Ústavní soud

I. ÚS 393/22

II. ÚS 701/22

I. ÚS 478/22

I. ÚS 439/22

I. ÚS 655/22

II. ÚS 708/22

II. ÚS 249/22

III. ÚS 634/22

II. ÚS 224/22

III. ÚS 456/22

III. ÚS 509/22

II. ÚS 683/22

I. ÚS 443/22

I. ÚS 493/22

I. ÚS 653/22

I. ÚS 675/22

Pl. ÚS 7/18

Součástí posouzení ústavnosti předvolání k odběru biologických vzorků DNA podle § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“), jsou i podmínky odběru samotného, nikoliv ale podmínky uchovávání získaných vzorků a jejich následného zpracování za účelem identifikace osoby žalobce, včetně jejich likvidace podle odst. 5 téhož ustanovení, jež nejsou v bezprostředním příčinném vztahu k neuposlechnutí výzvy policejního orgánu, dostavit se k odběru. Jelikož napadené ustanovení § 65 odst. 5 zákona o policii není ustanovením zákona, jehož má být při řešení věci ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky použito, není navrhovatel aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení. Ostatní napadená (dosti stručná) právní úprava vyhovuje minimálním požadavkům na zákonný podklad pro zásah do práva na ochranu soukromého života, stejně jako není protiústavní neúplnost, resp. nedostatečnost či přílišná obecnost právní úpravy. V samotném fyzickém odebírání biologických vzorků – prováděném neinvazivní formou – nelze spatřovat porušení základního práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny ani zásah do práva na soukromí (čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), což není v rozporu ani se zásadou nemo tenetur se ipsum accusare, jež neposkytuje absolutní ochranu proti takovému zásahu. Postup policie, vystupuje-li jako správní orgán (a nikoliv jako orgán činný v trestním řízení), může být přezkoumán ve správním soudnictví co do zákonem stanovených náležitostí a odůvodnění potřeby předvolání k provedení identifikačních úkonů v konkrétní věci z hlediska proporcionality potenciálního zásahu do práv předvolané osoby na její nedotknutelnost a na informační sebeurčení, zaručených čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny.

II. ÚS 495/22

III. ÚS 581/22

II. ÚS 351/22

II. ÚS 49/22

I. ÚS 639/22

I. ÚS 254/22

IV. ÚS 166/22

IV. ÚS 2000/21

II. ÚS 2039/21

IV. ÚS 448/22

II. ÚS 87/22

IV. ÚS 300/22

I. ÚS 3461/21

IV. ÚS 517/22

II. ÚS 212/22

II. ÚS 3370/21

I. ÚS 3228/21

I. ÚS 1613/21

Do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie. V případě, že by však názor obecného soudu na výklad nařízení Evropské unie byl odlišný od názoru přijatého Ústavním soudem, nebylo by možné považovat věc za acte clair, a bylo by tudíž povinností obecného soudu vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie.

III. ÚS 226/22

I. ÚS 3091/21

I. ÚS 575/22

III. ÚS 544/22

II. ÚS 3445/21

III. ÚS 522/22

I. ÚS 489/22

III. ÚS 469/22

III. ÚS 606/22

III. ÚS 569/22

IV. ÚS 413/22

IV. ÚS 442/22

IV. ÚS 2486/21

I. ÚS 755/22

II. ÚS 383/22