Důvodová zpráva k Vládní návrh zákona o občanském soudním řádu - EU

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, je jednotným civilním procesním předpisem pro všechny věci náležející do civilní pravomoci soudů. Lze jej označit jako zákon kodexového charakteru, který upravuje nejen vlastní postup soudu a účastníků při projednávání a rozhodování věcí patřících do civilní pravomoci soudů, ale i postavení soudu a účastníků v tomto řízení.

Občanský soudní řád nabyl účinnosti dnem l. dubna 1964 spolu s řadou dalších zákonů (občanský zákoník, zákon o rodině, zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, zákoník mezinárodního obchodu, zákon o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a o výkonu rozhodčích nálezů). Tato rozsáhlá legislativní aktivita měla svůj základ v Ústavě z roku 1960, která vyhlásila vybudování socialismu, v důsledku toho změny v lidských vztazích a tudíž postupné odumírání sporů a budoucí nepotřebnost státních orgánů.

Ideové kořeny občanského soudního řádu, které jsou v něm na některých místech dodnes patrny a bude je možno odstranit jen zcela novou právní úpravou civilního procesu, tedy rekodifikací, vycházely právě ze shora uvedených ústavních tezí. Občanský soudní řád pokračoval v koncepci tzv. jednotného civilního procesu a jednak v sobě zahrnul tzv. nalézací řízení i řízení exekuční, jednak nerozlišoval mezi tzv. řízením sporným (v něm jde o rozhodnutí sporu o právo mezi dvěma spornými stranami) a tzv. řízením nesporným (v něm jde prioritně o to upravit postavení účastníků a většinou sleduje i celospolečenské zájmy). Jednou ze základních zásad občanského soudního řádu byla povinnost soudu zjišťovat (a to i při nečinnosti účastníků řízení) skutečný stav věci (tzv. zásada materiální pravdy). Občanský soudní řád vycházel z nereálných možností soudu působit preventivně, předcházet soudním sporům. Většina ustanovení občanského soudního řádu byla formulována příliš stručně, takže aplikace musela být dotvářena především soudní praxí.

Před rokem 1989 byl občanský soudní řád pětkrát novelizován. Tyto novely buď z dnešního pohledu nebyly významné, nebo byly koncipovány proti duchu civilního procesu (např. rozšiřování účasti a pravomocí prokurátora v civilním soudním řízení).

Po roce 1989 byl občanský soudní řád mnohokrát novelizován. Některé z jeho novelizací, které bývají označovány jako doprovodné, byly vyvolány nutností změnit procesní předpis v důsledku zákonných změn hmotného práva. Některé z novel občanského soudního řádu lze však označit jako zásadní. Jde především o tyto zákony, kterými byl novelizován občanský soudní řád:

1. Zákon č. 519/1991 Sb., který vrátil do civilní pravomoci soudů věci obchodní (při současném zrušení orgánů hospodářské arbitráže), zavedl soudní přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy (správní soudnictví), a výrazně zasáhl do věcné příslušnosti soudů; zrušil stížnost pro porušení zákona a jako mimořádný opravný prostředek, vložený již do rukou účastníků řízení, zavedl dovolání; do exekučního řízení vrátil institut dražby; konečně také odstranil většinu nedemokratických prvků v civilním procesu.

2. Zákon č. 263/1992 Sb., který zejména vrátil do pravomoci soudů dědické řízení a v návaznosti na privatizaci státních notářství zavedl institut soudního komisariátu.

3. Zákon č. 171/1993 Sb., který významně zasáhl do řízení před soudem tím, že odstranil ve sporném řízení shora uvedenou zásadu materiální pravdy a v souvislosti s tím vrátil do civilního procesu dříve osvědčené instituty rozsudku pro uznání a rozsudku pro zmeškání.

4. Zákon č. 238/1995 Sb., který zejména přinesl změny v úpravě věcné příslušnosti soudů ve věcech obchodních, v úpravě dovolání včetně změny funkční příslušnosti, novou úpravu rozhodování soudů o předběžných opatřeních o výchově nezletilých dětí v některých závažných případech, a rovněž určité změny v exekučním řízení.

Všechny změny občanského soudního řádu vycházely z ústavních principů dělby moci, tedy především respektovaly čl. 4 a příslušná ustanovení hlavy čtvrté Ústavy. Tyto změny uváděly v život právo na spravedlivý proces, jak je vyjádřeno v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V souladu s čl. 10 Ústavy byl vzat zřetel na čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na judikaturu Evropskému soudu pro lidská práva, která se k tomuto ustanovení vztahuje.

Ideové kořeny nejen občanského soudního řádu, ale i občanského zákoníku a dalších zákonů, které regulují soukromoprávní vztahy, zčásti spočívají stále v 60. letech a již je nelze zcela překonat dílčími novelizacemi. Toto základní politicko právní východisko vedlo vládu k rozhodnutí, že je nezbytné připravit v obou základních oblastech úplnou změnu právní úpravy, tedy novou právní úpravu (rekodifikaci).

Podrobnější zkoumání problematiky vztahu hmotněprávní a procesněprávní úpravy vedlo vládu k těmto závěrům:

Věcné a legislativní záměry rekodifikace civilního práva procesního jsou v mnoha směrech natolik konkrétní, že by umožnily legislativně realizovat projekt rekodifikace, Na druhé straně věcné a legislativní záměry v oblasti práva hmotného (soukromého), kde se promítají i určité partikulární zájmy, nejsou dosud ve stádiu, které by dovolilo přípravu souladné rekodifikace obou právních odvětví.

Za tohoto stavu se považuje nejen za užitečné, ale i za nanejvýše potřebné předložit osnovu zásadní, rozsáhlé novelizace občanského soudního řádu.

Důvody lze vyjádřit takto:

Ideový koncept rekodifikace civilního procesu je v podstatě zřetelný; věcně a legislativně jej však zatím nelze realizovat z důvodů, které jsou uvedeny.

Komparativně i historicky je známo, že státy jsou spíše ochotny "přijmout" jiné hmotné právo; většinou se však brání přijetí jiného práva procesního, resp. přijetí institutů procesního práva, které již ztratily ze své historické paměti.

Bylo již uvedeno, že současný civilní proces má své jádro - a to i s přihlédnutím k provedeným novelizacím - v počátku 60. let. Postupovaly podle něj generace soudců, advokátů, účastníků řízení.

Rekodifikace civilního procesu předpokládá podstatné změny v jeho pojetí. Tyto změny, pokud by přišly zcela náhle, by mohly působit obtíže při aplikaci uvažovaných procesních institutů, ztížit tím uvedení rekodifikačních záměrů v život. Jedním z cílů osnovy tohoto zákona tedy je jednak připravit půdu pro rekodifikaci civilního procesu, jednak prověřit praxí procesní instituty touto osnovou navrhované a k rekodifikaci civilního procesu přistoupit se znalostí praktických poznatků, které navrhovaný zákon přinese.

Česká republika je vážným uchazečem o členství v Evropské unii a v současné době prochází procesem, v němž příslušné orgány Evropské unie hodnotí, jak je Česká republika připravena, resp. lze očekávat, že bude připravena na vstup do Evropské unie.

Posuzován je nejen stav harmonizace práva České republiky s právními akty Evropských společenství, ale i stav soudnictví, tedy to, jak je soudnictví připraveno na úkoly, které před něj vstup do Evropské unie postaví. Soudnictví České republiky zatím není hodnoceno příliš příznivě, a to zčásti důvodně.

Návrh zákona bere i tuto skutečnost v úvahu a je veden snahou, aby v oblasti civilního soudnictví vytvořil legislativní předpoklady pro překonání ne zcela příznivého pohledu orgánů Evropské unie, a to ještě před rekodifikací civilního procesu.

Návrh zákona je v plném souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Konkrétně jedním z cílů návrhu zákona je, aby z činnosti soudů byly odstraněny zbytečné průtahy (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a aby soudy rozhodovaly o občanských právech nebo závazcích v přiměřené době (čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Návrh zákona přihlédl k právním aktům Evropských společenství. Konkrétně byla do návrhu zákona implementována směrnice Rady Evropské unie ze dne 15.12.1997 č. 97/80/ES, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví (čl. I, bod 168).

Návrh zákona si vyžádá určité zvýšení počtu soudců, vedoucích kanceláří a zapisovatelek u okresních soudů, a tedy i zvýšení prostředků (na mzdy, věcné výdaje a kapitálové výdaje) ze státního rozpočtu ve výši cca 243 997tis. Kč. Z celkového vyčísleného dopadu představují běžné (neinvestiční) výdaje částku 93 997 tis.Kč; z toho činí každoročně opakované výdaje částku 79 097 tis. Kč. V tomto objemu činí mzdové prostředky 71 647 tis.Kč, zbytek ve výši 7 450 tis. Kč jsou věcné výdaje režijní povahy (osvětlení, telefonní poplatky, poštovné apod.). Jednorázové běžné výdaje ve výši 14 900 tis. Kč jsou určeny na vybavení pracovníků nábytkem a pracovními pomůckami.

Kapitálové výdaje představují objem cca 150 000 tis. Kč a jsou určeny na dislokační opatření spočívající v rozšíření kapacit soudů výstavbou a stavebními úpravami a na vybavení výpočetní a kancelářskou technikou. Tyto výdaje jsou výdaji jednorázovými, i když některé stavební akce budou zřejmě rozloženy do více rozpočtových období. Jejich rozsah bude upřesněn při sestavování rozpočtu kapitálových výdajů na příslušný rozpočtový rok.

Zvláštní část:

K části první - Změna občanského soudního řádu

K bodu 1 (§ 1):

Občanský soudní řád v době svého přijetí v roce 1963 používal termín "občan", aniž by rozlišoval, zda jde státního příslušníka (státního občana) nebo o fyzickou osobu (každého člověka bez ohledu na státní občanství). Tato terminologie byla opuštěna a již od přijetí Listiny základních práv a svobod je třeba důsledně rozlišovat státní občany na straně jedné a fyzické osoby na straně druhé. Navrhovanou změnou se tak vyhovuje požadavku vyplývajícím z čl. 42 odst.3 Listiny základních práv a svobod.

K bodu 2 (§ 2):

Obsahová náplň občanského soudního řízení vymezená v § 2 neodpovídá činnosti soudů již od novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 519/1991 Sb., kterou byla zrušena ustanovení § 59 až 66 upravující "Činnost soudu před zahájením řízení". Předmětem občanského soudního řízení je rozhodování sporů a jiných právních věcí a provádění výkonů rozhodnutí soudů, popřípadě dalších rozhodnutí a titulů uvedených v § 274. Prevence (zaměřování činnosti k tomu, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob) nepředstavuje samostatný (třetí) okruh činnosti soudů; ostatně instituty upravující postup soudů v této oblasti byly již dříve zrušeny.

Navrhovaná úprava vychází z toho, že předmětem činnosti soudů v občanském soudním řízení je rozhodování sporů a jiných právních věcí a provádění výkonů rozhodnutí. Prevence má své místo při výkonu těchto činností (je jednou ze součástí této činnosti); při projednávání a rozhodování sporů a jiných právních věcí a při výkonu rozhodnutí jsou soudy povinny dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.

K bodu 3 (§ 7 odst.1):

V současné době ztratilo opodstatnění rozlišovat tzv. vztahy družstevní, vztahy podnikatelské a vztahy hospodářské, neboť všechny patří k obchodním právním vztahům, jež upravuje zejména zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Není proto potřebné, aby jimi byla vymezována pravomoc soudů v občanském soudním řízení.

V návaznosti na § 2 se navrhuje zpřesnění právní úpravy v tom, že soudy v občanském soudním řízení projednávají "spory a jiné právní věci".

K bodům 4, 5 a 139 (§ 9, 9a a 104a):

Dosavadní úprava věcné příslušnosti soudů v občanském soudním řízení je komplikovaná a málo přehledná. Určení, v kterých sporech a jiných právních věcech je příslušný v prvním stupni krajský soud, závisí na hmotněprávní povaze těchto věcí, na postavení účastníka (zda jde o podnikatele či nikoliv) a na tom, zda účastník řízení je osobou zapsanou či nezapsanou v obchodním rejstříku. I v těch případech, v nichž rozhodujícím kritériem je povaha věci, projednávaly krajské soudy ve věcech obchodních jednoduché spory a okresní soudy často věci právně i skutkově obtížné. Zjišťování všech rozhodných hledisek pro určení věcné příslušnosti je zdlouhavé, často i právně náročné, a je zdrojem průtahů v projednání a rozhodnutí věci.

Potřebám soudní a právní praxe neodpovídá ani řešení sporů o věcnou příslušnost mezi soudy uvedené v § 104a. Jedná se o komplikovaný mechanismus, který byl příčinou průtahů v projednání a rozhodnutí věci a který ani nezaručoval, že spory a jiné právní věci skutečně proběhnou před věcně příslušnými soudy (uvažováno podle hledisek obsažených v § 9).

Navrhovaná úprava sleduje zjednodušení hledisek rozhodných pro určení věcné příslušnosti soudů a výrazné zjednodušení a zrychlení v řešení sporů o věcnou příslušnost mezi soudy.

Při určení věcné příslušnosti se vychází v první řadě ze zásady, že spory a jiné právní věci svoji povahou méně složité nebo v rozhodovací činnosti soudů běžné budou projednávat a rozhodovat o nich okresní soudy a že krajské soudy budou v prvním stupni řešit spory a jiné právní věci, pro něž je typická skutková nebo právní obtížnost nebo které se v soudní praxi vyskytují méně často, takže pro zajištění jednotného a správného rozhodování je žádoucí soustředění těchto věcí u soudu vyššího stupně, popřípadě které z důvodů celospolečenských vyžadují (v zájmu zajištění správného a jednotného rozhodování) soustředění u krajských soudů. Při rozlišení, které věci budou v prvním stupni řešit krajské soudy tzv. "obecné" a které budou náležet krajským soudům s působností ve věcech obchodních (krajským obchodním soudům), se vychází z povahy těchto věcí; tato zásada je však prolomena v některých případech z důvodu účelného spojení věcí u jednoho typu krajského soudu. Jako jediné hledisko pro rozlišení věcné příslušnosti byla zvolena hmotněprávní povaha věcí; postavení účastníků nebo okolnost, zda účastník je osobou zapsanou či nezapsanou v obchodním nebo jiném rejstříku, nadále nebudou významné.

Spory a jiné právní věci uvedené v § 9 odst.2 jsou jednak věci vyžadující specializaci, neboť jejich výskyt je méně častý [viz písm. b), c), f), g)], jednak věci vyžadující z důvodu celospolečenského zájmu soustředění u soudu vyššího stupně [viz písm. h), i)] a jednak věci typově skutkově a právně obtížné [viz písm.a), d), e), j)]. Byly proto zařazeny do věcné příslušnosti krajských soudů tzv. obecných. Nejde přitom většinou o věci obchodní; tam, kde může jít o věc obchodní [např. u písm. c)], byla dána přednost zájmu projednávání a rozhodování věcí z hlediska právní kvalifikace příbuzných před specializací obchodněprávní.

Základem činností krajských soudů v obchodních věcech (krajských soudů s působností ve věcech obchodních) je podle § 9 odst.3 rozhodování ve věcech obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností a nadačního rejstříku [písm.a)], rozhodování ve statusových věcech obchodních společností, družstev a jiných právnických osob [písm.b), d), e) a f)], rozhodování ve sporech mezi obchodními společnostmi nebo družstvy na straně jedné a mezi jejich zakladateli, společníky a členy na straně druhé [písm.g)], rozhodování ve věcech konkursu a vyrovnání [písm.s)] a rozhodování ve sporech vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním [písm.t)]. Jde vesměs o agendu speciální, která svou náročností vyžaduje, aby byla soustředěna u krajského soudu. I když nejde o věci vyplývající z obchodních vztahů, byly do příslušnosti krajského soudu s působností ve věcech obchodních zařazeny rejstříkové věci obecně prospěšných společností, nadací a nadačních fondů (v zájmu toho, aby rejstříkové řízení ohledně všech subjektů probíhalo u jednoho soudu) a věci konkursu a vyrovnání nepodnikatelských subjektů (odlišnost mezi konkursem a vyrovnáním u podnikatele a u ostatních dlužníků není natolik významná, aby odůvodňovala rozdělení této agendy mezi různé soudy). Na druhé straně, v zájmu toho, aby vypořádání společného jmění nebo jiného majetku manželů vyvolané konkursem nebo vyrovnáním probíhalo vždy u soudu téhož stupně, byla tato agenda v celém rozsahu svěřena okresním soudům.

Spory a právní věci uvedené v § 9 odst.3 písm.h), i), j), k), l), m), n), o), p), q) a u) jsou vesměs věci typově právně a skutkově složité, popřípadě vyskytující se v soudní praxi méně často. Je proto žádoucí, aby byly soustředěny v prvním stupni u krajských soudů. I když vždy nemusí jít o věci vyplývající z obchodních vztahů, není - s ohledem na obvyklé spojení věcí ke společnému řízení s typicky obchodními věcmi a na nevýznamné odlišnosti v právní úpravě - odůvodněné vyčlenit tyto neobchodní věci jiným soudům.

Spory z dalších (tj. v jiných ustanoveních § 9 odst.3 neuvedených) obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti se navrhují do věcné příslušnosti krajských soudů s výjimkami uvedenými v § 9 odst.3 písm.r). Tyto výjimky vesměs představují méně náročné věci (body 1 a 2) nebo spory projednávané v jiných než obchodních vztazích před okresními soudy, u nichž ani ta okolnost, že mají původ v obchodních závazkových vztazích, neodůvodňuje rozdělení rozhodování mezi soudy různých stupňů. Spory o peněžité plnění převyšující 100.000,- Kč byly svěřeny krajským soudům, neboť u nich lze obvykle předpokládat vyšší právní a skutkovou náročnost řešených případů.

V § 91a se nově upravuje tzv. hlavní intervence. Z povahy této žaloby vyplývá, že k jejímu projednání jsou příslušné v prvním stupni okresní nebo krajské soudy podle toho, u kterého z těchto soudů probíhá v prvním stupni řízení o věci nebo právu, na něž si žalobce činí nárok.

Ve sporech mezi soudy o věcnou příslušnost zůstávají zachovány zásady, že pro určení věcné příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (§ 11 odst.1), a že věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení.

Nově se navrhuje řešení těchto sporů tak, že o tom, který ze soudů je věcně příslušný, rozhoduje vrchní soud (je-li sporné, zda věc má být v prvním stupni rozhodnuta okresním soudem, krajským soudem, soudem zřízeným k projednávání věcí určitého druhu nebo vrchním soudem) nebo Nejvyšší soud (je-li sporné, zda věc patří v prvním stupni Nejvyššímu soudu). Soud, u nějž bylo řízení zahájeno a který má za to, že není věcně příslušný, věc předloží bez vydání zvláštního rozhodnutí soudu oprávněnému ve sporu o věcnou příslušnost rozhodnout; ve své zprávě uvede důvody pro předložení věci. K zajištění toho, aby soud rozhodující o sporu o věcnou příslušnost mohl vzít v úvahu též stanovisko účastníků řízení, se uvádí, že účastníci mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit; soud je pak povinen účastníkům řízení umožnit vhodným způsobem toto právo realizovat. Obdobně se postupuje tehdy, jestliže účastník namítl, že soud, u něhož bylo řízení zahájeno, není věcně příslušným soudem.

Dospěje-li vrchní nebo Nejvyšší soud k závěru, že je sám věcně příslušný, věc bez vydání zvláštního rozhodnutí o věcné příslušnosti projedná a rozhodne. Zjistí-li, že věcně příslušné jsou jiné (nižší) soudy, vydá o tom usnesení, ve kterém určí, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni. Jsou-li to jiné soudy, než u kterých bylo podáním žaloby nebo jiného návrhu řízení zahájeno, uvede též v usnesení, kterému z těchto soudů bude věc k dalšímu řízení postoupena; určení tohoto soudu má jen technickou povahu, a proto není vyloučeno, aby soud, jemuž byla věc takto postoupena, postupoval podle § 105. Usnesení vrchního nebo Nejvyššího soudu může, ale nemusí být odůvodněno; k odůvodnění usnesení soud přistoupí tehdy, je-li to potřebné z hlediska rozhodování obdobných sporů o věcnou příslušnost.

Usnesení vrchního nebo Nejvyššího soudu je závazné ve výroku o určení, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni; znamená to mimo jiné, že v dalším řízení (včetně řízení odvolacího nebo dovolacího) nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu důvodně nastolena.

K bodům 6 a 7 (§ 12):

K tzv. delegaci nutné (§ 12 odst.1) může podle navrhované úpravy dojít nejen tehdy, jsou-li soudci u příslušného soudu z projednání a rozhodnutí vyloučeni, ale i v případě, jestliže odvolací nebo dovolací soud nařídil, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), avšak u příslušného soudu to není možné.

Okolnost, kterému soudu má být věc podle § 12 odst.1 nebo podle § 12 odst.2 přikázána, popřípadě z jakého důvodu má být věc přikázána podle § 12 odst.2, se významně dotýká poměrů účastníků řízení. Navrhuje se proto stanovit, že účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě tzv. delegace vhodné (§ 12 odst.2), též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána. Na soudu bude, aby účastníkům vhodným způsobem umožnil jejich právo realizovat.

K bodům 8 až 16 (§ 14 až § 17a):

Soudní rozhodnutí může být v souladu se zákonem (správné a spravedlivé) jen tehdy, bylo-li vydáno nepodjatým soudcem nebo přísedícím. Předpokladem pro řádné a spravedlivé projednání a rozhodnutí věci tedy mimo jiné je, že musí být zajištěno, aby se na něm nemohl podílel podjatý soudce nebo přísedící.

Dosavadní úprava otázku vyloučení soudců řeší nekoncepčně a nepřesně. Důsledkem na jedné straně je, že námitka podjatosti soudců (přísedících) je některými účastníky podávána jen účelově (v zájmu průtahů ve skončení věci), aniž by tomu procesní prostředky vůbec bránily, na druhé straně nejde o tak spolehlivý mechanismus, který by zajistil, aby byli skutečně z řízení vyloučeni všichni podjatí soudci (přísedící). Nedokonalá úprava vyloučení soudců s sebou nese průtahy v soudním řízení a pochybnosti o jeho spravedlivém průběhu.

Navrhovaná úprava především zpřesňuje hlediska rozhodná pro vyloučení soudců (přísedících). Na rozdíl od dosavadní úpravy, podle které jsou soudci vyloučeni, jestliže lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti, navrhovaná úprava k vyloučení soudců (přísedících) předpokládá, že je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce (přísedící) byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce (přísedícího) nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn (na jisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o nepodjatosti soudce (přísedícího). Bez toho, že by tu musel být důvod pochybovat o nepodjatosti soudců, jsou soudci vyloučeni v případech uvedených v § 14 odst.2 a 3; k jejich vyloučení stačí nejen to, že věc (u soudu nižšího nebo vyššího stupně nebo v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost) rozhodovali, ale i to, že ji jen projednávali, aniž by se posléze na jejím rozhodování podíleli.

V novém § 14 odst.4 se uvádí okolnosti, které nemohou být důvodem k vyloučení soudce (přísedícího). Jde o okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Je tomu tak proto, že jen tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být důvodem k pochybnosti o jeho nepodjatosti, neboť v toto činnosti se projevuje samotný výkon soudnictví. Uvedené na druhé straně samozřejmě neznamená, že jako důvod k vyloučení soudce (přísedícího) nemohou být uplatňovány okolnosti, k nimž došlo v souvislosti s řízením v projednávané věci nebo s rozhodováním v jiných věcech, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.

Nově se navrhuje upravit mechanismus posuzování vyloučení soudců (přísedících) a rozhodování o něm. Vychází se ze zásady, že otázka, zda soudce (přísedící) je vyloučen, se řeší konečným způsobem jen při rozhodování o opravném prostředku (odvolání, dovolání a žalobě pro zmatečnost). Posuzování vyloučení soudce (přísedícího) a rozhodování o něm, které probíhá v průběhu řízení, má význam pouze z hlediska hospodárnosti řízení; zjistí-li se již v průběhu řízení (tedy dříve než věc byla skončena), že soudce (přísedící) není nepodjatý (že je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti), je třeba přistoupit k jeho vyloučení ihned, neboť není procesně ekonomické, aby se na řízení dále účastnil, a naopak, není-li námitka podjatosti důvodná, je v zájmu zdárného průběhu řízení, aby o ni bylo rozhodnuto a aby tak otázka vyloučení soudce pro účely probíhajícího řízení byla vyřešena. Na druhé straně účastníkem nastolená otázka podjatosti soudce (přísedícího) nesmí být důvodem k průtahům v řízení; jestliže tuto otázku lze vyřešit procesně hospodárnějším způsobem až v souvislosti s rozhodováním o opravném prostředku proti konečnému rozhodnutí, pak takovému pojetí musí být dána přednost.

Na základě uvedených zásad se navrhuje, aby v případě, že sám soudce (přísedící) předsedovi soudu oznámí skutečnosti, z nichž vyplývá, že je vyloučen, předseda soudu určil bez vydání zvláštního rozhodnutí (tj. již na základě oznámení) jiného soudce (přísedícího), popřípadě jiný senát, který věc projedná a rozhodne. Pro uvedený postup není významné, zda soudce (přísedící) oznámení učiní z vlastní iniciativy nebo na podnět některého z účastníků. Rozhodování o vyloučení soudce (přísedícího) nadřízeným soudem je v takovéto situaci jen nedůvodným průtahem v řízení, neboť vyloučení soudce (přísedícího) je zpravidla nepochybné. Pouze k zamezení možného účelového jednání se předsedovi soudu ponechává možnost předložit věc k rozhodnutí soudu uvedenému v § 16 odst.1.

Účastníci mají právo vyjádřit se o osobách soudců (přísedících), ale jen ve vztahu k těm, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout; vyjadřování k osobám jiných soudců (přísedících) je bezpředmětné, jestliže ve věci už podle rozvrhu práce nemohou jednat a rozhodovat. K tomu, aby byla zajištěna realizace tohoto práva, musí být o tom soudem poučeni; způsob, jakým bude poučení provedeno, se ponechává na postupu soudu v každé jednotlivé věci (může k němu dojít v předvolání k soudu, při jednání nebo jiné soudním roku, zvláštním oznámením apod.)

Aby bylo zamezeno zneužívat námitek podjatosti jen k průtahům v řízení, stanoví se účastníku řízení povinnost uplatnit námitku nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; později ji lze uplatnit jen tehdy, jestliže se účastník o důvodech k vyloučení dozvěděl nebo důvod vznikl později nebo nebyl-li řádně poučen o právu vyjádřit se o osobách soudců (přísedících).

K tomu, aby bylo nepochybné, co má námitka obsahovat, stanoví se v § 15a odst.3 náležitosti tohoto podání.

Nepostupoval-li soudce, jehož podjatost byla namítnuta, podle § 15 odst.1, předloží soud věc k rozhodnutí o námitce nadřízenému soudu. Tuto povinnost však nemá, jestliže námitka byla vznesena před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta (to platí i tehdy, bylo-li to první jednání ve věci) a jestliže má za to, že námitka není důvodná. V této situaci by totiž předložení věci nadřízenému soudu bylo bezdůvodným průtahem v řízení, neboť je procesně hospodárnější otázku podjatosti soudce vyřešit při rozhodování o opravném prostředku. Účastník řízení nemůže být takovým postupem poškozen.

Povinnost předložit věc k rozhodnutí nadřízenému soudu tu není také tehdy, uplatnil-li účastník v námitce stejné okolnosti, o nichž bylo již rozhodnuto, nebo je-li námitka zjevně (tj. bez potřeby dalšího šetření) opožděná.

O námitce podjatosti rozhodne soud uvedený v § 16 odst.1 bez nařízení jednání, jestliže se neprovádí k prokázání důvodu vyloučení soudce (přísedícího) dokazování, tj. jestliže je možné o námitce rozhodnout jen na základě obsahu spisu (obsahu námitky a vyjádření dotčeného soudce). Prokazuje-li se důvod vyloučení (např. výslechem svědků a účastníků, listinami apod.), musí být nařízeno jednání, i když samotné dokazování bylo provedeno prostřednictvím dožádaného soudu; bez nařízení jednání by totiž účastníkům bylo znemožněno realizovat právo vyjádřit se k provedeným důkazům.

Rozhodl-li soud uvedený v § 16 odst.1, že soudce (přísedící) je vyloučen, věc projedná a rozhodne jiný soudce, popřípadě jiný senát, stanovený rozvrhem práce. V případě, že k jeho vyloučení nebyl zjištěn důvod, není tím otázka vyloučení tohoto soudce ještě definitivně vyřešena. Takový soudce sice může pokračovat v řízení, avšak jeho vyloučení může být uplatněno v odvolání, v dovolání nebo v žalobě pro zmatečnost jako důvod těchto opravných prostředků; jeho vyloučení může být spatřováno i ve stejných okolnostech, o nichž rozhodl soud uvedený v § 16 odst.1. Otázka vyloučení soudců totiž - jak výše uvedeno - může být s konečnou platností vyřešena jen při rozhodování o opravných prostředcích.

V § 17 a 17a je upraveno vyloučení zapisovatele a jiného zaměstnance soudu, znalce, tlumočníka a notáře z úkonů soudního komisaře a postup při rozhodování o jejich vyloučení. Povaze účasti těchto osob (tyto osoby se podílí jen na projednávání věci a zpravidla nerozhodují ve věci samé) na řízení odpovídá, že o jejich vyloučení rozhoduje předseda senátu soudu prvního stupně a že proti jeho usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

K bodu 17 (§ 18):

V novém § 18 odst.2 se upřesňují podmínky, za nichž soud ustanoví tlumočníka účastníku, který jedná před soudem ve své mateřštině, jestliže jeho mateřštinou není český jazyk. Tlumočník bude ustanoven od okamžiku, kdy z podnětu účastníka nebo jinak taková potřeba vyjde najevo.

Za obdobných podmínek se ustanoví tlumočník též osobám, které pro zdravotní postižení neslyší nebo nemohou mluvit a lze se s nimi dorozumět jen pomocí znakové řeči, neboť jinak by se nemohli plnohodnotně účastnit řízení.

K bodům 18 a 19 (§ 21 a 21a):

Dosavadní úprava jednání za právnickou osobu a stát je nevyhovující a je zdrojem výkladových potíží. Navrhuje se úprava, která je podrobnější a která vymezuje jednání za právnickou osobu a za stát jednoznačným způsobem.

Vzhledem k tomu, že hmotněprávní úprava jednání jménem právnické osoby je často složitá a pro občanské soudní řízení neodpovídající, navrhovaná úprava z hmotného práva sice vychází, ale oprávnění jednat za právnickou osobu konstruuje samostatně (bez přímého odkazu na hmotněprávní oprávnění).

Za právnickou osobu před soudem jednají v první řadě orgány a osoby uvedené v § 21 odst.1; k těmto osobám byl přiřazen i prokurista, byť prokura je zvláštní plnou mocí (§ 14 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), neboť jde svým způsobem rovněž o jednání za právnickou osobu.

Zákon v některých případech stanoví, že za právnickou osobu jednají místo statutárních orgánů (a osob od nich odvozených) jiné osoby (např. likvidátor, člen dozorčí rady, nucený správce). Navrhovaná úprava tuto skutečnost respektuje (§ 21 odst.2 a 3).

V zájmu potřebné jistoty se navrhuje výslovně stanovit, že za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, že každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat, a že v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba. Posléze uvedený požadavek znamená, je u jednotlivých úkonů se mohou osoby oprávněné jednat za právnickou osobu střídat, avšak současně (tj. při jednotlivých úkonech) nesmí tuto činnost vykonávat více oprávněných osob najednou.

Za stát jedná před soudem státní orgán, jehož příslušnost určují zvláštní zákony nebo jiné právní nebo vnitřní předpisy, a to bez ohledu na to, zda sám má či nemá způsobilost mít práva a povinnosti; tento státní orgán pak pověří jednáním svého zaměstnance, popřípadě zaměstnance jiného státního orgánu, aby jménem státu jednal.

Soud stanoví, který státní orgán je příslušný v konkrétní věci jednat za stát, bez ohledu na to, jak příslušný orgán označil žalobce (navrhovatel) v žalobě (v návrhu na zahájení řízení). Ustanovení § 21a odst.1 soudu ukládá, aby jednal s tím státním orgánem, který je příslušný za stát jednat, aniž by bylo potřebné, aby byl některým z účastníků jako příslušný státní orgán označen; totéž platí, označí-li účastník tento příslušný státní orgán nesprávně.

I v případě jednání za stát platí, že za něj nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy státu, že každý, kdo jedná za stát, musí své oprávnění prokázat, a že v téže věci nemůže za stát současně jednat více osob.

K bodům 20 a 21 (§ 22 a 23):

Změny v § 22 odráží potřebu odlišit (srov. též výklad k bodu 1), kdy se má dosavadním termínem "občan" na mysli fyzická osoba a kdy občan České republiky.

Ustanovení § 23 se pojmově může týkat pouze fyzických osob.

K bodům 22, 54, 62, 152, 153 a 162 (§ 24 odst.2, 40a, 44 odst.3, 116 odst.2 a 3 a 124):

Dosavadní úprava navazovala na zákon č. 102/1971 Sb., o ochraně státního tajemství, ve znění pozdějších předpisů, a na nařízení vlády č. 148/1971 Sb., o ochraně hospodářského a služebního tajemství, ve znění pozdějších předpisů a vycházela ze zásady, že okolnosti, které jsou předmětem státního, hospodářského a služebního tajemství mohou být v občanském soudním řízení předmětem dokazování, jen když došlo příslušným orgánem ke zproštění povinnosti zachovávat tato tajemství (dosavadní § 124), a že z důvody ochrany těchto tajemství mohla být vyloučena veřejnost jednání (dosavadní § 116 odst.2).

Uvedené právní předpisy byly v souvislosti s přijetím zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, zrušeny, potřebné změny však nebyly (např. na rozdíl od úpravy trestního řízení soudního) promítnuty do občanského soudního řádu. Došlo tak k tomu, že znění občanského soudního řádu neodpovídá platné právní úpravě v oblasti utajovaných skutečností a že v občanském soudním řízení nemohou být projednávány a dokazovány utajované skutečnosti, chráněné nyní zákonem č. 148/1998 Sb., a to i kdyby ve smyslu § 46 tohoto zákona došlo ke zproštění povinnosti zachovávat mlčenlivost o utajovaných skutečnostech.

Navrhovaná úprava vychází ze zásady, že utajované skutečnosti, chráněné podle zákona č. 148/1998 Sb., mohou být v občanském soudním řízení předmětem dokazování jen tehdy, pokud došlo ke zproštění povinnosti zachovávat mlčenlivost o utajovaných skutečnostech (§ 124). Kdy k tomu dojde, závisí na posouzení orgánu oprávněného ke zproštění mlčenlivosti (§ 46 zákona č. 148/1998 Sb.); bez zproštění mlčenlivosti nemohou být v žádném případě utajované skutečnosti před soudem projednávány a dokazovány.

Dojde-li ke zproštění mlčenlivosti, přijímají se v občanském soudním řízení opatření k zachování tajnosti utajovaných skutečností; navrhovaná úprava je obdobná tomu, jak byla přijata pro trestní řízení soudní v § 86 zákona č. 148/1998 Sb.

V zájmu zachování tajnosti utajovaných skutečností může být vyloučena veřejnost jednání (§ 116 odst.2) s tím, že v takovém případě se jednání mohou zúčastnit pouze jednotlivé fyzické osoby, kterým to povolí soud (§ 116 odst.3). Všechny osoby, které se podle zákona musí řízení účastnit (např. přísedící, účastníky, jejich zástupce), je třeba - neprokáží-li se osvědčením pro příslušný stupeň utajení skutečností - poučit podle zákona č. 148/1998 Sb. Poučení provede předseda senátu, uvede je v protokole a podpisem protokolu se poučené osoby stávají osobami určenými v rozsahu potřeby k seznámení s utajovanou skutečností (§ 40a odst.1). O provedeném poučení je předseda senátu povinen vyrozumět Národní bezpečnostní úřad (§ 40a odst.3).

Zástupcem účastníka pak může být jen osoba, která se prokáže osvědčením pro příslušný stupeň utajení těchto skutečností nebo která byla poučena (§ 24 odst.2).

V novém § 44 odst.3 se stanoví povinnost přijmout při nahlížení do spisu taková opatření, aby byla zachována tajnost utajovaných skutečností.

Navrhovaná úprava - jak vyplývá z výše uvedeného - je zcela nezbytná, aby v občanském soudním řízení mohly být projednány a dokazovány utajované skutečnosti, u nichž došlo příslušným orgánem ke zproštění povinnosti mlčenlivosti. Způsob tohoto projednání zachovává tajnost utajovaných skutečnosti obdobným způsobem, jakým je to stanoveno v trestním řízení.

Navrhovaná úprava zachovává povinnost respektovat povinnost mlčenlivosti uloženou dalšími zákony nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti. Skutečnosti chráněné touto mlčenlivostí rovněž mohou být v občanském soudním řízení projednávány nebo dokazovány, jen jestliže povinnosti zachovávat mlčenlivost zprostil příslušný orgán nebo ten, v jehož zájmu je povinnost mlčenlivosti uložena (zpravidla účastník).

Stejně jako dosud je možné vyloučit veřejnost jednání z důvodu zachování obchodního tajemství, důležitého zájmu účastníků řízení nebo mravnosti.

K bodům 23 až 39 (§ 25 až 32):

Dosavadní kusou úpravu zastoupení účastníků v občanském soudním řízení, která byla zdrojem výkladových potíží, se navrhuje zpřesnit a doplnit o instituty potřebné pro současnou soudní a právní praxi.

Změny obsažené v § 25 a v § 25a vychází z toho, že komerční právníci se stali s účinností od 1.7.1996 advokáty (§ 57 odst.2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), že dosavadní § 25 odst.2 je s ohledem na obdobnou úpravu obsaženou v zákoně o advokacii nadbytečný a že zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), bylo založeno oprávnění notářů zastupovat účastníky občanského soudního řízení v rozsahu a ve věcech v tomto zákoně uvedených (srov. § 3 odst.1 tohoto zákona). Postavení notářů jako zástupců účastníků bylo vybudováno - vzhledem k tomu, že jde o právně kvalifikované osoby, k jejichž úkolům patří též zastupování účastníků - obdobně jako u advokátů.

Nová úprava v § 26 odst.3 je vyvolána změnami § 21; odborové organizace a Ústředí pro mezinárodněprávní ochranu mládeže jsou právnickými osobami a jejich jednání za zastoupeného musí odpovídat úpravě obsažené v § 21.

V § 27 odst.1 se navrhuje upřesnit, že zástupcem účastníka může být na základě tohoto ustanovení každá fyzická osoba. Za podmínek uvedených v tomto ustanovení tedy může účastníka zastupovat rovněž cizinec, a to i případě, že bydlí v zahraničí a že neovládá český jazyk. Zástupce účastníka ovšem nemá - na rozdíl od účastníka řízení samotného- právo jednat před soudem ve své mateřštině. Bude-li zástupci účastníka ustanoven tlumočník, nebudou náklady s tím spojené hrazeny státem.

V § 28 a 28a bylo v zájmu odstranění výkladových potíží doplněno, že zvolením nového zástupce nastává domněnka, že tím byla vypovězena plná moc dosavadnímu zástupci (účastník totiž může mít současně jen jednoho zástupce) a byly upraveny jednak způsob zániku plné moci v případě, že zastoupený ztratil způsobilost být účastníkem řízení nebo že zástupce zemřel (platí u fyzické osoby) nebo že zanikl (vztahuje se k právnické osobě), jednak doba trvání plné moci. K tomu, aby bylo zamezeno možnému zneužití plné moci, se navrhuje, že v některých případech bude potřebné úřední ověření podpisu zastoupeného a zástupce na písemné plné moci.

Změna v § 29 odst.1 vyjadřuje, že ustanovení opatrovníka z důvodu v něm uvedeného je pojmově možné jen u fyzických osob.

V právní a soudní praxi se vyskytují případy, že právnická osoba nemá ustanoven statutární orgán a že v ní není ani jiná osoba, která by mohla podle § 21 za právnickou osobu před soudem jednat. Dochází i k tomu, že je sporné, kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat (např. v případě sporu o to, kdo je statutárním orgánem právnické osoby). Protože v uvedených případech nemůže právnická osoba před soudem náležitě vystupovat a řádně se tak účastnit řízení, navrhuje se, aby jí byl ustanoven opatrovník. K přijetí takovéhoto opatření je dán důvod, jen když je tu nebezpečí z prodlení; jinak soud učiní jiné opatření (např. přeruší řízení).

Důvody, pro které může být účastníku ustanoven opatrovník, se rozšiřují i o případ, že se fyzická osoba z jiných zdravotních důvodů nemůže nikoliv jen pro přechodnou dobu účastnit řízení, jestliže si sama nezvolí zástupce. Uvedená překážka totiž rovněž brání v postupu řízení, dochází k ohrožování práv účastníků a je proto potřebné, aby soud i v této situaci mohl učinit opatření, aby v řízení mohlo být pokračováno.

V novém § 29 odst.4 se upřesňuje, v kterých stupních řízení před soudem ustanovený opatrovník vykonává svoji funkci.

V § 30 odst.1 se upravuje právo účastníka, aby mu byl ustanoven zástupce, jestliže jsou splněny stanovené předpoklady; dosavadní úprava v této situaci stanovila jen možnost ustanovení opatrovníka. Právo požádat o ustanovení zástupce patří k základním procesním právům účastníka řízení, a proto je potřebné, aby o tomto svém právu byl řádně poučen. Ustanovení zástupce jen pro určité úkony neodpovídá požadavku na řádné zastoupení účastníka, je-li to v řízení potřebné; ustanovený zástupce proto musí mít stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci.

Každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, popřípadě jako jeho další zástupce, musí své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci učinil. Neučiní-li tak, jde o nedostatek podmínek řízení, který lze odstranit (§ 104 odst.2). Z povahy zastoupení vyplývá, že zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

Zástupce (s výjimkou zástupce, jemuž byla udělena prostá plná moc) může v řízení učinit všechny úkony, které může učinit v řízení samotný účastník. Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení, výzvy nebo upozornění proto nemusí být směřována jen vůči účastníku, má-li zástupce; stanoví se proto, že tuto povinnost lze splnit i tím, že potřebná poučení, výzvy nebo upozornění budou poskytnuta jeho zástupci.

K bodům 40 až 42 (§ 35):

Od účinnosti zákona č. 283/1993 Sb. se řízení u soudu zúčastňuje místo prokurátora státní zastupitelství. Navrhuje se rozšířit možnosti vstupu státního zastupitelství do zahájeného řízení v dalších případech, v nichž je naléhavý zájem společnosti a řádném a úplném objasnění věci a na správném rozhodnutí.

Zvláštní zákony svěřují státnímu zastupitelství, popřípadě Nejvyššímu státnímu zástupci oprávnění podat u soudu vlastním jménem žalobu. Tato oprávnění zůstávají nedotčena.

K bodům 43 až 47 (§ 36 až 37):

Navrhovaná úprava předpokládá, že nadále budou v řízení před soudem jednat a rozhodovat buď senáty nebo samosoudci. O dovolání bude u Nejvyššího soudu v některých případech rozhodovat "velký senát". Úprava okruhu těchto případů a složení velkého senátu je obsažena v návrhu na změnu zákona o soudech a soudcích (§ 27 odst.3 a 4 tohoto zákona).

U krajských soudů se v řízení v prvním stupni zrušuje rozhodování v senátech jako nefunkční; nadále v tomto řízení proto budou působit jen samosoudci. Projednání a rozhodnutí o odvolání bude i nadále u krajských soudů prováděno v senátech.

Rozvrh práce jako prostředek k naplnění ústavní zásady podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon") se stanoví jako zákonný základ pro určení, který senát (samosoudce) konkrétní věc u příslušného soudu projedná a rozhodne.

V § 36d se nově vymezují práva a povinnosti předsedy senátu ve věcech, v nichž jedná a rozhoduje senát, a postavení samosoudce. V senátních věcech je předseda senátu oprávněn provést úkony, jimiž se nerozhoduje ve věci (včetně vydání rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí) a, stanoví-li tak zákon, též vydat rozhodnutí ve věci. V věcech, v nichž jedná a rozhoduje jediný soudce, má samosoudce jak práva a povinnosti předsedy senátu, tak i práva, která jinak náleží pouze senátu.

Změna ve znění § 37 odst.1 sleduje upřesnění právní úpravy, neboť účast zapisovatele při poradě senátu není povinná a - bylo-li upuštěno od přítomnosti zapisovatele při jednání - ani obvyklá. Navrhovaná úprava vyjadřuje, že zapisovatel se může účastnit porady senátu, že však jeho přítomnost při poradě není nezbytná.

V § 37 odst.2 dosud nebyl upraven způsob hlasování senátu, jehož členy jsou vedle soudce (předsedy senátu) přísedící. Navrhovaná úprava tento nedostatek odstraňuje.

K bodům 48 a 49 (§ 38):

Úkony v řízení o dědictví provádí na základě pověření soudu notář jako soudní komisař. Z úkonů notáře byla dosud vyňata všechna soudní rozhodnutí; proto i usnesení, kterými se upravuje vedení řízení (např. usnesení o ustanovení znalce, o předvedení apod.), vydával na návrh notáře soud. Uvedený postup představuje průtahy v řízení, které jsou s ohledem na povahu těchto rozhodnutí neodůvodněné. Navrhuje se proto, aby k vydávání usnesení soudu o vedení řízení byl oprávněn notář.

K bodům 50 a 51 (§ 39):

Pomocí dožádání se provádí úkony, které by příslušný soud mohl provést jen s obtížemi nebo se zvýšenými, neúčelnými náklady anebo které v jeho obvodu nelze provést.

Dosavadní úprava, která předpokládá, že dožádaným soudem je okresní nebo krajský soud podle toho, zda věc patří do věcné příslušnosti okresních nebo krajských soudů, není s uvedenými principy v souladu. Navrhuje se proto, aby dožádaným soudem byl vždy okresní soud.

Část věty za středníkem v § 39 odst.3 je s ohledem na navrhované znění § 36d nadbytečná.

K bodům 52 a 53 (§ 40):

O tom, zda účastníkům bylo poskytnuto potřebné a zákonu odpovídající poučení a zda se účastníci vzdali odvolání proti vyhlášenému rozhodnutí, musí být v řízení potřebná jistota. Uvedené údaje je proto třeba výslovně uvést v protokolu.

Dohoda o výchově a výživě nezletilého dítěte, dohoda o styku s nezletilým dítětem, dohoda o vypořádání dědictví, dohoda o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů nebo došlo-li k uznání nároku (§ 153a) představují procesní úkony, které vyžadují, aby byly - vedle soudního smíru - potvrzeny v protokolu podpisy účastníků, kteří je učinili. Současně se upravuje postup v případě, že účastník nemůže protokol podepsat proto, že nemůže číst a psát nebo z jiných důvodů.

K bodu 55 (§ 41a a 41b):

V právní a soudní praxi jsou pochybnosti o tom, jak mohou být učiněny procesní úkony, kdy se k procesním úkonů nepřihlíží a zda, popřípadě za jakých podmínek lze procesní úkon odvolat. V souladu s právní teorií se navrhuje řešení těchto otázek výslovně upravit v zákoně.

Protože protokol, který obsahuje smír, dohodu o výchově a výživě nezletilého dítěte, dohodu s styku s nezletilým dítětem, dohodu o vypořádání dědictví, dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů nebo uznání nároku (§ 153a), musí být podepsán (§ 40 odst.2), je potřebné spojit s podpisy účastníků také perfekci těchto procesních úkonů.

K bodům 56 až 59 (§ 42):

Změnami v § 42 se upřesňují druhy způsobilých podání a možností sepsání návrhu na zahájení řízení do protokolu.

Jako způsobilá forma podání se výslovně uvádí i telefaxové podání. Takto učiněná podání lze doplnit nejen předložením jeho originálu, ale - podle navrhované úpravy - i písemným podáním shodného znění.

K bodu 60 (§ 43):

Pro zpřesnění právní úpravy se v navrhovaném § 43 odst.1 uvádí, jaké vady podání je třeba odstranit a že soud výzvu k odstranění vad podání činí usnesením. Povinnost soudu poučit účastníka, jak je třeba opravu nebo doplnění podání provést, zůstává zachována. Zdůrazňuje se, že k opravě nebo doplnění podání je třeba účastníku určit lhůtu (srov. též § 55).

Nebyla-li vada podání přes výzvu předsedy senátu odstraněna, liší se další postup soudu podle toho, zda vada brání dalšímu pokračování v řízení. Nelze-li pro vadu v řízení pokračovat, soud podání, kterým se zahajuje řízení (tj. žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, odvolání, dovolání, návrh na obnovu řízení, žalobu pro zmatečnost) odmítne; tím je řízení skončeno. Podání, kterým se nezahajuje řízení, nelze s ohledem na tuto jejich povahu odmítat; soud k nim nepřihlíží, dokud vada nebude řádně odstraněna. Uvedené důsledky nastávají jen tehdy, byl-li účastník o tom poučen.

Navrhovaná úprava nepřejímá dosavadní koncepci, podle které se v případě neodstranění vady řízení zastavovalo. Rozhodnutí o zastavení řízení je opatření, které soud činí v případě nedostatku podmínek řízení nebo zpětvzetí návrhu. To, že nebyly odstraněny vady podání, není nedostatkem podmínek řízení. Nemá-li docházet v soudní praxi k zaměňování těchto institutů, je potřebné odlišit i způsob rozhodování. Vadné podání proto bude nadále usnesením odmítáno.

K bodu 61 (§ 44 odst.2):

Jednání před soudem je zásadně veřejné. Jiná osoba než účastník řízení má právo na informace z obsahu spisu, jestliže pro to má právní zájem nebo jiné vážné důvody. Zpřístupněny nemohou být jen spisy, o nichž zvláštní předpisy stanoví, že musí zůstat utajeny (jde např. o spisy o osvojení).

K bodům 63 až 73 (§ 45 až 50b):

Dosavadní úprava neodpovídá všem současným požadavkům na doručování soudních písemností.

Při vymezení toho, kdo soudní písemnosti doručuje, vychází dosavadní úprava ze zásady, že se doručuje poštou (srov. znění dosavadního § 45, věty první "Doručuje se zpravidla poštou"). Zkušenosti ukazují, že doručování prováděné poštou je zdlouhavé (některým účastníkům nelze poštou vůbec doručovat), že často při něm není postupováno podle zákona a že doklady o provedeném doručení se soudům vrací se zpožděním. K tomu, aby bylo vykázáno řádné doručení, je často potřebné písemnost doručovat opakovaně, čímž rostou náklady vynaložené na doručování a prodlužuje se řízení.

Navrhovaná úprava preferenci doručování soudních písemností prostřednictvím pošty opouští. V navrhovaném § 45 se uvádí možné způsoby doručování (soudním doručovatelem nebo orgány justiční stráže a prostřednictvím pošty, orgánu obce nebo příslušného policejního orgánu) a bude na volbě soudu, který z nich - v závislosti na okolnostech konkrétního doručení - zvolí. V souladu s dosavadní úpravou zůstává zachováno právo doručovat písemnosti i prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti v případech stanovených zvláštními předpisy (jde zejména o doručování ve věcech s cizím prvkem).

Vyhovující není ani dosavadní právní úprava postupu při doručování obsažená v občanském soudním řádu. Přes provedené novelizace neupravuje všechny v úvahu přicházející běžné způsoby doručování a způsobuje značné výkladové potíže, zejména při doručování právnickým osobám a advokátům. Postup při doručování je proto potřebné zásadním způsobem zrevidovat.

Jednotlivé způsoby doručování jsou navrženy v závislosti na osobách adresátů; z povahy doručování u jednotlivých adresátů také vyplývají některé (byť nepodstatné) rozdíly mezi nimi.

Doručování fyzické osobě bude nadále prováděno v jejím bytě, místě podnikání, na pracovišti nebo kdekoli bude zastižena. Písemnosti, které nejsou určeny do vlastních rukou adresáta, budou odevzdány (tj. náhradně doručeny) - nepodaří-li se je doručit přímo adresátu - jiným, v § 46 odst.2 uvedeným, osobám, popřípadě, není-li možné ani tímto způsobem doručení provést, uloženy. Nevyzvedne-li si adresát uloženou písemnost do 3 dnů, bude se považovat poslední den této lhůty za den doručení; to platí bez ohledu na skutečnost, zda se adresát o tomto uložení dozvěděl. U písemnosti, určené k doručení do vlastních rukou, nadále nebude potřebné opakovat pokus o doručení. Nebyl-li adresát zastižen, písemnost určená do vlastních rukou se uloží. Fikce tohoto náhradního doručení uložených písemností nastane až desátým dnem od uložení.

Předpokladem pro doručení písemnosti jiným osobám než adresátu nebo pro doručení uložením nadále zůstává, že se adresát v místě doručení zdržuje. Protože se takový stav v některých případech obtížně zjišťuje, stanoví se vyvratitelná domněnka o tom, že se adresát v místě doručování zdržuje; na adresátu bude, aby v potřebných případech prokázal, že tomu tak nebylo.

V § 46 odst.6 se uvádí, kde se písemnost ukládá. Písemnost bude uložena u okresního soudu, v jehož obvodu je místo doručení, nebo u soudu, který má sídlo v místě doručení, provádí-li doručení soudní doručovatel nebo orgán justiční stráže, u poště, jestliže se doručuje prostřednictvím pošty, nebo u orgánu obce, doručuje-li se prostřednictvím orgánu obce. Tato úprava obdobně platí i pro ostatní doručování.

Právnickým osobám se doručuje na adresu jejich sídla, popřípadě na jinou adresu, kterou sdělila soudu. Za právnickou osobu jsou písemnost oprávněny převzít osoby uvedené v § 47 odst.2. Zdržuje-li se právnická osoba na adrese doručení (tj. lze-li dovodit, že v tomto místě má své prostory), avšak nebyl zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn písemnost převzít, provede se náhradní doručení uložením u okresního soudu, v jehož obvodu je místo doručení, u soudu, který má sídlo v místě doručení, na poště nebo u orgánu obce, aniž by bylo potřebné pokus o doručení opakovat; po právnické osobě lze důvodně požadovat, aby byl v místě doručování vždy přítomen někdo, kdo je oprávněn písemnost převzít. Rovněž u náhradního doručení právnickým osobám se rozlišuje, zda doručovaná písemnost byla určena do vlastních rukou. Zatímco u písemností doručovaných do vlastních rukou se za den doručení považuje den, v němž uplyne desetidenní lhůta od uložení, pro ostatní písemnosti se stanoví jako den doručení uplynutí lhůty tří dnů od uložení.

V případě, že se právnická osoba na adrese doručení nezdržuje, stanoví se náhradní způsoby doručení. Písemnost se v první řadě doručí fyzické osobě, o níž je soudu známo, že je oprávněna za ni před soudem v projednávané věci jednat (§ 21); při tomto doručování se postupuje obdobně podle § 46. Nelze-li ani tímto způsobem právnické osobě doručit, spočívá náhradní doručení v dalším (opakovaném) pokusu o doručení na adresu jejího sídla (není-li známa jiná adresa) a ve vrácení písemnosti soudu jako nedoručitelné. Tyto způsoby náhradního doručení se stanoví proto, aby byly v zájmu potřebné právní jistoty a spravedlivého vedení procesu pokud možno vyčerpány všechny možnosti, pomocí kterých lze dosáhnout, aby se písemnost dostala do dispozice právnické osoby (osob oprávněných za ni jednat).

Doručování státním orgánům a státu se provede na adresu státního orgánu, resp. státního orgánu oprávněného jednat za stát, popřípadě na adresu, kterou státní orgán sdělil soudu se žádostí, aby mu na ni byly doručovány písemnosti. Z povahy toho doručování vyplývá, že náhradní doručování není třeba upravovat.

Advokátům a notářům se písemnosti doručují na adresu jejich sídla (kanceláře), popřípadě na adresu, kterou sdělí soudu. Písemnost mohou přijmout vedle advokáta (notáře) též další osoby, které jsou jeho zaměstnanci, popřípadě společníky, jestliže jsou v místě doručování. Náhradní doručování se stanoví - stejně jako v jiných případech - bez opětovného pokusu o doručení; také po advokátech a notářích lze důvodně požadovat, aby v místě jejich sídla byl vždy přítomen v době doručování někdo, kdo je oprávněn písemnost převzít.

Fikce doručení, která nastává, nevyzvedne-li si adresát, popřípadě jiná oprávněná osoba zásilku v místě uložení, se prodlužuje z dosavadních tří na deset dnů jen u písemností určených do vlastních rukou. Bylo přihlédnuto k tomu, že písemnosti určené do vlastních rukou mají pro účastníky větší význam než ostatní písemnosti, že bylo upuštěno od opětovného pokusu o doručení s že delší doba umožní adresátu si písemnost spíše vyzvednout. Fikce doručení nastane v menším množství případů a odpadne tím často zdlouhavé a obtížné zjišťování, zda písemnost byla řádně doručena, což přinese ve svých důsledcích zrychlení řízení. V neposlední řadě tato úprava přispěje k posílení právní jistoty účastníků v tom, že jim rozhodnutí skutečně bude doručeno, a vyhoví se tak obvyklým evropským standardům kladeným na doručování soudních písemností.

V § 49 odst.2 se navrhuje vyloučit možnost uložit účastníku, který je v cizině, aby si zvolil zástupce jen pro přijímání písemností. V případě, že by tak neučinil, by mu písemnosti byly ukládány u soudu; takto doručená rozhodnutí (popřípadě jiné písemnosti) byl pak nebylo možné v cizině vykonat.

V § 49 odst.3 se zpřesňuje doručování usnesení o ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu.

Fikce doručení v případě bezdůvodného odepření přijetí písemnosti (§ 50) se musí vztahovat nejen na adresáta, ale i na osoby za něj oprávněné písemnost převzít.

Úprava dosud obsažená v § 47a byla se systematických důvodů přesunuta do § 50b.

K bodu 74 (§ 51):

Ke zpřesnění právní úpravy se navrhuje, aby bylo možné předvolat nejen při jednání, ale i při jiném úkonu soudu, u něhož je předvolaný přítomen.

K bodům 75 a 76 (§ 52):

Dosavadní právní úprava se doplňuje v tom, že o předvedení musí být rozhodnuto usnesením, které se doručuje - v zájmu toho, aby jeho realizace nebyla zmařena - až při předvedení.

Náklady předvedení nejsou zpravidla osobami, které předvedení provedly (zejména orgány Policie ČR), požadovány. Navrhuje se doplnění právní úpravy, které jednoznačně stanoví, kdo podává návrh na úhradu těchto nákladů a jak se o něm rozhoduje.

K bodu 77 (§ 56):

Lhůta nemůže běžet nejen tomu, kdo ztratil způsobilost být účastníkem řízení nebo kdo nemá procesní způsobilost, ale i tomu, u něhož bylo rozhodnuto, že musí být zastoupen svým zákonným zástupcem (§ 23); ani tato osoba totiž nemůže činit samostatně procesní úkony.

K bodům 78 a 79 (§ 67 a 68 odst.1):

Vzhledem k tomu, že bylo zrušeno senátní rozhodování u krajských soudů v prvním stupni (srov. § 36a odst.3), musí se tato změna promítnout i ve znění § 67.

Provádění smírčího řízení v senátním složení není účelné. Možnost, aby bylo smírčí řízení uskutečněno senátem, se proto zrušuje.

K bodům 80, 81 a 85 (§ 75 odst.1 a 2, § 76 odst.1):

O nařízení předběžného opatření rozhoduje i ve věcech uvedených v § 36a odst.1 předseda senátu. Navrhovaná změna ve znění § 36d odst.1 vyvolává i změnu v § 75 odst.1 a 2 a v § 76 odst.1.

Lhůty, ve kterých musí být soudem rozhodnuto o návrhu na předběžné opatření, se nově uvádí v § 75 odst.4. Z § 75 odst.2 byla proto vypuštěna druhá věta.

K bodům 82 až 84 (§ 75 odst.4 a 5, § 75a):

Nová úprava řízení ve věcech kapitálového trhu je obsažena v § 200f a 200g. Dosavadní § 75 odst.4 je proto obsoletní.

Předběžné opatření je skutečně účinným prostředkem ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků řízení jen tehdy, jestliže bylo nařízeno v době, kdy je způsobilé vyvolat účastníkem zamýšlené právní následky. Ukazuje se potřebné, aby k rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření byla stanovena pro soud lhůta nejen v případě předběžného opatření podle § 76a (jako je tomu dosud), ale ve všech případech.

Pro rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření podle § 76a se zachovává dosavadní lhůta 24 hodin poté, co byl podán. O návrhu na jiná předběžná opatření musí soud rozhodnout do 7 dnů ode dne, kdy byl podán; jiná lhůta pro vydání rozhodnutí platí jen tehdy, stanoví-li tak zákon.

Stanovení krátké lhůty pro vydání usnesení soudu, kterým rozhodne o návrhu na předběžné opatření, vylučuje, aby byly odstraňovány případné vady návrhu, které brání pokračování v řízení. V § 75a se proto stanoví, že návrh bude odmítnut, jestliže neobsahuje všechny náležitosti, jestliže je neurčitý nebo nesrozumitelný a jestliže pro tyto nedostatky nelze v řízení pokračovat, aniž by soud mohl využití - jako je tomu u jiných návrhů - postup podle § 43; uvedené neplatí - s ohledem na jejich význam pro zajištění péče o nezletilé děti - jen u návrhů na předběžné opatření podle § 76a.

V novém § 75 odst.5 se výslovně uvádí okamžik, k jakému se posuzuje stav rozhodný pro nařízení předběžného opatření. S ohledem na povahu předběžného opatření a v zájmu dodržení lhůty předepsaných pro vydání rozhodnutí musí být tímto okamžikem vyhlášení (vydání) usnesení soudu prvního stupně.

K bodu 86 (§ 76 odst.3):

Dosavadní úprava soudu pouze umožňovala, aby při nařízení předběžného opatření navrhovateli uložil podat ve stanovené lhůtě návrh na zahájení řízení ve věci samé. Takovýto postup mohl být v rozporu s účelem a smyslem předběžných opatření. Stanoví se proto, že soud při nařízení předběžného opatření bude povinen navrhovateli uložit, aby ve stanovené lhůtě podal návrh na zahájení řízení.

Nařídil-li předseda senátu předběžné opatření ve věci, v níž může být řízení zahájeno i bez návrhu, není důvodné požadovat, aby další trvání předběžného opatření bylo vázáno na podání návrhu na zahájení řízení ve věci samé. V takovémto případě je na soudu, aby sám zahájil řízení bez návrhu; povinnost zahájit řízení proto není třeba navrhovateli předběžného opatření ukládat.

K bodu 87 (§ 78 odst.3):

Zajištění důkazu bez přítomnosti osob, které mají být účastníky řízení, pro něž je důkaz zajišťován, omezuje procesní práva těchto osob, jež jim zákon při provádění jednotlivých důkazů dává. Není-li tu nebezpečí z prodlení, je předseda senátu povinen jim účast při zajištění důkazu umožnit (např. tím, že je o provedení zajištění důkazu řádně a včas vyrozumí).

K bodu 88 (§ 78a):

Notářský zápis je veřejnou listinou [§ 6 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Skutkový děj nebo popis stavu věci, zachycený do notářského zápis může být způsobem zajištění důkazu (alternativně soudnímu zajištění důkazu) a v řadě sporů významným důkazním prostředkem. Samozřejmým předpokladem je, že popsaný skutkový děj se musí odehrát v přítomnosti notáře nebo že popsaný stav věci musí notář osvědčit (osobně se o něm přesvědčit).

K bodům 89 až 93 (§ 79 a 80):

Zkušenosti ze soudní praxe ukazují, že žalobci nesprávně označují stát jako účastníka řízení. K zamezení pochybností, jak má být stát jako účastník řízení v žalobě označen, se navrhuje doplnění textu v závorce ve větě druhé § 79 odst.1.

V souvislosti s označením účastníků - fyzických osob dosavadní znění § 79 odst.1 věty druhé uvádělo pouze "jméno". K zamezení možných pochybností a k dosažení jednoty s jinými ustanovením občanského soudního řádu upravující podobnou problematiku se navrhuje doplnění o údaj "příjmení".

Údaj o tom, jaké mají účastníci povolání, není v současné době zpravidla potřebný k identifikaci účastníka řízení (k jeho odlišení od jiných osob). Navrhuje se proto jeho vypuštění s tím, že v žalobě (jiném návrhu na zahájení řízení) nadále nemusí být uváděn.

Podle nového vymezení věcné příslušnosti soudů (§ 9) již není pro řízení významné, zda účastnici jsou nebo nejsou zapsáni v obchodním rejstříku. Údaj v tomto směru proto nadále žaloba nemusí obsahovat.

Vzhledem k tomu, že identifikační čísla jsou přidělována nejen právnickým osobám, ale i fyzickým osobám, které mají ve smyslu ustanovení § 2 odst.2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů postavení podnikatele (srov. zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě), navrhuje se doplnění věty třetí v § 79 odst.1 tak, že v obchodních věcech musí žaloba obsahovat nejen identifikační číslo právnické osoby, ale i identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem. Přispěje se tím ke snažší identifikaci účastníků občanského soudního řízení v obchodních věcech.

Občanský soudní řád je jednotným procesním předpisem a výslovně nerozlišuje mezi projednáváním a rozhodováním sporů (sporným řízením) a projednáváním a rozhodováním dalších právních věcí (nesporným řízením), i když všechny instituty v něm upravené se na obě řízení nevztahují a ani vztahovat nemohou. Navrhovaná úprava rozlišení v tomto směru obsahuje. Uvádí-li se slova "žaloba", "žalobce" nebo "žalovaný", znamená to, že ustanovení tyto slova obsahující platí jen pro sporné řízení, a slova "návrh na zahájení řízení", "navrhovatel" nebo "ostatní účastníci řízení" se používají pro instituty nesporného řízení; uvádí-li se obě alternativy, znamená to, že příslušný institut je pro obě řízení společný. Tak je tomu i v § 79 odst.2 a 3 a v § 80.

Podle navrhovaného § 79 odst.3 větě druhé lze seznámit protistranu (ostatní účastníky řízení) přímo se žalobou (návrhem na zahájení řízení) nejen v obchodních věcech (jako tomu bylo dosud). I v jiných věcech může takový postup žalobce (navrhovatele) přispět ke splnění účelu řízení.

K bodu 94 (§ 81 odst.1):

Novela zákona o rodině provedená zákonem č. 91/1998 Sb. stanovila nové případy, v nichž manželství nevznikne (srov. § 17a zákona č. 94/1963 S., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). K tomu, aby bylo zajištěno, že neexistence manželství bude soudním rozhodnutím vyslovena i bez aktivní účasti účastníků (zdánlivých manželů), navrhuje se, aby bylo možné zahájit i bez návrhu rovněž řízení o určení, zda tu manželství je či není.

K bodu 95 (§ 82 odst.2):

Dosavadní znění § 82 odst.2 není v souladu s § 8, podle kterého může být řízení před řízením u soudu provedeno u "jiného orgánu". Navrhuje se uvést znění obou ustanovení do souladu.

K bodům 96 až 115 a 127 (§ 84 až 89a, § 95):

Ustanovení § 84, 87, § 88 písm.a) a 89 vztahují jen na sporné řízení. Z důvodů uvedených v této zprávě k bodu 89 až 93 se v těchto ustanoveních uvádí termíny "žalovaný". Ustanovení § 89a a 95 platí jak pro sporné, tak i pro nesporné řízení.

V § 85 se zpřesňuje vymezení obecného soudu účastníka tak, že je jím vždy okresní soud. Úprava obecného soudu fyzické osoby respektuje též skutečnost, že některé fyzické osoby bydlí na více místech s úmyslem zdržovat se tam trvale; takové fyzické osoby tedy mají více obecných soudů a k řízení je příslušný kterýkoliv z nich (§ 11 odst.2).

Pro řízení, v nichž je v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a místní příslušnost se řídí obecným soudem účastníka, je místně příslušný ten krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud účastníka (§ 85a).

Nové znění § 86 odst.1 zpřesňuje vymezení příslušného soudu u občanů České republiky, kteří nemají obecný soud nebo jejich obecný soud je v zahraničí. Zpřesnění dosavadní úpravy představuje i nové znění § 86 odst.3, které se uvádí tak, aby bylo ve shodě s § 21 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Úpravy provedené v § 88 odráží změny, jež byly provedeny v hmotném právu [písm.b)], jež souvisí se zavedením nového řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení [písm.c)] a se změnami provedenými v řízení o výkon rozhodnutí [písm.i) a n)]. Ustanovení § 88 písm.g) se s ohledem na to, že rozhodčí řízení je zavedeno jen v minimálním počtu věcí, zrušuje. Výlučná místní příslušnost se nově upravuje u žaloby pro zmatečnost a pro řízení o hlavní intervenci. Vzhledem k tomu, že místní příslušnost u žaloby pro zmatečnost je dána u všech krajských soudů, které sousedí s obvodem krajského soudu, který v prvním stupni vydal napadené rozhodnutí nebo v jehož obvodu je okresní soud, který v prvním stupni vydal napadené rozhodnutí, je v návrhu obsaženo zmocnění [v § 374a písm.c)], aby tato příslušnost mohla být jednodušším způsobem upravena vyhláškou Ministerstva spravedlnosti.

K bodům 116 až 126 (§ 90 až 94):

Záměru rozlišit (pokud je to možné) instituty sporného a nesporného řízení odpovídá změna ve znění § 90, která napříště vymezuje pouze tzv. I. definici účastenství platnou pro sporné řízení.

V dosavadní úpravě bylo označení účastníků ve sporném řízení jako "navrhovatele" nebo "žalobce", popřípadě jako "odpůrce" nebo "žalovaného" rovnocenné. Navrhovaná úprava tento dualismus v označování účastníků občanského soudního řízení odstraňuje; účastníci sporného řízení se nadále budou označovat jen jako "žalobce" a "žalovaný".

Změny v § 91, 92 a 93 vychází z toho, že tato ustanovení platí jen ve sporném řízení. V § 92 bylo současně výslovně vyjádřeno, že návrh na přistoupení dalšího účastníka a návrh na záměnu účastníka může podat - jak vyplývá z dispoziční zásady platné v občanském soudním řízení pro oblast sporného řízení - pouze žalobce. Ustanovení § 92 bylo dále doplněno o odstavec 3, v němž se řeší vztah k novému § 107a upravujícímu procesní nástupnictví při singulární sukcesi.

Ustanovení § 94 upravuje účastenství v nesporném řízení. Výslovně se uvádí, že účastníkem je i navrhovatel (ten, na jehož návrh bylo řízení zahájeno), i když není osobou, kterou zákon za účastníka označuje, popřípadě osobou, o jejíž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.

Dosavadní úprava obsahovala postup soudu jen v případě, že se řízení od jeho zahájení neúčastnil někdo z těch, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno; navrhovaná úprava výslovně řeší v zájmu potřebné jistoty při vymezení okruhu účastníků postup soudu též v případě, že se řízení účastní někdo, o jehož právech a povinnostech se v řízení nejedná a kdo tedy ve skutečnosti není účastníkem řízení (touto osobou samozřejmě nemůže být navrhovatel).

K bodu 128 (§ 96):

Dosavadní úprava při rozhodování soudu o zpětvzetí žaloby nebo jiného návrhu rozlišovala, zda byl návrh vzat zpět před vydáním rozhodnutí soudem prvního stupně, zda byl návrh vzat zpět po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, že by proti rozhodnutí bylo podáno odvolání, nebo zda byl návrh vzat zpět v průběhu odvolacího řízení. V prvním z uvedených případů rozhodoval o zastavení (či nezastavení) řízení soud prvního stupně, v ostatních případech odvolací soud. Výslovně nebyl upraven postup v situaci, když byl návrh vzat zpět po vydání rozhodnutí odvolacího soudu do doby, než nabylo právní moci, a v situaci, když byl návrh vzat zpět v době, kdy již rozhodnutí nabylo právní moci. Protože se tato úprava zcela neosvědčila, bylo přistoupeno k úpravě nové.

Navrhovaná úprava předpokládá, že odvolací soud bude rozhodovat o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby nebo jiného návrhu jen tehdy, došlo-li k němu v průběhu odvolacího řízení. V ostatních případech je procesně ekonomické, aby o zastavení řízení rozhodoval soud prvního stupně. Soud prvního stupně tedy bude rozhodovat o zastavení řízení jak v případě, kdy byl návrh vzat zpět před vydáním jeho rozhodnutí, tak i po té, co rozhodnutí bylo vydáno a nebylo napadeno odvoláním, jakož i v případě, že byl návrh vzat po rozhodnutí odvolacího soudu (bez ohledu na to, zda nabylo nebo nenabylo právní moci).

V souladu s ustálenou soudní praxí se navrhuje rozhodovat o zastavení řízení zčásti, byl-li návrh vzat zpět jen částečně. Potřeba takovéhoto rozhodnutí vyplývá z toho, že v řízení musí být jistota, zda soud svým rozhodnutím vyčerpal celý předmět řízení, a že tvoří jeden z podkladů pro rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst.2.

Byl-li návrh vzat zpět, avšak nejsou splněny podmínky pro zastavení řízení, soud dosud vydával usnesení o tom, že se "řízení nezastavuje". Uvedené procesní situaci lépe odpovídá usnesení o tom, že "zpětvzetí návrhu není účinné". O tom, že zpětvzetí návrhu není účinné, bude soud rozhodovat i tehdy, bylo-li učiněno až v době, kdy již rozhodnutí nabylo právní moci.

K bodům 129 a 130 (§ 97 a 98):

Změny v § 97 odst.1 a § 98 vyplývají z toho, že tato ustanovení lze použít jen ve sporném řízení.

K bodu 131 (§ 100 odst.1):

Požadavek, aby soudní řízení působilo výchovně, je zjevným přeceněním možnosti soudů působit v průběhu řízení na účastníky. Navrhuje se proto jeho zrušení.

K bodu 132 (§ 100 odst.3):

Úmluva o právech dítěte, vyhlášená pod č. 104/1991 Sb. ve svém čl. 12 ukládá státům, které jsou smluvní stranou úmluvy, aby zabezpečily dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se ho týkají s tím, že se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Za tímto účelem musí státy poskytnout dítěti zejména možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu; způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.

Navrhovaný § 100 odst.3 je promítnutím tohoto závazku České republiky do občanského soudního řízení. Soudu se ukládá, aby vždy zjišťoval názor nezletilého dítěte ve věci, v níž je účastníkem řízení (tj. nejen v agendě nesporného řízení), jestliže je schopno formulovat své vlastní názory. Názor dítěte soud zjišťuje buď prostřednictvím jeho zástupce nebo příslušného orgánu sociálně právní ochrany dětí, anebo přímo (výslechem dítěte); konkrétní způsob zjištění názoru dítěte zvolí soud podle konkrétních okolností jednotlivého případu. Současně se stanoví, že k názoru dítěte musí být přihlédnuto způsobem odpovídajícím jeho věku a jeho úrovni (tj. jeho rozumové vyspělosti).

K bodům 133 a 134 (§ 101):

V navrhovaném § 101 odst.1 písm.a) je nově upravena povinnost tvrzení. Povinnost tvrdit pro rozhodnutí významné plní žalobce (navrhovatel) tím, že v žalobě nebo v jiném návrhu na zahájení řízení "vylíčí rozhodující skutečnosti". Tím ovšem nemusí svou povinnost tvrzení splnit v plném rozsahu. Neuvede-li v žalobě nebo v jiném návrhu na zahájení řízení všechny rozhodující skutečnosti, není to důvodem k odmítnutí návrhu (§ 43 odst.2), jestliže je možné v řízení pokračovat; v řízení je možné pokračovat tehdy, byl-li v žalobě vymezen skutek (skutkový děj), který má být předmětem řízení. Zbývající tvrzení je proto povinen uvést v dalším průběhu řízení, zejména při jednání. Žalovaný (ostatní účastníci) řízení plní svou povinnost tvrzení tím, že rozhodné skutečnosti uvede v písemném vyjádření; nevyjádří-li se písemně nebo neuvede-li ve vyjádření všechny rozhodné skutečnosti, může se tak stát i při jednání.

Ke splnění účelu řízení jsou účastníci dále povinni plnit procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem a dbát pokynů soudu, zejména povinnost označit důkazy (§ 120 odst.1). K povinnostem uloženým účastníku soudem patří i povinnosti uložené usnesením vydaným podle § 114b.

Procesní aktivita účastníků zásadně není požadavkem, potřebným k pokračování v zahájeném řízení. Soud proto pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní, nestanoví-li zákon jinak (tak je tomu např. v § 110). V případě, že soud je povinen pokračovat v řízení, nesmí nedostatek procesní aktivity účastníků bránit postupu v řízení a rozhodnutí o věci. Z tohoto důvodu je možné jednat při splnění stanovený podmínek v nepřítomnosti účastníka (§ 101 odst.3) a z nečinnosti účastníka dovozovat procesně významné závěry (§ 101 odst.4).

K bodu 135 (§ 102):

O nařízení předběžného opatření a o zajištění důkazu je možné rozhodnout nejen před zahájením řízení, ale i po jeho zahájení. Za důvod k nařízení předběžného opatření se považuje jak potřeba zatímně upravit poměry účastníků, tak i - ve shodě se závěry soudní praxe - též obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Výslovným zakotvením druhého z důvodů pro nařízení předběžného opatření se odstraní případné pochybnosti o možnosti jeho uplatnění v již zahájeném řízení.

Při rozhodování o nařízení předběžného opatření a o zajištění důkazů se obdobně užijí ustanovení § 75 odst.1, 3, 4 a 5, 75a, 76, 77 odst.1 písm.b), c) a d), 77 odst.2 a 3 a 78 odst.3, která upravují instituty potřebné při rozhodování o předběžných opatření v části druhé občanského soudního řádu.

K bodu 136 až 138 (§ 103 a 104):

V § 103 se odstraňuje legislativní chyba, obsažená v jeho znění již od přijetí občanského soudního řádu. Procesními podmínkami nejsou podmínky, za nichž může soud jednat, ale podmínky, bez jejichž splnění nemůže být rozhodnuto ve věci samé; nejsou-li všechny podmínky řízení splněny a tento nedostatek nelze odstranit nebo se nepodařilo jej odstranit, soud řízení zastaví.

Zjevná legislativní chyba se odstraňuje i v § 104 odst.2, větě druhé. Dokud nedostatek podmínek řízení, který lze odstranit, nebyl odstraněn (a soud činí opatření k jeho odstranění), nesmí soud vydat rozhodnutí o věci samé; rozhodnutí, kterým se řízení končí (např. usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu), je možné.

Změny ve znění § 104 odst.1 vychází z toho, že uvedené ustanovení platí pro sporné i nesporné řízení.

K bodu 140 a 141 (§ 105):

Dosavadní úpravu zkoumání místní příslušnosti se navrhuje doplnit o postup soudu v případě, že soud vydá bez nařízení jednání rozhodnutí o věci samé, že věc je soudu postoupena z důvodu věcné příslušnosti po té, co věcně nepříslušný soud již ve věci jednal nebo rozhodl, nebo že účastník namítne nedostatek místní příslušnosti soudu. Úpravou těchto otázek se odstraní pochybnosti a rozdílné postupy, které se v právní a soudní praxi vyskytují.

Podle navrhované úpravy může soud otázku, zda je k řízení místně příslušný, zkoumat z úřední povinnosti před tím, než začne jednat ve věci samé nebo než vydal bez nařízení jednání rozhodnutí o věci samé s výjimkou platebního rozkazu. Později ji může zkoumat jen k námitce účastníka, je-li uplatněna při prvním úkonu, který účastníku přísluší. Při zkoumání místní příslušnosti se nepřihlíží k jednáním a k úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem.

O námitce nedostatku místní příslušnosti vznesené účastníkem je soud povinen vždy rozhodnout; postupuje přitom způsobem uvedeným v § 105 odst. 2 a 3.

K bodu 142 (§ 107):

Dosavadní úprava procesního nástupnictví, která nastává v důsledku toho, že účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení, je zdrojem četných výkladových obtíží a její nedostatky mají za následek nejednotný postup při posuzování tak základní otázky občanského soudního řízení, jako je vymezení okruhu účastníků řízení. Za nejzávažnější nedostatek je považováno to, že soud může pokračovat v řízení s procesním nástupcem účastníka, který ztratil v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení, aniž se o této otázce vyslovoval ve výroku rozhodnutí a aniž by se účastníci případnému nesprávnému závěru soudu v tomto směru mohli bránit dříve a jinak než opravným prostředkem proti rozhodnutí, kterým se řízení končí.

Navrhované znění § 107 vychází z toho, že soud, ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí podle povahy projednávané věci, zda je možné v řízení pokračovat (tj. zda práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, přecházejí na právní nástupce) nebo zda to není možné; v posléze uvedeném případě řízení usnesením zastaví. Umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, soud zhodnotí, zda je možné pokračovat ihned; v případě, že to není možné, řízení přeruší.

O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud vydá vždy usnesení. Kdo se považuje za procesního nástupce fyzické a právnické osoby, se uvádí v § 107 odst.2 a 3. Z povahy procesního nástupnictví vyplývá, že ten, kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

Usnesení soudu o tom, s kým bude v řízení pokračováno, může být napadeno opravným prostředkem. Pokračování v řízení je možné až po právní moci usnesení.

Navrhované řešení sice prodlouží dobu, během které soud může v řízení pokračovat, na druhé straně postaví na jisto, s kým bude v řízení pokračováno. Posléze uvedená okolnost umožní věc v dalším řízení projednat bez toho, že by otázka okruhu účastníků mohla být znovu zpochybňována, což se projeví i na rychlosti dalšího průběhu řízení.

Tam, kde povaha věci (tj. předmětu řízení) neumožňuje, aby se v řízení pokračovalo, soud řízení zastaví. V případě, že již ve věci bylo rozhodnuto (soudem prvního stupně, odvolacím nebo dovolacím soudem), soud (rozumí se soud prvního stupně) též zruší toto rozhodnutí.

K bodu 143 (§ 107a):

Otázka, zda procesní nástupnictví nastává též při tzv. singulární sukcesi, je diskutována v právní teorii, a jednoznačně nebyla vyřešena ani judikaturou soudů. K odstranění výkladových obtíží se navrhuje tuto otázku vyřešit výslovnou zákonnou úpravou.

Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (tzv. singulární sukcese), navrhovaná úprava předpokládá, že to nemá bez dalšího vliv na okruh účastníků řízení (tedy že tu bez dalšího nedochází k procesnímu nástupnictví). Ke změně v okruhu účastníků dochází tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (svého právního předchůdce), a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků připustí. Soud může návrhu žalobce vyhovět jen tehdy, jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje, neboť jejich případný nesouhlas s návrhem žalobce nemůže mít na rozhodnutí soudu vliv. Soud může dále návrhu žalobce vyhovět jen tehdy, jestliže se prokáže, že žalobcem tvrzená právní skutečnost nastala. Soud tu tedy - a to i prostřednictvím dokazování - zkoumá, zda k tvrzené právní skutečnosti opravdu došlo; otázkami, zda tu právo nebo povinnost, které měly být převedeny nebo které měly přejít na jiného, ve skutečnosti byly nebo zda k převodu nebo přechodu práva nebo povinnosti opravdu došlo, se však nezabývá, neboť se týkají již posouzení věci samé, které lze vyjádřit nikoliv při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé.

Jestliže soud návrhu žalobce nevyhoví, pokračuje v řízení s původním okruhem účastníků řízení. Připustí-li, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, soud pokračuje v řízení s tímto novým účastníkem řízení; protože jde o procesní nástupnictví, právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány a ten, kdo vstupuje do řízení na místo dosavadního účastníka řízení, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho vstupu do řízení.

V případě, že právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nastala v době před zahájením řízení, není postup podle § 107a možný. Změnu v okruhu účastníků řízení může žalobce dosáhnout prostřednictvím § 92 odst.2.

K bodům 144 a 145 [§ 109 odst.1 písm.b) a c)]:

Postup soudu v případě, že dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení, je v rozporu s ústavním zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, se navrhovanou úpravou uvádí do souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona soud nemůže věc předložit Ústavnímu soudu k rozhodnutí, ale je třeba podat u tohoto soudu zákonem způsobem stanoveným návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.

V zájmu přehlednosti se nová úprava uvádí v samostatném ustanovení.

K bodu 146 (§ 110):

Přerušení řízení podle § 110 (tzv. klid řízení) je odůvodněno také tehdy, jestliže to navrhl účastník, který se k jednání dostavil a ostatní se bez předchozí omluvy k jednání nedostaví. Navrhuje se v tomto směru dosavadní úpravu doplnit.

K bodu 147 (§ 113a):

S ohledem na požadavek hospodárnosti řízení se navrhuje, aby s řízením o určení neplatnosti usnesení valné hromady obchodní společnosti nebo členské schůze družstva bylo ze zákona spojeno i řízení, v němž se poškozený domáhá náhrady škody, která mu vznikla z tohoto neplatného usnesení. Ke spojení řízení sice dochází ze zákona, ale jen tehdy, jestliže poškozený žalobu o náhradu škody podal. Bez návrhu toto řízení o náhradu škody nemůže být zahájeno.

K bodům 148 a 149 (§ 114 až 114b):

Dosavadní úprava přípravy jednání je kusá a předsedu senátu náležitě nevede a v řadě případů mu ani neumožňuje připravit jednání tak kvalitně, aby o věci bylo možné rozhodnout při jediném jednání. Navrhovaná úprava směřuje k precizování postupu soudu a zavádí institut, pomocí kterého lze náležitě jednání připravit, popřípadě věc i bez projednávání rozhodnout.

Příprava jednání začíná zkoumáním, zda žaloba (jiný návrh na zahájení řízení) nemá takové vady, které brání pokračování v řízení, a zda jsou splněny všechny podmínky řízení. Zjistí-li předseda senátu, že je třeba odstranit vady žaloby (jiného návrhu na zahájení řízení) nebo že je tu takový nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, postupuje podle § 43 nebo podle § 104 odst.2. V případě nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, řízení zastaví (§ 104 odst.1). Dojde-li k názoru, že soud, u něhož bylo zahájeno řízení, není k projednání věci místně nebo věcně příslušný, postupuje podle § 104a nebo podle § 105. Jen v případě, že žaloba (jiný návrh na zahájení řízení) nemá vady, které brání pokračování v řízení, že takové vady byly odstraněny, že jsou splněny všechny podmínky řízení a že tu není jiná skutečnost, pro kterou má být řízení zastaveno (např. pro nezaplacení soudního poplatku), lze přistoupit k dalším úkonům přípravy jednání.

V § 114 odst.2 se v zájmu odstranění pochybností stanoví, v kterých případech je řízení skončeno jinak než rozhodnutím ve věci samé.

Jestliže řízení neskončilo některým ze způsobů uvedených v § 114 odst.2, zaměří předseda senátu činnost k vlastní přípravě jednání (k projednání věci); jednání připravuje takovým způsobem, aby bylo možné věc (tam, kde to její povaha umožňuje) rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Opatření, která mohou být v rámci přípravy jednání učiněna, uvádí příkladmo § 114a odst.2; předseda senátu musí vždy uvážit, která z těchto opatření provede, popřípadě zda neprovede také jiná, v tomto ustanovení neuvedená, opatření, která mohou vést k urychlenému a spravedlivému rozhodnutí o věci.

Žalobce je povinen v žalobě mimo jiné vylíčit rozhodující skutečnosti; neučí-li tak ani na výzvu soudu podle § 43 odst.1 a není-li možné pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud jeho žalobu odmítne (§ 43 odst.2). Hmotné právo zpravidla stanoví pro uplatnění nároku u soudu lhůty, jejichž marným uplynutím se právo promlčí nebo prekluduje. Naproti tomu povinnost žalovaného se k žalobě vyjádřit, byla-li mu vůbec soudem uložena, není podle dosavadní úpravy účinně vynutitelná; žalovaný, který nemá zájem na urychleném projednání věci, může opožděným podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní řízení, popřípadě, nepodá-li vyjádření vůbec, znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného se v novém § 114b navrhuje poskytnout předsedovi senátu oprávnění uložit (místo výzvy podle § 114a odst.1 písm.a) nebo jestliže žalovaný takovéto výzvě řádně a včas nevyhověl) žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Uložení této povinnosti předpokládá, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu (např. její skutková či právní obtížnost), že nejde o věc, v níž nelze schválit smír (a tedy vydat rozsudek pro uznání - srov. § 153a odst.2) a že nejde o věc uvedenou v § 118b (v těchto věcech se uplatňuje koncentrace řízení k prvnímu jednání, a proto uložení povinnosti podle § 114b odst.1 není odůvodněné). V případě, že žalovaný včas bez vážného důvodu tuto povinnost nesplní a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, nastává fikce, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; na tomto základě soud rozhodne a žalobě vyhoví rozsudkem pro uznání, jestliže žalovaný byl o tomto následku poučen.

Rozhodl-li soud o žalobě platebním rozkazem, nebrání to souběžnému vydání usnesení podle § 114b odst.1. Platební rozkaz soud vydává na základě žaloby bez provádění důkazů; je odůvodněné, aby žalovaný, podá-li proti platebnímu rozkazu odpor, také splnil povinnost uloženou mu usnesením podle § 114b odst.1.

Závažnost usnesení pro poměry žalovaného vyžaduje, aby v době jeho doručení žalovanému již byla doručena žaloba (jen v takovém případě totiž může podat řádné vyjádření) a aby mu usnesení bylo skutečně doručeno (náhradní doručení takového usnesení proto není přípustné).

K bodům 150 a 151 (§ 115 odst.2 a § 115a):

K projednání věci nařídí předseda senátu jednání, ledaže zákon stanoví, že věc může být rozhodnuta bez jednání. Lhůtu, v níž má být předvolání k jednání účastníkům doručeno, se navrhuje prodloužit tak, aby činila zpravidla nejméně - místo dosavadních pěti - 10 dnů a ve věcech uvedených v § 118b nejméně 30 dnů. Ve věcech uvedených v § 118b to odůvodňuje koncentrace řízení, k níž dochází při prvním jednání ve věci; účastníkům je proto třeba poskytnout dostatek (více) času k přípravě na toto jednání. Lhůta 10 dnů v ostatních věcech umožní účastníkům náležitou přípravu jednání a soudu umožní ověřit, zda účastníkům bylo skutečně předvolání řádně a včas doručeno.

V § 115a se navrhuje zakotvit další výjimku ze zásady, že o věci samé musí být nařízeno jednání. V některých věcech, zejména obchodních, lze věc rozhodnout jen na základě listinných důkazů předložených účastníky. Jestliže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, nic nebrání, aby věc byla rozhodnuta bez jednání (bez jejich účasti). Uvedená výjimka se nemůže uplatnit ve věcech uvedených v § 120 odst.2, v nichž při dokazování platí zásada vyšetřovací a v nichž se tedy soud nemůže spokojit jen s listinnými důkazy předloženými účastníky.

K bodu 154 (§ 116 odst.4):

Změna v § 116 odst.4 odráží potřebu odlišit (srov. též tuto zprávu k § 1), kdy se má dosavadním termínem "občan" na mysli fyzická osoba a kdy občan České republiky. Uvedené ustanovení se nepochybně týká fyzických osob.

K bodu 155 (§ 117 a 118):

V § 117 a 118 se uvádí způsob vedení jednání a provádění jednotlivých úkonů při jednání, a to podrobněji než v dosavadní úpravě; sleduje se tím, aby každé jednání probíhalo podle jednoznačně stanovených pravidel a aby bylo nepochybné, jaké úkony musí být při jednání provedeny.

K bodu 156 (§ 118a, 118b a 118c):

Dosavadní úprava tzv. poučovací povinnosti soudů vůči účastníkům řízení je uvedena v § 5, a to ve znění, které bylo přijato novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 519/1991 Sb. Toto ustanovení soudům ukládá poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech; povinnost soudů poskytovat účastníkům poučení o hmotném právu byla touto novelou zrušena s odůvodněním, že porušuje jeho nestrannost.

Poučovací povinnost je v § 5 pojata všeobecně a současně obecně, neodráží potřebu poskytnutí poučení účastníků v konkrétní procesní situaci a nebere v úvahu, že účastníci, kteří jsou v řízení zastoupeni advokátem, zpravidla pomoc soudu s uplatněním procesních práv a se splněním procesních povinností v běžných situacích nepotřebují. Uvedené a některé další nedostatky dosavadní úpravy mají mimo jiné za následek, že v rozhodovací činnosti soudů není dosud výklad § 5 náležitě ustálen.

I když § 5 navrhovaná úprava ponechává v dosavadním znění, ukazuje se potřebné, aby vedle tohoto ustanovení byla poučovací povinnost soudů upravena vyčerpávajícím způsobem v souvislosti s jednotlivými procesními instituty. Navrhovanou úpravou se sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudů dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy bez konkrétního a podrobného poučení by mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Poučovací povinnost soudu je tedy koncipována tak, aby bylo bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni.

Navrhovaná úprava rozlišuje mezi povinností soudu poskytnout poučení při jednání a mezi poučovací povinností soudu při jiném jeho úkonu. Poučovací povinnost soudu při jednání směřuje jak vůči účastníkům, kteří mají zástupce (včetně zastoupení advokátem nebo notářem), tak i vůči účastníkům, kteří před soudem jednají sami, některá poučení však soud bude povinen poskytnout jen účastníkům, kteří nejsou zastoupeni advokátem nebo notářem. Mimo jednání bude soud povinen poskytnout účastníkům (včetně těch, kteří jsou zastoupeni advokátem nebo notářem) poučení v případech, které jsou výslovně stanoveny (viz např. § 15a, § 30 odst.1, 43 odst.1 aj.). Povaha řízení o výkon rozhodnutí umožňuje, aby účastníkům, popřípadě dalším osobám zúčastněných na řízení, bylo poskytováno poučení o jejich procesních právech a povinnostech ve všech v úvahu přicházejících případech.

V § 118a je nově upravena poučovací povinnost, kterou soud plní vůči účastníkům v průběhu jednání. Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a důkazního břemene patří k základním kamenům občanského soudního řízení při zjišťování skutkového stavu. Účastník, který nesplní povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost či neunese břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, nemůže mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Ustanovení § 118a odst.1 a 2 obsahují poučovací povinnost ve vztahu k povinnosti tvrzení a k břemenu tvrzení a § 118a odst.3 poučovací povinnost o důkazní povinnosti a o důkazním břemenu. Vesměs se jedná o poučení o procesních povinnostech, které musí být, má-li být poskytnuto řádně, náležitě konkrétní a podrobné, aby účastníku umožnila - s přihlédnutím ke konkrétní procesní situaci, v níž se nachází - jeho procesní povinnosti řádně a úplně splnit. Podle uvedených ustanovení účastníci nebudou přímo poučováni o hmotném právu; to platí i o poučovací povinnosti podle § 118a odst.2, při níž možnost jiného posouzení věci po právní stránce než podle účastníkova právního názoru je jen důvodem (pohnutkou či motivem), pro který je soud povinen účastníka poučit o povinnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností, který však soud účastníku nesděluje.

Kromě poučení uvedených v § 118a odst.1 až 3 je soud povinen účastníky při jednání poučit o jejich dalších (tj. v předchozích odstavcích § 118a neuvedených) procesních právech a povinnostech. Tato poučovací povinnost se však neuplatní vůči těm účastníkům, které v řízení zastupuje advokát nebo notář; takovéto zastoupení zaručuje, že se účastníkům dostane správné a úplné právní pomoci (právní služby) od jejich zástupců a že budou moci svá procesní práva a povinnosti řádně a včas vykonat (splnit).

V § 118b je navrhována koncentrace řízení ve věcech v něm uvedených, u nichž to vyžaduje potřeba (společenský zájem) na soustředěném řízení a urychleném rozhodnutí věcí. O tom, že účastníci mohou tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy (s výjimkami tam uvedenými) jen do skončení prvního jednání, které se v nich konalo, musí být účastníci poučeni již v předvolání k prvnímu jednání ve věci, a musí být poučeni o následcích nesplnění povinnosti.

Kromě koncentrace řízení podle § 118b, která nastává ze zákona, může být řízení koncentrováno na základě rozhodnutí soudu. Soud může koncentraci řízení nařídit jen na návrh některého z účastníků, dochází-li v projednání věci k průtahům proto, že druhý (jiný) účastník je nečinný nebo že přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, a je-li to účelné (např. proto, že bez tvrzení dalších rozhodných skutečností nebo označení dalších důkazů nelze ve věci ihned rozhodnout). Takovéto rozhodnutí nemůže být vydáno ve věcech uvedených v § 120 odst.2, v nichž se uplatňuje při dokazování vyšetřovací zásada. Rozhodne-li soud, že řízení bude koncentrováno, nastává obdobná situace jako u koncentrace ze zákona.

K bodům 157 až 160 (§ 119 a 119a):

Ukáže-li se, že věc nemůže být rozhodnuta při prvním jednání, musí soud jednání odročit. Navrhovaná úprava předsedovi senátu ukládá, aby při odročení jednání uvedl den, kdy se bude konat další jednání (tj. na jaký termín se jednání odročuje); tuto povinnost nemá tehdy, jestliže okolnosti případu neumožňují den dalšího jednání stanovit (např. tehdy, odročuje-li se jednání za účelem vypracování znaleckého posudku). Také při odročení jednání lze užít § 115a; je-li možné ve věci rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na dalším jednání vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení dalšího jednání souhlasí, a nejde-li o věc uvedenou v § 120 odst.2, není potřebné nařizovat další jednání a o věci lze rozhodnout bez dalšího projednávání věci.

Lhůta k předvolání účastníků k dalšímu jednání se stanoví na 5 dnů proto, že příprava účastníků (jejich zástupců) k odročenému jednání již není natolik náročná jako před prvním jednáním.

V § 119a odst.1 je zakotvena poučovací povinnost, která vyplývá z uplatnění neúplné apelace v odvolacím řízení (viz důvodovou zprávu k bodům 263 až 330 - opravným prostředkům). Jejím smyslem je poskytnout účastníkům ještě "poslední" možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně, neboť v odvolacím řízení to zásadně (kromě taxativně stanovených výjimek) není možné. Při tomto poučení musí předseda senátu respektovat, že podle § 118b, 118c a 175 odst.4, věty první řízení bylo koncentrováno již dříve a že možnost uvést v těchto věcech nové skutečnosti a důkazy vyplývá jen z výjimek v těchto ustanoveních obsažených.

Na závěr řízení mají účastníci právo shrnout své návrhy ve věci a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové a k právní stránce věci. K tomu musí být předsedou senátu vyzváni, tohoto svého práva ovšem nemusí využít. Jestliže účastníci již dříve navrhli nebo na závěr navrhují nové důkazy, které dosud nebyly provedeny, může předseda senátu k uvedené výzvě přistoupit jen tehdy, jestliže rozhodl, že další navrhované důkazy se neprovedou; učiní tak usnesením, kterým se upravuje vedení řízení a proti kterému tedy není odvolání přípustné.

K bodu 161 (§ 120):

Mezi řízení, vypočtená v § 120 odst. 2, v nichž je soud povinen provést i jiné důkazy, než byly účastníky navrženy, se zařazuje řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, neboť jde o nesporné řízení, které se svou povahou blíží řízení ve věcech péče o nezletilé děti.

Nahrazením slova "otcovství" slovem "rodičovství" se sleduje, aby se řízení o určení a popření mateřství řídilo stejnými pravidly jako řízení o určení a popření otcovství.

Řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je sporným řízením. Bylo přihlédnuto k tomu, že nájem bytu je zákonem chráněn, že proto pronajímatel jej může vypovědět jen z důvodů stanovených v zákoně a že nájemce má za zákonem stanovených podmínek právo na bytovou náhradu (srov. § 685 odst.1 a § 712 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Povaha předmětu tohoto řízení a společenský zájem na řešení bytových sporů vyžadují, aby soud při zjišťování skutkového stavu nebyl omezen jen na návrhy účastníků a aby sám prováděl všechny důkazy ke zjištění rozhodných skutečností.

K bodu 163 (§ 125):

Doplněním § 125 se vyjadřuje, že rovněž zprávy a vyjádření fyzických osob jsou obvyklým důkazním prostředkem v občanském soudním řízení, a zdůrazňuje, že notářské zápisy mají být jako veřejné listiny významným důkazním prostředkem.

K bodům 164 a 165 (§ 126):

Změnou v § 126 odst.1 se precizuje, že jako svědek může být vyslechnuta každá fyzická osoba, i když není občanem ČR.

V odstavci 4 byl promítnut závěr z ustálené soudní judikatury, podle které fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle § 131, neboť s ohledem na její vztah k této právnické osobě nelze její výpověď považovat za svědectví.

K bodům 166 a 167 (§ 131):

Pro důkaz výpovědí účastníků řízení je příznačné, že tu vyslýchaný vypovídá o vlastních záležitostech, a že proto nelze - jak ukazují praktické zkušenosti - očekávat, že bude vypovídat vždy nezaujatě a pravdivě; účastník ve své výpovědi zpravidla uvádí, popřípadě rozvádí jen to, co již tvrdil o skutečnostech významných pro rozhodnutí věci. Ve sporném řízení, které je ovládáno projednací zásadou, má důkaz výslechem účastníků jen podpůrnou povahu. Své místo má zásadně jen tam, kde dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (jinými důkazními prostředky). Protože možnost zjistit rozhodné skutečnosti vždy závisí také na ochotě vypovídat a protože za případnou nepravdivou výpověď není účastník řízení sankcionován, má význam provádět důkaz výslechem účastníka jen tehdy, pokud účastník sám svůj výslech jako důkaz navrhl, popřípadě s provedením tohoto výslechu souhlasí.

Jiný význam má důkaz výslechem účastníků v řízeních uvedených v § 120 odst.2, která jsou ovládána vyšetřovací zásadou, a v řízení o rozvod manželství, v němž bez výslechu účastníků (rozvádějících se manželů) zpravidla nelze s ohledem na povahu věci rozhodné skutečnosti náležitě objasnit. V těchto řízeních proto může soud provést důkaz výslechem účastníků, i když nebyl navržen a i když účastník, který má být vyslechnut, s provedením tohoto důkazu (se svým výslechem) nesouhlasí.

K bodu 168 (§ 133a):

V navrhovaném § 133a se promítá závazek České republiky, který vyplývá ze Směrnice Rady Evropské unie ze dne 15.12.1997 č. 97/80/ES, o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví, s níž je třeba uvést český právní řád do souladu nejpozději do 1.1.2001.

Uvedená směrnice stanoví, že v zájmu zajištění zásady rovného zacházení (tj. odstranění jakékoliv diskriminace založené na pohlaví, buď přímé nebo nepřímé) budou přijaty rovněž v oblasti občanského soudního řízení opatření, která - jak uvádí čl. 4 odst.1 směrnice - "jsou nezbytná k zajištění toho, že když osoby, které se cítí poškozeny tím, že vůči nim nebyla uplatněna zásada rovného zacházení, uvedou před soudem skutečnosti, ze kterých lze dovodit, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, bude povinností žalovaného (odpůrce) dokázat, že nedošlo k porušení zásady stejného zacházení". Na základě uvedeného se navrhuje, aby v občanském soudním řízení nadále neprokazoval tvrzené skutečnosti o přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví ten účastník, který je tvrdí (tj. uvádí skutečnosti, z nichž lze dovodit, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci), ale druhý účastník (jeho protistrana). "Opak" vyjde najevo tehdy, jestliže druhý účastník prokáže, že nedošlo k porušení "zásady stejného zacházení".

V souladu s čl. 3 této směrnice se navrhovaná úprava omezuje jen na pracovní věci (věci vyplývající z pracovněprávních nebo jim obdobných vztahů).

K bodům 169 a 170 (§ 137):

V právní a soudní praxi jsou pochybnosti, zda k nákladům řízení patří - s ohledem na to, že v dosavadním § 137 je výčet nákladů řízení uveden jen demonstrativně - také odměna za zastupování, je-li zástupcem účastníka jiná osoba než advokát nebo notář.

K odstranění těchto pochybností navrhovaná úprava v novém odstavci 2 výslovně uvádí, že odměna za zastupování patří k nákladům řízení jen tehdy, je-li zástupcem účastníka advokát nebo notář. U ostatních zástupců, kteří nemohou vykonávat zástupčí činnost výdělečně, jsou součástí nákladů řízení jejich ušlý výdělek a hotové výdaje.

K bodům 171 a 172 (§ 139):

V § 139 odst.2 se doplňuje právo tlumočníka na náhradu hotových výdajů a na odměnu za provedený tlumočnický výkon, které dosud v občanském soudním řádu nebylo zakotveno.

O nárocích podle § 139 odst.1 až 3 rozhoduje i v senátních věcech jen předseda senátu. Z důvodů systematických bylo toto oprávnění dosud uvedené v § 151 odst.1 zařazeno do § 139.

K bodům 173 až 175 (§ 140):

Změny v § 140 směřují ke zpřesnění právní úpravy a k odstranění pochybností, které vznikaly při jeho výkladu.

K bodům 176 a 177 (§ 141):

Změny v § 141 byly vyvolány potřebou přizpůsobit jeho znění novým ustanovením § 18 odst.2 a 36d.

K bodům 178 a 179 (§ 142):

Právo na náhradu nákladů řízení zahájeného na návrh nejvyššího státního zástupce nebo státního zastupitelství ze systematických důvodů nepatří do § 142 odst.1. Bylo proto - jako ustanovení speciální - zařazeno do nového § 142 odst.4.

K bodu 180 (§ 143):

Toto ustanovení platí jen pro sporné řízení. Je proto na místě (z důvodů uvedených v této zprávě k bodům 89 až 93) používat označení účastníků jako "žalobce" a "žalovaný".

K bodům 181 a 182 (§ 146):

Ustanovení § 146 odst.2, věty druhé se použije jak v řízení sporném, tak i v řízení nesporném. Tuto skutečnost bylo potřebné vyjádřit v jeho znění.

Odmítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení se svými důsledky blíží zastavení řízení, které z procesního hlediska zavinil žalobce (navrhovatel). Stanoví se proto jeho povinnost nahradit žalovanému nebo ostatním účastníkům řízení náklady, které jim v takovémto řízení vznikly.

K bodu 183 (§ 147 odst.2, § 148 odst.2):

V průběhu řízení mohou vzniknout náklady také v důsledku procesního zavinění tlumočníků. Navrhuje se, aby i těmto osobám bylo možné uložit náhradu těch nákladů řízení, které zavinili.

K bodům 184 až 186 (§ 149 a 151):

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení se zachovává princip, že k němu soud přistoupí z úřední povinnosti (není tedy potřebné, aby účastník právo na náhradu nákladů řízení výslovně uplatňoval) a že se o něm rozhoduje při skončení řízení (v rozhodnutí, kterým se řízení u soudu v jednom stupni končí). Pouze o náhradě nákladů řízení podle § 147 a § 148 odst.2, která spočívá na zavinění účastníka a dalších v těchto ustanoveních vyjmenovaných osob, popřípadě na náhodě, která se jim přihodila, lze rozhodnout již v průběhu řízení, a to zpravidla v okamžiku, kdy právo na náhradu vzniklo.

Podle § 146 odst.1 písm.a) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Protože z tohoto pravidla není stanovena výjimka, není ani potřebné, aby výrok v tomto směru musel být v rozhodnutí vůbec uveden.

Dosavadní určování výše odměny za zastoupení advokátem (notářem), jako jednoho z druhů nákladů řízení, se řídí ustanoveními advokátního tarifu (nyní vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) o mimosmluvní odměně a v soudní praxi se neosvědčilo. Systém odměny závislý na počtu (množství) úkonů právní pomoci je důvodem průtahů ve skončení věci (čím více úkonů, tím vyšší odměna). Výpočet odměny je složitý a natolik komplikovaný, že v mnoha případech představuje nejnáročnější část soudního rozhodnutí; rozhodnutí soudů prvního stupně o náhradě nákladů řízení je také proto často samo o sobě předmětem odvolacího řízení.

K odstranění tohoto nežádoucího stavu se navrhuje, aby se advokátním tarifem řídilo pouze rozhodování o nákladech podle § 147. V ostatních případech (zejména při rozhodování o nákladech řízení podle jeho výsledku) se bude řídit výše odměny za zastupování advokátem nebo notářem zvláštním předpisem, v němž by byla stanovena paušální sazbou (bez ohledu na množství úkonů právní služby) za řízení v jednom stupni (tj. za řízení v prvním stupni, za řízení odvolací, za řízení dovolací); výše paušálních sazeb by se lišila jen podle druhu řízení, popřípadě podle předmětu řízení. Navrhovaná úprava nepochybně přispěje ke zrychlení a zjednodušení občanského soudního řízení.

K bodu 187 (§ 151a):

Rozhodnutí o tom, kdo a v jaké výši zaplatí v dědickém řízení odměnu notáře a jeho hotové výdaje, je rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Protože o této náhradě lze rozhodnout jen při skončení řízení (v průběhu řízení takové rozhodnutí nepřichází v úvahu) a protože dodatečně lze o náhradě nákladů řízení rozhodnout jen za podmínek uvedených v § 166, není užití slova "zpravidla" v § 151a opodstatněné. Navrhuje se proto jeho zrušení.

K bodu 188 (§ 153 odst.2):

V řízeních, v nichž soud není vázán návrhem (tj. údajem o tom, čeho se žalobce nebo jiný navrhovatel domáhá), může soud nejen přisoudit více, než čeho se účastník domáhal, ale i něco jiného. V tomto směru se proto navrhuje doplnění § 153 odst.2.

K bodům 189 a 190 (§ 153a):

Podle navrhované úpravy lze vydat rozsudek pro uznání nejen tehdy, uznal-li žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, ale i v případě, nastala-li podle § 114b fikce uznání.

Došlo-li k uznání nároku před jednáním nebo nastala-li fikce uznání, je soud povinen ve věci rozhodnout podle uznání. V takovéto situaci není žádný důvod k tomu, aby jen pro vydání rozsudku pro uznání muselo být nařízeno jednání. Povinnost vyhlásit takový rozsudek veřejně (srov. § 156 odst.1) samozřejmě zůstává zachována.

K bodům 191 až 193 (§ 153b):

V § 153b odst.1 byly promítnuty změny provedené v § 115 o délce lhůt, v nichž je třeba doručit účastníkům předvolání k jednání.

Důvod k tomu, aby nemohl být vydán rozsudek pro zmeškání, jestliže se k jednání dostaví jen někteří z více žalovaných, proti těm žalovaným, kteří bez důvodné a včasné omluvy první jednání ve věci zmeškali, existuje jen v případě, že jde o nerozlučné společníky (§ 91 odst.2). Tam, kde každý ze žalovaných jedná jen sám za sebe, nic nebrání vydání rozsudku pro zmeškání i proti jen jednomu ze žalovaných. V uvedeném směru se proto navrhuje upřesnění § 153b odst.2.

Fikce, že odvolání bylo vzato zpět, je v rozporu se zásadami procesního práva a v soudní praxi způsobuje obtíže (není jasné, zda by o tomto zpětvzetí měl odvolací soud rozhodovat). V § 153b odst.5 se proto navrhuje její nahrazení jinou fikcí ("k odvolání se nepřihlíží"), která lépe odpovídá tomu, že zde chybí podmínka zahájení odvolacího řízení.

K bodům 194 až 196 (§ 155):

V občanském soudním řízení nelze rozhodovat o náhradě nákladů řízení "samostatně". Z § 151 a 166 vyplývá, že v rozhodnutí, kterým se řízení u soudu končí, musí být rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; jestliže bylo o náhradě některých nákladů řízení rozhodnuto dříve podle § 147 nebo § 148 odst.2, musí být v konečném rozhodnutí rozhodnuto o náhradě zbývajících nákladů řízení. Po vydání rozhodnutí, kterým se řízení u soudu končí, může být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto jen za podmínek uvedených v § 166 (tj. jestliže soud opomenul o náhradě nákladů řízení rozhodnout). Zjevná legislativní chyba se proto z § 155 odst.1 odstraňuje.

Rozhoduje-li soud o náhradě nákladů řízení, může si vyhradit, že jejich výši určí v písemném vyhotovení rozhodnutí. Povinnost soudu rozhodnout o náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, který se řízení u něho končí, je dána rovněž v případě, že v době rozhodování ještě výše těchto nákladů není známa (například u nákladů, které vznikají státu placením důkazů). V takovém případě nelze postupovat podle § 151 odst.3 (výhradu určení výše nákladů v písemném vyhotovení rozhodnutí lze užít jen tam, kde výše nákladů je známa, ale určení výše náhrady je obtížné a nelze je dobře provést již při vyhlášení rozhodnutí), nýbrž je třeba, aby o povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto co do jejího základu; poté, co bude výše nákladů známa, se určí výše náhrady v samostatném usnesení.

Změna v § 155 odst.2 vychází z potřeby přizpůsobit jeho znění zákonu č. 219/1995 Sb., devizový zákon.

V § 155 odst.3 se navrhuje výslovně (k zamezení pochybností) zakotvit, že soud, nevyhoví-li návrhu na přiznání plnění v cizí měně, protože nejsou splněny předpoklady uvedené v § 155 odst.2, avšak žaloba je alespoň zčásti důvodná, stanoví i bez návrhu plnění v měně České republiky.

K bodům 197 a 198 (§ 156 odst.1 a 2):

V § 156 odst.1 se výslovně zakotvuje možnost, aby se účastníků dotázal (tam, kde to považuje za vhodné), zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozsudku. Jestliže se účastníci práva na odvolání vzdají, uvede to v protokolu (§ 40). Uvedená skutečnost pak má vliv na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (§ 157 odst.4) a na doručení stejnopisu rozsudku účastníkům nebo jejich zástupcům (§ 158 odst.3).

Navrhovanou úpravou v § 156 odst.2 se sleduje přizpůsobení jeho znění novému znění § 119.

K bodu 199 (§ 157):

Navrhovaným § 157 se zpřesňují požadavky kladené na písemné vyhotovení rozsudku.

Na rozdíl od současné úpravy se stanoví, aby rozsudek obsahoval nejen poučení o odvolání, ale i (u rozsudků odvolacích soudů) poučení o dovolání. V označení účastníků lze uvádět datum narození (identifikační číslo) účastníků, jsou-li takové údaje obsaženy ve spise.

V požadavcích na odůvodnění rozsudků se soudu ukládá, aby uvedl nejen svá skutková zjištění, ale i skutkový závěr, který z jednotlivých skutkových zjištění učinil. V odůvodnění soudních rozsudků se často vyskytují opsané části spisu (přednesy účastníků, výpovědi účastníků a svědků), které nic nevypovídají o tom, jaké jsou skutečné důvody rozhodnutí. Navrhovaná úprava proto výslovně takový postup zakazuje.

Navrhovaná úprava zavádí zkrácené verze odůvodnění rozsudku u rozsudku pro uznání a pro zmeškání (odst.3) a u rozsudku, proti kterým není odvolání přípustné nebo proti kterému se účastnici odvolání vzdali (odst.4).

Zkrácenou verzi odůvodnění rozsudku (odst.4) nelze použít u rozsudků vydaných ve správním soudnictví podle části páté občanského soudního řádu, i když proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné. Důvodem je, že právní názor vyjádřený v tomto rozsudku je významný (závazný) pro další správní řízení; odůvodnění takového rozsudku proto musí vyjadřovat všechny potřebné závěry soudu.

K bodům 200 až 202 (§ 158):

V § 158 odst.1 se právní úprava upřesňuje v tom, kdo může pověřit soudce, aby podepsal písemné vyhotovení rozsudku, které nemůže podepsat ten, kdo ho vyhlásil.

Dosavadnímu požadavku na doručení rozsudku účastníkům (jejich zástupcům) ve stanovených lhůtách není možné vždy vyhovět, neboť to, zda rozsudek bude včas doručen, nezávisí jen na soudu, ale také na účastníku samotném, popřípadě na jeho zástupci (na tom, zda se v místě doručování zdržuje, zda a kdy si vyzvedne zásilku uloženou na poště apod.). Navrhuje se proto stanovit soudu lhůtu, během které bude soud povinen rozsudek nebo jiné rozhodnutí účastníkům (jejich zástupcům) odeslat.

V novém § 158 odst. 3 se stanoví, že rozsudek, proti němuž se účastníci vzdali odvolání, soud doručí zpravidla při skončení jednání. Písemné vyhotovení tohoto rozsudku totiž obsahuje pouze zkrácenou verzi odůvodnění (§ 157 odst.4), takže je zpravidla možné k doručení rozsudku přistoupit již při skončení řízení.

V ostatních případech se soudu ukládá doručit účastníkům (jejich zástupcům) stejnopis písemného vyhotovení rozsudku do 30 dnů od vyhlášení. Oprávnění předsedy soudu prodloužit lhůty k odeslání stejnopisu rozsudku zůstává zachováno, zkracuje se však délka této lhůty (z dosavadních až 90 dnů na maximálně 60 dnů).

K bodům 203 a 204 (§ 159):

Navrhovanou úpravou se zpřesňuje - s ohledem na úpravu obsaženou ve zvláštních zákonech (srov. např. § 54 odst.2 a § 220a odst.3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) - rozsah subjektivní závaznosti pravomocných rozsudků a jejich materiální účinky.

K bodům 205 a 206 (§ 160 odst.1 a 3):

Lhůta ke splnění povinnosti spočívající ve vyklizení bytu do 3 dnů od právní moci rozsudku je natolik krátká, že během ní není zpravidla vůbec možné uloženou povinnost splnit. Navrhuje se proto, aby nadále činila 15 dnů.

V novém § 160 odst.3 se upřesňuje počátek běhu lhůty k plnění tam, kde byla uložena povinnost vyklidit byt po zajištění bytové náhrady (přiměřeného náhradního bytu, náhradního bytu nebo náhradního ubytování) nebo přístřeší. Z této úpravy rovněž plyne, že soud při rozhodování o vyklizení bytu musí ve výroku stanovit nejen bytovou náhradu a její druh (má-li žalovaný podle hmotného práva na ni nárok), ale i vázat vyklizení bytu na zajištění přístřeší tam, kde to je podle hmotného práva potřebné (možné). Nebude-li v rozhodnutí stanovena povinnost k zajištění přístřeší, nemůže být pro povinnou osobu přístřeší zajišťováno ani v řízení o výkon rozhodnutí.

K bodům 207 a 208 (§ 160 odst.4 a § 162):

V novém § 160 odst.4 se precizuje, jak soud určí lhůtu k plnění u předběžně vykonatelných rozhodnutí; tato úprava systémově patří do § 160 a nikoliv do § 162.

K bodům 209 a 210 (§ 163):

V § 163 odst.1 se v souladu s hmotným právem upřesňují podmínky, od kdy je z důvodu změny poměrů přípustná změna rozsudku.

Změny v § 163 odst. 2 uvádí znění tohoto ustanovení do souladu s ustanoveními zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, které byly změněny zákonem č. 91/1998 Sb.

K bodu 211 (§ 164):

V novém § 164 se upřesňuje postup soudu při odstraňování chyb v psaní a počtech a jiných zřejmých nesprávností, k nimž došlo v soudním rozhodnutí.

K bodu 212 (§ 165 odst.3):

Dosavadní úprava se přizpůsobuje novému znění § 36d odst.1.

K bodu 213 (§ 166 odst.2):

Není opodstatněné, aby soud rozhodoval formou rozsudku, jde-li o doplňující rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, když o těchto otázkách se jinak rozhoduje - protože nejde o rozhodnutí ve věci samé - usnesením. Rozsudkem proto lze rozhodnout jen o doplnění rozsudku o část předmětu řízení.

K bodu 214 (§ 167 odst.1):

Rozhodnutí o odmítnutí návrhu (§ 43, § 75a) není rozhodnutím ve věci samé. Navrhuje se, aby rozhodnutí o něm mělo formu usnesení.

K bodům 215 až 217 (§ 169):

Novým § 169 odst.1 se stanoví náležitosti písemného vyhotovení usnesení.

Na rozdíl od dosavadní úpravy v něm bude třeba uvést také jména a příjmení soudců a přísedících a označení zástupců účastníků. V části obsahující poučení se bude uvádět nejen poučení o odvolání (to platí u usnesení soudu prvního stupně), ale i o dovolání (týká se usnesení odvolacího soudu).

Usnesení, kterým vrchní nebo Nejvyšší soud rozhodl o určení věcné příslušnosti, nemusí obsahovat odůvodnění (srov. též důvodovou zprávu k § 104a).

Vzhledem k tomu, že usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé, má pro účastníky stejný význam jako rozsudek, navrhuje se, aby odůvodnění tohoto usnesení mělo v písemném vyhotovení stejné náležitosti jako odůvodnění rozsudku podle § 157 odst.2 a 4. To samozřejmě platí jen tehdy, jestliže takové usnesení musí obsahovat odůvodnění; § 169 odst.2 o tom, že písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nemusí obsahovat odůvodnění, dopadá i na usnesení soudu ve věci samé.

K bodům 218 až 220 a 222 až 228 (§ 172 až 175):

Platební rozkaz včetně směnečného a šekového platebního rozkazu je forma rozhodnutí, kterou lze použít jen ve sporném řízení. Terminologie označení účastníků se proto mění na "žalobce" a "žalovaný".

Usnesení podle § 114b, kterým soud ukládá žalovanému, aby se ve věci vyjádřil, je možné vydat, i když ve věci bylo rozhodnuto platebním rozkazem (srov. též důvodovou zprávu k § 114b).

Doplněním § 174 o odstavec 4 a změnou ve znění § 175 odst.2 se sleduje zamezení pochybností o tom, jak má soud postupovat, obsahuje-li platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) chyby v psaní nebo v počtech, popřípadě jiné zjevné nesprávnosti.

K bodu 221:

V ustanoveních vypočtených pod tímto bodem jde o takové instituty, v nichž senátní rozhodování nepřichází v úvahu. Použití slov "předseda senátu" v těchto ustanoveních je nepřípadné a nahrazuje se slovem "soud".

K bodu 229 (§ 175b):

Řízení o dědictví, které bylo zastaveno, protože zůstavitel nezanechal majetek (§ 175h odst.1), nemá podle dosavadní úpravy žádného účastníka. Vypuštěním textu "odst.2." v § 175b se tento nedostatek odstraňuje; účastníkem tohoto řízení nadále bude ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb.

K bodu 230 (§ 175c):

Znění § 175c se přizpůsobuje tomu, že evidence závětí vedená u všech okresních soudů se zrušuje a že nadále bude vedena u Notářské komory České republiky jediná celostátní evidence závětí (Centrální evidenci závětí). Závěti evidované v Centrální evidenci závětí jsou uloženy u notáře, který je sepsal nebo uschoval; závěti sepsané notářským zápisem státního notářství v době do 31.12.1992 nadále zůstávají uloženy u okresních soudů.

K bodu 231 (§ 175h odst.3):

Usnesení, kterým bylo dědické řízení zastaveno, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zanechal majetek nepatrné hodnoty, který byl vydán tomu, kdo se postaral o jeho pohřeb, zpravidla nemají pro právní postavení účastníka řízení (toho, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb) větší význam. Navrhuje se proto doplnění ustanovení § 175 odst.3 tak, že tato usnesení, proti kterým není odvolání přípustné, není třeba doručovat.

K bodům 232 a 233 (§ 175k odst.2 a 3):

V § 175k odst.2 a 3 se nahrazují nevhodné formulace, které jsou zdrojem výkladových obtíží, novým textem, který lépe vystihuje řešenou problematiku.

K bodu 234 (§ 175l):

Institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů byl s účinností od 1.8.1998 (srov. zákon č. 91/1998 Sb.) nahrazen institutem společného jmění manželů. Tuto změnu je třeba promítnout i do znění § 175l.

K bodu 235 (§ 175s):

Slovo "ústavy" nemá (v kontextu, v jakém bylo užito v § 175s) v současném právním řádu vlastní obsah. Navrhuje se proto jeho nahrazení slovy, které lépe vyjádří, komu má být vyrozumění soudu o výsledku dědického řízení zasláno.

K bodu 236 (§ 175t odst.1):

Navrhovaná úprava upřesňuje podmínky, za nichž soud rozhoduje o nařízení likvidace dědictví.

Je-li dědictví předluženo, je nepochybné, že pohledávky zůstavitelových věřitelů nemohou být v plném rozsahu uspokojeny; podle § 470 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dědici odpovídají za dluhy zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví. Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli o přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů, je na posouzení dědiců a věřitelů, popřípadě státu, kterému dědictví připadlo proto, že je nenabyl žádný z dědiců, zda navrhnou likvidaci dědictví nebo zda budou srozuměni s tím, že i předlužené dědictví nabydou dědici. Navrhne-li některý z účastníků (tj. dědic, zůstavitelův věřitel, popřípadě stát) aby byla nařízena likvidace předluženého dědictví, soud takovému návrhu vyhoví.

Nenabude-li dědictví žádný dědic, připadá státu (§ 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy stejně jako dědic, není však povinen tyto dluhy uhradit jinak než z dědictví; není-li možné peněžitý dluh zůstavitele uhradit penězi z dědictví, může stát použít k úhradě i věci z dědictví, které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. V případě, že věřitel odmítne věc přijmout, může stát navrhnout likvidaci dědictví (§ 472 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Tato hmotněprávní úprava musí mít svůj výraz i v procesním právu.

Jestliže dědic, zůstavitelův věřitel nebo stát nepodají návrh na nařízení likvidace dědictví, poskytuje se soudu možnost rozhodnout o tom i bez návrhu. Umožní se tím soudu reagovat v situaci, kdy sice nikdo nařízení likvidace nenavrhuje, přesto však je v zájmu dědiců nebo věřitelů, aby dědictví bylo zpeněženo a výtěžek rozvržen mezi věřitele.

K bodu 237 (§ 175v odst.2 a 3):

V § 175v odst.2 a 3 se navrhuje nová úprava skupin a pořadí, v němž se provede rozvrh výtěžku získaného zpeněžením majetku zůstavitele.

Vzhledem k tomu, že při likvidaci dědictví se jedná o řešení obdobné situace jako v konkursu (jde vlastně o úpadek zůstavitele), přizpůsobuje se úprava skupin a pořadí - s modifikacemi vyvolanými povahou dědického řízení a hmotněprávní úpravou odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy - úpravě obsažené v zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 238 (§ 175y odst.1):

Změnou v ustanovení § 175y odst.1 se odstraňuje legislativní opomenutí; majetek nebo dluhy se do aktiv a pasív nezařazují nejen v důsledku postupu podle § 175k odst.3, ale i z důvodu postupu podle § 175l odst.1 věty druhé.

K bodu 239 (§ 175zb odst.3):

Soud může notáři pověřenému provedením úkonů v dědickém řízení věc odejmout, jestliže přes předchozí upozornění způsobí zbytečné průtahy v soudním řízení. Učiní-li tak, není opodstatněné, aby notář obdržel odměnu za dosud provedené úkony. Navrhuje se proto, aby bylo stanoveno, že odnětím věci zaniká právo notáře na odměnu za dosud jím provedené úkony. Notáři se v takovém případě nahradí pouze jeho hotové výdaje.

K bodům 240 a 241 (§ 175zd odst.1):

V dosavadním § 175zd odst.1 nejsou vyhovujícím způsobem řešeny vztahy mezi soudem a notářem a oprávnění soudu provést v dědickém řízení potřebné úkony, jestliže má soud za to, že podklady pro vydání usnesení o dědictví zpracované notářem nepostačují pro rozhodnutí věci.

Protože ani vrácení věci notáři se žádostí o doplnění řízení nemusí vést k nápravě, umožňuje se soudu, aby potřebné úkony provedl sám. K odstranění pochybností, jakou povahu mají pokyny soudu, který věc vrátil notáři se žádostí o doplnění řízení, se navrhuje výslovně stanovit, že tyto pokyny jsou pro notáře závazné.

K bodu 242 (§ 176 odst.1):

Podle § 27 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1.8.1998 může soud upravit styk nezletilého dítěte nejen s rodiči, ale i s jeho prarodiči a sourozenci. Protože o styku nezletilého dítěte s rodiči soud rozhoduje formou rozsudku, navrhuje se, aby touto formou bylo rozhodováno též o jeho styku s prarodiči a sourozenci.

K bodu 243 (§ 177 odst.2):

Navrhovanou změnou se upřesňuje postup při řešení sporu mezi soudy o přenesení místní příslušnosti tak, že nadřízený soud o sporu rozhodne jen tehdy, nebyla-li otázka přenesení příslušnosti již vyřešena odvolacím soudem.

K bodům 244 až 249 (§ 178 až 180):

Navrhované změny uvádí do souladu úpravu řízení ve věcech péče soudu o nezletilé obsaženou v občanském soudním řádu se zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění vyplývajícím z novely tohoto zákona, provedené zákonem č. 91/1998 Sb.

K bodu 250 (§ 180a a 180b):

Podle § 68 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1.8.1998, je o tom, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci dítěte, a nezletilých rodičů, protože o dítě neprojevovali opravdový zájem nebo neprojevili žádný zájem, potřebné zvláštní rozhodnutí soudu. Dosavadní úprava řízení, v němž se takové rozhodnutí vydává, obsažená v § 181 odst.2, je nevyhovující. Navrhuje se proto nová úprava tohoto řízení, která bude, s ohledem na jeho povahu a význam, obsažena ve zvláštních ustanoveních.

Účastníky řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, je dítě a jeho rodiče, ti za předpokladu, že jsou jeho zákonnými zástupci. Vzhledem k tomu, že k osvojení dítěte je třeba souhlasu rodiče, i když je nezletilý, a že souhlas nezletilého rodiče není potřebný tehdy, jestliže neprojevoval o dítě opravdový zájem nebo o ně neprojevil žádný zájem, stanoví se, že nezletilý rodič je účastníkem řízení, i když není zákonným zástupcem dítěte. Nezletilému rodiči se pro toto řízení přiznává procesní způsobilost; ustanovení § 23, podle kterého může soud rozhodnout, že ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, musí být v řízení zastoupen svým zákonným zástupcem, i když jde o věc, v níž by jinak mohl jednat samostatně, lze v tomto řízení užít jen tehdy, nedosáhl-li rodič věku 16 let.

V navrhovaném § 180b se soudu umožňuje, aby zrušil pravomocný rozsudek, kterým bylo určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů. Může totiž nastat situace, že k osvojení dítěte nakonec nedojde (například proto, že nebudou nalezeni vhodní osvojitelé) a že si rodiče upraví své poměry tak, že budou schopni a ochotni o dítě pečovat; v takovémto případě (a jistě v řadě dalších) není žádný důvod k tomu, aby rozsudek, kterým bylo určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů, zůstával nadále v platnosti. Poměry se ve smyslu § 180b rozumí zejména poměry dítěte (možnost zajištění jeho náhradní výchovy u osvojitelů).

K zamezení možného zneužívání tohoto institutu se stanoví, že návrh na zrušení pravomocného rozsudku, kterým bylo určeno, že k osvojení dítěte není třeba souhlasu rodičů, je možné podat až po uplynutí jednoho roku od právní moci tohoto rozhodnutí; do té doby nelze předpokládat, že by mohlo dojít k takové změně poměrů, která by mohla odůvodňovat zrušení tohoto rozsudku. Návrhu (podanému po uplynutí jednoho roku od právní moci rozsudku) nebude možné vyhovět, zjistí-li se, že (buď v době před podáním návrhu nebo až v průběhu řízení) dítě již bylo osvojeno, že bylo zahájeno řízení o jeho osvojení, že bylo dítě svěřeno do péče budoucího osvojitele nebo že bylo zahájeno řízení o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele.

K bodům 251 až 253 (§ 181):

Zavedení nového řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, vyvolává provedení potřebných změn v 181. Při úpravě tohoto ustanovení bylo vzato v úvahu také to, že účastníkem řízení může být nezletilý rodič (tedy osoba, která pro nedostatek věku nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu), kterému je třeba v řízení o osvojení poskytnout potřebné procesní postavení.

K bodům 254 a 255 (§ 182 odst.1 a 183):

Otázky, kdy a za jakých podmínek je k osvojení třeba souhlasu osvojovaného dítěte a jak a proč se zjišťuje zdravotní stav osvojovaného dítěte a osvojitele, jakož i poučení, které je soud povinen poskytnout v průběhu řízení o účelu, obsahu a důsledcích osvojení, nyní (od 1.8.1998) upravuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (srov. jeho § 67 odst.1, 69a a 70). Duplicitní (a navíc zákonu o rodině odporující) úprava obsažená v občanském soudním řádu byla proto zrušena.

Soud provede výslech osvojovaného dítěte jen tehdy, jestliže je k osvojení třeba jeho souhlasu. V jiných případech by jeho výslech byl v rozporu s účelem osvojení.

K bodu 256 (§ 185b):

Dosavadní znění § 185b vzbuzuje pochybnosti, kdo a od jakého okamžiku je účastníkem řízení o úschovách. Navrhovanou úpravou se odstraňují výkladové problémy.

K bodu 257 (185e):

Obecný termín "rozhodnutí" užitý v dosavadním znění § 185e činí pochybným, jakou formou má být rozhodnuto o tom, že ten, kdo odporoval vydání, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli. K odstranění těchto pochybností se stanoví, že bude rozhodováno rozsudkem. O tom, že ten, kdo odporoval vydání, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli, se totiž rozhoduje v řízení podle části třetí občanského soudního řádu a jde tu o rozhodnutí o věci samé, o níž se zásadně (srov. § 152 odst.1) rozhoduje rozsudkem.

K bodu 258 (§ 188):

Doplněním § 188 odst.1 se zohledňuje, že důvody pro omezení ve způsobilosti k právním úkonům jsou stanoveny nejen v § 10 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ale i (a to poněkud odlišně) v § 12 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

K bodu 259 (§ 193):

V důsledku změn zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, provedených zákonem č. 91/1998 Sb., a jimi vyvolaných změn v ustanoveních § 176 až 180 občanského soudního řádu nemůže dosavadní § 193 obstát. Samostatně musí být pro opatrovnické řízení upraveny dohled soudu na správu majetku vykonávanou opatrovníkem a povinnosti opatrovníka podávat soudu zprávy o své činnosti.

K bodu 260 (§ 200):

Znění § 200 musí vycházet z toho, že za mrtvou se prohlašuje jen fyzická osoba; její občanství tu není významné.

K bodu 261 (§ 200a až 200g):

Dosavadní úprava řízení ve věcech obchodního rejstříku je legislativně málo zdařilá, neurčuje postup soudu ve všech možných a běžně se vyskytujících procesních situacích, nedostatečně vymezuje okruh účastníků řízení a neposkytuje účastníkům dostatek možností k realizaci jejich procesních práv. Bylo proto přistoupeno k jeho nové úpravě.

V novém § 200a odst.1 se stanoví místní příslušnost rejstříkového soudu podle obecného soudu podnikatele a u zahraničních osob podle toho, kde je umístěn jejich podnik nebo jeho organizační složka. Podle § 200a odst.2 je soud místně příslušný podle § 200a odst.1 příslušný i k řízení o jiném zápisu, jestliže zvláštní zákon stanoví, že o všech zápisech musí být rozhodnuto společně.

Navrhovaný § 200a odst.3 umožňuje rejstříkovému soudu přenést svou místní příslušnost na jiný, nově příslušný soud, změní-li se okolnosti, podle nichž se tato příslušnost posuzuje. Na rozdíl od dosavadní úpravy dosud příslušný soud po přenesení příslušnosti zápisy z obchodního rejstříku nevymaže, ale převede do obchodního rejstříku nově příslušného soudu; tím bude zajištěna potřebná kontinuita zápisů týkajících se téhož podnikatele.

Řízení ve věcech obchodního rejstříku se zahajuje na návrh. Tato zásada platí bezvýjimečně u zápisů, které mají konstitutivní povahu. Řízení ve věcech zápisu, který má jen deklaratorní povahu, lze zahájit i bez návrhu; cílem takového řízení je dosáhnout shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a stavem podle práva. Bylo-li řízení o zápis, který má jen deklaratorní povahu, zahájeno na návrh, stanoví se, že k případnému zpětvzetí tohoto návrhu nebude soud přihlížet, má-li být takovým zápisem dosažena shoda mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem. Znamená to mimo jiné, že z důvodu zpětvzetí takového návrhu může soud řízení zastavit jen tehdy, jestliže dovodí, že zápis obsažený v rejstříku, jehož se návrh týká, odpovídá skutečnému stavu (skutečnému stavu právních vztahů).

V navrhovaném § 200c odst.1 je vymezeno účastenství podle definice obsažené v novém § 94 odst.2 (podle tohoto ustanovení jsou účastníky navrhovatel a ti, které zákon za účastníky označuje). V řízení ve věcech obchodního rejstříku je tedy vždy účastníkem navrhovatel (tj. osoba, která podala návrh na zahájení řízení) a podnikatel. Jde-li o řízení o zápisu, jímž mají být do obchodního rejstříku zapsány osoby, které se do něj podle zvláštních předpisů zapisují v rámci zápisu podnikatele, jsou účastníky tohoto řízení i tyto osoby. Tímto opatřením se odstraňuje nedostatek dosavadní právní úpravy, která tyto osoby za účastníky řízení nepovažovala a neumožňovala jim působit v řízení, jehož výsledek měl často závažný dopad do jejich právní (i osobní) sféry.

Okruh do obchodního rejstříku zapisovaných podnikatelů a skutečností, jakož i to, kdo je legitimován k podání návrhu na zápis a jak musí být návrh na zápis doložen, je stanoven zejména v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

V řízení ve věcech obchodního rejstříku je soud povinen provést i jiné důkazy, než které navrhli účastníci, potřebné ke zjištění skutkového stavu (§ 120 odst.2). Dokazováním se zjišťuje, zda jsou splněny právními předpisy stanovené předpoklady k provedení zápisu.

Podle dosavadní úpravy nebylo ve věci zápisu do obchodního rejstříku třeba nařizovat jednání. Soudy rozhodovaly o zápisech do obchodního rejstříku bez jednání i tehdy, jestliže prováděly dokazování k prokázání sporných skutečností. Protože dokazování lze provést jen při jednání (jinak by účastníkům bylo znemožněno realizovat jejich právo vyjádřit se k provedeným důkazům), bude možné rozhodnout o zápisu bez jednání tehdy, jestliže o zápisu lze rozhodnout bez provádění důkazů na základě listin (předložených soudu buď s návrhem nebo dodatečně), jimiž se podle zvláštních předpisů (srov. zejména § 31 odst.2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) dokládají zapisované skutečnosti. Bez jednání bude možné rozhodnout také tehdy, jestliže lze plně vyhovět návrhu, kterému nikdo neodporoval (tj. jestliže soud zcela vyhoví návrhu na zápis, s nímž žádný z dalších účastníků nevyjádřil nesouhlas). Dojde-li k tomu, že bez jednání lze rozhodnout jen o některých zapisovaných skutečnostech, navrhovaná úprava umožňuje, aby soud vydal bez jednání usnesení, kterým rozhodne jen o části předmětu řízení s tím, že o zbývající části rozhodne usnesením konečným, vydaným po jednání; takovýto postup samozřejmě přichází v úvahu jen tehdy, umožňuje-li to hmotněprávní povaha zápisu.

Nově se upravuje také provádění zápisů do obchodního rejstříku. Dosavadní úprava (§ 200b odst.2, věta třetí) sváděla některé soudy k výkladu, že zápis do obchodního rejstříku se provede bez ohledu na to, zda usnesení je pravomocné nebo alespoň vykonatelné; nastával proto nežádoucí stav, že v obchodním rejstříku byly provedeny zápisy, o nichž ještě nebylo ani vykonatelným usnesením rozhodnuto. Navrhovaná úprava vychází ze zásady, že do obchodního rejstříku budou zápisy prováděny jen na základě pravomocných usnesení o obsahu zápisu. V případě, že jde o zápis mající jen deklaratorní význam, může soud v usnesení o zápisu rozhodnout, že zápis bude proveden již na základě vykonatelného usnesení.

V § 200d odst.5 se stanoví další případy, v nichž lze v řízení ve věcech obchodního rejstříku uložit pořádkovou pokutu. Oba směřují k vynucení součinnosti podnikatele nutné pro dosažení účelu řízení, neboť bez předložení listin potřebných k rozhodnutí o obsahu zápisu podle § 200b odst. 2 zpravidla nelze rozhodnout a bez předložení listin, které podle zvláštních předpisů náleží do sbírky listin, nemůže být tato sbírka úplná.

V řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (např. státních podniků) soud rozhoduje ve věcech, které jsou uvedeny v § 9 odst.3 písm.b), d), e), f) a g). Jde o řízení, v němž je soud povinen provést i jiné důkazy, než které navrhli účastníci, potřebné ke zjištění skutkového stavu (§ 120 odst.2). Řízení lze zahájit bez návrhu; návrhu je k zahájení řízení třeba jen tehdy, stanoví-li to zákon.

Nově bylo v tomto řízení - z obdobných důvodů jako v řízení ve věcech obchodního rejstříku - stanoveno, že ve věci samé lze rozhodnout bez nařízení jednání jen tehdy, jde-li o věci uvedené v § 9 odst.3 písm. b), d), e) a f) a jestliže se neprovádí dokazování.

V § 200f a 200g bylo do občanského soudního řádu nově zařazeno řízení ve věcech kapitálového trhu; dosavadní úprava tohoto řízení obsažená v § 75 odst.4 o.s.ř. a v § 11 odst.2 zákona č. 15/1998 Sb. je kusá a soudní praxi jen obtížně aplikovatelná.

Ustanovení § 11 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, umožňuje Komisi pro cenné papíry, aby předběžným opatřením uložila povinnosti i jiným osobám, než vůči kterým přijímá opatření podle tohoto zákona. Předběžné opatření má účinnost tři dny; nepominou-li důvody, pro které bylo nařízeno, podá Komise pro cenné papíry návrh u soudu.

V navrhovaném § 200f se vymezuje aktivní legitimace k podání návrhu a účastníci tohoto řízení. Místní příslušnost soudu se stanoví podle sídla žalobce (tj. Komise pro cenné papíry) proto, aby byla zjištěna potřebná jednotnost v rozhodování těchto věcí. Povaha řízení vyžaduje, aby bylo ve věci rozhodnuto s maximálně možným urychlením. Stanoví se proto lhůta, ve které je soud povinen o návrhu rozhodnout. Z povahy řízení vyplývá, že jednání není třeba nařizovat a že účastníci nemusí být vyslechnuti; bude proto na žalobci, aby důvodnost svého návrhu spolehlivě prokázal zejména listinami.

Právní mocí usnesení, jímž bylo rozhodnuto o návrhu, je soudní řízení skončeno. Zánik účinků tohoto usnesení nastává dnem, kdy bylo Komisí pro cenné papíry pravomocně rozhodnuto způsobem uvedeným v zákoně č. 15/1998 Sb. I před uplynutím této doby soud usnesení zruší, jestliže pominou důvody, pro které bylo návrhu vyhověno.

K bodu 262 (§ 200l odst.2):

Dosavadní § 200l odst.2 byl nálezem Ústavního soudu ze dne 10.1.1996 č. 31/1996 Sb. zrušen s účinností od 1.7.1996 s odůvodněním, že účastníkem tohoto řízení nemůže být z důvodu zajištění ústavně zvolených kandidátů jen navrhovatel a že ke zjednání nápravy je potřebná nová právní úprava.

V souladu s tímto nálezem Ústavního soudu se uvádí nové znění § 200l odst.2.

K bodům 263 až 330 (Opravné prostředky):

Navrhovaná novela je - jak bylo již naznačeno v obecné části důvodové zprávy - podstatným, ale jen dílčím krokem k definitivní (konečné) podobě civilního procesu, která bude přijata při rekodifikaci českého civilního procesu. Uvedená charakteristika novely je zřejmá zvláště u opravných prostředků. Při úvaze, jak jednotlivé dosavadní opravné prostředky změnit či doplnit, je nutné přihlédnout nejen k tomu, jaká by byla optimální podoba právní úpravy, ale také k tomu, že v soudcovské a jiné právní veřejnosti se projevuje princip setrvačnosti dosud zažitých procesních postupů, že každá změna procesních pravidel obecně a opravných prostředků zvláště je citlivě vnímána a že prosazení nových procesních postupů v praxi je obtížné a zdlouhavé.

V navrhované úpravě opravných prostředků byly proto změněny jen některé ze základních principů, na kterých jsou vybudovány. Zachována zůstala systematika zákona; všechny opravné prostředky jsou nadále upraveny v části čtvrté, i když se v ní výslovně nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravným prostředky. Odvolání zůstává jednotným řádným opravným prostředkem proti rozsudkům, usnesením a výrokům platebních rozkazů a směnečných a šekových platebních rozkazů o náhradě nákladů řízení soudů prvního stupně. Obnově řízení je ponechána povaha opravného prostředku. Dovolání je i nadále založeno na principu čisté kasace.

Nejpodstatnější změnou, kterou navrhovaná novela přináší, je zavedení systému neúplné apelace do odvolacího řízení; úplná apelace zůstává zachována jen v řízeních o sporech a jiných právních věcech uvedených v § 120 odst.2 a v řízeních o odvoláních proti usnesením, jimiž se nerozhoduje ve věci samé, o odvoláních proti výrokům platebních rozkazů a směnečných a šekových platebních rozkazů o náhradě nákladů řízení, o odvoláních ve správním soudnictví (tam, kde je vůbec přípustné) a odvoláních ve věcech výkonu rozhodnutí. Princip, že odvolací soud není vázán uplatněným odvolacím důvodem, je v odvolacím řízení zachován v zájmu řádného přezkoumání napadeného rozhodnutí a proto, že v něm není zakotveno povinné zastoupení účastníků řízení ve všech věcech. Návrhem na obnovu řízení může být i nadále napadeno jen pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu. Nově se zavádí žaloba pro zmatečnost jako mimořádný opravný prostředek, jehož prostřednictvím lze zjednat nápravu zásadních procesních pochybení v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek směřující proti rozhodnutím odvolacího soudu se upravuje tak, aby mohlo být základním prostředkem ke sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů. Povinné zastoupení advokátem (notářem) je uplatněno u žaloby pro zmatečnost a u dovolání, neboť jde o mimořádné opravné prostředky, k jejichž řádnému a důvodnému uplatnění jsou potřebné právnické znalosti. Další navržené změny směřují především k precizování procesních postupů účastníků řízení a soudu a zavádí některé instituty, nutné k vedení spravedlivého procesu.

Navržená úprava je potřebná a současně nezbytná k zajištění řádného výkonu soudnictví a ke zrychlení průběhu řízení tak, aby v době co možná nejkratší mohl být spor nebo jiná právní věc pravomocně skončena věcně správným a spravedlivým rozhodnutím a aby v odůvodněných případech mohla být pravomocná rozhodnutí soudů přezkoumána mimořádnými opravnými prostředky.

K bodu 263 (§ 201):

V § 201 se uvedený text doplňuje proto, aby bylo nepochybné, že odvoláním lze napadnout jen rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni a že rozhodnutí vydaná v odvolacím řízení (krajským nebo vrchním soudem) nemohou být přezkoumána v odvolacím řízení, ale jen - za podmínek stanovených zákonem - na základě návrhu na obnovu řízení, žaloby pro zmatečnost nebo dovolání.

K bodu 264 (§ 202 odst. 1 a 2):

Dosavadní úprava přípustnosti odvolání proti rozsudku pro uznání a proti rozsudku pro zmeškání obsažená v § 202 odst.1 je založena na teoreticky chybné konstrukci, že "odvolání je přípustné, pokud je důvodné". Navrhovaná úprava vychází z koncepce, že proti těmto rozsudkům je odvolání přípustné, avšak odvolacím soudem mohou být přezkoumány jen ze zákonem stanovených důvodů; přezkoumávání rozsudků pro zmeškání a rozsudků pro uznání bylo nově vyřešeno v § 205b a 212a odst.4.

K usnesením, proti nimž není odvolání přípustné, uvedeným dosud v § 202 odst.2 a nově v § 202 odst.1, byla zařazena též usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110, jímž byl žalovaný vyzván, aby se ve věci písemně vyjádřil (§ 114b), nebo jímž bylo opraveno rozhodnutí, netýká-li se oprava výroku rozhodnutí. Jedná se vesměs o usnesení procesní povahy vydávaná v průběhu řízení nebo po jeho skončení, u nichž přezkoumání v odvolacím řízení je jen bezdůvodným průtahem ve skončení řízení, kterými účastníci nemohou být vůbec nebo vážně poškozeni a jejichž případná nesprávnost se nemůže projevit v nesprávném rozhodnutí ve věci samé.

V navrhovaném § 202 odst.2 se nepřipouští odvolání v tzv. bagatelních věcech. Jedná se o tak málo významné věci, v nichž ke správnému a spravedlivému rozhodnutí postačuje řízení v jediném stupni; přezkoumání takových rozhodnutí odvolacím soudem je jen průtahem v uspokojení oprávněných pohledávek věřitelů.

K bodu 265 (§ 203 až 205):

V zájmu úplnosti a přesnosti právní úpravy se v novém § 203 navrhuje výslovně stanovit, za jakých podmínek mohou podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně vedlejší účastník a státní zastupitelství.

V navrhovaném § 204 se zpřesňují podmínky, za kterých se odvolání podává. Bylo-li vydáno opravné usnesení týkající se výroku rozhodnutí, neběží odvolací lhůta proti opravovanému rozhodnutí jako dosud ode dne doručení opravného usnesení, ale až ode dne jeho právní moci; účastník, který podal odvolání proti opravnému usnesení, aniž by včas napadl opravované rozhodnutí, tím nebude nadále vyloučen z odvolání proti opravovanému rozhodnutí, dospěl-li odvolací soud k závěru, že opravné usnesení bylo správné. Náležitostí poučení o odvolání je i uvedení místa, kde se odvolání podává; nebyl-li o tom účastník poučen nebo bylo-li poučení nesprávné, může i v tomto případě podat odvolání do tří měsíců od doručení. V zájmu odstranění pochybností se v § 204 odst.3 uvádí, že o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání rozhoduje soud prvního stupně.

V novém § 205 odst.2 jsou uvedeny způsobilé odvolací důvody. I když jde o vymezení pokrývající v podstatě všechny v úvahu přicházející důvody a i když odvolací soud zásadně není uplatněným odvolacím důvodem vázán, jde - v systému neúplné apelace - o významný pokyn pro odvolatele o tom, z jakých důvodů mohou odvolání uplatnit. Vzhledem k tomu, že odvolací soud není vázán uplatněným odvolacím důvodem, nic odvolateli nebrání v tom, aby i po uplynutí odvolací lhůty mohl odvolací důvody měnit. Rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, však odvolatel může měnit jen po dobu trvání lhůty k odvolání; změna tohoto rozsahu po uplynutí odvolací lhůty by totiž představovala nepřípustné opožděné podání odvolání.

K bodu 266 (§ 205a a 205b):

V novém § 205a je v odvolacím řízení promítnut systém neúplné apelace. Odvolací soud nadále zůstává soudem apelačním (tj. soudem, který není vázán skutkovými zjištěními a skutkovými závěry soudu prvního stupně a který může provést ke zjištění skutkového stavu dokazování), nesmí přitom však zásadně - na rozdíl od systému úplné apelace - přihlížet ke skutečnostem a důkazům, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně.

Systém neúplné apelace se zavádí u přezkoumání rozsudků a usnesení, kterými se podle zákona (srov. § 152 odst.1) rozhoduje ve věci samé. S přihlédnutím k novým skutečnostem a důkazům lze uvedená rozhodnutí přezkoumat jen v případech uvedených v § 205a odst.1 písm. a) až e). Kromě nedostatků týkajících se podmínek řízení, včetně věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) a obsazení soudu, a jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze nové skutečnosti a důkazy použít ke zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; účastník totiž nemůže "předvídat", jak bude soud prvního stupně hodnotit provedené důkazy, a proto je třeba dát odvolateli možnost v tomto směru uplatnit i nové skutečnosti a důkazy. V § 119a odst.1 se soudu ukládá, aby před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí účastníky poučil o důsledcích uplatnění systému neúplné apelace v odvolacím řízení; nesplnil-li soud tuto povinnost, není opodstatněné, aby byl účastník z nových skutečností a důkazů vyloučen. Poslední výjimku z neúplné apelace představují skutečnosti a důkazy, které nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně. I když jde - obecně vzato - o důvod obnovy řízení, jde o takové skutečnosti a důkazy, jejichž novost lze bez průtahů zjistit; je proto možné připustit, aby k nim bylo v odvolacím řízení také přihlíženo a aby je účastník nemusel vždy uplatňovat až návrhem na obnovu řízení a čekat tak na právní moc rozhodnutí.

O tom, jak v řízení před soudem zohlednit, při uplatnění systému neúplné apelace v odvolacím řízení, nové skutečnosti a nové důkazy, přichází - obecně vzato - v úvahu dvě možná řešení. První spočívá v tom, že budou vyhrazeny obnově řízení a v odvolacím řízení k nim tedy nebude přihlíženo. Druhé řešení záleží v tom, že mohou být zohledněny, za podmínek stanovených pro obnovu řízení, již v odvolacím řízení; odvolací soud by pak zkoumal (jako předběžnou otázku), zda jde o skutečnosti nebo důkazy, které odvolatel nebo jiný účastník řízení nemohl bez své viny použít v řízení před soudem prvního stupně, a v případě kladného závěru by k novým skutečnostem a důkazům přihlédl. Navrhovaná úprava vychází z prvního z uvedených řešení [s jedinou výjimkou, kterou představuje § 205a odst.1 písm.e)]. Posuzování, zda jde o nové skutečnosti nebo důkazy v rámci odvolacího řízení, by totiž znamenalo obtíže, které by mohly mít za následek prodloužení řízení (zpravidla by bylo potřebné provádět důkazy ke zjištění, zda jde opravdu o skutečnosti nebo důkazy nové), a závěry odvolacího soudu v tomto směru by nebylo možné přezkoumat řádným opravným prostředkem; potřeba přihlédnout k novým skutečnostem nebo provést nové důkazy by zpravidla musela být důvodem (s ohledem na zásadu dvouinstančnosti řízení) ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a k vrácení věci k novému řízení. Hrozí tu rovněž nebezpečí, že v soudní a jiné právní praxi by nemusely být důsledně respektovány rozdíly mezi neúplnou a úplnou apelací při rozhodování jednotlivých věcí, čímž by byl popřen účel navrhovaných změn. Tím, že nové skutečnosti a důkazy budou zásadně vyhrazeny až obnově řízení, lze dosáhnout stavu, že nové skutečnosti a důkazy nebudou důvodem k podání odvolání (řízení tedy bude možné skončit v prvním stupni), že způsobí nové projednání věci jen v zákonem stanovených případech (po pravomocném povolení obnovy) a že systém neúplné apelace se účinně prosadí při rozhodování jednotlivých věcí v odvolacím řízení.

Ve věcech uvedených v § 120 odst.2 se uplatňuje vyšetřovací zásada; je v nich z tohoto důvodu zachování úplné apelace opodstatněno.

Rozsudek pro uznání a rozsudek pro zmeškání soud prvního vydá, jsou-li splněny předpoklady uvedené v § 153a, resp. v § 153b. Přezkoumání těchto rozhodnutí je možné - vedle vad uvedených v § 205a odst.2 písm.a) - jen z hlediska, zda tyto předpoklady byly opravdu splněny. Nic jiného proto nemůže být ve vztahu k těmto rozsudkům způsobilým odvolacím důvodem.

K bodům 267 až 269 (§ 206):

V § 206 jsou upraveny účinky odvolání. V zájmu přehlednosti právní úpravy se navrhuje vložit nad § 206 příslušný nadpis.

Suspenzivní účinek odvolání může nastat jen tehdy, bylo-li odvolání podáno proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné. Navrhuje se proto znění § 206 odst.1 v tomto směru doplnit.

Slova "o její splatnosti" užitá v § 206 odst.3 jsou nepřesná, neboť v § 160 se užívá k vyjádření téhož obsahu termín "lhůta k plnění". Navrhuje se proto zpřesnění právní úpravy.

K bodu 270 (§ 207 odst.1):

Ve znění § 207 odst.1 je potřebné vyjádřit, že každé rozhodnutí (usnesení) soudu nemusí být vyhlášeno a že odvolání proti rozhodnutí, které se nevyhlašuje, je možné se vzdát až po jeho vydání.

K bodu 271 (§ 208 a 209):

V dosavadním § 208 bylo upraveno rozhodování soudu o zpětvzetí návrhu, k němuž došlo po rozhodnutí soudu prvního stupně. Nově se tento postup upravuje v § 96.

Podle dosavadní právní úpravy rozhodoval o odmítnutí opožděně podaného odvolání vždy odvolací soud; úkony potřebné ke zjištění, zda odvolání bylo podáno opožděně, zásadně prováděl soud prvního stupně. Protože předkládáním věci k rozhodnutí odvolacímu soudu docházelo k průtahům v odmítání opožděně podaných odvolání, dává se v novém § 208 soudu prvního stupně oprávnění, aby o odmítnutí opožděného odvolání rozhodl sám.

V navrhovaném § 209 se upřesňuje postup soudu při odstraňování vad odvolání tak, že se soud postará o odstranění těchto vad způsobem uvedeným v § 43 jen tehdy, bylo-li podáno včas. Odvolacímu soudu nebude potřebné s ohledem na § 208 předkládat věc k rozhodnutí o opožděném odvolání.

K bodům 272 až 274 (§ 210):

Změny provedené v § 210 vychází z toho, že doručovat odvolání ostatním účastníkům není třeba i v případě opožděně podaného odvolání, že potřebná šetření je třeba provádět také tehdy, vyplývá-li to z vyjádření k odvolání, a že v předkládací zprávě je potřebné - s ohledem na nový § 208 - výslovně uvést, že soud prvního stupně považuje odvolání za podané ve lhůtě.

K bodu 275 (§ 210a):

Případy autoremedury se navrhuje rozšířit o usnesení o odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení, a o usnesení o odmítnutí odvolání. Bylo-li odvolání proti těmto usnesením podáno důvodně, řízení se zrychlí, jestliže o odvolání bude moci rozhodnout sám soud prvního stupně. Užití § 210a i v těchto případech je možné jen tehdy, jestliže soud prvního stupně může odvolání v celém rozsahu vyhovět.

K bodu 276 (§ 211a):

V systému neúplné apelace nelze omezit v uplatnění nových skutečností a důkazů jen odvolatele (§ 205a); stejné omezení musí platit i pro ostatní účastníky odvolacího řízení.

K bodu 277 (§ 212):

S ohledem na zařazení nových ustanovení a na provedené změny dosavadních ustanovení úprava dosud uvedená v § 212 odst.2 až 4 nepatří do ustanovení § 212. Byla proto zařazena tam, kam se systematicky hodí.

K bodům 278 a 279 (§ 212a a 213):

V novém § 212a se upravuje kvalitativní rozsah přezkumného oprávnění odvolacího soudu.

V navrhované úpravě se zachovává zásada, že odvolací soud může přezkoumat rozhodnutí soudu i z jiných než odvolatelem uplatněných důvodů. Takový postup přichází ovšem v úvahu jen tehdy, jestliže odvolatel ve svém odvolání uvedl některý z taxativně vymezených odvolacích důvodů. Dojde-li k tomu, že odvolatel žádné odvolací důvody neuvedl (jako je tomu zejména u tzv. blanketních odvolání) a že ani způsobem upraveným v § 209 a 43 nebude zjednána náprava, jde o takovou vadu, která brání dalšímu pokračování v řízení. V takovémto případě se uvedená zásada neuplatní; odvolací soud proto takto neúplné odvolání postupem podle § 211 a 43 odst.2 odmítne. Druhá výjimka z této zásady vyplývá z uplatnění systému neúplné apelace; ve věcech neuvedených v § 120 odst.2 lze přihlédnout k novým skutečnostem a důkazům jen tehdy, byly-li uplatněny, a to v souladu s § 205a nebo § 211a.

Rozsudek pro uznání a rozsudek pro zmeškání lze přezkoumat - jak plyne z povahy těchto rozhodnutí - jen z důvodů uvedených v § 205b (srov. též důvodovou zprávu k bodům 264 a 266).

Rozhodnutí soudu prvního stupně, které trpí některou z vad, nově uvedených v § 235a odst.1, odst. 2 písm.a) a b) a odst.3 (tj. zmatečností), nemůže obstát a musí být vždy zrušeno. Zjistí-li odvolací soud takovou vadu, musí k ní vždy přihlédnout bez ohledu na to, zda byla odvolatelem nebo jiným účastníkem namítána. K jiným vadám řízení se stejně jako dosud přihlédne jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K bodům 280 a 281 (§ 214):

Z případů, v nichž bylo podle dosavadního § 214 odst.2 možné rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání, se ponechávají jen ty, které jsou nově uvedeny pod písm. a) až e). V ostatních je zpravidla třeba provádět dokazování, a o odvolání tedy nemůže být rozhodnuto bez jednání.

Naproti tomu není účelné nařizovat k projednání odvolání a k rozhodnutí o něm jednání, bylo-li odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Přezkoumání správnosti právního názoru odvolacím soudem totiž nevyžaduje nařízení jednání, nemají-li odvolatel ani jiní účastníci, kteří se zpravidla k odvolání vyjadřují, zájem se jej zúčastnit. Uvedený postup není možný, má-li odvolací soud, který není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (srov. § 213 odst.1), za to, že je třeba dokazování zopakovat nebo doplnit. Také pro odvolací soud platí, že, provádí-li se dokazování, musí mít účastníci možnost vyjádřit se k provedeným důkazům.

K bodům 282 až 284 (§ 216):

Z uplatnění systému neúplné apelace plyne, že v odvolacím řízení nelze vznést vzájemnou žalobu; takovýto návrh pojmově představuje uplatnění nových skutečností a zpravidla i nových důkazů. Z obdobných důvodů a také s přihlédnutím k zásadě dvouinstančnosti občanského soudního řízení nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok (formou změny žaloby).

V novém § 216 odst.3 se promítá navržená změna § 110.

K bodům 285 a 286 (§ 218 a 218a):

O odmítnutí opožděně podaného odvolání rozhoduje podle navrhované úpravy soud prvního stupně (§ 208). Neodmítne-li soud prvního stupně odvolání (tj. má za to, že bylo podáno včas), ačkoliv je ve skutečnosti opožděné, musí o odmítnutí odvolání rozhodnout odvolací soud. Potřebná šetření může odvolací soud provést sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně anebo soudu dožádaného.

K bodu 287 (§ 220 odst.3):

Podle dosavadní úpravy mohlo být odvolání vyřízeno odvolacím soudem i tak, že schválí smír (srov. dosavadní § 222 odst.2). Protože vznikaly pochybnosti, jaký je v takovém případě osud napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, navrhuje se úprava, podle které odvolací soud, schválí-li smír, současně rozhodnutí soudu prvního stupně změní. Ze systematických důvodů se tato úprava zařazuje do § 220.

K bodům 288 až 290 (§ 221 odst.1):

Navrhované doplnění § 221 odst.1 písm.a) má za cíl zdůraznit, že odvolací soud nesmí zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že je třeba provést další důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení, jen proto, že nový § 213 odst.3 zakazuje odvolacímu soudu přihlížet ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.

V § 221 odst.1 písm.b) se ve shodě s nynějším § 237 odst.1 písm.g) a s novým § 235a odst.1 písm. f) navrhuje úprava, že o vadu v obsazení soudu, pro kterou lze zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, nejde tehdy, jestliže rozhodoval senát, ačkoliv správně měl rozhodovat jen jediný soudce (samosoudce).

V příkladmém výpočtu důvodů, pro které odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, se doplňuje písm.e). Zdůrazňuje se tím, že postup soudu prvního stupně, který byl v rozporu s § 107, je vždy důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí.

K bodu 291 (§ 221 odst.2):

V navrhovaném § 221 odst.2 se stanoví postup odvolacího soudu v případě, že napadené rozhodnutí zrušuje. Odvolací soud může rozhodnout buď o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo o postoupení věci věcně příslušnému okresnímu nebo krajskému soudu, popřípadě soudu zřízenému k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, anebo o zastavení řízení z důvodů uvedených v § 104 odst.1; výčet těchto možností je taxativní.

Z nového znění § 221 odst.2 mimo jiné vyplývá, že odvolací soud, zruší-li rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže také rozhodnout o zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínek řízení podle § 104 odst.2. V takovémto případě je vždy na místě věc vrátit soudu prvního stupně, aby se pokusil nedostatek podmínky odstranit; opačný postup by odporoval zásadě dvouinstančnosti občanského soudního řízení.

K bodu 292 (§ 221 odst.3):

Zruší-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že nebyl dodržen závazný právní názor nebo že u soudu prvního stupně došlo k závažným vadám, jde o tak vážné pochybení, že je tu obava, zda další řízení provedené stejným senátem (samosoudcem), popřípadě u stejného soudu, může vést ke skončení věci zákonu odpovídajícím způsobem. Odvolacímu soudu se proto poskytuje [obdobně jako je tomu v trestním řízení - srov. § 262 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů] možnost v odůvodněných případech nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně.

K bodu 293 (§ 221a):

Odvolací soud není vázán odvolacím návrhem. Vyplývá z toho, že může rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, i když je navrhována jeho změna, a naopak.

K bodům 294 až 296 (§ 222 a 222a):

Dosavadní právní úprava, podle které, vezme-li odvolatel odvolání zpět, právní moc napadeného rozsudku nastane, jako kdyby k podání odvolání nedošlo, má nepříznivý dopad na účastníky řízení o rozvod manželství, o neplatnost manželství nebo o neexistenci manželství. Hmotné právo totiž od právní moci rozhodnutí vydaných v těchto řízeních stanoví běh lhůty (srov. například § 29 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), která může podle dosavadní úpravy uplynout dříve, než účastník vůbec může své právo dané mu právními předpisy uplatnit. Navrhuje se proto, aby rozsudek, kterým bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že není, nabyl právní moci, bylo-li odvolání proti němu vzato zpět, až dnem doručení usnesení odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení.

Odvolacímu soudu je třeba poskytnout procesní prostředek k tomu, aby mohl soudu prvního stupně nařídit nejen opravu jeho rozhodnutí (jako je tomu dosud), ale i doplnění rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o návrhu na předběžnou vykonatelnost.

Z nového § 96 vyplývá, že o zpětvzetí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení rozhoduje odvolací soud jen tehdy, došlo-li k tomuto procesnímu úkonu během odvolacího řízení (srov. též důvodovou zprávu k § 96). K zastavení řízení ovšem může dojít pouze v případě, jestliže nastaly suspenzivní účinky odvolání; v opačném případě, bez ohledu na zpětvzetí návrhu, totiž musí být rozhodnuto o odmítnutí odvolání.

K bodům 297 a 298 (§ 224):

V odvolacím řízení - jak plyne z povahy věci - nelze užít všechna ustanovení § 142 až 151a přímo, ale jen přiměřeně, tj. jak to odpovídá povaze odvolacího řízení. Je proto potřebné v tomto směru doplnit § 224 odst.1.

Doplněním § 224 odst.3 se vyjadřuje, že o náhradě nákladů řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí též tehdy, byla-li po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně věc postoupena věcně příslušnému soudu.

K bodu 299 (§ 226):

Zruší-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně, vrací se podle § 221 odst.2 písm.a) věc soudu prvního "k dalšímu řízení". Této dikci se přizpůsobuje znění § 226 odst.1.

V případě, že odvolací soud rozhodl o postoupení věci věcně příslušnému soudu [§ 221 odst.2 písm.b)], byla tím otázka věcné příslušnosti rozhodnuta. Další posuzování této otázky postupem podle § 104a proto není možné. Ze zásad přímosti a ústnosti vyplývá, že v dalším řízení před věcně příslušným soudem (tj. před jiným soudem, než který věc dosud v prvním stupni projednával) lze zásadně použít jen uznání žalovaného a shodná skutková tvrzení účastníků. V zájmu ekonomiky řízení se umožňuje, aby se souhlasem účastníků bylo možné použít i další výsledky dosavadního řízení.

K bodu 300 (§ 228):

Zavedení systému neúplné apelace do odvolacího řízení způsobuje změnu v dosavadní úpravě podmínek obnovy řízení. Důvody obnovy řízení uvedené pod písmeny a) a b) se přizpůsobují tomu, jak v ustanoveních § 205a a 211a byla stanovena přípustnost skutkových a důkazních novot v odvolacím řízení.

Ve vymezení přípustnosti obnovy řízení se zachovává dosavadní úprava v tom, že návrh lze podat jen proti pravomocnému rozhodnutí. Tato zásada se uplatní i u věcí, které se v odvolacím řízení projednají v systému neúplné apelace; i když nové skutečnosti nebo důkazy nebude možné uplatnit v odvolacím řízení (srov. § 205a a § 211a), není opodstatněné, aby byl narušován systém obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku.

Dosavadní důvod uvedený v § 228 odst.1 písm.c) s ohledem na svoji povahu nepatří mezi důvody obnovy řízení. Byl proto zařazen mezi důvody žaloby pro zmatečnost.

K bodu 301 (§ 228a):

Novým § 228a se odstraňují dosavadní pochybnosti o tom, zda vedlejší účastník může podat návrh na obnovu řízení a za jakých podmínek tak může učinit.

K bodu 302 (§ 229):

S ohledem na vazby mezi jednotlivými opravnými prostředky uvedenými v části čtvrté občanského soudního řádu nelze považovat žalobu pro zmatečnost a dovolání za okolnosti, které by nepřipouštěly obnovu řízení jen proto, že by se jimi dalo "jinak" dosáhnout zrušení nebo změny návrhem na obnovu napadeného rozhodnutí.

K bodu 303 (§ 229a):

V novém § 229a se uvádí náležitosti návrhu na obnovu řízení obdobně dosavadnímu § 228 odst.2. Protože návrh na obnovu lze podat pouze ve stanovených lhůtách, nemůže být po jejich uplynutí měněn rozsah ani důvody obnovy, neboť jinak by šlo o nepřípustné obcházení lhůt stanovených k obnově.

K bodům 304 až 306 (§ 230):

Vzhledem k tomu, že návrh na obnovu může být podán jen proti pravomocnému rozhodnutí, bylo - v zájmu toho, aby nedošlo k poškození práv účastníků řízení - stanoveno, že běh tzv. subjektivní lhůty k obnově neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Tato úprava se uplatní tehdy, dozvěděl-li se účastník o důvodu obnovy, popřípadě jej mohl uplatnit, ještě před právní moci rozhodnutí (například v průběhu odvolacího řízení), avšak v odvolacím řízení nové skutečnosti nebo důkazy nebyly s ohledem na ustanovení § 205a a § 211a přípustné.

Spočívá-li návrh na obnovu v tom, že jsou tu nová rozhodnutí, kterými byly zrušeny trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v původním řízení přiznáno právo, je opodstatněné účastníkům poskytnout možnost podat návrh na obnovu i po uplynutí tří let od právní moci napadeného rozhodnutí.

Termín "navrácení lhůty" neodpovídá terminologii nynějšího občanského soudního řádu. Ve shodě s § 58 byl proto nahrazen slovy "prominutí zmeškání lhůty".

K bodu 307 (§ 231):

Dosavadní úprava neřešila důvody k obnově řízení ve věci, v níž bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání. Z ustanovení § 153a a § 153b plyne, že rozsudky pro uznání a rozsudky pro zmeškání lze napadnout jen tehdy, lze-li důvody obnovy vztáhnout na předpoklady, za kterých se tato rozhodnutí vydávají.

K bodu 308 (§ 232 odst.2):

Z dalších ustanovení plyne, že v řízení o obnovu se použijí i jiné normy než by vyplývalo z přiměřeného užití ustanovení o řízení v prvním stupni. Tuto okolnost je třeba výslovně vyjádřit v § 232 odst.2.

K bodu 309 (§ 232 odst.3):

Z vazeb mezi jednotlivými opravnými prostředky vyplývá, že není vyloučeno, aby stejné rozhodnutí bylo souběžně napadeno návrhem na obnovu řízení, žalobou pro zmatečnost nebo dovoláním. Vztah žaloby pro zmatečnost a dovolání k obnově řízení se navrhuje řešit, s ohledem jejich povahu a význam, ve prospěch těchto opravných prostředků. Bylo proto stanoveno, že se řízení o obnově přeruší až do rozhodnutí o těchto opravných prostředcích.

K bodu 310 (§ 233a):

Dosavadní úprava neobsahovala ustanovení o rozsahu přezkoumání rozhodnutí v řízení o obnově. K zamezení výkladových obtíží se navrhuje úprava, odpovídající řešení této otázky v jiných opravných prostředcích.

K bodu 311 (§ 234 odst. 2):

Dosavadní úprava v § 234 odst.2 stanovila, že soud může zamítnout návrh na obnovu bez nařízení jednání, jestliže je "zřejmě opožděný". Protože tam, kde jde o zachování tzv. subjektivní lhůty, je zpravidla potřebné provést dokazování o tom, kdy se navrhovatel obnovy dozvěděl o důvodu obnovy, lze bez jednání rozhodnout o zamítnutí návrhu jen tehdy, byl-li podán po uplynutí tzv. objektivní lhůty (tj. lhůty počítané od právní moci napadeného rozhodnutí). Navrženou změnou se zajistí, že bez nařízení jednání nebudou zamítány návrhy na obnovu, ačkoliv soud při posuzování opožděnosti vycházel z výsledků dokazování.

K bodu 312 (§ 234 odst.3):

V návaznosti na § 232 odst.3 se stanoví, jak má být rozhodnuto o návrhu na obnovu řízení, bylo-li návrhem na obnovu napadené rozhodnutí dovolacím soudem nebo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno. Protože tím předmět řízení o obnovu odpadl, soud řízení o návrhu na obnovu zastaví.

K bodům 313 a 314 (§ 235):

V § 235 se upravují některé otázky týkající se dalšího řízení, které následuje po pravomocném povolení obnovy řízení. Navrhuje se proto nadpisem toto ustanovení oddělit od ustanovení označených společným nadpisem "Řízení o obnově", neboť tento nadpis se § 235 obsahově netýká.

V řízení po povolení obnovy soud buď usnesením návrh na změnu napadeného rozhodnutí zamítne (shledá-li je věcně správným), nebo vydá nové rozhodnutí (v ostatních případech), které pak nahradí původní (tj. napadené) rozhodnutí. Z toho, že tu vlastně soud v dalším řízení rozhoduje "o změně napadeného rozhodnutí" (a nikoliv znovu ve věci samé, jak tomu bylo podle úpravy platné do 31.12.1991), vyplývá, že, má-li být zachována zásada dvouinstančnosti občanského soudního řízení, věc musí být po povolení obnovy řízení vždy projednána (tedy i tehdy, byla-li povolena obnova řízení jen proti rozhodnutí odvolacího soudu) soudem prvního stupně. Uvedený závěr se promítá v doplnění § 235 odst.1.

K bodu 315 (§ 235a až 235k):

V nové hlavě třetí čtvrté části občanského soudního řádu se zavádí (vrací se po téměř padesáti letech) do českého právního řádu žaloba pro zmatečnost.

Žaloba pro zmatečnost má sloužit k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i v celospolečenském zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. V souladu s koncepcí části čtvrté občanského soudního řádu je žaloba pro zmatečnost vybudována jako opravný prostředek, směřující proti pravomocným rozhodnutím soudu (tj. mimořádný opravný prostředek).

Podle dosavadní úpravy byla zmatečnost důvodem k podání dovolání (§ 237) nebo důvodem pro obnovu řízení [§ 228 odst.1 písm.c)]. Tato úprava se v praxi neosvědčila. Obnova řízení je prostředkem ke zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci, který nemohl být v původním řízení náležitě zjištěn, a k posuzování zmatečností se nehodí. Účelem dovolání je přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska správnosti jeho právních, popřípadě i skutkových závěrů, především pro účely sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů; ke zrušování rozhodnutí z důvodů zmatečnosti není - zejména vzhledem k tomu, že o dovoláních rozhoduje Nejvyšší soud - vhodným nástrojem, neboť často předpokládá provedení dokazování, které není účelné a ani často možné u Nejvyššího soudu provádět, a představuje bezdůvodné (a neúměrné) zatížení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.

K rozhodování o žalobě pro zmatečnost se navrhuje věcná příslušnost krajského soudu [§ 9 odst.2 písm.j)]; místní příslušnost se řídí § 88 písm.o), popřípadě vyhláškou vydanou na základě zmocnění obsaženého v § 374a písm.c).

Předmětem žaloby jsou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu a v některých případech též pravomocná rozhodnutí soudu prvního stupně; posléze uvedená rozhodnutí bude tedy možné zrušit na základě žaloby pro zmatečnost, i když účastníci nevyužili možnosti podat proti nim odvolání. Bylo-li rozhodnutí postiženo zmatečností, nemůže totiž pro možnost dosáhnout zrušení takového rozhodnutí pomocí žaloby pro zmatečnost být významné to, zda se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu nebo soudu prvního stupně; výjimku představuje zmatečnost podle § 235a odst.3, u níž je třeba - s ohledem na její povahu - trvat na tom, aby účastník vyčerpal řádný opravný prostředek. Rozhodnutí uvedená v § 235a odst.4 mohou být již podle své povahy jen rozhodnutími odvolacího soudu.

Důvody žaloby jsou uvedeny v § 235a. Kromě důvodů dosud obsažených v § 228 odst.1 písm.c) a v § 237 odst. 1 se jako nový důvod zmatečnosti stanoví to, že odvolacím soudem byl pravomocně zamítnut návrh na nařízení výkonu těchto rozhodnutí z důvodu, že povinnosti rozsudkem, usnesením nebo platebním rozkazem uložené nelze vykonat [§ 235a odst.2 písm.c)]. Případ, kdy z důvodu nedostatku materiální vykonatelnosti nelze nařídit a provést výkon rozhodnutí, je natolik závažný pro právní poměry účastníků, že je plně odůvodněno, aby takové rozhodnutí - poté, co jeho vada byla ve vykonávacím řízení deklarována - bylo zrušeno.

K žalobě pro zmatečnost jsou legitimováni účastníci a vedlejší účastníci původního řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Za podmínek uvedených v § 235b odst.2 též státní zastupitelství. Omezení v tomto ustanovení uvedené samozřejmě neplatí tam, kde státní zastupitelství, popřípadě Nejvyšší státní zástupce, byli účastníky řízení; v takovémto případě oprávnění k žalobě o zmatečnost nevyplývá z § 235b odst.2, ale z postavení účastníka řízení.

Žaloba pro zmatečnost není přípustná v případech uvedených v § 235c. Z rozhodnutí ve věci samé jsou vyloučeny jen rozsudky, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není. Jinak se žaloba nepřipouští jen proti vedlejším výrokům nebo jen proti důvodům rozhodnutí. Z povahy věci je také vyloučeno, aby žalobou pro zmatečnost bylo napadáno usnesení, jímž byl rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost; náprava zde může být totiž zjednána pomocí odvolání nebo dovolání.

Náležitosti žaloby a možnost měnit jejich rozsah a důvody jsou upraveny obdobně jako u obnovy řízení. S ohledem na to, že podání žaloby, zejména posouzení, zda, popřípadě jakými vadami pravomocné rozhodnutí trpí, vyžaduje právnické vzdělání, bylo k podání žaloby stanoveno povinné zastoupení advokátem nebo notářem, jestliže navrhovatel žaloby, popřípadě osoba, která za něj podle § 21 nebo § 21a jedná, nemá právnické vzdělání.

V § 235f se stanoví lhůty k podání žaloby. Délka lhůt byla stanovena tak, aby navrhovatel žaloby mohl její důvod náležitě uplatnit a současně aby se tak muselo stát během takové doby, která by zbytečně nenarušovala právní jistotu (důvěru v právní stav nastolený pravomocným soudním rozhodnutím). Těmto požadavkům odpovídá obecná lhůta tří měsíců; i když jde o mimořádný opravný prostředek, byl počátek běhu lhůty - v zájmu potřebné jistoty pro účastníky - stanoven od doručení napadeného rozhodnutí.

Tam, kde to vyžaduje povaha důvodů žaloby, byla stanovena tzv. subjektivní lhůta, která plyne od okamžiku, kdy se navrhovatel žaloby o jejím důvodu dozvěděl, popřípadě tzv. objektivní lhůta, která plyne od právní moci napadeného rozhodnutí, eventuálně byl počátek běhu lhůty stanoven na jinou právní skutečnost.

Proti rozhodnutí napadenému žalobou může být současně či postupně uplatněn další mimořádný opravný prostředek - dovolání. Z účelu, k jakému oba tyto mimořádné opravné prostředky slouží, plyne, že v této konkurenci je třeba dát přednost dovolání a že žaloba pro zmatečnost může být důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí jen tehdy, nebylo-li zrušeno na základě dovolání. Do běhu lhůt pro podání žaloby tedy nelze počítat dobu dovolacího řízení.

Prominutí zmeškání lhůty k žalobě není - stejně jako je tomu u obnovy řízení a u dovolání - přípustné.

Pro řízení o žalobě se použijí přiměřeně ustanovení o řízení v prvním stupni. Z povahy žaloby plyne, že ve věci nelze na základě procesních úkonů účastníků měnit okruh účastníků původního řízení a uplatňovat vzájemné návrhy.

Podání žaloby pro zmatečnost nemá samo o sobě za následek odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Protože neprodleným výkonem napadeného rozhodnutí by mohla být účastníku způsobena újma, kterou dodatečně nelze vždy odčinit, dává se soudu možnost nařídit odklad vykonatelnosti. Takové opatření je ovšem opodstatněné jen tehdy, jestliže se ukazuje pravděpodobným, že žalobě bude vyhověno.

V § 235i se - obdobně jako je tomu u ostatních opravných prostředků - vymezuje rozsah přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí.

O žalobě pro zmatečnost soud rozhodne usnesením, neboť nejde o rozhodování o věci samé. V navrhované úpravě se uplatňuje kasační systém. Plyne z něj, že soud buď žalobu zamítne nebo napadené rozhodnutí zruší.

Při zrušení napadeného rozhodnutí z důvodů uvedených v § 235a odst.1 písm. a), b) a d) nebo v § 235a odst.2 písm. a) a b) nemůže následovat další řízení, neboť je tu takový nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit; soud proto v těchto případech též rozhodne o zastavení řízení. Pro případ, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno dovolacím soudem, se stanoví, že řízení o žalobě bude zastaveno.

K projednání žaloby a k rozhodnutí o ní soud nařídí jednání. Jednání není třeba nařizovat jen v případech uvedených v § 235j odst.3.

Jestliže bylo napadené rozhodnutí zrušeno, pokračuje se, s výjimkou případů, kdy bylo řízení soudem rozhodujícím o žalobě zastaveno, dále v řízení bez dalšího návrhu účastníků. K tomu, aby bylo zajištěno, že vada, která byla důvodem ke zrušení rozhodnutí, se nebude v dalším řízení opakovat, se stanoví závaznost právního názoru obsaženého ve zrušovacím usnesení.

Právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení nemohou být - stejně jako je tomu u obnovy řízení a u dovolání - novým rozhodnutím dotčeny.

K bodům 316 a 317 (§ 237 až 239):

Zavedení žaloby pro zmatečnost umožnilo přijmout takové změny v úpravě dovolání (nyní uvedené v Hlavě čtvrté), které dovolacímu soudu umožní, aby se jeho rozhodování mohlo stát základním prostředkem ke sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů.

Nově byla v první řadě upravena přípustnost dovolání. Důvody, pro které bylo dosud dovolání přípustné podle § 237, byly nově stanoveny jako důvody k žalobě pro zmatečnost. V novém § 237 se upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti jeho usnesení, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení soudu ve věci samé, v novém § 238 se upravuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na obnovu nebo jímž bylo rozhodnuto po pravomocném povolení obnovy o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí, v novém § 238a se stanoví přípustnost proti dalším usnesením odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto ve věcech konkursu a vyrovnání, žaloby pro zmatečnost a výkonu rozhodnutí, a v novém § 239 se stanoví přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu jen procesní povahy.

Přípustnost dovolání v novém § 237 je založena jednak na diformitě rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně [odst.1 písm.a)] či na jejich "skryté" diformitě [odst.1 písm.b)], jednak na posouzení dovolacího soudu [odst.1 písm.c)]. Jako hledisko významné pro posouzení přípustnosti dovolání v posledním z uvedených případů se opouští okolnost, že odvolací soud vyslovil přípustnost dovolání nebo že nevyhověl návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti; tato hlediska totiž byla nefunkční a neumožňovala přezkoumat všechna rozhodnutí odvolacího soudu, u nichž to zájem na sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů vyžadoval. V § 237 odst.3 se v zájmu jednotného posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst.1 písm.c) vymezuje, kdy má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.

V § 237 odst.2 se zachovává omezení přípustnosti dovolání, dosud uvedené v § 238 odst.2.

V novém § 238 se upravuje přípustnost dovolání proti v tomto ustanovení vyjmenovaným rozhodnutím za shodných podmínek jako v § 237.

V novém § 238a se stanoví přípustnost dovolání proti v tomto ustanovení vyjmenovaným rozhodnutím za shodných podmínek jako jsou uvedeny v § 237 odst.1; omezení uvedená v § 237 odst.2 se tedy při posuzování přípustnosti dovolání podle § 238a neuplatní. Usnesení v těchto ustanoveních uvedená jsou, i když se jimi vždy nerozhoduje o nároku uplatněném v žalobě nebo v jiném návrhu na zahájení řízení, natolik závažná, že je nutné připustit, aby je bylo možné posoudit v dovolacím řízení.

V novém § 239 se uvádí rozhodnutí procesní povahy, které mají zásadní význam pro řízení před soudem prvního stupně nebo pro odvolací řízení nebo které se podstatným způsobem dotýkají procesních práv účastníků. Význam těchto rozhodnutí vyžaduje, aby proti nim bylo přípustné dovolání.

K bodu 318 (§ 240 odst.1):

I když dovolání je mimořádný opravný prostředek, byl počátek běhu lhůty k dovolání - v zájmu potřebné jistoty pro účastníky (aby nemohli mít pochybnost o tom, kdy jim začala lhůta běžet) - stanoven od doručení napadeného rozhodnutí.

Dovolací lhůta se současně prodlužuje z jednoho na dva měsíce; bylo přitom vzato v úvahu povinné zastoupení dovolatele, náročnost zpracování dovolání a také nová úprava uvedená v § 241b odst.3.

K bodu 319 (§ 240 odst.3):

Na rozdíl od dosavadní úpravy musí rozhodnutí odvolacího soudu obsahovat též poučení o tom, zda je proti němu přípustné dovolání, jak dlouhá je dovolací lhůta a kde se dovolání podává. Nebude-li rozhodnutí odvolacího soudu poučení obsahovat nebo poučení nebude správné, bude to mít vliv na délku lhůty k podání dovolání; dovolání lze v takovém případě podat do čtyř měsíců od doručení napadeného rozhodnutí.

K bodu 320 (§ 241):

V novém § 241 byly formulovány požadavky na povinné zastoupení dovolatele s přihlédnutím ke změnám v úpravě jednání za právnické osoby a za stát a v úpravě zastoupení.

K bodu 321 (§ 241a a 241b):

V novém § 241a se stanoví náležitosti dovolání a způsobilé dovolací důvody.

Proti všem rozhodnutím, o nichž se stanoví, že je dovolání přípustné, lze dovolání podat z důvodů uvedených v § 241a odst.2. Dovolací důvod podle § 241a odst.3 dopadá jen u rozhodnutí, proti nimž se přípustnost dovolání zakládá podle § 237 odst.1 písm.a) a b) nebo podle obdobného užití těchto ustanovení v § 238 a 238a.

Protože dovolací řízení má jen přezkumný charakter a vychází ze systému čisté kasace, není v dovolání přípustné uplatnit nové skutečnosti a důkazy ve věci samé. Skutečnosti a důkazy, uváděné o dovolacích důvodech, samozřejmě jsou přípustné.

Dovolací řízení začíná podáním dovolání, které se činí zásadně u soudu prvního stupně. Také v dovolacím řízení platí, že opožděné dovolání odmítne soud prvního stupně a že soud prvního stupně provede úkony potřebné k odstranění vad ve včas podaném dovolání, k vyšetření podmínek řízení, k opatření zpráv a listin a jiných podobných šetření a k předložení věci dovolacímu soudu.

V novém § 241b odst.2 se stanoví postup, jakým soud prvního stupně odstraňuje případný nedostatek v povinném zastoupení dovolatele. Současně se zdůrazňuje, že tento nedostatek není potřebné odstraňovat, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné, neboť dovolání v těchto případech stejně musí být odmítnuto.

V navrhovaném § 241b odst.3 je stanoveno, v kterých případech a jak lze doplnit dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (tzv. blanketní dovolání). Ustanovení má za cíl zamezit, aby podáváním takových dovolání nedocházelo k faktickému prodlužování dovolací lhůty, které je častým důvodem průtahů v řízení.

K bodu 322 (§ 242 odst.3):

Třebaže zmatečnosti nově uvedené v § 235a odst.1, odst.2 písm.a) a b) a odst.3 nejsou dovolacím důvodem, nic nebrání tomu, aby k nim dovolací soud přihlédl, jestliže při přezkoumání věci vyjdou najevo. Dovolací soud v takovém případě napadené rozhodnutí, popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně zruší, i když by jinak mohlo být věcně správné; jedná se o procesně ekonomický postup, kterým se vyloučí zkoumání stejných otázek na základě žaloby pro zmatečnost.

K jiným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout (i když nebyly uplatněny v dovolání) jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K bodu 323 (§ 243a odst.3):

Změna v § 243a odst.3 vychází ze změny v číslování odstavců v § 216.

K bodům 324 až 327 (§ 243b):

I když je dovolání přípustné, není účelné (ani pro účastníky ani z hlediska sjednocování rozhodovací činnosti soudů Nejvyšším soudem), aby se dovolací soud meritorně zabýval dovoláním, které je zjevně (na první pohled) bezdůvodné. Navrhovaný § 243b odst.1 proto stanoví, že dovolací soud takové dovolání nebude, jako tomu bylo dosud, zamítat, ale že je odmítne.

V navrhované změně § 242 odst.3 se dovolacímu soudu ukládá přihlédnout též ke zmatečnostem uvedeným v § 235a odst.1 písm.a), b) a d) a v § 235a odst.2 písm.a) a b). Tuto úpravu je nutné promítnout i do nového § 243b odst.4.

Změna v § 243b odst.5 vyjadřuje, že v dovolacím řízení se postupuje podle ustanovení v tomto ustanovení vyjmenovaných. Dovolacímu soudu se tím mimo jiné umožňuje nařídit, zruší-li rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě i soudu prvního stupně proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§ 226 odst.1, § 235j odst.2, § 243d odst.1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu, popřípadě jinému soudu prvního stupně.

K bodům 328 a 329 (§ 243c):

V dovolacím řízení není možné, aby na základě procesního úkonu došlo ke změně v okruhu účastníků oproti stavu, jaký tu byl v době pravomocného rozhodnutí věci odvolacím soudem. V řízení u dovolacího soudu proto nemůže platit ani nový § 107a.

Jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, dovolání není podle § 237 odst.1 písm.c) nebo podle obdobného užití tohoto ustanovení v § 238 a 238a přípustné. Odvolací soud nepřípustné dovolání odmítne. Protože příčina toho, proč dovolání bylo odmítnuto, je zjevná, nemusí usnesení o odmítnutí dovolání obsahovat odůvodnění; k odůvodnění usnesení dovolací soud přistoupí jen tehdy, je-li to potřebné pro sjednocení rozhodovací činnosti soudů. Ze shodných důvodů nemusí být odůvodňováno ani usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto podle § 243b odst.1.

K bodu 330 (§ 243d odst.1):

Také v řízení před dovolacím soudem se uplatní úprava obsažená pro odvolací řízení v novém § 226 v plném rozsahu. Navrhuje se proto odkázat v zájmu přehlednosti zákona na obdobné užití tohoto ustanovení.

K bodům 331 a 332 (§ 244):

Dosavadní úprava přinášela v soudní praxi pochybnosti o tom, zda vůbec, resp. která deklaratorní rozhodnutí správních orgánů mají soudy ve správním soudnictví přezkoumávat. Navrhovaná změna úpravu věcně zpřesňuje návratem k dřívější bipartici "rozhodnutí a opatření" ve smyslu § 2 zákona č. 36/1876 ř. z. (kde "opatřeními" byly správní akty konstitutivní, a "rozhodnutími" akty deklaratorní, správní nálezy). Vychází se tedy výslovně z toho, že přezkoumání soudem není na překážku to, že správním aktem se jen autoritativně deklaruje existující právo nebo povinnost (typicky věci daňové či poplatkové).

Do výčtu správních aktů, které jsou přezkoumávány, se dále výslovně přidávají statusové správní akty; judikatura se v posledních letech dobrala toho, že ve správním soudnictví lze poskytnout ochranu jen těm subjektivním právům (povinnostem), která byla přímo založena nebo přímo dotčena rozhodnutím správního orgánu. Práva, která jsou správním aktem zasažena jen nepřímo (zprostředkovaně), jsou považována za "právem chráněné zájmy". Protože statusová rozhodnutí výslovně žádná práva nezakládají, byť z udělení statusu taková práva mohou vyplývat (srov. např. přiznání statusu uprchlíka, deklarování toho, že někdo je nebo není státním občanem republiky apod.), ale je věcný zájem na tom, aby byl umožněn soudní přezkum statusového rozhodnutí k žádosti toho, jehož se týká, je vhodné výslovně stanovit, že i taková rozhodnutí podléhají soudnímu přezkoumání.

Dosavadní třetí odstavec se vypouští proto, že jeho obsah je se shora uvedeným rozšířením převzat do odstavce prvního, kam také logicky patří.

K bodu 333 (§ 246 odst.2):

Pojem "ústřední orgán České republiky" není jednoznačný a zákon sám jej nevysvětluje. Rozhodovací praxe se již před několika lety ustálila na tom, že příslušnost vrchních soudů má být dána jen pro rozhodnutí vydaná "ústředními orgány státní správy" (zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Protože však je správní judikatura tématicky odlehlá od ostatní advokátní praxe, dochází stále k podávání žalob u nepříslušných soudů, čímž se řízení protahuje. Proto je navrhováno uvést znění § 246 odst. 2 do souladu s judikaturou a užít pojmu, vysvětleného kompetenčním zákonem.

K bodu 334 (§ 246a odst.2):

Místní příslušnost soudu v řízení o opravných prostředcích se dosud řídila vždy obecným soudem (zpravidla bydlištěm) toho, kdo podává opravný prostředek. Tento princip vyhovuje ve věcech důchodového pojištění a důchodového a nemocenského zabezpečení. V ostatních případech přezkoumání rozhodnutí k opravnému prostředku (zejména restituce podle zákona o půdě a věci katastru nemovitostí) představuje tento princip zdroj četných průtahů v řízení, protože proti rozhodnutí často podává opravný prostředek více osob, které mají bydliště v obvodech různých soudů; věci pak musí být spojovány cestou delegace a dochází i k tomu, že o dvou opravných prostředcích proti témuž rozhodnutí musí rozhodnout po sobě dva soudy. Navrhuje se proto, aby princip příslušnosti podle sídla správního orgánu (jako v řízení o žalobách) byl principem obecným a příslušnost podle obecného soudu navrhovatele byla zachována jen ve věcech důchodového pojištění a důchodového a nemocenského zabezpečení, kde je plně věcně oprávněná.

K bodu 335 (§ 247 odst.2):

Dosavadní znění § 247 odst.2 stanovilo, že vyčerpání přípustných řádných opravných prostředků a nabytí právní moci je "předpokladem postupu podle této hlavy", ač ve skutečnosti jde o speciální podmínky řízení ve smyslu § 103. Navrženou úpravou se odstraňují pochybnosti o tom, jak se má postupovat při jejich nesplnění. Nový text vede jednoznačně na to, že soud se má pokusit o odstranění nedostatku (v praxi může jít např. o vyčkání, až rozhodnutí správního orgánu dojde do právní moci, pokud žaloba byla podána v zájmu zachování lhůty před právní mocí); ukáže-li se nedostatek neodstranitelný, soud řízení zastaví podle § 104 odst. 1, nikoli podle § 250d odst. 3.

K bodu 336 [§ 248 odst.2 písm.e)]:

Dosavadní znění § 248 odst.2 písm.e) vylučovalo "rozhodnutí procesní povahy" ze soudního přezkoumání. Četná judikatura soudů k dosavadnímu znění zákona dospěla v zásadě shodně k závěru, že ve správním soudnictví se přezkoumávají rozhodnutí, která přímo zasahují sféru materiálních subjektivních oprávnění a povinností a naopak se nepřezkoumávají ta rozhodnutí, jimiž se upravuje jen procesní postavení účastníka řízení. Rozhodovací praxe tak vyloučila z přezkumu například rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo proto, že bylo podáno osobou neoprávněnou, rozhodnutí, jímž byla povolena (nebo nepovolena) obnova řízení atd. Ústavní soud však některá taková rozhodnutí soudů zrušil s tím, že výklad pojmu "rozhodnutí procesní povahy" zaujatý soudy je příliš extenzívní (v jiných případech pak ale ústavní stížnost usnesením odmítl a s názorem soudů se ztotožnil). V zájmu odstranění této diskrepance se navrhuje dosavadní výluku zúžit a k přezkoumání tak právě zmíněná procesní rozhodnutí otevřít, což považují i obecné soudy za věcně žádoucí.

Dále se navrhuje odstranit dosavadní výluku "rozhodnutí o pořádkových pokutách" a otevřít také tato rozhodnutí k přezkumu. Výluka není věcně odůvodněna, zřejmě ani - s ohledem na nutnost zastoupení advokátem a vyšší soudní poplatek - nehrozí nebezpečí, že by soudy byly přetěžovány žalobami o zrušení nízkých pořádkových pokut. Především ale v některých zákonech jsou (jak se zdá, účelově, pro zamezení soudního přezkoumání) označovány sankce dosahující desetitisícových i statisícových částek za "pořádkové pokuty". Nejde jen o soudní procesní kodexy, kde přezkoumání ve správním soudnictví nepřichází v úvahu (trestní i občanský soudní řád shodně 50.000,- Kč, zákon o Ústavním soudu 100.000,- Kč), ale o předpisy správního práva hmotného (§ 71 živn. zák. a zákon č. 199/1994 Sb. shodně 10.000,- Kč, ale zákon č. 136/1994 Sb. dokonce 500.000,- Kč apod.).

K bodu 337 (§ 250 odst.4):

S ohledem na časté změny v kompetencích správních úřadů (resp. na častý zánik správních úřadů a vznik nových) je vhodné a praktické výslovně označit za žalovaného ten správní orgán, který je v době rozhodování soudu nositelem předmětných kompetencí.

K bodu 338 (§ 250a):

V novém § 250a se formulují požadavky na povinné zastoupení žalobce s přihlédnutím ke změnám v úpravě zastoupení. Současně bylo sledováno, aby úprava povinného zastoupení ve správním soudnictví odpovídala obdobnému institutu v dovolacím řízení a v řízení o žalobě pro zmatečnost.

K bodům 339 a 340 (§ 250d odst.2 a 3):

Je vhodnější, aby i rozhodování o nikoli nevýznamných procesních otázkách bylo (v řízení před vrchním soudem) svěřeno senátu.

Možnost zastavit řízení proto, že žaloba byla podána osobou neoprávněnou, je nutno - i v souladu s judikaturou Ústavního soudu - omezit jen na zjevné případy nedostatku legitimace k žalobě. Je tu třeba zejména vyloučit, aby namísto řádného zamítnutí žaloby rozsudkem bylo řízení účelově usnesením zastavováno s poukazem na to, že v řízení vyšlo najevo, že žalobce nemá ono právo, proti jehož porušení se u soudu dovolal ochrany. Do zákonného textu lze proto přejmout obsahově totožné ustanovení § 21 zákona o nejvyšším správním soudu č. 36/1876 ř. z. ("... nebo obrana nedostatku legitimace k vedení stížnosti, jsou-li i tyto vady zjevné"). Naproti tomu je třeba pro urychlení řízení zachovat tuto možnost pro případy zřejmé absence žalobní legitimace (zpravidla tehdy, žaluje-li osoba, která už pojmově vůbec nemůže být nositelem tvrzeného práva, např. osoba fyzická, jestliže právo může náležet jen osobě právnické, nebo případy žalob na ochranu veřejného zájmu).

K bodu 341 (§ 250g odst.1):

Navržená úprava směřuje k odstranění dosavadní mezery v zákonném textu.

K bodu 342 (§ 250i odst.2):

Dosavadní znění zaměňovalo "mimořádné opravné prostředky" s nápravnými prostředky dozorčího práva a - jak na to opakovaně poukázala doktrína i praxe - bylo i v dalších směrech nejasné a nepřesné. Navrhovaná úprava zajišťuje, aby správní orgán měl v mezích zákona možnost odstranit vady rozhodnutí před tím, než k jeho přezkoumání přistoupí soud. Takové řešení je obvykle daleko rychlejší; nové rozhodnutí je samozřejmě také napadnutelné novou žalobou. Dále se odstraňuje odkaz na již obsoletní institut protestu prokurátora.

K bodu 343 (§ 250l odst.1):

Poznámka pod čarou č. 35 (s věcnými i legislativně technickými chybami již v době svého vzniku) už v roce 1991 neodpovídala tehdejšímu právnímu stavu. Díky zásadní přestavbě právního řádu je dnes již prakticky obsoletní a matoucí pro právníky, kteří nejsou specialisty ve správním soudnictví. Proto - i s ohledem na to, že aktuální výčet případů, kdy se správní rozhodnutí přezkoumává k opravnému prostředku, přináší právní literatura - je navrhováno ji vypustit.

K bodu 344 (§ 250m odst.2):

Navrhovaná úprava výslovně upřesňuje, že nedostatečné poučení o opravném prostředku způsobuje prodloužení lhůty k jeho podání na šest měsíců.

Ve věcech důchodových je vhodné umožnit soudu, aby mohl prominout zmeškání lhůty k podání opravného prostředku; současně se odstraňuje pochybnost o tom, zda je toto prominutí možné v ostatních případech; dosavadní částečná diskrepance mezi soudní praxí ve věcech důchodových a ve věcech ostatních opravných prostředků tak bude odstraněna.

K bodu 345 (§ 250q odst.1):

Navržená úprava směřuje k odstranění dosavadní mezery v zákonném textu.

K bodu 346 (§ 250s):

Změnu v systému opravných prostředků navrženou v části čtvrté občanského soudního řádu je třeba promítnout i do poměrů správního soudnictví.

Dosavadní rozsah přípustnosti opravných prostředků zůstává v podstatě zachován; žaloba pro zmatečnost se zavádí jen v těch případech, kde její funkci dosud plnilo dovolání.

V odvolacím řízení ve věcech důchodového zabezpečení a důchodového pojištění se zachovává systém úplné apelace. Byla vzata v úvahu povaha tohoto řízení a okolnost, že obnova řízení v těchto věcech není přípustná.

K bodu 347 (§ 252):

Věcně příslušným k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí, k činnosti soudu před nařízením výkonu rozhodnutí a k prohlášení o majetku je - stejně jako v dosavadní úpravě - okresní soud (§ 9 odst.1).

V § 252 se stanoví místní příslušnost soudu; oproti dosavadnímu znění jde o přizpůsobení úpravy změnám provedeným v řízení o výkon rozhodnutí a o zpřesnění dikce zákona.

Místně příslušným je obecný soud povinného, který se stanoví podle § 85. Nemá-li povinný obecný soud nebo jeho obecný soud není v České republice, je místně příslušný k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí okresní soud, v jehož obvodu povinný má majetek; jde-li o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, je příslušný obecný soud peněžního ústavu nebo jiného dlužníka povinného, popřípadě soud, v jehož obvodu má zahraniční dlužník povinného umístěn v České republice svůj podnik nebo organizační složku svého podniku.

Namísto obecného soudu povinného, popřípadě soudu uvedeného v § 252 odst.2, je místně příslušný soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností své bydliště, jde-li o výkon rozhodnutí pro vymožení výživného nezletilého dítěte.

Místní příslušnost soudu, v jehož obvodu je podnik (část podniku), jde-li o výkon rozhodnutí prodejem podniku (jeho části), a soudu, v jehož obvodu je nemovitost, týká-li se výkon rozhodnutí nemovitosti, se uplatní před ostatními hledisky určení této příslušnosti. Povaha těchto výkonů rozhodnutí vyžaduje, aby probíhaly v místě, kde je podnik (jeho část) nebo nemovitost.

V odstavci 5 se precizuje postup při přenesení příslušnosti na jiný soud, jestliže pro to jsou vážné důvody a přenesení příslušnosti je v zájmu nezletilého. Při sporu o přenesení příslušnosti se výslovně zdůrazňuje, že jej může rozhodnout nadřízený soud jen tehdy, nebyl-li již dříve vyřešen odvolacím soudem.

K bodům 348 a 349 (§ 253):

Má-li nařízený výkon rozhodnutí skutečně vést k uspokojení oprávněného, je třeba, aby soud o nařízení výkonu rozhodnutí rozhodl co nejdříve po podání návrhu a aby nařízení výkonu rozhodnutí představovalo pro povinného určitý moment překvapení. Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí proto zpravidla není prostor k tomu, aby byl povinný vyslechnut. Přistoupí-li soud přesto k výslechu povinného, musí postupovat tak, aby tím nebyl zmařen účel výkonu rozhodnutí.

V řízení o výkon rozhodnutí se v prvním stupni nerozhoduje v senátním složení. Nemá proto význam rozlišovat v dikci ustanovení mezi "soudem" a "předsedou senátu".

K bodům 350 a 351 (§ 254):

V novém znění § 254 odst.2 se přihlíží k tomu, že řízení o výkon rozhodnutí může být podle zvláštního zákona přerušeno (srov. například § 35 odst.2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů).

Účelu výkonu rozhodnutí odporuje, aby bylo účastníkům možné prominout zmeškání lhůty (včetně lhůty k odvolání), aby mohli podat návrh na obnovu výkonu rozhodnutí nebo aby mohli proti usnesení ve věci výkonu rozhodnutí podat žalobu pro zmatečnost proti jiným rozhodnutím, než které jsou uvedeny v § 235a odst.4 (žaloba o zmatečnost je tedy v řízení o výkon rozhodnutí přípustná jen proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení).

Protože ve věcech výkonu rozhodnutí jde o vynucení splnění povinnosti, která byla stanovena vykonatelným rozhodnutím, popřípadě jiným titulem, je na místě poskytnout nejen účastníkům, ale i všem ostatním osobám, které se účastní na tomto řízení, všechna potřebná poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Umožní to, aby výkon rozhodnutí probíhal rychle a účelně při současném zachování procesních práv všech účastníků tohoto řízení a další osob, kterých se výkon rozhodnutí týká.

Pro odvolací řízení ve věcech výkonu rozhodnutí se zachovává systém úplné apelace.

K bodu 352 (§ 255 odst.2):

Institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů byl s účinností od 1.8.1998 nahrazen institutem společného jmění manželů. Tuto změnu bylo potřebné promítnout i do znění § 255 odst.2.

K bodu 353 (§ 256 odst.2):

Dosavadní znění § 256 odst.2, podle kterého lze přechod povinnosti nebo práva prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem, nebere v úvahu, že také notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření jsou veřejnými listinami [srov. § 6 zákona č. 358/1992 S., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]. Navrhuje se, aby - souladu s judikaturou soudů - bylo možné prokázat přechod povinnosti nebo práva i těmito veřejnými listinami notáře.

K bodům 354 a 355 (§ 258):

Dosavadní výčet přípustných způsobů výkonu rozhodnutí uvedený v § 258 odst.1 nebyl úplný (chybělo v něm zřízení soudcovského zástavního práva k nemovitostem, které bylo jako způsob výkonu rozhodnutí zavedeno od 1.1.1992). Kromě tohoto způsobu se § 258 odst.1 doplňuje o nově zaváděný výkon rozhodnutí prodejem podniku.

V novém § 258 odst. 3 se stanoví způsob výkonu rozhodnutí, kterým byl nařízen prodej zástavy.

K bodu 356 (§ 259):

S ohledem na nově zaváděný institut prohlášení o majetku (§ 260a až 260h) není důvod k tomu, aby byl povinný předvoláván k soudu k prohlášení o svém majetku v rámci činnosti soudu před nařízením výkonu rozhodnutí. Z § 259 se proto takováto možnost vypouští.

K bodům 357 a 358 (§ 260):

Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu lze podle platných právních předpisů vést na pohledávky povinného z účtů u banky (bankami se rozumí právnické osoby se sídlem v České republice založené jako akciové společnosti, které přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry a které k výkonu této činnosti mají povolení působit jako banka - srov. § 1 odst.1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů), pobočky zahraniční banky (banky, které mají sídlo v zahraničí a v České republice mají zřízené pobočky) a u spořitelních a úvěrových družstev, zřizovaných podle zákona č. 87/1995 Sb.

Termín "peněžní ústav" nemá v současném právním řádu vlastní obsah. V návrhu je nadále zachován jen jako legislativní zkratka, zahrnující banky, pobočky zahraničních bank a spořitelní a úvěrová družstva.

Dotáže-li se soud toho, komu je uloženo zaplacení peněžité částky (tj. povinného), zda a od koho pobírá mzdu nebo jiný pravidelný příjem, popřípadě u kterého peněžního ústavu má účet a jaké je číslo tohoto účtu, je dotázaný povinen odpovědět pravdivě a úplně. Pořádkovou pokutou je třeba sankcionovat každý nepravdivý nebo neúplný údaj, tedy nejen takový, který byl poskytnut úmyslně nepravdivě nebo neúplně. V § 260 odst.3 se proto možnost soudu uložit povinnému pořádkovou pokutu nadále neváže jen na úmyslně uvedené nepravdivé nebo neúplné údaje.

K bodu 359 (§ 260a až 260h):

Institut prohlášení o majetku, který navazuje na u nás dříve známou a též v jiných státech se vyskytující "vyjevovací přísahu", je prostředkem, který umožňuje věřiteli peněžité pohledávky zjistit majetek dlužníka, na který by mohl posléze vést k vymožení své peněžité pohledávky výkon rozhodnutí. Navrhovaná úprava má být významnou pomocí, kterou soud poskytuje věřitelům, aby mohli úspěšně vymáhat cestou výkonu rozhodnutí své pohledávky.

K prohlášení o majetku soud vyzve dlužníka jen na návrh věřitele, který musí doložit, že má vykonatelným rozhodnutím, popřípadě jiným titulem, přiznanou proti dlužníkovi peněžitou pohledávku, jestliže bude osvědčeno, že pohledávka nebyla nebo nemohla být ani s pomocí soudu podle § 260 uspokojena výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu dlužníka u peněžního ústavu. Bezvýsledný výkon nemusí být nařízen soudem; ke splnění tohoto požadavku vede i bezvýsledný výkon rozhodnutí (exekuce) na účet nařízený správním orgánem nebo správcem daně. Pohledávka věřitele "nemohla být uspokojena výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu" zejména tehdy, nemá-li dlužník u peněžního ústavu účet nebo jestliže se jeho účet nepodařilo přes všechnu řádně vynaloženou péči věřiteli zjistit.

Návrhu na prohlášení majetku nebude vyhověno v případech uvedených v § 260b odst.2, v nichž - s ohledem na majetkovou situaci dlužníka - nelze předpokládat, že by pohledávka mohla být úspěšně vymožena výkonem rozhodnutí.

K prohlášení o majetku lze předvolat jen fyzickou osobu. Stanoví se proto, kdo bude předvolán, nemá-li dlužník způsobilost k právním úkonům (a nemůže tedy sám učinit prohlášení o majetku) nebo je-li právnickou osobou. V předvolání musí být obsažena potřebná poučení, neboť odmítnutí povinnosti učinit prohlášení o majetku nebo uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslujících údajů je podle § 256 odst.1 písm.d) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů trestným činem.

Účelu prohlášení majetku může být dosaženo tehdy, dostaví-li se předvolaný k soudu osobně. Předvolání je proto třeba doručit předvolanému do vlastních rukou nejméně 10 dnů předem. Nedostaví-li se předvolaný k výslechu, ačkoliv byl řádně předvolán bez včasné a důvodné omluvy, je soud povinen předvolaného k dalšímu výslechu předvést.

Smyslem výslechu předvolaného je zjištění majetkových poměrů dlužníka tak, aby věřitel se mohl návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí domáhat uspokojení své pohledávky některým ze způsobů vyjmenovaných v § 258 odst.1. O prohlášení o majetku se sepíše protokol. Obsahová a formální náročnost sepsání protokolu odůvodňuje požadavek, aby tento úkon provedl vždy soudce.

Výsledek prohlášení o majetku může sloužit jako podklad pro podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nejen tomu, kdo navrhl prohlášení o majetku, ale i dalším věřitelům dlužníka. Stanoví se proto, že do spisu o prohlášení majetku může nahlížet každý, kdo má vůči dlužníkovi vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem přiznanou peněžitou pohledávku.

V prohlášení o majetku se zásadně uvede veškerý majetek dlužníka. Má-li však věřitel za to, že údaje uvedené dlužníkem o jeho majetku již postačují k tomu, aby svou pohledávku mohl úspěšně vymáhat, může prohlásit, že na dalším výslechu netrvá. Soud pak v protokolu zachytí jen ty údaje, které předvolaný do té doby o majetku dlužníka uvedl.

Vzal-li věřitel návrh na prohlášení o majetku zpět nebo splnil-li dlužník jeho pohledávku, odpadl tím důvod, pro který by mělo být prohlášení o majetku učiněno. Soud v takovém případě od výslechu předvolaného upustí.

Protože dlužník (předvolaný) musí obdržet předvolání k výslechu nejméně 10 dnů předem, je zde nebezpečí, že v této době, popřípadě i v době po prohlášení majetku do nařízení výkonu rozhodnutí, může se svým majetkem učinit takové dispozice, jimiž může uspokojení věřitele zmařit, popřípadě ztížit. Stanoví se proto, že právní úkony dlužníka týkající se jeho majetku, které učinil poté, co bylo předvolanému doručeno předvolání k prohlášení o majetku, jsou vůči věřiteli neúčinné. Věřiteli se tím umožňuje, aby na majetek, který již není v důsledku takto neúčinného právního úkonu ve vlastnictví dlužníka, vedl na základě vykonatelného rozhodnutí nebo jiného titulu znějícího na dlužníka (povinného) výkon rozhodnutí přímo proti tomu, kdo od dlužníka tento majetek podle vůči věřiteli neúčinných právních úkonů nabyl.

K bodu 360 a 361 (§ 261 odst.1):

Vzhledem k tomu, že každý věřitel dlužníka má právo, aby mu banka (pobočka zahraniční banky) sdělila i bez souhlasu svého klienta za účelem výkonu rozhodnutí bankovní spojení svého klienta, včetně čísla jeho účtu a identifikačních údajů o svém klientovi (srov. § 38 odst.6 a 7 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů), navrhuje se, aby nadále byl náležitostí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí i údaj o číslu účtu, z něhož má být vymáhaná pohledávka odepsána.

Oprávněný může v návrhu označit více účtů, které má povinný u stejného peněžního ústavu. Výkon rozhodnutí v takovémto případě lze nařídit a provést v jediném řízení. Využije-li této možnosti, musí oprávněný uvést pořadí, v jakém má být pohledávka z jednotlivých účtů odepsána, aby nevznikaly pochybnosti, jak má být výkon rozhodnutí proveden. Uvedený postup nepřichází v úvahu, označí-li oprávněný v jednom návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtů u více peněžních ústavů; z hlediska obsahu jde totiž o samostatné návrhy (ve vztahu ke každému peněžnímu ústavu), které mají ve vykonávacím řízení samostatný osud.

S ohledem na rozdílné požadavky na náležitosti návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu a přikázáním jiné pohledávky bylo potřebné problematiku dosud upravenou v § 261 odst.1 větě čtvrté uvést ve dvou samostatných větách.

K bodu 362 (§ 261a):

Předpoklady, které rozhodnutí musí splňovat, aby bylo po materiální stránce vykonatelné, byly dosud dovozovány jen výkladem. S ohledem na závažnost této otázky a s ohledem na důvod žaloby pro zmatečnost [§ 235a odst.2 písm.c)] se navrhuje, aby byla výslovně upravena v zákoně.

Předpoklady materiální vykonatelnosti rozhodnutí o prodeji zástavy jsou uvedeny v odstavci 4 a u ostatních rozhodnutí v odstavci 1. V odstavcích 2 a 3 se stanoví domněnky pro případ, že rozhodnutí na plnění neobsahuje určení lhůty k plnění nebo určení rozsahu plnění u více povinných osob.

K bodům 363 a 364 (§ 262):

Navrhovanou změnou se znění § 262 odst.1 a 2 uvádí do souladu s hmotněprávní úpravou, obsaženou v § 560 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a v § 325 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Ze shodných důvodů, uvedených u § 256 odst.2 (viz tuto důvodovou zprávu k bodu 353), se doplňuje také ustanovení § 262 odst.2 o veřejné listiny notáře.

K bodu 365 (§ 262a):

Zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, byl do českého právního řádu zaveden institut společného jmění manželů, který s účinností od 1.8.1998 nahradil bezpodílové spoluvlastnictví manželů.

Pro účely výkonu rozhodnutí je významné, že společné jmění manželů tvoří jednak majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství (s výjimkami uvedenými v § 143 odst.1 písm.a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jednak závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství (s výjimkami uvedenými v § 143 odst.1 písm.b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Rozsah majetku, který tvoří společné jmění manželů, přitom není dán pouze zákonem; smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu může být rozšířen nebo zúžen, popřípadě vznik společného jmění může být zcela nebo zčásti vyhrazen - s výjimkou věcí tvořících obvyklé vybavení společné domácnosti - až ke dni zániku manželství (§ 143a odst.1 až 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). V § 143a odst.4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů se uvádí, že manželé se mohou vůči jiné osobě odvolat na smlouvy uvedené v § 143a odst.1 až 3 tohoto zákona jen tehdy, jestliže je jí obsah smlouvy znám.

Z uvedeného vyplývá, že výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze zásadně nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Má-li být výkon rozhodnutí efektivním prostředkem vymožení povinností uložených vykonatelným rozhodnutím, není dobře možné již při nařízení výkonu rozhodnutí zkoumat, zda majetek, který má být výkonem rozhodnutí postižen, není ve společném jmění povinného a jeho manžela, nýbrž podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění nebo podle smlouvy o vyhrazení vzniku společného jmění ke dni zániku manželství ve výlučném majetku manžela povinného. Z obdobných důvodů nelze při nařízení výkonu rozhodnutí se zabývat ani tím, zda tento majetek nemůže být použit k vymožení závazku povinného manžela. Opačný postup by totiž vyžadoval provést dokazování, pro které při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí není prostor a kterým by mohl být zmařen účel výkonu rozhodnutí (o nařízení výkonu rozhodnutí soud rozhoduje zásadně bez slyšení povinného). Stanoví se proto, že za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství. Zda ohledně tohoto majetku bude také výkon rozhodnutí proveden, může být řešeno až postupem podle § 267 odst.2 (viz důvodovou zprávu k bodu 371).

V § 262a odst.2 se pro účely řízení o výkon rozhodnutí promítá § 143a odst.4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Mohou-li se podle tohoto ustanovení manželé vůči jiné osobě odvolat na smlouvy uvedené v § 143a odst.1 až 3 občanského zákoníku jen tehdy, jestliže je jí obsah smlouvy znám, pak to především znamená, že taková smlouva musí být uzavřena před vznikem vymáhané pohledávky; smlouva, která by byla uzavřena po vzniku pohledávky, nemůže mít na právní vztahy věřitele žádný vliv. Při výkonu rozhodnutí proto nelze přihlížet ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky, nebo kterou byl zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Uvedeným způsobem se také čelí možným účelovým dohodám, směřujícím k tomu, aby bylo znemožněno uspokojení pohledávky z majetku ze společného jmění manželů nebo z majetku, který byl účelově do společného jmění zařazen.

K bodu 366 (§ 263 odst.1):

Rozsah nařízení výkonu rozhodnutí nezávisí jen na tom, co bylo rozhodnutím oprávněnému přiznáno, ale také na tom, čeho se oprávněný návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí domáhá; výkon rozhodnutí totiž nelze nařídit - jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení řízení o výkon rozhodnutí - ve větším rozsahu, než se oprávněný domáhal, i kdyby mu rozhodnutím bylo přiznáno vyšší plnění. Oba tyto předpoklady je potřebné vyjádřit ve znění § 263 odst.1.

K bodu 367 (§ 265 odst.2):

Vykonavatel je při výkonu rozhodnutí přímo zákonem pověřen provedením jednotlivých úkonů (srov. například § 320 odst.3, § 328 odst.1, § 328b odst.4, 334 odst.3); provedením dalších úkonů jej může pověřit předseda senátu. Ustanovení § 265 odst.2 je proto třeba změnit tak, že vykonavatel činí při provedení výkonu rozhodnutí jednotlivé úkony, stanoví-li tak zákon nebo zvláštní právní předpisy, nebo pověří-li ho tím předseda senátu.

K bodu 368 (§ 265 odst.3):

V souvislosti s provedením jednotlivých úkonů při výkonu rozhodnutí je v některých případech potřebné, aby vykonavatel podal u soudu nebo u jiného příslušného orgánu žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, včetně návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (srov. například § 320 odst.3, 334 odst.3, 334a odst.3, 336n odst.3).

V navrhovaném § 265 odst.3 se pro takový případ stanoví, že žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení vykonavatel podává jménem státu. Akcentuje se tím, že výkon rozhodnutí provádí v zájmu oprávněného stát svým jménem.

K bodu 369 (§ 267 odst.1):

Právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí, může existovat nejen k věci, ale i k jiným majetkovým hodnotám, které mají být nařízeným výkonem rozhodnutí postiženy. V § 267 odst.1 se proto slovo "věci" nahrazuje slovem "majetku".

K bodu 370 (§ 267 odst.2):

Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí se považuje za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela také majetek, který podle hmotného práva netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství (srov. důvodovou zprávu k § 262a). To ovšem bez dalšího neznamená, že, byl-li výkon rozhodnutí na tento majetek nařízen, ohledně tohoto majetku musí být také proveden.

Podle nového § 267 odst.2 lze návrhem podle třetí části občanského soudního řádu dosáhnout vyloučení tohoto majetku z výkonu rozhodnutí, jestliže vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů (povinnému) a jestliže se tak stalo při používání majetku uvedeného pod písmeny a) nebo b).

Nový § 267 odst.2 představuje způsob obrany proti postižení majetku, který podle hmotného práva nemůže být použit k uspokojení pohledávky oprávněného. Vyhoví-li soud v řízení podle části třetí občanského soudního řádu návrhu na vyloučení věci nebo jiné majetkové hodnoty z výkonu rozhodnutí, bude výkon rozhodnutí zastaven podle § 268 odst.1 písm.f).

K bodu 371 (§ 267a):

V novém § 267a se upravuje odporová žaloba, dosud obsažená v § 267 odst.2. Jde o návrh podle třetí části občanského soudního řádu, kterým se popírá pravost, výše, skupina nebo pořadí některé z pohledávek přihlášených k rozvrhu výtěžku nebo jinak uspokojovaných při výkonu rozhodnutí. Účelem této žaloby je vyloučit z uspokojení ty z přihlášených nebo jinak uspokojovaných pohledávek, které ve skutečnosti neexistují, popřípadě uspokojit takové pohledávky v nižší než přihlášené výši (jestliže jejich výše činí ve skutečnosti méně, než je jejím věřitelem tvrzeno), popřípadě tyto pohledávky při uspokojování zařadit do jiné skupiny nebo v jiném pořadí než se domáhá jejich věřitel, tak, aby byla dodržena zákonná pravidla platná pro uspokojení více pohledávek ve stejném způsobu výkonu rozhodnutí.

O odporové žalobě rozhoduje soud. Jde-li však o věc, která nepatří podle § 7 odst.1 do pravomoci soudu, rozhodne o pravosti a výši (nikoliv však o skupině a o pořadí) pohledávky příslušný správní nebo jiný orgán.

Rozhodnutí soudu, popřípadě správního nebo jiného orgánu, je závazné nejen pro účastníky řízení, v něm bylo vydáno. Má-li se takové rozhodnutí ve výkonu rozhodnutí náležitě prosadit, nemůže jeho závaznost zpochybňovat nikdo, kdo se účastní vykonávacího řízení.

K bodu 372 [§ 268 odst.1 písm.f)]:

Protože z výkonu rozhodnutí může být vyloučena nejen věc, ale i jiná majetková hodnota, musí být výkon rozhodnutí zastaven, jestliže bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí.

K bodu 373 [§ 268 odst.1 písm.h)]:

Dosavadní znění § 268 odst.1 písm.h) navozuje výklad, že výkon rozhodnutí může být zastaven až poté, co byl pravomocným usnesením prohlášen za nepřípustný. Protože jde o nadbytečnou dvoufázovost řízení, navrhuje se v zájmu zrychlení rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí její zrušení. Nepřípustnost výkonu rozhodnutí bude podle navrhované úpravy bez vydání zvláštního předchozího rozhodnutí důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí.

K bodu 374 (§ 270 odst.3):

Dosavadní úprava výslovně neřešila otázku, kdo platí náklady provedení výkonu rozhodnutí, a vzbuzovala pochybnosti o tom, zda, popřípadě za jakých podmínek lze oprávněnému uložit, aby složil zálohu na náklady provedení výkonu rozhodnutí ve všech případech, kdy je to třeba. Uvedené nedostatky se odstraňují novým § 270 odst.3.

K bodům 375 až 379 (§ 272 až 273a):

Dosavadní úprava výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí je hodnocena jako neuspokojivá, neboť soudu neumožňuje, aby mohl včas přijmout odpovídající opatření k vynucení splnění rozhodnutí, a povinnému dává možnost procesními úkony nebo nečinností oddalovat a někdy i po dlouhou dobu mařit provedení výkonu rozhodnutí. Navrhuje se proto úpravu změnit tak, aby provedení výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí bylo při respektování práv účastníků dostatečně účinné.

Doplněním § 272 odst.1 se upřesňuje, že účastníky tohoto vykonávacího řízení jsou navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno.

Účel, který je sledován výzvou k dobrovolnému splnění rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, může být naplněn nejen písemným úkonem, ale i ústním sdělením učiněným do protokolu. Navrhuje se proto v tomto směru doplnění § 272 odst.2.

Působení orgánů sociálně právních ochrany dětí (okresních úřadů a obcí) k dobrovolnému plnění není zpravidla úspěšné, navíc tyto orgány mohou působit na povinného i bez žádosti soudu. Soudu se proto dává možnost uvážit, zda požádá příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění rozhodnutí; soud nemá o to důvod žádat, je-li nepochybné, že povinný nehodlá rozhodnutí dobrovolně plnit, a kdy se podání žádosti jeví jen jako průtah v nuceném splnění povinnosti.

Zůstane-li výzva k dobrovolnému splnění rozhodnutí bezvýsledná, poskytuje se soudu oprávnění, aby podle okolností případu přistoupil k nařízení výkonu rozhodnutí buď ukládáním pokut [§ 273 odst.1 písm.a)] nebo reálným vynucením povinnosti [§ 273 odst.1 písm.b)]. K nařízení výkonu rozhodnutím reálným vynucením povinnosti může soud přistoupit i bez předchozí výzvy, je-li nepochybné, že výzva nemůže vést povinného ke splnění povinnosti.

Provádí-li se výkon rozhodnutí odnětím dítěte, výslovně se v zájmu úspěšného provedení výkonu v § 273 odst.4 stanoví, že ten, kdo provádí výkon, je oprávněn učinit prohlídku (za účelem zjištění, zda tam dítě je) bytu a jiných místností povinného nebo jiné osoby, jestliže je možné předpokládat, že je v nich dítě drženo, a že za tím účelem je oprávněn zjednat si přístup do bytu a jiné místnosti povinného nebo jiné osoby.

Rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte je rozhodnutím o osobním stavu, které je závazné pro každého (§ 159 odst.2). Proto i nařízení výkonu tohoto rozhodnutí reálným vynucením povinnosti působí nejen proti povinnému, ale vůči všem, kteří rozhodnutí odmítají respektovat.

Změna v dikci § 273a je vyvolána novým zněním § 273.

K bodu 380 (§ 274):

V nových ustanoveních § 261a odst.2 a 3 se stanoví v souvislosti s předpoklady materiální vykonatelnosti domněnky jen u rozhodnutí soudů vydaných v občanském soudním řízení. Na výkon titulů uvedených v § 274 proto nemohou být použity.

K bodu 381 [§ 274 písm.a)]:

V § 274 se uvádí rozhodnutí a jiné tituly pro soudní výkon rozhodnutí, které nebyly vydány v občanském soudním řízení. Rozhodnutí soudu o nařízení prodeje zástavy se vydává v občanském soudním řízení a tedy do tohoto ustanovení nepatří.

Z obsahového hlediska se ustanovení § 274 písm.a) se zrušuje též proto, že prodej zástavy je upraven jiným, povaze zástavního práva odpovídajícím způsobem.

K bodu 382 [§ 274 písm.e)]:

Dosavadní znění § 274 písm.e) působí v právní (zejména notářské) praxi pochybnosti o tom, jaké náležitosti má mít notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Navrhuje se proto upravit náležitosti zápisu se svolením k vykonatelnosti podrobně v novele zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), kam také systémově patří, a v § 274 písm.e) na tuto právní úpravu pouze odkázat.

K bodu 383 [§ 274 písm.h)]:

Doplněním ustanovení § 274 písm.h) se sleduje, aby titulem pro soudní výkon rozhodnutí mohla být nejen rozhodnutí a schválené smíry, ale i další listiny, jejichž soudní výkon zákon připouští. Jde například o seznam přihlášek konkursních věřitelů (srov. § 45 odst.2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).

K bodu 384 (§ 276):

V § 276 se odstraňuje legislativní chyba. Pro to, do jaké výše lze provádět srážky ze mzdy, totiž není a nemůže být významné rozhodnutí o přiznání pohledávky, ale jen usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.

K bodům 385 a 386 (§ 277):

Navrženými změnami se uvádí znění § 277 odst.1 a 2 terminologicky do souladu se zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a doplnění některých souvisejících zákonů, a se zákonem č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

K bodům 387 a 388 (§ 279 odst.2):

Navrženými změnami se zpřesňuje - aniž by docházelo oproti dosavadní úpravě k obsahovým změnám - výčet přednostních pohledávek.

K bodům 389 a 390 (§ 287 odst.2 a § 290 odst.1):

V řízení o výkon rozhodnutí se v prvním stupni nerozhoduje v senátním složení. Nemá proto význam rozlišovat v dikci ustanovení mezi "soudem" a "předsedou senátu".

Zastavení výkonu rozhodnutí podle § 290 odst.1 na návrh oprávněného je nadbytečné, neboť na tento důvod zastavení výkonu rozhodnutí již pamatuje § 268 odst.1 písm.c).

Úpravou § 290 odst.1 se dále precizují podmínky, za nichž je možné výkon rozhodnutí podle tohoto ustanovení zastavit.

K bodu 391 (§ 294 odst.1):

Terminologie § 294 odst.1 se navrhovanými změnami uvádí do souladu se zákonem č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

K bodům 392 a 394 (§ 297 odst.3 a § 299 odst.2):

V důvodové zprávě k bodu 1 bylo vyloženo, proč nemá být v textu zákona uváděn termín "občan", je-li použit ve smyslu "fyzická osoba".

Tak je tomu i v § 297 odst.3; kontextu tohoto ustanovení odpovídá, aby termín "občan" byl nahrazen slovem "povinný".

V § 299 odst.2 odpovídá smyslu ustanovení nahrazení termínu "občan" slovy "fyzická osoba".

K bodu 393 (§ 299 odst.1):

Ve výčtu jiných příjmů, které podléhají výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, se doplňuje plat, který zaměstnanci pobírají podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech.

K bodům 395 až 400 (§ 303 až 311):

Dosavadní úprava výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, která většinou pochází z doby přijetí občanského soudního řádu v roce 1963, je zastaralá a neodpovídá hmotnému právu. Dílčí novelizace přijaté po roce 1990 učinily právní úpravu nepřehlednou a způsobující obtížný výklad. Přistupuje se proto k nové komplexní úpravě tohoto způsobu výkonu rozhodnutí na peněžité plnění.

K tomu, jaký obsah má termín "peněžní ústav", viz důvodovou zprávu k § 260 (bod 357).

Výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu lze postihnout pohledávku povinného z běžného, vkladového nebo jiného účtu, vedeného u peněžního ústavu působícího v tuzemsku bez ohledu na to, na jakou měnu zní. Tomuto výkonu rozhodnutí nepodléhají vklady na vkladních knížkách, které jsou již tradičně postihovány, s ohledem na povahu vkladní knížky, výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí. Nově se navrhuje, aby se výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu nevztahoval i na další vklady, tj. na vkladní listy a na další formy vkladů (§ 786 a 787 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Vkladní listy jsou cennými papíry a lze je postihnout - stejně jako jiné cenné papíry - jen v rámci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Na tzv. jiné formy vkladů se vztahují přiměřeně ustanovení o vkladních knížkách a vkladních listech, nebylo-li sjednáno něco jiného (§ 787 odst.2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů); i tyto vklady lze - bez ohledu na jejich konkrétní podobu - postihnout jen v rámci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí.

V navrhovaném § 304 odst.1 je upraveno tzv. arrestatorium; zákaz adresovaný peněžnímu ústavu nevyplácet až do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství peněžní prostředky z účtu, neprovádět na ně započtení a jinak s nimi nakládat platí od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. K tomu, aby povinný nemohl tento zákaz obejít, se stanoví, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nesmí být povinnému doručeno dříve než peněžnímu ústavu a že inhibitorium pro povinného (nový § 304 odst.3) nastává okamžikem, kdy je peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.

Navrhne-li oprávněný, aby nařízeným výkonem bylo postiženo více účtů povinného u stejného peněžního ústavu, musí také uvést pořadí, v jakém z nich má být vymáhaná pohledávka odepsána. V případě, že soud tomuto návrhu vyhoví, uvede navržené pořadí v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Peněžní ústav podle stanoveného pořadí provede výkon rozhodnutí z jednotlivých účtů povinného, a to až do úplného uspokojení oprávněného nebo do vyčerpání všech označených účtů.

Účet povinného je postižen okamžikem, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Uvedená úprava se navrhuje proto, aby bylo zamezeno dispozicím s prostředky na účtě v neprospěch oprávněného, k nimž by mohlo dojít, kdyby postižení účtu bylo posunuto na pozdější dobu (např. na den následující po doručení usnesení). Takováto právní úprava ve stanovení doby postižení účtu ostatně není v našem právní řádu nová [obdobná úprava postižení peněžních prostředků na účtu je obsažena např. v § 79a odst.3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů].

Z účtu povinného postiženého výkonem rozhodnutí mohou být vypláceny mzdy (platy) jeho zaměstnancům, náhrady mezd (platů) nebo další plnění, která jeho zaměstnancům nahrazují odměnu za práci. Aby mohl povinný dostát svým povinnostem zaměstnavatele v nejbližším výplatním termínu určeného pro každého z jeho zaměstnanců, následujícím po doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí peněžnímu ústavu, umožňuje se, aby k těmto plněním byly použity peněžní prostředky z účtu. Výplaty mezd (platů), náhrad mezd (platů) nebo jiných plnění v dalších výplatních termínech již z prostředků z účtu nejsou možné.

Nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje nejen na peněžní prostředky, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ale i na prostředky, které na účet došly dodatečně, nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci. Výše postižených peněžních prostředků je samozřejmě limitována výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím.

Podle § 20b zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, je banka povinna provést opravné zúčtování, jestliže nezúčtovala částku nebo nepoužila bankovní spojení v souladu s příkazem klienta a způsobila tím chybu v zúčtování. Povinnost provést toto opravné zúčtování musí být respektována i ve vymezení peněžních prostředků postižených nařízením výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu.

Nabylo-li usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, provede se výkon rozhodnutí tak, že se pohledávka odepíše z účtu a vyplatí oprávněnému; výkon provádí peněžní ústav. Kdy je peněžní ústav povinen výkon rozhodnutí provést, se stanoví v novém § 307 odst.2 a 3. Protože peněžní ústav vystupuje jako orgán provádějící výkon rozhodnutí, musí odepsanou pohledávku oprávněnému skutečně vyplatit, i když sám má vůči němu peněžitou pohledávku, kterou by si jinak mohl započíst. Provedením výkonu rozhodnutí se peněžní ústav zprošťuje svých povinností vůči povinnému (svému klientovi) z jejich závazkového nebo jiného vztahu (např. ze smlouvy o běžném účtu).

Zvláštní postup při provedení výkonu rozhodnutí se stanoví pro případ, že soud usnesením povolí odklad provedení výkonu rozhodnutí. Bylo-li usnesení o povolení odkladu peněžnímu ústavu doručeno až po té, co již výkon rozhodnutí provedl a odepsanou pohledávku vyplatil oprávněnému, nemá takové usnesení na poměry účastníků a peněžního ústavu žádný vliv. Jestliže však byl odklad provedení výkonu rozhodnutí peněžnímu ústavu doručen před provedením výkonu rozhodnutí, peněžní ústav s provedením výkonu (tj. s vyplacením prostředků oprávněnému) vyčká až do doby, než mu soud sdělí, že odklad byl zrušen. Následuje-li po povolení odkladu zastavení výkonu rozhodnutí (aniž by odklad výkonu rozhodnutí musel být zrušen), zanikají dnem právní moci usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí účinky nařízení výkonu rozhodnutí; byl-li výkon rozhodnutí zastaven částečně, platí to obdobně o zastavením dotčené části pohledávky z účtu. Znamená to především, že v rozsahu zastavení výkonu rozhodnutí nemohou být odepsány a oprávněnému vyplaceny prostředky z účtu.

V novém § 309 se řeší střet více výkonů rozhodnutí na stejný účet povinného tak, že jednotlivé vymáhané pohledávky se uspokojují postupně podle svého pořadí; má-li více pohledávek stejné pořadí a prostředky na účtu nestačí na uspokojení všech, uspokojí se poměrně.

Pro řešení střetu výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného se zastavením této pohledávky, s jejím postoupením k zajištění pohledávky jiného věřitele povinného nebo s jejím převedením k zajištění závazku povinného ve prospěch jeho věřitele je rovněž rozhodující pořadí těchto práv. K zamezení možných pochybností se stanoví, že pro pořadí práv uvedených v § 309a odst.1 je rozhodující den jejich vzniku. Má-li zástavní právo, zajišťovací postoupení nebo zajišťovací převod lepší pořadí než vymáhaná pohledávka, nařízení výkonu rozhodnutí na ně nemá vliv a jejich funkce se nedotýká, a proto těmito právy dotčené peněžní prostředky mohou být - bez ohledu na nařízený výkon rozhodnutí použity k určenému účelu. Po dobu, než se tak stane, jsou - pro případ, že by se tato práva neuplatnila - též ”blokována” pro oprávněného. K uspokojení oprávněného mohou být použity jen tehdy, jestliže tato práva zanikla, aniž by peněžní prostředky z účtu byly na jejich základě zcela vybrány.

Dosavadní § 310 a 311 zůstávají v podstatě zachovány; změny v nich provedené směřují k tomu, aby jejich znění bylo v souladu s jinými ustanoveními upravujícími výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu.

K bodům 401 až 409 (§ 312 až 319):

Z obdobných důvodů jako u výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu se přistupuje též k nové úpravě výkonu rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek.

Ustanoveními § 312 a násl. se řídí výkon rozhodnutí přikázáním všech peněžitých pohledávek s výjimkou pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pohledávek z vkladů (§ 303 odst.2) a nároků uvedených v § 299. Výkon rozhodnutí lze nařídit bez ohledu na to, zda pohledávka je již splatná nebo zda se stane splatnou teprve v budoucnu, popřípadě že z téhož důvodu budou povinnému v budoucnu postupně vznikat dílčí pohledávky (jako je tomu například u nájemného); podmínkou ovšem je, že pohledávka povinného za jeho dlužníkem musí v době nařízení výkonu rozhodnutí existovat.

Pohledávka povinného je nařízeným výkonem rozhodnutí postižena do výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství.

V novém § 313 je upraveno arrestatorium a inhibitorium tak, že účinky obou zákazů nastávají okamžikem doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí dlužníkovi povinného. Dlužníku povinného musí být usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí doručeno dříve než povinnému proto, aby se povinnému znemožnilo neoprávněně (ke škodě věřitele) nakládat s postiženou pohledávkou.

Po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí se provede výkon rozhodnutí tak, že dlužník povinného vyplatí pohledávku oprávněnému, a to v rozsahu, v jakém byla nařízením výkonu rozhodnutí postižena; není-li dosud splatná, vyplatí ji, jakmile se stane splatnou. Výplatou oprávněnému zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost dlužníka povinného z pohledávky vůči povinnému.

Jestliže dlužník povinného nevyplatí postiženou část pohledávky oprávněnému, může se oprávněný domáhat vlastním jménem po dlužníku povinného uspokojení svého práva žalobou (tj. v řízení podle části třetí občanského soudního řádu) nebo způsobem stanoveným zvláštním zákonem (např. v konkursu nebo při vyrovnání).

V novém § 314b se řeší střet výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky se zastavením této pohledávky, s jejím postoupením k zajištění pohledávky jiného věřitele povinného nebo s jejím převedením k zajištění závazku povinného ve prospěch jiného jeho věřitele, a to podle pořadí všech těchto práv. Pro pořadí práv uvedených v § 314b odst. 1 je rozhodující den jejich vzniku. Jde o úpravu obdobnou jako je v § 309a (srov. důvodovou zprávu k tomuto ustanovení - bod 398).

V navrhovaném doplnění § 317 odst.2 se řeší, které z dávek státní sociální podpory, poskytovaných podle zákona č. 117/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepodléhají - vedle dávek sociální péče - výkonu rozhodnutí. S ohledem na povahu jednotlivých dávek se jedná jen o takové dávky, které se poskytují povinnému podle tohoto zákona jednorázově. Ostatní dávky státní sociální podpory lze výkonem rozhodnutí přikázáním pohledávky postihnout.

V novém § 318 se určuje rozsah, v jakém podléhají výkonu rozhodnutí pohledávky fyzických osob, které jsou podnikateli, vzniklé při jejich podnikatelské činnosti. S ohledem na zajištění práv věřitelů a s přihlédnutím k tomu, že tyto pohledávky jsou pro povinného zdrojem nejen pro jeho podnikatelskou činnost, ale též pro obživu jeho rodiny, se navrhuje, aby tyto pohledávky podléhaly výkonu rozhodnutí dvěma pětinami a pro přednostní pohledávky třemi pětinami. Obdobně se řeší rozsah postižení pohledávek autorské odměny a pohledávek z práv výkonných umělců a z práv původců předmětů průmyslového vlastnictví.

K bodům 410 a 411 (§ 320 a 320a):

Výkonem rozhodnutí mohou být postižena také jiná práva povinného než jsou mzda, peněžité pohledávky nebo nároky uvedené v § 299. Mají-li mít ve výkonu rozhodnutí význam (aby šlo o prostředky způsobilé vést k uspokojení oprávněného), musí mít tato práva majetkovou hodnotu a současně se nesmí jednat o práva, která jsou omezena na osobu povinného (o práva, která zanikají smrtí dlužníka) a které nejsou převoditelná na jiného. K jiným právům ve smyslu § 320 odst.1 patří právo povinného na dodání zboží z obchodního závazkového vztahu, právo povinného na vydání věci ze soudní nebo jiné úschovy a další.

Ve způsobu provedení výkonu rozhodnutí postižením jiných majetkových práv povinného se dosavadní úprava zpřesňuje. Spočívá-li právo povinného ve vydání nebo dodání movitých věcí, z nového § 320 odst.3 plyne, že dlužník povinného tyto věci po nařízení výkonu rozhodnutí odevzdá soudu; neučiní-li tak dobrovolně, vykonavatel vynutí splnění této povinnosti postupem uvedeným v § 315 odst.1. Movité věci se pak zpeněží v dražbě, která bude provedena obdobně podle § 326b a 328 až 334a.

K tzv. jiným majetkovým právům patří též podíl v obchodní společnosti (s výjimkou akciové společnosti) a členská práva a povinnosti v družstvu. Dosavadní právní úprava neumožňovala tato práva postihnout výkonem rozhodnutí, neboť jde o takový soubor majetkových a nemajetkových práv, který podle hmotněprávní úpravy není bez dalšího volně převoditelný na jiného. Navrhovaná úprava si klade za cíl umožnit výkon rozhodnutí i na takovéto majetkové právo povinného.

V novém § 320a se vychází z koncepce, že nařízením výkonu rozhodnutí postižením podílu povinného ve veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti a ve společnosti s ručením omezeným nebo postižením jeho členských práv a povinnosti v družstvu zaniká účast povinného v obchodní společnosti nebo v družstvu. Nárok na vypořádací podíl, popřípadě na podíl na likvidačním zůstatku, který je se zánikem účasti povinného v obchodní společnosti nebo v družstvu podle hmotněprávní úpravy spojen, toto nařízení výkonu postihuje tak, že obchodní společnost (družstvo) je nesmí vyplatit povinnému. Pohledávka z práva na vypořádací podíl, popřípadě z práva na podíl na likvidačním zůstatku, je postižena obdobně jako při výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky; na provedení výkonu rozhodnutí se proto obdobně použijí § 312 odst.2 a § 313 až 316.

Odpovídající úprava v hmotném právu se uvádí v třetí části tohoto návrhu - změna obchodního zákoníku (viz též důvodovou zprávu k této části).

Úprava dosud obsažená v § 320 odst.2 se nepřebírá. Podle nyní platné hmotněprávní úpravy (§ 221 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) není žádný důvod k tomu, aby byl činěn rozdíl mezi tzv. stavebními bytovými družstvy a ostatními družstvy. Navrhovaná úprava tedy nebrání tomu, aby členská práva a povinnosti povinného v tzv. stavebním bytovém družstvu byla postižena výkonem rozhodnutí i za trvání členství.

K bodům 412 a 413 (§ 322):

Změnou a doplněním v § 322 se nově vymezují věci, které nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí proto, že je povinný potřebuje ke svému podnikání. Navrhovaná úprava zdůrazňuje, že z tohoto důvodu se výkon rozhodnutí nemůže týkat věcí takového povinného (fyzické nebo právnické osoby), který je ve smyslu § 2 odst.2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů podnikatelem, a že jde jen o věci, které povinný potřebuje nezbytně nutně k výkonu své podnikatelské činnosti.

Uvedené omezení se neuplatní - v zájmu realizace zástavních práv - tehdy, jestliže na věci vázne zástavní právo a jde-li o vymožení pohledávky, která je tímto zástavním právem zajištěna. V takovémto případě lze výkon rozhodnutí prodejem movité nebo nemovité věci nařídit i tehdy, je-li povinným podnikatel a jde-li o věc, kterou nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti.

K bodu 414 (§ 323 odst.2):

Doplněním § 323 odst.2 se sleduje, aby právní úprava výslovně dopadala také do poměrů povinných právnických osob a fyzických osob, které jsou podnikateli.

K bodu 415 (§ 325 odst.1):

V § 325 odst.1 se zpřesňuje právní úprava v tom, že se povinnému doručuje usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.

K bodu 416 (§ 325a):

Dosavadní znění § 325a vzbuzovalo pochybnosti, zda při provedení výkonu rozhodnutí je možné učinit (zejména v souvislosti se soupisem) také prohlídku skříní nebo jiných schránek umístěných v bytě (sídle, místu podnikání) nebo v jiných místnostech povinného. Protože i ve skříních a jiných schránkách (např. trezorech) jsou často umístěny věci povinného, které podléhají výkonu rozhodnutí (zejména hotové peníze), je, vyžaduje-li to účel výkonu, na místě je otevřít, jestliže to povinný neučiní dobrovolně.

K bodu 417 (§ 325b):

Nový § 325b navazuje na § 325a. V zájmu dosažení účelu výkonu rozhodnutí se povinnému ukládá, aby umožnil tomu, kdo provádí výkon rozhodnutí, přístup na všechna místa, kde má umístěny své věci. Má-li povinný svůj byt (sídlo, místo podnikání) nebo jiné místnosti v domě nebo v jiném objektu, který mu nepatří (například tehdy, je-li vlastníkem nebo nájemcem někdo jiný než povinný), je třeba zajistit, aby i v těchto prostorách mohl být proveden výkon rozhodnutí. Každému, v jehož objektu má povinný svůj byt (sídlo, místo podnikání) nebo jiné své místnosti, se proto ukládá, aby strpěl, že ten, kdo provádí výkon rozhodnutí, také provede prohlídku bytu a jiných místností povinného; neučiní-li tak dobrovolně, lze splnění této povinnosti vynutit.

K bodům 418 a 419 (§ 326, 326a a 326b):

V navrhovaném § 326 se upřesňují pravidla provádění soupisu movitých věcí. Zdůrazňuje se, že výkon rozhodnutí musí být pro povinného, pokud je to možné, co nejvíce šetrný (sepíší se proto především věci, které může povinný nejspíše postrádat), že výkon rozhodnutí musí vést k cíli co nejrychleji (sepíší se především věci, které se nejsnáze prodají) a že oprávněný má právo být přítomen soupisu věcí (aby se sám měl možnost přesvědčit o stavu movitých věcí povinného a aby mohl případně ovlivnit to, které věci budou sepsány).

K zamezení možných pochybností se upravují také podmínky, za kterých mohou být sepsány věci povinného, které má u sebe někdo jiný (např. zástavní věřitel). Protože výkonem rozhodnutí nemůže být zasahováno do práv třetích osob, mohou být takové věci sepsány jen tehdy, jestliže budou dobrovolně odevzdány.

Na rozdíl od dosavadní úpravy se stanoví povinnost přibrat k soupisu vhodnou osobu jen tehdy, je-li to, např. s ohledem na předpokládaný průběh soupisu, potřebné. V novém § 326a se upravuje postup v případě, že na místě, v němž byl proveden soupis, nebyly nalezeny žádné postižitelné věci. Není-li soudu známo jiné místo, kde má povinný své věci, a jestliže oprávněný takové místo nesdělí, popřípadě jestliže ani na jím dodatečně označeném místě nebyly žádné věci sepsány, soud výkon rozhodnutí zastaví, neboť se ukázalo, že není způsobilým prostředkem k uspokojení oprávněného.

Jestliže byly sepsány věci, které se rychle kazí, musí být, bez ohledu na to, zda oprávněný navrhne jejich zajištění, povinnému ihned odebrány. Nepodaří-li se tyto věci (tak, aby se nezkazily) prodat a nepřevezme-li je oprávněný za cenu, kterou určil soud, vrátí je soud povinnému.

K bodům 420 a 421 (§ 327 odst.1 a 3):

Zajištění movitých věcí je jedním z předpokladů pro rychlé a úspěšné zpeněžení sepsaných věcí v dražbě a prostředkem k tomu, aby bylo povinnému zabráněno v neoprávněném nakládání se sepsanými věcmi, popřípadě v jejich poškození nebo zničení. Navrhuje se, aby se soud na návrh oprávněného vždy postaral o vhodné zajištění věcí pojatých do soupisu, aniž by tu musela být - jak to stanoví dosavadní úprava - obava, že by mohlo dojít k odstranění, poškození nebo zničení těchto věcí. O zajištění věcí soud nebude vydávat žádné rozhodnutí.

Movité věci, které nebyly zajištěny, musí být ponechány na místě, kde byly sepsány. Aby bylo v budoucnu při provádění výkonu rozhodnutí zřejmé, jaké věci povinného byly sepsány, a aby se o sepsání věci mohly dozvědět třetí osoby (např. zájemce o koupi věci, kterou mu povinný v rozporu se zákonem nabídl), jakož i z řady dalších důvodů (zejména pro případ střetu se správní nebo daňovou exekucí), se navrhuje, aby sepsané movité věci ponechané na místě soupisu byly označeny tak, aby bylo patrné, kterým soudem byly sepsány a v jaké věci výkonu rozhodnutí.

K bodům 422 a 423 (§ 328):

Dosavadní znění § 328 navozuje výklad, že odhadní cenu sepsaných věcí musí soud stanovit usnesením, proti kterému se mohou účastníci odvolat.

Provedení odhadu sepsaných věcí je v řízení o výkon rozhodnutí pouze podkladem pro určení nejnižšího podání (vyvolávací ceny při dražbě); to, za kolik bude zpeněžena (tj. kolik činí její "tržní" cena), se ukáže v dražbě. Není proto třeba, aby odhad ceny věcí byl stanovován zvláštním rozhodnutím a aby tímto způsobem bylo prodlužováno vykonávací řízení.

K bodu 424 (§ 328b):

V navrhovaném § 328b se zpřesňují podmínky provedení dražby. Nově se výslovně stanoví, že povinný je povinen vydat sepsané věci (pokud nebyly dříve zajištěny) k dražbě a jak má soud postupovat, jestliže povinný tuto povinnost nesplní dobrovolně.

Na rozdíl od dosavadní úpravy se navrhuje, že dražit nesmějí též manžel povinného a všichni soudci a zaměstnanci všech soudů. Soudci a zaměstnanci soudů se vylučují z účasti na dražbě proto, aby nevznikaly pochybnosti o zákonnosti průběhu dražeb.

K bodům 425 až 427 (§ 329):

Výši nejnižšího podání se navrhuje snížit z dosavadních dvou třetin odhadní nebo úřední ceny na jednu třetinu. Nižší vyvolávací cenou se dosáhne lepší prodejnosti sepsaných věcí a tím i větší možnosti uspokojení oprávněného.

V § 329 odst.2 se navrhuje, aby v případě, kdy učinilo stejné nejvyšší podání více dražitelů, byla dána přednost jejich dohodě o tom, komu se udělí příklep. Pouze v případě, že k dohodě nedojde, by o příklepu rozhodoval los.

Doplněním § 329 odst.3 se zabraňuje výkladovým obtížím o tom, zda přechodem vlastnictví na vydražitele zanikají zástavní a zadržovací práva váznoucí na věci.

K bodům 428 a 429 (§ 330):

V § 330 odst.1 se zpřesňuje právní úprava, neboť dražba se vede k uspokojení oprávněných (věřitelů, na jejichž návrh byl výkon rozhodnutí nařízen) a nikoliv všech věřitelů povinného.

Soudní praxe ukazuje, že je třeba stanovit postup soudu pro případ, jestliže povinný odmítne převzít věci, které byly pravomocně vyloučeny ze soupisu a mají mu být tedy vráceny, nebo jestliže mu věci nelze vrátit, protože není znám jeho pobyt. Navrhuje se, aby tyto věci připadly státu obdobným způsobem jako je tomu u tzv. starých úschov (§ 185g).

K bodům 430 a 431 (§ 331 a 331a):

V § 331 odst.1 a 2 se zpřesňují pravidla vyplacení výtěžku prodeje oprávněnému a způsob, jak postupovat, byla-li věc sepsána pro více pohledávek.

V § 331 odst.3 se stanoví, jak postupovat, jestliže povinný odmítne zbytek výtěžku převzít nebo jeho pobyt není znám, obdobně jako v § 330 odst.4 (viz důvodovou zprávu k bodům 428 a 429).

Protože není vyloučeno, že v dražbě bude prodána věc, která byla zastavena, zadržena nebo převedena k zajištění závazku povinného ve prospěch jeho věřitele, stanoví se v § 331a způsob uspokojení těchto práv a pohledávky oprávněného ve výkonu rozhodnutí.

K bodu 432 (§ 332):

V zájmu potřebné jistoty se v novém § 332 odst.2 výslovně stanoví, jaké pořadí mají pohledávky zajištěné zástavním právem nebo zajišťovacím převodem práva.

K bodům 433 a 434 (§ 333):

Znění § 333 odst.1 a 2 se přizpůsobuje požadavkům, vyplývajícím z nyní platného zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon.

K bodu 435 (§ 334):

V navrhovaném § 334 se upravuje podrobněji než dosud způsob provedení výkonu rozhodnutí ohledně vkladních knížek, cenných papírů a listin, které podléhají výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Cílem je dosáhnout jejich proplacení, popřípadě jejich jiné vhodné zpeněžení; se získanou částkou se naloží jako s výtěžkem prodeje.

K bodu 436 (§ 334a):

V novém § 334a je upraven postup postižení zaknihovaných a imobilizovaných cenných papírů.

Soud tyto cenné papíry sepíše obdobně jako movité věci, jakmile se dozví, že pro povinného jsou takové cenné papíry evidovány u Střediska cenných papírů nebo u orgánu vedoucího jinou zákonem stanovenou evidenci; takovou evidencí je evidence dluhopisů s dobou splatnosti do jednoho roku zřízená Českou národní bankou (srov. § 98 odst.2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů). Vzniknou-li v tomto směru pochybnosti, vyžádá si soud zprávu od Střediska cenných papírů nebo od jiného orgánu (např. České národní banky). Zprávu si vyžádá také tehdy, uvádí-li oprávněný, že pro povinného jsou takové cenné papíry evidovány, avšak toto tvrzení není možné jinak ověřit.

Po soupisu soud sdělí Středisku cenných papírů (jinému orgánu), jaké zaknihované nebo imobilizované cenné papíry povinného byly sepsány, kdy k sepsání došlo a že povinný s nimi nesmí, počínaje tímto dnem, nakládat.

Zpeněžení se provede v souladu se zvláštními předpisy (např. prodejem na burze). Práva, které má k těmto papírům povinný, přísluší při tomto zpeněžení provést vykonavateli.

S částkou získanou tímto zpeněžením se naloží stejně jako s výtěžkem prodeje.

K bodu 437 (§ 335 a 335a):

Dosavadní úprava výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti byla do občanského soudního řádu zařazena novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Šlo v podstatě o převzetí příslušných ustanovení z Občanského soudního řádu z roku 1950, učiněné do značné míry jen mechanicky (včetně terminologie Občanského soudního řádu z roku 1950 do nynějšího občanského soudního řádu nepatřící) a bez náležitého přihlédnutí k platnému hmotnému právu. Úprava je nepřehledná, často neurčitě vyjádřená a je sama o sobě příčinou výkladových potíží a vleklého postupu řízení. Předkládaný návrh proto obsahuje novou úpravu tohoto institutu.

Podle navrhované úpravy musí návrh na nařízení výkonu rozhodnutí obsahovat označení nemovitosti, jejíhož prodeje se oprávněný domáhá, a oprávněný musí doložit, že nemovitost je ve vlastnictví povinného. Vlastnictví povinného může být doloženo především výpisem z katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že zápisy v katastru nemovitostí nemusí vždy odpovídat skutečným vlastnickým vztahům k nemovitosti, může být vlastnické právo povinného doloženo i jinými listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány (např. rozhodnutím soudu) nebo veřejnými listinami notáře (např. osvědčením o vydržení), vše samozřejmě jen tehdy, jde-li o listiny způsobilé vlastnictví povinného osvědčit.

Soud výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti nařídí jen, když oprávněný vlastnické právo osvědčí. Vlastnické právo tedy nemusí být prokázáno (postaveno najisto), neboť spolehlivé zjištění v tomto směru zpravidla není možné bez provedení dokazování, které při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí zásadně nelze provádět.

Dosud nebylo výslovně upraveno, jak má soud postupovat, jestliže více osob navrhuje nařízení výkonu rozhodnutí prodejem stejné nemovitosti. Z povahy věci plyne, že současně nemůže probíhat více řízení o výkon rozhodnutí prodejem stejné nemovitosti. V novém § 335 odst.2 se stanoví, že návrh dalšího oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti, podaný u příslušného soudu dříve, než soud pravomocně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, se považuje za přistoupení k řízení dříve zahájenému, a to ode dne podání návrhu; tím se dosáhne, že dvě nebo více řízení o výkon rozhodnutí prodejem téže nemovitosti se ze zákona spojí ke společnému řízení. Další oprávněný ovšem musí přijmout stav řízení, v němž je při jeho přistoupení, neboť jinak by musely být všechny úkony soudu dosud učiněné opakovány a docházelo by k neúměrnému a povahou věci neodůvodněnému protahování řízení. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti podaný až po té, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí už nabylo právní moci, je nepřípustný a soud o něm řízení zastaví; takový věřitel může svou pohledávku za povinným uplatnit ve výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti jen způsobem uvedeným v novém § 336f.

Vezme-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zpět, nesmí být tento jeho procesní úkon na újmu práv těch, jejichž návrh se považuje za přistoupení k řízení. Řízení o výkon rozhodnutí proto lze zastavit jen tehdy, jestliže s tím souhlasí všichni oprávnění, kteří přistoupili do řízení; v opačném případě soud zastaví řízení jen o návrhu oprávněného, který jej vzal zpět, a v řízení o výkon rozhodnutí pokračuje s ostatními oprávněnými.

Nařídí-li soud výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, vztahuje se toto nařízení přímo ze zákona na nemovitost se všemi jejími součástmi a příslušenstvím, aniž by bylo potřebné je ve výroku usnesení výslovně uvádět. Nově se nařízení výkonu rozhodnutí vztahuje i na movité věci, které ve smyslu § 121 odst.1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tvoří příslušenství nemovitosti. Bylo zde přihlédnuto k tomu, že užívání těchto movitých věcí je spojeno s nemovitostí a že nařízením výkonu rozhodnutí se nemůže nic změnit na tom, co tvoří příslušenství věci hlavní.

Pro rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti je rozhodující stav v době zahájení řízení. Jen podle tohoto stavu totiž může oprávněný označit nemovitost, jejíž prodej navrhuje, jen k tomuto okamžiku může osvědčovat vlastnictví povinného k nemovitosti a podle tohoto okamžiku se také řídí pořadí pohledávky oprávněného. K zamezení pochybností se navrhuje, aby tato zásada byla vyjádřena přímo v zákoně.

O tom, že byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti, soud vyrozumí příslušný katastrální úřad, který o zahájení vykonávacího řízení zapíše poznámku (§ 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Důvodem k tomuto postupu je, aby každý, kdo by chtěl koupit nebo jinak získat do vlastnictví nemovitost, u které byl navržen výkon rozhodnutím jejím prodejem, mohl zjistit tuto skutečnost z katastru nemovitostí a s hmotněprávními a procesními následky s tím spojenými uvažovat.

K bodu 438 (§ 335b):

Po nařízení výkonu rozhodnutí povinný nesmí nemovitost prodat nebo jinak zcizit a ani ji zatížit (zřídit k ní věcné břemeno, zastavit ji, pronajmout, představuje-li pronájem závadu na nemovitosti apod.). Právní úkony učiněné v rozporu se zákazem uvedeným v navrhovaném § 335b odst.1 písm.a) jsou neplatné. V usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud povinnému též uloží, aby oznámil, zda a kdo má k nemovitosti předkupní právo. Předkupní právo totiž nemusí být vždy zřízeno jako věcné právo, které se zapisuje do katastru nemovitostí, ale také jako obligační vztah, jehož porušením může oprávněný z předkupního práva poškozen.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí se stává zásadně vykonatelným již jeho doručením. Doručuje se proto nejen účastníkům řízení, ale i katastrálnímu úřadu k vyznačení příslušné poznámky.

Nabude-li usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, usnesení se doručí osobám, které mají k nemovitosti právo, jež lze uplatnit v řízení, a těm, kteří mají být informováni o nařízení výkonu rozhodnutí, aby případně mohli své pohledávky za povinným uplatnit v řízení. V zájmu informování ostatních se také vyvěsí na úřední desce soudu. Protože poznámka do katastru nemovitostí se činí již na základě vydaného (nepravomocného) usnesení, vyrozumí soud katastrální úřad o tom, že usnesení nabylo právní moci.

K bodům 439 a 440 (§ 336 až 336p):

Po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti vstupuje řízení do druhé fáze - určení ceny nemovitosti.

Určení ceny zde nemá za cíl zjištění "tržní", "obecné" či jinak stanovované ceny nemovitosti, ale je pouze podkladem pro stanovení nejnižšího podání (§ 336e); to, jakou má nemovitost hodnotu, za níž může být prodána, se ukáže v dražbě. Je proto možné ocenění nemovitosti provést (není-li stanoveno jinak) podle zvláštního předpisu, tj. dnes podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), i když tento zákon byl konstruován pro účely jiného oceňování.

Protože je k ocenění třeba odborných znalostí, ustanoví soud vždy znalce. Ohledání nemovitosti a jejího příslušenství soud provede jen, je-li to třeba (ke zjištění skutečností významných pro určení ceny, ke zjištění stavu práv a závad apod.). Od ocenění je možné upustit, jestliže potřebné podklady lze získat jinak (nemovitost byla potřebným způsobem oceněna v době jednoho roku před právní mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a rozhodující okolnosti se nezměnily).

Podle výsledků ocenění a ohledání nemovitosti soud usnesením určí jednak cenu nemovitosti a jejího příslušenství a cenu jednotlivých práv a závad spojených s nemovitostí, jednak závady, které prodejem v dražbě nemohou zaniknout. Jedná se o takové závady, na jejichž zachování je dán nejen zájem osob z nich oprávněných, ale zájem společenský; jsou to proto věcná břemena, o nichž to stanoví zvláštní předpisy, a nájem bytů, který je zákonem chráněn (srov. § 685 odst.1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jakož i další věcná břemena nebo nájemní práva (včetně nájmu a podnájmu nebytových prostor), u nichž soud po zhodnocení okolností případu dospěje k závěru, že mají nemovitost i nadále zatěžovat.

Výslednou cenu soud určí ve výši rozdílu mezi cenou nemovitosti a jejího příslušenství a cenou práv spojených s nemovitostí na straně jedné a cenou závad, které prodejem v dražbě nezaniknou, na straně druhé.

Po právní moci usnesení o ceně řízení vstupuje do třetí fáze - prodeje nemovitosti v dražbě.

K provedení dražby soud nařídí dražební jednání. Učiní tak usnesením (dražební vyhláškou), v němž uvede nejen organizační předpoklady dražby (čas a místo dražebního jednání a označení nemovitosti a jejího příslušenství), ale i údaje, s nimiž je potřebné v zájmu úspěšného a zákonu odpovídajícího provedení výkonu rozhodnutí seznámit účastníky řízení a osoby, které mají zájem dražit, popřípadě osoby, které se domáhají (hodlají domáhat) uspokojení svých pohledávek při rozvrhu výtěžku získaného z prodeje nemovitosti.

Osoby, kterým soud doručí dražební vyhlášku, se stanoví v novém § 336c tak, aby byli o dražbě a o následcích s ní spojených informováni všichni, jejichž práv se provedení výkonu rozhodnutí dotýká. Vyhláška se doručuje též katastrálnímu úřadu k vyznačení příslušné poznámky v katastru nemovitostí.

Účelem dražební vyhlášky též je, aby o dražbě nemovitosti byli informováni zájemci o koupi nemovitosti. Soud proto vyvěsí v den jejího vydání dražební vyhlášku na úřední desce soudu a požádá obecní úřad, v jehož obvodu je nemovitost, aby vyhlášku nebo její podstatný obsah uveřejnil způsobem v místě obvyklým, a příslušný katastrální úřad, aby vyhlášku nebo její podstatný obsah uveřejnil na své úřední desce, popřípadě ji nebo její podstatný obsah uveřejní v celostátním nebo místním tisku, popřípadě jiným vhodným způsobem.

Protože se dražební vyhláška doručuje značnému počtu osob a některým z nich jen pro informaci, stanoví se výslovně, kdo může proti tomuto usnesení podat odvolání a proti kterým výrokům není odvolání přípustné.

Dražbu uskuteční soud v místě, kde se nachází nemovitost, nebo u soudu anebo na jiném vhodném místě podle toho, kde lze nejsnáze dosáhnout prodeje nemovitosti s co nejvyšším výtěžkem. Dražební jednání je třeba nařídit s předstihem nejméně 30 dnů zejména proto, aby se dražby mohlo zúčastnit co nejvíce zájemců o koupi nemovitosti.

Na rozdíl od dosavadní úpravy se stanoví nejnižší podání ve výši dvou třetin výsledné ceny nemovitosti proto, aby mohly být prodány, v zájmu dosažení účelu výkonu rozhodnutí, i nemovitosti, o které za vyšší cenu nebude zájem. Jistotu může soud stanovit tak, aby její výše neodrazovala případné zájemce od dražby; jistota nesmí převyšovat tři čtvrtiny nejnižšího podání, dolní hranice není stanovena.

Předkupní právo k nemovitosti (ať věcné nebo jen obligační) může být realizováno jen v dražbě a ve výkonu rozhodnutí se projeví tím, že oprávněný z předkupního práva má přednost při udělení příklepu, učiní-li více dražitelů stejné nejvyšší podání. Každý musí své předkupní právo prokázat do zahájení dražebního jednání a soud vždy rozhodne, zda tu tvrzené předkupní právo je.

Navrhovaná úprava zachovává možnost, aby z rozvrhu výtěžku mohly být uspokojeny také pohledávky, pro jejichž vymožení výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti nebyl nařízen, avšak jen tehdy, jde-li o vymahatelné pohledávky (tj. pohledávky přiznané rozhodnutím, smírem a nebo jiným titulem uvedeným v § 274) nebo o pohledávky zajištěné zástavním právem. Tyto pohledávky musí být přihlášeny nejpozději do zahájení dražebního jednání a k přihlášce musí být připojeny listiny, které prokazují, že jde o vymahatelné pohledávky nebo o pohledávky zajištěné zástavním právem, ledaže tyto skutečnosti vyplývají z obsahu spisu.

Pohledávka, pro kterou byl nařízen výkon rozhodnutí, nebo přihlášená pohledávka nemusí být vždy také uspokojeny. Věřitelům těchto pohledávek se ponechává možnost, aby, zejména s ohledem na osobu vydražitele, zvážili, zda budou požadovat, aby jejich pohledávka jim byla skutečně proplacena. Nepožádají-li o zaplacení pohledávky, má vydražitel možnost pohledávku převzít. Převezme-li vydražitel pohledávku, stává se dlužníkem na místo povinného; zástavní právo, kterým byla tato pohledávka zajištěna, působí vůči vydražiteli. Pohledávky, které vydražitel nepřevezme, budou uspokojeny při rozvrhu.

Dražební jednání je úkonem soudu, jehož povaha vyžaduje, aby je řídil soudce. V zájmu plynulého průběhu jednání se dává soudci možnost, aby pověřil provedením jednotlivých úkonů, jimiž se nerozhoduje, vykonavatele nebo jiného zaměstnance soudu.

Dražby se může zúčastnit jen ten, kdo složil stanovenou jistotu. Dražit může buď osobně nebo prostřednictvím osob, jejichž pověření nebo plné moci byly úředně ověřeny; vzhledem k účinkům udělení příklepu je potřebné mít přiměřenou jistotu, že ten, kdo vystupoval jménem dražitele, k tomu skutečně měl oprávnění. Na rozdíl od dosavadní úpravy se navrhuje, že dražit nesmějí též manžel povinného a soudci a zaměstnanci všech soudů. Soudci a zaměstnanci soudů se vylučují z účasti na dražbě proto, aby nevznikaly pochybnosti o zákonnosti průběhu dražeb.

Až do zahájení dražebního jednání může být podána žaloba na vyloučení prodávané nemovitosti z výkonu rozhodnutí (§ 267); stane-li se tak, musí soud jednání odročit až do rozhodnutí o této žalobě.

V novém § 336i odst.2 a 4 se stanoví postup soudu při dražebním jednání. Po té, co bylo rozhodnuto o prokázání předkupního práva a co byla poskytnuta informace o tom, kteří věřitelé přihlásili své pohledávky a v jaké výši, kteří věřitelé požádali o zaplacení svých pohledávek a v jaké výši a které pohledávky může vydražitel převzít a jaká je výše těchto pohledávek, soud přistoupí k vlastní dražbě. Dražba se koná tak dlouho, dokud dražitelé činí podání.

Příklep soud udělí tomu, kdo učinil nejvyšší podání a kdo splňuje další podmínky stanovené zákonem. Před udělením příklepu se soudce dotáže osob přítomných při dražbě, zda mají námitky proti udělení příklepu. Námitky, které podali oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný a dražitel, se uvedou do protokolu z toho důvodu, že jde o osoby legitimované k podání odvolání proti usnesení o příklepu.

V usnesení o příklepu musí být stanovena lhůta k zaplacení nejvyššího podání, neboť teprve po jeho zaplacení se vydražitel stává vlastníkem nemovitosti.

Odvolání proti usnesení o příklepu mohou podat jen osoby uvedené v § 336k odst.2. Odvolací soud při rozhodování o odvolání proti usnesení o příklepu nesmí postupovat podle § 221 (usnesení zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení) především proto, že posuzuje průběh dražby, o němž všechny významné skutečnosti vyplývají z obsahu spisu; potřebná doplnění provede sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně anebo soudu dožádaného.

Vydražitel je oprávněn převzít vydraženou nemovitost již dnem následujícím po vydání usnesení o příklepu. Vlastníkem se ovšem stane jen tehdy, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání. Nepřešla-li nemovitost do jeho vlastnictví, je povinen vrátit ji povinnému, vydat mu užitky a nahradit škodu, kterou mu způsobil při hospodaření s nemovitostí a jejím příslušenstvím.

Neučiní-li poté, co soudce přistoupil k vlastní dražbě, žádný z dražitelů ani nejnižší podání, popřípadě neúčastní-li se dražebního jednání žádný dražitel, soud dražební jednání skončí. Další dražební jednání nařídí jen na návrh, který lze podat nejdříve po uplynutí tří měsíců, nejpozději však do jednoho roku od bezúspěšné dražby.

V případě, že vydražitel nezaplatil nejvyšší podání ve lhůtě stanovené v usnesení o příklepu, určí mu soud dodatečnou lhůtu ke splnění této povinnosti. Jestliže ani pak vydražitel nezaplatí, usnesení o příklepu se uplynutím dodatečné lhůty ze zákona zrušuje a soud nařídí další dražební jednání. Tento obmeškalý vydražitel nesmí v další dražbě dražit a současně je povinen nahradit náklady, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, škodu, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání, a, bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání, rozdíl na nejvyšším podání. Na tyto závazky se započítá jistota složená vydražitelem; nestačí-li k tomu, vymůže od něj potřebnou náhradu vykonavatel.

Pro nařízení a provedení dalšího dražebního jednání platí to, co pro nařízení dražebního jednání s tou výjimkou, že nejnižší podání se stanoví jen ve výši poloviny výsledné ceny.

Dosavadní § 336o a 336p se zrušují proto, že úprava v nich obsažená se uvádí v jiných ustanoveních.

K bodům 441 a 442 (§ 337 až 337h):

Nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li vydražitel nejvyšší podání, nastává poslední fáze řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti - rozvrh.

K projednání rozvrhu rozdělované podstaty soud nařídí jednání. Účastníky rozvrhu jsou osoby, jejichž práv nebo povinností se rozvrh týká, tj. oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný, vydražitel, osoby, které podaly přihlášku, ledaže by jejich přihláška byla odmítnuta (§ 336f), a osoby, o nichž je známo, že v jejich prospěch váznou na nemovitosti závady, s výjimkou těch, o nichž bylo rozhodnuto, že prodejem v dražbě nezaniknou.

Při rozvrhovém jednání se v první řadě projednají pohledávky, které mají být uspokojeny z rozdělované podstaty, tj. pohledávky, pro něž byl nařízen výkon rozhodnutí, a dodatečně přihlášené pohledávky. K tomu, aby bylo nepochybné, kolik jednotlivé pohledávky činí a jak mají být pohledávky z rozdělované podstaty uspokojeny, je každý věřitel povinen svou pohledávku vyčíslit a uvést, do jaké skupiny patří a jaké má pořadí. Pohledávky věřitelů, kteří se nedostavili k jednání, vyčíslí soud a také uvede, do jaké skupiny patří a jaké mají pořadí; vychází přitom z údajů uvedených ve spisu.

Při rozvrhovém jednání dále může každý z účastníků rozvrhu popřít vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí, vydražitel se vyjádří, zda přebírá pohledávky, o nichž věřitelé neprohlásili, že žádají jejich zaplacení, a osoby, kterým svědčí právo z věcného břemene nebo z nájemního práva, se vyjádří, zda požadují vyplacení náhrady. Vydražitel a osoba, které svědčí právo z věcného břemene nebo nájemního práva, mohou uvedená prohlášení učinit jen do skončení rozvrhového jednání; k pozdějším vyjádřením nelze - vzhledem k následkům, jaká tato prohlášení mají - přihlížet.

V novém § 337c se uvádí skupiny a pořadí, v jakém se pohledávky při rozvrhu uspokojují. Na rozdíl od dosavadní úpravy se v něm neuvádí "daně a poplatky, pokud mají podle zvláštních předpisů přednostní zákonné zástavní právo", protože podle platné právní úpravy takově daně a poplatky nejsou. Daně a poplatky, k jejichž zajištění vzniklo zástavní právo, popřípadě zástavním právem zajištěné pohledávky pojistného na veřejné zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, se uspokojí ve třetí skupině podle svého pořadí, ostatní se uspokojí v páté skupině. V rozvrhu lze uspokojit pohledávky zajištěné zástavním právem bez ohledu na to, zda jsou splatné. V § 337c odst.5 se v zájmu potřebné jistoty uvádí, jak se stanoví pořadí jednotlivých pohledávek.

V novém § 337d je řešen postup v případě, že byly v dražbě prodány všechny nemovitosti, na kterých váznou pohledávky zajištěné zástavním právem pro tutéž pohledávku (vespolným zástavním právem), obdobně jako v dosavadní úpravě.

Jestliže při rozvrhovém jednání některý z účastníků rozvrhu popřel vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny nebo pořadí, rozhodne soud v rozvrhovém usnesení i o těchto pohledávkách, avšak jen tehdy, jestliže je možné o nich rozhodnout bez dokazování (tj. tehdy, jsou-li všechny pro rozhodnutí o popření významné skutečnosti nesporné nebo se jejich spornost podařilo odstranit shodnými tvrzeními účastníků). Jinak soud vyzve ty, kdo pohledávky popřeli, aby své námitky uplatnili žalobou podle § 267a odst.1. Uvedené platí tehdy, jde-li o pohledávky, na které může alespoň zčásti připadnout podle skupiny nebo podle pořadí úhrada z rozdělované podstaty; jestliže to nepřichází (s ohledem na výši rozdělované podstaty) v úvahu, není potřebné se spornými pohledávkami zabývat ani v rozvrhovém usnesení, ani na základě žaloby podle § 267a odst.1.

Po skončení řízení o žalobě podle § 267a odst.1 soud nařídí jednání o rozvrhu zbytku rozdělované podstaty; vychází se přitom z rozhodnutí o žalobě podané podle § 267a odst.1.

V rozvrhovém usnesení soud rozhodne, které z pohledávek budou uspokojeny z rozdělované podstaty, v jaké skupině, popřípadě v jakém pořadí. Současně se uvede, komu se pohledávky přiznávají; jsou to věřitelé s výjimkou pohledávek, které vydražitel převzal, a náhrad za věcná břemena nebo nájemní práva, u nichž s tím souhlasila osoba, které svědčí právo z věcného břemene nebo nájemního práva, jež se přiznají vydražiteli.

Dosavadní úprava výslovně neřeší, jaký je osud zástavních práv, věcných břemen a nájemních práv váznoucích na nemovitosti, jestliže se nemovitost stala vlastnictvím vydražitele. Z účelu a smyslu výkonu rozhodnutí plyne, že zástavní právo může působit proti vydražiteli jen tehdy, jestliže převzal pohledávku, která byla zástavním právem zajištěna; ostatní zástavní práva zanikají. Z věcných břemen a nájemních práv působí proti vydražiteli jen ta, o nichž bylo rozhodnuto, že nezaniknou [§ 336a odst.1 písm.c)], a ta, za něž byla vydražiteli poskytnuta náhrada (§ 337g odst.2). O tom, zda zástavní práva a věcná břemena zanikla nebo zda působí proti vydražiteli, soud vždy vyrozumí příslušný katastrální úřad, který o tom učiní potřebný záznam.

K bodu 443 (§ 338 a 338a):

V novém § 338 se upravuje výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu povinného k movitým a nemovitým věcem. Postupuje se podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí s odchylkami, uvedenými v odstavcích 2 a 3.

V navrhovaném § 338a se stanoví postup pro výkon rozhodnutí o prodeji zástavy. Nařídí-li soud na návrh oprávněného (zástavního věřitele) výkon tohoto rozhodnutí, provede se výkon podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí.

Jde-li o prodej movité zástavy, je povinen věc vydat k dražbě nejen povinný, ale i zástavní věřitel nebo jiná osoba, kterým byla podle zástavní smlouvy odevzdána.

Při prodeji nemovité zástavy nemohou se řízení účastnit jako další oprávnění nebo přihlašovatelé pohledávek jiné osoby než ty, které mají k prodávané věci zřízené zástavní právo.

Výkon rozhodnutí prodejem zástavy může být zastaven kromě důvodů uvedených v § 268 také proto, že zástavní právo zaniklo (např. z některého z důvodů uvedených v § 151g zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).

K bodům 443 a 444 (§ 338b až 338e):

Soudcovské zástavní právo se stalo součástí občanského soudního řádu na základě novelizace, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Dosavadní úprava obsažená v § 338a a 338b je kusá a způsobuje četné výkladové potíže. Navrhuje se proto nová úprava tohoto institutu.

I když nejde o způsob výkonu rozhodnutí, který by směřoval přímo k uspokojení pohledávky oprávněného (podle jeho povahy se jedná o zajištění vymáhané pohledávky), ponechává se z důvodu zachování systematiky zákona jeho dosavadní pojetí.

Obdobně jako výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti může být výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nařízen, jen když oprávněný přesně označí nemovitost, k níž má být zástavní právo zřízeno, a jestliže listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře doloží, že nemovitost je ve vlastnictví povinného; pro nařízení tohoto výkonu rozhodnutí je rozhodující stav v době zahájení řízení.

O tom, že byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, soud vyrozumí příslušný katastrální úřad, který o zahájení vykonávacího řízení zapíše poznámku (§ 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Důvodem k tomuto postupu je, aby každý, kdo by chtěl koupit nebo jinak získat do vlastnictví nemovitost, u které byl navržen výkon rozhodnutím zřízením soudcovského zástavního práva, popřípadě k ní smlouvou zřídit zástavní právo, mohl zjistit tuto skutečnost z katastru nemovitostí a s hmotněprávními následky (pořadí soudcovského zástavního práva se zásadně řídí podle dne, v němž došel soudu návrh na jeho zřízení) s ní spojenými uvažovat.

Soudcovské zástavní právo se zřizuje právní mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí a vztahuje se na nemovitost se všemi jejími součástmi a příslušenstvím. Zřízení soudcovského zástavního práva se zapisuje do katastru nemovitostí záznamem (§ 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů).

V navrhované úpravě se přejímá dosavadní úprava pořadí soudcovského zástavního práva a zachovává se také možnost vést výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti přímo i proti každému pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně.

Vzhledem k tomu, že zřízením soudcovského zástavního práva se pohledávka oprávněného jen zajišťuje, je potřebné modifikovat některá obecná ustanovení o výkonu rozhodnutí. Na tento způsob výkonu rozhodnutí - jak vyplývá z jeho povahy - nelze užít § 263 až 266, § 267a a § 268 odst.1 písm.e). Ustanovení § 268 odst.1 písm.g) lze použít jen tehdy, zaniklo-li právo rozhodnutím přiznané před podáním návrhu na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí, neboť zánikem tohoto práva, k němuž došlo později, zaniká samotné zástavní právo.

Rozdílně od obecné úpravy musí být řešeny účinky zastavení tohoto výkonu rozhodnutí. Byl-li výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva pravomocně zastaven, znamená to, že tu vůbec nebyly podmínky pro jeho zřízení; zástavní právo tím proto od počátku zaniká. V případě, že byl výkon rozhodnutí pravomocně zastaven jen částečně, musí platit, že byl od počátku nařízen pro pohledávku jen v takové výši, kolik činí po zastavení výkonu rozhodnutí.

K bodu 444 (§ 338f až 338zq):

Dosavadní způsoby výkonu rozhodnutí se navrhuje doplnit o nový způsob - prodej podniku povinného.

Podnik je definován (srov. § 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit. Předpokládá se, že výkon rozhodnutí prodejem podniku může být významným a účinným prostředkem vymáhání pohledávek a že může sloužit jako prostředek "výměny" neúspěšných (zadlužených) majitelů podniku, aniž by tím byl vážněji narušen chod a snížena hodnota podniku samotného. Podmínkou ovšem je, že podnik není předlužen; v takovém případě může být prostředkem uspokojení věřitelů pouze konkurs nebo vyrovnání.

Pro výkon rozhodnutí prodejem podniku je charakteristické, že prodávaný podnik přechází do majetku vydražitele ve stejné podobě, v jaké měl podnik ve svém majetku povinný; na rozdíl od jiných způsobů výkonu rozhodnutí tu vydražitel vstupuje jak do pohledávek povinného, tak i do jeho závazků, které nebyly při výkonu rozhodnutí uspokojeny.

Výkon rozhodnutí prodejem podniku lze nařídit jen na návrh a jestliže oprávněný označí podnik, jehož prodej navrhuje, a jestliže doloží, že podnik je majetkem povinného. Platí tu samozřejmě také § 264 odst.1, takže výkon rozhodnutí nelze nařídit, jde-li o zřejmě nevhodný způsob vymáhání dlužných pohledávek.

V soudním výkonu rozhodnutí může být prodán každý podnik s výjimkou banky. Důvodem je, že podle úpravy obsažené v zákoně č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů je prodej a koupě banky možný jen s předchozím souhlasem České národní banky [srov. § 16 odst.1 písm.a) tohoto zákona] a že při prodeji banky v soudní dražbě by tomuto požadavku nebylo dobře možné vyhovět.

Z povahy věci plyne, že současně nemůže probíhat více řízení o výkon rozhodnutí prodejem stejného podniku. V § 338f odst.2 se stanoví, že návrh dalšího oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téhož podniku podaný u příslušného soudu dříve, než soud pravomocně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, se považuje za přistoupení k řízení, a to ode dne podání návrhu; tím se dosáhne, že dvě nebo více řízení o výkon rozhodnutí prodejem téhož podniku se ze zákona spojí ke společnému řízení. Další oprávněný ovšem musí přijmout stav řízení, v němž je při jeho přistoupení, neboť jinak by musely být všechny úkony soudu dosud učiněné opakovány a docházelo by k neúměrnému a povaze věci neodpovídajícímu protahování řízení. Návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téhož podniku podaný až po té, co usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí již nabylo právní moci, je nepřípustný a soud o něm řízení zastaví; takový věřitel může svou pohledávku za povinným uplatnit ve výkonu rozhodnutí prodejem podniku povinného jen způsobem uvedeným v § 338s.

Vezme-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zpět, nesmí být tento úkon na újmu práv těch, jejichž návrh se považuje za přistoupení k řízení. Řízení o výkon rozhodnutí proto lze zastavit jen tehdy, jestliže s tím souhlasí všichni oprávnění, kteří přistoupili do řízení; v opačném případě soud zastaví řízení jen o návrhu oprávněného, který jej vzal zpět, a v řízení o výkon rozhodnutí prodejem podniku pokračuje s ostatními oprávněnými.

Nařídí-li soud výkon rozhodnutí prodejem podniku, vztahuje se toto nařízení přímo ze zákona na všechny věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit, aniž by bylo potřebné je ve výroku usnesení výslovně uvádět.

Pro rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku je rozhodující stav v době zahájení řízení. Jen podle tohoto stavu totiž může oprávněný označit podnik, jehož prodej navrhuje, a jen k tomuto okamžiku může dokládat, že je majetkem povinného.

Není možné, aby se v době od nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku do jeho prodeje v dražbě provoz podniku zastavil (jen proto, že byl nařízen výkon rozhodnutí). Na druhé straně nelze vyloučit, že toto období může být povinným (popřípadě jeho vedoucími zaměstnanci, kteří podnik řídí) využito ke snížení hodnoty podniku nebo k převedení věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot na jiného se záměrem poškodit věřitele nebo vydražitele podniku. K zamezení těchto, jakož i dalších možných jednání se navrhuje, aby byl již v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ustanoven správce podniku, který by především dbal o to, aby po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku prodávaného podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil.

Po nařízení výkonu rozhodnutí povinný nesmí podnik ani jeho část (jeho organizační složku) převést na jiného. V usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud povinnému též zakáže, aby věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit, převedl na jiného, zatížil je (zřídil věcné břemeno, zastavil věci patřící k podniku, pronajal věci patřící k podniku apod.) nebo s nimi jinak nakládal bez souhlasu správce. Právní úkony, učiněné v rozporu se zákazy uvedenými v § 338h odst.1 písm.a) a c), jsou neplatné. V usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí soud povinnému dále uloží, aby oznámil, zda a kdo má k podniku, jeho části nebo k věcem, právům nebo jiným hodnotám patřícím k podniku předkupní právo, a aby správci umožnil kdykoliv nahlížet do účetní evidence a dalších písemností týkajících se podniku a bez omezení vstupovat do všech prostor podniku.

Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí se stává zásadně vykonatelným již jeho doručením. Doručuje se proto nejen účastníkům řízení, ale i příslušnému rejstříkovému soudu nebo orgánu, který vede jiný rejstřík, v němž je povinný zapsán, aby byla zajištěna potřebná publicita nařízení výkonu rozhodnutí.

Nabude-li usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, usnesení se doručí osobám, které mají k podniku právo, jež lze uplatnit v řízení, a těm, kteří mají být informováni o nařízení výkonu rozhodnutí, aby případně mohli své pohledávky za povinným uplatnit v řízení. V zájmu informování ostatních osob se také vyvěsí na úřední desce soudu.

Vzhledem k tomu, že činnost správce podniku je podobná činnosti správců konkursní podstaty vykonávané podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, navrhuje se, aby správce podniku byl zásadně ustanovován z osob, zapsaných v seznamu správců konkursní podstaty. Správce podniku musí být - s ohledem na své působení v podniku - osobou nezaujatou; z výkonu své funkce je proto vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.

Hlavním úkolem správce podniku je dbát, aby po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo bezdůvodně ke zmenšení majetku prodávaného podniku, popřípadě aby se majetek podniku očekávaným způsobem zvýšil. Za tím účelem je oprávněn učinit organizační opatření, kterými zajistí, aby nemohlo být s majetkem podniku nakládáno bez jeho vědomí. Právní úkony povinného, které byly učiněny bez jeho souhlasu, jsou neplatné. U písemných právních úkonů povinného musí být souhlas správce podniku obsažen na téže listině; smyslem tohoto opatření je, aby byly pokud možno vyloučeny pochybnosti o tom, zda správce k úkonu dal souhlas. Hrozí-li vznik škody na majetku podniku, nelze spoléhat na to, že ji odvrátí samotný povinný; správci se proto poskytuje oprávnění, aby (z titulu zastoupení povinného) provedl potřebné úkony sám.

V konkrétním případě může dojít k tomu, že správce neudělí souhlas k úkonu, který je potřebný k řádnému provozování podniku. Povinnému se dává - v zájmu zajištění řádného chodu podniku - možnost navrhnout soudu, aby svým usnesením souhlas správce nahradil.

V době nařízení výkonu rozhodnutí mohou probíhat u soudu nebo u jiných orgánů řízení, která se týkají podniku. K tomu, aby v těchto řízeních opomenutím nebo účelovým jednáním povinného nedocházelo k poškozování majetku podniku, poskytuje se správci oprávnění povinného v těchto řízení zastupovat, a to i tehdy, jestliže s tím povinný nesouhlasí. Jde o zákonné zmocnění k zastupování a správce má při něm obdobné postavení jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci.

K úkolům správce podniku dále patří součinnost se soudem při provedení výkonu rozhodnutí. Zjistí-li správce, že součástí podniku je nemovitost, je povinen o tom vyrozumět příslušný katastrální úřad a sdělit mu, že povinný nesmí bez jeho souhlasu nemovitost převést na jiného, zatížit ji nebo s ní jinak nakládat. Správce je rovněž povinen zjistit, které věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patří k podniku, a zajistit ocenění podniku.

Správce podniku má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Na úhradu hotových výdajů soud poskytne správci na jeho žádost zálohu.

Soud dohlíží, jak správce podniku plní své povinnosti. V rámci dohledu soud může přijmout odpovídající opatření k odstranění zjištěných nedostatků a v odůvodněných případech uložit správci pořádkovou pokutu, popřípadě jej i z funkce odvolat.

Po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku vstupuje řízení do druhé fáze - určení ceny podniku.

Soud nejprve správci uloží, aby provedl soupis věcí, práv a jiných majetkových hodnot a závazků patřících k podniku a aby soudu podal zprávu o ceně podniku. Správce si může přibrat znalce, není-li možné cenu stanovit jinak; k tomu nepotřebuje souhlas soudu. Zjištění podkladů pro určení ceny podniku prostřednictvím správce podniku bylo zvoleno jako vhodnější opatření než soudem samotným, neboť jde o osobu, která má s tím zkušenosti a která se znalostí věci lépe, rychleji a efektivněji než soud je schopna objasnit rozhodné okolnosti.

Na základě zprávy správce podniku, popřípadě jeho doplnění nebo provedených šetření, soud vydá usnesení, kterým určí cenu věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku, výši peněžních prostředků v hotovosti a uložených na účtu u banky v měně České republiky, patřících k podniku, cenu všech závazků patřících k podniku, výši peněžitých závazků patřících k podniku a zjištěnou cenu podniku; zjištěná cena podniku se určí ve výši čistého jmění podniku. Usnesení vydá po jednání, ledaže by se neprovádělo dokazování nebo by s vydáním rozhodnutí bez jednání účastníci řízení souhlasili.

Zjistí-li soud, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu s prostředky uvedenými v § 338n 1 písm.b) nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného a těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, které nepatří k podniku, a předpokládané náklady prodeje, odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů, anebo že ji přesahuje jen nepatrně, výkon rozhodnutí zastaví. Jde totiž o doklad toho, že podnik je předlužen; majetkovou situaci povinného v takovém případě nelze řešit v řízení o výkon rozhodnutí, ale v řízení konkursním nebo vyrovnacím.

Nebyl-li výkon rozhodnutí zastaven podle § 338n odst.6, vstupuje po právní moci usnesení o ceně řízení do třetí fáze - prodeje podniku v dražbě.

K provedení dražby soud nařídí dražební jednání. Učiní tak usnesením (dražební vyhláškou), v němž uvede nejen organizační předpoklady dražby (čas a místo dražebního jednání a označení podniku), ale i údaje, s nimiž je potřebné v zájmu úspěšného a zákonu odpovídajícího provedení výkonu rozhodnutí seznámit účastníky řízení a osoby, které mají zájem dražit, popřípadě osoby, které se domáhají (hodlají domáhat) uspokojení svých pohledávek při rozvrhu výtěžku z prodeje podniku.

Osoby, kterým soud doručuje dražební vyhlášku, se určují v § 338p tak, aby byli o dražbě a o následcích s ní spojených informováni všichni, jejichž práv se provedení výkonu rozhodnutí dotýká. Dražební vyhláška též slouží k tomu, aby o dražbě byli informováni zájemci o koupi podniku. Soud proto vyvěsí v den jejího vydání dražební vyhlášku na úřední desce soudu a požádá obecní úřad, v jehož obvodu je podnik, aby vyhlášku nebo její podstatný obsah uveřejnil způsobem v místě obvyklým, popřípadě ji nebo její podstatný obsah uveřejní v celostátním nebo místním tisku, popřípadě jiným vhodným způsobem.

Protože se dražební vyhláška doručuje značnému počtu osob, stanoví se v § 338p odst.5, kdo může proti tomuto usnesení podat odvolání a proti kterým výrokům není odvolání přípustné.

Dražbu uskuteční soud v místě, kde se nachází podnik, nebo u soudu anebo na jiném vhodném místě podle toho, kde lze nejsnáze provést prodej. Dražební jednání je třeba nařídit s předstihem nejméně 30 dnů zejména proto, aby se dražby mohlo zúčastnit co nejvíce zájemců o koupi podniku.

Nejnižší podání se stanoví ve výši poloviny ceny věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku, nejvýše však ve výši dvou třetin zjištěné ceny podniku. Stanovení nejnižšího podání musí odpovídat tomu, jaká je hodnota "aktiv" podniku, současně však nesmí být nepřiměřená čistému jmění podniku, neboť závazky povinného, které nebudou uspokojeny ve výkonu rozhodnutí, přechází na vydražitele. Jistotu může soud stanovit tak, aby její výše neodrazovala případné zájemce od dražby; jistota nesmí převyšovat tři čtvrtiny nejnižšího podání, dolní hranice není stanovena.

Předkupní právo k podniku nebo jeho části může být realizováno jen v dražbě a ve výkonu rozhodnutí se projeví tím, že oprávněný z předkupního práva má přednost při udělení příklepu, učiní-li více dražitelů stejné nejvyšší podání. Každý musí své předkupní právo prokázat do zahájení dražebního jednání a soud vždy rozhodne, zda tu tvrzené předkupní právo je či není.

Navrhovaná úprava umožňuje, aby z rozvrhu výtěžku mohly být uspokojeny také pohledávky, pro jejichž vymožení výkon rozhodnutí nebyl nařízen, avšak jen tehdy, jde-li o vymahatelné pohledávky (tj. pohledávky přiznané rozhodnutím, smírem a nebo jiným titulem uvedeným v § 274) nebo o pohledávky zajištěné zástavním právem, zadržovacím právem, postoupením pohledávky nebo převodem práva, které patří k podniku. Tyto pohledávky musí být přihlášeny nejpozději do 5 dnů před zahájením dražebního jednání a k přihlášce musí být připojeny listiny, které prokazují, že jde o vymahatelné pohledávky nebo o pohledávky zajištěné zástavním právem, zadržovacím právem, postoupením pohledávky nebo převodem práva a že patří k podniku, ledaže tyto skutečnosti vyplývají z obsahu spisu. Opožděné přihlášky a přihlášky pohledávek, které nepatří k podniku, soud usnesením odmítne.

V době, která uplyne od určení ceny podniku, která slouží jako podklad pro stanovení nejnižšího podání, do dražebního jednání se mohou změnit a zpravidla také změní okolnosti, které byly pro určení ceny podniku významné. Protože nejnižší podání musí odpovídat stavu, který tu je v době dražby, uloží soud správci podniku, aby sdělil podklady, které umožní zjištěnou cenu aktualizovat. Nejde samozřejmě o přezkoumání pravomocného usnesení o ceně, ale o aktualizaci ceny s přihlédnutím k novým okolnostem. Bez této aktualizace nelze dražbu podniku provést; správce podniku proto odpovídá za následky, jestliže zprávu včas nepodal a dražební jednání muselo být z tohoto důvodu odročeno.

Dražební jednání je úkonem soudu, jehož povaha vyžaduje, aby je řídil soudce. V zájmu plynulého průběhu jednání se dává soudci možnost, aby pověřil provedením jednotlivých úkonů, jimiž se nerozhoduje, vykonavatele nebo jiného zaměstnance soudu.

Dražby se může zúčastnit jen ten, kdo složil stanovenou jistotu; dražit nesmějí nejen povinný, jeho manžel, správce podniku a obmeškalý vydražitel, ale i všichni soudci a zaměstnanci všech soudů. Soudci a zaměstnanci soudů se vylučují z účasti na dražbě proto, aby nevznikaly pochybnosti o zákonnosti průběhu dražeb. Dražby se nesmí zúčastnit ani ti, jimž v nabytí podniku brání zvláštní předpis (např. tím, že stanoví souhlas příslušného orgánu k nabytí podniku do vlastnictví apod.)

Až do zahájení dražebního jednání může být podána žaloba na vyloučení prodávaného podniku z výkonu rozhodnutí (§ 267); stane-li se tak, musí soud jednání odročit až do rozhodnutí o této žalobě. Byl-li podán návrh na vyloučení jednotlivých věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot patřících k podniku, soud podle okolností případu posoudí, zda je třeba jednání odročit až do pravomocného rozhodnutí o návrhu nebo zda přistoupí k dražbě. V případě, že přistoupí k dražbě, soud upozorní dražitele na sporné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, neboť prodej podniku v dražbě v tomto případě nemůže být na újmu práv těchto osob a dražitelé s tímto následkem musí uvažovat.

V § 338w se stanoví postup soudu při dražebním jednání. Po té, co bylo rozhodnuto o prokázání předkupního práva, co bylo rozhodnuto o nové ceně podniku a o novém nejnižším podání a co byla poskytnuta informace o tom, kteří věřitelé přihlásili své pohledávky a v jaké výši, popřípadě kteří věřitelé mají právo na uspokojení svých pohledávek, jež není třeba přihlásit (§ 338zn odst.1), soud výkon rozhodnutí zastaví, bude-li zjištěno, že cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu s prostředky uvedenými v § 338n odst. 1 písm.b) nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného, těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a dalších přihlášených věřitelů, které nepatří k podniku, a předpokládané náklady prodeje, odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů, anebo že ji přesahuje jen nepatrně. Obdobně jako při zastavení výkonu rozhodnutí podle § 338n odst.6 je zde důvodný předpoklad, že podnik je předlužen a že je na místě majetkovou situaci povinného řešit v konkursním nebo vyrovnacím řízení.

Nebude-li výkon rozhodnutí zastaven podle § 338w odst.3, soud přistoupí k vlastní dražbě. Dražba se koná tak dlouho, dokud dražitelé činí podání.

Příklep soud udělí tomu, kdo učinil nejvyšší podání a kdo splňuje další podmínky stanovené zákonem. Před udělením příklepu se soudce dotáže osob přítomných při dražbě, zda mají námitky proti udělení příklepu. Námitky, které podali oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný a dražitel, se uvedou do protokolu z toho důvodu, že jde o osoby legitimované k podání odvolání proti usnesení o příklepu.

V usnesení o příklepu musí být stanovena lhůta k zaplacení nejvyššího podání, neboť teprve po zaplacení připadá podnik do majetku vydražitele. Odvolání proti usnesení o příklepu mohou podat jen osoby uvedené v § 338y odst.2.

Vydražitel je oprávněn převzít vydražený podnik již dnem následujícím po vydání usnesení o příklepu. Součástí jeho majetku se stane jen tehdy, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání. Nepřešel-li nakonec podnik do jeho majetku, je povinen vrátit jej povinnému, vydat mu užitky a nahradit škodu, kterou mu způsobil při hospodaření s podnikem.

Neučiní-li poté, co soudce přistoupil k vlastní dražbě, žádný z dražitelů ani nejnižší podání, popřípadě neúčastní-li se dražebního jednání žádný dražitel, soud dražební jednání skončí. Další dražební jednání nařídí jen na návrh, který lze podat nejdříve po uplynutí tří měsíců, nejpozději do šesti měsíců od bezúspěšné dražby.

V případě, že vydražitel nezaplatil nejvyšší podání ve lhůtě stanovené v usnesení o příklepu, určí mu soud dodatečnou lhůtu ke splnění této povinnosti. Jestliže ani pak vydražitel nezaplatí, usnesení o příklepu se uplynutím dodatečné lhůty ze zákona zrušuje a soud nařídí další dražební jednání. Tento obmeškalý vydražitel nesmí v další dražbě dražit a současně je povinen nahradit náklady, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním, škodu, která vznikla tím, že nezaplatil nejvyšší podání, a bylo-li při dalším dražebním jednání dosaženo nižší nejvyšší podání, rozdíl na nejvyšším podání. Na tyto závazky se započítá jistota složená vydražitelem; nestačí-li k tomu, vymůže od něj potřebnou náhradu vykonavatel.

Pro nařízení a provedení dalšího dražebního jednání platí to, co pro nařízení dražebního jednání s výjimkou, že nejnižší podání se stanoví jen ve výši čtvrtiny ceny věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku, nejvýše však ve výši třetiny zjištěné ceny podniku.

Nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li vydražitel nejvyšší podání, nastává poslední fáze řízení o výkon rozhodnutí prodejem podniku - rozvrh.

K projednání rozvrhu rozdělované podstaty soud nařídí jednání. Účastníky rozvrhu jsou osoby, jejichž práv nebo povinností se rozvrh týká, tj. oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný, správce podniku, vydražitel, osoby, které podaly přihlášku, ledaže by jejich přihláška byla odmítnuta, a osoby, jejichž pohledávka se při rozvrhu uspokojuje, i když pohledávku nepřihlásily.

Při rozvrhovém jednání se v první řadě projednají pohledávky, které mají být uspokojeny z rozdělované podstaty, K tomu, aby bylo nepochybné, kolik jednotlivé pohledávky činí a jak mají být pohledávky z rozdělované podstaty uspokojeny, je každý věřitel - obdobně jako při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti - povinen svou pohledávku vyčíslit a uvést, do jaké skupiny patří a jaké má pořadí. Pohledávky věřitelů, kteří se nedostavili k jednání, vyčíslí soud a také uvede, do jaké skupiny patří a jaké mají pořadí; vychází přitom z údajů uvedených ve spisu.

Při rozvrhovém jednání dále může každý z účastníků rozvrhu popřít vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí; pohledávku vydražitele podle § 338zf však nelze popřít, neboť jde o nárok, vyplývající z řízení o výkon rozhodnutí.

V § 338ze se uvádí skupiny a pořadí, v jakém se pohledávky při rozvrhu uspokojují. V rozvrhu lze uspokojit pohledávky zajištěné zástavním právem, postoupením pohledávky nebo převodem práva bez ohledu na to, zda jsou splatné. V § 338ze odst.5 se v zájmu potřebné jistoty uvádí, jak se stanoví pořadí jednotlivých pohledávek.

Pohledávka správce podniku na odměně a hotových výdajích musí být uspokojena i tehdy, jestliže by na to nepostačovala rozdělovaná podstata. Soud v takovém případě uloží povinnost uspokojit správce povinnému; v zájmu skutečného uspokojení správce se stanoví, že oprávněný, ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky (§ 338s), za splnění této povinnosti společně a nerozdílně ručí.

V § 338zf se stanoví pohledávka vydražitele za podstatou. Ve výkonu rozhodnutí prodejem podniku totiž musí být zohledněno, že vydražitel přebírá všechny závazky spojené s podnikem, které nebyly uspokojeny při rozvrhu rozdělované podstaty a že mu z tohoto důvodu musí být poskytnuta "sleva" z částky, kterou zaplatil na nejvyšším podání.

Jestliže při rozvrhovém jednání některý z účastníků rozvrhu popřel vyčíslené pohledávky co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny nebo pořadí, rozhodne soud v rozvrhovém usnesení i o těchto pohledávkách, avšak jen tehdy, jestliže je možné o nich rozhodnout bez provádění dokazování (tj. tehdy, jsou-li všechny pro rozhodnutí o popření významné skutečnosti nesporné nebo se jejich spornost podařilo odstranit shodnými tvrzeními účastníků). Jinak soud vyzve ty, kdo pohledávky popřeli, aby své námitky uplatnili žalobou podle § 267a odst.1. Uvedené platí tehdy, jde-li o pohledávky, na které může alespoň zčásti připadnout podle skupiny nebo podle pořadí úhrada z rozdělované podstaty; jestliže to nepřichází v úvahu, není potřebné se spornými pohledávkami zabývat ani v rozvrhovém usnesení ani na základě žaloby podle § 267a odst.1. Po skončení řízení o žalobě podle § 267a odst.1 soud nařídí jednání o rozvrhu zbytku rozdělované podstaty; vychází se přitom z rozhodnutí o žalobě podané podle § 267a odst.1.

V rozvrhovém usnesení soud rozhodne, které z pohledávek budou uspokojeny z rozdělované podstaty, v jaké skupině, popřípadě v jakém pořadí. Současně se uvede, komu se pohledávky přiznávají; jsou to věřitelé s výjimkou pohledávky podle § 338zf, která se poskytne vydražiteli.

V § 338zj se stanoví postup soudu při ukončení výkonu funkce správce podniku a při vyúčtování odměny a hotových výdajů správce. Správce lze zprostit funkce (neboť jí ve výkonu rozhodnutí již není třeba), jestliže vydražený podnik přešel do majetku vydražitele, jestliže mu správce podnik předal a jestliže byla schválena konečná zpráva o výkonu jeho funkce.

S přechodem podniku do majetku vydražitele se spojují obdobné účinky jako s uzavřením smlouvy o prodeji podniku podle § 476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. K tomu, aby o přechodu práv a povinností, k němuž došlo v dražbě, nevznikaly pochybnosti, v § 338zk se rozsah přechodu práv a povinností výslovně vymezuje.

Na vydražitele přechází i závazky z nájmu nebo podnájmu nebytových prostor, které povinnému vznikly jako nájemci nebo jako pronajímateli. Protože tyto závazky mohou být sjednány na dlouhou dobu a podle obecných předpisů o nájmu nebytových prostor mohou být obtížně vypověditelné a mohou tak vydražitele citelným způsobem omezovat, dává se vydražiteli možnost smlouvu o nájmu nebo podnájmu nebytových prostor vypovědět ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i z jiných důvodů než stanoví zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů nebo než byly dohodnuty; to platí také v případě, že nájem byl sjednán na dobu určitou. Vznikne-li tím ovšem druhé straně škoda, musí ji vydražitel uhradit.

O tom, že vydražený podnik přešel do majetku vydražitele, musí být vyrozuměn příslušný rejstříkový soud nebo orgán, který vede jiný rejstřík, v němž je povinný zapsán, aby mohl být proveden příslušný zápis. Katastrální úřad je potřebné vyrozumět, že vlastníkem nemovitosti, která patří k podniku, se stal vydražitel a zda proti němu působí zástavní právo k nemovitostem; zástavní právo působí proti vydražiteli vždy, ledaže by pohledávka, jejíž splnění zajišťuje, byla při rozvrhu zcela uspokojena.

S přechodem podniku do majetku vydražitele může být spojeno i to, že se zhorší dobytnost pohledávek věřitelů, které nebyly výkonem rozhodnutí uspokojeny. Vzhledem k tomu, že vydražitel podnik nabyl v dražbě, nelze tomuto způsobu nabytí odporovat. Ze stejného důvodu nemůže povinný odpovídat za vady věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, patřících k podniku, který byl prodán v dražbě.

Byl-li nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku, nebrání to samo o sobě v nařízení výkonu rozhodnutí k vymožení peněžitých pohledávek věřitelů povinného jiným způsobem, neboť tu není žádný důvod k tomu, aby dispoziční oprávnění ve volbě způsobu výkonu rozhodnutí bylo věřitelům omezováno. Z povahy věci však plyne, že stejné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nemohou být zpeněžovány v různých, současně probíhajících vykonávacích řízeních. Výjimku zde představuje odepsání z účtu povinného u banky; i když peněžní prostředky uložené na účtu patří k podniku, lze je od prodeje podniku dobře oddělit a výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu provést samostatně.

Při střetu výkonu rozhodnutí prodejem podniku s výkony rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí nebo přikázáním jiných pohledávek než z účtu u peněžního ústavu, které patří k prodávanému podniku, se z praktických důvodů dává přednost výkonu rozhodnutí prodejem podniku. Stanoví se proto, že výkony rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí patřících k podniku a výkony rozhodnutí přikázáním k podniku patřících jiných pohledávek než z účtu u banky se odkládají, popřípadě že se neprovedou. V případě, že tyto výkony rozhodnutí byly nařízeny dříve než výkon rozhodnutí prodejem podniku, považují se oprávnění z těchto výkonů rozhodnutí za věřitele uvedené v § 338s, aniž by bylo potřebné pohledávku přihlásit a aniž by vymáhaná pohledávka musela patřit k podniku. Došlo-li k nařízení těchto výkonů až po nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku, mohou se tito věřitelé do výkonu rozhodnutí prodejem podniku přihlásit. Vzhledem k tomu, že vydražitel přebírá neuspokojené pohledávky věřitelů povinného, jen jestliže patří k podniku, lze ve výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí patřících k podniku a ve výkonu rozhodnutí přikázáním k podniku patřících jiných pohledávek než z účtu u peněžního ústavu po skončení výkonu rozhodnutí prodejem podniku pokračovat; vydražitel v takovém případě nastupuje ze zákona na místo povinného. V případě, že vymáhaná pohledávka nepatří k prodanému podniku, pokračuje se po skončení výkonu rozhodnutí prodejem podniku v řízení s původním povinným.

Jestliže výkon rozhodnutí prodejem podniku byl zastaven, aniž by byl podnik skutečně prodán, je třeba ukončit činnost správce podniku a vypořádat jeho nároky. Příslušný postup se uvádí v § 338zo.

Výkon rozhodnutí lze nařídit i prodejem části podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační složku. Při výkonu rozhodnutí prodejem části podniku se použijí (se stanovenými výjimkami) ustanovení o prodeji podniku.

Výkon rozhodnutí lze nařídit rovněž prodejem podílu spolumajitele podniku. Při tomto výkonu rozhodnutí se použijí ustanovení o prodeji podniku. Potřebná doplnění a odchylky jsou upraveny v § 338zq odst.2 až 7.

K bodu 445:

Protože úprava výkonu rozhodnutí prodejem podniku byla zařazena do šesté hlavy, je nyní úprava uspokojení práv na nepeněžité plnění obsažena v hlavě sedmé.

K bodu 446 (§ 340 až 344):

Dosavadní úprava výkonu rozhodnutí vyklizením je kusá, neupravuje ani všechny typové situace, které mohou při provedení výkonu rozhodnutí nastat, a nevyhovuje současným potřebám. Navrhuje se proto nová úprava tohoto institutu výkonu rozhodnutí.

Vyklizení je způsob výkonu rozhodnutí, kterým bylo povinnému uloženo, aby vyklidil nemovitost (pozemek, stavbu) nebo stavbu, která má povahu movité věci, anebo jejich část (byt nebo místnost). Postup při výkonu rozhodnutí vyklizením se liší podle toho, zda za vyklizovaný objekt musí být podle vykonávaného rozhodnutí zajištěna bytová náhrada nebo přístřeší anebo zda byla povinnost k vyklizení uložena bez takové náhrady.

Výkon rozhodnutí vyklizením objektu, za nějž není třeba zajistit náhradu, soud provede po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Aby se povinný mohl alespoň dodatečně vystěhovat sám nebo alespoň si připravit věci na vyklizení, vyrozumí jej soud nejméně pět dnů předem, kdy vyklizení bude provedeno. Vyrozumění oprávněného a orgánu obce má informativní povahu.

V novém § 341 se stanoví způsob provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bez náhrady. Spočívá v tom, že z vyklizovaného objektu se odstraní věci patřící povinnému a příslušníkům jeho domácnosti, jakož i věci, které sice patří někomu jinému, ale jsou se souhlasem povinného umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu, a že z objektu se vykáží povinný a všichni, kdo se tam zdržují na základě jeho práva. Osoby, které se v objektu zdržují na základě vlastního práva, nemohou být vyklizeny; své právo musí ovšem prokázat (např. na základě návrhu podle § 267 odst.1).

Odstraněné věci se odevzdají povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti. Není-li přítomen vyklizení nikdo, kdo by mohl věci převzít, nebo je-li převzetí věcí odmítnuto, věci se sepíší a mohou být dány do úschovy nejen obci (jako tomu bylo podle dosavadní úpravy), ale i jinému vhodnému schovateli, který bude ochoten věci do úschovy převzít. V případě, že věci není možné dát do úschovy (obec převzetí věcí do úschovy odmítla a jiný vhodný schovatel nebyl zatím zajištěn), není možné výkon rozhodnutí provést.

Věci povinného (včetně věcí, které sice patří někomu jinému, ale byly se souhlasem povinného umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu) se uschovají po dobu 6 měsíců. Jestliže si povinný věci do té doby nevyzvedl, obec nebo jiný schovatel mohou u soudu navrhnout, aby byly (bez zřetele k tomu, kdo je jejich vlastníkem) prodány; při prodeji se postupuje podle ustanovení tohoto zákona o prodeji movitých věcí.

Z výtěžku prodeje se uhradí náklady úschovy a náklady prodeje. Zbytek výtěžku se vyplatí povinnému; není-li to možné (proto, že povinný odmítne zbytek výtěžku převzít nebo že jeho pobyt není znám), postupuje se obdobně jako u tzv. starých úschov (§ 185g). Věci, které se nepodaří prodat, soud nabídne obci nebo schovateli na úhradu nákladů úschovy za dvě třetiny odhadní ceny; odmítnou-li věci převzít, připadají státu.

Náklady úschovy zaplatí povinný při vyzvednutí věcí. Jestliže si věci nevyzvedne, mohou být uhrazeny z výtěžku prodeje věcí nebo převzatými věcmi. V případě, že ani tímto způsobem náklady úschovy nebudou v plné výši uhrazeny, rozhodne o povinnosti k úhradě těchto nákladů na návrh obce nebo jiného schovatele soud svým usnesením.

Dosavadní úprava vyklizení bytu nebo jiné místnosti, za které bylo potřebné zajistit bytovou náhradu nebo přístřeší, byla vybudována ve dvou fázích. Oprávněný mohl požadovat nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bez toho, že by musel také prokázat, že pro povinného zajistil takovou bytovou náhradu, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí (popřípadě přístřeší), tedy, aniž by se rozhodnutí, jehož výkon navrhuje, stalo vykonatelným. Soud v takovém případě návrhu vyhověl s dodatkem, že o provedení výkonu rozhodnutí rozhodne dodatečně, a to až tehdy, kdy oprávněný prokáže, že povinného byla zajištěna odpovídající bytová náhrada nebo přístřeší. Protože šlo o nedůvodnou výjimku ze zásady, že výkon rozhodnutí může být nařízen na základě rozhodnutí, které se stalo vykonatelným, a protože s nařízením a provedením výkonu rozhodnutí byla spojena řada praktických obtíží, navrhovaná úprava toto řešení opouští.

Podle nového § 343 může být výkon rozhodnutí vyklizením bytu nebo místnosti, za které musí být povinnému podle k výkonu navrženého rozhodnutí zajištěna bytová náhrada nebo přístřeší, nařízen jen tehdy, jestliže bude také prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, popřípadě že povinnému bylo zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží jen přístřeší.

Z hmotného práva vyplývá, že zajištění bytové náhrady (přístřeší) pro povinného je povinen prokázat oprávněný. Zjištění, zda pro povinného byla bytová náhrada (přístřeší) zajištěna, a obzvláště, zda bytová náhrada odpovídá tomu, jak byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, je v soudní praxi obtížné a zpravidla vyžaduje dokazování. Dokazování není v občanském soudním řízení možné provést bez jednání, a proto se stanoví (jako výjimka z obecného § 253 odst.1), že soud před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí nařídí jednání. Při zjišťování, zda bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí, platí § 120; v zájmu zjištění skutkového stavu v tomto vykonávacím řízení se soudu ukládá provést i jiné důkazy, než které byly účastníky navrženy. Před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí nemusí být nařízeno jednání jen tehdy, jestliže rozhodné skutečnosti o bytové náhradě (o přístřeší) byly spolehlivě zjištěny jinak, tj. jestliže budou vyplývat z listiny vydané státním orgánem nebo orgánem obce anebo z notářského zápisu; v těchto listinách musí být uvedeno nejen to, že pro povinného byly zajištěny přístřeší či bytová náhrada a o jakou bytovou náhradu jde, ale musí v nich být vylíčeny skutečnosti, na jejichž podkladě lze dovodit, že zajištěná bytová náhrada odpovídá tomu, jak byla vymezena ve vykonávaném rozhodnutí. V takovémto případě zpravidla není potřebné provádět dokazování; rozhodnutím vydaným bez účasti povinného nemůže být povinný vážně poškozen, neboť soud, jestliže kdykoliv po nařízení výkonu rozhodnutí zjistí, že pro povinného ve skutečnosti nebyla určená bytová náhrada (přístřeší) zajištěna, je povinen výkon rozhodnutí zastavit (srov. nový § 344 odst.3).

Vyklizení se provede tak, že z vyklizovaného objektu se odstraní věci patřící povinnému a příslušníkům jeho domácnosti, jakož i věci, které sice patří někomu jinému, ale jsou se souhlasem povinného umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu, že se přestěhují do určené bytové náhrady (do přístřeší) a že se z objektu vykáží povinný a všichni, kdo se tam zdržují na základě jeho práva. Po přestěhování vykonavatel provádějící vyklizení předá určenou bytovou náhradu povinnému nebo některému ze zletilých příslušníků jeho domácnosti. Někdy povinní o zajištěnou bytovou náhradu ve skutečnosti nemají zájem a odmítnou ji přijmout. Pro tento případ se stanoví, že klíče od bytové náhrady zajištěné pro povinného se uloží u soudu nebo orgánu obce a že soud o tom povinného vyrozumí. Jestliže ani poté nezačne bytovou náhradu bez vážného důvodu užívat do 6 měsíců od uložení, jeho práva k bytové náhradě tím zanikají.

K bodu 447 a 452 (§ 345 odst.3, § 349 odst.1):

V soudní praxi je mnohdy značně obtížné zajistit u provedení výkonu rozhodnutí účast vhodné osoby a ve většině případů to není ani pro zdárný průběh výkonu potřebné. Navrhuje se proto, aby si vykonavatel k provedení výkonu přibíral vhodnou osobu (podle možnosti zástupce orgánu obce) jen tehdy, jestliže to skutečně je třeba (např. za účelem prokázání, jak byl výkon rozhodnutí proveden).

K bodu 448 (§ 345 odst.4):

Dosavadní úprava v § 345 odst.4 se zpřesňuje v tom, že vykonavatel může učinit prohlídku i prostor v sídle nebo místě podnikání povinného a že může prohlédnout též skříně nebo jiné schránky povinného, v nichž je podle důvodného předpokladu věc, kterou má povinný vydat nebo dodat oprávněnému.

K bodu 449 (§ 347 odst.2):

Znění § 347 odst.2 se zpřesňuje v tom, že výkon rozhodnutí o složení potřebného nákladu lze vykonat všemi způsoby, kterými se vykonávají rozhodnutí ukládající peněžitá plnění.

K bodům 450 a 451 (§ 348 odst.1 a 2):

Při výkonu rozhodnutí, kterým bylo stanoveno, že se společná movitá věc nebo nemovitost prodá a výtěžek prodeje rozdělí mezi spoluvlastníky, je třeba podle ustanovení o prodeji movitých věcí nebo nemovitostí provést nejen prodej věci, ale celý výkon rozhodnutí. Pro účely rozvrhu mají spoluvlastníci postavení oprávněných a výše jejich pohledávek se stanoví podle výše podílů na společné věci.

K bodu 453 (§ 350 odst.2):

Nařídí-li soud výkon rozhodnutí provedením prací, je s provedením tohoto výkonu rozhodnutí zpravidla spojena potřeba provést další úkony, které sice v popisu prací nejsou uvedeny, ale jsou nezbytné k tomu, aby práce mohly být úspěšně provedeny. Je tomu například tehdy, jestliže vykonávané rozhodnutí ukládá povinnost odstranit stavbu; nezbytným předpokladem k provedení této práce je zpravidla vstup na pozemek povinného, na němž se odstraňovaná stavba nachází.

K zamezení pochybností, jak má být při provedení výkonu rozhodnutí provedením prací postupováno, se v novém § 350 odst.2 uvádí, že oprávněný nebo ten, kým si oprávněný nechal práci provést, je při výkonu rozhodnutí oprávněn ke všemu, co je potřebné k provedení stanovené práce.

K bodu 454 (§ 351 odst.1):

Vymáhání splnění povinnosti k nezastupitelnému jednání (k jednání, které nemůže provést nikdo jiný než povinný) ukládáním pokut až do úhrnné částky 100.000,- Kč není efektivní a mnohé povinné spíše motivuje k tomu, aby povinnost nesplnili, neboť náklady, které si splnění povinnosti vyžádá, často tuto částku mnohonásobně převyšují.

Navrhuje se proto, aby splnění této povinnosti bylo vymáháno pokutou, která může být povinnému uložena až do výše 100.000,- Kč. Jestliže ani poté povinnost nesplní, budou mu ukládány na návrh oprávněného další pokuty; jejich výše ani celkový počet již nejsou omezeny. Soud bude pokuty ukládat ve výši odpovídajícím okolnostem případu až do doby, dokud výkon rozhodnutí nebude zastaven (např. proto, že povinný vymáhanou povinnost dodatečně splnil).

K bodům 455 a 456 (§ 351 odst.3, § 351a):

V dosavadním § 351 odst.3 je obsažen zvláštní institut výkonu rozhodnutí, který neslouží ke splnění povinnosti, jež byla povinnému uložena rozhodnutím nebo jiným titulem, ale k obnovení stavu, který rozhodnutí nebo jiný titul předpokládá a který povinný změnil porušením uložené mu povinnosti.

Protože tato úprava systematicky nepatří do § 351 a protože není dostatečně precizována, navrhuje se zařadit ji do nového § 351a.

Výkon rozhodnutí uvedený v § 351a spočívá ve vydání usnesení, kterým soud oprávněnému na jeho návrh povolí, aby se na náklady povinného postaral o obnovení stavu předpokládaného rozhodnutím; v usnesení též uvede, jakým způsobem to bude učiněno. I když se o obnovení stavu předpokládaného rozhodnutím postará oprávněný, může mu soud v tom pomoci (např. k překonání odporu povinného) tím, že pověří vykonavatele provedením jednotlivých úkonů nebo že učiní jiná vhodná opatření (např. požádá o součinnost Policii ČR).

Oprávněný provede výkon rozhodnutí na náklady povinného a má právo, aby mu povinný potřebné náklady zaplatil předem.

K bodu 457 (§ 371 a 372):

Ustanovení § 371 a 372 byla přijata jako přechodná ustanovení ke dni účinnosti občanského soudního řádu, tj. ke dni 1. dubna 1964. Jejich užití dnes již není aktuální, nicméně v právní praxi jim je - s ohledem na nedostatek jiné vhodné úpravy - přisuzován význam, který nemohou mít.

Vzhledem k tomu, že otázky upravené § 371 a 372 byly nově vyřešeny v souvislosti s výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí, navrhuje se jejich zrušení.

K bodu 458 (§ 373):

V § 373 se nahrazuje dnes již hmotnému právu neodpovídající termín "domovy mládeže" tak, aby označení vystihovalo povahu zařízení, v nichž se vykonává ústavní a ochranná výchova.

K bodům 459 až 463 (§ 374):

V § 374 je obsaženo zmocnění pro ministerstvo spravedlnosti k vydání jednacího řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy. Navržené změny reflektují to, že nyní platný zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, nepoužívá označení "pracovník", ale "zaměstnanec", a změnu ve vztahu předseda senátu - samosoudce vyjádřenou v tomto návrhu.

K bodu 464 (§ 374a):

Dosavadní znění § 374a obsahovalo toliko zmocnění pro ministerstvo spravedlnosti k vydání vyhlášky o výši odměny notářů jako soudních komisařů, o výši odměny správců dědictví a o způsobu jejich určení.

Z tohoto návrhu vyplývá, že ministerstvo je třeba zmocnit též k vydání vyhlášky, ve které budou stanoveny případy, v nichž nelze povolit nahlédnutí do spisu, protože jejich obsah musí zůstat utajen (srov. nový § 44 odst.2), vyhlášky o určení soudů místně příslušných k projednání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost [srov. nový § 88 písm.o)], vyhlášky, kterou budou stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy (srov. nový § 151 odst.2), a vyhlášky o výši odměny správců podniku, o způsobu jejího určení a o určení náhrady jejich hotových výdajů (srov. nový § 338i odst.4).

K části druhé - Změna notářského řádu

K bodu 1 [§ 3 odst.1 písm. b)]:

Podle dosavadního § 3 odst.1 písm.b) může notář v souvislosti s notářskou činností zastupovat své klienty v jednání s fyzickými a právnickými osobami, se státními nebo jinými orgány a též ve správním řízení a v občanském soudním řízení v řízeních podle § 175a až 200e občanského soudního řádu s výjimkou řízení o osvojení, řízení o povolení uzavřít manželství a řízení o dědictví, v němž vykonává činnost podle zvláštního předpisu.

Notáři v rámci své notářské činnosti sepisují notářské zápisy o právních úkonech, které pak jsou předmětem správního řízení (např. řízení před katastrálními úřady). Mohou-li účastníky zastupovat v tomto správním řízení, není důvodu, aby nemohli účastníky zastupovat též ve správním soudnictví před soudem (v řízeních podle části páté občanského soudního řádu), jde-li o přezkum rozhodnutí vydaných ve správním řízení. Navrhuje se proto, aby právní úprava byla v tomto směru doplněna.

K řízením podle § 175a až 200e občanského soudního řádu nově patří řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení. Nemohou-li notáři zastupovat v řízení o osvojení, není důvodu, aby měli oprávnění zastupovat také v tomto řízení, svojí povahou s řízením o osvojení úzce spojeným.

K bodu 2 (§ 13 odst.1):

V navrhovaném § 48c odst.1 občanského soudního řádu se uvádí, že notářům se doručují soudní písemnosti na adresu jejich kanceláře.

Z dosavadního znění § 13 odst.1 vyplývá, že notář musí mít svou kancelář umístěnou ve svém sídle (v sídle notářského úřadu); v sídle se pak může nacházet na jakémkoliv místě. K tomu, aby bylo možné bez zbytečných průtahů zjistit, zda mu skutečně bylo soudem doručováno na adresu jeho kanceláře (a zda tedy doručení proběhlo řádně), musí tu být možnost ověřit, kde skutečně v rozhodné době měl svou kancelář. Navrhuje se proto doplnit § 13 odst.1 o údaj, že notář vykonává svou činnost zpravidla v kanceláři umístěné v jeho sídle a zapsané v evidenci notářů, kterou vede podle § 32 odst.2 písm.b) prezídium příslušné notářské komory.

K bodům 3 až 7 a 13 (§ 35a, § 37 odst.3 a 4, § 48 odst.1, § 70 a § 83 odst.4):

Evidenci neprohlášených závětí sepsaných notářským zápisem státního notářství do 31.12.1992 a v době od 1.1.1993 sepsaných notářem nebo notářem přijatých do úschovy dosud vedly okresní soudy. Do evidence u jednotlivých okresních soudů byly závěti zapisovány podle toho, kde měl pořizovatel v době pořízení závěti své bydliště. Tento způsob evidence nezaručoval, že při projednání dědictví vždy vyjde na základě šetření soudu (soudního komisaře) najevo, že zůstavitel zanechal evidovanou závěť.

Nevýhody dosavadního systému evidence závětí se odstraňují tím, že se zřizuje jednotná celostátní evidence závětí, do níž budou zapsány všechny závěti, které byly sepsány notářským zápisem nebo které notář přijal do úschovy. Tuto evidenci (Centrální evidenci závětí) bude vést Notářská komora České republiky.

V navrhovaném § 35a odst.2 se upravují nejvýznamnější otázky související s přístupem k údajům uvedeným v Centrální evidenci závětí, tj. právo na informace o údajích uvedených v evidenci. Soudům, jinému státnímu orgánu a notáři, který byl jako soudní komisař pověřen provedením úkonů v řízení o dědictví, budou potřebné informace sdělovány bez nároku na odměnu. Jiným osobám se informace poskytnou za úplatu a jen tehdy, prokáží-li na tom právní zájem. Z povahy evidence vyplývá, že údaje nelze sdělovat za života pořizovatele závěti. Další otázky se ponechávají úpravě v předpisu, který je oprávněn přijmout sněm Notářské komory České republiky; k platnosti tohoto předpisu je třeba souhlasu ministerstva spravedlnosti.

K tomu, aby bylo zajištěno, že evidence závětí bude úplná, se v § 70 a § 83 odst.4 notářům ukládá, aby Notářské komoře ČR oznámili, že sepsali notářským zápisem závěť, popřípadě že závěť přijali do úschovy.

K bodu 8 (§ 71a až 71c):

V § 71a až 71c se navrhuje nová úprava notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti, které jsou podle § 274 písm.e) občanského soudního řádu titulem pro soudní výkon rozhodnutí.

Dosavadní úprava, obsažená v § 274 písm.e) občanského soudního řádu, vzbuzovala výkladové obtíže a její nejasnost byla příčinou nejednotného postupu notářů při sepisování těchto notářských zápisů. Nová úprava tohoto titulu pro výkon rozhodnutí se zařazuje do notářského řádu, kam také systematicky patří.

Navrhovaná úprava vychází z koncepce, že notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (exekuce), jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní; dohoda účastníků musí obsahovat náležitosti uvedené v § 71b. Dohodu uvede notář v notářském zápisu, na který obdobně platí § 62 odst.2, § 63 až 69 a § 71 o sepisování notářských zápisů o právních úkonech.

K bodům 9 až 12 (§ 72 odst.1 a 79):

Notářským zápisem lze osvědčit nejen skutkové děje, jako jsou například průběh slosování nebo předložení movitých věcí, ale také skutkové děje a stav věcí, jestliže jimi mohou být prokázány nároky v řízení před soudem nebo jiným státním orgánem. Navrhuje se proto využít notářské zápisy též k prokazování práv účastníků řízení před soudem nebo jiným státním orgánem (tj. jako důkazní prostředky). Notářský zápis o osvědčování může být důkazem jen tehdy, jestliže se v něm zachycený skutkový děj udál v přítomnosti notáře nebo jestliže se notář o stavu věci popsaném v notářském zápisu sám přesvědčil.

K části třetí - Změna obchodního zákoníku

K bodům 1 až 10 (§ 88, 102, 148 odst.2 a 3, 231):

Dosavadní nemožnost postihnout podíl dlužníka ve veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti a ve společnosti s ručením omezeným a nebo jeho členská práva a povinnosti v družstvu je závažným nedostatkem právní úpravy, neboť by mohlo jít o významný prostředek k uspokojení pohledávek jeho věřitelů.

Ze všech, v úvahu přicházejících, způsobů postižení tohoto majetkového práva ve výkonu rozhodnutí, je z hlediska účelného a rychlého vymáhání pohledávek nejvhodnější koncepce, podle které nařízením výkonu rozhodnutí postižením podílu povinného ve veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti a ve společnosti s ručením omezeným a nebo jeho členských práv a povinností v družstvu zaniká účast povinného v obchodní společnosti nebo v družstvu; v případě veřejné obchodní společnosti se tím zrušuje i společnost samotná. V souvislosti se zánikem účasti (zrušením společnosti) vzniká povinnému nárok na vypořádací podíl, popřípadě na podíl na likvidačním zůstatku. Nařízený výkon rozhodnutí pak postihuje tento podíl tak, že místo povinnému bude vyplacen dlužníkem povinného (tj. společností nebo družstvem) oprávněnému.

Následek spojený s nařízením výkonu rozhodnutí postižením podílu (členských práv a povinností) současně není pojímán jako neodvratný. Bude-li výkon rozhodnutí zastaven, účast povinného ve společnosti (v družstvu) se ze zákona obnovuje; jestliže společnost (družstvo) již vypořádací podíl, popřípadě podíl na likvidačním zůstatku, již vyplatila, je povinný povinen tento podíl nahradit, tj. zaplatit to, co společnost nebo družstvo vyplatilo jeho věřiteli.

Podle dosavadní úpravy se zrušovala účast společníka ve společnosti (v družstvu) prohlášením konkursu na jeho majetek, dosavadní úprava však neobsahovala ustanovení o tom, za jakých předpokladů se účast tohoto společníka ve společnosti (v družstvu) obnovovala. Protože jde o institut blízký postižení podílu (členských práv a povinností) ve výkonu rozhodnutí, navrhuje se nová úprava dané problematiky jak ve vztahu k výkonu rozhodnutí, tak i ve vztahu ke konkursu.

V souladu s uvedenými záměry byly provedeny konkrétní změny ve znění § 88, 102, 148 a 231. Tyto změny jsou v souladu s nově navrženým § 320a občanského soudního řádu.

K bodu 11 [§ 254 odst.2 písm. b)]:

Změnou § 254 odst.2 písm. b) se odstraňuje pochybení, k němuž došlo v novele zákona o konkursu a vyrovnání provedené zákonem č. 94/1996 Sb. Důsledky konkursu pro družstvo se tak uvádí do souladu s úpravou důsledků konkursu pro obchodní společnosti.

K části čtvrté - Změna zákona o Komisi pro cenné papíry

V § 200f a 200g bylo do občanského soudního řádu nově zařazeno řízení ve věcech kapitálového trhu, neboť dosavadní úprava tohoto řízení obsažená v § 75 odst.4 o.s.ř. a v § 11 odst.2 zákona č. 15/1998 Sb. je kusá a soudní praxi jen obtížně aplikovatelná.

Zavedení tohoto řízení s sebou nutně spojuje změny ve znění § 11 zákona č. 15/1998 Sb. tak, aby oba zákony byly v souladu a logicky na sebe navazovaly. Změny ve znění § 11 zákona č. 15/1998 Sb. byly využity též k úpravě zjevných legislativních chyb (např. ve vymezení účastníků řízení před Komisí pro cenné papíry), k podrobnější úpravě řízení před Komisí pro cenné papíry, k nahrazení nejasných termínů termíny přesně vyjadřující řešenou problematiku a k celkovému zpřehlednění právní úpravy.

K části páté - Změna zákona o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem

V řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti a prodejem podniku se nově uvádí případy, v nichž je třeba učinit poznámku do katastru nemovitostí.

Skutečnosti, které se zapisují do katastru nemovitostí poznámkou, se uvádí v § 9 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. V odstavci 1 písm.a) tohoto ustanovení se uvádí jak případy, kdy zapsaná poznámka obsahuje skutečnost, která omezuje oprávnění vlastníka nemovitosti nebo jiného oprávněného nakládat s předmětem práva zapsaného v katastru (např. usnesení o nařízení předběžného opatření), tak i případy, v nichž skutečnosti zapsané poznámkou tyto důsledky nemají a představují jen informaci o skutečnostech významných pro osoby nahlížející do katastru nemovitostí (např. usnesení o prohlášení konkursu).

K zajištění provázanosti úpravy navržené do občanského soudního řádu se navrhuje promítnout odpovídající změny do ustanovení § 9 odst.1 písm.a) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákonů č. 210/1993 Sb. a č. 90/1996 Sb. Nově uváděné skutečnosti zapisované poznámkou mají jak povahu informativní (např. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti a zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti), tak i povahu skutečností omezujících oprávnění vlastníka nemovitosti nebo jiného oprávněného nakládat s předmětem práva zapsaného v katastru (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti a o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku).

K části šesté - Změna zákona o konkursu a vyrovnání

Zavedení nového způsobu výkonu rozhodnutí prodejem podniku povinného vyvolává potřebu promítnout tento institut též do právní úpravy konkursního řízení.

K bodu 1 (§ 4b):

Z navrhovaných § 338n odst.6 a § 338w odst.3 občanského soudního řádu vyplývá, že soud zastaví výkon rozhodnutí prodejem podniku, jestliže vyjde najevo, že podnik je předlužen. Nemá-li dlužník jiný podnik, je zřejmé, že je v úpadku. Správci podniku se proto dává věcná legitimace (a současně se mu ukládá), aby bez zbytečného odkladu podal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka

K bodu 2 (§ 13b):

V navrhovaném § 13b se řeší vztah mezi správcem podniku a správcem konkursní podstaty, a to také se zřetelem k tomu, že správcem konkursní podstaty může být ustavena stejná osoba, která již předtím vykonávala funkci správce podniku.

K bodu 3 (§ 31 odst.4):

Skutečnost, že správcem konkursní podstaty může být ustavena stejná osoba, která dosud vykonávala funkci správce podniku, se musí promítnout i do úpravy nároků, které má v konkursu správce podniku.

K části sedmé - Změna zákona o soudech a soudcích

K bodu 1 (§ 4a):

Nový § 4a zákona o soudech a soudcích navazuje na navrhované § 15 odst.2, § 16a a § 36 odst.2 občanského soudního řádu, které předpokládají, že rozdělení jednotlivých věcí k projednání a rozhodnutí příslušným senátům (samosoudcům) se řídí rozvrhem práce.

Rozvrh práce u soudů byl dosud upraven podzákonnou normou (vyhláškou č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů). Protože rozvrh práce u soudu úzce souvisí s ústavní zásadou zákonného soudce a protože ústavní předpisy předpokládají (srov. čl. 38 odst.1 Listiny základních práv a svobod), že zákon určí nejen příslušnost soudu, ale i příslušnost soudce, navrhuje se úprava rozdělení věci mezi jednotlivé senáty (samosoudce) přímo v zákoně.

Navrhovaná úprava vychází ze zásady, že v rozvrhu práce bude stanoveno nejen to, který senát (samosoudce) věc projedná a rozhodne, ale i zastupování senátů (samosoudců), a který senát (samosoudce) věc projedná a rozhodne, nemůže-li rozvrhem práce stanovený senát (samosoudce) věc projednat a rozhodnout z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti soudce nebo vyloučení soudce anebo z jiných důvodů stanovených zákonem (srov. například navrhovaný § 221 odst.3 občanského soudního řádu).

Sestavení rozvrhu práce bude provádět předseda soudu na období kalendářního roku. Ke změnám vydaného rozvrhu práce může dojít jen tehdy, jestliže si to vyžádá potřeba nového rozdělení prací u soudu.

Pro případ, že nastane situace, že tu nebude určen rozvrhem práce žádný senát (samosoudce), který by podle pravidel stanovených postupem podle § 4a odst.1 měl věc projednat a rozhodnout, se stanoví, že přidělení věci jinému senátu (samosoudci) provede předseda soudu. Obdobně se bude postupovat tehdy, jestliže z důvodu náhlé překážky (např. náhlého onemocnění, jiných služebních povinností) nemůže rozvrhem práce určený senát (samosoudce) provést jednotlivý úkon v řízení (například ohledání na místě samém).

Protože vydaný rozvrh práce má význam nejen pro rozdělení práce u soudu, ale i pro účastníky již probíhajících řízení nebo osoby, které hodlají u soudu podat návrh na zahájení řízení, musí být přístupný široké veřejnosti. Stanoví se proto, že každý má právo nahlížet do vydaného rozvrhu práce a učinit si z něj výpisy nebo opisy.

K bodu 2 (§ 27):

V zájmu zajištění jednotného rozhodování Nejvyššího soudu se navrhuje, aby o dovolání rozhodovaly nejen senáty uvedené v § 27 odst.1 a 2, ale také tzv. velký senát.

Velký senát by podle navrhované úpravy rozhodoval o dovolání tehdy, jestliže mu jiný senát Nejvyššího soudu věc předložil proto, že při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru odchylnému od stanoviska, které Nejvyšší soud (jeho kolegium nebo plénum) přijal v zájmu jednotného rozhodování soudů (srov. § 28 odst.3 zákona č.335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), nebo od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí velkého senátu o dovolání.

Složení velkého senátu je uvedeno v § 27 odst.4. V zájmu potřebné obměny velkého senátu se stanoví, že každoročně musí být vyměněna nejméně polovina jeho členů.

K části osmé - Změna zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky

Navrhuje se rozšířit způsoby doručování soudních písemnosti tak, aby bylo možné, tam, kde to budou dovolovat kapacitní možnosti, i doručování justiční stráží. Současně se navrhuje svěřit příslušníkům justiční stráže oprávnění ověřit totožnost osob jak v těch případech, kdy justiční stráž vykonává již svěřenou působnost při úkonech soudu, tak i při doručování.

K části deváté - Změna zákona o ochraně utajovaných skutečností

K bodu 1 (§ 38 odst.7):

Z návrhu změn v občanském soudním řádu vyplývá, že způsob určení osoby určené k seznámení s utajovanou skutečností v občanském soudním řízení se stanoví v tomto zákoně. V novém § 38 odst. 7 se navrhuje, aby uvedená skutečnost byla vyjádřena přímo v zákoně č. 148/1998 Sb.

K bodu 2 (§ 42 odst.1):

Podle dosavadního znění § 42 odst.1 se neprovádí bezpečnostní prověrka u poslanců a senátorů s výjimkou členů kontrolních orgánů podle zvláštního zákona a u obhájců.

Vzhledem k tomu, že obhájcem může být pouze advokát [srov. § 35 odst.1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], a to každý advokát, není žádný důvod k tomu, aby byla prováděna bezpečnostní prověrka u advokátů v souvislosti s výkonem jejich funkce zástupců účastníků občanského soudního řízení (a nikoliv v souvislosti s výkonem jejich funkce v trestním řízení). K odstranění uvedeného neopodstatněného rozdílu směruje navrhovaná změna v § 42 odst.1.

K části desáté - Změna zákona o státním podniku

Věcná příslušnost soudu k řízení o zrušení státního podniku a o jmenování a odvolání jeho likvidátora a způsob řízení v těchto věcech jsou nově upraveny v § 9 odst.3 písm.f) a § 200e občanského soudního řádu. Úprava dosud obsažená v § 24 odst.2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku se proto zrušuje.

K části jedenácté - Přechodná a závěrečná ustanovení

A. Ke hlavě I - Přechodná ustanovení k části první

Přechodná ustanovení ke změnám v občanském soudním řádu jsou postavena na zásadě nepravé zpětné účinnosti nové úpravy (bod 1).

V bodech 2. a 4. až 18. se uvádí případy, v nichž je povahou provedených změn vyloučeno, aby se při projednávání a rozhodování věcí vycházelo z nové úpravy. V těchto případech se proto potřebné úkony provedou nebo řízení dokončí podle dosavadních právních předpisů.

V bodu 3 se řeší postup při rozhodování sporů o věcnou nebo místní příslušnost. I na řízení zahájená před účinností tohoto zákona se použije nová právní úprava. To je však vyloučeno, jestliže spor o příslušnost vznikl již před účinností tohoto zákona; z povahy věcí vyplývá, že tento spor musí být dořešen podle dosavadních předpisů.

V bodech 19. až 25. a 27. se řeší některé otázky použití nové a dosavadní úpravy ve výkonu rozhodnutí u těch způsobů, v nichž řízení probíhá v jednotlivých, relativně samostatných fázích.

V bodě 26. se řeší otázka pohledávek zajištěných omezením převodu nemovitosti. I když tento institut byl již zrušen, nelze vyloučit, že v řízení o výkon rozhodnutí mohou být i v budoucím období uplatněny tímto způsobem zajištěné pohledávky.

V bodě 28. se řeší, jak postupovat, byl-li navržen nebo nařízen výkon rozhodnutí postižením majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které zaniklo do 31. července 1998 (a nestalo se tedy součástí společného jmění manželů) a nebylo dosud vypořádáno. Důvodem je, že přechodná ustanovení obsažená v zákoně č. 91/1998 Sb. tyto otázky neřeší.

V bodě 29. se pro účely výkonu rozhodnutí stanoví, že notářské zápisy sepsané podle dosavadního § 274 písm.e) občanského soudního řádu jsou i nadále titulem pro výkon rozhodnutí.

B. Ke hlavě II - Přechodná ustanovení k části druhé

V přechodných ustanoveních ke změnám v notářském řádu se upravují otázky související s přechodem evidence závětí z okresních soudů na Notářskou komoru České republiky.

Stanoví se, že do Centrální evidence závětí budou zapsány závěti sepsané notářskými zápisy státního notářství v době do 31. prosince 1992, které nadále zůstávají uloženy u okresních soudů, a závěti, které byly od 1. ledna 1993 až do současné doby sepsány notářským zápisem nebo notářem převzaty do úschovy a které jsou evidovány v evidenci závětí dosud vedených u okresních soudů. K tomu, aby Centrální evidence závětí obsahovala též evidenci těchto závětí, se okresním soudům ukládá, aby kopii své evidence předaly Notářské komoře ČR.

Šetření, zda zůstavitel zanechal závěť, se bude nadále provádět podle údajů obsažených v Centrální evidenci závětí. Do doby, než okresní soudy předají svou evidenci Notářské komoře ČR, musí příslušné šetření probíhat u okresních soudů podle dosavadních právních předpisů.

C. Ke hlavě III - Přechodná ustanovení k části třetí až desáté

Přechodná ustanovení k části třetí až desáté jsou založena na nepravé zpětné účinnosti. Výjimky ve prospěch užití dosavadních předpisů nejsou potřebné.

D. Ke hlavě IV - Závěrečná ustanovení

Vzhledem k tomu, že předkládaná novela občanského soudního řádu představuje již v pořadí dvacátoušestou změnu zákona č. 99/1963 Sb. (nehledě ke dvěma zrušovacím nálezům Ústavního soudu), navrhuje se, aby byl předseda Poslanecké sněmovny zmocněn k vyhlášení úplného znění tohoto zákona, jak vyplývá z pozdějších předpisů.

K části dvanácté - Účinnost

V zájmu přiměřené legisvakance se navrhuje, aby předkládaný zákon nabyl účinnosti jako celek prvního dne měsíce následujícího po uplynutí šesti měsíců od jeho vyhlášení.

V Praze dne 16.června 1999

předseda vlády

Ing. Miloš Zeman v.r.

ministr spravedlnosti

v.z. JUDr. Pavel Rychetský v.r.

Úplné znění

OBČANSKÝ SOUDNÍ ŘÁD

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

HLAVA PRVNÍ

ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ

§ 1

Občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v ob­čanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochra­na práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachová­vání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob [Dosavadní znění: spoluobčanů].

§ 2

V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a [Dosavadní znění: ,] provádějí výkon rozhodnutí, která neby­la splněna dobrovolně; dbají přitom [Dosavadní znění: , a zaměřují svou činnost k tomu], aby ne­docházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.

§ 3

Občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti a slou­ží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno.

§ 4

Zrušen.

§ 5

Soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních prá­vech a povinnostech.

§ 6

V řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky ří­zení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnos­ti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny.

HLAVA DRUHÁ

SOUDY

Pravomoc

§ 7

(1) V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují sou­dy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodin­ných a [Dosavadní znění: , družstevních, jakož i] obchodních vztahů [Dosavadní znění: (včetně vztahů pod­nikatelských a hospodářských)], pokud je podle zákona neprojedná­vají a nerozhodují o nich jiné orgány.

(2) Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.

§ 8

Má-li být před řízením u soudu provedeno řízení u jiného or­gánu, mohou soudy jednat jen tehdy, nebyla-li věc v takovém říze­ní s konečnou platností vyřešena.

§ 8a

Spory o pravomoc

Vrchní soud rozhoduje spory o pravomoc mezi soudy a orgány státní správy; k řízení je příslušný vrchní soud, v jehož obvodu je sídlo orgánu státní správy, jehož se spor o pravomoc týká.

Příslušnost

§ 9

(1) Nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.

(2) Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně

a) ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích,

b) ve sporech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o ochraně osobních údajů v informačních systémech³⁹⁾,

c) ve sporech o nárocích vycházejících z autorského zákona⁴⁰⁾, o nárocích z ohrožení a porušení práv podle autorského zákona a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva podle autorského zákona,

d) ve sporech o vzájemné vypořádání dávky důchodového pojištění a důchodového zabezpečení poskytnuté neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, mezi zaměstnavatelem a příjemcem této dávky,

e) ve sporech mezi příslušným orgánem nemocenského pojištění a zaměstnavatelem o náhradu škody vzniklé nesprávným postupem při provádění nemocenského pojištění,

f) ve sporech o určení nezákonnosti stávky nebo výluky,

g) ve sporech o neplatnost skončení pracovního nebo služebního poměru podle § 18 odst. 2 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky,

h) ve sporech týkajících se cizího státu nebo osob požívajících diplomatických imunit a výsad, jestliže tyto spory patří do pravomoci soudů České republiky,

i) v řízení o určení, zda návrh na registraci politické strany nebo politického hnutí nemá nedostatky, které by bránily jejich registraci¹⁾,

j) o žalobách pro zmatečnost.

(3) Krajské soudy dále rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně

a) ve věcech obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností a nadačního rejstříku,

b) ve statusových věcech obchodních společností, družstev a jiných právnických osob podle části první, druhé a čtvrté obchodního zákoníku⁴¹⁾,

c) ve věcech vyplývajících z právních vztahů, které souvisejí se zakládáním obchodních společností, družstev, obecně prospěšných společností, nadací a nadačních fondů,

d) v řízení o zrušení obecně prospěšné společnosti a její likvidaci a o jmenování jejího likvidátora⁴²⁾,

e) v řízení o zrušení nadace nebo nadačního fondu a jejich likvidaci, o jmenování likvidátora nadace nebo nadačního fondu a o jmenování nových členů správní rady nadace nebo nadačního fondu⁴³⁾.

f) v řízení o zrušení státního podniku a o jmenování a odvolání jeho likvidátora⁴⁴⁾.

g) ve sporech z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, jde-li o vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka (členská práva a povinnosti), a o vztahy související se zvýšením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena), není-li dána příslušnost podle písmene b),

h) ve sporech mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich statutárními orgány, likvidátory nebo jinými orgány a ve sporech mezi společníky (členy) a statutárními orgány, likvidátory či jinými orgány, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce těchto orgánů,

i) ve sporech z právních vztahů mezi podnikatelem, obecně prospěšnou společností, nadací nebo nadačním fondem a správcem majetku patřícího do jejich konkursní podstaty, popřípadě nuceným správcem, který jim byl ustanoven,

j) ve sporech z právních vztahů mezi prokuristou a podnikatelem, který prokuru udělil, a, byla-li prokura udělena více osobám, z právních vztahů mezi těmito osobami navzájem,

k) ve věcech ochrany hospodářské soutěže⁴⁵⁾,

l) ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním⁴⁶⁾ a z porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství⁴⁷⁾,

m) ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické osoby⁴⁸⁾

n) ve sporech z práv k obchodnímu jménu⁴⁹⁾,

o) ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví,

p) ve sporech týkajících se směnek, šeků a jiných cenných papírů, derivátů a jiných hodnot, které jsou obchodovatelné na kapitálovém trhu,

q) ve sporech z obchodů na komoditní burze,

r) ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů

1. ze smluv o úvěru⁵⁰⁾, o běžném účtu⁵¹⁾ a o vkladovém účtu⁵²⁾ a z jejich zajištění; ustanovení písmene p) tím není dotčeno,

2. o náhradu škody a o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v souvislosti se smlouvami uvedenými pod bodem 1. a jejich zajištění,

3. o určení vlastnictví k nemovitostem a o neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem,

4. o práva k cizím věcem⁵³⁾,

5. týkajících se nájmu nemovitostí, bytů a nebytových prostor,

6. o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,

s) ve věcech konkursu a vyrovnání,

t) ve sporech vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním, ledaže jde o vypořádání společného jmění nebo jiného majetku manželů,

u) ve věcech kapitálového trhu.

(4) Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") rozhoduje jako soud prvního stupně, stanoví-li tak zvláštní právní předpis.

__________________________________________________________________________

l) § 7 odst. 4 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích

³⁹⁾ Zákon č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů v informačních systémech,

⁴⁰⁾ Zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

⁴¹⁾ Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

⁴²⁾ § 8 odst.4 a 5, § 9 odst.2 zákona č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů.

⁴³⁾ § 7 odst.3 až 5, § 9 odst.2 a § 16 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech).

⁴⁴⁾ § 6 odst.4 a § 9 odst.3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku.

⁴⁵⁾ Zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.

⁴⁶⁾ § 44 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

⁴⁷⁾ § 17 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

⁴⁸⁾ § 19b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

⁴⁹⁾ § 8 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

⁵⁰⁾ § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

⁵¹⁾ § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

⁵²⁾ § 716 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

⁵³⁾ § 151a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

___________________________________________________________________________

[Dosavadní znění:

Příslušnost

§ 9

(1) K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy.

(2) Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně

a) ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svo­body projevu, slova a tisku podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích,

b) o nárocích vycházejících z autorského zákona,

c) ve věcech původcovství k předmětům průmyslového vlas­tnictví, práva je přihlásit k ochraně, spolumajitelství a o náro­cích z těchto věcí, popřípadě z porušení práv v těchto věcech,

d) ve sporech o vzájemné vypořádání dávky poskytnuté neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, mezi zaměstnavatelem a příjemcem této dávky podle právních předpisů o důchodovém po­jištění a sociálním zabezpečení,

e) ve sporech mezi příslušným orgánem nemocenského po­jištění a zaměstnavatelem o náhradu škody vzniklé nesprávným pos­tupem při provádění nemocenského pojištění,

f) ve sporech o určení nezákonnosti stávky nebo výluky,

g) ve sporech o neplatnost skončení pracovního nebo slu­žebního poměru podle § 18 odst. 2 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky,

h) ve sporech týkajících se cizího státu nebo osob poží­vajících diplomatických imunit a výsad, jestliže tyto spory patří do pravomoci soudů České republiky,

i) v řízení konkursním a vyrovnacím, je-li úpadcem (dlužníkem) fyzická nebo právnická osoba, jež není zapsána v ob­chodním rejstříku, včetně sporů tímto řízením vyvolaných,

j) v řízení o určení, zda návrh na registraci politické strany nebo politického hnutí nemá nedostatky, které by bránily jejich registraci, 1)

k) v řízení o zrušení nadace nebo nadačního fondu a jejich likvidaci, o jmenování likvidátora nadace nebo nadačního fondu a o jmenování nových členů správní rady nadace nebo nadačního fondu. 1a)

(3) Krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních spory

a) z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podni­katelské činnosti,

aa) jsou-li oba účastníci zapsáni v obchodním rejstříku; pro tyto účely mají banky postavení podnikatele zapsaného v ob­chodním rejstříku,

bb) je-li navrhovatel podnikatelem, který není zapsán v obchodním rejstříku, a odpůrce je podnikatelem, který v obchod­ním rejstříku je zapsán, přičemž částka požadovaná navrhovatelem převyšuje 50 000 Kč.

b) bez zřetele na to, zda účastníci závazkového vztahu jsou podnikatelé, spory

aa) z právních vztahů souvisících se zakládáním obchod­ních společností nebo družstev,

bb) z burzovních obchodů a jejich zprostředkování,

cc) ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části, 2)

dd) ze smlouvy o kontrolní činnosti, 3)

ee) ze smlouvy zasílatelské, 4)

ff) ze smlouvy o provozu dopravního prostředku, 5)

gg) ze smlouvy o tichém společenství, 6)

hh) ze smlouvy o otevření akreditivu, 7)

ii) ze smlouvy o inkasu, 8)

jj) ze smlouvy o uložení cenných papírů nebo jiných hod­not, 9)

kk) ze smlouvy o běžném účtu, 1O)

ll) ze smlouvy o vkladovém účtu, 11)

mm) z cestovního šeku, 12)

nn) ze smlouvy o úvěru,

oo) ze závazkových vztahů ze slibu odškodnění, 13)

pp) z právních vztahů vzniklých při zajištění závazků uvedených pod aa) až nn),

rr) z práv patentů, chráněných užitných a průmyslových vzorů a topografií polovodičových výrobků jako předmětu obchodu,

qq) ze závazkových vztahů z bankovní záruky,

ss) ve věcech kapitálového trhu podle zvláštního zákona; 13a)

c) bez zřetele na to, že nejde o obchody ve smyslu písm. a) či b), spory

aa) z právních vztahů mezi obchodními společnostmi (družstvy) a jejich zakladateli (společníky nebo členy), jakož i mezi společníky (členy nebo zakladateli) navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti (členského vztahu v družstvu), jakož i vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl spo­lečníka (členská práva a povinnosti) a vztahy související se zvý­šením základního jmění (přistoupením společníka nebo člena),

bb) z právních vztahů mezi prokuristou a podnikatelem, který prokuru udělil, a byla-li prokura udělena více osobám, z právních vztahů mezi těmito osobami navzájem, a z právních vztahů mezi obchodním zástupcem a podnikatelem, který obchodního zástupce pověřil, ledaže jde o spor z pracovněprávního vztahu,

cc) z právních vztahů týkajících se směnek, jiných cen­ných papírů nebo šeků, včetně sporů z vydaných směnečných (šeko­vých) platebních rozkazů,

dd) z právních vztahů týkajících se ochrany hospodářské soutěže 14) a týkajících se nekalé soutěže, 15)

ee) z práv k obchodnímu jménu 16), ochranným známkám 17) a označení původu, 18)

ff) z pojištění spojeného s předmětem obchodní činnosti,

gg) o návrhu společníka veřejné obchodní společnosti na její zrušení pro porušování společenské smlouvy jiným společní­kem, 19)

hh) o návrhu společníka společnosti s ručením omezeným na zrušení jeho účasti ve společnosti, 20)

ii) o návrhu společníků společnosti s ručením omezeným na zrušení společnosti, 21)

jj) o návrhu člena družstva na zrušení rozhodnutí člens­ké schůze o jeho vyloučení, 22)

kk) zrušeno

ll) ze vztahů vznikajících z mezinárodního obchodního styku právnických a fyzických osob včetně sporů, v nichž byla pravomoc soudu České republiky založena písemnou smlouvou účast­níků. 24)

(4) Krajské soudy konečně jako soudy prvního stupně ve vě­cech obchodních dále

a) projednávají konkursy a vyrovnání, je-li úpadcem (dlužníkem) fyzická nebo právnická osoba zapsaná v obchodním rej­stříku, včetně sporů tímto řízením vyvolaných,

b) rozhodují o zrušení společnosti a její likvidaci, 25)

c) rozhodují o jmenování likvidátora společnosti, došlo-li k likvidaci společnosti na základě rozhodnutí soudu, 26)

d) rozhodují o návrhu na odvolání likvidátora společnos­ti a jeho nahrazení jinou osobou, 27)

e) rozhodují o určení odměny likvidátora jmenovaného soudem, 28)

f) rozhodují o jmenování likvidátora obchodní společnos­ti, 29)

g) rozhodují o návrhu na odvolání likvidátora obchodní společnosti a jeho nahrazení, 30)

h) rozhodují o likvidaci družstva, družstevního podniku, podniku (hospodářského zařízení) občanského sdružení a společného podniku a o návrzích na zrušení družstva, 31)

i) rozhodují o návrhu na prohlášení členské schůze druž­stva o rozdělení likvidačního zůstatku za neplatné, 32)

j) rozhodují v ostatních případech, kdy podle ustanovení části prvé, druhé a čtvrté obchodního zákoníku rozhoduje soud, 32a)

k) rozhodují v řízení ve věcech obchodního rejstříku.

(5) Nejvyšší soud rozhoduje jako soud prvního stupně, stanoví-li tak zvláštní předpis.

___________________________________________________________________________

1a) § 7 odst.3 až 5, § 9 odst.2 a § 16 zákona č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech)

2) § 476 a násl. obchodního zákoníku

3) § 591 a násl. obchodního zákoníku

4) § 601 a násl. obchodního zákoníku

5) § 638 a násl. obchodního zákoníku

6) § 673 a násl. obchodního zákoníku

7) § 682 a násl. obchodního zákoníku

8) § 692 a násl. obchodního zákoníku

9) § 700 a násl. obchodního zákoníku

10) § 708 a násl. obchodního zákoníku

11) § 716 a násl. obchodního zákoníku

12) § 720 a násl. obchodního zákoníku

13) § 725 a násl. obchodního zákoníku

13a) Zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů

14) zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže

15) § 44 a násl. obchodního zákoníku

16) § 8 a násl. obchodního zákoníku

17) zákon č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách

18) zákon č. 159/1973 Sb., o ochraně označení původu výrobků

19) § 90 obchodního zákoníku

20) § 148 odst. 1 obchodního zákoníku

21) § 152 obchodního zákoníku

22) § 231 odst. 4 obchodního zákoníku

23) zrušena

24) § 37 odst. 1 a 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním

25) § 68 odst. 3 a 6, § 119 a § 764 odst.2 obchodního zákoníku

26) § 71 odst. 2 obchodního zákoníku

27) § 71 odst. 3 obchodního zákoníku

28) § 75 odst. 5 obchodního zákoníku

29) § 71 odst. 1 obchodního zákoníku

30) § 71 odst. 4 obchodního zákoníku

31) § 257 odst. 1, § 765 odst.4 a § 766 odst.1 obchodního zákoní­ku

32) § 259 odst. 4 obchodního zákoníku

32a) Např. § 131 odst.1, § 181 odst.2 a § 761 odst.2 a 3 obchod­ního zákoníku

__________________________________________________________________________]

§ 9a

K projednání žaloby podle § 91a jsou příslušné v prvním stupni okresní nebo krajské soudy podle toho, u kterého z těchto soudů probíhá v prvním stupni řízení o věci nebo právu, na něž si žalobce činí nárok.

§ 10

(1) Krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů.

(2) O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako sou­dů prvního stupně rozhoduje vrchní soud.

§ 10a

O dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud.

§ 11

(1) Řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho za­hájení.

(2) Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.

(3) Jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České re­publiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.

§ 12

(1) Nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14, § 15 odst.2 a 16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně.

(2) Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.

(3) O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže spo­lečně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přiká­zána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.

§ 13

Zrušen.

Vyloučení soudců

§ 14

(1) Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.

[Dosavadní znění:

(1) Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.]

(2) U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání.

(3) Z projednávání a rozhodnutí žaloby pro zmatečnost jsou vyloučeni také soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali.

(4) Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

§ 15

(1) Jakmile se soudce nebo přísedící dozví o skutečnosti, pro kterou je vyloučen, oznámí ji neprodleně předsedovi soudu. V řízení se mohou zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.

(2) Předseda soudu určí podle rozvrhu práce místo soudce (přísedícího) uvedeného v odstavci 1 jiného soudce (přísedícího), nebo, týká-li se oznámení všech členů senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle § 12 odst.1. Jde-li o vyloučení podle § 14 odst.1 a předseda soudu má za to, že tu není důvod pochybovat o nepodjatosti soudce (přísedícího), předloží věc k rozhodnutí soudu uvedenému v § 16 odst.1.

[Dosavadní znění:

§ 15

(1) Jakmile se soudce dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně předsedovi soudu. V řízení může zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.

(2) Účastníci mají právo vyjádřit se o osobách soudců; sku­tečnosti, pro které je soudce vyloučen, jsou povinni sdělit nep­rodleně.]

§ 15a

(1) Účastníci mají právo vyjádřit se k osobám soudců a přísedících, kteří mají podle rozvrhu práce věc projednat a rozhodnout. O tom musí být soudem poučeni.

(2) Účastník je povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů po té, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících).

(3) V námitce podjatosti musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.4) uvedeno, proti kterému soudci (přísedícímu) směřuje, v čem je spatřován důvod pochybnosti o jeho nepodjatosti, popřípadě kdy se o něm účastník podávající námitku dozvěděl, a jakými důkazy může být prokázán.

§ 15b

(1) K rozhodnutí o námitce podjatosti soud věc předloží s vyjádřením dotčených soudců (přísedících) svému nadřízenému soudu. V řízení lze zatím učinit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.

(2) Ustanovení odstavce 1 neplatí, byla-li námitka uplatněna před nebo v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, a má-li soud za to, že námitka není důvodná.

(3) Ustanovení odstavce 1 neplatí také tehdy, uplatnil-li účastník v námitce stejné okolnosti, o nichž bylo nadřízeným soudem (jiným senátem Nejvyššího soudu) již rozhodnuto, nebo je-li námitka zjevně opožděná.

§ 16

(1) O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

(2) Opožděně podanou námitku (§ 15a odst.2) soud uvedený v odstavci 1 odmítne.

(3) Dokazování k prokázání důvodu vyloučení soudce (přísedícího) provede soud uvedený v odstavci 1 buď sám nebo prostřednictvím dožádaného soudu. Neprovádí-li se dokazování, není třeba k rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 nařizovat jednání.

[Dosavadní znění:

§ 16

(1) O tom, zda je soudce vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

(2) Jestliže bylo rozhodnuto, že soudce je vyloučen, určí místo něho předseda soudu jiného soudce nebo přikáže věc jinému senátu.]

§ 16a

(1) Jestliže bylo rozhodnuto, že soudce (přísedící) je vyloučen, předseda soudu podle rozvrhu práce určí místo něho jiného soudce (přísedícího) nebo, jestliže byli vyloučeni všichni členové senátu, přikáže věc jinému senátu; není-li to možné, předloží věc k rozhodnutí podle § 12 odst.1.

(2) Bylo-li rozhodnutí odvolacím nebo dovolacím soudem anebo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno proto, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce (přísedící), nebo nařídil-li odvolací nebo dovolací soud, aby věc v dalším řízení projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), postupuje se obdobně podle odstavce 1.

§ 16b

Usnesení nadřízeného soudu podle § 16 odst.1 a 2 je závazné pro soud a pro účastníky řízení; ustanovení § 205 odst.2 písm.a), 221 odst.1 písm.b), 235a odst.1 písm.e) a 242 odst.3, věta druhá tím nejsou dotčena.

§ 17

O tom, zda je vyloučen zapisovatel nebo jiný zaměstnanec soudu, jakož i znalec nebo tlumočník, rozhoduje předseda senátu; ustanovení § 14 odst.1, 15, 15a odst.1 a 3 a 16 odst.3 platí přiměřeně. Proti jeho usnesení není přípustný opravný prostředek.

[Dosavadní znění:

§ 17

(l) O tom, zda je vyloučen zapisovatel nebo jiný pracovník soudu, jakož i znalec nebo tlumočník, platí tato ustanovení při­měřeně; rozhoduje o tom předseda senátu.

(2) Na vyloučení notáře z úkonů soudního komisaře přiměřeně platí § 14 až 16. O vyloučení rozhoduje soud, který notáře prove­dením úkonů soudního komisaře pověřil; proti jeho rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.]

§ 17a

(1) O vyloučení notáře z úkonů soudního komisaře rozhoduje soud, který notáře provedením úkonů soudního komisaře pověřil; ustanovení § 14 až 16a platí přiměřeně. Proti jeho usnesení není přípustný opravný prostředek.

(2) O vyloučení notářských koncipientů, notářských kandidátů nebo jiných zaměstnanců notáře rozhoduje soud, který pověřil notáře provedením úkonů soudního komisaře; postupuje přitom obdobně podle § 17.

HLAVA TŘETÍ

ÚČAST NA ŘÍZENÍ

Účastníci

§ 18

(1) Účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení. Mají právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv.

(2) Účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, soud ustanoví tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka účastníku, s nímž se nelze dorozumět jinak než znakovou řečí⁵⁵⁾.

___________________________________________________________________________

⁵⁵⁾ Zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči a o změně dalších zákonů.

___________________________________________________________________________

§ 19

Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.

§ 20

Každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (pro­cesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastní­mi úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.

§ 21

(1) Za právnickou osobu jedná

a) její statutární orgán; tvoří-li statutární orgán více fyzických osob, jedná za právnickou osobu jeho předseda, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen, nebo

b) její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo

c) vedoucí jejího odštěpného závodu nebo vedoucí jiné její organizační složky, o níž zákon stanoví, že se zapisuje do obchodního rejstříku, jde-li o věci týkající se tohoto závodu (složky), nebo

d) její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně.

(2) Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, stanoví-li tento nebo zvláštní zákon, že za právnickou osobu jednají jiné osoby⁵⁶⁾.

(3) Byla-li u právnické osoby zavedena nucená správa, jedná za ni nucený správce, který má podle zákona postavení jejího statutárního orgánu, popřípadě zaměstnanci právnické osoby, které tím nucený správce pověřil; jinak se postupuje podle odstavců 1 a 2.

(4) Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby.

(5) Každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.

___________________________________________________________________________

⁵⁶⁾ Například § 72, § 131 odst.2, § 131a, § 182 odst.2, § 183 odst.1, § 199 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

___________________________________________________________________________

[Dosavadní znění:

§ 21

(1) Za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo pracov­ník (člen), který prokáže, že je oprávněn za ni jednat.

(2) Za stát před soudem jedná pracovník toho státního orgá­nu, jehož se věc týká, nebo pověřený pracovník jiného státního orgánu.]

§ 21a

(1) Za stát před soudem vystupuje příslušný státní orgán.

(2) Příslušný státní orgán pověří svého zaměstnance nebo zaměstnance jiného státního orgánu, aby jménem státu jednal.

(3) Ustanovení § 21 odst.4 a 5 platí obdobně.

Zástupci účastníků

a) na základě zákona

§ 22

Fyzická osoba, která [Dosavadní znění: Občan, který] nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena [Dosavadní znění: zastoupen] svým zákonným zástupcem.

§ 23

Vyžadují-li to okolnosti případu, může předseda senátu rozhodnout, že fyzická osoba, která [Dosavadní znění: soud rozhodnout, že ten, kdo] nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, musí být v řízení zastoupena [Dosavadní znění: zastoupen] svým zákonným zástupcem, i když jde o věc, v níž by jinak mohla [Dosavadní znění: mohl] jednat samostatně.

b) na základě plné moci

§ 24

(1) Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Nejedná-li se o zastupování podle § 26, může být zvoleným zástupcem účastníka jen fyzická osoba. V téže věci může mít účas­tník současně jen jednoho zvoleného zástupce.

(2) V řízení, ve kterém jsou projednávány utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem⁵⁷⁾, mohou účastníky zastupovat jen fyzické osoby, které se prokáží osvědčením pro příslušný stupeň utajení těchto skutečností vydaným podle zvláštního zákona nebo které byly podle tohoto zákona poučeny (§ 40a odst.1).

___________________________________________________________________________

⁵⁷⁾ Zákon č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů.

___________________________________________________________________________

§ 25

(1) Zástupcem si účastník může vždy zvolit advokáta. Advokátu lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení. [Dosavadní znění: Plnou moc udělenou advokátu nelze omezit.]

(2) Advokát je oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem nebo, s výjimkou případů, v nichž je zastoupení advokátem podle tohoto zákona povinné, advokátním koncipientem anebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem.

[Dosavadní znění:

(2) Advokát je povinen účelně využívat všech zákonem připuš­těných prostředků a způsobů poskytování právní pomoci účastníku, jejž zastupuje.]

(3) zrušen

[Dosavadní znění.

(3) Advokát je oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem jako dalším zástupcem nebo advokátním koncipientem s výjimkou případů, kdy je zastoupení advokátem podle tohoto zákona povinné.]

(4) zrušen

[Dosavadní znění:

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 platí obdobně, zastupuje-li účastníka komerční právník v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. 33)

___________________________________________________________________________

33) zákon ČNR č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované

__________________________________________________________________________]

§ 25a

(1) Účastník si může zvolit zástupcem též notáře; notář může účastníka zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními předpisy⁵⁸⁾. Notáři lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení.

(2) Notář je oprávněn dát se zastupovat jiným notářem a, s výjimkou případů, v nichž je zastoupení notářem podle tohoto zákona povinné, též notářským kandidátem nebo notářským koncipientem.

___________________________________________________________________________

⁵⁸⁾ § 3 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

___________________________________________________________________________

§ 26

(1) Odborová organizace může, s výjimkou věcí obchodních, v řízení zastupovat účastníka, který je jejím členem.

(2) Ústředí pro mezinárodněprávní ochranu mládeže (dále jen "Ústředí") může zastupovat účastníka v řízení ve věcech péče o nezletilé, o určení nebo změnu vyživovací povinnosti a v řízení o výkon rozhodnutí ukládajícího povinnost k placení výživného, jde-li o věci se vztahem k cizině.

(3) Převezme-li odborová organizace nebo Ústředí zastoupení, jedná jejich jménem za zastoupeného osoba uvedená v § 21.

[Dosavadní znění:

(3) Převezme-li odborová organizace nebo Ústředí zastoupení, pověří některého ze svých členů nebo zaměstnanců, aby za zastou­peného jejím jménem jednal.]

§ 27

(1) Účastník se může dát zastoupit také kteroukoliv fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. [Dosavadní znění: Účastník se může dát zastoupit také kterýmkoliv občanem způsobilým k právním úkonům.] Tento zástupce může jednat jedině osobně.

(2) Soud rozhodne, že zastoupení podle odstavce 1 nepřipouš­tí, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupová­ní, anebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opě­tovně.

§ 28

(1) Zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu plnou moc buď pro celé řízení (procesní plná moc) nebo jen pro určité úkony.

(2) Odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné, jakmile jim byly oznámeny soudem.

(3) Zvolí-li si účastník jiného zástupce, platí, že tím také vypověděl plnou moc dosavadnímu zástupci.

(4) Podpisy na písemné plné moci, na odvolání plné moci nebo na její výpovědi musí být úředně ověřeny jen, stanoví-li to zákon nebo rozhodl-li tak předseda senátu.

(5) Ztratí-li zastoupený způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě zemře-li nebo zanikne-li zástupce, plná moc zaniká.

(6) Nevyplývá-li z plné moci něco jiného, plná moc zaniká dnem právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno řízení, pro něž byla udělena.

[Dosavadní znění:

§ 28

(1) Zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu plnou moc buď pro celé řízení nebo jen pro ur­čité úkony.

(2) Plnou moc udělenou pro celé řízení nelze omezit. Zástup­ce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník.

(3) Odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástup­cem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zás­tupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné, jakmi­le jim byly oznámeny soudem.]

§ 28a

(1) Procesní plnou moc nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník.

(2) Plná moc pro určité úkony opravňuje k zastupování jen při těch úkonech, které byly v plné moci výslovně uvedeny.

c) na základě rozhodnutí

§ 29

(1) Není-li zastoupena fyzická osoba, která jako účastník řízení nemůže před soudem samostatně jednat, ustanoví jí předseda senátu opatrovníka, je-li tu nebezpečí z prodlení. [Dosavadní znění: Není-li zastoupen ten, kdo nemůže před soudem samostatně jednat, ustanoví mu předseda senátu opatrovníka, je-li tu nebez­pečí z prodlení.] Stejně se postupuje, stanoví-li tak zvláštní předpis.

(2) Opatrovníka ustanoví předseda senátu též právnické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat (§ 21), je-li tu nebezpečí z prodlení.

(3) [Dosavadní znění: (2)] Pokud neučiní jiná opatření, může předseda senátu usta­novit opatrovníka také účastníku, jehož pobyt není znám, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo z jiných zdravotních důvodů se nemůže nikoliv jen po přechodnou dobu účastnit řízení nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřo­vat.

(4) Nerozhodl-li soud jinak, opatrovník ustanovený podle odstavců 1 až 3 vystupuje v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím a v dovolacím řízení.

§ 30

(1) Účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem os­vobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost [Dosavadní znění: poplatků, může být na jeho žádost ustanoven] zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.

(2) Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.

§ 31

(1) Ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě plné moci pro celé řízení. [Dosavadní znění:, pokud nebyl ustanoven jen pro určité úkony.]

(2) Byl-li zástupcem ustanoven advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc.

§ 32

Společné ustanovení

(1) Každý, kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka, popřípadě jako jeho další zástupce, musí své oprávnění doložit již při prvním úkonu, který ve věci učinil.

(2) Zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

(3) Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení, výzvy nebo upozornění lze splnit i tím, že budou poskytnuty jeho zástupci; to neplatí, udělil-li účastník svému zástupci plnou moc jen pro určité úkony.

[Dosavadní znění:

§ 32

zrušen]

§ 33 až § 34

Zrušeny.

§ 35

Účast státního zastupitelství [Dosavadní znění: prokurátora]

(1) Státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného řízení ve věcech

a) určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení,

b) umoření listin,

c) způsobilosti k právním úkonům,

d) vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče,

e) prohlášení za mrtvého,

f) obchodního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností a nadačního rejstříku,

g) některých otázek obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§ 200e).

Oprávnění státního zastupitelství, popřípadě nejvyššího státního zástupce podat návrh na zahájení řízení podle zvláštních předpisů⁵⁹⁾ tím není dotčeno.

[Dosavadní znění:

(1) Prokurátor může vstoupit do zahájeného řízení ve věcech

a) způsobilosti k právním úkonům,

b) prohlášení za mrtvého,

c) zápisu do obchodního rejstříku.]

(2) Státní zastupitelství [Dosavadní znění: Prokurátor] je v takovém řízení oprávněno [Dosavadní znění: oprávněn] ke všem úkonům, které může vykonat účastník řízení, pokud nejde o úkony, které může vykonat jen účastník právního vztahu.

___________________________________________________________________________

⁵⁹⁾ Například § 21 a 29 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, § 62 a 62a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.

___________________________________________________________________________

HLAVA ČTVRTÁ

ÚKONY SOUDU A ÚČASTNÍKŮ

Úkony soudu

§ 36

(1) V řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo jediný soudce (samosoudce). Všichni členové senátu jsou si při rozhodování rovni.

(2) Rozvrh práce určí, který senát nebo který jediný soudce (samosoudce) věc projedná a rozhodne.

[Dosavadní znění:

Úkony soudu

§ 36

V řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce). Všichni členové senátu jsou si při rozhodování rovni.]

§ 36a

(1) V řízení před okresním soudem jedná a rozhoduje senát:

a) ve věcech pracovních,

b) v dalších věcech, o nichž to stanoví zákon.

(2) V ostatních věcech jedná a rozhoduje v řízení před ok­resním soudem samosoudce.

(3) V řízení před krajským soudem jako soudem prvého stupně jedná a rozhoduje [Dosavadní znění: s výjimkou případů uvedených v § 36b odst. 1] samosoudce; v odvolacím řízení jedná a rozhoduje senát.

§ 36b

Vrchní soudy jednají a rozhodují v senátech.

[Dosavadní znění:

§ 36b

(1) V obchodních věcech jedná a rozhoduje krajský soud jako soud prvého stupně v senátu, jde-li o spory

a) zrušeno,

b) zrušeno,

c) z právních vztahů upravených předpisy o ochraně hos­podářské soutěže a o nekalé soutěži

d) z práv k předmětům průmyslového vlastnictví,

e) zrušeno,

f) zrušeno,

g) zrušeno.

(2) V ostatních obchodních věcech jedná a rozhoduje v řízení před krajským soudem samosoudce. To platí i o vydávání směnečných (šekových) platebních rozkazů a o rozhodování ve věcech uvedených v § 200e.]

§ 36c

Nejvyšší soud jedná a rozhoduje v senátech.

[Dosavadní znění:

§ 36c

Nejvyšší soud a vrchní soudy jednají a rozhodují v senátech.]

§ 36d

(1) Nestanoví-li zákon jinak, předseda senátu může ve věcech příslušejících senátu provádět jen takové úkony, jimiž se nerozhoduje ve věci.

(2) V případech, kdy podle zákona jedná a rozhoduje samosoudce, příslušejí mu jak práva a povinnosti předsedy senátu, tak i práva, která jsou jinak vyhrazena pouze senátu.

[Dosavadní znění:

§ 36d

(1) Předseda senátu může ve věcech příslušejících senátu provádět jen takové úkony, jimiž se nerozhoduje ve věci.

(2) V případech, kdy podle zákona může jednat a rozhodovat samosoudce, příslušejí mu práva, která jsou jinak vyhrazena sená­tu.]

§ 37

(1) Senát rozhoduje po poradě; kromě členů senátu a zapisovatele nesmí být nikdo jiný poradě přítomen.

[Dosavadní znění:

(1) Senát rozhoduje po poradě za přítomnosti zapisovatele; nikdo jiný nesmí být poradě přítomen.]

(2) K rozhodnutí je třeba většiny hlasů, přičemž hlasovat jsou povinni všichni členové senátu. Hlasování řídí předseda se­nátu. Přísedící hlasují před soudci a mladší soudci (přísedící) před staršími, předseda senátu hlasuje poslední. [Dosavadní znění: Přísedící hlasují před soudci a mladší soudci před starší­mi, předseda senátu hlasuje poslední.]

§ 38

(1) Soud pověří notáře, aby jako soudní komisař za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví.

(2) Z úkonů podle odstavce 1 jsou vyňaty žádosti o poskytnu­tí právní pomoci v cizině a soudní rozhodnutí, ledaže jde o usnesení, kterými se upravuje vedení řízení.

(3) Úkony notáře, které provedl jako soudní komisař, [Dosavadní znění: notáře podle odstavce 1] se považují za úkony sou­du.

(4) Pověření není soudním rozhodnutím.

§ 38a

Zvláštní zákon stanoví, ve kterých jednoduchých věcech mohou samostatně rozhodovat a ve kterých dalších věcech mohou samostat­ně provádět jednotlivé úkony vyšší soudní úředníci. Tento zvlášt­ní zákon stanoví též kvalifikační a další předpoklady pro výkon funkce vyššího soudního úředníka.

§ 39

(1) Úkony, které by příslušný soud mohl provést jen s obtí­žemi nebo se zvýšenými, neúčelnými náklady anebo které v jeho ob­vodu provést nelze, provede na dožádání jiný soud. Dožádaným soudem je okresní soud.

(2) Nemůže-li dožádaný soud provést úkon ve svém obvodu, postoupí dožádání soudu, v jehož obvodu je možno úkon provést, je-li mu tento soud znám; jinak dožádání vrátí.

(3) Úkony dožádaného soudu provádí samosoudce. [Dosavadní znění: ; má přitom práva a povinnosti předsedy senátu.]

§ 40

(1) O úkonech, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování, se sepisuje protokol. V protokolu se zejména označí projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se průběh dokazování a uvede se obsah přednesů, poučení poskytnutá účastníkům, [Dosavadní znění: a] výroky rozhodnutí a vyjádření účastníků o tom, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozhodnutí; nahrazuje-li pro­tokol podání, musí mít též jeho náležitosti.

(2) Protokol podepisuje předseda senátu a zapisovatel; nemůže-li předseda senátu protokol podepsat, podepíše jej za něho jiný člen senátu nebo jiný soudce, kterého určil předseda soudu. Byl-li uzavřen smír, dohoda o výchově a výživě nezletilého dítěte, dohoda o styku s nezletilým dítětem, dohoda o vypořádání dědictví, dohoda o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů nebo došlo-li k uznání nároku (§ 153a), podepisují protokol také účastníci smíru, rodiče, účastníci dohody o styku s nezletilým dítětem, účastníci dohod v dědickém řízení nebo žalovaný; nemohou-li číst a psát nebo z jiných důvodů protokol podepsat, uvede předseda senátu do protokolu kromě důvodu též, že úkon odpovídá jejich vůli, a příslušný záznam podepíše. [Dosavadní znění: Protokol podepisuje předseda senátu a zapisovatel; nemůže-li předseda senátu protokol podepsat, podepíše jej za něho jiný člen senátu. Byl-li uzavřen smír, podepisují protokol také účastníci.] Protokol o hlasování podepisují všichni členové senátu a zapisovatel.

(3) Předseda senátu opraví v protokolu chyby v psaní a jiné zřejmé nesprávnosti. Předseda senátu také rozhoduje o návrzích na doplnění protokolu a o námitkách proti jeho znění.

§ 40a

(1) V řízení, ve kterém jsou projednávány utajované skutečnosti chráněné zvláštním zákonem⁵⁷⁾, je předseda senátu povinen přísedící, účastníky, osoby oprávněné za ně jednat (§ 21 a 21a), zástupce účastníků, znalce, tlumočníky, osoby uvedené v § 116 odst.3 a další osoby, které se podle zákona musí zúčastnit řízení, předem poučit podle tohoto zvláštního zákona a o trestních následcích porušení tajnosti utajovaných skutečností. Provedené poučení se uvede v protokole. Podpisem protokolu se poučené osoby stávají osobami určenými vrozsahu potřeby k seznámení s utajovanou skutečností.

(2) Poučení podle odstavce 1 není třeba provést u těch, kteří se prokáží osvědčením pro příslušný stupeň utajení utajovaných skutečností vydaným podle zvláštního zákona⁵⁷⁾.

(3) O poučení podle odstavce 1 je předseda senátu povinen do 30 dnů písemně vyrozumět Národní bezpečnostní úřad.

Úkony účastníků

§ 41

(1) Účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli formou, po­kud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu.

(2) Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

(3) Hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli.

§ 41a

(1) Nestanoví-li zákon jinak, může účastník učinit úkon jen výslovně.

(2) K úkonu účastníka, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíží.

(3) Úkon může být odvolán, jen jestliže jeho odvolání dojde soudu nejpozději současně s tímto úkonem.

§ 41b

Dokud nebyl uzavřený smír, dohoda o výchově a výživě nezletilého dítěte, dohoda o styku s nezletilým dítětem, dohoda o vypořádání dědictví, dohoda o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů nebo uznání nároku (§ 153a), k nimž došlo do protokolu, podepsán také účastníky smíru, rodiči, účastníky dohody o styku s nezletilým dítětem, účastníky dohod v dědickém řízení nebo žalovaným, soud k těmto úkonům nepřihlíží.

§ 42

(1) Podání je možno učinit písemně, ústně do protokolu, telegraficky nebo telefaxem [Dosavadní znění: protokolu nebo telegraficky]. Ústně do protokolu je možno podání učinit, jde-li o návrh na zahájení řízení o povolení uzavřít manželství, o urče­ní a popření rodičovství [Dosavadní znění: otcovství ], o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení, o osvojení a řízení, které lze zahájit i bez návrhu, a návrhy na výkon rozhodnutí v těchto řízeních vy­daných.

(2) Každý okresní soud je povinen sepsat podání do protokolu a postoupit je bez průtahu příslušnému soudu. Takové podání má tytéž účinky, jakoby se stalo přímo u příslušného soudu.

(3) Podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telegrafic­ky je třeba písemně doplnit nejpozději do tří dnů, je-li písemné podání učiněno telefaxem, je třeba v téže lhůtě jej doplnit před­ložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanove­né lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Stanoví-li to předseda senátu, je účastník povinen soudu předložit originál (písemné podání shodného znění) i jiných podání učiněných telefaxem. [Dosavadní znění: Stanoví-li to soud, je účast­ník povinen předložit mu originál i jiných podání učiněných tele­faxem.]

(4) Pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je čin, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Podání je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s