Seznam příloh

PŘÍLOHA 1 OBLAST PŮSOBNOSTI, DEFINICE, ZNAČKY A ZKRATKY, OZNAČENÍ MOTORŮ, POŽADAVKY A ZKOUŠKY, POŽADAVKY NA POSUZOVÁNÍ SHODNOSTI VÝROBY, PARAMETRY K URČENÍ RODINY MOTORŮ, VOLBA ZÁKLADNÍHO MOTORU

1. OBLAST PŮSOBNOSTI

Tato směrnice se vztahuje na motory, které jsou určeny k montáži do nesilničních pojízdných strojů, a na pomocné motory montované do vozidel určených k přepravě cestujících a zboží na pozemních komunikacích.

Tato směrnice se nevztahuje na motory pro pohon:

• vozidel definovaných ve směrnici 70/156/EHS(Úř. věst. L 42, 23.2.1970, s. 1. Směrnice naposledy pozměněná směrnicí 93/81/EHS (Úř. věst. L 264, 23.10.1993, s. 49).) a ve směrnici 92/61/EHS(Úř. věst. L 225, 10.8.1992, s. 72.),

• zemědělských traktorů definovaných ve směrnici 74/150/EHS(Úř. věst. L 84, 28.3.1974, s. 10. Směrnice naposledy pozměněná směrnicí 88/297/EHS (Úř. věst. L 126, 20.5.1988, s. 52).).

Kromě toho musí být motory, aby byly v oblasti působnosti této směrnice, namontovány do pojízdných strojů splňujících následující požadavky:

Tato směrnice se nevztahuje na

Pro účely této směrnice:

vznětovým motorem se rozumí motor, který pracuje na principu zapalování kompresním teplem;

plynnými znečišťujícími látkami se rozumějí oxid uhelnatý, uhlovodíky (vyjádřené ekvivalentem C₁:CH_1,85) a oxidy dusíku vyjádřené ekvivalentem oxidu dusičitého (NO₂);

znečišťujícími částicemi se rozumí jakýkoli materiál, který se zachytí na stanoveném filtračním médiu po zředění výfukových plynů vznětového motoru čistým filtrovaným vzduchem tak, aby teplota znečišťujících částic nepřekračovala 325 K (52 ^oC);

netto výkonem se rozumí výkon v kW ES odebraný dynamometrem na konci klikového hřídele nebo rovnocenného orgánu a měřený metodou ES pro měření výkonu spalovacích motorů pro silniční vozidla podle směrnice 80/1269/EHS(Úř. věst. L 375, 31.12.1980, s. 46. Směrnice naposledy pozměněná směrnicí 89/491/EHS (Úř. věst. L 238, 15.8.1989, s. 43).), přičemž se nezapočítává výkon chladicího ventilátoru(To znamená, že v protikladu k požadavkům bodu 5.1.1.1 přílohy I směrnice 80/1269/EHS nesmí být chladicí ventilátor motoru během zkoušky netto výkonu motoru instalován; naopak, provádí-li výrobce zkoušku s ventilátorem instalovaným na motoru, musí být výkon pohlcovaný samotným ventilátorem připočten k takto měřenému výkonu s výjimkou chladicích ventilátorů vzduchem chlazených motorů, kdy tyto ventilátory jsou namontovány přímo ke klikovému hřídeli (viz dodatek 3 k příloze VII).) a zkušební podmínky a referenční palivo odpovídají této směrnici;

jmenovitými otáčkami se rozumějí maximální otáčky, které dovoluje regulátor při plném zatížení, podle údaje výrobce;

poměrným zatížením se rozumí procentní podíl maximálního využitelného momentu při daných otáčkách;

otáčkamimaximálního točivého momentu se rozumějí otáčky motoru, při kterých motor dosáhne maximální točivý moment, podle údaje výrobce;

mezilehlými otáčkami se rozumějí otáčky motoru, které splňují jednu z následujících podmínek:

• u motorů, které jsou konstruovány na provoz v rozsahu otáček na křivce točivého momentu při plném zatížení, jsou mezilehlými otáčkami deklarované otáčky při maximálním točivém momentu, jestliže tyto otáčky jsou v rozsahu od 60 do 75 % jmenovitých otáček,

• jestliže jsou udávané otáčky při maximálním točivém momentu menší než 60 % jmenovitých otáček, pak mezilehlé otáčky jsou 60 % jmenovitých otáček,

• jestliže jsou udávané otáčky při maximálním točivém momentu větší než 75 % jmenovitých otáček, pak mezilehlé otáčky jsou75 % jmenovitých otáček,

• u motorů zkoušených podle cyklu G1 jsou mezilehlé otáčky 85 % maximálních jmenovitých otáček (viz příloha IV bod 3.5.1.2);

výtlakem 100 m³ nebo větším u plavidla určeného k použití na vnitrozemských vodních cestách se rozumí objem vypočtený podle vzorce L × B × T, kde L je maximální délka trupu bez kormidla a čnělky, B je maximální šířka trupu v metrech, měřená k vnějšímu okraji obšívky (bez lopatkových kol, odrazných trámů apod.), a T je svislá vzdálenost mezi nejnižším bodem trupu na spodním okraji dnové obšívky nebo kýlu a maximální čárou ponoru;

platným osvědčením o způsobilosti k plavbě nebo bezpečnosti se rozumí

• a) osvědčení potvrzující dodržení Mezinárodní úmluvy o bezpečnosti lidského života na moři z roku 1974 (SOLAS) ve znění pozdějších předpisů nebo rovnocenné úmluvy, nebo
• b) osvědčení potvrzující dodržení Mezinárodní úmluvy o nákladových čárách ponoru z roku 1966 ve znění pozdějších předpisů nebo rovnocenné úmluvy nebo osvědčení IOPP potvrzující dodržení Mezinárodní úmluvy o zabránění znečištění z lodí z roku 1973 (MARPOL) ve znění pozdějších předpisů;

odpojovacím zařízením se rozumí zařízení, které měří nebo snímá provozní proměnné nebo na ně reaguje za účelem aktivace, modulace, zpoždění nebo deaktivace provozu některé součásti nebo funkce systému pro regulaci emisí tak, aby se jeho účinnost za podmínek při normálním používání nesilničního pojízdného stroje snížila, pokud použití takového zařízení není vědomě zařazeno do používaného postupu osvědčování zkoušky emisí;

iracionálními strategiemi pro omezení emisí se rozumí strategie nebo opatření, které za běžných podmínek užívání nesilničního pojízdného stroje snižuje účinnost systému pro regulaci emisí na nižší úroveň, než jaká se předpokládá u používaných postupů zkoušky emisí;

seřiditelným parametrem se rozumí každé fyzikálně seřiditelné zařízení, systém nebo konstrukční prvek, které mohou ovlivnit emise nebo výkon motoru při zkouškách emisí nebo při normálním provozu;

následným zpracováním se rozumí průchod výfukových plynů zařízením nebo systémem, jejichž účelem je změnit chemicky nebo fyzikálně plyny před vypuštěním do ovzduší;

zážehovým motorem se rozumí motor, který pracuje na principu zapálení jiskrou;

pomocným zařízením pro regulaci emisí se rozumí každé zařízení které snímá provozní parametry motoru za účelem seřídit provoz každé části systému k omezení emisí;

systémem pro regulaci emisí se rozumí každé zařízení, systém nebo konstrukční prvek, který omezuje nebo zmenšuje množství emisí;

palivovým systémem se rozumějí všechny součásti, které se podílejí na odměřování a směšování paliva;

pomocným motorem se rozumí motor instalovaný ve vozidle nebo na vozidle, který však neslouží k pohonu vozidla;

dobou trvání režimu se rozumí čas, který uplyne mezi ukončením otáček nebo točivého momentu předcházejícího režimu nebo fáze stabilizace a začátkem následujícího režimu. Zahrnuje čas, během kterého se otáčky nebo točivý moment mění, a stabilizaci na začátku každého režimu;

zkušebním cyklem se rozumí posloupnost zkušebních kroků, každý s definovanými otáčkami a točivým momentem, jimiž musí motor projít při zkoušce za stacionárních podmínek (zkouška NRSC) nebo za přechodných provozních podmínek (zkouška NRTC);

značky a zkratky

Značky zkušebních parametrů

Značky chemických složek

Zkratky

Vznětové motory schválené podle této směrnice musí být označeny:

obchodní značkou nebo obchodním názvem výrobce motoru;

označením typu motoru, popřípadě rodiny motorů a jedinečným identifikačním číslem motoru;

číslem ES schválení typu podle přílohy VIII;

štítkem podle přílohy XIII, jestliže je motor uváděn na trh podle ustanovení pro přechodný režim.

Zážehové motory schválené podle této směrnice musí být označeny:

značkou nebo obchodní firmou výrobce motoru;

číslem ES schválení typu definovaným v příloze VIII;

římskou číslicí v závorkách označující emisní etapu, která musí být jasně viditelná a umístěná v blízkosti čísla schválení typu;

písmeny SV v závorkách, která označují výrobce malých sérií motorů a která musejí být jasně viditelná a umístěná v blízkosti čísla schválení typu každého motoru uváděného na trh v malých sériích podle odchylky stanovené v čl. 10 odst. 4.

Tato označení musí mít trvanlivost po dobu životnosti motoru a musí být snadno čitelná a nesmazatelná. Jestliže se použijí nálepky nebo štítky, musí být kromě toho jejich připojení trvanlivé po dobu životnosti motoru a nálepky nebo štítky nesmí být možno odstranit, aniž by byly přitom zničeny nebo se jejich nápis stal nečitelným.

Tato označení musí být umístěna na části motoru, která je nezbytná pro běžný provoz motoru a která obvykle nevyžaduje výměnu v průběhu života motoru.

Tato označení musí být umístěna tak, aby byla dobře viditelná pro osobu o průměrné velikosti, když byla na motor namontována všechna pomocná zařízení nutná pro provoz motoru.

Každý motor musí být opatřen doplňkovým odnímatelným štítkem z trvanlivého materiálu, který musí obsahovat všechny údaje podle bodu 3.1 a který se umístí v případě potřeby tak, aby označení uvedená v bodě 3.1 byla dobře viditelná pro osobu o průměrné velikosti a byla snadno přístupná po namontování motoru do pojízdného stroje.

Kódování motoru musí být v souvislosti s identifikačními čísly takové, aby umožňovalo jednoznačně určit výrobní sérii.

Než motory opustí výrobní linku, musí být opatřeny všemi označeními.

Přesné umístění všech označení motoru je nutno uvést v oddílu I přílohy VII.

Konstrukční části schopné ovlivnit emise plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic musí být konstruovány, vyrobeny a namontovány tak, aby motor za běžného užívání, bez ohledu na vibrace, kterým může být vystaven, vyhověl požadavkům této směrnice.

Výrobce musí učinit technická opatření, kterými se zajistí účinné omezení uvedených emisí podle této směrnice po celou dobu životnosti motoru a za obvyklých podmínek používání. Tyto požadavky se považují za splněné, jestliže jsou splněny požadavky bodů 4.1.2.1, 4.1.2.3 a 5.3.2.1.

Při použití katalyzátorů nebo filtrů částic musí výrobce zkouškou trvanlivosti, kterou může provést sám v souladu s dobrou strojírenskou praxí, a příslušnými záznamy prokázat, že lze očekávat řádné fungování těchto zařízení pro následné zpracování po dobu životnosti motoru. Záznamy musí být vyhotoveny podle požadavků bodu 5.2, a zejména bodu 5.2.3. Zákazníkovi je nutno poskytnout odpovídající záruku. Systematická výměna zařízení po uplynutí určité doby provozu motoru je přípustná. Každé seřízení prováděné v pravidelných časových odstupech, každá oprava, demontáž, čištění nebo výměna součástí nebo systémů motoru s cílem zabránit špatnému fungování motoru souvisejícímu se zařízením pro následné zpracování, se smějí provádět jen v rozsahu, který je technicky nezbytný pro správné fungování systému pro regulaci emisí. Do příručky pro zákazníka musí být zahrnuty odpovídající předpisy pro plánovanou údržbu, které spadají pod výše uvedené záruční podmínky a musí být schváleny před tím, než je uděleno schválení typu. Příslušný výtah z příručky, který se týká údržby/výměn zařízení pro následné zpracování a záručních podmínek, musí být zahrnut do informačního dokumentu stanoveného v příloze II této směrnice.

Veškeré motory, z nichž vystupuje výfukový plyn smíšený s vodou, musí být vybaveny přípojkou ve výfukovém systému, umístěnou za motorem a před místem, kde výfukové plyny přicházejí do styku s vodou (nebo s jinou chladicí nebo čisticí kapalinou), a určenou k dočasnému připojení zařízení na odběr vzorků emisí plynných látek a částic. Je důležité, aby umístění této přípojky umožňovalo odběr dobře promíšeného vzorku výfukového plynu. Přípojka musí být opatřena normalizovaným vnitřním trubkovým závitem o rozměru nejvýše ½ palce a uzavřena zátkou, pokud se nepoužívá (přípustné jsou rovnocenné přípojky).

Emise plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic z motoru, který byl předán ke zkoušce, se musí měřit metodami, které jsou popsány v příloze VI.

Jiné systémy nebo analyzátory je možno připustit, jestliže dávají výsledky, které jsou rovnocenné výsledkům dosaženým s následujícími referenčními systémy:

• pro plynné emise měřené v surovém výfukovém plynu: se systémem znázorněným na obrázku 2 v příloze VI,

• pro plynné emise měřené ve zředěném výfukovém plynu systémem s ředěním plného toku: se systémem znázorněným na obrázku 3 v příloze VI,

• pro emise částic: se systémem s ředěním plného toku používajícím buď samostatný filtr pro každý režim, nebo metodu jediného filtru znázorněnou na obrázku 13 v příloze VI.

Určení rovnocennosti systému musí být založeno na korelační studii, která obsahuje sedm (nebo více) cyklů a která se provede mezi zkoušeným systémem a jedním nebo více z výše uvedených referenčních systémů.

Kritérium rovnocennosti je definováno jako ± 5 % shoda průměrů vážených hodnot emisí cyklů. Použije se cyklus, který je uveden v bodě 3.6.1 přílohy III.

Aby se do směrnice mohl zavést nový systém, musí být určení rovnocennosti založeno na výpočtu opakovatelnosti a reprodukovatelnosti podle normy ISO 5725.

Emise oxidu uhelnatého, emise uhlovodíků, emise oxidů dusíku a emise částic nesmějí pro etapu I překročit hodnoty uvedené v následující tabulce:

Mezní hodnoty emisí uvedené v bodě 4.1.2.1 jsou mezní hodnoty při výstupu z motoru a musí být dodrženy před jakýmkoli zařízením pro následné zpracování výfukových plynů.

Emise oxidu uhelnatého, emise uhlovodíků, emise oxidů dusíku a emise částic nesmějí pro etapu II překročit hodnoty uvedené v následující tabulce:

Emise oxidu uhelnatého, součet emisí uhlovodíků a oxidů dusíku a emise částic nesmějí v etapě III A překročit hodnoty uvedené v tabulce:

Emise oxidu uhelnatého, emise uhlovodíků a oxidů dusíku (popřípadě jejich součet) a emise částic nesmějí v etapě III B překročit hodnoty uvedené v tabulce:

Emise oxidu uhelnatého, emise uhlovodíků a oxidů dusíku (popřípadě jejich součet) a emise částic nesmějí v etapě IV překročit hodnoty uvedené v tabulce:

Mejne vrednosti iz točk 4.1.2.4, 4.1.2.5 in 4.1.2.6 vključujejo poslabšanje, izračunano v skladu z Dodatkom 5 Priloge III.

V primeru mejnih vrednosti iz točk 4.1.2.5 in 4.1.2.6 emisije, vzorčene v času samo 30 s ne smejo presegati mejnih vrednosti iz zgornjih preglednic za več kot 100 %, v vseh naključno izbranih pogojih obremenitve, ki spadajo v določeno kontrolno območje, in z izjemo posebej določenih pogojev obratovanja motorja, za katere se taka določba ne uporablja. Komise stanoví kontrolní rozsah, pro nějž platí procentní podíl, který nesmí být překročen, a vyňaté provozní podmínky. Tato opatření, jež mají za účel změnit jiné než podstatné prvky této směrnice, se přijímají regulativním postupem s kontrolou podle čl. 15 odst. 2.

Pokud jedna rodina motorů definovaná v bodě 6 ve spojení s dodatkem 2 k příloze II zahrnuje více než jedno pásmo výkonů, musí hodnoty emisí základního motoru (schválení typu) a všech typů motorů téže rodiny (shodnost výroby) odpovídat přísnějším požadavkům vyššího pásma výkonů. Žadatel si může zvolit, zda omezí definici rodiny na jednotlivá pásma výkonů a požádá o schválení typu podle této volby.

Konstrukční části, které mohou ovlivnit emise plynných znečišťujících látek, musí být konstruovány, vyráběny a smontovány tak, aby umožnily stroji při normálním užívání splňovat požadavky této směrnice, i při vibracích, kterým mohou být vystaveny.

Technická opatření výrobce musí být taková, aby zajistila, že uvedené emise jsou účinně omezovány, podle této směrnice, po dobu normálního života stroje a za normálních podmínek používání podle dodatku 4 k příloze IV.

Emise plynných znečišťujících látek z motoru předaného ke zkouškám se měří postupy popsanými v příloze VI (včetně všech zařízení k následnému zpracování výfukových plynů).

Mohou se připustit jiné systémy nebo analyzátory, jestliže poskytují rovnocenné výsledky k těmto referenčním systémům:

• systém znázorněný na obrázku 2 přílohy VI pro plynné emise měřené v surovém výfukovém plynu,

• systém znázorněný na obrázku 3 přílohy VI pro emise měřené ve zředěném výfukovém plynu v systému s ředěním plného toku.

Emise oxidu uhelnatého, emise uhlovodíků, emise oxidů dusíku a součet emisí uhlovodíků a oxidů dusíku nesmějí pro etapu I přesáhnout hodnoty uvedené v následující tabulce:

Etapa I

Emise oxidu uhelnatého a součet emisí uhlovodíků a oxidů dusíku nesmějí pro etapu II přesáhnout hodnoty uvedené v následující tabulce:

Etapa II

Emise NO_x motorů všech tříd nesmějí překročit 10 g/kWh.

Bez ohledu na definici „ručně drženého motoru“ v článku 2 této směrnice musí dvoudobé motory v motorových sněhových frézách splňovat jen mezní hodnoty pro SH:1, SH:2 nebo SH:3.

Při montáži motoru do pojízdného stroje je nutno dodržet omezení stanovená pro oblast působnosti schválení typu. Dále musí být vždy dodrženy následující vlastnosti, které se týkají schválení typu motoru:

podtlak v sání nesmí překročit hodnotu podtlaku pro motor schválený jako typ uvedenou v dodatku 1, popřípadě v dodatku 3 k příloze II;

protitlak ve výfuku nesmí překročit hodnotu protitlaku pro motor schválený jako typ uvedenou v dodatku 1, popřípadě v dodatku 3 k příloze II.

Při ověřování existence uspokojivých opatření a postupů k zabezpečení účinné kontroly shodnosti výroby, vychází schvalovací orgán před udělením schválení typu rovněž z toho, zda výrobce vyhověl požadavkům registrace podle harmonizované normy EN 29002 (jejíž rozsah se vztahuje na dotyčné motory) nebo podle rovnocenné akreditační normy. Výrobce musí předložit podrobnosti o registraci a zavázat se, že bude informovat schvalovací orgán o jakékoli revizi platnosti nebo rozsahu registrace. K ověření, že jsou průběžně plněny požadavky bodu 4.2, se provádějí vhodné kontroly výroby.

Držitel schválení typu musí zejména:

zabezpečit postupy účinného řízení jakosti výrobků;

mít přístup ke zkušebnímu vybavení nezbytnému pro ověřování shodnosti s každým schváleným typem;

zajistit, aby byly výsledky zkoušek zaznamenávány a aby připojené doklady byly dostupné po dobu stanovenou v dohodě s schvalovacím orgánem;

analyzovat výsledky každého druhu zkoušky tak, aby se ověřila a zajistila stabilita vlastností motoru, s přihlédnutím k dovoleným odchylkám průmyslové výroby;

zajistit, aby jakýkoli odběr motorů nebo konstrukčních částí, který vykáže neshodnost při uvažovaném druhu zkoušky, vyvolal nový odběr a nové zkoušení. Musí být učiněny veškeré nezbytné kroky k obnovení shodnosti příslušné výroby.

Příslušný správní orgán, který udělil schválení typu, může kdykoliv ověřovat kontrolní postupy shodnosti, které jsou využívány v každém výrobním útvaru.

Při každé inspekci se zkušebnímu inspektorovi předkládají záznamy o zkouškách a o kontrole výroby.

Pokud se jeví úroveň jakosti jako neuspokojivá nebo pokud se zdá potřebné ověřit platnost zkoušek podle bodu 4.2, použije se následující postup:

ze série se vybere jeden motor a podrobí se zkoušce popsané v příloze III. Emise oxidu uhelnatého, emise uhlovodíků, emise oxidů dusíku a emise částic nesmějí překročit hodnoty uvedené v tabulce v bodě 4.2.1 při platnosti požadavků bodu 4.2.2 nebo popřípadě hodnoty uvedené v tabulce v bodě 4.2.3;

nesplní-li motor odebraný ze série požadavky bodu 5.3.2.1, může výrobce požádat, aby byl změřen vzorek stejně specifikovaných motorů odebraný ze série a zahrnující i v počátku odebraný motor. Výrobce stanoví velikost n vzorku v dohodě s technickou zkušebnou. Motory jiné než motor původně odebraný se podrobí zkoušce. U každé znečisťující látky se stanoví aritmetický průměr výsledků naměřených na vzorku. Shodnost sériové výroby se považuje za vyhovující, jestliže je splněna následující podmínka:

(, kde x je kterýkoli z individuálních výsledků docílených se vzorkem o velikosti n.),

kde

• L = mezní hodnota předepsaná v bodě 4.2.1/4.2.3 pro každou uvažovanou znečisťující látku,

• k = statistický faktor závislý na n a daný následující tabulkou:

jestliže n ≥ 20,

Schvalovací orgán nebo technická zkušebna pověřená ověřením shodnosti výroby zkouší motory částečně nebo zcela zaběhnuté podle instrukcí výrobce.

Obvyklá četnost kontrol schválená příslušným orgánem je jednou ročně. Jestliže nejsou splněny požadavky uvedené v bodě 5.3.2, musí příslušný orgán zajistit, aby se podnikly všechny nezbytné kroky k co nejrychlejšímu obnovení shodnosti výroby.

Rodinu motorů je možné definovat podle základních konstrukčních parametrů, které musí být společné pro motory této rodiny. V některých případech se mohou parametry navzájem ovlivňovat. Tyto vlivy se musí brát v úvahu, aby se zajistilo, že do rodiny motorů budou začleněny pouze motory, které mají z hlediska emisí znečišťujících látek z výfuku podobné vlastnosti.

Aby mohly být motory pokládány za motory patřící do téže rodiny motorů, musí mít shodné následující základní parametry:

Spalovací cyklus:

• dvoudobý

• čtyřdobý

Chladicí médium:

• vzduch

• voda

• olej

Zdvihový objem jednotlivého válce, v rozmezí od 85 % do 100 % největšího zdvihového objemu v rodině motorů

Způsob nasávání vzduchu

Druh paliva

• motorová nafta

• benzin

Druh/konstrukce spalovacího prostoru

Ventily a kanály — uspořádání, rozměry a počet

Palivový systém:

pro motorovou naftu:

• čerpadlo — potrubí — vstřikovací tryska

• řadové vstřikovací čerpadlo

• čerpadlo s rozdělovačem

• jednotlivý prvek

• vstřikovací jednotka

pro benzin:

• karburátor

• nepřímý vstřik

• přímý vstřik

Různé vlastnosti:

• recirkulace výfukových plynů

• vstřikování vody/emulze

• přípusť vzduchu

• chlazení přeplňovacího vzduchu

• druh zapalování (kompresí, jiskrou)

Následné zpracování výfukových plynů

• oxidační katalyzátor

• redukční katalyzátor

• třícestný katalyzátor

• tepelný reaktor

• filtr částic.

Hlavním kritériem při volbě základního motoru rodiny motorů je největší dodávka paliva na jeden zdvih při uváděných otáčkách při maximálním točivém momentu. V případě, kdy toto hlavní kritérium plní zároveň dva nebo více motorů, užije se jako druhé kritérium pro volbu základního motoru největší dodávka paliva na jeden zdvih při jmenovitých otáčkách. Za určitých okolností může schvalovací orgán rozhodnout, že nejhorší případ emisí rodiny motorů je možno nejlépe určit zkouškou druhého motoru. Schvalovací orgán pak může vybrat ke zkoušce další motor, jehož vlastnosti nasvědčují tomu, že bude pravděpodobně mít nejvyšší úroveň emisí v této rodině motorů.

Jestliže motory rodiny motorů mají další proměnné vlastnosti, které by mohly být pokládány za vlastnosti ovlivňující emise z výfuku, musí se tyto vlastnosti také určit a brát v úvahu při volbě základního motoru.

Tento oddíl se vztahuje na schválení typu elektronicky ovládaných motorů, v nichž je použito elektronické ovládání k určení množství a časování vstřikování paliva (dále jen „motor“). Tento oddíl se použije bez ohledu na technologii použitou v takových motorech k dodržení mezních hodnot emisí stanovených v bodech 4.1.2.5 a 4.1.2.6 této přílohy.

Pro účely tohoto oddílu se rozumí:

„strategií pro regulaci emisí“ kombinace systému pro regulaci emisí s jednou základní strategií pro regulaci emisí a s jedním souborem pomocných strategií pro regulaci emisí, začleněná do celkové konstrukce motoru nebo do nesilničního pojízdného stroje, ve kterém je motor instalován,

„činidlem“ jakékoli spotřebitelné nebo neobnovitelné médium potřebné a používané pro účinné fungování systému následného zpracování výfukových plynů.

Základní strategie pro regulaci emisí, aktivovaná v celém pracovním rozsahu otáček a točivého momentu motoru, musí být navržena tak, aby zajistila soulad motoru s ustanoveními této směrnice.

Je zakázána každá základní strategie pro regulaci emisí, která může rozlišovat provoz motoru při normalizované schvalovací zkoušce a za jiných provozních podmínek, čímž může při provozu za podmínek jiných, než které jsou převážně zahrnuty do postupu zkoušky pro schválení typu, snížit úroveň regulace emisí.

V motoru nebo nesilničním pojízdném stroji může být použita pomocná strategie pro regulaci emisí za předpokladu, že taková strategie při své aktivaci mění základní strategii pro regulaci emisí v reakci na konkrétní konstelaci okolních a/nebo provozních podmínek, avšak trvale nesnižuje účinnost systému pro regulaci emisí.

• a) Pokud je pomocná strategie pro regulaci emisí aktivována během schvalovací zkoušky, body 8.3.2.2 a 8.3.2.3 se nepoužijí;
• b) pokud pomocná strategie pro regulaci emisí během schvalovací zkoušky aktivována není, musí se prokázat, že pomocná strategie pro regulaci emisí je aktivní pouze po dobu nezbytně nutnou pro účely uvedené v bodě 8.3.2.3.

Podmínky regulace použitelné pro etapy III B a IV jsou následující:

• a) Podmínky regulace pro motory etapy III B:
  • i) nadmořská výška nepřekračující 1000 m (nebo nepřekračující ekvivalentní atmosférický tlak 90 kPa),
  • ii) teplota okolí v rozmezí 275 K až 303 K (2 °C až 30 °C),
  • iii) teplota chladicí kapaliny nad 343 K (70 °C).

  Pokud je pomocná strategie pro regulaci emisí aktivována, je-li motor v provozu za podmínek regulace uvedených v bodech i), ii) a iii), aktivuje se tato strategie pouze ve výjimečných případech.

• b) Podmínky regulace pro motory etapy IV:
  • i) atmosférický tlak vyšší než 82,5 kPa nebo odpovídající této hodnotě,
  • ii) teplota okolí v následujícím rozmezí:

    • rovna nebo vyšší než 266 K (–7 °C),

    • nižší nebo rovna teplotě určené následující rovnicí při stanoveném atmosférickém tlaku: , kde: T_c je vypočtená okolní teplota v kelvinech a P_b je atmosférický tlak v kPa,

  • iii) teplota chladicí kapaliny nad 343 K (70 °C).

  Pokud je pomocná strategie pro regulaci emisí aktivována, je-li motor v provozu za podmínek regulace uvedených v bodech i), ii) a iii), aktivuje se tato strategie pouze pokud je prokázáno, že je to nezbytné pro účely uvedené v bodu 8.3.2.3, a schváleno schvalovacím orgánem.

• c) Provoz při nízké teplotě

  Odchylně od požadavků bodu b), může být pomocná strategie pro regulaci emisí využita u motorů etapy IV vybavených recirkulací výfukových plynů (EGR), jestliže je okolní teplota nižší než 275 K (2 °C) a je-li splněno jedno ze dvou následujících kritérií:

  • i) teplota v sacím potrubí je menší nebo rovna teplotě definované podle následující rovnice: , kde: IMT_c je vypočtená teplota v sacím potrubí v kelvinech a P_IM je absolutní tlak v sacím potrubí v kPa,
  • ii) teplota chladicí kapaliny je menší nebo rovna teplotě určené podle následující rovnice: , kde: ECT_c je vypočtená teplota chladicí kapaliny v kelvinech a P_IM je absolutní tlak v sacím potrubí v kPa.

Pomocná strategie pro regulaci emisí může být aktivována zejména pro tyto účely:

• a) palubními signály za účelem ochrany motoru (včetně ochrany zařízení k řízení proudu vzduchu) a/nebo ochrany nesilničního pojízdného stroje, do nějž je motor instalován, před poškozením;
• b) s ohledem na provozní bezpečnost;
• c) z důvodu zabránění nadměrným emisím během startu za studena nebo zahřívání a během vypnutí motoru;
• d) pokud se používá k povolení vyšších emisí jedné regulované znečišťující látky za určitých okolních nebo provozních podmínek, aby byla zachována regulace všech ostatních regulovaných znečišťujících látek v rámci mezních hodnot emisí, které odpovídají dotyčnému motoru. Cílem je kompenzovat přirozeně se vyskytující jevy tak, aby byla zajištěna přijatelná regulace všech složek emisí.

Výrobce technické zkušebně během schvalovací zkoušky prokáže, že je provádění pomocné strategie pro regulaci emisí v souladu s ustanoveními bodu 8.3.2. Podstatou tohoto prokazování bude vyhodnocení dokumentace uvedené bodě 8.3.3.

Je zakázáno provádění pomocné strategie pro regulaci emisí, která není v souladu s bodem 8.3.2.

Výrobce poskytne technické zkušebně při předložení žádosti o schválení typu dokumentaci, která poskytne informace o veškerých konstrukčních prvcích a strategii pro regulaci emisí a o tom, jakým způsobem ovlivňuje pomocná strategie přímo či nepřímo výstupní veličiny. Dokumentaci musí tvořit dvě části:

• a) soubor dokumentace přiložený k žádosti o schválení typu musí obsahovat úplný přehled strategie pro regulaci emisí. Musí se doložit, že byly uvedeny veškeré výstupní veličiny, které mohou vzniknout z každé možné konstelace jednotlivých vstupních veličin. Tento doklad musí být přiložen k dokumentaci uvedené v příloze II;
• b) doplňkové materiály předložené technické zkušebně, avšak nepřiložené k žádosti o schválení typu, musí obsahovat všechny parametry pozměněné případnou pomocnou strategií pro regulaci emisí a mezní podmínky, za kterých se tato strategie provádí, a zejména:
  • i) popis řídicí logiky a chronologie jednotlivých kroků a bodů přepínání při všech způsobech provozu pro palivové a jiné základní systémy, zajišťujících účinnou regulaci emisí (například systém recirkulace výfukových plynů nebo dávkování činidla),
  • ii) odůvodnění použití případné pomocné strategie pro regulaci emisí aplikované na motor, s poskytnutím materiálů a údajů ze zkoušek, k prokázání účinku na emise výfukových plynů. Toto odůvodnění může být podloženo údaji ze zkoušek, náležitou technickou analýzou nebo kombinací obou těchto podkladů,
  • iii) podrobný popis algoritmů nebo snímačů (podle daného případu) použitých ke zjištění, analýze nebo diagnostice nesprávného fungování systému pro regulaci emisí No_x,
  • iv) dovolené odchylky ke splnění požadavků uvedených v bodě 8.4.7.2 bez ohledu na použité prostředky.

Doplňkové materiály uvedené v bodě 8.3.3.1 písm. b) se považují za přísně důvěrné. Budou schvalovacímu orgánu poskytnuty na vyžádání. Schvalovací orgán považuje tyto materiály za důvěrné.

Výrobce poskytne informace, které plně popisují funkční provozní vlastnosti opatření k regulaci emisí NO_x, s využitím dokumentů uvedených v příloze II dodatku 1 oddíle 2 a v příloze II dodatku 3 oddíle 2.

Pokud systém pro regulaci emisí vyžaduje činidlo, musí výrobce uvést vlastnosti tohoto činidla, a to včetně druhu činidla, informací o koncentraci, pokud je činidlo roztokem, provozních teplotních podmínek a odkazu na mezinárodní normy, pokud jde o složení a kvalitu, v příloze II dodatku 1 bodě 2.2.1.13 a v příloze II dodatku 3 bodě 2.2.1.13.

Strategie pro regulaci emisí motoru musí fungovat za všech podmínek vnějšího prostředí, které se pravidelně vyskytují na území Společenství, zejména při nízkých teplotách okolí.

Výrobce prokáže, že emise amoniaku během příslušného cyklu zkoušky emisí v rámci postupu zkoušky pro schválení typu při použití činidla nepřesáhne střední hodnotu 25 ppm.

Pokud jsou na nesilničním pojízdném stroji namontovány samostatné nádrže na činidlo, nebo jsou k takovému stroji připojeny, musí se zajistit prostředky k odebrání vzorku činidla uvnitř nádrží. Místo odběru vzorků musí být snadno dostupné bez použití speciálních pomůcek nebo zařízení.

Schválení typu musí být v souladu s čl. 4 odst. 3 podmíněno tím, že každému provozovateli nesilničního pojízdného stroje budou poskytnuty písemné instrukce obsahující následující prvky:

• a) podrobné upozornění vysvětlující případné špatné fungování stroje v důsledku nesprávného provozování, používání nebo údržby nainstalovaného motoru, s uvedením příslušných nápravných opatření;
• b) podrobné upozornění na nesprávné používání stroje, které může mít za následek případné špatné fungování motoru, s uvedením příslušných nápravných opatření;
• c) informace o správném používání činidla, s uvedením instrukcí ohledně doplňování činidla mezi běžnými intervaly údržby;
• d) jasné upozornění, že certifikát schválení typu vydaný pro dotčený typ motoru je platný pouze v případě, že jsou splněny všechny níže uvedené podmínky:
  • i) motor je provozován, používán a udržován v souladu s poskytnutými instrukcemi,
  • ii) byla urychleně učiněna opatření k nápravě nesprávného provozování, používání nebo údržby v souladu s nápravnými opatřeními uvedenými v rámci upozornění podle písmen a) a b),
  • iii) motor nebyl úmyslně nesprávně používán, zejména tím způsobem, že by byl deaktivován nebo neudržován systém recirkulace výfukových plynů nebo dávkování činidla.

Instrukce musí být napsány jasně a pro laika srozumitelně, stejným stylem jako příručka provozovatele nesilničního pojízdného stroje nebo motoru.

Schválení typu musí být v souladu s čl. 4 odst. 3 podmíněno tím, že budou poskytnuty indikátory nebo jiné vhodné prostředky podle konfigurace nesilničních pojízdných strojů informující provozovatele o následujícím:

• a) množství činidla, které zbývá v nádrži na činidlo, a pomocí doplňkového zvláštního signálu o tom, pokud zbývající činidlo dosahuje méně než 10 % plné kapacity nádrže;
• b) je-li nádrž na činidlo zcela nebo téměř prázdná;
• c) pokud činidlo v nádrži není podle namontovaného měřicího zařízení v souladu s vlastnostmi uvedenými a zaznamenanými v příloze II dodatku 1 bodě 2.2.1.13 a v příloze II dodatku 3 bodě 2.2.1.13;
• d) pokud bylo dávkování činidla přerušeno, v jiných případech než těch, kdy k tomu došlo ze strany řídicí jednotky motoru nebo regulátoru dávkování, v reakci na provozní podmínky motoru, kdy není dávkování požadováno, a to za předpokladu, že je schvalovací orgán o těchto provozních podmínkách informován.

Podle rozhodnutí výrobce musí být požadavky na soulad činidla s uvedenými vlastnostmi a příslušnými dovolenými odchylkami emisí NO_x splněny pomocí jednoho z následujících prostředků:

• a) přímým prostředkem, například použitím snímače kvality činidla;
• b) nepřímým prostředkem, například použitím snímače NO_x ve výfukových plynech ke zhodnocení účinnosti činidla;
• c) jinými prostředky, pokud je jejich účinnost alespoň rovnocenná účinnosti při použití prostředků podle písmen a) nebo b) a jsou zachovány hlavní požadavky tohoto oddílu.

Výrobce poskytne informace, které plně popisují funkční provozní vlastnosti opatření k regulaci emisí NO_x, s využitím dokumentů uvedených v příloze II dodatku 1 oddíle 2 a v příloze II dodatku 3 oddíle 2.

Strategie pro regulaci emisí motoru musí fungovat za všech podmínek vnějšího prostředí, které se pravidelně vyskytují na území Unie, zejména při nízkých teplotách okolí. Tento požadavek se neomezuje na podmínky, za nichž musí být použita základní strategie pro regulaci emisí, jak je uvedeno v bodu 8.3.2.2.

Používá-li se činidlo, výrobce prokáže, že emise amoniaku během zkoušky NRTC za tepla nebo NRSC při schvalování typu nepřesáhnou střední hodnotu 10 ppm.

Pokud jsou na nesilničním pojízdném stroji namontovány nádrže na činidlo, nebo jsou k takovému stroji připojeny, musí se zajistit prostředky k odebrání vzorku činidla uvnitř nádrží. Místo odběru vzorků musí být snadno dostupné bez použití speciálních pomůcek nebo zařízení.

Schválení typu podléhá v souladu s čl. 4 odst. 3 těmto podmínkám:

• a) poskytnutí písemných pokynů pro údržbu každému provozovateli nesilničního pojízdného stroje;
• b) poskytnutí dokumentů pro montáž motoru výrobci původního zařízení (OEM), včetně dokumentů k systému regulace emisí, který je součástí schváleného typu motoru;
• c) poskytnutí pokynů výrobci původního zařízení k systému varování provozovatele, systému upozornění a (v náležitých případech) ochraně činidla před zamrznutím;
• d) uplatňování ustanovení o pokynech pro provozovatele, montážní dokumentaci, systému varování provozovatele, systému upozornění a ochraně činidla před zamrznutím, které jsou uvedeny v dodatku 1 této přílohy.

V souladu s bodem 4.1.2.7 této přílohy nesmí emise ve vzorku odebrané v kontrolním rozsahu vymezeném v příloze I dodatku 2, u motorů etapy IV přesáhnout o více než 100 % mezní hodnoty emisí v tabulce 4.1.2.6 této přílohy.

Technická zkušebna stanoví až tři náhodně vybrané hodnoty zatížení a otáček v rámci kontrolního rozsahu zkoušení. Technická zkušebna rovněž namátkově určí pořadí zkušebních bodů. Zkouška musí být provedena v souladu s hlavními požadavky NRSC, ale každý zkušební bod se musí hodnotit samostatně. Každý zkušební bod musí splňovat mezní hodnoty stanovené v bodu 8.6.

Zkouška musí být provedena ihned po samostatných zkušebních cyklech (discrete mode cycle – DMC) pro jednotlivé režimy, jak popisuje příloha III.

Pokud však výrobce zvolí, v souladu s bodem 1.2.1 přílohy III, postup podle přílohy 4B předpisu EHK/OSN č. 96, série změn 03, musí být zkouška provedena takto:

• a) zkouška musí být provedena ihned po zkušebních cyklech samostatného režimu, jak je popsáno v písm. a) až e) bodu 7.8.1.2 přílohy 4B předpisu EHK/OSN č. 96, série změn 03, avšak před provedením postupů po zkoušce (písm. f), nebo po zkoušce RMC uvedené v písm. a) až d) bodu 7.8.2.2 přílohy 4B předpisu EHK/OSN č. 96, série změn 03, avšak před provedením postupů po zkoušce (písm. e), podle situace;
• b) zkoušky musí být provedeny podle písm. b) až e) bodu 7.8.1.2 přílohy 4B předpisu EHK/OSN č. 96, série změn 03, metodou s více filtry (jeden filtr na každý zkušební bod) pro každý ze tří zvolených zkušebních bodů;
• c) pro každý zkušební bod se vypočte specifická hodnota emisí (v g/kWh);
• d) hodnoty emisí mohou být vypočteny na molárním základě s využitím dodatku A.7 nebo na hmotnostním základě s využitím dodatku A.8, ale měly by být v souladu s metodou použitou pro samostatný režim nebo zkoušku RMC;
• e) pro účely sumačních výpočtů plynů se hodnota N_mode nastaví na hodnotu 1 a použije se váhový faktor 1;

Kromě výjimky podle bodu 8.7.3 nesmí být z klikové skříně vypouštěny přímo do ovzduší žádné emise.

Motory mohou během celého provozu vypouštět emise z klikové skříně do výfuku před jakýmkoli zařízením pro následné zpracování.

Motory vybavené turbodmychadly, čerpadly, ventilátory nebo přeplňovacími dmychadly pro sání vzduchu mohou uvolňovat emise z klikové skříně do vnějšího ovzduší. Emise z klikové skříně se v tomto případě přičtou k emisím z výfuku (fyzicky nebo matematicky) při všech zkouškách emisí v souladu s odstavcem 8.7.3.1 tohoto oddílu.

Žádné emise z klikové skříně nesmí být vypouštěny přímo do okolního ovzduší, s následující výjimkou: motory vybavené turbodmychadly, čerpadly, ventilátory nebo přeplňovacími dmychadly pro sání vzduchu mohou uvolňovat emise z klikové skříně do okolního ovzduší, jsou-li emise při všech zkouškách emisí přičítány (fyzicky nebo matematicky) k emisím z výfuku. Výrobci, kteří této výjimky využijí, musí motory nastavit tak, aby všechny emise z klikové skříně mohly být odvedeny do odběrného systému. Pro účely tohoto odstavce se emise z klikové skříně, které se v celém průběhu provozu odvádějí do proudu výfukových plynů před zařízením pro následné zpracování výfukových plynů, nepokládají za vypouštěné přímo do okolního ovzduší.

Volné emise z klikové skříně musí být odváděny do výfukového systému za účelem měření emisí takto:

• a) potrubí musí být z materiálu s hladkým povrchem, elektricky vodivého a nereagujícího s emisemi z klikové skříně. Trubky musí být co nejkratší;
• b) počet ohybů potrubí, kterým se ve zkušebně odvádějí plyny z klikové skříně, musí být co nejmenší a poloměr všech nevyhnutelných ohybů musí být co největší;
• c) potrubí, kterým se ve zkušebně odvádějí výfukové plyny z klikové skříně, musí splňovat specifikace výrobce motoru pro zpětný tlak z klikové skříně;
• d) potrubí, kterým se odvádějí plyny z klikové skříně, musí ústit do proudu výfukových plynů za každým systémem pro následné zpracování výfukových plynů, za každým odporem, který je namontován do výfuku, a v dostatečné vzdálenosti před všemi odběrnými sondami, aby se před odběrem zajistilo úplné smíšení s výfukovými plyny z motoru. Potrubí, kterým se vedou plyny z klikové skříně, musí zasahovat do volného proudu výfukových plynů, aby se zabránilo jevům mezní vrstvy a aby se podporovalo smíšení. Výstup z potrubí, kterým se vedou plyny z klikové skříně, může být orientován v libovolném směru vzhledem k toku surového výfukového plynu.

Tato příloha stanoví požadavky k zajištění správné funkce opatření k regulaci emisí NO_x. Obsahuje požadavky na vozidla, jež ke snížení emisí používají činidlo.

„Diagnostickým systémem regulace NO_x (NCD)“ se rozumí na motoru nainstalovaný systém, který je schopen:

• a) zjistit chybnou funkci regulace NO_x;
• b) určit pravděpodobnou příčinu chybné funkce regulace NO_x pomocí informací ukládaných do paměti počítače a/nebo přenosem těchto informací mimo vozidlo.

„Chybnou funkcí regulace NO_x (NCM)“ se rozumí pokus zasahovat do systému regulace NO_x motoru nebo chybná funkce tento systém ovlivňující, jež může být způsobena nedovoleným zásahem, což si podle této směrnice vyžaduje aktivaci systému varování nebo upozornění, jakmile je chybná funkce zjištěna.

„Diagnostickým chybovým kódem (DTC)“ se rozumí numerický nebo alfanumerický identifikátor, který identifikuje nebo označuje chybnou funkci regulace NO_x.

„Potvrzeným a aktivním diagnostickým chybovým kódem (DTC)“ se rozumí diagnostický chybový kód DTC, který je uložen během časového intervalu, v němž systém NCD zjistí, že došlo k chybné funkci.

„Čtecím nástrojem“ se rozumí externí zkušební zařízení pro komunikaci se systémem NCD mimo vozidlo.

„Rodinou motorů s NCD“ se rozumí výrobcem stanovená skupina systémů motorů, které používají stejné metody monitorování a diagnostiky chybných funkcí regulace NO_x.

Systém motoru musí být vybaven diagnostickým systémem regulace NO_x (NCD), který dokáže určit chybné funkce regulace NO_x (NCM), o nichž pojednává tato příloha. Každý systém motoru, na který se vztahuje tento oddíl, musí být navržen, vyroben a namontován tak, aby umožnil splnit tyto požadavky po celou dobu běžné životnosti motoru a za obvyklých podmínek používání. Při plnění tohoto cíle je přijatelné, aby motory, které jsou používány déle než je doba životnosti, jak je uvedeno v bodu 3.1 dodatku 5 přílohy III této směrnice, vykazovaly určité zhoršení výkonnosti a citlivosti diagnostického systému regulace NO_x (NCD), a to takové, že mezní hodnoty uvedené v této příloze mohou být překročeny dříve, než dojde k aktivaci systémů varování a/nebo upozornění.

Pokud systém regulace emisí vyžaduje činidlo, musí výrobce uvést vlastnosti tohoto činidla, a to včetně druhu činidla, informací o koncentraci, pokud je činidlo roztokem, provozních teplotních podmínek a odkazu na mezinárodní normy, pokud jde o složení a kvalitu, v příloze II dodatku 1 bodě 2.2.1.13 a v příloze II dodatku 3 bodě 2.2.1.13.

Podrobné písemné informace s úplným popisem funkčních vlastností systému varování provozovatele v odstavci 4 a systému upozornění provozovatele v odstavci 5 se předloží při schvalování typu schvalovacímu orgánu.

Výrobce poskytne montážní dokumentaci, která při použití výrobcem původního zařízení zajistí, že motor, včetně systému regulace emisí, který je součástí schváleného typu motoru, je-li ve stroji namontován, bude ve spojení s nezbytnými částmi strojního zařízení fungovat způsobem vyhovujícím požadavkům této přílohy. Tato dokumentace musí obsahovat podrobné technické požadavky a ustanovení týkající se systému motoru (software, hardware a komunikace), jichž je zapotřebí ke správnému namontování systému motoru ve stroji.

Diagnostický systém regulace NO_x musí být provozuschopný za následujících podmínek:

• a) okolní teploty v rozmezí 266 K až 308 K (–7 °C až 35 °C);
• b) nadmořská výška do 1600 m;
• c) teplota chladicí kapaliny vyšší než 343 K (70 °C).

Tento oddíl se nevztahuje na případ monitorování hladiny činidla v nádrži, kdy monitorování probíhá za všech podmínek, které měření technicky umožňují (např. za všech podmínek, kdy kapalné činidlo není zamrzlé).

Je povoleno použít vyhřívanou nebo nevyhřívanou nádrž na činidlo a systém dávkování. Vyhřívaný systém musí splňovat požadavky odstavce 2.3.2. Nevyhřívaný systém musí splňovat požadavky odstavce 2.3.3.

Údaje o použití nevyhřívané nádrže na činidlo a systému dávkování musí být uvedeny v písemných pokynech pro majitele stroje.

Nádrž na činidlo a systém dávkování

Došlo-li k zamrznutí činidla, musí být činidlo opět použitelné nejpozději do 70 minut od nastartování vozidla při teplotě okolí 266 K (–7 °C).

Vyhřívaný systém musí být navržen tak, aby při zkoušení předepsaným způsobem splňoval provozní požadavky stanovené v tomto bodu.

• a) 10 až 20 minut při volnoběhu;
• b) následně až 50 minut při maximálně 40 % jmenovitého zatížení.

Vyhodnocení konstrukčních kritérií lze provést na zkušebním stanovišti s mrazicí komorou, přičemž se použije celý stroj nebo jeho části, jež odpovídají těm, které mají být namontovány na stroj, nebo na základě provozních zkoušek.

Aktivace systému varování a upozornění provozovatele u nevyhřívaného systému

Jestliže při teplotě prostředí ≤ 266 K (–7 °C) nedojde k dávkování činidla, musí být aktivován systém varování provozovatele popsaný v bodu 4.

Jestliže při teplotě prostředí ≤ 266 K (–7 °C), nedojde k dávkování činidla do 70 minut po nastartování motoru, musí být aktivován systém důrazného upozornění řidiče popsaný v bodu 5.4.

Diagnostický systém regulace emisí NO_x (NCD) musí dokázat určit chybné funkce regulace emisí NO_x (NCM), o nichž pojednává tato příloha, prostřednictvím diagnostických chybových kódů (DTC) uložených v paměti počítače a musí být schopen předat tyto informace mimo vozidlo.

Systém NCD musí zaznamenat diagnostický chybový kód pro každou jednotlivou chybnou funkci regulace NO_x (NCM).

Zda existuje zjistitelná chybná funkce musí systém NCD vyhodnotit do 60 minut od uvedení motoru do chodu. V tomto okamžiku se uloží status „potvrzený a aktivní“ diagnostický chybový kód DTC a aktivuje se varovný systém podle bodu 4.

V případech, kdy je zapotřebí více než 60 minut provozu, aby bylo monitorováním možné přesně zjistit a potvrdit chybnou funkci regulace NO_x (např. monitorovací zařízení fungující na základě statistických modelů nebo spotřeby kapalin ve stroji), může schvalovací orgán k monitorování povolit delší období, je-li taková potřeba odůvodněna výrobcem (např. technickými podklady, výsledky pokusů, interní praxí atd.).

• a) Vlastní systém NCD nesmí diagnostické chybové kódy z paměti počítače vymazat, dokud nebyla odstraněna porucha, která se k danému diagnostickému chybovému kódu vztahuje.
• b) Systém NCD může všechny diagnostické chybové kódy vymazat na základě požadavku značkového čtecího nástroje nebo nástroje údržby, který na žádost poskytne výrobce motoru, nebo pomocí výrobcem poskytnutého přístupového kódu.

Systém NCD nesmí být naprogramován nebo konstruován tak, aby se kdykoli po celou dobu životnosti motoru zcela nebo částečně deaktivoval na základě stáří stroje, a nesmí obsahovat ani algoritmus nebo strategii určenou k průběžnému snižování účinnosti systému NCD.

Všechny přeprogramovatelné počítačové kódy nebo provozní parametry systému NCD musí být odolné vůči nedovoleným zásahům.

Výrobce zodpovídá za stanovení členů rodiny motorů s NCD. Vytváření skupin systémů motorů v rámci rodiny motorů s NCD se provede na základě osvědčeného odborného úsudku a musí být schváleno schvalovacím orgánem.

Motory, které nepatří do stejné rodiny motorů mohou přesto patřit do stejné rodiny motorů s NCD.

Rodinu motorů s NCD lze vymezit základními konstrukčními parametry, které musí být společné u systémů motorů této rodiny.

Aby mohly být motory pokládány za motory z téže rodiny motorů s NCD, musí si být podobné v následujících základních parametrech:

• a) systémy regulace emisí;
• b) metody monitorování používané systémem NCD;
• c) monitorovací kritéria systému NCD;
• d) parametry monitorování (např. frekvence).

Tyto podobnosti musí být prokázány výrobcem pomocí vhodných technických postupů prokazování nebo jinými vhodnými postupy a musí být schváleny schvalovacím orgánem.

Výrobce může schvalovací orgán požádat o schválení drobných odchylek v metodách monitorování/diagnostiky systému NCD kvůli odlišnostem v konfiguraci systému motoru, pokud jsou tyto metody výrobcem považovány za podobné a liší se pouze tak, aby odpovídaly zvláštním charakteristikám posuzovaných součástí (například velikost, průtok výfukových plynů atd.); nebo je jejich podobnost stanovena na základě osvědčeného odborného úsudku.

• dobu zbývající do aktivace mírného nebo důrazného upozornění,

• rozsah mírného a/nebo výrazného omezení, např. míru snížení točivého momentu,

• podmínky, za nichž může být omezení činnosti stroje zrušeno.

Jsou-li zobrazovány zprávy, lze k jejich zobrazení použít stejný systém jako k zobrazování jiné údržby.

Součástí stroje musí být systém upozornění provozovatele založený na jedné z následujících zásad:

Po předchozím schválení schvalovacím orgánem může být motor vybaven zařízením, které upozorňování provozovatele vyřadí z provozu během nouzové situace vyhlášené orgánem státní správy s celostátní nebo regionální působností, složkami jeho záchranného systému nebo ozbrojenými složkami.

V zájmu bezpečnosti a aby se umožnilo použití autokorekční diagnostiky, je k uvolnění plného výkonu motoru povoleno použít funkci potlačení automatického omezení, a to za předpokladu, že

• nebude v činnosti po dobu delší než 30 minut a

• omezí se na tři aktivace během každé doby, během níž je v činnosti systém upozornění provozovatele.

Systém upozornění provozovatele se musí deaktivovat, jestliže pominuly podmínky pro jeho aktivaci. Systém upozornění provozovatele se nesmí automaticky deaktivovat, aniž by byly odstraněny důvody pro jeho aktivaci.

Podrobnosti o postupu aktivace a deaktivace systému upozornění provozovatele jsou popsány v bodu 11.

Při podání žádosti o schválení typu podle této směrnice musí výrobce prokázat funkci systému upozornění provozovatele způsobem stanoveným v bodu 11.

Součástí stroje musí být ukazatel, který zřetelně informuje provozovatele o množství činidla v nádrži na činidlo. Ukazatel množství činidla musí být přinejmenším schopen průběžně ukazovat jeho množství po dobu, během níž je aktivován systém varování provozovatele popsaný v bodu 4. Ukazatel množství činidla může mít analogové nebo digitální zobrazení a může ukazovat hladinu činidla v poměru k objemu plné nádrže, zbývající množství činidla nebo odhadovaný počet provozních hodin, které zbývají do jeho vyčerpání.

Součástí motoru nebo stroje musí být prostředek ke zjištění přítomnosti nesprávného činidla ve stroji.

Jakmile monitorovací systém potvrdí nesprávnou jakost činidla, musí se aktivovat systém varování provozovatele popsaný v bodu 4. Je-li součástí systému varování také zobrazování hlášení, zobrazí se zpráva uvádějící důvod varování (například „zjištěna nesprávná močovina“, „zjištěno nesprávné AdBlue“ nebo „zjištěno nesprávné činidlo“).

Součástí motoru musí být prostředky pro zjištění přerušení dávkování.

Systém varování provozovatele popsaný v bodu 4 se aktivuje v případě přerušení dávkování, které nastaví počitadlo dávkování podle bodu 8.2.1. Je-li součástí systému varování také zobrazování hlášení, zobrazí se zpráva uvádějící důvod varování (například „chybná funkce dávkování močoviny“, „chybná funkce dávkování AdBlue“ nebo „chybná funkce dávkování činidla“).

Kromě hladiny činidla v nádrži, jeho jakosti a přerušení dávkování, musí být monitorována následující selhání, protože mohou být důsledkem neoprávněných zásahů:

U diagnostického systému regulace emisí NO_x (NCD) se sleduje výskyt elektrických selhání a odstranění nebo deaktivace každého čidla, v jejichž důsledku systém neprovádí diagnostiku ostatních závad uvedených v bodech 6 až 8 (monitorování součástí).

Mezi čidla, jež ovlivňují tuto diagnostickou schopnost, patří mimo jiné ta, která přímo měří koncentrace NO_x, čidla jakosti močoviny, čidla venkovního prostředí a čidla monitorující dávkování, hladinu a spotřebu činidla.

