2 Cmo 24/2021

Odůvodnění

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zrušil jím vydaný směnečný platební rozkaz ze dne 19. 12. 2018, č. j. 30 Cm 170/2018-20, a řízení v této věci zastavil (výrok I.). Rozhodl dále o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 88 862,40 Kč (výrok II.). V odůvodnění usnesení uvedl, že řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobcem. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, tento se opírá o ustanovení § 146 odst. 2, věta první o. s. ř. Nakolik žalobce navrhoval, aby postupem podle ustanovení § 150 o s. ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, soud prvního stupně konstatoval, že neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly použití tohoto mimořádného oprávnění soudu.

2. Proti výroku II. usnesení o nákladech řízení se včas odvolal žalobce a navrhl, aby v tomto rozsahu bylo usnesení změněno tak, že se náhrada nákladů nepřiznává žádnému z účastníků. Žalobce poukázal na směnky, které měly být mezi ním a [Anonymizováno] vystaveny v minulosti s tím, že jmenovaný měl tyto vystavit jako jednatel společností [Anonymizováno] a [Anonymizováno], ačkoli jím nebyl a musel tedy vědět, že jedná za tyto společnosti neoprávněně. Tuto okolnost ale žalobci zamlčel. Že se mezi žalobcem a [Anonymizováno] jednalo o běžný postup, vyplývá také z věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod spisovou značkou 34 T 4/2017. Také zde byl žalobce uveden [Anonymizováno] v omyl. Použití ustanovení § 150 o. s. ř. nezávisí na volné úvaze soudu, ale soud je povinen zkoumat, zda zde nejsou zvláštní okolnosti, k nimž je nutno při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout, jak plyne z judikatury Ústavního soudu.

3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v odvoláním dotčeném rozsahu, tedy v jeho výroku II. o nákladech řízení, včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání odvolání nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.).

4. Z obsahu spisu se podává, že žalobce v rámci zpětvzetí žaloby v souvislosti s náhradou nákladů řízení poukazoval předně na nepravdivé informace [Anonymizováno] ohledně jeho oprávnění spornou směnku podepsat. Hned, jak se dozvěděl, že jmenovaný toto oprávnění neměl, vzal žalobu zpět. Je v úpadku a vymáháním směnky se snažil o lepší uspokojení věřitelů. Pro jeho nemajetnost představuje náhrada nákladů řízení nadměrné zatížení, kdežto žalovaná jako obchodní společnost nepřiznání náhrady nákladů významně nepocítí. Z obsahu spisu dále vyplývá, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2017, č. j. 34 T 4/2017-1376 byli žalobce a [Anonymizováno] shledáni vinnými, že se pokusili obohatit ke škodě společnosti [Anonymizováno] se sídlem [adresa] částku 50 000 000 Kč, a byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody. Z popisu trestného skutku vyplývá, že z podnětu žalobce vyhotovili oba odsouzení směnku na 50 000 000 Kč k tíži uvedené společnosti a následně, opět z podnětu žalobce, dosáhli notářského zápisu obsahujícího dohodu o vykonatelnosti této fiktivní pohledávky. Byl to také žalobce, kdo se tuto falešnou směnku pokusil vymáhat v exekuci. Přílohou spisu je znalecký posudek [Anonymizováno] ze dne 18. 4. 2019, který byl pořízen pro orgány činné v trestním řízení. V tomto posudku znalkyně posuzovala mimo jiné spornou směnku, přičemž ze závěru posudku vyplývá, že celý směnečný tiskopis směnky vyplnil žalobce a [Anonymizováno] připojil svůj podpis k označení žalované jako výstavce směnky.

5. Se soudem prvního stupně je nutno souhlasit v tom, že žalobce v souvislosti se zpětvzetím žaloby neuvedl nic, co by bylo možné považovat za okolnost hodnou zvláštní pozornosti. Nestalo se tak ani v rámci odvolacího řízení. I kdyby bylo možné věřit tomu, že žalobce ohledně sporné směnky, kterou sám celou vyplnil, byl uveden [Anonymizováno] v omyl ohledně jeho oprávnění za žalovaného jednat, pak stejně nelze jakékoli případné pochybení třetí osoby přičítat k tíži žalované, která tuto situaci naprosto žádným způsobem nezpůsobila, když nijak nezavdala příčinu k tomuto řízení. Není tak žádný důvod pro to, aby měla nést ze svého náklady, které jí vznikly v důsledku jednání osob, se kterými nemá jinak nic společného.

6. Odhlédnout pak nelze ani od skutečnosti, že jedná-li se o směnku na částku 7 000 000 Kč, bylo by zcela nezodpovědné spolehnout se jen na tvrzení opačné strany ohledně jejích jednatelských oprávnění, když potřebnou informaci lze bez problémů získat z veřejného rejstříku, tedy z obchodního rejstříku. Ostatně kdyby sporná směnka měla reálný základ v obchodních vztazích žalobce k žalované, musel by přece žalobce již předtím se zástupci společnosti žalované jednat a musel by mít o poměrech ve společnosti alespoň hrubý přehled.

7. Konečně nelze přehlédnout, že se žalobce dovolává výsledků trestního řízení shora uvedeného, třebaže z rozsudku, kterým byl uznán vinným, je nepochybné, že to byl on, kdo byl iniciátorem v něm popsané trestné činnosti, a že [Anonymizováno] jednal v podstatě podle jeho pokynů. To se ostatně odrazilo rovněž v rozdílech ve výměře trestů, když žalobce byl potrestán přísněji.

8. S odkazem na shora uvedené odvolací soud uzavírá, že předpoklady pro použití mimořádného oprávnění soudu, aby podle ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení, třeba i jen zčásti, splněny v tomto případě splněny zcela zřejmě nejsou.

9. Z vyložených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku II. o nákladech řízení jako věcně správné potvrdil podle ustanovení § 219 o. s. ř., když výše nákladů, jak žalované byla přiznána, odpovídá nákladům, jak jí byly v řízení účelně vynaloženy.

10. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých by právo na jejich náhradu měla v odvolacím řízení úspěšná žalovaná. Žalované však podle obsahu spisu žádné takové náklady nevznikly, v důsledku čehož odvolací soud rozhodl tak, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá právo žádný z účastníků řízení.