Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v právní věci navrhovatele P. P., o návrhu na zrušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 14. srpna 2006 Obvodním soudem pro Prahu 2 doručen návrh P. P. na zrušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), a o vydání předběžného opatření, jímž se platnost napadeného zákona zastavuje. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 4. července 2006 (12 C 107/2006-9) zastavil řízení a po právní moci věc postoupil Ústavnímu soudu jako příslušnému orgánu k rozhodnutí a připojil spis obecného soudu.
Funkce Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti se projevuje ve vztahu k rozhodování o souladu právních předpisů s ústavním pořádkem ve dvou základních rovinách.
První rovinu představuje tzv. abstraktní kontrola ústavnosti, kdy je právní předpis podroben přezkumu ze strany Ústavního soudu bez toho, že by se jeho existence musela nutně projevit v právní sféře jednotlivce v podobě neoprávněného zásahu do jeho základních práv a svobod.
Možnost iniciovat abstraktní kontrolu ústavnosti právního předpisu svěřuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen "zákon o Ústavním soudu") taxativně vymezenému okruhu subjektů, do něhož fyzické a právnické osoby bez dalšího nenáležejí (§ 64 zákona o Ústavním soudu).
Druhou rovinu kontroly ústavnosti právních předpisů pak představuje tzv. konkrétní kontrola ústavnosti, kde je naopak nezbytnou podmínkou, aby se právní předpis negativně projevil ve sféře jednotlivce, a to v podobě individualizovaného zásahu do ústavně zaručených práv. Nadto musí jít o projev kvalifikovaný, tedy konstatovaný Ústavním soudem v souvislosti s podanou ústavní stížností [§ 64 odst. 1 písm. e) a § 64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Návrh na zrušení právního předpisu mohou podat výlučně subjekty uvedené v § 64 zákona o Ústavním soudu, fyzická osoba tedy pouze v souvislosti s ústavní stížností, pokud má za to, že uplatněním ustanovení napadeného právního předpisu došlo k neoprávněnému zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud vyložil, z jakých důvodů nelze navrhovatele považovat za osobu oprávněnou a nezbývá mu tedy, než aby návrh na zrušení právního předpisu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) a § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému již Ústavní soud nevyzýval navrhovatele k odstranění vady podání, spočívající v absenci právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2006
Jiří Mucha v. r. předseda senátu