Systém varování provozovatele popsaný v bodu 4 se musí aktivovat v případě, že dojde k některému ze selhání specifikovaných v bodu 9.1, a musí sdělit, že je nutná urychlená oprava. Je-li součástí systému varování také zobrazování hlášení, zobrazí se zpráva ukazující důvod varování (například „dávkovací ventil činidla odpojen“ nebo „kritické selhání regulace emisí“).

Systém mírného upozornění popsaný v bodu 5.3 se musí aktivovat, jestliže nedojde k nápravě selhání uvedeného v bodu 9.1 nejpozději do 36 hodin provozu motoru od okamžiku aktivace systému varování provozovatele popsaného v bodu 9.3.

Systém důrazného upozornění popsaný v bodu 5.4 se musí aktivovat, jestliže nedojde k nápravě selhání uvedeného v bodu 9.1 nejpozději do 100 hodin provozu motoru od okamžiku aktivace systému varování provozovatele popsaného v bodu 9.3.

V případě opakovaného výskytu chybné funkce musí být počet hodin do aktivace systémů upozornění snížen podle mechanismu popsaného v bodu 11.

Jako alternativu k požadavkům v bodu 9.2 může výrobce použít čidlo NO_x umístěné ve výfukovém plynu. V takovém případě:

• hodnota NO_x nesmí překročit 0,9 g/kWh,

• lze použít hlášení poruchy „vysoké emise NO_x – neznámá příčina“,

• znění bodu 9.4.1 se nahrazuje zněním „do 10 hodin provozu motoru“,

• znění bodu 9.4.2 se nahrazuje zněním „do 20 hodin provozu motoru“,

Shodnost s požadavky této přílohy se prokazuje při schvalování typu způsoby vyznačenými v tabulce 1 a rozvedenými v tomto bodu:

• a) prokázáním aktivace systému varování;
• b) případně prokázáním aktivace systému mírného upozornění;
• c) prokázáním aktivace systému důrazného upozornění.

Tabulka 1 Znázornění obsahu postupu při prokazování podle ustanovení v bodech 10.3 a 10.4 tohoto dodatku

Splnění požadavků tohoto bodu 10 rodinou motorů nebo rodinou motorů s NCD lze prokázat zkouškou jednoho ze členů posuzované rodiny motorů, pokud výrobce schvalovacímu orgánu prokáže, že monitorovací systémy nezbytné ke splnění požadavků této přílohy jsou v rámci rodiny motorů obdobné.

Skutečnost, že jsou monitorovací systémy u jiných členů rodiny s NCD obdobné, lze prokázat tak, že se schvalovacím orgánům předloží materiály, jako jsou algoritmy, funkční analýzy atd.

Zkušební motor vybírá výrobce se souhlasem schvalovacího orgánu. Může, ale nemusí to být základní motor posuzované rodiny motorů.

V případech, kdy motory z některé rodiny motorů patří do rodiny motorů s NCD, jejichž typ byl již schválen podle bodu 10.2.1 (obrázek 3), shodnost této rodiny motorů se považuje za prokázanou bez dalších zkoušek, pokud výrobce schvalovacímu orgánu prokáže, že monitorovací systémy nezbytné ke splnění požadavků této přílohy jsou v rámci posuzované rodiny motorů a rodiny motorů s NCD obdobné.

Shodnost aktivace systému varování se prokazuje vykonáním dvou zkoušek: nedostatek činidla a jedna kategorie selhání v bodech 7 až 9 této přílohy.

Pro účely prokázání aktivace systému varování v případě špatné jakosti činidla, se vybere činidlo s přinejmenším takovým naředěním účinné látky jako je naředění sdělené výrobcem podle požadavků bodu 7 této přílohy.

K prokázání aktivace systému varování v případě selhání, jež mohou být důsledkem neoprávněných zásahů a jsou definována v bodu 9 této přílohy, musí být výběr proveden v souladu s těmito požadavky:

• 10.3.2.2.1 výrobce poskytne schvalovacímu orgánu seznam takových možných selhání;
• 10.3.2.2.2 selhání, které má být předmětem zkoušky, musí být vybráno schvalovacím orgánem z tohoto seznamu uvedeného v bodu 10.3.2.2.1.

Pro účely tohoto prokázání se pro každé selhání uvedené v bodu 10.3.1 provede samostatná zkouška.

Během zkoušky se nesmí vyskytnout jiné selhání, než je to, kterého se zkouška týká.

Před zahájením zkoušky musí být vymazány všechny diagnostické chybové kódy DTC.

Na žádost výrobce a se souhlasem schvalovacího orgánu mohou být selhání, kterých se zkouška týká, simulována.

U jiných selhání než je nedostatek činidla, a po instalaci nebo simulaci selhání, se zjištění daného selhání provede takto:

• 10.3.3.5.1 Systém NCD musí zareagovat na zavedení selhání, které schvalovací orgán vybral jako vhodné v souladu s ustanoveními tohoto dodatku. To se považuje za prokázané, dojde-li k aktivaci během dvou po sobě jdoucích zkušebních cyklů systému NCD podle bodu 10.3.3.7 tohoto dodatku.

  Jestliže bylo v popisu monitorování uvedeno a schvalovacím orgánem schváleno, že konkrétní monitor vyžaduje k provedení úplného monitorování více než dva zkušební cykly systému NCD, může být počet zkušebních cyklů systému NCD zvýšen na tři.

  Během prokazovací zkoušky může být každý jednotlivý zkušební cyklus systému NCD oddělen vypnutím motoru. Délka vypnutí do dalšího nastartování musí brát v úvahu monitorování, ke kterému může dojít po vypnutí motoru, a veškeré podmínky, které musí být splněny, aby proběhlo monitorování při následujícím nastartování.

• 10.3.3.5.2 Aktivace systému varování se považuje za prokázanou, pokud na konci každé prokazovací zkoušky provedené podle bodu 10.3.2.1 došlo ke správné aktivaci systému varování a byl dosažen status „potvrzený a aktivní“ diagnostický chybový kód DTC pro vybrané selhání.

K prokázání aktivace systému varování v případě nedostatku činidla musí být systém motoru v provozu po jeden nebo více zkušebních cyklů NCD, podle volby výrobce.

• a) k aktivaci systému varování došlo při množství činidla větším nebo rovném 10 % objemu nádrže na činidlo a
• b) „nepřetržitý“ režim systému varování byl aktivován při hladině činidla vyšší nebo rovné hodnotě stanovené výrobcem podle ustanovení bodu 6 této přílohy.

• a) výsledkem požadovaného zkušebního cyklu bude monitorovací funkce, která se bude používat ve skutečném provozu vozidla, a
• b) příslušný zkušební cyklus NCD uvedený v bodu 10.3.3.7.1 je pro uvažované monitorování méně vhodný.

Aktivace systému varování se považuje za prokázanou, pokud na konci každé prokazovací zkoušky prováděné podle bodu 10.3.3 došlo ke správné aktivaci systému varovaní.

Aktivace systému upozornění se prokazuje zkouškami na motorovém dynamometru.

Veškeré součásti nebo subsystémy, které nejsou fyzicky namontovány na systému motoru, jako například, nikoli však výhradně, čidla teploty prostředí, čidla hladiny a systémy varování a upozornění provozovatele, které jsou k prokázání nezbytné, musí být pro tento účel připojeny k systému motoru nebo musí být simulovány způsobem uspokojivým pro schvalovací orgán.

Jestliže si to výrobce přeje a schvalovací orgán souhlasí, mohou být prokazovací zkoušky provedeny na úplném stroji nebo zařízení buď tak, že se stroj přimontuje k vhodnému zkušebnímu stavu, nebo jízdou po zkušební dráze za kontrolovaných podmínek.

Zkušebním postupem se prokazuje aktivace systému upozornění v případě nedostatku činidla a v případě jednoho ze selhání definovaných v bodech 7, 8 nebo 9 této přílohy.

Pro účely tohoto prokazování:

• a) schvalovací orgán kromě nedostatku činidla vybere jedno ze selhání definovaných v bodech 7, 8 a 9 této přílohy, které bylo předtím použito při prokazování aktivace systému varování;
• b) výrobci se povoluje se souhlasem schvalovacího orgánu urychlit zkoušku tím, že nasimuluje dosažení určitého počtu hodin provozu motoru;
• c) dosažení snížení točivého momentu, které je vyžadováno u mírného upozornění, může být prokazováno zároveň s celkovým postupem schvalování výkonu motoru prováděným v souladu s touto směrnicí. V takovém případě se při prokazování funkce systému upozornění nevyžaduje samostatné měření točivého momentu;
• d) funkce důrazného upozornění se prokazuje v souladu s požadavky bodu 10.4.6 tohoto dodatku.

Výrobce kromě toho musí prokázat funkci systému upozornění za podmínek selhání definovaných v bodech 7, 8 a 9 této přílohy, jež nebyly vybrány k prokazovacím zkouškám popsaným v bodech 10.4.1 až 10.4.3.

Toto doplňkové prokazování může být provedeno tak, že se schvalovacímu orgánu předloží technické materiály obsahující takové důkazy, jako jsou algoritmy, funkční analýzy a výsledky předchozích zkoušek.

Tímto doplňkovým prokazováním se musí schvalovacímu orgánu zejména uspokojivě prokázat začlenění mechanismu správného omezení točivého momentu do elektronické řídicí jednotky motoru (ECU).

Toto prokazování začíná, když byl v důsledku zjištění selhání vybraného schvalovacím orgánem aktivován systém varování nebo příslušný „nepřetržitý“ režim systému varování.

Když je prověřována reakce systému na případ nedostatku činidla v nádrži, systém motoru musí být v chodu, dokud hladina činidla nedosáhne hodnoty 2,5 % jmenovitého objemu nádrže nebo hodnoty stanovené výrobcem v souladu s bodem 6.3.1 této přílohy, při níž má účinkovat systém mírného upozornění.

Když se prověřuje reakce systému na jiné selhání, než je nedostatek činidla v nádrži, systém motoru musí být v provozu po příslušný počet hodin uvedený v tabulce 3 tohoto dodatku nebo, podle volby výrobce, dokud příslušné počitadlo nedosáhne hodnoty, při které je aktivován systém mírného upozornění.

Funkce systému mírného upozornění se považuje za prokázanou, pokud na konci každé prokazovací zkoušky provedené podle bodů 10.4.5.2 a 10.4.5.3 výrobce prokázal schvalovacímu orgánu, že elektronická řídicí jednotka motoru (ECU) aktivovala mechanismus omezení točivého momentu.

Toto prokazování musí začít za stavu, kdy byl předtím aktivován systém mírného upozornění, a může být prováděno v návaznosti na zkoušky k prokázání funkce systému mírného upozornění.

Když se prověřuje reakce systému na nedostatek činidla v nádrži, systém motoru musí být v provozu až do vyprázdnění nádrže nebo do okamžiku, kdy hladina činidla dosáhla úrovně nižší než 2,5 % jmenovitého objemu nádrže, při níž má podle prohlášení výrobce dojít k aktivaci systému důrazného upozornění.

Když se prověřuje reakce systému na jiné selhání, než je nedostatek činidla v nádrži, systém motoru musí být v provozu po příslušný počet hodin uvedený v tabulce 3 tohoto dodatku nebo, podle volby výrobce, dokud příslušné počitadlo nedosáhne hodnoty, při které je aktivován systém důrazného upozornění.

Funkce systému důrazného upozornění se považuje za prokázanou, pokud na konci každé prokazovací zkoušky provedené podle bodů 10.4.6.2 a 10.4.6.3 výrobce prokázal schvalovacímu orgánu, že byl aktivován mechanismus důrazného upozornění, o němž pojednává tato příloha.

Jestliže si to výrobce přeje a schvalovací orgán souhlasí, může být prokázání mechanismů upozornění eventuálně provedeno na úplném stroji v souladu s požadavky bodu 5.4 buď tak, že se stroj přimontuje k vhodnému zkušebnímu stavu, nebo jízdou po zkušební dráze za kontrolovaných podmínek.

Stroj musí být v provozu, dokud počitadlo přiřazené k vybranému selhání nedosáhne příslušného počtu hodin v provozu uvedeného v tabulce 3 tohoto dodatku, popřípadě dokud není nádrž s činidlem prázdná nebo dokud nebylo dosaženo hladiny nižší než 2,5 % jmenovitého objemu nádrže, při které se má podle volby výrobce aktivovat systém důrazného upozornění.

K doplnění požadavků této přílohy týkajících se mechanismů aktivace a deaktivace varování a upozornění, stanoví tento bod 11 technické požadavky na zavedení těchto aktivačních a deaktivačních mechanismů.

Systém varování provozovatele se musí aktivovat, jakmile diagnostický chybový kód (DTC) přiřazený k chybné funkci NCM opravňující k jeho aktivaci dosáhne statusu stanoveného v tabulce 2 tohoto dodatku.

Tabulka 2 Aktivace systému varování provozovatele

Systém varování provozovatele se musí deaktivovat, jakmile diagnostický systém dospěje k závěru, že chybná funkce, které se toto varování týká, se již nevyskytuje, nebo jakmile jsou informace opravňující k jeho aktivaci, včetně diagnostických chybových kódů týkajících se těchto selhání, vymazány čtecím nástrojem.

Na vyžádání čtecího nástroje budou následující údaje z paměti počítače vymazány nebo přenastaveny na hodnotu stanovenou v tomto dodatku (viz tabulka 3).

Tabulka 3 Mazání/nulování „informací o regulaci emisí NO_x“ čtecím nástrojem

Informace o regulaci emisí NO_x nesmí být smazány v důsledku odpojení baterie/baterií stroje.

Vymazání „informací o regulaci emisí NO_x“ smí být prováděno výhradně při vypnutém motoru.

Při vymazávání „informací o regulaci emisí NO_x“, včetně diagnostických chybových kódů DTC, nesmí být stav žádného počitadla přiřazeného k těmto selháním a uvedeného v této příloze vymazán, nýbrž musí být znovu nastaven na hodnotu stanovenou v příslušné části této přílohy.

Systém upozornění provozovatele se musí aktivovat, je-li aktivní systém varování a počitadlo náležející druhu chybné funkce NCM opravňující k jeho aktivaci dosáhne hodnoty stanovené v tabulce 4 tohoto dodatku.

Systém upozornění provozovatele se musí deaktivovat, jakmile systém již nedetekuje chybnou funkci opravňující k jeho aktivaci nebo jestliže informace o selháních opravňujících k jeho aktivaci, včetně diagnostických chybových kódů DTC týkajících se chybných funkcí NCM, byly čtecím nástrojem nebo nástrojem údržby vymazány.

Systémy varování a upozornění provozovatele se musí okamžitě aktivovat nebo případně deaktivovat v souladu s ustanoveními bodu 6 této přílohy po posouzení množství činidla v nádrži. V takovém případě aktivační nebo deaktivační mechanismy nesmí být závislé na statusu žádného přiřazeného diagnostického chybového kódu DTC.

Aby systém splňoval požadavky této přílohy, musí obsahovat alespoň čtyři počitadla k zaznamenávání počtu hodin, kdy byl motor v chodu a systém současně zjistil výskyt některé z těchto skutečností:

• a) nesprávná jakost činidla;
• b) přerušení dávkování činidla;
• c) ovlivňování funkce ventilu recirkulace výfukových plynů (EGR);
• d) selhání systému NCD podle bodu 9.1 písm. ii) této přílohy.

Výrobce případně může použít jedno nebo více počitadel ke sdružení závad uvedených v bodu 11.4.1.1.

Každé z počitadel musí počítat až do nejvyšší hodnoty umožněné 2bajtovým počitadlem s rozlišením 1 hodina a napočítanou hodnotu uchovat, pokud nenastanou podmínky k tomu, aby počitadlo mohlo být vynulováno.

Výrobce může použít jediné počitadlo nebo více počítadel systému NCD. Jediné počitadlo může sečíst počet hodin dvou nebo více různých chybných funkcí, pro něž je toto počitadlo relevantní, aniž kterákoliv z nich dosáhla časového údaje, který toto jediné počitadlo ukazuje.

Rozhodne-li se výrobce použít více počitadel systému NCD, musí být systém schopen přidělit konkrétní počitadlo monitorovacího systému ke každé chybné funkci, pro kterou jsou v souladu s touto přílohou tyto druhy počitadel relevantní.

Každé počitadlo musí fungovat takto:

• 11.4.2.1.1 Pokud se začíná od nuly, musí počitadlo začít počítat v okamžiku, kdy je zjištěna chybná funkce přiřazená k tomuto počitadlu a příslušný diagnostický chybový kód (DTC) má status definovaný v tabulce 2.
• 11.4.2.1.2 Podle volby výrobce se v případě opakovaných selhání použije jedno z těchto ustanovení.
  • i) Pokud dojde k monitorovací akci a chybná funkce, která původně počitadlo aktivovala, již není zjištěna nebo bylo-li selhání vymazáno čtecím nástrojem nebo nástrojem údržby, počitadlo se zastaví a uchová naměřenou hodnotu. Pokud se počitadlo zastaví při aktivovaném systému důrazného upozornění, musí stav počitadla setrvat na hodnotě definované v tabulce 4 tohoto dodatku nebo na hodnotě větší nebo rovné stavu počitadla pro důrazné upozornění minus 30 minut.
  • ii) Stav počitadla musí setrvat na hodnotě definované v tabulce 4 tohoto dodatku nebo na hodnotě větší nebo rovné stavu počitadla pro důrazné upozornění minus 30 minut.
• 11.4.2.1.3 V případě jediného počitadla monitorovacího systému bude toto počitadlo pokračovat v počítání, dokud je zjištěna chybná funkce NCM přiřazená tomuto počitadlu a za předpokladu, že příslušný diagnostický chybový kód (DTC) má status „potvrzený a aktivní“. Pokud není zjištěna žádná chybná funkce NCM, která by opravňovala k aktivaci počitadla, nebo pokud všechny závady přiřazené k tomuto počitadlu byly čtecím zařízením nebo nástrojem údržby vymazány, počitadlo se zastaví a uchová hodnotu uvedenou v bodu 11.4.2.1.2.

  Tabulka 4 Počitadla a upozornění

  	Status DTC pro první aktivaci počitadla	Hodnota počitadla pro mírné upozornění	Hodnota počitadla pro důrazné upozornění	Zmrazená hodnota uchovávaná počitadlem
  Počitadlo jakosti činidla	potvrzený a aktivní	≤ 10 hodin	≤ 20 hodin	≥ 90 % hodnoty počitadla pro důrazné upozornění
  Počitadlo dávkování	potvrzený a aktivní	≤ 10 hodin	≤ 20 hodin	≥ 90 % hodnoty počitadla pro důrazné upozornění
  Počitadlo ventilu recirkulace výfukových plynů (EGR)	potvrzený a aktivní	≤ 36 hodin	≤ 100 hodin	≥ 95 % hodnoty počitadla pro důrazné upozornění
  Počitadlo monitorovacího systému	potvrzený a aktivní	≤ 36 hodin	≤ 100 hodin	≥ 95 % hodnoty počitadla pro důrazné upozornění
  Mezní hodnota emisí NOx (pokud přichází v úvahu)	potvrzený a aktivní	≤ 10 hodin	≤ 20 hodin	≥ 90 % hodnoty počitadla pro důrazné upozornění

• 11.4.2.1.4 Počitadlo, jehož údaje byly zmrazeny, musí být vynulováno, jestliže monitory přiřazené k tomuto počitadlu dokončí alespoň jeden monitorovací cyklus, aniž by zjistily chybnou funkci, a jestliže během 40 hodin chodu motoru od posledního zastavení počitadla není zjištěna žádná chybná funkce (viz obrázek 4).
• 11.4.2.1.5 Jestliže v době, kdy je hodnota na počitadle zmrazena (viz obrázek 4), je detekována chybná funkce přiřazená k tomuto počitadlu, počitadlo pokračuje v počítání od hodnoty, na které se předtím zastavilo.

Tento bod ilustruje mechanismy aktivace a deaktivace a mechanismy počitadla v některých typických případech. Obrázky a popisy uvedené v bodech 11.5.2, 11.5.3 a 11.5.4 jsou použity v této příloze čistě pro ilustraci a nelze se na ně odvolávat jako na příklady požadavků této směrnice nebo jako na konečné výsledky příslušných postupů. Hodiny na počitadle na obrázcích 6 a 7 se vztahují k maximálním hodnotám pro důrazné upozornění v tabulce 4. Pro zjednodušení není například v dané ukázce zmíněno, že systém varování zůstane aktivován také po dobu, kdy je aktivován systém upozornění.

Obrázek 5 znázorňuje funkci aktivačních a deaktivačních mechanismů při monitorování množství činidla v pěti případech:

• případ použití 1: provozovatel nehledě na varování pokračuje v provozu stroje, dokud není stroj vyřazen z provozu,

• případ doplnění 1 („dostatečné“ doplnění): provozovatel doplní nádrž na činidlo tak, aby se dosáhlo množství přesahujícího prahovou hodnotu 10 %. Varování a upozornění se deaktivuje,

• případ doplnění 2 a 3 („nedostatečné“ doplnění): aktivuje se varovný systém. Intenzita varování závisí na množství činidla, které je k dispozici,

• případ doplnění 4 („velmi nedostatečné“ doplnění): okamžitě se aktivuje mírné upozornění.

Obrázek 6 znázorňuje tři případy špatné jakosti činidla:

• případ použití 1: provozovatel nehledě na varování pokračuje v provozu stroje, dokud není stroj vyřazen z provozu,

• případ opravy 1 („špatná“ nebo „nedůsledná“ oprava): po vyřazení stroje z provozu provozovatel změní jakost činidla, avšak brzy poté je opět nahradí činidlem nízké jakosti. Okamžitě se znovu aktivuje systém upozornění a stroj je po 2 hodinách chodu motoru vyřazen z provozu,

• případ opravy 2 („správná“ oprava): po vyřazení stroje z provozu provozovatel upraví jakost činidla. Avšak po nějaké době znovu doplní do nádrže činidlo špatné jakosti. Postupy varování, upozornění a počítání začínají znovu od nuly.

Obrázek 7 znázorňuje tři případy selhání systému dávkování močoviny. Tento obrázek také ilustruje postup, který nastane v případě selhání monitorování popsaných v bodu 9 této přílohy.

• případ použití 1: provozovatel nehledě na varování pokračuje v provozu stroje, dokud není stroj vyřazen z provozu,

• případ opravy 1 („správná“ oprava): po vyřazení stroje z provozu provozovatel opraví systém dávkování. Avšak po nějaké době systém dávkování opět selže. Postupy varování, upozornění a počítání začínají znovu od nuly,

• případ opravy 2 („špatná“ oprava): v režimu mírného upozornění (snížení točivého momentu) provozovatel opraví systém dávkování. Brzy poté však systém dávkování opět selže. Okamžitě se znovu aktivuje systém mírného upozornění a počitadlo začne počítat od hodnoty, kterou ukazovalo v době opravy.

Kontrolní rozsah (viz obrázek 1) je definován takto:

rozsah otáček: otáčky A po vysoké otáčky,

kde:

otáčky A = nízké otáčky + 15 % (vysoké otáčky – nízké otáčky);

Použijí se vysoké a nízké otáčky podle definice v příloze III nebo, jestliže výrobce na základě varianty uvedené v bodu 1.2.1 přílohy III zvolí postup podle přílohy 4B předpisu EHK/OSN č. 96, série změn 03, použijí se definice v bodech 2.1.33 a 2.1.37 předpisu EHK/OSN č. 96, série změn 03.

Jsou-li změřené otáčky motoru A v rozmezí ±3 % otáček motoru uvedených výrobcem, použijí se výrobcem uvedené otáčky motoru. Jestliže kterékoliv zkušební otáčky tuto mezní odchylku překračují, použijí se změřené otáčky motoru.

Ze zkoušek se vyloučí následující provozní podmínky motoru:

• a) body nižší než 30 % maximálního točivého momentu,
• b) body nižší než 30 % maximálního výkonu.

Výrobce může při certifikaci/schválení typu požádat, aby technická zkušebna vyňala provozní body z kontrolního rozsahu definovaného v bodech 1 a 2 tohoto dodatku. Se souhlasem schvalovacího orgánu může technická zkušebna tuto výjimku akceptovat, je-li výrobce schopen prokázat, že motor v jakékoliv strojní konfiguraci nemůže být nikdy v takových bodech provozuschopný.

PŘÍLOHA II INFORMAČNÍ DOKUMENT č. … týkající se schvalování typu z hlediska opatření proti emisím plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic ze spalovacích motorů určených pro nesilniční pojízdné stroje (Směrnice 97/68/ES naposledy pozměněná směrnicí…/.…/ES)

Dodatek 1

Zařízení pro recyklaci plynů z klikové skříně: ano/ne(Nehodící se škrtněte.) …

Doplňková zařízení k omezení znečišťujících látek (pokud existují a nejsou uvedena v jiném bodě)

Katalyzátor: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Značka (značky): …

Typ (typy): …

Počet katalyzátorů a jejich částí: …

Rozměry a objem katalyzátoru (katalyzátorů): …

Druh katalytické činnosti: …

Celková náplň drahých kovů: …

Poměrná koncentrace: …

Nosič (struktura a materiál): …

Hustota komůrek: …

Typ pouzdra katalyzátoru (katalyzátorů): …

Umístění katalyzátoru (katalyzátorů) (místo/místa a maximální/minimální vzdálenost(i) od motoru): …

Normální rozmezí pracovní teploty (K): …

Spotřebitelné činidlo (v případě potřeby): …

Typ a koncentrace činidla potřebného pro katalytickou činnost: …

Normální rozmezí pracovní teploty činidla: …

Mezinárodní norma (v případě potřeby): …

Snímač NO_x: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Snímač kyslíku: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Značka (značky): …

Typ:…

Umístění: …

Přípusť vzduchu: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Typ (pulzující vzduch, vzduchové čerpadlo atd.): …

Recirkulace výfukových plynů: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Vlastnosti (chlazený/nechlazený systém, vysokotlaký/nízkotlaký systém atd.): …

Filtr částic: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Rozměry a objem filtru částic: …

Typ a konstrukce filtru částic: …

Umístění (místo/místa a maximální/minimální vzdálenost(i) od motoru): …

Postup nebo systém regenerace, popis a/nebo výkres: …

Normální rozmezí pracovní teploty (K) a tlaku (kPa): …

Jiné systémy: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Popis a provoz: …

Maximální zdvih ventilů a úhly otevření a zavření vzhledem k úvratím nebo rovnocenné údaje: …

Typ: plynulý nebo zapnuto/vypnuto(Nehodící se škrtněte.)

Úhel fáze vačkového hřídele: …

Pozice, velikost a počet:

Značka/značky: …

Typ/typy: …

Číslo: …

Zapalovací svíčka (svíčky): …

Značka/značky: …

Typ/typy: …

Magneto: …

Značka/značky: …

Typ/typy: …

Časování zážehu: …

Statický předstih vzhledem k horní úvrati (ve stupních otočení klikového hřídele) …

Popřípadě křivka předstihu zapalování: …

Zařízení pro recyklaci plynů z klikové skříně: ano/ne(Nehodící se škrtněte.) …

Doplňková zařízení k omezení znečišťujících látek (pokud existují a nejsou uvedena v jiném bodě)

Katalyzátor: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Značka (značky): …

Typ (typy): …

Počet katalyzátorů a jejich částí: …

Rozměry a objem katalyzátoru (katalyzátorů): …

Druh katalytické činnosti: …

Celková náplň drahých kovů: …

Poměrná koncentrace: …

Nosič (struktura a materiál): …

Hustota komůrek: …

Typ pouzdra katalyzátoru (katalyzátorů): …

Umístění katalyzátoru (katalyzátorů) (místo/místa a maximální/minimální vzdálenost(i) od motoru): …

Normální rozmezí pracovní teploty (K) …

Spotřebitelné činidlo (v případě potřeby): …

Typ a koncentrace činidla potřebného pro katalytickou činnost: …

Normální rozmezí pracovní teploty činidla: …

Mezinárodní norma (v případě potřeby): …

Snímač NO_x: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Snímač kyslíku: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Značka (značky): …

Typ: …

Umístění: …

Přípusť vzduchu: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Typ (pulzující vzduch, vzduchové čerpadlo atd.): …

Recirkulace výfukových plynů: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Vlastnosti (chlazený/nechlazený systém, vysokotlaký/nízkotlaký systém atd.): …

Filtr částic: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Rozměry a objem filtru částic: …

Typ a konstrukce filtru částic: …

Umístění (místo/místa a maximální/minimální vzdálenost(i) od motoru): …

Postup nebo systém regenerace, popis a/nebo výkres: …

Normální rozmezí pracovní teploty (K) a tlaku (kPa): …

Jiné systémy: ano/ne(Nehodící se škrtněte.)

Popis a provoz: …

PŘÍLOHA III POSTUP ZKOUŠKY PRO VZNĚTOVÉ MOTORY

1. ÚVOD

Tato příloha popisuje způsob stanovení emisí plynných znečisťujících látek a znečisťujících částic z motoru určeného ke zkouškám.

Použijí se následující zkušební cykly:

• cyklus NRSC (stacionární zkouška nesilničních pojízdných strojů), který se použije pro měření emisí oxidu uhelnatého, uhlovodíků, oxidů dusíku a částic pro etapy I, II, III A, III B a IV u motorů popsaných v příloze I bodě 1 písm. A podbodech i) a ii),

• cyklus NRTC (dynamická zkouška nesilničních pojízdných strojů), který se použije pro měření emisí oxidu uhelnatého, uhlovodíků, oxidů dusíku a částic pro etapy III B a IV u motorů popsaných v příloze I bodě 1 písm. A podbodě i),

• u motorů určených k použití ve vnitrozemských plavidlech se použije zkušební metoda ISO podle normy ISO 8178-4:2002 a úmluvy IMO(IMO: Mezinárodní námořní organizace (International Maritime Organization).) MARPOL(MARPOL: Mezinárodní úmluva o zabránění znečišťování z lodí (International Convention for the Prevention of Pollution from Ships).) 73/78, příloha VI (NOx Code),

• u motorů určených k pohonu motorových drážních vozů se pro měření plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic použije zkouška NRSC pro etapu III A a etapu III B,

• u motorů určených k pohonu lokomotiv se pro měření plynných znečišťujících látek a znečišťujících částic použije zkouška NRSC pro etapu III A a etapu III B.

Ke zkoušce se motor namontuje na zkušební stav a připojí se k dynamometru.

Zkouška musí být provedena v souladu s postupem v této příloze nebo, na základě volby výrobce, zkušebním postupem uvedeným v příloze 4B předpisu EHK/OSN č. 96, série změn 03.

Kromě toho platí tyto požadavky:

Princip měření:

Emise z výfuku motoru zahrnují plynné složky (oxid uhelnatý, veškeré uhlovodíky a oxidy dusíku) a částice. Mimo to se často používá oxid uhličitý jako sledovací plyn ke stanovení ředicího poměru u systémů s ředěním části toku nebo plného toku. V souladu se správnou technickou praxí se všeobecně doporučuje provádět měření oxidu uhličitého jako výhodný prostředek k odhalování problémů měření, které vznikají v průběhu zkoušky.

Zkouška NRSC:

V průběhu předepsaného sledu provozních podmínek při zahřátém motoru se kontinuálně zjišťuje množství výše uvedených emisí odebíráním vzorků ze surového výfukového plynu. Zkušební cyklus se skládá z řady režimů otáček a točivého momentu (zatížení), které zahrnují typický rozsah provozu vznětového motoru. V průběhu každého režimu se stanoví koncentrace každé plynné znečišťující látky, průtok výfukového plynu a výkon a z výsledků měření se stanoví vážené hodnoty. Vzorek částic se ředí stabilizovaným vzduchem z okolí. Jeden vzorek se odebere v průběhu celého zkušebního cyklu a zachytí se na vhodných filtrech.

Alternativně se odebírají vzorky na oddělených filtrech, po jednom vzorku pro každý režim, a vypočítávají se vážené hodnoty pro zkušební cyklus.

Postupem podle dodatku 3 této přílohy se vypočítá množství každé emitované znečišťující látky v gramech na kilowatthodinu.

Předepsaný nestacionární zkušební cyklus, který věrně odráží provozní podmínky vznětových motorů instalovaných v nesilničních strojích, se uskutečňuje dvakrát:

• poprvé (při startu za studena), když je motor ochlazen na pokojovou teplotu a teplota chladiva a oleje motoru, systémů následného zpracování a všech pomocných zařízení pro regulaci emisí se stabilizovala v rozmezí od 20 °C do 30 °C,

• podruhé (při startu za tepla) po 20 minutách odstavení za tepla, následujícím bezprostředně po cyklu se startem za studena.

V průběhu této zkušební posloupnosti se zjišťují výše uvedené znečišťující látky. Tato zkušební posloupnost se skládá z cyklu se startem za studena, který následuje po přirozeném nebo uměle vyvolaném vychladnutí motoru, z doby odstavení za tepla a z cyklu se startem za tepla, a výsledkem je kombinovaný výpočet emisí. S použitím signálů naměřených hodnot točivého momentu a otáček motoru vysílaných dynamometrem se integrací výkonu přes celou dobu cyklu stanoví práce, kterou motor během cyklu vykonal. Určí se koncentrace plynných složek za celý cyklus, buď v surovém výfukovém plynu integrací signálu analyzátoru podle dodatku 3 této přílohy, nebo ve zředěném výfukovém plynu ze systému CVS s ředěním plného toku integrací nebo odběrem vzorků do vaků podle dodatku 3 této přílohy. V případě částic se na stanoveném filtru zachycuje proporcionální vzorek zředěného výfukového plynu při ředění buď části toku, nebo plného toku. V závislosti na použité metodě se pro výpočet hmotnostních hodnot emisí znečišťujících látek určí průtok zředěného nebo nezředěného výfukového plynu v průběhu celého cyklu. Vztažením hmotnostních hodnot emisí k práci motoru se určí množství každé znečišťující látky v gramech na kilowatthodinu.

Emise (v g/kWh) se měří v průběhu obou cyklů, se startem jak za studena, tak za tepla. Vážená kombinovaná hodnota emisí se vypočítá vážením výsledků získaných při startu za studena faktorem 0,10 a výsledků získaných při startu za tepla faktorem 0,90. Vážené kombinované hodnoty musí být v souladu s mezními hodnotami.

Všechny objemy a objemové průtoky se vždy vztahují k teplotě 273 K (0 °C) a tlaku 101,3 kPa.

Změří se absolutní teplota T_a v sání vzduchu pro motor vyjádřená v kelvinech a suchý atmosférický tlak p_s vyjádřený v kPa a podle následujících ustanovení se určí parametr f_a:

• Motory s atmosférickým sáním a motory mechanicky přeplňované:

• Motory přeplňované turbokompresorem s chlazením nasávaného vzduchu nebo bez tohoto chlazení:

Aby byla zkouška uznána za platnou, musí být parametr f_a takový, aby:

Zaznamenává se teplota přeplňovacího vzduchu, která při deklarovaných jmenovitých otáčkách a plném zatížení musí odpovídat v rozmezí ± 5 K maximální teplotě přeplňovacího vzduchu stanovené výrobcem. Teplota chladicího média musí být nejméně 293 K (20 °C).

Používá-li se zařízení zkušebny nebo vnější dmychadlo, musí teplota přeplňovacího vzduchu odpovídat v rozmezí ± 5 K maximální teplotě přeplňovacího vzduchu stanovené výrobcem při otáčkách při deklarovaném maximální výkonu a plném zatížení. Během celého zkušebního cyklu se nesmí měnit teplota a průtok chladiva v chladiči přeplňovacího vzduchu mimo výše uvedený rozsah. Objem chladiče přeplňovacího vzduchu musí odpovídat správné technické praxi a typickému použití vozidla/stroje.

Může být zvoleno nastavení chladiče přeplňovacího vzduchu podle normy SAE J 1937 zveřejněné v lednu 1995.

Zkoušený motor musí být opatřen systémem sání se vstupním odporem vzduchu odpovídajícím v rozmezí ± 300 Pa hodnotě stanovené výrobcem pro čistý čistič vzduchu za provozních podmínek motoru stanovené výrobcem, při nichž se dosahuje největšího průtoku vzduchu. Tyto odpory se nastavují při jmenovitých otáčkách a plném zatížení. Může se použít systém zkušebny za podmínky, že odpovídá skutečným provozním podmínkám motoru.

Zkoušený motor musí být opatřen výfukovým systémem, jehož protitlak ve výfuku odpovídá v rozmezí ± 650 Pa hodnotě stanovené výrobcem za provozních podmínek, při nichž se dosahuje největšího deklarovaného výkonu.

Je-li motor opatřen zařízením pro následné zpracování, musí mít výfuková trubka stejný průměr, jaký je použit pro nejméně čtyři trubky nacházející se před vstupem do expanzní části, v níž je zařízení pro následné zpracování instalováno. Vzdálenost mezi přírubou sběrného výfukového potrubí nebo výstupem z turbokompresoru a zařízením pro následné zpracování musí být stejná, jaká je v konfiguraci stroje nebo v rozmezí určeném výrobcem. Hodnoty protitlaku nebo odporu ve výfuku musí splňovat stejná kritéria, jaká jsou uvedena výše, a mohou být nastaveny pomocí ventilu. Během slepých zkoušek a pro účely mapování motoru může být modul se zařízením pro následné zpracování odstraněn a nahrazen ekvivalentním modulem s podporou neaktivního katalyzátoru.

Musí se použít systém chlazení motoru s dostatečnou kapacitou k udržení běžných pracovních teplot motoru předepsaných výrobcem.

Specifikace mazacího oleje použitého při zkoušce musí být zapsána a předložena zároveň s výsledky zkoušky.

Zkušebním palivem musí být referenční palivo uvedené v příloze V.

Cetanové číslo a obsah síry referenčního paliva, které se použilo pro zkoušku, se musí zaznamenat do bodů 1.1.1 resp. 1.1.2 dodatku 1 k přílohy VII.

Teplota paliva na vstupu do vstřikovacího čerpadla musí být v rozsahu od 306 K do 316 K (33 °C až 43 °C).

Nastavení odporu sání a protitlaku ve výfukové trubce se seřídí podle bodů 2.3 a 2.4 na horní hranice stanovené výrobcem.

Maximální hodnoty točivého momentu při uvedených zkušebních otáčkách se určí experimentálně, aby se mohly vypočítat hodnoty točivého momentu pro předepsané zkušební režimy. Pro motory, které nejsou určeny k provozu v rozsahu otáček na křivce maximálního točivého momentu při plném zatížení, uvede maximální točivý moment při zkušebních otáčkách výrobce.

Seřízení motoru pro každý zkušební režim se vypočítá podle následujícího vzorce:

Jestliže je poměr

může být hodnota P_AE ověřena technickým orgánem, který uděluje schválení typu.

Základem pro měření specifických emisí je nekorigovaný výkon na brzdě podle normy ISO 14396:2002.

Pomocná zařízení potřebná pouze k provozu stroje, která mohou být namontovaná na motoru, by se měla před zkouškou odmontovat. Tento neúplný výčet slouží jako příklad:

• vzduchový kompresor brzdového systému,

• kompresor posilovače řízení,

• vzduchový kompresor klimatizačního systému,

• pumpy pro hydraulické ovládače.

Jestliže pomocná zařízení nebyla odmontována, musí se k výpočtu seřízení dynamometru určit jimi pohlcený výkon, s výjimkou motorů, u nichž taková zařízení tvoří integrální část motoru (např. chladicí ventilátory u vzduchem chlazených motorů).

Seřízení odporu sání a protitlaku ve výfukové trubce se provede na horní meze určené výrobcem podle bodů 2.3 a 2.4.

Maximální hodnoty točivého momentu při specifikovaných zkušebních otáčkách se určí experimentálně, aby se mohly vypočítat hodnoty točivého momentu pro předepsané zkušební režimy. Pro motory, které nejsou určeny k provozu v rozsahu otáček na křivce maximálního točivého momentu při plném zatížení, uvede maximální točivý moment při zkušebních otáčkách výrobce.

Seřízení motoru pro každý zkušební režim se vypočítá podle vztahu:

Je-li poměr

může být hodnota P_AE ověřena technickým orgánem, který uděluje schválení typu.

Nejméně jednu hodinu před zkouškou se vloží každý filtr (dvojice filtrů) do uzavřené, ale neutěsněné Petriho misky a umístí se do vážicí komory ke stabilizaci. Na konci periody stabilizace se každý filtr (dvojice filtrů) zváží a zaznamená se vlastní hmotnost filtrů. Filtr (dvojice filtrů) se pak uloží do Petriho misky, která se uzavře, nebo do utěsněného držáku filtru až do doby, kdy bude potřebný ke zkoušce. Jestliže se filtr (dvojice filtrů) nepoužije během osmi hodin od jeho vyjmutí z vážicí komory, musí se stabilizovat a znovu zvážit před použitím.

Přístroje a odběrné sondy se instalují, jak je požadováno. Použije-li se k ředění výfukových plynů systém s ředěním plného toku, připojí se výfuková trubka k systému.

Ředicí systém a motor se nastartují a zahřívají se, až se všechny teploty a tlaky ustálí při maximálním výkonu a jmenovitých otáčkách.

Systém odběru vzorku částic se spustí a při metodě jediného filtru se použije s obtokem (což je volitelné u metody více filtrů). Hladinu pozadí částic v ředicím vzduchu lze určit vedením ředicího vzduchu přes filtry částic. Jestliže se používá filtrovaný ředicí vzduch, může se provést jedno měření kdykoliv před zkouškou, v průběhu zkoušky nebo po ní. Není-li ředicí vzduch filtrován, provede se měření na jednom vzorku odebraném během doby trvání zkoušky.

Ředicí vzduch se nastaví tak, aby teplota na vstupu do filtru při kterémkoli režimu byla v rozmezí od 315 K (42 °C) do 325 K (52 °C). Celkový ředicí poměr nesmí být menší než 4.

Při stacionární zkušební metodě se může teplota filtru udržovat na maximální teplotě 325 K (52 °C) nebo pod ní, namísto dodržování teplotního rozmezí 42 °C až 52 °C.

Při metodách jediného filtru nebo více filtrů v systému s ředěním plného toku musí být hmotnostní průtok vzorku filtrem udržován při všech režimech v konstantním poměru k hmotnostnímu průtoku zředěného výfukového plynu. Tento hmotnostní poměr musí být dodržen s odchylkou ± 5 % od průměrné hodnoty pro daný režim, s výjimkou prvních 10 sekund každého režimu u systémů, které nemohou mít obtok. U systémů s ředěním části toku používajících metodu jediného filtru musí být hmotnostní průtok filtrem konstantní s odchylkou ± 5 % od průměrné hodnoty pro daný režim, s výjimkou prvních 10 sekund každého režimu u systémů, které nemohou mít obtok.

U systémů, které používají k regulaci koncentrace CO₂ nebo NO_x, se musí měřit obsah CO₂ nebo NO_x v ředicím vzduchu na začátku a na konci každé zkoušky. Výsledky měření koncentrace pozadí CO₂ a NO_x v ředicím vzduchu před zkouškou a po ní se smějí lišit nejvíce o 100 ppm u prvního plynu a o 5 ppm u druhého plynu.

Používá-li se analytický systém pro ředěný výfukový plyn, určí se koncentrace pozadí odebíráním vzorků ředicího vzduchu do vaku pro jímání vzorku v průběhu celé zkušební posloupnosti.

Průběžnou koncentraci pozadí (bez vaku pro jímání vzorku) je možné určit nejméně třikrát, na začátku, na konci a přibližně v polovině zkušebního cyklu, a vypočítat průměrnou hodnotu. Na žádost výrobce je možné od měření pozadí upustit.

Analyzátory emisí se nastaví na nulu a jejich měřicí rozsah se kalibruje.

Specifikace zařízení podle písmena A bodu 1 přílohy I:

U motorů, na které se vztahuje písmeno A podbody i) a iv) bodu 1 přílohy I, se zkoušený motor podrobí tomuto osmirežimovému cyklu(Cyklus je totožný s cyklem C1 podle bodu 8.3.1.1 normy ISO 8178-4:2007 (opravené znění 2008-07-01).) na dynamometru:

U motorů, na které se vztahuje písmeno A podbod ii) bodu 1 přílohy I, se zkoušený motor podrobí tomuto pětirežimovému cyklu(Cyklus je totožný s cyklem D2 podle bodu 8.4.1 normy ISO 8178-4:2002(E).) na dynamometru:

Údaje o zatížení jsou procentní hodnoty točivého momentu odpovídajícího základní hodnotě výkonu, který je definován jako maximální disponibilní výkon v průběhu sledu proměnlivých výkonů v provozu po neomezený počet hodin za rok, mezi stanovenými intervaly údržby a za stanovených podmínek okolí, když se údržba provádí podle pokynů výrobce.

U hnacích motorů(Pomocné motory s konstantními otáčkami se osvědčují na základě pracovního cyklu ISO D2, tj. pětirežimového stacionárního cyklu podle bodu 3.7.1.2, zatímco pomocné motory s proměnlivými otáčkami se osvědčují na základě pracovního cyklu ISO C1, tj. osmirežimového stacionárního cyklu podle bodu 3.7.1.1.) určených k použití ve vnitrozemských plavidlech se použije zkušební postup podle normy ISO 8178-4:2002 a úmluvy IMO MARPOL 73/78, příloha VI (NOx Code).

Hnací motory pohánějící lodní šroub s pevným stoupáním se zkoušejí na dynamometru s použitím tohoto čtyřrežimového stacionárního cyklu(Cyklus je totožný s cyklem E3 podle bodů 8.5.1, 8.5.2 a 8.5.3 normy ISO 8178-4:2002(E). Jeho čtyři režimy jsou založeny na průměrném stoupání šroubu zjištěném měřením při běžném provozu.) uspořádaného tak, aby odpovídal běžným podmínkám provozu komerčních lodních vznětových motorů:

Hnací motory pro vnitrozemská plavidla s konstantními otáčkami, které pohánějí lodní šroub s proměnlivým stoupáním nebo prostřednictvím elektrického přenosu, se zkoušejí na dynamometru s použitím tohoto čtyřrežimového stacionárního cyklu(Cyklus je totožný s cyklem E2 podle bodů 8.5.1, 8.5.2 a 8.5.3 normy ISO 8178-4:2002(E).), u něhož jsou stejné hodnoty zatížení a váhového faktoru jako u výše uvedeného cyklu, avšak motor pracuje v každém režimu se jmenovitými otáčkami:

U motorů, na které se vztahuje písmeno A podbod v) bodu 1 přílohy I, se zkoušený motor podrobí tomuto třírežimovému cyklu(Cyklus je totožný s cyklem F normy ISO 8178-4: 2002(E).) na dynamometru:

Motor a systém se zahřejí při maximálních otáčkách a maximálním točivém momentu tak, aby se stabilizovaly parametry motoru podle doporučení výrobce.

Perioda stabilizování také zabrání vlivu úsad ve výfukovém systému pocházejících z předchozí zkoušky. Perioda stabilizování je také požadována mezi jednotlivými režimy zkoušky a byla tam vložena, aby se minimalizovaly vlivy přechodu z jednoho režimu do druhého.

Zahájí se zkušební posloupnost. Zkouška musí být provedena v pořadí čísel režimů stanoveném výše pro zkušební cykly.

Po počátečním přechodném období musí být v průběhu každého režimu daného zkušebního cyklu dodrženy specifikované otáčky s přesností ± 1 % jmenovitých otáček nebo ± 3 min^–1, podle toho, která hodnota je větší, s výjimkou dolních otáček volnoběhu, u nichž se musí dodržet dovolené odchylky udané výrobcem. Specifikovaný točivý moment se musí udržovat tak, aby průměr pro časový úsek měření odpovídal s dovolenou odchylkou ± 2 % maximálnímu točivému momentu při zkušebních otáčkách.

Pro každý měřicí bod je zapotřebí nejméně deset minut času. Jsou-li při zkoušení motoru pro odběr vzorku nezbytné delší časy, aby se na měřicím filtru nashromáždilo dostatečné množství částic, může se doba zkušebního režimu podle potřeby prodloužit.

Doba zkušebních režimů se zaznamená a uvede v protokolu.

Hodnoty koncentrace plynných emisí z výfuku se změří a zaznamenají v průběhu posledních tří minut režimu.

K odběru částic a měření plynných emisí by nemělo dojít před dosažením stabilizace motoru, tak jak je definována výrobcem, a dokončení obou činností musí být současné.

Teplota paliva se měří na vstupu palivového vstřikovacího čerpadla nebo podle specifikace výrobce a místo měření se zaznamená.

Výstup analyzátorů se zapisuje zapisovačem nebo se zaznamenává odpovídajícím systémem záznamu dat, kdy výfukový plyn prochází analyzátory podobu nejméně tří minut v každém režimu. Jestliže se použije k měření zředěného CO a CO₂ odběrný vak (viz bod 1.4.4 dodatku 1), vzorek se musí odebírat do vaku v průběhu posledních tří minut každého režimu a vzorek z vaku se analyzuje a hodnoty zaznamenají.

Odběr vzorků částic lze provádět metodou jediného filtru nebo metodou více filtrů (dodatek 1 bod 1.5). Protože výsledky těchto metod se mohou poněkud lišit, musí se spolu s výsledky uvést i použitá metoda.

Při metodě jediného filtru se musí při odběru vzorků uvažovat váhové faktory pro jednotlivé režimy uvedené v postupu zkušebního cyklu tím, že se příslušně seřídí průtok vzorku nebo doba odběru.

Odběr vzorků se musí u každého režimu provádět co nejpozději. Odběr vzorků musí v každém režimu trvat při metodě jediného filtru nejméně 20 sekund a při metodě více filtrů nejméně 60 sekund. U systémů, které nemají možnost obtoku, musí odběr vzorků u každého režimu trvat při metodě jediného filtru i metodě více filtrů nejméně 60 sekund.

Během každého režimu se po stabilizování motoru měří otáčky a zatížení motoru, teplota nasávaného vzduchu a průtok paliva a vzduchu nebo průtok výfukového plynu.

Jestliže není možné měření průtoku výfukového plynu nebo měření spalovacího vzduchu a spotřeby paliva, mohou se tyto hodnoty vypočítat metodou bilance uhlíku a kyslíku (viz bod 1.2.3 dodatku 1).

Všechna doplňková data nutná k výpočtu se musí zaznamenat (viz body 1.1 a 1.2 dodatku 3).

Po zkoušce emisí se k opakovanému ověření analyzátorů použije nulovací plyn a shodný kalibrační plyn. Ověření se považuje za vyhovující, jestliže je rozdíl mezi oběma výsledky měření menší než 2 %.

Cyklus přechodné zkoušky nesilničních pojízdných strojů (NRTC) je uveden v dodatku 4 přílohy III jako po sekundách se měnící sled normalizovaných hodnot otáček a točivého momentu, použitelný pro všechny vznětové motory, na které se vztahuje tato směrnice. Aby bylo možné zkoušku ve zkušební komoře motorů provést, převedou se normalizované hodnoty pro jednotlivé zkoušené motory na skutečné hodnoty na základě mapovací křivky motoru. Tento převod se označuje jako denormalizace a příslušný zkušební cyklus jako referenční cyklus motoru určeného ke zkoušce. S použitím takto získaných referenčních hodnot otáček a točivého momentu se uskuteční zkušební cyklus ve zkušební komoře, přičemž se zaznamenají naměřené hodnoty otáček a točivého momentu. K ověření zkoušky se po jejím skončení provede regresní analýza vztahu mezi referenčními a naměřenými hodnotami otáček a točivého momentu.

Je zakázáno používat odpojovací zařízení nebo iracionální strategie pro omezení emisí.

Jako přípravu na zkoušku NRTC ve zkušební komoře je nutno před spuštěním zkušebního cyklu provést mapování motoru ke stanovení křivky otáčky-točivý moment.

Minimální a maximální mapovací otáčky jsou definovány takto:

Motor se zahřeje při maximálním výkonu, aby se stabilizovaly jeho parametry v souladu s doporučením výrobce nebo se správnou technickou praxí. Jakmile je motor stabilizován, provede se jeho mapování tímto postupem.

• a) Motor se odlehčí a nechá pracovat při volnoběžných otáčkách.
• b) Motor se nechá pracovat při plném zatížení/plném nastavení vstřikovacího čerpadla při minimálních mapovacích otáčkách.
• c) Při udržování plného zatížení se minimální mapovací otáčky udržují po dobu nejméně 15 sekund a během posledních 5 sekund se zaznamená průměrný točivý moment. Stanoví se křivka maximálního točivého momentu od minimálních do maximálních mapovacích otáček při zvyšování otáček o přírůstek nejvýše (100 ± 20) min^–1. Na každém měřicím bodu se zařízení udržuje po dobu nejméně 15 sekund a během posledních 5 sekund se zaznamená průměrný točivý moment.

Všechny body naměřených hodnot podle bodu 4.2.2 se propojí s použitím lineární korelace mezi jednotlivými body. Výsledná křivka točivého momentu je mapovací křivkou motoru, která se použije k převodu normalizovaných hodnot točivého momentu programu dynamometru pro zkoušky motoru (dodatek 4 přílohy III) na skutečné hodnoty točivého momentu pro zkušební cyklus, jak je uvedeno v bodu 4.3.3.

Má-li výrobce za to, že výše uvedená metoda mapování není pro určitý motor bezpečná nebo mu neodpovídá, mohou být použity alternativní metody mapování. Tyto alternativní metody musí splňovat účel těchto mapovacích postupů, tj. stanovení maximálního dosažitelného točivého momentu při všech otáčkách motoru dosažených během zkušebních cyklů. Metody, které se z důvodu bezpečnosti nebo reprezentativnosti odchylují od metody mapování uvedené v tomto bodu, musí být schváleny zúčastněnými stranami a jejich použití musí být odůvodněno. V žádném případě však nesmí být křivka točivého momentu u regulovaných motorů nebo u motorů přeplňovaných turbokompresorem získána při snižujících se otáčkách motoru.

Motor nemusí být mapován před každým jednotlivým zkušebním cyklem. Mapování se musí před zkušebním cyklem opakovat, jestliže:

• od posledního mapování uplynula podle technického posouzení nepřiměřená doba, nebo

• na motoru byly provedeny fyzické změny nebo rekalibrace, které mohou ovlivnit výkon motoru.

Referenční otáčky (n_ref) odpovídají 100 % normalizovaných hodnot otáček uvedených v programu dynamometru v dodatku 4 přílohy III. Skutečný cyklus motoru vzniklý denormalizací referenčních otáček do značné míry závisí na volbě správných referenčních otáček. Referenční otáčky jsou určeny následujícím vztahem:

n_ref = nízké otáčky + 0,95 x (vysoké otáčky – nízké otáčky)

(vysoké otáčky jsou nejvyšší otáčky motoru, při nichž se dosahuje 70 % jmenovitého výkonu, nízké otáčky jsou nejnižší otáčky motoru, při nichž se dosahuje 50 % jmenovitého výkonu).

Pokud jsou naměřené referenční otáčky v rozmezí +/– 3 % referenčních otáček uváděných výrobcem, mohou být pro zkoušku emisí použity uváděné referenční otáčky. Pokud jsou dovolené odchylky překročeny, použijí se pro zkoušku emisí naměřené referenční otáčky(V souladu s normou ISO 8178-11:2006.).

Otáčky se denormalizují podle vztahu:

Hodnoty točivého momentu v programu dynamometru pro zkoušky motoru podle dodatku 4 přílohy III se normalizují na maximální točivý moment při příslušných otáčkách. Hodnoty točivého momentu referenčního cyklu se denormalizují s použitím mapovací křivky stanovené podle bodu 4.2.2 podle vztahu:

při příslušných skutečných otáčkách stanovených podle bodu 4.3.2.

Jako příklad je uvedena denormalizace měřicího bodu:

% otáček = 43 %

% točivého momentu = 82 %

Jsou-li dány hodnoty

referenční otáčky = 2200 min^–1

volnoběžné otáčky = 600 min^–1,

vychází:

Při maximálním točivém momentu 700 Nm zjištěném podle mapovací křivky při otáčkách 1288 min^–1 vychází

Při použití siloměru se signál točivého momentu přenáší na hřídel motoru, přičemž je nutno brát v úvahu setrvačnost siloměru. Skutečný točivý moment motoru je točivý moment odečtený na siloměru plus moment setrvačnosti brzdy násobený úhlovým zrychlením. Ovládací systém musí tento výpočet provádět v reálném čase.

Jestliže se motor zkouší na dynamometru s vířivými proudy, doporučuje se, aby počet bodů, u nichž je rozdíl _D menší než –5 % největšího točivého momentu, nebyl větší než 30 (kde T_sp je požadovaný točivý moment, je derivace otáček motoru a Θ_D je rotační setrvačnost dynamometru s vířivými proudy).

Průběh zkušební posloupnosti znázorňuje tento vývojový diagram:

Před měřicím cyklem může být proveden jeden nebo několik předběžných cyklů podle potřeby ke zkontrolování motoru, zkušební komory a emisních systémů.

