Pl. ÚS 7/11

Odůvodnění

Stěžovatel se ústavní stížností, kterou podává dle § 72 odst. 1 písm. a) a popř. i dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), a to "ve vztahu k čl. 4, čl. 5, čl. 6 Ústavy a čl. 21 a čl. 22 Listiny základních práv a svobod" (dále jen Listina), domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byl odmítnut jeho návrh na neplatnost volby kandidátů České strany sociálně demokratické ve druhém kole voleb do Senátu Parlamentu České republiky, konaných ve dnech 22. a 23. 10. 2010.

Stěžovatel svůj návrh odůvodnil tím, že ve druhém kole voleb do Senátu došlo k porušení práv voličů na informace o všech skutečnostech, které by mohly mít vliv na odevzdání volebního hlasu některé z politických stran či kandidátů. Voliči nebyli před druhým kolem řádně informováni o tom, že Česká strana sociálně demokratická vyhrála sněmovní i obecní volby uzavřením úvěrové smlouvy s Fio, družstevní záložnou.na půjčku 180 mil. Kč v rozporu se zákonem, což stěžovatel považuje za úvěrový podvod.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou procesní legitimace navrhovatele, přičemž odkázal na svoji judikaturu i judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995, o volbách do Parlamentu České republiky. Již v usnesení ze dne 26. 6. 2006 č.j. Vol 6/2006-46 Nejvyšší správní soud uvedl, že "§ 87 odst. 1, zákona o volbách do Parlamentu je nutno rozumět tak, že zatímco občan může předmětný návrh podat jen ve vztahu ke kandidátům zvoleným ve volebním kraji, tam kde mohl vykonat svoje aktivní volební právo, je politická strana aktivně legitimována k podání tohoto návrhu vůči všem kandidátům zvoleným v krajích, kde také kandidovala, což může v konečném důsledku znamenat zpochybnění i všech zvolených kandidátů v celé republice. Výklad, podle něhož by kterýkoliv občan byl aktivně legitimován k podání návrhu na neplatnost volby kandidátů zvolených i v jiných krajích, než ve kterém mohl vykonat svoje aktivní volební právo, je podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu v přímém rozporu se zněním citovaného zákonného ustanovení a odporuje rovněž srovnání tohoto řízení se soudním přezkumem jiných typů voleb."

Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem navrhovatele, že ústavní principy zaručují oprávněným voličům právo na neomezený soudní přezkum voleb a v posuzované věci nepřipustil aktivní legitimaci navrhovatele. Oprávněný volič má dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany soudu v případě neoprávněného zásahu do jeho subjektivního volebního práva. Ústavní garanci obsaženou v čl. 21 Listiny nelze vykládat v tom smyslu, že každému jednotlivci je bez dalšího umožněno brojit volební stížností proti výsledkům voleb v jakémkoliv volebním obvodu. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že navrhovatel není procesně legitimován k podání návrhu na neplatnost voleb kandidátů ve volebních obvodech, do nichž nespadá volební okrsek, v němž je navrhovatel zapsán ve voličském seznamu (platnost volby kandidáta ve volebním obvodu č. 16, jehož součástí je volební okrsek, v němž je stěžovatel zapsán do voličského seznamu, napadena nebyla, neboť v něm nebyl zvolen senátorem kandidát České strany sociálně demokratické).

Stěžovatel se domnívá, že zákonné omezení práva voličů na soudní přezkum voleb pouze ve volebním okrsku, je v rozporu s ústavními principy, neboť podle čl. 6 Ústavy politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním a zákonná úprava všech politických práv a svobod, její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Odmítnutím jeho návrhu Nejvyšší správní soud odmítl upřednostnit ústavní principy před zákonným omezením aktivní legitimace občanů k vymáhání soudní ochrany volebního práva.

Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že před volbami do Poslanecké sněmovny v květnu 2010 podal ústavní stížnost pro rozpor volebního zákona s ústavními principy na ochranu vůle většiny při výkonu volebního práva. Ústavní stížnost vedená pod sp. zn. III. ÚS 2918/10 byla Ústavním soudem odmítnuta z části jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a z části jako návrh nepřípustný.

Stěžovatel podal ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. a) a popř. i podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl účastníkem řízení před Nejvyšším správním soudem, jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadáno, nebylo třeba z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti aplikovat § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud konstatuje, že projednávaná ústavní stížnost představuje argumentačně pouze opakování návrhu na rozhodnutí o neplatnosti voleb, o němž rozhodl napadeným usnesením Nejvyšší správní soud. Stěžovatel argumentuje v ústavní stížnosti i hrubým porušením ústavních principů při přípravě všech voleb v roce 2010, její podstatou je však nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, resp. jeho závěrem o nedostatku procesní legitimace navrhovatele k podání návrhu na neplatnost voleb do Senátu ve volebních obvodech, v nichž nevykonával aktivní volební právo.

