 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. července 2004, č. j. 26 C 228/99-118) uložil žalovanému (stěžovateli), aby zaplatil žalobci (Dům dětí a mládeže Ostrava - Poruba) částku ve výši 59.226,60 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala jednak rozdíl mezi zálohou poskytnutou žalobcem na konání letního tábora pro děti ve výši 80.000 Kč a žalovaným řádně vyúčtovanými a žalobcem uznanými výdaji vynaloženými na konání tábora (částka 39.067,80 Kč), jednak náhradu škody z titulu obecné odpovědnosti za škodu (částka 20.158,80 Kč). Ve vztahu k první částce (odpovědnost za svěřené hodnoty) soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný měl se zaměstnavatelem uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že řádně převzatou zálohu nevyúčtoval, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný je povinen podle § 176 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") nevyúčtovaný rozdíl, jako schodek na svěřených hodnotách, žalobci uhradit, když nebyly zjištěny žádné okolnosti, na jejichž základě by se z této odpovědnosti vyvinil. Ve vztahu k obecné náhradě škody konstatoval, že žalovaný nerespektoval základní povinnost zaměstnance v pracovněprávním vztahu, zejména § 73 odst. 1 písm. a), c), d) zákoníku práce, že byl prokázán rozdíl mezi příjmy a výdaji a rovněž bylo zjištěno, že žalovaný měl rozhodně z pořádání předmětného tábora i příjmy na vlastní účet, když kromě jiného si neoprávněně v rozporu s písemnými dispozicemi i pokyny zaměstnavatele ponechal storno poplatek ze zaplacených částek ve výši 40%, čímž krátil svévolně příjmy. Soud prvního stupně tedy v této souvislosti uzavřel, že rozdíl mezi příjmy a výdaji představuje škodu, kterou je žalovaný povinen žalobci ve smyslu § 172 zákoníku práce uhradit.

4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. srpna 2005, č. j. 16 Co 17/2005-148, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku ve výši 39.129,80 Kč s příslušenstvím; ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu ohledně dalších 20.096,80 Kč s příslušenstvím zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o odpovědnosti žalovaného za schodek na svěřených hodnotách, a to ve výši 34.729,80 Kč. Vedle toho ještě dovodil, že žalovaný si neoprávněně ponechal tzv. storno poplatek ve výši 4.400 Kč, čímž vznikla žalobci škoda v uvedené výši, neboť tento poplatek musel vrátit účastníkům tábora. Na druhé straně odvolací soud konstatoval, že jiný případ ponechání si finančních prostředků ze strany žalovaného žalobce neprokázal, a proto žaloba na zaplacení částky 15.758,80 Kč, jakožto náhrady škody z titulu obecné odpovědnosti, jakož i částky ve výši 4.338 Kč, která byla žalovaným uhrazena za jízdné (dopravu do místa konání tábora), není důvodná.

5. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, č. j. 21 Cdo 2969/2007-216, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto jako nepřípustné, neboť námitky žalovaného nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání [výtky žalovaného nepředstavovaly uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), ale dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), a ani tvrzená vada řízení podle § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (vydání rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěného stavu) - i kdyby byla opodstatněná - nebyla bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy].

II. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, kterou brojí toliko proti rozhodnutí soudu prvního stupně a proti rozhodnutí odvolacího soudu, namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, jehož se měl dopustit nejprve soud prvního stupně tím, že nedostatečným způsobem odůvodnil zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele. Podle stěžovatele soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že neměl možnost opatřit důkazy, které měl v držení žalobce. Soudu prvního stupně vytýká ignorování jeho požadavku na získání potřebných informací v situaci, kdy se nacházel v důkazní nouzi. Bylo zřejmé, že bez přiměřené aktivity soudu nebude stěžovatel schopen dosáhnout ochrany svých subjektivních zájmů. Akceptací odmítnutí důkazů soudem prvního stupně ze strany odvolacího soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále namítá, že nedostal možnost bezprostředně reagovat na jednotlivé důkazy a byl pouze odkázán na písemné vyjádření. Tím mělo dojít k porušení práva stěžovatele vyjádřit se k prováděným důkazům, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušení stejného článku Listiny spatřuje stěžovatel i v tom, že řízení, které se vztahovalo ke skutkovému ději z roku 1997, bylo zahájeno v roce 1999 a skončilo až v roce 2008 rozhodnutím Nejvyššího soudu. Značný časový odstup velmi ztížil procesní obranu stěžovatele.

7. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy v důsledku neprovedení navrhovaných důkazů nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Soudům vytýká, že se zabývaly pouze doklady, které žalobce označil jako neuznatelné, ale vůbec neřešily ostatní doklady vydané nad rámec zálohy. Rovněž namítá, že byl nesprávně označen za osobu, která byla odpovědná za vyúčtování. Funkci hospodářského pracovníka vykonával J. V., jehož výslech ovšem nebyl proveden. V té souvislosti popisuje praxi pořádání letních táborů a způsob hrazení nákladů spojených s pořádáním tábora. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že se zaměstnavatelem neměl podepsánu dohodu o hmotné odpovědnosti pro pořádání letních táborů a rozporuje důvody pro odmítnutí vyúčtovaných nákladů ze strany žalobce (jednalo se zejména o náklady na ubytování, stravování a cestovní náklady).

8. Stěžovatel konečně nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně ohledně možnosti resp. nemožnosti uplatnění tzv. storno poplatků. Tento závěr měl soud učinit údajně na základě nepravdivého tvrzení žalobce. Na podporu svého tvrzení o nepravdivosti vyjádření žalobce pak stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu různé listinné důkazy, jejichž výčet ústavní stížnost obsahuje.

III. 9. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (viz např. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

10. Ústavní soud rovněž připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, či ve vyžádaném spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.

11. V daném případě ústavní stížnost vyjadřuje pouze stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by případ posunovalo do roviny ústavněprávní. Tvrzení a argumentace stěžovatele jsou pouhou polemikou se skutkovým a právním závěrem obecných soudů o jeho odpovědnosti vyplývající z pracovněprávních předpisů (konkrétně z § 176, resp. § 172 zákoníku práce). Stěžovatel v podstatě opakuje argumentaci, kterou již uplatňoval v řízení před obecnými soudy, a po Ústavním soudu tak nepřípustně požaduje, aby přehodnotil skutková zjištění a z nich vyplývající právní závěry, k nimž tyto soudy dospěly. Se všemi námitkami stěžovatele se přitom obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, a to včetně jejich řádného odůvodnění. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, soud prvního stupně provedl všechny důkazy významné pro zjištění skutkového stavu věci, a proti jeho závěrům nemá Ústavní soud žádné výhrady. Rovněž tak stěžovatel měl dostatečnou příležitost vyjádřit se k provedeným důkazům, čehož i náležitě využil. Výsledkem stěžovatelových námitek proti skutkovým zjištěním bylo měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k části žalobcem uplatněného nároku, který nebyl z pohledu odvolacího soudu dostatečně prokázán.

12. K dalším námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném jednání nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. února 2012, N 41/64 SbNU 471). Ústavní soud nemůže rovněž přijmout stěžovatelem nabízené důkazy k prokázání jeho tvrzení o nepravdivosti tvrzení žalobce, či jakkoliv se jimi zabývat. Ústavní soud, jak již bylo zmíněno výše, není nalézacím soudem a v žádném případě mu proto nepřísluší, aby sám potvrzoval či vyvracel na základě stěžovatelem překládaných důkazů skutkový stav zjištěný v průběhu řízení před obecnými soudy.

13. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, svá rozhodnutí, zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry pak nepřekročila rámec podústavního práva. V závěrech učiněných těmito soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod přiléhavou a podrobnou argumentaci uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí znovu podrobně opakovat a odkazuje na ni.

14. Pokud stěžovatel namítal, že soudy nezohlednily to, že neměl možnost se dostat k důkazům, které měl v držení žalobce, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, k tomu Ústavní soud podotýká, že taková skutečnost se z obsahu spisu ani z odůvodnění rozhodnutí nepodává. Byl to naopak stěžovatel, který měl prokazovat tvrzení na svou obranu, a to důkazy (zejména účtenkami, či výpisem z účtu o zaslaných platbách), které měl sám k dispozici a mohl je tedy v řízení rovněž uplatnit. S ohledem na charakter sporného řízení nelze od soudu očekávat, že bude namísto účastníků řízení vyvíjet aktivitu směřující k prokázání či vyvracení určitých tvrzení. Navíc by se tak dělo v situaci, kdy z pohledu soudu byla tvrzení žalobce dostatečně prokázána jak listinnými, tak svědeckými výpověďmi. S uvedenými námitkami vůči způsobu vedení dokazování soudem prvního stupně se tak nelze ztotožnit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně vedl dokazování k tvrzení obou stran sporu, a bylo na stěžovateli, aby k prokázání svých tvrzení navrhoval a předkládal důkazy. Pokud se stěžovatel stran některých tvrzení ocitl v důkazní nouzi, a to i vlastní vinou, nelze tuto skutečnost přičítat pochybení soudu, ale spíše svědčí o liknavém přístupu stěžovatele k prokazování svých tvrzení.

15. Co se týče stěžovatelem tvrzených pochybení ohledně neprovedení jím navrhovaných důkazů, ani zde se Ústavní soud s námitkami stěžovatele neztotožňuje. Ústavní soud z vyžádaného spisu nezjistil, že by soud prvního stupně postupoval v rozporu s právem na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu je sice třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné, přičemž tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Avšak ze zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhne (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93, N 49/2 SbNU 87). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci soud prvního stupně jasně a srozumitelně vysvětlil (viz odůvodnění rozsudku na č. l. 112 vyžádaného spisu; resp. str. 12 rozsudku), proč určité, stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl, čímž z pohledu Ústavního soudu svoji povinnost vyplývající z práva na spravedlivý proces dostatečně splnil.

16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Návrhem ze dne 31. 3. 2014 se navrhovatel (nezastoupen advokátem) domáhá podle § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") obnovy řízení a následného zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1916/08 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Na základě výzvy Ústavního soudu k odstranění vad doplnil navrhovatel ve dnech 26. 5. 2014 a 24. 6. 2014 svoje podání tak, aby formálně splňovalo všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu.

2. Navrhovatel ve svém návrhu poukazuje na to, že jeho ústavní stížnost byla výše citovaným usnesením (sp. zn. III. ÚS 1916/08) odmítnuta pro opožděnost, neboť Ústavní soud nepovažoval rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 15. 5. 2008 č. j. 21 Cdo 2969/2007-216), jímž bylo jeho dovolání odmítnuto a od něhož pak odvíjel lhůtu pro podání ústavní stížnosti, za rozhodnutí, které bylo odmítnuto na základě důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. V následném řízení před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen "ESLP") o jeho stížnosti č. 28768/09 ESLP akceptoval jednostranné prohlášení vlády, která uznala, že vzhledem k judikatuře ESLP ve věcech týkajících se obdobného problému přístupu k Ústavnímu soudu bylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále též jen "Úmluva"). ESLP pak na základě uvedeného jednostranného prohlášení rozhodl o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů.

3. Z předloženého rozhodnutí ESLP vyplývá, že věc navrhovatele byla vyškrtnuta ze seznamu případů na základě jednostranného prohlášení vlády, která uznala porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy spočívající v odmítnutí přístupu k Ústavnímu soudu a nabídla stěžovateli zaplacení částky 1 500 € jako spravedlivého zadostiučinění. K vyškrtnutí věci ze seznamu došlo i přesto, že si navrhovatel přál pokračovat v projednávání věci. K tomu ESLP ve svém rozhodnutí uvedl, že se zřetelem k povaze toho, co vláda ve svém prohlášení připouští, a k navrhované výši náhrady, jakož i s ohledem na jednoznačnou a obsáhlou judikaturu k dané problematice, dodržování lidských práv stanovených Úmluvou nevyžaduje, aby ESLP pokračoval v projednání stížnosti.

