PŘÍLOHA 1 DEFINICE

Dodatek 1 k příloze I POSTUP URČENÍ POLOMĚRU KŘIVOSTI r ODRAZNÉHO POVRCHU ZPĚTNÉHO ZRCÁTKA

„Zpětným zrcátkem“ se rozumí zařízení, jehož účelem je poskytovat jasný pohled směrem dozadu a do strany vozidla v polích výhledu podle bodu 5 přílohy III, s výjimkou složitých optických systémů, jako jsou periskopy.

„Vnitřním zpětným zrcátkem“ se rozumí zařízení podle bodu 1, které může být namontováno v prostoru pro cestující ve vozidle.

„Vnějším zpětným zrcátkem“ se rozumí zařízení podle bodu 1, které může být namontováno na vnějším povrchu vozidla.

„Kontrolním zpětným zrcátkem“ se rozumí jiné zpětné zrcátko než zařízení typu podle bodu 1, které může být namontováno uvnitř nebo vně vozidla za účelem poskytnutí jiných polí výhledu, než které jsou definovány v bodu 5 přílohy III.

„Typem zpětného zrcátka“ se rozumějí zařízení, která se významně neliší v těchto zásadních hlediscích:

rozměry a poloměr křivosti odrazného povrchu zpětného zrcátka;

konstrukce, tvar nebo materiály zpětných zrcátek, včetně spojení s karoserií.

„Třídou zpětných zrcátek“ se rozumějí všechna zařízení, která mají jednu nebo více společných vlastností nebo funkcí. Zrcátka jsou klasifikována takto:

„Poloměrem r“ se rozumí střední hodnota poloměrů křivosti měřených na odrazném povrchu metodou podle bodu 2 dodatku k této příloze.

„Hlavními poloměry křivosti v jednom bodě na odrazném povrchu (r_i)“ se rozumějí hodnoty získané pomocí přístroje definovaného v dodatku 1 a naměřené na oblouku odrazného povrchu procházejícím středem zrcátka rovnoběžně s úsečkou b definovanou v bodu 2.2.1 přílohy II a na oblouku kolmém k této úsečce.

„Poloměrem křivosti v jednom bodě na odrazném povrchu (r_p)“ se rozumí aritmetický průměr hlavních poloměrů křivosti r_i a r^'_i, tj.:

rp = ri + r′i2

„Středem odrazného povrchu“ se rozumí těžiště viditelné plochy odrazného povrchu.

„Poloměrem křivosti součástí zpětného zrcátka“ se rozumí poloměr c oblouku kružnice, který se nejvíce přibližuje zakřivenému tvaru dotyčné součásti.

„Zornými body řidiče“ se rozumějí dva body vzdálené od sebe 65 mm a nacházející se 635 mm svisle nad R-bodem sedadla řidiče definovaným v dodatku 2 k této příloze. Přímka spojující tyto body je kolmá ke střední podélné svislé rovině vozidla. Střed úsečky spojující oba zorné body leží v podélné svislé rovině, která musí procházet středem konstrukční polohy sedění řidiče podle údaje výrobce.

„Ambinokulárním viděním“ se rozumí celkové pole výhledu získané složením monokulárních polí výhledu pravého a levého oka (viz obrázek).

„Typem vozidla z hlediska zpětných zrcátek“ se rozumějí motorová vozidla, která se neliší v těchto zásadních hlediscích:

vlastnosti karoserie, které omezují pole výhledu;

souřadnice R-bodu;

stanovené polohy a typy povinných a nepovinných (jsou-li namontována) zpětných zrcátek.

„Vozidly kategorií M₁, M₂, M₃, N₁, N₂ a N₃“ se rozumějí vozidla definovaná v příloze I směrnice 70/156/EHS.

Použije se „sférometr“ znázorněný na obrázku 1.

Hlavní poloměry křivosti se měří ve třech bodech ležících co nejblíže polohám v jedné třetině, polovině a dvou třetinách vzdálenosti na oblouku odrazného povrchu procházejícím středem zrcátka a rovnoběžném s úsečkou b nebo na oblouku procházejícím středem zrcátka, který je k úsečce b kolmý, je-li tento oblouk delší.

Není-li vzhledem k rozměrům zrcátka možné dosáhnout měření ve směrech definovaných v bodu 8 této přílohy, mohou technické zkušebny odpovědné za zkoušky provést měření podle tohoto bodu ve dvou kolmých směrech co nejbližších výše předepsaným směrům.

Poloměr r vyjádřený v mm se vypočte podle vzorce:

r = rp1 + rp2 + rp33

kde:

Pro tento účel jsou použitelné odpovídající části přílohy III směrnice 77/649/EHS.

PŘÍLOHA II KONSTRUKČNÍ POŽADAVKY A ZKOUŠKY POŽADOVANÉ PRO EHS SCHVÁLENÍ TYPU KONSTRUKČNÍ ČÁSTI PRO ZPĚTNÁ ZRCÁTKA

1. OBECNÉ POŽADAVKY

Všechna zpětná zrcátka musí být seřiditelná.

Okraj odrazného povrchu musí být uložen v ochranném krytu (ochranném pouzdře apod.), který musí být na svém obvodu ve všech bodech a ve všech směrech zaoblen s poloměrem křivosti c rovným 2,5 mm nebo větším. Vyčnívá-li odrazný povrch z ochranného pouzdra, nesmí být poloměr křivosti c okraje vyčnívající části menší než 2,5 mm a odrazný povrch musí být možno zasunout do ochranného pouzdra silou 50 N, kterou se působí v místě největšího vyčnívání z ochranného pouzdra vodorovným směrem přibližně rovnoběžným se střední podélnou rovinou vozidla.

Je-li zpětné zrcátko namontováno na rovinném povrchu, musí mít všechny jeho části bez ohledu na polohu seřízení zrcátka poloměr křivosti c nejméně 2,5 mm, včetně částí, které po zkoušce podle bodu 4.2 zůstanou spojeny s držákem zrcátka a kterých se může za statického stavu dotknout koule o průměru 165 mm u vnitřních zpětných zrcátek nebo o průměru 100 mm u vnějších zpětných zrcátek.

Kritéria poloměru křivosti podle bodu 1.3 se nevztahují na okraje upevňovacích děr nebo vybrání, jejichž průměr nebo nejdelší úhlopříčka je menší než 12 mm, jestliže jsou jejich hrany zaobleny.

Zařízení pro připevnění zpětného zrcátka k vozidlu musí být navrženo tak, aby válec o poloměru 50 mm, jehož osu tvoří osa nebo některá z os otáčení zajišťující vychýlení zpětného zrcátka ve směru možného nárazu, protínal alespoň část povrchu, k němuž je zařízení připevněno.

U vnějších zpětných zrcátek se na části uvedené v bodech 1.2 a 1.3 odpovídající požadavky nevztahují, jsou-li tyto části zhotoveny z materiálu, jehož tvrdost není větší než 60 podle Shoreho stupnice A.

U částí vnitřních zpětných zrcátek, které jsou zhotoveny z materiálu o tvrdosti menší než 50 podle Shoreho stupnice A a které jsou namontovány na tuhém držáku, se požadavky bodů 1.2 a 1.3 vztahují jen na držák.

Rozměry odrazného povrchu musí být takové, aby bylo možné do něj vepsat obdélník o délce jedné strany 4 cm a délce druhé strany a, kde:

a = 15 cm 11 + 1000r

Rozměry odrazného povrchu musí být takové, aby bylo možné do něj vepsat:

• obdélník o výšce 4 cm a délce základny, která, měřená v centimetrech, má hodnotu a.

• úsečku, která je rovnoběžná s výškou obdélníku a jejíž délka, vyjádřená v centimetrech, má hodnotu b.

Minimální hodnoty a a b jsou uvedeny v tabulce:

Obrysy odrazného povrchu musí být jednoduchého geometrického tvaru a jeho rozměry musí být takové, aby zrcátko poskytovalo pole výhledu podle bodu 5.4 přílohy III, v případě nutnosti ve spojení s vnějším zpětným zrcátkem třídy II.

Obrysy odrazného povrchu musí být jednoduchého geometrického tvaru a jeho rozměry musí být takové, aby zrcátko poskytovalo pole výhledu podle bodu 5.5 přílohy III.

Odrazný povrch zpětného zrcátka musí být buď rovinný, nebo sféricky vypuklý.

Rozdíl mezi poloměry r_i nebo r’_i a r_p v kterémkoli vztažném bodě nesmí být větší než 0,15 r.

Rozdíl mezi kterýmkoli z poloměrů křivosti (r_p1,rp2 a r_p3) a r nesmí být větší než 0,15 r.

Není-li r menší než 3000 mm, nahradí se hodnota 0,15 r uvedená v bodech 3.2.1 a 3.2.2 hodnotou 0,25 r.

Hodnota r nesmí být menší než:

1200 mm u vnitřních zpětných zrcátek (třídy I) a hlavních vnějších zpětných zrcátek třídy III.

1800 mm u hlavních vnějších zpětných zrcátek třídy II.

400 mm u „širokoúhlých“ vnějších zpětných zrcátek (třídy IV) a u „blízkopohledových“ vnějších zpětných zrcátek (třídy V).

Hodnota normálového součinitele odrazivosti, stanoveného metodou popsanou v dodatku I k této příloze nesmí být menší než 40 %.

Má-li odrazný povrch dvě polohy („denní“ a „noční“), musí „denní“ poloha dovolovat rozeznávání barev signálů používaných v silniční dopravě. Hodnota normálového součinitele odrazivosti při „noční“ poloze nesmí být menší než 4 %.

Při běžném užívání si musí odrazný povrch zachovat vlastnosti uvedené v bodu 3.4 i po delším vystavení nepříznivým povětrnostním podmínkám.

Zpětná zrcátka se podrobí zkouškám podle bodů 4.2 a 4.3.

Zkouška podle bodu 4.2 se nevyžaduje u vnějších zpětných zrcátek, jejichž žádná část není nezávisle na poloze seřízení níže než 2 m nad vozovkou, jestliže zatížení vozidla odpovídá maximální konstrukční hmotnosti.

Tato výjimka se vztahuje též na upevňovací části zpětných zrcátek (připevňovací desky, raménka, otočné klouby atd.), které se nacházejí níže než 2 m nad vozovkou a které nepřesahují celkovou šířku vozidla měřenou v příčné svislé rovině procházející nejnižším místem upevnění zrcátka nebo kterýmkoli bodem před touto rovinou, jestliže v této konfiguraci je celková šířka větší.

V těchto případech musí být dodán popis stanovující, že zpětné zrcátko musí být namontováno tak, aby splňovalo výše uvedené podmínky polohy jeho upevňovacích částí na vozidle.

Jestliže se tato výjimka použije, musí být držák nesmazatelně označen značkou a tato skutečnost musí být zaznamenána v certifikátu schválení typu konstrukční části.

Zkušební zařízení se skládá z kyvadla, které se může kývat kolem dvou vodorovných vzájemně kolmých os, z nichž jedna je kolmá k rovině dráhy spuštěného kyvadla.

Na konci kyvadla je kladivo tvořené tuhou koulí o průměru (165 ± 1) mm potaženou pryží tloušťky 5 mm a tvrdosti 50 podle Shoreho stupnice A.

Kyvadlo je opatřeno zařízením umožňujícím stanovit maximální úhel vychýlení ramena v rovině spouštění.

V souladu s požadavky na rázovou zkoušku stanovenými v bodu 4.2.2.6 slouží k přidržování vzorků podpěra pevně spojená s podstavcem kyvadla.

Na obrázku 1 jsou uvedeny rozměry zkušebního zařízení a specifické konstrukční údaje.

Střed úderu kyvadla se shoduje se středem koule tvořící kladivo. Jeho vzdálenost l od osy kývání v rovině spouštění je 1 m ± 5 mm. Redukovaná hmotnost kyvadla vztažená na střed jeho úderu je m_o = (6,8 ± 0,05) kg (vztah m_o k celkové hmotnosti m a ke vzdálenosti d mezi těžištěm kyvadla a jeho osou otáčení je vyjádřen rovnicí:

m0 = m d1).

Zpětné zrcátko se připevní k podpěře postupem doporučeným výrobcem zrcátka, popřípadě výrobcem vozidla.

Zpětná zrcátka se na kyvadlovém zařízení pro rázovou zkoušku umístí tak, aby jejich osy byly v podobné vodorovné a svislé poloze, v jaké jsou po namontování na vozidlo podle montážního návodu žadatele.

Je-li zpětné zrcátko seřiditelné vzhledem ke své základně, musí být zkušební poloha taková, aby natáčecí zařízení bylo v nejnepříznivější poloze v mezích stanovených žadatelem.

Má-li zpětné zrcátko zařízením k seřizování vzdálenosti od základny, nastaví se toto zařízení do polohy, při níž je vzdálenost mezi ochranným pouzdrem a základnou nejkratší.

Je-li odrazný povrch v ochranném pouzdře pohyblivý, seřídí se tak, aby jeho horní okraj, který je nejdále od vozidla, byl v poloze největšího vyčnívání z ochranného pouzdra.

S výjimkou zkoušky vnitřních zpětných zrcátek (viz bod 4.2.2.6.1) musí vodorovná rovina a podélná svislá rovina procházející středem kladiva při kyvadle ve svislé poloze procházet středem zrcátka definovaným v bodu 10 přílohy I. Podélný směr kývání kyvadla musí být rovnoběžný se střední podélnou rovinou vozidla.

Jestliže za podmínek seřízení podle bodů 4.2.2.1 a 4.2.2.2 omezují části zpětného zrcátka překyv kladiva, musí být bod nárazu posunut ve směru kolmém k příslušné ose otáčení.

Toto posunutí nesmí být větší, než je bezpodmínečně nutné k provedení zkoušky; musí se omezit tak, aby:

• buď byla koule ohraničující kladivo přinejmenším tečná k válci definovanému v bodu 1.4,

• nebo aby bod dotyku kladiva byl ve vzdálenosti nejméně 10 mm od obvodu odrazného povrchu.

Zkouška se provede tak, že se kladivo nechá spadnout z výšky odpovídající úhlu kyvadla 60° od svislice tak, aby narazilo na zpětné zrcátko v okamžiku, kdy kyvadlo dosáhlo svislé polohy.

Zpětná zrcátka se podrobí rázu za těchto různých podmínek:

Zkouška 1: Bod nárazu je definován v bodu 4.2.2.3. Při nárazu musí kladivo zasáhnout zpětné zrcátko na straně s odrazným povrchem.

Zkouška 2: Bod nárazu je na okraji ochranného pouzdra; náraz je veden pod úhlem 45° k rovině odrazného povrchu zrcátka a probíhá vodorovnou rovinou procházející středem zrcátka. Náraz musí směřovat na stranu s odrazným povrchem.

Zkouška 1: Bod nárazu je definován v bodu 4.2.2.3 nebo 4.2.2.4. Při nárazu musí kladivo zasáhnout zpětné zrcátko na straně s odrazným povrchem.

Zkouška 2: Bod nárazu je definován v bodu 4.2.2.3 nebo 4.2.2.4. Při nárazu musí kladivo zasáhnout zpětné zrcátko na straně protilehlé odraznému povrchu.

Jsou-li zpětná zrcátka třídy II nebo III připevněna k témuž držáku jako zpětná zrcátka třídy IV, provedou se výše uvedené zkoušky na dolním zrcátku. Technická zkušebna provádějící zkoušky však může, pokud to shledá nezbytným, opakovat jednu nebo obě tyto zkoušky na horním zpětném zrcátku, pokud je zrcátko níže než 2 m nad vozovkou.

Tato zkouška se provede na všech vnějších zpětných zrcátkách s výjimkou zrcátek třídy V.

Ochranné pouzdro se vodorovně uloží do zkušebního zařízení tak, aby seřizovací části držáku bylo možno spolehlivě upnout. Konec ochranného pouzdra, který je ve směru největšího rozměru ochranného pouzdra nejblíže k bodu připevnění seřizovací části, se znehybní pevnou zarážkou šířky 15 mm překrývající celou šířku ochranného pouzdra.

Na opačný konec ochranného pouzdra se umístí stejná zarážka tak, aby se na ni mohlo působit stanoveným zkušebním zařízením (obrázek 2).

Konec ochranného pouzdra protilehlý konci, na který se působí silou, se může upnout a nemusí se udržovat v poloze vyznačené na obrázku 2.

Zkušební zatížení je 25 kg a udržuje se po dobu jedné minuty.

Při zkouškách podle bodu 4.2 musí kyvadlo po nárazu pokračovat v kyvu tak, aby průmět polohy, kterou zaujímá rameno na spouštěcí rovinu, svíral se svislicí úhel nejméně 20°.

Přesnost měření úhlu musí být v rozmezí ± 1°.

Tento požadavek se nevztahuje na zpětná zrcátka přilepená na čelní sklo, na která se po zkoušce vztahuje požadavek stanovený v bodu 5.2.

U všech zpětných zrcátek třídy II a u zpětných zrcátek třídy III, která jsou připevněna k témuž držáku jako zrcátka třídy IV, se požadovaný úhel překyvu kyvadla vůči svislici snižuje ze 20° na 10°.

Jestliže se u zpětných zrcátek přilepených na čelní sklo při zkouškách podle bodu 4.2 ulomí držák zrcátka, nesmí zbývající část přečnívat od základny více než o 1 cm, přičemž konfigurace zbytku po zkoušce musí vyhovovat podmínkám stanoveným v bodu 1.3.

Při zkouškách podle bodů 4.2 a 4.3 se odrazný povrch zrcátka nesmí rozbít. Rozbití odrazného povrchu je však přípustné, je-li splněna některá z těchto podmínek:

úlomky skla nadále lnou k zadní části ochranného pouzdra nebo k povrchu pevně spojenému s ochranným pouzdrem, přičemž je přípustné částečné oddělení skla, pokud jeho rozměr na obou stranách praskliny není větší než 2,5 mm. Je přípustné, aby se v místě nárazu od povrchu skla oddělily drobné střepiny;

odrazný povrch je zhotoven z bezpečnostního skla.

Standardní osvětlovací zdroj CIE A(Definice jsou převzaty z publikace CIE 50 (45), Mezinárodní elektronický slovník, skupina 45: Osvětlování.): kolorimetrický osvětlovací zdroj představující černé těleso při T₆₈ = 2855,6 K

Standardní zdroj CIE A(Definice jsou převzaty z publikace CIE 50 (45), Mezinárodní elektronický slovník, skupina 45: Osvětlování.): plynem plněná žárovka s wolframovým vláknem s provozní teplotou barvy T₆₈ = 2855,6 K.

Standardní kolorimetrický pozorovací přístroj CIE 1931(Definice jsou převzaty z publikace CIE 50 (45), Mezinárodní elektronický slovník, skupina 45: Osvětlování.): přijímač záření, jehož kolorimetrické charakteristiky odpovídají hodnotám spektrálních trichromatických složek (λ), (λ), (λ) (viz tabulku).

Spektrální trichromatické složky CIE(Definice jsou převzaty z publikace CIE 50 (45), Mezinárodní elektronický slovník, skupina 45: Osvětlování.): trichromatické hodnoty spektrálních složek izoenergetického spektra v systému CIE (XYZ).

Fotopické vidění(Definice jsou převzaty z publikace CIE 50 (45), Mezinárodní elektronický slovník, skupina 45: Osvětlování.): vidění normálním okem, je-li přizpůsobeno hladinám jasu nejméně několika kandel na čtvereční metr.

Přístroj se skládá ze zdroje světla, držáku zkoušeného vzorku, přijímače s fotosnímačem a indikátorem (viz obrázek 1) a z prostředků k potlačení účinku vnějšího světla.

Přijímač může obsahovat Ulbrichtovu kouli usnadňující měření odrazivosti nerovinných (vypuklých) zrcátek (viz obrázek 2).

Světelným zdrojem je standardní zdroj CIE A spojený s optickým systémem zajišťujícím téměř rovnoběžný svazek světelných paprsků. K udržování stálého napětí na žárovce za provozu přístroje se doporučuje použít stabilizátor napětí.

Přijímač musí obsahovat fotosnímač se speciální odezvou úměrnou fotopické světelné účinnosti standardního kolorimetrického pozorovacího přístroje CIE (1931) (viz tabulku). Lze použít též jinou kombinaci osvětlovacího zdroje s filtrem a přijímačem, která poskytuje celkově rovnocenné výsledky jako standardní osvětlovací zdroj CIE A a fotopické vidění. Používá-li se v přijímači Ulbrichtova koule, musí být vnitřní povrch koule opatřen povlakem matné (difuzní) spektrálně neselektivní bílé barvy.

Svazek dopadajících světelných paprsků musí svírat s kolmicí na zkoušený povrch pokud možno úhel Θ 0,44 ± 0,09 rad (neboli 25 ± 5°) a nesmí překročit horní mezní hodnotu (tj. 0,53 rad neboli 30°). Osa přijímače musí s touto kolmicí svírat úhel Θ rovnající se úhlu dopadajícího svazku světelných paprsků (viz obrázek 1). Svazek dopadajících světelných paprsků musí mít při dopadu na zkušební povrch průměr nejméně 19 mm. Odrážený svazek paprsků nesmí být širší než citlivá plocha fotosnímače, nesmí pokrývat méně než 50 % této plochy a musí pokud možno překrývat stejnou část plochy jako svazek paprsků použitý při kalibraci přístroje.

Používá-li se v přijímači Ulbrichtova koule, musí být její průměr nejméně 127 mm. Otvory ve stěně koule pro vzorek a dopadající svazek paprsků musí být dostatečně velké, aby umožňovaly plný průchod dopadajícího i odraženého svazku paprsků. Fotosnímač musí být umístěn tak, aby přímo nezachycoval světlo dopadajícího ani odraženého svazku paprsků.

Výstup fotosnímače udávaný indikátorem musí být lineární funkcí svítivosti na fotocitlivé ploše. Musí být zajištěny prostředky (elektrické nebo optické, popř. obojí) k usnadnění nulovacího a kalibračního seřizování. Tyto prostředky nesmějí ovlivnit linearitu nebo spektrální charakteristiky přístroje. Přesnost soustavy přijímač-indikátor musí být v rozmezí ± 2 % plné výchylky nebo ± 10 % měřené hodnoty, podle toho, která hodnota je menší.

Tento mechanismus musí umožňovat umístění zkušebního vzorku tak, aby se osy ramene zdroje a přijímače protínaly na odrazném povrchu. Tento odrazný povrch může být uvnitř vzorku zrcátka nebo na některé z jeho stran, podle toho, zda jde o typ zpětného zrcátka s prvním povrchem, druhým povrchem nebo o hranolové zrcátko sklopného typu.

U metody přímé kalibrace se jako porovnávací etalon užívá vzduch. Tato metoda se používá u přístrojů konstruovaných tak, že dovolují kalibraci v rozsahu 100 % stupnice zapojením přijímače přímo do osy světelného zdroje (viz obrázek 1).

Tato metoda dovoluje v určitých případech (např. při měření povrchů s malou odrazivostí) použití mezilehlého kalibračního bodu (mezi 0 a 100 % rozsahu stupnice). V těchto případech je zapotřebí zařadit do optické dráhy neutrální filtr se známou prostupností a seřizovat kalibrační systém, dokud měřič neukazuje procento prostupnosti neutrálního filtru. Před zahájením měření odrazivosti se tento filtr vyjme.

Metoda nepřímé kalibrace se používá u přístrojů se stálým zdrojem a stálou geometrií přijímače. Je zapotřebí vhodně kalibrovaný a udržovaný etalon odrazivosti. Tímto porovnávacím etalonem má být pokud možno rovinné zrcátko s hodnotou odrazivosti co nejbližší zkoušeným vzorkům.

Odrazivost vzorků rovinných zrcátek lze měřit na přístrojích, u nichž se používá přímá nebo nepřímá metoda kalibrace. Hodnota odrazivosti se přímo odečte na stupnici indikátoru.

Měření odrazivosti nerovinných (vypuklých) zrcátek vyžaduje použití přístrojů s Ulbrichtovou koulí v přijímači (viz obrázek 2). Ukazuje-li indikátor přístroje u etalonového zrcátku s odrazivostí E % počet dílků n_e, pak u zrcátka s neznámou odrazivostí bude počet dílků n_x odpovídat odrazivosti X % podle vzorce:

X = E nxne

Trichromatické hodnoty spektrálních složek standardního kolorimetrického pozorovacího přístroje CIE 1931 (Tabulka byla převzata z publikace CIE 50 (45) (1970))

Žádost o EHS schválení typu konstrukční části pro typ zpětného zrcátka podává držitel výrobní nebo obchodní značky nebo jeho pověřený zástupce.

Pro každý typ zpětného zrcátka je nutno k žádosti přiložit:

technický popis stanovující zejména typ (typy) vozidla, pro které je zpětné zrcátko určeno;

dostatečně podrobné výkresy pro identifikaci zpětného zrcátka spolu s návodem pro montáž; výkresy musí znázorňovat navrhovanou polohu čísla schválení typu konstrukční části a doplňkové značky obdélníku, který je součástí značky EHS schválení typu konstrukční části;

čtyři vzorky zpětného zrcátka: tři pro zkoušky a jeden k uchování v technické zkušebně pro další zkoušky, které se mohou později ukázat nezbytné. Technická zkušebna může požadovat další vzorky.

Vzorky typu zpětného zrcátka předkládané k EHS schválení typu konstrukční části musí být opatřeny zřetelně čitelnou a nesmazatelnou výrobní nebo obchodní značkou žadatele a musí mít dostatečnou plochu pro značku EHS schválení typu konstrukční části; tato plocha musí být vyznačena na výkresech podle bodu 1.2.2.

Jestliže typ zpětného zrcátka, který byl předložen v souladu s bodem 1, splňuje požadavky bodů 1 až 5 přílohy II, udělí se pro něj EHS schválení typu konstrukční části a přidělí se mu číslo schválení typu konstrukční části.

Toto číslo nesmí být přiděleno jinému typu zpětného zrcátka.

Každé zpětné zrcátko, které se shoduje s typem, pro který bylo uděleno schválení typu konstrukční části podle této směrnice, musí být opatřeno značkou EHS schválení typu konstrukční části.

Značku EHS schválení typu konstrukční části tvoří obdélník, ve kterém je vepsáno malé písmeno „e“ a rozlišovací číslo nebo písmena členského státu, který udělil schválení typu: 1 pro Německo, 2 pro Francii, 3 pro Itálii, 4 pro Nizozemsko,5 pro Švédsko, 6 pro Belgii,7 pro Maďarsko, 8 pro Českou republiku, 9 pro Španělsko, 11 pro Spojené království,12 pro Rakousko, 13 pro Lucembursko,17 pro Finsko, 18 pro Dánsko, 19 pro Rumunsko,20 pro Polsko, 26 pro Slovinsko, 27 pro Slovensko, 29 pro Estonsko, 32 pro Lotyšsko, 34 pro Bulharsko, 36 pro Litvu, CY pro Kypr,EL pro Řecko, IRL pro Irsko, MT pro Maltu,P pro Portugalsko. V blízkosti obdélníku musí být rovněž umístěno číslo EHS schválení typu konstrukční části. Toto číslo se skládá z čísla schválení typu konstrukční části uvedeného na certifikátu vystaveném pro dotyčný typ (viz dodatek 3), kterému předcházejí dvě číslice udávající pořadové číslo poslední změny směrnice Rady 71/127/EHS ve znění ke dni, kdy bylo EHS schválení typu konstrukční části uděleno. Pořadové číslo změny a číslo schválení typu konstrukční části uvedené na certifikátu se oddělí hvězdičkou. Pořadové číslo této směrnice je 02.Pořadové číslo 01 však může být ponecháno u zpětných zrcátek tříd I, II a III, dokud se požadavky na tyto tři třídy zrcátek nezmění.

Značku EHS schválení typu konstrukční části doplní značka I, II, III, IV nebo V udávající třídu, do které typ zpětného zrcátka patří. Tato doplňková značka se umístí v jakékoliv vhodné poloze poblíž obdélníku s vepsaným písmenem „e“.

Značka EHS schválení typu konstrukční části a doplňková značka se nesmazatelně vyznačí na neoddělitelnou část zpětného zrcátka tak, aby byly zřetelně viditelné i po namontování zpětného zrcátka na vozidlo.

Níže jsou uvedeny čtyři příklady značky EHS schválení typu konstrukční části s doplňkovou značkou.

Zpětné zrcátko opatřené touto značkou EHS schválení typu konstrukční části je zrcátko třídy I (vnitřní zpětné zrcátko), jehož typ byl schválen ve Francii (e2) pod číslem 02*35.

Zpětné zrcátko opatřené touto značkou EHS schválení typu konstrukční části je zrcátko třídy II (vnější zpětné zrcátko), jehož typ byl schválen v Nizozemsku (e4) pod číslem 02*187.

Zpětné zrcátko opatřené touto značkou EHS schválení typu konstrukční části je zrcátko třídy V („blízkopohledové“ vnější zpětné zrcátko), jehož typ byl schválen v Řecku (eGR) pod číslem 02*39.

Zpětné zrcátko opatřené touto značkou EHS schválení typu konstrukční části je zrcátko třídy IV („širokoúhlé“ vnější zpětné zrcátko), jehož typ byl schválen v Itálii (e3) pod číslem 02*1248.

PŘÍLOHA III POŽADAVKY NA MONTÁŽ ZPĚTNÝCH ZRCÁTEK NA VOZIDLA

1. OBECNĚ

Zpětná zrcátka musí být namontována takovým způsobem, aby zrcátko významně neměnilo změřené pole výhledu nebo aby se nechvělo takovou měrou, že by mohlo být příčinou nesprávné interpretace obrazu vnímaného řidičem.

Podmínky uvedené v bodu 1.1 musí být dodrženy při pohybu vozidla rychlostí do 80 % jeho maximální konstrukční rychlosti, avšak nejvýše 150 km/h.

Vozidla, kterým bylo uděleno EHS schválení typu z hlediska montáže zpětných zrcátek podle této směrnice, mohou být zcela nebo zčásti vybavena zpětnými zrcátky třídy I, II nebo III majícími v čísle schválení typu konstrukční části pořadové číslo 01, dokud se požadavky na tyto tři třídy zrcátek nezmění.

Pole výhledu stanovená v bodu 5 musí být zajištěna minimálním počtem povinných zpětných zrcátek podle tabulky:

V případě vozidel kategorie M₁ a N₁ však platí:

jestliže vnitřní zpětné zrcátko nesplňuje požadavky stanovené v bodu 5.2, musí být na vozidle namontováno další zpětné zrcátko na opačné straně vozidla než povinné zrcátko podle bodu 2.1.1;

jestliže vnitřní zpětné zrcátko neumožňuje výhled směrem dozadu, jeho namontování se nepožaduje;

jsou přípustná vnější zpětná zrcátka třídy II.

Jestliže však u vozidel kategorie N₂ a N₃ konstrukce technicky znemožňuje dosažení polí výhledu podle bodů 5.3.2.2 a 5.4 a je-li zpětné zrcátko třídy IV namontováno na stejném držáku jako zpětné zrcátko třídy II, může být zpětné zrcátko třídy II nahrazeno zpětným zrcátkem třídy III.

Tato výjimka platí pouze do 1. října 1992.

Zpětné zrcátko třídy IV je pro všechna vozidla kategorie N₂ maximální hmotnosti do 7,5 t povinné, jestliže povinné zpětné zrcátko třídy II namontované na stejnou stranu není vypuklé.

U vozidel kategorií M₁ a N₁ je přípustné vnější zpětné zrcátko namontované na opačné straně vozidla, než na které je namontováno povinné vnější zpětné zrcátko podle bodu 2.1.1.

U vozidel kategorie N₂ o maximální hmotnosti do 7,5 t a u vozidel kategorií M₂ a M₃ je přípustné vnější zpětné zrcátko třídy V.

U vozidel kategorií N₂ a N₃ je přípustné vnitřní zpětné zrcátko.

U vozidel kategorie N₂ o maximální hmotnosti do 7,5 t a u vozidel kategorií M₂ a M₃ je přípustné vnější zpětné zrcátko třídy IV.

Zpětná zrcátka podle bodů 2.2.1 a 2.2.4 musí splňovat požadavky této směrnice.

Na zpětná zrcátka podle bodu 2.2.3 se však nevztahuje bod 5 této přílohy.

Tato směrnice se nevztahuje na kontrolní zpětná zrcátka podle bodu 4 přílohy I. Tato vnější zpětná zrcátka však musí být namontována nejméně 2 m nad vozovkou, jestliže zatížení vozidla odpovídá jeho maximální přípustné celkové hmotnosti.

Zpětná zrcátka musí být umístěna tak, aby řidič sedící na sedadle v obvyklé jízdní poloze měl jasný výhled na silnici za vozidlem a do strany (stran) vozidla.

Vnější zpětná zrcátka musí být viditelná bočními okny nebo částí čelního skla stíranou stíračem. Z konstrukčních důvodů se však tento požadavek nevztahuje na vnější zpětná zrcátka namontovaná na pravé straně vozidel kategorií M₂ a M₃ v členských státech s pravostranným provozem a na levé straně vozidel stejných kategorií v členských státech s levostranným provozem.

Pro každé vozidla v provedení podvozku s kabinou, u kterého se měří pole výhledu, musí být výrobcem uvedeny největší a nejmenší šířky karoserie a v případě potřeby simulovány maketou čelního panelu. Veškeré konfigurace vozidla a zpětných zrcátek uvažované při zkouškách musí být uvedeny v certifikátu EHS schválení typu vozidla z hlediska montáže zpětných zrcátek (viz dodatek).

Předepsané vnější zpětné zrcátko na straně řidiče musí být umístěno tak, aby úhel mezi střední podélnou svislou rovinou vozidla a svislou rovinou procházející středem zpětného zrcátka a středem úsečky dlouhé 65 mm, která spojuje oba zorné body řidiče, nebyl větší než 55°.

Zpětná zrcátka nesmějí přečnívat před vnější obrys karoserie vozidla podstatně více, než je nezbytné k splnění požadavků na pole výhledu stanovených v bodu 5.

Je-li spodní okraj vnějšího zpětného zrcátka při plně zatíženém vozidle vzdálen od vozovky méně než 2 m, nesmí toto zpětné zrcátko přečnívat celkovou šířku vozidla, měřenou bez vnějších zrcátek, o více než 0,2 m.

Zpětná zrcátka třídy V musí být na vozidlech namontována tak, aby bez ohledu na jejich polohu po seřízení žádná část těchto zpětných zrcátek nebo jejich držáků nebyla níže než 2 m nad vozovkou, jestliže zatížení vozidla odpovídá jeho maximální přípustné celkové hmotnosti.

Tato zpětná zrcátka nesmí být namontována na vozidlech, u nichž výška kabiny je taková, že tento požadavek nemůže být splněn.

Za podmínek stanovených v bodech 3.5, 3.6 a 3.7 mohou zpětná zrcátka překročit maximální přípustnou šířku vozidla.

Řidič musí být schopen seřizovat vnitřní zpětné zrcátko ze své jízdní polohy.

Vnější zpětné zrcátko umístěné na straně řidiče musí být možno seřizovat zevnitř vozidla při zavřených dveřích, okno může být otevřené. Poloha zrcátka se však může aretovat zvenčí.

Bod 4.2 se nevztahuje na vnější zpětná zrcátka, která po vysunutí ze sklopené polohy mohou být bez seřizování vrácena do původní polohy.

Níže definovaná pole výhledu se vztahují k ambinokulárnímu vidění, přičemž oči jsou v poloze „zorných bodů řidiče“ definovaných v bodu 12 přílohy 1. Pole výhledu se stanoví na vozidle v provozním stavu podle bodu 2.6 přílohy 1 směrnice 70/156/EHS, rozšířeném o jednoho cestujícího hmotnosti 75 kg ± 1 % na předním sedadle. Pole výhledu se stanoví průhledem oken, jejichž celkový součinitel průchodu světla měřený kolmo k povrchu je nejméně 70 %.

Pole výhledu musí být takové, aby řidič byl schopen vidět přinejmenším 20 m širokou rovinnou a vodorovnou část vozovky, která má střed na střední podélné svislé rovině vozidla a sahá od místa vzdáleného 60 m za zornými body řidiče k obzoru (obrázek 3).

Pole výhledu musí být takové, aby řidič byl schopen vidět přinejmenším 2,5 m širokou rovinnou a vodorovnou část vozovky, která je ohraničena vpravo (u vozidel jezdících vpravo) nebo vlevo (u vozidel jezdících vlevo) rovinou rovnoběžnou se střední podélnou svislou rovinou vozidla a procházející krajním levým (u vozidel jezdících vpravo) nebo pravým bodem vozidla (u vozidel jezdících vlevo) a která sahá od místa vzdáleného 10 m za zornými body řidiče až k obzoru (obrázky 4 a 5).

U vozidel kategorie M₁ a vozidel kategorie N₁, jejichž maximální hmotnost nepřekračuje 2 t, musí být pole výhledu takové, aby řidič byl schopen vidět přinejmenším 4 m širokou rovinnou a vodorovnou část vozovky, která je ohraničena vlevo (u vozidel jezdících vpravo) nebo vpravo (u vozidel jezdících vlevo) rovinou rovnoběžnou se střední podélnou svislou rovinou vozidla a procházející krajním pravým (u vozidel jezdících vpravo) nebo levým bodem vozidla (u vozidel jezdících vlevo) a která sahá od místa vzdáleného 20 m za zornými body řidiče až k obzoru (viz obrázek 4).

U jiných vozidel než podle bodu 5.3.2.1 musí být pole výhledu takové, aby řidič byl schopen vidět přinejmenším 3,5 m širokou rovinnou a vodorovnou část vozovky, která je ohraničena vlevo (u vozidel jezdících vpravo) nebo vpravo (u vozidel jezdících vlevo) rovinou rovnoběžnou se střední podélnou svislou rovinou vozidla a procházející krajním pravým (u vozidel jezdících vpravo) nebo levým bodem vozidla (u vozidel jezdících vlevo) a která sahá od místa vzdáleného 30 m za zornými body řidiče až k obzoru.

Mimo to musí být vozovka řidičem viditelná v šíři 0,75 m, počínaje bodem vzdáleným 4 m směrem dozadu od svislé (příčné) roviny procházející zornými body řidiče (obrázek 5).

Pole výhledu musí být takové, aby řidič byl schopen vidět přinejmenším 12,5 m širokou rovinnou a vodorovnou část vozovky, která je ohraničena vlevo (u vozidel jezdících vpravo) nebo vpravo (u vozidel jezdících vlevo) rovinou rovnoběžnou se střední podélnou svislou rovinou vozidla a procházející krajním pravým (u vozidel jezdících vpravo) a krajním levým bodem vozidla (u vozidel jezdících vlevo) a která sahá přinejmenším od vzdálenosti 15 m do vzdálenosti 25 m za zornými body řidiče. Mimo to musí být vozovka řidičem viditelná v šíři 2,5 m, počínaje bodem vzdáleným 3 m směrem dozadu od svislé (příčné) roviny procházející zornými body řidiče (viz obrázek 6).

Pole výhledu musí být takové, aby řidič byl schopen vidět rovinnou a vodorovnou část vozovky podél boku vozidla ohraničenou těmito svislými rovinami (viz obrázky 7a a 7b):

rovinou rovnoběžnou se střední svislou podélnou rovinou vozidla, která prochází bodem vzdáleným 0,2 m od krajního pravého (u vozidel s levostranným řízením) nebo levého (u vozidel s pravostranným řízením) bodu kabiny;

v příčném směru rovinou rovnoběžnou s rovinou podle bodu 5.5.1 a vzdálenou od ní 1 m;

vzadu rovinou rovnoběžnou se svislou rovinou procházející zornými body řidiče a ležící 1,25 m za touto rovinou;

vpředu rovinou rovnoběžnou se svislou rovinou procházející zornými body řidiče a ležící 1 m před touto rovinou. Je-li svislá příčná rovina procházející přední hranou nárazníku vozidla vzdálena méně než 1 m před svislou rovinou procházející zornými body řidiče, pole výhledu se ohraničí touto rovinou (viz obrázek 7b).

U zpětných zrcátek skládajících se z více odrazných povrchů, které mají buď rozdílné zakřivení, nebo vzájemně vytvářejí zlom, musí alespoň jeden z odrazných povrchů poskytovat pole výhledu a mít rozměry (viz bod 2.2.2 přílohy II) uvedené pro třídu, k níž tato zrcátka náleží.

Zmenšení pole výhledu takovým zařízením, jako jsou opěrky hlavy, sluneční clony, stírače zadního skla, prvky vyhřívání zadního skla, je přípustné za předpokladu, že všechna tato zařízení společně nezpůsobí zmenšení předepsaného pole výhledu o více než 15 %.

Zakrytí výhledu se měří při nejnižší poloze opěrek hlavy a při sklopených slunečních clonách směrem dozadu.

U výše uvedených polí výhledu se neberou v úvahu překážky způsobené karoserií a některými jejími částmi, jako jsou dveřní kliky, obrysové svítilny, směrové svítilny, ukončení zadních nárazníků a součásti zařízení pro čištění odrazné plochy, pokud vyvolávají celkové zakrytí výhledu menší než 10 % předepsaného pole výhledu.

Pole výhledu se stanoví tak, že se v zorných bodech umístí výkonné světelné zdroje a měří se světlo dopadající na kontrolní svislou promítací plochu. Mohou se použít i jiné rovnocenné metody.