Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníZměněno

Spisová značka

3 Co 1/2026

Soud: Vrchní soud v PrazeDatum rozhodnutí: 29. 7. 2026Č. j.: 3 Co 1/2026-164Předseda senátu: Mgr. Jiří ČurdaAgenda: Odvolací (civilní) (Co)Zveřejněno: 12. 11. 2026Předmět řízení: o 15 033 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. 11. 2025, č. j. 94 EC 1/2024-153ECLI:CZ:VSPH:2026:3.Co.1.2026.1
smlouva licenčníautorské dílonáklady řízeníbezdůvodné obohacenípeněžité plněníkorporacenáhrada nákladůpoplatky rozhlasové a televizníodvolání
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Související rozhodnutí

Označená místa (8) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů řízení 25 864,30 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 718,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 15 033 Kč s 15% ročním úrokem z prodlení od 18. 12. 2022 do zaplacení a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku na jejich náhradu 5 827 Kč k rukám právního zástupce žalobce.

2. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobce se původně domáhal zaplacení 42 910,31 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný provozoval dne 9. 9. 2022 chráněná autorská díla živým užitím děl k poslechu, když v rámci akce [Anonymizováno] uspořádal koncert skupin [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Žalobce zaslal žalovanému návrh na uzavření licenční smlouvy, který ale žalovaný nepřijal a žalobci tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití děl ve výši dvojnásobku odměny, která byla obvyklá v době užití děl. Výše odměny by činila včetně DPH částku 9 094,97 Kč. Dále žalobce uzavřel s žalovaným dne 11. 1. 2022 licenční smlouvu k užití děl živou hudbou na koncert skupiny [Anonymizováno] konaný dne 30. 7. 2021 v provozovně „areál [adresa] “. Za souhlas k provozování děl měl podle smlouvy zaplatit částku 16 646,58 Kč do 3. 2. 2022. Žalovaný uhradil jen část odměny ve splátkách a opožděně. Nedoplatek na odměně představuje částku 4 160,58 Kč. Dále žalobce uzavřel s žalovaným dne 10. 8. 2022 licenční smlouvu užitím děl živá hudba na festivalu [Anonymizováno] ve dnech 20. - 21. 5. 2022 v provozovně „areál [adresa] “. Za souhlas k provozování děl měl podle smlouvy zaplatit částku 23 716,73 Kč do 31. 8. 2022. Žalovaný neuhradil žalobci ničeho.

3. Soud dále připomněl, že o věci již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 94 EC 1/2024-46, kterým vyhověl žalobě do částky 27 877,31 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v rozsahu částky 15 033 Kč s příslušenstvím a že k odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2025, č. j. 3 Co 75/2024-115, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části a v souvisejícím výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je ve zbývajícím rozsahu důvodná a žalobě o zaplacení 15 033 Kč s příslušenstvím vyhověl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud odkazem tím, že žalobce byl ve věci úspěšný, s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 376/12 a IV. ÚS 2434/19 mu ale nepřiznal náhradu nákladů právního zastoupení, které nepovažoval za účelně vynaložené s ohledem na to, že žalobce má vlastní právní oddělení a vymáhání autorských odměn je jeho hlavní činností. Rozvedl, že stěžejní činností žalobce je ochrana autorských práv včetně uzavírání licenčních smluv a inkasa odměn za užití autorských práv, pro tuto činnost byl žalobce zřízen a není důvod, aby se nechal právně zastupovat advokátem ve věcech, které jsou důvodem jeho existence. Proto podle soudu žalobci náleží jen náklady, které by mu náležely, kdyby nebyl zastoupen advokátem, tedy soudní poplatek, cestovné a paušální náhrada pro úspěšného účastníka nezastupovaného advokátem, tedy náhrada za zaplacený soudní poplatek 1 717 Kč, soudní poplatek z odvolání 1 000 Kč, 5 x paušální náhrada po 300 Kč, 3 x paušální náhrada po 450 Kč a cestovné ve výši 260 Kč.

4. Rozsudek ve výroku II. o nákladech řízení napadl odvoláním žalobce. Nesouhlasí s názorem soudu o neúčelnosti nákladů za právní zastoupení a má za to, že jeho odbornost, která spočívá v existenci právního oddělení, nemůže být na újmu jeho ústavně garantovanému právu na právní zastoupení ve smyslu čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3318/21, sp. zn. I. ÚS 3819/13, a sp. zn. II. ÚS 3288/07, a má za to, že veškeré náklady byly ze strany žalobce účelně vynaloženy k bránění jeho práva. Namítl dále, že postup soudu prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení je v přímém rozporu se zásadou vázanosti právním názorem odvolacího soudu, když Vrchní soud v Praze ve svém kasačním usnesení ze dne 23. 6. 2025, č. j. 3 Co 75/2024-115, výslovně uvedl, že „nesdílí ani názor soudu prvního stupně o tom, že náklady právního zastoupení nejsou náklady žalobcem účelně vynaloženými k uplatnění či bránění práva. V tomto ohledu lze odkázat na závěry plynoucí ze žalobcem citovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3318/21, sp. zn. I. ÚS 3819/13 a sp. zn. II. ÚS 3288/07...“. Soud prvního stupně, ač byl tímto právním názorem v dalším řízení vázán, v napadeném rozsudku argumentoval nálezy Ústavního soudu, které na danou věc nedopadají (sp. zn. II. ÚS 376/12 a IV. ÚS 2434/19). Takový postup podle žalobce představuje závažné procesní pochybení. Navrhl proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení (žalobcem v odvolání nespecifikovanou), popřípadě aby ho zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212a odst. 6 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a, aniž nařizoval jednání /§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř./, dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné.

6. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Mezi náklady řízení náleží mimo jiné odměna za zastupování advokátem a náhrada za daň z přidané hodnoty za podmínek stanovených v § 137 odst. 1 až 3 o. s. ř. Výše odměny za zastoupení advokátem se při rozhodování o náhradě nákladů určuje podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 o. s. ř.).

7. V projednávané věci byl žalobce po rozhodnutí soudu prvního stupně plně úspěšný. Plný procesní úspěch ovšem sám o sobě nezakládá nárok na náhradu každého účastníkem vynaloženého výdaje a soud je povinen posoudit, zda šlo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Tato úvaha pak musí vycházet z konkrétních okolností projednávané věci, respektovat povahu účastníka a nesmí se opírat jen o jeho obecnou odbornou vybavenost.

8. Soud prvního stupně uzavřel, že náklady žalobce na právní zastoupení nejsou účelně vynaložené, protože žalobce disponuje vlastním právním oddělením a ochrana autorských práv, včetně uzavírání licenčních smluv a vymáhání odměn, patří mezi jeho stěžejní činnosti. Tento závěr nelze považovat za správný již proto, že soud prvního stupně nerespektoval závazný právní názor vyslovený odvolacím soudem v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2025, č. j. 3 Co 75/2024-115. Lze připomenout, že podle § 226 odst. 1 o. s. ř. je soud prvního stupně po zrušení rozhodnutí a vrácení věci vázán právním názorem odvolacího soudu. Vázanost se vztahuje na právní závěry, které odvolací soud vyslovil jako podklad svého rozhodnutí. Soud prvního stupně proto nemohl, aniž by se změnily rozhodné okolnosti věci, opětovně založit své rozhodnutí na tomtéž právním názoru, který odvolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí výslovně odmítl.

9. Nadto soud prvního stupně při posuzování účelnosti nákladů vynaložených žalobcem nesprávně vyšel z judikatury vztahující se k orgánům veřejné moci, veřejnoprávním korporacím nebo jiným specifickým subjektům vykazujícím významné znaky veřejnoprávního postavení. Taková judikatura bez dalšího nedopadá na žalobce jako soukromoprávní spolek vykonávající kolektivní správu majetkových práv autorů. Ústavní soud v nálezu (v tomto řízení již opakovaně citovaném) ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3318/21, formuloval, že omezí-li obecný soud náklady na odborné právní zastoupení spolku, který s ohledem na účelové zaměření své činnosti disponuje odborným právním zázemím, avšak jehož činnost není materiálně ani personálně navázána na výkon veřejné moci či veřejné prostředky, porušuje právo tohoto spolku na soudní ochranu ve spojení s právem na právní pomoc, jestliže jeho úvaha spočívá pouze na právní odbornosti a účelovém zaměření činnosti spolku. Tento závěr je, jak již jednou v této věci uvedl odvolací soud, pro nyní projednávanou věc přiléhavý. Žalobce je sice kolektivním správcem práv podle autorského zákona a vykonává zákonem regulovanou činnost, avšak samotná regulace jeho činnosti ani existence právního oddělení z něho nečiní orgán veřejné moci, veřejnoprávní korporaci či subjekt s postavením srovnatelným se státem nebo statutárním městem pro účely náhrady nákladů řízení. Podle autorského zákona vykonává kolektivní správce kolektivní správu vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, na účet nositelů práv; ve vztahu ke třetím osobám nejedná jako jejich zástupce. Výkon kolektivní správy přitom není podnikáním. Kolektivní správce je povinen vykonávat kolektivní správu majetkových práv nositelů práv v rozsahu uděleného oprávnění a jednat v jejich nejlepším společném zájmu. S uživateli předmětů ochrany uzavírá licenční smlouvy a sleduje plnění sjednaných odměn (srov. § 97, § 97a a § 98 zák. č. 121/2000 Sb., autorský zákon). Tato zákonná úprava potvrzuje význam a zvláštní povahu činnosti žalobce, sama však nezakládá závěr, že žalobce může být při posuzování nákladů právního zastoupení bez dalšího postaven na roveň státu, statutárnímu městu nebo jiné veřejnoprávní instituci. Soud prvního stupně nezjistil ani neodůvodnil, že by činnost žalobce byla materiálně nebo personálně zajišťována z veřejných prostředků, že by žalobce vykonával veřejnou moc, případně že by disponoval zákonem založeným výsadním postavením srovnatelným s postavením subjektů, na které dopadá judikatura užitá soudem prvního stupně.

