Výrok
Rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.
Odůvodnění
I. Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným dne 25. 4. 2000 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Vrchního soud v Praze ze dne 21. 2. 1999, čj. 6A67/99-35, s tvrzením, že jím byla porušena navrhovatelčina základní práva.
Ústavní soud, po konstatování, že jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat, si vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp.zn. 6 A 67/99 a spis Finančního úřadu v Teplicích, týkající se napadeného rozhodnutí a z nich zjistil, že dne 6. 10. 1997 vydal Finanční úřad Teplice platební výměr č. 970000330 na darovací daň ve výši 1.309.906,- Kč. Tento výměr napadla navrhovatelka odvoláním, v němž namítala, že daň byla vyměřena nesprávně, poplatníkem daně měl být darující a při vyměřování daně mělo dojít k překročení zákonné lhůty pro vyměření. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem pak dne 29. 6. 1998 rozhodnutím, čj. 1770/140/98, odvolání zamítlo. Následně navrhovatelka podala dne 7. 7. 1998 Ministerstvu financí ČR žádost o přezkoumání tohoto rozhodnutí podle ust. § 55b zákona č. 337/1992 Sb. (dále jen „daňový řád“). Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 3. 5. 1999, čj. 393/31 037/1999, byla žádost zamítnuta.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka žalobou u Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud dne 21. 2. 2000 usnesením, čj. 6A67/99-35, řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že navrhovatelka se v petitu žaloby domáhala kromě zrušení rozhodnutí Ministerstva financí i „rozhodnutí mu předcházejících“. Soud však zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 9. 1999, čj. 16 Ca 228/99-26, zastavil řízení, kterým bylo napadeno rozhodnutí Finančního ředitelství a to pro opožděné podání žaloby. Tím byla u „rozhodnutí předcházejících“ vytvořena překážka res iudicata. Vrchní soud se tedy zabýval pouze rozhodnutím Ministerstva financí o žádosti o přezkoumání rozhodnutí podle § 55b daňového řádu. Dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nepodléhá režimu § 244 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), neboť se v něm nerozhodovalo o právech či povinnostech navrhovatelky. Jednalo se o rozhodnutí procesní povahy. Řízení podle § 55b daňového řádu se totiž rozpadá do dvou fází: v prvé se rozhoduje o tom, zda přezkoumání vůbec bude povoleno či nařízeno, ve druhé pak o tom, zda původní rozhodnutí bude změněno či zrušeno. Rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Takové rozhodnutí nemohlo zasáhnout do subjektivních práv a povinností navrhovatelky. Ministerstvo financí jím jen vyjádřilo, že neuplatní svou dozorčí pravomoc a že původní rozhodnutí nebudou otevřena k novému přezkoumání.
Toto rozhodnutí napadla navrhovatelka včas ústavní stížností, v níž namítala, že podstata věci spočívá v posouzení toho, s jakými účinky je spojeno rozhodnutí Ministerstva financí, zda jde o rozhodnutí o právech a povinnostech, či o rozhodnutí procesní povahy. Odkázala přitom na rozhodnutí Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 271/96 a sp.zn. II. ÚS 94/96, z nichž vyplývá, že takové rozhodnutí je rozhodnutím o právech a povinnostech a tudíž podléhá soudnímu přezkumu. Dále tvrdila, že v daném případě nemohlo dojít k překážce řízení res iudicata a namítala, že Vrchní soud svým rozhodnutím porušil její právo na spravedlivý proces, dané čl. 36 odst. 2 Listiny.
II. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelky s názorem Vrchního soudu na právní podstatu rozhodování podle § 55b daňového řádu. Vrchní soud dovozoval, že rozhodnutím podle § 55b daňového řádu nemohla být navrhovatelka krácena na svých právech, neboť na kladné rozhodnutí v tomto případě nemá právní nárok, kdežto navrhovatelka tvrdila (s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu, sp.zn. II. ÚS 271/96 a sp.zn. II. ÚS 94/96), že rozhodnutí podle citovaného ustanovení je rozhodnutí meritorní, tedy rozhodnutí o právech a povinnostech.
S ohledem na citovaná rozhodnutí II. senátu Ústavního soudu volil III. senát Ústavního soudu postup dle § 23 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, protože v souvislosti se svou rozhodovací činností v této věci dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v citovaných nálezech II. senátu Ústavního soudu. Proto předložil otázku k posouzení plénu, jehož stanoviskem je v dalším řízení vázán. Plénum potom pod sp.zn. Pl. ÚS 12/2000-st. podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujalo stanovisko spočívající v tom, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.
III. Je třeba mít na paměti, že se v souzeném případě jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle § 55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. Pokud se navrhovatelka odvolává na to, že v případě rozhodování podle § 55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech, pak to platí jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno.
Vycházejíc z uvedeného návrhu III. senátu, plénum Ústavního soudu dle § 23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přijalo stanovisko, dle něhož rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu.
V Brně dne 19. prosince 2000