Výrok
Návrh žalovaného č. 2 na přerušení řízení o odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2020, č. j. 48 Cm 54/2015-572 se zamítá.
Odůvodnění
1. Žalovaný č. 2 navrhl přerušení odvolacího řízení do pravomocného rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví. Důvodem jsou „nové události ve vývoji dědického řízení po zemřelé žalované č. 1“, a to dodatečné projednávání dědictví.
2. Usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. 48 Cm 54/2015-572 soud prvního stupně zastavil řízení proti žalované č. 1 a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 1 žádnému z nich nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že žalovaná č. 1 v průběhu řízení zemřela a dědické řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku (§ 107 odst. 5 o. s. ř.). Proti citovanému usnesení podal žalovaný č. 2 včasné odvolání, které bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2022, č. j. 12 Cmo 77/2022-485 odmítnuto z důvodu, že bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou.
3. V průběhu odvolacího řízení navrhl žalovaný č. 2, aby bylo odvolací řízení přerušeno do doby pravomocného rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví po žalované č. 1.
4. Podle § 170 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán usnesením, jakmile je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
5. Usnesení odvolacího soudu ze dne 2. 5. 2022 je usnesením, které nebylo vyhlášeno; bylo přijato bez nařízení jednání a je tedy třeba je účastníkům doručit. Protože k jeho doručení dosud nedošlo, není jím odvolací soud vázán a mohl by je tudíž změnit nebo zrušit. K tomu však, jak bude dále uvedeno, nebyly shledány důvody.
6. Jednak je třeba zdůraznit, že odvolání žalovaného proti usnesení, kterým soud prvního stupně zastavil řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 1 podle § 107 odst. 5 o. s. ř., bylo odmítnuto pro subjektivní nepřípustnost z důvodu, že předmětné usnesení se nijak práv a povinností žalovaného č. 2 nemohlo dotknout. Majitel směnky (žalobce) měl totiž možnost od počátku nároky ze směnky požadovat jen po žalovaném č. 2 nebo současně po něm a žalované č. 1 (čl. I § 47 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový). Skutečnost, jakým způsobem skončilo řízení o nárocích ze směnky ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 1, nemělo a nemá na platební povinnost žalovaného č. 2 uloženou mu směnečným platebním rozkazem, tj. na posouzení jeho včasných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, žádný vliv. I kdyby tedy došlo k dodatečnému projednání dědictví po zemřelé žalované č. 1, nemohlo by rozhodnutí o dědictví následně vydané mít žádný význam pro rozhodnutí odvolacího soudu v tomto odvolacím řízení (§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.). Jinými slovy žalovaný č. 2 by byl i nadále osobou k podání odvolání proti usnesení, jímž bylo řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou č. 1 zastaveno, neoprávněnou (§ 218 písm. b) o. s. ř.).
7. Protože nebyl splněn základní předpoklad vyžadovaný § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pro možné přerušení řízení, odvolací soud návrh žalovaného č. 2 na přerušení řízení o odvolání proti usnesení ze dne 29. 9. 2020, č. j. 48 Cm 54/2015-572 zamítl.