Tento předpis je součástí práva EU. Nařízení a směrnice EU jsou přímo použitelné nebo závazné pro členské státy včetně České republiky. Níže je zobrazen plný text v češtině z databáze EUR-Lex.
Směrnice EUCELEX 32012L0029

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012 , kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV

Datum vydání
25.10.2012
Vstup v platnost
15.11.2012
Rok
2012
Zdroj
EUR-Lex / Úřední věstník EU
Plný text na EUR-Lex

Provedeno v ČR (podle EUR-Lex, informativní)

Podle databáze EUR-Lex (národní prováděcí opatření), informativní; vazba je na úrovni předpisu.

  • 45/2013 Sb.Zákon

    Zákon o obětech trestných činů a o změně některých zákonů

Další notifikovaná a odvozená opatření (99)
  • 141/1961 Sb.Zákon

    Trestní řád

  • 218/2003 Sb.Zákon

    Zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů

  • 108/2006 Sb.Zákon

    Zákon o sociálních službách

  • 40/2009 Sb.Zákon

    Trestní zákoník

  • 283/1993 Sb.Zákon

    Zákon o státním zastupitelství

  • 99/1963 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Občanský soudní řád

  • 6/2002 Sb.Zákon

    Zákon o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů

  • 200/1990 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o přestupcích

  • 104/2013 Sb.Zákon

    Zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních

  • 140/1961 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Trestní zákon

  • 269/1994 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o rejstříku trestů a evidenci přestupků

  • 85/1996 Sb.Zákon

    Zákon o advokacii

  • 273/2008 Sb.Zákon

    Zákon o Policii České republiky

  • 582/1991 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení

  • 359/1999 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o sociálně-právní ochraně dětí

  • 120/2001 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů

  • 293/1993 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o výkonu vazby

  • 169/1999 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů

  • 257/2000 Sb.Zákon

    Zákon o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí

  • 361/2000 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)

  • 150/2002 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Soudní řád správní

  • 279/2003 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů

  • 634/2004 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o správních poplatcích

  • 372/2011 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování

  • 418/2011 Sb.Novelizovaný předpispřes novelu

    Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

Zobrazeno 25 z 99 dalších opatření.

České předpisy odkazující na tento akt

Odkazy z textu českých předpisů (eSbírka). Odkaz znamená, že předpis akt zmiňuje, ne že ho provádí.

  • 45/2013 Sb.1×

    Zákon o obětech trestných činů a o změně některých zákonů

Konsolidované znění EUR-Lex k 20. 7. 2026 (informativní)

Tento dokument slouží výhradně k informačním účelům a nemá žádný právní účinek. Orgány a instituce Evropské unie nenesou za jeho obsah žádnou odpovědnost. Závazná znění příslušných aktů včetně jejich právních východisek a odůvodnění jsou zveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie a jsou k dispozici v databázi EUR-Lex.

Zdroj: EUR-Lex 02012L0029-20260720

Zapracované novely (1)
32012L0029

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012 , kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV

Aktuální znění

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 82 odst. 2 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru(Úř. věst. C 43, 15.2.2012, s. 39.),

s ohledem na stanovisko Výboru regionů(Úř. věst. C 113, 18.4.2012, s. 56.),

v souladu s řádným legislativním postupem(Postoj Evropského parlamentu ze dne 12. září 2012 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a rozhodnutí Rady ze dne 4. října 2012.),

vzhledem k těmto důvodům:

(1) Unie si stanovila cíl udržet a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, jehož základním kamenem je vzájemné uznávání soudních rozhodnutí v občanských a trestních věcech.
(2) Unie je odhodlána chránit oběti trestných činů a zavést ve vztahu k nim minimální pravidla a Rada přijala rámcové rozhodnutí 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení(Úř. věst. L 82, 22.3.2001, s. 1.). Stockholmský program – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je(Úř. věst. C 115, 4.5.2010, s. 1.), přijatý Evropskou radou na zasedání ve dnech 10. a 11. prosince 2009, uložil Komisi a členským státům, aby prověřily, jak zlepšit právní předpisy a praktická opatření na podporu ochrany obětí, přičemž se zvláštní pozornost zaměří na podporu a uznání všech obětí, a přednostně obětí terorismu.
(3) Čl. 82 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) upravuje stanovení minimálních pravidel platných v členských státech pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem, zejména pokud jde o práva obětí trestného činu.
(4) Ve svém usnesení ze dne 10. června 2011 o plánu posílení práv a ochrany obětí, zejména v trestním řízení(Úř. věst. C 187, 28.6.2011, s. 1.) (dále jen „Budapešťský plán“), Rada uvedla, že na úrovni Unie by měla být přijata opatření na posílení práv, podpory a ochrany obětí trestných činů. Za tímto účelem a v souladu s uvedeným usnesením je cílem této směrnice revidovat a doplnit zásady uvedené v rámcovém rozhodnutí 2001/220/SVV a významným způsobem pokročit v úrovni ochrany obětí v celé Unii, a to zejména v rámci trestního řízení.
(5) Evropský parlament ve svém usnesení ze dne 26. listopadu 2009 o odstranění násilí páchaného na ženách(Úř. věst. C 285 E, 21.10.2010, s. 53.) vyzval členské státy, aby zlepšily své vnitrostátní právní předpisy a politiky zaměřené proti všem formám násilí na ženách a aby zahájily kroky k boji proti příčinám násilí páchaného na ženách, v neposlední řadě prostřednictvím preventivních opatření, a vyzval Unii, aby všem obětem násilí zaručila právo na pomoc a podporu.
(6) Ve svém usnesení ze dne 5. dubna 2011 o prioritách a základních rysech nového rámce politiky EU pro boj proti násilí páchanému na ženách(Úř. věst. C 296 E, 2.10.2012, s. 26.) Evropský parlament navrhl strategii boje proti násilí páchanému na ženách, domácímu násilí a mrzačení ženských pohlavních orgánů coby základ pro budoucí trestněprávní legislativní nástroje proti násilí založenému na pohlaví, včetně rámce pro boj proti násilí páchanému na ženách (politika, prevence, ochrana, stíhání, poskytování a partnerství), na niž má navazovat akční plán Unie. K nástrojům mezinárodního práva pro tuto oblast patří Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW), přijatá dne 18. prosince 1979, doporučení a rozhodnutí výboru CEDAW a Úmluva Rady Evropy o předcházení násilí páchanému na ženách a domácímu násilí a boji proti němu, přijatá dne 7. dubna 2011.
(7) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13. prosince 2011 o evropském ochranném příkazu(Úř. věst. L 338, 21.12.2011, s. 2.) zavádí mechanismus pro vzájemné uznávání ochranných opatření v trestních věcech mezi členskými státy. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí(Úř. věst. L 101, 15.4.2011, s. 1.) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii(Úř. věst. L 335, 17.12.2011, s. 1.) se zabývají mimo jiné konkrétními potřebami jednotlivých kategorií obětí obchodování s lidmi, pohlavního zneužívání a pohlavního vykořisťování dětí a dětské pornografie.
(8) Rámcové rozhodnutí Rady 2002/475/SVV ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu(Úř. věst. L 164, 22.6.2002, s. 3.) uznává, že terorismus představuje jedno z nejzávažnějších porušení zásad, na nichž je Unie založena, včetně zásady demokracie, a potvrzuje, že terorismus mimo jiné představuje hrozbu pro svobodný výkon lidských práv.
(9) Trestný čin je škodlivý pro společnost a zároveň představuje porušení individuálních práv obětí. Oběti trestného činu by proto měly být jako takové uznány a mělo by s nimi být zacházeno s respektem, citlivě a profesionálně bez jakékoli diskriminace založené například na rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku, pohlaví, vyjádření pohlavní identity, pohlavní identitě, sexuální orientaci, statusu z hlediska práva k pobytu nebo zdravotního stavu. Ve všech kontaktech s kterýmkoli příslušným orgánem, který vyvíjí činnost v rámci trestního řízení, a s jakoukoli službou, jež přichází do styku s oběťmi, jako například službou pro podporu obětí nebo službou restorativní justice by měla být zohledněna osobní situace obětí trestného činu a jejich bezprostřední potřeby, věk, pohlaví, případné zdravotní postižení a úroveň vyspělosti obětí trestného činu při současném respektování jejich tělesné, duševní a mravní nedotknutelnosti. Oběti trestného činu by měly být chráněny před sekundární a opakovanou viktimizací, před zastrašováním a před odvetou, měly by mít k dispozici vhodnou podporu, která by usnadnila jejich zotavení, a dostatečný přístup k právní ochraně.
(10) Tato směrnice se nezabývá podmínkami pobytu obětí trestných činů na území členských států. Členské státy by měly přijmout opatření nezbytná k zajištění toho, aby práva stanovená touto směrnicí nebyla podmíněna povolením oběti k pobytu na jejich území nebo jejím státním občanstvím či národností. Ohlášení trestného činu a účast na trestním řízení nezakládají žádná práva oběti, pokud jde o povolení k pobytu.
(11) Tato směrnice stanoví minimální pravidla. Členské státy mohou rozšířit práva stanovená v této směrnici s cílem poskytnout vyšší úroveň ochrany.
(12) Právy stanovenými v této směrnici nejsou dotčena práva pachatele. „Pachatelem“ se rozumí osoba odsouzená za spáchání trestného činu. Pro účely této směrnice, a aniž je dotčena presumpce neviny, se jím však rozumí i osoba podezřelá či obviněná, a to před případným uznáním viny či odsouzením.
(13) Tato směrnice se uplatňuje v souvislosti s trestnými činy spáchanými v rámci Unie a s trestním řízením, které v Unii probíhá. Obětem trestných činů spáchaných mimo území Unie uděluje práva pouze v souvislosti s trestním řízením, které probíhá v Unii. Trestní oznámení podaná u příslušných orgánů mimo Unii, jako jsou velvyslanectví, nezakládají povinnosti stanovené touto směrnicí.
(14) V souladu s Listinou základních práv Evropské unie a Úmluvou Organizace spojených národů o právech dítěte přijatou dne 20. listopadu 1989 musí být prvořadým hlediskem při uplatňování této směrnice nejlepší zájem dětí. Dětské oběti by měly být považovány za nositele práv stanovených touto směrnicí v plném rozsahu a v souladu s tím by s nimi mělo být zacházeno; měly by mít právo uvedená práva vykonávat způsobem, který zohledňuje jejich schopnost vytvářet si vlastní názor.
(15) Při uplatňování této směrnice by členské státy měly zajistit, aby oběti se zdravotním postižením mohly plně požívat práv stanovených v této směrnici stejně jako ostatní, a to zejména usnadněním přístupu do prostor, v nichž je trestní řízení vedeno, a usnadněním přístupu k informacím.
(16) Oběti terorismu jsou vystaveny útokům, jejichž hlavním cílem je poškodit společnost. Mohou proto potřebovat zvláštní pozornost, podporu a ochranu s ohledem na zvláštní povahu trestného činu, který na nich byl spáchán. Oběti terorismu mohou být pod značným dohledem veřejnosti a nezřídka potřebují společenské uznání a ohleduplné jednání ze strany společnosti. Členské státy by proto měly brát na vědomí zejména potřeby obětí terorismu a měly by usilovat o ochranu jejich důstojnosti a bezpečnosti.
(17) Násilí, které je vůči určité osobě směrováno z důvodu jejího pohlaví, pohlavní identity nebo vyjádření pohlavní identity nebo které má nepřiměřený dopad na osoby určitého pohlaví, se považuje za násilí na základě pohlaví. Jeho důsledkem může být fyzická, sexuální, citová či psychická újma oběti nebo její ekonomická ztráta. Násilí na základě pohlaví se považuje za formu diskriminace a za porušení základních svobod oběti a zahrnuje násilí v rámci úzkých svazků, sexuální násilí (včetně znásilnění, sexuálních napadení a obtěžování), obchodování s lidmi, zotročování a různé druhy škodlivých praktik, jako jsou vynucené sňatky, mrzačení ženských genitálií a takzvané „zločiny ze cti“. Ženské oběti násilí na základě pohlaví a jejich děti často vyžadují zvláštní podporu a ochranu, a to z důvodu vysokého rizika sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety spojenými s tímto násilím.
(18) Pokud je násilí páchané v rámci úzkého svazku, dopouští se ho osoba, jež je stávajícím či bývalým manželem, partnerem nebo jiným rodinným příslušníkem oběti, bez ohledu na to, zda pachatel s obětí sdílí nebo sdílel společnou domácnost. Toto násilí by mohlo zahrnovat násilí fyzické, sexuální, psychické nebo ekonomické a jeho důsledkem může být fyzická, duševní nebo citová újma nebo ekonomická ztráta. Násilí v rámci úzkého svazku představuje závažný a často skrytý sociální problém, který může způsobit systematické psychické a fyzické trauma se závažnými důsledky, jelikož pachatel je osobou, jíž by oběť měla být s to důvěřovat. Oběti násilí v rámci úzkého svazku by proto mohly potřebovat zvláštní opatření zaměřená na jejich ochranu. Tento druh násilí neúměrně více postihuje ženy a situace může být horší, je-li daná žena na pachateli závislá ekonomicky, společensky nebo s ohledem na její právo k pobytu.
(19) Osoba by měla být považována za oběť bez ohledu na to, zda je pachatel identifikován, zajištěn, stíhán nebo odsouzen, a bez ohledu na rodinný vztah mezi nimi. Může se stát, že v důsledku trestného činu mohou být poškozeni rovněž rodinní příslušníci obětí. V důsledku trestného činu mohou být poškozeni zejména rodinní příslušníci osoby, jejíž smrt byla přímo způsobena trestným činem. Tito rodinní příslušníci, kteří jsou nepřímými oběťmi trestného činu, by proto měli rovněž požívat ochrany podle této směrnice. Členské státy by však měly mít možnost stanovit postupy na omezení počtu rodinných příslušníků, kteří mohou využít práv podle této směrnice. V případě dítěte by mělo být k výkonu práv stanovených v této směrnici oprávněno dítě, nebo není-li to v nejlepším zájmu dítěte, držitel rodičovské zodpovědnosti jménem tohoto dítěte. Touto směrnicí nejsou dotčeny žádné vnitrostátní správní postupy vyžadované pro označení určité osoby za oběť.
(20) Postavení obětí v systému trestního soudnictví a skutečnost, zda se mohou aktivně účastnit trestního řízení, se mezi jednotlivými členskými státy liší v závislosti na příslušném vnitrostátním systému a jsou určeny jedním nebo více následujícími kritérii: zda jim vnitrostátní systém uděluje právní postavení strany v trestním řízení; zda oběť podléhá zákonnému požadavku aktivně se účastnit trestního řízení, nebo je to od ní požadováno, například jako svědek; nebo zda má oběť podle vnitrostátního práva právní nárok aktivně se účastnit trestního řízení a usiluje o to, pokud jí vnitrostátní systém neuděluje právní postavení strany v trestním řízení. Členské státy by měly určit, která z těchto kritérií se uplatní pro vymezení rozsahu práv stanovených touto směrnicí, je-li v ní odkazováno na postavení oběti v příslušném systému trestního soudnictví.
(21) Příslušné orgány, služby podpory pro oběti a služby restorativní justice by měly poskytovat informace a poradenství pokud možno několika odlišnými prostředky a tak, aby jim oběť rozuměla. Tyto informace a poradenství by měly být poskytovány jednoduchou a srozumitelnou formou. Rovněž by mělo být zajištěno, aby oběti bylo po dobu řízení rozuměno. V této souvislosti by měla být u oběti zohledněna její znalost jazyka používaného pro poskytování informací, její věk, vyspělost, intelektuální a emoční schopnosti, gramotnost a duševní či tělesné poškození. Zvláštní pozornost je třeba věnovat obtížím s porozuměním nebo komunikací, jež mohou být způsobeny určitým druhem postižení, jako jsou poruchy sluchu nebo řeči. Rovněž by v průběhu trestního řízení měla být brána v úvahu omezení schopnosti oběti sdělovat informace.
(22) Pro účely této směrnice by se měl okamžik podání trestního oznámení považovat za okamžik spadající do rámce trestního řízení. To by mělo zahrnovat i situace, kdy orgány zahájí trestní řízení z úřední povinnosti v důsledku trestného činu, který byl na oběti spáchán.
(23) Od okamžiku prvního kontaktu s příslušným orgánem by měly být poskytovány informace o náhradách výdajů, například formou brožury obsahující základní podmínky pro tuto náhradu výdajů. V této počáteční fázi trestního řízení by se od členských států nemělo vyžadovat rozhodnutí o tom, zda dotčená oběť splňuje podmínky pro náhradu výdajů.
(24) Oběť by po ohlášení trestného činu měla od policie obdržet písemné potvrzení o svém podání, obsahující základní okolnosti tohoto trestného činu, jako je jeho druh, čas a místo a jakákoliv škoda či újma jím způsobená. Toto potvrzení by mělo obsahovat spisovou značku a čas a místo ohlášení trestného činu, jež mohou později případně sloužit jako doklad o tom, že trestný čin byl ohlášen, například v souvislosti s pojistnými nároky.
(25) Aniž jsou dotčena pravidla týkající se promlčecích lhůt, opožděné ohlášení trestného činu způsobené strachem z odvety, ponížení nebo stigmatizace by nemělo mít za následek odmítnutí potvrzení trestního oznámení oběti.
(26) Poskytované informace by měly být dostatečně podrobné, aby mohlo být s oběťmi zacházeno s respektem a aby tyto oběti měly možnost činit informovaná rozhodnutí, pokud jde o jejich účast v řízení. Z tohoto hlediska jsou mimořádně důležité informace, které dovolují oběti být seznámena se současným stavem řízení. To je stejně důležité i ohledně informací, které oběti umožní se rozhodnout, zda požádat o přezkum rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Není-li stanoveno jinak, mělo by být možné poskytovat informace oběti ústně či písemně, a to též elektronickými prostředky.
(27) Informace by oběti měly být poskytovány na poslední známou korespondenční nebo elektronickou adresu, kterou oběť příslušnému orgánu sdělila. Ve výjimečných případech, například kvůli vysokému počtu obětí u určitého případu, by mělo být možné poskytovat informace prostřednictvím tisku, na oficiální internetové stránce příslušného orgánu nebo prostřednictvím jiného obdobného komunikačního kanálu.
(28) Členské státy by neměly mít povinnost poskytovat informace, pokud by jejich zpřístupnění mohlo nepříznivě ovlivnit řádný průběh případu nebo ohrozit určitý případ nebo osobu, popřípadě považují-li to za neslučitelné se základními zájmy jejich bezpečnosti.
(29) Příslušné orgány by měly zajistit, aby oběti obdržely aktuální kontaktní údaje umožňující předávání informací souvisejících s jejich případem s výjimkou případů, kdy si výslovně nepřejí tyto informace obdržet.
(30) Odkaz na „rozhodnutí“ v souvislosti s právem na informace, tlumočení a překlad by měl být chápán pouze jako odkaz na rozhodnutí o vině nebo na jiný způsob ukončení trestního řízení. Důvody tohoto rozhodnutí by měly být oběti poskytnuty prostřednictvím kopie dokumentu, v němž je dané rozhodnutí obsaženo, nebo prostřednictvím jejich stručného shrnutí.
(31) Právo na informace o čase a místě soudního řízení, k němuž dochází na základě oznámení o trestném činu, který byl na oběti spáchán, by se mělo vztahovat i na informace o čase a místě soudního jednání o opravném prostředku proti rozsudku v dané věci.
(32) Obětem by se konkrétní informace o propuštění nebo útěku pachatele měly na žádost poskytovat přinejmenším v případech, kdy se může vyskytnout nebezpečí nebo je zjištěno riziko újmy oběti, s výjimkou případů, kdy je zjištěno riziko újmy pachateli vyplývající z oznámení. Je-li zjištěno riziko újmy pachateli vyplývající z oznámení, měl by příslušný orgán při přípravě přiměřených opatření zohlednit veškerá další rizika. Pojem „zjištěno riziko újmy oběti“ by měl zahrnovat takové faktory, jako povaha nebo závažnost trestného činu a riziko odplaty. Proto by se neměl vztahovat na případy spáchané méně závažné trestné činnosti, tedy na případy, kdy je riziko újmy oběti pouze nepatrné.
(33) Obětem by měly být poskytnuty veškeré informace o právu podat opravný prostředek proti rozhodnutí o propuštění pachatele, pokud takové právo ve vnitrostátním právním řádu existuje.
(34) Nelze účinně dosáhnout spravedlnosti, pokud oběti nemohou řádně vysvětlit okolnosti trestného činu a poskytnout důkazy způsobem, který je příslušným orgánům srozumitelný. Stejně tak je důležité zajistit, aby bylo s oběťmi zacházeno s respektem a aby měly přístup ke svým právům. V průběhu dotazování oběti a cílem její aktivní účasti na soudním jednání, v souladu s postavením oběti v příslušném systému trestního soudnictví, by proto mělo být vždy k dispozici bezplatné tlumočení. Pokud jde o ostatní stránky trestního řízení, potřeba tlumočení a překladů se může lišit v závislosti na konkrétních otázkách, postavení oběti v příslušném systému trestního soudnictví a jejím zapojení do řízení a jejích konkrétních právech. Tlumočení a překlady v ostatních případech musí být poskytovány pouze v míře nezbytné k tomu, aby mohly oběti uplatnit svá práva.
(35) Oběť by měla v souladu s postupy dle vnitrostátního práva mít právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí o tom, že tlumočení nebo překlad nejsou potřeba. Toto právo nezakládá povinnost členských států zavést samostatný mechanismus nebo postup pro podávání takových stížností, jejichž prostřednictvím by bylo možno uvedená rozhodnutí napadat, a nemělo by nepřiměřeně prodlužovat trestní řízení. Postačovat by měl vnitřní přezkum daného rozhodnutí podle stávající vnitrostátních postupů.
(36) Skutečnost, že oběť hovoří málo rozšířeným jazykem, by neměla sama o sobě být důvodem pro rozhodnutí o tom, že by tlumočení nebo překlad neúměrně prodloužily trestní řízení.
(37) Podpora by měla být dostupná od okamžiku, kdy se příslušné orgány dozvědí o existenci oběti, a po celou dobu trestního řízení, jakož i po přiměřenou dobu po jeho skončení v souladu s potřebami oběti a právy stanovenými touto směrnicí. Podpora by měla být poskytována různými prostředky bez přílišných formalit a s dostatečným geografickým pokrytím, které všem obětem umožní mít k těmto službám přístup. Oběti, které v důsledku závažnosti trestného činu utrpěly značnou újmu, by mohly požádat o služby odborné podpory.