4. Ze spisu sp. zn. III. ÚS 1916/08 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který rozsudkem ze dne 22. 8. 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2004 č. j. 26 C 228/99-107 (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 7. 2004 č. j. 26 C 228/99-118) v části, v níž "byl žalovaný (navrhovatel) zavázán zaplatit žalobci částku 39 129,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 8. 10. 1997 do zaplacení"; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu ohledně "dalších 20 096,80 Kč s 26% úrokem z prodlení od 8. 10. 1997 do zaplacení", a zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008 č. j. 21 Cdo 2969/2007-216 odmítnuto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Za této situace podal navrhovatel ústavní stížnost.

5. Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 1916/08, jejíž obnovu navrhovatel nyní požaduje, po přezkoumání náležitostí podané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že je opožděná. Svůj názor opřel o to, že posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu (tak jako v dané věci) ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel řádně neuplatnil způsobilý dovolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam [stěžovatel v dovolání neuvedl, proč měla mít jím tvrzená vada řízení (neprovedení jím požadovaných důkazů) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci po hmotněprávní stránce]. Námitky dovolatele tak představovaly jen kritiku hodnocení důkazů soudy obou stupňů. S ohledem na výše uvedené a s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 ze dne 7. 3. 2006 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli dobrodiní vyplývající z § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí, a proto bylo třeba podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2004 č. j. 26 C 228/99-107 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2005 č. j. 16 Co 17/2005-148 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího.

6. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze za podmínek stanovených tímto zákonem podat návrh na obnovu řízení proti rozhodnutí Ústavního soudu ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Akceptaci jednostranného prohlášení vlády, kterým uznala, že odmítnutím přístupu k Ústavnímu soudu bylo porušeno Úmluvou zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, lze pokládat za ekvivalentní výslovnému konstatování rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo ESLP standardně uváděno ve výrocích jeho rozsudků v podobných případech z doby před 1. 1. 2013, tj. před nabytím účinnosti novely zákona o Ústavním soudu (např. rozsudky ve věcech Harrach proti České republice, č. 40974/09, Adamíček proti České republice, č. 35836/05, Šurý proti České republice, č. 16299/10, nebo Tieze a Semeráková proti České republice, č. 26908/09 a č. 30809/10), a tedy za splnění podmínky pro obnovu řízení podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. Návrh byl Ústavním soudem shledán přípustným a contrario podle § 119a zákona o Ústavním soudu, neboť následky porušení základního práva navrhovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, spočívající v neprojednání jeho ústavní stížnosti, resp. v jejím odmítnutí pro formální vady (opožděnost), ve vztahu k rozsudkům Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě trvají a nebyly dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění ani nebylo nápravy dosaženo jinak. Akceptování prohlášení vlády ESLP a zadostiučinění nabídnuté vládou navrhovateli, jím ale následně odmítnuté, nelze pokládat ani z pohledu navrhovatele obnovy řízení, ani z hlediska § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu za dostatečnou nápravu následků porušení Úmluvou zaručeného práva. Vztah komplementarity mezi postupem ESLP a subsidiaritou obnovy řízení u Ústavního soudu vyznívá ve prospěch obnovy, jelikož ESLP se věcí blíže nezabýval a rozhodl - i přes nesouhlas stěžovatele - o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu právě s přihlédnutím k možnostem nápravy v České republice, avizovaným v prohlášení vlády. Nabídnuté zadostiučinění ve výši 1 500 € je pak třeba chápat jako satisfakci pro stěžovatele za jeho předchozí zbavení přístupu k Ústavnímu soudu, nikoliv jako "odstupné" za vzdání se tohoto přístupu do budoucna. Nic na tom nemění prohlášení vlády, že zaplacení této částky bude konečným řešením věci, na níž byla založena stížnost podaná k ESLP.

8. V situaci, kdy není zcela zřejmý postoj ESLP, který sice přistoupil na vládní nabídku zjednodušeného řešení věci a akceptoval jednostranné uznání porušení Úmluvy spolu s nabídkou finančního zadostiučinění, avšak nevyslovil se zřetelně k otázce, zda tímto je celá věc uzavřena s konečnou platností, anebo jen z jeho pohledu, přičemž nejenže nevylučuje, ale předpokládá i poté zachování možností nápravy pochybení na vnitrostátní úrovni (např. právě v podobě obnovy řízení), nelze důsledky z toho plynoucí nejistoty klást k tíži navrhovatele. Naopak je nutno ve vztahu k navrhovateli zvolit vstřícný přístup, a to zvláště, když - coby stěžovatel - v řízení před ESLP s nabídkou vlády a s vyškrtnutím věci ze seznamu nesouhlasil, i přesto, že tehdy výslovně nevyjádřil, že bude posléze požadovat obnovu řízení. Ústavní soud si je současně vědom výjimečnosti použití institutu obnovy řízení, prolamujícího zásadu rei iudicatae, zejména s ohledem na potřebu zachování právní jistoty subjektů v horizontálních (soukromoprávních) vztazích. Právě proto je Ústavní soud toho názoru, že ESLP měl - obdobně jako je tomu ve věcech trestních - explicitně uvést, zda se má stěžovatel ve věci s civilním pozadím spokojit s pouhým konstatováním porušení Úmluvy a nabídnutým zadostiučiněním, nebo zda jej odkazuje i na prostředky nápravy podle vnitrostátního práva, jakým je i obnova řízení před Ústavním soudem. Neučinil-li ESLP tak, bylo by možno usuzovat, že implicitně připustil, že k obnově řízení dojít nemusí, jelikož v opačném případě by mohlo nastat řešení ve svých důsledcích méně šetrné k druhé straně původního vnitrostátního řízení. Ústavní soud byl však veden skutečností, že následky porušení práva na spravedlivý proces pro navrhovatele nebyly jednorázové, ale nadále přetrvávají, dokud nebude pochybení řádně napraveno. Dospěl proto k závěru, že poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu ze strany vlády a obnova řízení před Ústavním soudem se nutně nevylučují a mohou koexistovat vedle sebe.

9. Z pohledu zásady poctivého plnění mezinárodních závazků, kterou reflektuje také čl. 1 odst. 2 Ústavy, je i na porušení Úmluvy nutno hledět z pozice pravidel obecného mezinárodního práva o odpovědnosti státu za mezinárodně protiprávní chování. Stát má tedy nejen povinnost ukončit porušování svých mezinárodně smluvních závazků, ale především je povinen také odčinit jeho následky. Samotné přiznání spravedlivého zadostiučinění nemusí požadavek odčinění způsobených následků naplnit. Podle okolností může jím být zejména navrácení do stavu před porušením závazku, které bude zahrnovat i zrušení pravomocného soudního rozhodnutí. Povinnost obnovit původní stav platí všude tam, kde je to možné i s využitím mimořádných opravných prostředků. S odvoláním na rozsudek ve věci Papamichalopoulos a další proti Řecku hodnotil přípustnost nového přezkumu pravomocných soudních rozhodnutí jako nastupující trend v judikatuře ESLP i J. M. [srov. jeho článek Obnova řízení před Ústavním soudem v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. Právník č. 12/2001, s. 1241-1257 (1246)]. Evolutivní interpretace Úmluvy ESLP tak nepotvrdila restriktivní, obecně jinak ospravedlnitelný přístup k obnově řízení před Ústavním soudem jako k prostředku zcela výjimečnému, založený na předpokladu, že smysl obnovy nebude naplněn, pokud její povolení "fakticky povede pouze k jinému důvodu odmítnutí návrhu (místo pro nepřípustnost pro zjevnou neopodstatněnost)." [Šimíček, Vojtěch. Obnova řízení před Ústavním soudem. Právník č. 12/2001, s. 1228-1240 (1239)].

10. Za tohoto stavu je nutné dovodit, že usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008 sp. zn. III. ÚS 1916/08 je ve smyslu § 119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu. Nápravy v této věci může být dosaženo pouze jeho zrušením a novým posouzením původní ústavní stížnosti.

11. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze, s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví, uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§ 63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 1916/08, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 6/14 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.