s ohledem na Dohodu o sociální politice připojenou k Protokolu (č. 14) o sociální politice přiloženému ke Smlouvě o založení Evropského společenství, a zejména na čl. 2 odst. 2 této dohody,

s ohledem na návrh Komise [1],

s ohledem na stanovisko Hospodářského a sociálního výboru [2],

v souladu s postupem stanoveným v článku 189c Smlouvy, ve spolupráci s Evropským parlamentem [3],

(1) vzhledem k tomu, že na základě Protokolu o sociální politice připojeného ke Smlouvě členské státy, s výjimkou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (dále jen "členské státy"), přející si pokračovat v cestě vytyčené Sociální chartou z roku 1989 mezi sebou uzavřely Dohodu o sociální politice;

(2) vzhledem k tomu, že Charta Společenství o základních sociálních právech pracovníků uznává důležitost boje proti všem formám diskriminace, včetně diskriminace na základě pohlaví, barvy pleti, rasy, názoru a víry;

(3) vzhledem k tomu, že bod 16 Charty Společenství o základních sociálních právech pracovníků týkající se rovného zacházení pro muže a ženy stanoví, mimo jiné, že by měly být posíleny akce směřující k provádění zásady rovnosti mezi muži a ženami, zejména v přístupu k zaměstnání, v odměňování, pracovních podmínkách, sociální ochraně, vzdělávání, odborném vzdělávání a rozvoji kariéry;

(4) vzhledem k tomu, že v souladu s čl. 3 odst. 2 Dohody o sociální politice konzultovala Komise se sociálními partnery na úrovni Společenství otázky možného zaměření akce Společenství týkající se důkazního břemene v případech diskriminace na základě pohlaví;

(5) vzhledem k tomu, že Komise po této konzultaci usoudila, že akce Společenství je účelná, a znovu konzultovala se sociálními partnery obsah zamýšleného návrhu v souladu s čl. 3 odst. 3 uvedené dohody; že sociální partneři předali Komisi svá stanoviska;

(6) vzhledem k tomu, že po druhém kole konzultací neinformovali sociální partneři Komisi o svém úmyslu zahájit postup, který by mohl vést k dohodě, stanovený v článku 4 uvedené dohody;

(7) vzhledem k tomu, že v souladu s článkem 1 uvedené dohody si Společenství a členské státy mimo jiné stanovily cíl zlepšit životní a pracovní podmínky; že účinné provádění zásady rovného zacházení s muži a ženami přispívá k dosažení tohoto cíle;

(8) vzhledem k tomu, že zásada rovného zacházení je definována v článku 119 Smlouvy, ve směrnici Rady 75/117/EHS ze dne 10. února 1975 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy [4] a ve směrnici Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a pracovní podmínky [5];

(9) vzhledem k tomu, že směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných pracovnic, pracovnic krátce po porodu nebo kojících pracovnic [6] také přispívá k účinnému provádění zásady rovného zacházení s muži a ženami; že uvedená směrnice by neměla působit proti výše uvedeným směrnicím o rovném zacházení; že pracovnice, kterých se uvedená směrnice týká, by proto měly mít stejný prospěch z úpravy pravidel o důkazním břemeni;

(10) vzhledem k tomu, že směrnice Rady 96/34/ES ze dne 3. června 1996 o Rámcové dohodě o rodičovské dovolené uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS [7] je rovněž založena na zásadě rovného zacházení pro muže a ženy;

(11) vzhledem k tomu, že odkazy na "soudní řízení" a "soud" zahrnují mechanismy, jimiž mohou být spory předkládány pro přezkoumání a rozhodnutí nezávislým subjektům, které mohou vynést rozhodnutí, jež jsou závazná pro strany sporu;

(12) vzhledem k tomu, že výraz "mimosoudní řízení" představuje zejména takové řízení, jako je smírčí a zprostředkovací řízení;

(13) vzhledem k tomu, že posouzení skutečností, které vedou ke zjištění, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, náleží vnitrostátním soudním nebo jiným příslušným orgánům v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi;

(14) vzhledem k tomu, že je na členských státech, aby zavedly pro kterékoli stadium řízení pravidla dokazování, která jsou pro žalobce výhodnější;

(15) vzhledem k tomu, že je nezbytné vzít v úvahu zvláštní rysy právních systémů některých členských států, mimo jiné tam, kde je závěr o diskriminaci učiněn tehdy, když žalovaný není schopen soudu nebo jinému příslušnému orgánu prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení;

(16) vzhledem k tomu, že členské státy nemusí uplatňovat pravidla o důkazním břemenu na řízení, v nichž přísluší soudu nebo jinému příslušnému orgánu, aby vyšetřil skutečnosti případu; že těmito řízeními jsou řízení, v nichž se na žalobci nežádá, aby dokazoval skutečnosti, ale v nichž přísluší soudu nebo jinému příslušnému subjektu, aby je vyšetřil;

(17) vzhledem k tomu, že žalobci by mohli být zbaveni všech účinných prostředků k prosazení zásady rovného zacházení před vnitrostátními soudy, pokud by předložení důkazu o zřejmé diskriminaci nezpůsobilo uvalení břemene na žalovaného, dokázat, že jeho jednání není ve skutečnosti diskriminační;

(18) vzhledem k tomu, že Soudní dvůr Evropských společenství proto rozhodl, že pravidla o důkazním břemeni musí být upravena pro případy, kdy určité skutečnosti nasvědčují diskriminaci, a že pro účinné uplatnění zásady rovného zacházení musí v takových případech důkazní břemeno přejít na žalovaného;

(19) vzhledem k tomu, že je ještě obtížnější dokázat diskriminaci, pokud je nepřímá; že je proto důležité nepřímou diskriminaci definovat;

(20) vzhledem k tomu, že cíle přiměřeně upravit pravidla o důkazním břemeni nebylo ve všech členských státech uspokojivě dosaženo, a že proto v souladu se zásadou subsidiarity uvedenou v článku 3b Smlouvy a zásadou proporcionality musí být tohoto cíle dosaženo Společenstvím; že tato směrnice se omezuje na minimum toho, jež se požaduje, a nepřekračuje to, co je k tomuto účelu nezbytné,

PŘIJALA TUTO SMĚRNICI: