14 Cmo 41/2025

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl o zastavení řízení [výrok I.], o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [výrok II.], a navrhovatelce uložil povinnost zaplatit na účet Městského soudu v Praze soudní poplatek za podání návrhu na zahájení řízení ve výši 1 000 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení [výrok III.].

2. Soud prvního stupně výrok I. svého rozhodnutí odůvodnil tím, že se navrhovatelka svým návrhem domáhala, aby jí pro účely přeměny společnosti (rozdělením odštěpením a odštěpením sloučením) byl soudem ustanoven znalec k ocenění jmění ve smyslu § 28 a § 253 odst. 1 a násl. zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen „PřemZ“). Soud odkazem na § 28 PřemZ a důvodnou zprávu k zákonu č. 162/2024 Sb., uzavřel, že aktuální úprava PřemZ upustila od požadavku povinného oceňování předmětu nepeněžitého vkladu znalcem jmenovaným soudem, výběr znalce pro ocenění je již plně v kompetenci samotné společnosti. Protože se navrhovatelka po soudu domáhala něčeho, o čem soud ve smyslu § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), nemá pravomoc rozhodnout, jedná se o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§ 103 a 104 o. s. ř.), a soud proto řízení s odkazem na (tam specifikovanou) judikaturu Nejvyššího soudu zastavil. Odůvodnění výroku II. soud prvního stupně opřel o § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Výrok III. soud odůvodnil tak, že výše soudního poplatku za návrh na zahájení řízení činí dle bodu 4 odst. 1 písm. c) sazebníku poplatků, jež je přílohou zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích (dále jen „ZSop“ a „sazebník“), 2 000 Kč. V případě zastavení řízení před prvním jednáním je soud povinen (v případě zaplacení poplatku ve výši 2 000 Kč) vrátit navrhovatelce 1 000 Kč. Protože navrhovatelka soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení dosud nezaplatila, soud ji uložil tuto povinnost splnit ve výši 1 000 Kč.

3. Proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně podala navrhovatelka odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud napadený výrok zrušil bez dalšího.

4. Odvolatelka argumentuje tím, že v případě, kdy soud prvního stupně dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o občanskoprávní řízení, neboť není dána pravomoc soudu k rozhodnutí ve věci, pak nemá odvolatelka ani povinnost k úhradě soudního poplatku za návrh na zahájení řízení. Poplatková povinnost pro věci, ve kterých není dána pravomoc soudu rozhodnout, není součástí textu zákona o soudních poplatcích či jeho přílohy. Postup soudu je tudíž zásahem do ústavně garantovaných práv navrhovatelky na spravedlivý proces.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu dle § 212 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

6. Odvolací soud zdůrazňuje, že výrok I. usnesení soudu prvního stupně odvoláním napadený nebyl, je pravomocný, a tedy odvolacímu přezkumu není otevřena ani otázka správnosti závěru soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudů rozhodovat o předmětu řízení.

7. Odvoláním předestřenou otázkou je pouze to, zda v daném případě, kdy soud prvního stupně zastavil řízení pro nedostatek pravomoci věc projednat a rozhodnout, bylo na místě uložit navrhovatelce povinnost k úhradě poměrné části soudního poplatku za návrh na zahájení řízení.

8. Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3877/19, vyslovil a odůvodnil závěr, podle něhož: „zákon o soudních poplatcích neposkytuje jasnou odpověď, jak postupovat v situaci, kdy po zaplacení soudního poplatku žalobcem soud dospěje k závěru, že ve věci není dána jeho pravomoc věc projednat a rozhodnout, a řízení z toho důvodu zastaví. Důsledkem uvedeného jsou rozdílné právní názory zastávané v rozhodovací praxi obecných soudů, na které poukazuje i sama stěžovatelka v ústavní stížnosti. Dle prvého z nich v případě, že soud dospěje k závěru o nedostatku své pravomoci, je povinen řízení zastavit, aniž by vybral soudní poplatek. K tomuto právnímu názoru se přihlásil městský soud kupříkladu v usnesení ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 62 Co 175/2015, nebo ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 55 Co 199/2020 (na něj odkazuje sama stěžovatelka). Městský soud v posléze uvedeném usnesení uvedl, že v případě, že byl soudní poplatek již vybrán, soud rozhodne o vrácení soudního poplatku v plné jeho výši, neboť pro jeho vyměření nebyl dán zákonný důvod, tedy povinnost zaplatit ho byla uložena tomu, kdo k jeho zaplacení nebyl povinen. Naproti tomu obvodní soud a Nejvyšší soud v nynější věci zdůraznily regulační funkci soudního poplatku a přiklonily se k postupu podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, dle něhož soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení snížený o 20 %, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. […] V situaci, kdy zákon, jak je výše popsáno, výslovně nestanoví, jak při zastavení řízení pro nedostatek pravomoci naložit se zaplaceným soudním poplatkem, respektive nestanoví, zda má být žalobci vrácen soudní poplatek v plné výši či pouze jeho část, přičemž na základě formulace příslušných zákonných ustanovení nelze zcela vyloučit ani jedno z nabízejících se řešení, mohou z ústavněprávního pohledu obstát obě tato řešení, jsou-li zároveň racionálně odůvodněna. Přiklonily-li se proto soudy v nynější věci k právnímu názoru, dle kterého je namístě použití § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích a vrácení soudního poplatku sníženého o 20 %, když k zastavení řízení došlo před prvním jednáním, nepředstavuje tento postup, v judikaturní praxi obecných soudů nadto nikoliv ojedinělý, sám o sobě porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.“

9. Už jen s ohledem na právě citovaný závěr Ústavního soudu nelze přisvědčit argumentaci odvolatelky, že napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně o její poplatkové povinnosti bylo zasaženo do jejího ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se k jednomu z výše nastíněných řešení nastalé procesní situace přiklonil a své stanovisko odůvodnil.

10. Nicméně odvolací soud se v poměrech projednávané věci kloní k řešení opačnému. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně nezohlednil, že na rozdíl od případu řešeného Ústavním soudem navrhovatelka soudní poplatek sama nezaplatila, poplatková povinnost jí byla teprve uložena. A že navrhovatelka podala návrh na jmenování znalce u soudu prvního stupně dne 27. 1. 2025, ten pak bezprostředně (jen) dva dny poté 29. 1. 2025 vydal napadené usnesení. Jinou procesní aktivitu v souvislosti s rozhodnutím v prvním stupni nevyvinul.

11. Pohlíží-li soud prvního stupně na danou věc optikou regulační funkce soudního poplatku - neboť i řízení, jež bylo zastaveno před prvním jednáním, zatěžuje soudní soustavu určitými náklady, a nemělo by tedy být zcela nezpoplatněno - pomíjí zjevnou disproporci jím přijatého řešení vůči úpravě v § 6a odst. 4 ZSop. Podle ní se poplatek za návrh na zahájení řízení nevybírá, jestliže soud návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítne. Byl-li uhrazen, pak jej soud vrátí v plné výši (§ 10 odst. 3 věta třetí ZSop). Předepisuje-li zákon vrácení celého soudního poplatku při odmítnutí návrhu (typicky např. pro neprojednatelnost dle § 43 odst. 2 o. s. ř.), tím spíše se – při absenci příslušné právní úpravy, jak předesílá Ústavní soud - odvolacímu soudu ve shora popsaných poměrech projednávané věci jeví nespravedlivým požadavek soudu prvního stupně na splnění poplatkové povinnosti v rozsahu dovozovaném z bodu 4 odst. 1 písm. c) sazebníku a § 10 odst. 3 ZSop.

12. S ohledem na výše uvedené skutečnosti odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení.

13. Výrok II. o nákladech odvolacího řízení vychází z § 23 věty první z. ř. s. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.