Výrok
Posouzení, zda nepřesné označení právního subjektu je natolik závažné, že znemožňuje, aby nastaly právem obecně předpokládané a subjekty práva nebo orgány veřejné moci zamýšlené následky, je především úkolem obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
Odůvodnění
Nálezem z 9. června 1999 sp. zn. II. ÚS 318/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 14, str. 241 a násl.) vyhověl Ústavní soud ústavní stížnosti, s odůvodněním, že nepřesné označení stěžovatelky v rozhodnutích finančních orgánů mělo za následek, že se jednalo o rozhodnutí týkající se neexistujícího právního subjektu, jenž nemohl být nositelem práv a povinností. Takové rozhodnutí nemohlo být proto vykonatelné. Ústavní soud uvedl, že obchodním jménem ( podle současné dikce zákona obchodní firmou), jímž se stěžovatelka jako obchodní společnost označuje, je podle § 8 obchodního zákoníku název zapsaný v obchodním rejstříku, a to včetně dodatku označujícího jeho právní formu.
IV. senát Ústavního soudu v souvislosti s posuzováním ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 42/02 se s tímto názorem neztotožnil neboť dospěl k názoru, že nedostatky v označení subjektů v právních dokumentech nebývají zpravidla natolik závažné, aby neumožňovaly identifikaci konkrétního subjektu, resp. vyvolaly nenapravitelnou pochybnost o jeho identitě. Jen u závažných nepřesností způsobilých vyvolat záměnu lze uvažovat, že by mohla mít za následek neplatnost právního úkonu, neúčinnost podání nebo nevykonatelnost rozhodnutí. Pouze v takovém případě může přehlédnutí tohoto nedostatku obecným soudem představovat odepření práva na soudní ochranu a spravedlivý proces garantovaného Ústavou, Listinou základních práv a svobod či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a odůvodňovat zásah Ústavního soudu.
Podle názoru IV. senátu způsob a náležitosti označení adresátů právních aktů v právních dokumentech ( smlouvách, jednostranných právních úkonech, podáních úřadům a jejich rozhodnutích) upravují běžné zákony: obchodní zákoník, občanský zákoník, předpisy o veřejných registrech fyzických a právnických osob, eventuálně procesní kodexy. Je proto úkolem obecných soudů, aby rozhodly, jaké právní následky vyvolávají rozmanité nepřesnosti v označení subjektů právních vztahů. Úlohou vrcholných instancí obecného soudnictví je pak sjednocování takové rozhodovací praxe. Ústavnímu soudu, jako poslednímu ochránci ústavnosti, jejich závěry, nevyvolávají-li svými důsledky zároveň porušení základního práva adresáta právního aktu či jiného dotčeného subjektu, přehodnocování takové judikatury nepřísluší.
Plénum Ústavního soudu po zvážení argumentů obsažených v citovaném nálezu II. senátu a argumentů IV. senátu přisvědčilo odchylnému právnímu názoru IV. senátu a řídilo se přitom následujícími úvahami. Ústavně formulovaný princip právního státu (jehož projevem je ochrana dobré víry), více respektuje oprava nepřesnosti v označení právního subjektu všude tam, kde je jakkoli možná, eventuálně její tolerování, než deklarování nepřiměřených právních následků. Obecné soudy a správní orgány by přitom neměly při posuzování následků nepřesnosti v označení právních subjektů opomíjet jejich dosavadní chování. Pokud jako adresáti rozhodnutí orgánů veřejné moci tyto nepřesnosti v označení akceptovaly a neupozornily na ně, pak by neměly mít možnost na tyto nepřesnosti úspěšně poukazovat v následujících řízeních. O to více by z takové výsady neměly těžit, jestliže nepřesným označením sebe sama (nebo jiného) ve svých právních aktech tento stav spoluzavinily nebo vyvolaly.
Pokud současná judikatura obecných soudů v rozličných případech připouští nepřesnosti v označení právních subjektů (např. rozsudky Nejvyššího soudu z 28.6.2000 a 15.1.2001 sp. zn. 25 Cdo 101/2000 a 22 Cdo 2480/2000), pod podmínkou, že o jejich identitě nejsou pochybnosti a nehrozí nebezpečí jejich záměny za jiné právní subjekty, pak respektuje zásadu dobré víry a naplňuje tím postulát právního státu lépe, než když se uchyluje k nepřiměřenému a přepjatému formalismu.
Podle přesvědčení pléna Ústavního soudu nepřesné označení právního subjektu nepředstavuje natolik závažné pochybení subjektů právních vztahů nebo orgánů veřejné moci, aby bez ohledu na míru a povahu takové nepřesnosti způsobovalo samo o sobě porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, jestliže soud takovou nepřesnost neshledá důvodem k prohlášení právního úkonu za neplatný či právního podání za neúčinné, resp. důvodem ke zrušení rozhodnutí ( popř. jeho prohlášení za nevykonatelné).
Brno dne 14. ledna 2003
JUDr. Miloš Holeček místopředseda Ústavního soudu