10. Přiléhavý není ani odkaz na judikaturu týkající se České televize při vymáhání televizních poplatků, když zde nejde o vymáhání zákonem přímo uloženého poplatku, jehož právní základ, osoba plátce i výše by byly v rozhodných rysech přímo stanoveny právním předpisem. Věc se navíc v předchozím průběhu řízení netýkala jen formálního uplatnění typizované pohledávky, ale vyžadovala řešení otázek aktivní legitimace kolektivního správce, rozsahu oprávnění k výkonu kolektivní správy, oprávněnosti užití chráněných děl a důsledků smluvního vztahu mezi žalobcem a nositeli autorských práv. Soud prvního stupně proto nemohl dovodit neúčelnost advokátního zastoupení pouze z toho, že žalobce zaměstnává právníky a že ochrana spravovaných práv patří do jeho běžné činnosti. Taková argumentace navíc odpovídá právě postupu, který Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3318/21 označil za ústavně nevyhovující.

11. Pro úplnost lze uvést, že úvaha o neúčelnosti nákladů právního zastoupení samozřejmě není vyloučena ani u soukromoprávního subjektu. Musela by být ovšem založena na dalších konkrétních okolnostech, například na zneužití práva na náhradu nákladů, na vynaložení nákladů nesouvisejících s věcí, zjevně nadbytečných nebo nepřiměřených nákladů. Takové okolnosti však soud prvního stupně nezjistil a ani z obsahu spisu se nepodávají. Samotná skutečnost, že žalobce vymáhá větší počet pohledávek, a že má zřízeno právní oddělení, závěr o neúčelnosti nákladů advokátního zastoupení nezakládá.

12. Lze uzavřít, že právní zastoupení žalobce advokátem bylo v této věci nákladem potřebným k účelnému uplatňování práva podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Byly proto splněny předpoklady pro přiznání náhrady odměny za zastupování advokátem, náhrady hotových výdajů, jakož i náhrady za daň z přidané hodnoty, je-li zástupce, popřípadě advokátní společnost, jejímž prostřednictvím právní službu poskytoval, jejím plátcem. Současně, jak dovodil odvolací soud ve své praxi (a na což odvolací soud poukázal ve svém předchozím rozhodnutí v této věci vydaném), za případ nikoli účelně vynaloženého nákladu lze uvažovat pouze v případě nákladů spojených s tzv. předžalobní výzvou, kterou vzhledem k poslání a úkolům kolektivního správce a vzhledem k obdobnému charakteru výzev, které nepochybně žalobce při výkonu kolektivní správy před podáním žaloby činí, je žalobce schopen formulovat sám.

13. S ohledem na uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. (per analogiam) změnil a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 25 864,30 Kč, sestávající z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání soudu dne 23. 5. 2025) po 2 820 Kč (z tarifní hodnoty 42 910,31 Kč), z odměny advokáta za 4 úkony právní služby (odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne 23. 6. 2025, vyjádření ze dne 20. 10. 2025 a účast na jednání soudu dne 11. 11. 2025) po 1 740 Kč (z tarifní hodnoty 15 033 Kč) podle § 7 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, 3 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 4 režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, náhrady cestovného ve výši 260 Kč a náhrady za promeškaný čas ve výši 900 Kč, vše se zvýšením o 21% DPH a dále z náhrady soudního poplatku za žalobu ve výši 1 717 Kč a náhrady soudního poplatku za předchozí odvolání ve výši 1 000 Kč.

14. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšnému žalobci náhradu nákladů ve výši 1 718,20 Kč, sestávají z odměny za 1 úkony právní služby (sepis odvolání) podle § 7 a § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, ve výši 970 Kč (když tarifní hodnotou je 20 037,30 Kč, tedy rozdíl mezi náhradou nákladů řízení přiznanou soudem prvního stupně a náhradou přiznanou odvolacím soudem) a jedné režijní náhrady ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, vše se zvýšením o 21 % DPH. Platební místo náhrady nákladů řízení je určeno podle § 149 o. s. ř.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací