Výrok
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2023, č. j. 72 Cm 243/2021-140, se v napadeném výroku II. potvrzuje.
II. Účastník 2) a ostatní účastníci nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
1. Soud prvního stupně napadeným usnesením ukončil účast účastníka 2) v řízení (výrok I.) a rozhodl, že ve vztahu mezi navrhovatelem a účastníkem 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že se v tomto řízení ohledně účastenství aplikuje § 6 zákona č. 292/2013 Sb. (dále jen „z. ř. s.“). Účast účastníka 2) v řízení ukončil soud prvního stupně z úřední povinnosti, poté co zjistil, že není účastník 2) členem statutárního orgánu účastníka 3). Výrok II. o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně § 23 z. ř. s.
2. Proti výše uvedenému usnesení podal dne 17. 10. 2023 účastník 2) odvolání. Uvádí, že v daném případě bylo řízení zahájeno na návrh a přesto, že je řízení ve věci samé svou povahou řízením nesporným, je nutné přihlédnout ke zvláštní kontradiktornosti podaného návrhu. Dále upozorňuje, že navrhovatel věděl již od října 2022, že účastník 2) není členem statutárního orgánu účastníka 3), a i přesto nevzal svůj návrh zpět. Dále se domnívá, že navrhovatel procesně „zavinil“, že účast účastníku 2) v řízení musela být ukončena a lze tedy v daném případě použít § 1 odst. 3 z. ř. s. ve spojení s § 146 odst. 1 písm. b) a § 146 odst. 2, věta první zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Navrhuje, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Případně, aby napadené usnesení změnil tak, že navrhovatel je povinen zaplatit účastníku 2) náhradu nákladů řízení k rukám jeho právního zástupce.
3. Navrhovatel ve svém vyjádření uvedl, že se proti napadenému usnesení neodvolal, protože nechtěl prodlužovat soudní řízení. Veškeré úkony v projednávané věci podle něj vyvolali účastníci řízení, kteří jej na valné hromadě dne 17. 4. 2020 protiprávně odvolali z funkce jednatele společnosti. Navrhl, aby odvolání bylo zamítnuto a účastníkům uloženo zaplatit veškeré náklady řízení.
4. Účastníci 1) a 3) se k odvolání nevyjádřili.
5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání účastníka 2) bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou, přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
6. Podle § 23 z. ř. s. „bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu“.
7. Řízení ve věci samé je svou povahou řízením nesporným (§ 85 písm. b/ z. ř. s.). Zásadně platí, že v řízeních beznávrhových (nesporných) nese v souladu s § 23 z. ř. s. náklady každý z účastníků sám a nemá právo na jejich náhradu od jiného účastníka nebo od státu. V projednávané věci ukončil soud prvního stupně účast účastníka 2) v řízení z vlastního podnětu, nikoli z důvodu zpětvzetí návrhu žalobcem. Tento výrok odvolací soud vzhledem k rozsahu podaného odvolání přezkoumat nemůže. Za situace, kdy § 69 odst. 2 z. o. k. výslovně připouští, aby z výkonu funkce byl vyloučen i bývalý člen statutárního orgánu, však okolností případu, která by výjimečně umožnila přiznat účastníkovi 2) náklady řízení, nemůže být skutečnost, že navrhovatel na návrhu trval, přestože si byl vědom toho, že účastník 2) již jednatelem není. Nerozhodl-li potom soud ve věci samé, nelze pro účely rozhodnutí o nákladech řízení řešit jako předběžnou otázku, zda by byl navrhovatel se svým návrhem proti účastníkovi 2) úspěšný. Okolnosti případu tedy neodůvodňují přiznání nákladů řízení účastníkovi 2).
8. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadené usnesení ve výroku II. potvrdil podle § 219 o. s. ř., jako věcně správné.
9. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 23 z. ř. s.