Aktivní legitimace k podání návrhu na neplatnost volby kandidáta je řešena v ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, které zní: Podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta se může domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu14) každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl poslanec volen, a každá politická strana, politické hnutí nebo koalice, jejíž kandidátní listina ve volebním kraji byla pro volby do Poslanecké sněmovny zaregistrována, (dále jen "navrhovatel"). Návrh je třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí.

Otázkou ústavní konformity § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky se Ústavní soud zabýval ve své předchozí judikatuře (usnesení sp. zn. II. ÚS 540/02, sp. zn. III. ÚS 663/06), v nichž uvedl: "....procesní prostředek podle ust. § 87 odst. 1 volebního zákona neslouží primárně k ochraně subjektivního volebního práva jednotlivce, nýbrž především zajištění objektivnosti demokratické volby jako takové. S tímto primárním účelem však není v rozporu vymezení subjektů oprávněných k podání uvedeného procesního prostředku dle citovaného ustanovení volebního zákona. Aktivní žalobní legitimace občanů zapsaných do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde byl volen poslanec, jehož volba má být napadena, vyjadřuje princip kontroly občana právního státu nad volbou konkrétních kandidátů, jíž se jako volič mohl účastnit. V takovémto omezení aktivní žalobní legitimace nelze spatřovat porušení kteréhokoli z ústavních principů, jak správně v napadeném rozhodnutí dovodil i obecný soud: Realizuje-li se volební právo občana v určitém volebním okrsku, je logické, že uvedená žalobní legitimace občana by neměla být rozšířena nad rozsah jeho volebního práva. Obdobně lze souhlasit se závěry Nejvyššího správního soudu, konstatoval-li, že možnost dosáhnout zpochybnění neplatnosti volby všech kandidátů zvolených na území státu je dána především politickým stranám, a to i vzhledem ke znění článku 5 Ústavy."

Od citovaných závěrů, s nimiž koresponduje i judikatura Nejvyššího správního soudu promítající se do odůvodnění napadeného rozhodnutí, neshledal Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na ně v plném rozsahu odkazuje.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv a svobod, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2011

Pavel Hollämder místopředseda Ústavního soudu

Odůvodnění

Podle rozvrhu práce Ústavního soudu a podle rozhodnutí pléna č. j. Org. 49/10 dne 30. 11. 2010, jímž si plénum vyhrazuje rozhodování v určitých věcech, publikovaného pod č. 342/2010 Sb., byla ústavní stížnost v záhlaví uvedeného stěžovatele proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 69/2010-26 ze dne 11. 11. 2010 přidělena plénu a jako soudce zpravodaj byl určen Pavel Rychetský.

Pavel Rychetský uvedl, že sice stěžovatele osobně nezná, nikdy jej neviděl, je mu však známo, že se ve svých písemných projevech (jak vyplývá z internetového vyhledavače) opakovaně dopouští různých urážek jeho osoby a že měl na něj dokonce podat trestní oznámení. Podle názoru soudce zpravodaje by mělo plénum přihlédnout ke konstantním závěrům příslušných senátů Ústavního soudu v jiných věcech a zohlednit fakt, že se cítí být podjatý ve vztahu k osobě stěžovatele podle § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a rozhodnout o jeho vyloučení.

Podle ustanovení § 36 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, mimo jiné, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ustanovení § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může soudce prohlásit, že se ve věci cítí být podjatý, přičemž toto své prohlášení odůvodní.

Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti (srov. nález ve věci I. ÚS 167/94, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, nález č. 127, str. 429). Ústavní soud již v minulosti také poznamenal, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. například nález ve věci sp. zn. II. ÚS 105/01, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 23, nález č. 98, str. 11, nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, nález č. 121, str. 255).

Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998).

Plénum Ústavního soudu vzalo v úvahu vyjádření soudce zpravodaje, jakož i k dosavadní bezvýjimečné praxi jednotlivých senátů, a při zohlednění faktu, že jej stěžovatel opakovaně po řadu let napadá a uráží v médiích a zřejmě na něj podal i trestní oznámení, dospělo k závěru, že podmínky pro vyloučení soudce Pavla Rychetského z projednávání a rozhodování vzhledem k okolnostem případu splněny jsou. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že procedura vyloučení soudce z projednání a rozhodování je jednou z procesních záruk nestrannosti soudu. Při posuzování, zda je dán i objektivní aspekt pochybností o nestrannosti, i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Piersack proti Belgii ze dne 21. 9. 1982, § 30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. 12. 2000, § 42 - 44 a nález Ústavního soudu III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005). Z uvedených důvodů plénu Ústavního soudu nezbylo, než soudce Pavla Rychetského z projednání a rozhodování věci podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyloučit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2011

Eliška Wagnerová v. r. místopředsedkyně Ústavního soudu