(38) Osobám, které jsou obzvláště zranitelné nebo se ocitnou v situacích, v nichž jsou vystavené zvláště vysokému riziku újmy, jako jsou osoby vystavené opakovanému násilí v rámci úzkého svazku, oběti násilí založeného na pohlaví nebo osoby, jež se stanou oběťmi jiných druhů trestných činů v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky a v němž nemají bydliště, by měla být poskytnuta odborná podpora a právní ochrana. Služby odborné podpory by měly vycházet z integrovaného a cíleného přístupu, jenž by měl zohledňovat zejména konkrétní potřeby obětí, závažnost trestného činu a újmu utrpěnou v jeho důsledku i vztah mezi oběťmi, pachateli, dětmi a jejich širším sociálním prostředím. Hlavním úkolem těchto služeb a jejich pracovníků, kteří hrají významnou úlohu při podpoře obětí na cestě k zotavení z trestného činu a překonání případné újmy nebo traumatu z něj vyplývajících, by mělo být informování obětí o jejich právech stanovených touto směrnicí, aby oběti mohly přijímat rozhodnutí v prostředí podpory, jež s nimi zachází důstojně, s respektem a citlivě. Druhy podpory, které by tyto služby odborné podpory měly poskytovat, by mohly zahrnovat poskytování přístřeší a bezpečného ubytování, okamžitou lékařskou podporu, odeslání k lékařskému a znaleckému vyšetření za účelem zajištění důkazů v případech znásilnění či sexuálního napadení, krátkodobé a dlouhodobé psychologické poradenství, traumatickou péči, právní poradenství, služby advokáta a zvláštní služby pro děti coby přímé či nepřímé oběti.
(39) Služby podpory pro oběti nemusí samy o sobě poskytovat rozsáhlé specializované a odborné služby. V nezbytných případech by služby podpory pro oběti měly být obětem nápomocny při obstarání existující profesionální podpory, například psychologů.
(40) Ačkoli by poskytnutí podpory nemělo záviset na tom, zda oběť podá trestní oznámení týkající se trestného činu u příslušných orgánů, například policie, mají tyto orgány často nejlepší možnost informovat oběti o možnostech podpory. Členské státy se proto vyzývají k vytvoření vhodných podmínek pro to, aby mohly být obětem zprostředkovány služby podpory, včetně zajištění toho, aby požadavky na ochranu údajů mohly být a byly dodržovány. Měly by se při tom vyhnout opakovanému zprostředkovávání.
(41) Právo obětí na slyšení by se mělo považovat za dodržené v tom případě, že obětem bylo umožněno učinit prohlášení či podat vysvětlení písemně.
(42) Právo dětských obětí na slyšení v trestním řízení by nemělo být odepřeno pouze proto, že obětí je dítě, nebo z důvodu věku této oběti.
(43) Za právo na přezkum rozhodnutí o zastavení stíhání by se mělo považovat právo odkazující na rozhodnutí přijatá státními zástupci a vyšetřujícími soudci nebo donucovacími orgány, jako jsou policisté, avšak nikoli rozhodnutí přijatá soudy. Každý přezkum rozhodnutí o zastavení stíhání by měla provést jiná osoba nebo jiný orgán než ten, který vydal původní rozhodnutí, s výjimkou případů, kdy původní rozhodnutí o zastavení stíhání bylo vydáno nejvyšším orgánem vedoucím trestní stíhání, jehož rozhodnutí nelze přezkoumat; v takových případech by měl přezkum provést tentýž orgán. Právo na přezkum rozhodnutí o zastavení stíhání se nevztahuje na zvláštní řízení, jako je řízení proti členům parlamentu nebo vlády v souvislosti s výkonem jejich úřední funkce.
(44) Rozhodnutí, jímž se ukončuje trestní řízení, by mělo zahrnovat situace, kdy státní zástupce rozhodne o stažení obžaloby nebo o zastavení řízení.
(45) Rozhodnutí státního zástupce vedoucí k mimosoudnímu urovnání, a tudíž ukončující řízení, zbavuje oběti práva na přezkum rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání pouze tehdy, pokud urovnání obsahuje varování nebo ukládá povinnost.
(46) Služby restorativní justice, zahrnující například mediaci mezi obětí a pachatelem, konzultace s nejbližší rodinou a projednání za účasti činem dotčeného sociálního společenství (sentencing circles), mohou být pro oběť velmi přínosné, ale jsou nutné záruky na zamezení sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety. Tyto služby by měly proto především zohledňovat zájmy a potřeby oběti, a přitom napravit újmu oběti způsobenou a bránit újmám dalším. Při postoupení případu službám restorativní justice a v průběhu restorativního soudního řízení by se měly zohledňovat faktory jako povaha a závažnost trestného činu, následná míra traumatizace, opakované narušení fyzické, sexuální nebo psychické integrity oběti, nevyrovnanost sil a věk, vyspělost nebo intelektuální schopnost oběti, které mohou omezovat či snižovat schopnost oběti činit informovanou volbu nebo mohou ovlivnit pozitivní výsledek pro oběť. Restorativní soudní řízení by mělo být v zásadě důvěrné, pokud se strany nedohodnou jinak nebo pokud tak nevyžadují vnitrostátní právní předpisy s ohledem na nadřazený veřejný zájem. Faktory, jako vyhrožování nebo jakékoli formy násilí spáchané v průběhu řízení, mohou být považovány za důvod pro zveřejnění ve veřejném zájmu.
(47) Od obětí by se nemělo očekávat, že ponesou výdaje v souvislosti se svou účastí v trestním řízení. Členské státy by měly mít povinnost nahradit pouze nutné výdaje obětí v souvislosti s účastí v trestním řízení a neměly by mít povinnost hradit právní poplatky obětí. Členské státy by měly mít možnost stanovit podmínky náhrady výdajů ve vnitrostátních právních předpisech, jako jsou lhůty pro žádost o nahrazení, paušální sazby pro hrazení výdajů spojených s cestou a pobytem a maximální denní částka pro vyrovnání ušlého zisku. Právo na náhradu výdajů v trestním řízení by se nemělo vztahovat na případy, kdy oběť podává trestní oznámení. Výdaje by měly být hrazeny pouze v tom rozsahu, v jakém je oběť povinna být přítomna a aktivně se účastnit trestního řízení nebo je to po ní příslušnými orgány vyžadováno.
(48) Majetek zajištěný v rámci trestního řízení, který lze vrátit, by měl být oběti trestného činu co nejdříve vrácen zpět, ledaže nastanou výjimečné podmínky, například spor o vlastnictví, protizákonná držba, nebo pokud je samotný majetek protizákonný. Právem na navrácení majetku by nemělo být dotčeno jeho oprávněné zadržení pro účely jiného soudního řízení.
(49) Právo na rozhodnutí o odškodnění ze strany pachatele a příslušný platný postup by se měly vztahovat i na oběti, jež mají bydliště v jiném členském státě, než ve kterém byl trestný čin spáchán.
(50) Povinnost postoupit trestní oznámení, stanovené v této směrnici, by neměla mít dopad na pravomoc členských států zahájit řízení a nedotýká se pravidel pro kompetenční spory vztahující se k výkonu pravomoci, jak jsou stanoveny rámcovým rozhodnutím Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení(Úř. věst. L 328, 15.12.2009, s. 42.).
(51) Opustila-li oběť území členského státu, v němž byl trestný čin spáchán, neměl by mít tento stát nadále povinnost poskytovat pomoc, podporu a ochranu s výjimkou toho, co přímo souvisí s případným trestným řízením, které ve věci dotčeného trestného činu vede, jako například zvláštní ochranná opatření v průběhu řízení před soudem. Členský stát, v němž má oběť bydliště, by měl poskytnout pomoc, podporu a ochranu nezbytnou z hlediska potřeby oběti zotavit se.
(52) Měla být k dispozici opatření na ochranu bezpečnosti a důstojnosti obětí a jejich rodin před sekundární a opakovanou viktimizací, zastrašováním a odvetou, jako jsou dočasné soudní příkazy, ochrana nebo soudní zákazy kontaktu.
(53) Riziko sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety ze strany pachatele nebo v důsledku účasti v trestním řízení by mělo být omezeno tak, že řízení bude probíhat koordinovaně a s respektem, což oběti umožní získat v orgány důvěru. Kontakt s příslušnými orgány by měl být co nejsnazší a měl by se přitom omezit počet kontaktů s obětí, které nejsou nezbytně nutné, například videozáznamem výpovědí a umožněním jeho použití při soudním řízení. Úředníci by měli mít k dispozici co možná nejširší škálu opatření s cílem zabránit rozrušení oběti v průběhu soudního řízení, zejména v důsledku osobního kontaktu s pachatelem, jeho rodinou, spolupachateli nebo veřejností. Členské státy by za tímto účelem měly být vybízeny k tomu, aby zejména pokud jde o budovy soudů a policejní stanice, zavedly proveditelná a praktická opatření pro vybavení těchto budov zařízeními pro oběti, jako jsou oddělené vchody a čekárny. Dále by členské státy měly pokud možno plánovat trestní řízení tak, aby zamezily kontaktům mezi oběťmi a členy jejich rodin a pachateli, a to například předvoláním obětí a pachatelů k výslechům v odlišných časech.
(54) Ochrana soukromí oběti může být důležitým prostředkem, jak zabránit sekundární a opakované viktimizaci, zastrašování a odvetě, a lze toho dosáhnout řadou opatření, včetně nezveřejňováním informací týkajících se totožnosti a místa pobytu oběti či jejich omezením. Tato ochrana, zahrnující nezveřejnění jména dítěte, je mimořádně důležitá u dětských obětí. Mohou nicméně nastat případy, kdy zpřístupnění informací nebo dokonce jejich veřejné oznámení může být pro dítě přínosem, například v případě jeho únosu. Opatření na ochranu soukromí a pověsti obětí a jejich rodinných příslušníků by měla být vždy v souladu s články 6 a 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež se týkají práva na spravedlivý proces a svobody projevu.
(55) Některé oběti jsou v průběhu trestního řízení vystaveny obzvláštnímu riziku sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety ze strany pachatele. Tato rizika mohou do značné míry plynout z osobních vlastností oběti nebo z typu, povahy či okolností trestného činu. Tato rizika lze účinně odhalit pouze prostřednictvím individuálních posouzení prováděných při nejbližší příležitosti. Tato posouzení by se měla provádět u všech obětí za účelem zjištění, zda jsou vystaveny riziku sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety a jaká zvláštní ochranná opatření jsou v jejich případě zapotřebí.
(56) Individuální posouzení by mělo zohlednit osobní vlastnosti oběti, jako je její věk, pohlaví a pohlavní identita nebo její vyjádření, etnická příslušnost, rasová příslušnost, náboženské vyznání, sexuální orientace, zdravotní stav, zdravotní postižení, povolení k pobytu, komunikační obtíže, vztah k pachateli nebo závislost na něm a předchozí zkušenosti s trestnými činy. Mělo by rovněž zohlednit typ nebo povahu a okolnosti trestného činu, například zda se jedná o trestný čin z nenávisti, trestný čin motivovaný předsudky nebo snahou o diskriminaci, sexuální násilí nebo násilí v rámci úzkého svazku, kdy pachatel byl v pozici síly, zda se místo pobytu oběti nachází v oblasti vysoké kriminality nebo v oblasti pod nadvládou zločineckých skupin, popřípadě zda země původu oběti není členským státem, v němž byl trestný čin spáchán.
(57) Oběti obchodování s lidmi, terorismu, organizované trestné činnosti, násilí v rámci úzkého svazku, sexuálního násilí nebo vykořisťování, násilí na základě pohlaví, trestných činů z nenávisti a oběti se zdravotním postižením a dětské oběti jsou často vystaveny vysoké míře sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety. Zvláštní obezřetnosti je třeba při posuzování toho, zda jsou tyto oběti vystaveny riziku takové viktimizace, zastrašování a odvety, a je třeba systematicky předpokládat, že tyto oběti využijí zvláštních ochranných opatření.
(58) Obětem, které byly označeny za zranitelné z hlediska sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety, by měla být nabídnuta vhodná opatření na jejich ochranu během trestního řízení. Konkrétní povaha těchto opatření by měla být stanovena na základě individuálního posouzení a s ohledem na přání oběti. Rozsah každého takového opatření by měl být stanoven v souladu s pravidly pro soudní rozhodování, aniž jsou dotčena práva na obhajobu. Při určování, zda jsou potřebná zvláštní opatření, by měly být hlavními faktory obavy a strach obětí v souvislosti s řízením.
(59) Okamžité provozní potřeby a omezení mohou znemožnit zajištění toho, aby například oběť vyslýchal vždy stejný policista; k těmto omezením může patřit například nemoc, mateřství nebo rodičovská dovolená. Nadto nemusí být například z důvodu renovace k dispozici prostory zvláště uzpůsobené pro výslech obětí. V případě takovýchto provozních nebo praktických omezení se může stát, že nebude možné poskytnout obětem zvláštní zacházení.
(60) Pokud v souladu s touto směrnicí má být dítěti jmenován opatrovník nebo zástupce, jejich úlohu by mohla hrát stejná osoba nebo právnická osoba, instituce či orgán.
(61) Úředníci zapojení do trestního řízení, kteří pravděpodobně přijdou do osobního styku s oběťmi, by měli mít přístup k vhodné počáteční nebo probíhající odborné přípravě a možnost ji absolvovat tak, aby byli schopni rozpoznat oběti a jejich potřeby a zacházet s nimi s respektem, citlivě, profesionálně a bez diskriminace. Osoby, které budou pravděpodobně zapojeny do individuálního posuzování směřujícího ke zjištění zvláštních potřeb obětí z hlediska ochrany a k určení, zda tyto oběti potřebují zvláštní ochranná opatření, by měly absolvovat zvláštní odbornou přípravu zaměřenou na způsob tohoto posuzování. Tuto odbornou přípravu by členské státy měly zajistit pro příslušníky policejní složky a soudní zaměstnance. Odbornou přípravu je třeba podporovat rovněž v případě advokátů, státních zástupců a soudců, ale také odborníků, kteří poskytují služby podpory pro oběti nebo služby restorativní justice. Tento požadavek by měl rovněž zahrnovat odbornou přípravu zaměřenou na zvláštní služby podpory, jež by obětem měly být zprostředkovány, nebo specializovanou odbornou přípravu, je-li činnost dané složky zaměřena na oběti se zvláštními potřebami, popřípadě zvláštní psychologickou odbornou přípravu. V případě potřeby by tato odborná příprava měla zohledňovat genderové aspekty. Činnost členských států v oblasti odborné přípravy by v souladu s Budapešťským plánem měla být doplněna o pokyny, doporučení a výměnu osvědčených postupů.
(62) Členské státy by měly podporovat organizace občanské společnosti a úzce s nimi spolupracovat, včetně uznávaných a aktivních nevládních organizací, které pracují s oběťmi trestného činu, zejména při iniciativách směřujících k vytváření politik, při informačních kampaních a kampaních na zvýšení povědomí, výzkumných a vzdělávacích programech a při školení, stejně jako při sledování a hodnocení dopadu opatření na podporu a ochranu obětí trestného činu. Veřejné služby by měly vyvíjet svou činnost koordinovaně a zapojit se na všech správních úrovních – na úrovni Unie a na celostátní, regionální i místní úrovni, aby se obětem dostalo přiměřené pomoci, podpory a ochrany. Obětem by měla být poskytnuta pomoc při vyhledávání a kontaktování příslušných orgánů, aby nedocházelo ke zdvojování při poskytování kontaktů. Členské státy by měly zvážit vytvoření „jediných přístupových bodů“ nebo „jednotných kontaktních míst“, jež by se zabývaly četnými potřebami obětí při jejich zapojení do trestního řízení, včetně potřeby získat informace, pomoc, podporu, ochranu a odškodnění.
(63) Za účelem podpory a usnadnění ohlašování trestných činů a umožnění obětem, aby prolomily cyklus opakované viktimizace, má zásadní význam, aby obětem byly k dispozici spolehlivé služby podpory a aby příslušné orgány byly připraveny reagovat na podněty obětí s respektem, citlivě, profesionálně a bez diskriminace. To by mohlo posílit důvěru obětí v systémy trestního soudnictví členských států a snížit počet neohlášených trestných činů. Odborníci, u nichž je pravděpodobné přijímání oznámení trestných činů ze strany obětí, by měli být k usnadnění ohlašování trestných činů příslušně vyškoleni, a rovněž by měla být přijata opatření, jež umožní ohlašování třetími stranami včetně organizací občanské společnosti. Mělo by být umožněno využívat komunikační technologie, jako je e-mail, videonahrávky nebo elektronické formuláře pro podávání trestních oznámení online.
(64) Systematické a přiměřené shromažďování statistických údajů je považováno za základní prvek účinného vytváření politik v oblasti práv stanovených touto směrnicí. Za účelem usnadnění hodnocení uplatňování této směrnice by členské státy měly Komisi sdělovat významné statistické údaje související s uplatňováním vnitrostátních postupů na oběti trestných činů, a to přinejmenším včetně počtu a typu ohlášených trestných činů, a jsou-li takové údaje známé a dostupné, rovněž počtu, věku a pohlaví obětí. Součástí příslušných statistických údajů mohou být údaje zaznamenané justičními orgány a donucovacími orgány, a pokud je to možné, i administrativní údaje shromážděné v rámci zdravotnických služeb, služeb sociální péče a veřejných, nevládních a jiných organizací zabývajících se podporou obětí nebo službami restorativní justice, které pracují s oběťmi trestného činu. Údaje v oblasti justice mohou zahrnovat informace o oznámených trestných činech, o počtu vyšetřovaných případů a počtu stíhaných a odsouzených osob. Administrativní údaje související se službami mohou pokud možno zahrnovat i údaje o tom, jak oběti využívají služeb poskytovaných vládními orgány a veřejnými a soukromými organizacemi na podporu obětí, jako je počet případů postoupených policejními orgány službám podpory pro oběti, počet obětí, které požádaly o podporu, a počet obětí, kterým byla nebo nebyla poskytnuta podpora či služby restorativní justice.
(65) Cílem této směrnice je pozměnit a rozšířit ustanovení rámcového rozhodnutí 2001/220/SVV. Vzhledem ke značnému počtu změn a jejich povaze by mělo být uvedené rámcové rozhodnutí v zájmu přehlednosti nahrazeno v plném rozsahu ve vztahu k členským státům, které se účastní přijímání této směrnice.
(66) Tato směrnice ctí základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie. Zejména usiluje o podporu práva na důstojnost, život, fyzickou a duševní nedotknutelnost, svobodu a bezpečnost, práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na vlastnictví, zásady zákazu diskriminace, zásady rovnosti žen a mužů, práv dítěte, starších osob a osob se zdravotním postižením a práva na spravedlivý proces.
(67) Jelikož cíle této směrnice, totiž zavedení minimálních norem pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jej může být z důvodu rozsahu a možných účinků lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.
(68) Osobní údaje zpracované při provádění této směrnice by měly být chráněny v souladu s rámcovým rozhodnutím Rady 2008/977/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech(Úř. věst. L 350, 30.12.2008, s. 60.) a v souladu se zásadami stanovenými v Úmluvě Rady Evropy ze dne 28. ledna 1981 o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat, kterou všechny členské státy ratifikovaly.
(69) Tato směrnice se nedotýká podrobnějších ustanovení obsažených v jiných aktech Unie, které se cíleněji zabývají zvláštními potřebami některých kategorií obětí, jako jsou oběti obchodování s lidmi a oběti pohlavního zneužívání dětí, pohlavního vykořisťování a dětské pornografie.
(70) V souladu s článkem 3 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU, oznámily tyto členské státy své přání účastnit se přijímání a používání této směrnice.
(71) V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání této směrnice, a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná.
(72) Evropský inspektor ochrany údajů vydal dne 17. října 2011 stanovisko(Úř. věst. C 35, 9.2.2012, s. 10.) na základě čl. 41 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů(Úř. věst. L 8, 12.1.2001, s. 1.),
PŘIJALY TUTO SMĚRNICI:

KAPITOLA 1

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Cíle

1. Účelem této směrnice je zajistit, aby se obětem trestného činu dostalo vhodných informací, podpory a ochrany a mohly se účastnit trestního řízení.

Členské státy zajistí, aby oběti byly jako takové uznávány a aby se s nimi ve všech kontaktech se službou pro podporu obětí, službou restorativní justice nebo kterýmkoli příslušným orgánem, které vyvíjejí činnost v rámci trestního řízení, zacházelo s respektem, individuálně, citlivě, profesionálně a bez diskriminace. Práva stanovená v této směrnici se použijí na oběti bez diskriminace, rovněž pokud jde o jejich pobytový status.

2. Členské státy zajistí, aby při uplatňování této směrnice, je-li obětí dítě, byly v první řadě zohledněny nejvlastnější zájmy dítěte a aby byly posuzovány individuálně. Musí převážit citlivý přístup k dítěti při řádném zohlednění věku, vyspělosti, názorů, potřeb a obav dítěte. Dítě a nositel rodičovské zodpovědnosti či jiný právní zástupce jsou informováni o všech opatřeních nebo právech, která jsou zvláště zaměřena na děti.

Článek 2

Definice

1. Pro účely této směrnice se rozumí:

a) „obětí“

  • i) fyzická osoba, která utrpěla újmu včetně fyzické, duševní či citové újmy či hmotnou ztrátu, které byly přímo způsobeny trestným činem,
  • ii) rodinný příslušník osoby, jejíž smrt byla přímo způsobena trestným činem, a který v důsledku smrti této osoby utrpěl újmu;

b) „rodinnými příslušníky“ manžel či manželka, osoba, která stabilně a trvale žije s obětí v závazném intimním partnerském svazku ve společné domácnosti, příbuzní v přímé linii, sourozenci a vyživované osoby oběti;

c) „dítětem“ každá osoba mladší 18 let;

d) „restorativní justicí“ postup, který oběti a pachateli s jejich dobrovolným souhlasem umožňuje aktivní účast při řešení záležitostí vyplývajících z trestného činu za pomoci neutrální třetí strany.

2. Členské státy mohou zavést postupy:

a) pro omezení počtu rodinných příslušníků, kteří mohou využívat práv stanovených touto směrnicí při zohlednění konkrétních okolností každého případu, a

b) ve vztahu k odst. 1 písm. a) bodu ii) pro stanovení toho, kteří rodinní příslušníci mají přednost ohledně výkonu práv stanovených touto směrnicí.

KAPITOLA 2

POSKYTOVÁNÍ INFORMACÍ A PODPORY

Článek 3

Právo na vzájemně srozumitelnou komunikaci

1. Členské státy přijmou vhodná opatření, jež obětem napomohou k tomu, aby rozuměly a bylo jim rozuměno od prvního kontaktu během další nezbytné komunikace s příslušným orgánem v rámci trestního řízení, včetně případů, kdy tento orgán poskytuje informace.

2. Členské státy zajistí, aby byly obětem poskytnuty informace jasně a srozumitelně, a to ústně nebo písemně. Takové informace zohlední osobní charakteristiky oběti, včetně jakéhokoliv zdravotního postižení, které může mít vliv na jejich schopnost vzájemně srozumitelné komunikace.

3. Vyjma případů, kdy by to bylo v rozporu se zájmy oběti nebo kdy by to narušilo průběh řízení, členské státy umožní obětem, aby byly při prvním kontaktu s příslušným orgánem doprovázeny osobou podle svého výběru, vyžaduje-li oběť kvůli dopadu trestného činu pomoc za účelem vzájemně srozumitelné komunikace.

Článek 3a

Linky pomoci obětem

1. Členské státy přijmou nezbytná opatření k zavedení přístupných, uživatelsky vstřícných, zabezpečených, bezplatných a důvěrných linek pomoci obětem. Tyto linky pomoci:

a) poskytují obětem informace uvedené v čl. 4 odst. 1;

b) nabízejí emoční podporu;

c) odkazují oběti v případě potřeby na relevantní služby, včetně služeb obecné a odborné podpory nebo specializovaných linek pomoci.

2. Členské státy zajistí, aby linky pomoci uvedené v odstavci 1 byly vedle stávajících vnitrostátních telefonních čísel telefonicky dostupné prostřednictvím celounijního telefonního čísla pro vnitrostátní hovory, totiž čísla „116006“. Členské státy rovněž zajistí, aby tyto služby byly poskytovány prostřednictvím dalších zabezpečených a přístupných informačních a komunikačních technologií, včetně online aplikací a internetových stránek.

3. Členské státy zajistí, aby vedle celounijního čísla byly linky pomoci dostupné prostřednictvím speciálního čísla pro mezinárodní hovory určeného pro oběti, které utrpěly újmu v jiném členském státě, než je jejich členský stát bydliště. Tyto mezinárodní hovory nemusí být bezplatné.

4. Členské státy zajistí, aby služby poskytované jejich linkami pomoci uvedenými v odstavci 1 byly dostupné v jejich úředním jazyce nebo jazycích stanovených vnitrostátním právem. Členské státy usilují o zajištění poskytování těchto služeb alespoň v jednom dalším jazyce, který je v dotyčném členském státě obecně srozumitelný.

5. Pokud jsou služby uvedené v odst. 1 písm. a) a c) poskytovány prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, členské státy zajistí, aby tyto služby byly dostupné v jazyce, kterému je oběť schopna rozumět, například prostřednictvím překladatelských a tlumočnických technologií.

6. Linky pomoci mohou být zřízeny veřejnými nebo nevládními organizacemi a mohou být organizovány na profesionálním nebo dobrovolném základě.

7. Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby linky pomoci poskytovaly kvalitní a přístupnou podporu obětem během adekvátní provozní doby.

8. Členské státy zajistí, aby linky pomoci obsluhovaly náležitě vyškolené osoby.

Článek 4

Právo na informace od prvního kontaktu s příslušným orgánem

1. S cílem umožnit obětem přístup k právům stanoveným touto směrnicí členské státy zajistí, aby byly obětem od jejich prvního kontaktu s příslušným orgánem bez zbytečného prodlení poskytnuty tyto informace:

a) druh podpory, kterou mohou získat, a kdo ji poskytuje, kde získat příslušné základní informace o lékařské pomoci, pomoci odborníka, včetně psychologické podpory, a náhradním ubytování;

b) postupy související s podáním trestního oznámení a jejich úloha v souvislosti s těmito postupy;

c) jak a za jakých podmínek mohou oběti získat ochranu, včetně ochranných opatření;

d) jak a za jakých podmínek si mohou zajistit právní poradenství, právní pomoc a jakýkoliv jiný druh poradenství;

e) jak a za jakých podmínek mohou získat odškodnění;

f) jak a za jakých podmínek mají právo na tlumočení a překlad;

g) mají-li bydliště v jiném členském státě, než ve kterém byl trestný čin spáchán, všechna zvláštní opatření, postupy nebo ujednání, které jsou dostupné na ochranu jejich zájmů v členském státě, v němž je učiněn první kontakt s příslušným orgánem;

h) dostupné postupy pro podání stížností v případě, že práva obětí nejsou respektována příslušným orgánem, který vyvíjí činnost v rámci trestního řízení;

i) kontaktní údaje pro předávání informací o jejich případu;

j) dostupné služby restorativní justice;

k) jak a za jakých podmínek mohou být nahrazeny výdaje vzniklé v důsledku jejich účasti na trestním řízení.

2. Rozsah nebo podrobnost informací uvedených v odstavci 1 se mohou lišit v závislosti na konkrétních potřebách a osobních okolnostech oběti a na druhu či povaze trestného činu. Další podrobnosti lze poskytnout i v pozdějších fázích v závislosti na potřebách oběti a významu těchto podrobností v každé fázi řízení.

Článek 5

Práva obětí při podávání trestního oznámení

1. Členské státy zajistí, aby obětem bylo vydáno písemné potvrzení o jejich formálním trestním oznámení podaném u příslušného orgánu členského státu, s uvedením základních okolností dotčeného trestného činu.

2. Členské státy zajistí, aby obětem, které si přejí podat trestní oznámení a které nerozumějí jazyku příslušného orgánu nebo tímto jazykem nemluví, bylo umožněno podat oznámení v jazyce, kterému rozumí, nebo s poskytnutím nezbytné jazykové podpory.

3. Členské státy zajistí, aby oběti, které nerozumějí jazyku příslušného orgánu nebo tímto jazykem nemluví, obdržely na žádost bezplatně překlad písemného potvrzení jejich trestního oznámení uvedeného v odstavci 1 do jazyka, kterému rozumějí.

Článek 5a

Oznamování trestných činů

1. Členské státy zajistí, aby oběti mohly oznamovat trestné činy příslušným orgánům prostřednictvím bezplatných, přístupných, uživatelsky vstřícných, bezpečných a snadno dostupných kanálů.

Vedle osobního oznamování trestných činů členské státy zajistí, aby trestné činy mohly být oznamovány příslušným orgánům prostřednictvím bezplatných, přístupných, zabezpečených a uživatelsky vstřícných informačních a komunikačních technologií alespoň v případech, které nejsou naléhavé, a u nenásilných trestných činů, pokud je takové oznamování v nejlepším zájmu obětí.

Pokud členský stát stanoví možnost oznamovat trestné činy prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, zahrnuje tato možnost, je-li to proveditelné, i předkládání důkazů.

Oznamováním trestných činů prostřednictvím informačních a komunikačních technologií nejsou dotčena vnitrostátní procesní pravidla týkající se formalizace takových oznámení a předložení důkazů.

2. Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby fyzickým nebo právnickým osobám, které vědí o spáchání trestného činu nebo se v dobré víře domnívají, že byl trestný čin spáchán nebo že lze očekávat násilný čin, usnadnily oznamování těchto skutečností příslušným orgánům v souladu s vnitrostátními procesními pravidly.

3. Za účelem usnadnění oznamování třetími stranami, totiž organizacemi občanské společnosti, u nichž je pravděpodobné, že obdrží informace o trestných činech, přijmou členské státy nezbytná opatření, která umožní spolupráci mezi příslušnými orgány a těmito organizacemi.

4. Pokud trestný čin oznámí jiná osoba než oběť, členské státy zajistí, aby příslušné orgány v případě potřeby a v souladu s vnitrostátním právem přijaly vhodná opatření na ochranu oběti předtím, než je pachatel informován o oznámení trestného činu.

5. Členské státy zajistí, aby každá osoba, která je zbavena osobní svobody nebo jejíž svoboda je omezena, mohla účinně oznámit trestný čin, který byl spáchán v zajišťovacích nebo ubytovacích zařízeních, která tato osoba nesmí opustit nebo není schopna libovolně opustit, nebo v místech, kde je omezena její svoboda pohybu. Mezi tato zařízení patří přinejmenším:

a) věznice, vazební věznice a cely pro podezřelé a obviněné osoby;

b) specializovaná zajišťovací a ubytovací zařízení pro státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající v dotčeném členském státě, a to i za účelem přípravy jejich návratu a vyhoštění;

c) zařízení pro žadatele o mezinárodní ochranu a osoby požívající mezinárodní ochrany;

d) jakákoli jiná forma veřejné nebo soukromé instituce, kterou oběť nesmí opustit nebo kterou není schopna libovolně opustit, jako jsou specializovaná ubytovací střediska pro osoby se zdravotním postižením, děti a starší osoby.

6. Obracejí-li se na příslušné orgány za účelem oznamování trestných činů děti, členské státy zajistí, aby postupy oznamování byly bezpečné, probíhaly důvěrným způsobem v souladu s vnitrostátním právem, byly navrženy a přístupné způsobem, který je k dětem vstřícný, a aby se při nich používal jazyk odpovídající jejich věku a vyspělosti.

Pokud je do trestného činu zapojen nositel rodičovské zodpovědnosti a existuje střet zájmů mezi dětskou obětí a nositelem rodičovské zodpovědnosti, členské státy zajistí, aby způsobilost dětské oběti k oznámení trestného činu nebyla podmíněna souhlasem nositele rodičovské zodpovědnosti. Členské státy zajistí, aby příslušné orgány přijaly nezbytná opatření na ochranu bezpečnosti dítěte předtím, než nositele rodičovské zodpovědnosti informují o oznámení trestného činu.

7. Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby oběti, které jsou státními příslušníky třetích zemí, nebyly od oznámení trestného činu odrazovány a bylo s nimi zacházeno nediskriminačním způsobem, bez ohledu na jejich pobytový status. Členské státy zejména zajistí, aby všem obětem bez ohledu na jejich pobytový status nebylo bráněno v uplatňování jejich práv podle této směrnice, včetně jejich práva být slyšen podle článku 10 a práva na provedení individuálního posouzení podle článku 22.

