Výrok
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. potvrzuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 113 582,50 Kč s úrokem z prodlení 0,05 % denně z této částky od 27.4.1999 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, co do úroku z prodlení 0,45 % denně z téže částky od 27.4.1999 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
2. Výrok o náhradě nákladů řízení opírá o nález Ústavního soudu ze dne 30.8.2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba posoudit úspěch účastníků ve vztahu k předmětu řízení jako k celku a je tedy nutné vzít v úvahu rovněž požadované příslušenství. Soud uvedl, že nárok na příslušenství byl uplatněn v sazbě 0,5 % denně z žalované jistiny. Ohledně většiny příslušenství byla žaloba zamítnuta a jeho výše by značně přesáhla výši rozsudkem přiznané jistiny.
3. Žalobce napadl výrok III. rozsudku včasným odvoláním a navrhuje jeho změnu tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Předně uvádí, že v případě požadavku na úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, se jednalo o písařskou chybu v žalobním návrhu, když v samotné žalobě se uvádí sazba 0,05 % denně stejně jako v čl. 5.3. smlouvy. Na výši výsledné výše úroků z prodlení měla rozhodující vliv délka řízení, která dosáhla 25 let. Přitom ta byla výsledkem neobhajitelných průtahů na straně žalované. Žalovaná využívala každou příležitost k obstrukcím, mimo jiné podáváním opakovaných opravných prostředků do procesních rozhodnutí jednotlivých soudů. Tato odvolání byla vesměs blanketní a musela být doplňována na výzvy soudů. Poukazuje na přehled o průběhu řízení, která obdržel žalobce od soudu a který podrobně uvádí. Za hlavní nedostatek v postupu soudu spatřuje žalobce právě to, že ten nezohlednil délku řízení a okolnost, že tu zavinila výlučně žalovaná. Nebude-li otázka náhrady nákladů řízení posuzována jen formálně, bude rozhodující okolnost, že celkovou výši úroků z prodlení zavinila výlučně žalovaná zneužíváním svých procesních práv, jak i soud konstatoval, náhradu nákladů řízení je proto nutné přiznat žalobci proti žalované. Soud nepřihlédl k délce trvání řízení a tomu, co tuto délku zavinilo.
4. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a násl. o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání [§ 214 odst. 2, písm. c) o. s. ř.] a dospěl k následujícím závěrům.
5. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno podáním žaloby tehdejším žalobcem, kterým byla Teplárna Ústí nad Labem a.s., se sídlem [adresa] tím, jak uplatněný nárok přecházel na další a další společnosti, rozhodovaly soudy o vstupu nových žalobců na místo předcházejících, a to až ke stávajícímu žalobci. Také tato rozhodnutí důsledně napadala žalovaná strana odvoláními, ba i dovoláními.
6. Uvedená žaloba byla podána dne 3.1.2001 u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Věc se postupně dostala až k soudu prvního stupně jako soudu věcně i místně příslušnému.
7. Původní žalobce žalobou uplatnil nárok na zaplacení 113 582,50 Kč s úrokem z prodlení 0,5 % denně z této částky od 27. 4. 1999 do zaplacení. Na tomto žalobním petitu se v průběhu celého řízení nic nezměnilo. Žaloba v části VI. v rámci vylíčení rozhodných skutečností uvádí, že podle smlouvy na dodávku a odběr tepla se žalovaná zavázala hradit úrok z prodlení v sazbě 0,05 % z dlužné částky denně. V předmětné žalobě je tedy věcný rozpor mezi žalobním návrhem a vylíčením rozhodných skutečností a žádný ze soudů, které se na projednávání a rozhodování v průběhu tohoto řízení podílely, tomu nevěnoval pozornost. Nepochybně i proto, že nadále již ani v jednotlivých procesních úkonech a rozhodnutích soudů a ani v podáních účastníků se po podání žaloby sazba úroků z prodlení neuváděla a žalované úroky z prodlení byly nadále skryty pod odznačením „s příslušenstvím“.
8. Jak již zmíněno, osoba žalobce se během řízení několikrát změnila. Důvodem byla vždy okolnost, že práva uplatněná v tomto řízení postupně byla postupována na další obchodní společnosti. Tedy hmotněprávní změna věřitele byla původním impulzem a procesní změna žalobce jako okolnost vyvolaná hmotněprávní změnou byla opatřením až následným. Lze zcela důvodně předpokládat, že nabyvatel pohledávky, jedná-li jako obezřetný a odpovědný podnikatel, seznámí se řádně jak se smluvní dokumentací, tak i s podklady procesními. Bylo zde tedy několik příležitostí porovnat smlouvu i žalobu. Tedy nejen soudy, nýbrž i jednotliví do řízení vstupující žalobci, včetně žalobce stávajícího, nezaznamenali protiklad mezi smlouvou a žalobou. Proto ani nepřistoupili k nápravným procesním návrhům, zejména příslušnou změnou žalobního návrhu.
9. Tedy vedle zcela nepřiměřené délky řízení, což nepochybně nezpůsobily soudy ani žalobce, nýbrž to zapříčinila výlučně strana žalovaná, je zde i opakované selhání na straně žalující, když ani přes opakovanou prověrku smluvní i procesní dokumentace, kterou je nutné od řádně jednajícího podnikatele při nabývání pohledávek jejich postoupením očekávat, nebyl žalobní návrh žádným způsobem upraven.
10. Potom soud prvního stupně nemohlo rozhodnout jinak, než žalobu v rozsahu úroků z prodlení 0,45 % ze žalované jistiny zamítnout.
11. V současné době již nejsou předpoklady k tomu, aby byl rozpor mezi vylíčením rozhodných skutečností v žalobě a samotným žalobním návrhem nějak vyřešen. Výrok napadeného rozsudku soud prvního stupně, kterým byla žaloba ohledně úroků z prodlení ve výši 0,45 % denně ze žalované jistiny zamítnuta, to je část II. výroku napadeného rozsudku, nebyla napadena a je tedy v právní moci. Do pravomocného výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem zasáhnout není možné.
12. Odvolací soud provedl jen hrubý a orientační výpočet pravděpodobné výše uvedeného příslušenství, nakolik byla žaloba ohledně příslušenství zamítnuta, to znamená ohledně úroku z prodlení v sazbě 0,45 % denně z částky 113 582,50 Kč. Ročně se jedná o úrok ve výši přibližně 162 %, čemuž odpovídá částka přibližně 186 515 Kč. Za 25 let pak jde o částku asi 4 622 875 Kč. Odvolací soud neuvažoval kapitalizaci, jež by vedla k číslu ještě vyššímu. Nicméně i tak celkový úspěch žalované výrazně přesahuje procesní úspěch žalobce.
13. Nakolik soud prvního stupně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30.8.2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, jedná se o odkaz případný. V tomto nálezu Ústavní soud výslovně přitakal postupu obecných soudů v této věci, které při rozhodování o náhradě nákladů řízení neuvažovaly s procesním úspěchem jen ohledně uplatněných jistin, nýbrž vzaly v úvahu rovněž procesní úspěch také ohledně příslušenství. Soud prvního stupně postupoval podle této teze. Ve věci, ve které rozhodoval uvedeným nálezem Ústavní soud, nebyla problémem délka řízení, a tedy nebyla řešena ani případná otázka, nakolik by eventuální zavinění nepřiměřené délky řízení mělo vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud je názoru, že zaviněné nepřiměřené prodlužování řízení mohlo by modifikovat teze nastíněné Ústavním soudem ve zmíněném nálezu. Protože však zamítnutí nároku, co se týká podstatné části příslušenství, zavinila žalující strana, která, jak výše popsáno, mohla a měla věcné rozpory v žalobě upravit – je to její žaloba, její procesní úkon – a modifikovat žalobní návrh, což se nestalo, je v tomto případě zavinění nejen na straně žalované, nýbrž i na straně žalující. Proto je namístě se uvedeného nálezu Ústavního soudu přidržet stejně, jako učinil již soud prvního stupně v napadeném rozsudku. Ústavní soud se zaměřil ještě na jinou otázku a vyslovil, že v případě, kdy je v žalobě uplatněno několik samostatných nároků, je nutno posuzovat procesní úspěch anebo neúspěchu u každého ze žalobcem spojených nároků samostatně.
14. Je skutečností, že soudní praxe se doposud při rozhodování o náhradě nákladů řízení s ohledem na úspěch anebo neúspěch ve věci o příslušenství příliš nezajímala. Je ovšem také pravdou, že s ohledem na běžnou výši příslušenství a na běžnou dobu trvání soudních řízení, nepředstavuje obvykle příslušenství podstatnou část žalovaných nároků a jakékoliv rozhodnutí o příslušenství proto nemá zpravidla žádný podstatný význam pro posouzení vzájemného procesního úspěchu anebo neúspěchu. Potom malý zájem soudů o příslušenství nemá v běžné soudní praxi žádné zvýšené pozornosti hodné důsledky co do správnosti výroků o náhradě nákladů řízení. Tento posuzovaný případ patří mezi výjimečné případy, kdy absolutní výše příslušenství a rozhodnutí o něm významná pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je a kdy se potom myšlenky Ústavního soudu výše zmíněné uplatní také v této věci.
15. Jestliže soud prvního stupně zjistil, že délku tohoto řízení, která je krajně neobvyklá, zapříčinila výlučně žalovaná strana, a přesto nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení, postupoval v rámci závěrů odvolacího soudu i Ústavního soudu, jak jsou popsány výše.
16. Napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení je tedy věcně správný, a proto byl napadený rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem v odvoláním dotčeném rozsahu podle § 219 o. s. ř. potvrzen.
17. Protože žalované v tomto odvolacím řízení žádné nutné náklady nevznikly, když v tomto odvolacím řízení neučinila žádný procesní úkon, nebyla náhrada nákladů tohoto odvolacího řízení přiznána žádnému z jeho účastníků (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.).