SEZNAM PŘÍLOH

PŘÍLOHA I POŽADAVKY NA VOZIDLA A ELEKTRICKÉ NEBO ELEKTRONICKÉ MONTÁŽNÍ PODSKUPINY NAMONTOVANÉ DO VOZIDLA

Tato směrnice se vztahuje na elektromagnetickou kompatibilitu vozidel podle článku 1. Vztahuje se též na elektrické nebo elektronické samostatné technické celky určené k montáži na tato vozidla.

„elektromagnetickou kompatibilitou“ rozumí schopnost vozidla nebo konstrukčních částí nebo samostatných technických celků uspokojivě fungovat ve svém elektromagnetickém prostředí, aniž by vytvářely nepřípustné elektromagnetické rušení pro jakékoli přístroje, zařízení nebo systémy v tomto prostředí;

„elektromagnetickým rušením“ rozumí jakýkoli elektromagnetický jev, který může ovlivnit činnost vozidla nebo konstrukčních částí nebo samostatných technických celků. Elektromagnetickým rušením může být elektromagnetické rušivé vyzařování, nežádoucí signál nebo změna v přenosovém prostředí;

„elektromagnetickou odolností“ rozumí schopnost vozidla nebo konstrukčních částí nebo samostatných technických celků být v provozu bez ovlivnění funkce za přítomnosti určitého elektromagnetického rušení;

„elektromagnetickým prostředím“ rozumí souhrn elektromagnetických jevů přítomných v daném místě;

„referenční mezí“ rozumí požadovaná úroveň, které odpovídají mezní hodnoty schválení typu a shodnosti výroby;

„referenční anténou“ rozumí pro kmitočtový rozsah 20 až 80 MHz zkrácený symetrický dipól s rezonancí na 80 MHz a pro kmitočtový rozsah nad 80 MHz symetrický půlvlnný rezonanční dipól laděný na měřený kmitočet;

„širokopásmovým vyzařováním“ rozumí vyzařování, jehož šířka pásma je větší než šířka vstupního nebo mezifrekvenčního pásma určitého přijímače nebo měřicího přístroje;

„úzkopásmovým vyzařováním“ rozumí vyzařování, jehož šířka pásma je menší než šířka vstupního nebo mezifrekvenčního pásma určitého přijímače nebo měřicího přístroje;

„elektrickým nebo elektronickým systémem“ rozumí elektrické nebo elektronické zařízení (elektrická nebo elektronická zařízení) nebo sada či sady zařízení společně s přidruženými elektrickými propojeními a kabeláží, které tvoří součást vozidla, ale které nejsou určeny k samostatnému schválení typu;

„elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou“ rozumí elektrické nebo elektronické zařízení nebo sada či sady zařízení, které mají být společně s přidruženými elektrickými přívody a instalací součástí vozidla a které vykonávají jednu nebo více zvláštních funkcí. Elektrická nebo elektronická montážní podskupina může být schválena na žádost výrobce buď jako konstrukční část, nebo jako samostatný technický celek (viz čl. 4 odst. 1 písm. c) směrnice 2003/37/ES);

„typem vozidla“ ve vztahu k elektromagnetické kompatibilitě rozumějí vozidla, která se neliší v takových zásadních hlediscích, jako jsou:

celkové rozměry a tvar motorového prostoru;

celkové uspořádání elektrických nebo elektronických dílů a celkové provedení kabeláže;

základní materiál, z kterého je konstruována karoserie, popřípadě podvozek (například karoserie z oceli, hliníku nebo ze skleněných vláken). Vnější části z odlišného materiálu nemění typ vozidla za předpokladu, že původní materiál karoserie se nemění. Takové změny musejí však být uvedeny.

„typem elektrické nebo elektronické montážní podskupiny“ se ve vztahu k elektromagnetické kompatibilitě rozumí elektrická nebo elektronická montážní podskupina, která se neliší v takových zásadních hlediscích, jako jsou:

funkce, kterou plní elektrická nebo elektronická montážní podskupina;

popřípadě celkové uspořádání elektrických nebo elektronických dílů.

Žádost o schválení typu vozidla z hlediska elektromagnetické kompatibility podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/37/ES podává výrobce vozidla.

Vzor informačního dokumentu je uveden v příloze II.

Výrobce vozidla sestaví seznam, který popisuje všechny navržené kombinace odpovídajících elektrických nebo elektronických systémů vozidla či elektrických nebo elektronických montážních podskupin, tvarů karoserie(Je-li relevantní.), změny materiálu karoserie(Je-li relevantní.), obecná provedení kabeláže, varianty motoru, levostranné a pravostranné řízení a různé rozvory náprav. Odpovídající elektrické nebo elektronické systémy vozidla nebo montážní podskupiny jsou ty, které mohou emitovat významné širokopásmové nebo úzkopásmové vyzařování, nebo ty, které používá řidič při přímém ovládání vozidla (viz bod 6.4.2.3).

Po vzájemné dohodě mezi výrobcem vozidla a technickou zkušebnou se z uvedeného seznamu vybere představitel vozidla. Toto vozidlo představuje typ vozidla (viz dodatek 1 přílohy II). Vozidlo se vybere na základě elektrických nebo elektronických systémů nabízených výrobcem. Z tohoto seznamu může být pro zkoušky vybráno jedno další vozidlo, jestliže se po vzájemné dohodě mezi výrobcem a technickou zkušebnou určí, že součástí vozidla jsou odlišné elektrické nebo elektronické systémy, které pravděpodobně mají významný vliv na elektromagnetickou kompatibilitu vozidla v porovnání s prvním představitelem vozidla.

Výběr vozidel v souladu s bodem 3.1.4 je omezen na kombinace elektrických nebo elektronických systémů určených pro současnou výrobu.

Výrobce může žádost doplnit zkušebními protokoly. Takto poskytnuté údaje mohou být schvalovacím orgánem použity pro účely vystavení certifikátu ES schválení typu.

Jestliže technická zkušebna provádějící zkoušky pro schválení typu provádí zkoušku sama, určí sama představitele typu vozidla ke schválení podle bodu 3.1.4.

Žádost o schválení typu elektrické nebo elektronické montážní podskupiny z hlediska elektromagnetické kompatibility podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2003/37/ES podává výrobce vozidla nebo montážní podskupiny.

Vzor informačního dokumentu je uveden v příloze III.

Výrobce může žádost doplnit protokolem o provedených zkouškách. Takto poskytnuté údaje může schvalovací orgán použít pro účely vystavení certifikátu ES schválení typu.

Jestliže technická zkušebna provádějící zkoušky pro schválení typu provádí zkoušku sama, musí jí být předložen vzorek představitele typu systému elektrické nebo elektronické montážní podskupiny, který má být schválen; v případě potřeby je možno dohodnout s výrobcem například rozdíly ve vybavení, počtu dílů nebo počtu snímačů. Jestliže to technická zkušebna považuje za nutné, může vybrat další vzorek.

Vzorky musí být čitelně a nesmazatelně označeny výrobní nebo obchodní značkou výrobce a označením typu.

V případě potřeby se stanoví omezení v používání. Jakákoli taková omezení se uvedou v informačním dokumentu uvedeném v příloze III nebo v certifikátu ES schválení typu uvedeném v příloze V.

Na přání výrobce vozidla mohou být použity následující alternativní postupy schválení typu vozidla.

Celé vozidlo může být schváleno jako typ přímo podle ustanovení uvedených v bodě 6. Pokud výrobce vozidla zvolí tento postup, nepožaduje se samostatné zkoušení elektrických nebo elektronických systémů nebo elektrických nebo elektronických montážních podskupin.

Výrobce vozidla může získat schválení vozidla, jestliže schvalovacímu orgánu prokáže, že všechny odpovídající elektrické nebo elektronické systémy nebo montážní podskupiny (viz bod 3.1.3) byly jednotlivě schváleny podle této směrnice a byly instalovány v souladu se všemi stanovenými podmínkami.

Pokud si výrobce přeje, může získat schválení podle této směrnice, jestliže vozidlo nemá vybavení, které by bylo předmětem zkoušek odolnosti nebo vyzařování. Vozidlo nesmí mít systémy, které jsou uvedeny v bodě 3.1.3 (odolnost), a nesmí být vybaveno jiskrovým zapalováním. Pro takové schválení se zkoušení nepožaduje.

Pro elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinu může být uděleno schválení typu k instalaci do kteréhokoli typu vozidla nebo na žádost výrobce k instalaci do jednoho nebo více určitých typů motorových vozidel. Elektrické nebo elektronické montážní podskupiny používané v přímém ovládání vozidel vždy obdrží schválení typu ve spojitosti s výrobcem vozidla.

Pokud představitel typu vozidla splňuje požadavky této směrnice, udělí se ES schválení typu podle článku 4 směrnice 2003/37/ES.

Vzor certifikátu ES schválení typu je uveden v příloze IV.

Pokud představitel systému (systémů) elektrických nebo elektronických montážních podskupin splňuje požadavky této směrnice, udělí se ES schválení typu podle článku 4 směrnice 2003/37/ES.

Vzor certifikátu ES schválení typu je uveden v příloze V.

Pro vystavení certifikátu podle bodů 4.2.1.2 nebo 4.2.2.2 může příslušný orgán členského státu, který uděluje schválení, použít protokol vypracovaný pověřenou nebo uznanou laboratoří nebo v souladu s touto směrnicí.

K rozšíření schválení typu udělených podle této směrnice se použije čl. 5 odst. 2 a 3 směrnice 2003/37/ES.

V případě, že výrobci vozidla bylo uděleno schválení na celé vozidlo a výrobce chce vybavit vozidlo přídavným nebo jiným elektrickým nebo elektronickým systémem nebo elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou, pro které již bylo uděleno schválení podle této směrnice a které budou instalovány v souladu s jejími podmínkami, může být schválení rozšířeno bez dalších zkoušek. Dodatečný nebo jiný elektrický nebo elektronický systém nebo elektrická nebo elektronická montážní podskupina se považují pro účely shodnosti výroby za část vozidla.

Pokud dodatečné nebo jiné konstrukční části neobdržely schválení podle této směrnice a jestliže se považuje za nutné přezkoušení, považuje se celé vozidlo za vyhovující, jestliže může být prokázáno, že nová nebo jiná konstrukční část splňuje odpovídající požadavky bodu 6, nebo pokud může být prokázáno srovnávací zkouškou, že nový díl pravděpodobně nemá nepříznivý vliv na shodnost se schváleným typem vozidla.

Platnost schválení vozidla se neruší, jestliže výrobce vozidla ve schváleném vozidle vestaví, vymění nebo odstraní standardní zařízení do domácnosti nebo kanceláře, jiné než je mobilní komunikační zařízení(Například radiotelefon, občanská radiostanice.), splňující požadavky směrnice 2004/108/ES a jestliže je instalováno podle návodu výrobce tohoto zařízení nebo výrobce vozidla. To nesmí výrobcům vozidel bránit v instalaci komunikačních zařízení podle odpovídajícího montážního návodu výrobce vozidla nebo výrobce takového komunikačního zařízení. Výrobce vozidla musí (požaduje-li to zkušební orgán) prokázat, že funkční vlastnosti vozidla nejsou takovými vysílači nepříznivě ovlivněny. Může tak učinit formou prohlášení, že výkonové úrovně a montáž jsou takové, že úrovně odolnosti proti rušení podle této směrnice poskytují dostatečnou ochranu vlastního přenosu, tj. s výjimkou přenosu ve spojení se zkouškami podle bodu 6. Tato směrnice neopravňuje k použití komunikačního vysílače, pokud pro něj nebo pro jeho používání platí jiné předpisy. Výrobce vozidla může odmítnout instalaci standardních přístrojů určených pro domácnost nebo kancelář do svého vozidla i přesto, že splňují požadavky směrnice 2004/108/ES.

Každá elektrická nebo elektronická montážní podskupina shodná s typem schváleným podle této směrnice musí být opatřena značkou ES schválení typu.

Tuto značku tvoří obdélník, ve kterém je vepsáno malé písmeno „e“ a rozlišovací číslo členského státu, který udělil ES schválení typu:

1 pro Německo; 2 pro Francii; 3 pro Itálii; 4 pro Nizozemsko; 5 pro Švédsko; 6 pro Belgii; 7 pro Maďarsko, 8 pro Českou republiku; 9 pro Španělsko; 11 pro Spojené království; 12 pro Rakousko; 13 pro Lucembursko; 17 pro Finsko; 18 pro Dánsko; 19 pro Rumunsko; 20 pro Polsko; 21 pro Portugalsko; 23 pro Řecko; 24 pro Irsko; 25 pro Chorvatsko; 26 pro Slovinsko; 27 pro Slovensko; 29 pro Estonsko; 32 pro Lotyšsko; 34 pro Bulharsko; 36 pro Litvu; 49 pro Kypr; 50 pro Maltu.

V blízkosti obdélníku musí být čtyřmístné pořadové číslo (v případě potřeby začínající nulami) (dále jen „číslo základního schválení typu“), které je obsaženo v oddíle 4 čísla schválení typu uvedeného v certifikátu ES schválení typu vydaném pro dotyčný typ zařízení (viz příloha V), před kterým jsou umístěny dvě číslice, které udávají pořadové číslo přiřazené poslední významné technické změně směrnice 75/322/EHS, nahrazené touto směrnicí, ke dni, kdy bylo uděleno ES schválení typu konstrukční části.

Značka ES schválení typu musí být umístěna na hlavní konstrukční části elektrické nebo elektronické montážní podskupiny (například na elektronické řídicí jednotce) tak, aby byla zřetelně čitelná a nesmazatelná.

Příklad značky ES schválení typu je uveden v dodatku 7.

Označení se nepožaduje v případě elektrických nebo elektronických systémů, které jsou součástí typů vozidel schválených touto směrnicí.

Označení elektrické nebo elektronické montážní podskupiny podle bodu 5.3 nemusí být viditelné po instalaci elektrické nebo elektronické montážní podskupiny ve vozidle.

Vozidlo (a jeho elektrický nebo elektronický systém, elektrické nebo elektronické systémy nebo elektrické nebo elektronické montážní podskupiny) musí být navrženo, zhotoveno a montováno tak, aby mohlo za běžného použití splňovat požadavky této směrnice.

Elektromagnetické vyzařování generované představitelem typu vozidla se měří metodou popsanou v příloze VI při jedné z obou určených vzdáleností antény. Výběr provede výrobce vozidla.

Jestliže se měří metodou popsanou v příloze VI při vzdálenosti 10,0 ± 0,2 m mezi vozidlem a anténou, jsou referenční mezní hodnoty vyzařování 34 dBμV/m (50 μV/m) v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz a od 34 do 45 dBμV/m (od 50 do 180 μV/m) v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz; tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu lineárně zvyšuje od kmitočtu 75 MHz podle dodatku 1 této přílohy. V kmitočtovém pásmu od 400 do 1000 MHz je referenční mezní hodnota konstantní, a to 45 dBμV/m (180 μV/m).

Jestliže se měří metodou popsanou v příloze VI při vzdálenosti 3,00 ± 0,05 m mezi vozidlem a anténou, jsou referenční mezní hodnoty vyzařování 44 dBμV/m (160 μV/m) v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz a od 44 do 55 dBμV/m (od 160 do 562 μV/m) v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz; tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu lineárně zvyšuje od kmitočtu 75 MHz podle dodatku 2 této přílohy. V kmitočtovém pásmu od 400 do 1000 MHz je referenční mezní hodnota konstantní, a to 55 dBμV/m (562 μV/m).

Hodnoty měřené na představiteli typu vozidla, vyjádřené v dBμV/m, musejí být nejméně o 2,0 dBμV/m (20 %) nižší než referenční mezní hodnoty.

Elektromagnetické vyzařování generované představitelem typu vozidla se měří metodou popsanou v příloze VII při jedné z obou určených vzdáleností antény. Výběr provede výrobce vozidla.

Jestliže se měří metodou popsanou v příloze VII při vzdálenosti 10,0 ± 0,2 m mezi vozidlem a anténou, jsou referenční mezní hodnoty vyzařování 24 dBμV/m (16 μV/m) v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz a od 24 do 35 dBμV/m (od 16 do 56 μV/m) v kmitočtovém pásmu 75 až 400 MHz; tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu lineárně zvyšuje od kmitočtu 75 MHz podle dodatku 3 této přílohy. V kmitočtovém pásmu 400 až 1000 MHz je referenční mezní hodnota konstantní, a to 35 dBμV/m (56 μV/m).

Jestliže se měří metodou popsanou v příloze VII při vzdálenosti 3,00 ± 0,05 m mezi vozidlem a anténou, jsou referenční mezní hodnoty vyzařování 34 dBμV/m (50 μV/m) v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz a od 34 do 45 dBμV/m (od 50 do 180 μV/m) v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz; tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu lineárně zvyšuje od kmitočtu 75 MHz podle dodatku 4 této přílohy. V kmitočtovém pásmu od 400 do 1000 MHz je referenční mezní hodnota konstantní, a to 45 dBμV/m (180 μV/m).

Hodnoty měřené na představiteli typu vozidla vyjádřené v dBμV/m musejí být nejméně o 2,0 dB μV/m (20 %) nižší než referenční mezní hodnoty.

Bez ohledu na mezní hodnoty stanovené v bodech 6.3.2.1, 6.3.2.2 a 6.3.2.3 této přílohy se vozidlo považuje za vyhovující mezním hodnotám pro úzkopásmové rušivé vyzařování a dále se nezkouší, pokud je při prvém zkušebním kroku podle přílohy VII bodu 1.3 v kmitočtovém rozsahu od 88 do 108 MHz rušivá úroveň měřená na anténě radiového přijímače vozidla nižší než 20 dBμV/m (10 μV/m).

Odolnost představitele typu vozidla vůči elektromagnetickému záření se zkouší metodou popsanou v příloze VIII.

Jestliže se zkouší metodou podle přílohy VIII, je referenční mezní hodnota intenzity pole 24 V/m (efektivní hodnota) v 90 % kmitočtového rozsahu od 20 do 1000 MHz a 20 V/m (efektivní hodnota) v celém kmitočtovém rozsahu od 20 do 1000 MHz.

Představitel typu vozidla se považuje za vyhovující požadavkům na odolnost, jestliže během zkoušek podle přílohy VIII a při vystavení intenzitě pole vyjádřené ve V/m, která je o 25 % vyšší než referenční úroveň, nevykazuje vozidlo žádné abnormální změny rychlosti otáčení hnaných kol, zhoršení funkčních vlastností vozidla, které by mohlo zmást ostatní účastníky silničního provozu, a zhoršení řidičova přímého ovládání vozidla a toto zhoršení může být zpozorováno řidičem nebo jiným účastníkem silničního provozu.

Vozidlo je řidičem přímo ovládáno například prostřednictvím řízení, brzdění nebo pedálu akcelerátoru.

Elektromagnetické vyzařování generované představitelem typu elektrické nebo elektronické montážní podskupiny se měří metodou popsanou v příloze IX.

Jestliže se měří metodou popsanou v příloze IX, jsou referenční mezní hodnoty vyzařování od 64 do 54 dBμV/m (od 1600 do 500 μV/m) v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz a tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu lineárně snižuje od kmitočtu 30 MHz; v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz jsou mezní hodnoty od 54 do 65 dBμV/m (od 500 do 1800 μV/m) a mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu lineárně zvyšuje od kmitočtu 75 MHz podle dodatku 5 této přílohy. V kmitočtovém pásmu od 400 do 1000 MHz je referenční mezní hodnota konstantní, a to 65 dBμV/m (1800 μV/m).

Hodnoty měřené na představiteli typu elektrické nebo elektronické montážní podskupiny a vyjádřené v dBμV/m musejí být nejméně o 2,0 dBμV/m (20 %) nižší než referenční mezní hodnoty.

Elektromagnetické vyzařování generované představitelem typu elektrické nebo elektronické montážní podskupiny se měří metodou popsanou v příloze X.

Jestliže se měří metodou popsanou v příloze X, jsou referenční mezní hodnoty vyzařování od 54 do 44 dBμVm (od 500 do 160 μV/m) v kmitočtovém pásmu od 30 do 75 MHz a tato mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu lineárně snižuje od kmitočtu 30 MHz; v kmitočtovém pásmu od 75 do 400 MHz jsou mezní hodnoty od 44 do 55 dBμV/m (od 160 do 560 μV/m) a mezní hodnota se při logaritmické stupnici kmitočtu lineárně zvyšuje od kmitočtu 75 MHz podle dodatku 6 této přílohy. V kmitočtovém pásmu od 400 do 1000 MHz je referenční mezní hodnota konstantní, a to 55 dBμV/m (560 μV/m).

Hodnoty měřené na představiteli typu elektrické nebo elektronické montážní podskupiny vyjádřené v dBμV/m musejí být nejméně o 2,0 dBμV/m (20 %) nižší než referenční mezní hodnoty.

Odolnost představitele typu elektrické nebo elektronické montážní podskupiny proti elektromagnetickému záření se zkouší metodami popsanými v příloze XI.

Jestliže se zkouší metodou popsanou v příloze XI, je referenční mezní hodnota odolnosti 48 V/m při metodě zkoušení páskovým vedením 150 mm, 12 V/m při metodě zkoušení páskovým vedením 800 mm, 60 V/m při metodě zkoušení v buňce s příčným elektromagnetickým polem (TEM buňka), 48 mA při metodě zkoušení proudovou injektáží a 24 V/m při metodě zkoušení ve volném poli.

Elektrická nebo elektronická montážní podskupina reprezentativní pro určitý typ nesmí při hodnotách intenzity pole nebo proudu, které při vyjádření v odpovídajících lineárních jednotkách překračují referenční mez o 25 %, vykazovat poruchy, které by mohly ovlivnit funkční vlastnosti vozidla, zmást ostatní účastníky silničního provozu nebo způsobit zhoršení řidičova přímého ovládání vozidla vybaveného touto elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou a toto zhoršení může být zpozorováno řidičem nebo jiným účastníkem silničního provozu.

Shodnost výroby z hlediska elektromagnetické kompatibility vozidla nebo konstrukční části nebo samostatného technického celku musí být ověřována na základě údajů uvedených v certifikátu (certifikátech) ES schválení typu podle přílohy IV nebo V.

Při ověřování shodnosti vozidla, konstrukční části nebo samostatného technického celku odebraného ze sériové výroby se výroba považuje za vyhovující požadavkům této směrnice s ohledem na širokopásmové a úzkopásmové vyzařování, jestliže měřené hodnoty nepřesahují referenční meze uvedené v bodech 6.2.2.1, 6.2.2.2, 6.3.2.1 a 6.3.2.2 o více než 2 dB (25 %).

Při ověřování shodnosti vozidla, konstrukční části nebo samostatného technického celku odebraných ze sériové výroby se výroba považuje za vyhovující požadavkům této směrnice s ohledem na odolnost proti elektromagnetickému záření, jestliže vozidlo, konstrukční část nebo samostatný technický celek nevyvolávají zhoršení ovládání vozidla, které by mohlo být zpozorováno řidičem nebo jiným účastníkem silničního provozu, jestliže je vozidlo ve stavu podle bodu 4 přílohy VIII a je vystaveno účinkům pole, jehož intenzita vyjádřená ve V/m je nižší než 80 % referenčních mezních hodnot uvedených v bodě 6.4.2.1 této přílohy.

Pokud vozidlo nebo elektrický nebo elektronický systém nebo elektrická nebo elektronická montážní podskupina neobsahuje oscilátor s vlastním kmitočtem vyšším než 9 kHz, považuje se za vyhovující požadavkům uvedeným v bodě 6.3.2 nebo 6.6.2 této přílohy a v přílohách VII a X.

Vozidla, která ve svém přímém ovládání nepoužívají elektrické nebo elektronické systémy nebo elektrické nebo elektronické montážní podskupiny, nemusí být zkoušena na odolnost a považují se za vyhovující bodu 6.4 této přílohy a příloze VIII.

Elektrické nebo elektronické montážní podskupiny, které nemají přímý vliv na ovládání vozidla, nemusejí být zkoušeny na odolnost a považují se za vyhovující bodu 6.7 této přílohy a příloze XI.

U vozidel s pneumatikami se karoserie/podvozek považují za elektricky izolovanou konstrukci. Významné elektrostatické síly v porovnání s vnějším prostředím vozidla se vyskytují pouze v okamžiku, kdy cestující nastupují do vozidla nebo vystupují z vozidla. Vzhledem k tomu, že se toto děje při stojícím vozidle, nepovažuje se za nutné provést zkoušku pro schválení typu při elektrostatickém výboji.

Protože během běžného provozu neexistuje vnější vodivé spojení s vozidlem, nemůže být z vnějšího prostředí do vozidla generováno rušení po vedení. Odpovědnost za zajištění odolnosti instalovaného zařízení proti rušení po vedení uvnitř vozidla, například při řazení pod zatížením, a proti vzájemnému ovlivňování systémů je na výrobci. Pro rušení po vedení nejsou nutné zkoušky pro schválení typu.

Vzdálenost anténa – vozidlo: 10 m

Kmitočet (MHz), logaritmická stupnice

Viz příloha I bod 6.2.2.1

Vzdálenost anténa – vozidlo: 3 m

Kmitočet (MHz), logaritmická stupnice

Viz příloha I bod 6.2.2.2

Vzdálenost anténa – vozidlo: 10 m

Kmitočet (MHz), logaritmická stupnice

Viz příloha I bod 6.3.2.1

Vzdálenost anténa – vozidlo: 3 m

Kmitočet (MHz), logaritmická stupnice

Viz příloha I bod 6.3.2.2

Kmitočet (MHz), logaritmická stupnice

Viz příloha I bod 6.5.2.1

Kmitočet (MHz), logaritmická stupnice

Viz příloha I bod 6.6.2.1

Elektrická nebo elektronická montážní podskupina opatřená výše uvedenou značkou ES schválení typu je zařízení, které bylo schváleno jako typ v Německu (e1) pod základním číslem schválení typu 0148. První dvě číslice (02) udávají, že zařízení odpovídá požadavkům směrnice 75/322/EHS ve znění směrnice 2000/2/ES.

Použitá čísla jsou pouze informativní.

Následující informace, přicházejí-li v úvahu, se spolu se sou pisem obsahu předkládají trojmo. Předkládají-li se výkresy, musí být kresleny ve vhodném měřítku na formátu A4 a musí být dostatečně podrobně nebo musí být na tento formát složeny.

Předkládají-li se fotografie, musí zobrazovat dostatečné podrobné. Mají-li systémy, konstrukční části nebo samostatně technické celky elektronické řízení, musí být poskytnuty informace o jeho vlastnostech.

Značka (značky) (obchodní firma výrobce):

Typ vozidla (uveďte případné varianty a verze):

Způsob označení typu, je-li na traktoru vyznačeno:

Štítek výrobce (umístění a způsob připevnění):

Kategorie traktoru:

Jméno a adresa výrobce:

Adresa montážního závodu (závodů):

Fotografie nebo výkresy představitele traktoru:

Umístění a uspořádání motoru:

Typ a obchodní popis základního motoru (jak je vyznačeno na motoru nebo jiný způsob jeho označení):

Jméno a adresa výrobce:

Pracovní princip:

• zážehový/vznětový(Nehodící se škrtněte.)

• přímý vstřik/nepřímý vstřik(Nehodící se škrtněte.)

• čtyřtakt/dvoutakt(Nehodící se škrtněte.)

Počet a uspořádání válců:

Maximální točivý moment při: … ot/min

Dodávka paliva:

Palivové čerpadlo:

Tlak(Uveďte dovolené odchylky.) nebo charakteristický diagram: … kPa

Vstřikovací systém:

Popis systému:

Elektronické řídicí funkce

Popis systému:

Elektrický systém:

Jmenovité napětí …, na kostře kladný/záporný pól(Nehodící se škrtněte.): … V

Generátor:

Typ:

Jmenovitý výkon: VA

Druh (mechanický, hydraulický, elektrický atd.):

Stručný popis elektrických nebo elektronických částí (jsou-li užity):

Stručný popis elektrických/elektronických částí (jsou-li užity):

Stručný popis elektrických/elektronických částí (jsou-li užity):

Popřípadě rozsah a způsob seřízení ovládacího prvku řízení:

U vozidel s protiblokovacími systémy popis činnosti soustavy (včetně všech elektronických části), elektrické blokové schéma, schéma hydraulických nebo pneumatických obvodů:

Zasklení:

Stručný popis elektrických nebo elektronických částí mechanismu ovládání oken (je-li užito):

Stírače čelního skla:

Technický popis:

Zpětné zrcátko (zrcátka) (u každého jeho umístění):

Stručný popis elektrických nebo elektronických částí seřizovacího mechanismu (jsou-li namont ovány):

Odmrazování a odmlžování

Technický popis:

Sedadla a opěrky nohou:

Umístění a hlavní vlastnosti:

Systém seřizování:

Systém přestavení a zajištění:

Potlačení vysokofrekvenčního rušení:

Popis a výkresy nebo fotografie tvaru a materiálu částí karoserie, které tvoří motorový prostor a jemu nejbližší část prostoru pro cestující:

Výkresy nebo fotografie polohy kovových částí v motorovém prostoru (např. topná zařízení, náhradní kolo, filtr sání, řídicí mechanismus atd.):

Tabulka a výkres odrušovacích prostředků:

Údaje o jmenovitých hodnotách stejnosměrného odporu a u odporových zapalovacích kabelů o jejich jmenovitém odporu na 1 m:

Stručný popis elektrických nebo elektronických součástí jiných, než jsou svítilny (jsou-li užity):

Popis palubní elektroniky k provozu a řízení nářadí namontovaného na vozidle nebo taženého nářadí:

Popis vozidla vybraného jako představitel typu

Druh karoserie:

Levostranné nebo pravostranné řízení:

Rozvor náprav:

Volitelné díly:

Odpovídající zkušební protokol (protokoly) schválený výrobcem nebo technickými zkušebnami schválenými/uznanými pro účely vystavování certifikátu ES schválení typu.

Následující informace, přicházejí-li v úvahu, se spolu se soupisem obsahu dodávají trojmo. Předkládají-li se výkresy, musejí být kresleny ve vhodném měřítku na formátu A4 a musejí být dostatečně podrobné, nebo musejí být na tento formát složeny. Předkládají-li se fotografie, musejí zobrazovat dostatečně podrobně.

Mají-li systémy, konstrukční části nebo samostatné technické celky elektronické řízení, musejí být dodány informace o jeho výkonu.

Výrobce (obchodní firma výrobce):

Typ a obecný obchodní název (názvy):

Jméno a adresa výrobce:

Pro konstrukční části a samostatné technické celky umístění a způsob připevnění značky ES schválení typu:

Adresa montážního závodu (závodů):

Popis elektrické nebo elektronické montážní podskupiny vybrané jako představitel typu:

Odpovídající zkušební protokol (protokoly) předložený výrobcem nebo technickými zkušebnami schválenými/uznanými pro účely vystavování certifikátu schválení typu.

Sdělení týkající se:

• ES schválení typu(Nehodící se škrtněte.)

• rozšíření ES schválení typu(Nehodící se škrtněte.)

• odmítnutí ES schválení typu(Nehodící se škrtněte.)

• odejmutí ES schválení typu(Nehodící se škrtněte.)

pro typ vozidla z hlediska směrnice 2009/64/ES.

ES schválení typu č.:

Důvod rozšíření:

Výrobce (obchodní firma výrobce):

Typ a obecný obchodní název (názvy):

Způsob označení typu, je-li na vozidle/konstrukční části/samostatném technickém celku vyznačen(Nehodící se škrtněte.)(Pokud způsob označení typu obsahuje znaky, které se netýkají popisu typů vozidla, části nebo samostatné technické jednotky, na které se tento certifikát schválení typu vztahuje, nahradí se tyto znaky v dokumentaci znakem „?“ (například ABC??123??).):

Umístění tohoto označení:

Vozidlo:

Jméno a adresa výrobce:

Adresa montážního závodu (závodů):

Případné doplňující informace: viz dodatek

Technická zkušebna provádějící zkoušky:

Datum zkušebního protokolu:

Číslo zkušebního protokolu:

Případné poznámky: viz dodatek

Místo:

Datum:

Podpis:

Přiložen je seznam informačních dokumentů uložených u příslušného orgánu, které lze obdržet na požádání.

Doplňující informace

Speciální zařízení pro účely přílohy VI této směrnice (pokud jsou požadována): (např. …)

Jmenovité napětí elektrického systému: … V, na kostře kladný/záporný pól

Druh karoserie:

Seznam elektronických systémů instalovaných ve zkoušeném vozidle nebo vozidlech není omezen na položky v informačním dokumentu (viz dodatek 1 přílohy II):

Schválená/uznaná technická zkušebna (pro účely této směrnice) provádějící zkoušky:

Poznámky:

(například platí pro vozidla s levostranným a pravostranným řízením)

Sdělení týkající se:

• ES schválení typu(Nehodící se škrtněte.)

• rozšíření ES schválení typu(Nehodící se škrtněte.)

• odmítnutí ES schválení typu(Nehodící se škrtněte.)

• odejmutí ES schválení typu(Nehodící se škrtněte.)

pro typ konstrukční části/samostatného technickému celku(Nehodící se škrtněte.) z hlediska směrnice 2009/64/ES.

ES schválení typu č.:

Důvod rozšíření:

Výrobce (obchodní firma výrobce):

Typ a obecný obchodní název (názvy):

Způsob označení typu, je-li na vozidle/konstrukční části/samostatném technickém celku vyznačen(Nehodící se škrtněte.)(Pokud způsob označení typu obsahuje znaky, které se netýkají popisu typů vozidla, části nebo samostatné technické jednotky, na které se tento certifikát schválení typu vztahuje, nahradí se tyto znaky v dokumentaci znakem „?“ (například ABC??123??).):

Umístění tohoto označení:

Vozidlo:

Jméno a adresa výrobce:

Pro konstrukční části a samostatné technické celky umístění a způsob připevnění značky ES schválení typu:

Adresa montážního závodu (závodů):

Případné doplňující informace: viz dodatek

Technická zkušebna provádějící zkoušky:

Datum zkušebního protokolu:

Číslo zkušebního protokolu:

Případné poznámky: viz dodatek

Místo:

Datum:

Podpis:

Přiložen je seznam informačních dokumentů uložených u příslušného orgánu, které lze obdržet na požádání.

Doplňující informace:

Jmenovité napětí elektrického systému: … V

Tato elektrická nebo elektronická montážní podskupina může být použita na libovolném typu vozidla s následujícími omezeními:

Případné podmínky instalace:

Tato elektrická nebo elektronická montážní podskupina může být použita na následujících typech vozidel:

Případné podmínky instalace:

Použité zvláštní zkušební metody a kmitočtové rozsahy pro stanovení odolnosti (přesně určete metodu použitou z přílohy XI):

Schválená/uznaná technická zkušebna (pro účely této směrnice) provádějící zkoušky:

Poznámky:

Zkušební metoda popsaná v této příloze je použitelná pouze pro vozidla.

Měřicí vybavení musí splňovat podmínky uvedené v publikaci č. 16–1 (93) Mezinárodního výboru pro vysokofrekvenční rušení (CISPR).

Pro měření širokopásmového elektromagnetického vyzařování podle této přílohy se použije kvazišpičkový detektor; použije-li se špičkový detektor, musí být aplikován odpovídající korekční činitel závislý na četnosti zapalovacích impulzů.

Tato zkouška je určena pro měření širokopásmového elektromagnetického vyzařování z jiskrových zapalovacích systémů, elektrických motorů (elektrické hnací motory, motory systémů topení nebo odmrazování, palivových čerpadel, vodních čerpadel atd.), které jsou na vozidle trvale namontovány.

Přípustné jsou dvě vzdálenosti referenční antény od vozidla, a to 10 m nebo 3 m. V obou případech musejí být splněny podmínky uvedené v bodě 3.

Výsledky měření se vyjadřují v dBμV/m pro šířku pásma 120 kHz. Jestliže se skutečná šířka pásma B měřicího zařízení (vyjádřená v kHz) liší od 120 kHz, převedou se měřené hodnoty vyjádřené v μV/m na šířku pásma 120 kHz vynásobením činitelem 120/B.

Měří se na vodorovné, otevřené ploše, která je v kruhu s minimálním poloměrem 30 m měřeným od středního bodu mezi vozidlem a anténou, bez elektromagneticky odrazivých ploch (viz obrázek 1 v dodatku 1).

Měřicí souprava, zkušební kabina nebo vozidlo, ve kterém je měřicí souprava umístěna, mohou být umístěny na zkušební ploše, ale pouze v přípustné oblasti podle obrázku 1 v dodatku 1.

Jiné měřicí antény se mohou nacházet ve zkušebním prostoru v minimální vzdálenosti 10 m jak od přijímací antény, tak od zkoušeného vozidla za podmínky, že může být prokázáno, že výsledky zkoušky nebudou ovlivněny.

Stíněné zkušební komory mohou být použity v případě, že lze prokázat korelaci mezi stíněnou zkušební komorou a venkovní lokalitou. Na stíněné zkušební komory se nevztahují požadavky na rozměry podle obrázku 1 v dodatku 1 kromě požadavku na vzdálenost mezi anténou a zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou a na výšku antény. Rovněž nemusí být provedena kontrola okolních emisí před zkouškou nebo po ní, jak je uvedeno v bodě 3.4.

K vyloučení vnějšího rušení nebo signálů s úrovní, která by mohla podstatně ovlivnit měření, se provede měření před hlavní zkouškou a po ní. Jestliže je vozidlo během měření pozadí přítomno, musí se zajistit, aby výsledky měření pozadí nemohly být ovlivněny rušivým vyzařováním z vozidla, například odstraněním vozidla ze zkušebního prostoru, vyjmutím klíčku zapalování nebo odpojením akumulátoru. Při obou měřeních musí být úroveň vnějšího hluku nebo signálu nejméně 10 dB pod mezemi rušení uvedenými v bodech 6.2.2.1 nebo 6.2.2.2 přílohy I s výjimkou záměrného okolního úzkopásmového vysílání.

Motor musí pracovat při běžné provozní teplotě a převodovka musí být v neutrálu. Jestliže to není z praktických důvodů možné, musí být po vzájemné dohodě mezi výrobcem a zkušebním orgánem nalezeno náhradní řešení.

Je třeba zajistit, aby mechanismus pro nastavování otáček motoru neměl žádný vliv na elektromagnetické vyzařování vozidla. Během každého měření musí motor pracovat takto:

Zkoušky nesmějí probíhat za deště nebo jiných srážek a do 10 minut po dešti nebo jiných srážkách.

Přípustný je jakýkoli typ antény za předpokladu, že tato anténa může být normalizována podle referenční antény. Ke kalibraci antény může být použita metoda popsaná v publikaci CISPR č. 12, třetí vydání, dodatek A.

Fázový střed antény musí být ve vzdálenosti 3,00 ± 0,05 m nad rovinou, na které stojí vozidlo.

Fázový střed antény musí být ve vzdálenosti 1,80 ± 0,05 m nad rovinou, na které stojí vozidlo.

Vzdálenost mezi jakoukoli částí přijímacího anténního systému a rovinou, na které stojí vozidlo, nesmí být menší než 0,25 m.

Vodorovná vzdálenost mezi koncem nebo jiným odpovídajícím bodem antény stanovená normalizačním postupem popsaným v bodě 5.1 vnějším povrchem karoserie vozidla musí být 10,0 ± 0,2 m.

Vodorovná vzdálenost mezi koncem nebo jiným odpovídajícím bodem antény stanovená normalizačním postupem popsaným v bodě 5.1 a vnějším povrchem karoserie vozidla musí být 3,0 ± 0,05 m.

Jestliže zkouška probíhá v pro vysoké kmitočty elektromagneticky odstíněné komoře, nesmějí být části přijímacího anténního systému od jakéhokoli absorpčního materiálu vzdáleny méně než 1,0 m a méně než 1,5 m od stínicího pláště komory. Mezi přijímací anténou a zkoušeným vozidlem nesmí být absorpční materiál.

Anténa se postupně umístí na levé a na pravé straně vozidla rovnoběžně s podélnou střední rovinou vozidla, proti středu motoru (viz obrázek 1 v dodatku 1) a ve směru středového bodu vozidla, který je definován jako bod na hlavní ose vozidla uprostřed mezi osami přední a zadní nápravy vozidla.

Měřené hodnoty se pro každý měřený bod odečítají jak s vodorovně, tak se svisle polarizovanou anténou (viz obrázek 2 v dodatku 1).

Nejvyšší hodnota ze čtyř měřených hodnot zjištěných pro určitý kmitočet v souladu s body 5.3 a 5.4 se pro tento kmitočet považuje za charakteristickou hodnotu.

Měří se v kmitočtovém pásmu od 30 do 1000 MHz. K potvrzení, že vozidlo splňuje požadavky této přílohy, měří technická zkušebna až na 13 kmitočtech v pásmu, např.: 45, 65, 90, 120, 150, 190, 230, 280, 380, 450, 600, 750 a 900 MHz. Pokud je během zkoušky mez překročena, je třeba ověřit, že toto překročení bylo způsobeno vozidlem a nikoli rušivým pozadím.

Meze platí v celém kmitočtovém pásmu od 30 do 1000 MHz.

Měří se buď kvazišpičkovým, nebo špičkovým detektorem. Meze uvedené v příloze I bodech 6.2 a 6.5 platí pro kvazišpičkový detektor. Při špičkovém detektoru a šířce pásma 1 MHz musí být přičteno 38 dB a při šířce pásma 1 kHz odečteno 22 dB.

Povolené odchylky platí pro výše uvedené kmitočty a umožňují vyhnout se rušení vysílači, které pracují během měření při jmenovitých kmitočtech nebo v těsné blízkosti těchto kmitočtů.

(Vodorovná plocha bez elektromagneticky odrazivých povrchů)

Zkušební metoda popsaná v této příloze je použitelná pouze pro vozidla.

Měřicí vybavení musí splňovat požadavky uvedené v publikaci č. 16–1 (93) Mezinárodního výboru pro vysokofrekvenční rušení (CISPR).

Pro měření úzkopásmového elektromagnetického vyzařování se použije detektor střední nebo špičkové hodnoty.

Tato zkouška je určena pro měření úzkopásmového elektromagnetického vyzařování, které může být generováno systémem na bázi mikroprocesoru nebo jiného úzkopásmového zdroje.

Jako výchozí krok se měří úrovně vyzařování v kmitočtovém pásmu FM (od 88 do 108 MHz) pomocí antény vozidlového radiopřijímače s přístrojovým vybavením uvedeným v bodě 1.2. Jestliže není překročena úroveň stanovená v bodě 6.3.2.4 přílohy I, považuje se vozidlo v tomto kmitočtovém pásmu za vyhovující požadavkům uvedeným v této příloze a úplná zkouška se nemusí provádět.

Metoda úplné zkoušky připouští dvě vzdálenosti antény: 10 m nebo 3 m od vozidla. V každém případě musí být splněny požadavky uvedené v bodě 3 této přílohy.

Výsledky měření se vyjadřují v dBμV/m.

Měří se na vodorovné, otevřené ploše, která je v kruhu s minimálním poloměrem 30 m měřeným od středního bodu mezi vozidlem a anténou, bez elektromagneticky odrazivých ploch (viz obrázek 1 v dodatku 1 přílohy VI).

Měřicí souprava, zkušební kabina nebo vozidlo, ve kterém je měřicí souprava umístěna, mohou být umístěny na zkušební ploše, ale pouze v přípustné oblasti dovolené podle obrázku 1 v dodatku 1 přílohy VI.

Jiné měřicí antény se mohou nacházet ve zkušebním prostoru v minimální vzdálenosti 10 m jak od přijímací antény, tak od zkoušeného vozidla za podmínky, že může být prokázáno, že výsledky zkoušky nebudou ovlivněny.

Stíněné zkušební komory mohou být použity v případě, že lze prokázat korelaci mezi stíněnou zkušební komorou a venkovní lokalitou. Na stíněné zkušební komory se nevztahují požadavky na rozměry podle obrázku 1 v dodatku 1 přílohy VI kromě požadavku na vzdálenost mezi vozidlem a anténou a na výšku antény. Rovněž nemusí být provedena kontrola okolních emisí před zkouškou a po ní, jak je uvedeno v bodě 3.4 této přílohy.

K vyloučení vnějšího rušení nebo signálů s úrovní, která by mohla podstatně ovlivnit měření, se provede měření před hlavní zkouškou a po ní. Jestliže je vozidlo během měření pozadí přítomno, musí se zajistit, aby výsledky měření pozadí nemohly být ovlivněny rušivým vyzařováním z vozidla, například odstraněním vozidla ze zkušebního prostoru, vyjmutím klíčku zapalování nebo odpojením akumulátoru (akumulátorů). Při obou měřeních musí být úroveň vnějšího hluku nebo signálu nejméně 10 dB pod mezemi rušení uvedenými v bodě 6.3.2.1 nebo 6.3.2.2 přílohy I s výjimkou záměrného okolního úzkopásmového vysílání.

Elektronické systémy vozidla se musejí provozovat v podmínkách stojícího vozidla.

Zapalování je zapojeno. Motor není v provozu.

Zkoušky nesmějí probíhat za deště nebo jiných srážek a do 10 minut po dešti nebo jiných srážkách.

Přípustný je jakýkoli typ antény za předpokladu, že tato anténa může být normalizována podle referenční antény. Ke kalibraci antény může být použita metoda popsaná v publikaci CISPR č. 12, třetí vydání, dodatek A.

Fázový střed antény musí být ve vzdálenosti 3,00 ± 0,05 m nad rovinou, na které stojí vozidlo.

Fázový střed antény musí být ve vzdálenosti 1,80 ± 0,05 m nad rovinou, na které stojí vozidlo.

Vzdálenost mezi jakoukoli částí přijímacího anténního systému a rovinou, na které stojí vozidlo, nesmí být menší než 0,25 m.

Vodorovná vzdálenost mezi koncem nebo jiným odpovídajícím bodem antény stanovená normalizačním postupem popsaným v bodě 5.1 a vnějším povrchem karoserie vozidla musí být 10,0 ± 0,2 m.

Vodorovná vzdálenost mezi koncem nebo jiným odpovídajícím bodem antény stanovená normalizačním postupem popsaným v bodě 5.1 a vnějším povrchem karoserie vozidla musí být 3,0 ± 0,05 m.

Jestliže zkouška probíhá v pro vysoké kmitočty elektromagneticky odstíněné komoře, nesmějí být části přijímacího anténního systému od jakéhokoli absorpčního materiálu vzdáleny méně než 1,0 m a méně než 1,5 m od stínicího pláště komory. Mezi přijímací anténou a zkoušeným vozidlem nesmí být absorpční materiál.

Anténa se postupně umístí na levé a na pravé straně vozidla rovnoběžně s podélnou střední rovinou vozidla, proti středu motoru (viz obrázek 2 v dodatku 1 přílohy VI).

Měřené hodnoty se pro každý měřený bod odečítají jak s vodorovně, tak se svisle polarizovanou anténou (viz obrázek 2 v dodatku 1 přílohy VI).

Nejvyšší hodnota ze čtyř měřených hodnot zjištěných pro určitý kmitočet v souladu s body 5.3 a 5.4 se pro tento kmitočet považuje za charakteristickou hodnotu.

Měří se v kmitočtovém rozsahu od 30 do 1000 MHz. Tento rozsah je rozdělen na 13 pásem. V každém pásmu se může zkoušet při jednotlivém kmitočtu, aby se prokázalo, že jsou splněny požadované meze. Jako potvrzení, že vozidlo splňuje požadavky uvedené v této příloze, měří zkušební orgán při jednom kmitočtu v každém z následujících třinácti kmitočtových pásem:

30–50, 50–75, 75–100, 100–130, 130–165, 165–200, 200–250, 250–320, 320–400, 400–520, 520–660, 660–820, 820–1000 MHz.

Pokud je během zkoušek mez překročena, je třeba ověřit, že toto překročení bylo způsobeno vozidlem a nikoli rušivým pozadím.

Zkušební metoda popsaná v této příloze je použitelná pouze pro vozidla.

Tato zkouška je určena k tomu, aby byla prokázána odolnost proti ovlivnění přímého ovládání vozidla. Vozidlo se vystaví elektromagnetickým polím, jak je popsáno v této příloze. Vozidlo musí být během zkoušek monitorováno.

Pro účely zkoušky popsané v této příloze se intenzita elektrického pole vyjadřuje ve V/m.

Zkušební vybavení musí být schopno generovat intenzity pole v rozsazích kmitočtu uvedených v této příloze. Zkušební vybavení musí splňovat požadavky vnitrostátních právních předpisů s ohledem na emisi elektromagnetických signálů.

Je třeba zajistit, aby kontrolní a monitorovací zařízení nebyla ovlivněna vyzařovanými poli natolik, že by zkoušky pozbyly platnost.

Kromě nutného zkušebního vybavení musí být vozidlo v pohotovostním stavu.

Pokud nemá výrobce technické důvody pro to, aby dal přednost jiné rychlosti, pohání motor obvykle hnaná kola konstantní rychlostí odpovídající třem čtvrtinám maximální rychlosti vozidla. Motor vozidla musí být zatížen přiměřeným kroutícím momentem. Pokud je třeba, mohou být spojovací hřídele rozpojeny (např. u vozidel s více než dvěma nápravami, pokud nepohánějí konstrukční část, která vyzařuje rušení).

Potkávací světlomety musejí být rozsvíceny.

Levá nebo pravá směrová svítilna musí být v činnosti.

Všechny ostatní systémy vozidla, které mají vliv na přímé ovládání vozidla, musejí být v běžném provozním stavu.

Mezi vozidlem a zkušební plochou a mezi vozidlem a zkušebním vybavením nesmějí být elektrická spojení s výjimkou spojení, která jsou požadována v bodech 4.1.1 nebo 4.2. Styk mezi koly a zkušebním povrchem se nepovažuje za elektrické spojení.

V případě, že elektrické nebo elektronické systémy vozidla tvoří nedílnou část přímého ovládání vozidla a nepracují za podmínek uvedených v bodě 4.1, je přípustné, aby výrobce předal zkušebnímu orgánu protokol nebo doplňující důkaz, že elektrický nebo elektronický systém vozidla splňuje požadavky uvedené v této směrnici. Takové doklady musejí být zahrnuty do dokumentace ke schválení typu.

Během monitorování vozidla mohou být použity pouze přístroje, které nejsou zdrojem rušení. Monitoruje se exteriér vozidla a prostor pro cestující, aby bylo možno zjistit, zda jsou splněny požadavky uvedené v této příloze. K tomu může být použita například jedna nebo více videokamer.

Za běžných podmínek je vozidlo postaveno předkem k anténě. Avšak v případě, že jsou elektronické řídicí jednotky a s nimi spojená kabeláž umístěny převážně v zádi vozidla, zkouší se při předku vozidla otočeném směrem od antény. U dlouhých vozidel (s výjimkou osobních automobilů a lehkých dodávkových automobilů), které mají elektronické řídicí jednotky a kabeláž umístěné převážně ve střední části vozidla, může být vztažný bod (viz bod 5.4) buď na pravé, nebo na levé straně povrchu vozidla. Vztažný bod musí být ve středu délky vozidla nebo v jednom bodě podél boku vozidla zvoleném výrobcem ve spolupráci s příslušným orgánem po posouzení rozmístění elektronických systémů a způsobu uložení kabeláže.

Takové zkoušky lze uskutečnit pouze tehdy, jestliže to dovoluje konstrukce zkušební komory. Umístění antény musí být uvedeno ve zkušebním protokolu.

Kritériem pro výběr typu generátoru pole je jeho schopnost dosáhnout při odpovídajících kmitočtech předepsané intenzity pole ve vztažném bodě (viz bod 5.4).

Generátorem (generátory) pole, může být buď anténa nebo antény nebo napájecí vedení (TLS).

Konstrukce a orientace jakéhokoli generátoru pole musí být taková, aby generované pole bylo: v pásmu od 20 do 1000 MHz polarizováno vodorovně nebo svisle.

Fázový střed jakékoli antény nesmí být níže než 1,5 m nad rovinou, na které spočívá vozidlo, nebo 2,0 m pod rovinou, na které spočívá vozidlo, jestliže je výška střechy vozidla vyšší než 3 m.

Žádná část anténních vyzařovacích prvků nesmí být od roviny, na které spočívá vozidlo, ve vzdálenosti menší než 0,25 m.

Nejlepšího přiblížení skutečným provozním podmínkám se dosáhne umístěním generátoru pole co nejdále od vozidla. Tato vzdálenost je zpravidla v rozsahu 1 až 5 m.

Jestliže zkoušení probíhá v uzavřené zkušební komoře, nesmějí být vyzařovací prvky generátoru pole od jakéhokoli absorpčního materiálu vzdáleny méně než 1,0 m a od stěny uzavřené zkušební komory méně než 1,5 m. Mezi vysílací anténou a zkoušeným vozidlem nesmí být absorpční materiál.

Vyzařovací prvky generátoru pole nesmějí být od vnějšího povrchu karoserie vozidla vzdáleny méně než 0,5 m.

Generátor pole musí být umístěn v ose vozidla (podélná střední rovina).

Žádná část napájecího vedení TLS s výjimkou roviny, na které vozidlo spočívá, nesmí být od jakékoli části vozidla vzdálena méně než 0,5 m.

Pole vytvořené generátorem pole umístěným nad vozidlem musí pokrýt alespoň 75 % délky vozidla.

Pro účely této přílohy je vztažným bodem bod, ve kterém se určuje intenzita pole, a je definován takto:

leží ve vzdálenosti nejméně 2 m ve vodorovném směru od fázového středu antény nebo ve vzdálenosti nejméně 1 m ve svislém směru od vyzařujících částí napájecího vedení TLS,

v ose vozidla (podélná rovina souměrnosti),

ve výšce 1,00 ± 0,05 m nad rovinou, na které spočívá vozidlo, nebo 2,00 ± 0,05 m, jestliže nejmenší výška střechy vozidla přesahuje 3,0 m,

pro přední osvětlení buď:

• 1,0 ± 0,2 m uvnitř vozidla, měřeno od průsečnice čelního skla a kapoty (bod C v dodatku 1), nebo

• 0,2 ± 0, 2 m od osy přední nápravy traktoru, měřeno ke středu traktoru (bod D v dodatku 2),

podle toho, při které z variant je vztažný bod blíže k anténě.

pro zadní osvětlení buď:

• 1,0 ± 0, 2 m uvnitř vozidla, měřeno od průsečíku čelního skla a kapoty (bod C v dodatku 1), nebo

• 0,2 ± 0,2 m od osy zadní nápravy traktoru, měřeno ke středu traktoru (bod D v dodatku 2),

podle toho, při které z variant je vztažný bod blíže k anténě.

Jestliže je rozhodnuto, že má být ozářena zadní část vozidla, určí se vztažný bod způsobem podle bodu 5.4. V tomto případě se vozidlo postaví čelem od antény a umístí se tak, jako by se otočilo vodorovně o 180° kolem svého středu, tj. vzdálenost mezi anténou a nejbližší vnější částí karoserie vozidla zůstane stejná. Toto je zobrazeno v dodatku 3.

Vozidlo musí být vystaveno elektromagnetickému záření v kmitočtovém rozsahu od 20 do 1000 MHz.

K potvrzení, že vozidlo splňuje požadavky uvedené v této příloze, se vozidlo zkouší při 14 jednotlivých kmitočtech v rozsahu např.:

27, 45, 65, 90, 120, 150, 190, 230, 280, 380, 450, 600, 750, 900 MHz.

Je třeba brát v úvahu čas odezvy zkoušeného zařízení a časová prodleva musí přitom být dostatečná k tomu, aby zkoušené zařízení mohlo za běžných podmínek reagovat. V žádném případě nesmí být prodleva kratší než 2 s.

Při každém kmitočtu se použije jen jeden druh polarizace – viz bod 5.1.3.

Všechny ostatní parametry jsou stanoveny v této příloze.

Jestliže vozidlo nevyhoví zkoušce podle bodu 6.1.1, je třeba ověřit, zda byly splněny dané zkušební podmínky a zda výsledek není důsledkem generování nekontrolovaných polí.

Pro vytvoření podmínek zkušebního pole musí být použita „substituční metoda“.

Při každém zkušebním kmitočtu se do generátoru pole přivádí takový příkon, aby se ve vztažném bodě definovaném v bodě 5 vytvořila při nepřítomnosti vozidla požadovaná intenzita pole. Měří se výkonová úroveň v předním směru nebo jiný parametr, který přímo souvisí s výkonem v předním směru požadovaném pro definování pole a zaznamenávají se výsledky. Zkušební kmitočty leží v rozsahu od 20 do 1000 MHz. Kalibrace začíná při kmitočtu 20 MHz, pokračuje po krocích ne větších než 2 % předchozího kmitočtu a končí při kmitočtu 1000 MHz. Tyto hodnoty se použijí pro schválení typu, pokud změny zkušebního prostoru nebo zařízení nevyžadují opakování tohoto postupu.

Vozidlo se pak zaveze do zkušební komory a umístí se v souladu s požadavky uvedenými v bodě 5. Při kmitočtech stanovených v bodě 6.1.1 je pak generátor pole napájen příkonem požadovaným podle bodu 7.1.2.

Nezávisle na tom, který parametr byl zvolen v bodě 7.1.2 ke stanovení intenzity pole, se stejný parametr používá pro určení intenzity pole v průběhu celé zkoušky.

Při zkoušce musí být použit stejný generátor pole a stejné uspořádání jako při postupech uvedených v bodě 7.1.2.

K určení intenzity pole při kalibrační fázi substituční metody se použije vhodné kompaktní zařízení k měření intenzity pole.

Během kalibrační fáze substituční metody se musí fázový střed zařízení pro měření intenzity pole shodovat s polohou vztažného bodu.

Jestliže se jako zařízení k měření intenzity pole použije kalibrovaná přijímací anténa, zaznamenávají se hodnoty měřené ve třech navzájem kolmých směrech a za intenzitu pole se považuje izotropická ekvivalentní hodnota odpovídající těmto měřením.

Aby mohly být vzaty v úvahu rozdíly v geometrii vozidla, může být nutné stanovit pro danou zkušební komoru větší počet poloh antény nebo vztažných bodů.

Během kalibrační fáze substituční metody (dříve než je vozidlo umístěno do zkušebního prostoru) nesmí být intenzita pole při nejméně 80 % kalibračních kroků menší než 50 % jmenovité hodnoty intenzity pole v následujících místech:

Bez ohledu na podmínku uvedenou v bodě 7.2.1 se nesmí zkoušet při rezonančních kmitočtech (vlastních kmitočtech) komory.

Maximální hodnota zkušebního signálu musí být při zkušebním signálu shodná s maximální hodnotou nemodulované vlny sinusového průběhu, jejíž efektivní hodnota ve V/m je definována v bodě 6.4.2 přílohy 1 (viz dodatek 3 k této příloze).

Zkušebním signálem je vysokofrekvenční vlna sinusového průběhu amplitudově modulovaná sinusovým signálem 1 kHz s hloubkou modulace m = 0,8 ± 0,04.

Hloubka modulace m je definována takto:

Zkušební metoda popsaná v této příloze je použitelná pro elektrické nebo elektronické montážní podskupiny, jež mohou být následně montovány do vozidel, která splňují požadavky uvedené v příloze VI.

Měřicí zařízení musí splňovat podmínky uvedené v publikaci Mezinárodního výboru pro vysokofrekvenční rušení (CISPR) č. 16–1 (93).

Pro měření širokopásmového elektromagnetického vyzařování podle této přílohy se použije kvazišpičkový detektor; použije-li se špičkový detektor, musí být aplikován odpovídající korekční činitel závislý na četnosti zapalovacích impulzů.

Tato zkouška je určena k měření širokopásmového elektromagnetického vyzařování z elektrické nebo elektronické montážní podskupiny.

Výsledky měření se vyjadřují v dBμV/m pro šířku pásma 120 kHz. Jestliže se skutečná šířka pásma B měřicího zařízení (vyjádřená v kHz) liší od 120 kHz, převedou se měřené hodnoty vyjádřené v μV/m na šířku pásma 120 kHz vynásobením činitelem 120/B.

Zkušební prostor musí splňovat podmínky uvedené v publikaci CISPR č. 16–1 (93) (viz dodatek 1).

Měřicí souprava, zkušební kabina nebo vozidlo, ve kterém je měřicí souprava umístěna, musejí být umístěny vně plochy zobrazené v dodatku 1.

Uzavřené zkušební komory mohou být použity v případě, že lze prokázat korelaci mezi touto uzavřenou zkušební komorou a schválenou venkovní lokalitou. Na uzavřené zkušební komory se nevztahují požadavky na rozměry podle dodatku 1 kromě požadavku na vzdálenosti mezi zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou a anténou a na výšku antény (viz obrázek 1 a 2 v dodatku 2).

K vyloučení vnějšího rušení nebo signálů s úrovní, která by mohla podstatně ovlivnit měření, se provede měření před hlavní zkouškou a po ní. Při obou měřeních musí být vnější rušení nebo signál nejméně 10 dB pod mezemi rušení uvedenými v bodě 6.5.2.1 přílohy I s výjimkou záměrného okolního úzkopásmového vysílání.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina musí být v běžném provozním stavu.

Zkoušky nesmějí probíhat za deště nebo jiných srážek dopadajících na elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinu a do 10 minut po dešti nebo jiných srážkách.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina a její kabelový svazek se umístí 50 ± 5 mm nad dřevěnou nebo jinou nevodivou stolní deskou. Jestliže je jedna z částí zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny určena k tomu, aby byla vodivě spojena s kovovou karoserií vozidla, musí být tato část umístěna na desku umělé země a musí s ní být vodivě spojena. Deska umělé země musí být kovová, o tloušťce nejméně 0,5 mm. Minimální velikost této desky závisí na velikosti zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny, ale deska musí být dostatečně velká pro umístění kabelového svazku a dílů elektrické nebo elektronické montážní podskupiny. Deska umělé země musí být spojena s ochranným vodičem zemnícího systému. Deska umělé země musí být umístěna 1,0 ± 0,1 m nad podlahou zkušebního zařízení a musí být s ní rovnoběžná.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina musí být připravena k provozu a zapojena v souladu s dále uvedenými podmínkami. Napájecí kabelový svazek musí být rovnoběžný s okrajem desky nebo stolu umělé země, který je nejblíže anténě a nesmí být vzdálen více než 100 mm od tohoto okraje.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina musí být spojena se zemnícím systémem v souladu s výrobcovými instrukcemi pro montáž; jakékoli další propojení se zemí není přípustné.

Minimální vzdálenost mezi zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou a všemi dalšími vodivými částmi, jako jsou například stěny stíněného prostoru (s výjimkou desky/stolu umělé země pod zkoušeným vzorkem), musí být 1,0 m.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina musí být napájena přes umělou síť 5 μH/50 Ω, která musí být elektricky vodivě spojena s deskou umělé země. Napájecí napětí musí být udržováno s přesností ±10 % jmenovitého pracovního napětí systému. Zvlnění napájecího napětí musí být menší než 1,5 % jmenovitého pracovního napětí systému měřeného na monitorovacím portu umělé sítě vozidla.

Jestliže se zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina skládá z více než jednoho celku, jsou v ideálním případě propojovací vodiče uspořádány v kabelových svazcích určených pro použití ve vozidle. Jestliže tyto kabelové svazky nejsou k dispozici, musí být minimální délka mezi elektronickou řídicí jednotkou a umělou sítí 1500 ± 75 mm.

Všechny vodiče v kabeláži jsou zakončeny způsobem co nejvíce odpovídajícím skutečnosti, nejlépe skutečnými zátěžemi a akčními členy.

Pokud je pro správnou funkci zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny požadováno vnější zařízení, je třeba vyrovnat jeho příspěvek k měřenému vyzařování.

Přípustná je jakákoli lineárně polarizovaná anténa za předpokladu, že může být normalizována podle referenční antény.

Fázový střed antény musí být umístěn 150 ± 10 mm nad deskou umělé země.

Vodorovná vzdálenost měřená mezi fázovým středem antény nebo odpovídajícím koncem antény a okrajem desky umělé země musí být 1,00 ± 0,05 m. Žádná část antény nesmí být od desky umělé země vzdálena méně než 0,5 m.

Anténa se umístí rovnoběžně s rovinou kolmou k desce umělé země a totožnou s okrajem desky, podél kterého probíhá hlavní část kabelového svazku.

Jestliže jsou zkoušky prováděny v uzavřené, pro vysoké kmitočty odstíněné komoře, nesmí být vzdálenost částí přijímacího anténního systému od jakéhokoli absorpčního materiálu menší než 0,5 m a od stínicího pláště kabiny 1,5 m. Mezi přijímací anténou a zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou nesmí být absorpční materiál.

Měřené hodnoty se v každém měřeném bodě odečítají jednak s vodorovně, jednak se svisle polarizovanou anténou.

Nejvyšší hodnota ze dvou měřených hodnot (podle bodu 5.3) se při každém jednotlivém kmitočtu považuje za charakteristickou hodnotu pro tento kmitočet.

Měří se v pásmu kmitočtů od 30 do 1000 MHz. Elektrická nebo elektronická montážní podskupina se považuje za vyhovující požadovaným mezním hodnotám v celém kmitočtovém rozsahu, pokud tyto meze nepřekročí při následujících 13 kmitočtech uvedeného pásma: 45, 65, 90, 120, 150, 190, 230, 280, 380, 450, 600, 750 a 900 MHz.

Pokud je mez během zkoušky překročena, musí se ověřit, že toto překročení bylo způsobeno elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou a nikoli rušivým pozadím.

Meze platí v celém kmitočtovém pásmu 30 až 1000 MHz.

Měří se buď s kvazišpičkovým, nebo špičkovým detektorem. Meze uvedené v bodech 6.2 a 6.5 přílohy I platí pro kvazišpičkový detektor. Při špičkovém detektoru a šířce pásma 1 MHz musí být přičteno 38 dB a při šířce pásma 1 kHz odečteno 22 dB.

Povolené odchylky platí pro výše uvedené kmitočty a umožňují vyhnout se rušení vysílači, které pracují během měření při jmenovitých kmitočtech nebo v těsné blízkosti těchto kmitočtů.

Rovná a volná plocha bez elektromagneticky odrazivých povrchů

Zkušební metoda popsaná v této příloze může být použita pro elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinu.

Měřicí zařízení musí splňovat podmínky uvedené v publikaci č. 16–1 (93) Mezinárodního výboru pro vysokofrekvenční rušení (CISPR).

Pro měření úzkopásmového elektromagnetického vyzařování se podle této přílohy použije detektor střední hodnoty nebo detektor špičkové hodnoty.

Tato zkouška je určena pro měření úzkopásmového vyzařování, které může být generováno systémy na bázi mikroprocesoru.

Jako úvodní orientační měření (dvě až tři minuty) je dovoleno při zvolené polarizaci antény zkontrolovat pomocí spektrálního analyzátoru kmitočtový rozsah uvedený v bodě 6.1 a určit tak výskyt nebo kmitočet špičkových emisí. Tím je možno usnadnit volbu zkušebních kmitočtů (viz bod 6).

Měřené výsledky se vyjadřují v dBμV/m (μV/m).

Zkušební plocha musí splňovat podmínky uvedené v publikaci CISPR č. 16–1 (93) (viz dodatek 1 přílohy IX).

Měřicí souprava, zkušební kabina nebo vozidlo, ve kterém je měřicí souprava umístěna, musí být umístěny mimo hranice uvedené v dodatku 1 přílohy IX.

Uzavřené zkušební komory mohou být použity v případě, že lze prokázat korelaci mezi touto uzavřenou zkušební komorou a schválenou venkovní lokalitou. Na uzavřené zkušební komory se nevztahují požadavky na rozměry podle dodatku 1 přílohy IX kromě požadavku na vzdálenosti mezi zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou a anténou a na výšku antény (viz obrázek 1 a 2 v dodatku 2 přílohy IX).

K vyloučení vnějšího rušení nebo signálů s úrovní, která by mohla podstatně ovlivnit měření, se provede měření před hlavní zkouškou a po ní. Při obou měřeních musí být vnější rušení nebo signál nejméně 10 dB pod mezemi rušení uvedenými v bodě 6.6.2.1 přílohy I s výjimkou záměrného okolního úzkopásmového vysílání.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina musí být v běžném provozním stavu.

Zkoušky nesmějí probíhat za deště nebo jiných srážek dopadajících na elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinu a do 10 minut po dešti nebo jiných srážkách.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina a její kabelové svazky se umístí 50 ± 5 mm nad dřevěnou nebo jinou nevodivou stolní deskou. Jestliže je jedna z částí zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny určena k tomu, aby byla vodivě spojena s kovovou karoserií vozidla, musí být tato část umístěna na desku umělé země a musí s ní být vodivě spojena.

Deska umělé země musí být kovová, o tloušťce nejméně 0,5 mm. Minimální velikost této desky závisí na velikosti zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny, ale musí být dostatečně velká pro umístění kabelového svazku a dílů elektrické nebo elektronické montážní podskupiny. Deska umělé země musí být spojena s ochranným vodičem zemnícího systému. Deska umělé země musí být umístěna 1,0 ± 0,1 m nad podlahou zkušebního komory a musí s ní být rovnoběžná.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina musí být připravena k provozu a zapojena v souladu s dále uvedenými podmínkami. Napájecí kabelový svazek musí být rovnoběžný s okrajem desky nebo stolu umělé země, který je nejblíže k anténě, a nesmí vzdálen více než 100 mm od tohoto okraje.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina musí být spojena se zemnicím systémem v souladu s výrobcovými instrukcemi pro montáž; jakékoli další propojení se zemí není přípustné.

Minimální vzdálenost mezi zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou a všemi dalšími vodivými částmi, jako jsou například stěny stíněného prostoru (s výjimkou desky/stolu umělé země pod zkoušeným vzorkem) musí být 1,0 m.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina se napájí přes umělou síť 5 μH/50 Ω, která musí být elektricky vodivě spojena s deskou umělé země. Napájecí napětí musí být udržováno s přesností ±10 % jmenovitého pracovního napětí systému. Zvlnění napájecího napětí musí být menší než 1,5 % jmenovitého pracovního napětí systému měřeného na monitorovacím portu umělé sítě vozidla.

Jestliže se zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina skládá z více než jednoho celku, jsou v ideálním případě propojovací vodiče uspořádány v kabelových svazcích určených pro použití ve vozidle. Jestliže tyto kabelové svazky nejsou k dispozici, musí být minimální délka mezi elektronickou řídicí jednotkou a umělou sítí (1500 ± 75) mm. Všechny vodiče v kabeláži musejí být zakončeny způsobem co nejvíce odpovídajícím skutečnosti, nejlépe skutečnými zátěžemi a akčními členy. Pokud je pro správnou funkci zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny požadováno vnější zařízení, je třeba vyrovnat jeho příspěvek k měřenému vyzařování.

Přípustná je jakákoli lineárně polarizovaná anténa za předpokladu, že tato anténa může být normalizována podle referenční antény.

Fázový střed antény musí být ve vzdálenosti 150 ± 10 mm nad deskou umělé země.

Vodorovná vzdálenost měřená mezi fázovým středem antény nebo odpovídajícím koncem antény a okrajem desky umělé země musí být 1,00 ± 0,05 m. Žádná část antény nesmí být od desky umělé země vzdálena méně než 0,5 m.

Anténa se umístí rovnoběžně s rovinou kolmou k desce umělé země a totožnou s jejím okrajem, podél kterého probíhá hlavní část kabelového svazku.

Jestliže jsou zkoušky prováděny v uzavřené, pro vysoké kmitočty odstíněné komoře, nesmí být vzdálenost částí přijímacího anténního systému od jakéhokoli absorpčního materiálu menší než 0,5 m a od stínicího pláště kabiny 1,5 m. Mezi přijímací anténou a zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou nesmí být absorpční materiál.

Měřené hodnoty se v každém měřeném bodě odečítají jednak s vodorovně, jednak se svisle polarizovanou anténou.

Nejvyšší hodnota ze dvou měřených hodnot (podle bodu 5.3) se při každém jednotlivém kmitočtu považuje za charakteristickou hodnotu pro tento kmitočet.

Měří se v rozsahu kmitočtů od 30 do 1000 MHz. Tento rozsah je rozdělen na 13 pásem. Aby se dokázalo, že jsou požadované meze splněny, měří se v každém pásmu při jednom kmitočtu. K potvrzení, že zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina splňuje požadavky uvedené v této příloze, měří zkušební orgán při jednom kmitočtu v každém z následujících 13 kmitočtových pásem:

30–50, 50–75, 75–100, 100–130, 130–165, 165–200, 200–250, 250–320, 320–400, 400–520, 520–660, 660–820, 820–1000 MHz.

Pokud je mez během zkoušky překročena, musí se ověřit, že toto překročení bylo způsobeno elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou a nikoli rušivým pozadím.

Jestliže jsou během úvodního orientačního měření popsaného v bodě 1.3 úzkopásmová vyzařování v kterémkoli z pásem uvedených v bodě 6.1 nejméně o 10 dB pod referenční mezí, považuje se elektrická nebo elektronická montážní podskupina vozidla v daném kmitočtovém pásmu za vyhovující podmínkám uvedeným v této příloze.

Zkušební metoda (metody) popsaná v této příloze může být použita pro elektrické nebo elektronické montážní podskupiny.

Elektrické nebo elektronické montážní podskupiny mohou splňovat požadavky libovolné kombinace následujících zkušebních metod podle volby výrobce za předpokladu, že je pokryt celý kmitočtový rozsah podle bodu 5.1:

• zkoušení páskovým vedením: viz dodatek 1,

• zkoušení proudovou injektáží: viz dodatek 2,

• zkoušení v TEM buňce: viz dodatek 3,

• zkoušení ve volném poli: viz dodatek 4.

Z důvodu vyzařování elektromagnetických polí při této zkoušce se musí zkoušet ve stíněném prostoru (TEM buňka je stíněný prostor).

Pro zkoušky popsané v této příloze se intenzita pole vyjadřuje ve V/m a injektovaný proud se vyjadřuje v mA.

Zkušební vybavení musí být schopné generovat zkušební signál požadovaný pro kmitočtové rozsahy definované v této příloze. Zkušební zařízení musí splňovat požadavky vnitrostátních právních předpisů týkajících se vyzařování elektromagnetických signálů.

Měřicí vybavení se umístí mimo komoru.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina musí být v běžném provozním stavu. Uspořádá se podle této přílohy, pokud jednotlivé zkušební metody nepožadují jiné uspořádání.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina se napájí přes umělou síť 5 μH/50 Ω, která musí být elektricky vodivě spojena s deskou umělé země. Napájecí napětí musí být udržováno s přesností ±10 % jmenovitého pracovního napětí systému. Zvlnění napájecího napětí musí být menší než 1,5 % jmenovitého pracovního napětí systému měřeného na monitorovacím portu umělé sítě vozidla.

Všechny vnější přístroje nutné k provozu zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny musí být během kalibrační fáze na svém místě. Žádný vnější přístroj nesmí být během kalibrace vzdálen od vztažného bodu méně než 1 m.

Aby se zajistilo, že budou při opakovaných zkouškách a měřeních získány reprodukovatelné výsledky, musí zařízení ke generování zkušebních signálů a jeho uspořádání odpovídat specifikacím, které byly použity během dané kalibrační fáze (body 7.2, 7.3.2.3, 8.4, 9.2 a 10.2).

Jestliže se zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina skládá z více než jednoho celku, jsou v ideálním případě propojovací vodiče uspořádány v kabelových svazcích určených pro použití ve vozidle. Jestliže tyto kabelové svazky nejsou k dispozici, musí být minimální délka mezi elektronickou řídicí jednotkou a umělou sítí 1500 ± 75 mm. Všechny vodiče v kabeláži musí být zakončeny způsobem co nejvíce odpovídajícím skutečnosti, nejlépe skutečnými zátěžemi a akčními členy.

Měří se v kmitočtovém rozsahu 20 až 1000 MHz.

Pro potvrzení, že elektrická nebo elektronická montážní podskupina splňuje požadavky této přílohy, se zkouší při 14 jednotlivých kmitočtech v rozsahu např.:

27, 45, 65, 90, 120, 150, 190, 230, 280, 380, 450, 600, 750 a 900 MHz.

Je třeba brát v úvahu čas odezvy zkoušeného zařízení a časová prodleva musí přitom být dostatečná k tomu, aby zkoušené zařízení mohlo za běžných podmínek reagovat. V žádném případě nesmí být prodleva kratší než 2 s.

Maximální hodnota zkušebního signálu musí být při zkušebním signálu shodná s maximální hodnotou nemodulované vlny sinusového tvaru, jejíž efektivní hodnota ve V/m je definována v bodě 6.4.2 v příloze 1 (viz dodatek 3 přílohy VIII).

Zkušební signál má tvar vysokofrekvenční sinusové vlny amplitudově modulované sinusovou vlnou s kmitočtem 1 kHz s hloubkou modulace m = 0,8 ± 0,04.

Hloubka modulace m je definována takto:

Při této zkušební metodě se kabelový svazek, který spojuje části elektrické nebo elektronické montážní podskupiny vystaví specifikované intenzitě pole.

Při každém požadovaném kmitočtu se páskové vedení vybudí takovým příkonem, aby se ve zkušebním prostoru pro zkoušenou elektrickou nebo elektronickou podskupinu vytvořila požadovaná intenzita pole, přičemž elektrická nebo elektronická montážní podskupina však není instalována; měří se a zaznamenává tento příkon nebo jiný parametr, který se přímo vztahuje k příkonu potřebnému k vytvoření pole. Tyto hodnoty se použijí pro zkoušky pro schválení typu v případě, že nenastanou změny ve zkušebním nebo přístrojovém vybavení, které by vyvolaly nutnost postup opakovat. Během tohoto postupu je sonda pro měření pole umístěna pod aktivním vodičem a je vystředěna v podélném, svislém a příčném směru. Pouzdro elektronické části sondy musí být co nejdále od podélné osy páskového vedení.

Tato zkušební metoda umožňuje generování homogenních polí mezi aktivním vodičem (páskové vedení s impedancí 50 Ω) a deskou umělé země (vodivý povrch montážního stolu), mezi které je možno vložit část kabelového svazku. Elektronická řídicí jednotka (jednotky) zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny se umístí na desku umělé země, ale mimo páskové vedení, s jedním jejím okrajem rovnoběžným s aktivním vodičem páskového vedení. Musí být ve vzdálenosti 200 ± 10 mm od čáry na desce umělé země přímo pod okrajem aktivního vodiče.

Vzdálenost mezi kterýmkoli okrajem aktivního vodiče a kterýmkoli vnějším zařízením použitým pro měření musí být alespoň 200 mm.

Kabelový svazek zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny se umístí ve vodorovné poloze mezi aktivní vodič a desku umělé země (viz obrázky 1 a 2 v dodatku 1).

Minimální délka kabelového svazku, který obsahuje napájecí vodiče elektronické řídicí jednotky a který je umístěn pod páskovým vedením, je 1,5 m, pokud kabelový svazek ve vozidle není kratší než 1,5 m. V takovém případě musí být délka kabelového svazku rovna délce nejdelšího kabelového svazku instalovaného ve vozidle. Každá odbočka kabelového svazku na této délce se odbočí kolmo k jeho podélné ose.

Alternativně musí být délka plně rozvinutého kabelového svazku 1,5 m, přičemž je do této délky zahrnuta i nejdelší odbočka.

Páskové vedení je tvořeno dvěma rovnoběžnými kovovými deskami vzdálenými od sebe 800 mm. Zkoušené zařízení se umístí uprostřed mezi desky a vystaví se tak působení elektromagnetického pole (viz obrázky 3 a 4 v dodatku 1).

Touto metodou lze zkoušet úplné elektronické systémy včetně snímačů, akčních členů, řídicí jednotky a kabeláže. Metoda je vhodná pro zařízení, jejichž největší rozměr je menší než 1/3 vzdálenosti desek.

Páskové vedení se umístí ve stíněné místnosti (aby se zabránilo vnějšímu rušení) ve vzdálenosti 2 m od stěn a jakéhokoli kovového krytu, aby se zabránilo elektromagnetickým odrazům. Pro tlumení těchto odrazů lze použít vysokofrekvenční materiál absorbující vysoké frekvence. Páskové vedení se umístí na nevodivých podpěrách nejméně 0,4 m nad podlahou.

Sonda pro měření pole se umístí ve střední třetině podélného, svislého a příčného rozměru prostoru mezi rovnoběžnými deskami, bez zkoušeného systému. Potřebné měřicí vybavení je umístěno mimo stíněný prostor.

Při každém požadovaném zkušebním kmitočtu je páskové vedení vybuzeno příkonem, který odpovídá požadované intenzitě pole působícího na anténu. Tento příkon nebo jiný parametr, který se přímo vztahuje k příkonu potřebnému k vytvoření pole, se použije pro zkoušky pro schválení typu, pokud změny zkušebního prostoru nebo vybavení nevyvolávají nutnost tento postup opakovat.

Hlavní řídicí jednotka se bez elektrické nebo elektronické montážní podskupiny umístí do prostřední třetiny podélného, svislého a příčného rozměru prostoru mezi rovnoběžnými deskami. Podloží se stojanem z nevodivého materiálu.

Hlavní kabeláž a kabely snímačů a akčních členů se vedou svisle vzhůru od řídicí jednotky k horní uzemňovací desce (což pomáhá maximalizovat vazbu s elektromagnetickým polem). Poté se vedou na spodní straně desky k jednomu z volných okrajů desky, kde se vytvoří smyčka, a pokračují podle horní části uzemňovací desky až ke konektorům napájení páskového vedení. Kabely potom směřují k přidruženému vybavení, které je umístěno mimo oblast působení elektromagnetického pole, například na podlaze stíněné místnosti 1 m podélně od páskového vedení.

Tato metoda dovoluje zkoušení elektrických nebo elektronických systémů vozidla vystavením jednotek elektrické nebo elektronické montážní podskupiny účinkům elektromagnetického záření generovaného anténou.

Zkouší se uvnitř komory s volným polem nad odrazivou rovinou.

Za účelem zkoušení odolnosti ve volném poli se zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina a její kabelové svazky umístí ve vzdálenosti 50 ± 5 mm nad dřevěnou nebo jinou nevodivou stolní deskou. Jestliže je však jedna z částí zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny určena k tomu, aby byla vodivě spojena s kovovou karoserií vozidla, musí být tato část umístěna na desku umělé země a musí s ní být vodivě spojena. Deska umělé země musí být kovová, o tloušťce nejméně 0,5 mm. Minimální velikost této desky závisí na velikosti zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny a její velikost musí být dostatečná pro umístění kabelového svazku a dílů elektrické nebo elektronické montážní podskupiny. Deska umělé země musí být spojena s ochranným vodičem zemnícího systému. Deska umělé země se umístí 1,0 ± 0,1 m nad podlahou zkušební komory a musí s ní být rovnoběžná.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina musí být požadovaným způsobem uspořádána a připojena. Napájecí vodiče kabelového svazku musí být rovnoběžné s okraji desky umělé země a nesmějí být dále než 100 mm od toho okraje desky nebo stolu, který je nejblíže k anténě.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina se propojí se zemnicím systémem v souladu s výrobcovými instrukcemi pro instalaci; žádné další propojení se zemí není dovoleno.

Minimální vzdálenost mezi zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou a všemi dalšími vodivými částmi, jako jsou například stěny stíněného prostoru (s výjimkou desky umělé země nebo stolu pod zkoušeným vzorkem), musí být 1,0 m.

Plocha desky umělé země musí být 2,25 m² nebo větší, kratší strana nesmí být menší než 750 mm. Deska umělé země se spojí s kabinou vodivými pásy, jejichž ohmický odpor nesmí přesáhnout 2,5 mΩ.

Při velkých zařízeních namontovaných na kovový stojan se pro účely zkoušení považuje tento stojan za část desky umělé země, a musí proto být odpovídajícím způsobem propojen. Čela zkušebního vzorku musejí být umístěna minimálně 200 mm od okraje desky umělé země. Všechny vodiče a kabely musejí být minimálně 100 mm od okraje desky umělé země a vzdálenost k desce umělé země (od nejnižšího bodu kabelového svazku) musí být 50 ± 5 mm nad deskou umělé země. Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina se napájí přes umělou síť 5 μH/50 Ω.

Typ generátoru pole musí být zvolen tak, aby bylo možno při odpovídajících kmitočtech dosáhnout ve vztažném bodě požadované intenzity pole (viz bod 8.3.4).

Generátorem pole může být anténa, antény nebo desková anténa.

Konstrukce a orientace generátoru pole musí být taková, aby generované pole bylo od 20 do 1000 MHz polarizováno vodorovně nebo svisle.

Fázový střed antény musí ležet 150 ± 10 mm nad deskou umělé země, na které spočívá zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina. Žádná vyzařující část antény nesmí být k podlaze zařízení blíže než 250 mm.

Nejlepšího přiblížení provozním podmínkám se dosáhne umístěním generátoru pole co nejdále od zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny. Tato vzdálenost je zpravidla mezi 1 až 5 m.

Pokud se zkouší v uzavřené stíněné komoře, nesmějí být vyzařující části generátoru pole od jakéhokoli absorpčního materiálu vzdáleny méně než 0,5 m a od stěny stíněné komory méně než 1,5 m. Mezi vysílací anténou a zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou nesmí být žádný absorpční materiál.

Vyzařující části generátoru pole nesmějí být od okraje desky umělé země vzdáleny méně než 0,5 m.

Fázový střed generátoru pole leží v rovině, která

• a) je kolmá k desce umělé země;
• b) protíná okraj desky umělé země a prochází středem hlavní části kabelového svazku, a

Generátor pole se umístí rovnoběžně s touto rovinou (viz obrázky 1 a 2 v dodatku 4).

Jakýkoli generátor pole, který je umístěn nad deskou umělé země nebo nad zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinou, musí pokrýt zkoušenou elektrickou nebo elektronickou montážní podskupinu.

Pro účely této přílohy je vztažným bodem bod, ve kterém se měří intenzita pole a který je definován takto:

je umístěn nejméně 1 m vodorovně od fázového středu antény nebo nejméně 1 m svisle od vyzařujících částí deskové antény;

leží v rovině, která

• a) je kolmá k desce umělé země;
• b) je kolmá k okraji desky umělé země, podél kterého probíhá hlavní součást kabelového svazku;
• c) protíná okraj desky umělé země a prochází středem hlavní části kabelového svazku, a

leží 150 ± 10 mm nad deskou umělé země.

Pro zajištění podmínek zkušebního pole se použije „substituční metoda“.

Při každém požadovaném kmitočtu se do generátoru pole přivede příkon dostatečný k tomu, aby se ve vztažném bodě vytvořila požadovaná intenzita pole, jak je stanoveno v bodě 8.3.4 pro zkušební prostor za nepřítomnosti zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny; měří se a zaznamená příkon nebo jiný parametr, který se přímo vztahuje k příkonu potřebnému k vytvoření pole. Tyto výsledky se použijí pro zkoušky pro schválení typu, pokud změny přístrojů nebo ve vybavení nevyžadují opakování tohoto postupu.

Vnější vybavení musí být během kalibrace vzdáleno minimálně 1 m od vztažného bodu.

Pro určení intenzity pole během kalibrační fáze substituční metody se použije vhodný kompaktní měřič intenzity pole.

Fázový střed zařízení pro měření intenzity pole se umístí do vztažného bodu.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina, která může obsahovat přídavnou desku umělé země, se pak vloží do zkušební komory a umístí se za podmínek uvedených v bodě 8.3. Je-li použita druhá deska umělé země, musí být v rozmezí 5 mm od umělé země, s kterou musí být elektricky spojena. Do generátoru pole se pak při kmitočtech stanovených v bodě 5 přivede příkon požadovaný podle bodu 8.4.2.

Nezávisle na tom, který parametr byl zvolen ke stanovení intenzity pole podle bodu 8.4.2, se stejný parametr používá pro určení intenzity pole v průběhu celé zkoušky.

Při kalibrační fázi substituční metody (dříve než se zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina umístí do zkušebního prostoru) nesmí být intenzita pole menší než 50 % jmenovité hodnoty intenzity pole, a to 0,5 ± 0,05 m na obě strany od vztažného bodu na přímce, která prochází tímto bodem a která je rovnoběžná s okrajem desky umělé země nejbližším k anténě.

Buňka s příčným elektromagnetickým polem (TEM) generuje homogenní pole mezi vnitřním vodičem (přepážka) a pláštěm (deska umělé země). Používá se pro zkoušení elektrických nebo elektronických montážních podskupin (viz obrázek 1 v dodatku 3).

K určení elektrického pole v TEM buňce se použije následující rovnice:

|E| = (√(P × Z))/d), kde

Alternativně je možno umístit do horní poloviny TEM buňky vhodný snímač intenzity pole. V této části TEM buňky mají elektronické řídicí jednotky pouze nepatrný vliv na zkušební pole. Výstup snímače udává intenzitu pole.

Pro udržení homogenního pole v TEM buňce a získání reprodukovatelných výsledků měření nesmí být zkoušený vzorek objektu větší než 1/3 vnitřní výšky buňky.

Doporučené rozměry TEM buňky jsou uvedeny na obrázcích 2 a 3 v dodatku 3.

TEM buňka musí být připojena k panelu vybavenému koaxiálním konektorem a propojena co nejkratším způsobem s vidlicí konektoru s odpovídajícím počtem propojovacích kolíků. Napájecí a signální vodiče se od vidlice konektoru na stěně buňky přímo spojí se zkoušeným vzorkem.

Vnější díly jako snímače, napáječe a řídicí jednotky jsou připojeny

• a) přes stíněnou periferní jednotku;
• b) přes vozidlo umístěné vedle TEM buňky nebo
• c) přímo ke stíněné panelové zásuvce.

Jestliže se vozidlo nebo periferní jednotky nenacházejí ve stejné nebo sousední stíněné místnosti, použijí se pro spojení TEM buňky s periferními jednotkami nebo s vozidlem stíněné kabely.

Jedná se o postup zkoušek odolnosti, při nichž se proudovou injektážní sondou indukuje proud přímo do kabelového svazku. Injektážní sondu tvoří vazební kleště, kterými se provléknou kabely zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny. Odolnost se pak zkouší při proměnném kmitočtu indukovaných signálů.

Zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina může být instalována na desce umělé země, jak je uvedeno v bodě 8.2.1, nebo ve vozidle podle podmínek konstrukce vozidla.

Injektážní sonda se vloží do kalibračního přípravku. V pásmu zkušebních kmitočtů se zaznamenává příkon potřebný k dosažení proudu, jak je uvedeno v bodě 6.7.2.1.přílohy I. Tato metoda kalibruje systém proudové injektáže na základě vztahu mezi příkonem a proudem před zkouškou a tento příkon se pak přivede do injektážní sondy připojené ke zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupině pomocí kabelů použitých během kalibrace. Je třeba mít na zřeteli, že monitorovaný příkon vstupující do injektážní sondy je výstupním výkonem.

Je-li elektrická nebo elektronická montážní podskupina namontována na desku umělé země způsobem popsaným v bodě 8.2.1, zakončí se všechny kabely v kabelovém svazku způsobem co nejbližším skutečným podmínkám, nejlépe skutečnými zátěžemi a akčními členy. V obou případech, jak při elektrické nebo elektronické montážní podskupině namontované do vozidla, tak umístěné na desku umělé země, se proudová injektážní sonda instaluje kolem všech vodičů kabelového svazku každého konektoru a dále ve vzdálenosti 150 ± 10 mm od každého konektoru elektronických řídicích jednotek, spojovacích modulů nebo aktivních snímačů zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny v dodatku 2.

Pokud je zkoušená elektrická nebo elektronická montážní podskupina namontována na desku umělé země podle bodu 8.2.1, musí kabelový svazek spojovat umělou síť s hlavní elektronickou řídicí jednotkou. Tento kabelový svazek musí být veden rovnoběžně s okrajem desky umělé země ve vzdálenosti minimálně 200 mm od jejího okraje. V kabelovém svazku musí být napájecí přívod použitý ke spojení elektronické řídicí jednotky s akumulátorem vozidla a zpětný vodič, pokud je ve vozidle použit.

Vzdálenost mezi elektronickou řídicí jednotkou a umělou sítí je 1,0 ± 0,1 m nebo je dána délkou kabelového svazku mezi elektronickou řídicí jednotkou a akumulátorem stejnou, jako je ve vozidle (pokud je známa); volí se kratší vzdálenost z obou. Pokud se použije kabelový svazek z vozidla, vedou se všechny jeho odbočky, které se na této délce vyskytují, podél desky umělé země, ale kolmo k jejímu okraji. V opačném případě se odbočky vodičů zkoušené elektrické nebo elektronické montážní podskupiny, které se na této délce vyskytují, přeruší u umělé sítě vozidla.

Následující tabulka udává rozměry pro konstrukci TEM buňky při specifikovaném horním kmitočtu:

Tabulka typických rozměrů TEM buňky