Členské státy mohou v souladu se svým vnitrostátním právem státnímu příslušníkovi třetí země, který neoprávněně pobývá na jejich území, kdykoli udělit autonomní povolení k pobytu nebo jiné povolení zakládající oprávnění k pobytu.

8. Členské státy zajistí, aby v době oznámení trestného činu oběti:

a) byly informovány o možnosti, že by jejich osobní údaje mohly být v souladu s čl. 21 odst. 3 sděleny pachateli, aby mohl uplatnit své právo na obhajobu, a

b) měly příležitost se k této možnosti vyjádřit.

Článek 6

Právo na informace o případu

1. Členské státy zajistí, aby obětem bylo bez zbytečného prodlení oznámeno, že mají právo obdržet následující informace o trestním řízení zahájeném v důsledku trestního oznámení ve věci trestného činu, který byl na nich spáchán, a aby oběti tyto informace na žádost obdržely:

a) jakékoliv rozhodnutí nepokračovat ve vyšetřování či jej zastavit nebo zastavit trestní stíhání pachatele;

b) doba a místo konání soudního jednání a povaha obvinění vznesených proti pachateli;

c) jakékoliv rozhodnutí o zahájení trestního stíhání pachatele;

d) dostupnost ochranných opatření, včetně ochranných příkazů;

e) úloha oběti v trestním řízení v souladu s vnitrostátními pravidly, včetně případné možnosti stát se stranou takového řízení;

f) platná pravidla pro uplatnění nároku na odškodnění a jeho získání.

2. Členské státy zajistí, aby obětem bylo v souladu s jejich postavením v příslušném systému trestního soudnictví bez zbytečného prodlení oznámeno, že mají právo obdržet následující informace o trestním řízení zahájeném v důsledku trestního oznámení ve věci trestného činu, který byl na nich spáchán, a aby oběti tyto informace na žádost obdržely:

a) jakýkoliv konečný rozsudek soudu;

b) informace, které oběti umožní znát stav trestního řízení, ledaže by takovým poskytnutím informací mohl být ve výjimečných případech nepříznivě ovlivněn řádný průběh případu.

3. Informace stanovené v odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zahrnují odůvodnění nebo stručné shrnutí důvodů pro dotčené rozhodnutí s výjimkou případů rozhodnutí poroty nebo rozhodnutí, jehož odůvodnění je důvěrné, které se podle vnitrostátních právních předpisů nezdůvodňují.

4. Přání oběti být nebo nebýt informována by mělo být pro příslušné orgány závazné, s výjimkou případů, kdy je třeba tyto informace poskytnout v souvislosti s oprávněním oběti aktivně se účastnit trestního řízení. Členské státy umožní oběti kdykoliv změnit její přání a tuto skutečnost zohlední.

5. Členské státy zajistí, aby byla obětem poskytnuta možnost obdržet bez zbytečného prodlení informace o tom, že osoba zadržovaná, stíhaná či odsouzená pro trestný čin, který se oběti týká, byla propuštěna nebo uprchla ze zadržení nebo z výkonu trestu nebo vazby, a to i v případě propuštění pod soudním dohledem. Mimoto členské státy zajistí, aby v případě propuštění nebo uprchnutí pachatele byla oběť informována o všech relevantních opatřeních přijatých na její ochranu.

6. Obětem se informace uvedené v odstavci 5 sdělují na žádost přinejmenším v případech, kdy existuje nebezpečí nebo je zjištěno riziko jejich újmy, s výjimkou případů, kdy je zjištěno riziko újmy pachateli vyplývající z takového poskytnutí informací.

7. Členské státy zajistí, aby skutečnost, že oběti byly informovány o svém právu obdržet informace o trestním řízení, jakož i žádost obětí o obdržení informací podle tohoto článku, byly řádně zaznamenány v souladu s postupem pro pořizování záznamů podle vnitrostátního práva.

Článek 7

Právo na tlumočení a překlad

1. Členské státy zajistí, aby obětem, které nerozumějí jazyku daného trestního řízení nebo tímto jazykem nemluví, bylo v souladu s jejich postavením v příslušném systému trestního soudnictví při jejich účasti v trestním řízení na jejich žádost bezplatně poskytnuto tlumočení, a to alespoň během výpovědi nebo výslechu oběti v rámci trestního řízení před orgány činnými v trestním řízení, včetně policejního výslechu, a tlumočení při jejich aktivní účasti na soudním jednání a jiných nezbytných předběžných jednáních.

2. Aniž jsou dotčena práva na obhajobu a v souladu s pravidly pro soudní rozhodování lze použít komunikační technologii, jako například videokonferenci, telefon nebo internet, není-li osobní přítomnost tlumočníka nezbytná, aby mohla oběť řádně uplatnit svá práva nebo pochopit řízení.

3. Členské státy zajistí, aby v souladu s postavením oběti v příslušném systému trestního soudnictví byly obětem, které nerozumějí jazyku daného trestního řízení nebo tímto jazykem nemluví, při jejich účasti v trestním řízení na žádost bezplatně poskytnuty překlady informací nezbytných pro uplatnění jejich práv v trestním řízení do jazyka, jemuž rozumějí, a to v rozsahu, v jakém jsou tyto informace obětem poskytovány. Překlady takových informací přinejmenším zahrnují jakéhokoli rozhodnutí, jímž se ukončuje trestní řízení související s trestným činem, který byl na oběti spáchán, a na žádost oběti důvody nebo stručné shrnutí důvodů tohoto rozhodnutí, s výjimkou rozhodnutí poroty nebo rozhodnutí, jehož odůvodnění je důvěrné, které se podle vnitrostátních právních předpisů nezdůvodňují.

4. Členské státy zajistí, aby oběti, které mají právo na informace o době a místě konání soudního jednání v souladu s čl. 6 odst. 1 písm. b) a které nerozumějí jazyku příslušného orgánu, obdržely na žádost překlad těchto informací, na něž mají nárok.

5. Oběti mohou podat odůvodněný návrh, aby byl dokument považován za podstatný. Není třeba překládat ty části podstatných dokumentů, které nejsou důležité k tomu, aby se oběti mohly aktivně účastnit na trestním řízení.

6. Bez ohledu na odstavce 1 a 3 může být namísto písemného překladu poskytnut ústní překlad nebo ústní shrnutí obsahu podstatných dokumentů, pokud tímto ústním překladem či shrnutím není dotčen spravedlivý průběh řízení nebo schopnost oběti uplatňovat svá práva, včetně schopnosti účastnit se trestního řízení v souladu se svou rolí v něm.

7. Členské státy zajistí, aby příslušný orgán posoudil, zda oběti potřebují tlumočení či překlad podle odstavců 1 a 3 tohoto článku. Oběti mohou vznést námitku proti rozhodnutí neposkytnout tlumočení či překlad. Procesní pravidla pro projednání takové námitky stanoví vnitrostátní právo. Na rozhodnutí o neposkytnutí tlumočení nebo překladu učiněná během soudního jednání se použije čl. 10b odst. 2.

8. Tlumočení a překlad, jakož i rozhodování o námitce proti rozhodnutí neposkytnout tlumočení či překlad podle tohoto článku nesmí zbytečně prodlužovat trestní řízení.

Článek 8

Právo na přístup ke službám podpory pro oběti

1. Členské státy zajistí, aby oběti měly podle svých potřeb bezplatně přístup k důvěrným službám podpory pro oběti, jednajícím v zájmu obětí, před trestním řízením, v jeho průběhu a přiměřenou dobu po jeho skončení. Rodinní příslušníci mají přístup ke službám podpory pro oběti podle svých potřeb a závažnosti újmy, kterou utrpěli v důsledku trestného činu spáchaného na oběti.

2. Členské státy zajistí, aby byly oběti bez zbytečného odkladu kontaktovány příslušnými službami obecné nebo odborné podpory, pokud se při individuálním posouzení podle článku 22 zjistí, že oběť potřebuje podporu, a pokud oběť poté, co je řádně informována o službách podpory, které jí mohou být poskytnuty, souhlasí s tím, aby ji služby podpory kontaktovaly, nebo pokud oběť o podporu sama požádá.

3. Členské státy přijmou opatření k vytvoření bezplatné a důvěrné služby odborné podpory jako doplňku ke službám obecné podpory pro oběti nebo jako jejich nedílné součásti, nebo umožní organizacím na podporu obětí obrátit se na existující specializované subjekty poskytující takovou odbornou podporu. Oběti musí mít k takovým službám přístup podle svých zvláštních potřeb a jejich rodinní příslušníci k nim musí mít přístup podle svých zvláštních potřeb a závažnosti újmy utrpěné v důsledku trestného činu spáchaného na oběti. Nejsou-li služby odborné podpory poskytovány jako nedílná součást služeb obecné podpory pro oběti, musí být služby obecné podpory a služby odborné podpory koordinovány.

4. Služby podpory pro oběti a služby odborné podpory mohou být zřízeny jako veřejné či nevládní organizace a mohou být organizovány na profesionálním nebo dobrovolném základě.

5. Členské státy zajistí, aby přístup ke všem službám podpory pro oběti nezávisel na tom, zda oběť podala příslušnému orgánu formální trestní oznámení.

6. Členské státy usilují o to, aby služby odborné podpory plně sloužily obětem v krizových obdobích, jako jsou zdravotní krize, humanitární situace nebo jiné nouzové stavy.

7. Služby podpory pro oběti musí být dostupné a snadno přístupné online nebo jinými vhodnými prostředky, jako jsou informační a komunikační technologie. Členské státy zajistí, aby zeměpisné rozložení a kapacita služeb podpory pro oběti uvedených v tomto článku a v článku 9a byly dostatečné s ohledem na zeměpisné a demografické složení dotčeného členského státu.

Článek 9

Podpora poskytovaná službami podpory pro oběti

1. Služby podpory pro oběti uvedené v čl. 8 odst. 1 poskytnou alespoň

Pro účely prvního pododstavce písm. ca), pokud byla individuálním posouzením podle článku 22 zjištěna zvláštní potřeba psychologické podpory, musí být oběti, která ji potřebuje, k dispozici dodatečná psychologická podpora po nezbytně nutnou dobu v souladu s individuálními potřebami oběti a s příslušnými vnitrostátními systémy zdravotní nebo sociální péče upravujícími přístup k psychologické podpoře.

a) informace, poradenství a podporu týkající se práv obětí, včetně přístupu k vnitrostátním systémům odškodňování za újmu utrpěnou v důsledku trestného činu a k právnímu poradenství, a to i pokud jde o právní pomoc, a jejich postavení v trestním řízení, a to i pokud jde o přípravu na soudní jednání;

b) informace o všech příslušných existujících službách odborné podpory nebo přímý kontakt na ně;

c) emoční podporu;

ca) psychologickou podporu nebo v případě, že psychologická podpora není k dispozici, zprostředkování služeb, které mohou psychologickou podporu poskytnout;

d) poradenství týkající se finančních a praktických záležitostí vyplývajících z trestného činu;

e) není-li poskytováno jinými veřejnými či soukromými službami, poradenství ohledně předcházení rizikům sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety.

2. Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby služby podpory pro oběti věnovaly zvýšenou pozornost zvláštním potřebám obětí, které utrpěly značnou újmu v důsledku závažnosti trestného činu.

3. Nejsou-li poskytovány jinými veřejnými nebo soukromými službami, služby odborné podpory uvedené v čl. 8 odst. 3 vytvoří a poskytnou alespoň

a) přístřeší nebo jiné vhodné provizorní ubytování pro oběti, které potřebují bezpečné místo v důsledku bezprostředního rizika sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety;

b) cílenou a integrovanou podporu, jakož i informace o službách poskytujících lékařská a forenzní vyšetření, která mohou zahrnovat komplexní služby lékařské zdravotní péče, včetně služeb v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, v souladu s vnitrostátním právem, a informace o sociálním a psychologickém poradenství, a je-li to vhodné, zprostředkování tohoto poradenství, včetně péče při traumatu, pro oběti se zvláštními potřebami, jako jsou oběti sexuálního násilí, oběti genderově podmíněného násilí, včetně násilí na ženách a domácího násilí v oblasti působnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1385(Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1385 ze dne 14. května 2024 o potírání násilí na ženách a domácího násilí (Úř. věst. L, 2024/1385, 24.5.2024, ELI: http://data.europa.eu/eli/dir/2024/1385/oj).), oběti obchodování s lidmi, oběti organizované trestné činnosti, oběti se zdravotním postižením, oběti vykořisťování, oběti trestných činů z nenávisti, oběti terorismu, oběti mučení, oběti nuceného zmizení a oběti genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů nebo zločinu agrese ve smyslu článků 6, 7, 8 a 8 bis statutu Mezinárodního trestního soudu.

4. Členské státy poskytnou obětem sexuálního násilí včasný přístup ke zdravotnickým službám, včetně služeb v oblasti sexuálního a reprodukčního zdraví, v souladu se směrnicí (EU) 2024/1385 a vnitrostátním právem.

5. Členské státy poskytují ochranu a služby odborné podpory nezbytné pro řešení rozmanitých potřeb obětí se zvláštními potřebami v souladu s protokoly nebo pokyny uvedenými v čl. 26a odst. 1 písm. d).

6. Členské státy zajistí, aby služby podpory uvedené v tomto článku a v článku 9a splňovaly platné normy, pokud jde o kvalitu těchto služeb. Služby poskytované službami podpory se ve vhodných případech vyhodnotí a v nezbytných případech odpovídajícím způsobem upraví. Hodnocení těchto služeb nesmí pro organizace poskytující tyto služby představovat nepřiměřenou zátěž.

Článek 9a

Cílené a integrované služby podpory pro dětské oběti

1. Členské státy přijmou nezbytná opatření k tomu, aby zajistily dostupnost cílených a integrovaných služeb podpory pro dětské oběti, které budou vstřícné k dětem a poskytnou podporu a ochranu přiměřenou věku, jež je nezbytná pro komplexní řešení řady potřeb dětských obětí, včetně dětí, které utrpěly újmu následkem toho, že byly svědky trestného činu.

2. Cílené a integrované služby podpory pro dětské oběti uvedené v odstavci 1 zajistí koordinovaný mechanismus založený na spolupráci více institucí, který zahrnuje následující služby:

a) poskytování informací podle článku 4;

b) lékařská vyšetření;

c) emoční, sociální a psychologickou podporu;

d) administrativní pomoc;

e) oznamování trestných činů;

f) individuální posouzení podle článku 22;

g) videozáznamy výpovědí podle čl. 24 odst. 1 písm. a).

3. Členské státy zváží zajištění poskytování služeb uvedených v odstavci 2 ve stejných prostorách, přičemž věnují zvláštní pozornost zájmům dětských obětí, včetně závažnosti újmy, kterou dětské oběti utrpěly v důsledku trestného činu.

4. Cílené a integrované služby podpory pro dětské oběti uvedené v tomto článku mohou být zřízeny jako veřejné nebo nevládní organizace.

KAPITOLA 3

ÚČAST V TRESTNÍM ŘÍZENÍ

Článek 10

Právo na slyšení

1. Členské státy zajistí, aby oběti mohly být během trestního řízení vyslechnuty a mohly předkládat důkazy. Má-li být vyslechnuta dětská oběť, řádně se zohlední věk a vyspělost dítěte.

2. Procesní pravidla, podle nichž mohou být oběti během trestního řízení vyslechnuty a mohou předkládat důkazy, stanoví vnitrostátní právní předpisy.

Článek 10a

Právo na pomoc v prostorách soudu

Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby se obětem v prostorách soudu a v souladu s jejich individuálními potřebami dostalo emoční podpory a praktických informací o organizačních aspektech trestního řízení.

Článek 10b

Právo na informace o rozhodnutích přijatých v průběhu soudního řízení a právo na přezkum

1. Členské státy zajistí, aby oběti byly v souladu se svým postavením v trestním řízení podle vnitrostátního práva neprodleně informovány o rozhodnutích týkajících se jejich práva na tlumočení a překlad během soudních jednání podle čl. 7 odst. 1 a 3 a o rozhodnutích týkajících se opatření podle čl. 23 odst. 3, která byla přijata v soudních řízeních a která se jich přímo dotýkají.

2. Členské státy zajistí, aby oběti měly v souladu se svým postavením v trestním řízení podle vnitrostátního práva právo požádat o přezkum v souladu s vnitrostátním právem alespoň jakéhokoli rozhodnutí přijatého během soudního jednání, pokud jde o jejich:

Členské státy mohou obětem umožnit podání žádosti o přezkum rozhodnutí přijatých podle článku 18 a čl. 23 odst. 3.

Procesní pravidla pro přezkum rozhodnutí podle tohoto odstavce, včetně toho, zda má tento přezkum odkladný účinek, stanoví vnitrostátní právo. Rozhodování v takovém přezkumu nesmí nepřiměřeně prodlužovat trestní řízení. Přezkum může být proveden u téže instance a týmž orgánem, včetně ústního přezkumu v průběhu soudního řízení.

a) právo na tlumočení nebo překlad podle čl. 7 odst. 1 a 3;

b) právo být slyšen podle článku 10 a

c) právo na právní pomoc podle článku 13.

Článek 11

Práva v případě rozhodnutí o zastavení trestního stíhání

1. Členské státy zajistí, aby oběti měly v souladu se svým postavením v příslušném systému trestního soudnictví právo na přezkum rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Procesní pravidla tohoto přezkumu stanoví vnitrostátní právní předpisy.

2. Je-li v souladu s vnitrostátními právními předpisy postavení oběti v příslušném systému trestního soudnictví určeno až po přijetí rozhodnutí trestně stíhat pachatele, členské státy zajistí, aby měly alespoň oběti vážných trestných činů právo na přezkum rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Procesní pravidla tohoto přezkumu stanoví vnitrostátní právní předpisy.

3. Členské státy zajistí, aby bylo obětem bez zbytečného prodlení oznámeno, že mají právo obdržet na žádost dostatečné informace, podle nichž se mohou rozhodnout, zda požádají o přezkum jakéhokoliv rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, a aby tyto informace na žádost obdržely.

4. Pokud původní rozhodnutí o zastavení trestního stíhání přijme nejvyšší orgán vedoucí trestní stíhání, jehož rozhodnutí nelze podle vnitrostátních právních předpisů přezkoumat, provede přezkum tentýž orgán.

5. Odstavce 1, 3 a 4 se nevztahují na rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání, je-li výsledkem takového rozhodnutí mimosoudní urovnání, pokud vnitrostátní právní předpisy takovou možnost stanoví.

Článek 12

Právo na záruky v souvislosti se službami restorativní justice

1. Členské státy přijmou opatření na ochranu oběti před sekundární či opakovanou viktimizací, zastrašováním či odvetou, která se mají uplatnit při poskytování případných služeb restorativní justice. Tato opatření zajistí, aby oběti, které se rozhodnou pro účast na procesech restorativní justice, měly přístup k bezpečným a kvalifikovaným službám restorativní justice, při dodržení alespoň těchto podmínek:

a) služby restorativní justice se použijí, pouze pokud jsou ve prospěch oběti, při dodržení všech bezpečnostních podmínek, a jsou založeny na jejím svobodném a informovaném souhlasu, který lze kdykoli odvolat;

b) oběti jsou předtím, než vysloví souhlas se svou účastí v procesu restorativní justice, poskytnuty úplné a nezkreslené informace o tomto procesu a jeho potenciálních výsledcích, jakož i informace o postupech dohledu nad výkonem případné dohody;

c) pachatel uznal základní skutkové okolnosti případu;

d) každá dohoda je uzavřena dobrovolně a může být zohledněna v dalším trestním řízení;

e) rozhovory vedené v rámci procesu restorativní justice, které se nekonají za přítomnosti veřejnosti, jsou důvěrné a nejsou následně zveřejněny, pokud se strany nedohodnou jinak, nebo pokud to nevyžadují vnitrostátní právní předpisy s ohledem na nadřazený veřejný zájem.

2. Členské státy usnadní postupování případů, je-li to vhodné, službám restorativní justice, a to i prostřednictvím postupů nebo pokynů týkajících se podmínek tohoto postupování.

Článek 13

Právo na právní pomoc

1. Členské státy zajistí, aby oběti, které mají právo stát se stranou trestního řízení a které nemají dostatečné prostředky k tomu, aby si zaplatily zastoupení advokátem během trestního řízení, měly přístup k právní pomoci, a to případně i za účelem uplatnění nároku na odškodnění.

Členské státy mohou při rozhodování o tom, zda má být právní pomoc poskytnuta, posoudit majetkové poměry nebo důvodnost.

Pokud se členský stát rozhodne posuzovat majetkové poměry, zohlední veškeré relevantní a objektivní faktory, jako jsou příjem, kapitál a rodinná situace dotčené osoby, náklady na zastoupení advokátem, životní úroveň v daném členském státě a závislost oběti na pachateli.

Pokud členský stát posuzuje důvodnost, zohlední závažnost trestného činu, složitost případu a závažnost újmy, kterou oběť utrpěla.

Procesní pravidla upravující přístup obětí k právní pomoci stanoví vnitrostátní právo.

2. Aniž je dotčen odstavec 1, členské státy zajistí, aby určité kategorie obětí vymezené vnitrostátním právem, jako jsou dětské oběti nebo oběti se zdravotním postižením, které mají právo stát se stranou trestního řízení, ale nemají dostatečné prostředky, měly nárok na právní pomoc.

Článek 14

Právo na náhradu výdajů

Členské státy poskytnou obětem, které se účastní trestního řízení, možnost náhrady výdajů vzniklých v důsledku jejich aktivní účasti v trestním řízení, a to v souladu s jejich postavením v příslušném systému trestního soudnictví. Podmínky nebo procesní pravidla umožňující obětem náhradu stanoví vnitrostátní právní předpisy.

Článek 15

Právo na vrácení majetku

Členské státy zajistí, aby majetek zajištěný v rámci trestního řízení, který lze vrátit, byl na základě rozhodnutí příslušného orgánu obětem neprodleně vrácen zpět, pokud není nezbytný pro potřeby trestního řízení. Podmínky nebo procesní pravidla umožňující vrácení tohoto majetku obětem stanoví vnitrostátní právní předpisy.

Článek 16

Právo na rozhodnutí o odškodnění od pachatele v průběhu trestního řízení

1. Členské státy zajistí, aby oběti měly v průběhu trestního řízení nárok na vydání rozhodnutí o odškodnění ze strany pachatele v přiměřené době, s výjimkou případů, kdy vnitrostátní právní předpisy stanoví, že takové rozhodnutí má být vydáno v jiném soudním řízení.

2. Členské státy zavedou exekuční nebo donucovací opatření, jimiž usnadní, aby pachatel bez zbytečného odkladu zaplatil oběti přiznané odškodnění.

3. Pokud bylo oběti úmyslného násilného trestného činu přiznáno odškodnění, avšak pachatel je oběti nevyplatil v přiměřené lhůtě a opatření uvedená v odstavci 2 nebyla v přiměřené lhůtě úspěšná, mohou členské státy poskytnout oběti zálohu na celé přiznané odškodnění nebo jeho část, v souladu s vnitrostátním právem. Taková platba nezbavuje pachatele povinnosti uhradit přiznané odškodnění a členské státy mají právo ji na pachateli vymáhat.

Článek 17

Práva obětí s bydlištěm v jiném členském státě

1. Členské státy zajistí, aby jejich příslušné orgány přijaly vhodná opatření pro zmírnění obtíží, které se vyskytnou, má-li oběť bydliště v jiném členském státě, než ve kterém byl trestný čin spáchán, zejména co se týče organizace řízení. Proto musí orgány členského státu, kde byl trestný čin spáchán, být schopny:

a) zajistit výpověď oběti okamžitě po podání trestního oznámení příslušnému orgánu;

b) vyslechnout oběti, které mají bydliště v jiném členském státě, prostřednictvím videokonference nebo jiného audiovizuálního přenosu v souladu s Úmluvou o vzájemné právní pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, vypracovanou Radou na základě článku 34 Smlouvy o Evropské unii(Úř. věst. C 197, 12.7.2000, s. 3.), ze dne 29. května 2000 a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/41/EU ze dne 3. dubna 2014 o evropském vyšetřovacím příkazu v trestních věcech (Úř. věst. L 130, 1.5.2014, s. 1, ELI: http://data.europa.eu/eli/dir/2014/41/oj).);

c) usnadňovat účast obětí, které mají bydliště v jiném členském státě, v trestním řízení prostřednictvím videokonferencí nebo jiné technologie komunikace na dálku v rozsahu umožněném právem Unie a vnitrostátním právem a v souladu s úlohou oběti v trestním řízení.

2. Členské státy zajistí, aby oběti trestných činů, které byly spáchány v jiném členském státě, než ve kterém mají oběti bydliště, mohly podat trestní oznámení u příslušných orgánů členského státu bydliště, pokud nejsou schopny tak učinit v členském státě, kde došlo k trestnému činu, nebo pokud si tak nepřejí učinit v případě trestného činu, který je podle vnitrostátního práva tohoto členského státu považován za závažný.

3. Členské státy zajistí, aby příslušný orgán, u něhož oběť podala trestní oznámení, toto oznámení neprodleně postoupil příslušnému orgánu členského státu, ve kterém byl trestný čin spáchán, pokud členský stát, ve kterém bylo podáno trestní oznámení, nevykonal pravomoc zahájit trestní řízení.

4. Členské státy zajistí, aby příslušné orgány mohly požádat o pomoc Eurojust v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1727(Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1727 ze dne 14. listopadu 2018 o Agentuře Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (Eurojust) a o nahrazení a zrušení rozhodnutí Rady 2002/187/SVV (Úř. věst. L 295, 21.11.2018, s. 138, ELI: http://data.europa.eu/eli/reg/2018/1727/oj).) a Evropskou soudní síť zřízenou rozhodnutím Rady 2008/976/SVV(Rozhodnutí Rady 2008/976/SVV ze dne 16. prosince 2008 o Evropské soudní síti (Úř. věst. L 348, 24.12.2008, s. 130, ELI: http://data.europa.eu/eli/dec/2008/976/oj).) a mohly Eurojustu a Evropské soudní síti předávat informace, jež mají usnadnit spolupráci s příslušnými orgány jiných členských států v přeshraničních případech v souladu s mandáty Eurojustu a Evropské soudní sítě.

KAPITOLA 4

OCHRANA OBĚTÍ A UZNÁNÍ OBĚTÍ S POTŘEBOU ZVLÁŠTNÍ OCHRANY

Článek 18

Právo na ochranu

Aniž jsou dotčena práva obhajoby, členské státy zajistí, aby byla k dispozici opatření na ochranu obětí a jejich rodinných příslušníků před sekundární či opakovanou viktimizací, zastrašováním a odvetou, a to včetně opatření proti riziku citové nebo psychické újmy a na ochranu důstojnosti oběti v průběhu výslechu a podávání svědecké výpovědi. Tato opatření zahrnují v nezbytných případech rovněž postupy pro fyzickou ochranu obětí a jejich rodinných příslušníků podle vnitrostátních právních předpisů.

Článek 18a

Dodatečné právo na ochranu

Členské státy zajistí, aby obětem, které utrpěly další újmu, jako je ztráta důstojnosti, v důsledku glorifikace závažných trestných činů vymezených vnitrostátním právem, jako je veřejné podněcování ke spáchání teroristického trestného činu ve smyslu článku 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/541(Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/541 ze dne 15. března 2017 o boji proti terorismu, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/475/SVV a mění rozhodnutí Rady 2005/671/SVV (Úř. věst. L 88, 31.3.2017, s. 6, ELI: http://data.europa.eu/eli/dir/2017/541/oj).), nebo v důsledku uctívání pachatelů, mohl být udělen přístup k podpůrným a ochranným opatřením podle této směrnice.

Článek 19

Právo na zamezení kontaktu s pachatelem

1. Členské státy zavedou nezbytné podmínky, které v případě potřeby umožní zamezení kontaktu mezi oběťmi a jejich rodinnými příslušníky a pachatelem v prostorách, kde trestní řízení probíhá, a to z úřední povinnosti nebo na žádost oběti, ledaže trestní řízení takový kontakt vyžaduje.

2. Členské státy zajistí, aby nové soudní prostory měly oddělené čekárny pro oběti. Členské státy posoudí možnost a proveditelnost vytvoření oddělených čekáren pro oběti ve stávajících soudních prostorách.

3. Členské státy zajistí, aby byly oběti v případě potřeby informovány o dostupných opatřeních k zamezení kontaktu s pachatelem.

Článek 20

Právo obětí na ochranu při vyšetřování trestného činu

Aniž jsou dotčena práva na obhajobu a v souladu s pravidly pro soudní rozhodování zajistí členské státy, aby během vyšetřování trestného činu

a) byly výslechy vedeny bez zbytečného prodlení po podání trestního oznámení příslušnému orgánu;

b) byl počet výslechů obětí omezen na minimum a aby tyto výslechy byly prováděny pouze tehdy, pokud je to naprosto nezbytné pro účely vyšetřování trestného činu;

c) oběti mohl doprovázet jejich právní zástupce a osoba podle jejich výběru, pokud nebylo přijato odůvodněné rozhodnutí v opačném smyslu;

d) členské státy zajistí, aby lékařské prohlídky byly omezeny na minimum a byly prováděny, pouze pokud je to naprosto nezbytné pro účely trestního řízení.

Článek 21

Právo na ochranu soukromí a nezveřejňování osobních údajů

1. Členské státy zajistí, aby příslušné orgány mohly během trestního řízení učinit vhodná opatření na ochranu soukromí, včetně osobní charakteristiky oběti zohledněné při individuálním posouzení stanoveném v článku 22, a pověsti obětí a jejich rodinných příslušníků. Členské státy dále zajistí, aby příslušné orgány mohly učinit veškerá zákonná opatření k zabránění zveřejnění jakýchkoliv informací, které by mohly vést ke zjištění totožnosti dětských obětí.

2. V zájmu ochrany soukromí, osobní nedotknutelnosti a osobních údajů obětí vybízejí členské státy sdělovací prostředky, aby učinily samoregulační opatření, přičemž ctí svobodu projevu a informací a svobodu a pluralitu sdělovacích prostředků.

3. Členské státy zajistí, aby pachateli nebyly poskytnuty osobní údaje týkající se místa bydliště oběti nebo jiné rovnocenné kontaktní údaje, jako je telefonní číslo a e-mailová adresa oběti, ledaže je jejich sdělení nezbytné pro účely článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení (Úř. věst. L 142, 1.6. 2012, s. 1, ELI: http://data.europa.eu/eli/dir/2012/13/oj).) nebo pokud příslušné orgány, na žádost nebo z úřední povinnosti, na základě individuálního posouzení případu zjistily, že existuje oprávněný zájem na sdělení, který převáží nad právem oběti na ochranu osobních údajů.

4. Odstavec 3 se použije na trestní řízení zahájená po 2. červenci 2029.

Článek 22

Individuální posouzení obětí s cílem zjistit potřeby zvláštní podpory a ochrany

1. Členské státy zajistí, aby bylo včas provedeno individuální posouzení obětí (dále jen „individuální posouzení“) s cílem zjišťovat po celou dobu řízení potřeby zvláštní podpory a ochrany a stanovit, zda a v jaké míře by oběti měly prospěch z dodatečné psychologické podpory podle čl. 9 odst. 1 písm. ca), ze služeb poskytovaných podle článků 9a nebo ze zvláštních opatření podle článků 18, 18a, 23 nebo 24 v důsledku své zvláštní zranitelnosti vůči sekundární a opakované viktimizaci, zastrašování nebo odvetě.

Členské státy stanoví, jakým způsobem je individuální posouzení obětí organizováno v praxi.

1a. Individuální posouzení se zahájí v co nejranější fázi, například při prvním kontaktu oběti s příslušnými orgány, a trvá tak dlouho, jak je to nezbytné v závislosti na konkrétních potřebách každé oběti. Pokud z počáteční fáze individuálního posouzení ze strany orgánů prvního kontaktu vyplyne, že je třeba rozšířené posouzení, provede se toto posouzení ve vhodných případech ve spolupráci nebo v koordinaci s příslušnými institucemi a subjekty, jakož i se službami obecné a odborné podpory, a to i prostřednictvím zprostředkování těchto služeb, v závislosti na individuálních potřebách oběti a na fázi řízení.

Individuální posouzení provádějí náležitě vyškolené osoby v nejlepším zájmu oběti, přičemž věnují zvláštní pozornost tomu, aby se zabránilo sekundární nebo opakované viktimizaci.

Příslušné orgány, instituce, subjekty a služby podpory reagují na potřeby obětí v oblasti podpory a ochrany bez zbytečného odkladu a koordinovaným způsobem.

2. Individuální posouzení zohlední:

a) osobní charakteristiku oběti zahrnující i relevantní zkušenosti s diskriminací, včetně diskriminace založené na příslušnosti ke dvěma či více skupinám, jako je gender, včetně genderové identity, věk, zdravotní postižení, pobytový status, náboženské vyznání nebo víra, jazyk, rasový, sociální nebo etnický původ a sexuální orientace;

b) druh či povahu trestného činu;

c) okolnosti trestného činu;

d) vztah oběti k pachateli a rizika hrozící od pachatele.

3. V souvislosti s individuálním posouzením je zvláštní pozornost věnována:

Pro účely prvního pododstavce se řádně zohlední oběti terorismu, oběti organizované trestné činnosti, oběti obchodování s lidmi, oběti genderově podmíněného násilí, včetně násilí na ženách a domácího násilí, oběti sexuálního násilí, včetně pohlavního zneužívání dětí, oběti vykořisťování, oběti trestných činů z nenávisti, oběti mučení, oběti nuceného zmizení, oběti se zdravotním postižením a oběti genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů nebo zločinu agrese ve smyslu článků 6, 7, 8 a 8 bis statutu Mezinárodního trestního soudu. Zvláštní pozornost je tam, kde je to relevantní, věnována obětem online forem těchto trestných činů a obětem, které spadají do více než jedné z těchto kategorií.

V relevantních a vhodných případech zohlední individuální posouzení zvláštních potřeb rodinných příslušníků oběti.

a) obětem, které v důsledku závažnosti nebo opakování trestného činu utrpěly značnou újmu;

b) obětem trestného činu spáchaného z nenávisti nebo motivovaného snahou o diskriminaci, což by mohlo zejména souviset s jejich osobní charakteristikou;

c) obětem, jejichž vztah k pachateli nebo závislost na něm je činí obzvláště zranitelnými.

3a. V rámci individuálního posouzení je zvláštní pozornost věnována riziku hrozícímu ze strany pachatele uvedenému v odst. 2 písm. d), například:

a) riziku násilného chování;

b) riziku ublížení na zdraví;

c) riziku použití zbraně;

d) vazbám na skupinu organizované trestné činnosti nebo zapojení do takové skupiny;

e) užívání drog nebo nadměrné konzumace alkoholu;

f) zneužívání dětí;

g) problémům s duševním zdravím;

h) nebezpečnému pronásledování nebo

i) výhrůžkám nebo nenávistným projevům.

4. Pro účely této směrnice se u dětských obětí předpokládá, že mají potřeby zvláštní podpory a ochrany v důsledku své zranitelnosti vůči sekundární a opakované viktimizaci, zastrašování a odvetě. Ke stanovení toho, zda a do jaké míry by měly prospěch ze zvláštních opatření uvedených v článcích 18, 18a, 23 a 24, se u dětských obětí provede individuální posouzení. Individuální posouzení dětských obětí se organizuje v rámci cílených a integrovaných služeb podpory uvedených v článku 9a a zohledňuje veškeré zvláštní potřeby, které by v důsledku trestného činu mohly mít dětské oběti bez rodičovské péče.

5. Rozsah individuálního posouzení může být přizpůsoben závažnosti trestného činu a míře zjevné újmy, kterou oběť utrpěla.

6. Individuální posouzení se provede v úzké spolupráci s obětí a zohlední její přání, včetně toho, že si nepřeje využívat zvláštních opatření uvedených v článcích 8, 9, 9a, 23 a 24.

7. Členské státy zajistí přezkum individuálního posouzení podle individuálních potřeb oběti a tam, kde je to relevantní, přijetí nových opatření nebo přizpůsobení stávajících opatření individuálním potřebám oběti, aby se zajistilo, že opatření v oblasti podpory a ochrany odpovídají měnící se situaci oběti. Pokud se prvky, na nichž se zakládá individuální posouzení, značně změnily, členské státy zajistí jeho aktualizaci během trestního řízení.

Článek 23

Právo na ochranu obětí s potřebami zvláštní ochrany během trestního řízení

1. Aniž jsou dotčena práva na obhajobu a v souladu s pravidly pro soudní rozhodování, členské státy zajistí, aby oběti s potřebami zvláštní ochrany, které využijí zvláštních opatření stanovených v důsledku individuálního posouzení, mohly využít opatření stanovených v odstavcích 2, 3 a 4. Pokud poskytnutí zvláštního opatření zamýšleného na základě individuálního posouzení brání provozní nebo praktická omezení, nebo je-li naléhavě třeba oběť vyslechnout a bez jejího vyslechnutí by mohla oběť či jiná osoba utrpět újmu nebo by mohl být narušen průběh řízení, mohou členské státy výjimečně rozhodnout, že zamýšlené zvláštní opatření neposkytnou.

2. Během vyšetřování trestného činu jsou obětem s potřebami zvláštní ochrany zjištěnými v souladu s čl. 22 odst. 1 k dispozici tato opatření:

a) oběť může vypovídat v prostorách pro tento účel upravených či přizpůsobených;

b) oběť může vypovídat před odborníky vyškolenými k tomuto účelu nebo s jejich pomocí;

c) výpovědi oběti se provádějí před stejnými osobami, ledaže to odporuje řádnému výkonu spravedlnosti;

d) všechny výpovědi obětí sexuálního násilí, obětí genderově podmíněného násilí, včetně násilí na ženách a domácího násilí v oblasti působnost směrnice (EU) 2024/1385, jsou prováděny před osobou stejného pohlaví, jako je oběť, pokud si to oběť přeje a nenaruší-li to průběh trestního řízení, s výjimkou případů, kdy jsou prováděny před státním zástupcem nebo soudcem.

3. Během soudního řízení jsou obětem s potřebami zvláštní ochrany zjištěnými v souladu s čl. 22 odst. 1 k dispozici tato opatření:

a) opatření na zamezení vizuálního kontaktu mezi oběťmi a pachateli, a to i během provádění důkazů, použitím vhodných prostředků, včetně komunikační technologie;

b) opatření k zajištění toho, aby oběť mohla být vyslýchána ze soudní síně, aniž by byla přítomna, především s využitím vhodné komunikační technologie;

c) opatření k zamezení zbytečným výslechům ohledně soukromého života oběti nesouvisejícího s trestným činem, mimo jiné sexuální orientace, genderu, včetně genderové identity, nebo sexuálního chování dané oběti v minulosti, a

d) opatření, jež umožňují konání slyšení s vyloučením veřejnosti.

4. Členské státy zajistí, aby jejich příslušné orgány měly během trestního řízení a po dobu, která bude nezbytná, pravomoc přijímat vhodná opatření za účelem poskytnutí fyzické ochrany obětem s potřebami zvláštní ochrany zjištěnými v souladu s článkem 22, včetně těchto opatření:

a) nepřetržité nebo dočasné přítomnosti donucovacích orgánů nebo jiných subjektů poskytujících fyzickou ochranu v souladu s vnitrostátním právem;

b) rozhodnutí o vykázání a omezujících nebo ochranných příkazů k zajištění ochrany obětí před jakýmkoli násilným jednáním v souladu s vnitrostátním právem;

c) přístupu k azylovému domu a jinému vhodnému provizornímu ubytování v souladu s vnitrostátním právem.

5. Členské státy zajistí, aby příslušné orgány v případech, kdy je to relevantní pro bezpečnost oběti, oběť informovaly o možnosti požádat o rozhodnutí o vykázání či omezující nebo ochranný příkaz a o možnosti požádat o přeshraniční uznání ochranného příkazu v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13. prosince 2011 o evropském ochranném příkazu (Úř. věst. L 338, 21.12.2011, s. 2, ELI: http://data.europa.eu/eli/dir/2011/99/oj).) nebo ochranného opatření podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 606/2013(Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 606/2013 ze dne 12. června 2013 o vzájemném uznávání ochranných opatření v občanských věcech (Úř. věst. L 181, 29.6.2013, s. 4, ELI: http://data.europa.eu/eli/reg/2013/606/oj).).

Článek 24

Právo dětských obětí na ochranu během trestního řízení

1. Vedle opatření stanovených v článku 23 členské státy zajistí, aby v případě, že obětí je dítě:

Procesní pravidla pro audiovizuální záznamy uvedené v prvním pododstavci písm. a) a jejich používání stanoví vnitrostátní právní předpisy.

a) mohly být při vyšetřování trestného činu veškeré výpovědi dětské oběti zaznamenány pomocí audiovizuálních prostředků a aby tyto záznamy mohly být používány během trestního řízení jako důkaz;

b) příslušné orgány při vyšetřování trestného činu a při soudním řízení určily v souladu s postavením oběti v příslušném systému trestního soudnictví zástupce dětské oběti v případě, že osoby, které mají za dítě rodičovskou zodpovědnost, nesmějí podle právních předpisů daného státu dítě z důvodu střetu zájmů mezi nimi a dětskou obětí zastupovat, nebo v případě, že je dětská oběť bez doprovodu nebo odloučena od rodiny;

c) má-li dětská oběť právo na právníka, měla právo na právní poradenství a právní zastupování svým vlastním jménem během řízení, při němž dochází nebo by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi dětskou obětí a osobami, které mají rodičovskou zodpovědnost;

d) bylo při vyšetřování trestného činu a v trestním řízení zajištěno právo dítěte na slyšení a nejlepší zájem dítěte v souladu s článkem 10.