Nejméně jednu hodinu před zkouškou se každý filtr vloží do Petriho misky, chráněné před znečištěním prachem a umožňující výměnu vzduchu, a umístí se do vážicí komory ke stabilizaci. Na konci doby stabilizace se každý filtr zváží a jeho hmotnost se zaznamená. Filtr se pak uchovává v uzavřené Petriho misce nebo v utěsněném držáku filtru do doby, než bude potřebný ke zkoušce. Filtr se musí použít do osmi hodin od vyjmutí z vážící komory. Zaznamená se jeho vlastní hmotnost.

Přístroje a odběrné sondy se instalují předepsaným způsobem. Jestliže se používá systém s ředěním plného toku, připojí se k němu výfuková trubka.

Systém ředění se nastartuje. Průtok veškerého zředěného výfukového plynu u systému s ředěním plného toku nebo průtok zředěného výfukového plynu systémem s ředěním části toku se nastaví tak, aby nedocházelo ke kondenzaci vody v systému a aby teplota na vstupu do filtrů byla v rozmezí od 315 K (42 °C) do 325 K (52 °C).

Systém odběru vzorku částic se spustí a nechá pracovat s obtokem. Hladinu pozadí částic v ředicím vzduchu lze určit odběrem vzorku ředicího vzduchu před vstupem do ředicího tunelu. Výhodné je odebrat vzorek pozadí částic během dynamické zkoušky, je-li k dispozici další systém odběru vzorku částic. V opačném případě lze použít systém odběru vzorku částic, který slouží k odběru vzorků při dynamické zkoušce. Jestliže se používá filtrovaný ředicí vzduch, může se provést jedno měření před zkouškou nebo po ní. Pokud ředicí vzduch není filtrován, je třeba provést měření před začátkem zkušebního cyklu a po jeho ukončení a vypočítat průměrnou hodnotu.

Analyzátory emisí se nastaví na nulu a zkalibruje se jejich měřicí rozsah. Používají-li se vaky pro jímání vzorku, musí být vyprázdněny.

Může být použit postup přirozeného nebo uměle vyvolaného vychladnutí. V případě uměle vyvolaného vychladnutí se na základě dobrého technického úsudku vytvoří systémy tak, aby vedly chladicí vzduch motorem a studený olej systémem mazání motoru, aby odváděly teplo od chladiva systémem chlazení motoru a aby odváděly teplo ze systému následného zpracování výfukových plynů. V případě uměle vyvolaného vychladnutí u systému následného zpracování výfukových plynů se chladicí vzduch použije až poté, co systém následného zpracování výfukových plynů vychladl na teplotu nižší, než je jeho teplota pro aktivaci katalyzátoru. Není povolen žádný způsob chlazení, který způsobí nereprezentativní hladinu emisí.

Cyklus zkoušky emisí výfukových plynů se startem za studena může začít po vychladnutí pouze v případě, že se teploty oleje v motoru, chladiva a systému následného zpracování výfukových plynů stabilizovaly po dobu nejméně patnácti minut na teplotu 20 °C až 30 °C.

Zkušební posloupnost začíná cyklem se startem za studena při dokončení procesu vychládání, jsou-li splněny všechny požadavky uvedené v bodě 4.5.6.

Motor se nastartuje postupem spouštění doporučeného výrobcem v uživatelské příručce, s použitím buď sériového spouštěcího motoru, nebo dynamometru.

Jakmile se stanoví, že je motor spuštěn, spustí se časovač pro nezatížený volnoběh. Motor se nechá běžet na volnoběh bez zatížení po dobu 23 ± 1 s. Zahájí se dynamická zkouška motoru tak, aby se první záznam cyklu mimo volnoběh uskutečnil po uplynutí 23 ± 1 s. Doba nezatíženého volnoběhu je zahrnuta do uvedené doby 23 ± 1 s.

Zkouška se provádí podle referenčního cyklu uvedeného v dodatku 4 přílohy III. Výstup řídicích nastavených hodnot otáček a točivého momentu motoru se musí uskutečňovat s frekvencí nejméně 5 Hz (doporučuje se 10 Hz). Nastavené hodnoty se vypočítávají lineární interpolací mezi nastavenými hodnotami 1 Hz referenčního cyklu. Naměřené hodnoty otáček a točivého momentu se během zkušebního cyklu zaznamenávají nejméně jednou za sekundu a signály mohou být elektronicky filtrovány.

Při nastartování motoru se současně spustí měřicí zařízení:

• jímání nebo analyzování ředicího vzduchu, jestliže se používá systém s ředěním plného toku,

• jímání nebo analyzování surového nebo zředěného výfukového plynu, v závislosti na použité metodě,

• měření množství zředěného výfukového plynu a požadovaných teplot a tlaků,

• zaznamenávání hmotnostního průtoku výfukového plynu, jestliže se používá analýza surového výfukového plynu,

• zaznamenávání naměřených hodnot otáček a točivého momentu dynamometru.

Jestliže se provádí měření surového výfukového plynu, měří se kontinuálně hodnoty koncentrace emisí (HC, CO a NOx) a hmotnostního průtoku výfukového plynu a ukládají se v počítačovém systému s frekvencí nejméně 2 Hz. Všechna ostatní data mohou být zaznamenávána s frekvencí alespoň 1 Hz. U analogových analyzátorů se odezva zaznamenává a kalibrační údaje se mohou používat on-line nebo off-line v průběhu vyhodnocování dat.

Jestliže se používá systém s ředěním plného toku, měří se kontinuálně HC a NO_x v ředicím tunelu při frekvenci sběru dat nejméně 2 Hz. Průměrné koncentrace se určí integrací signálů analyzátoru přes celou dobu zkušebního cyklu. Doba odezvy systému nesmí být delší než 20 sekund a v případě potřeby musí být sladěna s fluktuacemi průtoku v systému CVS a s odchylkami doby odběru vzorků v průběhu zkušebního cyklu. Množství CO a CO₂ se stanoví integrací nebo analyzováním koncentrací nashromážděných ve vaku pro jímání vzorku v průběhu cyklu. Koncentrace plynných znečišťujících látek v ředicím vzduchu se určí integrací nebo jímáním ve vaku pro jímání vzorku pozadí. Všechny ostatní parametry, které je třeba měřit, se zaznamenávají s frekvencí nejméně jedno měření za sekundu (1 Hz).

Při nastartování motoru se systém odběru vzorku částic přepojí z obtoku na odběr částic.

Jestliže se používá systém s ředěním části toku, seřídí se odběrné čerpadlo (odběrná čerpadla) tak, aby průtok odběrnou sondou vzorku částic nebo přenosovou trubkou zůstával úměrný hmotnostnímu průtoku výfukového plynu.

Jestliže se používá systém s ředěním plného toku, seřídí se odběrné čerpadlo (odběrná čerpadla) tak, aby průtok odběrnou sondou vzorku částic nebo přenosovou trubkou zůstával konstantní na úrovni ± 5 % nastavené hodnoty průtoku. Používá-li se kompenzace průtoku (tj. proporcionální regulace průtoku vzorku), je nutno prokázat, že poměr průtoku hlavním tunelem k průtoku vzorku částic se neodchyluje od své nastavené hodnoty o více než ± 5 % (s výjimkou prvních 10 sekund odběru vzorku).

Poznámka: Při dvojitém ředění je průtok vzorku čistý rozdíl mezi průtokem odběrnými filtry a průtokem sekundárního ředicího vzduchu.

Zaznamenává se průměrná teplota a tlak na vstupu plynoměrů nebo zařízení k měření průtoku. Není-li možno udržet nastavenou hodnotu průtoku po celý cyklus (s dovolenou odchylkou ± 5 %) v důsledku vysokého zatížení filtrů částicemi, je zkouška neplatná. Zkoušku je třeba opakovat při menším průtoku nebo s použitím filtru většího průměru.

Jestliže se motor kdykoli v průběhu zkušebního cyklu se startem za studena zastaví, musí se motor stabilizovat a pak se opakuje postup vychladnutí; nakonec se motor znovu nastartuje a zkouška se zopakuje. Dojde-li během zkušebního cyklu k poruše některého potřebného zařízení, je zkouška neplatná.

Po dokončení zkušebního cyklu se startem za studena se zastaví měření hmotnostního průtoku výfukového plynu a objemu zředěného výfukového plynu, jakož i proudění plynu do sběrných vaků a odběrné čerpadlo vzorku částic. V případě integrovaného analytického systému pokračuje odběr vzorků do uplynutí doby odezvy systému.

Pokud se používají sběrné vaky, je nutno co nejdříve provést analýzu koncentrací v jejich obsahu, v každém případě nejpozději do 20 minut po skončení zkušebního cyklu.

Po zkoušce emisí se k opakovanému ověření analyzátorů použije nulovací plyn a shodný kalibrační plyn pro plný rozsah. Zkouška se považuje za vyhovující, jestliže rozdíl mezi výsledky získanými před zkouškou a po zkoušce je menší než 2 % hodnoty kalibračního plynu pro plný rozsah.

Filtry částic se musí nejpozději do jedné hodiny po skončení zkoušky vrátit do vážící komory. Musí se nejméně jednu hodinu stabilizovat v Petriho misce chráněné před znečištěním prachem a umožňující výměnu vzduchu, a poté se zváží. Zaznamená se brutto hmotnost filtrů.

Bezprostředně po vypnutí motoru se vypne/vypnou chladicí ventilátor(y) motoru, pokud se používá/používají, a vyřadí se z činnosti dmychadlo CVS (nebo se výfukový systém odpojí z CVS), pokud se používá.

Motor se odstaví na dobu 20 ± 1 minut. Motor a dynamometr se připraví na zkoušku se startem za tepla. Vyprázdněné vaky pro jímání vzorku se připojí k systémům pro jímání vzorků zředěného výfukového plynu a ředicího vzduchu. Uvede se do provozu CVS (pokud se používá nebo pokud již není v provozu) nebo se výfukový systém připojí k CVS (byl-li odpojen). Uvedou se do provozu odběrná čerpadla (kromě odběrného čerpadla/čerpadel vzorku částic), chladicí ventilátor(y) motoru a systém pro sběr dat.

Výměník tepla přístroje odběru s konstantním objemem (je-li použit) a vyhřívané komponenty případného systému (systémů) kontinuálního odběru vzorku (podle konkrétního případu) se před začátkem zkoušky předehřejí na stanovenou pracovní teplotu.

Průtok vzorku se nastaví na žádanou hodnotu a přístroje pro měření průtoku plynů CVS se nastaví na nulu. Do každého držáku filtru se opatrně upevní čistý filtr částic a kompletní držáky filtru se umístí do trasy průtoku vzorku.

Jakmile se stanoví, že je motor spuštěn, spustí se časovač pro nezatížený volnoběh. Motor se nechá běžet na volnoběh bez zatížení po dobu 23 ± 1 s. Zahájí se dynamická zkouška motoru tak, aby se první záznam cyklu mimo volnoběh uskutečnil po uplynutí 23 ± 1 s. Doba volnoběhu je zahrnuta do uvedené doby 23 ± 1 s.

Zkouška se provádí podle referenčního cyklu uvedeného v dodatku 4 přílohy III. Výstup řídicích nastavených hodnot otáček a točivého momentu motoru se musí uskutečňovat s frekvencí nejméně 5 Hz (doporučuje se 10 Hz). Nastavené hodnoty se vypočítávají lineární interpolací mezi nastavenými hodnotami 1 Hz referenčního cyklu. Naměřené hodnoty otáček a točivého momentu se během zkušebního cyklu zaznamenávají nejméně jednou za sekundu a signály mohou být elektronicky filtrovány.

Poté se zopakuje postup popsaný v předchozích bodech 4.5.7.2 a 4.5.7.3.

Jestliže se motor kdykoli v průběhu zkušebního cyklu se startem za tepla zastaví, motor může být vypnut a znovu odstaven za tepla na dobu 20 minut. Poté může být cyklus se startem za tepla zopakován. Povoluje se pouze jedno opětovné odstavení za tepla a cyklus s opětovným startem za tepla.

Po dokončení cyklu se startem za tepla se zastaví měření hmotnostního průtoku výfukového plynu a objemu zředěného výfukového plynu, jakož i proudění plynu do sběrných vaků a odběrné čerpadlo vzorku částic. V případě integrovaného analytického systému pokračuje odběr vzorků do uplynutí doby odezvy systému.

Pokud se používají sběrné vaky, je nutno co nejdříve provést analýzu koncentrací v jejich obsahu, v každém případě nejpozději do 20 minut po skončení zkušebního cyklu.

Po zkoušce emisí se k opakovanému ověření analyzátorů použije nulovací plyn a shodný kalibrační plyn pro plný rozsah. Zkouška se považuje za vyhovující, jestliže rozdíl mezi výsledky získanými před zkouškou a po zkoušce je menší než 2 % hodnoty kalibračního plynu pro plný rozsah.

Filtry částic se musí nejpozději do jedné hodiny po skončení zkoušky vrátit do vážicí komory. Musí se nejméně jednu hodinu stabilizovat v Petriho misce chráněné před znečištěním prachem a umožňující výměnu vzduchu, a poté se zváží. Zaznamená se brutto hmotnost filtrů.

Aby se minimalizoval zkreslující účinek časového zpoždění mezi naměřenými hodnotami a referenčními hodnotami cyklu, je možno celou posloupnost signálů naměřených hodnot otáček a točivého momentu motoru posunout v čase dopředu nebo dozadu vzhledem k referenční posloupnosti otáček a točivého momentu. Při posunu signálů naměřených hodnot musí být otáčky a točivý moment posunuty ve stejném rozsahu a ve stejném směru.

Vypočítá se skutečná práce cyklu W_act (kWh) s použitím každého páru zaznamenaných naměřených hodnot otáček a točivého momentu. Hodnota skutečné práce cyklu se používá ke srovnání s prací referenčního cyklu W_ref a k výpočtu specifických emisí brzd. Stejnou metodou se postupuje při integraci referenčního i skutečného výkonu motoru. Ke stanovení hodnot mezi sousedními referenčními hodnotami nebo sousedními naměřenými hodnotami se použije lineární interpolace.

Při integraci práce referenčního cyklu a skutečného cyklu se všechny záporné hodnoty točivého momentu položí rovné nule a zahrnou se do výpočtu. Jestliže se integrace provádí s frekvencí menší než 5 Hz a pokud se v daném časovém úseku točivý moment mění z pozitivního na negativní nebo z negativního na pozitivní, vypočítá se negativní podíl a položí se rovný nule. Pozitivní podíl se zahrne do integrované hodnoty.

Hodnota W_act musí být v rozmezí od – 15 % do + 5 % hodnoty W_ref.

U otáček, točivého momentu a výkonu se provede lineární regrese vztahu mezi naměřenými a referenčními hodnotami. Musí se provést při každém posunu naměřených dat, jestliže byla tato operace zvolena. Použije se metoda nejmenších čtverců s rovnicí tvaru.

kde:

Pro každou regresní přímku se vypočítá směrodatná odchylka (SE) odhadu závislosti y na x a koeficient korelace (r²).

Doporučuje se provádět tuto analýzu s frekvencí 1 Hz. Aby se zkouška považovala za platnou, musí být splněna kritéria uvedená v tabulce 1.

Tabulka 1: Přípustné odchylky regresní přímky

Pouze pro účely regrese je dovoleno vypustit před regresními výpočty některé body podle tabulky 2. Tyto body se však nesmí vypustit při výpočtu práce cyklu a emisí. Bod chodu naprázdno je definován jako bod s normalizovaným točivým momentem 0 % a normalizovanými otáčkami 0 %. Vypuštění bodu lze provést v celém cyklu nebo v jeho části.

Tabulka 2: Přípustné vypuštění bodů při regresní analýze (body, které se vypouštějí, musí být specifikovány)

Plynné složky a částice emitované z motoru předaného ke zkouškám se měří metodami popsanými v příloze VI. Popis těchto metod v příloze VI zahrnuje doporučené systémy analýzy plynných emisí (bod 1.1) a doporučené systémy ředění a odběru vzorku částic (bod 1.2).

Použije se dynamometr pro zkoušky motorů s vhodnými vlastnostmi, aby na něm bylo možno vykonat zkušební cyklus popsaný v bodu 3.7.1 přílohy III. Přístroje k měření točivého momentu a otáček musí umožňovat měření výkonu v rámci zadaných mezních hodnot. Mohou být nutné doplňkové výpočty. Měřicí přístroje musí mít takovou přesnost, aby se nepřekročily největší přípustné odchylky uvedené v bodu 1.3.

Průtok výfukového plynu se určí některou z metod uvedených v bodech 1.2.1 až 1.2.4.

Přímé měření průtoku výfukového plynu průtokovou clonou nebo rovnocenným měřicím systémem (podrobnosti viz ISO 5167:2000).

Přímé měření průtoku plynu je obtížný úkol. Je nutno učinit opatření bránící chybám v měření, které mají vliv na chyby v hodnotách emisí.

Měření průtoku vzduchu a průtoku paliva.

Použijí se průtokoměry vzduchu a průtokoměry paliva, které mají přesnost podle bodu 1.3.

Průtok výfukového plynu se vypočítá podle vztahu:

Výpočet hmotnosti zplodin výfuku ze spotřeby paliva a koncentrací výfukového plynu podle metody bilance uhlíku (viz dodatek 3 přílohy III).

Tato metoda zahrnuje měření koncentrace sledovacího plynu ve výfukovém plynu. Do výfukového plynu se vstříkne známé množství inertního plynu (např. čistého helia) jako sledovací plyn. Tento plyn se smísí a zředí výfukovým plynem, nesmí však reagovat s výfukovou trubkou. Poté se měří jeho koncentrace ve vzorku výfukového plynu.

Aby se zajistilo dokonalé smísení sledovacího plynu, musí být odběrná sonda vzorku výfukového plynu umístěna ve vzdálenosti nejméně 1 m nebo třicetinásobku průměru výfukové trubky (podle toho, která vzdálenost je větší) za bodem vstřiku sledovacího plynu ve směru proudění. Odběrná sonda může být umístěna blíže k bodu vstřiku, jestliže se ověří dokonalé smísení porovnáním koncentrace sledovacího plynu s referenční koncentrací, je-li sledovací plyn vstříknut před vstupem do motoru.

Průtok sledovacího plynu se nastaví tak, aby koncentrace sledovacího plynu při volnoběžných otáčkách motoru po smísení byla nižší než plný rozsah stupnice analyzátoru sledovacího plynu.

Průtok výfukových plynů se vypočítá pomocí vztahu:

kde:

Koncentraci pozadí sledovacího plynu (conc_a) lze určit změřením průměrné koncentrace pozadí bezprostředně před a po provedení zkoušky.

Je-li koncentrace pozadí menší než 1 % koncentrace sledovacího plynu po smísení (conc_mix) při maximálním průtoku výfukového plynu, může se koncentrace pozadí zanedbat.

Celý systém musí splňovat požadavky na přesnost týkající se průtoku výfukového plynu a musí být kalibrován podle bodu 1.11.2 dodatku 2.

Tato metoda zahrnuje výpočet hmotnosti výfukového plynu z hodnot průtoku vzduchu a poměru vzduchu k palivu. Okamžitý hmotnostní průtok výfukového plynu se vypočítá pomocí vztahu:

kde:

Poznámka: Výpočet se vztahuje na motorovou naftu, u níž je poměr H/C rovný 1,8.

Průtokoměr vzduchu musí splňovat požadavky na přesnost podle tabulky 3, použitý analyzátor CO₂ musí splňovat požadavky bodu 1.4.1 a celý systém musí splňovat požadavky vztahující se na průtok výfukového plynu.

K měření relativního poměru vzduchu k palivu může být zvoleno zařízení na měření poměru vzduch/palivo, například snímač zirkonového typu, v souladu s požadavky podle bodu 1.4.4.

Při použití systému s ředěním plného toku se celkový průtok zředěného výfukového plynu (G_TOTW) měří systémem PDP nebo CFV nebo SSV (příloha VI bod 1.2.1.2). Přesnost měření musí splňovat požadavky bodu 2.2 dodatku 2 přílohy III.

Kalibrace všech měřicích přístrojů musí být ve shodě s národními nebo mezinárodními normami a musí splňovat požadavky uvedené v tabulce 3.

Tabulka 3: Přesnost měřicích přístrojů

Analyzátory musí mít měřicí rozsah odpovídající požadavkům na přesnost měření koncentrace složek výfukového plynu (bod 1.4.1.1). Doporučuje se, aby analyzátory pracovaly tak, aby měřená koncentrace byla v rozsahu od 15 % do 100 % plného rozsahu stupnice.

Je-li hodnota plného rozsahu stupnice 155 ppm (nebo ppm C) nebo menší nebo používají-li se indikační systémy (počítače, zařízení k záznamu dat), které poskytují dostatečnou přesnost a rozlišovací schopnost pod 15 % plného rozsahu stupnice, jsou přijatelné i koncentrace menší než 15 % plného rozsahu stupnice. V tomto případě musí být provedeny doplňkové kalibrace k zajištění přesnosti kalibračních křivek (příloha III dodatek 2 bod 1.5.5.2).

Elektromagnetická kompatibilita (EMC) zařízení musí být na takové úrovni, aby se minimalizovaly dodatečné chyby.

Analyzátor se nesmí odchýlit od jmenovité hodnoty kalibračního bodu o více než ± 2 % zjištěného údaje nebo ± 0,3 % plného rozsahu stupnice, podle toho, která hodnota je větší.

Pro účely této normy je přesnost definována jako odchylka údaje analyzátoru od jmenovitých hodnot kalibračních bodů při použití kalibračního plynu (≡ pravá hodnota).

Opakovatelnost definovaná jako 2,5násobek směrodatné odchylky deseti opakovaných odezev na daný kalibrační plyn nebo kalibrační plyn pro plný rozsah nesmí být pro každý použitý měřicí rozsah nad 155 ppm (nebo ppm C) větší než ± 1 % koncentrace na plném rozsahu stupnice nebo větší než ± 2 % každého měřicího rozsahu použitého pod 155 ppm (nebo ppm C).

Odezva špička-špička analyzátoru na nulovací plyn a na kalibrační plyny nesmí v kterémkoli časovém úseku 10 sekund překročit 2 % plného rozsahu stupnice na všech použitých rozsazích.

Posun nuly za dobu jedné hodiny musí být na nejnižším používaném rozsahu menší než 2 % plného rozsahu stupnice. Odezva na nulu je definována jako střední hodnota odezvy, včetně šumu, na nulovací plyn v časovém intervalu 30 sekund.

Posun měřicího rozpětí za dobu jedné hodiny musí být menší než 2 % plného rozsahu stupnice na nejnižším používaném rozsahu. Měřicí rozpětí je definováno jako rozdíl mezi odezvou měřicího rozpětí a odezvou nuly. Posun měřicího rozpětí je definován jako střední hodnota odezvy, včetně šumu, na kalibrační plyn pro plný rozsah v časovém intervalu 30 sekund.

Volitelné zařízení pro sušení plynu musí mít minimální vliv na koncentraci měřených plynů. Použití chemické sušičky k odstraňování vody ze vzorku není přípustné.

Principy měření, které je nutno používat, jsou popsány v bodech 1.4.3.1 až 1.4.3.5. Podrobný popis měřicích systémů je uveden v příloze VI.

Plyny, které je nutno měřit, se analyzují níže uvedenými přístroji. U nelineárních analyzátorů je přípustné použití linearizačních obvodů.

Analyzátor oxidu uhelnatého musí být nedisperzního typu s absorpcí v infračerveném pásmu (NDIR).

Analyzátor oxidu uhličitého musí být nedisperzního typu s absorpcí v infračerveném pásmu (NDIR).

Analyzátor uhlovodíků musí být typu vyhřívaného plamenoionizačního detektoru (HFID) s detektorem, ventily, potrubím apod. a vyhřívanými tak, aby se teplota plynu udržovala na hodnotě 463 K (190 °C) ± 10 K.

Analyzátor oxidů dusíku musí být typu chemoluminiscenčního detektoru (CLD) nebo vyhřívaného chemoluminiscenčního detektoru (HCLD) s konvertorem NO₂/NO, jestliže se měří v suchém stavu. Jestliže se měří ve vlhkém stavu, použije se HCLD s konvertorem udržovaný na teplotě nad 328 K (55 °C), za předpokladu vyhovujícího výsledku zkoušky rušivých vlivů vodní páry (příloha III dodatek 2 bod 1.9.2.2).

U CLD i HCLD musí být cesta vzorku až ke konvertoru (při měření v suchém stavu) resp. k analyzátoru (při měření ve vlhkém stavu) udržována na teplotě stěny 328 až 473 K (55 °C až 200 °C).

Zařízení na měření poměru vzduchu k palivu používané ke stanovení průtoku výfukového plynu podle bodu 1.2.5 musí být širokopásmový snímač poměru vzduch/palivo nebo kyslíková sonda zirkonového typu.

Snímač se namontuje přímo na výfukovou trubku, kde je teplota výfukového plynu dostatečně vysoká, aby nedocházelo ke kondenzaci vody.

Přesnost snímače s instalovanou elektronikou musí být v rozmezí:

± 3 % zjištěného údaje λ < 2

± 5 % zjištěného údaje 2 ≤ λ < 5

± 10 % zjištěného údaje 5 ≤ λ

Aby byl tento požadavek na přesnost splněn, musí být snímač kalibrován podle specifikace výrobce přístroje.

Odběrné sondy vzorku plynných emisí musí být pokud možno namontovány ve vzdálenosti nejméně 0,5 m nebo trojnásobku průměru výfukové trubky (podle toho, která vzdálenost je větší) od místa výstupu z výfukového systému proti směru proudění a dostatečně blízko k motoru, aby byla zajištěna teplota výfukového plynu v sondě nejméně 343 K (70 °C).

U víceválcového motoru s rozvětveným sběrným výfukovým potrubím musí být vstup sondy umístěn dostatečně daleko ve směru proudění plynu, aby se zajistilo, že odebíraný vzorek je reprezentativní pro průměrnou hodnotu emisí z výfuku ze všech válců. U víceválcových motorů s oddělenými větvemi sběrného potrubí, jako např. při uspořádání motoru do V, je přípustné odebírat vzorky individuálně z každé větve a vypočítat průměrnou hodnotu emisí z výfuku. Mohou se použít jiné metody, u nichž byla prokázána korelace s výše uvedenými metodami. Pro výpočet emisí z výfuku se použije celkový hmotnostní průtok výfukových plynů.

Je-li složení výfukového plynu ovlivněno systémem následného zpracování výfukového plynu, musí být při zkouškách etapy I odebrán vzorek výfukového plynu před tímto zařízením a při zkouškách etapy II za tímto zařízením s ohledem na směr proudění. Je-li k určení částic použit systém s ředěním plného toku, mohou být ve zředěném výfukovém plynu určeny i plynné emise. Odběrné sondy musí být umístěny v blízkosti odběrné sondy vzorku částic v ředicím tunelu (příloha VI bod 1.2.1.2 pro DT a bod 1.2.2 pro PSP). Volitelně mohou být CO a CO₂ určeny též odběrem vzorku do vaku a následným měřením koncentrace ve vaku pro jímání vzorku.

K určení částic je nutno použít ředicí systém. Ředit je možné systémem s ředěním části toku nebo systémem s ředěním plného toku. Průtok ředicím systémem musí být dostatečně velký, aby se zcela vyloučila kondenzace vody v ředicím i odběrném systému a aby se teplota zředěného výfukového plynu bezprostředně před držáky filtrů udržovala v rozmezí od 315 K (42 °C) do 325 K (52 °C). Při vysoké vlhkosti vzduchu je přípustné vysoušení ředicího vzduchu před vstupem do ředicího systému. Je-li okolní teplota nižší než 293 K (20 °C), doporučuje se předehřát ředicí vzduch nad mezní hodnotu teploty 303 K (30 °C). Teplota ředicího vzduchu před zavedením výfukových plynů do ředicího tunelu však nesmí překročit 325 K (52 °C).

Při stacionární zkušební metodě se může teplota filtru udržovat na maximální teplotě 325 K (52 °C) nebo pod ní, namísto dodržování teplotního rozmezí 42 °C až 52 °C.

U systému s ředěním části toku musí být odběrná sonda vzorku částic namontována těsně před odběrnou sondou pro plyny (s ohledem na směr proudění), jak je uvedeno v bodu 4.4, a v souladu s obrázky 4 až 12 (EP a SP) v bodu 1.2.1.1 přílohy VI.

Systém s ředěním části toku musí být konstruován tak, aby dělil proud výfukových plynů na dvě části, z nichž menší se ředí vzduchem a poté se použije k měření částic. Je proto důležité, aby byl ředicí poměr určen velmi přesně. Je možné použít různé metody k dělení toku, přičemž použitý způsob dělení významným způsobem určuje, jaké odběrné zařízení a postupy je třeba použít (příloha VI bod 1.2.1.1).

K určení hmotnosti částic je zapotřebí systém odběru vzorku částic, filtry pro odběr vzorku částic, mikrováhy a vážící komora s řízenou teplotou a vlhkostí.

K odběru vzorku částic lze použít dvě metody:

• metoda jediného filtru, při níž se používá jeden pár filtrů (viz bod 1.5.1.3 tohoto dodatku) pro všechny režimy zkušebního cyklu. Značnou pozornost je nutno při zkoušce během fáze odběru vzorků věnovat časům odběru vzorků a průtokům. Na zkušební cyklus je však potřebný jen jeden pár filtrů,

• metoda více filtrů, která vyžaduje, aby byl jeden pár filtrů použit pro každý z jednotlivých režimů zkušebního cyklu (viz bod 1.5.1.3 tohoto dodatku). Tato metoda umožňuje méně přísný postup odběru vzorků, ale používá více filtrů.

Pro schvalovací zkoušky se požadují filtry ze skelných vláken nebo z fluorkarbonových membrán. Pro zvláštní účely lze použít jiné materiály filtrů. Všechny druhy filtrů musí mít účinnost zachycování 0,3 μm DOP (dioktylftalátů) nejméně 99 % při rychlosti, kterou plyn proudí na filtr, od 35 cm/s do 100 cm/s. Při provádění srovnávacích zkoušek mezi laboratořemi nebo mezi výrobcem a schvalovacím orgánem je nutno použít filtry identické jakosti.

Filtry částic musí mít průměr nejméně 47 mm (účinný průměr 37 mm). Přípustné jsou filtry o větším průměru (bod 1.5.1.5).

Zředěný výfukový plyn se v průběhu zkušební posloupnosti vede přes dvojici filtrů umístěných za sebou (jeden primární filtr a jeden koncový filtr). Koncový filtr musí být umístěn nejdále 100 mm za primárním filtrem ve směru proudění a nesmí se ho dotýkat. Filtry se mohou vážit jednotlivě nebo ve dvojicích s činnými stranami obrácenými k sobě.

Musí se dosáhnout rychlosti proudění plynu přes filtry od 35 cm/s do 100 cm/s. Zvětšení hodnoty poklesu tlaku mezi začátkem a koncem zkoušky nesmí přesáhnout 25 kPa.

V připojené tabulce je uvedeno doporučené minimální zatížení filtru pro nejobvyklejší velikosti filtrů. U filtrů větších rozměrů musí být minimální zatížení filtru 0,065 mg/1000 mm² plochy filtru.

U metody s více filtry se doporučené minimální zatížení filtru pro součet všech filtrů rovná součinu výše uvedené příslušné hodnoty a druhé odmocniny celkového počtu režimů.

Teplota v komoře (nebo místnosti), ve které se filtry částic stabilizují a váží, se musí po celou dobu stabilizace a vážení udržovat na teplotě 295 K (22 °C) ± 3 K. Vlhkost se musí udržovat na rosném bodu 282,5 K (9,5 °C) ± 3 K a na relativní vlhkosti (45 ± 8) %.

Prostředí komory (nebo místnosti) musí být prosté jakéhokoli okolního znečištění (jako je prach), které by se mohlo usazovat na filtrech částic v průběhu jejich stabilizace. Odchylky od specifikace vážící místnosti uvedené v bodu 1.5.2.1 jsou přípustné, jestliže doba trvání odchylek nepřesáhne 30 minut. Vážící místnost musí odpovídat předepsané specifikaci před příchodem obsluhy. Nejméně dva nepoužité referenční filtry nebo dvojice referenčních filtrů se zváží pokud možno současně s vážením filtrů (dvojice) pro odběr vzorků, avšak nejpozději čtyři hodiny po vážení těchto filtrů. Referenční filtry musí mít stejnou velikost a být z téhož materiálu jako filtry pro odběr vzorků.

Jestliže se průměrná hmotnost referenčních filtrů (dvojic referenčních filtrů) mezi vážením filtrů pro odběr vzorků změní o více než 10 μg, musí se všechny filtry pro odběr vzorků vyřadit a zkouška emisí se musí opakovat.

Nejsou-li splněna kritéria stability vážící místnosti uvedená v bodu 1.5.2.1, avšak vážení referenčních filtrů (dvojic) výše uvedená kritéria splňuje, má výrobce motoru možnost volby – buď souhlasit se zjištěnými hmotnostmi filtrů se vzorky, nebo požadovat prohlášení zkoušek za neplatné, přičemž je nutno systém regulace vážící místnosti seřídit a zkoušku opakovat.

Analytické váhy používané k určení hmotnosti všech filtrů musí mít přesnost (směrodatnou odchylku) 2 μg a rozlišovací schopnost 1 μg (1 číslice = 1 μg) specifikovanou výrobcem vah.

K vyloučení účinků statické elektřiny je nutno filtry před vážením neutralizovat například neutralizátorem s poloniem nebo jiným zařízením s podobným účinkem.

Všechny části ředicího systému a systému odběru vzorků od výfukové trubky až po držák filtru, které jsou ve styku se surovým a se zředěným výfukovým plynem, musí být konstruovány tak, aby usazování nebo změny vlastností částic byly co nejmenší. Všechny části musí být vyrobeny z elektricky vodivých materiálů, které nereagují se složkami výfukového plynu, a musí být elektricky uzemněny, aby se zabránilo elektrostatickým účinkům.

Plynné složky a částice emitované z motoru předaného ke zkouškám se měří metodami popsanými v příloze VI. Popis těchto metod v příloze VI zahrnuje doporučené systémy analýzy plynných emisí (bod 1.1) a doporučené systémy ředění a odběru vzorku částic (bod 1.2).

Ke zkouškám emisí motoru na dynamometru pro zkoušky motoru se použije toto zařízení.

Použije se dynamometr pro zkoušky motorů s takovými vhodnými vlastnostmi, aby na něm bylo možno vykonat zkušební cyklus popsaný v dodatku 4 této přílohy. Přístroje k měření točivého momentu a otáček musí umožňovat měření výkonu v rámci zadaných mezních hodnot. Mohou být nutné doplňkové výpočty. Měřicí přístroje musí mít takovou přesnost, aby se nepřekročily největší přípustné odchylky uvedené v tabulce 3.

V souladu s požadavky se použijí přístroje pro měření spotřeby paliva, spotřeby vzduchu, teploty chladiva a maziva, tlaku výfukového plynu a podtlaku v sacím potrubí, teploty výfukového plynu, teploty nasávaného vzduchu, atmosférického tlaku, vlhkosti a teploty paliva. Tyto přístroje musí splňovat požadavky uvedené v tabulce 3:

Tabulka 3: Přesnost měřicích přístrojů

Pro výpočet emisí v surovém výfukovém plynu a pro regulaci systému s ředěním části toku je nutné znát hmotnostní průtok výfukového plynu. K určení hmotnostního průtoku výfukového plynu lze použít jednu z níže popsaných metod.

Pro účely výpočtu emisí musí být doba odezvy u každé z níže uvedených metod rovná požadované době odezvy analyzátorů podle bodu 1.11.1 dodatku 2 nebo kratší.

Pro účely regulace systému s ředěním části toku jsou nutné kratší doby odezvy. U systémů s ředěním části toku regulovaných on-line se požaduje doba odezvy ≤ 0,3 s. U systémů s ředěním části toku s regulací „look-ahead“ založenou na předem zaznamenaném průběhu zkoušky se požaduje doba odezvy systému měření průtoku výfukového plynu ≤ 5 s s dobou náběhu ≤ 1 s. Doba odezvy systému musí být specifikována výrobcem zařízení. Kombinované požadavky na dobu odezvy pro průtok výfukového plynu a systém s ředěním části toku jsou uvedeny v bodu 2.4.

Metoda přímého měření

K přímému měření okamžitého průtoku výfukového plynu mohou být použity například tyto systémy:

• diferenciální tlakoměry, například průtokové clony (podrobnosti viz ISO 5167:2000),

• ultrazvukové průtokoměry,

• vířivé průtokoměry.

Je nutno učinit opatření bránící chybám v měření, které mají vliv na chyby v hodnotách emisí. K těmto opatřením patří pečlivá instalace měřicích zařízení do výfukového systému motoru v souladu s doporučením jejich výrobců a se správnou technickou praxí. Zejména nesmí být instalací těchto zařízení ovlivněn výkon motoru a emise.

Průtokoměry musí splňovat požadavky na přesnost podle tabulky 3.

Metoda měření průtoku vzduchu a paliva

Vhodnými průtokoměry se měří průtok vzduchu a paliva. Průtok výfukového plynu se vypočítá podle vztahu:

Průtokoměry musí splňovat požadavky na přesnost podle tabulky 3, musí však být též dostatečně přesné, aby splňovaly požadavky na přesnost týkající se průtoku výfukového plynu.

Metoda měření pomocí sledovacího plynu

Tato metoda zahrnuje měření koncentrace sledovacího plynu ve výfukovém plynu.

Do výfukového plynu se vstříkne známé množství inertního plynu (např. čistého helia) jako sledovací plyn. Tento plyn se smísí a zředí výfukovým plynem, nesmí však reagovat s výfukovou trubkou. Měří se pak jeho koncentrace ve vzorku výfukového plynu.

Aby se zajistilo dokonalé smísení sledovacího plynu, musí být odběrná sonda vzorku výfukového plynu umístěna ve vzdálenosti nejméně 1 m nebo třicetinásobku průměru výfukové trubky (podle toho, která vzdálenost je větší) za bodem vstřiku sledovacího plynu ve směru proudění. Odběrná sonda může být umístěna blíže k bodu vstřiku, jestliže se ověří dokonalé smísení porovnáním koncentrace sledovacího plynu s referenční koncentrací, je-li sledovací plyn vstříknut před vstupem do motoru.

Průtok sledovacího plynu se nastaví tak, aby koncentrace sledovacího plynu při volnoběžných otáčkách motoru po smísení byla nižší než plný rozsah stupnice analyzátoru sledovacího plynu.

Průtok výfukových plynů se vypočítá pomocí vztahu:

kde:

Koncentraci pozadí sledovacího plynu (conc_a) lze určit změřením průměrné koncentrace pozadí bezprostředně před a po provedení zkoušky.

Je-li koncentrace pozadí menší než 1 % koncentrace sledovacího plynu po smísení (conc_mix) při maximálním průtoku výfukového plynu, může se koncentrace pozadí zanedbat.

Celý systém musí splňovat požadavky na přesnost týkající se průtoku výfukového plynu a musí být kalibrován podle bodu 1.11.2 dodatku 2.

Metoda měření průtoku vzduchu a poměru vzduchu k palivu

Tato metoda zahrnuje výpočet hmotnosti výfukového plynu z hodnot průtoku vzduchu a poměru vzduchu k palivu. Okamžitý hmotnostní průtok výfukového plynu se vypočítá pomocí vztahu:

kde:

Poznámka: Výpočet se vztahuje na motorovou naftu, u níž je poměr H/C rovný 1,8.

Průtokoměr vzduchu musí splňovat požadavky na přesnost podle tabulky 3, použitý analyzátor CO₂ musí splňovat požadavky bodu 2.3.1 a celý systém musí splňovat požadavky vztahující se na průtok výfukového plynu.

Volitelně může být k měření poměru přebytku vzduchu použito zařízení na měření poměru vzduch/palivo, například snímač zirkonového typu, v souladu s požadavky podle bodu 2.3.4.

Pro výpočet emisí ve zředěném výfukovém plynu je nutné znát hmotnostní průtok zředěného výfukového plynu. Celkový průtok zředěného výfukového plynu za celý cyklus (kg/zkouška) se vypočítá z naměřených hodnot za celý cyklus a z příslušných kalibračních údajů zařízení na měření průtoku (V₀ pro PDP, K_V pro CFV, C_d pro SSV) s použitím metod popsaných v bodu 2.2.1 dodatku 3. Je-li celková hmotnost vzorku částic a plynných znečišťujících látek větší než 0,5 % celkového průtoku systému CVS, je nutno průtok systému CVS korigovat nebo tok vzorku částic vrátit do systému CVS před zařízení na měření průtoku.

Analyzátory musí mít měřicí rozsah odpovídající požadavkům na přesnost měření koncentrace složek výfukového plynu (bod 1.4.1.1). Doporučuje se, aby analyzátory pracovaly tak, aby měřená koncentrace byla v rozsahu od 15 % do 100 % plného rozsahu stupnice.

Je-li hodnota plného rozsahu stupnice 155 ppm (nebo ppm C) nebo menší nebo používají-li se indikační systémy (počítače, zařízení k záznamu dat), které poskytují dostatečnou přesnost a rozlišovací schopnost pod 15 % plného rozsahu stupnice, jsou přijatelné i koncentrace menší než 15 % plného rozsahu stupnice. V tomto případě musí být provedeny doplňkové kalibrace k zajištění přesnosti kalibračních křivek (příloha III dodatek 2 bod 1.5.5.2).

Elektromagnetická kompatibilita (EMC) zařízení musí být na takové úrovni, aby se minimalizovaly dodatečné chyby.

Analyzátor se nesmí odchýlit od jmenovité hodnoty kalibračního bodu o více než ± 2 % zjištěného údaje nebo ± 0,3 % plného rozsahu stupnice, podle toho, která hodnota je větší.

Pro účely této normy je přesnost definována jako odchylka údaje analyzátoru od jmenovitých hodnot kalibračních bodů při použití kalibračního plynu (≡ pravá hodnota).

Opakovatelnost definovaná jako 2,5 násobek směrodatné odchylky deseti opakovaných odezev na daný kalibrační plyn nebo kalibrační plyn pro plný rozsah nesmí být pro každý použitý měřicí rozsah nad 155 ppm (nebo ppm C) větší než ± 1 % koncentrace na plném rozsahu stupnice nebo větší než ± 2 % každého měřicího rozsahu použitého pod 155 ppm (nebo ppm C).

Odezva špička-špička analyzátoru na nulovací plyn a na kalibrační plyny nesmí v kterémkoli časovém úseku 10 sekund překročit 2 % plného rozsahu stupnice na všech použitých rozsazích.

Posun nuly za dobu jedné hodiny musí být na nejnižším používaném rozsahu menší než 2 % plného rozsahu stupnice. Odezva na nulu je definována jako střední hodnota odezvy, včetně šumu, na nulovací plyn v časovém intervalu 30 s.

Posun měřicího rozpětí za dobu jedné hodiny musí být menší než 2 % plného rozsahu stupnice na nejnižším používaném rozsahu. Měřicí rozpětí je definováno jako rozdíl mezi odezvou měřicího rozpětí a odezvou nuly. Posun měřicího rozpětí je definován jako střední hodnota odezvy, včetně šumu, na kalibrační plyn pro plný rozsah v časovém intervalu 30 s.

U analýzy surového výfukového plynu nesmí být doba náběhu analyzátoru instalovaného v měřicím systému delší než 2,5 sekund.

Vhodnost celého systému pro dynamickou zkoušku není jednoznačně určena pouze vyhodnocením doby odezvy samotného analyzátoru. Prostory, a zejména mrtvé objemy v celém systému ovlivňují nejen dobu transportu od sondy k analyzátoru, ale i dobu náběhu. Také doby transportu uvnitř analyzátoru určují dobu odezvy analyzátoru, jako je tomu v případě konvertoru nebo odlučovače vody uvnitř analyzátorů NO_x. Stanovení doby odezvy celého systému je uvedeno v bodu 1.11.1 dodatku 2.

Platí stejná specifikace jako u zkušebního cyklu NRSC uvedená výše (bod 1.4.2).

Volitelné zařízení pro sušení plynu musí mít minimální vliv na koncentraci měřených plynů. Použití chemické sušičky k odstraňování vody ze vzorku není přípustné.

Platí stejná specifikace jako u zkušebního cyklu NRSC uvedená výše (bod 1.4.3).

Plyny, které se mají měřit, se analyzují níže uvedenými přístroji. U nelineárních analyzátorů je přípustné použití linearizačních obvodů.

Analyzátor oxidu uhelnatého musí být nedisperzního typu s absorpcí v infračerveném pásmu (NDIR).

Analyzátor oxidu uhličitého musí být nedisperzního typu s absorpcí v infračerveném pásmu (NDIR).

Analyzátor uhlovodíků musí být typu vyhřívaného plamenoionizačního detektoru (HFID) s detektorem, ventily, potrubím apod. a vyhřívanými tak, aby se teplota plynu udržovala na hodnotě 463 K (190 °C) ± 10 K.

Analyzátor oxidů dusíku musí být typu chemoluminiscenčního detektoru (CLD) nebo vyhřívaného chemoluminiscenčního detektoru (HCLD) s konvertorem NO₂/NO, jestliže se měří v suchém stavu. Jestliže se měří ve vlhkém stavu, použije se HCLD s konvertorem udržovaný na teplotě nad 328 K (55 °C), za předpokladu vyhovujícího výsledku zkoušky rušivých vlivů vodní páry (příloha III dodatek 2 bod 1.9.2.2).

U CLD i HCLD musí být cesta vzorku až ke konvertoru (při měření v suchém stavu) resp. k analyzátoru (při měření ve vlhkém stavu) udržována na teplotě stěny 328 až 473 K (55 °C až 200 °C).

Zařízení na měření poměru vzduchu k palivu používané ke stanovení průtoku výfukového plynu podle bodu 2.2.3 musí být širokopásmový snímač poměru vzduch/palivo nebo kyslíková sonda zirkonového typu.

Snímač se namontuje přímo na výfukovou trubku, kde je teplota výfukového plynu dostatečně vysoká, aby nedocházelo ke kondenzaci vody.

Přesnost snímače s instalovanou elektronikou musí být v rozmezí:

±3 % zjištěného údaje λ< 2

±5 % zjištěného údaje 2 ≤ λ< 5

±10 % zjištěného údaje 5 ≤ λ

Aby byl tento požadavek na přesnost splněn, musí být snímač kalibrován podle specifikace výrobce přístroje.

Pro výpočet emisí v surovém výfukovém plynu platí stejné specifikace jako u zkušebního cyklu NRSC (bod 1.4.4), jak je uvedeno níže.

Odběrné sondy vzorku plynných emisí musí být pokud možno namontovány ve vzdálenosti nejméně 0,5 m nebo trojnásobku průměru výfukové trubky (podle toho, která vzdálenost je větší) od místa výstupu z výfukového systému proti směru proudění a dostatečně blízko k motoru, aby byla zajištěna teplota výfukového plynu v sondě nejméně 343 K (70 °C).

U víceválcového motoru s rozvětveným sběrným výfukovým potrubím musí být vstup sondy umístěn dostatečně daleko ve směru proudění plynu, aby se zajistilo, že odebíraný vzorek je reprezentativní pro průměrnou hodnotu emisí z výfuku ze všech válců. U víceválcových motorů s oddělenými větvemi sběrného potrubí, jako např. při uspořádání motoru do V, je přípustné odebírat vzorky individuálně z každé větve a vypočítat průměrnou hodnotu emisí z výfuku. Mohou se použít jiné metody, u nichž byla prokázána korelace s výše uvedenými metodami. Pro výpočet emisí z výfuku se použije celkový hmotnostní průtok výfukových plynů.

Je-li složení výfukového plynu ovlivněno systémem následného zpracování výfukového plynu, musí být při zkouškách etapy I odebrán vzorek výfukového plynu před tímto zařízením a při zkouškách etapy II za tímto zařízením s ohledem na směr proudění.

Používá-li se systém s ředěním plného toku, platí níže uvedená specifikace.

Výfuková trubka mezi motorem a systémem s ředěním plného toku musí odpovídat požadavkům podle přílohy VI.

Odběrná sonda nebo odběrné sondy vzorku plynných emisí se instalují do ředicího tunelu v místě, kde jsou ředicí vzduch a výfukový plyn dobře smíšeny, a v těsné blízkosti odběrné sondy vzorku částic.

Odběr vzorků lze obecně provádět dvěma způsoby:

• znečišťující látky se odebírají do vaků pro jímání vzorku během celého cyklu a změří se po skončení zkoušky,

• znečišťující látky se v průběhu celého cyklu odebírají kontinuálně a integrují; tato metoda je povinná pro HC a NO_x.

Vzorky koncentrace pozadí se odebírají před ředicím tunelem do vaku pro jímání vzorku a jejich hodnoty se odečtou od koncentrace emisí podle bodu 2.2.3 dodatku 3.

K určení částic je nutno použít ředicí systém. Ředit je možné systémem s ředěním části toku nebo systémem s ředěním plného toku. Průtok ředicím systémem musí být dostatečně velký, aby se zcela vyloučila kondenzace vody v ředicím i odběrném systému a aby se teplota zředěného výfukového plynu bezprostředně před držáky filtrů udržovala v rozmezí od 315 K (42 °C) do 325 K (52 °C). Při vysoké vlhkosti vzduchu je přípustné vysoušení ředicího vzduchu před vstupem do ředicího systému. Je-li okolní teplota nižší než 293 K (20 °C), doporučuje se předehřát ředicí vzduch nad mezní hodnotu teploty 303 K (30 °C). Teplota ředicího vzduchu před zavedením výfukových plynů do ředicího tunelu však nesmí překročit 325 K (52 °C).

Odběrná sonda vzorku částic musí být namontována v těsné blízkosti odběrné sondy vzorku plynných emisí a její instalace musí splňovat požadavky bodu 2.3.5.

K určení hmotnosti částic je zapotřebí systém odběru vzorku částic, filtry pro odběr vzorku částic, mikrováhy a vážící komora s řízenou teplotou a vlhkostí.

Specifikace systému s ředěním části toku

Systém s ředěním části toku musí být konstruován tak, aby dělil proud výfukových plynů na dvě části, z nichž menší se ředí vzduchem a poté se použije k měření částic. Je proto důležité, aby byl ředicí poměr určen velmi přesně. Je možné použít různé metody k dělení toku, přičemž použitý způsob dělení významným způsobem určuje, jaké odběrné zařízení a postupy je třeba použít (příloha VI bod 1.2.1.1).

K regulaci systému s ředěním části toku je nutná krátká doba odezvy systému. Doba transformace systému se stanoví postupem podle bodu 1.11.1 dodatku 2.

Je-li kombinovaná doba transformace systému měření průtoku výfukového plynu (viz předchozí bod) a systému s ředěním části toku kratší než 0,3 s, mohou být použity systémy regulace pracující on-line. Je-li doba transformace delší než 0,3 s, musí se použít regulace „look-ahead“ založená na předem zaznamenaném průběhu zkoušky. V tomto případě musí být doba náběhu ≤ 1 s a zpoždění kombinace ≤ 10 s.

Celková doba odezvy systému musí být tak krátká, aby byl zajištěn reprezentativní vzorek částic úměrný hmotnostnímu průtoku při hodnotě G_SE úměrné hmotnostnímu průtoku výfukového plynu. K určení této úměrnosti se provede regresní analýza vztahu mezi G_SE a G_EXHW při minimální frekvenci sběru dat 5 Hz, přičemž musí být splněna tato kritéria:

• koeficient korelace r² lineární regrese vztahu mezi G_SE a G_EXHW nesmí být menší než 0,95,

• směrodatná odchylka závislosti G_SE na G_EXHW nesmí být větší než 5 % maximální hodnoty G_SE,

• úsek regresní přímky na ose G_SE nesmí být větší než ± 2 % maximální hodnoty G_SE.

Volitelně lze provést předběžnou zkoušku a signál hmotnostního průtoku výfukového plynu použít k regulaci toku vzorku do systému odběru vzorku částic (k regulaci „look-ahead“). Tento postup je nutný, je-li doba transformace systému odběru vzorku částic (t_50,P) nebo doba transformace snímače signálu hmotnostního průtoku výfukového plynu (t_50,F) větší než 0,3 s. Správné regulace systému s ředěním části toku se dosáhne, je-li průběh závislosti G_ESHW,pre na čase při předběžné zkoušce, kterou se reguluje G_SE, posunut o dobu „look-ahead“ rovnou t_50,P + t_50,F.

Pro stanovení korelace mezi G_SE a G_ESHW se použijí data získaná během skutečné zkoušky, přičemž čas G_ESHW se podle t_50,F synchronizuje s časem G_SE (bez příspěvku t_50,P k časové synchronizaci). Znamená to, že časový posun mezi G_SE a G_ESHW je rozdíl mezi jejich dobami transformace určenými podle bodu 2.6 dodatku 2.

U systémů s ředěním části toku má mimořádný význam přesnost průtoku vzorku výfukového plynu G_SE, jestliže se neměří přímo, nýbrž určuje na základě diferenciálního měření průtoku:

V tomto případě přesnost ± 2 % u G_TOTW a G_DILW k zajištění přijatelné přesnosti G_SE nepostačuje. Jestliže se průtok plynu určuje diferenciálním měřením průtoku, musí být maximální chyba rozdílu taková, aby přesnost G_SE byla v rozmezí ± 5 %, je-li ředicí poměr menší než 15. Tuto chybu je možné vypočítat metodou střední kvadratické odchylky chyb každého přístroje.

Přijatelné hodnoty přesnosti G_SE lze dosáhnout některou z těchto metod:

• a) je-li absolutní přesnost G_TOTW a G_DILW ± 0,2 %, dosáhne se přesnosti G_SE ≤ 5 % při ředicím poměru 15. Při větších ředicích poměrech však vzniká větší chyba;
• b) provede se kalibrace G_DILW podle G_TOTW tak, aby se u G_SE dosáhlo stejné přesnosti jako podle a). Podrobnosti této kalibrace jsou uvedeny v bodu 2.6 dodatku 2;
• c) přesnost G_SE se určí nepřímo podle přesnosti ředicího poměru stanovené pomocí sledovacího plynu, např. CO₂. I v tomto případě jsou u G_SE nutné rovnocenné hodnoty přesnosti jako v případě metody uvedené pod a);

Pro schvalovací zkoušky se požadují filtry ze skelných vláken nebo z fluorkarbonových membrán. Pro zvláštní účely lze použít jiné materiály filtrů. Všechny druhy filtrů musí mít účinnost zachycování 0,3 μm DOP (dioktylftalátů) nejméně 99 % při rychlosti, kterou plyn proudí na filtr, od 35 cm/s do 100 cm/s. Při provádění srovnávacích zkoušek mezi laboratořemi nebo mezi výrobcem a schvalovacím orgánem je nutno použít filtry stejné jakosti.

Filtry částic musí mít průměr nejméně 47 mm (účinný průměr 37 mm). Přípustné jsou filtry o větším průměru (bod 2.4.1.5).

Zředěný výfukový plyn se v průběhu zkušební posloupnosti vede přes dvojici filtrů umístěných za sebou (jeden primární filtr a jeden koncový filtr). Koncový filtr musí být umístěn nejdále 100 mm za primárním filtrem ve směru proudění a nesmí se ho dotýkat. Filtry se mohou vážit jednotlivě nebo ve dvojicích s činnými stranami obrácenými k sobě.

Musí se dosáhnout rychlosti proudění plynu přes filtry od 35 cm/s do 100 cm/s. Zvětšení hodnoty poklesu tlaku mezi začátkem a koncem zkoušky nesmí přesáhnout 25 kPa.

V připojené tabulce je uvedeno doporučené minimální zatížení filtru pro nejobvyklejší velikosti filtrů. U filtrů větších rozměrů musí být minimální zatížení filtru 0,065 mg/1000 mm² plochy filtru.

Teplota v komoře (nebo místnosti), ve které se filtry částic stabilizují a váží, se musí po celou dobu stabilizace a vážení udržovat na teplotě 295 K (22 °C) ± 3 K. Vlhkost se musí udržovat na rosném bodu 282,5 K (9,5 °C) ± 3 K a na relativní vlhkosti (45 ± 8) %.

Prostředí komory (nebo místnosti) musí být prosté jakéhokoli okolního znečištění (jako je prach), které by se mohlo usazovat na filtrech částic v průběhu jejich stabilizace. Odchylky od specifikace vážící místnosti uvedené v bodu 2.4.2.1 jsou přípustné, jestliže doba trvání odchylek nepřesáhne 30 minut. Vážící místnost musí odpovídat předepsané specifikaci před příchodem obsluhy. Nejméně dva nepoužité referenční filtry nebo dvojice referenčních filtrů se zváží pokud možno současně s vážením filtrů (dvojice) pro odběr vzorků, avšak nejpozději čtyři hodiny po vážení těchto filtrů. Referenční filtry musí mít stejnou velikost a být z téhož materiálu jako filtry pro odběr vzorků.

Jestliže se průměrná hmotnost referenčních filtrů (dvojic referenčních filtrů) mezi vážením filtrů pro odběr vzorků změní o více než 10 μg, musí se všechny filtry pro odběr vzorků vyřadit a zkouška emisí se musí opakovat.

Nejsou-li splněna kritéria stability vážící místnosti uvedená v bodu 2.4.2.1, avšak vážení referenčních filtrů (dvojic) výše uvedená kritéria splňuje, má výrobce motoru možnost volby – buď souhlasit se zjištěnými hmotnostmi filtrů se vzorky, nebo požadovat prohlášení zkoušek za neplatné, přičemž je nutno systém regulace vážící místnosti seřídit a zkoušku opakovat.

Analytické váhy používané k určení hmotnosti všech filtrů musí mít přesnost (směrodatnou odchylku) 2 μg a rozlišovací schopnost 1 μg (1 číslice = 1 μg) specifikovanou výrobcem vah.

K vyloučení účinků statické elektřiny je nutno filtry před vážením neutralizovat například neutralizátorem s poloniem nebo jiným zařízením s podobným účinkem.

Všechny části ředicího systému a systému odběru vzorků od výfukové trubky až po držák filtru, které jsou ve styku se surovým a se zředěným výfukovým plynem, musí být konstruovány tak, aby usazování nebo změny vlastností částic byly co nejmenší. Všechny části musí být vyrobeny z elektricky vodivých materiálů, které nereagují se složkami výfukového plynu, a musí být elektricky uzemněny, aby se zabránilo elektrostatickým účinkům.

Každý analyzátor musí být kalibrován tak často, jak je nutné, aby splňoval požadavky na přesnost podle této směrnice. V tomto bodu je popsána metoda kalibrace pro analyzátory uvedené v bodě 1.4.3 dodatku 1.

Musí se respektovat doba trvanlivosti kalibračních plynů.

Musí se zaznamenat datum konce záruční lhůty kalibračních plynů podle údaje výrobce.

Požadovaná čistota plynů je definována mezními hodnotami znečištění, které jsou uvedeny níže. K dispozici musí být následující plyny:

• čištěný dusík

  (znečištění ≤ 1 ppm C, ≤ 1 ppm CO, ≤ 400 ppm CO₂, ≤ 0,1 ppm NO),

• čištěný kyslík

  (čistota > 99,5&#x2007;% obj. O₂),

• směs vodíku s heliem

  (40 ±&#x2007;2 % vodíku, zbytek helium),

  (znečištění ≤ 1 ppm C, ≤ 400 ppm CO₂),

• čištěný syntetický vzduch

  (znečištění ≤ 1 ppm C, ≤ 1 ppm CO, ≤ 400 ppm CO₂, ≤ 0,1 ppm NO),

  (obsah kyslíku mezi 18&#x2007;% a 21&#x2007;% obj.).

K dispozici musí být směsi plynů s následujícím chemickým složením:

• C₃H₈ a čištěný syntetický vzduch (viz bod 1.2.1),

• CO a čištěný dusík,

• NO a čištěný dusík (množství NO₂ obsažené v tomto kalibračním plynu nesmí překračovat 5&#x2007;% obsahu NO),

• O₂ a čištěný dusík,

• CO₂ a čištěný dusík,

• CH₄ a čištěný syntetický vzduch,

• C₂H₆ a čištěný syntetický vzduch.

Poznámka: Přípustné jsou jiné kombinace plynů ze předpokladu, že vzájemně nereagují.

Skutečná koncentrace kalibračního plynu a kalibračního plynu pro plný rozsah se smí lišit od jmenovité hodnoty v rozmezí ±&#x2007;2 %. Všechny koncentrace kalibračního plynu se musí udávat v objemových jednotkách (objemové % nebo objemové ppm).

Plyny použité ke kalibraci a ke kalibraci plného rozsahu se mohou také získat použitím oddělovače plynů a ředěním čištěným N₂ nebo čištěným syntetickým vzduchem. Přesnost směšovacího zařízení musí být taková, aby koncentrace zředěných kalibračních plynů mohly být určeny s přesností ±&#x2007;2 %.

Tato přesnost znamená, že primární plyny použité ke smísení musí vykazovat přesnost nejméně ± 1 % podle hodnot vnitrostátních nebo mezinárodních norem pro plyny. Ověření se provede při rozsahu od 15 % do 50 % plného rozsahu stupnice pro každou kalibraci provedenou s použitím směšovacího zařízení. Je-li první ověření neúspěšné, provede se dodatečné ověření s použitím jiného kalibračního plynu.

Volitelně je možno ověřit směšovací zařízení přístrojem, který je ze své podstaty lineární, např. použitím plynu NO s detektorem CLD. Hodnota pro plný rozsah přístroje se nastaví kalibračním plynem pro plný rozsah přímo připojeným k přístroji. Směšovací zařízení se ověří při použitých nastaveních a jmenovitá hodnota se porovná s koncentrací změřenou přístrojem. Zjištěný rozdíl musí být v každém bodu v rozmezí ± 1 % jmenovité hodnoty.

Mohou se použít jiné metody založené na správné technické praxi po předchozím souhlasu zúčastněných stran.

K sestrojení přesné kalibrační křivky se doporučuje použít přesný dávkovač plynu pracující s přesností ± 1 %. Dávkovač musí být kalibrován výrobcem přístroje.

Postup práce s analyzátory musí sledovat instrukce výrobce přístrojů pro jejich uvádění do provozu a používání. Musí se také dodržovat minimální požadavky uvedené v bodech 1.4 až 1.9.

Musí se přezkoušet těsnost systému. Sonda se odpojí od výfukového systému a uzavře se její konec. Pak se uvede do chodu čerpadlo analyzátoru. Po počáteční periodě stabilizace musí všechny průtokoměry ukazovat nulu. Jestliže tomu tak není, je třeba zkontrolovat odběrná potrubí a odstranit závadu. Maximální přípustná netěsnost na straně podtlaku musí byt 0,5&#x2007;% skutečného průtoku v provozu v části systému, který je zkoušen. Ke stanovení skutečných průtoků v provozu je možné použít průtoky analyzátorem a průtoky obtokem.

Jinou metodou je zavedení skokové změny koncentrace na začátku odběrného potrubí přepnutím z nulovacího plynu na kalibrační plyn pro plný rozsah.

Jestliže po přiměřené době ukazuje indikace nižší koncentraci, než je zavedená koncentrace, svědčí to o problémech s kalibrací nebo s těsností.

Sestava přístrojů se musí kalibrovat a kalibrační křivky se musí ověřit ve vztahu ke kalibračním plynům. Musí se použít tytéž průtoky plynu, jako když se odebírají vzorky výfukových plynů.

Doba ohřívání by měla odpovídat doporučení výrobce. Pokud tato doba není uvedena, doporučuje se k ohřívání analyzátorů doba nejméně dvou hodin.

Je-li to třeba, musí se analyzátor NDIR seřídit a u analyzátoru HFID se musí optimalizovat plamen (bod 1.8.1).

Každý běžně používaný rozsah se musí kalibrovat.

Analyzátory CO, CO₂, NO_x, HC a O₂ se musí nastavit na nulu s použitím čištěného syntetického vzduchu (nebo dusíku).

Do analyzátorů se zavedou příslušné kalibrační plyny, zaznamenají se hodnoty a stanoví se kalibrační křivka podle bodu 1.5.6.

Zkontroluje se znovu nastavení nuly, a pokud je to potřebné, postup kalibrace se opakuje.

Kalibrační křivka analyzátoru se sestrojí nejméně ze šesti kalibračních bodů (s výjimkou nuly), jejichž rozložení musí být co nejrovnoměrnější. Nejvyšší jmenovitá koncentrace musí být rovna nejméně 90&#x2007;% plného rozsahu stupnice.

Kalibrační křivka se vypočte metodou nejmenších čtverců. Pokud je výsledný stupeň polynomu větší než 3, musí být počet kalibračních bodů (včetně nuly) roven nejméně stupni tohoto polynomu plus 2.

Kalibrační křivka se nesmí odchylovat o více než ± 2 % jmenovité hodnoty každého kalibračního bodu a v nule o více než ± 0,3 % plného rozsahu stupnice.

Z průběhu kalibrační křivky a z kalibračních bodů lze ověřit, že kalibrace byla provedena správně. Je třeba zaznamenat různé charakteristické parametry analyzátoru, zvláště:

• měřicí rozsah,

• citlivost,

• datum kalibrace.

Kalibrační křivka analyzátoru se stanoví s použitím nejméně deseti kalibračních bodů (s vyloučením nuly), které jsou rozmístěny tak, že 50&#x2007;% kalibračních bodů je pod hodnotou 10&#x2007;% plného rozsahu stupnice.

Kalibrační křivka se vypočte metodou nejmenších čtverců.

Kalibrační křivka se nesmí odchylovat o více než ± 4 % jmenovité hodnoty každého kalibračního bodu a v nule o více než ± 0,3 % plného rozsahu stupnice.

Jestliže by se dalo prokázat, že rovnocennou přesnost může zajistit alternativní technické zařízení (např. počítač, elektronicky ovládaný přepínač rozsahů atd.), pak se mohou tato alternativní technická zařízení použít.

Každý běžně používaný pracovní rozsah se musí před každou analýzou ověřit následujícím postupem.

Kalibrace se ověřuje použitím nulovacího plynu a kalibračního plynu pro plný rozsah, jehož jmenovitá hodnota je vyšší než 80&#x2007;% plné hodnoty měřicího rozsahu stupnice.

Jestliže se pro dva uvažované body liší zjištěná hodnota od uváděné referenční hodnoty nejvýše o ±&#x2007;4 % plného rozsahu stupnice, je možno změnit parametry seřízení. Pokud tomu tak není, musí se vytvořit nová kalibrační křivka podle bodu 1.5.4.

Účinnost konvertoru používaného ke konverzi NO₂ na NO se musí zkoušet podle bodů 1.7.1 až 1.7.8 (obrázek 1).

Účinnost konvertorů lze kontrolovat ozonizátorem s použitím zkušební sestavy podle obrázku 1 (viz také dodatek 1 bod 1.4.3.5) a dále popsaným postupem.

Detektory CLD a HCLD se musí kalibrovat v nejčastěji používaném rozsahu nulovacím plynem a kalibračním plynem pro plný rozsah podle instrukcí výrobce (kalibrační plyn pro plný rozsah musí mít obsah NO, který odpovídá asi 80&#x2007;% pracovního rozsahu, a koncentrace NO₂ ve směsi plynů musí být nižší než 5&#x2007;% koncentrace NO). Analyzátor NO_x se musí nastavit na režim NO tak, aby kalibrační plyn pro plný rozsah neprocházel konvertorem. Zaznamená se indikovaná koncentrace.

Účinnost konvertoru NO_x se vypočte takto:

kde:

Přípojkou T se do proudu plynu kontinuálně přidává kyslík nebo nulovací vzduch, dokud není indikovaná koncentrace asi o 20&#x2007;% nižší než indikovaná kalibrační koncentrace podle bodu 1.7.2. (Analyzátor je v režimu NO.)

Zaznamená se indikovaná koncentrace c. Ozonizátor zůstává během celé této operace mimo činnost.

Ozonizátor se nyní uvede do činnosti, aby vyráběl dostatek ozonu ke snížení koncentrace NO na 20&#x2007;% (nejméně 10 %) kalibrační koncentrace uvedené v bodě 1.7.2. Zaznamená se indikovaná koncentrace d. (Analyzátor je v režimu NO).

Analyzátor se pak přepne do režimu NO_x, aby směs plynů (skládající se z NO, NO₂, O₂ a N₂) nyní procházela konvertorem. Zaznamená se indikovaná koncentrace a. (Analyzátor je v režimu NO_x.)

Ozonizátor se nyní odstaví z činnosti. Směs plynů definovaná v bodě 1.7.6 prochází konvertorem do detektoru. Zaznamená se indikovaná koncentrace b. (Analyzátor je v režimu NO_x.)

Přepnutím do režimu NO při ozonizátoru odstaveném z činnosti se také uzavře průtok kyslíku nebo syntetického vzduchu. Údaj NO_x na analyzátoru se nesmí lišit o více než ±&#x2007;5 % od změřené hodnoty podle bodu 1.7.2. (Analyzátor je v režimu NO.)

Účinnost konvertoru se musí přezkoušet před každou kalibrací analyzátoru NO_x.

Účinnost konvertoru nesmí být menší než 90&#x2007;%, doporučuje se však důrazně, aby účinnost byla větší než 95&#x2007;%.

Jestliže s analyzátorem nastaveným na nejčastěji používaný rozsah nemůže ozonizátor dosáhnout snížení z 80&#x2007;% na 20&#x2007;% podle bodu 1.7.5, použije se nejvyšší rozsah, kterým se dosáhne takové snížení.

Analyzátor HFID musí být seřízen podle údajů výrobce přístroje. Pro optimalizaci odezvy v nejobvyklejším pracovním rozsahu by se měl použít kalibrační plyn pro plný rozsah ze směsi propanu se vzduchem.

Do analyzátoru se při průtocích paliva a vzduchu nastavených podle doporučení výrobce zavede kalibrační plyn pro plný rozsah s 350 ±&#x2007;75 ppm C. Odezva se při daném průtoku paliva určí z rozdílu mezi odezvou na kalibrační plyn pro plný rozsah a odezvou na nulovací plyn. Průtok paliva se postupně seřídí nad hodnotu uvedenou výrobcem a pod tuto hodnotu. Při těchto průtocích paliva se zaznamená odezva na kalibrační plyn pro plný rozsah a na nulovací plyn. Rozdíl mezi odezvou na kalibrační plyn pro plný rozsah a nulovací plyn se vynese jako křivka a průtok paliva se seřídí ke straně křivky s bohatou směsí.

Analyzátor se kalibruje směsí propanu se vzduchem a čištěným syntetickým vzduchem podle bodu 1.5.

Faktory odezvy se určí při uvedení analyzátoru do provozu a po intervalech větší údržby. Faktor odezvy R_f pro určitý druh uhlovodíku je poměrem mezi hodnotou C1 indikovanou analyzátorem FID a koncentrací plynu v láhvi vyjádřenou v ppm C1.

Koncentrace zkušebního plynu musí být taková, aby dávala odezvu na přibližně 80&#x2007;% plného rozsahu stupnice. Koncentrace musí být známa s přesností ±&#x2007;2 % vztaženo ke gravimetrické normalizované hodnotě vyjádřené objemově. Kromě toho musí být láhev s plynem stabilizována po dobu 24 hodin při teplotě 298 K (25 ^oC) ±&#x2007;5 K ±&#x2007;5.

Zkušební plyny, které se použijí, a doporučené faktory relativní odezvy jsou tyto:

Tyto hodnoty jsou vztaženy k faktoru odezvy R_f = 1,00 pro propan a čištěný syntetický vzduch.

Kontrola rušivého vlivu kyslíku se provede při uvádění analyzátoru do provozu a po větší údržbě.

Zvolí se rozsah, v kterém se plyny pro kontrolu rušivého vlivu kyslíku nalézají v oblasti horních 50 %. Tato zkouška se vykoná s pecí seřízenou na požadovanou teplotu.

Plyny pro kontrolu rušivého vlivu kyslíku musí obsahovat propan s (350 ± 75) ppm C uhlovodíků. Hodnota koncentrace se stanoví jako mezní hodnoty kalibračních plynů chromatografické analýzy všech uhlovodíků včetně nečistot nebo dynamickým smísením. Převažujícím ředicím plynem je dusík, zbývající podíl tvoří kyslík. Ke zkoušení vznětových motorů se požadují tyto směsi:

• a) Analyzátor se nastaví na nulu.
• b) Analyzátor se kalibruje se směsí s 21 % kyslíku.
• c) Znovu se překontroluje odezva na nulu. Jestliže se změnila o více než 0,5 % plného rozsahu stupnice, postup podle písmen a) a b) se opakuje.
• d) Zavedou se plyny pro kontrolu rušivého vlivu kyslíku s 5procentní a 10procentní směsí.
• i) Je-li po seřízení průtoku vzduchu rušivý vliv kyslíku větší než ± 3 %, změní se průtok paliva a pak průtok odebraného vzorku a pro každé nové nastavení se opakuje postup podle bodu 1.8.1.

Plyny, které jsou obsaženy ve výfukovém plynu a které nejsou analyzovanými plyny, mohou ovlivňovat indikované hodnoty více způsoby. K pozitivnímu rušení dochází u přístrojů NDIR, když rušivý plyn má stejný účinek jako měřený plyn, avšak v menší míře. K negativnímu rušení dochází u přístrojů NDIR, když rušivý plyn rozšiřuje pásmo absorpce měřeného plynu, a u přístrojů CLD, když rušivý plyn potlačuje záření. Kontroly rušivých vlivů podle bodů 1.9.1 a 1.9.2 se musí provádět před uvedením analyzátoru do provozu a po intervalech větší údržby.

Činnost analyzátoru CO může rušit voda a CO₂. Proto se nechá při teplotě místnosti probublávat vodou kalibrační plyn CO₂ pro plný rozsah s koncentrací od 80&#x2007;% do 100&#x2007;% plného rozsahu stupnice při maximálním pracovním rozsahu používaném při zkoušce a zaznamená se odezva analyzátoru. Odezva analyzátoru smí být nejvýše 1&#x2007;% plného rozsahu stupnice pro rozsahy nejméně 300 ppm a nejvýše 3 ppm pro rozsahy pod 300 ppm.

Dva plyny, kterým se musí věnovat pozornost u analyzátorů CLD (a HCLD), jsou CO₂ a vodní pára. Rušivé odezvy těchto plynů jsou úměrné jejich koncentracím a vyžadují proto techniky zkoušení k určení rušivých vlivů při jejich nejvyšších koncentracích očekávaných podle zkušeností při zkouškách.

Kalibrační plyn CO₂ pro plný rozsah s koncentraci od 80&#x2007;% do 100&#x2007;% plného rozsahu stupnice při maximálním pracovním rozsahu se nechá procházet analyzátorem NDIR a zaznamená se hodnota CO₂ jako hodnota A. Tento plyn se pak ředí na přibližně 50&#x2007;% kalibračním plynem NO pro plný rozsah a nechá se procházet NDIR a (H)CLD, přičemž se hodnoty CO₂ a NO se zaznamenají jako hodnoty B a C. Pak se uzavře přívod CO₂ a detektorem (H)CLD prochází jen kalibrační plyn NO pro plný rozsah a hodnota NO se zaznamená jako hodnota D.

Rušivý vliv, který nesmí být větší než 3&#x2007;% plného rozsahu stupnice, se vypočte takto:

kde:

Tato kontrola platí jen pro měření koncentrace vlhkého plynu. Při výpočtu rušivého vlivu vodní páry je nutno brát v úvahu ředění kalibračního plynu NO pro plný rozsah vodní párou a úpravu koncentrace vodní páry ve směsi na hodnotu očekávanou při zkoušce. Kalibrační plyn NO pro plný rozsah s koncentrací od 80 % do 100 % plného rozsahu stupnice v normálním pracovním rozsahu se nechá procházet detektorem (H)CLD a zaznamená se hodnota NO jako hodnota D. Kalibrační plyn NO pro plný rozsah se pak nechá při pokojové teplotě probublávat vodou a procházet detektorem (H)CLD a zaznamená se hodnota NO jako hodnota C. Určí se teplota vody a zaznamená se jako hodnota F. Určí se tlak nasycených par směsi, který odpovídá teplotě probublávané vody (F), a zaznamená se jako hodnota G. Koncentrace vodní páry (v %) ve směsi se vypočítá takto:

a zaznamená se jako hodnota H. Očekávaná koncentrace zředěného kalibračního plynu NO pro plný rozsah (ve vodní páře) se vypočte následujícím způsobem:

a zaznamená se jako De. U výfukových plynů vznětového motoru se odhadne maximální koncentrace vodní páry (v %) očekávaná při zkoušce, za předpokladu atomového poměru H/C paliva 1,8: 1, podle maximální koncentrace CO₂ ve výfukovém plynu nebo podle koncentrace nezředěného kalibračního plynu CO₂ pro plný rozsah (A, hodnota změřená podle bodu 1.9.2.1) takto:

Hm = 0,9 × A

a zaznamená se jako Hm.

Rušivý vliv vodní páry, který nesmí být větší než 3 % plného rozsahu stupnice, se vypočte takto:

kde:

Pro tuto kontrolu je důležité, aby kalibrační plyn NO pro plný rozsah obsahoval co nejmenší koncentraci NO₂, protože při výpočtu rušivého vlivu se nebrala v úvahu absorpce NO₂ ve vodě.

Analyzátory se musí kalibrovat podle bodu 1.5 nejméně jednou za každé tři měsíce nebo vždy, když se provedou na systému opravy nebo změny, které by mohly ovlivnit kalibraci.

Seřízení systému pro určení doby odezvy je přesně stejné jako při měření během zkoušky (tj. tlak, průtoky, seřízení filtrů na analyzátorech a všechny další činitele ovlivňující dobu odezvy). K určení doby odezvy se zkušební plyn vpustí bezprostředně u vstupu do odběrné sondy. Vpuštění zkušebního plynu se musí provést během doby kratší než 0,1 s. Plyny použité k této zkoušce musí způsobit změnu koncentrace nejméně 60 % plného rozsahu stupnice.

Zaznamená se průběh koncentrace každé jednotlivé složky plynu. Doba odezvy je definována jako rozdíl času mezi vpuštěním přiváděného plynu a příslušnou změnou zaznamenávané koncentrace. Doba odezvy systému (t₉₀) se skládá z doby zpoždění reakce měřicího detektoru a doby náběhu detektoru. Doba zpoždění je definována jako doba od změny (t₀) do odezvy 10 % (t₁₀). Doba náběhu je definována jako doba mezi 10 % a 90 % odezvy konečného zjištěného údaje (t₉₀ – t₁₀).

Pro synchronizaci času signálů analyzátoru a toku výfukového plynu v případě měření surového výfukového plynu je doba transformace definována jako doba od změny (t₀) do okamžiku, kdy odezva dosáhne 50 % konečného zjištěného údaje (t₅₀).

Doba odezvy systému musí být ≤ 10 s při době náběhu ≤ 2,5 s pro všechny složky (CO, NO_x, HC) a všechny použité rozsahy.

V případě použití sledovacího plynu se analyzátor pro měření jeho koncentrace kalibruje s použitím standardního plynu.

Kalibrační křivka se sestrojí nejméně z 10 kalibračních bodů (s výjimkou nuly) rozložených tak, že polovina kalibračních bodů leží v rozmezí od 4 % do 20 % plného rozsahu stupnice analyzátoru a zbývající body leží v rozmezí od 20 % do 100 % plného rozsahu stupnice. Kalibrační křivka se vypočítá metodou nejmenších čtverců.

Kalibrační křivka se v rozmezí od 20 % do 100 % plného rozsahu stupnice nesmí odchylovat od jmenovité hodnoty každého kalibračního bodu o více než ± 1 % plného rozsahu stupnice. Rovněž se o více než ± 2 % nesmí odchylovat od jmenovité hodnoty v rozmezí od 4 % do 20 % plného rozsahu stupnice.

Před zkouškou se analyzátor nastaví na nulu a zkalibruje v celém rozsahu stupnice s použitím nulovacího plynu a kalibračního plynu pro plný rozsah, u nichž je jmenovitá hodnota větší než 80 % plného rozsahu stupnice analyzátoru.

Každá část se musí kalibrovat tak často, jak je potřebné ke splnění požadavků na přesnost podle této směrnice. Metoda kalibrace, která se použije, je popsána v tomto bodu pro přístroje uvedené v bodě 1.5 dodatku 1 k příloze III a v příloze V.

Maximální chyba měřené hodnoty nesmí být větší než ± 2 % zjištěného údaje.

U systémů s ředěním části toku má mimořádný význam přesnost průtoku vzorku výfukového plynu G_SE, jestliže se neměří přímo, nýbrž určuje na základě diferenciálního měření průtoku:

V tomto případě přesnost ± 2 % u G_TOTW a G_DILW nepostačuje k zajištění přijatelné přesnosti G_SE. Jestliže se průtok plynu určuje diferenciálním měřením průtoku, musí být maximální chyba rozdílu taková, aby přesnost G_SE byla v rozmezí ± 5 %, je-li ředicí poměr menší než 15. Tuto chybu je možné vypočítat metodou střední kvadratické odchylky chyb každého přístroje.

Když se použijí systémy pro odběr částic bez EGA (bod 1.2.1.1 přílohy V), zkontroluje se ředicí poměr při každém nově instalovaném motoru za běhu motoru a při měření koncentrace CO₂ nebo NO_x v surovém a ve zředěném výfukovém plynu.

Změřený ředicí poměr se smí lišit od ředicího poměru vypočteného ze změřených hodnot koncentrace CO₂ nebo NO_x o nejvýše ±&#x2007;10 %.

Rozsah rychlosti výfukového plynu a kolísání tlaku se musí zkontrolovat a v případě potřeby seřídit podle požadavků uvedených v bodě 1.2.2.1 přílohy V (EP).

Přístroje k měření průtoku se musí kalibrovat nejméně každé tři měsíce nebo vždy, když se na systému provedly opravy nebo změny, které by mohly ovlivnit kalibraci.

Jestliže se průtok vzorku plynu určuje diferenciálním měřením průtoku, průtokoměr nebo přístroj na měření průtoku musí být kalibrován některým z níže uvedených postupů, u nichž průtok vzorku G_SE v tunelu splňuje požadavky na přesnost podle bodu 2.4 dodatku 1:

Průtokoměr pro G_DILW se sériově připojí k průtokoměru pro G_TOTW, rozdíl mezi oběma průtokoměry se kalibruje nejméně u pěti nastavených hodnot s hodnotami průtoku rovnoměrně rozloženými mezi nejnižší hodnotou G_DILW použitou při zkoušce a hodnotou G_TOTW použitou při zkoušce. Ředicí tunel může být obtékán.

K průtokoměru pro G_TOTW se sériově připojí kalibrované zařízení na měření hmotnostního průtoku a zkontroluje se přesnost hodnoty použité při zkoušce. Pak se kalibrované zařízení na měření hmotnostního průtoku sériově připojí k průtokoměru pro G_DILW a zkontroluje se přesnost nejméně u pěti nastavení, která odpovídají ředicímu poměru mezi 3 a 50, ve vztahu ke G_TOTW použitému při zkoušce.

Přenosová trubka TT se odpojí od výfuku a připojí se k ní kalibrované zařízení na měření průtoku s vhodným rozsahem pro měření G_SE. G_TOTW se nastaví na hodnotu použitou při zkoušce a G_DILW se postupně nastaví nejméně na pět hodnot odpovídajících ředicím poměrům q mezi 3 a 50. Alternativně může být použita speciální linka pro kalibraci průtoku, kterou je tunel obtékán, avšak celkový průtok a průtok ředicího vzduchu se udržuje jako při skutečné zkoušce.

Do přenosové trubky TT se přivede sledovací plyn. Tímto sledovacím plynem může být některá ze složek výfukového plynu, např. CO₂ nebo NO_x. Po zředění v tunelu se tato složka sledovacího plynu změří. Toto měření se provede pro pět ředicích poměrů mezi 3 a 50. Přesnost průtoku vzorku se určí z hodnoty ředicího poměru q:

Při zajišťování přesnosti G_SE je nutno brát v úvahu přesnost analyzátorů plynů.

Kontrola průtoku uhlíku s použitím skutečného výfukového plynu se důrazně doporučuje k odhalení problémů při měření a kontrole a k ověření správné funkce systému s ředěním části toku. Kontrola průtoku uhlíku by měla být provedena nejméně při každé instalaci nového motoru nebo po významné změně konfigurace zkušební komory.

Motor se nechá pracovat při točivém momentu a otáčkách při plném zatížení nebo v jakémkoli jiném stacionárním režimu, při kterém se tvoří 5 a více procent CO_2. Systém s odběrem dílčího vzorku má pracovat s faktorem ředění přibližně 15:1.

Kontrola před zkouškou se provede nejdéle 2 hodiny před zkouškou tímto způsobem:

Zkontroluje se přesnost průtokoměrů stejnou metodou, jaká se používá ke kalibraci nejméně dvou bodů, včetně hodnot průtoku G_DILW, které odpovídají poměrům ředění mezi 5 a 15 pro hodnotu G_TOTW použitou při zkoušce.

Je-li možno prokázat podle záznamů výše uvedeného postupu kalibrace, že kalibrace průtokoměru je po delší dobu stabilní, může se kontrola před zkouškou vynechat.

Seřízení systému pro určení doby transformace je přesně stejné jako při měření během zkoušky. Doba transformace se určí touto metodou:

Nezávislý referenční průtokoměr s vhodným měřicím rozsahem pro průtok vzorku se sériově připojí těsně k odběrné sondě. Průtokoměr musí mít dobu transformace kratší než 100 ms pro kroky ředění používané při měření doby odezvy a průtočný odpor dostatečně nízký, aby neovlivňoval dynamické chování systému s ředěním části toku, a musí odpovídat správné technické praxi.

Průtok výfukového plynu v systému s ředěním části toku (nebo průtok vzduchu, jestliže se průtok výfukového plynu určuje výpočtem) se skokem změní z nízkého průtoku na hodnotu nejméně 90 % plného rozsahu stupnice. Spouštěcí impuls této skokové změny by měl být stejný, jaký se používá ke spuštění kontroly typu „look-ahead“ při skutečné zkoušce. Signál iniciace skokové změny průtoku výfukového plynu a odezva průtokoměru se musí měřit rychlostí nejméně 10 Hz.

Pomocí těchto dat se pro systém s ředěním části toku určí doba transformace, tj. doba od začátku iniciace skokové změny do okamžiku, kdy odezva průtokoměru dosáhne 50 %. Podobným způsobem se určí doba transformace signálu G_SE systému s ředěním části toku a signálu G_EXHV průtokoměru výfukového plynu. Tyto signály se používají při regresních kontrolách prováděných po každé zkoušce (dodatek 1 bod 2.4).

Výpočet se opakuje nejméně pro pět hodnot náběhu a doběhu a z výsledků se vypočítá průměrná hodnota. Od ní se odečte vlastní doba transformace referenčního průtokoměru (< 100 ms). Tím se získá hodnota „look-ahead“ systému s ředěním části toku, která se použije podle bodu 2.4 dodatku 1.

Systém CVS se kalibruje s použitím přesného průtokoměru a zařízení umožňujících měnit pracovní podmínky.

Průtok systémem se měří při různém pracovním nastavení průtoku, přičemž se měří parametry regulace systému a uvádějí do vztahu s průtokem.

Mohou být použity různé typy průtokoměrů, např. kalibrovaná Venturiho trubice, kalibrovaný laminární průtokoměr, kalibrovaný vrtulový průtokoměr.

Všechny parametry čerpadla se měří současně s parametry kalibrované Venturiho trubice, která je sériově připojena k čerpadlu. Vypočtené hodnoty průtoku (v m³/min na vstupu čerpadla při absolutním tlaku a teplotě) se vynesou v závislosti na korelační funkci reprezentující specifickou kombinaci parametrů čerpadla. Odvodí se lineární rovnice vyjadřující vztah mezi průtokem čerpadla a uvedenou korelační funkcí. Má-li systém CVS více rozsahů rychlosti, provede se kalibrace pro každý použitý rozsah.

Během kalibrace musí být udržována stálá teplota.

Ztráty netěsnostmi ve spojích a v potrubí mezi kalibrační Venturiho trubicí a čerpadlem CVS se musí udržovat pod 0,3 % nejnižší hodnoty průtoku (při největším odporu a nejnižších otáčkách PDP).

Vypočítá se průtok vzduchu (Q_s) při každém nastavení odporu (nejméně 6 nastavení) v standardních hodnotách m³/min podle údajů průtokoměru a s použitím metody udané výrobcem. Tento průtok se pak přepočte na průtok čerpadla (V₀) v m³/ot. při absolutní teplotě a absolutním tlaku na vstupu čerpadla podle vztahu:

kde:

Pro zahrnutí interakce kolísání tlaku a ztrát v čerpadle, se stanoví korelační funkce (X₀) mezi otáčkami čerpadla, tlakovým rozdílem mezi vstupem a výstupem čerpadla a absolutním tlakem na výstupu čerpadla podle vztahu:

kde:

Lineárním vyrovnáním metodou nejmenších čtverců se získá kalibrační rovnice:

kde D₀ a m jsou konstanty úseku na ose y a sklonu regresní přímky.

U systému CVS s více rychlostmi musí být kalibrační křivky získané pro různé rozsahy průtoku čerpadla přibližně paralelní, přičemž hodnota úseku (D₀) s klesajícím průtokem čerpadla roste.

Hodnoty vypočtené pomocí uvedené rovnice se nesmějí odchylovat od změřené hodnoty V₀ o více než ± 0,5 %. Hodnoty m jsou u různých čerpadel odlišné. V důsledku vstupu částic se úroveň ztrát čerpadla v průběhu času snižuje, což se projevuje nižšími hodnotami m. Proto je třeba provádět kalibraci při spuštění čerpadla, po větší údržbě, jakož i v případě, kdy se při celkovém ověření systému (bod 3.5) projeví změna úrovně ztrát čerpadla.

Kalibrace CFV se zakládá na rovnici proudění pro kritickou Venturiho trubici. Průtok plynu je funkcí vstupního tlaku a teploty:

kde:

Vypočítá se průtok vzduchu (Q_s) při každém nastavení odporu (nejméně 8 nastavení) v standardních hodnotách m³/min podle údajů průtokoměru a s použitím metody udané výrobcem. Kalibrační koeficient se vypočítá z kalibračních dat pro každé nastavení podle vztahu:

kde:

Ke stanovení rozsahu kritického průtoku se vynese křivka závislosti K_v na vstupním tlaku Venturiho trubice. Při kritickém (škrceném) průtoku má K_v relativně konstantní hodnotu. Když tlak klesá (zvětšuje se podtlak), Venturiho trubice přestává být škrcena a K_v se snižuje, což ukazuje, že CFV pracuje mimo přípustný rozsah.

Při minimálním počtu osmi bodů v oblasti kritického průtoku se vypočítá průměrná hodnota K_v a směrodatná odchylka. Tato směrodatná odchylka nesmí být větší než ± 0,3 % průměrné hodnoty K_v.

Kalibrace SSV se zakládá na rovnici proudění pro podzvukovou Venturiho trubici. Průtok plynu je funkcí vstupního tlaku a teploty a tlakového spádu mezi vstupem a hrdlem SSV:

kde:

= 0,006111 v jednotkách SI

Vypočítá se průtok vzduchu (Q_SSV) při každém nastavení průtoku (nejméně 16 nastavení) v standardních hodnotách m³/min podle údajů průtokoměru a s použitím metody udané výrobcem. Výtokový součinitel se vypočítá z kalibračních dat pro každé nastavení podle vztahu:

kde:

Ke stanovení rozsahu podzvukového proudění se vynese křivka závislosti C_d na Reynoldsově čísle u hrdla SSV. Hodnota Re u hrdla SSV se vypočítá podle vztahu:

kde:

kde:

Protože se hodnota Q_SSV používá ve vzorci pro výpočet Re, musí být výpočty zahájeny prvním odhadem Q_SSV nebo C_d kalibrační Venturiho trubice a opakovány do konvergence hodnoty Q_SSV. Metoda konvergence musí mít přesnost nejméně 0,1 %.

Nejméně u šestnácti bodů v oblasti podzvukového proudění se vypočtené hodnoty C_d podle výsledné rovnice k přizpůsobení kalibrační křivky nesmí odchylovat od měřených hodnot C_d o více než ± 0,5 % u každého kalibračního bodu.

Celková přesnost odběrného systému CVS a analytického systému se určí zavedením známého množství znečišťujícího plynu do systému během jeho normální činnosti. Znečišťující látka se analyzuje a hmotnost se vypočítá podle bodu 2.4.1 dodatku 3 přílohy III s výjimkou v případě propanu, u něhož se použije faktor 0,000472 místo 0,000479 pro HC. Použije se některá z dvou níže uvedených metod.

Do systému CVS se kalibrovanou clonou s kritickým průtokem zavede známé množství čistého plynu (propanu). Je-li vstupní tlak dostatečně vysoký, je průtok, nastavený pomocí clony s kritickým průtokem, nezávislý na tlaku na výstupu clony (kritický průtok). Systém CVS má pracovat jako při normální zkoušce emisí výfukového plynu po dobu asi 5 až 10 minut. Pomocí běžného zařízení (pomocí vaku pro jímání vzorku nebo metodou integrace) se analyzuje vzorek plynu a vypočítá se hmotnost plynu. Takto určená hmotnost se nesmí odchylovat od známé hmotnosti vstříknutého plynu o více než ± 3 %.

Stanoví se hmotnost malého válce naplněného propanem s přesností ± 0,01 g. Systém CVS se nechá pracovat po dobu asi 5 až 10 minut jako při normální zkoušce emisí výfukového plynu, přičemž se do systému vstříkne oxid uhelnatý nebo propan. Množství vypuštěného čistého plynu se určí měřením rozdílu hmotnosti. Pomocí běžného zařízení (pomocí vaku pro jímání vzorku nebo metodou integrace) se analyzuje vzorek plynu a vypočítá hmotnost plynu. Takto určená hmotnost se nesmí odchylovat od známé hmotnosti vstříknutého plynu o více než ± 3 %.

K vyhodnocení plynných emisí se pro každý režim určí střední hodnota ze záznamu údajů posledních 60 sekund režimu, a jestliže se použije metoda bilance uhlíku, určí se v průběhu každého režimu střední koncentrace (conc) HC, CO, NO_x a CO₂ ze středních hodnot záznamů údajů a příslušných kalibračních údajů. Může se použít jiný způsob záznamu, jestliže zajistí rovnocenný sběr dat.

Průměrné koncentrace pozadí (conc_d) se mohou určit ze záznamu údajů z vaků pro jímání ředicího vzduchu nebo ze záznamů údajů kontinuálního měření pozadí (bez odběrných vaků) a z příslušných kalibračních údajů.

K vyhodnocení částic se zaznamenají celkové hmotnosti (M_SAM,i) vzorku zachyceného filtry pro každý režim. Filtry se vloží zpět do vážicí komory a stabilizují se po dobu nejméně jedné hodiny, avšak nejvýše po dobu 80 hodin, a poté se zváží. Zaznamená se brutto hmotnost filtrů a odečte se hmotnost táry (viz bod 3.1 přílohy III). Hmotnost částic (M_f u metody jediného filtru; M_f,i u metody více filtrů) je součet hmotností částic na primárních a koncových filtrech. Je-li nutno použít korekci pozadím, zaznamená se hmotnost (M_DIL) ředicího vzduchu, který prošel filtry, a hmotnost částic (M_d). Jestliže se vykonalo více než jedno měření, vypočítá se pro každé jednotlivé měření poměr M_d/M_DIL a určí se střední hodnota.

Výsledky zkoušek, které se uvedou v protokolu o zkoušce, se vypočtou v následujících krocích:

Průtok výfukového plynu (G_EXHW) se určí pro každý režim podle bodů 1.2.1 až 1.2.3 dodatku 1 přílohy III.

Jestliže se použije systém s ředěním plného toku, určí se celkový průtok zředěného výfukového plynu (G_TOTW) pro každý režim podle bodu 1.2.4 dodatku 1 přílohy III.

Korekce suchého stavu na vlhký stav (G_EXHW) se určí pro každý režim podle bodů 1.2.1 až 1.2.3 dodatku 1 přílohy III.

Má-li být použita hodnota G_EXHW, převede se změřená koncentrace na vlhký stav podle níže uvedených vzorců, pokud již nebyla ve vlhkém stavu změřena:

conc_vlhký = K_W × conc_suchý

Pro surový výfukový plyn:

Pro zředěný plyn:

nebo

Pro ředicí vzduch:

Pro nasávaný vzduch (pokud je jiný než ředicí vzduch):

kde:

Hodnoty H_a a H_d lze určit z výše uvedeného měření relativní vlhkosti nebo z měření rosného bodu, měření tlaku par nebo měření psychrometrem s použitím obecně uznávaných vzorců.

Protože emise NO_x jsou závislé na podmínkách okolního vzduchu, musí se koncentrace NO_x korigovat s ohledem na teplotu a vlhkost okolního vzduchu pomocí faktoru K_H podle vztahu:

kde:

kde:

Hodnotu H_a lze určit z výše uvedeného měření relativní vlhkosti nebo z měření rosného bodu, měření tlaku par nebo měření psychrometrem, s použitím obecně uznávaných vzorců.

Hmotnostní průtoky emisí pro každý režim se vypočtou takto:

• a) pro surový výfukový plyn(V případě NO_x se koncentrace NO_x (concNO_x nebo conc_cNOx) násobí faktorem K_HNOx (korekčním faktorem vlhkosti pro NO_x uvedeným v bodu 1.3.3): K_HNOx. conc nebo K_HNOx. conc_c.):
• b) pro zředěný výfukový plyn(V případě NO_x se koncentrace NO_x (conc_NOx nebo conc_cNOx) násobí faktorem K_HNOx (korekčním faktorem vlhkosti pro NO_x uvedeným v bodu 1.3.3): K_HNOx. conc nebo K_HNOx. conc_c.):

  kde:

  conc_c = koncentrace korigovaná pozadím:

  nebo

  DF = 13,4/conc_CO2

  Koeficienty u-vlhký se použijí podle tabulky 4.

  Tabulka 4: Hodnoty koeficientů u-vlhký pro různé složky výfukového plynu

  Plyn	u	conc
  NOx	0,001587	ppm
  CO	0,000966	ppm
  HC	0,000479	ppm
  CO2	15,19	%

  Hustota HC je založena na průměrném poměru uhlíku k vodíku 1:1,85.

Specifické emise (g/kWh) se vypočtou pro každou jednotlivou složku podle vztahu:

kde .

Při výše uvedeném výpočtu se používají váhové faktory a počet režimů n podle bodu 3.7.1 přílohy III.

Emise částic se vypočtou tímto způsobem:

Protože emise částic ze vznětových motorů jsou závislé na vlastnostech okolního vzduchu, musí se hmotnostní průtok částic korigovat s ohledem na vlhkost okolního vzduchu faktorem K_p podle vztahu:

kde

kde:

Hodnotu H_a lze určit z výše uvedeného měření relativní vlhkosti nebo z měření rosného bodu, měření tlaku par nebo měření psychrometrem, s použitím obecně uznávaných vzorců.

Konečné výsledky zkoušky emisí částic uváděné ve zkušebním protokolu se získají níže uvedenými kroky. Protože druhy regulace ředicího poměru mohou být různé, použijí se k určení ekvivalentního hmotnostního průtoku zředěného výfukového plynu G_EDF různé metody výpočtu. Všechny výpočty se zakládají na průměrných hodnotách jednotlivých režimů (i) během doby odběru vzorku.

G_EDFW,i = G_EXHW,i × q_i

kde r odpovídá poměru ploch průřezů izokinetické sondy (A_P) a výfukové trubky (A_T):

G_EDFW,i = G_EXHW,i × q_i

kde:

Koncentrace měřené pro suchý stav se převádějí na vlhký stav podle bodu 1.3.2.

kde:

(koncentrace v objemových % ve vlhkém stavu)

Uvedená rovnice je založena na předpokladu uhlíkové bilance (atomy uhlíku dodané motoru se uvolňují v podobě CO₂) a je odvozena těmito kroky:

G_EDFW,i = G_EXHW,i × q_i

a

G_EDFW,i = G_EXHW,i × q_i

Konečné výsledky zkoušky emisí částic uváděné v protokolu o zkoušce se získají níže uvedenými kroky.

Všechny výpočty se zakládají na průměrných hodnotách jednotlivých režimů (i) během doby odběru vzorku.

G_EDFW,i= G_TOTW,i

Hmotnostní průtok částic se vypočte takto:

U metody s jedním filtrem:

přičemž platí:

(G_EDFW)_aver za zkušební cyklus se určí součtem průměrných hodnot pro jednotlivé režimy během doby odběru vzorků:

kde i = 1, … n

U metody s více filtry:

kde i = 1, … n

Hmotnostní průtok částic může být korigován pozadím takto:

U metody s jedním filtrem:

Jestliže se provádí více než jedno měření, nahradí se (M_d/M_DIL) výrazem (M_d/M_DIL)_aver.

nebo

DF = 13,4/conc_CO2.

U metody s více filtry:

Jestliže se provádí více než jedno měření, nahradí se (M_d/M_DIL) výrazem (M_d/M_DIL)_aver.

nebo

DF = 13,4/conc_CO2

Specifické emise částic PT (g/kWh) se vypočtou takto(Hmotnostní průtok částic PT_mass se násobí faktorem K_p (korekčním faktorem vlhkosti pro částice podle bodu 1.4.1).):

U metody s jedním filtrem:

U metody s více filtry:

U metody s jedním filtrem se efektivní váhový faktor WF_E,i pro každý režim vypočte podle vztahu:

kde i = 1, … n.

Hodnota efektivních váhových faktorů se smí lišit od hodnoty váhových faktorů uvedených v bodu 3.7.1 přílohy III nejvýše o ± 0,005 (absolutní hodnota).

V této části jsou popsány dva principy měření, které lze použít k vyhodnocení emisí znečišťujících látek při cyklu NRTC:

• plynné složky se měří v surovém výfukovém plynu v reálném čase a částice se určují s použitím systému s ředěním části toku,

• plynné složky i částice se určují s použitím systému s ředěním plného toku (systému CVS).

K výpočtu hmotnosti emisí se používají signály okamžité koncentrace plynných složek, které se násobí okamžitým hmotnostním průtokem výfukového plynu. Hmotnostní průtok výfukového plynu lze měřit přímo nebo vypočítat metodou podle bodu 2.2.3 dodatku přílohy III (měření průtoku nasávaného vzduchu a paliva, metoda měření pomocí sledovacího plynu, metoda měření průtoku vzduchu a poměru vzduch/palivo). Zvláštní pozornost je třeba věnovat dobám odezvy jednotlivých přístrojů. Tyto rozdíly je nutno brát v úvahu při časové synchronizaci signálů.

U částic se používají signály hmotnostního průtoku výfukového plynu k regulaci systému s ředěním části toku pro odběr vzorku proporcionálního hmotnostnímu průtoku výfukového plynu. Kvalita proporcionality se kontroluje regresní analýzou vztahu mezi průtokem vzorku a výfukového plynu podle bodu 2.4 dodatku 1 přílohy III.

Hmotnost znečišťujících látek M_gas (g/zkouška) se určí výpočtem okamžité hmotnosti emisí z koncentrace znečišťujících látek v surovém výfukovém plynu, z hodnot koeficientu u podle tabulky 4 (viz též bod 1.3.4) a z hmotnostního průtoku výfukového plynu, s vyrovnáním s ohledem na dobu transformace a integrací okamžitých hodnot přes celou dobu cyklu. Výhodnější je měřit koncentrace ve vlhkém stavu. Jestliže se měří v suchém stavu, je nutno před dalšími výpočty provést u okamžitých hodnot koncentrace korekci suchého stavu na vlhký stav.

Tabulka 4: Hodnoty koeficientů u-vlhký pro různé složky výfukového plynu

Hustota HC je založena na průměrném poměru uhlíku k vodíku 1:1,85.

Použije se rovnice:

kde:

Při výpočtu NO_x se použije korekční faktor vlhkosti K_H, jak je uvedeno níže.

Pokud okamžité koncentrace nebyly měřeny ve vlhkém stavu, převedou se na vlhký stav, jak je uvedeno níže.

Jestliže se okamžitá koncentrace měří v suchém stavu, je nutné ji převést na vlhký stav podle vztahu:

kde:

s:

kde:

kde:

Hodnotu H_a lze určit z výše uvedeného měření relativní vlhkosti nebo z měření rosného bodu, měření tlaku par nebo měření psychrometrem, s použitím obecně uznávaných vzorců.

Protože emise NO_x jsou závislé na podmínkách okolního vzduchu, musí se koncentrace NO_x korigovat s ohledem na vlhkost a teplotu okolního vzduchu pomocí faktorů uvedených ve vztahu:

kde:

kde:

Hodnotu H_a lze určit z výše uvedeného měření relativní vlhkosti nebo z měření rosného bodu, měření tlaku par nebo měření psychrometrem, s použitím obecně uznávaných vzorců.

Specifické emise (g/kWh) se vypočtou pro každou jednotlivou složku podle vztahu:

kde:

Hmotnost částic M_PT,cold a M_PT,hot (g/zkouška) se vypočítá některou z těchto metod:

• a)

  kde:

  M_PTM_PT,cold pro cyklus se startem za studenaM_PTM_PT,hot pro cyklus se startem za teplaM_fhmotnost vzorku částic odebraného během cyklu (mg)M_EDFWhmotnost ekvivalentního zředěného výfukového plynu během cyklu (kg)M_SAMhmotnost zředěného výfukového plynu prošlého filtry pro odběr vzorku částic (kg)

  Celková hmotnost ekvivalentního zředěného výfukového plynu během cyklu se určí podle vztahů:

  kde:

  G_EDFW,iokamžitý ekvivalentní hmotnostní průtok zředěného výfukového plynu (kg/s)G_EXHW,iokamžitý hmotnostní průtok výfukového plynu (kg/s)q_iokamžitý ředicí poměrG_TOTW,iokamžitý hmotnostní průtok zředěného výfukového plynu ředicím tunelem (kg/s)G_DILW,iokamžitý hmotnostní průtok ředicího vzduchu (kg/s)frychlost sběru dat (Hz)npočet měření

• b)

  kde:

  M_PTM_PT,cold pro cyklus se startem za studenaM_PTM_PT,hot pro cyklus se startem za teplaM_fhmotnost vzorku částic odebraného během cyklu (mg)r_sprůměrný podíl odebraného vzorku během cyklu

  kde:

  M_SEhmotnost vzorku výfukového plynu během cyklu (kg)M_EXHWcelková hmotnost výfukového plynu během cyklu (kg)M_SAMhmotnost zředěného výfukového plynu prošlého filtry pro odběr vzorku částic (kg)M_TOTWhmotnost zředěného výfukového plynu prošlého ředicím tunelem (kg)

  Poznámka: V případě systému s odběrem celkového vzorku jsou hodnoty M_SAM a M_TOTW identické.

Protože emise částic ze vznětových motorů jsou závislé na vlastnostech okolního vzduchu, musí se koncentrace částic korigovat s ohledem na vlhkost okolního vzduchu faktorem K_p podle vztahu:

kde:

Hodnotu H_a lze určit z výše uvedeného měření relativní vlhkosti nebo z měření rosného bodu, měření tlaku par nebo měření psychrometrem, s použitím obecně uznávaných vzorců.

Specifické emise (g/kWh) se vypočtou podle vztahu:

kde:

Pro výpočet emisí ve zředěném výfukovém plynu je nutné znát hmotnostní průtok zředěného výfukového plynu. Celkový průtok zředěného výfukového plynu za celý cyklus M_TOTW (kg/zkouška) se vypočítá z naměřených hodnot za celý cyklus a z příslušných kalibračních údajů zařízení na měření průtoku (V₀ pro PDP, K_V pro CFV, C_d pro SSV): mohou být použity metody popsané v bodu 2.2.1. Je-li celková hmotnost vzorku částic (M_SAM) a plynných znečišťujících látek větší než 0,5 % celkového průtoku (M_TOTW) u systému CVS, je nutno průtok systému CVS korigovat s ohledem na M_SAM nebo tok vzorku částic vrátit do systému CVS před zařízení na měření průtoku.

Systém PDP-CVS

Hmotnostní průtok během celého cyklu se vypočítá podle vztahu (za předpokladu, že se teplota zředěného výfukového plynu při použití výměníku tepla udržuje po celý cyklus v rozmezí ± 6 K):

kde:

Používá-li se systém s kompenzací průtoku (tj. bez výměníku tepla), vypočítá se okamžitá hmotnost emisí zahrnutá během celého cyklu. V tomto případě se vypočítá okamžitá hmotnost zředěného výfukového plynu podle vztahu:

kde:

Systém CFV-CVS

Hmotnostní průtok během celého cyklu se vypočítá, za předpokladu, že se teplota zředěného výfukového plynu při použití výměníku tepla udržuje po celý cyklus v rozmezí ± 11 K, podle vztahu:

kde:

Používá-li se systém s kompenzací průtoku (tj. bez výměníku tepla), vypočítá se okamžitá hmotnost emisí a integruje se přes celý cyklus. V tomto případě se vypočítá okamžitá hmotnost zředěného výfukového plynu podle vztahu:

kde:

Systém SSV-CVS

Hmotnostní průtok během celého cyklu se vypočítá podle vztahu (za předpokladu, že se teplota zředěného výfukového plynu při použití výměníku tepla udržuje po celý cyklus v rozmezí ± 11 K):

kde:

= 0,006111 v jednotkách SI

Používá-li se systém s kompenzací průtoku (tj. bez výměníku tepla), vypočítá se okamžitá hmotnost emisí zahrnutá během celého cyklu. V tomto případě se vypočítá okamžitá hmotnost zředěného výfukového plynu podle vztahu:

kde

Výpočet v reálném čase začíná buď vhodnou hodnotou pro C_d, např. 0,98, nebo vhodnou hodnotou Q_SSV. Pokud výpočet začne hodnotou Q_SSV, použije se tato výchozí hodnota Q_SSV k výpočtu Re.

Během všech emisních zkoušek musí být Reynoldsovo číslo u hrdla SSV v rozsahu Reynoldsových čísel použitých k sestrojení kalibrační křivky podle dodatku 2 bodu 3.2.

Protože jsou emise NO_x závislé na podmínkách okolního vzduchu, musí se koncentrace NO_x korigovat s ohledem na vlhkost okolního vzduchu pomocí faktorů uvedených ve vztahu:

kde:

Hodnotu H_a lze určit z výše uvedeného měření relativní vlhkosti nebo z měření rosného bodu, měření tlaku par nebo měření psychrometrem, s použitím obecně uznávaných vzorců.

U systémů s výměníkem tepla se hmotnost znečišťujících látek M_gas (g/zkouška) určí podle vztahu:

M_gas = u × conc × M_TOTW,

kde:

Protože jsou emise NO_x závislé na podmínkách okolního vzduchu, musí se koncentrace NO_x korigovat s ohledem na vlhkost okolního vzduchu pomocí faktoru K_H podle bodu 2.2.2.

Koncentrace měřené v suchém stavu musí být převedeny na vlhký stav podle bodu 1.3.2.

K určení netto koncentrace znečišťujících látek se průměrné koncentrace pozadí plynných znečišťujících látek v ředicím vzduchu odečtou od měřených koncentrací. Průměrné hodnoty koncentrací pozadí se určí metodou vaků pro jímání vzorku nebo kontinuálním měřením a integrací. Použije se tento vztah:

conc = conc_e – conc_d × (1 – (1/DF)),

kde:

Faktor ředění se vypočítá podle vztahu:

U systémů bez výměníku tepla se hmotnost znečišťujících látek M_gas (g/zkouška) určí výpočtem okamžitých hmotností emisí a integrací okamžitých hodnot během celého cyklu. Také korekci pozadím lze provádět přímo u okamžitých hodnot koncentrace. Použije se tento vztah:

kde:

Protože jsou emise NO_x závislé na podmínkách okolního vzduchu, musí se koncentrace NO_x korigovat s ohledem na vlhkost okolního vzduchu pomocí faktoru K_H podle bodu 2.2.2.

Specifické emise (g/kWh) se vypočtou pro každou jednotlivou složku podle vztahu:

kde:

Hmotnost částic M_PT,cold a M_PT,hot (g/zkouška) se vypočítá podle vztahu:

kde:

a

Jestliže se používá systém s dvojitým ředěním, odečte se hmotnost sekundárního ředicího vzduchu od celkové hmotnosti dvakrát zředěného výfukového plynu vedeného k filtrům pro odběr vzorku částic.

M_SAM = M_TOT – M_SEC

kde:

Jestliže se úroveň pozadí částic v ředicím vzduchu určuje podle bodu 4.4.4 přílohy III, může být hmotnost částic korigována pozadím. V tomto případě se hmotnost částic M_PT,cold a M_PT,hot (g/zkouška) vypočítá podle vztahu:

kde:

Protože jsou emise částic ze vznětových motorů závislé na vlastnostech okolního vzduchu, musí se koncentrace částic korigovat s ohledem na vlhkost okolního vzduchu faktorem K_p podle vztahu:

kde:

kde:

Hodnotu H_a lze určit z výše uvedeného měření relativní vlhkosti nebo z měření rosného bodu, měření tlaku par nebo měření psychrometrem, s použitím obecně uznávaných vzorců.

Specifické emise (g/kWh) se vypočtou podle vztahu:

kde: