PŘÍLOHA A EVROPSKÝ SYSTÉM ÚČTŮ ESA 1995

OBSAH

Evropský systém národních a regionálních účtů (dále ESA 1995 nebo jen ESA) je mezinárodně porovnatelný účetní rámec pro systematický a podrobný popis celkového hospodářství (tj. regionu, země nebo skupiny zemí), jeho jednotlivých složek a jeho vztahů s ostatními hospodářskými celky.

ESA 1995 nahrazuje Evropský systém integrovaných hospodářských účtů vydaný v roce 1970 (ESA 1970; druhé, poněkud upravené vydání, vyšlo v roce 1978).

Systém ESA 1995 je plně v souladu s revidovanými celosvětově užívanými pravidly pro národní účetnictví, vydanými pod názvem Systém národních účtů (SNA 1993 nebo jen SNA; tato pravidla byla vytvořena pod společnou odpovědností a ve spolupráci OSN, MMF, Komise Evropských společenství, OECD a Světové banky). ESA se však více soustřeďuje na situaci a potřebu údajů v rámci Evropské unie. Stejně jako SNA je i ESA harmonizován s pojetími a tříděními používanými v mnoha ostatních společenských a ekonomických statistikách. Jde zejména o statistiku zaměstnanosti, statistiku průmyslu a statistiku zahraničního obchodu. ESA může tudíž sloužit jako centrální rámec při doporučeních pro společenské a ekonomické statistiky EU a jejích členských zemí.

ESA obsahuje dva hlavní soubory tabulek:

Sektorové účty poskytují systematický popis různých etap hospodářského procesu, jako je výroba, tvorba důchodů, znovurozdělování důchodů, užití důchodů a finanční a nefinanční akumulace v členění podle institucionálních sektorů. Sektorové účty rovněž zahrnují rozvahy, které popisují stavy aktiv, závazků a čistého jmění k začátku a ke konci účetního období.

Tabulky vstupů a výstupů a odvětvové účty popisují podrobněji výrobní proces (strukturu nákladů, vytvořený důchod a zaměstnanost) a toky zboží a služeb (produkci, dovoz, vývoz, konečnou spotřebu, mezispotřebu a tvorbu kapitálu podle skupin produkce).

ESA zahrnuje rovněž i pojmy obyvatelstva a zaměstnanosti(Viz kapitola 11 „Obyvatelstvo a vstupy práce“.). Toto pojetí je shodné jak pro sektorové účty, tak pro tabulky vstupů a výstupů.

ESA se neomezuje jen na roční národní účetnictví, nýbrž se používá i pro čtvrtletní účty(Viz kapitola 12 „Čtvrtletní hospodářské účty“.) a regionální účty(Viz kapitola 13 „Regionální účty“.).

ESA se může používat pro analýzu a zhodnocení:

• a) struktury celého národního hospodářství. Týká se to:
  • 1. přidané hodnoty a zaměstnanosti podle odvětví;
  • 2. přidané hodnoty a zaměstnanosti podle regionů;
  • 3. rozdělení důchodů podle sektorů;
  • 4. dovozu a vývozu podle skupin produktů;
  • 5. výdajů na konečnou spotřebu podle skupin produktů;
  • 6. tvorby fixního kapitálu a stavů fixního kapitálu podle odvětví;
  • 7. skladby stavů a toků finančních aktiv podle druhů aktiv a podle sektorů.
• b) určitých úseků nebo pohledů na celé národní hospodářství, jako jsou:
  • 1. bankovnictví a financování v národním hospodářství;
  • 2. úloha vládních institucí;
  • 3. hospodářství určité oblasti (ve srovnání s celým národním hospodářstvím).

Pro Evropskou unii a její členské státy mají údaje ze soustavy národních účtů velkou úlohu při formulování a sledování důsledků jejich sociální a hospodářské politiky.

Dále existují některé velmi důležité zvláštní případy použití:

• a) pro sledování a řízení evropské měnové politiky: kriteria sbližování pro Evropskou měnovou unii byla definována z hlediska údajů národních účtů (vládní deficit, vládní dluh a HDP);
• b) pro poskytování finanční podpory regionům uvnitř EU: výdaje pro strukturální fondy EU se zčásti odvozují z údajů regionálních národních účtů;
• c) pro stanovení vlastních zdrojů EU. Ty jsou závislé na údajích z národních účtů třemi způsoby:
  • 1. celkové zdroje EU se určují jako procentní podíl z hrubého národního produktu (HNP) jednotlivých členských zemí;
  • 2. třetí vlastní zdroj EU se tvoří z vlastních zdrojů DPH. Příspěvky členských států do tohoto zdroje jsou ve velké míře ovlivněny údaji z národních účtů, protože těch se používá k výpočtu průměrné sazby DPH;
  • 3. relativní výše příspěvků členských zemí pro čtvrtý vlastní zdroj EU je založena na jejich hrubém národním produktu.

Pro zajištění dobré rovnováhy mezi potřebami údajů a možnostmi poskytování údajů je pojetí systému ESA charakterizováno osmi charakteristikami. Je:

• a) mezinárodně slučitelné;
• b) harmonizované s ostatními sociálními a hospodářskými statistikami;
• c) sourodé;
• d) sestavitelné;

Pojmy jsou mezinárodně slučitelné, neboť:

• a) pro členské státy Evropské unie je ESA normou pro poskytování údajů z národních účtů pro všechny mezinárodní organizace. Pouze v národních publikacích není přísné dodržování pravidel ESA povinné;
• b) pojetí ESA je po všech stránkách harmonizováno s pojetím celosvětových pravidel pro národní účetnictví, tj. SNA.

Mezinárodní slučitelnost pojetí je pro porovnání statistik za různé země rozhodující.

Pojetí je harmonizováno s pojetím v ostatních sociálních a hospodářských statistikách, protože:

• a) ESA používá mnoho metodik a klasifikací (např. NACE Rev. 2), které se rovněž používají v ostatních sociálních a hospodářských statistikách členských států Evropské unie, např. ve statistice zpracovatelského průmyslu, ve statistice zahraničního obchodu a statistice zaměstnanosti; metodické rozdíly byly omezeny na minimum. Dále jsou tato pojetí a klasifikace Evropské unie rovněž harmonizována s metodikou a klasifikacemi používanými ve Spojených národech;
• b) stejně jako SNA je pojetí ESA také harmonizováno s pojetím v důležitých mezinárodních pravidlech pro některé ostatní úseky ekonomických statistik, zejména s příručkou pro platební bilanci (BPM) Mezinárodního měnového fondu (MMF), pro vládní finanční statistiku MMF (GFS) a pro statistiku příjmů OECD a s usneseními MOP o pojetí zaměstnanosti, odpracovaných hodin a nákladů práce.

Tato harmonizace s ostatními sociálními a hospodářskými statistikami široce napomáhá vzájemnému propojení a porovnatelnosti uvedených údajů. Důsledkem je to, že údaje v národních účtech mohou být sestaveny lépe. Dále mohou být informace obsažené v těchto zvláštních statistikách lépe vztahovány k celkovým statistickým údajům za národní hospodářství, tj. k údajům z národních účtů, jako je hrubý národní produkt nebo přidaná hodnota podle odvětví a podle sektorů.

Rovnice v účetním rámci prosazují sourodost pojetí používaného k popisu různých částí hospodářského procesu (výroby, rozdělení důchodů, užití důchodů, akumulace). Výsledkem této vnitřní sourodosti je, že statistiky z různých částí účetního rámce mohou být navzájem účelně porovnávány. Mohou se tak počítat například tyto poměrové ukazatele:

• a) údaje o produktivitě, jako je přidaná hodnota připadající na odpracovanou hodinu (tento údaj vyžaduje sourodost mezi pojetí m přidané hodnoty a odpracovaných hodin);
• b) disponibilní národní důchod na obyvatele (tento poměr vyžaduje sourodost mezi pojetím disponibilního národního důchodu a obyvatelstva);
• c) tvorba fixního kapitálu jako procentní podíl ze stavu fixního kapitálu (to vyžaduje sourodost mezi definicemi uvedených toků a stavů);
• d) procentní podíl vládního deficitu a dluhu na hrubém domácím produktu (tyto údaje vyžadují sourodost mezi pojetím vládního deficitu, vládního dluhu a hrubého domácího produktu).

Tato vnitřní sourodost v pojetí rovněž dovoluje, aby některé odhady byly odvozeny jako reziduální položky, např. Úspory mohou být odhadnuty jako rozdíl mezi disponibilním důchodem a výdaji na konečnou spotřebu(Viz kapitola 8 „Posloupnost účtů a vyrovnávací položky“.).

Pojmy ESA jsou operativního charakteru, neboť jsou navrhovány tak, aby byly měřitelné. Operativní charakter pojmů se projevuje několika způsoby:

• a) některé činnosti nebo položky se musí popisovat pouze v případě, že jejich velikost je významná. Týká se to například výroby výrobků ve vlastní režii domácností: tkaní látek a hrnčířská výroba nemusí být sledovány jako výroba, protože tyto typy výroby se pro země Evropské unie považují za nevýznamné. V jiném případě drobné ne příliš drahé nástroje a nářadí jsou sledovány jako tvorba fixního kapitálu pouze v případě, kdy výdaje na takovéto předměty dlouhodobé spotřeby přesahují částku 500 ECU (v cenách roku 1995) za jednotku (nebo v případě nákupu většího množství předmětů je to výše částky za celé nakoupené množství); pokud uvedené výdaje nedosahují této hranice, jsou sledovány jako mezispotřeba;
• b) některé metodické pojmy jsou doprovázeny jasným návodem, jak je odhadovat. Například pro definování spotřeby kapitálu se doporučuje použití lineárních odpisů a pro odhad stavů fixního kapitálu se doporučuje metoda průběžné inventarizace. Jiným případem je ocenění pro výrobu ve vlastní režii: v zásadě by tato produkce měla být oceněna v základních cenách, ale pokud je to nutné, mohou být základní ceny odhadnuty načítáním příslušných nákladových druhů;
• c) byly přijaty některé zjednodušující dohody. Například podle dohody se všechny kolektivní služby poskytované vládou zahrnují do výdajů na konečnou spotřebu;
• d) pojetí je v souladu s pojetím sociálních a hospodářských statistik, které se využívají jako vstupy pro sestavování národních účtů.

Přesto však zároveň není vždy snadné toto pojetí zavést, neboť se obvykle liší v některých bodech od pojetí používaného v administrativních zdrojích údajů. Týká se to podnikového účetnictví, údajů o různých typech daní (DPH, daní z příjmů u fyzických osob, daní na dovoz atd.), údajů o sociálním pojištění a údajů z bankovní ho dohledu a dohledu nad pojišťovnami. Tyto administrativní údaje se často používají jako vstupní údaje pro sestavení národních účtů. Musí být tedy transformovány tak, aby byly v souladu s ESA.

Pojetí ESA se obvykle liší v některých bodech od svých administrativních protějšků, neboť:

• a) administrativní pojetí je v jednotlivých zemích odlišné. Mezinárodní slučitelnosti prostřednictvím administrativního pojetí nemůže být dosaženo;
• b) administrativní pojetí se v průběhu času mění, takže při použití administrativního pojetí nelze dosáhnout srovnatelnosti v časových řadách;
• c) pojetí, na nichž jsou založeny zdroje administrativních údajů, nejsou navzájem v souladu. Přitom však propojení a srovnatelnost údajů, které jsou rozhodující při sestavování údajů pro národní účty, jsou možné pouze tehdy, jsou-li jednotlivá pojetí sourodá;
• d) administrativní pojetí není obvykle nejvhodnější pro ekonomickou analýzu a hodnocení hospodářské politiky.

Přesto však někdy administrativní zdroje údajů vyhovují potřebám národních účtů i pro ostatní statistiky velmi dobře, neboť:

• a) pojetí a třídění původně určené pro statistické účely může být také přizpůsobeno pro administrativní účely, např. třídění výdajů vládních institucí podle účelu;
• b) administrativní zdroje údajů mohou být odvozeny z některých údajů pro statistiku; to platí například pro soustavu Intrastat pro poskytování informací o dodávkách zboží mezi členskými státy Evropské unie.

Hlavní pojmy ESA jsou uznávány a ustáleny pro dlouhé časové období, neboť:

• a) byly schváleny jako mezinárodní standard pro příští desetiletí;
• b) v dále uvedených mezinárodních pravidlech pro národní účetnictví se stěží bude měnit většina základních pojmů.

Tato pojmová návaznost omezuje potřebu přepočítávat časové řady a učit se novému pojetí. Dále omezuje ovlivnitelnost metodiky z hlediska vnitrostátních a mezinárodních politických tlaků. Z toho důvodu mohou údaje z národních účtů sloužit jako objektivní údajová základna pro hospodářskou politiku a analýzy po celá desetiletí.

Pojetí ESA se soustřeďuje na popis hospodářského procesu v hodnotovém zřetelně pozorovatelném vyjádření. Ve většině případů platí, že se neberou v úvahu stavové a tokové veličiny, které nejsou okamžitě zjistitelné v peněžním vyjádření nebo které nemají jasně stanovené peněžní protipoložky.

Tato zásada není dodržována přísně, protože by se mělo přihlížet k požadavku sourodosti a k náročnému charakteru získávání různých údajů. Například pro dosažení sourodosti je nutné, aby hodnota kolektivních služeb poskytovaných vládními institucemi byla sledována jako výstup, protože vládními institucemi placené náhrady zaměstnancům a nákupy všech druhů výrobků a služeb jsou snadno zjistitelné v peněžním vyjádření.

Dále pro účely ekonomické analýzy a politiky zvyšuje sledování kolektivních služeb vládních institucí ve vztahu k ostatním částem národního hospodářství účelnost národních účtů jako celku.

Rozsah pojetí ESA můžeme ukázat, vezmeme-li v úvahu některé důležité mezní případy.

Do vymezení výroby v ESA patří tyto případy (viz odstavce 3.07 až 3.09):

• a) poskytování individuálních a kolektivních služeb vládními institucemi;
• b) poskytování služeb bydlení ve vlastní režii vlastníky domů nebo bytů;
• c) produkce pro vlastní konečnou spotřebu, např. zemědělských produktů;
• d) stavební práce ve vlastní režii včetně individuální bytové výstavby;
• e) poskytování služeb placeným domácím personálem;
• f) chov ryb v rybářských farmách;
• g) protiprávní produkce, např. prostituce a výroba drog;
• h) výroba, z níž výnosy nejsou plně přiznány daňovým úřadům, jako např. ilegální výroba textilu.

Do vymezené výroby nepatří:

• a) domácí a osobní služby, pokud jsou poskytovány a spotřebovány uvnitř téže domácnosti, například úklid a čištění, příprava jídel nebo péče o nemocné či starší osoby;
• b) služby poskytované dobrovolníky, které nevedou k výrobě výrobků, například ošetřování a úklid bez placení;
• c) přirozený přírůstek ryb na otevřených mořích.

Obecně je možno říci, že ESA zaznamenává veškeré výstupy, které jsou výsledkem výroby v rámci vymezení výroby. Přesto však existují některé zvláštní výjimky z tohoto pravidla:

• a) nejsou zaznamenány výstupy pomocných činností; veškeré vstupy spotřebované v pomocných činnostech — materiál, práce, spotřeba fixního kapitálu atd. — se chápou jako vstupy do hlavní nebo vedlejší činnosti, jíž slouží;
• b) výstupy produkce pro mezispotřebu v téže místní činnostní jednotce (ČJ, viz odstavec 1.29) se nezaznamenávají; ale veškeré výstupy produkce pro ostatní místní ČJ patřící do stejné institucionální jednotky se zaznamenávají jako výstupy.

Z účetní logiky ESA vyplývá, že pokud se činnosti posuzují jako výroba a jejich výstupy se mají zaznamenávat, pak odpovídající důchod, zaměstnanost, konečná spotřeba atd. se mají rovněž zaznamenat. Například protože poskytování služeb bydlení ve vlastní režii u vlastníků obydlí je sledováno jako výroba, tak také musí být sledován i důchod a výdaje na konečnou spotřebu, které se vyskytují u těchto vlastníků. Naopak když některé činnosti nejsou sledovány jako výroba: služby v domácnostech poskytované a spotřebované v téže domácnosti netvoří důchod ani výdaje na konečnou spotřebu a podle pojetí ESA se jich netýká ani zaměstnanost.

ESA rovněž obsahuje mnoho zavedených pojetí, například:

• a) ocenění výstupů vládních institucí;
• b) ocenění výstupů pojišťovacích služeb a nepřímo měřených finančních zprostředkovatelských služeb;
• c) zachycení všech kolektivních služeb poskytovaných vládními institucemi jako výdajů na konečnou spotřebu a ne jako mezispotřeby;
• d) zachycení užití nepřímo měřených finančních zprostředkovatelských služeb jako mezispotřeby fiktivního sektoru nebo fiktivního odvětví.

Systém ESA je víceúčelový: pro celou řadu použití je metodika ESA přijatelná, ačkoliv může vyžadovat pro některé případy použití určité doplnění (viz odstavec 1.18).

Podrobnosti v metodickém rámci ESA nabízejí příležitost pro jeho pružné využívání: některé pojmy se výslovně v ESA nevyskytují, ale přesto z ní mohou být snadno odvozeny. Například přidanou hodnotu v nákladech výrobních činitelů lze odvodit odečtením ostatních čistých daní na výrobu od přidané hodnoty v základních cenách. Jiným příkladem je vytvoření nových sektorů přeskupením subsektorů definovaných v rámci ESA.

Pružné použití je také umožněno zavedením dodatečných kriterií, která nejsou v rozporu s logikou systému. Takovým kritériem by například mohl být rozsah zaměstnanosti u výrobních jednotek nebo velikost důchodů u domácností. U zaměstnanosti může být zavedeno další třídění podle úrovně vzdělání, podle věku a podle pohlaví.

Toto pružné použití může být začleněno do matice sociálního účetnictví (SAM). SAM je maticové zobrazení, které vytváří propojení mezi tabulkami dodávek a užití a sektorovými účty (viz odstavce 8.133 až 8.155). SAM obvykle poskytuje dodatečné informace o úrovni a struktuře (ne)zaměstnanosti pomocí dalšího rozčlenění náhrad zaměstnancům podle typů zaměstnaných osob. Toto další členění se používá jak pro využití práce podle odvětví, jak je zobrazeno v tabulkách užití, tak pro nabídku práce podle sociálně ekonomických podskupin, jak je zobrazeno na účtu rozdělení prvotních důchodů pro subsektory sektoru domácností. Tímto způsobem se zobrazuje dodávka a užití různých kategorií práce systematicky.

Pro potřebu určitých údajů je nejlepším řešením sestavit samostatné satelitní účty. Týká se to například údajů potřebných pro:

• a) analýzu významu cestovního ruchu v národním hospodářství;
• b) analýzu nákladů a financování zdravotní péče;
• c) analýzu významu výzkumu a vývoje a lidského potenciálu pro národní hospodářství;
• d) analýzu příjmů a výdajů domácností na základě mikroekonomického pojetí příjmů a výdajů;
• e) analýzu vzájemných vztahů mezi životním prostředím a hospodářstvím;
• f) analýzu výroby v rámci domácností;
• g) analýzu změn v sociálním zabezpečení;
• h) analýzu rozdílů mezi národními účty a údaji z podnikového účetnictví a jejich vlivu na kapitálový a měnový trh;

Satelitní účty mohou sloužit pro takové potřeby údajů:

• a) zobrazením více podrobných údajů tam, kde je to nutné, a vynecháním nadbytečných podrobností;
• b) rozšířením rozsahu účetního rámce připojením informací v nepeněžním vyjádření, například o údaje o znečišťování a o aktivech na ochranu životního prostředí;
• c) změnou některých základních pojetí, například rozšířením pojetí tvorby kapitálu o částku výdajů na výzkum a vývoj nebo o výdaje na vzdělávání.

Důležitým rysem satelitních účtů je to, že v zásadě všechna základní pojetí a třídění standardního rámce jsou zachována. Změny v základním pojetí jsou zaváděny pouze v případě, že zvláštní cíle satelitních účtů nezbytně vyžadují modifikaci. V takových případech by satelitní účty rovněž měly zahrnovat tabulku zobrazující propojení mezi hlavními ukazateli satelitního účtu a odpovídajícími ukazateli standardního rámce. Tímto způsobem si standardní rámec udržuje svoji úlohu doporučeného rámce a současně opravňuje k provedení určitých změn.

Standardní rámec nevěnuje mnoho pozornosti stavům a tokům, které nelze snadno pozorovat v peněžním vyjádření (nebo bez jasně stanovené protipoložky v peněžním vyjádření). Vzhledem k povaze takových stavových a tokových veličin obvykle také dobře slouží pro analýzu sestavování statistik v nepeněžním vyjádření, např.:

• a) výroba v rámci domácnosti může být nejsnadněji popsána pomocí hodin, kterých by bylo využito na jiný účel;
• b) vzdělávání může být popsáno ve vztahu k typu vzdělávání, počtu žáků, průměrnému počtu let vzdělávání nutných k získání vysokoškolského diplomu atd.;
• c) vliv znečišťování lze nejlépe popsat ve vztahu ke změnám počtu žijících odrůd, ke stavu lesa, objemu odpadu, množství kysličníku uhelnatého a radiace atd.

Satelitní účty nabízejí možnost propojit takovéto statistiky v nepeněžním vyjádření se standardním rámcem národních účtů. Toto propojení je možné tak, že pro ty statistiky v nepeněžním vyjádření se co nejvíce využívají klasifikace používané ve standardním rámci, například klasifikace podle typů domácností nebo klasifikace podle odvětví. Tímto způsobem lze dosáhnout harmonizace rozšířeného rámce. Uvedený rámec může sloužit jako údajová základna pro analýzu a vyhodnocení všech druhů vzájemného působení mezi proměnnými ve standardním rámci a odpovídajícími proměnnými v rozšířené části.

Standardní rámec a jeho hlavní souhrnné ukazatele nepopisují změny v blahobytu. Rozšířené účty mohou být navrženy tak, aby zahrnovaly také imputované peněžní hodnoty, jako například:

• a) domácí a osobní služby vytvářené a spotřebovávané v rámci téže domácnosti;
• b) změny v rozsahu volného času;
• c) výhody a nevýhody života ve městě;
• d) nerovnosti v rozdělování důchodů mezi lidmi.

Mohou rovněž přeřadit např. nezbytně nutné konečné výdaje (např. na obranu) do mezispotřeby, tj. do výdajů, které nepřispívají ke zvýšení životní úrovně. Podobně škody způsobené povodněmi a ostatními přírodními pohromami by mohly být zatříděny jako mezispotřeba, která snižuje životní úroveň.

Takovýmto způsobem je možné zkonstruovat velmi hrubý a velmi nedokonalý ukazatel změn životní úrovně obyvatel. Avšak životní úroveň má mnoho rozměrů, z nichž většina není právě nejlépe vyjádřena penězi. Lepším řešením pro měření životní úrovně by proto bylo použít pro každý rozměr samostatný ukazatel a jednotky měření. Ukazatelem mohou být například dětská úmrtnost, očekávaná délka života, gramotnost dospělých a národní důchod na obyvatele. Tyto ukazatele by mohly být zahrnuty do satelitního účtu.

Pro získání harmonizovaného, mezinárodně porovnatelného rámce se v ESA nepoužívá administrativních přístupů. Nicméně pro všechny účty národních účtů může být získávání čísel založených na administrativním pojetí velmi užitečné. Například pro odhady daňových výnosů se požadují statistiky zdanitelných důchodů. Tyto statistiky mohou být poskytovány provedením určitých úprav ve statistice národních účtů.

Podobný přístup by mohl být zvolen pro některá pojetí užívaná v národní hospodářské politice, například pro:

• a) pojetí inflace užívané pro zvyšování důchodů, dávek v nezaměstnanosti nebo platů státních zaměstnanců;
• b) pojetí daní, sociálních příspěvků, vládního a kolektivního sektoru, užívaného v diskusi o optimální velikosti kolektivního sektoru;
• c) pojetí „strategických“ sektorů či odvětví užívaných v národohospodářské politice nebo v hospodářské politice EU;
• d) pojetí „podnikatelských“ investic užívané v národohospodářské politice.

Satelitní účty nebo zjednodušeně dodatkové tabulky mohou uspokojovat takové potřeby údajů, obvykle specifické na národní úrovni.

ESA (ESA 1995) je plně v souladu s revidovaným Systémem národních účtů (SNA 1993), který poskytuje pravidla pro národní účetnictví pro všechny země světa. Přesto však existuje několik rozdílů mezi ESA 1995 a SNA 1993:

• a) rozdíly ve způsobu popisu:
  • 1. v ESA jsou některé samostatné kapitoly o transakcích s produkty, rozdělovacích a finančních transakcích. Naopak v SNA se tyto transakce vysvětlují v sedmi kapitolách uspořádaných podle účtů, například v kapitolách o účtu produkce, o účtu prvotního rozdělení důchodů, o kapitálovém účtu a o účtu zbytku světa;
  • 2. ESA popisuje pojetí poskytováním definic a výčtem toho, co se zahrnuje a co se vylučuje; SNA obvykle popisuje pojetí obecněji a snaží se také vysvětlit racionální opodstatnění přijaté konvence;
  • 3. ESA rovněž zahrnuje kapitoly o regionálních a čtvrtletních účtech;
  • 4. SNA zahrnuje také kapitolu o satelitních účtech.
• b) pojetí ESA je v některých případech specifičtější a přesnější, než v SNA, např.:
  • 1. SNA neobsahuje velmi přesné definice pro rozlišení toho, co je tržní, pro vlastní použití a ostatní netržní pro institucionální jednotky a místní ČJ a pro jejich produkci. Z toho vyplývá, že ocenění produkce a třídění podle sektorů není definováno dostatečně přesně. V ESA je proto navíc zavedeno několik zvláštních klasifikací a pro některé zvláštní případy je doporučeno kritérium, podle něhož prodej tržního výrobce musí pokrývat alespoň 50 % výrobních nákladů (viz tabulka 3.1);
  • 2. ESA stanoví určité mezní hodnoty, například pro zařazování drobných nástrojů a nářadí do mezispotřeby;
  • 3. ESA předpokládá, že několik typů produktů z výroby domácností jako tkaní látek a výroba nábytku není v rámci členských zemí EU významných, a tudíž nemusí být sledovány;
  • 4. ESA explicitně odkazuje na zvláštní institucionální uspořádání v Evropské unii, jako je systém Intrastat pro sledování toků zboží uvnitř Evropské unie a pro stanovení příspěvků členských států do Evropské unie;
  • 5. ESA obsahuje klasifikace specifické pro Evropskou unii, např. CPA pro komodity a NACE Rev. 2 pro odvětví (specifické, ale harmonizované s odpovídajícími klasifikacemi OSN);
  • 6. ESA zahrnuje dodatečné třídění pro všechny zahraniční transakce: měly by být rozděleny na transakce mezi rezidenty Evropské unie a transakce s rezidenty třetích zemí.

Systém ESA může být specifičtější než systém SNA, protože ESA se vztahuje v prvé řadě na členské země Evropské unie. Pro potřeby údajů pro Evropskou unii by měl být systém ESA také specifičtější.

ESA 1995 se liší ESA 1970 rozsahem i pojetím od. Většina rozdílů odpovídá rozdílům mezi SNA 1968 a SNA 1993. Mezi největší rozdíly v rozsahu patří:

• a) zahrnutí rozvah;
• b) zahrnutí ostatních změn účtů aktiv, tj. zavedení pojetí ostatních změn v množství, fiktivního zisku nebo ztráty z držby a skutečného zisku nebo ztráty z držby;
• c) zavedení subsektorů v sektoru domácností;
• d) zavedení nového pojetí konečné spotřeby: skutečná konečná spotřeba;
• e) zavedení nového pojetí cenově upravených důchodů: skutečný národní disponibilní důchod;
• f) zahrnutí pojmu parita kupní síly.

Mezi hlavní rozdíly v metodice patří:

• a) literární a umělecká práce (psaní knih, skládání hudby) se nyní považují za výrobu; platby za literárně umělecká díla jsou tudíž platbami za služby a ne důchodem z vlastnictví;
• b) ocenění produkce pojišťovacích služeb se v některých ohledech změnilo, například výnosy z pojistných technických rezerv jsou nyní brány v úvahu při oceňování produkce neživotního pojištění;
• c) podrobnější zacházení s obchodními a dopravními přirážkami;
• d) zavedení řetězení pro výpočet stálých cen;
• e) bylo zavedeno pojetí finančního leasingu (SNA 1968 a ESA 1970 zahrnovaly pouze pojetí operativního leasingu);
• f) výdaje na průzkum nerostných ložisek a na počítačové programové vybavení se nyní zaznamenávají jako tvorba kapitálu (namísto v mezispotřebě);
• g) spotřeba kapitálu by měla být sledována i za infrastrukturní díla vládních institucí (silnice, hráze, atd.);
• h) identifikace nových finančních nástrojů, jako jsou dohody o zpětném odkupu a deriváty finančních nástrojů, jako jsou opce;

Existují také rozdíly, které nevyplývají ze změn v SNA, např.:

• a) zavedení tabulek dodávek a užití (byly již zahrnuty v SNA 1968);
• b) zavedení některých mezních hodnot a odkazů na určité institucionální uspořádání v rámci EU (viz odst. 1.24);
• c) jednoznačná volba ve prospěch ocenění produkce v základních cenách (ESA 1970, SNA 1968 a SNA 1993 rovněž připouštějí ocenění v cenách výrobců);
• d) zavedení pojmu ekonomicky aktivní obyvatelstvo a nezaměstnanost (toto pojetí není obsaženo v SNA 1968 a v SNA 1993).

Hlavní rysy systému jsou:

• a) statistické jednotky a jejich seskupování;
• b) toky a stavy;
• c) soustava účtů a souhrnných ukazatelů;
• d) soustava tabulek vstupů a výstupů.

Charakteristickým rysem systému je používání dvou typů jednotek a dvou způsobů rozdělení hospodářství, které jsou zcela rozdílné a slouží samostatným analytickým účelům.

Pro popis důchodů, výdajů, finančních toků a rozvahy systém seskupuje institucionální jednotky do sektorů na základě jejich hlavních funkcí, chování a cílů.

K popisu procesů výroby a pro analýzy vstupů a výstupů systém seskupuje místní ČJ do odvětví podle jejich typů činnosti. Činnost je charakterizována vstupem produktů, procesem výroby a produkcí komodit.

Institucionální jednotky jsou ekonomické subjekty, které jsou schopné vlastnit výrobky a aktiva, vstupovat do závazků a zapojují se samostatně do hospodářských činností a transakcí s ostatními jednotkami na svůj účet. Pro účely systému jsou institucionální jednotky seskupeny do pěti vzájemně se vylučujících institucionálních sektorů skládajících se z těchto typů jednotek:

• a) nefinanční podniky;
• b) finanční instituce;
• c) vládní instituce;
• d) domácnosti;
• e) neziskové instituce sloužící domácnostem.

Těchto pět sektorů dohromady představuje celkové hospodářství. Každý sektor je dále rozdělen na subsektory. Systém je vytvářen tak, aby za každý sektor, případně subsektor, pokud je to žádoucí, stejně jako pro celé hospodářství, mohla být sestavena úplná soustava tokových účtů a rozvah.

Většina institucionálních jednotek provozuje ve své rolu výrobců více než jednu činnost; pro zdůraznění technicko-ekonomických vztahů musí být rozděleny s ohledem na typ činnosti.

Pokud jde o přístup k provozu, je záměrem, aby tento požadavek splňovaly místní činnostní jednotky. Místní ČJ seskupuje všechny části institucionální jednotky jakožto výrobce, které jsou umístěny na jednom místě nebo těsně přilehlých místech a která přispívají k výkonu činnosti na úrovni třídy (čtyřmístný číselní kód) NACE Rev. 2.

V zásadě musí být registrováno tolik místních činnostních jednotek, kolik je vedlejších činností; pokud však účetní doklady nutné k popisu takovýchto činností nejsou k dispozici, může místní činnostní jednotka zahrnovat jednu nebo více vedlejších činností.

Skupina místních ČJ provozujících stejný nebo podobný druh činnosti tvoří odvětví.

Mezi institucionálními jednotkami a místními ČJ existují vztahy podřízenosti. Institucionální jednotka zahrnuje jednu nebo více celých místních ČJ; místní ČJ patří pouze do jedné institucionální jednotky.

Pro jemnější analýzy výrobního procesu se užívá analytická výrobní jednotka. Tato jednotka, která není zjistitelná (kromě případu místní ČJ, která vyrábí pouze jeden druh produktu), je jednotkou homogenní produkce, definovanou tak, že nemá žádné vedlejší činnosti. Seskupení těchto jednotek tvoří homogenní odvětví.

Národní hospodářství celkem je definováno ve vztahu k rezidentským jednotkám. Jednotka je rezidentskou jednotkou země, pokud je její ekonomický zájem soustředěn na ekonomickém území této země — tj. pokud se po delší dobu (jeden rok nebo více ) zabývá hospodářskými činnostmi na tomto území. Institucionální sektory zmíněné výše jsou skupinami rezidentských institucionálních jednotek.

Rezidentské jednotky se účastní transakcí s nerezidentskými jednotkami (tj. jednotkami, které jsou rezidenty v jiných národních hospodářstvích). Tyto transakce jsou zahraničními transakcemi hospodářství a jsou seskupeny v účtu zbytku světa. Takže ve struktuře soustavy účtů hraje zbytek světa podobnou roli jako ostatní institucionální sektory, ačkoliv nerezidentské jednotky jsou sem začleněny pouze tehdy, účastní-li se transakcí s rezidentskými institucionálními jednotkami. V důsledku toho je z hlediska třídění připojena na konec klasifikace sektorů zvláštní položka pro zbytek světa.

Fiktivní rezidentské jednotky, se kterými se v systému zachází jako s institucionálními jednotkami, jsou definovány jako:

• a) ta část nerezidentských jednotek, která soustřeďuje ekonomický zájem na území dané země (tj. ve většině případů tehdy, pokud se účastní hospodářských transakci rok nebo více nebo když provádí stavební činnost po dobu kratší než jeden rok, ale výsledkem této činnosti je tvorba hrubého fixního kapitálu);
• b) nerezidentské jednotky, které vlastní půdu nebo budovy na území dané země, ale pouze ve vztahu k transakcím, které se týkají této půdy nebo budov.

Systém zaznamenává dva základní druhy informací: toky a stavy. Toky se vztahují na působení a na následky událostí, které se vyskytly v daném časovém období, zatímco stavy se vztahují na postavení k určitému časovému okamžiku.

Toky odrážejí tvorbu, přeměnu, výměnu, převod nebo zánik hospodářské hodnoty.Týkají se změn v hodnotě aktiv nebo závazků institucionální jednotky. Ekonomické toky jsou dvojího druhu: transakce a ostatní změny aktiv. Transakce se objevují ve všech účtech a tabulkách, kde se toky vyskytují, kromě účtu ostatních změn aktiv a pasiv a účtu přecenění. Ostatní změny aktiv se objevují pouze na těchto dvou účtech.

Základních transakcí a ostatních toků je bezpočet. Systém je seskupuje do poměrně malého počtu typů podle jejich povahy.

Transakce je ekonomický tok, který představuje vzájemné působení mezi institucionálními jednotkami podle vzájemné dohody nebo činnost v rámci institucionální jednotky, kterou je užitečné považovat za transakci často proto, že jednotka působí ve dvou rozdílných funkcích. Je vhodné rozdělit transakce do čtyř hlavních skupin:

• a) transakce s produkty: které popisují původ (tuzemskou produkci nebo dovoz) a užití (mezispotřebu, konečnou spotřebu, tvorbu kapitálu nebo vývoz) produktů(Viz kapitola 3 „Transakce s produkty“.).
• b) rozdělovací transakce: které popisují rozdělování přidané hodnoty vytvořené při výrobě zaměstnancům, kapitálu a vládním institucím, a znovurozdělení důchodů a majetku (daně z příjmu a majetkové daně a ostatní transfery)(Viz kapitola 4 „Rozdělovací transakce“.).
• c) finanční transakce: které popisují čisté pořízení finančních aktiv nebo čistý vstup do závazků pro každý typ finančních nástrojů. Takové transakce se často objevují jako protipoložka nefinančních transakcí, ale mohou se také objevit jako transakce týkající se pouze finančních nástrojů(Viz kapitola 5 „Finanční transakce“.).
• d) transakce nezahrnuté do tří výše uvedených skupin: spotřeba fixního kapitálu a čisté pořízení nevyráběných nefinančních aktiv(Viz kapitola 6 „Ostatní toky“.).

Většina transakcí představuje vzájemné působení mezi dvěma nebo více institucionálními jednotkami. Přesto však systém zachycuje některé činnosti uvnitř institucionálních jednotek jako transakce. Účelem zápisu těchto transakcí uvnitř jednotek je podat analyticky více využitelný obraz produkce, konečného užití a nákladů.

Spotřeba fixního kapitálu, která je zachycena v systému jako náklad, je důležitou transakcí uvnitř jednotky. Většina ostatních transakcí uvnitř jednotek jsou transakce s produkty obvykle sledovanými, pokud institucionální jednotky vystupují jak jako výrobci, tak i koneční spotřebitelé výrobků a rozhodnou se, že spotřebují něco z produkce, kterou samy vyrobily. Týká se to často domácností a vládních institucí.

Zaznamenává se veškerá produkce užitá pro konečné užití v rámci téže institucionální jednotky. Produkce ve vlastní režii užitá na mezispotřebu v téže institucionální jednotce se sleduje pouze v případě, kdy výroba a mezispotřeba se vyskytnou v rozdílných místních činnostních jednotkách v rámci téže institucionální jednotky. Produkce vyrobená a užitá na mezispotřebu v rámci téže místní činnostní jednotky se nezaznamenává.

Většina transakcí sledovaných v systému jsou peněžní transakce, kdy zúčastněné jednotky platí nebo získávají platby nebo vstupují do závazků nebo získávají aktiva určená v měnových jednotkách.

Transakce, které nezahrnují výměnu za hotovost nebo za aktiva či závazky označené v měnových jednotkách, jsou nepeněžní transakce. Transakce uvnitř jednotky jsou obvykle nepeněžní transakce. Nepeněžní transakce týkající se více než jedné institucionální jednotky se vyskytují mezi transakcemi s výrobky (barterová výměna zboží), rozdělovacími transakcemi (odměny v naturáliích, naturální transfery atd.) a jinými transakcemi (barterová výměna nevyrobených nefinančních aktiv).

Systém zaznamenává všechny transakce v peněžním vyjádření. Hodnoty, které mají být zaznamenány za nepeněžní transakce, musí být tudíž měřeny nepřímo anebo odhadovány jinak.

Transakce týkající se více než jedné jednotky jsou transakcemi buď „něco za něco“ nebo „něco za nic“. Ty první jsou výměnou mezi institucionálními jednotkami, například získání zboží, služeb nebo aktiv za protihodnotu, například peníze. Ty druhé jsou obvykle platbami v hotovosti nebo v naturální formě z jedné institucionální jednotky do druhé bez protihodnoty. Transakce „něco za něco“ se vyskytují ve všech čtyřech skupinách transakcí, zatímco transakce „něco za nic“ se vyskytují hlavně mezi rozdělovacími transakcemi, například ve formě daní, dávek sociální výpomoci nebo darů.

Systém zachycuje většinu transakcí přímo; to znamená, že transakce se zaznamenávají tak, jak se objevují v zúčastněných jednotkách. Přesto však některé transakce jsou znovu přetříděny, aby jasněji ukázaly hospodářské vztahy, na nichž jsou založeny. Transakce mohou být přeskupeny třemi způsoby: přesměrováním, rozdělením a rozpoznáním hlavního účastníka transakce.

Transakce, které se jeví zúčastněné jednotce, jako uskutečněná přímo mezi jednotkou A a C, může být zaznamenána, jako že se uskutečňuje nepřímo prostřednictvím třetí jednotky B. Tudíž jediná transakce mezi A a C je zaznamenána jako dvě transakce: jedna mezi A a B a jedna mezi B a C. V tomto případě je transakce přesměrování.

Dobře známým příkladem přesměrování jsou příspěvky na sociální pojištění placené přímo zaměstnavatelem do sociálních pojišťovacích fondů. V systému se zaznamenávají tyto platby jako dvě transakce: zaměstnavatelé platí příspěvky zaměstnavatelů na sociální pojištění zaměstnancům a zaměstnanci platí tytéž příspěvky do sociálních pojišťovacích fondů. Jako u každého přesměrování je účelem přesměrování sociálních příspěvků zaměstnavatelů zdůraznit hospodářskou podstatu, na níž transakce spočívá. V tomto případě to znamená ukázat zaměstnavatelovy příspěvky na sociální zabezpečení jako příspěvky placené ve prospěch zaměstnanců.

Jiným typem přesměrování jsou změny u transakcí, zachycené jako uskutečněné mezi dvěma nebo více institucionálními jednotkami, ačkoliv se u účastníků nevyskytuje žádná transakce. Příkladem je zacházení se získáním důchodů z vlastnictví za jisté pojišťovací fondy, které si ponechají v držení pojišťovny. Systém zachycuje tento důchod z vlastnictví, jako by byl placen pojišťovnami pojištěncům, kteří pak platí stejné částky zpět pojišťovnám jako dodatečné pojistné.

Když se transakce jevící se zúčastněným stranám jako jediná transakce zaznamená jako dvě nebo více různě klasifikovaných transakcí, transakce se rozdělí. Rozdělení se obvykle netýká zahrnutí další zúčastněné jednotky do transakcí.

Typickou rozdělenou transakcí je placení pojistného neživotního pojištění. Ačkoliv pojištěnci a pojišťovatelé považují tyto platby za jednu transakci, v soustavě se dělí na dvě zcela rozdílné transakce: platby za poskytnuté služby a čisté neživotní pojišťovací prémie. Zachycení obchodních přirážek je dalším důležitým případem rozdělení.

Když jednotka uskutečňuje transakci jménem jiné jednotky, je transakce zaznamenávána pouze v účtech hlavní jednotky. Zpravidla není možné obejít tuto zásadu a pokusit se například umístit daně či subvence k posledním plátcům či posledním příjemcům, za přijetí určitých předpokladů.

Definice transakce určuje, že vzájemné působení mezi institucionálními jednotkami je po vzájemné dohodě. Když je transakce uskutečněna podle vzájemné dohody, vyplývá to z toho, že institucionální jednotky ji předem znají a souhlasí. Nicméně to neznamená, že všechny jednotky nutně vstupují do transakce dobrovolně, protože některé transakce jsou uloženy zákonem. To se týká zejména určitých rozdělovacích transakcí, jako jsou platby daní, pokut a penále. Avšak zabrání aktiv bez náhrady se nepovažuje za transakci, ani když je to uloženo zákonem.

Protiprávní hospodářské činnosti jsou transakcemi pouze tehdy, vstupují-li všechny zúčastněné jednotky do činnosti dobrovolně. Takže nákupy, prodej nebo výměnné obchody s nelegálními drogami a ukradeným majetkem jsou transakcemi, zatímco krádež transakcí není.

Ostatní změny aktiv zachycují změny, které nejsou výsledkem transakcí(Viz kapitola 6 „Ostatní toky“.). Jsou to buď:

• a) ostatní změny v objemu aktiv a závazků nebo
• b) zisky a ztráty z držby.

Tyto změny mohou být zhruba rozděleny do tří hlavních kategorií:

• a) běžný vznik nebo zánik aktiv kromě transakcí;
• b) změny aktiv a závazků vlivem výjimečných a nepředpokládaných událostí;
• c) změny v zatřídění a struktuře.

Příklady změn v kategorii a) jsou objevy nebo vyčerpání podzemních ložisek a přirozený růst nepěstovaných biologických zdrojů. Kategorie b) zahrnuje změny (obvykle ztráty) aktiv vlivem přírodních pohrom, válek nebo v důsledku závažných zločinů(Důsledky drobných krádeží např. v obchodech mohou být sledovány jako změna zásob a tudíž jako transakce.). Jednostranné zrušení dluhu a zabrání aktiv bez náhrady patří rovněž do kategorie b). Kategorie c) sestává ze změn v důsledku přetřídění a restrukturalizace institucionálních jednotek nebo aktiv a závazků.

Zisky a ztráty z držby vyplývají ze změn v cenách aktiv. Vyskytují se u všech druhů finančních i nefinančních aktiv i závazků. Zisky a ztráty z držby vznikají u vlastníků aktiv a závazků čistě jako výsledek držby aktiv nebo závazků v průběhu určitého období, aniž došlo k jejich jakékoliv přeměně.

Zisky a ztráty z držby měřené na základě běžných tržních cen se nazývají „fiktivní“ zisky a ztráty z držby. Mohou být rozloženy na neutrální zisky a ztráty z držby, které odrážejí změny ve všeobecné cenové úrovni, a na skutečné zisky a ztráty z držby, které odrážejí změny v poměru cen aktiv.

Stavy jsou držením aktiv a závazků k určitému okamžiku. Stavy se sledují k začátku a ke konci každého účetního období. Účty, které zobrazují stavy, se nazývají rozvahy(Viz kapitola 7 „Rozvahy“.).

Stavy se rovněž sledují za obyvatelstvo a zaměstnanost. Ale tyto stavy se zaznamenávají jako průměrné hodnoty za účetní období.

Stavy se zaznamenávají za všechna aktiva v rámci hranic systému: tj. za finanční aktiva a závazky a za nefinanční aktiva jak vyrobená, tak nevyráběná. Avšak sledování je omezeno pouze na ta aktiva, kterých se užívá v hospodářské činnosti a která jsou předmětem vlastnických práv. Takže stavy se nezaznamenávají za taková aktiva, jako je lidský potenciál a přírodní zdroje, které nejsou v ničím vlastnictví.

V rámci vymezení je systém vyčerpávající jak vzhledem k tokům, tak i stavům. Z toho vyplývá, že všechny změny stavů mohou být zcela vysvětleny zaznamenanými toky.

Účet je prostředkem zachycení určitého pohledu na hospodářský život, užití a zdroje nebo na změny v aktivech a změny závazků v průběhu účetního období, nebo na stavy aktiv a závazků existujících na začátku nebo na konci tohoto období.

Systém používá termín „zdroje“ pro pravou stranu běžných účtů, kde se objevují transakce, které zvyšují částku ekonomické hodnoty jednotky nebo sektoru. Levá strana účtů, které se vztahují k transakcím, které snižují částku ekonomické hodnoty jednotky nebo sektoru, se nazývá „užití“.

Pravá strana účtů akumulace se nazývá „změny závazků a čistého jmění“ a jejich levá strana se nazývá „změny aktiv“.

V rozvaze se sledují „závazky a čisté jmění“ (rozdíl mezi aktivy a závazky) na pravé straně a „aktiva“ na levé straně. Porovnání dvou po sobě následujících rozvah ukazuje změny závazků a čistého jmění a změny aktiv.

Národní účetnictví je pro jednotky nebo pro sektory založeno na principu podvojného zápisu. Každá transakce musí být zaznamenána dvakrát, jednou jako zdroj (nebo změna závazků) a jednou jako užití (nebo změna aktiv). Úhrn transakcí zapsaných jako zdroje nebo změny závazků a úhrn transakcí zaznamenaných jako užití nebo změny aktiv se musí rovnat, což dovoluje kontrolu harmonizace účtů.

Ve skutečnosti však jsou národní účty — se všemi jednotkami a všemi sektory — založeny na zásadě čtverného zápisu, protože se většina zápisů týká dvou institucionálních jednotek. Každá transakce tohoto typu musí být zaznamenána dvakrát v každé ze zúčastněných jednotek. Například peněžní sociální dávka placená vládní jednotkou domácnosti je zaznamenána na účtu vládních institucí jako užití v transferech a jako záporná položka v pořízení aktiv v položce peníze a vklady; v účtech sektoru domácností je zaznamenána jako zdroj mezi transfery a jako pořízení aktiv v položce hotovosti a vklady.

Na druhé straně transakce uvnitř téže jednotky (jako je spotřeba produkce uvnitř téže jednotky, která si ji vyrobila) vyžaduje pouze dva zápisy, jejichž hodnoty musí být odhadnuty.

Kromě některých ukazatelů týkajících se obyvatelstva a práce se v systému uvádějí všechny toky a stavové veličiny v peněžním vyjádření. Systém se nepokouší určovat užitečnost toků a stavů. Na místo toho se toky a stavy měří podle své směnné hodnoty, to znamená hodnoty, za něž každý tok a stav ve skutečnosti je nebo může být směněn za peníze. Tržní ceny jsou v ESA základním zřetelem pro oceňování.

V případě finančních transakcí a stavu peněžní hotovosti a závazků jsou požadované hodnoty přímo dostupné. Ve většině ostatních případů se upřednostňuje metoda ocenění se zřetelem na tržní ceny obdobného zboží, služeb nebo aktiv. Tato metoda se užívá například pro ocenění barterových obchodů a služeb bydlení ve vlastních obydlích. Když nejsou pro podobné výrobky k dispozici žádné tržní ceny, například v případě netržních služeb vyráběných vládními institucemi, mělo by se oceň ování uvádět podle výrobních nákladů. Jestliže žádná z těchto dvou metod není uskutečnitelná, mohou být tokové a stavové veličiny oceněny v jejich diskontované současné fiktivní hodnotě očekávaných budoucích výnosů. Nicméně je tato poslední metoda vzhledem k značné nejistotě doporučena pouze v krajním případě.

Stavové veličiny by měly být oceněny v běžných cenách období, k němuž se vztahuje rozvaha a ne v cenách období, kdy byly výrobky nebo aktiva obsažené ve stavech vyrobeny nebo pořízeny. Někdy je nutné ocenit stavy v jejich odhadnutých zůstatkových běžných pořizovacích cenách nebo ve výrobních nákladech.

Výrobci a uživatelé určitého produktu obvykle chápou jeho hodnotu odlišně, a to z důvodu dopravních nákladů, obchodních přirážek a daní snížených o subvence na výrobky. Abychom se co nejblíže drželi hlediska jak výrobců, tak odběratelů, zachycuje se v systému veškeré užití v kupních cenách, které zahrnují dopravní náklady, obchodní přirážky a daně snížené o subvence na produkty, zatímco produkce je zachycena v základních cenách, které uvedené složky vylučují.

Dovoz a vývoz komodit je sledován v cenách na hranici. Celkový dovoz a vývoz je oceněn v cenách na hranicích vývozce nebo vyplaceně loď (FOB). Zahraniční doprava a služby pojištění mezi hranicemi dovozce a vývozce nejsou zahrnuty do ceny zboží, nýbrž se zaznamenávají jako služby. Protože se může stát, že není možné získat ceny FOB v podrobném členění podle komodit, tabulky obsahující podrobnosti o zahraničním obchodě v podrobném členění ukazují dovoz oceněný v hodnotě na hranicích dovozce (cena CIF). Veškerá doprava a služby pojištění až po hranice dovozce jsou zahrnuty do hodnoty dováženého zboží. Pokud se tyto služby týkají domácích služeb, je při takovém předkládání údajů provedena celková úprava mezi FOB a CIF

Ocenění ve stálých cenách znamená ocenění toků a stavů za určité účetní období v cenách nějakého předchozího období. Účelem ocenění ve stálých cenách je rozložit změny v čase v hodnotách toků a stavů na změny v cenách a změny v objemu. Vyjádření toků a stavů ve stálých cenách se nazývá objemové vyjádření.

Mnoho toků a stavů, například důchod, nemá svůj vlastní cenový a objemový rozměr. Přesto však kupní síla těchto proměnných může být získána deflováním běžných hodnot vhodným cenovým indexem, např. Cenovým indexem pro konečné národní užití při vyloučení změn v zásobách. Vyjádření deflovaných toků a stavů se nazývá skutečné vyjádření. Příkladem je skutečný disponibilní důchod.

Systém zachycuje toky na základě nároku; tj. v okamžiku, kdy se ekonomická hodnota vytváří, přeměňuje se nebo mizí nebo když pohledávky a závazky vznikají, přeměňují se nebo se zruší.

Takže produkce se zaznamenává, když se vyrábí a nikoliv až je placena odběratelem, a prodej majetku je zachycen v okamžiku změny majitele, a nikoliv až se provádí příslušná platba. Úrok se zaznamenává v tom účetním období, kdy na něj vzniká nárok bez ohledu na to, zda je či není v tom období skutečně zaplacen. Zjišťování na základě nároku se týká všech toků peněžních i nepeněžních a uvnitř jednotky stejně jako mezi jednotkami.

V některých případech je však přesto nezbytné ukázat pružnost ve vztahu k času zápisu. Týká se to zejména daní a dalších toků, které se týkají vládních institucí, které jsou často zachyceny na účtech vládních institucí jako pokladní plnění. Někdy je obtížné provést přesný převod těchto toků podle pokladního plnění na plnění podle časového rozlišení. V těchto případech by tudíž bylo možné použít přibližných výpočtů.Kromě pružnosti ve vztahu k času záznamu bylo nezbytné z praktických důvodů souvisejících s postupem při nadměrném schodku definovat konkrétní zapisování daní a sociálních příspěvků splatných sektoru vládních institucí, aby čisté půjčky/čisté výpůjčky vládních institucí (a partnerských sektorů, jejich protějšků) nezahrnovaly částky daní a sociálních příspěvků, jejichž vybrání není pravděpodobné. Odchylně od obecné zásady zapisování transakcí, daně a sociální příspěvky pro platbu vládním institucím lze zapisovat bez části, jejíž vybrání není pravděpodobné nebo, pokud je tato část zahrnuta, měla by se neutralizovat ve stejném účetním období kapitálovým transferem od vládních institucí do příslušných sektorů.

Každý tok by měl být zachycen ve stejném okamžiku za všechny zúčastněné jednotky a na všech příslušných účtech. Tato zásada se může zdát prostá, ale její uskutečnění snadné není. Institucionální jednotky nepoužívají vždy stejná účetní pravidla. Dokonce i když je používají, mohou se při skutečném zachycení vyskytnout rozdíly z praktických důvodů, jako je například zpoždění při komunikaci. Výsledkem toho je, že transakce u zúčastněných stran mohou být zachyceny v různém časovém termínu. Uvedené nesrovnalosti musí být vyloučeny prostřednictvím úprav.

Konsolidace se vztahuje k vyloučení transakcí, které se vyskytují mezi jednotkami, pokud jsou seskupovány jak na straně užití, tak zdrojů a k vyloučení odpovídajících finančních aktiv a závazků.

Toky a stavy v sektorech a subsektorech mezi jednotkami, z nichž se skládají, zásadně nejsou konsolidovány.

Nicméně konsolidované účty mohou být vytvořeny pro doplňkové přehledy a analýzy. Pro určité druhy analýz jsou informace o transakcích těchto sektorů či subsektorů s ostatními sektory a odpovídající „zahraniční“ finanční pozice mnohem významnější než celkové hrubé údaje.

Navíc ještě účty a tabulky zobrazující vztahy mezi věřiteli a dlužníky poskytují podrobný pohled na financování hospodářství a považují se za velmi užitečné pro pochopení kanálů, pomocí nichž se finanční přebytky přesunují od konečných věřitelů ke konečným dlužníkům.

Jednotlivé jednotky nebo sektory mohou mít stejný typ transakcí jak na straně užití, tak na straně zdrojů (např. obě strany platí i získávají úrok) a stejný typ finančních nástrojů jako aktiva i jako závazky.

Systém doporučuje hrubé zaznamenávání, nehledě na stupeň očištění, který je vlastní klasifikacím samotným.

Ve skutečnosti očišťování je vlastní různým druhům transakcí. Nejvýraznějším příkladem jsou „změny stavu zásob“, které podtrhují analyticky významný pohled na celkovou tvorbu kapitálu více než sledování denních přírůstků a úbytků.

Podobně, pouze s malými výjimkami, zachycují finanční účet a účet ostatních změn aktiv zvýšení aktiv a závazků na čisté základně při zdůraznění konečných důsledků těchto typů toků na konci účetního období.

Pro jednotky (institucionální jednotky; místní činnostní jednotky) nebo seskupení jednotek (institucionální sektory a při rozšířeném pojetí i zbytek světa; odvětví) se na různých podúčtech zaznamenávají transakce nebo ostatní toky, které jsou spojeny s některými zvláštními rysy hospodářského života (například výroba). Takový soubor transakcí není obvykle vybilancován; celkové částky zaznamenané jako přijaté a zaplacené se obvykle liší, takže musí být zavedena vyrovnávací položka. Vyrovnávací položka musí být obvykle zavedena rovněž mezi úhrnem aktiv a úhrnem závazků institucionální jednotky nebo sektoru. Vyrovnávací položky jsou významnými měrami hospodářského výkonu samy o sobě. Když je sečteme za celé hospodářství, tvoří významné souhrnné položky.

Systém je založen na posloupnosti vzájemně propojených účtů.

Celková posloupnost účtů pro institucionální jednotky a sektory se skládá z běžných účtů, účtu akumulace a rozvah.

Běžné účty se týkají výroby, tvorby, rozdělování a znovurozdělování důchodů a užití těchto důchodů v podobě konečné spotřeby. Účty akumulace zahrnují změny aktiv a závazků a změny v čistém jmění (pro každou institucionální jednotku nebo skupinu jednotek rozdíl mezi aktivy a závazky). Rozvahy ukazují stavy aktiv a závazků a čistého jmění.

Není možné si představovat, že se pro každou místní činnostní jednotku sestavuje úplný soubor účtů, protože obvykle taková jednotka není schopna samostatně mít ve vlastnictví výrobky nebo aktiva nebo účtovat svým vlastním jménem nebo schopna získávat a rozdělovat důchody. Posloupnost účtů pro místní ČJ a odvětví je zkrácena na první běžné účty: účet výroby a účet tvorby důchodů, jejichž vyrovnávací položkou je provozní přebytek.

Účet výrobků a služeb za národní hospodářství jako celek nebo za skupiny produktů ukazuje celkové zdroje (produkci a dovoz) a užití výrobků a služeb (mezispotřebu, konečnou spotřebu, změny zásob, tvorbu hrubého fixního kapitálu, čisté pořízení cenností a vývoz).

Účet zbytku světa zachycuje transakce mezi rezidentskými a nerezidentskými jednotkami a stavy aktiv a závazků, pokud to má smysl.

Protože zbytek světa hraje v účetní struktuře podobnou úlohu jako ostatní institucionální sektory, je účet zbytku světa sestaven z hlediska zbytku světa. Zdrojem pro zbytek světa je užití za celkové národní hospodářství, a naopak. Pokud je vyrovnávací položka kladná, znamená to přebytek pro zbytek světa a deficit celkového národního hospodářství a naopak, pokud je vyrovnávací položka záporná.

Vyrovnávací položka je účetním výsledkem získaným odečtením celkové hodnoty zápisů na jedné straně účtu od celkové hodnoty na druhé straně. Nemůže být měřena nezávisle na ostatních zápisech; jako odvozený zápis odráží použití obecných účetních pravidel o zvláštních zápisech na obou stranách účtu.

Vyrovnávací položky nejsou pouze nástrojem zavedeným pro zajištění vyrovnanosti účtů. Poskytují značné množství informací a zahrnují některé z nejdůležitějších zápisů na účtech, jak je možno vidět z těchto příkladů vyrovnávacích položek: přidaná hodnota, provozní přebytek, disponibilní důchod, úspory, čisté půjčky a čisté výpůjčky, čisté jmění.

Souhrnné ukazatele jsou složené hodnoty, které měří výsledek činnosti celého hospodářství posuzovaného z určitého pohledu, například produkce, přidaná hodnota, disponibilní důchod, konečná spotřeba, úspory, tvorba kapitálu atd. Ačkoliv výpočet souhrnných ukazatelů není ani jediným ani hlavním účelem, v systému se uznává jejich důležitost jako souhrnných ukazatelů a klíčových veličin pro účely makroekonomických analýz a porovnávání v čase a prostoru.

Je možné rozlišit dva typy souhrnných ukazatelů:

• a) souhrnné ukazatele, které se vztahují přímo k transakcím v systému, jako je produkce výrobků a služeb, skutečná konečná spotřeba, tvorba hrubého fixního kapitálu, náhrady zaměstnancům atd.;
• b) souhrnné ukazatele, které představují vyrovnávací položky v účtech, jako je hrubý domácí produkt v tržních cenách (HDP), provozní přebytek celého národního hospodářství, národní důchod, národní disponibilní důchod, úspory, saldo běžného transakcí na účtu zbytku světa, čisté jmění celého národního hospodářství (národní bohatství).

Další rozměr k užitečnosti řady údajů z národních účtů se dodává přepočtem těchto údajů na jednoho obyvatele. Pro obsáhlé ukazatele jako HDP nebo národní důchod nebo konečná spotřeba domácností je společně používaným jmenovatelem celkový počet obyvatelstva (rezidentů). Pokud dále členíme účty podle subsektorů nebo členíme účet sektoru domácností, jsou rovněž nezbytné údaje o počtu domácností a počet osob patřících ke každému subsektoru(Viz kapitola 11 „Obyvatelstvo a vstupy práce“.).

Do rámce tabulek vstupů a výstupů patří tabulky dodávek a užití podle odvětví, tabulky spojující tabulky dodávek a užití se sektorovými účty a symetrické tabulky vstupů a výstupů podle homogenních odvětví (produktů).

Tabulky dodávek a užití jsou matice (v řádcích jsou produkty, ve sloupcích odvětví) zobrazující, jak je produkce odvětví rozčleněna podle typů produktů a jak jsou dodávky zboží a služeb z tuzemska i z dovozu rozděleny do mezispotřeby a konečného užití, včetně vývozu. Tabulka užití také ukazuje strukturu nákladů na výrobu a vytvořený důchod podle odvětví.

Tabulky dodávek a užití jsou jednotícím rámcem pro všechny tabulky členěné podle odvětví a (nebo) podle produktů, což zahrnuje údaje o vstupech práce, tvorbě hrubého fixního kapitálu, stavu dlouhodobých aktiv, podrobné cenové indexy, takže popisují podrobně nákladovou strukturu, vytvořený důchod, zaměstnanost, produktivitu práce, kapitálovou náročnost.

Tabulky dodávek a užití je možné navázat na sektorové účty pomocí kombinačního třídění produkce, mezispotřeby a složek přidané hodnoty podle sektorů a podle odvětví.

Hospodářství země je výsledkem činnosti velmi velkého počtu jednotek, které provádějí četné transakce rozdílného druhu za účelem výroby, financování, pojišťování, znovurozdělení a spotřeby.

Jednotky a seskupení jednotek používané v národních účtech se musí definovat ve vztahu k druhu ekonomických analýz, pro něž jsou určeny a ne ve vztahu k typům jednotek obvykle používaných při statistickém šetření. Tyto druhé jednotky (podniky, holdingové společnosti, činnostní jednotky, místní jednotky, vládní resorty, neziskové instituce, domácnosti atd.) nemusí vždy odpovídat účelům národních účtů, protože jsou obvykle založeny na tradičních právních, správních nebo účetních kritériích.

Statistikové by měli vzít v úvahu definice analytických jednotek používaných v ESA, aby zajistili, aby se při zjišťování, jehož prostřednictvím se sbírají údaje o skutečnosti, postupně zaváděly všechny prvky informací, které jsou potřebné pro sestavení údajů na základě analytických jednotek užívaných v ESA.

Charakteristickým rysem soustavy je užívání tří typů jednotek, které odpovídají dvěma velmi rozdílným způsobům členění ekonomiky. Aby se mohl analyzovat proces výroby, je podstatné vybrat jednotky umožňující vysvětlení vztahů technicko-ekonomické povahy; aby se mohly analyzovat toky ovlivňující důchodové, kapitálové a finanční transakce a rozvahy, je důležité vybrat jednotky umožňující zkoumání vztahů mezi hospodářskými činiteli týkajících se chování.

Vzhledem k těmto dvěma cílům se dále v této kapitole definují institucionální jednotky vhodné pro analýzu hospodářského chování, místní ČJ a jednotky s homogenní výrobou vhodné pro analýzu technicko-ekonomických vztahů. V praxi jsou tyto tři typy jednotek vytvářeny spojováním nebo rozdělováním základních jednotek pro statistická šetření nebo někdy se získávají přímo ze statistických šetření. Před tím, než se budou přesně definovat tyto tři typy jednotek používaných v ESA, je nutné definovat vymezení národního hospodářství.

Jednotky, ať institucionální, místní činnostní nebo s homogenní výrobou, které tvoří národní hospodářství a jejichž transakce se zaznamenávají v ESA, jsou ty, jejichž ekonomický zájem se soustřeďuje na ekonomickém území země. Tyto jednotky, známé jako rezidentské jednotky, mohou nebo nemusí mít státní příslušnost dané země, mohou nebo nemusí být právnickou osobou a mohou nebo nemusí být přítomné na ekonomickém území země v době, kdy provádějí transakci. Jestliže tak máme definované hranice národního hospodářství v pojetí rezidentských jednotek, je nezbytné definovat pojmy ekonomické území a soustředění ekonomického zájmu.

Ekonomickým územím se rozumí:

• a) geografické území spravované vládními institucemi, v jehož rámci se osoby, výrobky, služby a kapitál pohybují volně;
• b) všechny volné zóny, včetně celních skladů a továren pod celním dohledem;
• c) vzdušný prostor, výsostné vody a kontinentální šelf pod mezinárodními vodami, nad nimiž země požívá výlučného práva(Rybářské lodě, ostatní lodě, plovoucí plošiny a letadla se v ESA pojímají jako každé jiné mobilní zařízení, které je buď vlastněné a/nebo provozované rezidentskými jednotkami v zemi, nebo je ve vlastnictví nerezidentů, ale provozované rezidenty. Transakce týkající se vlastnictví (tvorby hrubého fixního kapitálu) a užívání (pronájem, pojištění atd.) tohoto typu zařízení se přisuzují hospodářství té země, ve které je vlastník a/nebo uživatel rezidentem. V případech finančního leasingu se předpokládá změna vlastnictví.);
• d) teritoriální enklávy (tj. geografická území ve zbytku světa, ale využívaná vládními institucemi země podle mezinárodních nebo mezistátních smluv a dohod (vyslanectví, konzuláty, vojenské základny, vědecké základny atd.);
• e) ložiska ropy, zemního plynu atd. V mezinárodních vodách, mimo kontinentální plošinu země, využívaná pro těžbu jednotkami rezidentskými na území, jak bylo definováno v předchozích bodech.

Ekonomické území země nezahrnuje extrateritoriální enklávy (části geografického území, které jsou ve vlastnictví dané země, ale podle mezinárodních nebo mezistátních smluv a dohod je užívají vládní instituce jiných zemí, orgány Evropské unie nebo mezinárodní organizace)(Území, které využívají instituce Evropské unie a mezinárodní organizace, tak vytváří území států sui generis. Charakteristickým rysem takových států je, že jediným rezidentem jsou samotné instituce (viz odst. 2.10 písm. e).).

Termín soustředění ekonomického zájmu vyjadřuje skutečnost, že existuje určité místo v rámci ekonomického území země, na kterém (nebo ze kterého) se jednotka zabývá hospodářskými činnostmi a transakcemi, které jsou svým rozsahem významné a zamýšlí v působení pokračovat po neurčitou nebo určitou, ale dlouhou dobu (rok nebo déle). Předpokládá se tedy, že jednotka, která provádí takové transakce na ekonomickém území několika zemí, soustřeďuje ekonomický zájem v každé z těchto zemí. Vlastnictví půdy a budov v rámci ekonomického území se samo o sobě považuje za dostatečné, aby se vlastníci považovali za ty, jejichž ekonomický zájem se tam soustřeďuje.

Na základě těchto definic je možné jednotky považované za rezidenty země rozdělit na:

• a) jednotky, které se převážně zabývají výrobou, financováním, pojišťování m nebo znovurozdělováním, pokud jde o všechny jejich transakce, kromě těch, které se týkají vlastnictví půdy a budov;
• b) jednotky, které se převážně zabývají spotřebou(Spotřeba není jedinou možnou činností u domácností. Domácnosti se mohou jako podnikatelé zabývat každým druhem ekonomické činnosti.), pokud jde o všechny jejich transakce, kromě těch, které se týkají vlastnictví půdy a budov;
• c) všechny jednotky v postavení vlastníků půdy a budov, kromě vlastníků extrateritoriálních enkláv, které jsou součástí ekonomického území jiných zemí nebo států sui generis (viz odst. 2.06).

U jednotek, které se převážně zabývají výrobou, financováním, pojišťováním nebo znovurozdělováním, se vzhledem ke všem jejich transakcím, kromě těch, které se týkají vlastnictví půdy a budov, mohou rozlišit tyto dva případy činností:

• a) činnost prováděná výhradně na ekonomickém území země; jednotky, které provádějí takovou činnost, jsou rezidentské jednotky dané země;
• b) činnost prováděná po dobu jednoho roku nebo déle na ekonomickém území několika zemí: za rezidenta se považuje pouze ta část jednotky, která svůj ekonomický zájem soustřeďuje na ekonomickém území země. Může to být:
  • 1. buď rezidentská institucionální jednotka (viz odstavec 2.12), jejíž činnosti prováděné po dobu jednoho roku nebo déle v zahraničí se vylučují a pojímají se odděleně(Pouze v případě, že činnost je prováděna po dobu kratší než jeden rok, neměla by se oddělovat od činnosti institucionální jednotky výrobce. Může to být také tam, kde činnost, ačkoliv se provádí po dobu jednoho roku nebo déle, je nevýznamná, a za všech okolností při montáži zařízení v zahraničí. Avšak u jednotky, která je rezidentem v jiné zemi, ale která provádí stavební činnost v zemi po dobu kratší než jeden rok, se předpokládá, že její ekonomický zájem se soustřeďuje na ekonomickém území země, jestliže produkce z její stavební činnosti je složkou tvorby hrubého fixního kapitálu. Taková jednotka by se proto měla pokládat za fiktivní rezidentskou jednotku.), nebo
  • 2. fiktivní rezidentská jednotka (viz odstavec 2.15) — pokud jde o činnost prováděnou po dobu jednoho roku nebo déle jednotkou, která je rezidentem v jiné zemi(Pouze v případě, že činnost je prováděna po dobu kratší než jeden rok, neměla by se oddělovat od činnosti institucionální jednotky výrobce. Může to být také tam, kde činnost, ačkoliv se provádí po dobu jednoho roku nebo déle, je nevýznamná, a za všech okolností při montáži zařízení v zahraničí. Avšak u jednotky, která je rezidentem v jiné zemi, ale která provádí stavební činnost v zemi po dobu kratší než jeden rok, se předpokládá, že její ekonomický zájem se soustřeďuje na ekonomickém území země, jestliže produkce z její stavební činnosti je složkou tvorby hrubého fixního kapitálu. Taková jednotka by se proto měla pokládat za fiktivní rezidentskou jednotku.).

V případě jednotek, které se převážně zabývají spotřebou, kromě jejich postavení jako vlastníků půdy nebo budov, — domácnosti, jejichž ekonomický zájem je soustředěn v zemi, se považují za rezidentské jednotky i v případě, že odjíždějí do ciziny na krátká období (kratší než jeden rok). Zahrnují se zejména:

• a) příhraniční pracovníci, tj. lidé, kteří přecházejí hranici denně, aby pracovali v sousední zemi;
• b) sezónní pracovníci, tj. lidé, kteří opouštějí zemi na několik měsíců, ale méně než na rok, aby pracovali v jiné zemi, v odvětvích, ve kterých je periodicky potřebná dodatečná pracovní síla;
• c) turisté, pacienti, studenti(Studenti se vždy považují za rezidenty, bez ohledu na to, jak dlouho v cizině studují.), úřední návštěvy, podnikatelé, obchodní cestující, umělci, členové posádek, kteří cestují do zahraničí;
• d) místní personál najatý zahraničními vládami v extrateritoriálních enklávách na práci;
• e) personál institucí Evropské unie a civilních nebo vojenských mezinárodních organizací, které mají svá sídla v extrateritoriálních enklávách;
• f) úřední, civilní nebo vojenští vládní představitelé země (včetně jejich domácností) umístění na teritoriálních enklávách.

Všechny jednotky v postavení vlastníků pozemků nebo budov, které tvoří část ekonomického území, se považují za rezidentské jednotky nebo za fiktivní rezidentské jednotky (viz odstavec 2.15) země, ve které se daná půda nebo budovy nacházejí.

Aby se mohlo říci, že jednotka má rozhodovací samostatnost týkající se její základní funkce, musí:

• a) být oprávněna vlastnit výrobky nebo aktiva ve své pravomoci; bude proto schopná vyměnit vlastnictví zboží nebo služeb v transakcích s jinými institucionálními jednotkami;
• b) být schopná přijímat hospodářská rozhodnutí a zapojit se do hospodářských činností, za které sama nese přímou zodpovědnost a zodpovědnost ze zákona;
• c) být schopná vlastním jménem nabývat závazky, brát na sebe jiné závazky nebo další povinnosti a uzavírat smlouvy.

Aby se mohlo říci, že jednotka vede úplnou sestavu účtů, musí vést účetní záznamy, které pokrývají všechny její hospodářské a finanční transakce prováděné v průběhu účetního období, jakož i rozvahu aktiv a závazků.

Kdykoliv není jasné, zda subjekt splňuje obě charakteristiky institucionální jednotky, uplatní se tyto zásady:

• a) domácnosti mají vždy rozhodovací samostatnost týkající se jejich základní funkce, a proto musí být institucionální jednotkou, ačkoli nevedou kompletní sestavu účtů;
• b) subjekty, které nevedou úplnou sestavu účtů a u kterých by nebylo možné nebo účelné vést úplnou sestavu účtů, jestliže se to požaduje, jsou spojené s institucionálními jednotkami, s jejichž účty tvoří jejich částečné účty nedělitelný celek;
• c) subjekty, které vedou úplnou sestavu účtů, ale nemají žádnou rozhodovací samostatnost při provádění své základní funkce, jsou spojovány s jednotkami, které je řídí;
• d) subjekty, které splňují definici institucionální jednotky, se za takové považují, i když své účty nezveřejňují;
• e) subjekty, které jsou součástí skupiny jednotek zabývajících se výrobou a vedou úplnou sestavu účtů, se považují za institucionální jednotku, i když část své rozhodovací samostatnosti převedly na centrální subjekt (holdingovou společnost) zodpovědný za celkové řízení skupiny; samotná holdingová společnost se považuje za institucionální jednotku, odlišnou od těch, které řídí, ledaže by byl aplikovatelný způsob uvedený v písmeni b);
• f) kvazispolečnosti vedou úplnou sestavu účtů, ale nemají samostatnou právní subjektivitu. Mají však hospodářské a finanční chování, které je odlišuje od chování jejich vlastníků a je podobné chování společnosti. Proto se předpokládá, že mají rozhodovací samostatnost a považují se za odlišnou institucionální jednotku.

Holdingové společnosti jsou institucionální jednotky, jejichž hlavní funkcí je kontrolovat a řídit skupinu dceřiných společností.

Fiktivní rezidentské jednotky se definují jako:

• a) ty části nerezidentských jednotek, jejichž ekonomický zájem se soustřeďuje na ekonomické území země (tj. ve většině případů ty, které se účastní hospodářských transakcí po dobu jednoho roku nebo déle nebo se zabývají stavební činností po dobu kratší než jeden rok, jestliže jejich produkce vstupuje do tvorby hrubého fixního kapitálu);
• b) nerezidentské jednotky v postavení vlastníků půdy nebo budov na ekonomickém území země, ale pouze pokud jde o transakce týkající se půdy nebo budov.

Fiktivní rezidentské jednotky, i když vedou pouze částečné účty a nemají vždy rozhodovací samostatnost, se považují za institucionální jednotky.

Závěrem, za institucionální jednotky se považují:

• a) jednotky, které mají úplnou sestavu účtů a rozhodovací samostatnost:
  • 1. soukromé a veřejné společnosti
  • 2. družstva nebo osobní společnosti uznávaná za osoby se samostatnou právní subjektivitou;
  • 3. veřejní výrobci, kteří se podle zvláštních zákonů považují za osoby se samostatnou právní subjektivitou;
  • 4. neziskové instituce uznané za osoby se samostatnou právní subjektivitou;
  • 5. vládní orgány;
• b) jednotky, které mají úplnou sestavu účtů a u kterých se předpokládá, že mají rozhodovací samostatnost:

  • kvazispolečnosti (viz odst. 2.13 písm. f));

• c) jednotky, které nemusí nezbytně vést úplnou sestavu účtů, ale u kterých se podle konvence předpokládá, že mají rozhodovací samostatnost:
  • 1. domácnosti;
  • 2. fiktivní rezidentské jednotky (viz odstavec 2.15)

Potřeba agregace znamená, že je nemožné posuzovat jednotlivé institucionální jednotky odděleně; ty se musí spojit do skupin nazvaných institucionální sektory nebo zjednodušeně sektory, z nichž některé rozdělí do subsektorů.

Tabulka 2.1 — Sektory a subsektory

Ostatní finanční zprostředkovatelé,

kromě pojišťoven a penzijních fondů

Každý sektor a subsektor zahrnuje institucionální jednotky, které mají podobný typ hospodářského chování.

Institucionální jednotky jsou seskupeny do sektorů na základě typu výrobce, podle své základní činnosti a funkce, které se považují za určující pro jejich hospodářské chování.

Sektor se rozděluje do subsektorů podle kritéria, které je vhodné pro daný sektor; to umožňuje přesněji popsat hospodářské chování jednotek.

Účty sektorů a subsektorů zobrazují všechny činnosti (ať hlavní nebo vedlejší) institucionálních jednotek, které jsou v nich zahrnuty.

Každá institucionální jednotka patří pouze do jednoho sektoru nebo subsektoru.

V případě, že základní funkcí institucionální jednotky je produkce výrobků a služeb, je nezbytné — při rozhodování o jejím zařazení do některého ze sektorů — v prvé řadě rozlišit, ke kterému typu výrobců patří.

V ESA se rozlišují tři typy výrobců:

• a) soukromí a veřejní tržní výrobci (viz kap. 3 odst. 3.24 a tab. 3.1);
• b) soukromí výrobci výrobků a služeb pro vlastní konečné užití (viz kap. 3 odst. 3.25 a tab. 3.1);
• c) ostatní netržní soukromí a veřejní výrobci (viz kap. 3 odst. 3.26 a tab. 3.1);

Institucionální jednotky, které jsou tržními výrobci, se klasifikují v sektoru nefinančních podniků (S.11), finančních institucí (S.12) nebo sektoru domácností (S.14).

Institucionální jednotky, které jsou soukromými výrobci a vyrábějí výrobky a služby pro vlastní konečné užití, se klasifikují do sektoru domácností (S.14) spolu se společnostmi nezapsanými do obchodního rejstříku, které jsou ve vlastnictví domácností (viz odst. 3.30).

Institucionální jednotky, které jsou ostatními netržními výrobci, se klasifikují v sektoru vládních institucí (S.13) nebo sektoru neziskových institucí sloužících domácnostem (S.15).

Tabulka 2.2 ukazuje typy výrobců, základní činnosti a funkce, které charakterizují každý sektor:

Tabulka 2.2 — Typ výrobce, základní činnosti a funkce klasifikované podle sektorů

Nefinanční podniky (S.11)

(viz odstavec 2.21)

Finanční instituce (S.12)

(viz odstavec 2.32)

Vládní instituce (S.13)

(viz odstavec 2.68)

— jako podnikatelé

(viz odstavec 2.75)

Neziskové instituce sloužící domácnostem (S.15)

(viz odstavec 2.87)

Zbytek světa (S.2) je seskupení institucionálních jednotek (viz odst. 2.89), které nejsou charakterizovány podobnými cíli a typy chování; jsou zde seskupeny nerezidentské institucionální jednotky, pokud provádějí transakce s rezidentskými institucionálními jednotkami.

Sektor nefinančních podniků zahrnuje také nefinanční kvazispolečnosti.

Pojem „nefinanční podniky“ označuje všechny subjekty, uznané za samostatné právnické osoby, které jsou tržními výrobci a jejichž základní činností je výroba zboží a nefinančních služeb.

Jde o tyto jednotky:

• a) soukromé a veřejné společnosti, které jsou tržním výrobcem a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb;
• b) družstva a osobní společnosti, uznaná za osoby se samostatnou právní subjektivitou, které jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb;
• c) veřejné výrobce, kteří jsou podle zvláštních zákonů uznáni za osoby se samostatnou právní subjektivitou, jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb;
• d) neziskové instituce nebo sdružení poskytující služby nefinančním podnikům, které se považují za subjekty se samostatnou právní subjektivitou a které jsou tržními výrobci — převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb(Včetně institucí, které jsou financovány dobrovolnými příspěvky kvazifiskálního charakteru, vybíranými od výrobců jednotkami, jejichž převážná činnost spočívá v poskytování služeb při směně. Tyto příspěvky se považují za nákupy tržních služeb.);
• e) holdingové společnosti kontrolující (viz odstavec 2.26) skupinu společností, které jsou tržními výrobci, jestliže převažujícím typem činnosti této skupiny podniků jako celku — měřeno na základě přidané hodnoty — je výroba zboží a nefinančních služeb;
• f) soukromé a veřejné kvazispolečnosti, které jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb.

Pojem „nefinanční kvazispolečnosti“ označuje všechny subjekty bez samostatné právní subjektivity, které jsou tržními výrobci, převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb a splňují podmínky, které je kvalifikují jako kvazispolečnosti (viz odst. 2.13 písm. f)).

Kvazispolečnosti musí vést úplnou sestavu účtů a fungují, jako kdyby byly společností. De facto vztah kvazispolečností k vlastníkovi je stejný jako vztah společnosti k jejím podílníkům.

Nefinanční kvazispolečnosti, které jsou ve vlastnictví domácností, vládních jednotek nebo neziskových institucí, jsou proto seskupeny spolu s nefinančními společnostmi v sektoru nefinančních podniků.

Existence úplné sestavy účtů, včetně rozvahy, není dostatečnou podmínkou pro to, aby byli tržní výrobci považováni za kvazispolečnosti. Proto osobní společnosti a veřejní výrobci, kromě uvedených v odst. 2.23 písm. a), b), c) a f) a podniky s jedním vlastníkem — dokonce i když vedou úplnou sestavu účtů — se obvykle jako institucionální jednotky nevykazují, protože nemají rozhodovací samostatnost, jejich správa je pod kontrolou domácností, neziskových institucí nebo vládních institucí, které je vlastní.

Sektor nefinančních podniků také zahrnuje všechny fiktivní rezidentské jednotky (viz odstavec 2.15), které jsou podle konvence pojímány, jako by byly kvazispolečností.

Kontrola nad podniky se definuje jako schopnost stanovit obecnou politiku společnosti výběrem vhodných ředitelů, jestliže je to nutné.

Jednotlivá institucionální jednotka (jiná společnost, domácnost nebo vládní jednotka) zajišťuje kontrolu nad podnikem tím, že vlastní více než polovinu majetkových účastí s hlasovacím právem nebo jiným způsobem kontroluje více než polovinu hlasovacích práv akcionářů.

Kromě toho vládní instituce zajišťují kontrolu nad podnikem v důsledku speciálního legislativního výnosu nebo nařízení, které opravňují vládu určovat politiku podniku nebo jmenovat ředitele.

Aby institucionální jednotka mohla kontrolovat více než polovinu hlasovacích práv akcionářů, nemusí sama vlastnit žádné akcie s hlasovacím právem. Společnost C by mohla být dceřinou společností jiné společnosti B, ve které třetí společnost A vlastní většinu majetkových účastí s hlasovacím právem.

O společnosti C se říká, že je dceřiná vůči společnosti B, když: buď společnost B kontroluje více než polovinu hlasovacích práv akcionářů ve společnosti C nebo společnost B je akcionářem v C s právem jmenovat nebo odvolat většinu ředitelů C.

Sektor nefinančních podniků je rozdělen do třech subsektorů:

• a) veřejné nefinanční podniky (S.11001);
• b) národní soukromé nefinanční podniky (S.11002);
• c) nefinanční podniky pod zahraniční kontrolou (S.11003).

Veřejné kvazispolečnosti jsou kvazispolečnosti ve vlastnictví vládních institucí.

Tento subsektor zahrnuje podniky a kvazispolečnosti podniků z přímých zahraničních investic (viz odst. 4.65), které nejsou klasifikovány v subsektoru podniků pod zahraniční kontrolou (S.11003).

Tento subsektor zahrnuje:

• a) všechny dceřiné společnosti nerezidentských podniků;
• b) všechny podniky kontrolované nerezidentskou institucionální jednotkou, která sama není podnikem: například podnik, který je kontrolován zahraniční vládou; zahrnuje podniky kontrolované skupinou nerezidentských jednotek, které působí ve vzájemné shodě;
• c) všechny pobočky nebo jiné společnosti nezapsané do obchodního rejstříku nerezidentských podniků nebo výrobci nezapsaní do obchodního rejstříku, kteří jsou fiktivními rezidentskými jednotkami, a kteří se považují za nefinanční kvazispolečnosti (viz odstavec 2.25).

Sektor finančních institucí (S.12) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazispolečnosti, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním (finanční zprostředkovatelé) nebo pomocnými finančními činnostmi (pomocné finanční instituce)(Podle konvence sektor S.12 obsahuje holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí skupinu dceřiných společností převážně zapojených do finančního zprostředkování a/nebo pomocných finančních činností (viz odstavec 2.43) a neziskové instituce, které jsou uznány za samostatné právnické osoby a poskytují služby finančním institucím (viz odstavec 2.44).).

Finanční zprostředkování je činnost, při které institucionální jednotka pořizuje finanční aktiva a zároveň přijímá závazky (viz odstavec 2.34) na svůj vlastní účet (viz odstavec 2. 33) tím, že se na trhu zapojuje do finančních transakcí (viz odstavce 2.37 a 2.38). Aktiva a závazky finančních zprostředkovatelů mají odlišné charakteristiky včetně toho, že se prostředky v procesu finančního zprostředkování transformují nebo přeskupují podle doby splatnosti, rozsahu, rizika apod.

Pomocné finanční činnosti jsou činnosti těsně spojené s finančním zprostředkováním, které však samy finančním zprostředkováním nejsou (viz odstavec 2.39).

V procesu finančního zprostředkování se převádějí prostředky mezi třetími stranami s přebytkem prostředků na jedné straně a nedostatkem prostředků na straně druhé. Finanční prostředník mezi těmito institucionálními jednotkami neprovádí jednoduchou činnost agenta, nýbrž se sám vystavuje riziku tím, že pořizuje finanční aktiva a přijímá závazky na svůj vlastní účet.

Do procesu finančního zprostředkování je možné zahrnovat všechny kategorie závazků, kromě kategorie ostatních závazků (AF.7).

Finanční aktiva zapojená do procesu finančního zprostředkování se mohou klasifikovat v kterékoliv kategorii, kromě kategorie pojistných technických rezerv (AF.6), ale včetně kategorie ostatních pohledávek (factoringu). Mimo to finanční zprostředkovatelé mohou investovat své prostředky do nefinančních aktiv, včetně nemovitostí. Aby se však společnost považovala za finančního zprostředkovatele, měla by kromě toho vstupovat na trhu do závazků a kapitál transformovat. Proto společnosti, které se zabývají operacemi s nemovitostmi (NACE Rev. 2 oddíl 68), se vylučují.

Prvořadá funkce pojišťoven a penzijních fondů spočívá ve sdílení rizik. Hlavními závazky těchto institucionálních jednotek jsou pojistné technické rezervy (AF.6). Protějškem těchto rezerv jsou investice pojišťoven a penzijních fondů, které proto působí jako finanční zprostředkovatelé.

Fondy, které se zabývají kolektivním investováním vstupují do závazků především vydáváním akcií (AF.52). Tento kapitál pak přeměňují pořizováním finančních aktiv nebo nemovitostí. Proto se investiční fondy klasifikují jako finanční zprostředkovatelé. Jako u jiných společností, jakákoliv změna v hodnotě jejich aktiv a závazků, jiných než vlastní akcie, se odráží v jejich vlastních fondech (viz odstavec 7.05). Protože se částka těchto vlastních fondů obvykle rovná hodnotě akcií investičních fondů, jakákoliv změna v hodnotě jejich aktiv a závazků se odrazí v tržní hodnotě těchto akcií.

Za finanční zprostředkovatele jsou také považovány ty fondy, které investují pouze do nemovitostí.

Finanční zprostředkování je všeobecně omezeno na finanční transakce na trhu. Jinými slovy, pořizování aktiv a vstup do závazků by mělo být ve vztahu k široké veřejnosti nebo v jejím rámci se specifickými a poměrně velkými podskupinami. V případě, že se činnost omezuje na malé skupiny osob nebo na rodiny, se obecně žádné finanční zprostředkování neuskutečňuje. Finanční zprostředkování nezahrnuje zejména institucionální jednotky, které poskytují pokladní služby skupině společností.Tyto institucionální jednotky se zařazují do sektoru podle převážné funkce dané skupiny společností v rámci ekonomického území. Avšak v případě, že institucionální jednotka poskytující pokladní služby je podrobena finančnímu dozoru, zařazuje se podle konvence do sektoru finančních institucí.

Ze všeobecného omezení finančního zprostředkování na tržní finanční transakce mohou být výjimky. Příkladem jsou obecní úvěrové banky a spořitelny, které silně spoléhají na příslušnou obec nebo na společnost pro finanční pronájem, a které při pořizování nebo při investování fondů závisí na mateřské skupině společností. Avšak jejich úvěrová činnost nebo přijímání úspor by měly být nezávislé na obci nebo na mateřské skupině, pokud jde o jejich zatřídění jako finančních zprostředkovatelů.

Pomocné finanční činnosti zahrnují pomocné činnosti při realizaci transakcí s finančními aktivy a závazky nebo při přeměně a přeskupení kapitálu. Finanční pomocné instituce samy nenesou rizika pořizováním finančních aktiv nebo vstupem do závazků. Pouze usnadňují finanční zprostředkování.

Sektor finančních institucí (S.12) zahrnuje tyto institucionální jednotky:

• a) soukromé nebo veřejné společnosti, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;
• b) družstva a osobní společnosti uznaná za osoby se samostatnou právní subjektivitou, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;
• c) veřejné výrobce, kteří se podle zvláštních zákonů považují za osoby se samostatnou právní subjektivitou a kteří se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;
• d) neziskové instituce uznané za osoby se samostatnou právní subjektivitou, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi nebo které poskytují služby finančním institucím;
• e) holdingové společnosti (viz odst. 2.14) v případě, že skupina dceřiných společností v rámci ekonomického území se jako celek převážně zabývá finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;
• f) investiční fondy neustavené jako společnost, jejichž investiční portfolio vlastní skupina účastníků a jejichž správu provádějí zpravidla jiné finanční společnosti. Podle konvence jsou tyto investiční fondy institucionálními jednotkami, oddělenými od řídící finanční společnosti;
• g) finanční kvazispolečnosti:
  • 1. společnosti nezapsané do obchodního rejstříku zabývající se převážně finančním zprostředkováním, podrobené regulaci a dozoru (ve většině případů klasifikované v subsektoru ostatních měnových finančních institucí nebo v subsektoru pojišťoven a penzijních fondů), považované za jednotky samostatné při rozhodování, se samostatnou správou nezávislou na vlastnících těchto jednotek. Jejich hospodářské a finanční chování je podobné jako chování finančních společností. Proto se považují za samostatné institucionální jednotky. Příkladem jsou pobočky nerezidentských finančních společností;
  • 2. ostatní společnosti nezapsané do obchodního rejstříku zabývající se převážně finančním zprostředkováním, které nejsou podrobeny regulaci a dozoru, se považují za kvazispolečnosti pouze v případě, že splňují podmínky, jež je vymezují jako kvazispolečnosti (viz odst. 2.13 písm. f));
  • 3. společnosti nezapsané do obchodního rejstříku zabývající se převážně pomocnými finančními činnostmi se považují za kvazispolečnosti pouze v případě, že splňují podmínky, které je vymezují jako kvazispolečnosti (viz odst. 2.13 písm. f)).

Sektor finančních institucí se dále rozděluje do pěti subsektorů:

• a) centrální banka (S.121);
• b) ostatní měnové finanční instituce (S.122);
• c) ostatní finanční zprostředkovatelé, kromě pojišťoven a penzijních fondů (S.123);
• d) pomocné finanční instituce (S.124);
• e) pojišťovny a penzijní fondy (S.125).

Subsektor ostatních měnových finančních institucí se považuje za ekvivalent subsektoru vkladových společností, jak je definován v SNA 1993 (viz odstavce 4.88 až 4.94). Zatímco definice subsektoru ostatních měnových finančních institucí (viz odstavec 2.48) zahrnuje ty finanční zprostředkovatele, jejichž prostřednictvím se přenášejí účinky měnové politiky centrální banky na ostatní subjekty národního hospodářství, je subsektor ostatních vkladových společností v SNA 1993 definován ve vztahu k pojetí širokých peněz. Spojení subsektorů S.121 a S.122 se shoduje s pojetím měnových finančních institucí, které pro statistické účely definoval EMI (viz odstavec 2.49).

Každý subsektor, kromě subsektoru S.121, se může dále rozdělit na:

• a) veřejné finanční instituce;
• b) národní soukromé finanční instituce;
• c) finanční instituce pod zahraniční kontrolou.

Kritéria pro toto rozdělení jsou stejná jako pro rozdělení nefinančních podniků (viz odstavce 2.26 až 2.31)

Holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí skupinu dceřiných společností převážně se zabývajících finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi, se zařazují do subsektoru ostatních finančních zprostředkovatelů, kromě pojišťoven a penzijních fondů (S.123)(Zatřídění holdingových společností do sektoru finančních institucí se odchyluje od SNA 1993 v odstavci 4.100 s cílem udržet soulad s definicí měnových finančních institucí (kterou pro statistické účely definoval EMI) a s oficiální statistikou pojišťovacích společností.).

Neziskové instituce, které jsou uznány za samostatné právnické osoby a poskytují služby finančním institucím, ale samy se nezabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi, se zařazují do subsektoru pomocných finančních institucí (S.124).

V subsektoru S.121 se klasifikují tito finanční zprostředkovatelé:

• a) národní centrální banka — i v případě, že je součástí Evropské soustavy centrálních bank;
• b) centrální orgány, ve své podstatě veřejné, (tj. orgány spravující devizové rezervy nebo emitující oběživo), které vedou úplnou soustavu účtů a ve vztahu k centrální vládě jsou při rozhodování samostatné. Většina těchto činností se provádí buď v rámci centrálních vládních institucí, nebo v rámci centrální banky. V těchto případech neexistují žádné samostatné institucionální jednotky.

Subsektor S.121 zahrnuje pouze centrální banku. Nezahrnuje orgány a organizace, které řídí nebo provádějí dozor nad finančními institucemi nebo finančními trhy. Ty se zahrnují do subsektoru S.124 (viz odstavec 2.58)(Je to odchylka proti SNA 1993 ( 4.86 a 4.101), aby se udržel soulad s definicí měnových finančních institucí, kterou pro statistické účely formuloval EMI.).

Měnové finanční instituce (MFI) zahrnují subsektor centrální banky (S.121) a subsektor ostatních měnových finančních institucí (D.122) a shodují se s definicí měnových finančních institucí, kterou pro statistické účely formuloval EMI (viz odstavec 2.41).

MFI není možné jednoduše popsat jako „banky“, protože mohou zahrnovat některé finanční instituce, které se nemusí bankami nazývat a některé z nich nemusí mít pro tento název v některých zemích povolení, zatímco některé jiné finanční instituce charakterizují samy sebe jako banky a ve skutečnosti nemusí být MFI. Obecně se do subsektoru S.122 zahrnují tito finanční zprostředkovatelé:

• a) komerční banky, „univerzální“ banky, banky pro „všechny účely“;
• b) spořitelny (včetně svěřeneckých spořitelen, spořitelní bankovní a úvěrová sdružení;
• c) žirové instituce poštovních úřadů, poštovní banky, žirobanky;
• d) venkovské úvěrové banky, zemědělské úvěrové banky;
• e) družstevní úvěrové banky, úvěrové unie;
• f) specializované banky (např. obchodní banky, emisní firmy, soukromé banky).

Do subsektoru S.122 je možné zahrnout také ty finanční zprostředkovatele, jejichž činnost spočívá v přijímání návratného kapitálu od veřejnosti buď ve formě vkladů, nebo v takové formě, jakou je nepřetržitá emise obligací a jiných srovnatelných cenných papírů (jinak by se měly zahrnout do subsektoru S.123):

• a) instituce, které se zabývají poskytováním hypoték (včetně stavebních společností, hypotečních bank, úvěrově hypotečních institucí);
• b) investiční fondy (včetně investičních společností, investičních fondů a jiných programů kolektivního investování, např. Subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů — SKIPCP);
• c) obecní úvěrové instituce.

Subsektor S.122 nezahrnuje:

• a) holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí skupinu obsahující převážně ostatní měnové finanční instituce, ale které samy nejsou jinou měnovou finanční institucí. Ty se zahrnují do subsektoru S.123 (viz odstavec 2.43);
• b) neziskové instituce považované za osoby se samostatnou právní subjektivitou poskytující služby ostatním měnovým finančním institucím, které se však nezabývají finančním zprostředkováním. Ty se zahrnují do subsektoru S.124 (viz odstavec 2.44).

Subsektor S.123 zahrnuje různé typy finančních zprostředkovatelů, zejména takové, kteří se zabývají převážně dlouhodobým financováním. Ve většině případů tak dlouhodobá splatnost tvoří základ pro odlišení od subsektoru ostatních měnových finančních institucí. Hranice s pojišťovnami a penzijními fondy může být určena neexistencí závazků ve formě pojistně technických rezerv.

Do subsektoru S.123 se zahrnují zejména tyto instituce a kvazispolečnosti (jestliže nejsou měnovými finančními institucemi (MFI):

• a) instituce, které se zabývají finančním leasingem;
• b) instituce, které se zabývají splátkovým prodejem a opatřováním financí pro osobní nebo komerční účely;
• c) instituce, které se zabývají faktoringem;
• d) obchodníci s cennými papíry nebo deriváty (na vlastní účet);
• e) specializované finanční instituce, takové jako rizikové a rozvojové kapitálové společnosti, společnosti pro financování vývozu/dovozu;
• f) finanční společnosti vytvořené pro držbu aktiv přeměněných na cenné papíry;
• g) finanční zprostředkovatelé, kteří přijímají vklady nebo vkladům velmi podobné prostředky pouze od měnových finančních institucí;
• h) holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí skupinu dceřiných společností převážně se zabývajících finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi, ale které samy nejsou finanční institucí (viz odstavec 2.43).

Subsektor S.123 nezahrnuje neziskové instituce, které jsou uznané za osobu se samostatnou právní subjektivitou a poskytují služby ostatním finančním zprostředkovatelům, kromě pojišťoven a penzijních fondů, ale samy se finančním zprostředkováním nezabývají. Ty se zahrnují do subsektoru S.124 (viz odstavec 2.44).

Do subsektoru S.124 se zahrnují zejména tyto finanční instituce a kvazispolečnosti:

• a) pojišťovací makléři, odhadci škod, pojišťovací a penzijní poradci atd.;
• b) makléři s půjčkami, cennými papíry, investiční poradci atd.;
• c) instituce, které zařizují emise cenných papírů;
• d) instituce, jejichž základní funkcí je poskytování záruky pomocí převodu rubopisem, směnkami a podobnými nástroji;
• e) instituce, které organizují derivátové a zajišťovací nástroje, jako swapy, opce a futures (aniž je vydávají);
• f) instituce, které zajišťují infrastrukturu finančního trhu;
• g) instituce centrálního dozoru nad finančními zprostředkovateli a finančními trhy, jestliže jsou samostatnými institucionálními jednotkami;
• h) správci penzijních fondů, investičních fondů atd.;
• i) instituce zajišťující směnu cenných papírů a pojištění;

Subsektor S.124 nezahrnuje holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí dceřiné společnosti převážně se zabývající pomocnými finančními činnostmi, ale které samy nejsou pomocnými finančními institucemi. Ty se zahrnují do subsektoru S.123 (viz odstavec 2.43).

Spravované pojistné smlouvy se mohou vztahovat k jednotlivcům nebo ke skupinám, bez ohledu na to, zda účast vyplývá nebo nevyplývá z všeobecné povinnosti stanovené vládou. Kromě toho významnou součástí spravovaných smluv jsou někdy smlouvy sociálního pojištění (viz odstavce 4.83 až 4.91).

Subsektor S.125 zahrnuje jak pojišťovny, tak společnosti zajišťovací.

Subsektor S.125 nezahrnuje:

• a) institucionální jednotky, které splňují obě kritéria uvedená v odstavci 2.74. Ty se zahrnují do subsektoru S.1314;
• b) holdingové společnosti, které pouze kontrolují a řídí skupinu skládající se převážně z pojišťoven a penzijních fondů, ale které samy nejsou pojišťovací společností a penzijním fondem. Ty se zahrnují do subsektoru S.123 (viz odstavec 2.43);
• c) neziskové instituce, které mají přiznánu samostatnou právní subjektivitu a které poskytují služby pojišťovnám a penzijním fondům, ale samy se nezabývají finančním zprostředkováním. Ty se zahrnují do subsektoru S.124 (viz odstavec 2.44).

Subsektor pojišťoven a penzijních fondů se může rozdělit na:

• a) pojišťovny;
• b) (autonomní) penzijní fondy.

Autonomní penzijní fondy jsou penzijní fondy, které mají samostatnou rozhodovací samostatnost a vedou úplnou soustavu účtů. Proto jsou institucionální jednotkou. Neautonomní penzijní fondy nejsou institucionální jednotkou a zůstávají součástí té institucionální jednotky, která je založila.

Rizika týkající se jednotlivců nebo skupin se mohou zahrnovat do činností pojišťoven pro životní nebo pro neživotní pojištění. Některé pojišťovny mohou omezit své činnosti pouze na hromadné pojistné smlouvy. Tyto společnosti jsou oprávněny pojišťovat každou skupinu.

Penzijní fondy se mohou charakterizovat jako instituce, které pojišťují skupinová rizika vztahující se k sociálním rizikům a potřebám (viz odst. 4.84) pojišťovaných osob. Obvyklá skupina účastníků v takových pojistkách zahrnuje zaměstnance jednotlivého podniku nebo skupiny podniků, zaměstnance oboru nebo odvětví a osoby mající stejnou profesi. Dávky zahrnuté do pojistné smlouvy představují dávky vyplácené po úmrtí pojištěné osoby vdově (vdovci) a dětem (zejména úmrtí při výkonu povolání), dávky vyplácené po odchodu do důchodu a dávky vyplácené v případě, že se pojištěná osoba stane zdravotně postiženou osobou.

V některých zemích je možné všechny tyto typy rizik pojišťovat jak u pojišťoven pro životní pojištění, tak u penzijních fondů. V jiných zemích je možné některé z těchto rizik pojistit u společností pro životní pojištění. Na rozdíl od pojišťoven pro životní pojištění se penzijní fondy vztahují výlučně (podle zákona) na specifické skupiny zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných.

V sektoru S.13 jsou obsaženy tyto institucionální jednotky:

• a) vládní instituce (mimo veřejné výrobce organizované jako veřejné společnosti nebo s přiznanou samostatnou právní subjektivitou podle zvláštních zákonů nebo kvazispolečnosti, v případě, že jsou zařazeny do nefinančního nebo finančního sektoru), které spravují a financují skupinu činností, převážně poskytujících netržní výrobky a služby, určené ve prospěch společnosti(Organizace pro tržní regulaci, které jsou buď výhradně, nebo převážně prostými distributory subvencí, se podle konvence zahrnují do S.13, do subsektoru centrálních vládních institucí S.1311. Avšak organizace, které se výhradně nebo převážně zabývají nákupem, skladováním a prodejem zemědělských nebo potravinářských produktů, se zahrnují do S.11 (viz odst. 2.21 pozn. 6).);
• b) neziskové instituce s přiznanou samostatnou právní subjektivitou, které jsou jiným tržním výrobcem a jsou kontrolovány a financovány hlavně vládními institucemi;
• c) autonomní penzijní fondy, jestliže splňují oba požadavky uvedené v odstavci 2.74.

Sektor vládních institucí se rozděluje do čtyř subsektorů:

• a) centrální vládní instituce (S.1311);
• b) národní vládní instituce (S.1312);
• c) místní vládní instituce (S.1313);
• d) fondy sociálního zabezpečení (S.1314).

Do subsektoru S.1311 jsou zahrnuty ty neziskové instituce, které jsou kontrolovány a financovány hlavně centrálními vládními institucemi a jejichž pravomoc se vztahuje na celé ekonomické území.

Do subsektoru S.1312 jsou zahrnuty ty neziskové instituce, které jsou kontrolovány a financovány zejména národními vládními institucemi a jejichž pravomoc se omezuje na ekonomické území ve správě národních vlád.

Do subsektoru S.1313 jsou zahrnuty ty neziskové instituce, které jsou kontrolovány a financovány hlavně místními vládními institucemi a jejichž pravomoc se vztahuje na ekonomické území ve správě místní vlády.

Mezi částkou placených příspěvků jednotlivcem a rizikem, kterému je tento jednotlivec vystaven, neexistuje obvykle žádná přímá vazba.

Sektor domácností zahrnuje:

• a) jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, jejichž hlavní funkcí je spotřeba;
• b) osoby trvale žijící v institucích, a které mají malou nebo žádnou samostatnost v jednání nebo rozhodování v hospodářských záležitostech (tj. členové náboženských řádů žijící v klášterech, dlouhodobě nemocní v nemocnicích, dlouhodobě odsouzení, staré osoby trvale žijící v domovech důchodců). U takových lidí se předpokládá, že vytvářejí dohromady jednu institucionální jednotku, tj. jednu domácnost;
• c) jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, jejichž hlavní funkcí je spotřeba a kteří produkují výrobky a nefinanční služby výhradně pro vlastní konečné užití; v rámci soustavy se zahrnují pouze dvě kategorie služeb produkovaných pro vlastní konečné užití, a to služby vlastníků bydlících ve vlastních obydlích a služby v domácnostech vyráběné placenými zaměstnanci;
• d) jednotlivé vlastníky a osobní společnosti, kteří nemají přiznánu samostatnou právní subjektivitu — kromě kvazispolečností — a kteří jsou tržními výrobci;
• e) neziskové instituce sloužící domácnostem, které nemají přiznánu samostatnou právní subjektivitu nebo takové, které ji přiznánu mají, ale které mají pouze malý význam (viz odstavec 2.88).

Sektor domácností se rozděluje do šesti subsektorů:

• a) zaměstnavatelé (včetně těch, kteří pracují na vlastní účet) (S.141 + S.142);
• b) zaměstnanci (S.143);
• c) příjemci důchodů z vlastnictví (S.1441);
• d) příjemci dávek důchodového zabezpečení (S.1442);
• e) příjemci ostatních transferových důchodů (S.1443);
• f) ostatní (S.145).

Domácnosti se rozdělují do subsektorů podle nejvyšší kategorie důchodu (důchod zaměstnavatelů, náhrady zaměstnancům atd.) domácnosti jako celku. V případě, že stejná domácnost získává více než jeden důchod určité kategorie, musí být klasifikace založena na celkovém důchodu domácnosti v každé kategorii.

Domácnosti příjemců dávek důchodového zabezpečení jsou domácnosti, jejichž nejvyšší důchod spočívá ve starobní penzi nebo jiné penzi, včetně penzí od dřívějších zaměstnavatelů.

Ostatní běžné transfery jsou všechny běžné transfery, jiné než důchody z vlastnictví, dávky z důchodového zabezpečení a důchody osob žijících trvale v institucích.

Osoby trvale žijící v institucích se klasifikují odděleně, protože kritérium největšího zdroje důchodů neumožňuje zatřídit tyto osoby do některého z předcházejících subsektorů.

Jestliže hlavní zdroj domácnosti jako celku není pro rozdělení domácností do subsektorů k dispozici, je možné pro klasifikační účely použít druhou nejlepší charakteristiku — důchod osoby, na kterou je možné se obrátit. Tato osoba, na kterou je možné se obrátit v domácnosti, je obvykle osoba s nejvyšším příjmem. Jestliže tato informace není dostupná, je možné pro zařazení domácnosti do subsektorů použít důchod té osoby, která prohlásí, že on nebo ona je takovou osobou.

Pro různé druhy analýzy nebo jako základna pro tvorbu politiky však mohou být vhodná a potřebná i jiná kritéria, např. rozdělení domácností jako podnikatelů podle činností na: zemědělské domácnosti, nezemědělské domácnosti (v průmyslu; ve službách).

V případě, že tyto instituce nejsou příliš důležité, nezahrnují se do tohoto sektoru a jejich transakce jsou sloučeny s transakcemi domácností (S.14).

Sektor NISD zahrnuje tyto hlavní druhy NI poskytujících domácnostem netržní výrobky a služby:

• a) odborové svazy, profesní a vzdělávací společnosti, sdružení spotřebitelů, politické strany, církve nebo náboženské společnosti (včetně těch, které jsou vládou financovány, ale nejsou vládou kontrolovány) a sociální, kulturní, rekreační a sportovní kluby;
• b) dobročinné, podpůrné a výpomocné organizace, které jsou financovány na základě dobrovolných transferů (peněžních nebo naturálních) od jiných institucionálních jednotek.

Sektor S.15 zahrnuje dobročinné, podpůrné a výpomocné organizace, které slouží nerezidentským jednotkám, ale nezahrnuje subjekty, ve kterých členství dává právo na předem stanovený soubor výrobků a služeb.

Zbytek světa nevytváří sektor, za který se musí sestavovat úplná soustava účtů, ačkoli je často výhodné popisovat zbytek světa, jako by to byl sektor. Sektory se vytvářejí desagregací národního hospodářství tak, aby se získaly stejnorodější skupiny rezidentských institucionálních jednotek, které jsou si podobné hospodářským chováním, účelem a funkcemi. Toto není případ sektoru zbytku světa: zobrazují se transakce a jiné toky, které uskutečňují nefinanční a finanční společnosti, neziskové instituce, domácnosti a vládní instituce s nerezidentskými institucionálními jednotkami a jiné hospodářské vztahy mezi rezidenty a nerezidenty, např. pohledávky rezidentů vůči nerezidentům.

Je třeba poznamenat, že pravidlo, podle kterého účty zbytku světa zahrnují pouze transakce, které se uskutečňují mezi rezidentskými a nerezidentskými jednotkami, má tyto výjimky:

• a) dopravní služby (až po hranici vyvážející země), které se týkají dováženého zboží a jsou poskytovány rezidentskými jednotkami, se uvádějí v účtech zbytku světa v rámci dovozů FOB, ačkoliv je produkují rezidentské jednotky (viz odst. 3.144);
• b) transakce se zahraničními aktivy mezi rezidenty, kteří patří do různých sektorů, se uvádějí v podrobných finančních účtech zbytku světa; ačkoli ve vztahu k zahraničí neovlivňují finanční pozici země, ovlivňují finanční vztahy jednotlivých sektorů se zbytkem světa.
• c) transakce se závazky země mezi nerezidenty, kteří patří do geograficky rozdílných oblastí, se uvádějí v geografické struktuře účtů zbytku světa. Ačkoliv tyto transakce neovlivňují celkové závazky země ke zbytku světa, působí na její závazky vůči rozdílným částem světa.

Sektor zbytku světa (S.2) se dělí na :

• a) Evropskou unii (S.21);
  • 1. členské státy EU (S.211);
  • 2. instituce Evropské unie (S.212);
• b) Třetí země a mezinárodní organizace (S.22).

V dále uvedeném přehledu a odstavcích 2.94. až 2.101 se shrnují zásady pro zařazování jednotek výrobců do sektorů při použití standardní terminologie pro popis hlavních typů institucí.

Soukromé a veřejné společnosti, které jsou tržními výrobci, se klasifikují takto:

• a) do sektoru S.11 — nefinanční podniky, jestliže se převážně zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb (viz odst. 2.23 písm. a));
• b) do sektoru S.12 — finanční instituce, jestliže se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi (viz odst. 2.40 písm. a) a odst. 2.40 písm. f)).

Družstva a osobní společnosti, která jsou subjekty se samostatnou právní subjektivitou a tržními výrobci, se klasifikují takto:

• a) do sektoru S.11 — nefinanční podniky, jestliže se převážně zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb (viz odst. 2.23 písm. b));
• b) do sektoru S.12 — finanční instituce, jestliže se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi (viz odst. 2.40 písm. b)).

Tabulka 2.3. — Sektorová klasifikace jednotek výrobců podle hlavních standardních právních forem vlastnictví

Veřejní výrobci, kteří mají přiznánu samostatnou právní subjektivitu podle zvláštních zákonů a kteří jsou tržními výrobci, se zahrnují:

• a) do sektoru S.11 — nefinanční podniky, jestliže se převážně zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb (viz odst. 2.23 písm. c));
• b) do sektoru S.12 — finanční instituce, jestliže se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi (viz odst. 2.40 písm. c)).

Veřejní výrobci, kterým nebyla přiznána samostatná právní subjektivita, ale jsou tržními výrobci, se zatřiďují takto:

• a) jestliže jsou kvazispolečnostmi (viz odst. 2.13 písm. f)):
  • 1. a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb: do sektoru S.11 — nefinanční podniky (viz odst. 2.23 písm. f));
  • 2. a převážně se zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi: do sektoru S.12 — finanční instituce (viz odst. 2.40 písm. g)).
• b) jestliže nejsou kvazispolečnostmi: do sektoru S.13, vládní instituce, protože zůstávají nedílnou součástí jednotek, které je kontrolují (viz odst. 2.69 písm. a)).

Neziskové instituce (sdružení, nadace), uznané za osoby se samostatnou právní subjektivitou, se klasifikují takto:

• a) ty, které jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb: do sektoru S.11 — nefinanční podniky (viz odst. 2.23 písm. d));
• b) ty, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi: do sektoru S.12 — finanční instituce (viz odst. 2.40 písm. d));
• c) ty, které jsou netržními výrobci:
  • 1. do sektoru S.13 — vládní instituce, jestliže jsou veřejnými výrobci a jsou kontrolovány a financovány hlavně vládou (viz odst. 2.69 písm. b));
  • 2. do sektoru S.15 — NISD, jestliže jsou soukromými výrobci (viz odstavec 2.87).

Podniky s jedním vlastníkem a osobní společnosti, které nejsou uznány za osoby se samostatnou právní subjektivitou, ale jsou tržními výrobci, se klasifikují takto:

• a) jestliže jsou kvazispolečností (viz odst. 2.13 písm. f)):
  • 1. a převážně se zabývají výrobou zboží a nefinančních služeb: do sektoru S.11 — nefinanční podniky (viz odst. 2.23 písm. f));
  • 2. a převážně se zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi: do sektoru S.12 — finanční instituce (viz odst. 2.40 písm. g));
• b) jestliže nejsou kvazispolečností, klasifikují se do sektoru S.14 — domácnosti (viz odstavec 2.75).

Holdingové společnosti (tj. společnosti, které řídí skupinu společností) se klasifikují takto:

• a) do sektoru S.11 — nefinanční podniky, jestliže převládajícím typem činnosti skupiny společností jako celku, které jsou tržními výrobci, je výroba zboží a nefinančních služeb (viz odst. 2.23 písm. e));
• b) do sektoru S.12 — finanční instituce, jestliže převládajícím typem činnosti skupiny společností jako celku je finanční zprostředkování (viz odst. 2.40 písm. e)).

Tabulka 2.3 zobrazuje schematicky formy různých výše uvedených případů.

V praxi se většina institucionálních jednotek vyrábějících výrobky a služby zabývá ve stejné době kombinací činností. Mohou se zabývat hlavní činností, některými vedlejšími a některými pomocnými činnostmi (viz odstavce 3.10 — 3.13).

O činnosti je možné říci, že se provádí, když se takové zdroje jako zařízení, práce, výrobní technika, informační sítě nebo výrobky spojují za účelem vytvoření určitých výrobků nebo služeb. Činnost je charakterizována vstupem produktů (výrobků a služeb), výrobním procesem a výstupem produktů.

Činnosti je možné určit pomocí odkazů na úroveň v odvětvové klasifikaci ekonomických činností odvětví (NACE Rev. 2)(NACE Rev. 2: Statistická klasifikace ekonomických činností v Evropském společenství v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1893/2006 ze dne 20. prosince 2006, kterým se zavádí statistická klasifikace ekonomických činností NACE Revize 2 a kterým se mění nařízení Rady (EHS) č. 3037/90 a některá nařízení ES o specifických statistických oblastech.).

Jestliže jednotka provádí více než jednu činnost, setřídí se všechny činnosti, které nejsou pomocné, podle hrubé přidané hodnoty. Na základě vytvořené hrubé přidané hodnoty, která převažuje, je pak možné odlišit hlavní a vedlejší činnosti. Pomocné činnosti nejsou izolované ve formě rozdílných subjektů nebo oddělené od hlavní či vedlejších činností subjektů, které obsluhují.

Aby bylo možné analyzovat toky, ke kterým v procesu výroby a užití výrobků a služeb dochází, je nutné zvolit jednotky, které zdůrazní vztahy technicko-ekonomického druhu. Tento požadavek znamená, že se institucionální jednotky musí zpravidla rozdělit na menší, vzhledem k druhu výroby více homogenní jednotky. V prvé řadě mají tento požadavek splnit místní ČJ, ale je to funkční přístup zaměřený na praxi.

DefiniceMístní činnostní jednotka (místní ČJ) je tou částí ČJ, která se vztahuje k místní jednotce(Místní ČJ je v SNA a ISIC Rev. 4 nazývána provozovnou.). ČJ seskupuje všechny části institucionální jednotky v její funkci jako výrobce přispívající k výkonu činnosti na úrovni třídy (4místné) NACE Rev. 2 a odpovídá jedné nebo více provozním útvarům institucionální jednotky. Informační systém institucionální jednotky musí být schopný ukázat nebo kalkulovat za každou místní ČJ alespoň hodnotu produkce, mezispotřeby, náhrady zaměstnancům, provozní přebytek a zaměstnanost a tvorbu hrubého fixního kapitálu.

Místní jednotka je institucionální jednotka vyrábějící výrobky a služby nebo jejich část, umístěná na geograficky identifikovatelném místě.

Místní ČJ může být shodná s institucionální jednotkou jako výrobcem nebo s její částí; na druhé straně nikdy nemůže patřit ke dvěma různým institucionálním jednotkám.

Jestliže institucionální jednotka vyrábějící výrobky a služby obsahuje hlavní činnost a také jednu nebo několik vedlejších činností, měla by se rozdělit na stejný počet ČJ a vedlejší činnosti by se měly zatřídit do položek odlišných od hlavní činnosti. Na druhé straně pomocné činnosti se od hlavní nebo vedlejších činností neoddělují. Ale ČJ, které v klasifikačním systému patří do určité položky, mohou vyrábět produkty mimo homogenní skupinu na účet vedlejších činností s nimi spojených, které není možné z dostupných účetních dokladů identifikovat. Tak může ČJ provádět jednu nebo více vedlejších činností.

Odvětví zahrnují místní ČJ vyrábějící tržní výrobky a služby i ČJ vyrábějící netržní výrobky a služby. Podle definice obsahuje odvětví skupinu místních ČJ, které se zabývají stejným typem výrobní činnosti, bez ohledu na to, zda institucionální jednotky, ke kterým ČJ patří, vyrábějí tržní nebo netržní produkci.

Odvětví je možné rozdělit do třech kategorií:

• a) odvětví vyrábějící tržní výrobky a služby (tržní odvětví) a výrobky a služby pro vlastní konečné užití(Služby pro vlastní konečné užití se týkají pouze služeb bydlení, které si poskytují vlastníci bydlící ve vlastním obydlí a domácích služeb produkovaných placeným personálem, který je v domácnosti zaměstnán (viz 3.21).);
• b) odvětví vyrábějící netržní výrobky a služby vládních institucí: netržní odvětví vládních institucí;
• c) odvětví vyrábějící netržní výrobky a služby neziskových institucí sloužících domácnostem: netržní odvětví neziskových institucí sloužících domácnostem.

Klasifikací používanou pro seskupení místních ČJ do odvětví je NACE Rev. 2.

Místní ČJ vyhovují požadavkům analýzy výrobního procesu pouze přibližně (viz odstavce 2.105 a 2.107). Jednotka, která je pro tento druh analýzy optimální, tj. pro analýzu vstupů a výstupů, je jednotka s homogenní výrobou.

Jestliže jednotka vyrábějící výrobky a služby má hlavní a také jednu nebo více vedlejších činností, rozdělí se do stejného počtu jednotek se stejnorodou výrobou. Pomocné činnosti se od hlavní nebo vedlejších činností neoddělují. Stejně jako místní ČJ může být i jednotka s homogenní výrobou shodná s institucionální jednotkou nebo s její částí; na druhé straně nemůže nikdy patřit do dvou různých institucionálních jednotek.

Homogenní odvětví představují jednotky určené pro ekonomickou analýzu. Jednotky se stejnorodou výrobou není obvykle možné zkoumat přímo; údaje získané od jednotek pomocí statistických šetření se proto musí do formy stejnorodých odvětví přeskupit.

Homogenní odvětví je možné rozdělit do třech kategorií:

• a) homogenní odvětví vyrábějící tržní výrobky a služby (tržní odvětví) a výrobky a služby pro vlastní konečné užití(Služby pro vlastní konečné užití se týkají pouze služeb bydlení, které si poskytují vlastníci bydlící ve vlastním obydlí a domácích služeb produkovaných placeným personálem, který je v domácnosti zaměstnán. (viz 3.21).);
• b) homogenní odvětví vyrábějící netržní výrobky a služby vládních institucí: netržní odvětví vládních institucí;
• c) homogenní odvětví vyrábějící netržní výrobky a služby neziskových institucí sloužících domácnostem: netržní odvětví neziskových institucí sloužících domácnostem;

Homogenní odvětví vyrábějící tržní výrobky a služby a výrobky a služ by pro vlastní konečné užití tvoří všechny jednotky se stejnorodou produkcí jakéhokoliv institucionálního sektoru, které se zabývají výlučně výrobou tržních výrobků a služeb nebo výrobou výrobků a služeb pro vlastní konečné užití. Výroba tržních výrobků a služeb v rámci sektorů vládních institucí a neziskových institucí sloužících domácnostem (včetně těch, které jsou určené pro ně samotné) se považuje za jednotky se stejnorodou produkcí a klasifikuje se v příslušném tržním odvětví.

Homogenní netržní odvětví vládních institucí vyrábějících netržní výrobky a služby tvoří všechny jednotky se stejnorodou výrobou, které produkují netržní výrobky a služby a jsou zahrnuty do sektoru vládních institucí.

Homogenní netržní odvětví neziskových institucí sloužících domácnostem tvoří všechny jednotky se stejnorodou výrobou, které produkují netržní výrobky a služby a jsou zahrnuty do sektoru neziskových institucí sloužících domácnostem.

Klasifikace homogenních odvětví užívaná v tabulkách vstupů a výstupů je založena na klasifikaci produkce podle činností (CPA)(CPA: statistická klasifikace produkce podle činností v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 451/2008 ze dne 23. dubna 2008, kterým se zavádí nová statistická klasifikace produkce podle činností (CPA) a zrušuje nařízení Rady (EHS) č. 3696/93). CPA je klasifikace produkce, jejíž prvky jsou strukturovány podle kritéria odvětvového původu; odvětvový původ je definován v NACE Rev. 2.

V ESA se rozlišují tyto hlavní kategorie transakcí s produkty:

Transakce s produkty se zachycují na těchto účtech:

• a) na účtu výrobků a služeb se produkce a dovoz zachycují jako zdroje a ostatní transakce s produkty se zachycují jako užití;
• b) na účtu výroby se produkce se zachycuje jako zdroj a mezispotřeba se zachycuje jako užití;
• c) na účtu užití disponibilních důchodů se výdaje na konečnou spotřebu zachycují jako užití;
• d) na účtu upravených disponibilních důchodů se skutečná konečná spotřeba zachycuje jako užití;
• e) na kapitálovém účtu se tvorba hrubého kapitálu zaznamenává jako užití (změna aktiv);
• f) na zahraničním účtu výrobků a služeb se dovoz zboží a služeb zachycuje jako zdroj, zatímco vývoz zboží a služeb se zapisuje jako užití.

V tabulce dodávek se produkce a dovoz zachycují jako dodávky. V tabulce užití se mezispotřeba, tvorba hrubého kapitálu, výdaje na konečnou spotřebu a vývoz zaznamenávají jako užití. V symetrické tabulce vstupů a výstupů se produkce a dovoz zachycují jako dodávky a ostatní transakce s produkty jako užití.

Dodávky produkce se oceňují v základních cenách (viz odstavec 3.48). Užití produkce se oceňuje v kupních cenách (viz odstavec 3.06). Pro některé typy dodávek a užití se používají specifické principy oceňování, např. pro dovoz a vývoz zboží.

Pokud doba užití neodpovídá době nákupu, měla by být provedena úprava ceny, aby se vzaly v úvahu změny ceny připadající na období uplynulé od doby nákupu (v souladu se změnou cen zásob). Takovéto modifikace jsou obzvlášť důležité v případě, že ceny produkce se v průběhu roku výrazně mění.

Výroba zahrnuje:

• a) výrobu všech individuálně nebo kolektivně užívaných výrobků a služeb, které jsou dodávány jiným jednotkám, než jsou jejich výrobci (nebo jsou určeny k takovéto dodávce);
• b) výrobu všech výrobků prováděnou ve vlastní režii, které si jejich výrobce ponechá pro vlastní konečnou spotřebu a nebo pro tvorbu hrubého kapitálu. Výroba prováděná ve vlastní režii určená pro tvorbu hrubého kapitálu zahrnuje výrobu dlouhodobých aktiv, jako např. stavby, vývoj programového vybavení a průzkum ložisek určených pro vlastní tvorbu hrubého fixního kapitálu (k pojetí tvorby hrubého fixního kapitálu viz odstavce 3.100 — 3.127).

  Výroba ve vlastní režii prováděná domácnostmi zahrnuje:

  • 1. výstavbu obydlí ve vlastní režii;
  • 2. výrobu a skladování zemědělských produktů;
  • 3. zpracování zemědělských produktů, jako např. výrobu mouky mletím, konzervování ovoce sušením a zavařováním; výrobu mléčných výrobků jako másla a sýru a výrobu piva, vína a alkoholu;
  • 4. výrobu ostatních primárních produktů, jako např. těžbu soli, těžbu rašeliny a čerpání vody;
  • 5. jiné druhy zpracování, jako např. tkaní látek, hrnčířskou výrobu a výrobu nábytku.

  Výroba ve vlastní režii prováděná domácnostmi by měla být zachycena, pokud je tento typ výroby významný, tj. pokud se považuje za kvantitativně důležitý ve vztahu k celkovým zdrojům příslušných výrobků v zemi.

  Podle konvence se v ESA zachycuje pouze výstavba obydlí ve vlastní režii a výroba, skladování a zpracování zemědělských produktů; jakákoliv jiná produkce výrobků ve vlastní režii prováděná domácnostmi se považuje v členských zemích EU za nevýznamnou.

• c) služby bydlení poskytované vlastníky obydlí sobě samým;
• d) domácí a osobní služby poskytované zaměstnáváním placeného domácího personálu;
• e) dobrovolné činnosti, jejichž výsledkem jsou výrobky, např. Výstavba obydlí, kostelů nebo jiných budov, se zachycuje jako výroba. Dobrovolné činnosti, jejichž výsledkem nejsou výrobky, např. Bezplatné pečování nebo úklid, se vylučují.

Všechny takovéto činnosti se zahrnují do produkce i v případě, že jsou nelegální nebo nejsou zachyceny daňovými úřady, úřady sociálního zabezpečení, statistickými nebo jinými veřejnými orgány.

Z produkce se vylučují domácí a osobní služby, které jsou poskytovány a spotřebovány uvnitř stejné domácnosti (kromě zaměstnávání placeného domácího personálu a služeb bydlení vlastníků obydlí pro vlastní potřebu). Typickými případy jsou:

• a) úklid, malování a údržba obydlí, pokud tyto činnosti běžně provádějí i nájemníci;
• b) čištění, údržba a opravy předmětů dlouhodobé spotřeby domácností;
• c) příprava a podávání jídel;
• d) pečování o děti, jejich výchova a vzdělávání;
• e) péče o nemocné, nemohoucí nebo staré lidi;
• f) doprava členů domácnosti nebo jejich předmětů.

Pomocnými činnostmi mohou být např. nákup, prodej, marketing, vedení účetnictví, zpracování dat, doprava, skladové hospodářství, údržba, úklidové a bezpečnostní služby. Podniky si mohou zvolit mezi provozováním pomocných činností a nákupem takovýchto služeb na trhu od specializovaných výrobců poskytujících tyto služby.

Tvorba kapitálu ve vlastní režii se nepovažuje za pomocnou činnost.

Pomocné činnosti jsou považovány za nedílnou součást hlavní nebo vedlejších činností, ke kterým se váží. Výsledkem je, že:

• a) produkce pomocné činnosti se explicitně nerozlišuje a není samostatně zachycena. Z toho vplývá, že ani užití této produkce se nezachycuje;
• b) všechny vstupy spotřebované pomocnou činností (materiál, práce, spotřeba fixního kapitálu apod.) se považují za vstupy do hlavní nebo do vedlejších činností, které jsou pomocnou činností podporovány.

Zahrnuje specifické případy:

• a) výrobky a služby, které jedna místní ČJ poskytuje jiné místní ČJ patřící do téže institucionální jednotky;
• b) výrobky, které vyrobila místní ČJ a na konci období zůstaly na zásobách v jednotce, která je vyrobila, ať je jejich další užití jakékoliv.

Avšak výrobky a služby vyrobené a spotřebované v rámci téhož účetního období uvnitř téže místní ČJ se samostatně neidentifikují. Z tohoto důvodu nejsou zachyceny jako součást produkce nebo mezispotřeby místní ČJ.

Když se institucionální jednotka skládá z více než jedné místní ČJ, je produkcí institucionální jednotky součet produkcí jejích místních ČJ, včetně produkce poskytované si mezi těmito místními ČJ navzájem.

V ESA se rozlišují tři typy produkce:

• a) tržní produkce (P.11);
• b) produkce pro vlastní konečné užití (P.12);
• c) ostatní netržní produkce (P.13).

Toto členění se také vztahuje na místní ČJ a na institucionální jednotky:

• a) tržní výrobci;
• b) výrobci pro vlastní konečné užití;
• c) ostatní netržní výrobci.

Rozlišení pojmů tržní, pro vlastní konečné užití a ostatní netržní má zásadní význam, neboť předurčuje použití zásady ocenění produkce: tržní produkce, produkce pro vlastní konečné užití a celková produkce tržních výrobců a výrobců pro vlastní konečné užití se oceňuje v základních cenách, zatímco celková produkce ostatních netržních výrobců (místních ČJ) se oceňuje na základě nákladů. Celková produkce institucionální jednotky se oceňuje jako součet celkových produkcí jejích místních ČJ, a je tak také závislá na rozliš ování mezi tržní, pro vlastní konečné užití a na ostatní netržní (viz odstavce 3.54 až 3. 56). Toto rozlišování se dále používá k zařazení institucionálních jednotek do sektorů (viz odstavce 3.27 až 3.37).

Rozlišování se definuje shora dolů, tj. nejprve se vymezí pro institucionální jednotku, pak pro místní ČJ a pak pro jejich produkci. V důsledku toho přesný obsah pojmů na úrovni produktů (tj. definice obsahu pojmů tržní produkce, produkce pro vlastní konečné užití a ostatní netržní produkce) je srozumitelný pouze s přihlédnutím k charakteru institucionální jednotky a místní ČJ, která vyrábí tuto produkci.

Po obecném vymezení tří typů produkce a tří typů výrobců (viz odstavce 3.17 až 3.26) je metodou shora dolů uvedeno rozlišení mezi pojmy tržní, pro vlastní konečné užití a ostatní netržní.

Tržní produkce zahrnuje:

• a) produkty prodané za ekonomicky významné ceny;
• b) produkty, které byly vyměněny (barter);
• c) produkty použité jako naturální platba (včetně naturálních náhrad zaměstnancům a naturálního smíšeného důchodu);
• d) produkty, které jsou uvnitř stejné institucionální jednotky dodávané jednou místní ČJ jiné místní ČJ k užití pro mezispotřebu nebo pro konečné užití;
• e) produkty zvyšující zásoby hotových výrobků a nedokončené výroby určené pro jedno nebo více výše uvedených užití (včetně přirozeného přírůstku zvířat a rostlinných produktů a nedokončených staveb, pro které není znám kupující).

Produkty ponechané pro vlastní konečnou spotřebu mohou být vyprodukovány pouze v sektoru domácností. Typickými příklady jsou:

• a) zemědělské produkty, které si ponechají zemědělci;
• b) služby bydlení poskytované vlastníky obydlí, kteří v nich bydlí;
• c) služby pro domácnost poskytované zaměstnáváním placeného personálu.

Produkty užité pro vlastní tvorbu hrubého fixního kapitálu mohou být vyrobeny v každém sektoru. Příkladem jsou:

• a) speciální nástroje vyrobené strojírenskými podniky;
• b) obydlí nebo přístavby obydlí postavené domácnostmi;
• c) výstavba ve vlastní režii, včetně komunální výstavby prováděné skupinami domácností.

Ostatní netržní produkci (P.13) lze rozdělit na dvě položky: „Platby za ostatní netržní produkci“ (P.131), které zahrnují různé poplatky a úhrady, a „Bezplatná ostatní netržní produkce“ (P.132) týkající se produkce poskytované zdarma.

Je nutné podotknout, že pokud je místní ČJ anebo institucionální jednotka tržním výrobcem, je podle definice její hlavní produkcí tržní produkce, neboť koncepce tržní produkce je definována až po přiřazení tržního charakteru (resp. pro vlastní konečné užití nebo ostatní netržní) místní ČJ a institucionální jednotce, která vyrábí příslušnou produkci.

Rozlišování institucionálních jednotek, jakožto výrobců, na tržní, pro vlastní konečné užití a na ostatní netržní je shrnuto v tabulce 3.1. Je zde také ukázáno, co z toho vyplývá pro klasifikaci podle sektorů.

Tabulka 3.1 — Rozlišení tržních výrobců, výrobců pro vlastní konečné užití a ostatních netržních výrobců za institucionální jednotky

Tabulka ukazuje, že rozhodnutí o tom, zda by institucionální jednotka měla být zatříděna jako tržní výrobce, výrobce pro vlastní konečné užití anebo jako výrobce ostatních netržních služeb, by mělo být prováděno postupně na základě několika rozlišení.

První rozlišení je mezi soukromými a veřejnými výrobci. Veřejný výrobce je ten, který je řízen vládními institucemi. V případě neziskových institucí (NI) je veřejným výrobcem ta NI, která je řízena a převážné financována vládními institucemi. Všichni ostatní výrobci jsou soukromými výrobci. Řízení je definováno jako schopnost určit obecnou (společnou) politiku nebo program institucionální jednotky, pokud je to nezbytné, tak i dosazením příslušných ředitelů nebo vedoucích. Vlastnictví více než poloviny akcií společnosti je postačující, ale ne nezbytnou podmínkou pro řízení (viz také odstavec 2.26).

Jak je vidět z tabulky 3.1, soukromí výrobci se nacházejí ve všech sektorech kromě sektoru vládních institucí. Naproti tomu veřejní výrobci se nacházejí jen v sektorech společností (nefinančních podniků a finančních institucí) a v sektoru vládních institucí.

Specifickou kategorií soukromých výrobců jsou společnosti nezapsané do obchodního rejstříku ve vlastnictví domácností. Jsou to vždy tržní výrobci a nebo výrobci produkce pro vlastní konečné užití. Mezi výrobci produkce pro vlastní užití se zahrnují případy služeb bydlení poskytovaných vlastníky obydlí sobě samým a výroba výrobků ve vlastní režii. Všechny společnosti nezapsané do obchodního rejstříku ve vlastnictví domácností se zařazují do sektoru domácností. Výjimkou mohou být pouze kvazispolečnosti ve vlastnictví domácností. Jedná se o tržní výrobce a zařazují se do sektorů nefinančních podniků nebo finančních institucí.

U ostatních soukromých výrobců by se měli rozlišovat soukromé NI a ostatní soukromí výrobci.

Všichni ostatní soukromí výrobci, kteří nejsou NI, jsou tržními výrobci. Jsou zařazeni do sektorů nefinančních podniků nebo finančních institucí.

Pro určení typu výrobce a sektoru za NI by se mělo použít tzv. „padesátiprocentní“ kritérium:

• a) jestliže více než 50 % nákladů na výrobu je pokryto tržbami, pak tato institucionální jednotka je tržním výrobcem a zařazuje se do sektoru nefinančních podniků nebo finančních institucí;
• b) jestliže méně než 50 % nákladů na výrobu je pokryto tržbami, pak tato institucionální jednotka je netržním výrobcem a zařazuje se do sektoru NISD. Pokud jsou však netržní NI řízeny a převážně financovány vládními institucemi, pak se zařazují do sektoru vládních institucí.

Při rozlišování tržních a ostatních netržních výrobců podle padesátiprocentní kritéria se tržby a náklady na výrobu definují takto:

• a) tržby zahrnují tržby bez daní na výrobky, ale včetně všech plateb uskutečněných vládními institucemi nebo institucemi Evropské unie a věnovaných jakémukoliv druhu výrobců v tomto typu činnosti, tj. všechny platby vázané k objemu nebo hodnotě produkce se zahrnují, ale platby pokrývající celkový schodek se vylučují.

  Tato definice tržeb odpovídá produkci v základních cenách, kromě toho, že

  • 1) produkce v základních cenách se definuje až poté, kdy je rozhodnuto, zda jde o produkci tržní nebo netržní: tržby se používají pouze pro ocenění tržní produkce; ostatní netržní produkce se oceňuje ve výši nákladů;
  • 2) platby prováděné vládními institucemi k pokrytí celkového schodku veřejných společností nebo kvazispolečností jsou součástí ostatních subvencí na produkty, v souladu s definicí v odstavci 4.35c. V důsledku toho tržní produkce v základních cenách zahrnuje také ty platby, kterými vládní instituce pokrývají celkový schodek.
• b) náklady na výrobu jsou součtem mezispotřeby, náhrad zaměstnancům, spotřeby fixního kapitálu a ostatních daní na výrobu. Pro toto kritérium se ostatní subvence na výrobu neodečítají. Pro zajištění konzistence mezi pojetím tržeb a nákladů na produkci při aplikaci padesátiprocentního kritéria by měly být z nákladů na výrobu vyloučeny všechny náklady vynaložené na tvorbu kapitálu ve vlastní režii.

Padesátiprocentní kritérium by se mělo používat s přihlédnutím k delšímu období než jeden rok: Kritérium by se mělo striktně použít pouze pokud platí po několik let anebo platí po běžný rok a očekává se, že bude platit i v blízké budoucnosti. Kvůli malým meziročním výkyvům ve velikosti tržeb není nezbytné měnit zařazení institucionálních jednotek (a jejich místních ČJ a produkce).

Tržby se mohou skládat z různých prvků. Např. v případě služeb zdravotní péče poskytovaných nemocnicí mohou tržby odpovídat:

• a) nákupům provedeným zaměstnavateli, zachyceným jako naturální příjem placený zaměstnancům a současně jako výdaj těchto zaměstnanců na konečnou spotřebu;
• b) nákupům prováděným soukromými pojišťovnami;
• c) nákupům prováděným fondy sociálního zabezpečení a vládními institucemi, které mají být klasifikovány jako naturální sociální dávky;
• d) nákupům prováděným domácnostmi bez následné náhrady (výdaje na konečnou spotřebu).

Za tržby se nepovažují pouze ostatní subvence na výrobu a přijaté dary (např. z dobročinnosti).

Podobně prodej služeb dopravním podnikem může odpovídat příslušné mezispotřebě u výrobců, naturálním příjmům, které poskytují zaměstnavatelé, sociálním naturálním dávkám poskytovaným vládou a nákupům těchto služeb domácnostmi bez následné jejich náhrady.

Soukromé NI sloužící k podnikání jsou zvláštním případem. Obvykle jsou financovány příspěvky a předplatným od skupiny příslušných podniků. Předplatné se nepovažuje za transfer, nýbrž za platbu za poskytnutou službu, tj. za tržbu. Tyto NI se proto považují za tržní výrobce a zařazují se do sektorů nefinančních podniků nebo finančních institucí.

Při používání padesátiprocentního kritéria pro hodnocení tržeb a nákladů na produkci soukromých nebo veřejných NI může v některých specifických případech být chybou zahrnutí veškerých plateb, které se váží k objemu produkce do tržeb. To platí např. pro financování výkonů soukromých a veřejných škol: platby prováděné vládními institucemi se mohou vázat na počet žáků, ale bývají předmětem vyjednávání s vládními institucemi. V takovémto případě by neměly být tyto platby považovány za tržby, ačkoliv mají výslovnou vazbu na objem produkce, např. na počet žáků. To znamená, že škola financovaná převážně takovýmito platbami je ostatním netržní m výrobcem. Když je tato škola veřejným výrobcem, tj. když je převážně financována a řízena vládou, měla by být zařazena do sektoru vládních institucí. Když je tato škola soukromým ostatním netržním výrobcem, měla by být zařazena do sektoru NISD.

Veřejný výrobce může být tržním nebo jiným netržním výrobcem. Jestliže padesátiprocentní kritérium rozhodne, že by institucionální jednotka měla být považována za tržního výrobce, zařazuje se do sektorů nefinančních podniků nebo finančních institucí. padesátiprocentní kritérium také rozhoduje, kdy se má vládní jednotka považovat za kvazispolečnost ve vlastnictví vlády: kvazispolečnost by měla být vytvořena, pouze když je padesátiprocentní kritérium splněno. Když je takováto institucionální jednotka jiným netržním výrobcem, zařazuje se do sektoru vládních institucí. Rozlišení mezi NI a ostatními výrobci není tudíž určující pro za řazení veřejných výrobců.

Po rozlišení institucionálních jednotek na tržní, pro vlastní konečné použití a ostatní netržní je možné toto dělení uplatnit i na místní ČJ a jejich produkci. Tento vztah je zřejmý z tabulky 3.2.

Tabulka 3.2 — Institucionální jednotky, místní ČJ a produkce a odlišení tržní produkce od produkce pro vlastní konečné užití a od ostatní netržní produkce

U institucionálních jednotek zařazených mezi tržní výrobce je hlavní místní ČJ samozřejmě také tržním výrobcem. Vedlejší místní ČJ může být tržním výrobcem, ale také výrobcem pro vlastní konečné užití. Avšak, podle konvence, vedlejší místní ČJ nemůže být ostatním netržním výrobcem. Z toho vyplývá, že (vedlejší) místní ČJ v sektorech nefinančních podniků a finančních institucí jsou všechny tržními výrobci nebo výrobci pro vlastní konečné užití.

U institucionálních jednotek, které jsou ostatními netržními výrobci, je hlavní místní ČJ také ostatním netržním výrobcem. Vedlejší místní ČJ mohou být tržními výrobci nebo také ostatními netržními výrobci. Z toho vyplývá, že sektory vládních institucí a NISD mohou zahrnovat některé (vedlejší) místní ČJ, které jsou tržními výrobci (ačkoliv celé institucionální jednotky v těchto sektorech jsou ostatními netržními výrobci). Pro určení, zda-li jsou vedlejší místní ČJ tržními či ostatními netržními výrobci, by se mělo použít padesátiprocentní kritérium.

Po rozdělení institucionálních jednotek a jejich místních ČJ na tržní výrobce, výrobce pro vlastní konečné užití a na ostatní netržní výrobce je možné toto rozdělení uplatnit i na výkony místních ČJ. Tyto vazby jsou zřejmé z tabulky 3.3.

Tabulka 3.3 — Rozlišení místních ČJ a jejich produkce na tržní, pro vlastní konečné užití a ostatní netržní

X = velká produkce; x = malá produkce; 0 = žádná produkce (podle konvence)

Místní ČJ, které jsou tržními výrobci a výrobci pro vlastní konečné užití, nemohou podle konvence dodávat ostatní netržní produkci. Jejich produkce může být proto zachycena pouze jako tržní produkce nebo produkce pro vlastní konečné užití a podle toho být oceněna (viz odstavce 3.46 až 3.52).

Místní ČJ jakožto ostatní netržní výrobci mohou poskytovat jako vedlejší produkci netržní produkci a produkci pro vlastní konečné užití. Produkce pro vlastní konečné užití spočívá v tvorbě kapitálu ve vlastní režii. Výskyt netržní produkce by se měl v principu určovat aplikací padesátiprocentního kritéria na jednotlivé produkty: tržní produkce je takovou produkcí, která je prodána nejméně za 50 % nákladů na její výrobu. Může to být například případ, kdy vládní nemocnice účtují za některé ze svých služeb ekonomicky významné ceny. Jiným příkladem je prodej reprodukcí vládním muzeem nebo prodej předpovědí počasí meteorologickými ústavy.

Ve statistické praxi může být obtížné jasné rozlišování mezi různými produkty místních ČJ vládních institucí a NISD. Ještě více to platí pro náklady na výrobu ve vztahu k různým produktům. V tomto případě je jednoduchým řešením považovat všechny výnosy ostatního netržního výrobce z jeho vedlejší(ch) činnosti (činností) za výnosy za jeden typ tržní produkce. Používá se to například u příjmů muzeí z prodeje plakátů a pohlednic(Ačkoliv tyto výnosy nemusí být dostatečné, aby pokryly 50 % všech nákladů na muzejní prodejnu, např. proto, že tyto náklady zahrnují také náhrady zaměstnancům personálu muzejní prodejny.).

Ostatní netržní výrobci mohou mít také výnosy z prodeje své ostatní netržní produkce za ekonomicky nevýznamné ceny, např. výnosy muzea ze vstupného. Tyto výnosy se týkají ostatní netržní produkce. Avšak jestliže oba typy výnosů (výnosy muzea ze vstupenek a z prodeje plakátů a pohlednic) jsou obtížně odlišitelné, mohou se celé považovat buď za výnosy z tržní produkce nebo za výnosy z ostatní netržní produkce. Výběr jedné z těchto dvou možností zápisu by měl záviset na předpokládané relativní důležitosti obou typů výnosů (za vstupenky a z prodeje plakátů a pohlednic).

Produkce má být zachycena a oceněna tehdy, kdy se vytváří výrobním procesem.

Celá produkce má být oceněna v základních cenách, ale pro dále uvedené případy se uplatňuje zvláštní úmluva:

• a) ocenění ostatní netržní produkce;
• b) ocenění celkové produkce ostatního netržního výrobce (místní ČJ);
• c) ocenění celkové produkce institucionální jednotky, jejíž místní ČJ je ostatním netržním výrobcem (viz odstavce 3.53 až 3.56).

Produkce pro vlastní konečné užití (P.12) má být oceňována podle základních cen podobných produktů prodávaných na trhu; v důsledku toho se vyskytuje čistý provozní přebytek nebo smíšený důchod i u takovéto produkce. Toto platí i pro služby bydlení poskytované bydlícími vlastníky obydlí samými sobě (viz odstavec 3.64). Avšak výstavbu prováděnou ve vlastní režii je obvykle nezbytné ocenit na základě nákladů na výrobu.

Přírůstek nedokončené produkce se oceňuje úměrně k odhadovaným běžným základním cenám dokončeného produktu.

Pokud má být hodnota produkce pojaté jako nedokončená výroba odhadnuta předem, mělo by se vycházet ze skutečně vynaložených nákladů plus přirážka na odhadnutý provozní přebytek nebo odhadnutý smíšený důchod. Předběžné odhady by měly být pak nahrazeny odhady, které se získají rozčleněním skutečné hodnoty (až se to stane známým) hotových výrobků. Jde o součet hodnot:

• a) hotových výrobků prodaných nebo směněných;
• b) změny stavu zásob hotových výrobků;
• c) hotových výrobků pro vlastní užití jejich výrobcem.

Za nedokončené budovy a stavby se hodnota odhaduje na základě nákladů k danému datu, včetně přirážky určené na provozní přebytek nebo smíšený důchod. Tato přirážka vyplývá z toho, že hodnota má být odhadnuta na základě cen podobných budov a staveb. Pro odhad hodnoty tvorby hrubého fixního kapitálu přebírané kupujícím po etapách je možné také použít objemu plateb v každé jednotlivé etapě výstavby (za předpokladu, že nedojde k zálohovým platbám nebo k nedoplatkům).

Pokud není dokončena stavba prováděná ve vlastní režii v jednom účetním období, pak by hodnota produkce a jí odpovídající tvorba hrubého fixního kapitálu měla být odhadnuta podle poměru celkových nákladů vynaložených během příslušného období k odhadované běžné základní ceně. Jestliže není možné odhadnout základní cenu dokončené stavby, musí být oceněna celkovými náklady na produkci. Pokud je nějaká nebo veškerá práce prováděna bezplatně, což se může stát při komunální výstavbě prováděné domácnostmi, odhad toho, co by bylo zaplaceno za práci, by měl být zahrnut do odhadnutých celkových výrobních nákladů na produkci ve výši mzdové sazby za podobný druh práce v blízkém okolí nebo regionu.

Celková produkce ostatního netržního výrobce (místní ČJ) se má oceňovat celkovými náklady na produkci, tj. jako součet:

• a) mezispotřeby (P.2);
• b) náhrad zaměstnancům (D.1);
• c) spotřeby fixního kapitálu (K.1);
• d) ostatních daní na výrobu (D.29) mínus ostatních subvencí na výrobu (D.39).

Ostatní subvence na výrobu by měly být odečteny. Je však třeba si uvědomit, že ostatní subvence na výrobu u ostatních netržních výrobců prakticky chybí anebo představují velmi malé částky (viz odst. 4.36).

Podle konvence se do nákladů na ostatní netržní produkci nezahrnují platby úroků (ačkoliv by v některých případech mohly být velkou položkou nákladů na výrobu, např. v případě společností v bytovém hospodářství). Do nákladů na ostatní netržní produkci se také nezahrnuje imputace nájemného za vlastní nebytové budovy užívané pro ostatní netržní produkci.

Celková produkce institucionální jednotky je součtem celkové produkce místních ČJ, které ji tvoří. Tento princip se používá i pro institucionální jednotky, které jsou ostatními netržními výrobci.

V případě, že netržní výrobce (místní ČJ) nemá vedlejší tržní výkony, se ostatní netržní produkce oceňuje ve výši nákladů vynaložených na výrobu. V případě, že netržní výrobce má vedlejší tržní produkci, oceňuje se jeho ostatní netržní produkce jako zbytková položka, tj. jako rozdíl mezi celkovými náklady na výrobu netržního výrobce a jeho příjmy za tržní produkci.

Tržní produkce netržního výrobce se má v zásadě oceňovat v základních cenách. Avšak dokonce i když ostatní netržní místní ČJ může mít příjmy z prodeje, oceňuje se její celková produkce pokrývající jak tržní, tak i ostatní netržní produkci (a případně i produkci pro vlastní konečné užití) stále pomocí nákladů na výrobu. Hodnota její tržní produkce je dána příjmy z prodeje tržních produktů, hodnota její ostatní netržní produkce se získá jako rozdíl mezi její celkovou produkcí na jedné straně a její tržní produkcí a produkcí pro vlastní konečné užití na druhé straně. Hodnota jejích příjmů z prodeje ostatních netržních výrobků a služeb za ekonomicky nevýznamné ceny zůstává součástí hodnoty její ostatní netržní produkce.

Předmětem dále uvedeného výkladu jsou některé specifické typy produkce, doba jejího zachycení a způsobu ocenění. Výklad je uspořádán podle oddílů CPA.

Produkce zemědělských výrobků by měla být zachycována průběžné po celou dobu výroby (a ne zjednodušeně při sklizeni úrody nebo porážce zvířat).

Rostoucí plodiny, dřevo na pni a stavy ryb nebo zvířat chovaných na porážku by měly být považovány v průběhu celého procesu za nedokončenou výrobu, a když je proces ukončen, měly by být převedeny do zásob hotových výrobků.

Když je dopředu uzavřena dohoda o prodeji stavěných budov a jiných staveb, jejichž výstavba probíhá po několik účetních období, pak se produkce vytvořená v každém období zachycuje, jako by byla prodána kupujícímu na konci každého období: tj. považuje se spíše za tvorbu fixního kapitálu u kupujícího než za nedokončenou výrobu ve stavebnictví. Výsledkem je, že vyrobená produkce se považuje za prodanou kupujícímu po etapách, tak jak kupující právně přebírá vlastnictví této produkce. Když kontrakt vyžaduje platby po etapách, pak hodnota produkce může být nahrazena hodnotou postupných plateb provedených v každém období. Avšak v případě neexistence kupní smlouvy se nedokončená produkce vyrobená v každém období zachycuje jako nedokončená výroba.

Produkce velkoobchodu a maloobchodu se měří pomocí obchodního rozpětí realizovaného u zboží, které je nakoupeno za účelem prodeje.

Podle konvence se do obchodního rozpětí nezahrnuje zisk ani ztráta z držby. Avšak v praxi zdroje údajů nedovolují vydělit celý zisk nebo ztrátu z držby.

Hodnota produkce hotelů, restaurací a kaváren zahrnuje hodnotu spotřebovaných potravin, nápojů a pod.

Produkce dopravy se měří výší částky dosažené za dopravu výrobků nebo osob. Doprava pro vlastní užití místní ČJ se považuje za pomocnou činnost a samostatně se nezjišťuje ani nezachycuje.

Produkce skladování se měří jako hodnota přidaná k nedokončené výrobě, buď jako přidaná produkce ve smyslu překlenutí v čase (např. skladování pro jinou místní činnostní jednotku) nebo jako fyzická změna (např. v případě zrání vína).

Produkce cestovních kanceláří se měří jako hodnota služby účtovaná kanceláří (účtovaný poplatek nebo provize) a nikoliv jako úplné výdaje, které měli jejich klienti vůči cestovní kanceláři. Tyto úplné výdaje mohou také zahrnovat např. částky za dopravu třetí stranou.

Produkce cestovních kanceláří se měří jako hodnota služby účtovaná kanceláří (účtovaný poplatek nebo provize) a nikoliv jako úplné výdaje, které měli jejich klienti vůči cestovní kanceláři. Tyto úplné výdaje mohou také zahrnovat např. částky za dopravu třetí stranou.

Služby cestovních kanceláří se odlišují od služeb turistických provozovatelů tím, že služby cestovních kanceláří jsou pouze zprostředkováním poskytnutým klientům cestovních kanceláří, zatímco služby turistických provozovatelů vytvářejí novou produkci, tj. turistická cesta je organizována tak, že ceny jejích jednotlivých složek (např. dopravy, ubytování, zábavy) turista nerozpozná.

Produkce finančního zprostředkování, za které se neúčtují přímé poplatky, se měří, podle konvence, jako celkový důchod z majetku, který dosáhla jednotka poskytující služby mínus celkové jí zaplacené úroky, s vyloučením hodnoty jakýchkoliv důchodů získaných z investování vlastních fondů (neboť takovéto důchody nevyplývají z finančního zprostředkování), a v případě vedlejších pojišťovacích činností provozovaných finančním zprostředkovatelem s vyloučení m důchodů z investování pojistně technických rezerv. Zisky a ztráty z držby by se měly při měření této produkce vyloučit, protože v systému se nezachycují na účtu produkce, nýbrž se zachycují na samostatném účtu (účet ostatních změn aktiv). Toto se týká také zisku z držby při směně cizí měny a cenných papírů u profesionálních zprostředkovatelů (i když jejich zisk z držby bývá obvykle kladný a samotnými zprostředkovateli je považován za část jejich normálních příjmů). Avšak obchodní rozpětí u směny cizí měny a směny cenných papírů (tj. u obou rozdíly mezi kupní cenou zprostředkovatele a kupní cenou kupujícího) se má zahrnovat do produkce stejně jako u velkoobchodu či maloobchodu. Analogicky zde mohou nastat problémy s údaji při odlišení takového obchodního rozpětí od zisku z držby; tento problém je třeba překonat co možná nejlépe.

Produkce služeb finančního zprostředkování poskytovaných centrální bankou by se měla měřit stejným způsobem, jaký se používá při poskytování těchto služeb ostatními finančními zprostředkovateli.

Činnost půjčovatelů peněz, kteří půjčují pouze svůj vlastní kapitál, se nepovažuje za finanční zprostředkování.

Finanční zprostředkovatelé mohou také poskytovat různé finanční služby a podnikatelské služby, za které se přímo účtují poplatky a provize. Typickými případy zde mohou být např. směna peněz, poradenství při investování, nákup nemovitostí nebo daňové poradenství. Produkce takovýchto služeb se oceňuje na základě účtovaných poplatků a provizí.

Produkce služeb pojišťovnictví (poplatek za službu) se měří jako:

Zisky a ztráty z držby se mají při měření produkce pojišťovny vylučovat: nemá se na ně pohlížet jako na důchod z investování pojistně technických rezerv a nemají se považovat za změnu stavu pojistně technických rezerv a rezerv pojištění s účastí na zisku.

Je třeba poznamenat, že pojistně technické rezervy se mohou investovat do vedlejších činností pojišťovny, např. do pronájmu obydlí, bytů nebo kanceláří. V tomto případě je čistý provozní přebytek těchto vedlejších činností důchodem z investování pojistně technických rezerv.

Obdobně produkce služeb penzijních fondů se měří jako:

Produkce služeb za bydlení ve vlastních obydlích by měla být oceněna ve výši nájemného, které by nájemník platil za stejné bydlení, přičemž se bere v úvahu umístění, okolí atd., jakož i velikost a kvalita samotného obydlí. Za garáže umístěné odděleně od domu, které vlastník používá pro účely konečné spotřeby ve spojení s užíváním obydlí, by se měla provádět podobná imputace. Za garáže, které jejich soukromý vlastník používá pouze za účelem parkování poblíž svého pracoviště, se imputace neprovádí. Hodnota nájemného za obydlí, které mají jejich vlastníci v zahraničí, např. rekreačních domů, by neměla být zachycována jako součást tuzemské produkce, nýbrž jako dovoz služeb a odpovídající čistý provozní přebytek jako prvotní důchod získaný ze zbytku světa. Za obydlí, která obývají a vlastní nerezidenti, by se měly provádět analogické zápisy. V případě dočasně sdílených bytů by se měl zachycovat příslušný podíl poplatku za službu.

Produkce služeb v oblasti nemovitostí za nebytové budovy se měří hodnotou nájemného za ně.

Produkce operativního leasingu (pronájem strojů nebo zařízení atd.) se měří hodnotou nájemného, které nájemce platí pronajímateli. Jednoznačně se to odlišuje od finančního leasingu, který je způsobem financování pořízení dlouhodobých aktiv, tj. poskytnutím půjčky pronajímatelem nájemci. V případě finančního leasingu nájemné obsahuje (zejména) splátky a platby úroku, a hodnota služeb je ve srovnání s celkovým placeným nájemným velmi malá (viz přílohu II „Leasing a koupě předmětů dlouhodobé spotřeby na splátky“).

Pokud je to možné, pak by měla být činnost výzkumu a vývoje (V&V) vyčleněna do samostatné místní ČJ. Pokud to možné není, pak by všechen V&V značného významu (v porovnání s hlavní činností) měl být zachycen jako vedlejší činnost místní ČJ.

Produkce V&V se měří takto:

• a) V&V provozovaný specializovanými komerčními výzkumnými laboratořemi nebo ústavy se oceňuje obvyklým způsobem na úrovni výnosů z prodejů, smluv, provizí, poplatků atd.;
• b) produkce V&V určená pro použití v tomtéž podniku by měla být v zásadě oceněna na základě odhadnutých základních cen, které by byly zaplaceny, pokud by výzkum byl dodáván na základě obchodní smlouvy jako poddodávka. Avšak v praxi se pravděpodobně musí ocenit na základě úhrnu nákladů na výrobu;
• c) V&V provozovaný vládními institucemi, univerzitami, výzkumnými NI atd. je obvykle ostatní netržní produkcí, a tudíž se oceňuje na základě nákladů na výrobu. Výnosy z prodeje V&V se u ostatních netržních výrobců mají zachycovat jako výnosy z vedlejší tržní produkce.

Výdaje na V&V by se měly rozlišovat od výdajů na vzdělání a zaškolení. Výdaje na V&V nezahrnují náklady na vývoj programového vybavení provozovaný jako hlavní či vedlejší činnost. Avšak postup zaúčtování je zde téměř stejný; rozdíl je pouze v tom, že programové vybavení se považuje za vyrobené nehmotné aktivum a nepatentuje se.

Služby veřejné správy, obrany, povinného sociálního zabezpečení se vždy poskytují jako netržní služby a podle toho by se také odpovídajícím způsobem měly oceňovat.

U služeb vzdělání a zdravotnictví je často nezbytné popsat přesné hranice mezi tržními a ostatními netržními výrobci a mezi jejich tržní a netržní produkcí. Například, za ně které typy vzdělávání a léčení mohou vládní instituce (anebo v důsledku specifických subvencí i jiné instituce) vybírat fiktivní poplatky, ale za jiné typy vzdělávání a zvláštní léčební úkony mohou účtovat podle komerčních tarifů. Dalším běžným případem je, když stejný typ služby (např. vyšší vzdělání) je poskytován jak vládní institucí (nebo jejím zprostředkovatelem), tak i komerční institucí. Pak je obvykle velký rozdíl mezi účtovanou cenou a kvalitou poskytovaných služeb.

Ze vzdělávání a zdravotních služeb se vylučují činnosti V&V; ze zdravotních služeb se vylučuje zdravotnické vzdělávání, např. ve fakultních nemocnicích.

Výroba knih, hudebních nahrávek, filmů, programového vybavení, magnetických pásek, disků atd. je dvoustupňovým procesem, a podle toho se měří:

• 1. Produkce z výroby originálů (nehmotných dlouhodobých aktiv) se měří zaplacenou cenou, pokud se prodávají, nebo, pokud nejsou prodány, základní cenou placenou za obdobné originály, náklady na jejich výrobu anebo diskontovanou hodnotou z očekávaných budoucích výnosů z jejich používání ve výrobě;
• 2. Vlastník takovéhoto aktiva ho může využívat přímo nebo vyrábět v následujících obdobích kopie. Pokud vlastník poskytne ostatním výrobcům licenci k využití originálu ve výrobě, pak poplatky, provize, honoráře a pod., které získává z licencí jsou produkcí jím poskytnuté služby. Avšak prodej nehmotného aktiva je zápornou tvorbou fixního kapitálu.

Produkce služeb poskytovaných placeným domácím personálem se podle konvence oceňuje ve výši zaplacených náhrad zaměstnancům; do náhrad zaměstnancům patří i všechny naturální požitky jako potraviny nebo ubytování.

Mezispotřeba zahrnuje tyto hraniční případy:

• a) hodnotu všech výrobků a služeb použitých jako vstupy do pomocných činností. Obvyklým příkladem pomocné činnosti je nákup, prodej, marketing, účetnictví, zpracování údajů, doprava, skladování, údržba, bezpečnost atd. Tyto výrobky a služby spotřebované pro tyto pomocné činnosti se neodlišují od výrobků a služeb spotřebovaných přímo pro hlavní (nebo vedlejší) činnost místní ČJ;
• b) hodnotu výrobků a služeb, které místní ČJ obdržela od jiné místní ČJ v rámci téže institucionální jednotky (pouze pokud jsou v souladu s obecnou definici v odstavci 3.69);
• c) náklady na používání najatých dlouhodobých aktiv, např. operativní leasing strojů a osobních automobilů;
• d) předplatné, příspěvky a poplatky placené neziskovým podnikatelským sdružením;
• e) položky nepovažované za tvorbu hrubého kapitálu, jako:
  • 1. malé nástroje, které nejsou drahé a používají se pro poměrně jednoduché úkony, jako např. pily, kladiva, šroubováky a ostatní ruční nástroje; malé přístroje, jako např. kapesní kalkulačky. Podle konvence se v ESA považují za mezispotřebu všechny výdaje na předměty dlouhodobé spotřeby, jejichž cena nepřevyšuje 500 ECU (v cenách roku 1995) za kus (nebo, když se nakupují ve větším množství, tak za celkové nakoupené množství);
  • 2. běžná, pravidelná údržba a opravy dlouhodobých aktiv používaných ve výrobě;
  • 3. zbraně pro armádu určené k ničení a zařízení k jejich dopravě (ale ne lehké zbraně nebo obrněné vozy pořízené policií a bezpečnostními službami, neboť ty se považují za tvorbu hrubého fixního kapitálu);
  • 4. služby V&V, výcvik pracovníků, průzkum trhu a podobné činnosti nakoupené od externí organizace nebo poskytnuté samostatnou místní ČJ v rámci téže institucionální jednotky;
• f) poplatky za užívání nehmotných nevyrobených aktiv, jako např. patentů, obchodních značek atd. (vyjma platby za nákup takovýchto vlastnických práv: tyto platby se považují za pořízení nehmotných nevyráběných aktiv);
• g) výdaje zaměstnanců, hrazené zaměstnavatelem, za položky nezbytné pro výrobu provozovanou zaměstnavatelem, jako např. na nákupy nástrojů a ochranných oděvů na vlastní účet zaměstnanců prováděné podle smluvních závazků;
• h) výdaje zaměstnavatelů, které zaměstnavatel vynakládá jak ve prospěch svůj, tak i zaměstnanců, neboť je to nezbytné pro zabezpečení výrobního procesu zaměstnavatele. Týká se to těchto případů:
  • 1. náhrada zaměstnancům jejich cestovních a stěhovacích výdajů, odlučného a výdajů na pohoštění v případech, že byli pověřeni jejich vynaložením při plnění svých povinností;
  • 2. vybavení pracoviště;

  (širší přehled je uveden v odstavcích k náhradám zaměstnancům (D.1);

• i) pojistné neživotního pojištění placené místní ČJ (viz také přílohu III „Pojištění“): vzhledem k tomu, že se v mezispotřebě zachycuje pouze poplatek za službu, musí být placené pojistné sníženo, např. o vyplacené pojistné nároky a čistou změnu rezerv neživotního pojištění. Čistá změna rezerv může být umístěna do místních ČJ proporcionálně k placenému pojistnému;
• j) pouze za ekonomiku jako celek: veškeré nepřímo měřené finanční zprostředkovatelské služby (FISIM) poskytované rezidentskými subjekty.

Z mezispotřeby se vylučují:

• a) položky, které se považují za tvorbu hrubého kapitálu, jako jsou:
  • 1. cennosti;
  • 2. průzkum nerostných ložisek;
  • 3. velká zlepšení, která významně překračují běžné udržení dlouhodobých aktiv v dobrém provozním stavu, např. renovace, rekonstrukce nebo rozšíření kapacity;
  • 4. programové vybavení, který je nakoupeno nebo vyrobeno ve vlastní režii;
• b) výdaje zaměstnavatelů, které se považují za naturální mzdy a platy (viz odstavec 4.05);
• c) užití kolektivních služeb poskytovaných vládními institucemi tržním jednotkám nebo výrobcům ve vlastní režii (tyto služby se považují za výdaje vlády na kolektivní spotřebu);
• d) výrobky a služby vyrobené a spotřebované ve stejném účetním období uvnitř téže místní ČJ (nezachycují se ani jako produkce);
• e) platby vládě za udělení licencí a poplatky, které se považují za daně na výrobu (viz odstavce 4.79 až 4.80).

Produkty použité pro mezispotřebu by se měly zachycovat a oceňovat v okamžiku, kdy vstupují do výrobního procesu. Oceňují se kupními cenami podobných výrobků či služeb pořizovaných v té době.

Výrobní jednotky v praxi obvykle nezachycují skutečné užití výrobků ve výrobním procesu přímo. Zachycují nákupy určené k užití jako vstupy a změny množství těchto výrobků v zásobách. Při odhadu mezispotřeby musí být proto od nákupů odečtena změna stavu zásob materiálu (viz odstavce 3.120 -3.124 o správném ocenění zásob).

Pro konečnou spotřebu se používají dvě pojetí:

• a) výdaje na konečnou spotřebu (P.3);
• b) skutečná konečná spotřeba (P.4).

Výdaje na konečnou spotřebu jsou pojetím, které se vztahuje na výdaje sektoru na spotřebu zboží a služeb. Skutečná konečná spotřeba naopak ukazuje, kdo výrobky a služby pro spotřebu získal. Rozdíl mezi oběma koncepcemi spočívá v přístupu k některým druhům zboží a služeb, které jsou financovány vládou nebo NISD, ale poskytovány jsou domácnostem jako naturální sociální transfer.

Výdaje domácností na konečnou spotřebu zahrnují tyto hraniční případy:

• a) služby bydlení poskytované vlastníky obydlí, kteří v nich bydlí;
• b) naturální příjmy, jako:
  • 1. výrobky a služby, které dostali zaměstnanci formou naturálního příjmu;
  • 2. výrobky a služby vyrobené jako produkce společností nezapsaných do obchodního rejstříku ve vlastnictví domácností, které si členové domácností ponechali pro svou spotřebu. Jde hlavně o potraviny a ostatní zemědělské produkty, služby pro bydlení ve vlastních domech a domácí služby poskytované zaměstnáváním placeného personálu (sluhů, kuchařů, zahradníků, řidičů atd.);
• c) položky, které se nepovažují za mezispotřebu, jako jsou:
  • 1. materiál pro malé opravy a vnitřní vymalování obydlí, které zpravidla provádějí jak nájemníci, tak i vlastníci;
  • 2. materiál pro opravy a údržbu předmětů dlouhodobé spotřeby, včetně dopravních prostředků;
• d) položky, které se nepovažují za tvorbu kapitálu, zejména předměty dlouhodobé spotřeby, které plní svou funkci v průběhu několika účetních období; patří sem i převod vlastnictví k předmětům dlouhodobé spotřeby z podniku na domácnost (viz transakce s použitými výrobky, odstavec 3.148);
• e) přímo účtované finanční služby;
• f) služby pojišťoven ve výši implicitního poplatku za službu (viz odstavec 3.63);
• g) služby penzijních fondů ve výši implicitního poplatku za službu (viz odstavec 3.63);
• h) platby domácností za licence, povolení atd., které se považují za nákup služby (viz odstavce 4.79 a 4.80);
• i) nákupy produkce za ekonomicky nevýznamné ceny, např. vstupné do muzea (viz odstavec 3.45).

Výdaje na konečnou spotřebu domácností nezahrnují:

• a) naturální sociální transfery, jako jsou výdaje nejdříve vynaložené domácnostmi, ale následně pak uhrazené ze sociálního zabezpečení, např. některé zdravotní výdaje;
• b) položky považované za mezispotřebu nebo tvorbu hrubého kapitálu, jako jsou:
  • 1. výdaje domácností, vlastnících společnosti nezapsané do obchodního rejstříku, určené k podnikatelský m účelům — např. na předměty dlouhodobé spotřeby, jako je nábytek, nebo elektrické zařízení (tvorba hrubého fixního kapitálu), a také na předměty krátkodobé spotřeby, jako jsou pohonné hmoty (mezispotřeba);
  • 2. výdaje, které bydlící vlastníci vynaloží na malování, údržbu a opravu obydlí a které nejsou obvykle prováděny nájemníky (považují se za mezispotřebu produkce bydlení);
  • 3. nákupy obydlí (považují se za tvorbu hrubého fixního kapitálu);
  • 4. výdaje za cennosti (považují se za tvorbu hrubého kapitálu).
• c) položky považované za pořízení nevyráběných aktiv, zejména nákup půdy;
• d) všechny platby domácností, které se mají považovat za daně, jako jsou např. platby za technický průkaz na vlastní motorové vozidlo, loď nebo letadlo, a také za lovecký lístek, za zbrojní pas nebo rybářský lístek (viz odstavce 4.79 až 4.80);
• e) předplatné, příspěvky a poplatky placené domácnostmi NISD, jako např. odborům, profesním společnostem, spotřebitelským sdružením, církvím a sociálním, kulturním, rekreačním a sportovním klubům;
• f) dobrovolné peněžní nebo naturální převody domácností charitativním a podpůrným organizacím a organizacím první pomoci.

Výdaje na konečnou spotřebu NISD zahrnují dvě odlišné kategorie:

• a) hodnotu zboží a služeb vyprodukovaných NISD, které nejsou určeny pro investice ve vlastní režii a nejsou předmětem výdajů domácností nebo jiných jednotek;
• b) výdaje NISD za výrobky a služby vyprodukované tržními subjekty, které jsou dodávány, bez jakékoliv změny, domácnostem pro jejich spotřebu jako naturální sociální transfer.

Výdaje na konečnou spotřebu (P.3) vládních institucí zahrnují, obdobně jako u neziskových institucí sloužících domácnostem (NISD), dvě kategorie výdajů:

• a) hodnotu výrobků a služeb vyprodukovaných samotnými vládními institucemi (P.1), jiných než na tvorbu kapitálu ve vlastní režii (odpovídající P.12) nebo na prodej. Tržní produkce (P.11) a platby za ostatní netržní produkci (P.131);
• b) naturální sociální transfery týkající se výdajů na produkty dodávané domácnostem prostřednictvím tržních výrobců (D.6311 + D.63121 + D.63131). V tomto případě vládní instituce platí za výrobky a služby, které prodávající poskytuje domácnostem.

Nefinanční podniky a finanční instituce nemají výdaje na konečnou spotřebu. Jejich výdaje na nákup téhož druhu výrobku či služby, které domácnosti užívají na konečnou spotřebu, jsou užity buď pro mezispotřebu, anebo jsou poskytnuty zaměstnancům jako naturální náhrada, tj. jsou imputovaným výdajem domácností na konečnou spotřebu. Dokonce i když financují individuální spotřebu, např. prostřednictvím reklamy, považují se tyto výdaje za mezispotřebu.

Všechny výdaje domácností na konečnou spotřebu jsou individuální. Podle konvence se veškeré výrobky a služby poskytované NISD považují za individuální.

Pro výrobky a služby poskytované vládními institucemi je hranice mezi individuálním a kolektivním charakterem dána na základě klasifikace funkcí vládních institucí (COFOG).

Podle konvence by se veškeré výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí, které patří do některé z dále uvedených položek, měly považovat za výdaje na individuální spotřebu:

• a)
  • 7.1 Léčiva a zdravotnické prostředky
  • 7.2 Ambulantní zdravotní péče
  • 7.3 Ústavní zdravotní péče
  • 7.4 Veřejné zdravotnické služby
• b)
  • 8.1 Rekreační a sportovní služby
  • 8.2 Kulturní služby
• c)
  • 9.1 Preprimární a primární vzdělávání
  • 9.2 Sekundární vzdělávání
  • 9.3 Postsekundární vzdělávání nižší než terciární
  • 9.4 Terciární vzdělávání
  • 9.5 Vzdělávání nedefinované podle úrovně
  • 9.6 Vedlejší služby ve vzdělávání
• d)
  • 10.1 Nemoc a invalidita
  • 10.2 Stáří
  • 10.3 Pozůstalí
  • 10.4 Rodina a děti
  • 10.5 Nezaměstnanost
  • 10.6 Bydlení
  • 10.7 Sociální pomoc jinde neuvedená

Použije-li se klasifikace COICOP, odpovídají výdaje vládních institucí na individuální spotřebu oddílu 14, který zahrnuje tyto skupiny:

Výdaji na kolektivní spotřebu se rozumí zbývající část výdajů vládních institucí na konečnou spotřebu.

Použije-li se klasifikace COFOG, odpovídají tyto výdaje zejména těmto položkám:

• a) Všeobecné veřejné služby (oddíl 1)
• b) Obrana (oddíl 2)
• c) Veřejný pořádek a bezpečnost (oddíl 3)
• d) Ekonomické záležitosti (oddíl 4)
• e) Ochrana životního prostředí (oddíl 5)
• f) Bydlení a společenská infrastruktura (oddíl 6)
• g) Všeobecná správa, regulace, šíření obecných informací a statistik (všechny oddíly)
• h) Výzkum a vývoj (všechny oddíly).

Vztahy mezi použitými odlišnými koncepcemi jsou zřejmé z tabulky:

Výdaje na konečnou spotřebu NISD jsou podle konvence všechny individuální. V důsledku toho úhrn skutečné konečné spotřeby se rovná součtu skutečné konečné spotřeby domácností a skutečné konečné spotřeby vlády.

Podle konvence neexistují naturální sociální transfery se zahraničím (ačkoliv v peněžním vyjádření takovéto transfery existují). V důsledku toho úhrn skutečné konečné spotřeby se rovná úhrnu výdajů na konečnou spotřebu.

Jak je vysvětleno v kapitole 1., obecně platí, že výrobky a služby by měly být zachyceny, když vzniká nárok na platbu, to znamená, když kupující vstoupí do závazku vůči prodávajícímu. Z toho vyplývá, že výdaj za výrobky má být zachycen v okamžiku, kdy se mění vlastnictví; výdaje za služby se zachycují, až je dodání služby dokončeno.

Výdaje za výrobek pořízený koupí na splátky nebo podobnou dohodou o úvěru (a také formou finančního leasingu) by měly být zachyceny k tomu okamžiku, kdy je výrobek dodán, a to i když přitom nedošlo k právní změně vlastnictví.

Užití produkce vyrobené ve vlastní režii by mělo být zachyceno k okamžiku, kdy je tato produkce pro vlastní konečné užití vyrobena.

Výdaje na konečnou spotřebu domácností se zachycují v kupních cenách. Jsou to ceny, které kupující skutečně platí za výrobky k okamžiku nákupu. Podrobnější definici lze nalézt v odstavci 3.06.

Výrobky a služby poskytované formou naturální náhrady zaměstnancům se oceňují základními cenami, když je zaměstnavatel vyrobí, nebo kupními cenami, když je nakupuje.

Výrobky a služby použité pro vlastní spotřebu se oceňují v základních cenách.

Výdaje na konečnou spotřebu vynakládané vládou nebo NISD na produkty jimi vyráběné se zachycují k okamžiku, kdy jsou vyrobeny, což je současně i doba, kdy jsou takové služby vládními institucemi a NISD dodány. U výdajů na konečnou spotřebu za výrobky a služby poskytované prostřednictvím tržních výrobců je doba dodávky i dobou zachycení.

Výdaje na konečnou spotřebu (P.3) vládních institucí nebo NISD jsou rovny jejich produkci (P.1) plus naturální sociální transfery týkající se výdajů na produkty dodávané domácnostem prostřednictvím tržních výrobců (D.6311 + D.63121 + D.63131) minus platby od jiných jednotek, tržní produkce (P.11) a platby za ostatní netržní produkci (P.131) minus tvorba kapitálu ve vlastní režii (odpovídající P.12).

Institucionální jednotky pořizují výrobky a služby v okamžiku, kdy se stávají novými vlastníky zboží nebo když je dodávka zboží nebo služeb dokončena.

Pořízení zboží a služeb (skutečná konečná spotřeba) se oceňuje v kupních cenách jednotky, která výdaje vynaložila.

Naturální transfery, kromě ostatních naturálních sociálních transferů od vlády a NISD, se chápou stejně, jako by to byly transfery v penězích. V důsledku toho se hodnota zboží a služeb skutečně zachycuje jako výdaj institucionálních jednotek nebo sektorů, které je pořizují.

Hodnota obou souhrnných ukazatelů, výdajů na konečnou spotřebu a skutečné konečné spotřeby, je stejná. Výrobky a služby získané rezidentskými domácnostmi jako naturální sociální transfer jsou proto oceněny stejnými cenami, jakými jsou oceněny výdajové položky.

Tvorba hrubého kapitálu se skládá z:

• a) tvorby hrubého fixního kapitálu (P.51);
• b) změny stavu zásob (P.52);
• c) čistého pořízení cenností (P.53).

Za tvorbu hrubého kapitálu se považuje tvorba neočištěná o spotřebu fixního kapitálu. K čisté tvorbě kapitálu se dojde odpočtem spotřeby fixního kapitálu od tvorby hrubého kapitálu.

Tvorba hrubého fixního kapitálu se skládá z kladných a ze záporných hodnot:

• a) kladné hodnoty:
  • 1. nákup nových nebo použitých dlouhodobých aktiv;
  • 2. dlouhodobá aktiva, vyrobená a držená svým výrobcem pro vlastní užití (včetně dlouhodobých aktiv vyrobených ve vlastní režii, která nejsou dosud dokončena nebo plně nedozrála);
  • 3. nová nebo použitá dlouhodobá aktiva, která jsou pořízena prostřednictvím barterové směny;
  • 4. nová nebo použitá dlouhodobá aktiva získaná prostřednictvím naturálního kapitálového transferu
  • 5. nová nebo použitá dlouhodobá aktiva, která jejich uživatel pořídil finančním leasingem;
  • 6. velká zlepšení dlouhodobých aktiv a existujících historických památek;
  • 7. přirozený přírůstek těch přírodních aktiv, která přinášejí opakovanou úrodu;
• b) záporné hodnoty (tj. úbytek dlouhodobých aktiv zachycovaný jako negativní pořízení):
  • 1. prodej použitých dlouhodobých aktiv;
  • 2. předání použitých dlouhodobých aktiv prostřednictvím barterové směny;
  • 3. předání použitých dlouhodobých aktiv prostřednictvím naturálního kapitálového transferu.

Do úbytkových položek dlouhodobých aktiv se nezařazuje:

• a) spotřeba fixního kapitálu (která zahrnuje předvídané normální nahodilé škody);
• b) mimořádné ztráty, jako např. v důsledku sucha nebo jiných přírodních pohrom (zaznamenávají se jako ostatní změny objemu aktiv).

Tvorba hrubého fixního kapitálu se může členit na tyto typy:

• a) přírůstek minus úbytek hmotných dlouhodobých aktiv:
  • 1. obydlí;
  • 2. ostatní budovy a stavby;
  • 3. stroje a zařízení;
  • 4. pěstovaná aktiva, např. stromy a zvířata;
• b) přírůstek mínus úbytek nehmotných dlouhodobých aktiv:
  • 1. geologický průzkum přírodních zdrojů;
  • 2. počítačové a programové vybavení;
  • 3. původní kulturní a umělecká díla;
  • 4. ostatní nehmotná dlouhodobá aktiva;
• c) velká zlepšení hmotných nevyráběných aktiv, zejména těch, která se týkají půdy (přestože pořízení nevyráběných aktiv se sem nezahrnuje);
• d) náklady spojené s převody vlastnictví nevyráběných aktiv, jako je půda a patenty (přestože pořízení těchto aktiv se sem nezahrnuje).

Velká zlepšení půdy zahrnují:

• a) rekultivaci půdy mořského dna stavbou hrází, mořských valů nebo přehrad, stavěných za tímto účelem;
• b) očištění od lesa, kamení atd., které poprvé umožňuje využití půdy pro výrobní účely;
• c) vysoušení bažin nebo zavlažování pouští výstavbou hrází, pří kopů, zavlažovacích kanálů;
• d) výstavba přehrad, mořských hrází nebo protipovodňových bariér za účelem prevence proti záplavám a erozi způsobené mořem a řekami.

Tyto činnosti mohou vést k vytvoření důležitých nových staveb jako např. přímořských hrází, protipovodňových bariér a přehrad, které samy o sobě nejsou využívány přímo k výrobě jiných výrobků a služeb, tak jak to bývá u většiny staveb. Budují se za účelem získání více a lepší půdy, ale tato půda se považuje za nevyráběné aktivum, které je však potřebné pro výrobní účely. Například přehrada, postavená k výrobě elektřiny, slouží zcela odlišnému účelu než přehrada postavená k zadržení moře. Do zlepšení půdy by měly být zatříděny pouze stavby druhého typu přehrad.

Tvorba hrubého fixního kapitálu zahrnuje tyto hraniční případy:

• a) pořízení obytných lodí (hausbótů), prámů, mobilních příbytků a karavanů, které domácnosti používají k bydlení, a všechny k nim přidružené stavby, jako např. garáže;
• b) stavby a zařízení používané pro vojenské účely, obdobné stavbám, které používají civilní subjekty, jako např. letiště, doky, silnice a nemocnice;
• c) lehké zbraně a obrněná vozidla používaná nevojenskými jednotkami;
• d) změny stavu hospodářských zvířat používaných dlouhodobě k produkci, jako např. chovných zvířat, dojnic, ovcí chovaných pro vlnu a tažných zvířat;
• e) změny stavu stromů, které jsou pěstovány dlouhodobě, jako např. ovocných stromů, vinné révy, kaučukovníků, palem atd.
• f) zlepšení vložená do používaných dlouhodobých aktiv, která převyšují požadavky na běžnou údržbu a opravy;
• g) pořízení dlouhodobých aktiv prostřednictvím finančního leasingu.

Tvorba hrubého fixního kapitálu nezahrnuje:

• a) transakce zahrnuté do mezispotřeby, jako např.:
  • 1. nákup drobných nástrojů, které se používají k výrobním účelům (viz odst. 3.70. písm. e));
  • 2. běžnou údržbu a opravy;
  • 3. nákup vojenských zbraní a podpůrných systémů k nim;
  • 4. nákup dlouhodobých aktiv, která mají být užívána podle smluv o operativním leasingu (viz také přílohu II „Leasing a nákup předmětů dlouhodobé spotřeby na splátky“);
• b) transakce zachycené jako změna stavu zásob:
  • 1. ateční zvířata včetně drůbeže;
  • 2. stromy pěstované pro dřevo (nedokončená výroba);
• c) stroje a zařízení získaná domácnostmi za účelem konečné spotřeby (výdaje na konečnou spotřebu);
• d) zisky a ztráty z držby u dlouhodobých aktiv (ostatní změny aktiv);
• e) ztráty na dlouhodobých aktivech v důsledku katastrofy (ostatní změny aktiv), např. zničení pěstovaných trvalých porostů a úhynu hospodářských zvířat v důsledku epidemií (které nejsou normálně pokryty pojištěním) nebo škody v důsledku mimořádných povodní, škody způsobené větrem nebo lesními požáry (viz kapitolu 6).

Tvorba hrubého fixního kapitálu v podobě zlepšení použitých dlouhodobých aktiv se má klasifikovat spolu s pořízením nových dlouhodobých aktiv stejného druhu.

Nehmotná dlouhodobá aktiva obvykle obsahují nové informace, speciální znalosti atd.; zahrnují:

• a) geologický průzkum, který zahrnuje náklady na zkušební vrty, mapování a jiná šetření, dopravní náklady atd.;
• b) počítačové programové vybavení a velké databáze, které se používají pro výrobní činnosti déle než jeden rok;
• c) originály literárních a uměleckých rukopisů, reprodukcí, modelů, filmů, zvukových záznamů atd.

Náklady spojené se změnou vlastnictví (náklady na převod vlastnictví), které vznikají novému vlastníkovi jak dlouhodobých aktiv, tak i nevyráběných nefinančních aktiv, obsahují:

• a) náklady na dodání aktiv (nových nebo použitých) na požadované místo a v požadovaném čase, jako např. platby za dopravu, instalaci, montáž atd.);
• b) poplatky odborníkům nebo provize za zprostředkování, jako např. poplatky placené zeměměřičům, inženýrům, právníkům, odhadcům atd. A provize placené za zprostředkování realitním agenturám, aukčním síním apod.;
• c) daně, které platí nový vlastník za změnu vlastnictví aktiva.

Všechny tyto poplatky mají být zachyceny jako tvorba hrubého fixního kapitálu u nového vlastníka. Je třeba si uvědomit, že daně se považují za daně ze zprostředkovatelské činnosti a ne za daně na nakoupená aktiva.

Tvorba hrubého fixního kapitálu se zachycuje, když se vlastnictví dlouhodobých aktiv převádí institucionální jednotce, která má v úmyslu tento majetek využít k výrobním účelům.

Toto obecné pravidlo je třeba modifikovat v případě:

• a) finančního leasingu (změna vlastnictví se zde imputuje),
• b) tvorby dlouhodobých aktiv ve vlastní režii.

Aktiva pořízená na finanční leasing se mají zachycovat, jako by se uživatel stal jejich vlastníkem, když je převezme. Tvorba kapitálu ve vlastní režii se zachycuje, když je vyráběn.

Tvorba hrubého fixního kapitálu se oceňuje v kupních cenách včetně nákladů spojených s instalací a ostatních nákladů na převod vlastnictví. Aktiva vyráběná ve vlastní režii se oceňují v základních cenách obdobných dlouhodobých aktiv (což znamená, že v sobě zahrnují přirážku na provozní přebytek nebo smíšený důchod) nebo v ocenění podle výrobních nákladů, pokud základní ceny nejsou k dispozici.

Pořízení nehmotných dlouhodobých aktiv se oceňuje různým způsobem:

• a) geologický průzkum: podle nákladů na provedené zkušební sondy a vrty a nákladů umožňujících provádět zkoušky, jako na letecké snímkování nebo jiná zjišťování);
• b) počítačové programové vybavení: v kupních cenách, když je kupován na trhu, nebo v odhadované základní ceně, když je vyvinut ve vlastní režii (nebo ve výši nákladů vynaložených na jeho výrobu, pokud není základní cena k dispozici);
• c) kulturní, literární a umělecké originály: v cenách, které kupující zaplatil, když je originál předmětem prodeje, anebo když není předmětem prodeje, tak na základě cen placených za podobné originály, podle nákladů na jejich vytvoření, anebo podle diskontované hodnoty z budoucích příjmů očekávaných z jejich využití ve výrobě.

Úbytky použitých dlouhodobých aktiv prodejem se oceňují v (základních) cenách po odečtení všech nákladů spojených s převodem vlastnictví, které vynaložil prodejce.

Náklady na převod vlastnictví se mohou vztahovat jak na vyrobená aktiva, včetně dlouhodobých aktiv, tak i na nevyráběná aktiva, jako např. půdu.

V případě vyrobených aktiv se tyto náklady zahrnují do kupních cen. V případě nákupů a prodejů půdy a ostatních nevyráběných aktiv je třeba tyto náklady oddělit od samotných nákupů a prodejů a zachytit je jako samostatnou položku v klasifikaci tvorby hrubého fixního kapitálu.

V důsledku fyzického znehodnocení, nahodilých škod a drobných krádeží se ztráty mohou opakovaně vyskytovat u všech druhů zásob, jako:

• a) ztráty na materiálu a surovinách;
• b) ztráty na nedokončené výrobě;
• c) ztráty na hotových výrobcích;
• d) ztráty na obchodním zboží (například krádeže v obchodech).

Zásoby se skládají z těchto kategorií:

• a) materiál a suroviny;

  materiál a suroviny jsou tvořeny všemi komoditami, které se skladují se záměrem jejich použití pro mezispotřebu při výrobě; zahrnují se sem také komodity, které mají na zásobách vládní instituce. Položky jako např. zlato, diamanty apod. sem patří, pokud jsou určeny pro průmyslové využití nebo pro jinou výrobu.

• b) nedokončená výroba;

  nedokončená výroba je tvořena vyráběnou produkcí, která není ještě dokončena. Zachycuje se na zásobách u svého výrobce. Může se vyskytovat v mnoha různých formách, např. jako:

  • 1. zemědělské plodiny před sklizní;
  • 2. stromy a zvířata v růstu;
  • 3. nedokončené stavby (vyjma těch, které jsou stavěny podle smlouvy na dopředu dohodnutý prodej nebo jsou stavěny ve vlastní režii, neboť tyto stavby se považují za tvorbu fixního kapitálu);
  • 4. nedokončená jiná dlouhodobá aktiva, např. lodě a zařízení na těžbu nafty;
  • 5. částečně ukončené práce v právní nebo poradenské oblasti;
  • 6. částečně ukončená výroba filmu;
  • 7. částečně ukončené počítačové programy.

  Nedokončená výroba musí být zachycena za jakýkoliv výrobní proces, který na konci daného období není ukončen. Toto je významné zejména pro čtvrtletní účty, např. v zemědělství se nedosáhne sklizně v průběhu jednoho čtvrtletí.

  Ke snížení nedokončené výroby dochází tehdy, když je dokončen výrobní proces. V tomto okamžiku se celá nedokončená výroba mě ní na hotové výrobky.

• c) hotové výrobky;

  hotové výrobky jako součást zásob představují produkty, které jejich výrobce nezamýšlí dále zpracovat před jejich dodáním uživateli (i když jsou dodávány pro mezispotřebu v jiném výrobním procesu).

• d) obchodní zboží;

  obchodním zbožím jsou takové výrobky, které jsou nakoupeny za účelem dalšího prodeje v nezměněném stavu.

Doba zachycení a způsob ocenění změny stavu zásob by měly být v souladu se zachycením a oceněním ostatních transakcí s produkty. Týká se to zejména mezispotřeby (tj. v případě materiálu a surovin), produkce (tj. v případě nedokončené výroby, produkce vznikající skladováním zásob zemědělských produktů) a tvorby hrubého fixního kapitálu (tj. v případě nedokončené výroby). Tento soulad je nutný i při zachycení toků v případě prací na zakázku. Například pokud jsou výrobky zpracovávány v zahraničí a vyžaduje to podstatnou fyzickou změnu výrobků, pak se tyto výrobky mají zahrnovat do vývozu (a později do dovozu) (viz odst. 3.135). Tento vývoz se odrazí v souběžném snížení zásob a k tomu vztahující se dovoz je později zachycen jako přírůstek zásob (pokud tyto výrobky nejsou okamžitě užity nebo prodány).

Změna stavu zásob by měla být oceněna cenami platnými v okamžiku vstupu do zásob (při přírůstku zásob) nebo v okamžiku jejich úbytku (při čerpání ze zásob).

Použité ceny by měly být v souladu s cenami ostatních toků, v konkrétních případech to znamená, že:

• a) produkce hotových výrobků převedených do zásob výrobce se oceňuje, jako by byly v tomto okamžiku prodány v běžných základních cenách;
• b) doplnění zásob nedokončené výroby se oceňuje úměrně k odhadnuté běžné základní ceně hotového výrobku;
• c) snížení nedokončené výroby v důsledku dokončení produkce se oceňují v běžných základních cenách nedokončené výroby;
• d) výrobky převedené ze zásob za účelem jejich prodeje se oceňuje v základních cenách;
• e) obchodní zboží zvyšující velkoobchodní, maloobchodní a podobné zásoby se oceňuje podle skutečných nebo odhadnutých kupních cen obchodníka;
• f) vyskladnění obchodního zboží se oceňuje v takových kupních cenách, kterými může být nahrazeno v době čerpání ze zásob (ne v cenách jeho pořízení).

Ztráty jako výsledek fyzického znehodnocení, pojistitelných náhodných škod nebo krádeží se zachycují a oceňují takto:

• a) materiál a suroviny: jako materiál a suroviny, vyskladněné v daném momentě za účelem jejich použití pro výrobu (mezispotřebu);
• b) nedokončená výroba: jako snížení přírůstku produkce připadajícího na výrobu provedenou ve stejném období;
• c) hotové výrobky a obchodní zboží: se zachytí jako vyskladnění zásob, oceněné v běžných cenách neznehodnocených výrobků či zboží.

Předchozí odstavce popsaly koncepčně správné ocenění každé jednotlivé transakce týkající se přírůstku a úbytku zásob, je nutné proto, aby bylo v souladu s oceněním produkce, mezispotřeby a konečného užití. Aplikace těchto principů je v praxi často příliš obtížná, a proto by měly být použity alespoň tyto přibližné metody:

• a) když se objem zásob mění téměř pravidelně, je praktickou metodou metoda, blízká teoretickému principu ocenění, založená na vynásobení změny objemu zásob průměrný mi cenami daného období (kupními cenami — v případě zásob v držení u jejich uživatele, velkoobchodníka nebo maloobchodníka, základními cenami — v případě zásob v držení u jejich výrobce);
• b) v případě, že ceny dotyčných výrobků jsou dostatečně stálé, nemůže ani velké kolísání fyzického objemu zásob narušit jednoduchou aproximaci, založenou na vynásobení objemu změny stavu zásob průměrnou cenou;
• c) když se v průběhu účetního období podstatně mění jak fyzický objem, tak i ceny zásob, vyžaduje to složitější metody aproximace. Například, čtvrtletní ocenění změn stavu zásob nebo použití předem známé informace o rozložení pohybu zásob v průběhu daného období (pohyb může být největší na konci kalendářní ho roku, v průběhu sklizně atd.);
• d) pokud jsou k dispozici pouze informace o hodnotách zásob na počátku a na konci období (např. ve velkoobchodě nebo v maloobchodě, kde je na zásobách často mnoho rozdílných výrobků), měly by se odhadovat také změny ve fyzickém objemu zásob mezi počátkem a koncem období. Takovýto odhad může být proveden odhadem doby obratu zásob vypočtené podle jednotlivých výrobků.

Je třeba si uvědomit, že sezónní změny cen mohou částečně odrážet rozdíly v kvalitě, např. ceny při výprodeji nebo mimosezonní ceny ovoce a zeleniny. Tyto změny kvality by se měly považovat za změny fyzického objemu.

Cennosti obsahují tyto typy zboží:

• a) drahé kameny a vzácné kovy, jako např. diamanty, nepeněžní zlato, platinu, stříbro atd.;
• b) starožitnosti a ostatní umělecké předměty, jako např. obrazy, sochy atd.;
• c) ostatní cennosti, jako např. klenoty zpracované z drahých kamenů a kovů a sběratelské předměty.

Tyto druhy zboží se mají zachycovat jako pořízení a úbytek cenností v případě:

• a) pořízení a úbytků neměnového zlata, stříbra, atp. (centrálními) u bank a ostatních finančních zprostředkovatelů;
• b) pořízení a úbytků těchto druhů zboží u podniků, jejichž hlavní nebo vedlejší činnosti nejsou zaměřeny na zpracování nebo na obchodování s takovýmito druhy zboží; v důsledku toho se pořízení nebo úbytek cenností u těchto podniků nezahrnuje do mezispotřeby ani do tvorby fixního kapitálu;
• c) pořízení a úbytků těchto druhů zboží v domácnostech; v důsledku toho se pořízení nezahrnuje do výdajů na konečnou spotřebu domácností.

Podle konvence ESA se do pořízení a úbytků cenností zahrnují také tyto případy:

• a) pořízení nebo úbytky těchto druhů zboží u klenotníků a obchodníků s uměleckými předměty (podle obecné definice cenností by se pořízení těchto druhů zboží klenotníky a obchodníky s uměleckými předměty mělo zachycovat jako změna stavu zásob);
• b) pořízení nebo úbytky těchto druhů výrobků v muzeích (podle obecné definice cenností by se pořízení těchto druhů zboží muzei mělo zachycovat jako tvorba fixního kapitálu).

Tato úmluvy umožňuje vyhnout se častým změnám v zatřídění mezi tři hlavními typy tvorby kapitálu, tj. mezi pořízení cenností snížených o úbytky, tvorbu fixního kapitálu a změnu stavu zásob, např. v případě transakcí s těmito druhy zboží mezi domácnostmi a obchodníky s uměleckými předměty.

Produkce cenností se oceňuje v základních cenách (viz odst. 3.67 o výrobě originálů). Všechna ostatní pořízení cenností se oceňují kupními cenami, které jsou za ně placeny, včetně v šech poplatků a provizí agentů. Při nákupu od zprostředkovatelů zahrnují i obchodní rozpětí. Úbytky cenností se oceňují v cenách, které dostane prodávající po odpočtu všech poplatků a provizí, které zaplatil agentům a jiným zprostředkovatelům. Ponechá- li se stranou produkce cenností, pak celkové pořízení snížené o celkové úbytky cenností mezi rezidentskými sektory se navzájem v úhrnu vyruší, zůstává pouze rozpětí agentů a dealerů.

Dovoz a vývoz zboží a služeb nezahrnuje:

• a) obchod mezi závody, tj.:
  • 1. dodávky nerezidentům od nerezidentních poboček rezidentních podniků, např. prodeje v zahraničí zahraničními pobočkami nadnárodních podniků, které vlastní nebo kontrolují rezidenti;
  • 2. dodávky rezidentům od rezidentních poboček nerezidentních podniků, např. prodeje tuzemských poboček zahraničních nadnárodních podniků;
• b) toky prvotních důchodů mezi zahraničím a tuzemskem, jako jsou náhrady zaměstnancům, úroky a příjmy z přímých investic. Příjmy z přímých investic mohou obsahovat i neoddělitelnou část příjmů za poskytování různých služeb, např. výcvik zaměstnanců, manažerské služby a využívání patentů a obchodních značek;
• c) prodej a nákup finančních nebo nevyráběných aktiv, jakými jsou půda a patenty.

Dovoz a vývoz zboží a služeb by měl být rozlišován na:

• a) dodávky uvnitř EU;
• b) dovoz a vývoz mimo EU.

Pro zjednodušení se zde oba pojmy nazývají dovozem resp. vývozem.

Dovoz a vývoz zboží nastává tehdy, když dochází ke změně vlastnictví výrobků mezi rezidenty a nerezidenty (bez ohledu na to, zda dochází nebo nedochází k odpovídajícímu fyzickému pohybu výrobků přes hranice).

Avšak ve čtyřech případech je princip změny vlastnictví při zachycení dovozu a vývozu zboží modifikován:

• a) finanční leasing: u zboží na finanční leasing je nutné změnu vlastnictví od pronajímatele nájemci imputovat; tato transakce se má zachytit v okamžiku, kdy nájemce převezme majetek do držení (viz Přílohu II „Leasing a nákup předmětů dlouhodobé spotřeby na splátky“);
• b) dodávky mezi sesterskými podniky (pobočkou nebo pomocným závodem nebo zahraniční afilací): změna vlastnictví se má imputovat, kdykoliv dochází k dodávkám výrobků mezi sesterskými podniky;
• c) zboží poskytnuté k podstatnému zpracování na zakázku nebo k opravě se zachycuje jak v dovozu, tak i ve vývozu, ačkoliv nenastává změna ve vlastnictví;
• d) reexportní služby: do dovozu ani do vývozu se nezahrnují takové případy, kdy velkoobchodníci nebo zprostředkovatelé provedou nákup od nerezidentů a ve stejném účetním období to opět prodají nerezidentům. Obdobného postupu se používá při obchodování prováděné nerezidenty.

V dále uvedených případech dochází k dovozu a vývozu, aniž zboží překročí hranice země:

• a) zboží vyrobené rezidentskými jednotkami pracujícími v mezinárodních vodách a prodané přímo nerezidentům v zahraničí (ropa, přírodní plyn, výrobky z ryb, námořní záchranná služba, a pod.);
• b) dopravní prostředky nebo jiné přenosné zařízení, které není vázáno na pevné místo, nemusí při prodeji rezidentem nerezidentovi překročit hranice vyvážející země;
• c) zboží, které bylo po změně vlastnictví ztraceno nebo zničeno, aniž překročilo hranice vyvážející země.

Analogické případy se týkají i dovozu zboží.

Dovoz a vývoz zboží zahrnuje transakce mezi rezidenty a nerezidenty:

• a) s neměnovým zlatem, tj. se zlatem, které není používáno pro účely měnové politiky;
• b) se stříbrem v prutech, diamanty a ostatními drahými kovy a kameny;
• c) s papírovými penězi a mincemi, které nejsou v oběhu a s nevydanými cennými papíry (oceňují se jako výrobky, nikoliv vyznačenou cenou);
• d) s elektřinou, plynem a vodou;
• e) s živými zvířaty přepravovanými přes hranice;
• f) balíkovou poštu;
• g) vývoz uskutečňovaný vládou, včetně zboží financovaného granty a půjčkami;
• h) zboží převáděné do a z vlastnictví organizací vytvářejících rezervní zásoby na vyrovnání nabídky a poptávky;
• i) výrobky dodávané rezidentským podnikem jeho nerezidentským filiálkám;
• j) výrobky obdržené rezidentským podnikem od jeho nerezidentských filiálek;

Do dovozu a vývozu zboží se nezahrnují tyto druhy výrobků, i když mohou překračovat hranice země:

• a) zboží v tranzitu;
• b) zboží dodávané ze (do) země na vlastní vyslanectví, vojenské základny nebo jiné enklávy uvnitř státních hranic jiné země;
• c) dopravní prostředky nebo jiné druhy přenosného zařízení, které opouštějí zemi dočasně, bez jakékoliv změny vlastnictví (např. stavební zařízení pro montážní a stavební účely v zahraničí);
• d) zařízení a jiné výrobky zaslané do zahraničí pro malé opracování, údržbu, servisní službu nebo opravu;
• e) ostatní výrobky, které dočasně opustí zemi a během roku se vrátí zpět do původního státu a přitom nedochází ke změně vlastnictví (např. předměty zasílané do zahraničí na výstavu a zábavní představení, zboží na operativní leasing, včetně leasingu na několik let, zboží, které se vrací, neboť očekávaný prodej se neuskutečnil);
• f) zásilku zboží v komisním prodeji ztracenou nebo zničenou po překročení hranice, dříve než došlo ke změně vlastníka.

Dovoz a vývoz zboží by měl být zachycen, v zásadě, v okamžiku, kdy dochází ke změně vlastnictví zboží. V praxi se změna vlastnictví považuje za uskutečněnou v okamžiku, kdy strany zachytí transakci ve svých účetních knihách nebo na účtech. Tento okamžik se nemusí shodovat s jednotlivými etapami smluvního procesu, tj.:

• a) s okamžikem závazku (den smlouvy);
• b) s okamžikem poskytnutí výrobků a služeb a vznikem nároku na proplacení (den převodu);
• c) s okamžikem zaplacení tohoto nároku (den zaplacení).

Dovoz a vývoz zboží se má oceňovat cenami FOB na hranicích vyvážející země. Tato cena zahrnuje:

• a) hodnotu zboží v základních cenách;
• b) plus k němu se vztahující náklady na dopravné a distribuční služby až do místa na hranicích, včetně nákladů na naložení na dopravní prostředek za účelem následující přepravy (pokud je to potřeba) (viz tabulka 3.4, druhý sloupec v druhé části tabulky);
• c) plus veškeré daně mínus veškeré subvence na vyvážené zboží; u dodávek mezi zeměmi EU sem patří DPH a ostatní daně na výrobky placené ve vyvážející zemi.

V tabulce dodávek a užití a v symetrické tabulce vstupů a výstupů se dovoz zboží za jednotlivé skupiny výrobků musí oceňovat odlišně: v cenách CIF na hranicích dovážející země.

DefiniceCena CIF je cenou zboží dodaného na hranice dovážející země, nebo cenou služby poskytnuté rezidentovi, před zaplacením jakýchkoliv dovozních cel a ostatních daní na dovoz nebo obchodních a dopravních přirážek uvnitř země(K zahrnutí obchodní a dopravní přirážky viz také tabulka 3.5, třetí sloupec ve druhé části tabulky.).

Za určitých okolností je nezbytné cenu FOB měřit přibližně nebo náhradním způsobem, jako například:

• a) zboží naturálně směňované (barter) by mělo být oceněno v základních cenách, kterých by bylo dosaženo, kdyby toto zboží bylo prodáno za peníze;
• b) transakce mezi sesterskými podniky: zpravidla by se měly použít skutečné hodnoty transferu. Avšak pokud jsou znač ně odlišné od tržních cen, pak by měly být nahrazeny ekvivalentem odhadnuté tržní ceny, anebo alespoň samostatně evidovány pro analytické účely;
• c) předměty poskytnuté na finanční leasing: výrobky by měly být oceněny na základě kupní ceny zaplacené pronajímatelem (nikoliv ve výši kumulované hodnoty splátek);
• d) dovoz zboží, který se má odhadovat na základě celní statistiky (pro obchod s třetími zeměmi), nebo Intrastat informací (pro obchod mezi členskými zeměmi EU). Oba zdroje údajů neuplatňují FOB ocenění, nýbrž používají ocenění CIF na hranicích EU nebo CIF na národních hranicích. Jelikož FOB hodnoty se používají pouze na více agregované úrovni a CIF hodnoty se používají na úrovni skupin výrobků, tyto modifikace se musí použít až na nejvyšší úrovni agregace, tj. CIF/FOB korekce.
• e) dovoz a vývoz zboží, který má být odhadovat na základě informací ze šetření nebo na základě informací zjištěných případ od případu. V takovýchto případech je obvykle možné získat pouze celkovou hodnotu prodejů rozdělenou podle jednotlivých produktů. V důsledku toho se ocenění bude zakládat na kupních cenách, nikoliv na cenách FOB.

Vývoz služeb zahrnuje tyto hraniční případy:

• a) dopravu vyváženého zboží poté, co opustilo hranice vyvážející země, pokud je poskytována rezidentským přepravcem (případ 2 a 3 v tabulce 3.4);
• b) dopravu dováženého zboží poskytnutou rezidentským přepravcem:
  • 1. až na hranice vyvážející země při ocenění zboží cenami FOB, z důvodu kompenzace hodnoty dopravy zahrnuté v hodnotě FOB (případ 3 v tabulce 3.5);
  • 2. až na hranice dovážející země při ocenění zboží cenami CIF, z důvodu kompenzace hodnoty dopravy zahrnuté v hodnotě CIF (případy 3 a 2 CIF v tabulce 3.5);
• c) dopravu zboží rezidenty pro nerezidenty, která není zahrnuta do dovozu nebo vývozu zboží (např. doprava zboží, které neopustí zemi jako vývoz nebo doprava zboží vně tuzemska);
• d) mezinárodní nebo tuzemskou přepravu osob provozovanou rezidentskými přepravci pro nerezidenty;
• e) malé výrobní a opravárenské činnosti prováděné pro nerezidenty;
• f) stavební práce, když se staveniště v zahraničí nepovažuje za kvazispolečnost. Tento postup se uplatňuje, když stavební projekt trvá méně než rok a tato produkce se nepovažuje za tvorbu hrubého fixního kapitálu {viz odstavec 2.09 a zejména k němu se vztahující poznámka číslo čtyři;
• g) instalaci zařízení v zahraničí, když trvání projektu je svou povahou omezené;
• h) finanční služby v rozsahu odpovídajícím přímým provizím a poplatkům;
• i) pojišťovací služby v rozsahu sazby za službu;
• j) výdaje nerezidentů — turistů a pracovníků na služebních cestách (podle konvence jsou klasifikovány jako služby; avšak pro účely tabulek dodávek a užití a symetrických tabulek vstupů a výstupů může být nezbytné celek rozvrhnout podle produktů);
• k) výdaje nerezidentů za zdravotnické služby a vzdělání poskytnuté rezidenty; zahrnuje se sem poskytnutí těchto služeb jak v tuzemsku, tak i v zahraničí;
• l) služby bydlení u rekreačních objektů nerezidentů, které vlastníci-nerezidenti poskytují sami sobě (viz odst. 3.64);
• m) poplatky za užívání práv a licenční poplatky, příjmy spojené s autorizovaným u žíváním nehmotných nevyrobených nefinančních aktiv a vlastnických práv, jako jsou patenty, autorská práva, ochranné značky, průmyslové postupy, licence atd. A s používáním originálů nebo prototypů, jako jsou rukopisy, obrazy atd. Na základě licenčních dohod.

Pro dovoz služeb platí zrcadlově hraniční případy pro vývoz služeb; proto je nezbytný zvláštní výklad pouze u některých dovozů služeb.

Dovoz služeb dopravy zahrnuje tyto hraniční případy:

• a) dopravu vyváženého zboží až na hranice vyvážející země, pokud je poskytována nerezidentským přepravcem, z důvodu kompenzace hodnoty dopravy zahrnuté v hodnotě FOB vyváženého zboží (případ 4 v tabulce 3.4);
• b) dopravu dováženého zboží poskytovanou nerezidentským přepravcem:
  • 1. od hranice vyvážející země, jako samostatnou dopravní službu, když dovážené zboží je oceněno cenami FOB (případy 4 a 5 FOB v tabulce 3.5);
  • 2. od hranice dovážející země, jako samostatnou dopravní službu, když dovážené zboží je oceněno cenami CIF (v tomto případě hodnota dopravy mezi hranicemi vyvážející a dovážející země je již zahrnuta v hodnotě zboží CIF; případ 4 v tabulce 3.5);
• c) dopravu zboží nerezidenty poskytovanou ve prospěch rezidentů, která se netýká dovozu nebo vývozu zboží (např. doprava zboží v tranzitu nebo doprava mimo tuzemsko);
• d) mezinárodní nebo tuzemskou přepravu osob provozovanou nerezidentskými přepravci pro rezidenty.

Dovoz dopravních služeb nezahrnuje dopravu vyváženého zboží, když zboží opustí hranice vyvážející země a doprava je poskytována nerezidentským přepravcem (případy 5 a 6 v tabulce 3.4). Vývoz zboží je oceněn cenami FOB a všechna takováto doprava má tudíž být zachycena jako transakce mezi nerezidenty, tj. Mezi nerezidentským přepravcem a nerezidentským dovozcem. Tento postup se uplatňuje dokonce i tehdy, když dopravu platí při vývozu podle CIF kontraktu vývozce.

Dovoz, pokud se týče přímých nákupů rezidentů v zahraničí, zahrnuje všechny nákupy zboží a služeb uskutečňované rezidenty v průběhu zahraničních cest ze služebních nebo soukromých důvodů. Je třeba rozlišovat dva pojmy, neboť se s nimi zachází odlišně:

• a) výdaje při služebních cestách jsou mezispotřebou;
• b) výdaje ostatních cestujících na soukromých cestách jsou výdajem domácností na konečnou spotřebu.

Dovoz a vývoz služeb se zachycuje v okamžiku, kdy jsou poskytnuty, což většinou odpovídá okamžiku kdy jsou služby vyprodukovány. Dovoz služeb má být oceňován v kupních cenách a vývoz služeb v základních cenách.

Vysvětlivky ke čtení této tabulky: první část tabulky uvádí, že existuje šest různých možností dopravy vyváženého zboží v závislosti na tom, zda přepravcem je rezident nebo ne, a zda se doprava uskutečňuje: z místa v tuzemsku k národním hranicím, od národních hranic k hranicím dovážející země nebo od hranic dovážející země do místa určení uvnitř dovážející země. V druhé části této tabulky je pro každou z těchto šesti možností uvedeno, zda se mají zachycovat jako vývoz zboží, vývoz služeb, dovoz zboží nebo dovoz služeb.

Vysvětlivky ke čtení této tabulky: první část tabulky uvádí, že existuje šest různých možností dopravy dováženého zboží v závislosti na tom, zda přepravcem je rezident nebo nerezident, a zda se doprava uskutečňuje: z místa ve vyvážející zemi na hranice vyvážející země, od hranic vyvážející země k hranicím dovážející země nebo od hranic dovážející země do místa určení uvnitř dovážející země. V druhé části této tabulky je pro každou z těchto šesti možností uvedeno, zda se zachycuje jako dovoz zboží, dovoz služeb, vývoz zboží nebo vývoz služeb. V některých případech (případy 2 a 5) zápis závisí na principu ocenění dovozního zboží.

Je třeba mít na paměti, že přechod z ocenění dovozního zboží v CIF cenách do FOB cen představuje:

• a) CIF/FOB úpravu, tj. přechod z 2 CIF do 2 FOB (snížení celkového objemu dovozu a vývozu);
• b) CIF / FOB přetřídění, tj. přechod z 5 CIF do 5 FOB (celkový objem dovozu a vývozu se nemění).

Použité výrobky zahrnují:

• a) budovy a jiný fixní kapitál, který byl již v používání a je prodáván jednou produkční jednotkou jiné produkční jednotce:
  • 1. aby byl znovu používán v původním stavu;
  • 2. aby byl zbourán nebo rozmontován; výsledné produkty se obvykle stávají surovinou (např. železný šrot) použitou pro výrobu nových výrobků (např. oceli);
• b) cennosti, které jedna jednotka prodává jiné jednotce;
• c) použité předměty dlouhodobé spotřeby, které domácnosti nebo vojenské složky prodávají jiným jednotkám:
  • 1. aby byly znovu používány v původním stavu;
  • 2. aby byly rozebrány a přeměněny na demoliční materiál;
• d) použité předměty krátkodobé spotřeby (např. starý papír, hadry, staré oděvy, staré lahve atd.), které jsou prodány jakoukoliv jednotkou k opětovnému použití anebo jako surovina pro výrobu nových výrobků (druhotné suroviny).

Převody použitých výrobků se zachycují u prodávajícího jako záporné výdaje (po řízení) a jako kladné výdaje (pořízení) u kupujícího.

To má tyto důsledky:

• a) když se prodej použitých dlouhodobých aktiv nebo cenností uskutečňuje mezi dvěma rezidentskými subjekty, pak kladné a záporné hodnoty zachycené jako tvorba hrubého fixního kapitálu se za ekonomiku deko celek vzájemně ruší, kromě nákladů na převod vlastnictví;
• b) když je použité nemovité dlouhodobé aktivum (např. budova) prodáno nerezidentovi, pak se podle konvence u nerezidenta považuje za finanční aktivum kupujícího, tj. účast v fiktivní (fiktivní) rezidentské jednotce. Pak se předpokládá, že tato fiktivní rezidentská jednotka nakoupila toto dlouhodobé aktivum. V důsledku toho se nákup a prodej dlouhodobých aktiv uskutečňuje mezi rezidenty.
• c) když se vyváží použité movité aktivum, jako např. loď nebo letadlo, pak záporná tvorba hrubého fixního kapitálu není nikde jinde v ekonomice vyrovnána pozitivní tvorbou hrubého fixního kapitálu;
• d) některé předměty dlouhodobé spotřeby, jako např. vozidla, mohou být v závislosti na vlastníkovi a účelu jejich použití klasifikovány jako dlouhodobá aktiva nebo jako spotřebitelské předměty dlouhodobé spotřeby. Jestliže tedy vlastnictví takovéhoto předmětu se změní z podnikové ho na vlastnictví domácnosti určené ke konečné spotřebě, pak u podniku se zachycuje jako záporná tvorba hrubého fixního kapitálu a u domácnosti jako kladné výdaje na spotřebu. Obdobně, v méně obvyklém případě, kdy vlastnictví takovéhoto předmětu je převedeno z domácnosti na podnik, pak u domácnosti by měl být tento převod zachycen jako záporné výdaje na konečnou spotřebu a u podniku jako kladná tvorba hrubého fixního kapitálu;
• e) transakce s použitými cennostmi se u kupujícího mají zachycovat jako pořízení cenností (kladná tvorba hrubého kapitálu) a u prodávajícího jako úbytek cenností (záporná tvorba hrubého kapitálu). V případě transakce se zahraničím se má zachycovat jako dovoz nebo vývoz zboží (viz odstavec 3.135). Prodej cenností domácnostmi se má zachycovat jako záporný výdaj na konečnou spotřebu;
• f) když jsou použité vojenské předměty dlouhodobé spotřeby prodány vládou do zahraničí, měl by být tento prodej zachycen jako vývoz zboží a jako záporná mezispotřeba (a konečná spotřeba) vlády.

Náklady bývalého vlastníka spojené s prodejem (náklady na převod vlastnictví) se mají zachycovat jako ztráta z držby. Podobný zápis se má provést za tu část původních nákladů na pořízení, která nebyla odepsána jako spotřeba fixního kapitálu.

Transakce s použitými výrobky se mají zachycovat k okamžiku, kdy se vlastnictví změnilo. Principy ocenění se používají podle příslušného typu použité transakce s produkty.

V systému se rozlišují běžné a kapitálové transfery s tím, že kapitálové transfery se považ ují spíše za znovurozdělení úspor nebo bohatství než za znovurozdělení důchodů.

Náhrady zaměstnancům se rozdělují na:

• a) mzdy a platy (D.11):

  • mzdy a platy peněžní;

  • mzdy a platy naturální;

• b) sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.12):

  • skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.121);

  • imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.122).

Mzdy a platy peněžní zahrnují hodnotu všech sociálních příspěvků, daní z důchodu apod., které mají platit zaměstnanci, i když ve skutečnosti jsou sráženy zaměstnavatelem a placeny přímo do programů sociálního pojištění, daňovým úřadům atd. za zaměstnance:

Mzdy a platy peněžní zahrnují tyto druhy odměn:

• a) základní mzdy a platy vyplácené v pravidelných intervalech;
• b) příplatky za přesčasovou, noční, víkendovou práci, za práci v nevyhovujících nebo rizikových podmínkách;
• c) příplatky na životní náklady, místní příspěvky a vystěhovalecké příspěvky;
• d) prémie založené na produktivitě práce nebo zisku, vánoční a novoroční prémie, kromě sociálních dávek pro zaměstnance (viz odst. 4.07 písm. c)), „13. A 14. Měsíční“ plat (doplňkový plat v roce);
• e) příplatky na dopravu do práce a z práce kromě příplatků nebo náhrady za cestovné zaměstnanců, odlučného, příplatků na stěhování a výdajů na zábavu, které vznikly při plnění jejich služebních povinností (viz odst. 4.07 písm. a));
• f) náhrady za placené volno v případech státních svátků, úředně povoleného volna nebo roční dovolené;
• g) provize, spropitné, odměny za orgánů společnosti a družstva nebo ředitelské odměny vyplácené zaměstnancům;
• h) příležitostné prémie a jiné výjimečné platby závislé na celkovém výkonu podniku a vyplácené podle pobídkových programů;
• i) platby zaměstnavatele na spoření zaměstnanců podle programů spoření;
• j) výjimečné platby zaměstnancům, kteří odcházejí z podniku, jestliže tyto platby nevyplývají z kolektivní dohody;
• k) peněžní příplatky na bydlení placené zaměstnavateli jejich zaměstnancům.

Nejběžnější jsou:

• a) potraviny a nápoje, včetně těch, které jsou spotřebovány na služebních cestách (protože k této spotřebě by došlo v každém případě), avšak kromě speciálních potravin nebo nápojů nezbytných ve výjimečných pracovních podmínkách. Do naturálních mezd a platů mají být zahrnovány cenové slevy obdržené v bezplatných nebo dotovaných závodních jídelnách nebo v podobě stravenek;
• b) služby bydlení provozované na vlastní účet nebo nakupované bytové a ubytovací služby takového typu, že mohou být využívány všemi členy domácnosti zaměstnance;
• c) uniformy nebo jiné formy speciálních oděvů, které zaměstnanci často nosí jak mimo práci, tak i v práci;
• d) služby služebních vozidel nebo jiného zboží dlouhodobé spotřeby poskytované zaměstnancům k osobnímu používání;
• e) výrobky a služby vyráběné v podniku zaměstnavatele jako bezplatná doprava pro zaměstnance železnic, aerolinií, bezplatné uhlí pro horníky nebo bezplatné potraviny pro zaměstnance v zemědělství;
• f) poskytování sportovních a rekreačních zařízení a zařízení pro dovolenou zaměstnancům a jejich rodinám;
• g) doprava do zaměstnání a ze zaměstnání, pokud není organizována v pracovní době, parkování automobilů;
• h) jesle pro děti zaměstnanců;
• i) platby zaměstnavatele závodním radám nebo podobným orgánům;
• j) prémiové akcie rozdělené zaměstnancům zdarma;
• k) naturální odměny mohou také zahrnovat hodnotu úroků, kterých se zaměstnavatelé vzdali, když poskytují úvěry zaměstnancům za sníženou nebo dokonce nulovou úrokovou sazbu. Tato hodnota se může odhadnout jako částka, kterou by zaměstnanec platil při hypotečním úvěru (v případě nákupu domů) nebo ze spotřebního úvěru (při nákupu jiného zboží a služeb) ve výši průměrné úrokové sazby, snížené o částku skutečně placených úroků. Imputovaná platba se převádí na účtu prvotního rozdělení důchodů od zaměstnance zpět zaměstnavateli.

Výrobky a služby nebo jiné výhody by se měly ocenit v základních cenách v případě, že jsou vyráběny u zaměstnavatele a v kupních cenách v případě, že je zaměstnavatel koupil (tj. v cenách zaměstnavatelem skutečně zaplacených).

Jestliže se výrobky a služby nebo jiné výhody poskytují zdarma, vypočítává se celková hodnota mezd a platů v naturáliích v základních cenách (nebo v kupních cenách, když je zaměstnavatel nakoupil).

Jestliže se výrobky a služby nebo jiné výhody poskytují za snížené ceny, je jejich hodnota vyjádřena rozdílem mezi výpočtem vysvětleným výše a částkou, kterou zaměstnanec zaplatil.

Mzdy a platy nezahrnují:

• a) výdaje zaměstnavatelů, které jsou jak v jejich vlastním zájmu, tak i v zájmu zaměstnanců, protože jsou nezbytné pro výrobní proces. Jsou to:
  • 1. příspěvky nebo náhrady výdajů zaměstnancům na cestování, odlučné, na stěhování a na zábavu, které vznikají při plnění jejich služebních povinností;
  • 2. výdaje na zpříjemnění pracovního prostředí, na lékařské prohlídky, jejichž potřeba vyplývá z charakteru práce, na opatření pracovních oděvů, které se nosí výlučně nebo hlavně v práci;
  • 3. ubytovací služby v místě pracovní činnosti, ale takového druhu, že je nemohou užívat ostatní členové domácnosti zaměstnance — obytné buňky, studentské domovy, polní ubytovny atd.;
  • 4. speciální potraviny a nápoje nezbytné ve výjimečných pracovních podmínkách;
  • 5. příspěvky placené zaměstnancům na nákup nástrojů, vybavení nebo speciálních oděvů, které jsou potřebné výlučně nebo převážně pro jejich práci nebo ta část mezd a platů zaměstnanců, která je podle pracovní smlouvy na takové nákupy poskytována.

  Takovéto náklady na výrobky a služby, které jsou zaměstnavatelé povinni zaměstnancům poskytovat, aby byli schopni vykonávat svoji práci, se považují za mezispotřebu zaměstnavatelů.

• b) částky mezd a platů, které zaměstnavatelé vyplácejí zaměstnancům dočasně v případě nemoci, mateřství, pracovního úrazu, neschopnosti, přebytečnosti atd. Tyto platby se považují za sociální dávky zaměstnancům nevyplácené z fondů (D.623) a ve stejné výši se uvádějí jako imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.122);
• c) ostatní sociální dávky zaměstnancům, nevyplácené z fondů, ve formě příspěvků na děti, na manželku, rodinu, výchovu nebo jiné příspěvky týkající se rodinných příslušníků a ve formě poskytnutých bezplatných zdravotních služeb (jiných než těch, které vyžaduje charakter práce) zaměstnancům nebo jejich rodinám;
• d) všechny daně placené zaměstnavatelem z mezd a platů — např. daň z objemu mezd. Takové daně se považují za ostatní daně z výroby.

Částku sociálních příspěvků, kterou platí zaměstnavatelé, aby zajistili svým zaměstnancům nárok na sociální dávky, je třeba zaznamenat v rámci náhrad zaměstnancům. Sociální příspěvky zaměstnavatelů mohou být buď skutečné, nebo imputované.

Ačkoliv je zaměstnavatelé platí přímo pojišťovatelům, považují se tyto příspěvky zaměstnavatelů za složku náhrad zaměstnancům, ale potom se předpokládá, že tyto příspěvky převádějí pojišťovatelům zaměstnanci.

DefiniceImputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.122) představují protipoložku k sociálním dávkám nehrazeným z fondů (po snížení o případné příspěvky zaměstnanců), které zaměstnavatelé platí přímo zaměstnancům nebo dřívějším zaměstnancům a jiným oprávněným osobám(Imputované sociální příspěvky zahrnují částku rovnající se hodnotě mezd a platů, které zaměstnavatelé dočasně vyplácejí v případě onemocnění, mateřství, pracovního úrazu, neschopnosti, nadbytečnosti atd. svým zaměstnancům v případě, že tyto částky je možné oddělit.), bez akcií pojišťovny nebo autonomního penzijního fondu a bez vytvoření zvláštního fondu nebo oddělené rezervy pro tyto účely.

Skutečnost, že určité sociální dávky platí zaměstnavatelé přímo a ne prostřednictvím fondů sociálního zabezpečení nebo jiných pojišťovatelů, žádným způsobem nemění jejich charakter sociálních dávek. Protože však náklady na tyto dávky tvoří u zaměstnavatelů část nákladů na práci, měly by se také zahrnout do náhrad zaměstnancům.

V sektorových účtech se náklady přímých sociálních dávek objeví poprvé v užití účtu tvorby důchodů jako složka náhrad zaměstnancům a podruhé v užití na účtu druhotného rozdělení důchodů jako sociální dávky. Aby se účet druhotného rozdělení vybilancoval, předpokládá se, že domácnosti zaměstnanců platí tyto imputované sociální příspěvky zpět do zaměstnavatelských sektorů a jimi se pak financují spolus případnými sociálními příspěvky zaměstnanců přímé sociální dávky, které jim poskytují titíž zaměstnavatelé. Tento fiktivní okruh je podobný okruhu za skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů, které procházejí účty domácností a pak se předpokládá, že ty je platí pojišťovatelům.

Pro ocenění částky imputovaných sociálních příspěvků zaměstnavatelů, která se nemusí nezbytně shodovat s částkou přímých sociálních dávek, by se měla udělat odvolávka na položku D.612.

Doba zachycení náhrad zaměstnancům:

• a) mzdy a platy (D.11) se zaznamenají do období, ve kterém se práce provádí. Avšak příležitostné prémie nebo jiné výjimečné platby, 13. plat, apod. se zaznamenají do období, kdy jsou splatné;
• b) skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.121) se zaznamenají do období, ve kterém se práce provádí.
• c) imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.122):
  • 1. které představují protipoložku povinných přímých sociálních dá vek, se zaznamenají do období, ve kterém se práce provádí.
  • 2. které představují protipoložku dobrovolných přímých sociálních dávek, se zaznamenají do období, ve kterém se tyto dávky poskytují.

Náhrady zaměstnancům mohou obsahovat:

• a) náhrady rezidentským zaměstnancům od rezidentských zaměstnavatelů;
• b) náhrady rezidentským zaměstnancům od nerezidentských zaměstnavatelů;
• c) náhrady nerezidentským zaměstnancům od rezidentských zaměstnavatelů.

Tyto rozdílné položky se zaznamenají v ESA takto:

• 1. náhrady rezidentským a nerezidentským zaměstnancům od rezidentských zaměstnavatelů se slučují, tj. položky a) a c) a objeví se na straně užití na účtu tvorby důchodů v těch sektorech a odvětvích, do kterých patří zaměstnavatelé;
• 2. náhrady rezidentským zaměstnancům od rezidentských a nerezidentských zaměstnavatelů se slučují, tj. položky a) a b) a objeví se na straně zdrojů na účtu rozdělení prvotních důchodů domácností;
• 3. náhrady rezidentským zaměstnancům od nerezidentských zaměstnavatelů, tj. položka b), se objeví na straně užití na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů;
• 4. náhrady nerezidentským zaměstnancům od rezidentských zaměstnavatelů, tj. položka c) se objeví na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Daně z výroby a dovozu se člení na:

• a) daně z produktů (D.21):
  • 1. daně typu daně z přidané hodnoty (DPH) (D.211);
  • 2. daně z dovozu a cla bez DPH (D.212):

    • dovozní cla (D.2121)

    • daně z dovozu bez DPH a dovozních cel (D.2122);

  • 3. daně z produktů bez DPH a dovozních daní (D.214);
• b) ostatní daně z výroby (D.29).

Tato položka daně typu daně z přidané hodnoty (D.211) zahrnuje daň z přidané hodnoty, která je vybírána vládou a která se vztahuje na tuzemské a dovážené produkty, a také případné jiné odčitatelné daně, u kterých se používají stejná pravidla, která platí pro všeobecnou DPH, pro zjednodušení se dále nazývají „DPH“.

Výrobci jsou povinni platit pouze rozdíl mezi DPH ze svých prodejů a DPH ze svých nákupů pro vlastní mezispotřebu nebo tvorbu hrubého fixního kapitálu.

DPH se zachycuje čistá v tom smyslu, že:

• a) produkce výrobků a služeb a dovoz se oceňují bez fakturované DPH;
• b) nákupy výrobků a služeb se zachycují včetně neodčitatelné DPH. DPH se zachycuje, jako by vznikla u kupujících, nikoliv u prodávajících, a to jen u těch kupujících, kteří si ji nemohou odečíst. Větší část DPH je takto zachycena v systému jako zaplacená z konečného užití, zejména pro spotřebu domácností. Část DPH může však být placena i podniky, hlavně těmi, které jsou osvobozeny od DPH.

Za národní hospodářství jako celek je DPH rovna rozdílu mezi celkovou fakturovanou DPH a celkovou odpočitatelnou DPH (viz odst. 4.27).

Tyto platby zahrnují:

• a) dovozní cla (D.2121): ta se skládají z cel nebo jiných dovozních poplatků, které se platí podle pravidel celních tarifů z určitého typu zboží při jeho vstupu na ekonomické území země k jeho tuzemskému užití;
• b) daně z dovozu bez DPH a dovozních cel (D.2122):

  Tato položka zahrnuje:

  • 1. poplatky z dovážených zemědělských produktů;
  • 2. peněžní vyrovnávací dávky uvalené na dovoz;
  • 3. spotřební daně a zvláštní daně z některých dovážených produktů, za předpokladu, že takové daně a poplatky z obdobných produktů tuzemského původu platí i výrobce v daném oboru;
  • 4. všeobecné daně z prodeje placené z dovozu zboží;
  • 5. daně ze specifických služeb poskytovaných nerezidentskými podniky rezidentským jednotkám v rámci ekonomického území;
  • 6. zisky veřejných podniků vykonávajících monopol na dovoz některých druhů zboží a služeb, které se odvádějí státu.

Čisté daně z dovozu a cla bez DPH se počítají odečtením dovozních subvencí (D.311) od daní z dovozu a dovozních cel bez DPH (D.212).

Tato položka zahrnuje zejména:

• a) spotřební daně a poplatky (jiné než ty, které jsou zahrnuty v daních z dovozu a ve clech);
• b) daně vybírané pomocí kolků a nálepek při prodeji specifických produktů, jako jsou alkoholické nápoje nebo tabák, a z právních dokumentů nebo šeků;
• c) daně z finančních a kapitálových transakcí, které se platí z nákupu nebo prodeje nefinančních a finančních aktiv, včetně cizí měny. Vyměřují se při změně vlastnictví pozemků nebo jiných aktiv kromě případů, kdy se jedná o kapitálové transfery (hlavně dědictví a dary). Považují se za daně uvalené na služby zprostředkovatelů;
• d) poplatky při registraci aut;
• e) poplatky ze zábavních činností;
• f) daně z loterií, her a sázek, jiné, než jsou daně z výher;
• g) daně z pojistného;
• h) jiné daně ze specifických služeb: hotely nebo ubytování, bydlení, restaurace, doprava, spoje, reklama;
• i) všeobecné daně z prodejů nebo obratu (kromě daní typu DPH): zahrnují daně z velkoobchodních a maloobchodních prodejů výrobců, daně z nákupu, daně z obratu;
• j) zisky fiskálních monopolů, které jsou odváděny státu, kromě těch, které vykonávají monopol na dovoz některých druhů zboží a služeb (zahrnují se do D.2122). Fiskální monopoly jsou veřejné podniky, kterým byl zákonem udělen monopol na výrobu nebo distribuci určitého druhu výrobku nebo služby proto, aby se zvýšily příjmy a nikoliv kvůli podpoře veřejné hospodářské nebo sociální politiky. Pokud je veřejnému podniku udělena pravomoc monopolu z titulu záměrné hospodářské nebo sociální politiky vzhledem k zvláštní povaze výrobku nebo služby nebo výrobní technologie — například veřejné služby, poštovní úřady a telekomunikace, železnice atd. — pak by to nemělo být považováno za fiskální monopol. Jako obecné pravidlo platí, že pro fiskální monopoly je typické zapojení do výroby výrobků a služeb, které mohou být v jiných zemích vysoce zdaněny; mají tendenci omezovat se na výrobu určitých druhů spotřebního zboží (alkoholických nápojů, tabáku, zápalek atd.) nebo paliv;
• k) vývozní cla a peněžní vyrovnávací dávky vybírané při vývozu.

Čisté daně z produktů se získají odečtením subvencí na produkty (D.31) od daní z produktů (D.21).

Bývají vyměřeny z pozemků, z dlouhodobých aktiv nebo zaměstnávání pracovní síly zapojených do výrobního procesu anebo z určitých činností nebo transakcí.

Ostatní daně z výroby (D.29) zahrnují zejména:

• a) daně z vlastnictví anebo užívání pozemků, budov nebo ostatních staveb využívaných podniky ve výrobě (včetně vlastníků obývajících svoje vlastní obydlí);
• b) daně z užívání dlouhodobých aktiv (dopravní prostředky, stroje, zařízení) za účelem výroby, ať jsou vlastní nebo najatá;
• c) daně z pracovní síly a z objemu mezd;
• d) daně z mezinárodních transakcí (z cestování do zahraničí, za zasílání peněz do zahraničí nebo z podobných transakcí s nerezidenty) uskutečňovaných za účelem výroby;
• e) daně, které platí podniky proto, aby získaly licenci k podnikání nebo profesní licenci, pokud jsou tyto licence udělovány automaticky na základě zaplacení určité částky. Avšak jestliže vláda jako podmínku pro udělení těchto licencí vykonává kontrolu způsobilosti a bezpečnosti podnikatelských prostorů, spolehlivosti a bezpečnosti použitého zařízení, odborné způsobilosti zaměstnávaného personálu nebo kvality a úrovně vyráběných výrobků nebo poskytovaných služeb, pak se tyto platby považují za nákupy poskytnutých služeb, pokud nejsou částky účtované za licence neúměrné k nákladům vládních institucí na kontrolu;
• f) daně za znečištění, které je výsledkem výrobní činnosti. Tyto daně se skládají z daní vyměřených za emisi nebo vypouštění škodlivých plynů, kapalných nebo jiných škodlivých látek do životního prostředí. Nezahrnují se sem platby za sběr a odstraňování odpadů a škodlivých látek veřejnými orgány, neboť tyto platby vcházejí do mezispotřeby podniků;
• g) neuhrazená DPH vyplývající ze systému plošného uplatnění sazby daně, často se vyskytujícího v zemědělství

Tato položka nezahrnuje daně z osobního užívání motorových vozidel atp. domácnostmi, které se zachycují jako běžné daně z důchodů, jmění a jiné.

Daně z výroby a dovoz placené institucím Evropské unie zahrnují zejména:

• a) daně placené rezidentskými výrobci přímo institucím Evropské unie (ECSC daně uvalené na těžební podniky a podniky vyrábějící železo a ocel);
• b) daně vybírané vládami jednotlivých států za instituce Evropské unie, a to:
  • 1. příjmy ze společné zemědělské politiky:

    dávky z dovážených zemědělských výrobků, peněžní vyrovnávací částky vybírané z vývozu a z dovozu, dávky z výroby cukru a daň z izoglukózy, daně ze spoluzodpovědnosti u mléka a obilovin;

  • 2. příjmy z obchodu s třetími zeměmi: cla vybíraná na základě integrovaných tarifů Evropské unie (Taric);
  • 3. příjmy z DPH v každé členské zemi.

Zachycení daní z výroby a z dovozu: daně z výroby a z dovozu se zachycují, když se činnosti, transakce anebo jiné události, které vytvářejí závazek platit daně, vyskytnou.

Avšak některé ekonomické činnosti, transakce anebo události, které by podle daňové legislativy měly zakládat povinnost dotyčných jednotek platit daň, soustavně unikají pozornosti daňových institucí. Bylo by nereálné předpokládat, že tyto činnosti, transakce anebo události vedou k růstu finančních aktiv nebo pasiv ve formě závazků nebo pohledávek. Z tohoto důvodu suma daní, která má být zachycena v systému, se určí podle povinné částky, která je zřejmá z daňových výměrů, přiznání anebo jiných nástrojů, které se vytvářejí na straně plátců daně v podobě jasného závazku k zaplacení. Do systému se neimputují chybějící daně, které nejsou podloženy daňovými výměry.

Daně zaznamenávané v účtech je možné odvodit ze dvou zdrojů: z částek prokázaných daňovými výměry a přiznáními nebo z pokladních příjmů.

• a) Pokud se použijí výměry a přiznání, částky se upravují koeficientem odrážejícím vyměřené a přiznané částky nikdy nevybrané. Alternativním postupem by mohl být záznam kapitálového transferu příslušným sektorům, jehož výše se rovná výši stejné úpravy. Koeficienty se odhadují na základě minulých zkušeností a současných očekávání, pokud jde o nikdy nevybrané vyměřené a přiznané daně. Koeficienty jsou specifické pro různé druhy daní.
• b) Pokud se použijí pokladní příjmy, je třeba je časově upravit tak, aby se pohyb peněz přisoudil době, kdy se uskutečnila činnost, z níž vzešla daňová povinnost. Tuto úpravu lze založit na průměrném časovém rozdílu mezi činností a pokladním daňovým příjmem.

Celková hodnota daní, která by měla být zachycena, zahrnuje všechny úroky splatné z nedoplatků povinných daní a všechny pokuty uložené daňovými orgány, pokud je nemožné je zachytit odděleně od daní; zahrnuje také všechny poplatky, které mohou být uloženy v souvislosti s výběrem nebo dodatečným výběrem nezaplacených daní. Současně se tato suma daní sníží o celkovou částku všech daňových úlev poskytnutých vládou jako nástroj hospodářské politiky a o všechny daňové vratky vyplacené v důsledku přeplatků.

V soustavě účtů se daně z výroby a z dovozu (D.2) vyskytují:

• a) na straně užití účtu tvorby důchodů za národní hospodářství jako celek;
• b) na straně zdrojů účtu prvotních důchodů sektoru vládních institucí a na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Daně z produktů se zachycují jako zdroje na účtu výrobků a služeb za národní hospodářství jako celek. To umožňuje bilancovat zdroje výrobků a služeb — oceněné v cenách bez daní z produktů — s užitím, které je oceněno včetně těchto daní.

Ostatní daně z výroby (D.29) se vyskytují na straně užití účtu tvorby důchodu odvětví nebo sektorů, které je platí.

Subvence (D.3) jsou běžnými jednostrannými platbami, placený mi vládními institucemi nebo institucemi Evropské unie rezidentským(Subvence jsou poskytovány institucemi Evropské unie rezidentským jednotkám kdekoliv ve Společenství.) výrobcům s cílem ovlivnit jejich úroveň produkce, ceny nebo odměnu výrobním činitelům.

Ostatní netržní výrobci mohou obdržet subvenci na výrobu, pouze když tyto platby závisí na obecných pravidlech používaných jak na tržní, tak i na netržní výrobce. Podle konvence se subvence na produkty nezachycují, pokud jde o ostatní netržní produkci (P.13).

Subvence poskytované institucemi Evropské unie se týkají pouze běžných transferů, uskutečňovaných jimi přímo rezidentským výrobním jednotkám.

Subvence se člení na:

• a) subvence na produkty (D.31):
  • 1. dovozní subvence (D.311);
  • 2. ostatní subvence na produkty (D.319);
• b) ostatní subvence na výrobu (D.39).

Ostatní subvence na produkty (D.319) zahrnují:

• a) subvence na produkty užité v tuzemsku: skládají se z subvencí placených rezidentským výrobcům na jejich produkci, která se použije nebo spotřebuje v tuzemsku;
• b) ztráty státních obchodních organizací, jejichž funkcí je nakupovat produkty rezidentských výrobců a poté je prodávat za nižší ceny rezidentům nebo zbytku světa, pokud jsou tyto ztráty důsledkem záměrné hospodářské nebo sociální politiky vládních institucí;
• c) subvence veřejným společnostem a kvazispolečnostem za účelem uhradit trvalé ztráty, ke kterým dochází při jejich výrobních činnostech v důsledku účtování cen, které jsou nižší než jejich průměrné náklady na výrobu z důvodu záměrné hospodářské a sociální politiky vládních institucí nebo Evropské unie;
• d) přímé subvence na vývoz placené přímo rezidentským výrobcům, když zboží opustí tuzemsko nebo služby jsou poskytnuty nerezidentům — vyjma odpočtů daní z produktů dříve zaplacených na celní hranici a upuštění od daní, které by měly být zaplaceny, pokud by zboží mělo být prodáno nebo užito v tuzemsku.

Tato položka zahrnuje zejména:

• a) subvence na objem mezd nebo na pracovní sílu: skládají se z subvencí placených na základě úhrnu vyplacených mezd nebo platů, anebo celkové pracovní síly nebo na základě zaměstnávání určitých typů osob, jako jsou zdravotně postižené osoby nebo osoby, které byly po dlouhou dobu nezaměstnané, nebo na krytí nákladů na výcvikové programy, které organizují nebo financují podniky;
• b) subvence na omezení znečištění: skládají se z běžných subvencí určených na krytí některých nebo všech nákladů na dodatečné zpracování spojené s omezením nebo vyloučením vypouštění znečišťujících látek do životního prostředí;
• c) subvence na úrokové úlevy poskytnuté rezidentským produkčním jednotkám, a to i když jsou určené na podporu tvorby kapitálu(Avšak když subvence slouží dvojímu účelu financování, jak splácení dluhu, tak i na splácení úroků z něho, a když to není možné rozdělit mezi tyto dvě části, považuje se celá subvence za investiční dotaci.).Ve svém důsledku tyto běžné transfery vedou k odlehčení provozních nákladů výrobce. V účtech se považují za subvence výrobcům, kteří z toho mají prospěch, dokonce i když rozdíl v úrocích je v praxi placen vládou přímo úvěrové instituci, která úvěry poskytuje.
• d) nadměrný odpočet DPH, který vzniká z plošné ho uplatňování sazby daně, často se vyskytujícího v zemědělství.

Následující položky se nepovažují za subvence:

• a) běžné transfery od vládních institucí domácnostem jakožto spotřebitelům. Považují se buď za sociální dávky nebo za jiné běžné transfery (D.75);
• b) běžné transfery mezi různými částmi sektoru vládních institucí jakožto výrobců netržních výrobků a služeb, kromě ostatních subvencí na výrobu (D.39). Běžné transfery se zachycují v položce běžné transfery uvnitř sektoru vládních institucí (D.73);
• c) investiční dotace (D.92);
• d) mimořádné platby do fondů sociálního pojištění, pokud tyto platby jsou určeny ke zvýšení pojistných rezerv těchto fondů. Takovéto platby se zachycují v položce ostatní kapitálové transfery (D.99);
• e) transfery od vládních institucí nefinančním podnikům a kvazispolečnostem na pokrytí ztráty minulých několika finančních let nebo mimořádné ztráty způsobené činiteli, působícími mimo kontrolu podniku, se zařazují do položky ostatní kapitálové transfery (D.99);
• f) zrušení dluhů, které výrobní jednotka měla vůči vládě (například v důsledku úvěrů poskytnutých vládní agenturou nefinančnímu podniku, který nahromadil obchodní ztrátu za několik finančních let). Obecně platí, že tyto transakce se považují v účtech za ostatní kapitálové transfery (D.99) (viz odst. 4.165 písm. f));
• g) platby prováděné vládními institucemi nebo zbytkem světa na pokrytí poškození nebo ztráty investičního majetku v důsledku války, jiných politických událostí nebo celostátních pohrom se zachycují v položce ostatní kapitálové transfery (D.99);
• h) akcie a ostatní akcie ve společnostech nakoupené vládou, které se zachycují v položce akcie (AF.5);
• i) platby prováděné vládní agenturou, která převzala zodpovědnost za neobvyklé penzijní dávky postihující nějaký veřejný podnik. Tyto platby se musí zachytit jako jiné běžné transfery (D.75);
• j) platby prováděné vládou vůči tržním výrobcům k plnému nebo částečnému zaplacení za výrobky a služby, které tito tržní výrobci poskytují přímo a individuálně domácnostem v souvislosti se sociálním rizikem nebo potřebami (viz odst. 4.84), a na které domácnosti mají právní nárok. Tyto platby se zahrnují do výdajů na individuální potřebu vládních institucí (P.31) a následně do naturálních sociálních dávek (D.631) a do skutečné individuální spotřeby domácností (P.41).

Doba zachycení: subvence se zachycují, když transakce anebo událost (výroba, prodej, dovoz atd.), která subvenci vyvolala, nastala.

Zvláštní případy:

• a) subvence, které mají podobu rozdílu mezi prodejní a nákupní cenou účtovanou státní obchodní organizací, se zachycují k okamžiku, kdy je zboží touto organizací nakoupeno, pokud je prodejní cena k tomuto okamžiku známa;
• b) subvence určené na krytí ztráty vzniklé výrobcům se zachycují k okamžiku, když vládní instituce rozhodne o krytí této ztráty.

V soustavě účtů se subvence vyskytují:

• a) jako záporná užití na účtu tvorby důchodů za národní hospodářství jako celek;
• b) jako záporné zdroje na účtu rozdělení prvotních důchodů sektoru vládních institucí a na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Subvence na produkty se zachycují jako záporné zdroje na účtu výrobků a služeb za národní hospodářství jako celek. To umožňuje vybilancovat zdroje výrobků a služeb s jejich užitím.

Ostatní subvence na výrobu (D.39) se vyskytují jako záporné užití na účtech tvorby důchodů odvětví a sektorů, které je obdržely.

Důsledky systému vícenásobných směnných kurzů na daně z výroby a dovozu a na subvence: vícenásobné směnné kurzy se nyní v členských zemích EU nepoužívají. V takovémto systému:

• a) nepřímé daně z dovozu se považují za daně z dovozu bez DPH a dovozních cel (D.2122);
• b) nepřímé daně z vývozu se považují za daně z produktů bez DPH a dovozních daní (D.214);
• c) nepřímé subvence na dovoz se považují za dovozní subvence (D.311);
• d) nepřímé subvence na vývoz se považují za ostatní subvence na produkty (D.319).

Důchody z vlastnictví se v systému klasifikují tímto způsobem:

• a) úroky (D.41);
• b) rozdělované důchody podniků (D.42);
  • 1. dividendy (D.421);
  • 2. čerpání důchodu kvazispolečností (D.422);
• c) reinvestované zisky z přímých zahraničních investic (D.43);
• d) důchod z vlastnictví přisuzovaný pojištěnců m (D.44);
• e) pachtovné (D.45).

Věřitelé půjčují kapitál dlužníkům, což vede k vytvoření toho kterého z dále uvedených finančních nástrojů.

Tuto formu důchodu z vlastnictví mají dostávat vlastníci z určitých druhů finančních aktiv:

• a) depozytów (AF.2);
• b) cenné papíry jiné než akcie (AF.3);
• c) úvěry (AF.4);
• d) ostatní pohledávky (AF.7).

Výnosový a nákladový úrok z těchto finančních aktiv a závazků je v každém okamžiku účetního období určen uplatněním příslušné úrokové sazby na zůstatek jistiny.

Rozdílem mezi jmenovitou hodnotou a cenou placenou v době vydání (tj. diskontem) se měří úrok, který je splatný po dobu platnosti směnky. Zvýšení hodnoty směnky vlivem akumulace nabíhajících úroků netvoří zisk z držby, protože je způsoben zvýšením zůstatku jistiny a ne cenovou změnou aktiva. Ostatní změny v hodnotě směnky se považují za zisk nebo ztrátu z držby.

Dluhové cenné papíry jsou dlouhodobé cenné papíry, které dávají držiteli nepodmíněné právo na: pevný nebo smluvně určený proměnlivý peněžní důchod ve formě kupónových plateb nebo na předem stanovené pevné sumy, v určitém termínu nebo termínech, ve kterých je cenný papír splácen nebo na důchod, který má obě tyto formy.

• a) dluhopisy s nulovým kuponem: neexistují žádné kupónové platby. Úrok na základě rozdílu mezi cenou při splacení a cenou při vydání musí být do doby splatnosti dluhopisu rozdělen podle jednotlivých let. Úrok, který narůstá za každý rok, je reinvestován do dluhopisu jejím držitelem, takže se proto musí protipoložka, rovnající se hodnotě nabytého úroku, zachytit ve finančním účtu jako příjem více dluhopisů u jejího držitele a jako další vydání více dluhopisů u vydavatele nebo dlužníka (tj. jako růst „objemu“ původního dluhového cenného papíru).
• b) ostatní dluhové cenné papíry, včetně dluhopisů hluboce diskontovaných. Úrok má dvě složky:
  • 1. částku peněžního důchodu získaného za každé období z kupónových plateb;
  • 2. částku úroků nabíhající za dané období, kterou lze přiřadit k rozdílu mezi cenou při splacení a cenou při vydání, která se počítá stejným způsobem jako u dluhopisů s nulovými kupóny;
• c) indexované cenné papíry: částky kruponových plateb nebo nesplacený zůstatek jistiny jsou vázány na cenový index. Změna v hodnotě zůstatku jistiny mezi počátkem a koncem určitého účetního období vlivem pohybu odpovídajícího indexu se považuje za úrok, připadající na dané období jako doplněk k jakémukoliv úroku splatnému v tom období. Úrok nabíhající jako výsledek indexace je ve skutečnosti reinvestován do cenného papíru a musí se zaznamenat ve finančních účtech držitele i emitenta.

Žádná platba vyplývající z jakéhokoli swapového uspořádání se nemá považovat za úrok a nemá se zaznamenávat jako důchod z vlastnictví (viz odst. 5.67 písm. d) a odst. 5 139 písm. c) o finančních derivátech).

Podobně transakce v rámci dohod o budoucích úrokových sazbách (forward rate agreements) nemají být zaznamenávány jako důchod z vlastnictví (viz odst. 5.67 písm. e)).

Finanční pronájem, jako metoda financování nákupu strojů a zařízení, je alternativou poskytování úvěrů. Je to smlouva, kterou se převádějí peníze od půjčovatele k vypůjčovateli; pronajímatel nakupuje zařízení a nájemce se smluvně zavazuje platit nájemné, což pronajímateli umožňuje, aby během smluvního období pokryl všechny nebo v podstatě všechny své náklady, včetně úroků.

Pronajímatel se považuje za osobu, která poskytuje nájemci úvěr rovnající se hodnotě kupní ceny zaplacené za aktivum a tento úvěr se postupně, po celou dobu pronájmu, plně splácí. U nájemného, které každé období nájemce platí, se proto předpokládá, že má dvě složky: splátku jistiny a platbu úroku. Úroková sazba imputovaného úvěru je implicitně určena vztahem celkové částky nájemného za dobu existence nájmu a kupní ceny aktiva. Podíl nájemného, které představuje úrok, se během pronájmu (jak se jistina splácí) postupně snižuje. Počáteční úvěr u nájemce, spolu s následujícími splátkami jistiny, se zaznamená na finančních účtech pronajímatele i nájemce. Úrokové platby se zaznamenají v položce úroků na příslušných účtech prvotního rozdělení důchodů.

Za úroky se také považují:

• a) úrok placený za přečerpání zůstatku na kontě, zvláštní úrok placený z vkladů ponechaných déle než bylo původně sjednáno a platby držitelům určitého dluhového cenného papíru, které jsou určeny losováním;
• b) úrok získaný investičními fondy (viz odst. 2.51 písm. b)) z investic, které fondy uskutečnily, a který se připisuje akcionářům, i když je kapitalizován. To vylučuje zisky nebo ztráty z držby finančních nástrojů, které náleží investičním fondům, a které nejsou zaznamenány jako důchod z vlastnictví.

Úrok je zaznamenán na základě předpisu, tj. úrok se zaznamenává u věřitele jako plynule nabíhající k částce základní jistiny. Nabíhající úrok se musí zaznamenat v každém účetním období bez ohledu na to, zda je nebo není skutečně zaplacen nebo přidán k základní nesplacené jistině. Když není skutečně placen, musí se zvýšení základní jistiny zaznamenat také ve finančním účtu jako další pořízení odpovídajícího druhu finančního aktiva u věřitele a ve stejné výši jako vytvoření závazku u dlužníka.

Úrok se má zaznamenávat před srážkou jakýchkoliv daní, které se z nich vybírají. Výnosový a nákladový úrok se vždy zaznamená včetně subvencí na úrokovou úlevu, i když se tyto subvence platí přímo finančním institucím a ne těm, v jejichž prospěch se uskutečňují (viz subvence).

Jelikož se hodnota služeb poskytovaných finančními zprostředkovateli nerozděluje mezi jednotlivé zákazníky, skutečné platby nebo příjmy úroků pro finanční zprostředkovatele nebo od finančních zprostředkovatelů se neupravují tak, aby se vyloučily marže, které představují nepřímé poplatky účtované finančními zprostředkovateli. V účtu rozdělení prvotních důchodů finančních zprostředkovatelů a fiktivního odvětví, do kterého se celková produkce finančních zprostředkovatelů podle konvence zahrnuje jako mezispotřeba, je třeba zavést opravnou položku.

V soustavě účtů se úroky zobrazují:

• a) na straně zdrojů a užití na účtu rozdělení prvotních důchodů sektorů(Tato praxe se odlišuje od většiny podnikového účetnictví, kde placený úrok je obvykle zobrazen v provozním účtu jako stálý výdaj podobný ostatním nákladům na výrobu.);
• b) na straně zdrojů a užití na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Tato položka také zahrnuje:

• a) akcie vydané akcionářům jako platba dividend za finanční rok. Avšak emitované prémiové akcie, které představují kapitalizaci vlastních fondů ve formě rezerv a nerozdělených zisků a vedou ke vzniku nových akcií pro akcionáře v proporci k jejich držbě, se sem nezahrnují;
• b) dividendy přijímané investičními fondy (viz odst. 2.51 písm. b)) z investic, které tyto fondy uskutečnily a které se přisuzují akcionářům, i když jsou kapitalizovány. To vylučuje zisky nebo ztráty z držby finančních nástrojů, které náleží investičním fondům a které se jako důchod z vlastnictví nezaznamenají;
• c) důchod placený vládním institucím veřejnými podniky, které jsou uznány za nezávislé právnické osoby, ačkoli nejsou formálně založené jako sdružené podniky.

Doba zachycení: dividendy se zaznamenají v době, ve které jsou podle rozhodnutí společnosti splatné.

V soustavě účtů se dividendy objevují:

• a) na straně užití na účtu rozdělení prvotních důchodů sektorů, do kterých jsou společnosti zařazeny;
• b) na straně zdrojů na účtu rozdělení prvotních důchodů sektorů, do kterých jsou zařazeni akcionáři;
• c) na straně užití a na straně zdrojů na zahraničním účtu rozdělení prvotních důchodů a běžných transferů.

Tyto částky se mají zaznamenávat před srážkou jakýchkoli daní z důchodu, jmění, apod., u kterých se předpokládá, že je vždy platí vlastníci podniků.

V případě, že kvazispolečnost vytvoří obchodní zisk, může jednotka, která ji vlastní, ponechat část nebo celý zisk v podnikání, zvláště pro investiční účely. Tento důchod ponechaný na podnikání se objevuje jako úspory kvazispolečnosti a pouze zisky skutečně čerpané vlastníky jednotek se zaznamenají v účtech jako výběry z důchodu kvazispolečností.

V případech, kdy zisky jsou vytvořeny v zahraničí filiálkami, agenturami atd. rezidentských podniků, pokud se tyto pobočky atd. pokládají za nerezidentské jednotky, zadržené výdělky se objevují jako reinvestované na přímé zahraniční investice (D.43). Pouze důchod skutečně převedený mateřské mu podniku se v účtech považuje za čerpání z důchodu kvazispolečnosti přijímané ze zahraničí. Stejné zásady se uplatňují na vztahy mezi filiálkami, agenturami atd., které působí na ekonomickém území, a nerezidentským mateřským podnikem, ke kterému patří.

Tato položka zahrnuje čistý provozní přebytek, který získávají rezidenti jako vlastníci pozemků a budov v zahraničí nebo nerezidenti jako vlastníci pozemků a budov na ekonomickém území. Se zřetelem ke všem transakcím s pozemky a budovami, které uskutečňují nerezidentské jednotky na ekonomickém území země, považují se nerezidentské jednotky v souladu s úmluvami přijatými v ESA za fiktivní rezidentské jednotky, ve kterých nerezidentští vlastníci jsou vlastníky základního jmění.

Hodnota nájemného vlastníků, kteří obývají své obydlí v zahraničí, se zaznamená jako dovoz služeb a odpovídající čistý provozní přebytek jako prvotní důchod získaný ze zahraničí; hodnota nájemného nerezidentských vlastníků, kteří obývají své obydlí, se zaznamená jako vývoz služeb a odpovídající čistý provozní přebytek jako prvotní důchod placený do zahraničí.

Položka čerpání z důchodu kvazispolečností — nezahrnuje částky, které jejich vlastníci získávají:

• a) z prodejů existujících složek fixního kapitálu;
• b) z prodeje pozemků a nehmotných aktiv;
• c) z čerpání kapitálu (tj. celkové nebo částečné likvidace jejich majetkové účasti v kvazispolečnosti).

Tyto částky se považují za čerpání z majetkové účasti na finančním účtu. Naopak všechny fondy poskytnuté vlastníkem nebo vlastníky kvazispolečnosti za účelem pořízení aktiv nebo snížení jejich závazků se považují za doplnění jejich majetkové akcie. Avšak jestliže kvazispolečnost je ve vlastnictví vládních institucí a jestliže trvale dosahuje ztrátu jako záležitost záměrné hospodářské a sociální politiky, měl by se každý pravidelný transfer kapitálu od vládních institucí do podniku, který kryje tyto ztráty, pojímat jako subvence.

Doba zachycení: Čerpání z důchodu kvazispolečností se zaznamená v době, kdy je vlastníci uskutečňují.

V soustavě účtů se čerpání z důchodu kvazispolečností objeví:

• a) na straně užití na účtu rozdělení prvotních důchodů těch sektorů, ve kterých je kvazispolečnost klasifikována;
• b) na straně zdrojů na účtu rozdělení prvotních důchodů v sektorech vlastníků;
• c) na straně užití a na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Podnik přímé zahraniční investice je společností nebo nesdruženým podnikem, ve kterém investor rezidentský v jiném národním hospodářství vlastní 10 nebo více procent kmenových akcií nebo hlasovací právo (ve společnosti) nebo ekvivalent (v nesdruženém podniku). Podniky přímé zahraniční investice zahrnují takové subjekty, které jsou označeny jako dceřiné společnosti (investor vlastní více než 50 procent), přidružené společnosti (investor vlastní 50 nebo méně %) a pobočky (celkově nebo společně vlastněné nesdružené podniky) buď přímo nebo nepřímo vlastněné investorem. V důsledku toho je pojem „podniky přímé zahraniční investice“ širší než „společnosti pod zahraniční kontrolou“.

Skutečné rozdělení se může provést z podnikatelského důchodu podniků přímé zahraniční investice ve formě dividend nebo čerpání důchodu z kvazispolečností.

Kromě toho zadržené zisky se pojímají, jakoby byly rozděleny a poukázány přímým zahraničním investorům v proporci k jejich majetkové účasti v podniku a potom jimi reinvestovány.

Reinvestované zisky z přímých zahraničních investic mohou být buď kladné, nebo záporné.

Doba zachycení: Reinvestované zisky z přímých zahraničních investic se zaznamenají v době, ve které jsou vytvořeny.

V soustavě účtů se reinvestované zisky z přímých zahraničních investic objeví:

• a) na straně užití a na straně zdrojů na účtech rozdělení prvotních důchodů sektorů;
• b) na straně užití a na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Protože pojistné technické rezervy jsou aktivem pojištěnců, jsou příjmy z jejich investování zobrazeny v účtech jako placené pojišťovnami a penzijními fondy pojištěncům ve formě důchodu z vlastnictví, který se těmto držitelům pojistek přisuzuje.

Protože v praxi je tento důchod pojišťovnami a penzijními fondy zadržen, je proto pojímán jako důchod placený pojišťovnám a penzijním fondům zpět ve formě pojistného a dodatkových příspěvků, které jsou připočteny ke splatnému skutečnému pojistnému a příspěvkům.

Toto pojistné a dodatkové příspěvky k pojistkám na neživotní a životní pojištění vybírané podle programů sociálního pojištění se zaznamenají spolu se skutečným pojistným a příspěvky na účtu druhotného rozdělení důchodů příslušných jednotek.

Dodatkové pojistné na individuální životní pojištění, které není uzavřené v rámci programů sociálního zabezpečení, jako skutečné pojistné, není běžným transferem, a proto se nezaznamená na účtu druhotného rozdělení důchodů. Zahrnuje se přímo jako jeden z prvků přispívajících ke změně „čistého podílu domácností na rezervách životního pojištění a penzijních fondů“ a zaznamená se na finančním účtu příslušných jednotek.

Doba zachycení: Důchod z vlastnictví přisuzovaný pojištěncům se zaznamená v době, kdy vzniká.

Důchod z vlastnictví přisuzovaný pojištěncům se v systému účtů objeví:

• a) na straně zdrojů na účtu rozdělení prvotních důchodů pojištěnců;
• b) na straně užití na účtu rozdělení prvotních důchodů pojišťovatelů;
• c) na straně zdrojů i na straně užití na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Pachtovné z pozemků, které získává vlastník pozemku od nájemce, představuje jednu z forem důchodu z vlastnictví.

Pachtovné z pozemku také zahrnuje nájemné splatné vlastníkům vnitrozemských vod a řek za právo využívat takovou vodu k rekreačním nebo jiným účelům, včetně rybolovu.

Vlastník pozemku může být zodpovědný za platby pozemkové daně nebo za určité udržovací náklady, které souvisí výhradně s vlastnictvím pozemku. Podle konvence jsou takové daně a náklady pojímány jako placené osobou oprávněnou k užívání pozemku, a která pak tuto částku, kterou by jinak měl platit vlastník pozemku, odečítá z pachtovného z pozemku.

Pachtovné z pozemku nezahrnuje nájemné z budov a obydlí, které jsou na ní umístěné; takové nájemné se považuje za platbu za tržní služby poskytované majitelem těchto budov nebo obydlí a zobrazuje se v účtech jako mezispotřeba nebo jako konečná spotřeba jednotek nájemce. Jestliže neexistuje reálná základna pro rozdělení této platby na pachtovné a na nájemné z budov umístěných na tomto pozemku, považuje se celková částka za pachtovné z pozemku, jestliže je domněnka, že hodnota pozemku převyšuje hodnotu staveb, v opačném případě za nájemné z budov.

Tato položka zahrnuje poplatky, které plynou vlastníkům ložisek nerostných nebo fosilních paliv (uhlí, ropy nebo zemního plynu), kteří je pronajímají jiným institucionálním jednotkám a dovolují jim po určitou dobu taková ložiska využívat nebo dobývat.

Doba zachycení pachtovného z pozemku a z podzemních zdrojů:

Pachtovné z pozemku a z podzemních zdrojů se zaznamenají v době, ve které jsou splatné.

V soustavě účtů se pachtovné z pozemku a podzemních zdrojů uvádí:

• a) na straně zdrojů a na straně užití na účtu rozdělení prvotních důchodů u sektorů;
• b) na straně zdrojů a na straně užití na zahraničním účtu rozdělení prvotních důchodů a běžných transferů.

Běžné daně z důchodů, jmění a jiné se člení na:

• a) daně z důchodů (D.51);
• b) ostatní běžné daně (D.59).

Daně z důchodů zahrnují:

• a) daně z příjmů jednotlivce nebo domácnosti (příjem ze zaměstnání, majetku, podnikání, penzí atd.), včetně daní srážených zaměstnavateli (záloh na daň z příjmů ze závislé činnosti). Zahrnují se sem daně z příjmů vlastníků nesdružených podniků;
• b) daně z příjmů nebo zisků společností;
• c) daně ze zisků z držby;
• d) daně z výher z loterií nebo sázek, splatné podle částek dosažených výherci, na rozdíl od daní z obratu výrobců, kteří organizují sázky nebo loterie, neboť ty se považují za daně z produktů.

Ostatní běžné daně (D.59) zahrnují:

• a) běžné daně z kapitálu, které zahrnují daně periodicky placené vlastníky z vlastnictví nebo užívání pozemků nebo budov, a také běžné daně z čistého jmění a ostatních aktiv (klenoty a jiné vnější příznaky bohatství) — kromě daní zmíněných v D.29 (které jsou placeny podniky z důvodu jejich zapojení do výrobní činnosti) a daní zmíněných v D.51 (daně z důchodů);
• b) daně z hlavy vybírané za každou dospělou osobu nebo od domácnosti nezávisle na příjmu nebo majetku;
• c) daně z výdajů placené podle celkových výdajů osob nebo domácností;
• d) platby domácností za oprávnění k vlastnictví nebo užívání vozidel, lodí nebo letadel (které nejsou využívány pro podnikatelské účely), anebo za oprávnění k lovu, střelbě nebo lovu ryb atd.(Hranice mezi daněmi a nákupem služeb od vlády se definuje podle stejných kriterií, jako jsou používána v případě plateb prováděných podniky: pokud je povolení poskytováno automaticky po zaplacení příslušných částek, pak se tyto platby považují za daně. Avšak pokud vláda používá vydávání povolení k nějaké vlastní regulační funkci (jako je prověřování způsobilosti nebo kvalifikace dotyčných osob), pak provedené platby by se měly považovat spíše za nákupy služeb od vlády než za platbu daní, pokud platby nejsou zcela jasně mimo proporci k nákladům na poskytnutí služeb.);
• e) daně z mezinárodních transakcí (zahraniční cestován í, zahraniční převody peněz, zahraniční investice atd.), kromě placených výrobci a dovozních cel placených domácnostmi.

Běžné daně z důchodu, kapitálu atd. nezahrnují:

• a) dědické daně, daně z pozůstalosti nebo daně z darů mezi živými, které se považují za daně vybírané z kapitálu toho, kdo jej získal, a uvádějí se pod položkou kapitálové daně (D.91);
• b) příležitostné nebo mimořádné dávky z kapitálu nebo jmění, které se uvádějí pod položkou kapitálové daně (D.91);
• c) daně z pozemků, budov a ostatních aktiv, které podniky vlastní nebo je mají najaté a používají je k výrobním účelům, tyto daně se považují za ostatní daně z výroby (D.29);
• d) platby domácností za povolení jiná, než jsou povolení k užívání motorových vozidel, lodí nebo letadel, platby za vydání loveckého nebo rybářského lístku, povolení k odstřelu: licence typu řidičského nebo pilotního průkazu, za příjem televizního nebo rozhlasového vysílá ní, za vydání zbrojního pasu, vstupné do muzeí a knihoven, poplatky za odvoz odpadků atd., které se považují ve většině případů za nákup služeb poskytovaných vládními institucemi(Hranice mezi daněmi a nákupem služeb od vlády se definuje podle stejných kriterií, jako jsou používána v případě plateb prováděných podniky: pokud je povolení poskytováno automaticky po zaplacení příslušných částek, pak se tyto platby považují za daně. Avšak pokud vláda používá vydávání povolení k nějaké vlastní regulační funkci (jako je prověřování způsobilosti nebo kvalifikace dotyčných osob), pak provedené platby by se měly považovat spíše za nákupy služeb od vlády než za platbu daní, pokud platby nejsou zcela jasně mimo proporci k nákladům na poskytnutí služeb.).

Celková hodnota daní, která by měla být zachycena, zahrnuje veškeré úroky účtované k nedoplatkům daňové povinnosti a veškeré pokuty uložené daňovými úřady, pokud je nemožné zachytit úroky a pokuty odděleně; zahrnují také všechny poplatky, které mohou být uložené v souvislosti s vymáháním a vyrovnáním daňových nedoplatků. Obdobně se celková částka snižuje o sumu všech úlev, které vládní instituce poskytly jako záležitost hospodářské politiky a o všechny refundace přeplatků.

Zachycení běžných daní z důchodů, jmění a jiných: běžné daně z důchodů, jmění a jiné se zachycují v čase, kdy se činnosti, transakce anebo jiné události, při kterých vzniká povinnost platit daň, vyskytnou.

Avšak některé ekonomické činnosti, transakce anebo události, které by podle daňové legislativy měly zakládat povinnost dotyčných jednotek platit daň, soustavně unikají pozornosti daňových institucí. Bylo by nereálné předpokládat, že tyto činnosti, transakce anebo události vedou k růstu finančních aktiv nebo pasiv ve formě závazků nebo pohledávek. Z tohoto důvodu suma daní, která má být zachycena v systému, se určí podle povinné částky, která je zřejmá z daňových výměrů, přiznání anebo jiných nástrojů, které se vytvářejí na straně plátců daně v podobě jasného závazku k zaplacení. Do systému se neimputují chybějící daně, které nejsou podloženy daňovými výměry.

Daně zaznamenávané v účtech je možné odvodit ze dvou zdrojů: z částek prokázaných daňovými výměry a přiznáními nebo z pokladních příjmů.

• a) Pokud se použijí výměry a přiznání, částky se upravují koeficientem odrážejícím vyměřené a přiznané částky nikdy nevybrané. Alternativním postupem by mohl být záznam kapitálového transferu příslušným sektorům, jehož výše se rovná výši stejné úpravy. Koeficienty se odhadují na základě minulých zkušeností a současných očekávání, pokud jde o nikdy nevybrané vyměřené a přiznané částky. Koeficienty jsou specifické pro různé druhy daní.
• b) Pokud se použijí pokladní příjmy, je třeba je časově upravit tak, aby se pohyb peněz přisoudil době, kdy se uskutečnily činnosti, transakce nebo jiné události, z nichž vzešla daňová povinnost (nebo když v případě některých daní z příjmů byla částka daně stanovena). Tuto úpravu je možné založit na průměrném časovém rozdílu mezi činnostmi, transakcemi nebo jinými událostmi (nebo stanovením částky daně) a pokladním příjmem daně.

Pokud jsou běžné daně z příjmů, bohatství, atd. sráženy zaměstnavatelem (u zdroje), zahrnují se do mezd a platů, i když je zaměstnavatel ve skutečnosti nepředal vládním institucím. Sektor domácností je potom uváděn jako plátce celé částky sektoru vládních institucí. Částky ve skutečnosti nezaplacené je nutno neutralizovat pod položkou D.995 jako kapitálový transfer ze sektoru vládních institucí do sektorů zaměstnavatelů.

V některých případech může být rozhodnuto o povinnosti platit daň až v pozdějším účetním období, než ve kterém vznikly příjmy. Proto je nutná určitá pružnost v časovém zachycení daní. Daně z příjmů srážené u zdroje, jako jsou zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti (daň ze mzdy) a pravidelné zálohy na daně z příjmů, se mohou zachytit v obdobích, ve kterých jsou placeny, a jakékoliv konečné daňové povinnosti z důchodu se mohou zachytit v období, ve kterém byl závazek stanoven.

V soustavě účtů se běžné daně z důchodů, jmění a jiné zachycují:

• a) na straně užití na účtu druhotného rozdělení důchodů sektorů, do kterých jsou plátci zařazeni;
• b) na straně zdrojů na účtu druhotného rozdělení důchodů sektoru vládních institucí;
• c) na straně užití i na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Seznam rizik nebo potřeb, které mohou působit na vznik sociálních dávek, je podle konvence stanoven takto:

• a) nemoc;
• b) invalidita, neschopnost;
• c) pracovní úraz nebo nemoc z povolání;
• d) stáří;
• e) pozůstalí;
• f) mateřství;
• g) rodina;
• h) podpora zaměstnání;
• i) nezaměstnanost;
• j) bydlení(V případě bydlení jsou sociální dávkou příspěvky poskytované nájemníkům veřejnými institucemi na snížení nájemného, kromě zvláštních dávek, které veřejné instituce platí jakožto zaměstnavatelé.);
• k) výchova;
• l) všeobecná potřebnost.

Sociální dávky zahrnují:

• a) běžné a paušální transfery z programů, které přijímají příspěvky a zahrnují celou společnost nebo velké skupiny společnosti, a které jsou uloženy a kontrolovány vládními jednotkami (programy sociálního zabezpečení);
• b) běžné a paušální transfery z programů, které organizují podniky ve prospěch svých zaměstnanců, bývalých zaměstnanců a rodinných příslušníků (soukromé fondové a nefondové podnikové programy). Příspěvky mohou platit zaměstnanci nebo zaměstnavatelé; mohou být také od osob samostatně výdělečně činných;
• c) běžné transfery od vládních jednotek a neziskových institucí sloužících domácnostem, které nejsou podmíněny dřívějšími platbami příspěvků (výpomoci).

Sociální dávky nezahrnují:

• a) pojistné náhrady z pojistek, které byly uzavřeny výhradně z vlastní iniciativy pojištěného, nezávisle na jeho zaměstnavateli nebo vládě;
• b) pojistné náhrady z pojistek, které byly uzavřeny pouze za účelem získání slevy, i když toto pojištění vyplývá z kolektivní smlouvy.

Aby se individuální pojistka považovala za součást programu sociálního pojištění, musí neočekávané případy nebo okolnosti, proti kterým je účastník pojištěn, odpovídat rizikům a potřebám, které jsou výše uvedeny v odstavci 4.84 a kromě toho musí být splněna jedna nebo více těchto podmínek:

• a) účast v programu je povinná, buď ze zákona pro určitou kategorii pracovníků, ať zaměstnanců, osob samostatně výdělečně činných či nezaměstnaných nebo podle okolností a podmínek zaměstnání zaměstnance nebo skupin zaměstnanců;
• b) program je kolektivní, organizovaný v zájmu určité skupiny pracovníků, ať zaměstnanců, osob samostatně výdělečně činných či nezaměstnaných a účast je omezena na členy této skupiny;
• c) zaměstnavatel poskytuje (skutečný nebo imputovaný) příspěvek do programu ve prospěch zaměstnance bez ohledu na to, zda zaměstnanec příspěvek také platí nebo neplatí.

Programy sociálního pojištění jsou programy, v jejichž rámci jsou pracovníci povinni uzavřít pojištění nebo jsou k tomu svými zaměstnavateli nebo vládou podněcováni, a to proti určitým případům nebo okolnostem, které mohou nepříznivě ovlivnit jejich blahobyt nebo blahobyt jejich rodinných příslušníků.

Programy sociálního pojištění se mohou třídit podle těchto typů:

• a) programy sociálního zabezpečení, které zahrnují celou společnost nebo velké skupiny společnosti a jsou uloženy, kontrolovány a financovány vládními jednotkami;
• b) programy soukromých fondů, které zahrnují:
  • 1. programy, ve kterých se sociální příspěvky platí třetím stranám (pojišťovnám, autonomním penzijním fondům);
  • 2. programy, ve kterých zaměstnavatelé udržují zvláštní rezervy oddělené od svých ostatních rezerv, ačkoliv takové programy netvoří od zaměstnavatele odloučené institucionální jednotky. Označují se jako neautonomní penzijní fondy. Tyto rezervy se považují za aktiva, která náleží těm, v jejichž zájmu se vytvářejí a ne za aktiva zaměstnavatelů.
• c) nefondové programy, v jejichž rámci platí zaměstnavatelé svým zaměstnancům, bývalým zaměstnancům nebo jejich rodinným příslušníkům sociální dávky z vlastních zdrojů, aniž za tímto účelem vytvářejí zvláštní rezervy.

Programy sociálního pojištění organizované vládními jednotkami v zájmu jejich vlastních zaměstnanců se klasifikují jako programy soukromých fondů nebo nefondové programy a ne jako programy sociálního zabezpečení.

Sociální příspěvky se mohou rozdělovat na skutečné příspěvky placené v rámci prvních dvou kategorií, uvedených v odstavci 4.88 a na imputované příspěvky, placené v rámci nefondových programů.

Sociální příspěvky se mohou rozdělovat na ty, které jsou ze zákona povinné a na ty, které povinné nejsou.

Skutečné sociální příspěvky zahrnují:

• a) skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.6111): ty odpovídají toku D.121.

  Skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů platí zaměstnavatelé do fondů sociálního zabezpečení, pojišťovnám nebo do autonomních i neautonomních penzijních fondů, které spravují programy sociálního pojištění, aby zajistili sociální dávky pro své zaměstnance.

  Protože skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů se provádějí v zájmu jejich zaměstnanců, zaznamená se hodnota příspěvků (peněžní i naturální) jako jedna ze součástí náhrad zaměstnancům, spolu se mzdami a platy. Tyto sociální příspěvky se pak zaznamenají, jakože je platí zaměstnanci jako běžný transfer do fondů sociálního zabezpečení, pojišťovnám nebo do autonomních i neautonomních penzijních fondů.

• b) sociální příspěvky zaměstnanců (D.6112):

  jsou to sociální příspěvky, které platí zaměstnanci na sociální zabezpečení a do soukromých fondových a nefondových programů. Sociální příspěvky zaměstnanců obsahují skutečné splatné příspěvky, plus (v případě soukromých fondových programů) splatné doplňkové příspěvky z důchodů z vlastnictví přisuzovaných držitelům pojistek, které zaměstnanci zúčastnění v programu dostávají, minus poplatky za služby. Všechny poplatky za služby se považují za platby zaměstnanců a ne zaměstnavatelů.

• c) sociální příspěvky osob samostatně výdělečně činných a nezaměstnaných osob (D.6113):

  jsou to příspěvky placené na vlastní dávky osobami, které nejsou zaměstnanci — zejména osobami samostatně výdělečně činnými (zaměstnavateli nebo osobami, které pracují na vlastní účet) nebo nezaměstnanými osobami. Zahrnují rovněž hodnotu splatných doplňkových příspěvků splatných z důchodu z vlastnictví přisuzovaného pojištěncům, který dostali zúčastnění jednotlivci, takže se zaznamenává, jakože jej platí zpět pojišťovnám, navíc k jejich ostatním příspěvkům.

Platby skutečných sociálních příspěvků mohou být povinné ze zákona nebo podle nařízení nebo se mohou platit na základě kolektivní dohody v určitém odvětví nebo dohody mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci příslušného podniku nebo proto, že jsou uvedeny v samotné pracovní smlouvě. V určitých případech mohou být příspěvky dobrovolné.

Tyto dobrovolné příspěvky zahrnují:

• a) sociální příspěvky do fondů sociálního zabezpečení od osob, které nejsou nebo již dále nejsou ze zákona povinny platit příspěvky nebo pokračovat v jejich placení;
• b) sociální příspěvky placené pojišťovnám (nebo podpůrným společnostem a penzijním fondům zatříděným do stejného sektoru) v rámci doplňkových pojišťovacích programů organizovaných podniky v zájmu jejich zaměstnanců, a které jsou placeny dobrovolně;
• c) příspěvky podpůrným společnostem s otevřeným členstvím pro zaměstnance nebo pro osoby samostatně výdělečně činné.

Aby se rozlišily povinné a dobrovolné sociální příspěvky, je zavedena doplňková klasifikace:

• a) povinné skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.61111);
• b) dobrovolné skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.61112);
• c) povinné skutečné sociální příspěvky zaměstnanců (D.61121);
• d) dobrovolné skutečné sociální příspěvky zaměstnanců (D.61122);
• e) povinné skutečné sociální příspěvky osob samostatně výdělečně činných a nezaměstnaných (D.61131);
• f) dobrovolné skutečné sociální příspěvky osob samostatně výdělečně činných a nezaměstnaných (D.61132).

Skutečné sociální příspěvky do fondů sociálního zabezpečení nebo jiným vládním orgánům se jako rozdělovací transakce zaznamenají hrubé.

Na druhé straně sociální příspěvky placené v rámci programů soukromých fondů pojišťovnám, podpůrným společnostem a autonomním penzijním fondům, které jsou zahrnuty do téhož sektoru, se zaznamenají jako čisté, tj. po odečtení té části příspěvku, která představuje hodnotu pojišťovacích služeb poskytovaných (rezidentským a nerezidentským) domácnostem. Podle přijaté úmluvy představuje tato část příspěvku ve skutečnosti platbu za tržní službu, která je součástí konečné spotřeby domácností nebo, v případě příspěvků placených nerezidentskými domácnostmi, součástí vývozu služeb.

V případě neautonomních soukromých fondových programů sociálního pojištění, kdy zaměstnavatel udržuje vlastní oddělené rezervy, se žádná platba za službu z příspěvků placených zaměstnancem neodečítá. Protože takový program nepředstavuje oddělenou institucionální jednotku od zaměstnavatele, náklady na řízení a správu těchto fondů jsou součástí celkových výrobních nákladů zaměstnavatele.

Doba zachycení: Skutečné příspěvky zaměstnavatelů (D.6111) a sociální příspěvky zaměstnanců (D.6112) se zaznamenají do období, ve kterém je práce, která vede k závazku platit příspěvky, provedena. Sociální příspěvky samostatně výdělečně činných a nezaměstnaných osob (D.6113) se zaznamenají do období, ve kterém závazky k placení vznikly.

Sociální příspěvky splatné sektoru vládních institucí zaznamenávané na účtech lze odvodit ze dvou zdrojů: z částek prokázaných výměry a přiznáními nebo z pokladních příjmů.

• a) Pokud se použijí výměry a přiznání, částky se upravují koeficientem odrážejícím vyměřené a přiznané částky nikdy nevybrané. Alternativním postupem by mohl být záznam kapitálového transferu do příslušných sektorů, jehož výše se rovná výši stejné úpravy. Koeficienty se odhadují na základě minulých zkušeností a současných očekávání, pokud jde o nikdy nevybrané vyměřené a přiznané částky. Koeficienty jsou specifické pro různé druhy sociálních příspěvků.
• b) Pokud se použijí pokladní příjmy, je třeba je časově upravit tak, aby se pohyb peněz přisoudil době, kdy se uskutečnila činnost, z níž vzešla povinnost platit sociální příspěvky (nebo když je tato povinnost vytvářena). Tuto úpravu lze založit na průměrném časovém rozdílu mezi činností (nebo vznikem povinnosti) a pokladním příjmem.

Pokud jsou sráženy zaměstnavatelem (u zdroje), měly by se sociální příspěvky placené sektoru vládních institucí zahrnovat do mezd a platů, i když je zaměstnavatel ve skutečnosti nepředal vládním institucím. Sektor domácností je potom vykazován, jako že platí celou částku sektoru vládních institucí. Částky ve skutečnosti nezaplacené je nutno neutralizovat pod položkou D.995 jako kapitálový transfer ze sektoru vládních institucí do sektorů zaměstnavatelů.

V soustavě účtů se skutečné sociální příspěvky zaznamenají:

• a) na straně užití na účtu druhotného rozdělení důchodů domácností;
• b) na straně užití na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů (v případě nerezidentských domácností);
• c) na straně zdrojů na účtu druhotného rozdělení důchodů rezidentských pojišťovatelů nebo zaměstnavatelů;
• d) na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů (v případě nerezidentských pojišťovatelů a zaměstnavatelů).

Imputované sociální příspěvky a dávky (D.612) jsou protipoložkou sociálních dávek (bez případných sociálních příspěvků zaměstnanců), které platí přímo zaměstnavatelé (tj. nejsou spojeny se skutečnými sociálními příspěvky zaměstnavatelů) přímo jejich zaměstnancům nebo dřívějším zaměstnanců m a jiným oprávněným osobám. Odpovídají toku D.122. Jejich hodnota by se měla v zásadě zakládat na pojistně technických úvahách.

Imputované sociální příspěvky je nezbytné zavést v případě, že sociální dávky rozdělované přímo zaměstnavateli se v účtech zahrnují pod hlavičku sociálních dávek a jestliže náklady na tyto dávky placené zaměstnavatelem (na tu část, která není zahrnutá do skutečných příspěvků zaměstnanců) se zahrnují do náhrad zaměstnancům.

V případě, že zaměstnavatelé poskytují sociální dávky sami, přímo svým zaměstnancům, dřívějším zaměstnancům nebo jejich rodinným příslušníkům z vlastních zdrojů, aniž se využívá fond sociálního zabezpečení, pojišťovny nebo autonomní penzijní fond, a pro tento účel nevytvářejí zvláštní fondy nebo oddělené rezervy, je možno osoby, v jejichž prospěch se dávky poskytují, považovat za chráněné při různých určitých potřebách nebo okolnostech, ačkoli se žádné platby na jejich krytí neuskutečňují.

Odměny, které se akumulovaly, by se proto měly imputovat v takové výši sociálních příspěvků, jaká by byla potřebná, de facto, na zajištění práva na sociální dávky. Tyto částky nejsou závislé pouze na úrovni běžně vyplácených dávek, nýbrž také na způsobech, ve kterých se budou závazky zaměstnavatelů z takových programů v budoucnu pravděpodobně vyvíjet, jako výsledek takových činitelů, jaký mi jsou očekávané změny v počtu, ve věkové struktuře a v očekávané době života současných a dřívějších zaměstnanců. Tak hodnoty, které by se měly imputovat na příspěvky, by se měly v podstatě zakládat na stejném druhu pojistně technických úvah, které určují úroveň pojistného u pojišťoven. V případě, že se jako výsledek politických událostí nebo ekonomických změn značně změní poměr mezi počtem současně zaměstnaných a počtem osob, které jsou příjemcem penzí, a tento poměr se stává abnormální, by se měla hodnota imputovaných příspěvků pro dosavadní zaměstnance, která bude odlišná od skutečné hodnoty vyplácených penzí, odhadovat. Pro tyto účely je možné použít přiměřené procento mezd a platů, které se vyplácejí současným zaměstnancům.

V praxi však může být obtížné rozhodnout, jaký by měl být rozsah takových imputovaných sociálních příspěvků. Aby si podnik vypočetl své pravděpodobné závazky v budoucnosti, může provádět odhady sám, na základě příspěvků placených do podobných fondových programů. Jinak je možné pro odhad imputované náhrady, která by byla potřebná na úhradu imputovaných příspěvků, použít jedinou praktickou alternativu — nefondové sociální dávky placené podnikem během stejného účetního období (po odpočtu sociálních příspěvků, které platí samotní zaměstnanci). Pochopitelně však existuje mnoho důvodů, takových jako změny ve složení a ve věkové struktuře pracovních sil podniku, proč se potřebná výše imputovaných příspěvků může ve stejném období odchylovat od skutečně placených nefondových sociálních dávek; přesto dávky skutečně placené v běžném období (bez sociálních příspěvků zaměstnanců) mohou poskytnout dostatečné odhady příspěvků a s nimi spojených imputovaných odměn.

Na účtu tvorby důchodů zaměstnavatelů se zaznamená částka popsaná jako imputované příspěvky, které platí zaměstnavatel současným zaměstnancům jako součást jejich náhrad a která se rovná hodnotě odhadnutých sociálních příspěvků potřebných na poskytování nefondových sociálních dávek, na které se tak získává oprávnění. Na účtu druhotného rozdělení důchodů se u zaměstnanců zaznamená stejná částka imputovaných sociálních příspěvků (tj. běžné transfery) jako zpětné platby zaměstnavatelům, jakoby jim platili do odděleného programu sociálního pojištění.

Doba zachycení: Imputované sociální příspěvky, které jsou protějškem povinných přímých sociálních dávek, se zaznamenají v době, ve které vzniká závazek tyto dávky platit.

Imputované sociální příspěvky, které jsou protějškem dobrovolných přímých sociálních dávek, se zaznamenají v době, ve které se tyto dávky poskytují.

V soustavě účtů se imputované sociální příspěvky uvádějí:

• a) na straně užití na účtu druhotného rozdělení důchodů domácností a na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů;
• b) na straně zdrojů na účtu druhotného rozdělení sektorů, do kterých jsou zaměstnavatelé zařazeni a na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Položka D.62 se skládá ze čtyř podpoložek:

Jsou vypláceny domácnostem z fondů sociálního zabezpečení (kromě refundací, viz D.6311).

Tyto dávky se poskytují v rámci programů sociálního zabezpečení.

Jsou vypláceny (v penězích nebo naturálně) domácnostem pojišťovnami nebo jinými institucionálními jednotkami, které spravují soukromé fondové programy sociálního pojištění.

Jsou vypláceny (v penězích nebo naturálně) zaměstnavateli jejich zaměstnancům, jejich rodinným příslušníkům nebo pozůstalým v rámci nefondových programů sociální ho pojištění. Obvykle obsahují:

• a) běžné nebo snížené platby mezd, vyplácené i v období pracovní absence, která je výsledkem onemocnění, úrazu, mateřství atd.;
• b) platby rodinných, výchovných nebo jiných příspěvků vztahujících se k rodinným příslušníkům;
• c) platby výslužného nebo penzí dřívějším zaměstnancům nebo jejich pozůstalým a platby odškodného pracovníkům nebo jejich pozůstalým, v neočekávaných případech přebytečnosti, neschopnosti, smrtelné nehody atd. (jestliže jsou spojené s kolektivními dohodami);
• d) všeobecné lékařské služby, jestliže nejsou spojené s prací pro zaměstnavatele;
• e) zotavovny a domovy důchodců.

Nefondové sociální dávky placené zaměstnavateli jejich zaměstnancům, dřívějším zaměstnancům nebo jiným oprávněným osobám by se měly zaznamenat spolu se skutečnými sociálními příspěvky zaměstnavatelů, tj. platbami zaměstnavatelů ve prospěch dotyčných osob pojišťovatelům.

Tyto dávky vyplácejí domácnostem vládní jednotky nebo NISD na to, aby uspokojily stejné potřeby jako dávky ze sociálního pojištění, ale které se neprovádějí v rámci programů sociálního pojištění zahrnujících sociální příspěvky a dávky sociálního zabezpečení. Takové dávky neobsahují běžné transfery placené jako reakce na určité případy a okolnosti, které však zpravidla nejsou kryté programy sociálního pojištění (tj. transfery prováděné jako reakce na přírodní pohromy, které se zaznamenávají v rámci ostatních běžných transferů nebo ostatních kapitálových transferů).

Ačkoli některé netržní služby produkované NISD mají některé z rysů kolektivních služeb, jsou všechny netržní služby, pro zjednodušení a podle konvence, považovány za individuální. Služby poskytované domácnostem zdarma nebo za ceny ekonomicky nevýznamné se popisují jako individuální služby, aby se odlišily od kolektivních služeb poskytovaných společnosti jako celku nebo velkým skupinám společnosti. Individuální služby zahrnují hlavně služby vzdělávací a zdravotnické, ačkoliv ostatní druhy služeb jako bydlení, kultura, rekreace, se také často poskytují.

Položka naturálních sociálních transferů (D.63) obsahuje naturální sociální dávky a transfery jednotlivých druhů netržního zboží a služeb.

Naturální sociální dávky jsou sociální transfery určené na zmírnění finančního břemene domácností, které vyplývá ze sociálních rizik nebo potřeb (viz odstavec 4.84). Mohou se rozdělit na ty, které jsou příslušným domácnostem uhrazeny, jestliže si domácnosti toto zboží a služby samy nakoupily a na ty, kdepříslušné služby jsou domácnostem poskytovány přímo. V tomto druhém případě vládní jednotky nebo NISD produkují nebo nakupují zcela nebo zčásti zboží a služby, které poskytují výrobci tohoto zboží a služeb přímo těm, v jejichž prospěch jsou určeny.

Tyto dávky obsahují refundaci z fondů sociálního zabezpečení za schválené výdaje domácností za určité druhy výrobků a služeb.

V případech, kdy domácnost nakoupí výrobky a služby, které jsou následně uhrazeny (zčásti nebo zcela) z fondů sociálního zabezpečení, může se to považovat za jednání domácnosti jakoby v zastoupení fondu sociálního zabezpečení. Ve skutečnosti domácnost poskytuje krátkodobý úvěr fondu sociálního zabezpečení, který je likvidován, jakmile domácnost dostane úhradu.

Částka refundovaných výdajů se zaznamená, jakoby šlo o přímý výdaj fondu sociální ho zabezpečení v době, kdy domácnost nakupuje, zatímco výdaj domácností se uvede pouze ve výš i rozdílu (jestliže existuje) mezi placenou kupní cenou a refundovanou částkou. Proto se částka domácnostem refundovaných výdajů nepovažuje za běžný peněžní transfer z fondů sociálního zabezpečení domácnostem.

Obsahují sociální naturální transfery kromě refundací, které pro domácnosti provedly fondy sociálního zabezpečení. Většina ostatních naturálních sociálních dávek pravděpodobně obsahuje lékařské nebo zubní ošetření, chirurgickou péči, pobyt v nemocnici, brýle nebo kontaktní čočky, lékařské přístroje nebo pomůcky a podobné zboží a služby související se sociálními riziky nebo potřebami. Tuto službu poskytují tržní a netržní výrobci přímo bez refundace těm, v jejichž prospěch se provádí a v souladu s tím by se měla také ocenit. Jakékoliv platby provedené samotnými domácnostmi by se měly odečíst.Ostatní naturální sociální dávky lze tedy dále rozdělit na ty, u kterých je služba vytvořena tržními výrobci a nakoupena orgány vládních institucí nebo NISD (D.63121), a na ty, u kterých je služba vytvořena netržními výrobci (D.63122).

Obsahují naturální transfery, které se svou povahou podobají naturálním dávkám ze sociálního zabezpečení a které poskytují vládní jednotky nebo NISD, ale jejichž poskytování je mimo rámec programů sociálního pojištění. Jestliže nejsou obsaženy v programech sociálního pojištění, obsahují sociální bydlení, příspěvky na bydlení, denní jesle, odborný výcvik, slevu z cen za dopravu (za předpokladu, že má sociální účel) a podobné výrobky a služby související se sociálními riziky a potřebami. Jakékoliv platby uskutečňované členy domácností samými by se měly odečítat.Výpomocné naturální dávky lze tedy dále dělit na ty, u kterých je služba vytvořena tržními výrobci a nakoupena orgány vládních institucí nebo NISD (D.63131), a na ty, u kterých je služba vytvořena netržními výrobci (D.63132).

Doba zachycení sociálních dávek:

• a) peněžní — zaznamenají se v době, ve které jsou nároky na dávky stanoveny;
• b) naturální — zaznamenají se v době, ve které jsou služby poskytovány nebo v době, kdy dochází ke změně ve vlastnictví výrobků poskytovaných netržními výrobci přímo domácnostem.

V soustavě účtů se sociální dávky jiné než naturální sociální transfery (D.62) zaznamenávají:

• a) na straně užití na účtu druhotného rozdělení důchodů sektorů, které poskytují dávky;
• b) na straně užití na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů (v případě dávek poskytovaných nerezidenty);
• c) na straně zdrojů na účtu druhotného rozdělení důchodů domácností;
• d) na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů (v případě dávek poskytovaných nerezidentským domácnostem).

Naturální sociální transfery (D.63) se uvádějí:

• a) na straně užití na účtu znovurozdělení naturálních důchodů sektorů, které poskytují dávky;
• b) na straně zdrojů na účtu znovurozdělení naturálních důchodů domácností.

Spotřeba převáděných výrobků a služeb se zaznamenává na straně užití na účtu upraveného disponibilního důchodu.

Podle konvence nejsou žádné naturální sociální transfery se zbytkem světa (jsou uvedeny v D.62 — sociální dávky jiné než naturální sociální transfery).

DefiniceČisté pojistné na neživotní pojištění (D.71) je pojistné placené institucionálními jednotkami na základě uzavřených pojistek. Pojistky uzavřené jednotlivými domácnostmi jsou uzavřené z jejich vlastní iniciativy a pro jejich vlastní prospěch, nezávisle na jejich zaměstnavatelích nebo na vládě a mimo jakýkoliv program sociálního pojištění(Pojistné na životní pojištění se jako takové v systému účtů neobjevuje. Rozděluje se na: a) pojistné, které je formou sociálního příspěvku (platí se do programu sociálního pojištění); b) individuální pojistné na životní pojištění. První pojistné se zahrnuje do skutečných sociálních příspěvků, druhé se však za rozdělovací transakce nepovažuje. Obě kategorie pojistného na životní pojištění zvyšují pojistné technické rezervy, které se uvádějí na finančním účtu a v rozvaze.) Čisté pojistné na neživotní pojištění zahrnuje jak skutečné pojistné placené držiteli pojistek na pojištění během účetního období (výnosové pojistné), tak doplňkové pojistné placené z důchodů z vlastnictví přisuzovaných držitelům pojistek, po odečtení poplatků za služby pojišťoven organizujících pojištění.

Čisté pojistné na neživotní pojištění jsou částky, které jsou k dispozici na pokrytí různých událostí nebo nehod, které mají za následek škody na výrobcích nebo na majetku nebo nehody osob, vlivem přírodních příčin nebo lidského faktoru (oheň, povodně, havárie, kolize, potopení, krádeže, násilí, úrazy, onemocnění atd.) nebo finančních ztrát, které jsou vyvolané takovými skutečnostmi jako onemocnění, nezaměstnanost, úrazy atd.

Doba zachycení: Čisté pojistné na neživotní pojištění se zaznamená v době, ve které je výnosem.

Pojistné, ze kterého se odečítají poplatky za služby, je částí celkového pojistného, které se platí v běžném období nebo v předchozích obdobích a které kryje rizika nevyrovnaná v běžném období.

Výnosové pojistné v běžném období se musí odlišit od pojistného, které má být zaplaceno v průběhu běžného období, které má pravděpodobně krýt rizika v budoucích obdobích, jakož i v běžném období.

V soustavě účtů se čisté pojistné na neživotní pojištění uvádí:

• a) na straně užití na účtu druhotného rozdělení důchodů rezidentských držitelů pojistek-pojištěnců;
• b) na straně užití na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů (v případě nerezidentských pojištěnců);
• c) na straně zdrojů na účtu druhotného rozdělení důchodů rezidentských pojišťoven;
• d) na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů (v případě nerezidentských pojišťoven).

Náhrady z neživotního pojištění neobsahují platby, které představují sociální dávky.

Proto že se poplatky za služby neživotního pojištění stanoví odpočtem náhrad ze sloučené hodnoty získaného pojistného a doplňků pojistného, je zřejmé, že se celkové splatné náhrady musí rovnat čistému pojistnému na neživotní pojištění, které mají pojišťovny obdržet během účetního období. To podtrhuje skutečnost, že podstatnou funkcí neživotního pojištění je přerozdělovat zdroje.

Úhrada nároku z neživotního pojištění se považuje za transfer tomu, kdo má nárok na náhradu. Takové platby se vždy považují za běžný transfer, i když pro jednotlivce mohou představovat velké sumy, v důsledku náhodně zničených dlouhodobých aktiv nebo vážného úrazu jednotlivce. Tyto částky přijímané klienty nejsou obvykle vázány na zvláštní účel a výrobky nebo aktiva, která se poškodila nebo zničila, se nemusí nutně opravit nebo nahradit.

Některé náhrady vyplývají z toho, že pojištěnci způsobí škody na vlastnictví třetí strany nebo zranění jiným osobám. V těchto případech se oprávněné náhrady zaznamenají, jakože jsou vypláceny pojišťovnou přímo poškozené třetí straně a ne nepřímo, prostřednictvím držitele pojistky.

Doba zachycení: Náhrady z neživotního pojištění se zaznamenají v době, ve které došlo k nehodě nebo k jiné události, které byly pojištěny.

V soustavě účtů se náhrady uvádějí:

• a) na straně užití na účtu druhotného rozdělení důchodů rezidentských pojišťoven;
• b) na straně užití na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů (v případě nerezidentských pojišťoven);
• c) na straně zdrojů na účtu druhotného rozdělení důchodů sektorů, v jejichž prospěch se náhrady uskutečnily;
• d) na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů (v případě nerezidentských jednotek, které mají nárok na náhrady).

Běžné transfery uvnitř sektoru vládních institucí nezahrnují transakce ve prospěch jiných jednotek; v účtech jsou zaznamenány pouze jednou, ve zdrojích jednotek, v jejichž prospěch se transakce uskutečnila. K této situaci dochází zvláště tehdy, když vládní instituce (např. ministerstvo centrální vlády) soustřeďuje daně, které se automaticky převádějí, celkem nebo částečně, jiné vládní instituci (např. místnímu úřadu). V tomto případě jsou příjmy z daní určené pro jiné vládní orgány zobrazeny, jako by se vybíraly přímo tímto orgánem a ne jako běžný transfer uvnitř vládních institucí. Tím spíše se toto řešení aplikuje v případě daní určených pro jiný vládní orgán, které mají formu doplňkových sazeb uvalených na daně vybírané centrální vládou. Zpoždění daňových plateb od první ke druhé vládní jednotce vede ke vzniku zápisu v položce „ostatní účetní pohledávky a závazky“ na finančním účtu.

Na druhé straně transfery daňových příjmů, které tvoří část celkového transferu od centrálních vládních institucí k jiné vládní instituci, se do běžných transferů uvnitř sektoru vládních institucí zahrnují. Tyto transfery neodpovídají žádné určité kategorii daní a neuskutečňují se automaticky, nýbrž hlavně prostřednictvím určitých fondů (fondů okresních a místních úřadů) v souladu se stupnicí pro rozvržení, kterou stanovily centrální vládní instituce.

Doba zachycení: Běžné transfery uvnitř sektoru vládních institucí se zaznamenají v čase, ve kterém se mají podle platného nařízení provádět.

Běžné transfery uvnitř sektoru vládních institucí se v soustavě účtů zaznamenají na straně užití a na straně zdrojů na účtu druhotného rozdělení důchodů subsektorů vládních institucí(Běžné transfery uvnitř sektoru vládních institucí jsou vnitřní toky v sektoru vládních institucí a neobjevují se v konsolidovaném účtu za sektor jako celek.).

Položka D.74 zahrnuje:

• a) nedaňové příspěvky vládních institucí institucím Evropské unie, kromě „čtvrtého vlastního zdroje založeného na HNP“(Částky placené rezidentskými výrobními jednotkami institucím Evropské unie se zaznamenají na účtech jako daně z výroby placené zbytku světa; „čtvrtý vlastní zdroj založený na HNP“ vytvářený podle Rozhodnutí Rady ze dne 24. června 1988, o systému vlastních zdrojů Společenství, se klasifikuje v D.75 — Jiné běžné transfery.);
• b) příspěvky vládních institucí mezinárodním organizacím (kromě daní, které členské vlády platí nadnárodním organizacím);
• c) jakékoliv běžné transfery, které mohou vládní instituce přijmout od institucí nebo organizací uvedených v písmenech a) a b)(Běžné transfery, které instituce Evropské unie uskutečňují jednotkám rezidentských tržních výrobců přímo, se uvádějí jako subvence placené zbytkem světa.);
• d) běžné transfery mezi vládami, buď peněžní (např. platby určené na financování rozpočtového schodku cizích zemí nebo zámořských území), nebo naturální (tj. protipoložka potravinových darů, vojenského vybavení, pomoc v nouzi po přírodních katastrofách ve formě potravin, ošacení, léků atd.);
• e) mzdy a platy placené vládou, institucí Evropské unie nebo mezinárodní organizací poradcům nebo odborníkům vyslaným při technické pomoci poskytované rozvojovým zemím.

Běžná mezinárodní spolupráce zahrnuje i transfery mezi vládními institucemi a mezinárodními organizacemi, které jsou v dané zemi umístěny, protože se tyto mezinárodní organizace nepovažují za rezidentské institucionální jednotky zemí, ve kterých jsou umístěny.

Doba zachycení: Doba, ve které se transfery mají podle platných opatření provádět (povinné transfery) nebo doba, ve které se transfery provádějí (dobrovolné transfery).

V soustavě účtů se běžná mezinárodní kooperace zaznamenává:

• a) na straně užití a na straně zdrojů na účtu druhotného rozdělení sektoru vládních institucí;
• b) na straně užití a na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Zahrnují se:

• a) pravidelné příspěvky placené domácnostmi odborům, politickým, sportovním, kulturním, náboženským a podobným organizacím zařazeným do sektoru NISD;
• b) dobrovolné příspěvky (jiné než dědictví) od domácností, podniků a ze zahraničí, včetně naturálních transferů ve formě potravinových darů, ošacení, přikrývek, léků atd. poskytované na dobročinné účely, k rozdělení rezidentským nebo nerezidentským domácnostem;
• c) výpomoc a subvence od vládních institucí, avšak jiné než transfery určené na specifické účely financování kapitálových výdajů, které se uvádějí v rámci investičních dotací.

Nezahrnují se povinné členské platby nebo předplatné tržním neziskovým institucím sloužícím podnikání, takovým jako obchodním komorám nebo obchodním sdružením, které se pojímají jako platby za služby.

Doba zachycení: Běžné transfery NISD se zaznamenají v době, ve které se uskutečnily.

V soustavě účtů se běžné transfery NISD uvádějí:

• a) na straně užití na účtu druhotného rozdělení přispívajících sektorů;
• b) na straně užití na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů;
• c) na straně zdrojů na účtu druhotného rozdělení důchodů sektoru NISD.

Doba zachycení: V době, ve které se transfer uskuteční.

V soustavě účtů se běžné transfery mezi domácnostmi uvádějí:

• a) na straně užití a na straně zdrojů na účtu druhotného rozdělení důchodů domácností;
• b) na straně užití a na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Tato položka nezahrnuje:

• a) pokuty a penále uložené daňovými úřady za nezaplacení nebo opožděné zaplacení daní, které obvykle není možné odlišit od daní samotných;
• b) poplatky za licence; takové platby jsou buď daňovými platbami nebo platbou za službu, kterou poskytly vládní jednotky (viz D.29 a D.59).

Doba zachycení: Pokuty a penále se zaznamenají v době, ve které tyto závazky vznikly.

Částky placené za losy nebo na sázky se skládají ze dvou částí: z platby za službu jednotce, která organizuje loterii nebo sázkové hry a ze zbývající části, která se jako běžný transfer vyplácí výhercům. Poplatek za službu může být docela značný a může zahrnovat částku na úhradu daní z výroby při poskytování sázkových služeb. Transfery se v soustavě považují za transfery, které se uskutečňují přímo mezi účastníky loterií a sázkových her, tj. mezi domácnostmi. V případě, že se účastní i nerezidentské domácnosti, mohou se vyskytnout čisté transfery mezi sektorem domácností a zbytkem světa. Běžné transfery se zaznamenávají do období, ve kterém byly provedeny.

Doba zachycení: Platby odškodného se zaznamenávají v době, ve které se uskutečňují (ex gratia platby), nebo v době, ve které se mají uskutečnit (povinné platby).

„Čtvrtý vlastní zdroj založený na HNP“, vytvořený na základě Rozhodnutí Rady o systému vlastních zdrojů Společenství ze dne 24. června 1988, je běžný transfer placený vládou každého členského státu institucím Evropské unie.

Je to reziduální příspěvek do rozpočtu těchto institucí, stanovený podle úrovně HNP každé ze zemí.

Doba zachycen í: Příspěvek se zaznamená v době, ve které má být zaplacen.

V soustavě účtů se čtvrtý vlastní zdroj založený na HNP uvádí:

• a) na straně užití na účtu druhotného rozdělení důchodů vládních institucí;
• b) na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

• a) Běžné transfery od NISD vládním institucím, které nejsou daněmi;
• b) platby od vládních institucí veřejným podnikům klasifikovaným v sektoru nefinančních podniků a kvazispolečností určené na to, aby pokryly neobvyklé penzijní sazby;
• c) cestovní stipendia a odměny rezidentským nebo nerezidentským domácnostem vyplacené vládními institucemi nebo NISD;
• d) prémiové platby poskytované vládními institucemi domácnostem v určitých intervalech jako odměna za jejich spoření během daného období;
• e) refundace organizacím sociální péče domácnostmi za výdaje, které za ně byly vynaloženy;
• f) běžné transfery od NISD zbytku světa;
• g) sponzorování od společností, pokud nemůže být považováno za nákup reklamy nebo jiných služeb (např. transfery na dobročinnost nebo stipendia);
• h) běžné transfery od vládních institucí domácnostem jako spotřebitelům, jestliže nejsou zachyceny jako sociální dávky.

Doba zachycení: Tyto transfery se zaznamenají v době, ve které se uskutečňují, kromě těch od vládních institucí nebo vládním institucím, které se zaznamenají v době, ve které se mají uskutečnit.

V soustavě účtů se různé běžné transfery zaznamenávají:

• a) na straně zdrojů a na straně užití na účtu druhotného rozdělení důchodů u všech sektorů;
• b) na straně zdrojů a na straně užití na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů.

Protože domácnosti se v soustavě finančních účtů a rozvah považují za vlastníky rezerv soukromých fondových (autonomních i neautonomních) programů, je opravná položka nezbytná pro to, aby se zajistilo, že žádný přebytek penzijních příspěvků nad penzijními příjmy domácností (tj.„transferů“, které se mají zaplatit nad „transfery“, které se mají obdržet) neovlivní úspory domácností.

Aby se tento vliv neutralizoval, potřebná úprava rovná

Takto jsou úspory domácností stejné, jako kdyby se penzijní příspěvky a příjmy penzí neuváděly na účtu druhotného rozdělení důchodů jako běžný transfer. Tato úprava je nezbytná, aby se úspory domácností dostaly do souladu se změnou v jejich čistém podílu na rezervách penzijních fondů, uváděnou v soustavě finančních účtů. Opačné úpravy je ovšem nezbytné provést na účtu užití důchodů pojišťoven nebo autonomních penzijních fondů nebo u zaměstnavatelů, kteří vytvářejí neautonomní penzijní fondy.

Doba zachycení: Úprava se zaznamená v souladu s toky, které jsou jejími složkami.

V soustavě účtů se úprava o změny v čistém podílu domácností na rezervách penzijních fondů uvádí:

• a) na straně užití na účtech užití důchodů sektoru pojišťoven a ostatních sektorů spravujících neautonomní penzijní fondy;
• b) na straně užití na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů (v případě nerezidentských institucí);
• c) na straně zdrojů na účtu užití důchodů sektoru domácností;
• d) na straně zdrojů na zahraničním účtu prvotních důchodů a běžných transferů (v případě nerezidentských domácností).

Kapitálové transfery se odlišují od běžných transferů tím, že se týkají pořízení nebo předání aktiv alespoň jednou ze stran příslušné transakce. Výsledkem těchto transferů, ať jsou provedeny v penězích nebo naturálně, by měla být úměrná změna ve finančních nebo nefinančních aktivech, která se uvádí v rozvaze jednoho nebo obou účastníků dané transakce.

Definice: Naturální kapitálový transfer představuje převod vlastnictví k aktivu (jinému než k zásobám a penězům) nebo zrušení závazku věřitelem bez jakékoliv protihodnoty, která by za to byla přijata.

Kapitálový transfer v penězích obsahuje takový transfer peněz, kterých první strana dosáhla tím, že se zbavila aktiva či aktiv (jiných než zásob) anebo kdy se očekává nebo požaduje, aby jich i druhá strana použila na pořízení aktiva či aktiv (jiných než zásob). Druhá strana, nabyvatel, je často povinna použít peníze k pořízení aktiva či aktiv, protože to je podmínkou pro provedení transferu.

Kapitálové transfery zahrnují kapitálové daně (D.91), investiční dotace (D.92) a ostatní kapitálové transfery (D.99).

Kapitálové daně zahrnují:

• a) daně z kapitálových transferů: daně z dědictví, daně z pozůstalosti a daně z darů mezi živými, u kterých se předpokládá, že jsou uvaleny na kapitál příjemce (kromě daní z prodeje aktiv, neboť tyto prodeje nejsou transfery);
• b) daně z kapitálu: příležitostné a výjimečné dávky z aktiv nebo čistého jmění, které institucionální jednotky vlastní(Avšak daně z kapitálových zisků se v účtech zahrnují do položky běžné daně z příjmů, majetku atd.). Zahrnují se sem poplatky ze zhodnocení, což jsou daně z přírůstku hodnoty zemědělské půdy způsobené plánovaným povolením ve využití pozemku pro komerční nebo bytové účely.

Daně zaznamenávané v účtech je možné odvodit ze dvou zdrojů: z částek prokázaných daňovými výměry a přiznáními nebo z pokladních příjmů.

• a) Pokud se použijí výměry a přiznání, částky se upravují koeficientem odrážejícím vyměřené a přiznané částky nikdy nevybrané. Alternativním postupem by mohl být záznam kapitálového transferu příslušným sektorům, jehož výše se rovná výši stejné úpravy. Koeficienty se odhadují na základě minulých zkušeností a současných očekávání, pokud jde o nikdy nevybrané vyměřené a přiznané částky. Koeficienty jsou specifické pro různé druhy daní.
• b) Pokud se použijí pokladní příjmy, je třeba je časově upravit tak, aby se pohyb peněz přisoudil době, kdy se uskutečnila činnost, z níž vzešla daňová povinnost (nebo když byla částka daně stanovena). Tuto úpravu je možné založit na průměrném časovém rozdílu mezi činností (nebo stanovením částky daně) a pokladním příjmem daně.

V soustavě účtů se kapitálové daně zachycují:

• a) na straně změn závazků a čistého jmění (-) na kapitálovém účtu v sektorech, do kterých jsou plátci zařazeni;
• b) na straně změn závazků a čistého jmění (+) na kapitálovém účtu sektoru vládních institucí;
• c) na straně změn závazků a čistého jmění na kapitálovém účtu zbytku světa.

Investiční dotace mohou být prováděny v penězích nebo naturálně. Naturální dotace zahrnují transfery dopravních prostředků, strojů a ostatního zařízení od vládních institucí ostatním rezidentským nebo nerezidentským jednotkám anebo také o přímé opatření budov nebo jiných staveb rezidentským či nerezidentským jednotkám.

Investiční dotace nezahrnují převody vojenského zařízení v podobě zbraní nebo zařízení, jehož jedinou funkcí je odpalování takovýchto zbraní, protože tyto zbraně a zařízení se neklasifikují jako aktiva.

Hodnota tvorby kapitálu uskutečňované vládou ve prospěch ostatních sektorů hospodářství se také zahrnuje do investičních dotací, pokud se uživatel dá identifikovat a stává se vlastníkem kapitálu. V takových případech se tvorba kapitálu zachycuje na straně užití kapitálového účtu toho, kdo má z toho užitek a financována je investiční dotací, která se objevuje na straně změn závazků a čistého jmění.

Položka D.92 zahrnuje nejen jednotlivé neopakované platby určené na financování tvorby kapitálu v průběhu daného období, nýbrž také opakované platby splátek, které se týkají tvorby kapitálu provedené v dřívějším období. Takže za investiční dotace se považují také ty části z ročních plateb vládních institucí, které představují splácení dluhů sjednaných podniky za účelem realizace investičních projektů, za jejichž splácení vláda převzala úplnou nebo částečnou zodpovědnost.

Subvence poskytované vládními institucemi na úlevu úrokového zatížení se však vylučují, a to i když předmětem této podpory je stimulace tvorby kapitálu. V praxi tvoří převzetí části splátek úroků vládou, tak jako vlastní tok úroků, běžnou rozdělovací transakci. Nicméně, pokud dotace slouží pro dvojí účel, na financování splácení sjednaného dluhu a na platbu za úroky z kapitálové výpůjčky a není možné tyto dva prvky odlišit, pak se celá subvence považuje v účtech za investiční dotaci.

Investiční dotace sektoru nefinančních podniků a kvazispolečností zahrnují, vedle subvencí soukromým podnikům, také investiční dotace veřejným podnikům uznaným za nezávislé právní jednotky za předpokladu, že vládní resort, který ji poskytuje, nevytváří vůči veřejnému podniku pohledávku.

Investiční dotace do sektoru domácností zahrnují subvence na zařízení a modernizaci pro podnikání jiné než je podnikání společností a kvazispolečností, a subvence domácnostem na výstavbu, nákup nebo modernizaci obydlí.

Investiční dotace do sektoru vládních institucí zahrnují všechny platby (kromě subvencí na úlevu úrokového zatížení), které jsou poskytovány subsektorům sektoru vládních institucí(Investiční dotace v rámci sektoru vládních institucí jsou toky uvnitř sektoru vlády a neobjevují se na konsolidovaném účtu za sektor vládních institucí celkem.) za účelem financování tvorby kapitálu. Nejvýznamnějšími příklady jsou transfery od centrální vlády místním úřadům na specifické účely financování jejich tvorby hrubého fixního kapitálu. Mělo by se zdůraznit, že transfery všeobecné povahy určené pro různé nebo neurčené účely se zahrnují do běžných transferů uvnitř sektoru vládních institucí, i když se částečně užijí na pokrytí výdajů na tvorbu kapitálu.

Investiční dotace neziskovým institucím od vládních institucí a od zbytku světa se odlišují od běžných transferů neziskovým institucím podle stejného kritéria.

Investiční dotace do zahraničí by se také měly omezovat na transfery, jejichž specifickým cílem je financování tvorby kapitálu nerezidentskými jednotkami. Zahrnují například jednostranné transfery na stavbu mostů, silnic, továren, nemocnic nebo škol v rozvojových zemích, nebo na stavbu budov pro mezinárodní organizace. Mohou obsahovat jak platby splátek za časové období, tak i jednotlivé platby. Do této položky se také zahrnují bezplatné dodávky výrobků, které mají charakter fixního kapitálu.

Doba zachycení: investiční dotace v penězích se zachycují v době, kdy platba má být provedena. Naturální investiční dotace se zachycují v okamžiku, kdy dochází k převodu vlastnictví aktiv.

V soustavě účtů se investiční dotace zachycují:

• a) na straně změn závazků a čistého jmění (-) na kapitálovém účtu vládních institucí;
• b) na straně změn závazků a čistého jmění (+) na kapitálovém účtu sektorů, které subvence dostávají;
• c) na straně změn závazků a čistého jmění na kapitálovém účtu zbytku světa.

Ostatní kapitálové transfery zahrnují tyto transakce:

• a) platby vládních institucí nebo zbytku světa vlastníkům investičního majetku zničeného nebo poškozeného v důsledku války, jiných politických událostí nebo přírodních pohrom (povodní atd.);
• b) transfery od vládních institucí nefinančním podnikům a kvazispolečnostem na úhradu ztrát nahromaděných za několik finančních let nebo na úhradu mimořádné ztráty, jejíž příčina je mimo vliv podniku;
• c) transfery mezi subsektory vládních institucí určené na krytí neočekávaných výdajů nebo nahromaděných deficitů(Tyto transfery mezi subsektory sektoru vládních institucí se považují za toky uvnitř sektoru vládních institucí a nevyskytují se na konsolidovaném účtu za sektor jako celek.);
• d) nenávratné platby prémií (bonusů) domácnostem ze spoření dotovaných vládou, které jsou odměnou za jejich spoření po dobu několika let;
• e) dědictví, velké dary mezi živými a dary mezi jednotkami patřícími do různých sektorů včetně dědictví a velkých darů neziskovým institucím (například dary universitám na krytí nákladů na výstavbu nových kolejí, knihoven, laboratoří atd.);
• f) protipoložková transakce ke zrušení dluhů na základě dohody mezi institucionálními jednotkami patřícími do různých sektorů nebo subsektorů (například zrušení dluhů, které vůči vládě měla cizí země; platby, kterými jsou plněny záruky a neplatící dlužníci jsou osvobozeni od svých povinností) – kromě konkrétního případu daní a sociálních příspěvků placených sektoru vládních institucí (viz odst. 4 165 písm. j)). Takováto zrušení na základě vzájemné dohody jsou považována za kapitálový transfer od věřitele k dlužníkovi ve výš i rovnající se hodnotě zůstatku zrušeného dluhu k okamžiku jeho zrušení. Podobně protipoložkou k převzetí dluhu je jiný kapitálový transfer. Avšak vyloučeny jsou:
  • 1. zrušení finančních pohledávek nebo převzetí dluhu kvazispolečností vlastníky kvazispolečností. Tento případ se považuje za transakci s akciemi (viz odstavec 5.16);
  • 2. zrušení dluhů a převzetí dluhu vládou vůči veřejné společnosti v případě, že veřejná společnost zaniká a mizí ze soustavy jakožto institucionální jednotka. Tento případ se zachycuje na účtu ostatních změn objemu aktiv (viz odstavce 5.16, 6.29 a 6.30);
  • 3. zrušení dluhu, který má veřejná společnost vůči vládě a převzetí dluhu vládou, jako součást pokračujícího procesu privatizace, které má být dosaženo v krátkodobé perspektivě. Tento případ se považuje za transakci s akciemi (viz odstavec 5.16).

  Odpis dluhu není transakcí mezi institucionálními jednotkami, a tudíž se neobjevuje ani na kapitálovém ani na finančním účtu v soustavě. Jestliže věřitel rozhodne o takovém odpisu, mělo by to být zaznamenáno na účtech ostatních změn objemu aktiv u věřitele i u dlužníka (viz odst. 6.27 písm. d)). Rezervy na pochybné pohledávky se považují za účetní zápisy, které jsou vnitřní záležitostí podniku, a proto se nikde v systému neobjevují. Jednostranné odmítnutí dluhu dlužníkem také není transakcí a v soustavě se neuznává;

• g) ta část realizovaných kapitálových zisků (nebo ztrát), která se přerozděluje do jiného sektoru, jako například kapitálové zisky pojišťoven převáděné domácnostem. Avšak protipoložka k transferům vládě za výnosy z privatizace prováděné nepřímo (například prostřednictvím holdingové společnosti) se musí zachycovat jako finanční transakce s akciemi (F.5), a nemá tudíž přímý vliv na úroveň čistého půjčování nebo čistého vypůjčování sektoru vládních institucí;
• h) velké platby jako náhrady za rozsáhlé škody nebo vážná zranění, které nejsou pokryty pojistnými smlouvami (kromě plateb od vládních institucí a od zbytku světa popsaných v písmenu a)). Platby mohou být přiřknuty zákonným rozhodnutím nebo rozhodnutím soudu. Zahrnují se sem platby na náhradu škody způsobené velkými výbuchy, únikem ropy, vedlejšími účinky léků atd.;
• i) mimořádné platby do sociálních pojišťovacích fondů placené zaměstnavateli (v četně vládních institucí) a vládou (jako součást její sociální funkce), pokud jsou určeny ke zvýšení pojistně technických rezerv těchto fondů. S tím spojená úprava sociálně pojišťovacích fondů k domácnostem se také zaznamenává jako ostatní kapitálové transfery (D.99) (viz příloha III „Pojištění“, odstavec 20);
• j) když se daně a sociální příspěvky splatné sektoru vládních institucí zaznamenávají na základě výměrů a přiznání, je nutné ve stejném účetním období neutralizovat část, jejíž výběr je nepravděpodobný. To lze provést jako „ostatní kapitálový transfer“ (D.99) ve zvláštní položce D.995 mezi vládními institucemi a příslušnými sektory. Tento tok D.995 je nutno dále rozdělit podle kódů různých daní a sociálních příspěvků, kterých se to týká.

Doba zachycení:

• a) ostatní kapitálové transfery v penězích se zachycují, když nastává povinnost platbu uskutečnit;
• b) ostatní kapitálové transfery naturální se zachycují, když dochází k převodu vlastnictví aktiv nebo když je dluh věřitelem zrušen.

V soustavě účtů se ostatní kapitálové transfery uvádějí na kapitálovém účtu jednotlivých sektorů a zbytku světa na straně změn závazků a čistého jmění.

Pokud jde o definici transakce (viz odstavec 1.33), finanční transakce je vztah mezi institucionálními jednotkami nebo mezi institucionální jednotkou a zbytkem světa na základě vzájemné dohody, která obsahuje současnou tvorbu nebo likvidaci finančního aktiva a protipoložky v závazcích nebo změnu ve vlastnictví finančního aktiva, či vznik závazku.

Finanční aktiva jsou ekonomická aktiva, která obsahují platební prostředky, finanční pohledávky a ekonomická aktiva, která jsou svou povahou těsně blízká finančním pohledávkám.

Platební prostředky se skládají z měnového zlata, zvláštních práv čerpání, z oběživa a převoditelných vkladů.

Finanční pohledávky opravňují své vlastníky, věřitele, k přijetí platby nebo řady plateb bez jakéhokoliv protiplnění od jiných institucionálních jednotek, dlužníků, kteří vstoupili do závazků, které jsou protipoložkou k pohledávkám.

Příkladem ekonomických aktiv, která jsou svou povahou těsně blízká finančním pohledávkám, jsou akcie a zčásti podmíněná aktiva. Institucionální jednotka, která takové finanční aktivum emituje, se považuje za jednotku, která vytváří protipoložku v závazcích.

Podmíněná aktiva jsou smluvní dohody mezi institucionálními jednotkami a mezi nimi a zbytkem světa, které stanoví jednu nebo více podmínek, jež musí být splněny před uskutečněním finanční transakce. Příkladem jsou záruky na platby třetích stran, akreditivy, úvěrové rámce, vydané emisní prostředky a mnoho derivátových nástrojů. Podmíněné aktivum je finančním aktivem v případě, že sama smluvní dohoda má tržní hodnotu, protože je obchodovatelná nebo může být na trhu směněna. Jinak se podmíněná aktiva v systému nezobrazují(Pojistné technické rezervy (AF.6) jsou bezpodmínečné závazky pojišťoven a penzijních fondů. Avšak protější finanční aktiva individuálních držitelů pojistek a obmyšlených osob jsou ve většině případů podmíněnými aktivy.).

Rozlišuje se sedm druhů finančních aktiv: měnové zlato a zvláštní práva čerpání (ZPČ) (AF.1), oběživo a vklady (AF.2), cenné papíry jiné než akcie (AF.3), úvěry (AF.4), akcie a jiný vlastní kapitál (AF.5), pojistné technické rezervy (AF.6) a ostatní pohledávky a závazky (AF.7).

V systému má každé finanční aktivum protipoložku v závazcích, kromě finančních aktiv klasifikovaných v položce měnové zlato a zvláštní práva čerpání (ZPČ) (AF.1). Šest druhů finančních aktiv má odpovídající rozlišení v kategoriích závazků.

Klasifikace finančních transakcí odpovídá klasifikaci finančních aktiv a závazků. Rozlišuje se sedm kategorií finančních transakcí: transakce s měnovým zlatem a zvláštními právy čerpání (ZPČ) (F.1), transakce s oběživem a vklady (F.2), transakce s cennými papíry, jinými než akciemi (F.3), transakce s úvěry (F.4), transakce s akciemi a jiným vlastním kapitálem (F.5), transakce s pojistnými technickými rezervami (F.6) a transakce s ostatními pohledávkami a závazky (F.7).

Finanční aktiva v držení a zůstatky závazků ke konkrétnímu časovému okamžiku (sektoru nebo zbytku světa) se zaznamenají v rozvaze (viz kapitolu 7). Finanční transakce mají za následek změny v rozvahách. Avšak změny mezi počáteční a závěrečnou rozvahou mohou zahrnovat také jiné toky (viz kapitolu 6). Ty nevyplývají ze vztahů mezi institucionálními jednotkami nebo mezi nimi a zbytkem světa podle vzájemné dohody. Ostatní toky se dělí mezi přecenění finančních aktiv a závazků a změny v objemu finančních aktiv a závazků, které nevyplývají z finančních transakcí. První se uvádějí v účtu přecenění, druhé v účtu ostatních změn v objemu aktiv, v rámci kategorií ztráty z živelných událostí, konfiskace bez náhrady, ostatních změn v objemu finančních aktiv a závazků a pod. a změn v zatřídění a struktuře.

Finanční transakce mezi institucionálními jednotkami se uvádějí na finančních účtech příslušných sektorů. Finanční transakce mezi institucionálními jednotkami a zbytkem světa se zaznamenají na finančních účtech příslušných sektorů a na finančním účtu zahraničí, tj. na finančním účtu zbytku světa (viz kapitola 8).

Finanční účet (sektoru nebo zbytku světa) zobrazuje na své levé straně pořízení finančních aktiv snížené o jejich úbytky, zatímco na své pravé straně zobrazuje vznik závazků snížených o jejich splátky. Vyrovnávací položka finančního účtu, tj. čisté pořízení finančních aktiv snížené o čistý úbytek závazků, představuje čisté úvěry (+) a čisté výpůjčky (-) (B.9).

Finanční účet sektoru může být konsolidovaný nebo nekonsolidovaný. Nekonsolidovaný finanční účet sektoru zobrazuje změny ve finančních aktivech a závazcích vlivem všech finančních transakcí, do kterých jsou institucionální jednotky daného sektoru zapojeny. Konsolidovaný finanční účet sektoru zobrazuje změny ve finančních aktivech a závazcích vyvolané finančními transakcemi mezi institucionálními jednotkami zahrnutými do příslušného sektoru a ostatními institucionálními jednotkami nebo zbytkem světa. Při srovnání s nekonsolidovaným finančním účtem se v konsolidovaném účtu finanční transakce mezi jednotkami příslušného sektoru vylučují. Finanční účet zahraničí je podle definice konsolidovaný.

Finanční transakce mezi dvěma institucionálními jednotkami zvyšuje čisté půjčky nebo čisté výpůjčky jedné institucionální jednotky a ve stejné částce snižuje čisté půjčky nebo čisté výpůjčky jiné institucionální jednotky. Finanční transakce mezi institucionálními jednotkami zařazenými ve stejném sektoru nemění čisté půjčky nebo čisté výpůjčky tohoto sektoru. Konsolidovaný a nekonsolidovaný finanční účet sektoru vykazuje stejnou částku čistých půjček nebo čistých výpůjček. Stejným projevem toho je, že finanční transakce mezi institucionálními jednotkami nemění čisté úvěry a výpůjčky ekonomiky jako celku. Stejná částka čistých půjček nebo čistých výpůjček, ale opačného znaménka, je na finančním účtu zahraničí. Proto se celkové čisté půjčky nebo čisté výpůjčky všech institucionálních jednotek a zbytku světa rovnají nule.

Finanční účet podle dlužníků a věřitelů(SNA 1993 (11.103 až 11.111) používá termín účet podrobných kapitálových toků.) (sektorů nebo zbytku světa) je rozšířením finančního účtu, které ukazuje navíc rozdělení čistého pořízení finančních aktiv podle dlužnických sektorů a rozdělení čistého vzniku závazků podle věřitelských sektorů. Poskytuje tudíž informace o vztazích mezi dlužníkem a věřitelem, což je v souladu s finanční rozvahou dlužníků a věřitelů (viz odst. 7.63). Avšak v případě finančních transakcí na sekundárních trzích neposkytuje informace o institucionálních jednotkách, kterým finanční aktiva byla prodána nebo od kterých byla finanční aktiva nakoupena, tj. finanční účet podle dlužníků a věřitelů, neposkytuje úplnou odpověď na otázku, kdo koho v účetním období financuje.

Finanční účet je konečný účet v celkové posloupnosti účtů, které zobrazují transakce (viz kapitola 8). Proto finanční účet nemá vyrovnávací položku, která se převádí do jiného účtu. V systému je vyrovnávací položka finančního účtu totožná s vyrovnávací položkou kapitálového účtu. V praxi se mezi nimi obvykle vyskytne diskrepance, protože se počítají na základě rozdílných statistických údajů.

Finanční transakce mají v systému vždy své souvztažné transakce. Těmito souvztažnými transakcemi mohou být jiné finanční transakce nebo nefinanční transakce.

Současné zvýšení nebo snížení jak finančních aktiv, tak i závazků nebo směna jednoho finančního aktiva za jiné se plně zaznamená v rámci finančního účtu (sektoru nebo zbytku světa). V případech, kdy transakce a její souvztažná transakce jsou obě finančními transakcemi, působí na změnu zásoby finančních aktiv a závazků a mohou změnit úhrny finančních aktiv i závazků odpovídajících institucionálních jednotek nebo zbytku světa, ale nemění čisté úvěry a čisté výpůjčky nebo čisté jmění.

Souvztažné transakce k finančním transakcím mohou být také transakce s produkty (viz kapitolu 3), rozdělovací transakce (viz kapitolu 4) nebo transakce s nefinančními nevyráběnými aktivy (viz odst. 6.06). V případech, kdy souvztažnou transakcí k finanční transakci není finanční transakce, čisté úvěry a čisté výpůjčky příslušných institucionálních jednotek nebo zbytku světa se změní.

Souvztažná transakce k finanční transakci může být (běžným i kapitálovým) transferem (viz kapitolu 4). V tomto případě finanční transakce zahrnuje změnu ve vlastnictví finančního aktiva nebo převzetí závazku dlužníkem (uznání dluhu) nebo současné zrušení finančního aktiva a jeho protipoložkového závazku (zrušení nebo odpuštění dluhu). Souvztažná transakce k převzetí dluhu nebo ke zrušení dluhu se zatřídí do kategorie kapitálové transfery (D.9) a zaznamená se na kapitálovém účtu.

Jestliže vlastník kvazispolečnosti přebírá od ní závazky nebo ruší finanční pohledávky vůči této kvazispolečnosti, souvztažná transakce k převzetí nebo zrušení dluhu je transakce s akciemi (F.5).

Jestliže vláda ruší nebo přebírá dluh od veřejné společnosti, která jako institucionální jednotka v systému mizí, na kapitálovém nebo na finančním účtu se neuvádí žádná transakce. V tomto případě se takový tok zaznamenává na účtu ostatních změn v objemu aktiv (viz kapitolu 6 „Ostatní toky“).

Jestliže vládní instituce zruší nebo převezme dluh od veřejné společnosti jako součást probíhajícího procesu privatizace, aby by se má uskutečnit v krátkém období, souvztažnou transakcí je transakce s akciemi. Privatizace znamená vzdát se kontroly nad veřejnou společností (viz odstavec 2.26) zbavením se majetkových účastí. Takové zrušení nebo převzetí vede ke zvýšení vlastních fondů (viz odstavec 7.05), bez ohledu na to, zda toto zvýšení vlastních fondů je nebo není vyvoláno vydáním akcií a ostatních účastí.

Odepsání nebo snížení nedobytné pohledávky věřitelem a jednostranné zrušení závazku dlužníkem (odmítnutím zaplatit dluh) se neklasifikuje jako finanční transakce, protože se netýká vzájemného vztahu mezi institucionálními jednotkami nebo mezi institucionálními jednotkami a zbytkem světa na základě vzájemné dohody. Odepsání nebo snížení nedobytné pohledávky věřitelem se zaznamená na účtu ostatních změn v objemu aktiv (viz odst. 6.27 písm. d)). Odmítnutí zaplatit dluh se v systému nerozezná.

Souvztažnou transakcí k finanční transakci může být úrok (D.41). Úrok je pohledávkou u věřitelů a závazkem u dlužníků z určitého druhu finančních nároků uváděných v kategoriích oběživo a vklady (AF.2), cenné papíry jiné než akcie (AF.3), úvěry (AF.4) a ostatní pohledávky a závazky (AF.7). V systému se úrok uvádí na základě nároku, tj. úrok je zaznamenán jako plynule během času narůstající u věřitele z částky zůstatku jistiny (viz odstavec 4.50). Souvztažnou transakcí k zaznamenanému úroku (D.41) je vždy finanční transakce vytvářející dodatečnou finanční pohledávku věřitele vůči dlužníkovi. Výsledkem této finanční transakce je to, že úrok je reinvestován. Skutečná platba úroku není zachycena v úrocích (D.41), nýbrž představuje transakci, která se týká změny ve vlastnictví platebních prostředků. Souvztažnou transakcí je finanční transakce snižující čistou finanční pohledávku věřitele vůči dlužníkovi. V případě, že časově rozlišený úrok není zaplacen v době splatnosti, vzniká úrokový nedoplatek. Protože úrok je v systému uveden vždy jako časově rozlišený, úrokový nedoplatek nemění úhrn finančních aktiv nebo závazků, nýbrž možná jejich třídění (viz odstavec 5.131).

Souvztažnou transakcí k finanční transakci může být důchod z vlastnictví přidělený, ale nerozdělený. Příkladem jsou úroky (D.41) a dividendy (D.421) investičních fondů, které je obdržely z provedeného investování a které jsou akcionářům přisouzeny, ale nejsou jim rozděleny (viz odst. 4.49 písm. a) a odst. 4.54 písm. b)), reinvestované zisky z přímých zahraničních investic (D.43) a důchod z vlastnictví přisuzovaný pojištěncům (D.44) v případě individuálních pojistek životního pojištění uzavřených mimo programy sociálního pojištění. Výsledkem této souvztažné finanční transakce je, že (kladný nebo záporný) důchod z vlastnictví je reinvestován.

Finanční transakce se klasifikují v kategoriích rozdělených do subkategorií a některé z nich se dále rozdělují do podpoložek. Klasifikace transakcí s finančními aktivy a závazky odpovídá klasifikaci finančních aktiv a závazků (viz odstavce 5.06 až 5.08). Proto se definice kategorií, subkategorií a podpoložek a doplňující výklad uvádí v ESA pouze jednou, a to v této části kapitoly o finančních transakcích. V kapitole o rozvaze se definice a jejich výklad v hlavním textu neopakují, ale uvádějí se v příloze 7.1, ve shrnutí všech v systému definovaných aktiv a závazků.

Klasifikace finančních transakcí a finančních aktiv a závazků se zakládá především na likviditě a právních charakteristikách finančních aktiv. Klasifikace neobsahuje funkční kategorie kromě poznámkové položky, která se týká přímých zahraničních investic. Definice jednotlivých kategorií, subkategorií a podpoložek jsou obvykle nezávislé na klasifikaci institucionálních jednotek. V případě, že však vznikne potřeba, je možné klasifikaci finančních aktiv a závazků dále rozčlenit a tyto kategorie tak rozdělit podle klasifikace institucionálních jednotek. Příkladem by mohly být druhy vkladů mezi měnovými finančními institucemi. Podrobnost, ve které je možné klasifikaci finančních aktiv a závazků použít, závisí na institucionálním sektoru, který se má analyzovat.

Tabulka 5.1 — Klasifikace finančních transakcí

Analýzy přenosových kanálů měnové politiky mohou vyžadovat, aby se identifikovaly míry peněz v rozvahách a také na finančních účtech sektorů a u zbytku světa. Avšak uplatňované definice míry peněz se odlišují mezi zeměmi i v čase. Kromě toho se skládají z prvků, které ve většině případů neodpovídají kategoriím, subkategoriím, podpoložkám finančních aktiv a závazků tak, jak jsou definovány v systému. Navíc sektory, které vytvářejí peníze, které jsou držiteli peněz nebo jsou peněžně neutrální, závisí na uplatněné definici měnového agregátu. Proto míry peněz nejsou v systému definovány. Nicméně v příloze 5.1 této kapitoly se uvádí metoda, která umožňuje jakoukoliv míru peněz v rozvaze a na finančních účtech vyjádřit.

Inovace na finančních trzích snížily užitečnost rozlišení finančních aktiv a závazků na krátkodobé a dlouhodobé. Jestliže však je pro analýzu důležitá doba splatnosti, jako pro analýzu úrokových sazeb a výnosů z aktiv, může se rozdělení podle doby splatnosti požadovat. Z toho důvodu, jestliže je to důležité, je rozlišení doby splatnosti uznáno jako druhotné klasifikační kritérium.

Krátkodobá finanční aktiva (závazky) jsou finanční aktiva (závazky), jejichž původní doba splatnosti je obvykle jeden rok nebo kratší a ve výjimečných případech maximálně dva roky(V určitých případech je možné cenné papíry jiné než akcie vydávané sektorem vládních institucí a s dobou splatnosti až do pěti let klasifikovat jako krátkodobé.).

Dlouhodobá finanční aktiva (závazky) jsou finanční aktiva (závazky), jejichž původní doba splatnosti je obvykle delší než jeden rok a ve výjimečných případech delší než dva roky jako minimum.

Mnoho kategorií, subkategorií a podpoložek finančních aktiv a závazků se může rozdělit podle jednotek, ve kterých jsou vyjádřeny.

Finanční aktiva v cizí měně zahrnují finanční aktiva vyjádřená v měnovém koši, např. ECU nebo ZPČ a finanční aktiva vyjádřená ve zlatě. Rozlišení mezi národní a cizí měnou je zvláště užitečné v kategorii oběživa a vkladů (AF.2).

Kategorii F.1 tvoří dvě subkategorie finančních transakcí:

• a) měnové zlato (F.11);
• b) zvláštní práva čerpání (ZPČ) (F.12).

Finanční aktiva zatříděná do kategorie měnové zlato a ZPČ (AF.1) jsou jediná aktiva, která v systému nemají žádnou protipoložku v závazcích. Proto transakce s měnovým zlatem a ZPČ (F.1) představují vždy změny ve vlastnictví finančních aktiv (viz odst. 5.02).

Sektor měnových orgánů, který je založen na funkčním pojetí, obsahuje subsektor centrální banky (S.121) a centrálních vládních institucí, které provádějí operace obvykle přisuzované centrální bance. Takové operace obsahují emisi oběživa, správu a řízení mezinárodních rezerv a fungování fondů stabilizace směnných kursů.

Zlato může být proto obvykle finančním aktivem pouze u centrální banky nebo u centrálních vládních institucí. Ovšem za určitých okolností mohou mít jiné finanční instituce právní nárok na zlato, které mohou prodat pouze se zvláštním souhlasem měnových orgánů. V takových omezujících podmínkách je možné uplatnit pojetí účinné kontroly nad držbou zlata u finančních institucí jiných než centrální banka.

Měnové zlato má obvykle formu prutů s ryzostí alespoň 995/1000.

Transakce s měnovým zlatem představují převážně nákupy měnového zlata mezi měnovými orgány. Nákupy měnového zlata se zaznamenávají na finančních účtech domácích měnových orgánů jako zvýšení finančních aktiv. Souvztažným zápisem je úbytek finančních aktiv u zbytku světa.

Transakce s neměnovým zlatem, tj. se zlatem jiným než měnovým, se pojímají jako pořízení minus úbytek cenností (jestliže jediným smyslem je vytvářet zásobu bohatství) a jinak jako konečná spotřeba nebo mezispotřeba nebo změna v zásobách. Transakce s neměnovým zlatem zahrnuje transakce měnových orgánů se zlatem, které není součástí jejich devizových rezerv.

Jestliže měnové orgány přidávají neměnové zlato ke své držbě měnového zlata nebo mě nové zlato uvolňují z držby pro neměnové účely, považuje se to za monetarizace nebo demonetarizaci zlata. Monetarizace nebo demonetarizace zlata nevede k zápisu na finančním účtu; místo toho je změna v rozvahové položce provedena zápisem na účtu ostatních změn v objemu aktiv jako přeřazení, tj. jako změna v klasifikaci zlata — z cenností (AN.13) na měnové zlato (AF.11) (viz odstavec 6.32). Demonetarizace zlata se zaznamená symetricky.

Vklady, cenné papíry a úvěry vyjádřené ve zlatě se považují za finanční aktiva jiná než měnové zlato a klasifikují se spolu s podobnými finančními aktivy v zahraniční měně v příslušné kategorii.

Swapy s neměnovým zlatem, které jsou dohodou o dočasné směně neměnového zlata za vklady, se považují za úvěry se zárukou (vizodst. 5.81 písm. e)).

ZPČ se nepovažují za závazky MMF a členové MMF, kterým jsou ZPČ přidělena, nemají skutečný (nepodmíněný) závazek splatit toto přidělení svých ZPČ. ZPČ jsou v držení výhradně u oficiálních držitelů, kterými jsou obvykle centrální banky, a jsou převoditelná mezi účastníky odboru zvláštních práv čerpání MMF a jiný mi držiteli, které určil MMF (jinými centrálními bankami a určitými mezinárodními agenturami). ZPČ představují pro každého držitele zajištění a nepodmíněné právo získat jiná rezervní aktiva, zejména cizí měnu.

Změny v držbě ZPČ u měnových orgánů mohou vznikat z titulu transakcí se ZPČ, obsahující platby nebo příjmy ve ZPČ od MMF, ostatním účastníkům v odboru zvláštních práv čerpání MMF nebo jiným držitelům. Zaznamenají se na finančních účtech měnových orgánů a u zbytku světa. Změny v ZPČ mohou také vyplývat ze změn v hodnotě ZPČ a zaznamenají se na účtu přecenění nebo z přidělení či zrušení ZPČ, které by se měly zaznamenat na účtu ostatních změn v objemu aktiv (viz odst. 6.27 písm. a)).

Kategorie F.2 je rozdělena do třech subkategorií finančních transakcí:

• a) oběživo (F.21);
• b) převoditelné vklady (F.22);
• c) ostatní vklady (F.29).

Odlišit převoditelné a nepřevoditelné vklady může být velmi obtížné a v některých zemích analyticky ne zcela užitečné (k rozlišování mezi vklady a úvěry viz odstavce 5.74 až 5.79).

Subkategorie AF.21 obsahuje:

• a) bankovky a mince v oběhu vydané rezidentskými měnovými orgány;
• b) bankovky a mince v oběhu vydané nerezidentskými měnovými orgány a držené rezidenty.

Subkategorie AF.21 neobsahuje:

• a) bankovky a mince, které nejsou v oběhu, např. zásobu vlastních bankovek u centrální banky nebo zásoby bankovek pro jejich naléhavou potřebu;
• b) pamětní mince, které se obvykle pro platby nepoužívají.

Oběživo mohou mít v držení všechny sektory a zbytek světa. Je emitováno centrální bankou, centrálními vládními institucemi, zbytkem světa a ve výjimečných případech jinými měnovými finančními institucemi. Oběživo se považuje za závazek emitující institucionální jednotky.

Subkategorie AF.22 zahrnuje převoditelné vklady u rezidentských a nerezidentských měnových finančních institucí. Zahrnují se vklady převoditelné mezi měnovými finančními institucemi, takové jako vklady, které jiné měnové finanční instituce mají u centrální banky, aby splnily požadavky na povinné rezervy, pokud takové vklady zůstávají převoditelné nebo provozní zůstatky a devizové vklady v rámci swapových smluv nebo mezi jinými měnovými finančními institucemi.

Všechny sektory i zbytek světa mohou mít převoditelné vklady v držení. Jsou to závazky převážně měnových finančních institucí a zbytku světa a někdy i vládních institucí.

Subkategorie AF.29 obsahuje:

• a) termínované vklady. Tyto vklady nelze bezprostředně použít, neboť jsou vázány na pevný termín nebo na období po předchozí výpovědi. Obsahují např. vklady u centrální banky ve formě povinných rezerv v určité výši, které vkladatelé nemohou vybrat bez výpovědi nebo bez restrikce;
• b) spořitelní vklady, spořitelní knížky, spořitelní certifikáty nebo certifikáty na všechny vklady, které nejsou převoditelné nebo jejichž teoreticky možná převoditelnost je velmi omezená;
• c) vklady, která vyplývají z programu spoření nebo ze smlouvy. Tyto vklady jsou často spojeny s povinným závazkem vkladatele provádět pravidelné platby v daném období a zaplacený kapitál a přirůstající úroky nejsou, až do uplynutí pevně stanoveného časového období, dostupné. Na konci spoření jsou někdy tyto vklady spojeny s poskytnutím úvěrů, které jsou v proporci k akumulovaným úsporám, za účelem nákupu budovy nebo obydlí;
• d) dokumenty o vkladech, které je možné podle zákona nebo praxe vyplatit na požádání nebo na základě relativně krátké výpovědní lhůty, označované někdy jako akcie, a které vydávají spořitelní a úvěrová sdružení, stavební spořitelny, kampeličky a podobné organizace;
• e) splatné platby marží vztahujících se k finančním derivátům, které jsou závazkem měnových finančních institucí (viz odst. 5.81 písm. c));
• f) krátkodobé dohody o zpětném odkupu (repos), které jsou závazkem měnových finančních institucí (viz odst. 5.81 písm. d))(SNA 1993 (11.32, 11.72 a 11.83) klasifikuje dohody o zpětném odkupu v rámci úvěrů, jestliže nezahrnují bankovní závazky a neklasifikují se v národním pojetí širokých peněz; ve druhém případě se dohody o zpětném odkupu klasifikují v rámci ostatních vkladů.).

Subkategorie AF.29 neobsahuje převoditelné vkladové certifikáty a převoditelné spořitelní certifikáty. Ty se zatřiďují do kategorie cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů (AF.33).

Subkategorie AF.29 dále zahrnuje:

• a) oficiální ECU, které jsou v držení u centrální banky. Tato finanční aktiva se skládají z ECU, které jsou emitovány EMI na měnové rezervy od centrálních bank členských zemí s cílem plnit dohodu o EMS. Tyto ECU může použít EMI a centrální banky členských zemí jako prostředek vyrovnání a na transakce mezi nimi a EMI. EMI může udělit měnovým orgánům třetích zemí a mezinárodním institucím statut ostatních držitelů ECU(Body 6.2 a 6.3 Protokolu o statutu Evropského měnového institutu, který je přílohou Smlouvy o založení Evropského společenství.);
• b) finanční pohledávky nebo závazky centrální banky vyplývající z mechanismu velmi krátkodobého financování a z mechanismu krátkodobé měnové podpory. Jsou spravované EMI(Odst. 6.1 druhá odrážka Protokolu o statutu Evropského měnového institutu, který je přílohou Smlouvy o založení Evropského společenství.);
• c) finanční pohledávky u MMF, které jsou složkami mezinárodních rezerv a které nejsou evidovány jako úvěr. Tvoří je pozice rezervní tranše členů MMF, která vyplývá z plateb části členských příspěvků do rezervních aktiv a čistého použití měn jednotlivých členů Fondem;
• d) závazky k MMF, které nejsou evidovány jako úvěry. Obsahují použití úvěru od Fondu v rámci účtu všeobecných zdrojů MMF; je to vyjádření částky členské měny u MMF, kterou je člen povinen odkoupit.

Ostatní vklady mohou držet všechny sektory a zbytek světa. Jsou závazkem převážně měnových finančních institucí a zbytku světa, ale také ostatních sektorů, např. vládních institucí (viz odstavce 5.74 až 5.76).

Kategorie AF.3 zahrnuje finanční aktiva, která jsou obvykle zastoupena dokumenty určenými k oběhu a jejichž fiktivní hodnota je stanovena při emisi. Zahrnuje směnky, dluhopisy, vkladové certifikáty, obchodní papíry, směnky, finanční deriváty a podobné nástroje běžně obchodované na finančních trzích (k rozlišení mezi cennými papíry jinými než akciemi a úvěry viz odstavce 5.77 až 5.80).

Cenné papíry jiné než akcie mohou držet všechny sektory a zbytek světa jako finanční aktiva. Jsou to závazky především finančních a nefinančních společností, centrálních, regionálních a místních vládních institucí a zbytku světa.

Kategorie F.3 se dělí na dvě subkategorie finančních transakcí(SNA 1993 (11.79, 11.80 a 11.81) doporučuje volitelné rozdělení transakcí s cennými papíry jinými než akciemi podle lhůty splatnosti na krátkodobé (F.31) a dlouhodobé (F.32). SNA 1993 (11.82) však umožňuje (jestliže je to z hlediska analýzy a politiky důležité) další volitelné rozdělení transakcí s cennými papíry jinými než akciemi, které odděleně zachycuje transakce s finančními deriváty. ESA uplatňuje tuto druhou volbu. Usnadňuje to také vazbu na subkategorii dluhopisů definovaných v manuálu platební bilance z roku 1993, ve kterém se dluhové cenné papíry rozdělují na dluhopisy, směnky, nástroje peněžního trhu a finanční deriváty. Aby nedošlo k záměně s kódy SNA 1993, kódy F.31 a F.32 se v ESA nepoužívají.):

• a) cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů (F.33);
• b) finanční deriváty (F.34).

V případě potřeby je možné subkategorii F.33 rozdělit na další dvě skupiny finančních transakcí:

• a) krátkodobé cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů (F.331);
• b) dlouhodobé cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů (F.332).

Krátkodobé cenné papíry jiné než finanční deriváty se obvykle vydávají na diskont.

Podpoložka AF.331 obsahuje:

• a) pokladniční poukázky a jiné krátkodobé cenné papíry vydávané vládou, včetně těch, které vystavují ostatní měnové finanční instituce, aby uspokojily požadavky na povinné rezervy;
• b) převoditelné krátkodobé cenné papíry vydávané finančními a nefinančními společnostmi. Pro takové cenné papíry se užívají různé názvy: obchodní cenný papír, komerční směnky, vlastní směnky nebo obchodní směnky, směnky a vkladové certifikáty;
• c) krátkodobé cenné papíry vydané v rámci dlouhodobě potvrzených dohod o možnosti vydat směnky (NFI);
• d) bankovní akcepty (BA). BA vyjadřuje souhlas finančních institucí s přijetím příkazů, komerčních směnek nebo směnek B/E vydaných nefinančními podniky a nepodmíněný slib vyplatit určitou částku v určitém termínu. BA představuje nepodmíněný finanční nárok držitele a nepodmíněný závazek na straně akceptující finanční instituce. Souvztažnou transakcí finanční instituce je transakce s krátkodobým úvěrem, který tato finanční instituce poskytuje své mu zákazníkovi. Z toho důvodu se doporučuje, aby se BA pokládaly za skutečný závazek přijatý finanční institucí a za finanční aktivum držitele, i když se žádný kapitál nesměňuje. Aby se v účtech vzala v úvahu praxe jednotlivých států a odchylky v povaze těchto nástrojů, bude aplikace toho doporučení vyžadovat pružnost.

Podpoložka AF.331 neobsahuje cenné papíry, jejichž převoditelnost je v praxi velmi omezená (avšak teoreticky možná), a které se proto, podle vhodnosti, zahrnují do subkategorie ostatní vklady (AF.29) nebo krátkodobé úvěry (AF.41) (viz odstavce 5.74 až 5.76).

Dlouhodobé cenné papíry se obvykle vydávají s kupóny.

Podpoložka AF.332 zahrnuje:

• a) dluhové cenné papíry na doručitele;
• b) podřízené dluhopisy, často označované jako podřízený dluh;
• c) dluhopisy s volitelnou lhůtou splatnosti, z nichž poslední je delší než 1 rok;
• d) dluhopisy bez uvedení data nebo trvalé;
• e) dluhopisy s proměnlivou sazbou (FRN);
• f) cenné papíry s indexovanou sazbou, u kterých se hodnota jistiny váže na cenový index, cenu zboží nebo na index devizového kurzu;
• g) hluboce diskontované dluhopisy a dluhopisy s nulovým kuponem;
• h) evropské dluhopisy. Emise dluhopisů, které jsou umístěny na trhu alespoň dvou zemí současně, obvykle prostřednictvím mezinárodních syndikátů finančních institucí několika zemí a vyjádřeny v měně, která nemusí být měnou ani jedné z těchto zemí;
• i) soukromě vydané dluhopisy, tj. dluhopisy vymezené dvoustrannou dohodou určitých investorů, za předpokladu, že tyto dluhopisy jsou alespoň potenciálně převoditelné; jestliže nejsou převoditelné, považují se za dlouhodobou úvěr;
• j) úvěry, které se stávají, de facto, obchodovatelné. Toto by se mělo vysvětlovat pouze v tom smyslu, že se obchodují na organizovaném vedlejším trhu (viz odstavec 5.79);
• k) cenné papíry, které vznikly přeměnou z úvěrů. Přeměna obsahuje dvě finanční transakce: zrušení úvěru a vznik nového cenného papíru;
• l) dluhopisy a zapůjčený kapitál, které se mohou přeměnit na akcie, buď na akcie vydávající společnosti, či na akcie jiné společnosti, a to tak dlouho, dokud nedojde k přeměně. Přeměna se týká dvou finančních transakcí: zrušení dluhopisu nebo zapůjčeného kapitálu a vydání akcie. Tam, kde je možné oddělit opci od základního dluhového cenného papíru, měla by se přeměna opce pokládat za samostatné finanční aktivum a klasifikovat v subkategorii finančních derivátů (AF.34) (viz odst. 5.67 písm. a) a 5.67 písm. b));
• m) akcie nebo akciový kapitál, ze kterých se vyplácí pevný důchod, ale které neposkytují účast na rozdělení zůstatkové hodnoty při rozpuštění společnosti, včetně preferenčních bezpodílových akcií.

Podpoložka AF.332 zahrnuje další vydaná finanční aktiva jako součást přeměny úvěrů, hypoték, dluhů z úvěrových karet, účetních pohledávek a jiných aktiv na cenné papíry. Někdy je vydán nový cenných papír náhradou za původní aktivum, které se zcela ruší. Anebo se původní aktivum převádí jiné institucionální jednotce a nové cenné papíry nahrazují původní aktivum v rozvaze původní institucionální jednotky. V tomto případě by se mělo původní aktivum zachytit v rozvaze nové institucionální jednotky, která je drží.

Podpoložka F.332 nezahrnuje:

• a) transakce s cennými papíry, které jsou součástí dohod o zpětném odkupu. Dohody o zpětném odkupu se zatřiďují do subkategorie ostatní vklady (viz odst. 5.46 písm. f)) nebo do kategorie úvěry (viz odst. 5.81 písm. d)) v závislosti na příslušné institucionální jednotce. Akcie zapůjčené nebo podléhající zpětnému odkupu nemění rozvahu a nadále se klasifikují v AF.332;
• b) transakce s nepřevoditelnými cennými papíry. Ty se klasifikují v subkategorii dlouhodobé úvěry;
• c) transakce s nepřevoditelnými úvěry, včetně těch, které se prodaly třetí straně, ale pro které neexistuje organizovaný vedlejší trh (viz odstavec 5.79).

Finanční deriváty jsou také označeny jako sekundární nástroje a protože snaha vyhnout se riziku je často motivem jejich vytváření, jsou také označovány za hedgingové nástroje. Pouze takové druhotné nástroje, které mají tržní hodnotu, protože jsou obchodovatelné nebo mohou být na trhu vyměněny, jsou v systému finančními aktivy a zahrnují se do subkategorie AF.34 (viz odstavec 5.05).

Subkategorie AF.34 zahrnuje:

• a) obchodovatelné opce a opce přes přepážku (OTC opce). Opce jsou podmíněná aktiva, která dávají svým držitelům právo, ale ne povinnost, nakoupit od (v případě kupní opce) nebo prodat (v případě prodejní opce) vydavateli opce (upisovateli opce) finanční nebo nefinanční aktiva (základní nástroj) za předem stanovenou cenu (realizační cenu) během daného časového rozmezí (americká opce) nebo ke stanovenému datu (evropská opce). Kupující opce platí prémii (cenu opce) za závazek upisovatele opce prodat nebo koupit určené množství aktiva, na které se vztahuje opce nebo poskytnout na žádost kupujícího, příslušnou odměnu. Podle konvence se takový závazek považuje za závazek prodávajícího opce, protože cena opce představuje pro něho běžný náklad na vykoupení jeho podmíněného závazku;
• b) opční listy. Jde o formu obchodovatelných opcí, která dává jejich držitelům právo koupit od vydavatele opčního listu (obvykle společnosti) určitý počet akcií nebo dluhopisů podle stanovených podmínek během stanoveného období. Existují také měnové opční listy, jejichž hodnota je založena na množství jedné měny potřebné na nákup jiné měny, k datu opčního listu nebo před jeho vypršení a kombinované měnové opční listy vázané na třetí měny. Podle konvence se předpokládá, že vydavateli opčního listu vzniká závazek, který představuje běžný náklad na vykoupení podmíněného závazku vydavatele;
• c) futures, ale pouze v případě, že mají tržní hodnotu, protože jsou obchodovatelné nebo mohou být vyměněny. Futures jsou závazkem dodat nebo odebrat určené množství zboží standardní kvality, zahraniční měny nebo cenných papírů za pevnou cenu a v určeném dodacím termínu nebo období. Futures mohou být také založeny spíše na indexu než na specifickém finančním nebo nefinančním aktivu;
• d) swapy, ale pouze v případě, že mají tržní hodnotu, protože jsou obchodovatelné nebo mohou být vyměněny. Swapy jsou smluvním uspořádáním mezi dvěma stranami, které souhlasí s tím, že se za určitou dobu a podle předem stanovených pravidel uskuteční směna toků plateb, které představují stejné částky zadlužení. Nejvíce převládají swapy úrokové míry, devizové swapy a měnové swapy (také nazývané úrokové swapy mezi měnami). Swapy úrokové míry se týkají směny úrokových plateb rozdílného charakteru, takových jako pevné sazby za pohyblivou, dvou rozdílných pohyblivých sazeb, pevné sazby v jedné měně a pohyblivé sazby v jiné měně atd. Devizové swapy (včetně všech forwardových smluv) jsou transakce v cizích měnách s předem stanoveným směnným kursem. Měnové swapy se týkají směny určitého množství dvou rozdílných měn k pozdějšímu vrácení, které zahrnuje jak toky úroků, tak splátek, za určitou dobu podle předem stanovených pravidel. Žádná z výsledných plateb se v systému nepovažuje za důchod z vlastnictví a všechny vyrovnávací platby se mají zaznamenat na finančním účtu;
• e) dohody o budoucích úrokových sazbách (forward rate agreements) (FRA), ale pouze v případě, že mají tržní hodnotu, protože jsou obchodovatelné nebo mohou být vyměněny. FRA jsou smluvní uspořádání, ve kterých dvě strany, aby se ochránily před změnami úrokových sazeb, souhlasí se zaplacením úrokové sazby v dohodnutém termínu z fiktivní částky jistiny, která se nikdy nesmění. Platby se vztahují na rozdíl mezi odsouhlasenou sazbou v dohodě o budoucích úrokových sazbách (forward rate agreements) a převládající tržní sazbou v době vyrovnání. V systému se nepovažují za důchod z vlastnictví, nýbrž mají být zaznamenány pod položkou finanční deriváty.

Subkategorie AF.34 neobsahuje:

• a) nástroj, na kterém je finanční derivát založen;
• b) platby splatného rozpětí vztahujícího se k finančním derivátům. Zahrnují se do ostatních vkladů (AF.29) (viz odstavec 5.46) nebo do úvěrů (AF.4) (viz odst. 5.81 písm. c)) podle toho, kterých institucionálních jednotek se týkají;
• c) druhotné nástroje, které nejsou obchodovatelné a nemohou být na trhu vyměněny.

Úvěry mají obvykle tyto charakteristické rysy:

• a) podmínky pro poskytnutí úvěru jsou buď stanoveny finanční institucí, která úvěr poskytuje nebo jsou sjednány přímo půjčovatelem a vypůjčovatelem nebo prostřednictvím zprostředkovatele;
• b) iniciativa týkající se úvěru spočívá obvykle na vypůjčovateli;
• c) úvěr je bezpodmínečný dluh věřiteli, který musí být splacen v době splatnosti a který nese úrok.

Kategorie F.4 se může, v případě, že je to důležité, na dvě subkategorie finančních transakcí:

• a) krátkodobé úvěry (F.41);
• b) dlouhodobé úvěry (F.42).

Rozdíl mezi transakcemi s úvěry (F.4) a transakcemi s vklady (F.22, F.29) může být často založen na kriteriu iniciativy k transakci. V případech, že iniciativa vychází od vypůjčovatele, má se transakce zatřídit do kategorie úvěrů. V případě, že iniciativa vychází od půjčovatele, má se transakce zatřídit do jedné ze subkategorií vkladů. Avšak kriterium, od koho iniciativa vychází, je často záležitostí posouzení.

Krátkodobé úvěry poskytované rezidentským i nerezidentským měnovým finančním institucím se podle konvence obvykle zatřiďují do jedné ze subkategorií vkladů (AF.22, AF.29) a krátkodobé úvěry přijímané institucionálními (rezidentskými i nerezidentskými) jednotkami jinými, než jsou měnové finanční instituce, se obvykle zatřiďují do subkategorie krátkodobých úvěrů (AF.41). Vklady jsou tak převážně závazky rezidentských a nerezidentských měnové finančních institucí (viz odst. 5.44 a 5.49), zatímco tyto instituce nemají v systému obvykle žádné krátkodobé úvěrové závazky.

Analyticky může být užitečné připustit z konvencí výjimku. Příkladem jsou vklady u vládních institucí a neměnové zlaté swapy mezi měnovými finančními institucemi (viz odst. 5.81 písm. e))(Swapy s cizí měnou mezi centrální bankou a ostatními měnovými finančními institucemi se do úvěrů nezahrnují, tj. centrální banka pořizuje cizí měnu od jiných měnových finančních institucí výměnou za vklad v centrální bance a existuje závazek ke zpětné transakci v pozdějším termínu. Je to odchylka od SNA 1993 (11.33).).

Rozdíl mezi transakcemi s úvěry (F.4) a transakcemi s cennými papíry jinými než akciemi (F.3) může být založen na stupni obchodovatelnosti finančních aktiv a jejích důsledcích.

Emise cenných papírů představují velký počet stejných listin, z nichž každá představuje určitou zaokrouhlenou sumu a dohromady tvoří celkovou vypůjčenou částku. Ve srovnání s tím jsou úvěry ve většině případů doloženy jedním dokumentem a transakce s úvěry se uskutečňují mezi jedním věřitelem a jedním dlužníkem. Avšak v případě sdružených úvěrů je úvěr poskytován několika věřiteli.

U úvěrů existuje vedlejší trh. Avšak s individuálními úvěry se obchoduje pouze nahodile. V případech, že se úvěr stává převoditelným na organizovaném trhu, má se zatřídit do kategorie cenné papíry jiné než akcie. Obvykle se to týká výslovné přeměny původního úvěru (viz odst. 5.62 písm. j) a 5.62 písm. k)).

Finanční instituce nabízejí ve většině případů standardní úvěry a často je poskytují domácnostem. Finanční instituce určí podmínky a domácnosti si mohou pouze vybrat, zda je přijmou nebo ne. Ve srovnání s tím podmínky u nestandardních úvěrů jsou obvykle výsledkem jednání mezi věřitelem a dlužníkem. Toto je důležité kriterium, které usnadňuje rozlišení mezi nestandardními úvěry a cennými papíry jinými než akciemi. V případě emise veřejných cenných papírů jsou podmínky emise určeny vypůjčovatelem, pravděpodobně po konsultaci s vedoucí bankou. Avšak v případě emise soukromých cenných papírů projednává podmínky emise věřitel s dlužníkem (viz odst. 5.62 písm. i)).

Kategorie AF.4 zahrnuje:

• a) zůstatky na běžných účtech, např. zůstatek v rámci skupiny mezi nefinančními podniky a jejich nerezidentskými dceřinými společnostmi, ale kromě zůstatků, které jsou závazkem měnové finančních institucí a zatřiďují se do subkategorie vkladů;
• b) zůstatek podílu na zisku společnosti náležící zaměstnancům z titulu jejich účasti na tomto podílu;
• c) splatné platby rozpětí týkajícího se finančních derivátů, které jsou závazkem jiných institucionálních jednotek než měnových finančních institucí (viz odst. 5.46 písm. e));
• d) krátkodobé dohody o zpětném odkupu (repos), které jsou závazkem jiných institucionálních jednotek než měnových finančních institucí (viz odst. 5.46 písm. f)) a dlouhodobé dohody o zpětném odkupu;
• e) úvěry vyplývající ze swapů s neměnovým zlatem. Představují dohodu o dočasné směně neměnového zlata za vklady. Jejich ekonomická povaha se podobá povaze úvěru se zárukou, při které kupující zlata poskytuje prodejci po dobu smlouvy zálohy podložené zlatem a přijímá je zpátky za stejnou cenu, když je zlato odkoupeno zpět;
• f) úvěry, které jsou protějškem bankovních akceptů (viz odst. 5.58 písm. d));
• g) finanční pronájem a dohody o nákupu na splátky(Viz příloha II „Leasing a nákup předmětů dlouhodobé spotřeby na splátky“.);
• h) úvěry poskytnuté na financování obchodního úvěru;
• i) hypoteční úvěry;
• j) spotřebitelský úvěr;
• k) revolvingové úvěry;
• l) splátkové úvěry;
• m) úvěry poskytnuté jako záruka na splnění určitých závazků.

Kategorie AF.4 dále zahrnuje:

• a) finanční pohledávky nebo závazky vyplývající ze střednědobé finanční výpomoci pro platební bilance členských států. Tyto úvěry spravuje EMI(Ustanovení čl. 6 odst. 1 třetí odrážky Protokolu o statutu Evropského měnového institutu, který je připojen ke Smlouvě o založení Evropského společenství.);
• b) finanční pohledávky u MMF doložené úvěry v rámci Všeobecných dohod o výpůjčkách nebo podle zvláštních smluv se členy o vypůjčování;

závazky k MMF doložené úvěry v rámci zdrojů na strukturální změny a v rámci Investičního fondu.

Kategorie AF.4 nezahrnuje:

• a) ostatní pohledávky a závazky (AF.7), včetně obchodních úvěrů a záloh (AF.71);
• b) finanční aktiva nebo závazky vyplývající z vlastnictví nemovitých aktiv, takových jako pozemky a budovy, u nerezidentů. Klasifikují se v podpoložce jiný vlastní kapitál (AF.513) (viz odst. 5.95 písm. f)).

Úvěry mohou být finančním aktivem nebo závazkem všech sektorů a zbytku světa. V systému však měnové finanční instituce obvykle nemají v závazcích krátkodobé úvěry.

Subkategorie krátkodobých a dlouhodobých úvěrů se v systému na další podpoložky nerozděluje. Nicméně pro potřeby analýzy může být užitečné rozdělovat zejména dlouhodobé úvěry na spotřebitelský úvěr(Spotřebitelský úvěr jsou úvěry poskytované domácnostem, které se v případě těchto transakcí neposkytují na podnikání nebo odbornou činnost. Hypoteční úvěry na financování výstavby nebo nákup domu (mezi ostatními překlenovacími úvěry) se nezahrnují. Záměrem je, aby se spotřebitelský úvěr vztahoval výlučně na úvěry, které se používají na nákup výrobků nebo služeb, které domácnosti spotřebují individuálně. Praxe jednotlivých států může vyžadovat poněkud odlišnou definici.), hypoteční úvěry(Hypoteční úvěry jsou dlouhodobé úvěry jištěné zastavením obydlí, které vypůjčovatel užívá pro vlastní bydlení. Praxe jednotlivých států může vyžadovat poněkud odlišnou definici.) a ostatní úvěry.

Kategorie akcie a jiný vlastní kapitál (F.5) se skládá ze všech transakcí s akciemi, tj. s finančními aktivy, která představují vlastnická práva na společnosti a kvazispolečnosti. Tato finanční aktiva dávají obecně držitelům právo na podíl ze zisku společností nebo kvazispolečností a v případě likvidace těchto subjektů na podíl z jejich čistých aktiv(Čistá aktiva se v případě likvidace podniku definují jako suma podnikových aktiv snížená o všechny závazky podniku, jiné než závazky k samotným vlastníkům, pokud jde o jejich investovaný kapitál.).

Akcie nabízené na prodej, ale při emisi nenakoupené, se v systému nezaznamenávají. Akcie a ostatní podíly se umoří v případě, když jsou nakoupeny emitující společností nebo když se vymění za čistá aktiva společnosti při její likvidaci.

Kategorie F.5 se dělí na dvě subkategorie finančních transakcí:

• a) akcie a jiný vlastní kapitál jiné než akcie investičních fondů (IF) (F.51);
• b) akcie investičních fondů (F.52).

V případě potřeby je možné subkategorii F.51 rozdělit do tří podpoložek finančních transakcí:

• a) kótované akcie jiné než akcie investičních fondů (F.511);
• b) nekótované akcie jiné než akcie investičních fondů (F.512);
• c) jiný vlastní kapitál (F.513).

Podpoložky AF.511 a AF.512 obsahují:

• a) kmenové akcie vydané akciovými společnostmi: jsou to cenné papíry, které dávají jejich držitelům statut společných vlastníků a právo jak na podíl z celkového rozdělovaného zisku, tak i na podíl z čistých aktiv v případě likvidace;
• b) umořené akcie v akciových společnostech: jsou to akcie, jejichž kapitál byl splacen, ale které jsou zadrženy u držitelů, kteří jsou dále spoluvlastníky a mají právo na podíl ze zisku, po odečtení vyplacených dividend připadajících na zbývající zapsaný kapitál a také na podíl z každého přebytku, který může zůstat při likvidaci, tj. z čistých aktiv po odečtení zůstatku zapsaného kapitálu;
• c) dividendové akcie vydané akciovými společnostmi: jsou to cenné papíry:
  • 1. které, v závislosti na zemi a okolnostech, za kterých byly vytvořeny, se nazývají různými jmény, takovými jako zakladatelské akcie, ziskové akcie, dividendové akcie, apod., které však nejsou součástí zapsaného kapitálu;
  • 2. které nedávají svým držitelům, přesně řečeno, statut spoluvlastníka (právo na podíl ze splaceného zapsaného kapitálu, právo na výtěžek z tohoto kapitálu, hlasovací právo na zasedání akcionářů, apod.);
  • 3. které dávají jejich držitelům právo na část jakéhokoliv zisku, který zbývá po odečtení vyplacených dividend ze zapsaného kapitálu a na část jakéhokoliv přebytku, který zůstane po likvidaci;
• d) prioritní (preferenční) akcie nebo akcie, které zajišťují účast na rozdělení zůstatkové hodnoty při zrušení společnosti. Tyto akcie mohou být kótované nebo nekótované na uznané burze.

Podpoložky AF.511 a AF.512 neobsahují:

• a) akcie nabízené na prodej, ale při emisi neuplatněné. Tyto akcie se v systému nezaznamenávají;
• b) dluhopisy a zapůjčený kapitál přeměnitelné na akcie. V účtech se uvádějí v subkategorii AF.33, dokud se nepřemění na akcie (viz odst. 5.62 písm. l));
• c) podíly společníků s neomezeným ručením (společnost s neomezeným ručením) v registrovaném společenství. Zahrnuje se do položky AF.513;
• d) vládní investice do kapitálu mezinárodních organizací, které jsou právně založené jako společnosti s akciovým kapitálem. Zahrnuje se do položky AF.513 (viz odst. 5.95 písm c)).

Podpoložky F.511 a F.512 neobsahují emise prémiových akcií, tj. nové akcie poukazované akcionářům v proporci k jejich držbě. Taková emise, která nemění ani závazky společnosti vůči akcionářům ani podíl aktiv, který každý akcionář společnosti drží, nevytváří finanční transakci a není v systému zaznamenávána (viz odstavec 6.56). To platí i pro emise dělených akcií.

Podpoložka AF.513 zahrnuje:

• a) všechny formy jiných účastí ve společnostech, které nejsou akciové:
  • 1. akcie v registrovaných společenstvích upsané společníky s neomezeným učením;
  • 2. akcie ve společnostech s omezeným ručením, jejichž vlastníci jsou společníky a ne akcionáři;
  • 3. kapitál investovaný do řádných společenství s neomezeným ručením nebo do společenství s omezeným ručením uznaných za nezávislé právnické osoby;
  • 4. kapitál investovaný do družstevních společností uznaných za nezávislé právnické osoby;
• b) vládní investice do kapitálu veřejných podniků, jejichž kapitál se nerozděluje na akcie a které se podle zvláštních zákonů považují za nezávislé právnické osoby (viz odst. 2.16 písm. c));
• c) vládní investice do kapitálu mezinárodních a nadnárodních organizací, s jedinou výjimkou MMF, i když jsou založeny jako společnosti s akciovým kapitálem (např. Evropská investiční banka);
• d) finanční zdroje EMI vytvořené z příspěvků centrálních bank jednotlivých států(Ustanovení čl. 16 odst. 2 Protokolu o statutu Evropského měnového institutu (EMI), který je přiložen ke Smlouvě o založení Evropského společenství.);
• e) kapitál investovaný do finančních a nefinančních kvazispolečností (viz odst. 2.13 písm. f)). Částka takových investic odpovídá novým investicím (v penězích nebo naturálních), které jsou snížené o jakékoliv výběry kapitálu (viz odstavec 4.61);
• f) finanční aktiva, která mají nerezidentské jednotky u fiktivních rezidentských jednotek (viz odstavec 2.15) a naopak.

Subkategorie AF.52 představuje majetkové akcie vydávané finančními institucemi, které se podle zemí nazývají podílové fondy, investiční fondy, investiční společnosti a jiné s kolektivním programem investování, např. podniky pro kolektivní investování do převoditelných cenných papírů, buď zcela otevřené, částečně otevřené nebo uzavřené. Tyto akcie mohou být kótované nebo nekótované. V případě, že jsou nekótované, jsou obvykle splatné na požádání v hodnotě odpovídající jejich podílu na vlastním kapitálu těchto finančních institucí. Tento vlastní kapitál se obvykle přeceňuje pravidelně na základě tržních cen jeho různých složek.

Kategorie AF.6 zahrnuje:

• a) čistý podíl domácností na rezervách životního pojištění;
• b) čistý podíl domácností na rezervách penzijních fondů;
• c) předplacené pojistné;
• d) rezervy na nevyrovnané nároky.

Pojistné technické rezervy jsou finanční aktiva:

• a) pojištěnců — pokud jde o čistý podíl domácností na rezervách životního pojištění a na rezervách penzijních fondů;
• b) obmyšlených — pokud jde o rezervy na nevyrovnané nároky.

Pojistné technické rezervy jsou závazky:

• a) pojišťoven pro životní nebo neživotní pojištění a autonomních penzijních fondů zahrnutých do subsektoru pojišťoven a penzijních fondů (S.125);
• b) neautonomních penzijních fondů zahrnutých v sektorech institucionálních jednotek, které je založily.

Rezervní nebo podobné fondy, které založili zaměstnavatelé s cílem poskytovat zaměstnancům důchodové dávky (neautonomní penzijní fondy), se zahrnují do kategorie AF.6 pouze v případě, že se vypočítávají podle obdobného pojistného kriteria, které se užívá v pojišťovnách a autonomních penzijních fondech. Jinak tyto rezervy jsou kryty akciemi nebo jinými podíly vydanými institucionální mi jednotkami, které tyto rezervy založily.

Kategorie AF.6 nezahrnuje rezervy vytvořené institucionálními jednotkami, které se zahrnují do subsektoru fondů sociálního zabezpečení (S.1314). Tyto rezervy nejsou v systému závazkem subsektoru fondů sociálního zabezpečení.

Kategorie F.6 se rozděluje na dvě subkategorie finančních transakcí:

• a) čistý podíl domácností na rezervách životního pojištění a na rezervách penzijních fondů (F.61);
• b) předplacené pojistné a rezervy na nevyrovnané nároky (F.62).

Subkategorie F.61 se dělí na dvě podpoložky finančních transakcí:

• a) čistý podíl domácností na rezervách životního pojištění (F.611);
• b) čistý podíl domácností na rezervách penzijních fondů (F.612).

Podpoložka AF.611 zahrnuje rezervy životního pojištění, rezervy na prémie a slevy a technické rezervy k pojistkám životního pojištění, kde investiční rizika nesou pojištěnci, jak je uvedeno v článcích 27, 29 a 31 směrnice Rady 91/674/EHS ze dne 19. prosince 1991 o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách pojišťoven.

Transakce s čistým podílem domácností na rezervách životního pojištění spočívají v přírůstcích snížených o úbytky, které se mají odlišovat od fiktivního zisku nebo ztráty z držby z kapitálu investovaného pojišťovnami (viz odstavec 6.57).

Přírůstky obsahují:

• a) očištěné skutečné výnosové pojistné v běžném účetním období;
• b) plus dodatkové pojistné odpovídající důchodu z investování rezerv, které se připisuje domácnostem pojištěnců;
• c) minus poplatky za služby životního pojištění.

Úbytky obsahují:

• a) částky splatné držitelům pojistek smíšeného životního pojištění a podobných pojistek v době jejich splatnosti a částky splatné obmyšleným v případě úmrtí pojištěné osoby;
• b) plus splatné platby z pojistek, které jsou ukončeny před dobou splatnosti.

Rezervy životního pojištění jsou finanční aktiva rezidentských a nerezidentských domácností a závazky rezidentských a nerezidentských pojišťoven.

V případě skupinového pojištění, uzavřeného např. společností ve prospěch jejích zaměstnanců, se považují za věřitele zaměstnanci, protože se posuzují jako skuteční držitelé pojistek, a ne zaměstnavatelé.

Transakce s čistým podílem domácností na rezervách penzijních fondů se skládají z přírůstků snížených o úbytky, které se mají odlišovat od fiktivních zisků nebo ztrát z držby kapitálu investovaného penzijními fondy (viz odstavec 6.57).

Přírůstky obsahují:

• a) skutečné příspěvky do penzijních fondů placené zaměstnanci, zaměstnavateli, osobami samostatně výdělečně činnými nebo jinými institucionálními jednotkami v zájmu jednotlivců nebo domácností, s nároky na kapitál získaný během běžného účetního období;
• b) plus doplňkové příspěvky, které odpovídají důchodu získanému z investování rezerv penzijních fondů a které se přisuzují účastnickým domácnostem;
• c) minus poplatky za služby spravovaných fondů během období.

Úbytky obsahují:

• a) sociální dávky, které se rovnají splatným částkám pro osoby, které odešly do důchodu nebo jejich rodinným příslušníkům, ve formě pravidelných plateb nebo jiných dávek;
• b) plus sociální dávky, které obsahují všechny paušální částky pro osoby, když odcházejí do důchodu.

Transakce s čistým podílem domácností na rezervách penzijních fondů nezahrnují prostředky převedené z neautonomních na autonomní penzijní fondy, které se zahrnují do subsektoru pojišťoven a penzijních fondů (S.125) jako výsledek přeměny jednoho fondu na jiný. Tato skutečnost se má zaznamenat v kategorii změn sektorového zatřídění a struktury (K.12.1) v účtu ostatních změn objemu aktiv (viz odstavec 6.30).

Rezervy penzijních fondů jsou finančním aktivem rezidentských a nerezidentských domácností, ale nejsou finančním aktivem institucionálních jednotek, které je spravují.

Předplacené pojistné vyplývá ze skutečnosti, že pojistné je obecně splatné na počátku pojistného období, které se zpravidla neshoduje s účetním obdobím. Proto koncem účetního období, když se sestavuje rozvaha, jsou části pojistného splatného během účetního období určeny na krytí rizik období následujícího. Předplacené pojistné je stanoveno na základě vztahu rizik, jichž se týká, ve vztahu době, která zbývá do konce platnosti smlouvy.

Předplacené pojistné mezi pojištěnci a pojišťovnami, zaznamenané na finančním účtu, obsahuje ty části pojistného, které jsou splatné v běžném účetním období a které jsou určeny na úhradu rizik zbývajících na následující období.

Předplacené pojistné je finančním aktivem pojištěnců. Jestliže se toto předplatné týká životního pojištění, jsou držitelé pojistek rezidentskými nebo nerezidentskými domácnostmi. Jestliže se týká neživotního pojištění, držitelé pojistek mohou patřit ke všem sektorům národního hospodářství nebo k zbytku světa.

Rezervy pojišťoven na nevyrovnané nároky jsou určeny na úhradu předpokládaných částek za nároky, které ještě nejsou vypořádány, protože jsou např. sporné. U oprávněných nároků, které jsou pojišťovnami uznány, se předpokládá, že jsou splatné, když dojde k pří hodě, která nárok vyvolává, nicméně trvá dlouho, než se vyrovnají sporné nároky.

Rezervy na nevyrovnané nároky jsou finančním aktivem příjemců pojistných náhrad, kteří mohou patřit ke kterémukoliv sektoru národního hospodářství nebo ke zbytku světa.

Subkategorie AF.62 zahrnuje rezervy pro případy pojistného, které se ještě nestalo výnosem, jiné technické rezervy, rezervy na nevyrovnané nároky a vyrovnávací rezervy, jak jsou určeny v článcích 25, 26, 28 a 30 směrnice Rady 91/674/EHS ze dne 19. prosince 1991 o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách pojišťoven.

Kategorie (F.7) zahrnuje transakce s finančními pohledávkami, které vyplývají z dřívější nebo pozdější platby za transakce s výrobky nebo službami, za rozdělovací transakce nebo za sekundární obchod s finančními aktivy. Obsahují souvztažné transakce v případě, že platby, které jsou splatné, nejsou ještě zaplaceny. V této položce jsou také obsaženy dluhy, které vznikají během doby z narůstajícího důchodu a dále nedoplatky.

Kategorie F.7 nezahrnuje:

• a) statistické diskrepance jiné než časový nesoulad mezi transakcemi s výrobky a službami, rozdělovacími transakcemi nebo finančními transakcemi a odpovídajícími platbami;
• b) položky, pro jejichž zatřídění nejsou dostatečné informace. Zatřídění by se mělo zakládat na jakékoliv dostupné informaci;
• c) položky, o jejichž charakteru není nic známo;
• d) různorodou položku platební bilance popsanou jako čisté chyby a opomenutí;
• e) dřívější nebo zpožděné platby (včetně nedoplatků) v případě tvorby finančních aktiv nebo umoření závazků jiných než těch, které se zahrnují do položky F.7. Ty se nadále zahrnují do původní kategorie.

Kategorie F.7 se dělí na dvě finanční transakce:

• a) obchodní úvěry a zálohy (F.71);
• b) ostatní pohledávky a závazky jiné než obchodní úvěry a zálohy (F.79).

Subkategorie AF.71 zahrnuje:

• a) finanční pohledávky, které se vztahují k dodávkám výrobků nebo služeb v případě, že se platba neuskutečnila;
• b) obchodní úvěr akceptovaný faktoringovou společností, kromě takového, který se považuje za úvěr;
• c) v čase narůstající nájemné z budov;
• d) nedoplatky týkající se platby za výrobky a služby, jestliže není doloženo, že jde o úvěr.

Subkategorie AF.71 nezahrnuje úvěry na financování obchodního úvěru. Ty se klasifikují v kategorii AF.4 (viz odst. 5.81 písm. h)).

Obchodní úvěry a zálohy mohou být finančním aktivem nebo závazkem všech sektorů a zbytku světa.

Subkategorie AF.79 zahrnuje finanční pohledávky vzniklé vlivem časového nesouladu mezi nárokem vznikajícím z transakcí a provedenými platbami za ně, pokud jde např. o:

• a) daně;
• b) sociální příspěvky;
• c) mzdy a platy;
• d) pachtovné;
• e) dividendy;
• f) úroky;
• g) transakce s finančními aktivy na vedlejším trhu.

Částky daní a sociálních příspěvků splatné vládním institucím, které se mají zahrnout do AF.79, by neměly obsahovat tu část těchto daní a sociálních příspěvků, jejíž vybrání je nepravděpodobné a která tudíž představuje nárok vládních institucí, jenž nemá žádnou reálnou hodnotu.

Souvztažnou finanční transakci k narůstajícím úrokům z finančních aktiv (viz odstavec 5.17) je vhodnější zaznamenat jako reinvestované úroky do odpovídajícího finančního aktiva. Záznam úroků však bude muset odpovídat praxi jednotlivých států. Jestliže se nárůst úroků neuvede jako reinvestovaný ve finančním aktivu, měl by se zaznamenat v subkategorii F.79.

K datu splatnosti úroků se provedou záznamy o dvou finančních transakcích (viz odstavec 5.17): za prvé při platbě, transakce s finančním aktivem užívaným pro platbu nebo, při nezaplacení, přírůstek úrokových nedoplatků má být zaznamenán v subkategorii F.79; za druhé souvztažná finanční transakce, kterou se snižuje čistá finanční pohledávka věřitele vůči dlužníkovi.

Transakce s finančními aktivy a závazky, které představují přímou zahraniční investici, se mají zaznamenávat v rámci odpovídajících kategorií finančních transakcí, tj. úvěry (F.4), akcie a jiný vlastní kapitál (F.5) a ostatní pohledávky a závazky (F.7). Částky přímé zahraniční investice, zahrnuté do každé z těchto kategorií, by se však také měly zaznamenávat odděleně, jako poznámková položka.

Finanční transakce se zaznamenají v hodnotě transakce, tj. hodnotě vyjádřené v národní měně, ve které se odpovídající aktiva nebo závazky vytvářejí, likvidují, směňují nebo přebírají mezi institucionálními jednotkami nebo mezi nimi a zbytkem světa, pouze na základě obchodních úvah.

Finanční transakce a její souvztažné finanční nebo nefinanční transakce se zaznamenají ve stejné transakční hodnotě. Mohou se přepokládat tři možnosti:

• a) finanční transakce je transakce s platebními prostředky v národní měně (viz odstavce 5.04 a 5.23): Hodnota transakce se rovná částce platebních prostředků, které se směnily;
• b) finanční transakce je transakce s platebními prostředky v cizí měně (viz odstavce 5.04 a 5.23), ale souvztažná transakce není transakce s platebními prostředky v národní měně: hodnota transakce se rovná částce směňovaných platebních prostředků přepočtených na národní měnu pomocí tržního kurzu, který převládá v době, ve které se platba uskutečňuje;
• c) finanční transakce ani její souvztažná transakce nejsou transakcemi s platebními prostředky (viz odstavec 5.04): hodnota transakce je určena běžnou tržní hodnotou odpovídajícího finančního aktiva nebo závazku.

Hodnota transakce se týká určité finanční transakce a její souvztažné transakce. V pojetí hodnoty transakce se má jasně vyjádřit odlišnost od hodnoty transakce založené na kótované ceně na trhu, na správné tržní ceně nebo na jakékoliv ceně, která je použita, aby vyjádřila všeobecnost cen za třídu podobných nebo dokonce identických finančních aktiv nebo závazků. Avšak v případech, kde souvztažná transakce k finanční transakci je např. transfer a finanční transakce se proto provádí z jiných než čistě komerčních pohnutek, je hodnota transakce určena běžnou tržní hodnotou příslušných finančních aktiv nebo závazků.

Hodnota (finanční) transakce neobsahuje platby za služby, poplatky, provize a podobné platby za služby poskytované při provádění transakcí; ty se mají zaznamenat jako platby za služby. Daně z finančních transakcí se také vylučují a považují se za daně ze služeb v rámci daní z produktů. V případě, že se finanční transakce týká nové emise závazků, hodnota transakce se rovná částce přijatého závazku s vyloučením jakéhokoliv předem placeného úroku. Obdobně v případě, že se závazek umoří, musí hodnota transakce jak u věřitele, tak i u dlužníka odpovídat snížení závazku.

• a) v případě, že emitent prodává cenné papíry prostřednictvím upisovatelů cenných papírů nebo jiných zprostředkovatelů a ty se pak prodají konečným investorům za vyšší cenu, mají se finanční aktiva a závazky zaznamenat v hodnotě, kterou zaplatí investoři. Rozdíly mezi částkami, které zaplatí investoři a obdrží vydavatelé, by se měly pojímat jako platba za službu, kterou platí vydavatelé zprostředkovatelům;
• b) emise cenných papírů se uvádějí v emisní hodnotě. Jestliže jsou cenné papíry vydány na diskont nebo na prémii, v účtech se jako skutečná emisní hodnota zaznamená výnos emitenta v době prodeje, a ne jmenovitá hodnota. Rozdíl mezi emisní hodnotou a umořovací hodnotou se považuje za úrok, který narůstá po dobu platnosti cenného papíru;
• c) hluboce diskontované dluhopisy a dluhopisy s nulovým kupónem by se měly považovat za cenné papíry vydané na diskont. Úrok se po dobu platnosti tohoto dluhového cenného papíru akumuluje a předpokládá se, že je do takového dluhopisu zpětně investován (viz odstavec 4.46);
• d) v případě, že jsou vydány dlouhodobé cenné papíry na diskont, který není významný, rozdíl mezi emisní a umořovací hodnotou může být imputován k datu vydání;
• e) v případě cenných papírů, kde hodnota jistiny je vázána na cenový index, cenový index komodity nebo devizového kurzu, uvede se emisní cena cenného papíru jako jistina a indexovaná platba, která se platí periodicky nebo v době splatnosti, se považuje za úrok, který se po dobu platnosti cenného papíru akumuluje; souvztažná položka se uvede jako reinvestice do cenných papírů, jiných než akcie na finančním účtu;
• f) investice do cenných papírů, které jsou v oběhu na vedlejším trhu, se uvede v burzovní kótaci nebo v tržní ceně;
• g) cenné papíry, které dosáhly dobu splatnosti, se uvedou v umořovací hodnotě, která obsahuje umořovací prémie, ale po vyloučení plateb ze slosování a prémií souvisejících se spořením, které se zaznamenají jako úrok;
• h) přeměna dluhopisů na akcie by se měla považovat za prodej dluhopisů a za nákup akcií (viz odst. 5.62 písm. l)). Hodnota transakce se má odvodit z tržní hodnoty prodaných dluhopisů a zisk nebo ztráta z držby akcií, které jsou možná zahrnuty, se mají zaznamenat na účtu přecenění (viz odstavec 6.54).

• a) sekundární obchod s opcemi a prodej opcí před dodáním vede k finančním transakcím. Jestliže opce dospěje k dodání, může se využít nebo nevyužít. V případě, že opce je uplatněna, může se platba od upisovatele opce k držiteli opce rovnat rozdílu mezi převládající tržní cenou základního aktiva a dohodnutou cenou nebo případně se může pořízení nebo prodej základního finančního, či nefinančního aktiva zaznamenat v převládající tržní ceně a souvztažná platba mezi držitelem a poskytovatelem opce rovnat dohodnuté ceně. Rozdíl mezi převládající tržní cenou základního aktiva a dohodnutou cenou se v obou případech rovná likvidační hodnotě opce, tj. ceně opce při dodání. V případech, že opce není uplatněna, žádná transakce nenastává. Upisovatel opce však vytváří zisk z držby a držitel opce vytváří ztrátu z držby, které mají být zaznamenány na účtu přecenění;
• b) finanční deriváty jiné než opce zahrnují obvykle smlouvy, ve kterých dvě strany souhlasí s výměnou určených aktiv, ať reálných nebo finančních, v některém budoucím konkrétním termínu nebo termínech. Transakce, které se mají zaznamenat u takových finančních derivátů, zahrnují ve smlouvě jakékoliv obchodování, jakož i čistou hodnotu provedeného vyrovnání. Může být také potřebné zaznamenat transakce spojené s uzavřením smlouvy o derivátech. V mnoha případech však dvě strany uzavřou derivátovou smlouvu, aniž se platba od jedné strany k druhé uskuteční; v takových případech je hodnota transakce ustavující smlouvu nulová a na finančním účtu se ve skutečnosti žádný záznam nevyžaduje;
• c) jakákoliv výslovná provize vyplacená makléřům nebo jiným zprostředkovatelům nebo od nich přijatá za zorganizování opcí, termínovaných obchodů (futures), swapů, a jiných derivátových smluv se v příslušných účtech posuzuje jako platba za službu. Předpokládá se, že účastníci swapu si navzájem neposkytují službu, avšak jakákoliv platba třetí straně za zorganizování swapu by se měla pojímat jako platba za službu. Když se v rámci swapové smlouvy vyměňují základní částky, musí odpovídají toky být zaznamenány jako transakce s výchozím nástrojem; toky ostatních plateb (s výjimkou provizí) se mají zaznamenat pod položkou finanční deriváty (F.34). Zatímco u prémie vyplacené prodejci opce se může předpokládat, že obsahuje poplatek za službu, v praxi není obvykle možné prvek služby odlišit. Proto se celková cena zaznamená jako pořízení finančního aktiva u kupujícího a jako přijetí závazku u prodejce;
• d) pokud se swapové smlouvy týkají výměny jistiny, jako například u měnových swapů, má se zaznamenat počáteční výměna jako transakce se směňovaným základním nástrojem, a ne jako transakce s finančními deriváty (F.34). V případech, kdy smlouvy nezahrnují výměnu jistiny, při vzniku swapu se nezaznamená žádná transakce. V obou případech je implicitně v daném okamžiku vytvořen finanční derivát s počáteční nulovou hodnotou. Následně bude hodnota derivátu rovna:
  • 1. za částky jistiny běžné tržní hodnotě rozdílu mezi očekávanou budoucí tržní hodnotou částek, které se mají znovu vyměnit a částkami jistiny stanovenými ve smlouvě.
  • 2. za jiné platby běžné tržní hodnotě budoucích toků stanovených ve smlouvě.

  Změny v hodnotě derivátu během doby se mají zaznamenat na účtu přecenění.

  Následná zpětná výměna jistiny se bude řídit podle termínů a podmínek swapové smlouvy a může z ní vyplývat, že se finanční aktiva vymění v ceně odlišné od převládající tržní ceny takových aktiv. Souvztažná platba mezi stranami swapové smlouvy bude platba určená ve smlouvě. Rozdíl mezi tržní a smluvní cenou se pak rovná likvidační hodnotě aktiva nebo závazku, jak se uplatňuje v době splatnosti a má se zaznamenat jako transakce s finančními deriváty (F.34). Naopak ostatní toky v rámci swapového uspořádání se zaznamenají jako transakce s finančními deriváty za skutečně vyměněné částky. Všechny transakce s finančními deriváty musí odpovídat celkovému zisku nebo ztrátě z přecenění během trvání swapové smlouvy. Tento přístup je analogický přístupu k opcím, které dospívají k dodání (viz písmeno a)).

  Za institucionální jednotku se swapová dohoda nebo dohoda o budoucích úrokových sazbách (forward rate agreement) zaznamená pod položkou finančních derivátů na straně aktiv, kde má hodnotu čistých aktiv kladnou, přičemž kladné čisté platby tuto hodnotu zvyšují (a obráceně). Pokud má swap hodnotu čistého závazku, zaznamená se na straně závazků, přičemž tuto hodnotu zvyšují záporné čisté platby (a obráceně).

Změny v hodnotě derivátu během doby se mají zaznamenat na účtu přecenění.

Následná zpětná výměna jistiny se bude řídit podle termínů a podmínek swapové smlouvy a může z ní vyplývat, že se finanční aktiva vymění v ceně odlišné od převládající tržní ceny takových aktiv. Souvztažná platba mezi stranami swapové smlouvy bude platba určená ve smlouvě. Rozdíl mezi tržní a smluvní cenou se pak rovná likvidační hodnotě aktiva nebo závazku, jak se uplatňuje v době splatnosti a má se zaznamenat jako transakce s finančními deriváty (F.34). Tato závěrečná derivátová transakce a jakýkoliv závěrečný čistý úrokový tok musí odpovídat celkovému zisku nebo ztrátě z přecenění během trvání swapové smlouvy. Tento přístup je analogický přístupu k opcím, které dospívají k dodání (viz písmeno a) výše).

• a) nové akcie se zaznamenají v emisní hodnotě, která obvykle odpovídá fiktivní hodnotě a emisní prémii;
• b) transakce s akciemi v oběhu se mají zaznamenávat v jejich transakční hodnotě. Když tato hodnota není známa, je možné ji přibližně odhadnout podle burzovní kótace nebo podle tržní ceny kótovaných akcií a podle zaknihované hodnoty za nekótované akcie;
• c) zatímní dividendové akcie se ocení v ceně navržené emitentem akcií;
• d) emise prémiových akcií není v systému zaznamenána (viz odstavec 5.93). Avšak v případě, že emise prémiových akcií se týká změny v celkové tržní hodnotě akcií společnosti, tyto změny se mají zaznamenat na účtu přecenění (viz odst.. 6.56);
• e) transakční hodnota jiného vlastního kapitálu (F.513) je částka kapitálu převáděného vlastníky do jejich společnosti nebo kvazispolečnosti. V některých případech je možné převádět prostředky převzetím závazků společnosti nebo kvazispolečnosti.

• a) transakce s akciemi investičních fondů zahrnuje hodnotu čistých příspěvků do fondu;
• b) důchod z vlastnictví přijímaný investičními fondy, očištěný o část nákladů na řízení a určený akcionářům, i když není rozdělený, má souvztažný zápis na finančním účtu v rámci akcií investičních fondů a společností. Výsledkem je, že důchod z vlastnictví je reinvestován.

Finanční transakce a její souvztažné transakce se mají zaznamenávat ve stejném časovém okamžiku.

Když k finanční transakci je souvztažná transakce nefinanční, zaznamenají se obě v době, ve které dochází k nefinanční transakci. Např. když prodej výrobků nebo služeb způsobí vznik obchodního úvěru, má být tato finanční transakce zaznamenána v době, ke které se provádí zápis na odpovídajícím nefinančním účtu.

Když k finanční transakci je souvztažná transakce finanční, lze předpokládat tři možnosti:

• a) obě finanční transakce jsou transakce s platebními prostředky (viz odstavec 5.04): zaznamenají se v době, ve které se uskutečňuje první platba;
• b) pouze jedna ze dvou finančních transakcí je transakce s platebními prostředky (viz odstavec 5.04): zaznamenají se v době, ve které se platba uskutečňuje;
• c) ani jedna ze dvou finančních transakcí není transakcí s platebními prostředky (viz odstavec 5.04): zaznamenají se v době, ve které dochází k první finanční transakci.

V případech, kdy základní statistika o finančních transakcích není dostupná, je možné finanční transakci vypočítat na základě změn ve finanční rozvaze, tj. ze změn v rozsahu finančních aktiv a zůstatku závazků mezi konečnou a počáteční rozvahou. Rozdíl mezi částkou finančních transakcí a změnami ve finanční rozvaze se skládá z položek na účtu přecenění a na účtu ostatních změn objemu aktiv.

V příloze je vysvětlen způsob, který dovoluje zobrazit míru peněz v rozvahách a na finančních účtech.

Používaná definice míry peněz se mezi zeměmi a v čase liší. Mimo to tyto definice nejsou nezbytně založeny na klasifikaci finančních aktiv a sektorů, jak jsou definovány v systému. Proto míry peněz nejsou v systému definovány.

Při zapojení míry peněz do rozvah a finančních účtů se objevují následující problémy. Za prvé se míry peněz mohou skládat z prvků, které neodpovídají třídám, tj. kategoriím, subkategoriím a podpoložkám ve finančních aktivech a závazcích, jak se definují v systému. Například míra peněz může zahrnovat pouze podtřídu kategorie oběživa a vkladů (AF.2). Podtřídu je možné definovat se zřetelem k době splatnosti nebo se zřetelem k institucionálním jednotkám, které oběživo a vklady drží nebo je emitují. Za druhé míry peněz mohou týkat sektorů, které vytvářejí peníze nebo jsou jejich držiteli nebo jsou peněžně neutrální, a které nemohou být sestaveny z těch sektorů a subsektorů, jak jsou definovány v systému účtů. Za třetí zdroje dat, které se používají pro sestavení peněžních agregátů, se mohou v praxi odlišovat od zdrojů používaných pro sestavení rozvah a finančních účtů jednotlivých sektorů a zbytku světa.

Aby bylo možné stanovit míru peněz MX v rozvahách a ve finančních účtech, může být nezbytné rozdělit každou třídu i v systému definovaných finančních aktiv a závazků do dvou podtříd:

V praxi některé třídy finančních aktiv (závazků) nepřispívají dokonce ani k míře peněz v širším pojetí, např. měnové zlato a ZPČ (AF.1) nebo pojistné technické rezervy (AF.6). Proto MX₁ a MX₆ by měly být nula, tj. rozdělení AF.1 na MX₁ a MX-₁ nebo AF.6 na MX₆ a MX-₆ není nezbytné.

Míra peněz MX se rovná souhrnu všech podtříd finančních aktiv MX_i sektorů jako držitelů peněz a MX se rovná souhrnu všech podtříd závazků MX_i sektorů, které vytvářejí peníze.

Hlavní výhodou této metody je její pružnost. V případě, že se definice míry peněz změní, musí se přizpůsobit pouze rozdělení některých tříd finančních aktiv a závazků do MX_i a MX-_i.

Míra peněz v rozvahách nebo na finančních účtech

Ostatní toky zahrnují spotřebu fixního kapitálu (K.1), čisté pořízení (pořízení mínus úbytky) nefinančních nevyráběných aktiv (K.2) a ostatní změny aktiv (K.3 až K.12).

Ostatní změny aktiv se skládají z různých druhů změn aktiv, závazků a čistého jmění, které nejsou výsledkem transakcí zachycovaných na kapitálovém nebo na finančním účtu.. Zahrnují ostatní změny objemu (K.3 až K.10 a K.12) a také zisky nebo ztráty z držby (K.11).

Spotřeba fixního kapitálu se musí počítat za všechna dlouhodobá aktiva (kromě zvířat), jak hmotných, tak dlouhodobých nehmotných aktiv, jako jsou náklady na průzkum nerostných ložisek a programové vybavení, velká zhodnocení nevyráběných aktiv a náklady na převody vlastnictví spojené s nevyráběnými aktivy.

Spotřeba fixního kapitálu (která by se měla odlišovat od odpisů prováděných pro daňové účely nebo odpisů uváděných v podnikovém účetnictví) by se měla odhadovat na základě stavů dlouhodobých aktiv a pravděpodobné průměrné ekonomické životnosti jednotlivých kategorií těchto výrobků. Kdykoliv chybí přímé informace o stavu dlouhodobých aktiv, doporučuje se pro výpočet stavu dlouhodobých aktiv metoda průběžné inventarizace (PIM). Stav dlouhodobých aktiv by měl být oceněn v kupních cenách běžného období.

Pojistitelné ztráty dlouhodobých aktiv, jež jsou výsledkem náhodných škod, se berou v úvahu při výpočtu průměrné životnosti příslušného výrobku. Za ekonomiku jako celek se předpokládá, že skutečné normální náhodné škody v daném účetním období jsou rovny nebo blízké jejich průměrnému výskytu. Avšak pro jednotlivé jednotky a skupiny jednotek mohou být skutečně normální škody odlišné od průměrně náhodných. V tomto případě se všechny odchylky v daném sektoru zachycují jako ostatní změny objemu dlouhodobých aktiv.

Spotřeba fixního kapitálu se počítá lineárně, takže hodnota dlouhodobých aktiv se odepisuje konstantní sazbou po celou dobu životnosti výrobků.

Avšak v závislosti na charakteru poklesu účinnosti dlouhodobého aktiva se může požadovat, aby se spotřeba fixního kapitálu počítala metodou geometrického opotřebení.

V soustavě účtů se spotřeba fixního kapitálu zachycuje pod každou vyrovnávací položkou, která je takto uváděna jako hrubá a čistá. Zápis „hrubá“ znamená bez odpočtu spotřeby fixního kapitálu, zatímco zápis „čistá“ znamená po odpočtu spotřeby fixního kapitálu.

Pozemek se definuje jako samotný pozemek, včetně zeminy a země pokryté vodou a včetně přidružené povrchové vody(Viz definice aktiv v příloze 7.1 ke kapitole 7.)Přidružené povrchové vody zahrnují všechno vnitrozemské vodstvo — vodní nádrže, jezera, řeky atd. — na která mohou být uplatněna vlastnická práva.

Do pozemku se nezahrnují tyto položky:

• a) budovy nebo jiné stavby, které jsou postaveny na pozemku nebo jím procházejí (silnice, tunely atd.);
• b) vinohrady, ovocné sady, anebo jiné výsadby stromů a veškeré rostoucí plodiny atd.;
• c) podzemní zdroje;
• d) nepěstované biologické zdroje;
• e) podzemní vodní zdroje.

Položky a) a b) jsou vyrobenými dlouhodobými aktivy, položky c), d) a e) patří mezi hmotná nevyráběná aktiva.

Pořízení a úbytky pozemku se oceňují běžnými tržními cenami, které převažují v době pořízení nebo prodeje pozemku. Transakce s pozemky se oceňují na účtech kupujícího stejnou cenou jako na účtech prodávajícího. Do této hodnoty se nezahrnují náklady na převod vlastnictví pozemku, které se považují za tvorbu hrubého fixního kapitálu.

Pořízení a úbytky ostatních hmotných nevyráběných aktiv zahrnují podzemní zdroje, nepěstované biologické zdroje a vodní zdroje. Podzemní zdroje zahrnují ložiska uhlí, ropy a přírodního plynu a ložiska kovových a nekovových nerostů(Viz definice aktiv v příloze 7.1 ke kapitole 7.).

Pořízení a úbytky ostatních hmotných nevyráběných aktiv se oceňují v tržních cenách, které převažují v době pořízení nebo úbytku. Pořízení ani úbytky nezahrnují s tím spojené náklady na převod vlastnictví. Tyto náklady se zahrnují do tvorby hrubého fixního kapitálu.

Nehmotná nefinanční nevyráběná aktiva se skládají z patentů, nájemních a jiných smluv o převodu, nákupu goodwillu a ostatních nehmotných nevyráběných aktiv. Takové nájemní smlouvy se týkají pozemků, podzemních zdrojů a obytných a nebytových budov(Viz definice aktiv v příloze 7.1 ke kapitole 7.). Jako další příklad je možné uvést smlouvy o převodu se sportovci a autory. Hodnota pořízení nebo prodeje nájemních smluv nebo jiných převoditelných smluv zahrnuje platby původnímu nebo následujícímu nájemci, když je nájemní nebo koncesní smlouva prodá na nebo převedena jiným institucionálním jednotkám. Hodnota pořízení a úbytků nehmotných nevyráběných aktiv neobsahuje náklady spojené s převodem vlastnictví. Náklady na převod vlastnictví jsou složkou tvorby hrubého fixního kapitálu.

Čisté pořízení nefinančních nevyráběných aktiv se zachycuje na kapitálovém účtu sektorů, národního hospodářství celkem a zbytku světa.

Ostatní změny objemu jsou toky s různými funkcemi. Jednou z důležitých funkcí je zachytit určitá aktiva, jak vstupují a opouštějí soustavu v důsledku normálního chodu událostí — např. vstupy a výstupy přirozeně se vyskytujících aktiv. Je to důležité pro zachycení objevení, vyčerpání a zhoršení stavu přírodních aktiv. Druhou funkcí je zachytit dopad mimořádných, nepředvídaných událostí, které ovlivňují ekonomický prospěch, který lze z aktiv odvodit.

Ostatní změny objemu jsou pokryty devíti kategoriemi:

• a) ekonomický vznik nevyráběných aktiv (K.3);
• b) ekonomický vznik vyráběných aktiv (K.4);
• c) přirozený růst nepěstovaných biologických zdrojů (K.5);
• d) ekonomický zánik nevyráběných aktiv (K.6);
• e) ztráty z katastrof (K.7);
• f) konfiskace bez náhrady (K.8);
• h) ostatní změny objemu nefinančních aktiv jinde neuvedené (K.9);
• i) ostatní změny objemu finančních aktiv a závazků jinde neuvedené (K.10);
• j) změny zatřídění a struktury (K.12).

Ekonomický vznik nefinančních nevyráběných aktiv (K.3) představuje přírůstek objemu takového druhu aktiv, který není výsledkem výroby.

Do kategorii tej należy:

• a) hrubé přírůstky úrovně využitelných podzemních zdrojů: prověřené zásoby uhlí, ropy, přírodního plynu, kovových nebo nekovových nerostů, které je ekonomicky únosné těžit. Zahrnuje se sem také přírůstek zásob, jejichž těžba se stává ekonomicky únosnou v důsledku technologického pokroku nebo příslušných cenových relací;
• b) transfery ostatních přírodních aktiv pro ekonomickou činnost: přirozeně se vyskytující předměty, jejichž změněný status je kvalifikuje jako ekonomická aktiva, ekonomická aktiva na něž jsou uplatněna vlastnická práva institucionálními jednotkami a jež mohou přinést jejich vlastníkům ekonomický užitek (např. využití pralesů, přeměna neobdělávané půdy nebo půdy z volné přírody nebo pustiny na půdu, která může být ekonomicky využita, rekultivace půdy);
• c) kvalitativní změny u nevyráběných aktiv v důsledku změn v jejich ekonomickém využití. Změny kvality se považují za změny objemu. Změny kvality, které se zde zachycují, jsou protipoložkou k těm změnám v ekonomickém využití, které jsou zachyceny jako změny v zatřídění (viz odstavec 6.32) — např. ze zemědělské půdy na zastavěný pozemek;
• d) vznik nehmotných nevyráběných aktiv. Nehmotná nefinanční nevyráběná aktiva vznikají udělením patentu nebo zápisem smlouvy o převodu. Obdobně, když jsou podniky prodány za ceny, které jsou vyšší než jejich vlastní kapitál (viz odstavec 7.05), převýšení kupní ceny nad hodnotu vlastních fondů je aktivem „goodwill“. Goodwill, který není doložen prodejem nebo koupí, se nepovažuje za ekonomické aktivum.

Ekonomický vznik vyráběných aktiv (K.4) se vyskytuje v případech, kdy výrobky ještě nejsou zachyceny v rozvahách. Jde o uznání významné nebo zvláštní hodnoty toho, co se považuje za ekonomicky vzniklé a má být zachyceno jako ostatní změny objemu.

Ekonomický vznik vyráběných aktiv zahrnuje:

• a) cennosti, jako jsou např. drahokamy a umělecké předměty, když je poprvé uznána jejich vysoká hodnota nebo umělecký význam předmětu, který ještě nebyl zachycen v rozvahách;
• b) historické památky, když je poprvé stanovován zvláštní archeologický, historický nebo kulturní význam stavby nebo místa, které dosud ještě nebyly zachyceny v rozvahách.

Přirozený růst nepěstovaných biologických zdrojů (K.5) není pod přímou kontrolou, odpovědností a řízením institucionální jednotky, a tudíž se nejedná o výrobu. Přírůstek těchto ekonomických aktiv, jako jsou např. stromy v lesích nebo ryby v ústích řek, musí být zachycen jako ekonomický vznik.

Přirozený růst by měl být zachycen jako přírůstek (K.5); vyčerpání těchto zdrojů by mělo být zachyceno jako ekonomický zánik (K.61). V praxi je však možné zachytit jen čistý přirozený růst, neboť fyzická měření, která jsou patrně jedinou základnou pro zachycení, jsou co do výsledku měřeními netto.

Ekonomický zánik nevyráběných aktiv (K.6) zahrnuje:

• a) vyčerpání přírodních ekonomických aktiv (K.61), které zahrnuje snížení zásob podzemních zdrojů a vyčerpání nepěstovaných biologických zdrojů, které byly zachyceny v rámci aktiv (viz odstavec 6.19);
• b) ostatní ekonomický zánik nevyráběných aktiv (K.62):
  • 1. ostatní snížení hranice využitelnosti nerostných zdrojů (přehodnocení odhadů možné těžby v důsledku změn v technologii nebo cenových poměrů);
  • 2. kvalitativní změna nevyráběných aktiv v důsledku změny možností jejich ekonomického využití;
  • 3. znehodnocení nevyráběných aktiv v důsledku ekonomické činnosti. Zahrnuje znehodnocení půdy, vodních zdrojů a v zásadě i jiných přírodních aktiv;
  • 4. odpis nakoupeného goodwillu, zrušení převoditelných smluv a uplynutí doby ochrany patentů.

Ztráty z katastrof (K.7) zachycené jako ostatní změny objemu aktiv jsou výsledkem rozsáhlých, samostatných a uznaných událostí, při nichž jsou ničeny jakékoliv druhy ekonomických (nefinančních nebo finančních) aktiv.

Takové události zahrnují velká zemětřesení, sopečné výbuchy, přílivové vlny, mimořádně kruté vichřice, sucha a jiné přírodní pohromy; válečné události, nepokoje a ostatní politické události; technologické havárie, jako jsou např. velké úniky jedovatých látek nebo radioaktivních částic do ovzduší.

Zahrnují se sem zejména:

• a) znehodnocení kvality půdy způsobené mimořádnými záplavami anebo větrem;
• b) zničení pěstěných aktiv v důsledku sucha nebo vypuknutím choroby;
• c) zničení budov, zařízení anebo cenností v důsledku lesních požárů nebo zemětřesení;
• d) náhodné zničení peněz nebo cenných papírů v důsledku přírodních katastrof nebo politických událostí.

Konfiskace bez náhrady (K.8) nastávají, když orgány vládních institucí nebo jiné institucionální jednotky převezmou majetek jiných institucionálních jednotek, včetně nerezidentských jednotek, bez úplné náhrady z jiných důvodů, než je nezaplacení daní, pokut nebo podobných poplatků. Nekompenzovaná část takovýchto jednostranných konfiskací není kapitálovým transferem, který se zachycuje na kapitálovém účtu..

V položce ostatní změny objemu nefinančních aktiv jinde neuvedené (K.9) se zachycuje výsledek neočekávaných událostí na ekonomický užitek, který by bylo možné získat z aktiv.

Zahrnuje se sem:

• a) nepředvídatelné zastarání. Spotřeba fixního kapitálu nepokrývá nepředvídané zastarání dlouhodobých aktiv, a částka zahrnutá do objemu spotřeby vyjadřující jejich normálně očekávané zastarání je menší, než je skutečné zastarání. Proto musí být provedeny záznamy ke snížení hodnoty dlouhodobých aktiv, které je výsledkem zavedení zlepšené technologie;
• b) rozdíly mezi objemem škod zahrnutých do spotřeby fixního kapitálu v obvyklé výši škod a skutečnými ztrátami. Spotřeba fixního kapitálu nepokrývá nepředvídatelné škody a objem spotřeby vyjádřený jejich normálně očekávanými škodami může být menší (nebo větší), než jsou skutečné škody. Je proto nutné provést úpravu za nepředvídatelné snížení (nebo zvýšení) hodnoty dlouhodobých aktiv v důsledku těchto událostí;
• c) znehodnocení dlouhodobých aktiv nezapočtené do spotřeby fixního kapitálu: snížení hodnoty dlouhodobých aktiv například vlivem neočekávaných důsledků kyselosti ovzduší a dešťů na povrch budov nebo na dopravní prostředky;
• d) přerušení výstavby výrobního zařízení před jeho dokončením nebo uvedením do ekonomického využití;
• e) mimořádné ztráty na zásobách (např. zásoby zničené ohněm, krádežemi, zásoby obilí napadené hmyzem);
• f) statistické diskrepance týkající se nefinančních aktiv mezi konečným stavem rozvahy za předchozí období a odpovídajícím počátečním stavem rozvahy za běžné období.

V této položce se mají zachycovat všechny změny finančních aktiv a závazků, které nejsou důsledkem finančních transakcí zachycených na finančním účtu, nepřiřazují se k zisku nebo ztrátě z držby zachyceným na účtu přecenění, nejsou změnami zatřídění a struktury a které nejsou důsledkem ztrát z katastrof ani konfiskací bez náhrady.

Položka K.10 zahrnuje:

• a) přidělení a zrušení ZPČ (AF.12) (viz odstavec 5.33-5.35):

  pro ZPČ neexistuje ani pomyslný závazek. Mechanismus, podle kterého jsou ZPČ vytvářena (pokud jde o přidělování ZPČ) a stornována (zrušení ZPČ), se tudíž nepovažuje za takový, který vede ke vzniku transakcí, nýbrž spíše ke vzniku položek na účtu ostatních změn objemu aktiv. Umístěním ZPČ vzrůstají finanční aktiva měnových institucí, zrušením ZPČ jejich finanční aktiva klesají;

• b) ostatní změny objemu týkající se penzijních fondů s pevnou výší dávek:

  penzijní programy s pevnou výší dávek jsou takovými programy, v nichž je úroveň penzijních dá vek přislíbená zúčastněným zaměstnancům zaručena. Dávky jsou určeny stanoveným vzorcem podle délky zaměstnání účastníka a výše jeho platu a nejsou plně závislé na aktivech fondu. U programů s pevnou výší dávek se na účtu ostatních změn objemu aktiv zachycují změny pojistných technických rezerv, které vyplývají ze změn ve struktuře dávek, která má být odlišena od změn ve věkové skladbě a ve skladbě podle délky pracovního poměru příjemců, ovlivňujících částky na pojistné náhrady. Příklady změn ve struktuře dávky zahrnují změny ve vzorci, snížení penzijního věku anebo vytvoření fondu pro roční přírůstek (obvykle definovaný jako konstanta x roční procento) budoucích penzí nebo všech penzí během jejich proplácení;

• c) mimořádné ztráty hotovostí nebo cenných papírů jejich držiteli, např. v důsledku požáru nebo krádeží;
• d) odepsání nebo snížení hodnoty špatných dluhů věřiteli:

  jednostranné uznání věřitele, že finanční aktivum nemůže už být vyinkasováno v důsledku bankrotu nebo jiných činitelů, a následné odstranění finančního aktiva z rozvahy věřitele by mělo být účtováno zde, spolu s odstraněním souvztažného závazku. Avšak v případech, kdy dlužná institucionální jednotka je kontrolována věřitelem, se odepsání nebo snížení hodnoty dluhu věřitelem, nikoliv v důsledku bankrotu, zachycuje na účtech akumulace.Odchylně od obecné zásady tato položka neobsahuje daně a sociální příspěvky splatné vládním institucím, jejichž výběr vládní instituce pokládají jednostranně za nepravděpodobný. Daně a sociální příspěvky placené vládním institucím, jejichž výběr je nepravděpodobný, jsou neutralizovány ve stejném účetním období, v němž vznikla povinnost je platit, ve výpočtu čistých půjček / čistých výpůjček sektoru vládních institucí a jejich protějšků (viz odst. 1.57);

• e) statistické diskrepance týkající se finančních aktiv a závazků mezi konečným stavem rozvahy za předchozí období a odpovídajícím počátečním stavem rozvahy za běžné období.

Položka K.10 nezahrnuje:

• a) zrušení dluhu po vzájemné dohodě mezi dlužníkem a věřitelem (zrušení nebo odpuštění dluhu): to se považuje za transakci mezi věřitelem a dlužníkem (viz odst. 4.165 písm. f) a 5.16) a nikoliv za ostatní změnu objemu;
• b) odmítnutí zaplacení dluhu: jednostranné zrušení závazku dlužníkem se v soustavě nezachycuje.

Změny zatřídění a struktury (K.12) se skládají ze změn sektorového zatřídění a struktury institucionálních jednotek (K.12.1) a ze změn klasifikace aktiv a závazků (K.12.2).

Při změně zatřídění institucionální jednotky z jednoho sektoru do druhého se převádí celá její rozvaha, např. institucionální jednotka zařazená v sektoru domácností se stává kvazispolečností a má se převést do sektoru nefinančních podniků.

Změny ve struktuře institucionálních jednotek zahrnují vznik a zánik určitých finančních aktiv a závazků vycházející z restrukturalizace společností. Když společnost zanikne jako nezávislá právnická osoba v důsledku toho, že je pohlcena jednou nebo více jinými společnostmi, pak ze systému zmizí i všechna finanční aktiva a závazky, včetně akcií a jiných podílů, které existovaly mezi touto společností a těmi, které ji pohltily. Avšak nákup akcií a jiných podílových cenných papírů společnosti jako součást fúze se má zachycovat jako finanční transakce mezi kupující společností a bývalým vlastníkem. Nahrazení dosud existujících akcií akciemi přebírající nebo nové společnosti se má zachycovat jako zánik akcií doprovázený emisí nových akcií. Finanční aktiva a závazky, které existovaly mezi pohlcenou společností a třetími stranami, zůstávají nezměněny a přecházejí do pohlcující(ch) společnosti(í).

Obdobně i v opačném případě, když se společnost právně rozdělí do dvou nebo více institucionálních jednotek, se nová finanční aktiva a závazky (vznik finančních aktiv) symetricky zachytí také v této kategorii (K.12.1).

V kategorii K.12.2 se rozlišuje mezi monetarizací a demonetarizací zlata (K.12.21) a změnou klasifikace aktiv nebo závazků jiných než je monetarizace a demonetarizace zlata (K.12.22).

Monetarizace a demonetarizace zlata (K.12.21) se zachycuje na účtu ostatních změn objemu aktiv u měnových institucí, které jsou v subsektoru centrální banky (S.121) nebo institucí subsektoru centrálních vládních institucí (S.1311).

Monetarizace zlata nastává tehdy, když měnové instituce přeřadí zlato ze zásob cenností do rezervních aktiv v držení měnových institucí. Na účtu ostatních změn objemu aktiv se pak zachycuje pokles jejich zásob cenností a přírůstek jejich zásob měnového zlata.

Nákup měnového zlata přímo od ostatních měnových institucí se klasifikuje jako transakce s měnovým zlatem (F.11). Všechny ostatní nákupy, včetně nákupů od finančních zprostředkovatelů nebo prostřednictvím organizovaného trhu se zlatem, musí být zachyceny jako nákupy cenností s následnou změnou v zatřídění.

Demonetarizace zlata nastává tehdy, když měnové instituce převádějí zlato z rezervních aktiv do zásob cenností. Zásoby měnového zlata měnových institucí pak klesají a zásoby cenností rostou. Přímé prodeje měnového zlata ostatním měnovým institucím se klasifikují jako transakce s měnovým zlatem (F.11). Všechny ostatní prodeje včetně prodejů finančním zprostředkovatelům nebo prostřednictvím organizovaného trhu se zlatem musí být zachyceny jako prodeje cenností, jimž předchází změna v zatřídění.

Změny zatřídění aktiv a závazků jiné, než je monetarizace a demonetarizace zlata (K.12.22): jedná se například o změny v užívání pozemku nebo o převod obydlí ke komerčnímu využití nebo naopak. V případě pozemku oba zápisy — záporný zápis ve staré kategorii, kladný zápis v nové kategorii — musí být provedeny ve stejné výši v položce K.12.22. Změna ceny pozemku vyplývající ze změny v užívání se zachytí jako ekonomický vznik (viz odst. 6.17 písm. c)) nebo jako ekonomický zánik nevyráběných aktiv (viz odst. 6.21 písm. b)) považované za změny objemu.

Do K.12.22 se nezahrnuje převod dluhopisů na akcie. Tento převod se zachycuje formou dvou finančních transakcí (viz odst. 5.62.1).

Položky ostatních změn objemu (K.3 až K.10 a K.12) se zachycují na účtu ostatních změn objemu jednotlivých sektorů, celého národního hospodářství a zbytku světa.

Fiktivní zisky z držby(Termín „zisk z držby“ je použit jak pro zisky, tak i pro ztráty z držby, čímž se rozumí, že zisky z držby mohou být jak záporné, tak kladné. Obdobně pojem „aktiva“ může zde být použit společně jak pro aktiva, tak i pro závazky.) jsou kategorií ostatních změn hodnoty aktiv, závazků a tudíž i čistého jmění, která odráží změny v úrovni a struktuře jejich cen. Fiktivní zisky z držby se člení na neutrální zisky z držby a reálné zisky z držby.

Kladný zisk z držby je důsledkem zvýšení hodnoty daného aktiva nebo snížení hodnoty daného závazku. Záporný zisk z držby, tj. ztráta z držby, je důsledkem snížení hodnoty daného aktiva nebo zvýšení hodnoty daného závazku.

Fiktivní zisky z držby zachycované na účtu přecenění jsou ty, které se týkají aktiv nebo závazků bez ohledu na to, zda tato aktiva nebo závazky jsou nebo nejsou realizovány. Lze říci, že zisk z držby se realizuje, až se příslušné aktivum prodá, vykoupí se zpět, použije se nebo se utratí jinak, nebo až se závazek splatí. Nerealizovaný zisk je tudíž takový zisk, který se vztahuje na aktivum ještě vlastněné ke konci účetního období nebo na zůstatek závazku. Realizovaný zisk z držby se obvykle chápe jako zisk realizovaný za celé období, ve kterém je aktivum vlastněno nebo závazek nesplacen, bez ohledu na to, zda se toto období shoduje nebo neshoduje s účetním obdobím. Avšak vzhledem k tomu, že zisky z držby se v soustavě zachycují na zásadě předpisu, neobjevuje se v klasifikacích ani v účtech rozlišení mezi realizovanými a nerealizovanými zisky, ačkoliv pro některé účely je to užitečné.

Zisky z držby zahrnují zisky ze všech druhů aktiv: nefinančních vyráběných i nevyráběných aktiv a finančních aktiv. To znamená, že zisky z držby zahrnují také zisky z držby u zásob všech druhů výrobků v držení výrobců, včetně nedokončené výroby.

Zisky z držby mohou vznikat u aktiv držených po jakkoliv dlouhou dobu v průběhu účetního období a ne jen u aktiv, která se vyskytují v počátečních nebo konečných stavech rozvahy. Fiktivní zisk z držby, který vzniká vlastníkovi určitého aktiva nebo určitého množství zvláštního typu aktiv mezi dvěma časovými body, se definuje takto:

• běžná hodnota aktiva v pozdějším okamžiku

• mínus

• běžná hodnota aktiva v dřívějším okamžiku,

za předpokladu, že aktivum se mezitím kvalitativně nebo kvantitativně nezměnilo. Fiktivní zisk z držby (G) vznikající u daného množství q nějakého aktiva mezi časovými okamžiky 0 a t lze vyjádřit takto:

G = pt - po × q

kde p_t a p_ojsou ceny aktiva v okamžiku t a v okamžiku o. U finančních aktiv a závazků s pevnými běžnými hodnotami, u nichž jsou ceny p_t a p_o stejné, jsou zisky z držby podle definice vždy nulové.

Pro účely výpočtu fiktivních zisků z držby musí být pořízení a úbytky aktiv oceněny stejným způsobem na kapitálovém a na finančním účtu a stavy aktiv musí být oceněny stejným způsobem jako stavy aktiv v rozvaze. V případě dlouhodobých aktiv hodnotou pořízení je částka placená kupujícím výrobci nebo prodávajícímu, plus přidružené náklady na převod vlastnictví vynaložené kupujícím. Hodnotou pořízení použitého dlouhodobého aktiva je částka, kterou prodávající obdržel od kupujícího mínus náklady na převod vlastnictví vynaložené prodávajícím.

Je možné rozlišit čtyři odlišné situace, které vedou ke vzniku fiktivních zisků z držby:

• 1. aktivum je v držení po celé účetní období: fiktivní zisk z držby, který vznikl v průběhu účetního období, se rovná hodnotě aktiva v konečné rozvaze mínus hodnota aktiva v počáteční rozvaze. Tyto hodnoty jsou odhadnutými hodnotami aktiv, jako by byly pořízeny k okamžikům, ke kterým byly sestaveny rozvahy. Fiktivní zisk je nerealizovaný;
• 2. aktivum v držení na počátku období, které je v průběhu období prodáno: vzniklý fiktivní zisk z držby se rovná skutečné nebo odhadnuté hodnotě úbytku mínus hodnota aktiva v počáteční rozvaze. Fiktivní zisk je realizovaný;
• 3. aktivum pořízené v průběhu období a ještě držené na konci období: vzniklý fiktivní zisk z držby se rovná hodnotě aktiva v konečné rozvaze mínus skutečná nebo odhadnutá hodnota pořízení. Fiktivní zisk je nerealizovaný;
• 4. aktivum je pořízeno a předáno (prodáno) v průběhu účetního období: vzniklý fiktivní zisk z držby se rovná skutečné nebo odhadnuté hodnotě úbytku mínus skutečná nebo odhadnutá hodnota pořízení. Fiktivní zisk je realizovaný.

Fiktivní zisky z držby zahrnují zisky dosažené u aktiv a závazků, bez ohledu na to, jsou-li realizované nebo nerealizované. Zachycují se na účtu přecenění sektorů, celého národního hospodářství a zbytku světa.

Neutrální zisky z držby se zjišťují proto, aby se usnadnil výpočet reálných zisků z držby, které znovu rozdělují reálnou kupní sílu mezi sektory.

Nechť je všeobecný cenový index r. Neutrální zisk z držby (NG) z daného množství q aktiva mezi časovými okamžikem o a t je pak dán tímto výrazem:

NG = po × q rt/ro - 1

kde p_o × q je běžná hodnota aktiva v okamžiku o a r_t/r_o je faktor změny všeobecné hladiny cen mezi dobami o a t. Pro všechna aktiva a závazky se použije stejný poměr r_t/r_o.

Neexistuje ideální všeobecný cenový index vhodný pro výpočet neutrálních zisků z držby. Podle konvence má být jako všeobecný cenový index pro výpočet neutrálních zisků z držby použit cenový index pro konečné užití v rámci států s vyloučením změny stavu zásob.

Neutrální zisky z držby se zachycují na účtu neutrálních zisků nebo ztrát z držby, který je podúčtem účtu přecenění sektorů, celého národního hospodářství a zbytku světa.

Reálný zisk z držby (RG) z daného množství q aktiva mezi dobami o a t se spočte takto:

• RG = G - NG

• nebo

• RG = pt/po - rt/ro × po × q

Hodnoty reálných zisků z držby aktiv tedy závisí na pohybu jejich cen za sledované období v poměru k pohybu ostatních cen v průměru, který je měřen všeobecným indexem cen.

Reálné zisky z držby se zachycují na účtu reálných zisků nebo ztrát z držby, který je podúčtem účtu přecenění sektorů, celého národního hospodářství a zbytku světa.

Běžné hodnoty oběživa a vkladů v národní měně zůstávají během doby stálé. „Cena“ takového aktiva je vždy jednotná, zatímco množství je dáno počtem jednotek měny, ve které jsou vedeny. Fiktivní zisky z držby těchto aktiv jsou vždy nulové. Z toho důvodu rozdíl mezi hodnotou jejich počátečního a konečného stavu zásoby, kromě jiných změn v objemu aktiv, se výlučně vysvětluje hodnotou transakcí s těmito aktivy. Toto je jeden případ, ve kterém je obvykle možné hodnotu transakce odvodit z údajů rozvahy.

Aby se vypočítal neutrální a reálný zisk z držby aktiv, jejichž běžná hodnota se nemění, jsou však potřebné údaje o době a hodnotě transakcí, jakož i o hodnotách počáteční a závěrečné rozvahy. Předpokládejme například, že úvěr je poskytnut a splacen během účetního období, zatímco celková cenová úroveň se zvyšuje. Z hlediska věřitele je neutrální zisk z úvěru kladný a reálný zisk je záporný, přičemž částka závisí na délce doby, po kterou byl úvěr nesplacen, a na míře inflace. Takové reálné ztráty není možné zaznamenat bez údajů o hodnotě úvěrů poskytnutých a splacených během účetního období a o době, kdy jsou úvěry poskytovány a spláceny. Obecně je možné usuzovat, že když celková absolutní hodnota positivních a negativních transakcí je ve vztahu k úrovni počáteční a závěrečné rozvahy vysoká, nebudou přibližné odhady neutrálního a reálného zisku z držby finančních aktiv a závazků s nezměněnou současnou hodnotou odvozené z údajů rozvahy asi velmi uspokojivé. Dokonce ani hodnota finančních transakcí zaznamenaná na hrubém základě — tj. oddělené zaznamenání poskytnutých a splacených úvěrů na rozdíl od celkové hodnoty úvěrů snížených o splátky, nemusí být uspokojivé bez informace o časovém rozložení úvěrů.

Pro úvěry a ostatní pohledávky a závazky, které nejsou obchodovatelné, platí totéž, co pro oběživo a vklady. Avšak když se existující úvěr nebo obchodní úvěr prodá jiné institucionální jednotce, rozdíl mezi výkupní cenou a cenou transakce by se měl zaznamenat u prodejce i kupujícího k době transakce na účtu přecenění.

Když jsou vydány prémiové dluhopisy nebo dluhopisy na diskont, včetně hluboce diskontovaných a dluhopisů s nulovým kupónem, rozdíl mezi emisní cenou a fiktivní nebo výkupní hodnotou v době splatnosti vyjadřuje úrok, který je emitent povinen zaplatit za dobu životnosti dluhopisu. Takový úrok se zaznamená jako důchod z vlastnictví, který má platit emitent dluhopisu a přijímat držitel dluhopisu, navíc ke všem kupónovým úrokům skutečně zaplaceným emitentem ve stanovených intervalech po dobu životnosti dluhopisu. Narůstající úrok se současně zaznamená na finančním účtu jako reinvestovaný držitelem dluhopisu do tohoto dluhového cenného papíru (viz odstavec 5.17). Na finančním účtu je tedy zaznamenán jako pořízení aktiva, které je přidáno k existujícímu aktivu(V systému se doporučuje toto pojetí, ale umožňuje zaznamenat takový úrok do ostatních pohledávek nebo závazků (AF.7), kde je to třeba pro dosažení souladu s praxí jednotlivých států (viz odstavec 5.130).). Tak postupný růst tržní hodnoty dluhopisu, který se přisuzuje akumulovaným nabíhajícím a znovu investovaným úrokům, se odráží v růstu nevyrovnané jistiny — tj. ve velikosti aktiva. Je to v podstatě růst množství nebo objemu a ne cenový růst. Nevytváří žádný zisk z držby pro držitele dluhopisu nebo ztrátu z držby pro emitenta dluhopisu. Situace je analogická k situaci u takového zboží, jakým je víno, které dozrává, zatímco se skladuje. Každé zvýšení ceny vína, které se přisuzuje zlepšení jeho kvality, odráží růst množství a ne ceny. Dluhopisy se během doby mění kvalitativně tak, jak se přibližuje doba splatnosti a je důle žité pochopit, že zvýšení jejich hodnoty vlivem akumulace nabíhajících úroků není cenovou změnou a nevytváří zisk z držby.

Ceny pevně úročených dluhopisů se mění také, avšak když se mění tržní úroková sazba, ceny se mění nepřímo úměrně k pohybům úrokové sazby. Dopad změny dané úrokové sazby na cenu individuálního dluhového cenného papíru je tím menší, čím bližší je termín splatnosti dluhopisu. Cenové změny dluhopisů v důsledku změn tržní úrokové sazby tvoří cenovou, a ne množstevní změnu. Proto vytvářejí fiktivní zisky nebo ztráty z držby jak u emitentů, tak u držitelů dluhopisů. Růst úrokové sazby vytváří fiktivní zisk z držby u emitenta dluhopisu a stejnou fiktivní ztrátu z držby dluhopisu u jejího držitele, a naopak v případě poklesu úrokové sazby.

Fiktivní zisky nebo ztráty z držby mohou vznikat u směnek stejným způsobem jako u dluhopisů. Směnky jsou však krátkodobé cenné papíry s mnohem kratší dobou splatnosti, a proto zisky z držby vytvářené změnami v úrokové sazbě jsou všeobecně mnohem menší než u dluhopisů se stejnou fiktivní hodnotou.

Přeměna dluhopisů na akcie se zaznamená jako dvě finanční transakce (viz odstavec 5.62 písm. 1)). Obvykle se uskuteční za cenu nižší, než je tržní cena akcií, a vyplývající zisk z držby se zaznamená jako cenová změna na účtu přecenění.

Hodnota finančních derivátů (AF.34) se může měnit jako výsledek změn v hodnotě základního nástroje, pohyblivosti cenových změn základního nástroje nebo když se blíží datum jejich realizace nebo splatnosti. Všechny takové změny v hodnotě by se měly považovat za cenové změny a zaznamenat pod kódem K.11.

Prémiové akcie (viz odst. 5.93) zvyšují počet akcií a fiktivní hodnotu emitovaných akcií, ale teoreticky nemění tržní hodnotu souhrnu akcií. Podle konvence se na účtech neuvádějí. Tyto emise jsou však určeny ke zlepšení likvidity akcií na trhu, a proto se celková tržní hodnota emitovaných akcií může zvýšit jako výsledek každé takové změny a měla by se zaznamenat jako vliv přecenění.

Změny v čistém podílu domácností na rezervách životního pojištění a rezervách penzijních fondů (AF.61), ke kterým dochází mezi počátkem a koncem účetního období a které vyplývají z fiktivních zisků nebo ztrát z držby rezerv investovaných pojišťovnami a penzijními fondy, se zaznamenají na účtu přecenění, stejně jako i změny vyplývající ze zisku nebo ztráty z držby předplaceného pojistného a rezerv na nevyrovnané nároky (AF.62).

Hodnota finančních aktiv v cizí měně se měří v jejich běžné tržní hodnotě v cizí měně přepočítané běžným směnným kurzem na národní měnu. Fiktivní zisky z držby tak mohou vzniknout nejen proto, že se mění cena aktiva vyjádřeného v místní měně, nýbrž také proto, že se mění směnné kurzy. Celková hodnota fiktivního zisku z držby vznikajícího během účetního období se může vypočítat obvyklým způsobem odečtením hodnoty transakcí od rozdílu mezi hodnotami v počáteční a závěrečné rozvaze. Pro tento účel se transakce v cizí měně musí převést pomocí směnného kurzu na národní měnu k době, kdy se transakce uskutečňují, zatímco hodnoty počáteční a závěrečné rozvahy se musí převést pomocí převládajícího směnného kurzu k datům, k nimž se vztahují rozvahy. To znamená, že celková hodnota transakcí — pořízení minus úbytky — vyjádřená v cizí měně se ve skutečnosti převede váženým průměrem směnného kurzu, ve kterém jsou vahami dané hodnoty transakcí provedené k různým datům.

Rozvaha se sestavuje za sektory, za celé národní hospodářství a za zbytek světa.

Rozvaha za sektor zobrazuje hodnotu všech aktiv vyráběných, nevyráběných a finančních a závazků a čistého jmění zbytku světa.

Rozvaha za zbytek světa, tzv. účet aktiv a závazků zahraničí, se skládá pouze z finančních aktiv a závazků.

Na společnosti se pohlíží, jako že k hodnotě vydaných akcií mají navíc čisté jmění. V případě kvazispolečností je čisté jmění nulové, neboť se předpokládá, že hodnota akcií vlastníků je rovna aktivům kvazispolečnosti sníženým o její závazky. Tudíž čisté jmění rezidentských podniků z přímých investic, které jsou pobočkami nerezidentských podniků a jsou tudíž považovány za kvazispolečnosti, je nulové.

Rozdíl mezi úhrnem finančních aktiv a úhrnem závazků se nazývá čistými finančními aktivy (viz odstavec 7.67).

Pro sektory nefinančních a finančních společností poskytuje výpočet vlastního kapitálu analyticky důležitý ukazatel.

Vlastní kapitál je součtem čistého jmění (B.90) a vydaných akcií a jiného vlastního kapitálu (AF.5).

Rozvaha završuje posloupnost účtů tím, že zobrazuje konečný výsledek zápisů na účtech výroby, rozdělení a užití důchodů a účtů akumulačních (viz kapitola 8: Posloupnost účtů a vyrovnávací položky).

Rozvaha se týká hodnoty aktiv a závazků k určitému časovému okamžiku. Rozvahy se mají sestavovat k počátku účetního období (je stejná jako ke konci předchozího období) a k jeho konci.

Základním účetním pravidlem je návaznost mezi počáteční a konečnou rozvahou:

Účetní vazby mezi počáteční a konečnou rozvahou vlivem transakcí a ostatních změn aktiv (ostatních změn objemu a zisků z držby) jsou schematicky znázorněny v příloze 7.2.

Aktiva zachycovaná v rozvaze jsou hospodářskými aktivy.

Ekonomický prospěch se skládá z prvotních důchodů (provozní přebytek z užívání, důchod z vlastnictví z přenechání k užívání jiným) odvozených z užívání aktiva a z hodnoty, včetně možných zisků nebo ztrát z držby, které by mohlo být dosaženo jeho poskytnutím nebo ukončením jeho vlastnictví.

Přehled klasifikace hospodářských aktiv v jejich úplnosti je uveden v tabulce 7.1. Podrobná definice každé kategorie aktiv je vyložena v příloze 7.1 této kapitoly.

Mimo hranice aktiv jsou:

• a) lidský kapitál;
• b) přírodní aktiva, která nejsou hospodářskými aktivy (např. ovzduší, voda v řekách);
• c) podmíněná aktiva, která nejsou finančními aktivy (viz odstavec 7.22).

Rozlišují se tři kategorie aktiv:

• a) nefinanční vyráběná aktiva;
• b) nefinanční nevyráběná aktiva;
• c) finanční aktiva.

Klasifikace vyráběných aktiv je navržena tak, aby se rozlišovalo mezi aktivy podle jejich úlohy při výrobě. Skládají se z: dlouhodobých aktiv(Dva druhy předmětů dlouhodobé spotřeby jsou vyloučeny z tvorby hrubého fixního kapitálu: drobné nástroje a některé druhy vojenského zařízení. Proto také nejsou ani v odpovídajících položkách aktiv. A také dopravní prostředky a ostatní stroje a zařízení pořízené domácnostmi ke konečné spotřebě se nepovažují za dlouhodobá aktiva. V rozvaze jsou zahrnuty do poznámkové položky „předměty dlouhodobé spotřeby“ (viz odstavec 7.63).), která se používají opakovaně nebo průběžně ve výrobě déle než jeden rok; zásoby, které se použijí ve výrobě jako mezispotřeba, jsou určeny k prodeji nebo k jinému použití; a cennosti. Cennosti se nepoužívají především pro výrobu nebo spotřebu, nýbrž jsou namísto toho pořizovány a drženy především pro uchování hodnot.

Účelem klasifikace je rozlišit aktiva podle způsobu jejich vzniku. Některá z těchto aktiv se nacházejí v přírodě, jiná, o nichž se může prohlásit, že si je společnost vykonstruovala, vznikají právními nebo účetními akty.

Všechna hmotná nevyráběná aktiva jsou přírodními aktivy. Ta aktiva, která jsou sem zahrnuta, jsou vymezena, v souladu s obecnou definicí hospodářských aktiv, podle toho, zda jsou předmětem skutečného vlastnictví a jsou schopna přinášet svým vlastníkům ekonomický prospěch při dané technologii, znalostech, při vhodných ekonomických příležitostech, při daných zdrojích, které jsou k dispozici a při daném souboru cenových relací. Navíc jsou z této kategorie vyloučena ta přírodní aktiva, na která nejsou nebo nemohou být uplatněna vlastnická práva, jako například na volné moře nebo ovzduší.

Nehmotná nevyráběná aktiva zahrnují patenty, smlouvy o převodu, nakoupený goodwill atd. Z tohoto pojmu jsou vyloučeny ty případy, které nejsou podloženy právními nebo účetními akty, což je takový akt jako udělení patentu nebo převod určitého ekonomického prospěchu třetí straně.

Platební prostředky se skládají z měnového zlata, zvláštních práv čerpání, obě živa a převoditelných vkladů.Finanční pohledávky opravňují své vlastníky, věřitele, přijmout platbu nebo řady plateb bez jakéhokoliv souvztažného výkonu od jiných institucionálních jednotek, dlužníků, u kterých jako protipoložka vznikají závazky.

Příkladem hospodářských aktiv, která jsou svým charakterem blízká finančním pohledávkám, jsou akcie a částečně podmíněná aktiva. Předpokládá se, že u institucionální jednotky, která takové finanční aktivum emituje, vznikly jako protipoložka závazky.

Podmíněná aktiva jsou smluvní uspořádání mezi institucionálními jednotkami a mezi nimi a zbytkem světa, ve kterých se stanoví jedna nebo více podmínek, které musí být splněny před uskutečněním finanční transakce. Příkladem jsou záruky za platby třetích stran, akreditivy, úvěrové rámce, dohody o možnosti vydat emisní prostředky (NIF) a mnoho derivátových nástrojů. V systému je podmíněné aktivum finančním aktivem v případě, že samotná smlouva má tržní hodnotu, protože je obchodovatelná nebo může být na trhu vyměněna. V opačném případě podmíněná aktiva nejsou v systému zachycena(Pojistné technické rezervy (AF.6) jsou bezpodmínečným závazkem pojišťoven a penzijních fondů. Avšak souvztažná finanční aktiva jednotlivých pojištěnců a oprávněných subjektů jsou ve většině případů podmíněnými aktivy.).

V systému má každé finanční aktivum protipoložku v závazcích, kromě těch finančních aktiv, které se klasifikují v kategorii měnové zlato a zvláštní práva čerpání (AF.1).

Klasifikace finančních aktiv a závazků odpovídá klasifikaci finančních transakcí. Proto definice kategorií, subkategorií a podpoložek finančních aktiv a závazků a doplňující vysvětlení se v ESA uvádí pouze jednou — v kapitole o finančních transakcích. Kapitola, která pojednává o rozvaze, neopakuje definice a jejich vysvětlení; to se uvádí v příloze 1 a v přehledu všech aktiv a závazků, která se v systému definují.

Tabulka 7.1 — Klasifikace aktiv

Každá jednotlivá položka v rozvaze by měla být oceněna, jako kdyby byla získána k datu, ke kterému se rozvaha váže, včetně všech s tím spojených nákladů na převody vlastnictví v případě nefinančních aktiv. Z toho vyplývá, že aktiva a pasiva se oceňují běžnými tržními cenami k datu, ke kterému se rozvaha vztahuje.

Znamená to, že aktiva se oceňují na základě

• a) kupních cen, pokud se nakupují;
• b) základních cen, pokud jsou vyrobena ve vlastní režii a pokud nejsou základní ceny k dispozici, tak na základě základních cen podobného výrobku nebo na základě úhrnu na ně vynaložených nákladů.

Ideálně by měly být tyto ceny zjistitelné na trhu. Pokud nejsou zjistitelné ceny — jako tomu může být v případě, kdy se v nedávné minulosti s příslušnými položkami na trhu neobchodovalo — musí být proveden pokus odhadnout, jaká cena by byla, kdyby se aktivum pořizovalo na trhu k datu, ke kterému se rozvaha vztahuje.

Vedle cen zjištěných na trzích nebo odhadnutých podle zjištěných cen nebo vynaložených nákladů se mohou běžné ceny přiblížit požadovanému ocenění v rozvaze pomocí

• a) přecenění a kumulace přírůstků a úbytků nebo
• b) podle současného nebo diskontovaného budoucího přínosu.

Tržní ceny jsou obvykle k dispozici pro mnoho finančních aktiv, za existující nemovitosti (budovy a ostatní stavby plus zastavěnou plochu), pro použité dopravní prostředky, plodiny a hospodářská zvířata, a také pro nově vyrobená dlouhodobá aktiva a zásoby.

U některých aktiv jsou původní pořizovací ceny odepsány v průběhu jejich očekávané životnosti. Hodnota takovéhoto aktiva v daném okamžiku jeho existence je dána jeho běžnou cenou pořízení mínus kumulovaná hodnota těchto odpisů. Většina dlouhodobých aktiv se zachycuje v rozvahách v běžných kupních cenách snížených o kumulovanou spotřebu fixního kapitálu (v zůstatkových reprodukčních nákladech)(Úhrn hodnot všech dlouhodobých aktiv po odpisu, která se stále používají, se označuje jako stav čistého kapitálu. Stav hrubého kapitálu zahrnuje kumulovanou hodnotu spotřeby fixního kapitálu.).

V případě aktiv, jejichž přínos je buď odložen (jako jsou stromy) nebo je rozložen do dlouhého období (jako jsou podzemní aktiva), se musí použít pro výpočet současné ceny očekávaných budoucích výnosů diskontní sazba.

Diskontní sazba by měla být odvozena raději z informací o transakcích s určitým typem aktiv, pro které ji chceme spočíst — lesy, doly, lomy — než z všeobecné úrokové sazby.

Hodnota aktiv a závazků v zahraničních měnách by měla být převedena do národní měny pomocí převažujícího tržního kursu k datu, ke kterému se rozvaha vztahuje. Tento kurs by měl být středem mezi kursem nákupu a prodeje při transakcích s měnou.

Pro některé analytické účely mohou být užitečné alternativy k běžným tržním cenám a mohou být uvedeny v poznámkových položkách k rozvahám. Příkladem alternativního ocenění je fiktivní hodnota pro dlouhodobého dluhového cenného papíru a přeceněná hodnota vkladu do společnosti a ekvivalentní hodnota pro podíl na společnosti.

Dlouhodobá hmotná aktiva musí být zachycena, pokud možno, v tržních cenách (nebo v případě nově vyráběných aktiv ve vlastní režii v základních cenách), pokud to možné není, pak v běžných kupních cenách snížených o kumulovanou spotřebu fixního kapitálu. Náklady kupujícího na převod vlastnictví vztahující se k těmto aktivům, přiměřeně odepsané, se zahrnují do rozvahové hodnoty.

Geologický průzkum by měl být oceněn buď na základě kumulovaných částek placených jiným institucionálním jednotkám za tímto účelem, nebo na základě nákladů vynaložených na průzkum prováděný ve vlastní režii. Ta část nákladů na průzkum vynaložených v minulosti, která není ještě plně odepsána, by měla být přeceněna na ceny a náklady běžného období.

Počítačové programové vybavení by mělo být oceněno na základě kupní ceny placené na trhu, na základě odhadovaných základních cen v případě jeho výroby pro vlastní použití nebo na základě nákladů na výrobu, pokud uvedené ceny nejsou k dispozici. Částečně odepsané počítačové programové vybavení pořízené v minulých letech by mělo být přeceněno na běžné ceny nebo náklady (které mohou být menší než původní cena nebo náklady).

Zábavní, literární nebo umělecké originály a ostatní dlouhodobá nehmotná aktiva by měly být oceněny v ceně pořízení, pokud se s těmito aktivy na trhu obchoduje. V případě nehmotných aktiv vyráběných ve vlastní režii může být nezbytné je ocenit na základě nákladů na jejich produkci, přiměřeně přeceněných do cen běžného období a upravených o odpisy. Jinak by mohlo být použito odhadů současné hodnoty očekávaných budoucích příjmů, které by měli obdržet vlastníci hotových aktiv.

Zásoby by měly být oceněny v cenách převažujících k datu, ke kterému se rozvaha vztahuje, a ne v cenách, ve kterých byly tyto produkty oceněny, když vstoupily do zásob.

Zásoby materiálu a polotovarů se oceňují v kupních cenách a zásoby hotových výrobků a nedokončené výroby se oceňují v základních cenách. Zásoby zboží ve velkoobchodě a maloobchodě určené k dalšímu prodeji bez dalšího zpracování se oceňují v cenách převažujících k datu, ke kterému se rozvaha sestavuje, kromě nákladů na dopravu vynaložených velkoobchodníky nebo maloobchodníky. Hodnotu konečného stavu zásob nedokončené výroby je možné vypočíst na základě podílu celkových nákladů na výrobu vynaložených do konce období a základní ceny obdobného dokončeného výrobku k datu, ke kterému se rozvaha vztahuje. Pokud není základní cena hotového výrobku k dispozici, je možné ji odhadnout na základě hodnoty vynaložených nákladů na výrobu zvýšených o očekávaný čistý provozní přebytek nebo (odhadnutý čistý) smíšený důchod.

Rostliny určené k jednorázové sklizni (kromě stromů pro dřevo) a chovaná jateční zvířata je možné ocenit podle cen obdobných výrobků na trzích. Dřevo na pni se oceňuje na základě diskontovaných budoucích výnosů z prodeje dřeva v běžných cenách po odečtení výdajů na vypěstování, pokácení těchto stromů atd.

Cennosti (umělecké předměty, starožitnosti, šperky, drahokamy, neměnové zlato (viz odstavec 5.30) a ostatní kovy) se mají oceňovat v běžných cenách. Pokud existují organizované trhy s těmito aktivy, měly by být oceněny skutečnými nebo odhadnutými cenami, které by byly za ně zaplaceny, kdyby byly koupeny na trhu v den, ke kterému se rozvaha vztahuje, včetně všech poplatků zprostředkovatelům nebo provizí. Jinak by měly být oceňovány cenami pořízení přepočtenými na úroveň běžných cen.

Na účtu kapitálu se odděleně od samotných pozemků zachycují náklady na zhodnocení pozemků a náklady na vlastnické převody pozemků.

Pokud nelze oddělit hodnotu pozemku od hodnoty budov a ostatních staveb na ní umístěných, musí být tato aktiva zatříděna společně podle toho, která část má větší hodnotu.

V rozvaze se pozemek oceňuje svou běžnou tržní cenou.

Tato cena nemusí být nezbytně rovna součtu všech složek, které tvoří náklady na pořízení pozemku v době jeho pořízení. Běžná tržní cena nemusí pokrývat zejména náklady na převody vlastnictví nebo náklady na zhodnocení pozemku, které nejsou ještě plně odepsány. Pak může být potřeba zachytit tyto částky, buď plně nebo částečně, na účtu přecenění jako ztráty z držby.

Prokázané zásoby nerostných ložisek nacházejících se na zemi nebo pod povrchem země, které jsou ekonomicky využitelné při použití běžné technologie a cenových relací, se oceňují na základě současné hodnoty očekávaných čistých výnosů vyplývají cích z komerčního využití těchto aktiv.

Vzhledem k tomu, že pozorované ceny těchto aktiv jsou stěží k dispozici, musí být oceněny podle současné hodnoty očekávaných čistých výnosů vyplývajících z komerčního využití těchto aktiv.

Nehmotná nevyráběná aktiva (patenty, pronájmy a jiné převoditelné smlouvy a nakoupený goodwill) by měla být oceněna běžnými cenami, jestliže se jimi skutečně obchoduje na trzích. Jinak budou muset být provedeny odhady současné hodnoty očekávaných budoucích výnosů, které mají vlastníci těchto aktiv získat.

Finanční aktiva a závazky by se měly v zásadě oceňovat běžnými cenami. Měly by se udávat ve stejné hodnotě, ať jde o aktiva nebo závazky. Ceny by neměly obsahovat platby za služby, poplatky, provize a podobné platby, které se zaznamenávají jako služby poskytované při provádění transakcí.

Měnové zlato (AF.11) se má oceňovat cenou zjištěnou na organizovaných trzích se zlatem.

Hodnota zvláštních práv čerpání (ZPČ) (AF.12) je stanovena denně Mezinárodním měnovým fondem a kurz vztahující se k domácí měně lze získat z trhů se zahraničními měnami.

Oběživo (AF.21) se má oceňovat v fiktivní nebo jmenovité hodnotě měny.

U vkladů (AF.22, AF.29) jsou hodnotami, které se mají uvádět v rozvaze (k datu, ke kterému se sestavuje rozvaha) částky jistiny, které musí dlužníci podle smluv splatit věřitelům, podle podmínek vkladu, když se vklady budou likvidovat, a to v závislosti na době vkladu. Hodnoty mohou obsahovat kapitalizovaný úrok (viz odstavec 5.130).

Uplatněné ocenění musí být shodné s pojetím časově rozlišených úroků a s jejich zatříděním do příslušných položek aktiv (viz odstavce 5.128, 5.130 a 5.138). Jestli že časově rozlišené úroky se pojímaly ve finančním účtu jako reinvestované do odpovídajících cenných papírů, potom v rozvaze by se cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů (AF.33), měly ocenit v běžných tržních cenách takovým způsobem, aby zahrnovaly hodnotu na ně připadajících úroků. Celková běžná tržní hodnota těchto cenných papírů má dvě odlišné objemové složky, z nichž jedna představuje jistinu a druhá časově rozlišený úrok na ně připadající. Celkový objem tak zahrnuje kapitalizovaný úrok (tj. počet vydaných jednotek cenných papírů plus doplňkový objem vyplývající z kapitalizovaného úroku, viz odstavec 6.52); a cena, která se má aplikovat na každou z těchto jednotek množství, neobsahuje kapitalizovaný úrok.

Jestliže se na finančním účtu hodnota kapitalizovaného úroku zahrnula do položky F.79 Ostatní pohledávky a závazky jiné než obchodní úvěry a zálohy spíše než do F.33 Cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů, potom by se hodnota kapitalizovaného úroku měla v rozvaze také zahrnout do položky AF.79.

Krátkodobé cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů (AF.331) se mají oceňovat ve své běžné tržní hodnotě.

Jestliže běžná tržní hodnota není k dispozici:

• a) vydané krátkodobé cenné papíry, u nichž se fiktivní hodnota kryje s kurzem na burze, by se měly ocenit svou jmenovitou hodnotou plus úrok ještě nesplatný nebo nezaplacený;
• b) diskontované cenné papíry by se měly ocenit emisní cenou plus na ně připadající úroky.

Tyto aproximace by se měly omezit na ty cenné papíry, jejichž původní doba splatnosti nepřesahuje tři měsíce.

Dlouhodobé cenné papíry jiné než akcie, kromě finančních derivátů (AF.332), se vždy oceňují svou běžnou tržní cenou, ať jde o dluhopisy, u kterých je úrok placen pravidelně nebo o hluboce diskontované nebo dluhopisy s nulovým kupónem, u kterých se platí nízký nebo žádný úrok.

Finanční deriváty (AF.34) by se měly v rozvaze uvádět ve svých běžných tržních cenách. V případě, že neexistuje kótovaná tržní cena (např.opce přes přepážku — OTC), měl by se finanční derivát ocenit částkou požadovanou při vykoupení nebo cenou, která vyplývá ze smlouvy, nebo placenou prémiovou částkou.

Podle konvence se předpokládá, že vydavatel finančního derivátu vytvořil protipoložku v závazcích.

Hodnoty, které se mají uvádět v rozvaze u věřitelů i dlužníků, jsou částky jistiny, kterou jsou dlužníci povinni podle smlouvy splatit věřitelům, dokonce i v případech, že se úvěrem obchodovalo s diskontem nebo prémií.

Akcie se mají oceňovat ve svých běžných cenách. Stejná běžná cena se používá pro stranu aktiv i pro stranu pasiv, ačkoliv akcie nejsou právně závazkem emitenta, nýbrž vlastnickým právem na hodnotu při likvidaci společnosti, jejíž částka není předem známá.

Kótované akcie (AF.511) se mají oceňovat reprezentativní cenou středu zjištěnou na burze nebo na jiných organizovaných finančních trzích.

Hodnoty nekótovaných akcií (AF.512), se kterými se pravidelně neobchoduje na organizovaných trzích, by se měly ocenit se zřetelem k ocenění kótovaných akcií. Avšak tyto odhady by měly brát v úvahu rozdíl mezi těmi dvěma typy akcií, zejména jejich likviditu, a měly by se posuzovat akumulované rezervy po dobu existence společnosti a oboru jejího podnikání.

Používaná metoda odhadu velmi mnoho závisí na dostupnosti základních statistik. V úvahu je možné vzít např. údaje o činnostech souvisejících se slučováním společností, které se týkají nekótovaných akcií. Kromě toho v případech, ve kterých se rezervy společností, které vydávají nekótované akcie, odlišují od průměru a v proporci k jejich fiktivnímu kapitálu od společností, které vydávají kótované akcie, bylo by vhodné počítat běžnou cenu nekótovaných akcií v proporci k údajům zahrnujícím rezervy, k takovým, jakým je čisté jmění podle rozvahy společnosti nebo jako vlastní kapitál sestavený podle zásad ESA:

běžná cena nekótovaných akcií = běžná cena kótovaných akcií ×vlastní kapitál (nekótovaných společností)vlastní kapitál (kótovaných společností)

Poměr běžné ceny k vlastnímu kapitálu se může podle oborů podnikání lišit. Proto je lepší kalkulovat běžnou cenu nekótovaných akcií podle jednotlivých oborů. Mohou existovat i jiné rozdíly mezi kótovaný mi a nekótovanými společnostmi, které mohou metodu odhadu ovlivnit.

Jiný vlastní kapitál (AF.513) jsou velmi často závazkem určitých institucionálních jednotek (kvazispolečností, společností ve vlastnictví státu, fiktivních jednotek atd.). Obecně se musí ocenit pomocí specifických metod, takových jako vlastní kapitál nebo fiktivní hodnota. Metoda vlastního kapitálu se zejména má systematicky používat pro kvazispolečnosti, protože jejich čisté jmění se podle konvence rovná nule.

Akcie investičních fondů (AF.52) se mají oceňovat u kótovaných akcií v běžných cenách na burze nebo jejich běžnou výkupní hodnotou, jestliže je fondy mohou samy vykupovat.

V případě čistého podílu domácností na rezervách životního pojištění (AF.611) je možné zjistit současnou hodnotu na základě nároků jednotlivců na výplatu kapitálu nebo důchodu, určených pojistnou matematikou. Tato hodnota zahrnuje závazek společností pro životní pojištění v rezervách na nevypořádaná rizika a v rezervách na pojištění se ziskem, který se připočítává k hodnotě pojistek smíšeného životního pojištění se ziskem nebo k podobným pojistkám v době jejich splatnosti. V případě pojištění se ziskem zahrnují rezervy zisky z držby.

V případě čistého podílu domácností na rezervách penzijních fondů (AF.612) závisí povaha závazku těchto fondů — a finančního aktiva domácností — na druhu penzijního programu.

Penzijní programy s pevnou výší dávek jsou takové, ve kterých je úroveň penzijních dávek slíbených zaměstnancům jako účastníkům programu zaručena. Závazek těchto penzijních programů se rovná současné hodnotě slíbených dávek. Protože program může mít dočasně přebytek nebo nedostatek zdrojů, může mít takový penzijní program kladné nebo záporné čisté jmění.

Penzijní programy fondové jsou takové, ve kterých jsou dávky přímo závislé na aktivech penzijní ho fondu. Závazek tohoto fondu má běžnou tržní hodnotu aktiv fondu. Čisté jmění penzijního fondu se vždy rovná nule.

Hodnota předplaceného pojistného, které je součástí AF.62, je stanovena na základě poměru příslušných rizik vztažených k době, která zbývá do skončení smlouvy. Hodnota rezerv na nevyrovnané nároky, které jsou také součástí AF.62, je současná hodnota částky, u které se očekává, že bude vyplacena na vyrovnání nároků, včetně sporných nároků.

Obchodní úvěry a zálohy (AF.71) nebo ostatní pohledávky a závazky jiné než obchodní úvěry a zálohy (AF.79) se mají u věřitelů i dlužníků ocenit částkou, kterou musí dlužníci podle smlouvy zaplatit věřitelům, když nastala doba splatnosti závazku.

Částky daní a sociálních příspěvků splatné vládním institucím, které se mají zahrnout do AF.79, by neměly obsahovat tu část daní a sociálních příspěvků, jejíž výběr je nepravděpodobný a která tudíž představuje nárok vládních institucí, jenž nemá žádnou reálnou hodnotu.

V rozvaze mají být uvedeny dvě poznámkové položky, které za některé sektory umožňují podrobnější analýzu:

• a) předměty dlouhodobé spotřeby (AN.m);
• b) přímé zahraniční investice (AF.m).

Předměty dlouhodobé spotřeby jsou výrobky, které domácnosti používají opakovaně ke konečné spotřebě, a to déle než jeden rok. V rozvaze se uvádějí pouze jako poznámková položka. Jejich zahrnutí do rozvahy jako její složky by bylo vhodné, kdyby systém předpokládal, že se tyto předměty užívají postupně ve výrobním procesu, jehož výstupem jsou služby. Ale předměty dlouhodobé spotřeby se tímto způsobem neposuzují.

Předměty dlouhodobé spotřeby ve vlastnictví domácností — dopravní prostředky a jiné stroje a zařízení — se mají ocenit v běžných cenách, a to jak hrubé, tak i očištěné o akumulované srážky odpovídající spotřebě fixního kapitálu. Údaje uvedené jako poznámková položka v rozvaze by měly být v čistém pojetí.

Předměty dlouhodobé spotřeby ve vlastnictví majitelů nesdružených podniků je možné částečně využívat v podniku pro výrobu a částečně členy domácnosti pro konečnou spotřebu. Hodnoty zobrazené v rozvaze za podnik by měly odrážet míru využívání, kterou lze přiřadit podniku.

Přímé zahraniční investice se skládají z finančních aktiv, ne z fyzického kapitálu, protože podnik přímé zahraniční investice je společností nebo kvazispolečností rezidentskou v jiné zemi. Finanční aktiva a závazky, které tvoří přímou investici, se mají uvádět podle povahy finančních aktiv v kategoriích akcie, úvěry a ostatní pohledávky a závazky. Částky přímých zahraničních investic zahrnované do každé z těchto kategorií by se měly uvádět odděleně jako poznámková položka.

Finanční rozvaha (sektoru nebo zbytku světa) zobrazuje na své levé straně finanční aktiva a na své pravé straně závazky. Vyrovnávací položkou této finanční rozvahy jsou čistá finanční aktiva (BF.90).

Finanční rozvaha sektoru může být konsolidovaná nebo nekonsolidovaná. Nekonsolidovaná finanční rozvaha zobrazuje finanční aktiva a závazky institucionálních jednotek zahrnutých do příslušného sektoru. Ve srovnání s nekonsolidovanou finanční rozvahou jsou v konsolidované finanční rozvaze vyloučena ta finanční aktiva a závazky, jejichž protipoložkami jsou závazky, popř. finanční aktiva jednotek klasifikovaných ve stejném sektoru. Účet aktiv a závazků zahraničí, který je finanční rozvahou zbytku světa (viz odstavec 8.77), je konsolidovaný podle definice.

Finanční rozvaha podle dlužníků a věřitelů (sektoru nebo zbytku světa) představuje rozšíření finanční rozvahy, zobrazující strukturu finančních aktiv podle sektorů dlužníků a strukturu závazků podle věřitelských sektorů. Poskytuje tak informace o dlužnicko-věřitelských vztazích a je v souladu s finančním účtem podle dlužníků a věřitelů (viz odstavec 5.13).

AN …, AF …. jsou z klasifikace aktiv.

ESA zachycuje toky a stavy v uspořádané soustavě účtů, které popisují hospodářský koloběh od tvorby důchodů přes jejich rozdělení a znovurozdělení a nakonec až k jejich akumulaci ve formě aktiv.

Každý z účtů ukazuje transakce, které jsou vybilancované buď z použité definice, nebo proto, že rozdíl, který má svůj věcný význam, se přenáší na následující účet.

Zachycení transakcí, strukturované podle logické analýzy hospodářského života, poskytuje souhrnné ukazatele požadované pro studium odvětví, institucionálního sektoru nebo subsektoru nebo celého hospodářství. Struktura účtů byla navržena tak, aby odhalila nejdůležitější ekonomické informace.

Účty jsou seskupeny do tří kategorií:

• a) běžné účty;
• b) účty akumulace;
• c) rozvahy.

Běžné účty se týkají tvorby, rozdělení a znovurozdělení důchodů a jejich užití formou konečné spotřeby. Umožňují nakonec výpočet úspor, které jsou podstatným činitelem při akumulaci.

Účty akumulace analyzují různé složky změn stavů aktiv a závazků různých jednotek a umožňují zachytit změny čistého jmění (rozdílu mezi aktivy a závazky).

Rozvahy zobrazují celková aktiva a závazky různých jednotek k začátku a ke konci účetního období, spolu s jejich čistým jměním. Toky za každou položku aktiv a závazků zachycené na účtech akumulace jsou pak znovu vidět na účtě změn rozvahy.

Posloupnost účtů se aplikuje, plně nebo částečně, na institucionální jednotky, institucionální sektory a subsektory, odvětví a na celé národní hospodářství.

Vyrovnávací položky jsou vytvářeny jak v hrubém, tak i v čistém pojetí. V hrubém pojetí jsou tehdy, když se počítají před odpočtem spotřeby fixního kapitálu, a v čistém pojetí, když jsou spočteny po tomto odpočtu. Významnější je vyjádřit vyrovnávací položky jako čisté.

Účty se zobrazují různým způsobem:

• a) ve formě integrovaných hospodářských účtů, ve které jsou zobrazeny účty za všechny institucionální sektory, za národní hospodářství a zbytek světa v jediné tabulce;
• b) ve formě posloupnosti účtů, ve kterých jsou poskytnuty podrobnější informace. Tabulky, které představují každý účet, jsou uvedeny v části této kapitoly nazvané „Posloupnost účtů“;
• c) ve formě matic, ve kterých je každý účet prezentován dvojmo — jako řádek a jako sloupec.

Přehled účtů, vyrovnávacích položek a hlavních agregátů:

Tabulka 8.1 — Přehled účtů, vyrovnávacích položek a hlavních agregátů

Účet výroby

Účet výroby

Přidaná hodnota

Účty rozdělení a užití důchodů

Účty prvotního rozdělení důchodů

Účet tvorby důchodů

Provozní přebytek

Smíšený důchod

Účet rozdělení prvotních důchodů

Účet podnikatelských důchodů

Podnikatelský důchod

Účet rozdělení ostatních prvotních důchodů

Saldo prvotních důchodů

Účet druhotného rozdělení důchodů

Disponibilní důchod

Účet znovurozdělení naturálních důchodů

Upravený disponibilní důchod

Účet užití důchodů

Úspory

Účet užití disponibilních důchodů

Účet užití upravených disponibilních důchodů

Účty akumulace

Kapitálový účet

Účet změn čistého jmění vlivem úspor a kapitálových transferů

Změny čistého jmění vlivem úspor a kapitálových transferů

Účet pořízení nefinančních aktiv

Čisté půjčky nebo čisté výpůjčky

Čisté půjčky nebo čisté výpůjčky

Finanční účet

Účet ostatních změn objemu aktiv

Změny čistého jmění vlivem ostatních změn objemu aktiv

Účet ostatních změn aktiv

Účet přecenění

Účet neutrálních zisků nebo ztrát z držby

Změny čistého jmění vlivem fiktivních zisků nebo ztrát z držby

Účet reálných zisků nebo ztrát z držby

Změny čistého jmění vlivem neutrálních zisků nebo ztrát z držby

Změny čistého jmění vlivem reálných zisků nebo ztrát z držby

Rozvahy

Počáteční rozvaha

Čisté jmění

Změny rozvahy

Změny čistého jmění celkem

Konečná rozvaha

Čisté jmění

Účet výrobků a služeb

Účet výrobků a služeb

Zahraniční účet

Zahraniční účet výrobků a služeb

Saldo dovozu a vývozu

Zahraniční účet prvotních důchodů a běžných transferů

Zahraniční saldo běžných transakcí

Zahraniční účet akumulace

Kapitálový účet

Změny čistého jmění vlivem úspor a kapitálových transferů

Změny čistého jmění vlivem salda běžných transakcí s rezidenty a kapitálových transferů

Účet pořízení nefinančních aktiv

Čisté půjčky nebo čisté výpůjčky

Finanční účet

Čisté půjčky nebo čisté výpůjčky

Účet ostatních změn aktiv

Ostatní změny objemu aktiv

Změny čistého jmění vlivem ostatních změn objemu aktiv

Účty přecenění

Zahraniční účet aktiv a závazků

Počáteční rozvaha

Změny čistého jmění vlivem fiktivních ztrát nebo zisků z držby neutrálních ztrát nebo zisků z držby reálných ztrát nebo zisků z držby

Změny rozvahy

Konečná rozvaha

Čisté jmění

Změny čistého jmění

Čisté jmění

Posloupnost účtů tvoří tři hlavní skupiny účtů:

• a) běžné účty:
  • 1. účet výroby (I);
  • 2. účty rozdělení a užití důchodů (II);
• b) účty akumulace (III);
• c) rozvahy (IV).

Účet produkce ukazuje transakce, které se vztahují k vlastnímu výrobnímu procesu. Sestavuje se za institucionální sektory a za odvětví. Na straně zdrojů se zachycuje produkce a na straně užití mezispotřeba.

Účet výroby je možno použít pro získání jedné z nejdůležitějších položek soustavy — přidané hodnoty, čili hodnoty vytvořené každou jednotkou zapojenou do výrobní činnosti — a důležitého agregátu: hrubého domácího produktu. Přidaná hodnota má ekonomický význam jak za institucionální sektory, tak i za odvětví.

Tak jako i v případě vyrovnávacích položek v následujících účtech se může přidaná hodnota (vyrovnávací položka tohoto účtu) počítat před a po spotřebě fixního kapitálu, tj. jako hrubá nebo čistá. Vzhledem k tomu, že produkce je oceněna v základních cenách a mezispotřeba v tržních cenách, přidaná hodnota nezahrnuje daně snížené o dotace na produkty.

Účet výroby na úrovni celého národního hospodářství má ve zdrojích k produkci výrobků a služeb zahrnuty navíc daně snížené o dotace na výrobky. To umožňuje získat hrubý domácí produkt (v tržních cenách) jako vyrovnávací položku.

Vzhledem k tomu, že nepřímo měřené finanční zprostředkovatelské služby (FISIM) nejsou rozvrženy do uživatelských sektorů, považuje se celá hodnota produkce těchto služeb za mezispotřebu fiktivního sektoru, který má nulovou produkci a zápornou přidanou hodnotu rovnou mezispotřebě, ale s opačným znaménkem. Úhrn přidané hodnoty za všechny sektory a odvětví dohromady se takto snižuje o tuto částku. Pro zjednodušenou prezentaci účtů je možné nevkládat dodatečný sloupec pro fiktivní sektor, nýbrž vzít místo toho v úvahu příslušný údaj ve sloupci národní hospodářství celkem.

Rozdělení a užití důchodů je analyzováno ve čtyřech fázích: prvotní rozdělení, druhotné rozdělení, znovurozdělení naturálních důchodů a užití důchodů.

První fáze se týká tvorby důchodů vyplývajících přímo z výrobního procesu a jejich rozdělení mezi výrobní činitele (práci, kapitál) a vládní instituce (prostřednictvím daní z výroby a z dovozu a dotací). To umožňuje určit provozní přebytek (nebo smíšený důchod v případě domácností) a prvotní důchody.

Druhá fáze sleduje znovurozdělení důchodů probíhající pomocí transferů (jiných než naturální sociální transfery). Výsledkem je disponibilní důchod.

Třetí fáze popisuje znovurozdělení důchodů prostřednictvím naturálních sociálních transferů, jehož výsledkem je upravený disponibilní důchod.

Čtvrtá fáze popisuje, jak jsou důchody spotřebovány nebo ušetřeny, a výsledkem jsou úspory.

Tabulka 8.2 — Účet I: Účet výroby

P.11Finanční instituce: 102 včetně 48 za FISIM (P.119) P 2Národní hospodářství celkem: 1904 odpovídá součtu za institucionální sektory (1856) a FISIM (48) B.1gNárodní hospodářství celkem: 1824 odpovídá součtu za institucionální sektory (1739) plus daně mínus dotace na výrobky (133) mínus FISIM (48)

Uspořádání účtu tvorby důchodů podle institucionálních sektorů je uvedeno v tabulce 8.3.

Účet tvorby důchodů je podle odvětví také prezentován ve sloupcích tabulek dodávek a užití.

Účet tvorby důchodů uvádí sektory, subsektory a odvětví, které jsou více zdrojem než místem určení důchodů.

Analyzuje rozsah, nakolik je přidaná hodnota schopna pokrýt náhrady zaměstnancům a ostatní daně snížené o dotace na výrobu. Měří se zde provozní přebytek, který je přebytkem (nebo schodkem) výrobních činností před tím, než se na účtě zachytí úroky, pachtovné nebo poplatky, které produkční jednotka:

• a) musí zaplatit za finanční aktiva nebo za hmotná nevyráběná aktiva, která si vypůjčila nebo najala;
• b) musí obdržet za finanční aktiva nebo hmotná nevyráběná aktiva, jejichž je vlastníkem.

Provozní přebytek odpovídá důchodu, který jednotky získají z vlastního používání svých výrobních kapacit. Je to poslední vyrovnávací položka, kterou je možné počítat jak za odvětví, tak i za institucionální sektory a subsektory.

V případě nesdružených podniků v sektoru domácností je implicitní součástí vyrovnávací položky účtu tvorby důchodů prvek, který odpovídá odměně za práci vykonanou vlastníkem nebo členy jeho rodiny, která se nedá odlišit od jeho zisku jakožto podnikatele. Označuje se jako „smíšený důchod“.

V případě produkce služeb bydlení poskytovaných domácnostmi bydlícími ve vlastních domech pro vlastní užití je vyrovnávací položkou účtu tvorby důchodů provozní přebytek.

Na rozdíl od účtu tvorby důchodů se účet rozdělení prvotních důchodů týká rezidentských jednotek a institucionálních sektorů více jako příjemců než jako tvůrců prvotních důchodů.

„Prvotní důchod“ je důchod, který rezidentské jednotky získávají ze své přímé účasti ve výrobním procesu a důchod, který vlastník finančních aktiv nebo hmotných nevyráběných aktiv získává jako odměnu za poskytnutý kapitál nebo za to, že dal k dispozici hmotné nevyráběné aktivum k dispozici jiné institucionální jednotce.

Účet rozdělení prvotních důchodů (II.1.2) je možné sestavovat pouze za institucionální sektory a subsektory, protože v případě odvětví je nemožné rozdělit určité toky spojené s financováním (kapitálové půjčky a výpůjčky) a s aktivy.

Vzhledem k tomu, že nepřímo měřené finanční zprostředkovatelské služby (FISIM) nejsou rozvrženy do uživatelských sektorů, odpovídají položky určené pro úroky skutečně placeným nebo přijatým úrokům. Úpravy se provádí ve zdrojích sloupce finančních institucí (se záporným znaménkem) a ve sloupci fiktivního sektoru (s kladným znaménkem). Pro zjednodušenou prezentaci účtů je možné nevkládat dodatečný sloupec pro fiktivní sektor a příslušný údaj místo toho zachytit ve sloupci národní hospodářství celkem.

Účet rozdělení prvotních důchodů se člení na účet podnikatelských důchodů (II.1.2.1) a na účet rozdělení ostatních prvotních důchodů (II.1.2.2).

Účelem účtu podnikatelských důchodů je určit vyrovnávací položku odpovídající pojmu běžného zisku před rozdělením a zdaněním daní z příjmů, jak se běžně používá v podnikovém účetnictví.

Tabulka 8.3 — Účet II.1.1: Účet tvorby důchodů

Tabulka 8.4 — Účet II.1.2: Účet rozdělení prvotních důchodů

Úprava o FISIM za národní hospodářství celkem (0) je součtem sektoru finančních institucí (+48) a fiktivního sektoru (+48)

V případě vládních institucí a neziskových institucí sloužících domácnostem se tento účet týká pouze jejich tržních činností.

Podnikatelský důchod odpovídá provoznímu přebytku nebo smíšenému důchodu (na straně zdrojů):

Důchod z vlastnictví placený formou dividend a reinvestovaných zisků z přímých zahraničních investic se neodečítá z podnikatelských důchodů.

Účelem účtu rozdělení ostatních prvotních důchodů je vrátit se od pojmu podnikatelského důchodu k pojmu prvotního důchodu. Z tohoto důvodu obsahuje ty prvky prvotních důchodů, které nejsou zahrnuty do účtu podnikatelských důchodů:

• a) v případě společností rozdělené dividendy a reinvestovaný zisk z přímých zahraničních investic (na straně užití);
• b) v případě domácností:
  • 1. placené důchody z vlastnictví, kromě pachtovného a úroků placených v souvislosti s podnikatelskou činností (na straně užití);
  • 2. náhrady zaměstnancům (na straně zdrojů);
  • 3. příjmové důchody z vlastnictví, kromě těch, které mají být přijaty v souvislosti s činností podniku (na straně zdrojů);
• c) v případě vládních institucí:
  • 1. splatné důchody z vlastnictví, kromě těch, které jsou placeny v souvislosti s tržní činností (na straně užití);
  • 2. daně z výroby a dovoz mínus dotace (na straně zdrojů);
  • 3. příjmové důchody z vlastnictví, kromě těch, které mají být přijaty v souvislosti s tržní činností (na straně zdrojů);