2. Není-li věk oběti zřejmý a jsou-li důvody se domnívat, že obětí je dítě, je oběť pro účely této směrnice považována za dítě.

3. Pokud je do trestného činu zapojen nositel rodičovské zodpovědnosti způsobem, který představuje střet zájmů mezi dětskou obětí a nositelem rodičovské zodpovědnosti, členské státy zohlední nejlepší zájem dítěte a zajistí, aby jakýkoli úkon vyžadující souhlas podle vnitrostátního práva nebyl podmíněn souhlasem tohoto nositele rodičovské zodpovědnosti.

KAPITOLA 5

JINÁ USTANOVENÍ

Článek 25

Školení pracovníků

1. Členské státy zajistí, aby úředníci, kteří budou pravděpodobně přicházet do kontaktu s oběťmi, například příslušníci policie a soudní zaměstnanci, byli jak obecně, tak speciálně proškolováni na vhodné úrovni vzhledem k jejich kontaktu s oběťmi, aby se zlepšilo jejich povědomí o potřebách obětí, aby byli schopni jednat s oběťmi nestranně, s respektem, bez diskriminace a profesionálně a případně citlivě vzhledem k prožitému traumatu, genderu, zdravotnímu postižení a dětskému věku a aby se předešlo sekundární viktimizaci. Školení se poskytují rovněž v souvislosti s oběťmi kyberkriminality.

2. Aniž je dotčena nezávislost justice a rozdíly v organizaci soudnictví v Unii, přijmou členské státy nezbytná opatření k zajištění toho, aby byla soudcům a státním zástupcům zapojeným do vyšetřování trestné činnosti a trestních řízení poskytována obecná i specializovaná školení, která zohlední cíle této směrnice a budou odpovídat funkci těchto soudců a státních zástupců. Tato školení musí být založena na lidských právech, zaměřena na oběti a být citlivá ke genderu, zdravotnímu postižení nebo dětskému věku.

3. Aniž je dotčena nezávislost právní profese, členské státy doporučí, aby osoby odpovědné za odbornou přípravu právníků poskytovaly obecná i specializovaná školení, která mají za cíl zlepšit povědomí právníků o potřebách obětí a umožnit jim zacházet s oběťmi způsobem citlivým k prožitému traumatu, genderu, zdravotnímu postižení a případnému dětskému věku.

4. Členské státy prostřednictvím svých veřejných služeb nebo financování organizací na podporu obětí podpoří iniciativy umožňující, aby osoby poskytující služby podpory pro oběti nebo služby restorativní justice byly řádně proškoleny na úrovni přiměřené jejich styku s oběťmi a dodržovaly profesní standardy, s cílem zajistit, aby tyto služby byly poskytovány nestranně, s respektem, bez diskriminace, citlivě k dětskému věku a profesionálně.

5. V souladu s příslušnými povinnostmi, povahou a úrovní kontaktu pracovníka, včetně příslušných zdravotníků, s oběťmi se školení zaměří na to, aby se pracovníkovi umožnilo oběti rozpoznat a zacházet s nimi s respektem, profesionálně a bez diskriminace.

6. Školení uvedená v tomto článku zohlední protokoly nebo pokyny uvedené v čl. 26a odst. 1.

7. Školení uvedená v tomto článku, za něž odpovídají členské státy, se provádějí pravidelně. Každý členský stát přijme opatření na podporu subjektů a organizací odpovědných za uvedená školení, která jim umožní tato školení připravovat, poskytovat, zajišťovat, že budou obdržena, a zabezpečit jejich kvalitu a dostupnost na území daného členského státu.

Článek 25a

Zvyšování povědomí o právech obětí a komunikace o nich

1. Členské státy přijmou vhodná opatření, a to i prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, s cílem zvýšit povědomí o právech stanovených v této směrnici, snížit riziko viktimizace a minimalizovat negativní dopad trestného činu a rizika sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety, přičemž se zejména zaměří na ohrožené skupiny, jako jsou děti a oběti genderově podmíněného násilí. Tato opatření mohou zahrnovat informační a osvětové kampaně a výzkumné a vzdělávací programy, ve vhodných případech ve spolupráci s relevantními organizacemi občanské společnosti a dalšími zúčastněnými stranami, jakož i opatření ke zvýšení povědomí obětí o tom, kde získat pomoc a jak uplatňovat svá práva, včetně zpřístupnění veřejných rejstříků akreditovaných organizací poskytujících podporu.

2. Členské státy poskytují veřejnosti informace o oznamování trestných činů, právech obětí, dostupných službách obecné a odborné podpory pro oběti, fungování soudního systému a relevantních řízeních a postupech podávání podnětů. Tyto informace musí být poskytovány v jednoduchém jazyce a být snadno přístupné, uživatelsky vstřícné a snadno k dispozici, například na internetových stránkách.

Členské státy zajistí, aby byl obsah informací poskytovaných veřejnosti v relevantních případech vypracován ve spolupráci s organizacemi občanské společnosti a aby byl bezrozporný a pravidelně aktualizován s cílem zajistit jeho přesnost.

Článek 26

Spolupráce a koordinace služeb

1. Členské státy přijmou vhodná opatření pro usnadnění spolupráce mezi členskými státy, která umožní zlepšení přístupu obětí k jejich právům stanoveným v této směrnici a podle vnitrostátních právních předpisů. Cílem této spolupráce je přinejmenším

a) výměna osvědčených postupů;

b) konzultace v jednotlivých případech a

c) podpora evropských sítí zabývajících se otázkami, které přímo souvisí s právy obětí.

2. Členské státy zajistí, aby jejich příslušné orgány mohly v souladu s použitelným právem Unie zpracovávat osobní údaje obětí, včetně jejich předávání příslušným orgánům členského státu bydliště oběti, se souhlasem oběti nebo, pokud oběť není schopna souhlas udělit, i bez něj.

Článek 26a

Protokoly nebo pokyny pro koordinaci a spolupráci v členských státech

1. Členské státy vypracují a zavedou zvláštní protokoly nebo pokyny, jež budou závazné či nezávazné povahy v závislosti na vnitrostátním právu, o organizaci služeb a činností podle této směrnice příslušných orgánů a osob, které přicházejí do styku s oběťmi. Protokoly nebo pokyny se vypracovávají v koordinaci a spolupráci s relevantními zúčastněnými stranami, jako jsou ústřední orgány, v souladu s vnitřní strukturou nebo rozdělením pravomocí v členských státech, donucovací orgány, orgány pověřené stíháním, justiční orgány, orgány detenčních zařízení, služby restorativní justice a služby podpory pro oběti, po konzultaci s relevantními profesními organizacemi a organizacemi občanské společnosti, s cílem reagovat na potřeby obětí.

Protokoly nebo pokyny obsahují přinejmenším obecné instrukce, jak:

a) se mají obětem poskytovat veškeré nezbytné informace přizpůsobené jejich potřebám v souladu s touto směrnicí;

b) mají příslušné orgány uplatňovat článek 5a;

c) má být provedeno individuální posouzení podle článku 22 a poskytovány služby podpory pro oběti se zvláštními potřebami, se zohledněním individuálních potřeb obětí v různých fázích trestního řízení;

d) má probíhat spolupráce mezi službami obecné a odborné podpory, včetně cílených a integrovaných služeb podpory pro dětské oběti uvedených v článku 9a.

2. Členské státy zajistí, aby protokoly nebo pokyny uvedené v odstavci 1 byly v případě potřeby přezkoumány, aby byla zajištěna jejich účinnost, například v případě významných změn vnitrostátního práva.

Článek 26b

Používání informačních a komunikačních technologií

1. Členské státy zajistí, aby oběti mohly vykonávat svá práva stanovená v článku 3a, čl. 5 odst. 1 a čl. 5a odst. 1, pokud se jedná o oznamování online, prostřednictvím informačních a komunikačních technologií.

2. Členské státy zajistí, aby oběti mohly vykonávat svá práva stanovená v čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 3, čl. 5a odst. 6, čl. 6 odst. 1, 2, 4, 5 a 6 a článku 10b prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, jsou-li k dispozici, v souladu s vnitrostátním právem.

3. Členské státy zajistí, aby obětem nebylo bráněno ve výkonu jejich práv uvedených v odstavci 1 prostřednictvím informačních a komunikačních technologií z důvodu, že mají bydliště v jiném členském státě.

Členské státy zajistí, aby obětem nebylo bráněno ve výkonu jejich práv uvedených v odstavci 2 prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, které jsou v těchto členských státech k dispozici, z důvodu, že mají bydliště v jiném členském státě.

4. Pokud vnitrostátní systémy nabízející informační a komunikační technologie vyžadují používání elektronické identifikace, podpisů a pečetí, umožní členské státy používání evropských peněženek digitální identity, oznámených systémů elektronické identifikace, kvalifikovaných elektronických podpisů a kvalifikovaných elektronických pečetí jakéhokoli jiného členského státu, jak je stanoveno v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014(Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (Úř. věst. L 257, 28.8.2014, s. 73, ELI: http://data.europa.eu/eli/reg/2014/910/oj).).

Článek 26c

Práva obětí se zdravotním postižením

1. Členské státy zajistí, aby oběti se zdravotním postižením mohly využívat informační a komunikační technologie uvedené v článku 26b této směrnice na rovnoprávném základě s ostatními, a to splněním požadavků na přístupnost stanovených v příloze I směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/882(Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/882 ze dne 17. dubna 2019 o požadavcích na přístupnost u výrobků a služeb (Úř. věst. L 151, 7.6.2019, s. 70, ELI: http://data.europa.eu/eli/dir/2019/882/oj).).

2. Členské státy zajistí, aby oběti se zdravotním postižením měly na rovnoprávném základě s ostatními přístup k jakémukoli postupu, službě podpory a ochrannému opatření, jež spadají do oblasti působnosti této směrnice, v souladu s požadavky na přístupnost stanovenými v příloze I směrnice (EU) 2019/882.

Členské státy zajistí, aby obětem se zdravotním postižením byly na žádost poskytnuty přiměřené úpravy a procesní úpravy.

KAPITOLA 6

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 27

Provedení

1. Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 16. listopadu 2015.

2. Tyto předpisy přijaté členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.

Článek 28

Poskytování údajů a statistik

1. Každý členský stát přijme nezbytná opatření k vytvoření systému pro shromažďování, vypracovávání a šíření statistik o obětech.

Statistiky musí zahrnovat alespoň tyto údaje dostupné na ústřední úrovni, rozčleněné podle pohlaví a věkové skupiny oběti (dítě/dospělý), a je-li to možné a relevantní, podle vztahu mezi obětí a pachatelem a druhu trestného činu:

Tyto statistiky musí rovněž obsahovat údaje dostupné na ústřední úrovni, které ukazují, jakým způsobem oběti využily práv stanovených v této směrnici. Pro účely tohoto odstavce mohou členské státy používat údaje shromážděné na základě relevantních aktů Unie.

a) počet obětí;

b) počet a druh oznámených trestných činů.

2. Členské státy usilují o shromažďování statistik uvedených v tomto článku na základě společného členění vypracovaného ve spolupráci s Komisí (Eurostatem) a v souladu s normami, které Komise (Eurostat) vypracuje ve spolupráci s vnitrostátními orgány. Tyto údaje předávají Komisi (Eurostatu) každé tři roky. Předávané údaje nesmějí obsahovat osobní údaje.

3. Agentura Evropské unie pro základní práva podporuje členské státy a Komisi při shromažďování, vypracovávání a šíření dostupných statistik o obětech trestných činů a při poskytování dostupných údajů, které ukazují, jak oběti využívají práv stanovených v této směrnici.

4. Komise (Eurostat) podporuje členské státy při shromažďování údajů uvedených v odstavci 1, mimo jiné stanovením společných norem.

5. Členské státy shromážděné statistiky poskytují veřejnosti přístupným a uživatelsky vstřícným způsobem. Tyto statistiky nesmějí obsahovat osobní údaje.

Článek 28b

Zdroje

Aniž je dotčena rozpočtová autonomie členských států, zajistí členské státy dostatečné lidské a finanční zdroje pro účinné uplatňování opatření stanovených v této směrnici.

Článek 29

Podávání zpráv Komisí a přezkum

Do 2. července 2032 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu o uplatňování této směrnice. Zpráva zhodnotí, do jaké míry členské státy přijaly opatření nezbytná k dosažení souladu s touto směrnicí, včetně technického provedení, a zejména způsob, jakým členské státy provádějí čl. 9a odst. 3. Komise ve své zprávě zohlední zjištění Agentury Evropské unie pro základní práva a Eurostatu.
Ke zprávě se v případě potřeby připojí legislativní návrh.

Článek 30

Nahrazení rámcového rozhodnutí 2001/220/SVV

Rámcové rozhodnutí 2001/220/SVV se nahrazuje ve vztahu k členským státům, které se účastní přijímání této směrnice, aniž jsou tím dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro jeho provedení ve vnitrostátním právu.
Ve vztahu k členským státům, které se účastní přijímání této směrnice, se odkazy na uvedené rámcové rozhodnutí považují za odkazy na tuto směrnici.

Článek 31

Vstup v platnost

Tato směrnice vstupuje v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Článek 32

Určení

Tato směrnice je určena členským státům v souladu se Smlouvami.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací