Pl. ÚS-st. 14/01

Odůvodnění

Stěžovatel se v rámci přezkumného řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, domáhal zrušení výroku o vině obsaženém v rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci z roku 1975 a zrušení vadných rehabilitačních rozhodnutí. Jeho návrh byl však zamítnut, s čímž stěžovatel nesouhlasil a ústavní stížností se domáhal zrušení příslušného usnesení Krajského soudu v Ostravě s poukazem na kasační nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, který řešil zcela analogickou věc.

Z odůvodnění nálezu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II.ÚS 187/2000, kterým byla zrušena usnesení obecných soudů zamítající návrh J. M. na přezkumné řízení podle zákona č. 198/1993 Sb., vyplývá, že jmenovaný byl v roce 1983 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V roce 1991 byl účasten rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, tehdejší příslušný vojenský obvodový soud zrušil původní trestní rozsudek ve výroku o trestu, podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upustil od potrestání, nicméně výrok o vině původního trestního rozsudku ponechal nedotčen. Návrh jmenovaného na přezkumné řízení s cílem dosáhnout zrušení výroku o vině obecné soudy zamítly jednak s odůvodněním, že podle zákona č. 198/1993 Sb. lze zrušit pouze uložený trest, čímž je míněna sankce, nikoliv výrok o vině, a jednak poukázaly na to, že nejde o věc, na niž se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb.

Druhý senát ÚS zaujal v nálezu sp. zn. II.ÚS 187/2000 odlišný názor. Jednak uvedl, že i když zákon č. 198/1993 Sb. byl přijat kvůli těm případům, na které se obecný rehabilitační předpis nevztahoval, …podřaditelnost případů osob, které byly odsouzeny pro odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání… pod rehabilitační zákon č. 119/1990 Sb. nebyla jednoznačná, jak o tom svědčí dřívější rozhodování soudů, přičemž jasno do této otázky vnesl až Ústavní soud. Při hodnocení případu Ústavní soud musel vzít v úvahu smysl a účel rehabilitačních zákonů a morální motiv, který vedl zákonodárce k jejich vydání, zřetelně vyjádřený v preambuli a v úvodních ustanoveních, konkrétně § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 198/1993 Sb., který upozorňuje na potlačování náboženských společností. V právní větě citovaného nálezu se uvádí, že „záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob“. Druhý senát se v nálezu vyjádřil k pojmu „trest“, obsaženému v ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. Výklad, jak jej zaujaly obecné soudy, označil za zužující, neztotožnil se s ním a uvedl, že podle jeho názoru nelze rehabilitaci zužovat na výrok o trestu a ponechat bez povšimnutí výrok o vině. Smyslem zákona č. 198/1993 Sb. je rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně, a proto i samotný výrok o vině, aniž je vázán na trest podle trestního práva, představuje sám o sobě určitý více či méně citelný trest, i když ne ve smyslu ryze trestněprávním, ale ve významu, který je mu obecně přikládán. Člověk, kterého se výrok o vině týká, je jím nesporně postižen ve sféře své osobní cti a pověsti.

II. Případ, který projednává čtvrtý senát pod sp. zn. IV.ÚS 172/01, je věcně totožný. Usnesení obecného soudu zamítající stěžovatelův návrh na zrušení konkrétně označených rozhodnutí v přezkumném řízení podle zákona č. 198/1993 Sb. je odůvodněno tím, že podle ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. lze rozhodovat o zrušení nebo zmírnění trestu za trestné činy, na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Na trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona platného do roku 1990 se vztahuje přezkumné řízení podle ustanovení § 4 zákona č. 119/1990 Sb., které již proběhlo. Podle názoru stížnostního soudu by bylo v zásadním rozporu s ustanovením § 6 zákona č. 198/1993 Sb., pokud by bylo rozhodnuto, že se vztahuje na trestné činy, na které dopadá zákon o soudní rehabilitaci.

III. Ustanovení § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., ve znění redakčního sdělení o opravě chyb publikovaného na str. 1480 částky 69 Sbírky zákonů z roku 1990, zní: „ Přezkumné řízení podle tohoto oddílu lze konat ve věcech, v nichž bylo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v § 2, spáchané po 5. květnu 1945 … podle hlavy první zvláštní části zákona č. 140/1961 Sb., ve znění předpisů jej měnících a doplňujících, a dále pro trestné činy … nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 …“ Ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. zní: „Soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky. Pro účely tohoto řízení a následného odškodnění se přiměřeně použijí ustanovení § 4 a násl. zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.“

IV. K výkladu a aplikaci ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. se Ústavní soud vyjádřil již v nálezu ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. II.ÚS 116/99 (ÚS, sv. č. 15, č. 116, str. 131), podle kterého toto ustanovení obsahuje hmotněprávní a procesní základ přezkumu. Prvním předpokladem aplikace citovaného ustanovení je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb. (předpoklad negativní). Další kumulativní podmínku v tomto ohledu představuje povaha posuzovaného jednání, jakožto jednání směřujícího k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky (pozitivní předpoklad). Takto vyjádřený názor na výklad citovaného ustanovení respektuje i třetí senát ÚS (usnesení ze dne 4. 5. 2000, sp. zn. III.ÚS 606/99) a sdílí ho i čtvrtý senát, který v této souvislosti poukazuje na to, že pozitivní předpoklad aplikace § 6 citovaného zákona je v jím projednávaném případě dán (resp. byl dán i ve věci II.ÚS 187/2000), nicméně sám o sobě neobstojí, neboť je konstruován jako kumulativní podmínka (… prokáže-li se…) ve vztahu k negativnímu předpokladu, který chybí. Čtvrtý senát Ústavního soudu tedy zastává názor, že jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona 119/1990 Sb., nelze ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb. aplikovat. Jde o doslovný výklad zákona, který však nemůže být považován za pozitivněprávní dogmatismus bránící smyslu a účelu rehabilitačních zákonů, protože význam slova „nevztahuje“ je jednoznačným projevem vůle zákonodárce při tvorbě a přijetí zákona č. 198/1993 Sb., o čemž svědčí i důvodová zpráva („… vzhledem k některým případům se jeví jako účelné připustit i možnost individuálního přezkumu některých uložených trestů, které dosud režimu soudních rehabilitací nepodléhaly, pokud byl trest uložen za jednání, směřující ne zjevně nepřiměřenými prostředky k ochraně základních lidských práv, a které by tedy v demokratické společnosti nebylo postihováno trestně…“).

Vycházejíc z uvedeného návrhu IV. senátu, plénum Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb. přijalo stanovisko, dle něhož jedná-li se o trestný čin, na který se vztahuje rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitace, nelze aplikovat ustanovení § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

V Brně dne 26. 6. 2001

JUDr. Zdeněk Kessler předseda Ústavního soudu ČR