Důvodová zpráva k Návrh insolvenčního zákona

(1) Insolvenční řízení je ovládáno zejména těmito zásadami:

(2) Insolvenční řízení je ovládáno také dalšími zásadami plynoucími z právních předpisů, z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, anebo ze spravedlivého řešení dlužníkova úpadku.

(3) Dlužník koná tak, aby předcházel úpadku, a ocitne-li se v hrozícím úpadku, učiní vše, co po něm je možné spravedlivě požadovat, aby úpadek odvrátil.

(4) Ustanovení zákona je třeba v pochybnostech vykládat v souladu s jeho účelem, zohledňujíce přitom zásady insolvenčního řízení.

(1) Ustanovení zákona nelze použít na případy, kdy znaky úpadku nebo hrozícího úpadku vykazuje:

(2) Ustanovení zákona nelze také použít na případy, kdy znaky úpadku nebo hrozícího úpadku vykazuje:

(1) V případě, že je dlužníkem, který se dostal do úpadku nebo hrozícího úpadku, fyzická osoba, a zemřela-li osoba jí blízká, platí, že po dobu 14 dnů ode dne její smrti není možné činit v insolvenčním řízení úkony (dále jen „období nečinnosti“), ledaže se jedná o úkony bezprostředně nutné pro zachování majetkové podstaty nebo souhlasí-li s tím dlužník.

(2) V případě nouzového stavu, stavu ohrožení, válečného stavu anebo krizové situace podle zvláštních právních předpisů může vláda České republiky stanovit, že po určitou dobu a pro určité území anebo pro určitou část obyvatelstva platí po stanovenou dobu období nečinnosti.

(3) Postupem podle odstavce 2 a 3 se v insolvenčním řízení nepřerušují ani nestaví lhůty. Připadá-li však konec lhůty do období nečinnosti, prodlužuje se lhůta až do třetího dne po ukončení období nečinnosti.

(1) Způsobem řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka v insolvenčním řízení (dále jen „způsob řešení úpadku“) se rozumí

(2) Ustanovení části první a čtvrté se použijí u jednotlivých způsobů řešení úpadku jen tehdy, není-li v  části druhé a třetí stanoveno jinak.

(1) Dlužník je v úpadku, má-li více věřitelů a není-li schopen plnit déle než 30 dnů po splatnosti své peněžité dluhy (dále jen „platební neschopnost“). Osvědčí-li dlužník jednající v dobré víře insolvenčnímu soudu, že jeho platební neschopnost je situací vzniklou v důsledku protiprávního jednání třetích stran a bude-li možné ji s ohledem na rozumně předvídatelné okolnosti rychle odvrátit, prodlužuje se lhůta na 90 dnů.

(2) Pokud ze všech okolností případu plyne, že nebude možné dosáhnout uspokojení peněžité pohledávky za dlužníkem ani výkonem soudního rozhodnutí nebo exekucí nebo takto pohledávka uspokojena nebyla, má se za to, že tento dlužník je v platební neschopnosti. Obdobně se zpravidla předpokládá, že je dlužník v platební neschopnosti, pokud zastavil veškeré platby.

(3) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je v úpadku také tehdy, je-li předlužen, tedy má-li více věřitelů a souhrn jeho dluhů převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty majetku dlužníka se zohlední také jeho další spravování majetku, případně další provozování podniku, je-li podle okolností případu pravděpodobné, že dlužník bude moci v jeho provozu pokračovat.

(4) O hrozící úpadek se jedná tehdy, lze-li důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých dluhů (dále jen „hrozící úpadek“). Pokud dlužník veřejně oznámí, že hodlá zastavit veškeré platby, má se za to, že je v hrozícím úpadku. V rámci tvrzení dlužníka o hrozícím úpadku insolvenční soud zkoumá především stav a vývoj dlužníkovy hospodářské situace a způsob výkonu jeho podnikatelské činnosti.

(1) Pohledávkou za podstatou, vznikla-li po zahájení insolvenčního řízení, je náhrada nutných výdajů a odměna předběžného insolvenčního správce a správce podniku za součinnost poskytnutou předběžnému insolvenčnímu správci nebo insolvenčnímu správci.

(2) Pohledávkami za podstatou, vznikly-li zásadně po rozhodnutí o úpadku, jsou:

(3) Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou jsou:

(4) Pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené se považují pro potřeby insolvenčního řízení za zjištěné, věřitel je však musí přihlásit a doloží jejich oprávněnost a výši.

(1) Podřízenou pohledávkou je pohledávka, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména v případě prohlášení úpadku na majetek dlužníka; za podřízenou pohledávku se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zvláštního právního předpisu.

(2) Pohledávkou nedotčenou reorganizačním plánem je:

(3) Zajištěnou pohledávkou se rozumí pohledávka nebo její část zajištěná zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo zajišťovacím převodem pohledávky anebo obdobným právem, které má podobný obsah a účinky, včetně obdobného práva založeného podle cizího právního řádu, je-li splnění hlavního dluhu zajištěno majetkem spadajícím do majetkové podstaty dlužníka nebo majetkem třetí osoby.

(4) V případě, že podle znaleckého posudku podle § 100 je hodnota zajištění nižší než výše zajištěné pohledávky, považuje se rozdíl mezi hodnotou zajištění a výší zajištěné pohledávky za pohledávku nezajištěnou.

(5) Nezjistí-li se hodnota zajištění proto, že není podle zákona vyhotovován znalecký posudek podle § 100, má se za to, že zajištěnou pohledávku má pouze zajištěný věřitel, který je první v pořadí, a ostatní zajištění věřitelé mají pohledávky nezajištěné.

(1) Pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené se uspokojují z majetkové podstaty v plné výši kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení po rozhodnutí o úpadku, ledaže zákon stanoví jinak.

(2) Nestačí-li výtěžek zpeněžování majetkové podstaty k uspokojení všech pohledávek podle odstavce 1, uspokojí se nejdříve pohledávky z náhrady škody na zdraví, poté odměna a hotové výdaje správce, poté pohledávky z úvěrového financování, poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty a pohledávky z výživného ze zákona; ostatní pohledávky podle odstavce 1 se uspokojí poměrně.

(3) Pokud insolvenční správce neuspokojí pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a bez zbytečného prodlení, a nepostupuje-li se podle odstavce 2, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou proti insolvenčnímu správci podanou u insolvenčního soudu s omezením, že takto se lze domáhat pouze uspokojení z majetkové podstaty. Náklady řízení se hradí z majetkové podstaty, ledaže vznikly zaviněním insolvenčního správce.

(4) Podřízené pohledávky se uspokojují až po uspokojení pohledávek, jimž jsou podřízeny, a vždy v závislosti na dohodnuté nebo stanovené míře jejich podřízenosti.

(5) Ostatní pohledávky ve stejném pořadí se uspokojují poměrně, nestanoví-li zákon jinak.

(1) Nestanoví-li zákon jinak, v insolvenčním řízení se neuspokojují:

(2) Úroky z části pohledávky  kryté hodnotou zajištění určenou podle znaleckého posudku podle § 100 přirůstají ode dne následujícího po dni rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a splatné jsou měsíčně od okamžiku schválení znaleckého posudku podle § 100 odst. 5; odstavec 1 písm. a) se nepoužije.

(3) Není-li vyhotoven znalecký posudek podle § 100, úroky podle odstavce 2 nepřirůstají a nevyplácí se.

(1) Povolením ochranné lhůty, ani zahájením insolvenčního řízení nebo rozhodnutím o úpadku anebo rozhodnutím o způsobu řešení úpadku nejsou dotčena práva a povinnosti vyplývající z finančního zajištění podle zvláštního právního předpisu nebo z obdobného právního vztahu podle cizího právního řádu, pokud je dlužník jeho poskytovatelem a nebo příjemcem a finanční zajištění bylo poskytnuto:

(2) Povolení ochranné lhůty, ani zahájení insolvenčního řízení, ani rozhodnutí o úpadku nebo rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nemá vliv na závěrečné vyrovnání zisků a ztrát podle zvláštního právního předpisu, a to ani tehdy, došlo-li po uvedených rozhodnutích k odstoupení od smlouvy, jejíž součástí je ujednání o závěrečném vyrovnání.

(3) Ani po povolení ochranné lhůty, ani po zahájení insolvenčního řízení, ani po rozhodnutí o úpadku nebo po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku se nelze dovolávat neúčinnosti provedení závěrečného vyrovnání zisku a ztrát podle zákona; to platí obdobně pro oprávnění těmto úkonům odporovat podle občanského zákoníku.

(4) Práva na uspokojení ze zajištění, které dlužník poskytl před povolením ochranné lhůty nebo před zahájením insolvenčního řízení nejsou povolením ochranné lhůty nebo zahájením insolvenčního řízení dotčena, je-li:

(5) Výjimky z tohoto ustanovení může stanovit pouze právní předpis.

(1) Zajištění věřitelé se v rozsahu jejich zajištění uspokojují z předmětu zajištění za podmínek stanovených právním předpisem.

(2) Zajištěný věřitel přihlásí svou pohledávku zajištěnou majetkem dlužníka nebo majetkem třetí osoby za stejných podmínek jako ostatní věřitelé. Současně zajištěný věřitel oznámí insolvenčnímu správci, zda se bude ze zajištění uspokojovat sám - mimo insolvenční řízení, nebo zda ponechá uspokojení v rukou insolvenčního správce podle odstavce 5; účinky oznámení nastávají pouze tehdy, je-li prohlášen konkurs. Tehdy, jedná-li se o ručení, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu), uspokojí se zajištěný věřitel z těchto forem zajištění vždy sám.

(3) V případě, že zajištěný věřitel oznámí samostatné uspokojení mimo insolvenčního řízení a toto oznámení nabude účinnosti podle odstavce 2 věty za středníkem, není majetek tvořící předmět zajištění součástí majetkové podstaty; v ostatních případech postupuje insolvenční správce podle zákona. Část první věty za středníkem se použije také tehdy, neoznámí-li zajištěný věřitel podle odstavce 2 jakým způsobem se hodlá uspokojit.

(4) Získá-li zajištěný věřitel z uspokojení více, než kolik činilo zajištění jeho pohledávky, vydá zbylou část získaných prostředků bez zbytečného odkladu k rukám insolvenčního správce, který je bez zbytečného odkladu vydá oprávněné osobě.

(5) Nevyužije-li zajištěný věřitel samostatný postup podle odstavce 2, uspokojí ho z předmětu zajištění insolvenční správce podle zákona. Insolvenční správce odečte od výtěžku zpeněžení přiměřené náklady spojené se správou zajištění s ohledem na odbornou péči, které však nesmí přesáhnout pět procent výtěžku zpeněžení. Insolvenční správce uspokojí zajištěného věřitele z výtěžku zpeněžení bez zbytečného odkladu po zpeněžení a jiné pohledávky, než pohledávku na nákladech podle předchozí věty z výtěžku nelze uspokojit, ledaže byl zajištěný věřitel uspokojen zcela.

(6) Doloží-li určitá osoba insolvenčnímu soudu smlouvu, ve které je uvedeno, že pohledávky určitých zajištěných věřitelů ze zajištění bude v insolvenčním řízení uplatňovat ona, poskytne insolvenční správce výtěžek zpeněžení po odečtení nákladů podle odstavce 5 této osobě. Pravost podpisů na smlouvě podle věty první musí být úředně ověřena.

(1) Insolvenční soud v insolvenčním řízení:

(2) Při výkonu dohlédací činnosti rozhoduje insolvenční soud o věcech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí potřebná opatření k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti týkající se činnosti jednotlivých subjektů insolvenčního řízení.

(3) V rámci dohlédací činnosti je insolvenční soud oprávněn zejména vyžadovat od insolvenčního správce zprávy a jiná vysvětlení jeho postupu, nahlížet do jeho účtů a jiné dokumentace a konat potřebná šetření souvisící s insolvenčním řízením. Je také oprávněn udílet insolvenčnímu správci pokyny a uložit mu, aby si k určitým otázkám vyžádal stanovisko věřitelského orgánu.

(4) Insolvenční soud při výkonu dohlédací činností dohlíží také na činnost předběžného insolvenčního správce, pomocných osob a věřitelského orgánu.

(1) V insolvenčním řízení a v jeho rámci jedná a rozhoduje v prvním stupni jediný soudce (samosoudce). Zvláštní právní předpis stanoví, kdy je v insolvenčním řízení oprávněn jednat a rozhodovat vyšší soudní úředník a jaké činnosti může vykonávat asistent soudce.

(2) Insolvenční soud rozhoduje usnesením.

(3) Nestanoví-li zákon jinak, v záhlaví písemného vyhotovení rozhodnutí se uvede označení insolvenčního soudu, jména a příjmení soudců (soudce), označení dlužníka a osoby, o jejímž podání se rozhoduje, označení jejích zástupců a označení věci.

(4) Změna bydliště, místa podnikání nebo sídla dlužníka po zahájení insolvenčního řízení nemá vliv na místní příslušnost insolvenčního soudu.

(1) Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a jeho věřitelé, ledaže zákon stanoví jinak.

(2) Jiná osoba, než věřitel, uplatňující svá práva v insolvenčním řízení je účastníkem insolvenčního řízení jen po dobu, po kterou insolvenční soud jedná a rozhoduje o jejím právu.

(3) Účastníky v řízení o incidenčních sporech jsou žalobce a žalovaný a není-li zákonem stanoveno jinak, je žalobcem nebo žalovaným vždy insolvenční správce.

(4) Vedlejší účastenství není v insolvenčním řízení přípustné.

(1) Změna v osobě věřitele v průběhu insolvenčního řízení je přípustná jen za podmínek tohoto ustanovení; § 107 občanského soudního řádu se nepoužije.

(2) Nabyvatel pohledávky dlužníkova věřitele insolvenčnímu soudu navrhne písemně změnu v účastenství a návrh doloží listinou podle odstavce 4, ledaže se tato listina podle zákona nevyžaduje.

(3) O návrhu podle odstavce 2 rozhodne insolvenční soud do konce pracovního dne následujícího po dni, kdy mu návrh došel, jinak platí, že návrhu vyhověl.

(4) Nevyplývá-li převod nebo přechod pohledávky z právního předpisu, učiní se právní úkon, na jehož základě k převodu nebo přechodu pohledávky dochází, ve formě veřejné listiny, nebo listiny, na níž je úředně ověřena pravost podpisů jeho účastníků.

(5) Pro nabyvatele pohledávky, který vstoupil do insolvenčního řízení, platí jeho stav v době, kdy se stal účastníkem řízení podle odstavce 2; to platí obdobně i pro incidenční spory týkající se nabyté pohledávky.

(6) Dojde-li ke změně v osobě věřitele, která je členem věřitelského orgánu, zveřejní insolvenční soud skutečnost změny v osobě věřitele neprodleně poté, co mu byla změna oznámena, v insolvenčním rejstříku, ledaže insolvenční soud návrhu na změnu v osobě věřitele nevyhověl.

(1) Insolvenční správce se zásadně ustavuje ze seznamu správců, který vede ministerstvo spravedlnosti (dále jen „seznam“). Nelze-li insolvenčního správce vybrat ze seznamu, je možné jím ustavit i fyzickou osobu do seznamu nezapsanou, splňuje-li obecné a kvalifikační předpoklady pro zápis do seznamu a s ustavením správcem souhlasí. Osoba, která má být ustavena insolvenčním správcem a je zapsána v seznamu, může odmítnout pouze tehdy, má-li proto závažné důvody, které doloží.

(2) Do seznamu lze zapsat pouze:

(3) Náležitosti seznamu a předpoklady zápisu do seznamu stanoví prováděcí právní předpis.

(4) Insolvenční správce uzavře na svůj náklad smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou v souvislosti s výkonem jeho činnosti v rámci insolvenčního řízení; uzavření této smlouvy je podmínkou pro zápis do seznamu podle odstavce 1.

(1) Insolvenčního správce pro jednotlivá insolvenční řízení ustaví insolvenční soud, ledaže zákon stanoví jinak. Osobu insolvenčního správce určí předseda insolvenčního soudu; tímto určením je insolvenční soud vázán.

(2) Insolvenční soud ustaví insolvenčního správce v rozhodnutí o úpadku; nejsou-li zvláštní důvody hodné zřetele, je insolvenčním správcem ustavena osoba uvedená věřitelem v insolvenčním návrhu.

(3) Insolvenční správce je vyloučen z insolvenčního řízení, je-li se zřetelem na jeho poměr k projednávané věci, k osobám účastníků s výjimkou podle § 25 odst. 2, nebo k jejich zástupcům dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu, případně také jinému orgánu, který jej do funkce ustavil, do 10 dnů ode dne ustavení písemné prohlášení, ve kterém uvede, zda a jaký poměr k projednávané věci a účastníkům řízení nebo jejich zástupcům má. Dozví-li se insolvenční správce, že jsou zde důvody pro jeho vyloučení pro podjatost později, oznámí to neprodleně insolvenčnímu soudu, případně také jinému orgánu, které jej do funkce ustavil.

(4) Veřejná obchodní společnost, která je ustavena insolvenčním správcem, oznámí neprodleně insolvenčnímu soudu, kdo z jejích společníků bude funkci insolvenčního správce vykonávat; odstavec 3 platí pro takového společníka obdobně.

(5) Proti rozhodnutí o ustavení insolvenčním správcem je přípustné odvolání pouze tehdy, doloží-li odvolatel, že ustavená osoba nesplňuje zákonné podmínky nebo že je podjatá.

(1) Za podmínek stanovených zákonem může insolvenční soud ustavit před rozhodnutím o úpadku předběžného insolvenčního správce (dále jen „předběžný správce“); toto rozhodnutí se zveřejní stejným způsobem jako rozhodnutí o úpadku. Nejsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, ustaví insolvenční soud za předběžného správce zpravidla osobu, která byla navržena v insolvenčním návrhu za insolvenčního správce.

(2) Předběžný správce vykonává před rozhodnutím o úpadku činnosti stanovené zákonem nebo uložené insolvenčním soudem a má práva a povinnosti, které mu vymezil insolvenční soud; ten je vymezí v rozsahu zpravidla užším, než má insolvenční správce. Nestanoví-li soud v rozhodnutí o úpadku jinak, stává se předběžný správce po tomto rozhodnutí insolvenčním správcem s plnou pravomocí a působností.

(3) Ustanovení o insolvenčním správci se na předběžného správce použijí obdobně.

(1) Schůze věřitelů může na svém prvním jednání nejblíže následujícím po ustavení insolvenčního správce insolvenčním soudem rozhodnout, že ustaveného insolvenčního správce zprošťuje funkce a současně ustavit insolvenčního správce nového; § 21 odst. 1 se použije obdobně. Pro toto rozhodnutí se vyžaduje souhlas alespoň poloviny všech přihlášených a přítomných věřitelů, jejichž pohledávky nebyly popřeny, počítáno podle výše pohledávek, přihlášených ke dni předcházejícímu dni konání rozhodující schůze věřitelů.

(2) Usnesení schůze věřitelů o ustavení insolvenčního správce podle odstavce 1 potvrzuje insolvenční soud; je oprávněn je nepotvrdit pouze nesplňuje-li podmínky § 21 a § 22 odst. 3 a 4.

(3) Rozhodnutí podle odstavce 2 vydá insolvenční soud do skončení schůze věřitelů, která usnesení podle odstavce 1 přijala; odvolání je přípustné jen nepotvrdí-li insolvenční soud usnesení a odvolat se může pouze věřitel, který hlasoval pro přijetí usnesení; § 36 odst. 2 věta první a odstavec 3 se použijí obdobně.

(4) Pokud odmítne zvolená osoba funkci insolvenčního správce vykonávat nebo pokud schůze věřitelů nezvolí nového insolvenčního správce poté, co dosavadního správce zprostí funkce, ustaví insolvenčního správce na schůzi věřitelů, která insolvenčního správce zprostila funkce a neustavila nového, insolvenční soud.

(5) Bude-li insolvenční správce ustaven podle odstavce 1 až 4, nemůže schůze věřitelů opětovně nebo v dalším průběhu insolvenčního řízení ustaveného insolvenčního správce zprostit jeho funkce, ledaže zákon stanoví jinak. Poruší-li však insolvenční správce své povinnosti zvlášť závažným způsobem, může věřitelský orgán navrhnout insolvenčnímu soudu jeho odvolání a nahrazení konkrétně určenou osobou. Odvolá-li insolvenční soud insolvenčního správce, může navrženou osobu odmítnout ustavit pouze tehdy, nesplňuje-li podmínky § 21 a § 22 odst. 3 a 4.

(6) Zproštěním nebo odvoláním z funkce nezaniká odpovědnost původního insolvenčního správce za dobu výkonu funkce.

(7) Insolvenční správce zproštěný nebo odvolaný z funkce bez zbytečného odkladu informuje nového insolvenčního správce o své dosavadní činnosti a předá mu všechny doklady souvisící s výkonem jeho funkce.

(8) Z důležitého důvodu, zejména proto, že insolvenční správce porušil zvlášť závažným způsobem své povinnosti a věřitelský orgán v rozporu se společným zájmem věřitelů nenavrhuje jeho odvolání a nahrazení jinou osobou, může insolvenční soud i bez návrhu zprostit insolvenčního správce jeho funkce a ustavit nového. Odstavce 6 a 7 tohoto ustanovení, jakož i § 22 odst. 5, se použijí obdobně.

(9) Schůze věřitelů může na svém prvním jednání následujícím po přezkumném jednání rozhodnout, že ustaveného insolvenčního správce zprošťuje funkce a současně ustavit insolvenčního správce nového; § 21 odst. 1 se použije obdobně. Pro toto rozhodnutí se vyžaduje souhlas alespoň poloviny všech zjištěných a přítomných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek, zjištěných k okamžiku zahájení hlasování o zproštění insolvenčního správce funkce; za zjištěné se považují i ti věřitelé, kterým insolvenční soud povolil hlasovat podle § 34 odst. 4 nebo 5, a to v rozsahu povolení. Odstavce 2 až 4, 6 a 7 tohoto ustanovení, jakož i § 22 odst. 5, se použijí obdobně

(10) Dojde-li v důsledku rozhodnutí incidenčního sporu k takové změně složení věřitelů, že by to změnilo rozhodovací většinu podle odstavce 9, může schůze věřitelů na svém jednání rozhodnout o změně osoby insolvenčního správce; odstavec 9 se v ostatním použije obdobně.

(1) Insolvenční soud nebo schůze věřitelů může insolvenčnímu správci ustavit zástupce pro případ, že by ze závažných důvodů nemohl po přechodnou dobu vykonávat svou funkci; § 22 odst. 3 a 4 a § 24 odst. 6 a 7 se použijí obdobně.

(2) Je-li insolvenční správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z věřitelů, nebo jen k některému z jejich zástupců, a není-li se zřetelem k charakteru pohledávky věřitele a jeho postavení v insolvenčním řízení důvodné pochybovat, že tento vztah ovlivní celkový výkon funkce insolvenčního správce, může insolvenční soud nebo schůze věřitelů ustavit pro tyto úkony odděleného insolvenčního správce.

(3) V případech, kdy je se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení potřebné řešit zvláštní skutečnosti vyžadující odbornou specializaci, může insolvenční soud nebo schůze věřitelů ustavit i zvláštního insolvenčního správce a upravit jeho vztah k insolvenčnímu správci, případně k dalším správcům ustaveným podle zákona.

(4) Na zástupce insolvenčního správce, odděleného insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce (dále také jen „pomocné osoby“) se tento díl zákona použije obdobně; ostatní ustanovení zákona o insolvenčním správci se na pomocné osoby použijí přiměřeně s ohledem na povahu právních úkonů, které podle zákona tyto osoby činí.

(1) Insolvenční správce postupuje při výkonu své činnosti svědomitě a s odbornou péčí a vyvíjí veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, aby byl naplněn účel insolvenčního řízení.

(2) Insolvenční správce poskytuje věřitelským orgánům součinnost nezbytnou k řádnému výkonu jejich funkce, zejména se pak na žádost věřitelského orgánu účastní jeho jednání a alespoň jednou za tři měsíce předkládá věřitelskému orgánu a insolvenčnímu soudu písemnou zprávu o stavu insolvenčního řízení.

(3) Insolvenční správce odpovídá za újmu, která vznikla porušením jeho povinností uložených zákonem nebo insolvenčním soudem. Odpovědnosti se insolvenční správce zprostí pouze tehdy, prokáže-li, že újmě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm bylo se zřetelem k průběhu insolvenčního řízení možné spravedlivě požadovat.

(4) Žalobu o náhradu újmy proti insolvenčnímu správci může podat ve prospěch majetkové podstaty každý věřitel a jiná osoba než tento věřitel nebo jeho zástupce nemohou v řízení o náhradě újmy činit žádné úkony; návrh každého dalšího věřitele se považuje za přistoupení k řízení, a to ode dne podání návrhu. Věřitel má právo na náhradu nákladů z majetkové  podstaty jen tehdy, pokud se majetkové podstatě dostalo prospěchu, který je vyšší než požadované náklady.

(5) Pořádkovou pokutu podle občanského soudního řádu lze za podmínek tam stanovených uložit také insolvenčnímu správci, který se bez řádné omluvy nezúčastnil předepsaných jednání anebo jinak neplní své povinnosti; insolvenční soud může takto udělit pořádkovou pokutu až do výše 100.000,- Kč, a to i opakovaně.

(6) Se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského orgánu může insolvenční správce zadat splnění jemu uložených povinností jiným osobám na účet majetkové podstaty; tím však nejsou dotčeny jeho povinnosti a odpovědnost podle zákona.

(1) Insolvenční správce má právo na odměnu a na náhradu hotových výdajů stanovených v souladu se zvláštním právním předpisem; výše odměny se v případě konkursu se však vždy určí z výtěžku zpeněžení rozdělovaného mezi věřitele.

(2) Odměna a hotové výdaje se uspokojují z majetkové podstaty a pokud k tomu nestačí, pak ze zálohy na náklady insolvenčního řízení; není-li možné odměnu a hotové výdaje uspokojit ani tak, hradí je stát.

(3) Vyúčtování odměny a hotových výdajů provede insolvenční správce v konečné zprávě; není-li jí, pak ve zprávě o své činnosti. Insolvenční soud může podle okolností případu odměnu i bez návrhu přiměřeně snížit nebo se souhlasem věřitelského výboru zvýšit. Důvodem pro snížení odměny může být zejména skutečnost, že insolvenční správce porušil některou ze svých povinností nebo nenavrhl částečný rozvrh, ačkoliv mu to stav zpeněžování majetkové podstaty umožňoval.

(4) Na základě rozhodnutí věřitelského orgánu a se souhlasem insolvenčního soudu lze poskytnout insolvenčnímu správci zálohu na úhradu jeho výdajů, a to i opakovně; záloha může být poskytnuta pro určitý účel a vždy musí být stanoveny podmínky pro její vyúčtování.

(5) Náklady na činnost, k níž je insolvenční správce povinen podle zákona nebo rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou zahrnuty v jeho odměně. Náklady spojené s využitím právních, ekonomických a jiných poradců, je-li jejich využití vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení účelné, jsou hrazeny z majetkové podstaty.

(6) Vynaložení nákladů podle odstavce 5, věty druhé, schvaluje předem věřitelský výbor; věřitelský výbor může vynaložení těchto nákladů odmítnout jen tehdy, nejsou-li splněny předpoklady odstavce 5.

(1) Přešlo-li na insolvenčního správce oprávnění nakládat s dlužníkovým majetkem, jedná svým jménem a na dlužníkův účet. Při jednání se insolvenční správce označuje způsobem, ze kterého je patrné, že jednání činí při výkonu funkce insolvenčního správce; součástí označení je také nezaměnitelná identifikace dlužníka.

(2) Za jednání podle odstavce 1 se považují zejména právní úkony, jimiž je zpeněžována majetková podstata nebo je s ní jinak nakládáno, jakož i právní úkony spojené s incidenčními spory a dalšími spory, v nichž vystupuje insolvenční správce namísto dlužníka.

(3) Insolvenční správce může pověřit své zaměstnance nebo zaměstnance dlužníka, aby za něho jednali v soudních nebo jiných řízeních; tím však nejsou dotčeny jeho povinnosti a odpovědnost podle zákona.

(1) Insolvenční správce může pro udržení provozu podniku, který je součástí majetkové podstaty, uzavřít za obvyklých obchodních podmínek smlouvy o úvěru a smlouvy obdobné a dále smlouvy, jejichž předmětem jsou dodávky energií a surovin, včetně smluv o zajištění splnění těchto smluv (dále jen „úvěrové financování“).

(2) Dosavadní zajištění věřitelé mají přednostní právo, aby byly smlouvy podle odstavce 1 uzavřeny s nimi, ledaže se tohoto práva výslovně vzdají nebo toto právo v přiměřené době nevyužijí anebo jejich nabídka je horší než nabídka třetí osoby podaná v dobré víře; to platí obdobně pro věřitele z dosavadních smluv na dodávky energií a surovin podle odstavce 1.

(3) Vzdá-li se věřitel práva podle odstavce 2 nebo tohoto práva v přiměřené době nevyužije nebo učiní horší nabídku než třetí osoba podle odstavce 2, může insolvenční správce uzavřít smlouvu podle odstavce 1 s jinou osobou.

(4) Majetek získaný z prostředků poskytnutých v rámci úvěrového financování není předmětem zajištění podle dříve uzavřených smluv.

(5) Prostředky získané z úvěrového financování lze použít jen za účelem uvedeným ve smlouvách podle odstavce 1.

(6) Smlouvy podle odstavce 1 může za podmínek zákona uzavřít také dlužník s oprávněním nakládat s majetkem náležícím do majetkové podstaty a dlužník v ochranné lhůtě.

(1) Insolvenční správce zachovává při výkonu své funkce a po jejím ukončení mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž zvláštní právní předpis stanoví povinnosti utajení, pokud se o nich dozvěděl při výkonu své funkce; této povinnosti ho může zprostit ten, v jehož zájmu tuto povinnost má, nebo insolvenční soud.

(2) Insolvenční správce zajistí, aby mlčenlivost podle odstavce 1 zachovávaly také jeho zaměstnanci, případně všechny další osoby, které využije k plnění svých povinností spojených s insolvenčním řízením.

(3) Odstavci 1 a 2 není dotčena povinnost podle zvláštního právního předpisu oznámit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.

(1) Orgány veřejné správy, jakož i notáři, soudní exekutoři, osoby vedoucí evidenci cenných papírů, finanční instituce, provozovatelé telekomunikačních služeb, provozovatelé poštovních služeb a jiné osoby, které se zabývají přepravou zásilek, vydavatelé tisku a dopravci (dále také jen „povinné osoby“) poskytnou insolvenčnímu správci na jeho písemnou žádost dále uvedeným způsobem součinnost; tím není dotčena povinnost těchto osob poskytnout insolvenčnímu správci součinnost podle jiných ustanovení zákona nebo zvláštního právního předpisu.

(2) Způsobí-li povinná osoba řádně vyzvaná k součinnosti insolvenčním správcem na majetkové podstatě nebo věřitelům neposkytnutím součinnosti újmu, odpovídá za ni tato osoba v plném rozsahu.

(3) Součinnost povinných osob spočívá v tom, že poskytují insolvenčnímu správci údaje o majetku dlužníka a další údaje, které jsou nutné pro naplnění účelu insolvenčního řízení, a to v rozsahu, v jakém by je poskytly přímo dlužníkovi; mají-li povinné osoby u sebe listiny nebo jiné věci potřebné pro zjištění dlužníkova majetku, bez zbytečného odkladu je vydají nebo zapůjčí insolvenčnímu správci. Součinnost třetích osob se poskytuje bezplatně; nejde-li však o orgány státní správy, přísluší tomu, kdo součinnost poskytl, náhrada s tím spojených výdajů.

(4) Poskytnutí součinnosti podle odstavce 3 spočívá zejména v tom, že:

(5) Insolvenční správce prokazuje povinným osobám své oprávnění požadovat součinnost předložením rozhodnutí insolvenčního soudu nebo jiného orgánu, kterým byl do funkce ustaven.

(1) Věřitelskými orgány jsou schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů.

(2) Schůzi věřitelů přísluší volba, potvrzení a odvolání věřitelského výboru a jeho členů nebo zástupce věřitelů. Schůze věřitelů si může k rozhodování vyhradit cokoliv, co jinak náleží do působnosti ostatních věřitelských orgánů. Není-li ustaven věřitelský výbor ani zástupce věřitelů, vykonává schůze věřitelů i jejich působnost.

(3) Věřitelský výbor vykonává působnost věřitelských orgánů s výjimkou věcí, které náleží do působnosti schůze věřitelů; to platí také pro zástupce věřitelů, je-li ustaven namísto věřitelského výboru.

(4) Dojde-li ke změně v osobě věřitele podle § 20, přechází členství ve věřitelském orgánu na nabyvatele pohledávky, ledaže zákon stanoví jinak

(5) Pořádkovou pokutu podle občanského soudního řádu lze za podmínek tam stanovených uložit také členům, případně náhradníkům věřitelského výboru, kteří se bez řádné omluvy nezúčastní jeho schůzí anebo jinak neplní své povinnosti.

(1) Schůzi věřitelů svolává a řídí insolvenční soud.

(2) Insolvenční soud svolá schůzi věřitelů tak, aby se konala nejpozději do jednoho měsíce poté, co mu byl doručen insolvenční návrh, ledaže insolvenčnímu soudu není znám seznam dlužníkových věřitelů. Schůzi věřitelů k volbě věřitelského výboru svolá insolvenční soud tak, aby se konala bez zbytečného odkladu po ukončení lhůty pro přihlášení pohledávek.

(3) Další schůzi věřitelů svolá insolvenční soud z vlastní iniciativy, nebo na návrh insolvenčního správce, věřitelského výboru anebo alespoň dvou věřitelů, jejichž pohledávky činí alespoň 10 % přihlášených pohledávek. Jedná-li se o volbu věřitelského výboru nebo zástupce věřitelů, svolá schůzi věřitelů insolvenční soud vždy z vlastní iniciativy.

(4) Právo účasti na schůzi věřitelů mají přihlášení věřitelé, dlužník, insolvenční správce, pomocné osoby a státní zástupce, pokud se účastní insolvenčního řízení.

(5) Program jednání schůze věřitelů vyhotoví insolvenční správce a osoby oprávněné podle odstavce 3 navrhnout svolání schůze věřitelů mohou současně s tímto návrhem požadovat zařazení určitých věcí k projednání; zařazení těchto bodů k projednání není insolvenční správce oprávněn odmítnout, ledaže jsou nesrozumitelné.

(6) Oznámení o svolání schůze věřitelů doručí insolvenční soud vyhláškou (§ 49 odst. 1), v níž uvede také program jednání schůze věřitelů podle odstavce 5, jakož i místo a termín jejího konání. Vyhláška se zveřejní nejméně 10 dnů před konáním schůze věřitelů, které se týká.

(1) Předmětem schůze věřitelů může být pouze program uvedený ve vyhlášce podle § 33 odst. 6; to neplatí, jsou-li přítomni všichni přihlášení věřitelé a ze změnou programu souhlasí.

(2) K platnosti usnesení schůze věřitelů je potřebná prostá většina hlasů přítomných nebo zastoupených věřitelů, jejichž pohledávky nebyly popřeny, ledaže zákon stanoví jinou potřebnou většinu. Pro potřeby hlasování podle výše pohledávek platí, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas.

(3) Je-li pohledávka předmětem spoluvlastnictví, určí spoluvlastníci osobu, která bude práva spojená s pohledávkou vykonávat. Nedohodnou-li se, určí takovou osobu insolvenční soud.

(4) Věřitelé, jejichž pohledávka byla popřena, mohou v rozsahu popření hlasovat, pokud to insolvenční soud na návrh věřitele z popřené pohledávky povolí; popření zajištění pohledávky nemá v rozsahu popření vliv na hlasovací právo zajištěných věřitelů. Insolvenční soud hlasování podle předchozí věty povolí, pokud je to navrhovatelem věrohodně odůvodněno a doloženo.

(5) Odstavec 4 se použije obdobně také na pohledávku, která je vázána na odkládací podmínku.

(6) Nejedná-li se o volbu věřitelského výboru, nesmí žádný z věřitelů hlasovat ve vlastní věci nebo ve věci osoby jednající s ní ve shodě podle zvláštního právního předpisu, ledaže rozhoduje o přijetí reorganizačního plánu nebo o plánu oddlužení.

(7) Věřitelé mohou hlasovat také písemně, a to podáním doručeným insolvenčnímu soudu nejpozději v den před dnem konání rozhodující schůze věřitelů; toto podání nesmí obsahovat žádný jiný procesní úkon. Svůj hlas přitom nesmí vázat na podmínku a pravost podpisu hlasujícího věřitele musí být úředně ověřena. Věřitel hlasující písemně se považuje pro potřeby odstavce 2 za přítomného.

(8) Hlasuje-li alespoň jeden věřitel písemně, odstavec 1 věta za středníkem se nepoužije.

(1) Insolvenční soud může rozhodnout o tom, že se usnesení schůze věřitelů zrušuje, pokud odporuje společnému zájmu insolvenčních věřitelů; to neplatí pro usnesení schůze věřitelů, kterým byl odvolán insolvenční správce a ustaven nový a pro rozhodnutí schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku a určení osoby znalce podle § 99 a § 100.

(2) Rozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů může insolvenční soud vydat jen do ukončení té schůze věřitelů, která usnesení přijala. Toto rozhodnutí může být vydáno jen na návrh insolvenčního správce nebo věřitelů, jejichž pohledávky představují alespoň jednu třetinu výše všech přihlášených pohledávek, pokud tito věřitelé zároveň hlasovali proti přijetí usnesení; rozhodnutí insolvenčního soudu musí být odůvodněno.

(3) Po vyhlášení rozhodnutí podle odstavce 1 vyzve insolvenční soud každého z přítomných věřitelů, který hlasoval pro přijetí zrušeného usnesení, aby uvedl, zda se vzdává odvolání, a současně ho poučí, že odvolání, které nebude podáno do ukončení schůze věřitelů, již nelze podat. Vyjádření věřitelů a jejich poučení se uvede v protokolu o jednání. Rozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů doručí insolvenční soud pouze věřitelům, kteří podali odvolání.

(4) Zamítl-li insolvenční soud návrh na zrušení usnesení schůze věřitelů, uplatní se postup podle odstavce 3 přiměřeně také ve vztahu k osobě, která návrh podala.

(5) Osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí o zrušení usnesení schůze věřitelů je pouze věřitel, který hlasoval pro přijetí usnesení schůze věřitelů. Osobou oprávněnou k podání odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení usnesení schůze věřitelů je pouze osoba, která návrh podala.

(6) Toto ustanovení se nepoužije při rozhodování věřitelů po povolení reorganizace.

(1) Schůze věřitelů volí podle potřeby věřitelský výbor; je-li přihlášených věřitelů více jak padesát, volí schůze věřitelů věřitelský výbor vždy.

(2) Věřitelský výbor má nejméně tři a nejvýše sedm členů; o počtu členů rozhoduje schůze věřitelů. Schůze věřitelů určí každému členu věřitelského výboru náhradníka, případně více náhradníků, lze-li jejich využití předpokládat; na postavení náhradníka se ustanovení o členech věřitelského výboru použijí obdobně.

(3) Ve věřitelském výboru mají být zastoupeni zajištění a nezajištění věřitelé; členů navržených nezajištěnými věřiteli však vždy musí být alespoň tolik, kolik členů navržených zajištěnými věřiteli, ledaže nezajištění věřitelé své členy nenavrhnou nebo jimi navržené osoby s ustavením nesouhlasí anebo nejsou-li zvoleni z jiných důvodů.

(4) O volbě členů navržených zajištěnými věřiteli hlasují pouze zajištění věřitelé. O volbě členů navržených nezajištěnými věřiteli hlasují nezajištění věřitelé, ledaže nezajištění věřitelé své členy nenavrhnou nebo jimi navržené osoby s ustavením nesouhlasí anebo nejsou-li zvoleni z jiných důvodů.

(5) Volbu členů věřitelského výboru potvrzuje insolvenční soud. Nepotvrdit určitou osobu však může pouze tehdy, pokud její volba byla provedena v rozporu se zákonem nebo jsou-li zájmy této osoby v hrubém rozporu se zájmy ostatních věřitelů nebo jedná-li se o osobu podle § 39 odst. 2 anebo lze-li jinak důvodně pochybovat o nepodjatosti a důvěryhodnosti zvolené osoby. Rozhodnutí insolvenčního soudu se nedoručuje, ale vyhlašuje na schůzi věřitelů, která členy věřitelského výboru zvolila. Odvolat se proti rozhodnutí insolvenčního soudu mohou pouze věřitelé, kteří hlasovali pro zvolení nepotvrzených osob a podali odvolání do konce schůze věřitelů.

(1) Věřitelský výbor chrání společný zájem insolvenčních věřitelů a v součinnosti s insolvenčním správcem přispívá k naplnění cíle insolvenčního řízení.

(2) Věřitelský výbor zejména:

(3) Věřitelský výbor:

(4) Členové věřitelského výboru se mohou ve věřitelském výboru dát zastoupit fyzickou osobou, která má plnou způsobilost k právním úkonům; nejde-li o advokáta nebo notáře, může tento zástupce jednat pouze osobně. Zástupce provádí činnost podle tohoto odstavce na náklady zastoupeného.

(1) Členy věřitelského výboru mohou být pouze přihlášení věřitelé, kteří se svým zvolením souhlasí. Stane-li se členem právnická osoba, oznámí neprodleně insolvenčnímu soudu jméno a příjmení fyzické osoby, která za ni bude ve věřitelském výboru jednat. Došlo-li ke změně v osobě věřitele insolvenčního řízení podle § 20, stává se nabyvatel pohledávky členem věřitelského výboru; to neplatí, došlo-li k převodu nebo přechodu pohledávky na více jak jednoho nabyvatele nebo pouze k převodu nebo přechodu části pohledávky.

(2) Členy věřitelského výboru nemohou být osoby, u nichž je vzhledem k jejich vztahu k dlužníkovi důvodné pochybovat o jejich nepodjatosti, zejména pak osoby dlužníkovi blízké, vedoucí zaměstnanci dlužníka, společníci dlužníka, s výjimkou akcionářů, pokud nejsou současně členem orgánu dlužníka nebo nevlastní-li akcie nebo jiné účastnické cenné papíry vydané dlužníkem v souhrnné hodnotě nad jednu desetinu základního kapitálu dlužníka, osoby dlužníka ovládající nebo dlužníkem ovládané nebo osoby jednající s ním ve shodě podle zvláštního právního předpisu; to platí také pro osoby v obdobném postavení v období šesti měsíců před zahájením insolvenčního řízení, ačkoliv jejich funkce nebo postavení již zanikly.

(1) Členové věřitelského výboru vykonávají svou činnost s odbornou péčí a odpovídají za újmu vzniklou v důsledku porušení svých povinností vyplývajících ze zákona nebo uložených jim insolvenčním soudem.

(2) Členové věřitelského výboru mají právo na náhradu nutných výdajů spojených s výkonem jejich funkce a na přiměřenou odměnu; § 27 odst. 1 se použije obdobně.

(3) Náklady, které vzniknou v souvislosti s tím, že věřitelský výbor využije k plnění své činnosti jiných osob, jsou pohledávkou za podstatou. Prokáže-li se, že věřitelský výbor využil služeb jiných osob nehospodárně, případně nepotřebně, nesou náklady s tím spojené společně a nerozdílně jen členové věřitelského výboru, kteří pro využití služeb hlasovali.

(1) Do doby, než dojde ke zvolení věřitelského výboru a k potvrzení jeho volby, může insolvenční soud, a to i před první schůzí věřitelů a před rozhodnutím o úpadku, jmenovat prozatímní věřitelský výbor; podal-li insolvenční návrh dlužník, jmenuje insolvenční soud tento výbor neprodleně.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 se doručuje dlužníkovi, insolvenčnímu správci nebo předběžnému insolvenčnímu správci a jmenovaným členům prozatímního věřitelského výboru. Proti rozhodnutí o jmenování prozatímního věřitelského výboru není přípustné odvolání, ledaže nebyla splněna podmínka podle § 37 odst. 4.

(3) Je-li to možné, jmenuje insolvenční soud prozatímní věřitelský výbor tak, aby v něm byly zastoupeny všichni věřitelé, posuzováno podle povahy jejich pohledávek. Tvoří-li z celkové výše pohledávek významnou část pohledávky dlužníkových zaměstnanců, jmenuje insolvenční soud jako člena prozatímního věřitelského výboru také jejich zástupce.

(4) První schůze věřitelů rozhodne o tom, zda a v jakém složení ponechá prozatímní věřitelský výbor ve funkci.

(5) Prozatímní věřitelský výbor ukončí svou činnost jakmile insolvenční soud potvrdí zvolený věřitelský výbor. To platí také pro případ, že by schůze věřitelů rozhodla o zachování prozatímního věřitelského výboru podle odstavce 4; rozhodnutím insolvenčního soudu se prozatímní věřitelský výbor mění ve věřitelský výbor.

(6) Na postavení prozatímního věřitelského výboru se ustanovení o věřitelském výboru použijí přiměřeně, ledaže zákon stanoví jinak.

(1) Funkce člena věřitelského výboru končí jeho odvoláním, odstoupením nebo ukončením jeho účasti jako věřitele v insolvenčním řízení.

(2) Z důležitých důvodů, zejména při porušování nebo zanedbávání povinností nebo při změně složení věřitelského výboru v důsledku změny v osobě věřitele podle § 39 odst. 1, může insolvenční soud bez návrhu nebo na návrh některého z věřitelů anebo na návrh insolvenčního správce věřitelský výbor nebo některého z jeho členů odvolat; podá-li návrh věřitel nebo věřitelé, jejichž pohledávky představují alespoň 30% výše všech přihlášených pohledávek, insolvenční soud mu vyhoví vždy, ledaže je návrh v rozporu se zákonem. Rozhodnutí o odvolání z funkce nebo o jeho zamítnutí se doručuje zvlášť navrhovateli, odvolávané osobě a insolvenčnímu správci. Proti rozhodnutí o odvolání z funkce může podat odvolání pouze odvolaná osoba. Proti rozhodnutí, kterým se návrh na odvolání z funkce zamítá, může podat odvolání pouze navrhovatel.

(3) Člen věřitelského výboru může ze své funkce kdykoliv bez uvedení důvodu odstoupit, a to podáním adresovaným insolvenčnímu soudu; odstoupení neprodleně oznámí předsedovi věřitelského výboru i insolvenčnímu správci.

(4) Na uvolněné místo člena věřitelského výboru nastoupí jeho náhradník a doplňující volbou se zvolí podle odstavce 5 náhradník nový.

(5) Zanikne-li účast některého z členů věřitelského výboru a nebude-li možný nástup náhradníka podle odstavce 4, svolá insolvenční soud neprodleně schůzi věřitelů za účelem provedení nové nebo doplňující volby.

(6) V případě, že zanikne funkce členovi prozatímního věřitelského výboru zatím nepotvrzeného schůzí věřitelů, dojde k ustavení nového prozatímního věřitelského výboru nebo k určení některého z jeho členů nebo náhradníků jmenováním insolvenčním soudem. Klesne-li počet členů prozatímního věřitelského výboru pod polovinu členů, jmenuje insolvenční soud vždy prozatímní věřitelský výbor celý znovu.

(1) Mimo případy, kdy je volba věřitelského výboru povinná, může schůze věřitelů namísto něj zvolit zástupce věřitelů a jeho náhradníka.

(2) Ustanovení zákona o věřitelském výboru platí pro zástupce věřitelů obdobně.

(1) Likvidátor, správce podniku a jiné osoby v obdobném postavení vykonávají svou působnost v rozsahu stanoveném podle zvláštního právního předpisu, v jakém nepřešla na insolvenčního správce.

(2) V souvislosti se svou činností v insolvenčním řízení mají osoby podle odstavce 1 právo na náhradu nutných výdajů a na přiměřenou odměnu určenou v souladu se zvláštními právními předpisy.

(1) Insolvenční řízení lze zahájit pouze na návrh (dál jen „insolvenční návrh“).

(2) Insolvenční soud nařizuje jednání v insolvenčním řízení jen tehdy, stanoví-li tak zákon, anebo je-li to s ohledem na povahu věci nezbytné.

(3) Osoby, které se nedostavily na jednání, ač byly řádně obeslány, nemohou dodatečně podat návrhy, které mohou být podle zákona podány, nebo učinit procesní úkony, které mají být jinak provedeny při jednání, při jiném soudním úkonu anebo na schůzi věřitelů, ledaže zákon stanoví jinak.

(1) Lhůtu k provedení úkonů určí, případně též prodlouží, insolvenční soud, ledaže zákon stanoví jinak. Prominutí zmeškání lhůty není v insolvenčním řízení přípustné.

(2) Přerušení insolvenčního řízení není přípustné, ledaže zvláštní právní předpis stanoví jinak.

(3) Ustanovení občanského soudního řádu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí se pro rozhodnutí vydaná insolvenčním soudem nepoužijí.

(4) S insolvenčním řízení o úpadku obchodní společnosti je vždy spojeno i řízení o úpadku jejího neomezeně ručícího společníka.

(1) Proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil v rámci insolvenčního řízení, včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, ledaže zákon stanoví jinak.

(2) Je-li podle zákona nebo občanského soudního řádu umožněno napadnout rozhodnutí insolvenčního soudu odvoláním, projedná ho odvolací soud zpravidla bez jednání ve lhůtě do dvou měsíců ode dne doručení návrhu tak, aby v insolvenčním řízení nedocházelo ke zbytečným průtahům.

(3) Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení napadená odvoláním může namísto odvolacího soudu dříve změnit insolvenční soud, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví.

(4) Obnova insolvenčního řízení není přípustná.

(1) V insolvenčním řízení provede insolvenční soud i jiné důkazy potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku nebo jeho hrozícího úpadku, než které byly účastníky navrhovány.

(2) Může-li insolvenční soud podle zákona vydat rozhodnutí nebo učinit jiný úkon až po slyšení dlužníka, lze od slyšení upustit, pokud se dlužník zdržuje v zahraničí a je-li zde nebezpečí nepřiměřeného prodlení; totéž platí, není-li pobyt dlužníka znám.

(3) Je-li dlužníkem právnická osoba, platí odstavec 2 přiměřeně pro výslech fyzické osoby oprávněné jejím jménem jednat.

(1) Písemnosti se doručují jejich vyvěšením na úřední desce soudu a současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku (dále jen „doručení vyhláškou“); za den doručení písemnosti se považuje den jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

(2) Povinnost soudu zveřejnit vyhláškou různé údaje je splněna vyvěšením příslušné písemnosti na úřední desce soudu a současným zveřejněním v insolvenčním rejstříku; za den zveřejnění písemnosti se považuje den jejího zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

(3) Je-li to vzhledem k počtů účastníků insolvenčního řízení a povaze věci účelné, může insolvenční soud vedle doručení vyhláškou zveřejnit písemnost nebo údaje i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků nebo způsobem umožňujícím dálkový přístup; toto zveřejnění nemusí obsahovat odůvodnění.

(4) Soudní předvolání účastníků insolvenčního řízení učiněné vyhláškou se zveřejní alespoň patnáct dnů před dnem, kdy se má jednání nebo jiný úkon insolvenčního soudu konat.

(1) Je-li o určité písemnosti stanoveno, že má být vyvěšena na úřední desce soudu, vyznačí se na tuto písemnost, kdy se tak stalo. Po uplynutí lhůty, po kterou má být písemnost vyvěšena, se na ní vyznačí den, kdy byla sňata, a uloží se do příslušného spisu.

(2) Je-li pro zveřejnění nebo doručení písemnosti rozhodný den jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku, vyznačí se to na ní při jejím vyvěšení. Jakmile je insolvenčnímu soudu znám údaj o tom, kdy byla písemnost zveřejněna v insolvenčním rejstříku, uvede se na vyvěšenou písemnost i tento údaj, včetně data jeho vyznačení; písemnost nelze z úřední desky soudu sejmout dříve, než deset dnů po vyznačení tohoto údaje.

(1) Nestanoví-li zákon jinak, doručují se v insolvenčním řízení písemnosti zvlášť dlužníkovi, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru; jedná-li se o soudní rozhodnutí, doručuje se zvlášť také osobám, o jejichž podání se rozhoduje.

(2) Stanoví-li zákon pro určité případy nebo pro určité osoby zvláštní způsob doručení, doručuje se písemnost i tímto zvláštním způsobem.

(3) O zvláštní způsob doručení se jedná zejména tehdy, stanoví-li zákon povinnost doručení do vlastních rukou adresáta nebo tehdy, stanoví-li výslovné doručování určitým osobám.

(4) Vedle doručení vyhláškou mohou být zvláštním způsobem doručeny i písemnosti, o nichž tak stanoví insolvenční soud. Tento postup však nesmí být na úkor zásad insolvenčního řízení.

(1) Písemnost doručovanou věřitelskému výboru doručuje insolvenční soud na adresu jeho předsedy. Nepodaří-li se písemnost předsedovi doručit, doručí se na adresu kteréhokoliv z členů věřitelského výboru, jehož adresa je insolvenčnímu soudu známa.

(2) Sdělí-li věřitelský výbor insolvenčnímu soudu jinou adresu v České republice, doručuje se na ni, ledaže na tuto adresu doručovat nelze.

(3) Nepodaří-li se písemnost doručit podle odstavce 1 nebo 2, doručí se vyhláškou.

(1) Insolvenční soud může písemnost doručit též prostřednictvím insolvenčního správce; při tomto způsobu doručení má insolvenční správce postavení soudního doručovatele.

(2) Nepodaří-li se insolvenčnímu správci písemnost doručit, může o doručení požádat insolvenční soud.

(1) Je-li účastníkem řízení nebo osobou, které se podle zákona doručuje, osoba s bydlištěm, místem podnikání nebo sídlem mimo území České republiky, sdělí insolvenčnímu soudu doručovací adresu na území České republiky nebo zmocněnce pro přijímání písemností s doručovací adresou na území České republiky; to platí obdobně pro každou změnu těchto údajů.

(2) Věřitel sdělí doručovací adresu podle odstavce 1 současně s přihlášením své pohledávky, jinak se mu bude doručovat pouze vyhláškou.

(1) Namísto úplného znění rozhodnutí insolvenčního soudu lze na úřední desce soudu nebo v insolvenčním rejstříku zveřejnit vhodně zkrácené znění rozhodnutí; zkrácené znění rozhodnutí zpravidla neobsahuje odůvodnění.

(2) Odstavec 1 se použije také pro zveřejnění rozhodnutí insolvenčního soudu prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků nebo způsobem umožňujícím dálkový přístup.

(3) Účastník insolvenčního řízení, kterému bylo rozhodnutí doručeno vyhláškou nebo ve zkráceném znění, může požadovat po insolvenčním soudu bezplatné vyhotovení stejnopisu rozhodnutí; náklady spojené s převzetím nebo s jeho doručením nese účastník.

(1) Rozhodnutí insolvenčního soudu vydaná v rámci insolvenčního řízení jsou účinná dnem jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku, ledaže zákon stanoví jinak.

(2) Rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení v průběhu jednání nebo bezprostředně po jeho ukončení, jsou vůči všem účastníkům řízení a insolvenčnímu správci účinná okamžikem jejich vyhlášení na jednání. Rozhodnutí ve věci samé jsou účinná vůči všem účastníkům insolvenčního řízení a insolvenčnímu správci jejich zveřejněním v insolvenčním rejstříku.

(3) Ukládá-li zákon vyvěsit rozhodnutí podle odstavce 2 na úřední desce soudu, zveřejnit je v insolvenčním rejstříku nebo oboje současně, učiní tak insolvenční soud nejpozději v den jednání, při kterém nebo po němž bylo rozhodnutí podle odstavce 2 vyhlášeno.

(1) Insolvenční návrh je oprávněn podat dlužník nebo věřitel, který doloží, že má proti dlužníkovi splatnou peněžitou pohledávku.

(2) V případě hrozícího úpadku může insolvenční návrh podat pouze dlužník.

(3) Za jediného věřitele se pro účely insolvenčního návrhu považuje i více věřitelů, pokud jejich pohledávky vznikly rozdělením jediné pohledávky ve lhůtě 90 dní před podáním insolvenčního návrhu věřitele nebo 90 dní před podáním návrhu dlužníka na reorganizaci. Totéž platí i pro posuzování dlužníkových peněžitých dluhů.

(1) Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, podá insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co nastal jeho úpadek.

(2) Povinnost podle odstavce 1 vzniká i tehdy, byl-li pravomocně zastaven výkon soudního rozhodnutí prodejem dlužníkova podniku nebo výkon exekuce podle zvláštního právního předpisu proto, že cena podniku nepřevyšuje výši dluhů k němu náležících. Povinnost podle odstavce 1 je porušena, bylo-li insolvenční řízení vinou navrhovatele zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh zamítnut nebo odmítnut; § 98 odst. 1 věta druhá se použije obdobně.

(3) Povinnost podle odstavce 1 mají zákonní zástupci dlužníka, jeho statutární orgán a likvidátor; insolvenční návrh podávají jménem dlužníka. Vystupuje-li za nebo jménem dlužníka více povinných osob, má povinnost podle odstavce 1 každá z nich.

(4) Nesplní-li povinné osoby povinnost podle odstavce 1, odpovídají věřitelům za újmu, která jim v souvislosti s porušením této povinnosti vznikla. Má se za to, že výše újmy, která věřiteli vznikla, je rovna rozdílu mezi výší jeho pohledávky a hodnotou plnění, které obdržel v insolvenčním řízení.

(1) Navrhovatel uvede v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka, označí důkazy, které navrhuje. Insolvenční návrh se předkládá dvojmo.

(2) Je-li to s ohledem na rozsáhlost příloh a listinných důkazů rozumné, mohou být předloženy v elektronické podobě, ledaže to jejich povaha neumožňuje; na žádost insolvenčního soudu navrhovatel však předloží příslušné přílohy a listiny v listinné podobě.

(3) Stejnopis insolvenčního návrhu věřitele se doručuje pouze dlužníkovi, a to do vlastních rukou.

(1) Podá-li insolvenční návrh dlužník, připojí k němu:

(2) U svých pohledávek dlužník předloží jejich právní titul a uvede jejich výši a datum splatnosti; výslovně se také vyjádří k jejich předpokládané dobytnosti. U majetku, o němž probíhá soudní nebo jiné řízení nebo bylo-li o tomto majetku již rozhodnuto, dlužník toto řízení nebo rozhodnutí označí.

(3) Jsou-li dlužníkovi věřitelé nebo dlužníci osoby mu blízké, dlužník to v insolvenčnímu návrhu výslovně uvede a stručně popíše svůj poměr k nim.

(4) Dlužník v insolvenčním návrhu stručně uvede, které z pohledávek svých věřitelů popírá co do důvodu nebo výše a zdůvodní to.

(5) U zajištěných věřitelů dlužník v insolvenčním návrhu také uvede druh zajištění, právní titul jeho vzniku, a dále označí předmět zajištění, včetně údaje o tom, které movité věci se nacházejí v držení věřitele; odstavec 4 se použije obdobně.

(6) Dlužník přiložené soupisy a seznamy podle odstavce 1 podepíše a výslovně v nich prohlásí, že jsou pravdivé a úplné.

(1) S insolvenčním návrhem je možné spojit i návrh způsobu řešení úpadku; takový návrh obsahuje také náležitosti předepsané zákonem pro tento návrh s ohledem na volbu způsobu řešení úpadku.

(2) Neobsahuje-li žádný z insolvenčních návrhů návrh způsobu řešení úpadku, platí, že je navrhováno řešení konkursem.

(1) Další insolvenční návrh podaný na téhož dlužníka dříve, než insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, se považuje za přistoupení k řízení, a to od okamžiku, kdy takovýto návrh dojde insolvenčnímu soudu. Pro dalšího insolvenčního navrhovatele platí stav insolvenčního řízení v době jeho přistoupení.

(2) Je-li dán rozpor mezi insolvenčními návrhy podanými podle odstavce 1 v částech týkajících se návrhu způsobu řešení úpadku, uplatní se jako způsob řešení úpadku přednostně návrh dlužníka; to platí obdobně tehdy, nebyl-li návrh na způsob řešení úpadku spojen s insolvenčním návrhem.

(3) Pokud dlužník způsob řešení úpadku nenavrhl, uplatní se jako způsob řešení úpadku návrh věřitele, se kterým vyjádřila souhlas schůze věřitelů podle § 99 odst. 5. Pokud se schůze věřitelů nevyjádří, uplatní se jako způsob řešení úpadku návrh věřitele, jehož návrh došel insolvenčnímu soudu nejdříve.

(4) K dalšímu insolvenčnímu návrhu podanému poté, co soud vydal rozhodnutí o úpadku, se nepřihlíží.

(5) Tímto ustanovením není dotčeno oprávnění schůze věřitelů rozhodnout podle § 99 odst. 5.

(1) Nesrozumitelný nebo neurčitý insolvenční návrh insolvenční soud odmítne, nelze-li pro tyto nedostatky v řízení pokračovat; insolvenční soud o tom rozhodne bez zbytečného odkladu, nejpozději do sedmi dnů ode dne podání insolvenčního návrhu. Ustanovení § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

(2) Nejsou-li k insolvenčnímu návrhu připojeny předepsané přílohy nebo listiny, nebo jsou-li tyto písemnosti nesrozumitelné nebo neurčité, anebo je-li insolvenční návrh jinak neúplný, stanoví insolvenční soud navrhovateli lhůtu k doplnění návrhu, která nesmí být delší než patnáct dnů. Nedodržení této lhůty je důvodem pro odmítnutí insolvenčního návrhu, na což musí být navrhovatel výslovně upozorněn.

(3) Insolvenční soud může uložit dlužníkovi, aby do 15 dnů předložil písemnosti podle § 62 odst. 1, i když není navrhovatelem.

(4) Rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 doručí insolvenční soud insolvenčnímu navrhovateli i dlužníkovi. Odvolání může podat pouze navrhovatel avšak pouze proti rozhodnutí podle odstavce 1.

(1) Insolvenční navrhovatel může vzít svůj návrh zpět do vydání rozhodnutí o úpadku nebo do právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu.

(2) Je-li vzat insolvenční návrh zpět, insolvenční soud řízení zastaví. Je-li insolvenční návrh vzat zpět až poté, co o něm insolvenční soud již rozhodl jinak než rozhodnutím o úpadku a toto rozhodnutí dosud není v právní moci, rozhodne insolvenční soud také o zrušení tohoto rozhodnutí.

(3) Je-li insolvenčních navrhovatelů více a insolvenční návrh vezme zpět pouze některý z nich, insolvenční soud řízení zastaví jen ve vztahu k tomuto navrhovateli.

(4) Byl-li insolvenční návrh vzat zpět až po vydání rozhodnutí o úpadku, nebo po právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu, ke zpětvzetí návrhu se nepřihlíží.

(5) Věřitel, který vzal insolvenční návrh zpět, může pro stejnou pohledávku podat insolvenční návrh až po uplynutí šesti měsíců ode dne zpětvzetí; to platí také pro osobu, která takovouto pohledávku nebo její část od věřitele nabyla a o zpětvzetí insolvenčního návrhu podle tohoto odstavce věděla nebo s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět musela.

(6) Rozhodnutí podle odstavců 2 až 4 doručí insolvenční soud insolvenčnímu navrhovateli a dlužníkovi; odvolání může podat pouze insolvenční navrhovatel.

(1) Insolvenční řízení je zahájeno okamžikem doručení insolvenčního návrhu insolvenčnímu soudu.

(2) Údaj o okamžiku zahájení vloží insolvenční soud do dvou hodin po doručení insolvenčního návrhu do insolvenčního rejstříku a v téže lhůtě vyvěsí na úřední desce soudu rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení.

(3) Rozhodnutí, kterým se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, obsahuje:

(4) Rozhodnutí podle odstavce 3 se doručuje účastníkům insolvenčního řízení.

(1) Je-li insolvenčním navrhovatelem věřitel a je-li to nezbytné ke krytí nákladů insolvenčního řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak, může insolvenční soud uložit navrhujícímu věřiteli povinnost, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení. Rozhodnutí insolvenčního soudu obsahuje také poučení o tom, že nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení zaplacena ve stanovené lhůtě, insolvenční soud insolvenční návrh zamítne podle § 95.

(2) Povinnost zaplacení zálohy nelze uložit navrhovateli - zaměstnanci dlužníka, pokud jeho pohledávka za tímto dlužníkem vyplývá z jeho pracovněprávního vztahu k dlužníkovi.

(3) Nejvyšší přípustná výše zálohy na náklady insolvenčního řízení může činit 50.000,- Kč; je-li insolvenčních navrhovatelů více, hradí zálohu společně a nerozdílně.

(4) Insolvenční navrhovatel, který zaplatil zálohu na náklady řízení podle tohoto ustanovení, může požadovat její náhradu po osobách, které podle zákona měly povinnost insolvenční návrh podat, ale neučinily tak.

(1) Stanoví-li zákon, že některé účinky nastávají dnem zahájení insolvenčního řízení, nastávají takové účinky den poté, kdy bylo zahájení insolvenčního řízení zveřejněno v insolvenčním rejstříku.

(2) Nestanoví-li zákon jinak, má zahájení insolvenčního řízení tyto účinky:

(3) Je-li podán insolvenční návrh věřitelem, účinky podle odstavce 2 písm. a), c) a d) nastávají až den poté, co je rozhodnutí o úpadku zveřejněno v insolvenčním rejstříku, ledaže zákon stanoví jinak.

(4) Dlužník se zdrží takového nakládání s majetkovou podstatou a majetkem, který do ní vzhledem k okolnostem může náležet a jehož důsledkem by se podstatně změnila jejich skladba, využití nebo určení, anebo by se nikoliv zanedbatelně zmenšila jejich hodnota, ledaže insolvenční soud v odůvodněných případech rozhodne jinak.

(5) Omezení podle odstavce 4 se neuplatní pokud insolvenční soud povolil reorganizaci a dále při úkonech nutných k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření při odvrácení hrozící újmy, k plnění zákonné vyživovací povinnosti, k plnění odůvodněných životních potřeb dlužníkovy rodiny, ke splnění procesních sankcí a pokud tak v dalších případech stanoví zákon.

(6) Byl-li ustaven předběžný správce, vyžaduje se k jednání podle odstavce 5 jeho souhlas; u takto odsouhlasených právních úkonů se nepoužije odstavec 7.

(7) Právní úkony učiněné dlužníkem v rozporu s omezeními podle odstavce 4, a to včetně omezení podle předběžného opatření, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže zákon stanoví jinak.

(1) Zajištění věřitelé se mohou ze zajištění uspokojit jen za podmínek stanovených zákonem.

(2) Jednotliví zajištění věřitelé se nesmí po dobu od zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku ze zajištění uspokojit, ledaže zákon stanoví jinak.

(3) Uplyne-li doba podle odstavce 2, mohou se jednotliví zajištění věřitelé ze zajištění uspokojit jen tehdy, pokud s tím souhlasí insolvenční soud; insolvenční soud vyslechne insolvenčního správce a souhlas vydá, ledaže by byl povolen návrh na reorganizaci nebo by takové rozhodnutí bylo jinak v rozporu s rozhodnutím o způsobu řešení úpadku.

(4) Rozhodne-li schůze věřitelů, že způsobem řešení úpadku bude konkurs a majetková podstata má být zpeněžena jinak než podle § 168, účinky podle odstavce 2 končí a souhlas insolvenčního soudu se nevyžaduje.

(5) Souhlas podle odstavce 3 udělí insolvenční soud vždy, je-li zajištění majetkem třetí osoby a není-li podstatné pro provoz dlužníkova podniku.

(1) Insolvenční soud může po zahájení insolvenčního řízení i bez návrhu nařídit předběžné opatření, jehož účelem bude ochrana věřitelů před nevýhodnými změnami ve stavu majetku dlužníka, nebo zjištění rozsáhlejší majetkové podstaty dlužníka, ledaže takové omezení plyne ze zákona.

(2) Rozhodnutí o předběžném opatření podle odstavce 1 se doručuje vyhláškou a také do vlastních rukou dlužníkovi, navrhovateli a předběžnému správci, je-li ustaven; jen tyto osoby proti němu mohou podat odvolání.

(3) Předběžným opatřením podle odstavce 1 je zejména:

(4) Předběžný správce provede zejména opatření ke zjištění a zajištění dlužníkova majetku, přezkoumá dlužníkovo účetnictví a plní povinnosti související s opatřeními podle odstavce 3 písm. b) a c), případně provede i další úkony potřebné k zachování provozu dlužníkova podniku nebo další úkony, které mu stanoví insolvenční soud.

(5) Zruší-li insolvenční soud před rozhodnutím o úpadku předběžné opatření podle odstavce 1 nebo nestává-li se předběžný správce insolvenčním správcem podle § 23 odst. 2, předloží předběžný správce insolvenčnímu soudu zprávu o své činnosti, obsahující zejména informace o zjištěném a zajištěném majetku dlužníka, a vyúčtuje náklady, které mu v souvislosti s výkonem jeho činnosti vznikly; to platí obdobně, je-li předběžné opatření podle odstavce 1 na základě odvolání změněno, ledaže se změny nedotýkají osoby předběžného správce a jeho činnosti.

(6) Insolvenční soud může, dojde-li k podstatným změnám ve stavu dlužníkova majetku nebo ke změnám v insolvenčním řízení, například podáním reorganizačního návrhu, změnit rozsah předběžného opatření.

(1) Týkají-li se omezení uložená dlužníkovi předběžným opatřením té části jeho majetku, která je zapsána v katastru nemovitostí, v Rejstříku zástav, nebo v jiných veřejných nebo neveřejných seznamech, které podle zvláštních právních předpisů určují vlastnictví k zapsanému majetku, doručí insolvenční soud stejnopis rozhodnutí o předběžném opatření také osobám vedoucím uvedené evidence.

(2) Předběžné opatření také zaniká:

(3) Pro doručování rozhodnutí o zániku předběžného opatření platí odstavec 1 a § 72 odst. 2 obdobně. Odvolat se proti rozhodnutí může pouze osoba, která návrh na nařízení předběžného opatření podala, ledaže je totožná s osobou, která navrhovala jeho zrušení.

(1) K projednání insolvenčního návrhu vyslechne insolvenční soud dlužníka, ledaže se prokazatelně zdržuje v zahraničí anebo není-li jeho pobyt znám.

(2) Skutečnosti, na jejichž základě insolvenční soud rozhoduje, musí být v rámci projednání insolvenčního návrhu osvědčeny.

(3) U insolvenčního návrhu dlužníka postačí, budou-li rozhodné skutečnosti osvědčeny údaji insolvenčního návrhu a jeho příloh.

(4) Podle odstavce 3 však nelze postupovat, vyjdou-li v průběhu insolvenčního řízení najevo skutečnosti, které jsou se skutečnostmi tvrzenými v insolvenčním návrhu nebo jeho přílohách v rozporu. To platí obdobně i tehdy, zjistí-li insolvenční soud, že další osoby oprávněné samostatně jménem dlužníka jednat, které insolvenční návrh nepodepsaly, s jeho podáním nesouhlasí nebo nemůže-li insolvenční soud provést jejich výslech bez nepřiměřeného prodlení.

(1) Má-li dlužník - právnická osoba kolektivní statutární orgán s možností každého jeho člena jednat jménem dlužníka samostatně a není-li některým z těchto členů insolvenční návrh podán, může insolvenční soud před rozhodnutím o úpadku vyslechnout také takového člena; to platí obdobně pro případ, že má právnická osoba jiný orgán v postavení obdobném statutárnímu nebo má-li dlužník, který je fyzickou osobou, více zákonných zástupců oprávněných za něj jednat samostatně.

(2) Odstavec 1 neplatí, nedostaví-li se člen statutárního nebo obdobného orgánu dlužníka, případně zákonný zástupce na předvolání k insolvenčnímu soudu.

(1) O insolvenčním návrhu jiné osoby než dlužníka lze rozhodnout bez jednání jen tehdy, jestliže:

(2) Insolvenční soud nařídí jednání o insolvenčním návrhu věřitele, závisí-li rozhodnutí na zjištění, zda je dlužník v úpadku. Provádí-li insolvenční soud dokazování ke zjištění dlužníkova hrozícího úpadku nad rámec důkazních návrhů účastníků, nařídí jednání vždy.

(3) Je-li insolvenční řízení zahájeno na návrh věřitele, rozhodne insolvenční soud zpravidla po slyšení dlužníka. Dlužníkovi musí být vždy dána možnost, aby se k insolvenčnímu návrhu před rozhodnutím o něm vyjádřil.

(1) Podá-li dlužník insolvenční návrh, může jej spojit s návrhem na povolení ochranné lhůty nebo může navrhnout povolení ochranné lhůty nejpozději do patnácti dnů ode dne doručení věřitelova insolvenčního návrhu.

(2) Návrh na povolení ochranné lhůty obsahuje kromě obecných náležitostí podání také skutečnosti odpovídající údaje týkající se dlužníka, které se zapisují do obchodního rejstříku. Součástí návrhu je také:

(3) Na výzvu insolvenčního soudu zaplatí dlužník zálohu na náklady předběžného správce; § 69 se použije přiměřeně.

(4) Návrh na povolení ochranné lhůty může podat jen dlužník, který je podnikatelem podle zvláštního právního předpisu

(1) Dlužník může podat návrh na povolení ochranné lhůty také tehdy, lze-li ke všem okolnostem jeho podnikání a s přihlédnutím k jeho budoucímu vývoji předpokládat, že se dostane do hrozícího úpadku; tento návrh podá dlužník u soudu příslušnému rozhodovat o jeho insolvenčním návrhu a doloží souhlas svých největších věřitelů, počítáno podle výše pohledávek.

(2) Návrh podle odstavce 1 musí být doložen písemným prohlášením všech členů dlužníkova statutárního orgánu o tom, že seznam podle § 77 odst. 2 písm. b) je úplný a správný.

(3) Na soudní řízení zahájené podle odstavce 1 se ustanovení tohoto dílu použijí obdobně, ledaže je stanoveno jinak.

(1) Ochrannou lhůtu lze povolit, jestliže:

(2) Je-li podán návrh podle § 78 insolvenční soud ochrannou lhůtu povolí pouze tehdy:

(3) Insolvenční soud ochrannou lhůtu povolí tehdy, jsou-li splněny zákonné podmínky a doložené údaje rozumně odůvodňují možnost uspokojivého řešení dlužníkových poměrů.

(4) Doloží-li dlužník písemný souhlas všech svých věřitelů, případně doloží-li, že s nimi úspěšně jedná o návrhu reorganizačního plánu, povolí insolvenční soud ochrannou lhůtu vždy.

(5) Shledá-li insolvenční soud, že je toho třeba k ochraně oprávněných zájmů věřitelů, případně navrhne-li to sám dlužník, ustaví současně s povolením ochranné lhůty také předběžného správce.

(6) Do rozhodnutí insolvenčního soudu o povolení ochranné lhůty se nepoužije § 44 odst. 2 občanského soudního řádu.

(1) Rozhodnutí o povolení ochranné lhůty doručí insolvenční soud dlužníkovi, v návrhu uvedeným věřitelům a předběžnému správci, je-li ustaven, a dále vyhláškou. Odvolat se může pouze dlužník a pouze tehdy, byl-li jeho návrh zamítnut.

(2) Údaj o povolení ochranné lhůty oznámí insolvenční soud také rejstříkovému soudu, katastrálním úřadům, kde jsou evidovány dlužníkovy nemovitosti, případně Notářské komoře vedoucí Rejstřík zástav; obeslané úřady a osoby zapíší povolení ochranné lhůty do jimi vedených seznamů (evidencí).

(3) Je-li dlužníkem osoba založená státem nebo jeho organizačními složkami, případně územním samosprávným celkem, oznámí insolvenční soud údaj o povolení ochranné lhůty také dlužníkovým zřizovatelům.

(1) Současně s povolením ochranné lhůty svolá insolvenční soud schůzi věřitelů tak, aby se konala nejpozději do jednoho měsíce od dne povolení ochranné lhůty. Schůze věřitelů zvolí věřitelský výbor, případně jmenuje zástupce věřitelů.

(2) Schůze věřitelů, věřitelský výbor, případně zástupce věřitelů mají v době ochranné lhůty pouze dohlédací působnost, ledaže dlužník v návrhu na povolení ochranné lhůty a insolvenční soud v rozhodnutí o povolení ochranné lhůty stanoví jinak; to platí obdobně pro předběžného správce.

(3) Byla-li povolena ochranná lhůta povolena na návrh podle § 78, použije se odstavec 1 a 2 pouze tehdy, je-li to v oprávněném zájmu věřitelů, případně to dlužník navrhnul.

(1) Ochranná lhůta trvá nejdéle tři měsíce a začne běžet dnem následujícím po zveřejnění rozhodnutí o jejím povolení v insolvenčním rejstříku.

(2) Na návrh dlužníka a s předchozím souhlasem věřitelského výboru může insolvenční soud ochrannou lhůtu prodloužit, ne však více než o další tři měsíce; opakované prodloužení ochranné lhůty se nepřipouští.

(3) Ochrannou lhůtu povolenou na návrh podle § 78 nelze prodlužovat; odstavec 2 se nepoužije.

(1) Povolení ochranné lhůty má kromě účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení také tyto účinky:

(2) Účinky podle odstavce 1 nastávají i tehdy, je-li ochranná lhůta povolena před zahájením insolvenčního řízení.

(3) Věřitelé mohou přihlásit své pohledávky a jiné osoby uplatnit svá práva podle zákona i v době trvání ochranné lhůty, účinky těchto úkonů však nastávají až ukončením ochranné lhůty, ledaže se jedná o insolvenční návrh dlužníka podle 86 odst. 2.

(1) V případě, že dlužník poruší v době trvání ochranné lhůty své povinnosti stanovené zákonem, odpovídá věřitelům za způsobenou újmu; to platí obdobně uvedl-li dlužník v návrhu na povolení ochranné lhůty nepravdivé údaje.

(2) Je-li sporné, zda dlužník své povinnosti porušil, nese důkazní břemeno on.

(3) Za splnění povinnosti podle odstavce 1 ručí společně a nerozdílně členové statutárního orgánu dlužníka.

(1) Zjistí-li insolvenční soud, že dlužník porušuje povinnosti stanovené zákonem nebo rozhodnutím o povolení ochranné lhůty, může i bez návrhu přijímat opatření k zajištění dlužníkova majetku.

(2) Nasvědčuje-li chování dlužníka tomu, že účel ochranné lhůty nebude splněn zejména proto, že dlužník opakovaně a závažně porušuje své povinnosti, může insolvenční soud rozhodnout o ukončení ochranné lhůty před uplynutím jejího trvání; § 80 se použije obdobně.

(3) Toto ustanovení se použije obdobně uvedl-li dlužník v návrhu na povolení ochranné lhůty nepravdivé údaje.

(1) Ochranná lhůta a případná funkce předběžného insolvenčního správce končí uplynutím doby, rozhodnutím o schválení reorganizačního plánu, rozhodnutím o předběžném schválení plánu oddlužení a případně rozhodnutím o ukončení ochranné lhůty. O pohledávkách předběžného správce rozhodne insolvenční soud na základě jím předloženého vyúčtování; tyto pohledávky uhradí dlužník a mají povahu pohledávek postavených na roveň pohledávkám za podstatou.

(2) Ochranná lhůta povolená na návrh podle § 78 končí také podáním insolvenčního návrhu dlužníkem.

(3) Ochranná lhůta povolená na návrh podle § 77 končí také odmítnutím nebo zamítnutím insolvenčního návrhu nebo zastavením řízením o něm insolvenčním soudem.

(4) Současně s ukončením ochranné lhůty rozhodne insolvenční soud o zahájení nebo pokračování insolvenčního řízení.

(1) O insolvenčním návrhu podaném věřitelem rozhodne insolvenční soud do 25 dnů po doručení stejnopisu věřitelova insolvenčního návrhu dlužníkovi. Vždy však v takovém případě učiní do deseti dnů od zahájení insolvenčního řízení úkony bezprostředně směřující k rozhodnutí ve věci.

(2) O insolvenčním návrhu podaném dlužníkem rozhodne insolvenční soud do patnácti dnů ode dne zahájení insolvenčního řízení, ledaže povolí ochrannou lhůtu.

(3) Postupuje-li insolvenční soud podle § 74 odst. 4, rozhodne o insolvenčním návrhu podaném dlužníkem bez zbytečného odkladu poté, co důvod pro postup podle uvedeného ustanovení odpadne.

(1) Insolvenční soud vydá rozhodnutí o úpadku, je-li osvědčeno, že je dlužník v úpadku nebo mu úpadek hrozí.

(2) Rozhodnutí o úpadku nelze vydat po dobu trvání ochranné lhůty, ledaže zákon stanoví jinak.

(1) Rozhodnutí o úpadku obsahuje:

(2) Rozhodnutí o úpadku se doručuje vyhláškou a dále také zvlášť dlužníkovi, insolvenčnímu správci, předběžnému insolvenčnímu správci, byl-li ustaven a jedná-li se o osobu odlišnou od insolvenčního správce, insolvenčními navrhovateli a osobám, které přistoupily k insolvenčnímu řízení; dlužníkovi a insolvenčnímu správci se doručuje do vlastních rukou.

(3) Považuje-li to insolvenční soud za vhodné, může rozhodnutí o úpadku nebo jeho zkrácené znění doručit také věřitelům dlužníka, kteří již přihlásili své pohledávky.

(4) Rozhodnutí o úpadku nabývá účinnosti dnem poté, co bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku.

(5) Ke dni zveřejnění rozhodnutí o úpadku, uzavře insolvenční správce účetní knihy dlužníka a sestaví účetní závěrku nebo uzavře evidenci podle zvláštního právního předpisu; ke dni, kdy nastanou účinky rozhodnutí o úpadku, sestaví zahajovací rozvahu nebo znovu zahájí vedení evidence podle zvláštního právního předpisu.

(1) Pokud dlužník ve svém insolvenčním návrhu navrhuje řešení úpadku reorganizací a splňuje podmínky podle § 189, je dlužník od prohlášení úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníkem s oprávněním nakládat s majetkem a tato oprávnění vykonává v plném rozsahu. Ustanovení § 201 odst. 1 a § 202 až § 204 se použijí přiměřeně.

(2) V  případech mimo odstavce 1 na insolvenčního správce přechází na dobu od prohlášení úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku oprávnění jako v případě řešení úpadku konkursem.

(1) O vydání rozhodnutí o úpadku vyrozumí insolvenční soud:

(2) Vyrozumění podle odstavce 1 obsahuje:

(3) Vyrozumění doručí insolvenční soud osobám uvedeným v odstavci 1 zvlášť. Povinnost vyrozumět příslušné osoby může insolvenční soud splnit také tím, že jim zvlášť doručí rozhodnutí o úpadku nebo jeho vhodně zkrácené znění.

(1) Proti rozhodnutí o úpadku vydanému na základě návrhu insolvenčního věřitele může podat odvolání pouze dlužník. Odvolacím důvodem může být pouze tvrzení, že rozhodnutí o úpadku nemělo být vydáno proto, že úpadek nebyl osvědčen nebo že rozhodnutí o úpadku bránila překážka podle zákona.

(2) Pro rozhodnutí odvolacího soud je rozhodný stav v době rozhodnutí soudu prvního stupně. Je-li však v době rozhodování odvolacího soudu úpadek již osvědčen, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, ledaže tomu brání jiná překážka.

(1) Jinými rozhodnutími o insolvenčním návrhu jsou:

(1) Zjistí-li insolvenční soud, že majetek dlužníka nebude postačovat k úhradě nákladů insolvenčního řízení, insolvenční návrh zamítne.

(2) Odstavec 1 se nepoužije, pokud navrhovatel v souladu se zákonem zaplatil požadovanou zálohu na náklady insolvenčního řízení.

(1) Insolvenční soud insolvenční návrh zamítne, nejsou-li pro vydání rozhodnutí o úpadku splněny zákonné předpoklady.

(2) Insolvenční návrh podaný věřitelem insolvenční soud zamítne, nebylo-li osvědčeno, že navrhovatel a alespoň jedna další osoba má za dlužníkem splatnou pohledávku.

(3) Usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu insolvenční soud doručí vyhláškou a zvlášť také dlužníkovi a předběžnému správci, byl-li ustaven.

(4) Odvolat se proti rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu mohou pouze insolvenční navrhovatel a známí dlužníkovi věřitelé. Podání odvolání některým ze známých věřitelů dlužníka má od okamžiku, kdy odvolání dojde insolvenčnímu soudu, tytéž účinky přistoupení k insolvenčnímu řízení.

(1) Jiným rozhodnutím o insolvenčním návrhu zanikají účinky, které zákon spojuje se zahájením insolvenčního řízení, a také vydaná předběžná opatření. Odůvodňují-li to okolnosti případu, může insolvenční soud určit, že účinky zahájení insolvenčního řízení a dosud vydaná předběžná opatření zaniknou až právní mocí rozhodnutí.

(2) Je-li to podle stavu a průběhu insolvenčního řízení zapotřebí, rozhodne insolvenční soud po právní moci jiného rozhodnutí o insolvenčním návrhu o náhradě hotových výdajů a o odměně předběžného správce, byl-li ustaven, jakož i o způsobu jejich úhrady.

(1) Bylo-li insolvenční řízení zastaveno vinou navrhujícího věřitele nebo byl-li insolvenční návrh z jeho viny odmítnut, nahradí navrhující věřitel dlužníkovi újmu, která mu v souvislosti se zahájením insolvenčního řízení vznikla. Je-li sporné, zda věřitel zastavení insolvenční řízení nebo odmítnutí insolvenčního návrhu zavinil, nese důkazní břemeno on.

(2) Odstavec 1 se použije obdobně i tehdy, podal-li insolvenční návrh dlužník z důvodu hrozícího úpadku a bylo-li insolvenční řízení vinou dlužníka zastaveno nebo byl-li insolvenční návrh vinou dlužníka zamítnut nebo odmítnut.

(3) Je-li navrhovatelem právnická osoba, ručí za splnění náhrady újmy podle odstavce 1 všichni členové jeho statutárního orgánu společně a nerozdílně, ledaže prokáží, že bez zbytečného odkladu po zahájení insolvenčního řízení informovali insolvenční soud, že insolvenční návrh byl podán neoprávněně, případně že nebyly splněny jiné zákonné podmínky; to platí obdobně pro členy statutárního orgánu dlužníka při postupu podle odstavce 2.

(4) Návrh k uplatnění práva podle odstavců 1 nebo 2 může dlužník nebo věřitel podat nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým se insolvenční řízení končí. K rozhodnutí o návrhu dlužníka nebo věřitele je příslušný obecný soud dlužníka a rozhodne bez zbytečného odkladu po právní moci rozhodnutí, kterým se insolvenční řízení končí.

(1) Insolvenční soud do 90 dnů od rozhodnutí o úpadku stanoví způsob řešení úpadku.

(2) Před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku svolá insolvenční soud schůzi věřitelů a vyžádá si její vyjádření ke způsobu řešení úpadku. Na tuto schůzi předvolá i insolvenčního správce a dlužníka.

(3) Insolvenční správce na schůzi věřitelů zhodnotí dosavadní stav insolvenčního řízení a výslovně se vyjádří k insolvenčnímu návrhu podanému dlužníkem, pokud obsahuje také návrh způsobu řešení úpadku, případně k insolvenčním návrhům, které si v určení způsobu řešení úpadku konkurují, a vyjádří se k tomu, který z předložených návrhů nejlépe odpovídá účelu zákona a hospodářským možnostem dlužníka a provozu jeho podniku.

(4) Insolvenční soud rozhodne o způsobu řešení úpadku v souladu s § 65, ledaže schůze věřitelů podle odstavce 5 rozhodne jinak.

(5) Schůze věřitelů může bez ohledu na § 65 rozhodnout o způsobu řešení úpadku, jestliže s tím bude souhlasit:

(6) Rozhodnutím schůze věřitelů podle odstavce 5 je insolvenční soud vázán; odvolání je přípustné pouze tehdy, nebyly-li splněna hlasovací většina podle odstavce 5.

(7) Rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku se doručuje vyhláškou.

(8) Je-li dostatečně prokázáno, že určitý způsob řešení úpadku je pro daný případ nejvhodnější, a je-li doložen souhlas věřitelů podle odstavce 5, a to i byl-li dán mimo schůzi věřitelů, může insolvenční soud učinit rozhodnutí o řešení úpadku současně s rozhodnutím o úpadku.

(9) Přeloží-li dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, reorganizační plán přijatý všemi skupinami věřitelů, rozhodne insolvenční soud o řešení úpadku současně s rozhodnutím o úpadku.

(1) Insolvenční soud jmenuje nejpozději na konci schůze věřitelů svolané podle § 99 odst. 2 znalce k určení hodnoty dlužníkova majetku tehdy, pokud tato schůze věřitelů rozhodne, že způsob řešení úpadku bude reorganizace nebo konkurs, ve kterém bude prodáván majetek dlužníka způsobem podle § 168; určí-li osobu znalce schůze věřitelů podle odstavce 2, je tímto určením insolvenční soud vázán.

(2) Schůze věřitelů svolaná podle § 99 odst. 2 může určit osobu znalce podle odstavce 1; s určením znalce musí souhlasit alespoň dvě třetiny přítomných přihlášených věřitelů počítáno podle výše pohledávek.

(3) Smlouvu se znalcem schvaluje věřitelský výbor, a to včetně výše odměny; insolvenční soud není oprávněn do podmínek této smlouvy zasahovat, ledaže smlouva nebude uzavřena do 15 dnů ode dne jmenování znalce.

(4) Znalecký posudek při ocenění dlužníkova majetku vychází z předpokladu ukončení trvání podniku dlužníka; znalecký posudek obsahuje také ocenění částí majetku dlužníka, které byly poskytnuty jako zajištění dlužníkových povinností.

(5) Znalec předloží znalecký posudek insolvenčnímu soudu, který neprodleně poté svolá za účelem jeho schválení schůzi věřitelů a zašle znalecký posudek nebo jeho kopii dlužníkovi; pro rozhodování schůze věřitelů platí odstavec 2 věta za středníkem obdobně. Schválí-li schůze věřitelů znalecký posudek, je tento závazný pro všechny subjekty insolvenčního řízení a nikdo není oprávněn domáhat se po znalci náhrady újmy, ledaže prokáže, že znalec při vypracování znaleckého posudku zaviněně porušil právní předpisy. Neschválí-li schůze věřitelů znalecký posudek, určí novou osobu znalce a toto ustanovení se na nového znalce a jeho znalecký posudek použije obdobně.

(6) Znalcem podle tohoto ustanovení může být pouze osoba podle zvláštního právního předpisu a znalecký posudek vyhotoví s odbornou péčí na účet majetkové podstaty; pohledávka znalce na odměnu a náhradu hotových výdajů je pohledávka za podstatou. Zajištění věřitelé uhradí bez zbytečného odkladu do majetkové podstaty polovinu odměny a hotových výdajů uhrazených znalci společně a nerozdílně; mezi sebou se vypořádají podle poměru hodnot jejich zajištění určených znaleckým posudkem podle odstavce 5.

(1) Incidenčními spory jsou:

(2) Incidenční spory jsou i další spory, které zákon za incidenční spory označí.

(3) Pro jiné spory, jejichž účastníkem je insolvenční správce, nelze ustanovení o incidenčních sporech použít, a to i když probíhají v době insolvenčního řízení.

(1) Incidenční spor se zahajuje na návrh oprávněné osoby podaný v rámci insolvenčního řízení.

(2) Pokud návrh nepodala oprávněná osoba anebo ho podala po určené lhůtě, insolvenční soud projednání incidenčního sporu odmítne. Stejně postupuje, brání-li projednání návrhu nedostatek podmínek řízení, který nelze odstranit nebo který se odstranit nepodařilo. Má-li návrh vady, které se nepodařilo odstranit postupem podle občanského soudního řádu, insolvenční soud ho odmítne.

(3) Byl-li návrh podán u jiného než u insolvenčního soudu, rozhodne tento soud, že není příslušný a věc po právní moci rozhodnutí postoupí insolvenčnímu soudu; účinky spojené s podáním návrhu nastávají až dnem, kdy návrh dojde insolvenčnímu soudu.

(4) Došlo-li ke změně v osobě věřitele podle § 20 v průběhu incidenčního řízení, stává se nabyvatel účastníkem incidenčního řízení namísto původní věřitele.

(1) K projednání incidenčního sporu nařídí insolvenční soud zvláštní jednání k němuž předvolá jeho účastníky a případně další osoby, jejichž účast je potřebná. Od jednání může insolvenční soud upustit tehdy, připouští-li to občanský soudní řád.

(2) Pro přípravu a průběh jednání incidenčního sporu se použijí ustanovení občanského soudního řádu upravující přípravu jednání a průběh jednání.

(3) V incidenčním sporu se rozhoduje rozsudkem, jedná-li se o rozhodnutí ve věci samé.

(4) O nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu; pokud insolvenční správce v incidenčním sporu neuspěje, je pohledávka na náhradu nákladů toho, kdo uspěl, pohledávkou na roveň postavenou pohledávkám za podstatou.

(5) Proti rozhodnutí ve věci samé v incidenčním sporu je přípustné odvolání. Mimořádné opravné prostředky jsou přípustné za podmínek občanského soudního řádu.

(6) Pro skončení incidenčního sporu soudním smírem se vyžaduje předchozí souhlas věřitelského výboru a usnesení insolvenčního soudu o schválení soudního smíru se zveřejní v insolvenčním rejstříku.

(1) Zahájením řízení o incidenčním sporu se insolvenční řízení nepřerušuje, insolvenční soud však nemůže do právní moci rozhodnutí v incidenčním sporu činit úkony, které závisí na výsledku incidenčního sporu, ledaže jsou takové úkony nezbytné pro odvrácení bezprostředně hrozící újmy na předmětu incidenčního sporu nebo je předmět incidenčního sporu nezbytný vzhledem k přijatému způsobu řešení úpadku a je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu pravděpodobné, že incidenční spor bude rozhodnut ve prospěch majetkové podstaty.

(2) Je-li předmět probíhajícího incidenčního sporu v souladu s odstavcem 1 zpeněžen v konkursu, uloží insolvenční správce do soudní úschovy odpovídající část výtěžku zpeněžení stanovenou na základě posudku znalce podle § 100, případně na základě insolvenčnímu správci známé hodnoty předmětu incidenčního sporu, není-li podle zákona znalecký posudek vyhotoven . Po pravomocném rozhodnutí v incidenčním sporu vydá insolvenční soud uloženou část výtěžku tomu, kdo měl v tomto sporu úspěch.

(3) Je-li předmět incidenčního sporu v souladu s odstavcem 1 převeden na základě reorganizačního plánu, odstavec 2 se použije obdobně.

(4) Pravomocné rozhodnutí v incidenčním sporu je závazné pro všechny subjekty insolvenčního řízení.

(1) Od okamžiku zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku věřitelé přihlašují své pohledávky za dlužníkem; stanovená lhůta nesmí být delší než čtyřicetpět dnů. K později podaným přihláškám insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.

(2) Přihlásit je třeba i pohledávky, které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné, včetně pohledávek vymáhaných výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

(3) Přihlásit lze i pohledávku nesplatnou i pohledávku, která je vázána na podmínku.

(4) Pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené jsou uplatněny vůči insolvenčnímu správci pořadem práva tak, jako by on v nich byl dlužníkem; tím není dotčen § 10 odst. 4.

(1) Přihlášením pohledávky není dotčeno právo věřitele i během insolvenčního řízení požadovat plnění od kterékoliv z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně.

(2) Osoba, od níž může věřitel požadovat plnění, může pohledávku, která mu poskytnutím tohoto plnění následně za dlužníkem vznikne, přihlásit jako pohledávku podmíněnou, pokud ji již nepřihlásil věřitel. Přihlásil-li ji již věřitel, může se jí tato osoba v insolvenčním řízení domáhat namísto něho s tím, že pro její postup se použije § 20.

(1) Přihláška pohledávky má na běh promlčecí nebo prekluzivní lhůty stejné účinky jako podání žaloby nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to od doby, kdy přihláška pohledávky dojde insolvenčnímu soudu.

(2) Byla-li přihláška pohledávky podána u jiného než insolvenčního soudu, rozhodne tento soud, že není příslušný a věc po právní moci rozhodnutí postoupí insolvenčnímu soudu; účinky spojené s podáním přihlášky nastávají až dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu.

(1) Přihlášky pohledávek a jejich přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a jejích příloh doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci.

(2) Přihláška pohledávky kromě obecných náležitostí podání obsahuje také právní titul a výši přihlašované pohledávky.

(3) Jedná-li se o pohledávku zajištěného věřitele, obsahuje přihláška také označení druhu zajištění a dobu jeho vzniku; jedná-li se o pohledávku vykonatelnou, prokáže se stejnopisem listiny opatřené potvrzením o její vykonatelnosti.

(4) Pohledávky je třeba v přihlášce vyčíslit v českých korunách, i když se jedná o pohledávku nepeněžitou. Pohledávka v cizí měně se přepočte podle kurzu stanoveného Českou národní bankou ke dni zahájení insolvenčního řízení. Pohledávka nepeněžitá nebo pohledávka neurčité výše se vyjádří v penězích na základě odhadu její hodnoty; odhad učiní a doloží přihlašující věřitel.

(5) K přihlášce pohledávky se připojí listiny, kterých se přihlašující věřitel dovolává.

(1) Přihlášení věřitelé mohou kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení vzít přihlášku pohledávky zpět. Insolvenční soud vezme zpětvzetí přihlášky na vědomí rozhodnutím, které doručí věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; podat odvolání může jen věřitel. Právní mocí rozhodnutí věřitelova účast v insolvenčním řízení končí a stejný věřitel není oprávněn stejnou pohledávku ve stejném insolvenčním řízení přihlásit znovu.

(2) Nastala-li v průběhu insolvenčního řízení skutečnost, na jejímž základě se podle zákona k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, vydá o tom insolvenční soud rozhodnutí, které se doručí věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; podat odvolání může pouze věřitel. Právní mocí rozhodnutí věřitelova účast v insolvenčním řízení končí, o čemž se přihlášený věřitel ve výroku rozhodnutí výslovně poučí.

(3) Byla-li přihlášená pohledávka v průběhu insolvenčního řízení uspokojena nebo zanikla-li jiným způsobem a věřitel ji nevzal bez zbytečného odkladu zpět, insolvenční soud bezprostředně poté, co se o této skutečnosti dozví, věřitelovu účast v insolvenčním řízení ukončí rozhodnutím, které doručí věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; rozhodnutí musí obsahovat odůvodnění, včetně uvedení důvodu ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení.

(4) Věřitel, který tvrdí, že jeho přihlášená pohledávka nebyla v průběhu insolvenčního řízení uspokojena ani jinak nezanikla, se může domáhat žalobou podanou u insolvenčního soudu určení, že jeho pohledávka nadále trvá. Žaloba se podává proti insolvenčnímu správci ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy bylo věřiteli doručeno rozhodnutí podle odstavce 3 a projednává se jako incidenční spor. Nebyla-li žaloba podána včas nebo zamítl-li ji insolvenční soud, platí, že pohledávka zanikla způsobem podle odstavce 3. Právní mocí rozhodnutí insolvenčního soud, kterým bylo žalobě vyhověno, se účast věřitele v insolvenčním řízení obnovuje.

(5) Postup podle odstavců 1 až 4 se použije obdobně i pro část pohledávky

(1) Věřitel odpovídá za správnost údajů uvedených v přihlášce pohledávky, zejména za správnost právního titulu, výše pohledávky, uvedení zajištění pohledávky a uvedení pořadí práva na uspokojení ze zajištění.

(2) Bude-li v řízení o popření pohledávky určeno, že věřitel, který svou pohledávku přihlásil:

(3) Výši pokuty stanoví insolvenční soud tak, aby odpovídala pětinásobku té části přihlášené pohledávky, která převýšila částku zjištěnou v řízení o popření pohledávky.

(4) Odstavec 2 a 3 se nepoužije tehdy, prokáže-li věřitel, že při přihlašování pohledávky konal s péči řádného hospodáře nebo postupoval-li podle odstavce 6; v případě sporu nese důkazní břemeno on.

(5) Toto ustanovení se použije i tehdy, pokud vzal věřitel spornou přihlášku pohledávky zpět před rozhodnutím insolvenčního soudu v řízení o popření pohledávky, jestliže na jejím základě učinil v insolvenčním řízení úkon, který měl nebo by mohl mít podstatný vliv na práva jiného věřitele nebo zjistí-li se, že přihlášku pohledávky nepodal věřitel v dobré víře; v takovém případě se výše pořádkové pokuty podle odstavce 3 stanoví z celé výše přihlášené pohledávky.

(6) Věřitel je oprávněn v přihlášce pohledávky uvést, že po dobu incidenčního sporu o této pohledávce nebude vykonávat s ní spojená věřitelská práva, a to až do okamžiku skončení tohoto sporu; k takto přihlášené pohledávce se po dobu incidenčního sporu nepřihlíží.

(1) Pohledávka věřitele, kterou dlužník uvedl v soupisu svých dluhů, aniž by ji zcela nebo zčásti popřel, se považuje za přihlášenou dnem, kdy insolvenční návrh dlužníka s tímto soupisem došel insolvenčnímu soudu; to neplatí pro pohledávku nižší než 20.000,- Kč. V případě konkurence údaje uvedeného v soupisu podle věty první a údaje uvedeného ve věřitelově přihlášce pohledávky, se za rozhodnou považuje údaj obsažený v přihlášce věřitele; o skutečnosti rozporu informuje předběžný nebo insolvenční správce neprodleně věřitele.

(2) Předběžný nebo insolvenční správce bez zbytečného prodlení po svém ustavení informují věřitele uvedené v dlužníkově soupisu jeho dluhů o povaze a výši jejich pohledávek.

(3) Do jednoho měsíce poté, co byl ustaven předběžný nebo insolvenční správce nebo po oznámení podle odstavce 2, nastalo-li později, může věřitel ustavenému správci písemně namítnout, že nesouhlasí s výší nebo charakterem pohledávky uvedené v soupisu podle odstavce 1; námitku musí doložit.

(4) Předběžný nebo insolvenční správce o námitce rozhodne bez zbytečného odkladu; odvolání není přípustné. Nevyhoví-li správce podle předchozí věty námitce, může věřitel postupovat podle § 115 odst. 3.

(5) Ustanovení zákona o přezkumu pohledávek tím nejsou dotčena.

(1) Insolvenční správce sestaví seznam přihlášených pohledávek a u pohledávek, které popírá nebo hodlá popřít tuto skutečnost výslovně uvede. Zajištění věřitelé, jakož i věřitelé (pohledávky), kterým zákon přiznává zvláštní postavení, se uvedou zvlášť, včetně pohledávek vykonatelných.

(2) U každého věřitele se uvedou údaje nutné k jeho identifikaci a pro posouzení právního titulu pohledávky, výše a pořadí jeho pohledávky; u zajištěných pohledávek se navíc uvede také právní titul a způsob zajištění.

(3) Seznam podle odstavce 1 insolvenční správce sestavuje nebo doplňuje tak, aby byl uzavřen bez zbytečného odkladu po ukončení lhůty pro podávání přihlášek a v dostatečném předstihu před termínem přezkumného jednání. Seznam zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku, a to včetně jeho doplnění a změn.

(4) Účastníci insolvenčního řízení jsou oprávněni nahlédnout u insolvenčního správce do seznamu přihlášených pohledávek a do dokladů, na jejichž základě byl seznam sestaven.

(1) Insolvenční správce přezkoumá podané přihlášky pohledávek podle přiložených dokladů a podle evidence vedené dlužníkem a vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li to třeba, provede o přihlášených pohledávkách nezbytná šetření.

(2) Nelze-li přihlášenou pohledávku pro její vady nebo neúplnost přezkoumat, vyzve insolvenční správce insolvenčního věřitele, aby ji ve lhůtě ne kratší než patnáct dnů opravil nebo doplnil. Současně věřitele poučí, jakým způsobem je třeba opravu nebo doplnění provést a uvede, jaké následky má zmeškání lhůty.

(3) O přihláškách pohledávek, které nebyly řádně a včas doplněny nebo opraveny, insolvenční správce rozhodne, že se k nim nepřihlíží; rozhodnutí insolvenční správce doručí věřiteli, o jehož pohledávce takto rozhodl. Věřitelé z těchto pohledávek se mohou u insolvenčního soudu domáhat, aby rozhodnutí insolvenčního správce přezkoumal; není-li toto právo uplatněno do 14 dnů ode dne, kdy se věřitel o rozhodnutí insolvenčního správce dozvěděl, zaniká.

(1) Přezkum přihlášených pohledávek se děje na přezkumném jednání, jehož termín a místo konání stanoví insolvenční soud v rozhodnutí o úpadku; předvolání na toto jednání a poučení o nezbytnosti osobní přítomnosti doručí insolvenční soud dlužníkovi a insolvenčnímu správci do vlastních rukou.

(2) Termín přezkumného jednání určí insolvenční soud tak, aby se konalo nejpozději do měsíce po uplynutí lhůty pro přihlašování pohledávek, ne však dříve než po sedmi dnech od uplynutí této lhůty; insolvenční soud může nejzažší lhůtu pro svolání přezkumného jednání přiměřeně prodloužit odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu.

(3) Případnou změnu termínu nebo místa konání přezkumného jednání doručí insolvenční soud vyhláškou; změnu a poučení o nezbytnosti osobní přítomnosti na přezkumném jednání doručí insolvenční soud dlužníkovi a insolvenčnímu správci do vlastních rukou.

(1) Přezkum pohledávek se děje podle seznamu přihlášených pohledávek (§ 112) a insolvenční správce může na přezkumném jednání změnit stanovisko, které podle seznamu k jednotlivé pohledávce dříve zaujal.

(2) Popírat přihlášené pohledávky a uplatňovat jejich promlčení může jen dlužník nebo insolvenční správce, pokud popření hodnověrným způsobem doloží.

(3) Věřitel může insolvenčnímu správci navrhnout popření své pohledávky nebo pohledávky jiného věřitele, pokud návrh doloží listinami nebo jinými hodnověrnými údaji prokazujícími oprávněnost popření; insolvenční správce není v takovém případě oprávněn návrhu nevyhovět.

(4) Nevyhoví-li insolvenční správce návrhu podle odstavce 3, může se navrhující věřitel domáhat, aby insolvenční soud insolvenčnímu správci popření pohledávky přikázal; insolvenční soud rozhodne do pěti dnů ode dne doručení návrhu.

(5) Popření pohledávky dlužníkem nemá vliv na její zjištění; účinkem však je, že zapsání takto popřené pohledávky do upraveného seznamu přihlášených pohledávek není po ukončení insolvenčního řízení exekučním titulem.

(1) Výsledek přezkumného jednání se zapíše do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam je součástí zápisu o přezkumném jednání. Požádají-li o to věřitelé, insolvenční soud jim vydá výpis z tohoto seznamu.

(2) Insolvenční správce, který popře přihlášenou pohledávku, vyrozumí o tom jejího věřitele, a to i tehdy, je-li její popření uvedeno v seznamu podle odstavce 1.

(1) Popřel-li insolvenční správce nebo dlužník pohledávku, může se proti tomu věřitel bránit žalobou na určení; není-li žaloba uplatněna do třiceti dnů od skončení přezkumného jednání, případně do patnácti dnů od doručení vyrozumění podle § 116 odst. 2, je-li tato lhůta delší, právo na její podání zaniká.

(2) Žaloba se podává proti insolvenčnímu správci a není-li podána včas, k přihlášené pohledávce se nepřihlíží.

(1) Pohledávka se považuje za zjištěnou, jestliže:

(2) Výsledek sporu o popření pohledávky poznamená insolvenční soud v upraveném seznamu přihlášených pohledávek, a to i bez návrhu nebo na podnět insolvenčního správce nebo účastníka řízení, který měl ve věci úspěch.

(3) Rozhodnutí soudu ve sporu o popření pohledávky jsou účinná vůči všem účastníkům insolvenčního řízení.

(1) Ve sporu o popření pohledávky nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení; náklady vzniklé insolvenčnímu správci se hradí z majetkové podstaty a do ní vydá insolvenční správce také náhradu nákladů řízení, kterou mu případně insolvenční soud přizná.

(2) Náklady řízení vzniklé ostatním účastníkům ve sporu o popření pohledávky zaviněním insolvenčního správce hradí insolvenční správce.

(1) Podal-li insolvenční návrh dlužník, tvoří majetkovou podstatu veškerý majetek, který dlužníkovi patřil v den zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v jeho průběhu; tím není dotčen § 16 odst. 3.

(2) Podal-li insolvenční návrh věřitel, tvoří majetkovou podstatu majetek, který dlužníkovi patřil v den poté, kdy insolvenční soud zveřejnil v insolvenčním rejstříku rozhodnutí o předběžném opatření, jímž zcela nebo částečně omezil dlužníkovi práva nakládat s jeho majetkem, a není-li takového rozhodnutí, pak v den poté kdy bylo rozhodnutí o úpadku zveřejněno v insolvenčním rejstříku, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.

(3) Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku náležícího do majetkové podstaty, náleží do ní pouze jeho podíl.

(4) Je-li společné jmění dlužníka a jeho manžela spravováno pouze dlužníkem, náleží celé společné jmění manželů do majetkové podstaty. Spravují-li však dlužník a jeho manžel společné jmění manželů společně, náleží do majetkové podstaty pouze dlužníkův podíl stanovený po vypořádání společného jmění manželů.

(5) Majetek třetích osoby náleží do majetkové podstaty jen v zákonem stanovených případech, zejména tehdy, jedná-li se o plnění z neúčinných nebo neplatných právních úkonů. Pro účely zpeněžení se takovýto majetek považuje za majetek dlužníka.

(6) Příjmy dlužníka náleží do majetkové podstaty ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci podle zvláštního právního předpisu uspokojeny pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené.

(7) Do majetkové podstaty náleží také příslušenství, plody a užitky majetku do ní náležící.

(1) Do majetkové podstaty nenáleží majetek, který nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí; majetek sloužící k podnikání však z majetkové podstaty vyloučen není.

(2) Do majetkové podstaty dále nenáleží majetek, s nímž lze podle zvláštního právního předpisu nakládat pouze vymezeným způsobem, zejména účelové dotace a nevratné výpomoci ze státního rozpočtu, z rozpočtu územního samosprávného celku nebo státního fondu, zboží propuštěné celním úřadem k dočasnému použití a majetek státu v rozsahu stanoveném zvláštními právní předpisy.

(1) Majetkovou podstatu zjišťuje od svého ustavení insolvenční správce dbaje při tom pokynů insolvenčního soudu.

(2) Do ustavení insolvenčního správce může insolvenční soud rozhodnout o opatřeních potřebných k zjištění majetkové podstaty.

(3) Insolvenčním správcem se pro potřeby této hlavy rozumí i předběžný správce.

(1) Východiskem zjišťování majetkové podstaty je soupis majetku, který dlužník předkládá současně s insolvenčním návrhem, případně soupis předložený dlužníkem na základě rozhodnutí insolvenčního soudu.

(2) Insolvenční správce provede vlastní šetření o rozsahu majetku uvedeného v seznamu podle odstavce 1; potřebnou součinnost mu kromě povinných osob podle zákona poskytnou také věřitelské orgány.

(3) Nemůže-li insolvenční správce dosáhnout úplného zjištění majetkové podstaty, oznámí to insolvenčnímu soudu a navrhne mu opatření, které by měl učinit.

(1) Dlužník poskytne insolvenčnímu správci při zjišťování majetkové podstaty potřebnou součinnost.

(2) Je-li dlužníkem právnická osoba, stíhá povinnost součinnosti její statutární orgán a jeho členy, případně likvidátora, je-li právnická osoba v likvidaci; uvedené osoby stíhá povinnost součinnosti i tehdy, zanikla-li jejich funkce v posledních třech měsících před zahájením insolvenčního řízení.

(3) Insolvenční soud může vyžadovat součinnost podle odstavce 1 také od osob, které jsou společníky, členy nebo zaměstnanci dlužníka, případně jsou podle zákona nebo smlouvy v postavení obdobném statutárnímu orgánu, a to v rozsahu jejich oprávnění jménem nebo za dlužníka jednat.

(4) Je-li dlužníkem fyzická osoba, stíhá povinnost součinnosti také její zákonné zástupce.

(5) Pro případ porušení povinností podle tohoto ustanovení se použije obdobně § 31 odst. 2.

(1) Dlužník umožní insolvenčnímu správci přístup na veškerá místa, kde je umístěn jeho majetek náležící do majetkové podstaty.

(2) Je-li to potřebné, zejména neposkytuje-li dlužník potřebnou součinnost, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nařídit prohlídku bytu (sídla, místa podnikání) a jiných místností (provozovny) dlužníka, jakož i skříní a schránek nacházejících se v uvedených prostorách, je-li pravděpodobné, že je v nich umístěn dlužníkům majetek; za tím účelem je insolvenční správce oprávněn zjednat si do uvedených prostor přístup, popřípadě uzavřené skříně nebo schránky otevřít.

(3) Písemné vyhotovení rozhodnutí insolvenčního soudu podle odstavce 2 nemusí obsahovat odůvodnění. Rozhodnutí se doručuje pouze insolvenčnímu správci a jeho prostřednictvím také dlužníkovi; nepodaří-li se takto dlužníkovi doručit, doručí ho insolvenční soud.

(4) Každý, v jehož objektu jsou umístěny dlužníkovy prostory, strpí, aby insolvenční správce provedl prohlídku; insolvenční správce je oprávněn zjednat si k prohlíženým prostorám přístup.

(5) Je-li to potřebné, přibere insolvenční správce k prohlídce vhodnou a nestrannou osobu, podle možností zástupce orgánu obce nebo Policie České republiky

(6) O prohlídce prostor podle odstavce 2 sepíše insolvenční správce protokol, do něhož uvede majetek, který byl při prohlídce zjištěn. Insolvenční správce a přibraná osoba protokol podepíší a insolvenční správce ho předá insolvenčnímu soudu, přičemž si ponechá opis, který se doručí dlužníkovi a věřitelskému výboru.

(1) Osoby, které u sebe mají dlužníkův majetek náležící do majetkové podstaty, tuto skutečnost oznámí insolvenčnímu správci a zdůvodní proč mají tento majetek u sebe; § 31 odst. 2 se použije obdobně.

(2) Na výzvu insolvenčního správce umožní osoby podle odstavce 1 prohlídku a ocenění dlužníkova majetku.

(1) Insolvenční soud může na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předvolat dlužníka nebo osoby za něj nebo jeho jménem jednající k výslechu a vyzvat je k prohlášení o majetku dlužníka. Předvolání k prohlášení o majetku se doručuje předvolanému do vlastních rukou nejméně deset dnů před výslechem a obsahuje

(2) Předvolaný se k výslechu dostaví osobně. Nedostaví-li se včas bez řádné omluvy, může být předveden.

(3) O výslechu k prohlášení o majetku dlužníka vyrozumí insolvenční soud předem insolvenčního správce a věřitelský výbor, kteří mají právo klást předvolanému otázky.

(4) Před zahájením výslechu zopakuje insolvenční soud poučení podle odstavce 1 věta druhá. Předvolaný v prohlášení o majetku uvede, který majetek náleží do majetkové podstaty, zejména pak vždy uvede:

(5) O prohlášení o majetku sepíše insolvenční soud protokol; předloží-li předvolaný seznam majetku a prohlásí-li o něm, že je úplný a pravdivý, tvoří přílohu protokolu. V protokolu se dále uvede obsah poučení podle odstavce 1 a výslovné prohlášení předvolaného, že v prohlášení uvedl jen úplné a pravdivé údaje. Protokol podepíší soudce, zapisovatel a předvolaný. Opis protokolu se doručuje insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru.

(1) Soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) je listina, do níž se zapisuje majetek náležící do majetkové podstaty. Od okamžiku zapsání majetku do soupisu lze s tímto majetkem nakládat pouze v rozsahu stanoveném zákonem.

(2) Soupis provádí a po dobu insolvenčního řízení v souladu se zákonem soustavně doplňuje insolvenční správce podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru.

(3) V případech stanovených zákonem lze na základě rozhodnutí insolvenčního soudu upustit od soupisu nebo od ocenění sepsaného majetku. Po právní moci takového rozhodnutí insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu zprávu o stavu majetku dlužníka náležícího do majetkového podstaty.

(4) Soupis majetkové podstaty je pro potřeby řešení úpadku konkursem listinou, která insolvenčního správce opravňuje ke zpeněžení zapsaného majetku.

(5) Soupis majetkové podstaty zveřejní insolvenční soud v insolvenčním rejstříku, a to včetně jeho doplnění a změn.

(1) Majetek náležící do majetkové podstaty se zapisuje do soupisu zvlášť. Není-li to vyloučeno jeho povahou, označí se sepisovaný majetek způsobem, který umožňuje jeho identifikaci, ledaže se jedná o majetek nepatrné hodnoty. Je-li dána dočasná překážka bránící řádné identifikaci sepisovaného majetku, doplní správce jeho označení neprodleně po odpadnutí překážky.

(2) Podnik nebo jiná věc hromadná se zapisuje jednou položkou, z které musí být zřejmé, co vše do podniku nebo jiné věci hromadné v den zápisu do soupisu náleželo.

(3) Součástí soupisu je i ocenění majetku dlužníka insolvenčním správcem, který při tom vychází z údajů dlužníkova účetnictví a jeho dokladů a evidence a znaleckého posudku podle § 100, je-li podle zákona vyžadován. Ocenění se nepromítá do účetnictví dlužníka.

(4) Vedle označení sepisovaného majetku, jeho ocenění a uvedení dne, kdy byla příslušná položka do soupisu zapsána, uvede se v soupisu i důvod, proč byl určitý majetek do soupisu zapsán, případně den a důvod jeho vyloučení ze soupisu.

(5) Požádá-li o to insolvenční správce, potvrdí dlužník písemně úplnost a správnost soupisu; dlužník může potvrzení odmítnout jen tehdy, uvede-li současně důvody, pro které nejsou soupis nebo jeho část úplné nebo správné.

(1) Majetek třetích osob, u něhož je sporné, zda náleží do majetkové podstaty, se v soupisu uvede s výslovnou poznámkou, komu sepisovaný majetek patří, anebo kdo k němu uplatňuje své právo; tuto osobu insolvenční správce o zahrnutí jejího majetku do soupisu bezodkladně vyrozumí a na její žádost ji o zahrnutí jejího majetku do soupisu do tří dnů ode dne zapsání majetku do soupisu vydá písemné osvědčení, které obsahuje také uvedení důvodu, pro který správce tento majetek sepsal. Vyrozumění se doručuje do vlastních rukou a náhradní doručení se nepřipouští.

(2) Je-li do soupisu zapsána nemovitost, která není ve vlastnictví dlužníka, vyrozumí o tom insolvenční správce navíc příslušný katastrální úřad; to platí obdobně pro majetek evidovaný v Rejstříku zástav, nebo v jiných veřejných či neveřejných seznamech, osvědčují-li podle zvláštních právních předpisů vlastnictví k tomuto majetku.

(1) Osoby, které tvrdí, že jimi označený majetek neměl být do soupisu zapsán proto, že to vylučuje jejich právo k němu nebo je dán jiný důvod proč označený majetek do majetkové podstaty nenáleží, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat určení, že se tento majetek z majetkové podstaty vylučuje.

(2) Žaloba se podává proti insolvenčními správci, a to ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy bylo osobě podle odstavce 1 doručeno vyrozumění o zapsání majetku, jehož se vyloučení týká, do soupisu.

(3) Nebyla-li žaloba podána včas, ačkoliv je prokázáno, že byla osoba podle odstavce 1 o zahrnutí majetku do soupisu vyrozuměna, platí, že je zápis do soupisu správný; to platí také tehdy, zamítl-li insolvenční soud žalobu nebo ji odmítl anebo řízení o ní zastavil.

(4) Od začátku běhu lhůty pro podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího ukončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného ukončení, nesmí insolvenční správce majetek, který je předmětem žaloby zpeněžit, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací tomuto majetku bezprostředně hrozící újmu nebo insolvenční soud postupuje podle § 104 odst. 1.

(5) Byl-li majetek, který neměl být do soupisu zapsán přes zákaz podle odstavce 4 zpeněžen, má jeho vlastník právo na vydání celého výtěžku zpeněžení. Vznikla-li vlastníku nezákonným zpeněžením nebo zápisem majetku do soupisu újma, může vlastník její náhradu požadovat po insolvenčním správci.

(1) Majetek, který byl podle rozhodnutí insolvenčního soudu do majetkové podstaty zařazen nesprávně, spravuje po dobu řízení o něm insolvenční správce na vlastní náklady.

(2) Po právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu podle odstavce 1, vydá neprodleně insolvenční správce majetek oprávněné osobě, a to včetně plodů a užitků, které k tomuto majetku v době, kdy byl spravován insolvenčním správcem přirostly.

(1) Po rozhodnutí o úpadku, případně po rozhodnutí o způsobu jeho řešení, se nakládání a správa majetkové podstaty liší s ohledem na zvolený způsob řešení úpadku.

(2) Nakládáním s majetkovou podstatou se rozumí zejména:

(1) V závislosti na průběhu insolvenčního řízení, způsobu řešení úpadku a vlastnictví majetku zařazeného do majetkové podstaty, určí zákon, komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou (dále jen „oprávnění nakládat s majetkem“), a to buď ohledně všech oprávnění, které se k majetkové podstatě vztahují, anebo jen ohledně některých z nich.

(2) Oprávnění nakládat s majetkem může příslušet:

(3) Předběžný insolvenční správce má oprávnění nakládat s majetkem v rozsahu podle odstavce 2 písm. b), ledaže insolvenční soud nebo zákon stanoví jinak.

(4) Oprávnění nakládat s majetkem třetích osob, který byl zapsán do soupisu, je možné omezit pouze zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu na základě zákona.

(5) Má-li oprávnění nakládat s majetkem jiná osoba než dlužník, nejsou tím dotčeny povinnosti uložené zákonem dlužníkovi, ledaže zákon stanoví jinak.

(1) Insolvenční správce se může za dále stanovených podmínek dovolávat neúčinnosti právních úkonů dlužníka, které se týkají majetku náležícího do majetkové podstaty a které zkracují některého z přihlášených věřitelů; za právní úkon se považuje také dlužníkovo opomenutí.

(2) Neúčinnosti podle odstavce 1 se insolvenční správce dovolává odpůrčí žalobou, o které vždy rozhoduje insolvenční soud. Po právní moci rozhodnutí o této žalobě zapíše insolvenční správce plnění z neúčinného úkonu do soupisu dlužníkova majetku.

(3) Odpůrčí žalobu lze podat pouze do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí o úpadku, jinak toto právo zaniká.

(4) Právní úkony neúčinné podle této hlavy jsou neúčinné vůči všem přihlášeným věřitelům.

(5) Věřitel může insolvenčnímu správci navrhnout, aby podal odpůrčí žalobu, pokud návrh doloží listinami nebo jinými hodnověrnými údaji prokazujícími oprávněnost takového postupu; insolvenční správce není v takovém případě oprávněn návrhu nevyhovět.

(6) Nevyhoví-li insolvenční správce návrhu podle odstavce 5, může se navrhující věřitel domáhat, aby insolvenční soud insolvenčnímu správci podání odpůrčí žaloby přikázal; insolvenční soud rozhodne do pěti dnů ode dne doručení návrhu.

(7) Nelze se dovolávat neúčinnosti právních úkonů vzniklých z úvěrového financování po zahájení insolvenčního řízení, ledaže byly tyto právní úkony učiněny v rozporu s § 29, a právních úkonů, na jejichž základě došlo ke změně vnitřního obsahu věci hromadné, k níž existuje právo podle § 11 odst. 3, ledaže zákon stanoví jinak.

(1) Dovolávat se neúčinnosti právního úkonu lze proti tomu, kdo s dlužníkem tento právní úkon sjednal nebo kdo z něho jinak přímo nabyl prospěch, nebo proti jeho dědici, lze-li důvod neúčinnosti vztáhnout i na něj.

(2) Proti jinému právnímu nástupci se lze neúčinnosti dovolávat jen tehdy, jestliže:

(3) Pohledávka z neúčinného právního úkonu nemůže být předmětem započtení.

(4) Probíhá-li k okamžiku zahájení insolvenčního řízení jiné soudní řízení, jehož předmětem je určení, že některý z dlužníkových právních úkonů je neplatný nebo neúčinný, tato řízení i po zahájení insolvenčního řízení pokračují, avšak případný prospěch náleží do majetkové podstaty.

(5) Věřitel, který se neplatnosti nebo neúčinnosti podle odstavce 4 dovolává, má v případě úspěchu ve sporu právo na náhradu vynaložených nákladů; tato pohledávka je pohledávkou na roveň postavenou pohledávkám za podstatou.

(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí úplatný i bezplatný právní úkon dlužníka, na jehož základě dlužník poskytl anebo se zavázal poskytnout plnění, jehož obvyklá cena je podstatně vyšší než obvyklá cena plnění, které na základě tohoto právního úkonů dlužník získal.

(2) Neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění se lze dovolávat, pokud způsobil dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek nebo byl-li učiněn v době dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby jednající s dlužníkem ve shodě, byl učiněn v době dlužníkova úpadku.

(3) Neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění se lze dovolávat pouze tehdy, byl-li učiněn nejdéle jeden rok před zahájením insolvenčního řízení. Byl-li právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněn ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby jednající s dlužníkem ve shodě, lze se jeho neúčinnosti dovolávat také tehdy, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení.

(4) Neúčinnosti bezúplatného právního úkonu bez přiměřeného protiplnění se nelze dovolávat tehdy, jednalo-li se o:

(5) Odstavec 1, 2 a 3 věta první se použije obdobně na smlouvy, kterými dlužník a jeho manžel za nápadně nevýhodných podmínek zúžili nebo rozšířili své společné jmění, nebo na dohody o vypořádání společného jmění uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek, včetně soudem schváleného smíru.

(1) Zvýhodňujícím právním úkonem je právní úkon, kterým dlužník úplně nebo zčásti uspokojil pohledávku jinak splatnou až po zahájení insolvenčního řízení, zajistil splnění povinnosti až po jejím vzniku, dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch anebo jinak nedůvodně zvýhodnil svého věřitele na úkor jiných svých věřitelů.

(2) Zvýhodňujícím právním úkonem je také právní úkon, kterým se dlužník úplně nebo zčásti vzdal svého práva, úplně nebo zčásti prominul svému dlužníkovi splnění dluhu, dohodl změnu svého práva ve svůj neprospěch, dohodl nebo jinak umožnil zánik svého práva anebo jinak nedůvodně zvýhodnil sebe na úkor svých věřitelů.

(3) Neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu se lze dovolávat pokud způsobil dlužníkův úpadek nebo hrozící úpadek nebo byl-li učiněn v době dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby jednající s dlužníkem ve shodě, byl učiněn v době dlužníkova úpadku.

(4) Neúčinnosti zvýhodňujícího právního úkonu se lze dovolávat pouze tehdy, byl-li učiněn nejdéle jeden rok před zahájením insolvenčního řízení. Byl-li zvýhodňující právní úkon učiněn ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby jednající s dlužníkem ve shodě, lze se jeho neúčinnosti dovolávat také tehdy, byl-li učiněn v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení.

(1) Dovolávat se neúčinnosti lze také u takového právního úkonu, kterým dlužník zkrátil své věřitele v úmyslu tak učinit, byl-li nebo musel-li tento úmysl být druhé straně znám.

(2) Byl-li právní úkon podle odstavce 1 učiněn ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby jednající s ním ve shodě, vědomost o dlužníkovu úmyslu zkrátit věřitele se předpokládá.

(3) Neúčinnosti právního úkonu podle odstavce 1 se lze dovolávat pouze tehdy, byl-li učiněn nejdéle tři roky před zahájením insolvenčního řízení.

(1) Dosáhl-li dlužníkův věřitel před zahájením insolvenčního řízení pravomocné neúčinnosti právního úkonu postupem podle ustanovení občanského zákoníku o odporovatelnosti, může se postupem podle § 131 domáhat vydání již poskytnutého plnění z majetkové podstaty.

(2) Neúčinnosti právního úkonu podle této hlavy se lze domáhat i u těch právních úkonů, byly-li pohledávky z nich již uspokojeny nebo jsou-li vykonatelné anebo jsou-li předmětem výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Bylo-li však dosaženo neúčinnosti právního úkonu, pozbude neúčinnosti také exekuční titul.

(3) Plnění z neúčinného právního úkonu se považuje za bezdůvodné obohacení a vydává se do majetkové podstaty. Pohledávku toho, kdo z již neúčinného právního úkonu dlužníkovi plnil, lze uplatnit pouze jejím přihlášením, a to bez zbytečného odkladu; § 105 odst. 1 se nepoužije. Není-li možné plnění do majetkové podstaty vydat, poskytne povinná osoba do majetkové podstaty rovnocennou náhradu.

(4) Byl-li prohlášen za neúčinný právní úkon, u kterého není možné požadovat vydání plnění podle odstavce 3, může se insolvenční správce domáhat toho, aby povinná osoba jednala určitým způsobem tak, aby se rozsah majetkové podstaty dostal do stavu, v jakém by byl, kdyby neúčinný právní úkon vůbec nebyl učiněn.

(1) Konkurs řeší úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka v zásadě poměrným uspokojením zjištěných pohledávek věřitelů z výnosu zpeněžené majetkové podstaty s tím, že neuspokojené pohledávky ani jejich části nezanikají, ledaže zákon stanoví jinak.

(2) Prohlášením konkursu se rozumí rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nebo hrozícího úpadku konkursem. Účinky tohoto rozhodnutí nastávají dnem následujícím po dni, kdy bylo rozhodnutí zveřejněno v insolvenčním rejstříku.

(3) Prohlášení konkursu se doručuje vyhláškou a zvlášť také dlužníkovi a insolvenčnímu správci, a to do vlastních rukou; odvolat se může pouze dlužník.

(4) V případě, že dojde v důsledku zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo v důsledku zrušení konkursu z důvodu, že majetek dlužníka je zcela nepostačující alespoň k úhradě nákladů konkursu, anebo v důsledku zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku, ke zrušení a zániku dlužníka – právnické osoby bez právního nástupce podle zvláštního právního předpisu, neuspokojené pohledávky nebo jejich části podle odstavce 1 zanikají, s výjimkou těch pohledávek nebo jejich částí, které budou uspokojeny ze zajištění.

(1) Prohlášením konkursu:

(2) Prohlášením konkursu nejsou dotčeny pracovněprávní vztahy dlužníkových zaměstnanců. Prohlášení konkursu se však považuje za skutečnost umožňující výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. a) a c) zákoníku práce nebo za skutečnost, umožňující hromadné propouštění podle § 52 zákoníku práce.

(3) Další účinky prohlášení konkursu může stanovit pouze právní předpis.

(1) Jestliže někdo plnil svůj dluh dlužníkovi po prohlášení konkursu na majetek tohoto dlužníka, a dlužník získané plnění bezodkladně nevydal do majetkové podstaty, má se za to, že, dluh nebyl splněn.

(2) Důsledků podle odstavce 1 se může ten, kdo podle odstavce 1 plnil zprostit tehdy, pokud prokáže, že o rozhodnutí o úpadku nebo o prohlášení konkursu nevěděl a ani s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět nemohl, případně, že z okolností souvisících s plněním dluhu nade vší pochybnost plynulo, že dlužník získané plnění do majetkové podstaty vydá.

(1) Prohlášením konkursu zanikají všechny dlužníkovy příkazy a plné moci, týkají-li se majetku náležícího do majetkové podstaty.

(2) Osoba, které dlužník udělil příkaz nebo plnou moc v případě, že je nebezpečí z prodlení, pokračuje v obstarávání dlužníkových záležitostí, jichž se tyto jeho úkony týkají, a to až do doby, než se jejich obstarávání ujme insolvenční správce. Právo této osoby na náhradu nutných výdajů a přiměřenou odměnu za tuto činnost je pohledávkou za podstatou.

(3) Plné moci udělené dlužníkem pro insolvenční řízení zanikají až dnem právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu.

(1) Nebyla-li smlouva o vzájemném plnění anebo smlouva o smlouvě budoucí do prohlášení konkursu zcela splněna ani dlužníkem, ani věřitelem, může insolvenční správce smlouvu namísto dlužníka splnit a žádat od druhého účastníka splnění smlouvy nebo splnění smlouvy zcela odmítnout.

(2) Vyrozumí-li insolvenční správce nejpozději do patnácti dnů od prohlášení konkursu druhou smluvní stranu, že na splnění smlouvy trvá, nemůže druhá smluvní strana do této smlouvy odstoupit ani ji jinak ukončit, ledaže bylo v této smlouvě dohodnuto jinak; pohledávka druhé smluvní strany vzniklá v důsledku pokračujícího plnění je pohledávkou za podstatou. Pohledávkami za podstatou jsou také pohledávky druhé smluvní strany vzniklé od rozhodnutí o úpadku. Pohledávky druhé smluvní strany vzniklé do rozhodnutí o úpadku se stávají splatnými a lze je bez zbytečného odkladu do konkursu přihlásit; § 105 odst. 1 se nepoužije.

(3) Odmítne-li insolvenční správce ve lhůtě podle odstavce 2 splnění smlouvy nebo ve stejné lhůtě nevyrozumí druhou smluvní stranu, že na splnění smlouvy trvá, smlouva zaniká a druhá smluvní strana může po insolvenčním správci požadovat náhradu škody. Pohledávky, které vznikly od rozhodnutí o úpadku do zániku smlouvy podle předcházející věty jsou pohledávkami za podstatou. Pohledávky druhé smluvní strany vzniklé do rozhodnutí o úpadku se stávají splatnými a lze je bez zbytečného odkladu do konkursu přihlásit; § 105 odst. 1 se nepoužije.

(4) Je-li dlužné plnění dělitelné a druhý účastník smlouvy v době prohlášení konkursu své povinnosti již zčásti splnil, může svou pohledávku uplatnit přihláškou jen v rozsahu odpovídajícím hodnotě tohoto plnění; to platí i v případě, že se insolvenční správce domáhá splnění zbývající části dělitelného plnění. Druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka vzájemné plnění.

(1) Bylo-li dohodnuto, že předmět plnění, který má tržní nebo burzovní cenu, bude dodán v určené době nebo v určené lhůtě, a nastane-li tato doba nebo lhůta po prohlášení konkursu, nelze splnění povinností požadovat.

(2) Namísto splnění povinností lze požadovat náhradu škody ve výši rozdílu mezi dohodnutou cenou a cenou tržní nebo burzovní, která se obvykle platí pracovní den následující po prohlášení konkursu v místě určeném smlouvu jako místo plnění.

(1) Insolvenční správce může po prohlášení konkursu vypovědět nájemní smlouvu, podnájemní smlouvu nebo smlouvu o výpůjčce uzavřenou s dlužníkem, a to i tehdy, byla-li sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta je jeden měsíc a začne běžet od doručení výpovědi. Tím není dotčen § 711 občanského zákoníku.

(2) Byl-li by nájemce nájemní smlouvy sjednané na dobu určitou nepřiměřeně dotčen výpovědí podle odstavce 1 na svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl nebo mohl utrpět značnou škodu, může se do patnácti dnů od doručení výpovědi dovolávat u insolvenčního soud zrušení výpovědi. Insolvenční soud návrhu vyhoví, bude-li mít za prokázané, že další plnění smlouvy je pro majetkovou podstatu přínosné.

(3) Od smlouvy o koupi najaté věci, od nájemní smlouvy uzavřené v souvislosti s touto smlouvou, anebo od jiné obdobné smlouvy, je-li dlužník v postavení nájemce nebo jemu obdobném, nemůže pronajímatel odstoupit ani ji jinak ukončit, pokud insolvenční správce všechny povinnosti z této smlouvy splatné ke dni prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu za dlužníka splnil a další smluvní povinnosti plní řádně a včas.

(1) Jestliže dlužník před prohlášením konkursu prodal věc pod výhradou vlastnictví a kupujícímu věc předal, může insolvenční správce vyžadovat plnění kupní smlouvy nebo vrácení věci.

(2) Jestliže dlužník před prohlášením konkursu koupil a převzal věc pod výhradou vlastnictví, na jejímž základě ke dni prohlášení konkursu k této věci nenabyl vlastnické právo, nemůže prodávající od této smlouvy odstoupit ani ji jinak ukončit nebo se věci zmocnit anebo se jinak domáhat jejího vydání, pokud insolvenční správce všechny povinnosti z této smlouvy splatné ke dni prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu po něm řádně a včas za dlužníka splnil.

(1) Prohlášením konkursu nekončí provoz dlužníkova podniku.

(2) Provoz dlužníkova podniku skončí:

(3) Rozhodnutí podle odstavce 2 doručí insolvenční soud vyhláškou a zvlášť také insolvenčnímu správci a dlužníkovi.

(4) Ukončením provozu podniku nejsou dotčeny pracovněprávní vztahy dlužníkových zaměstnanců. Ukončení provozu podniku se však považuje za skutečnost umožňující výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. a) a c) zákoníku práce nebo za skutečnost, umožňující hromadné propouštění podle § 52 zákoníku práce.

(1) Prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, které se týkající majetkové podstaty nebo které z ní mají být uspokojeny, pokud je účastníkem těchto řízení dlužník, ledaže zákon stanoví jinak. V přerušených řízeních lze pokračovat pouze za podmínek stanovených zákonem.

(2) Je-li řízení podle odstavce 1 přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty; pokračováním řízení běží tyto lhůty znovu.

(3) Přerušení řízení působí na účastníky, kteří v řízení vystupují na téže straně sporu jako dlužník jen tehdy, jedná-li se o nerozlučné společenství nebo vedlejší účastenství.

(4) Jakmile se soud, správní orgán nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věcí dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení a současně je poučí, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat; zároveň se vyrozumí insolvenční správce.

(5) Rozhodnutí vydaná již v době, kdy je řízení přerušeno, se nedoručují. Bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak před tím, než nabylo právní moci, nemůže právní moci nabýt; při pokračování řízení se rozhodnutí doručuje znovu.

(6) Je-li předmětem řízení, které by mělo být podle odstavce 1 přerušeno, pohledávka popřená v insolvenčním řízení, takové řízení se nepřerušuje, avšak popřením pohledávky se mění na incidenční spor, což soud vezme na vědomí usnesením a věc postoupí insolvenčnímu soudu; odvolání není přípustné.

(1) V přerušených řízeních, v nichž dlužník v době prohlášení konkursu vystupoval jako žalobce nebo jiný navrhovatel, jakož i v dalších řízeních, v nichž uplatňoval dlužník své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty, lze pokračovat na návrh insolvenčního správce; dnem, kdy návrh na pokračování v řízení došel správnímu úřadu nebo soudu vedoucím přerušené řízení, se insolvenční správce stává účastníkem řízení namísto dlužníka.

(2) Nepodá-li insolvenční správce návrh na pokračování řízení ve lhůtě stanovené mu správním orgánem nebo soudem vedoucím přerušené řízení, může tento návrh podat dlužník, případně ostatní účastníci řízení, přičemž dlužník zůstává účastníkem řízení.

(1) V přerušených řízeních, v nichž věřitelé v době prohlášení konkursu uplatňovali proti dlužníkovi své pohledávky nebo jiná práva, které se týkají majetkové podstaty nebo které z ní mají být uspokojeny, lze pokračovat tehdy, jedná-li se o řízení o sporech o rozsah majetkové podstaty, s výjimkou vyloučení z ní, nebo o řízení o uspokojení se ze zajištění anebo řízení o pohledávkách za podstatou nebo o pohledávkách jim na roveň postavených.

(2) Nejedná-li se o případy v odstavci 1 za středníkem, lze pokračovat v řízeních o pohledávkách, které je třeba přihlásit nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, jen rozhodl-li o tom na návrh oprávněné osoby insolvenční soud; v řízení o těchto pohledávkách lze však pokračovat až po přezkumném jednání.

(1) Prohlášením konkursu se nepřerušují:

(2) Pohledávky za dlužníkem pravomocně přiznané v řízeních podle odstavce 1 mohou být zajištěny a uspokojeny pouze za podmínek stanovených zákonem.

(1) Prohlášením konkursu zaniká společné jmění dlužníka a jeho manžela; byl-li vznik společného jmění manželů vyhrazen ke dni zániku manželství, má prohlášení konkursu stejné majetkoprávní účinky jako zánik manželství.

(2) Po prohlášení konkursu se provede vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, pokud:

(3) V případech podle odstavce 2 písm. b) a c) se prohlášením konkursu staví lhůta stanovená občanským zákoníkem k vypořádání společného jmění manželů tehdy, pokud má skončit nejpozději do šesti měsíců od prohlášení konkursu.

(4) Uplynula-li v době prohlášení konkursu lhůta pro vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, aniž by byla uzavřena dohoda o vypořádání jejich společného jmění, nastanou účinky spojené podle občanského zákoníku s uplynutím lhůty pro vypořádání společného jmění manželů až po šesti měsících od prohlášení konkursu; do té doby lze uzavřít novou dohodu o vypořádání společného jmění manželů nebo podat návrh na jeho vypořádání soudem.

(1) Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění uzavřít za dlužníka dohodu o vypořádání společného jmění manželů nebo navrhnout jeho vypořádání insolvenčnímu soudu. Dohody o vypořádání společného jmění manželů uzavřené po prohlášení konkursu jsou neplatné.

(2) Část společného jmění dlužníka a jeho manžela, kterou dlužník se souhlasem, manžela použil k podnikání, spadá při vypořádání společného jmění manželů vždy do majetkové podstaty.

(3) Probíhá-li v době prohlášení konkursu řízení o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, stává se účastníkem toho řízení namísto dlužníka insolvenční správce. Trvají-li účinky rozhodnutí o úpadku, nelze toto řízení skončit soudním smírem. Soud řízení zastaví, jakmile nabude právní moci usnesení, kterým insolvenční soud schválí dohodu o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela.

(1) Dohoda o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela uzavřená insolvenčním správcem se stane účinnou okamžikem jejího schválení insolvenčním soudem; rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání se považuje za schválený soudní smír.

(2) Insolvenční soud dohodu podle odstavce 1 neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy.

(3) Rozhodnutí o schválení dohody podle odstavce 1 se doručuje zvlášť účastníkům dohody a ti se proti neschválení dohody podle odstavce 1 mohou odvolat.

(4) Pohledávka manžela dlužníka, která vznikla vypořádáním jejich společného jmění se v insolvenčním řízení považuje za zjištěnou a nepřihlašuje se.

(1) Vznik nového společného jmění dlužníka a jeho manžela po prohlášení konkursu není přípustný.

(2) Uzavře-li dlužník po prohlášení konkursu nové manželství, vyhrazuje se vznik společného jmění manželů ke dni zániku účinků prohlášení konkursu, ledaže se manželé dohodnou jinak.

(3) Smlouvy o rozšíření společného jmění manželů, které odporují odstavci 1 a 2 jsou neplatné.

(1) Insolvenční správce přistoupí bez zbytečného odkladu po prohlášení konkursu k provedení procesních úkonů a dalších činností, které z prohlášení konkursu vyplývají. Byl-li podle § 23 ustaven předběžný správce a insolvenční soud ustavil insolvenčním správcem jinou osobu, poskytne předběžný správce insolvenčnímu správci při plnění těchto povinností veškerou součinnost.

(2) V rámci plnění povinností podle odstavce 1 insolvenční správce zaměří svou činnost zejména na dokončení seznamu přihlášených věřitelů, přípravu přezkumného jednání, na zjišťování majetkové podstaty a na přípravu první schůze věřitelů, ledaže se již konala.

(3) Povinnosti, které zákon stanoví dlužníkovi, osobám jednajícím za nebo jeho jménem, případně dalším osobám v souvislosti s prohlášením konkursu nebo zahájením insolvenčního řízení, splní povinná osoba do patnácti dnů od prohlášení konkursu, jinak je insolvenční soud oprávněn učinit na návrh insolvenčního správce přiměřená opatření k jejich splnění; v případě důležitých okolností může insolvenční soud lhůtu pro splnění povinností přiměřeně prodloužit.

(1) Na základě seznamu věřitelů, soupisu majetkové podstaty, jakož i dalších poznatků získaných podle § 161 vyhotoví insolvenční správce bez zbytečného odkladu zprávu o hospodářské situaci dlužníka ke dni prohlášení konkursu; zpráva vychází z údajů uvedených ve znaleckém posudku podle § 100, jinak z dokladů zpracovaných v souladu s § 89 odst. 5.

(2) Ve zprávě podle odstavce 1 insolvenční správce zejména porovná předpokládanou hodnotu majetkové podstaty s přihlášenými pohledávkami za dlužníkem a vyjádří se k možnosti dalšího provozování dlužníkova podniku.

(3) Zprávu podle odstavce 1 insolvenční správce zveřejní bez zbytečného odkladu po jejím vyhotovení v insolvenčním rejstříku s uvedením, že bude projednávána na nejbližší schůzi věřitelů; je-li to vzhledem k rozsahu zprávy účelné, může insolvenční správce namísto jejího úplného znění zveřejnit její vhodně zkrácené znění s upozorněním kde a kdy je možné požadovat bezplatné vydání celé zprávy. Věřitelé mají právo do zprávy nahlížet rovněž u insolvenčního soudu.

(4) Jestliže schůze věřitelů schválí, že se způsob řešení úpadku mění z konkursu na reorganizaci, insolvenční soud rozhodne o tom, že se reorganizace povoluje; toto rozhodnutí má stejné účinky jako rozhodnutí insolvenčního soudu o povolení reorganizace.

(5) Pro rozhodnutí schůze věřitelů podle odstavce 4 se vyžaduje souhlas podle § 99 odst. 5 a je možné je učinit pouze nejpozději do konání schůze věřitelů projednávající zprávu podle odstavce 3.

(1) Zprávu podle § 162 odst. 1 projedná první schůze věřitelů konaná po prohlášení konkursu, ledaže se postupuje podle odstavce 2. Schůze věřitelů vysloví doporučení pro insolvenčního správce pro jeho další postup a zároveň rozhodne zda a v jakém rozsahu se má dlužníku a jeho rodině poskytovat plnění z majetkové podstaty k úhradě jejich odůvodněných životních potřeb.

(2) Koná-li se první schůze věřitelů dříve jak deset dnů po zveřejnění zprávy podle § 162 odst. 3, svolá se na projednání zprávy podle § 162 odst. 1 další schůze věřitelů tak, aby se konala po uplynutí uvedené lhůty.

(1) Zpeněžením majetkové podstaty se rozumí převedení veškerého do ní náležícího majetku na hotové peníze v české měně; za zpeněžení se považuje také využití prostředků na bankovních účtech dlužníka a jeho peněžní hotovosti (dále také jen „zpeněžení“).

(2) Ke zpeněžení lze přikročit nejdříve po právní moci rozhodnutí o prohlášení konkursu, nejdříve však po schůzi věřitelů, která projedná zprávu podle § 162 odst. 1. To neplatí, jedná-li se o majetek bezprostředně ohrožený zkázou nebo znehodnocením anebo rozhodne-li insolvenční soud jinak.

(3) Okamžikem převodu zajištěného majetku z podstaty insolvenčním správcem zanikají na tomto majetku váznoucí zajišťovací a obdobná práva, ledaže se jedná o zajišťovací nebo obdobná práva zajišťující splnění povinností třetích osob.

(1) Majetek náležící do majetkové podstaty lze zpeněžit:

(2) Zpeněžení veřejnou dražbou se provede podle ustanovení zvláštního právního předpisu; navrhovatelem veřejné dražby je vždy insolvenční správce.

(3) Návrh na zpeněžení podle odstavce 1 písm. b) podává insolvenční správce; v takto zahájeném řízení je jeho jediným účastníkem. Příslušný soud návrhu vyhoví jen tehdy, je-li k němu přiloženo rozhodnutí o prohlášení konkursu a soupis majetkové podstaty potvrzený insolvenčním soudem.

(1) Prodej mimo dražbu se uskutečňuje smlouvou, ve které je převádějícím insolvenční správce. Prodej mimo dražbu může insolvenční správce uskutečnit pouze se souhlasem insolvenčního soudu a po předchozím souhlasu věřitelského výboru; insolvenční soud může stanovit podmínky, za kterých má být převod proveden.

(2) Souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru podle odstavce 1 není nutný k převodu věcí bezprostředně ohrožených zkázou nebo znehodnocením anebo výrobků nebo služeb poskytovaných dlužníkem za předpokladu, že provoz jeho podniku zůstal po prohlášení konkursu zachován.

(3) Při prodeji mimo dražbu lze kupní cenu stanovit až pod cenu odhadní. Insolvenční správce při stanovení kupní ceny přihlédne k nákladům, které by jinak bylo třeba vynaložit na správu zpeněžovaného majetku.

(4) Při prodeji mimo dražbu není insolvenční správce vázán smluvními předkupními právy.

(5) Platnost smluv, na jejichž základě došlo ke zpeněžení mimo dražbu, lze napadnout žalobou, která se projedná jako incidenční spor; žalobu lze podat pouze do jednoho měsíce ode dne účinnosti smlouvy, jinak právo na její podání zaniká, a lze ji odůvodnit pouze nedodržením podmínek uvedených v odstavci 1.

(1) Zpeněžení majetku náležícího podle zákona do majetkové podstaty a sloužícího k zajištění pohledávek uskuteční insolvenční správce s předchozím souhlasem zajištěného věřitele, o jehož právo se jedná, a vyjádřením věřitelského výboru.

(2) Není-li zajištěním podnik jako celek, lze souhlas zajištěného věřitele podle odstavce 1 nahradit souhlasem insolvenčního soudu, brání-li nedostatek souhlasu zajištěného věřitele zpeněžení podle § 168.

(1) Podnik, který je součástí majetkové podstaty, může insolvenční správce zpeněžit jednou smlouvou.

(2) Smlouvu podle odstavce 1 může insolvenční správce uzavřít pouze po vyjádření věřitelského výboru a souhlasu věřitele, v jehož prospěch svědčí zajišťovací právo na podniku jako celku, nebo není-li takového práva, souhlas nadpoloviční většiny zajištěných věřitelů, počítáno podle výše pohledávek nebo hodnoty jejich zajištění podle znaleckého posudku podle § 100, byl-li již schválen schůzí věřitelů. Insolvenční správce oznámí prodej podniku všem známým věřitelům a současně je zveřejní v insolvenčním rejstříku.

(3) Na nabyvatele se převádějí práva a povinnosti vzniklé ze smluv souvisících s podnikem, s výjimkou povinností, které vznikly z porušení těchto smluv.

(4) Oznámí-li věřitel z pohledávky, která se podle odstavce 4 převádí na nabyvatele podniku do 15 dnů ode dne zveřejnění prodeje podniku v insolvenčním rejstříku podle odstavce 2 insolvenčnímu správci, že s převodem jejich pohledávek nesouhlasí, je z jeho pohledávky i nadále povinným dlužník a tato pohledávka se na nabyvatele nepřevádí; to neplatí, nebyla-li prodejem podniku dobytnost této pohledávky ohrožena.

(5) Ustanovení zvláštního právního předpisu o smlouvě o prodeji podniku se nepoužijí.

(6) Odstavce 1 až 5 se použije obdobně také na případ, je-li dlužníkův majetek zpeněžován jednou smlouvou jako celek.

(1) Dlužník a jeho rodina vyklidí zpeněženou nemovitost nebo byt, požádá-li o to nabyvatel.

(2) Dlužníkovi přísluší insolvenčním soudem stanovená bytová náhrada; ustanovení občanského zákoníku o bytových náhradách se použije obdobně s tím, že prohlášení konkursu má stejné následky jako neplacení nájemného nebo úhrady poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.

(1) Insolvenční správce učiní úkony nezbytné k uplatnění a vymožení dlužníkových pohledávek, a to i nepeněžitých, jsou-li ocenitelné.

(2) Povinnost podle odstavce 1 nevzniká, jsou-li prokazatelné náklady na uplatnění a vymáhání dlužníkových pohledávek neúměrně vysoké nebo je nelze krýt z majetkové podstaty.

(3) Dlužníkovy pohledávky, které jsou sporné nebo obtížně vymahatelné, může insolvenční správce se souhlasem věřitelského výboru úplatně převést na jinou osobu pod jejich hodnotou.

(1) Dlužník a osoby jednající s ním ve shodě podle zvláštního právního předpisu nesmí nabývat majetek náležící do majetkové podstaty, a to ani ve lhůtě do tří let po ukončení insolvenčního řízení.

(2) Odstavec 1 platí také pro členy věřitelského výboru a jejich náhradníky, vedoucí zaměstnance dlužníka a osoby jim blízké, a insolvenčního správce, ledaže tyto osoby nabudou majetek podle odstavce 1 za běžných podmínek v obchodním styku.

(3) Na návrh osob uvedených v odstavci 1 nebo 2 může schůze věřitelů v odůvodněných případech souhlasit s výjimkou ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty; je-li navrhovatelem věřitel, není oprávněn na schůzi věřitelů hlasovat. Má-li však dojít k nabytí majetku až po ukončení insolvenčního řízení, rozhodne o takovém návrhu insolvenční soud.

(4) Právní úkony učiněné v rozporu s tímto ustanovením jsou neplatné.

(1) Nestačí-li výtěžek ke krytí pohledávek za podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, může je správce postupem stanoveným zákonem uspokojit ze zálohy poskytnuté navrhovatelem.

(2) Nepostačí-li prostředky získané podle odstavce 1 k úhradě všech pohledávek za podstatou a pohledávek jim na roveň postavených, rozhodne o pořadí úhrady nebo o výši poměrné úhrady podle § 13 odst. 2 insolvenční soud na návrh insolvenčního správce nebo věřitele z takové pohledávky.

(1) Insolvenční správce podává insolvenčnímu soudu a věřitelskému orgánu dílčí zprávy o průběhu zpeněžování majetkové podstaty a o nakládání s jeho výtěžkem.

(2) Zprávy podle odstavce 1 podává insolvenční správce také na základě rozhodnutí insolvenčního soudu nebo žádosti věřitelského orgánu.

(1) Insolvenční správce může v průběhu zpeněžování s předchozím souhlasem věřitelského výboru navrhnout insolvenčnímu soudu, aby povolil částečný rozvrh. Návrh obsahuje seznam pohledávek, které mají být částečně uspokojeny, včetně uvedení výše uspokojení.

(2) Insolvenční soud částečný rozvrh povolí

(3) Rozhodnutí o povolení částečného rozvrhu se doručuje vyhláškou. O pohledávkách zahrnutých do částečného rozvrhu vydá soud rozvrhové usnesení, které doručí dlužníkovi, insolvenčnímu správci a dotčeným věřitelům.

(1) Po zpeněžení předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu konečnou zprávu o jeho průběhu. Předložení zprávy nebrání:

(2) Konečná zpráva dále obsahuje celkovou charakteristiku činnosti insolvenčního správce a také zejména:

(3) Konečná zpráva obsahuje také celkové vyčíslení všech získaných peněžních prostředků, které mají být rozděleny mezi věřitele, a u věřitelů také výši podílů, v jaké se budou podle zákona uspokojovat.

(4) Insolvenční správce vyčlení z výtěžku zpeněžení před rozvrhem částku na důvodně předpokladatelné výdaje spojené s ukončením insolvenčního řízení.

(5) Ustanovení odstavce 2 se použije přiměřeně rovněž pro činnost pomocných osob a předběžného správce, byl-li osobou odlišnou od insolvenčního správce.

(1) Současně s konečnou zprávou insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu také vyúčtování své odměny a hotových výdajů.

(2) Pokud se podílely na správě majetkové podstaty a jejich odměna není zahrnuta v odměně insolvenčního správce, předloží vyúčtování podle odstavce 1 také pomocné osoby a předběžný správce, byl-li osobou odlišnou od insolvenčního správce.

(1) Insolvenční soud přezkoumá konečnou zprávu a vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce a v případě potřeby odstraní po slyšení insolvenčního správce případné vady nebo nejasnosti.

(2) O předložení konečné zprávy uvědomí insolvenční soud účastníky insolvenčního řízení vyhláškou s poučením, že jsou oprávněni do ní u insolvenčního soudu nahlížet; insolvenční soud vyhlášku bez zbytečného odkladu zveřejní. Insolvenční soud zároveň účastníky insolvenčního řízení uvědomí o tom, že do patnácti dnů od zveřejnění vyhlášky v insolvenčním rejstříku mohou proti ní u insolvenčního soudu podat námitky. Námitky se podávají dvojmo; jedno vyhotovení doručí insolvenční soud insolvenčnímu správci k vyjádření.

(3) K projednání konečné zprávy a vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce nařídí insolvenční soud jednání, jehož termín a místo konání uvede ve vyhlášce podle odstavce 2. Předvolání k jednání doručí insolvenční soud zvlášť také dlužníkovi, insolvenčnímu správci, věřitelům, kteří podali námitky podle odstavce 2, a věřitelskému výboru.

(4) Na jednání podle odstavce 3 se projednají námitky vznesené proti konečné zprávě. Insolvenční soud na základě výsledků jednání:

(5) Rozhodne-li insolvenční soud podle odstavce 4 písm. b) a c), předloží insolvenční správce doplněnou nebo změněnou konečnou zprávu a vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčnímu soudu v jím stanovené lhůtě, jinak odpovídá věřitelům za vzniklou újmu; na nově předloženou zprávu se toto ustanovení použije obdobně.

(6) Rozhodnutí insolvenčního soudu podle odstavce 4 se doručuje vyhláškou a zvlášť také dlužníkovi a insolvenčnímu správci.

(1) Po právní moci rozhodnutí o schválení konečné zprávy předloží insolvenční správce insolvenčnímu soudu návrh rozvrhového usnesení, v němž uvede, kolik má být vyplaceno na každou pohledávku uvedenou v konečném seznamu pohledávek.

(2) Insolvenční soud přezkoumá věcnou správnost předloženého návrhu a vydá rozvrhové usnesení, v němž určí částky vyplácené věřitelům.

(3) V rozvrhovém usnesení stanoví insolvenční soud insolvenčnímu správci také lhůtu ke splnění rozvrhového usnesení; tato lhůta však nesmí být kratší než dva měsíce ode dne, kdy rozvrhové usnesení nabude právní moci.

(4) Vydání rozvrhového usnesení nebrání, nejsou-li ohledně některé z pohledávek uvedených v konečném seznamu pohledávek splněny všechny podmínky pro jejich uspokojení nebo jedná-li se o pohledávky sporné; zejména o:

(5) Rozvrhové usnesení doručí insolvenční soud dlužníkovi a insolvenčnímu správci do vlastních rukou, a dále vyhláškou.

(1) Částky určené v rozvrhovém usnesení pro jednotlivé věřitele jim insolvenční správce proplatí na jejich náklad zpravidla ve svém sídle.

(2) Nedojde-li k proplacení částek podle odstavce 1 pro překážku na straně věřitele do dvou měsíců od právní moci rozvrhového usnesení, složí je insolvenční správce na náklady věřitele do soudní úschovy a věřitele o tom písemně vyrozumí.

(3) Částky, které by mohly připadnout na pohledávky podle § 179 odst. 4, složí insolvenční správce do soudní úschovy. Jakmile odpadnou překážky jejich výplaty, vyplatí se věřitelům podle zásad stanovených rozvrhovým usnesením; to platí obdobně také pro částku vyčleněnou jako předpokladatelné výdaje spojené s ukončením insolvenčního řízení, pokud nebyla zcela nebo částečně použita.

(4) O splnění rozvrhového usnesení podá insolvenční správce bez zbytečného odkladu insolvenčními soudu zprávu.

(1) Insolvenční soud i bez návrhu zruší konkurs:

(2) Insolvenční soud zruší konkurs též na návrh dlužníka, je-li součástí návrhu listina, na níž je úředně ověřena pravost podpisů všech věřitelů, a ve které tyto osoby vyslovují se zrušením konkursu souhlas.

(3) Konkurs se ruší také rozhodnutím, kterým odvolací soud změnil nebo zrušil rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu.

(4) Právní mocí rozhodnutí o zrušení konkursu insolvenční řízení končí.

(1) Pro doručování rozhodnutí o zrušení konkursu platí ustanovení o doručení rozhodnutí o prohlášení konkursu obdobně.

(2) Proti rozhodnutí o zrušení konkursu podle § 181 odst. 1 se mohou odvolat insolvenční správce a přihlášení věřitelé.

(3) Rozhodnutí o zrušení konkursu je vykonatelné a jeho účinky nastávají až okamžikem nabytí právní moci.

(1) Zemře-li dlužník v průběhu konkursu, nastupují na jeho místo jeho dědicové a není-li jich, stát.

(2) Insolvenční správce předloží insolvenčnímu soudu zprávu o dosavadním průběhu insolvenčního řízení a jeho výsledcích; ke zprávě přiloží vyúčtování své poměrné části odměny a již vynaložených hotových výdajů. Insolvenční soud předloženou zprávu přezkoumá a rozhodne o ní. Ustanovení § 179 se použije přiměřeně.

(3) Po právní moci rozhodnutí o schválení zprávy podle odstavce 2 insolvenční soud konkurs zruší a věc postoupí soudu, který projednává dědictví; § 182 odst. 1 platí obdobně.

(1) Zrušením konkursu zanikají jeho účinky; účinky právních úkonu učiněných v průběhu insolvenčního řízení zůstávají zachovány.

(2) Na základě konečného seznamu pohledávek lze po zrušení konkursu pro zjištěnou pohledávku, kterou dlužník výslovně nepopřel, vést výkon rozhodnutí nebo exekuci na dlužníkův majetek; právo podat návrh na zahájení řízení se promlčí v desetileté lhůtě po právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu.

(3) Odstavec 2 se nepoužije tehdy došlo-li ke zrušení a zániku dlužníka – právnické osoby podle § 143 odst. 4.

(1) Oprávnění insolvenčního správce nakládat s dlužníkovým majetkem prohlášením konkursu zaniká; nezaniká však jeho funkce.

(2) Ke dni zrušení konkursu uzavře insolvenční správce účetní knihy a sestaví účetní závěrku nebo uzavře evidenci podle zvláštního právního předpisu. Příslušné účetní knihy, záznamy a doklady, popř. majetek, předá dlužníkovi.

(3) Insolvenční správce provede evidenční, archivační a další činnosti souvisící se zrušením konkursu a ukončením insolvenčního řízení.

(4) Po provedení činností podle odstavce 2 a 3 insolvenční soud insolvenčního správce na jeho návrh zprostí funkce a současně rozhodne o způsobu náhrady hotových výdajů, které v souvislosti se zrušením konkursu a ukončením insolvenčního řízení insolvenčnímu správci prokazatelně a důvodně vznikly.

(5) Nebude-li k náhradě hotových výdajů podle odstavce 4 postačovat částka vyčleněna k jejich zaplacení podle § 176 odst. 4, hradí je ve zbylé části stát.

(6) Došlo-li ke zrušení dlužníka – právnické osoby podle § 143 odst. 4, podá insolvenční správce bez zbytečného odkladu návrh na výmaz tohoto dlužníka z obchodního rejstříku, ledaže zvláštní právní předpis stanoví jinak.

(1) Konkurs je nepatrný, je-li dlužníkem fyzická osoba – nepodnikatel, nebo jsou-li splněny tyto podmínky:

(2) Rozhodnout o nepatrném konkursu může insolvenční soud nejdříve v prohlášení konkursu.

(3) Rozhodnutí podle odstavce 2 může insolvenční soud učinit i bez návrhu kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení po prohlášení konkursu, jestliže budou splněny podmínky podle odstavce 1 a je-li možné očekávat, že takové rozhodnutí přinese zrychlení nebo jiné značné výhody pro výsledek insolvenčního řízení.

(4) Vyjde-li však během insolvenčního řízení najevo, že konkurs neměl být nepatrný, insolvenční soud rozhodnutí o nepatrném konkursu bez zbytečného odkladu zruší, a to i bez návrhu.

(5) Rozhodnutí o rozsahu odchylek podle § 187 může insolvenční soud učinit nejdříve v rozhodnutí o tom, že se jedná o nepatrný konkurs, jinak i kdykoliv v jeho průběhu.

(6) Rozhodnutí podle odstavců 2, 3, 4 a 5 se doručují vyhláškou.

(1) V nepatrném konkursu se od ustanovení zákona lze odchýlit zejména tak, že:

(2) Jsou-li majetkové poměry dlužníka přehledné a počet jeho věřitelů a výše jeho dluhů jsou nízké, může insolvenční soud rozhodnout, že se řízení nebo některé jeho částí povedou pouze písemně; toto rozhodnutí může insolvenční soud kdykoliv změnit.

(3) Insolvenční soud může stanovit i další odchylky od zákona, pokud to povede k  rychlému a hospodárnému vedení insolvenčního řízení; tím však nemohou být dotčena práva zajištěných věřitelů a zásady insolvenčního řízení.

(1) Reorganizací se rozumí uspokojení pohledávek při zachování provozu dlužníkova podniku, které je zajištěné opatřeními k ozdravění hospodaření dlužníkova podniku v souladu se schváleným reorganizačním plánem a s průběžnou kontrolou jeho plnění ze strany přihlášených věřitelů.

(2) Reorganizaci může insolvenční soud povolit pouze na návrh podaný oprávněnou osobou v zákonem stanovené lhůtě.

(1) Reorganizací lze řešit úpadek nebo hrozící úpadek dlužníka – podnikatele; reorganizace se týká jeho podniku.

(2) Reorganizace není přípustná, je-li dlužníkem právnická osoba v likvidaci, obchodník s cennými papíry nebo osoba oprávněná k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu.

(3) Reorganizace není přípustná u dlužníka, jehož celkový obrat za poslední účetní období předcházející insolvenčnímu návrhu nedosáhl alespoň částku 100.000.000,- Kč, nebo zaměstnává-li méně než 100 zaměstnanců v hlavním pracovním poměru.

(4) Předloží-li dlužník společně s insolvenčním návrhem nebo nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku reorganizační plán schválený alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů počítáno podle výše pohledávek a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů počítáno podle výše pohledávek, k odstavci 3 se přitom nepřihlíží.

(5) Návrh podle odstavce 4 musí být doložen písemným prohlášením všech členů dlužníkova statutárního orgánu o tom, že soupis podle § 62 odst. 1 písm.b) je úplný a správný.

(1) Osobou oprávněnou podat návrh na povolení reorganizace (dále jen „reorganizační návrh“) je dlužník a přihlášený věřitel.

(2) Reorganizační návrh může podat pouze ten, kdo je v dobré víře, že jsou nebo budou splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu; § 98 se použije obdobně.

(1) Reorganizační návrh lze podat nejpozději do 15 dnů po rozhodnutí o úpadku., u hrozícího úpadku do rozhodnutí o úpadku.

(2) Opožděně podaný reorganizační návrh insolvenční soud odmítne. Rozhodnutí o odmítnutí doručí vyhláškou a navrhovateli; odvolat se může pouze navrhovatel.

(1) Reorganizační návrh podaný dlužníkem obsahuje kromě obecných náležitostí podání také:

(2) Nepředložil-li dlužník tyto listiny již v průběhu insolvenčního řízení, připojí k reorganizačnímu návrhu:

(3) Reorganizační návrh podaný věřitelem obsahuje kromě obecných náležitostí podání také údaje uvedené v odstavci 1 písm. a); ostatní údaje podle odstavce 1 uvede věřitel pouze tehdy, jsou-li mu známy.

(4) Údajem o způsobu reorganizace obsaženým v reorganizačním návrhu nejsou osoby sestavující reorganizační plán ani navrhovatel vázány.

(1) Došel-li insolvenčnímu soudu další reorganizační návrh, použije se přiměřeně § 65. Insolvenční soud vyzve konkurující si navrhovatele, aby ve lhůtě ne kratší než 30 dnů odstranili odlišnosti návrhů a vyrozuměli ho o společném stanovisku; nestane-li se tak, vychází insolvenční soud z reorganizačního návrhu podaného dlužníkem, a není-li ho, pak z toho reorganizačního návrhu věřitele, který byl podán dříve.

(2) Navrhovatel může vzít reorganizační návrh zpět, nejpozději však do rozhodnutí o jeho schválení nebo jiného rozhodnutí o tomto plánu. Insolvenční soud vezme zpětvzetí reorganizačního plánu na vědomí rozhodnutím, které doručí zvlášť navrhovateli a insolvenčními správci a dále vyhláškou.

(1) Reorganizační návrh podaný věřitelem musí přijmout schůze věřitelů.

(2) Před rozhodováním schůze věřitelů o reorganizačním návrhu upozorní insolvenční správce na jemu známé důvody, pro které lze pochybovat o poctivém záměru věřitele.

(1) U právních úkonů osob oprávněných nakládat s majetkem náležícím do majetkové podstaty učiněných po podání reorganizačního návrhu, kterými by byla, byť z nedbalosti, zmařena nebo ohrožena reorganizace, se lze dovolávat neúčinnosti podle ustanovení zákona o neúčinnosti; § 190 odst. 2 se pro případ, že vznikne v důsledku neplatného jednání podle toho odstavce újma, použije přiměřeně.

(2) Účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení a v jeho rámci vydaných předběžných opatření, nejsou podáním reorganizačního návrhu dotčeny.

(3) Je-li reorganizační návrh podán až po prohlášení konkursu, může insolvenční soud rozhodnout, že některé z účinků spojených s prohlášením konkursu se odkládají.

(1) Je-li reorganizační návrh neúplný, nesrozumitelný nebo neurčitý, postupuje insolvenční soud podle § 43 občanského soudního řádu; odstranit vady podání musí navrhovatel ve stanovené lhůtě.

(2) Nejsou-li vady podle odstavce 1 řádně a včas odstraněny, insolvenční soud reorganizační návrh odmítne a rozhodnutí o tom doručí zvlášť dlužníkovi a navrhovateli a zároveň vyhláškou.

(3) Odvolat se proti rozhodnutí podle odstavce 2 může pouze navrhovatel; povolil-li však insolvenční soud ještě před rozhodnutím o podaném odvolání reorganizaci na návrh jiné osoby, k tomuto odvolání se nepřihlíží.

(4) Odmítne-li insolvenční soud reorganizační návrh, pokračuje po právní moci rozhodnutí o odmítnutí v insolvenčním řízení a účinky podání reorganizačního návrhu zanikají.

(1) Insolvenční soud vždy zamítne reorganizační návrh, kterým je sledován nepoctivý záměr nebo věřitelský návrh, který není schválen schůzí věřitelů podle § 194 anebo, který nesplnil podmínky podle § 189 odst. 3.

(2) Rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního návrhu doručí insolvenční soud zvlášť dlužníkovi a navrhovateli a zároveň vyhláškou; odvolat se může pouze navrhovatel.

(3) Zamítne-li insolvenční soud reorganizační návrh, pokračuje po právní moci rozhodnutí o zamítnutí v insolvenčním řízení a účinky podání reorganizačního návrhu zanikají.

(1) Rozhodnutí o povolení reorganizace obsahuje:

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 může obsahovat také výrok o opatřeních k zajištění majetkové podstat

(1) Od povolení reorganizace se vyžaduje k účinnosti rozhodnutí valné hromady nebo členské schůze dlužníka souhlas věřitelského výboru.

(2) Zanikne-li funkce statutárního orgánu dlužníka nebo všech jeho členů a není-li podle zvláštního právního předpisu jmenován do patnácti pracovních dnů poté nový statutární orgán nebo jeho členové, zvolí je věřitelský výbor.

(3) V rozhodnutí o povolení reorganizace, k němuž došlo až po prohlášení konkursu, uvede insolvenční soud, které z účinků prohlášení konkursu zanikají.

(4) Povolením reorganizace se ruší účinky podání reorganizačního plánu podle § 195.

(5) Bez ohledu na rozhodnutí insolvenčního soudu podle odstavce 3, se povolením reorganizace vždy ruší účinek podle § 141 odst. 1 písm. h) a u nesplatných pohledávek za dlužníkem se obnovuje původní stav určený příslušnými smlouvami; to platí obdobně také pro příslušenství a zajištění těchto pohledávek.

(1) Dlužník je v průběhu reorganizace dlužníkem s oprávněním nakládat s majetkem a tato oprávnění vykonává s výjimkou podle § 202 a § 203 v plném rozsahu.

(2) Právní mocí rozhodnutí o povolení reorganizace se ruší všechna omezení dlužníkova oprávnění nakládat s majetkem vzniklá v důsledku zahájení insolvenčního řízení nebo prohlášení úpadku nebo podání reorganizačního návrhu anebo stanovené insolvenčním soudem, ledaže insolvenční soud rozhodne podle § 203 jinak.

(1) Právní úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam, činí dlužník pouze s předchozím souhlasem věřitelského výboru

(2) Za právní úkony, které mají podle odstavce 1 zásadní význam, se považují úkony, jejichž důsledkem se významně sníží hodnota majetkové podstaty nebo se zhorší postavení věřitelů anebo míra jejich uspokojení, zejména pak úkony podle odstavce 3, úkony na jejichž základě dochází k převodu nemovitosti, přistoupení k dluhu nebo převzetí k dluhu, převzetí zajištění splnění povinností třetí osoby, poskytnutí úvěru nebo daru, vydání cenných papírů, uznání dluhu, vzdání se práva, zřízení věcného břemene a úkony převádějící majetek, jehož hodnota v souhrnu převyšuje výši pro tyto potřeby stanovenou věřitelským výborem. Věřitelský výbor může rozsah omezení podle předchozí věty zúžit.

(3) Je-li je podle stanov, smlouvy nebo zvláštního právního předpisu vyžadován k učinění právního úkonu, jeho platnosti nebo účinnosti souhlas orgánu dlužníka, nahrazuje jej souhlas věřitelského výboru.

(4) Právní úkon učiněný v rozporu s odstavcem 1 není z tohoto důvodu neplatný, ale statutární orgán dlužníka, případně jeho členové nebo jiné osoby, které tento úkon jménem nebo za dlužníka učinily, ručí věřitelům za újmu, která v důsledku toho vznikne. Ručitelské povinnosti se povinné osoby zprostí, prokáží-li, že jednaly s péčí řádného hospodáře, nebo že sporný právní úkon neměl z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam.

(1) Insolvenční soud v rozhodnutí o povolení reorganizace nebo kdykoliv do schválení reorganizačního plánu na návrh věřitelského výboru nebo insolvenčního správce rozhodne, že oprávnění nakládat s majetkem zcela nebo ve stanovené části přechází na insolvenčního správce při zachování omezení podle § 202, jestliže je-li důvodné pochybovat o poctivostí, podvodným jednáním, odbornou nezpůsobilostí či jiným závažným porušením vyžadované péče ze strany dlužníka, jeho zákonného zástupce, člena dlužníkova statutárního orgánu, dlužníkova vedoucího zaměstnance nebo jiných osob, oprávněných jménem nebo za dlužníka jednat, jedno, jestli k takovému jednání došlo před podáním reorganizačního návrhu nebo po něm, anebo je to z jiného závažného důvodů v zájmu věřitelů.

(2) Insolvenční soud rozhoduje o všech návrzích podle odstavce 1 jediným rozhodnutím. Zamítne-li tyto návrhy, je možné další návrhy podle odstavce 1 podat až po uplynutí 30 dnů; tím není dotčeno právo insolvenčního soudu rozhodovat podle odstavce 1 bez návrhu. Insolvenční soud může kdykoliv před schválením reorganizačního plánu na návrh věřitelského výboru nebo insolvenčního správce zrušit nebo změnit omezení stanovené podle odstavce 1.

(1) Insolvenční správce dohlíží na činnost dlužníka s oprávněním nakládat s majetkem a podává zprávy věřitelskému orgánu..

(2) Dlužník poskytne insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru nezbytnou součinnost a informace, o které požádá.

(1) Reorganizace se účastní všichni přihlášení věřitelé.

(2) Při reorganizaci se za věřitele považují také společníci a členové dlužníka – právnické osoby s jejich pohledávkou vyplývající z účasti na společnosti nebo právnické osoby.

(3) Platí, že výše pohledávky vyplývající z účasti společníka nebo člena ve společnosti nebo právnické osobě je rovna nule; tím není dotčen § 215 odst. 2.

(4) Věřitelé podle odstavce 2 nemohou podat reorganizační návrh.

(1) Pro potřeby určení rozsahu uspokojení zjištěných pohledávek a hlasování jejich věřitelů o přijetí reorganizačního plánu, se věřitelé rozdělují do skupin.

(2) Rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin určí reorganizační plán, který také zdůvodní podle jakých kritérií k rozdělení věřitelů došlo. Do jedné skupiny mohou být zařazeni pouze věřitelé, jejichž pohledávky nebo zájmy jsou si navzájem podstatně ekonomicky a právně obdobné.

(3) Do samostatných skupin se vždy rozdělí:

(4) Pro účely schválení reorganizačního plánu nebo zjištění podmínek schválení se každá skupina posuzuje samostatně.

(5) Správnost a vhodnost rozdělení věřitelů do jednotlivých skupin posoudí insolvenční soud při schvalování reorganizačního plánu. Na návrh dotčeného věřitele nebo zpracovatele návrhu reorganizačního plánu může insolvenční soud rozhodnout o jeho zařazení do skupiny nebo jiné skupiny i před schválením reorganizačního plánu; tímto rozhodnutím není insolvenční soud při schvalování reorganizačního plánu vázán.

(1) Reorganizační plán vymezuje právní postavení dotčených osob v důsledku povolené reorganizace, jakožto opatření sledujícího ozdravění provozu dlužníkova podniku a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli.

(2) Reorganizační plán se předkládá insolvenčnímu soudu. Navrhovatel se zdrží jednání, které jsou s reorganizačním plánem v rozporu nebo jinak ovlivňují jeho splnění.

(3) Navrhovatel může vzít reorganizační plán až do okamžiku rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho schválení zpět. V takovém případě se k podanému reorganizačnímu plánu nepřihlíží.

(4) Vezme-li navrhovatel - dlužník reorganizační plán zpět, ačkoliv věřitelům v souvislosti s jeho přípravou, projednáním nebo přijetím vznikly výdaje, je pohledávka na jejich náhradu pohledávkou na roveň postavenou pohledávkám za podstatou.

(1) Přednostní právo na sestavení a předložení reorganizačního plánu má dlužník, který tak může učinit současně s reorganizačním návrhem anebo samostatně ve lhůtě 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace; to platí i tehdy, podal-li reorganizační návrh věřitel. Tento odstavec se nepoužije, pokud schůze věřitelů rozhodla podle § 99 odst. 5 o tom, že způsobem řešení úpadku bude reorganizace navržená jinou osobou než dlužníkem.

(2) Vyjdou-li najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že dlužník v sestavování reorganizačního plánu nepokračuje, nebo že postupuje způsobem, který je způsobilý zmařit reorganizaci nebo neplatí úroky podle § 14, může insolvenční soud kdykoliv i bez návrhu rozhodnout o zkrácení nebo ukončení lhůty podle odstavce 1. Insolvenční soud si zpravidla vyžádá vyjádření dlužníka, insolvenčního správce a věřitelského výboru.

(3) Reorganizační plán může kromě dlužníka a věřitele předložit také insolvenční správce.

(4) Věřitel nebo insolvenční správce mohou reorganizační plán předložit tehdy, jestliže:

(5) Na návrh osoby, která na tom osvědčí právní zájem, může insolvenční soud po předchozím jednání lhůty podle odstavce 1 a odstavce 4 písm. c) přiměřeně prodloužit, nejvíce však na jejich dvojnásobek.

(1) Reorganizační plán obsahuje zejména:

(2) Reorganizační plán stanoví pro účely uspokojení pohledávky, která je předmětem incidenčního sporu reservu ve výši celkové hodnoty popřené pohledávky snížené ve stejném poměru jako pohledávky ostatních věřitelů téže skupiny. Reorganizační plán obsahuje výše reserv pro každou skupinu věřitelů, do které byla taková pohledávka zařazena, a celkovou výši reserv podle reorganizačního plánu.

(3) Údaje obsažené v reorganizačním plánu musí věrně zobrazovat ekonomické a právní možnosti dlužníka.

(1) Způsob reorganizace může spočívat zejména v těchto opatřeních:

(2) Reorganizační plán může k svému naplnění určit také další opatření, které nebudou v rozporu se zákonem nebo jinými právními předpisy.

(3) Reorganizační plán může změnit práva všech nebo části věřitelů bez ohledu na jejich postavení, změnit nebo zcela zrušit postavení společníků a členů dlužníka – právnické osoby..

(4) Ustanovení odstavce 3 se nepoužije na věřitele z úvěrového financování; jejich postavení nesmí být reorganizačním plánem dotčeno.

(5) U věřitelů, do jejichž postavení reorganizační plán zasahuje, se uvede o jakou částku jsou jejich pohledávky sníženy nebo po jakou dobu bude trvat odklad jejich splatnosti nebo vykonatelnosti anebo v čem jiném spočívají zásahy do práv věřitelů.

(1) Předkladatel reorganizačního plánu o něm zpracuje zprávu, která obsahuje dostatečné informace o jeho podstatě a obsahu. Součástí zprávy je reorganizační plán nebo jeho shrnutí a zhodnocení jeho dopadu na věřitele a na jednotlivé skupiny věřitelů, vyjádření se předkladatele k proveditelnosti reorganizačního plánu, a to včetně důvodů předkladatelova tvrzení.

(2) Dostatečnými informacemi podle odstavce 1 se rozumí informace, o nichž lze důvodně předpokládat, že je typický věřitel určité skupiny potřebuje znát k tomu, aby se mohl informovaně rozhodnout, zda reorganizační plán přijme, zejména pak informace o tom, jaké plnění se jednotlivým skupinám věřitelů nabízí. Dostatečnými informacemi však nejsou informace, které nejsou dlužníkovi běžně známy nebo jejichž znalost může získat jen s nepoměrnými obtížemi anebo informace o reorganizačním plánu předloženém jinou osobou.

(3) Zpráva o reorganizačním plánu se předkládá věřitelům v dostatečném předstihu, nejméně však 10 dnů, před schůzí věřitelů, která má rozhodovat o jeho přijetí a zároveň se celá nebo její vhodné zkrácení zveřejní v insolvenčním rejstříku s údajem, kde a kdy je možné se bezplatně seznámit se zněním celým.

(4) Zveřejnit zprávu o reorganizačním plánu podle odstavce 3 lze až poté, co ji schválí insolvenční soud; insolvenční soud o schválení rozhodne do 10 dnů ode dne, kdy mu zpráva byla doručena.

(1) O reorganizačním plánu je oprávněn hlasovat každý zjištěný věřitel.

(2) Věřitel o reorganizačním plánu hlasovat i před podáním insolvenčního nebo reorganizačního návrhu, bylo-li mu umožněno seznámit se s informacemi, které svým obsahem a rozsahem odpovídají informacím, které musí být obsaženy ve zprávě o reorganizačním plánu; tím není dotčena informační povinnost dlužníka, jehož účastnické cenné papíry byly kótovány, podle zvláštního právní předpisu.

(3) K hlasování o reorganizačním plánu může dojít na schůzi věřitelů svolané insolvenčním soudem jen za tímto účelem nebo i mimo ni. Schůze věřitelů se vždy zúčastní i insolvenční správce a dlužník, které za tím účelem insolvenční soud předvolá. Schůzi věřitelů k projednání a přijetí reorganizačního plánu insolvenční soud nesvolá nebo již svolanou schůzi věřitelů zruší, pokud o reorganizačním plánu již hlasovala mimo schůzi věřitelů každá reorganizačním plánem stanovená skupina věřitelů postupem podle § 214 tak, že ho přijala nebo odmítla anebo se reorganizační plán považuje za přijatý.

(4) Při projednávání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí na schůzi věřitelů se rozhoduje ve skupinách věřitelů stanovených reorganizačním plánem. Výsledky hlasování mimo schůzi věřitelů podle § 214 se připočtou k výsledkům hlasování dosažených na schůzi věřitelů.

(1) Hlasování mimo schůzi věřitelů po zahájení insolvenčního řízení je platné pokud:

(2) Hlasování mimo schůzi věřitelů před zahájením insolvenčního řízení je platné pokud:

(3) Považuje-li insolvenční správce hlasování mimo schůzi věřitelů podle odstavce 1 nebo dlužník hlasování mimo schůzi věřitelů podle odstavce 2 za neplatné, uvědomí o tom neprodleně ty věřitele, kteří mimo schůzi věřitelů hlasovali.

(4) V případě rozporu mezi hlasováním věřitele mimo schůzi věřitelů a hlasování na schůzi věřitelů, je rozhodné hlasování na schůzi věřitelů.

(1) Reorganizační plán je přijatý skupinou věřitelů, jestliže se pro jeho přijetí vyslovila většina věřitelů, jejichž zjištěné pohledávky představují nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty všech zjištěných pohledávek v každé skupině, kteří se zúčastnili hlasování.

(2) Jedná-li se o skupinu věřitelů podle § 205 odst. 2 platí, že tato skupina reorganizační plán přijala tehdy, vyslovila-li se pro jeho přijetí většina společníků nebo členů dlužníka, jejichž souhrnný podíl představuje alespoň dvě třetiny základního kapitálu dlužníka.

(3) Má-li věřitel více pohledávek zařazených do různých skupin, hlasuje o každé takové pohledávce zvlášť.

(4) Skupina věřitelů nedotčených pohledávek se vždy považuje za skupinu, která reorganizační plán přijala; to platí obdobně také pro jednotlivé věřitele do této skupiny náležící.

(5) Přijal-li nebo odmítl-li věřitel reorganizační plán v důsledku jednání, které je v rozporu s právním předpisem nebo ho obchází, může insolvenční soud na návrh osoby, která na tom prokáže právní zájem, rozhodnout, že se na tohoto věřitele pohlíží jako by ve skupině vůbec nebyl; návrh může být uplatněn pouze do schválení reorganizačního plánu, jinak právo na jeho podání zaniká.

(6) Hlasoval-li o přijetí reorganizačního plánu věřitel, který podle zákona nebyl oprávněn hlasovat, insolvenční soud na návrh rozhodne, zda je hlasování tohoto věřitele platné a zároveň nařídí nové hlasování ve skupině, do které tento věřitel při hlasování náležel; insolvenční soud takto může rozhodnout nejpozději do schválení reorganizačního plánu.

(7) Nebylo-li věřiteli, který byl podle zákona oprávněn o přijetí reorganizačního plánu hlasovat, toto hlasování umožněno, rozhodne insolvenční soud na návrh, že tento tomuto věřiteli má být umožněno hlasovat a zároveň nařídí nové hlasování ve skupině, do které tento věřitel náleží; insolvenční soud takto může rozhodnout nejpozději do schválení reorganizačního plánu.

(1) Insolvenční soud schválí reorganizační plán tehdy, jestliže:

(2) Byly-li splněny podmínky podle odstavce 1, a reorganizační plán byl přijat alespoň jednou skupinou věřitelů, s výjimkou skupiny podle § 205 odst. 2, ale reorganizační plán nebyl přijat podle odstavce 1 písm. d), může insolvenční soud reorganizační plán i přesto schválit, zajišťuje-li reorganizační plán rovné zacházení s každou zjištěnou pohledávkou v rámci každé skupiny věřitelů, která reorganizační plán nepřijala, je-li tento plán ve vztahu ke každé takového skupině spravedlivý podle § 216 a lze-li důvodně očekávat, že schválení a uskutečnění reorganizačního plánu nepovede k úpadku dlužníka nebo k jeho likvidaci, ledaže je likvidace reorganizačním plánem předvídána.

(1) Reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině zajištěných věřitelů, která ho nepřijala, za spravedlivý, pokud podle tohoto reorganizačního plánu věřitelé v takové skupině:

(2) Reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině nezajištěných věřitelů, s výjimkou podle odstavce 3, která ho nepřijala, za spravedlivý, pokud podle tohoto reorganizačního plánu:

(3) Reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině společníků nebo členů dlužníka, která ho nepřijala, za spravedlivý, pokud podle něho každý společník nebo člen dlužníka ke dni účinnosti reorganizační plánu obdrží nejméně takové plnění, které by mu mohlo být poskytnuto v případě likvidace dlužníka – právnické osoby po ukončení insolvenčního řízení formou konkursu.

(4) Má se za to, že podmínka podle odstavce 3 je splněna, pokud na základě reorganizačního plánu některá skupina nezajištěných věřitelů nezíská plnění, jehož celková současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu, je alespoň stejná jako celková jmenovitá hodnota všech zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů ke dni účinnosti reorganizačního plánu.

(1) Předpokládá-li zákon, že určitá osoba získá podle reorganizačního plánu plnění, rozumí se tím jak obdržení nového plnění či jiné výhody, tak i ponechání si původní pohledávky, postavení nebo výhody, které taková osoba měla před účinností reorganizačního plánu.

(2) Pro účely stanovení výše plnění, které by mu mohlo být poskytnuto věřiteli v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem podle § 216 odst. 1 písm. c) vychází insolvenční soud z hodnoty podniku zjištěné znaleckým posudkem podle § 100.

(1) V rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu může insolvenční soud rozhodnout o změně zařazení věřitele do jiné skupiny věřitelů než bylo uvedeno v reorganizačním plánu. Má-li změna zařazení věřitele do skupiny vliv na přijetí reorganizačního plánu dotčenou skupinou věřitelů, musí tato skupina věřitelů o reorganizačním plánu rozhodovat znovu.

(2) Rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu se doručí vyhláškou a zvlášť dlužníkovi; odvolat se mohou jen věřitelé, kteří pro přijetí reorganizačního plánu nehlasovali.

(1) Reorganizační plán je účinný okamžikem právní moci rozhodnutí o jeho schválení, ledaže je v reorganizačním plánu účinnost výslovně odložena na pozdější dobu anebo pokud o pozdější účinnosti rozhodl insolvenční soud.

(2) Rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu je závazné pro všechny.

(3) Účinností reorganizačního plánu insolvenční řízení končí.

(4) Pohledávky věřitelů, které jsou zjištěné na základě incidenčních sporů až po přijetí reorganizačního plánu se uspokojí z rezerv stanovených dle § 209 odst. 2, a to ve stejném poměru jako ostatní pohledávky téže skupiny; do tohoto poměru se nezapočítávají pohledávky věřitelů. Po ukončení všech incidenčních sporů se nevyčerpané rezervy rozdělí mezi věřitele tak, že nejprve se uspokojí poměrně pohledávky zajištěných věřitelů, které byly reorganizačním plánem zkráceny, a to až do hodnoty zajištění; byl-li vyhotoven znalecký posudek podle § 100, stanoví se hodnota zajištění podle něj.. Ze zbylé části rezerv se poměrně uspokojí nezajištění věřitelé s výjimkou věřitelů podle § 215 odst. 2, a to až do výše jejich zjištěných pohledávek, s tím, že žádný věřitel z podřízené pohledávky nesmí obdržet žádné plnění, dokud pohledávka, které je taková pohledávka podřízena, nebyla zcela uspokojena. Jako poslední se uspokojí věřitelé podle § 215 odst. 2, a to poměrně podle jejich podílu na základním kapitálu.

(1) Nejsou-li splněny všechny zákonné předpoklady a podmínky pro schválení reorganizačního plánu, insolvenční soud ho zamítne.

(2) Rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu se doručí vyhláškou a zvlášť dlužníkovi a navrhovateli; odvolat se mohou dlužník, navrhovatel a věřitelé, kteří hlasovali pro přijetí reorganizačního plánu

(3) Nový reorganizační plán u stejného dlužníka je v případě zamítnutí podle odstavce 1 možné předložit ve lhůtě stanovené zákonem pro předložení reorganizačního plánu běžící ode dne právní moci rozhodnutí o zamítnutí; insolvenční soud může tuto lhůtu v rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu přiměřeně prodloužit.

(1) Navrhovatel reorganizačního plánu ho může kdykoliv změnit, nejpozději však do rozhodnutí o jeho schválení insolvenčním soudem. Ustanovení zákona se použijí obdobně i na každý takto změněný reorganizační plán, včetně ustanovení o rozhodování schůze věřitelů o přijetí reorganizačního plánu.

(2) Navrhovatel reorganizačního plánu může do okamžiku, kdy je splněna podstatná část schváleného reorganizačního plánu navrhnout insolvenčnímu soudu změnu tohoto plánu, nejpozději však do jednoho roku od jeho schválení.

(3) Ustanovení zákona se použijí obdobně i na každý takto změněný reorganizační plán, včetně ustanovení o rozhodování schůze věřitelů o přijetí reorganizačního plánu.

(4) Změněný reorganizační plán může být insolvenčním soudem po předchozím ústním jednání schválen jen tehdy, jsou-li pro to splněny zákonné předpoklady a podmínky.

(5) Dojde-li ke změně reorganizačního plánu, může insolvenční soud stanovit lhůtu, ve které mohou věřitelé změnit svá rozhodnutí o tom, že reorganizační plán přijímají nebo odmítají. Nevyjádří-li se věřitel ve stanovené lhůtě, má se za to, že své rozhodnutí nezměnil.

(1) Od účinnosti reorganizačního plánu mají oprávnění nakládat s  majetkem osoby uvedené v reorganizačním plánu; toto oprávnění může být omezeno pouze reorganizačním plánem.

(2) Od účinnosti reorganizačního plánu se obnovuje výkon funkce valné hromady, členské schůze nebo jiného obdobného orgánu dlužníka – právnické osoby, ledaže reorganizační plán stanoví jinak.

(3) Insolvenční správce zajistí, aby byly provedeny všechny procesní úkony spojené s účinností reorganizačního plánu. Dlužníkovi předá zprávu o své dosavadní činnosti a provede všechny právní úkony potřebné k tomu, aby dlužník a další osoby uvedené v reorganizačním plánu mohli vykonávat svá oprávnění.

(4) Účinností reorganizačního plánu se v souladu s ním mění zakladatelské dokumenty, stanovy nebo jiné dokumenty upravující vnitřní poměry dlužníka.

(1) Účinností reorganizačního plánu se údaje, které se zapisují do obchodního rejstříku, mění způsobem, který je uveden v reorganizačním plánu. Z reorganizačního plánu musí být zřejmé, jaké údaje mají být z obchodního rejstříku vymazány a jaké zapsány a tyto údaje musí být doloženy listinami podle § 211, ledaže plynou ze samotného reorganizačního plánu.

(2) Jsou-li splněny podmínky odstavce 1, není rejstříkový soud oprávněn zápis odepřít a je-li to z povahy věci možné, rozhodne o navrhovaném zápisu nebo změnách na základě reorganizačního plánu a přiložených listin k jednomu okamžiku.

(3) Reorganizační plán se ukládá do sbírky listin a je veřejnou listinou.

(4) Pro potřeby zápisu, změny a výmazu předepsaných skutečností z obchodního rejstříku jsou s reorganizačním plánem spojeny stejné účinky jako s notářským zápisem podle zvláštního právního předpisu.

(5) Ustanovení zvláštního právního předpisu upravující způsob změny zapisovaných skutečností, jakož i požadavky na doložené listiny, se nepoužijí.

(6) Návrh na zápis skutečností a údajů zapisovaných do obchodního rejstříku podává insolvenční správce.

(1) Nestanoví-li zákon nebo reorganizační plán jinak, zanikají účinností reorganizačního plánu práva všech věřitelů vůči dlužníkovi; za věřitele dlužníka se považují osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, včetně rozsahu jejich práv. Práva věřitelů vůči spoludlužníkům nebo ručitelům zůstávají reorganizačním plánem nedotčena.

(2) Účinností reorganizačního plánu zanikají práva třetích osob k majetku, který náleží do majetkové podstaty, a tato práva vznikají osobám uvedeným v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, ledaže zákon nebo reorganizační plán stanoví jinak; to platí i pro majetek, který má podle reorganizačního plánu připadnout osobě odlišné od dlužníka. Právo třetích osob na vyloučení věci nebo jiného majetku z majetkové podstaty tím není dotčeno.

(3) Účinností reorganizačního plánu zaniká postavení společníků nebo členů dlužníka – právnické osoby, a společníky nebo členy dlužníka se stávají osoby uvedené v reorganizačním plánu za podmínek v něm stanovených, ledaže zákon nebo reorganizační plán stanoví jinak. Pokud byly dosavadním společníkům vydány cenné papíry, stávají se účinností reorganizačního plánu neplatnými a novým společníkům budou za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem a reorganizačním plánem vydány cenné papíry nové.

(4) Vydání cenných papírů na základě účinného reorganizačního plánu není veřejnou nabídkou cenných papírů podle zvláštního právního předpisu. Osoba vedoucí evidenci zaknihovaných cenných papírů provede příslušné změny v evidenci na návrh dlužníka nebo osoby, jíž se změna týká, na základě účinného reorganizačního plánu.

(1) Má-li účinností reorganizačního plánu dojít ke vzniku, změně nebo zániku práv k majetku náležícímu do majetkové podstaty, lze potřebné projevy vůle jednajících osob zahrnout do reorganizačního plánu.

(2) Jsou-li reorganizačním plánem dotčena práva, která se vkládají do katastru nemovitostí, nebo do jiného obdobného seznamu podle zvláštních právních předpisů, musí být tato práva v reorganizačním plánu přesně označena a musí být uvedeno také znění nebo obsah návrhu zápisu do příslušných seznamů.

(1) Po účinnosti reorganizačního plánu lze proti dlužníkovi nařídit a provést výkon rozhodnutí nebo exekuci k vymožení pohledávky stanovené reorganizačním plánem. Byla-li však tato pohledávka popřena, lze výkon rozhodnutí nebo exekuci vést pouze po právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o zjištění této pohledávky; toto rozhodnutí se k návrhu na výkon rozhodnutí nebo exekuce přikládá.

(2) Odstavec 1 platí i pro výkon rozhodnutí nebo exekuci proti třetí osobě, která na základě reorganizačního plánu převzala dlužníkův dluh nebo se stala spoludlužníkem vedle něho.

(1) V průběhu provádění reorganizačního plánu vykonává insolvenční správce dohled nad činností dlužníka; o výsledcích své činnosti pravidelně informuje věřitelský výbor.

(2) Insolvenční správce se v rámci dohledu podle odstavce 1 zaměřuje zejména na doplňování soupisu dlužníkova majetku a jeho dluhů podle stavu insolvenčního řízení a na evidování činnosti dlužníka s oprávněním nakládat s majetkem.

(3) Dlužník s oprávněním nakládat s majetkem informuje insolvenčního správce o svých právních úkonech, o plnění reorganizačního plánu a o své jiné činnosti podle reorganizačního plánu. Zprávy o běžných právních úkonech a o plnění dlouhodobých nebo opakujících se činností podává dlužník insolvenčnímu správci souhrnně za časové období stanovené reorganizačním plánem nebo insolvenčním soudem.

(1) Věřitelský výbor dohlíží na provádění reorganizačního plánu dlužníkem s oprávněním nakládat s majetkem v míře a způsobem stanoveným reorganizačním plánem, jakož i na základě zpráv insolvenčního správce.

(2) Věřitelský výbor je oprávněn navrhnout insolvenčnímu soudu přijetí opatření k odstranění nedostatků, které při svém dohledu podle odstavce 1 zjistil, a to včetně opatření, která vedou ke skončení uskutečňování reorganizačního plánu.

(1) Insolvenční soud zruší na návrh rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu, bylo-li jeho schválení dosaženo podvodným způsobem, došlo-li k podstatnému porušení schváleného reorganizačního plánu dlužníkem, nebo byl-li ukončen podmíněný reorganizační plán z důvodu splnění podmínky v něm uvedené; není-li návrh na zrušení podán do šesti měsíců ode dne účinnosti reorganizačního plánu, právo na jeho podání zaniká.

(2) Rozhodne-li insolvenční soud podle odstavce 1, mohou věřitelé bez dalšího požadovat uspokojení svých pohledávek, které měli před schválením reorganizačního plánu. Práva věřitelů a třetích osob založená reorganizačním plánem zůstávají nedotčena.

(3) Rozhodne-li insolvenční soud podle odstavce 1, přijme nepatření nezbytná k ochraně věřitelů a jejich oprávněných zájmů.

(1) Insolvenční soud může na návrh rozhodnout, že se řízení o povolení reorganizace přeměňuje na řízení o prohlášení konkursu. Obdobně může insolvenční soud rozhodnout, že se rozhodnutí o povolení reorganizace přeměňuje na prohlášení konkursu.

(2) Návrh podle odstavce 1 mohou za dále stavených podmínek podat dlužník, věřitel a insolvenční správce.

(3) Dlužník návrh nemůže podat tehdy, pokud není dlužníkem s oprávněním nakládat s majetkem nebo reorganizační návrh nepodal on.

(4) Návrhu dlužníka vyhoví insolvenční soud vždy. Návrhu věřitele nebo insolvenčního správce insolvenční soud vyhoví jen tehdy, je-li jejich návrh ospravedlnitelný podle odstavce 5.

(5) Za ospravedlnitelný se považuje návrh podaný zejména z důvodu:

(6) O přeměně podle odstavce 1 věta druhá lze rozhodnout jen do schválení reorganizačního plánu.

(7) Rozhodnutím insolvenčního soudu o přeměně podle odstavce 1 věta druhá nastávají nebo se obnovují účinky prohlášení konkursu, ledaže insolvenční soud v rozhodnutí o přeměně stanoví jinak.

(1) Fyzická osoba – nepodnikatel může za dále stanovených podmínek navrhnout, aby se jeho úpadek nebo hrozící úpadek řešil formou schválení plánu oddlužení a aby se tak zprostil povinnosti splnit část svých dluhů.

(2) Jiná osoba než dlužník není oprávněn návrh na oddlužení podat.

(1) Návrh na oddlužení může dlužník spojit s insolvenčním návrhem nebo ho může podat samostatně, nejpozději ho však lze podat do rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku.

(2) Návrh na oddlužení nemůže podat dlužník, byl-li proti němu:

(3) Podáním návrhu na oddlužení nejsou dotčeny účinky insolvenčního řízení, bylo-li již zahájeno, ani účinky vydaných předběžných opatření.

(4) Má se za to, že schválením plánu oddlužení jsou jakékoliv dohody mezi dlužníkem a jeho věřiteli, které by mařily splnění plánu oddlužení, nahrazeny nebo změněny plánem oddlužení, ledaže je v něm stanoveno jinak.

(1) Návrh na oddlužení obsahuje vedle obecných náležitostí podání také:

(2) K návrhu na oddlužení přiloží dlužník soupis svého majetku a svých věřitelů, ledaže tento soupis předložil již v průběhu insolvenčního řízení, popřípadě prohlášení o změnách, k nimž v mezidobí došlo v porovnání se seznamy, které v insolvenčním řízení již dříve předložil, a jeho výpis z rejstříku trestů.

(3) Návrh na oddlužení podepíší osoby ochotné se podílet na splnění plánu oddlužení jako spoludlužníci nebo ručitelé a manžel dlužníka, ledaže bylo společné jmění dlužníka a jeho manžela vypořádáno nebo se k oddlužení použije pouze majetek ve výlučném vlastnictví dlužníka; pravost podpisů musí být úředně ověřena.

(1) V plánu oddlužení dlužník uvede, jaké částky a termíny úhrad dlužník nabízí k uhrazení svých dluhů s tím, že doba pro úhradu nesmí překročit pět let.

(2) V plánu oddlužení dlužník také uvede, jakým způsobem budou částky podle odstavce 1 získány.

(3) Dlužník může plán oddlužení až do okamžiku jeho schválení insolvenčním soudem měnit. Ke změnám učiněným po hlasování schůze věřitelů o plánu oddlužení insolvenční soud přihlédne jen tehdy, jedná-li se o změny ve prospěch věřitelů. Insolvenční soud k projednání změněného plánu oddlužení svolá novou schůzi věřitelů, která rozhoduje podle § 244.

(1) Navrhovatel může vzít návrh na oddlužení zpět, nejpozději však do rozhodnutí o jeho schválení nebo jiného rozhodnutí o něm. Insolvenční soud vezme zpětvzetí návrhu na oddlužení na vědomí rozhodnutím, které doručí zvlášť navrhovateli a insolvenčními správci a dále vyhláškou.

(2) Vzal-li dlužník návrh na oddlužení zpět, nemůže ho ve stejném insolvenčním řízení předložit znovu.

(1) Insolvenční soud může kromě postupu podle § 240 předložený návrh na oddlužení odmítnout, zamítnout nebo předběžně schválit; § 99 tím není dotčen a předběžné schválení podle § 243 se považuje za rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

(2) Nejsou-li splněny podmínky zákona pro odmítnutí návrhu na oddlužení a souhlasí-li s předloženým plánem oddlužení všichni dlužníkovi věřitelé, insolvenční soud bez zbytečného odkladu rozhodne o jeho schválení podle § 250; § 242 až § 249 se nepoužijí.

(1) Je-li návrh na oddlužení neúplný, nesrozumitelný nebo neurčitý, postupuje insolvenční soud podle § 43 občanského soudního řádu; odstranit vady podání musí navrhovatel ve stanovené lhůtě, nejpozději však do uplynutí lhůty pro podání návrhu na oddlužení.

(2) Nejsou-li vady podle odstavce 1 řádně a včas odstraněny, insolvenční soud návrh na oddlužení odmítne a rozhodnutí o tom doručí navrhovateli a zároveň vyhláškou.

(3) Odvolat se proti rozhodnutá podle odstavce 2 může pouze dlužník.

(4) Odmítne-li insolvenční soud návrh na oddlužení, rozhodne současně o prohlášení konkursu.

(1) Nebyl-li návrh na oddlužení vzat podle § 240 zpět nebo neodmítl-li návrh na oddlužení insolvenční soud, rozhodne o tom zda ho předběžně schvaluje nebo zamítá.

(2) Insolvenční soud rozhodne podle odstavce 1 po vydání rozhodnutí o úpadku a po projednání plánu oddlužení schůzi věřitelů, nejpozději však do patnácti dnů po konání této schůze věřitelů.

(1) Návrh na oddlužení se projedná zpravidla na první schůzi věřitelů, a není-li to možné, projedná se na schůzi věřitelů za tím účelem svolané. O svolání takové schůze věřitelů rozhodne insolvenční soud do jednoho týdne poté, co mu byl návrh na oddlužení doručen.

(2) Schůze věřitelů projedná návrh na oddlužení po zprávě insolvenčního správce o hospodářské situaci dlužníka a poté, co plán oddlužení insolvenční správce zejména z hlediska možností jeho plnění zhodnotí. Má-li insolvenční správce za to, že zde jsou důvody, pro které lze pochybovat o poctivém záměru dlužníka nebo že zde jsou skutečnosti dokládající dosavadní lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení, anebo že dlužník má majetek, který může použít k úhradě svých dluhů, aniž by ohrozil uspokojování základních potřeb své rodiny, upozorní na ně před rozhodnutím schůze.

(3) Dlužník se schůze věřitelů projednávající návrh na oddlužení osobně zúčastní a odpoví na všechny dotazy přítomných věřitelů. Nedostaví-li se dlužník nebo insolvenční soud shledá jeho omluvu za nedostatečnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět, ledaže všichni věřitelé s plánem oddlužení souhlasí a z chování nepřítomného dlužníka je zřejmé, že na jeho projednání trvá.

(4) Každý věřitel může navrhnout zamítnutí návrhu na oddlužení pokud doloží, že u jeho navrhovatele nastala překážka podle § 237 odst. 2 písm. a), nebo že navrhovatel nedbalým nebo lehkomyslným chováním svůj úpadek prokazatelně zavinil nebo že údaje obsažené v návrhu na oddlužení jsou nepravdivé nebo hrubě zkreslující.

(5) Věřitel může návrh podle odstavce 4 uplatnit i písemným podáním doručeným insolvenčnímu soudu nejpozději v den předcházející konání schůze věřitelů projednávající plán oddlužení; pravost podpisu věřitele musí být úředně ověřena.

(6) Insolvenční soud na schůzi věřitelů zjistí jejich stanovisko k návrhu na oddlužení, zhodnotí míru dlužníkova se přičinění o úpadek a s přihlédnutím ke zprávě podle odstavce 2 rozhodne, zda návrh na oddlužení předběžně schvaluje nebo zamítá.

(1) Rozhodnutí o předběžném souhlasu insolvenčního soudu s návrhem na oddlužení obsahuje:

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 se doručuje zvlášť dlužníkovi, insolvenčnímu správci a věřiteli, který navrhl zamítnutí návrhu na oddlužení podle § 244 odst. 4 a dále vyhláškou; odvolat se může pouze věřitel, který navrhnul zamítnutí podle § 244 odst. 4.

(3) Rozhodnutí podle odstavce 1 nabývá účinnosti dnem následujícím po jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku.

(1) Insolvenční soud návrh na oddlužení zamítne, pokud:

(2) Rozhodnutí o zamítnutí návrhu na oddlužení se doručuje dlužníkovi a vyhláškou; odvolat se může pouze dlužník.

(3) Zamítne-li insolvenční soud návrh na oddlužení, rozhodne současně o prohlášení konkursu.

(1) Od okamžiku účinnosti rozhodnutí o předběžném souhlasu s návrhem na oddlužení:

(2) Předběžně schválený plán oddlužení je účinný vůči všem věřitelům.

(1) Insolvenční soud může i bez návrhu zrušit rozhodnutí o předběžném schválení návrhu na oddlužení před uplynutím lhůty podle § 245 odst. 1 písm. a) tehdy, pokud se prokáže, že dlužník porušil povinnosti uložené mu tímto rozhodnutím nebo zákonem, pokud tím bylo podstatně ohroženo nebo znemožněno splnění plánu oddlužení, nebo nastala-li u dlužníka překážka podle § 237 odst. 2 písm. a).

(2) Insolvenční soud současně s rozhodnutím podle odstavce 1 prohlásí konkurs a rozhodnutí doručí dlužníkovi a dále vyhláškou; odvolat se může pouze dlužník.

(1) Po uplynutí lhůty podle § 245 odst. 1 písm.a) insolvenční soud přezkoumá dosavadní plnění plánu oddlužení a v případě potřeby nařídí jednání schůze věřitelů, kterého se musí vždy zúčastnit dlužník a insolvenční správce.

(2) Insolvenční soud zruší rozhodnutí o předběžném schválení návrhu na oddlužení a současně rozhodne o prohlášení konkursu, pokud:

(3) Rozhodnutí podle odstavce 2 se doručuje zvlášť dlužníkovi a insolvenčními správci a dále vyhláškou a odvolat se může pouze dlužník.

(1) Nepostupuje-li insolvenční soud podle § 249 odst. 2, potvrdí své rozhodnutí o předběžném schválení návrhu na oddlužení.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 se doručuje zvlášť dlužníkovi a insolvenčnímu správci a dále vyhláškou.

(3) Plán oddlužení je ode dne následujícího po dni zveřejnění rozhodnutí podle odstavce 1 v insolvenčním rejstříku účinný vůči všem.

(1) Od účinnosti plánu oddlužení pozbývají účinků všechna omezení týkající se dlužníkova oprávnění nakládat s majetkem, jakož i jiná omezení plynoucí ze zákona nebo z rozhodnutí insolvenčního soudu.

(2) Výjimky z odstavce 1 může stanovit pouze plán oddlužení nebo zákon.

(3) Výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou pohledávku dlužníkova věřitele lze proti dlužníkovi nařídit a provést pouze v rozsahu plánu oddlužení a jen tehdy, pokud dlužník svůj dluh nebo jeho část neuhradil v době splatnosti stanovené plánem oddlužení.

(4) Byla-li některá z pohledávek, jež mají být uspokojeny podle plánu oddlužení, popřena, uhradí dlužník částky připadající podle plánu oddlužení na její uspokojení v určených lhůtách k rukám insolvenčního správce, který je věřiteli vyplatí neprodleně po právní moci rozhodnutí soudu o zjištění této pohledávky. Nedojde-li ke zjištění pohledávky, rozdělí insolvenční správce částky připadající podle plánu oddlužení na její uspokojení mezi ostatní věřitele určené plánem jako mimořádnou splátku poměrně.

(1) V průběhu trvání doby podle § 239 odst. 1 určené plánem oddlužení dlužník:

(2) Právní úkony učiněné v rozporu s odstavcem 1 nejsou neplatné, jsou však důvodem pro zrušení rozhodnutí o schválení návrhu na oddlužení.

(3) Dohled dlužníkovy činnosti a nad dodržování plánu oddlužení vykonává po dobu podle odstavce 1 insolvenční správce a o svých zjištěních informuje insolvenční soud a věřitelský výbor.

(4) Mimořádnou splátkou podle odstavce 1 písm. b) nejsou dotčeny výše jednotlivých splátek podle plánu oddlužení.

(1) Zjistí-li insolvenční soud, že:

(2) Insolvenční soud rozhodne podle odstavce 1 i bez návrhu a po slyšení dlužníka a insolvenčního správce; v případě potřeby svolá insolvenční soud schůzi věřitelů.

(3) Rozhodnutí podle odstavce 1 se doručuje zvlášť dlužníkovi a insolvenčnímu správci a dále vyhláškou; odvolat se může pouze dlužník.

(4) Navrhne-li to dlužník, rozhodne insolvenční soud podle odstavce 1 kdykoliv v průběhu doby podle § 239 odst. 1; odstavce 2 a 3 se použijí obdobně, avšak odvolat se mohou pouze věřitelé, pokud prokáží, že částka, kterou pravděpodobně obdrží v konkursu, je nižší než částka, která jim byla určena v plánu oddlužení.

(1) Splní-li dlužník řádně a včas plán oddlužení a neporuší-li povinnosti podle § 252, vydá insolvenční soud na návrh dlužníka a po slyšení jeho a insolvenčního správce rozhodnutí, kterým dlužníka osvobodí od placení dluhů nebo jejich částí zahrnutých do plánu oddlužení, a to v rozsahu v němž nebyly uspokojeny.

(2) Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo a na věřitele, kteří své pohledávky nepřihlásili, ač k tomu byly vyzváni.

(3) Osvobození podle odstavce 1 se vztahuje také na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníkovi právo postihu.

(4) Prokáže-li dlužník, že nesplnění plánu oddlužení bylo způsobeno okolnostmi, které nezavinil, a zároveň, že nezajištěným věřitelům uhradil tolik, kolik by se jim jinak dostalo, kdyby byl dlužníkův úpadek řešen konkursem, může insolvenční soud na jeho návrh a po slyšení jeho a insolvenčního správce rozhodnout o osvobození od placení neuspokojených dluhů zahrnutých do plánu oddlužení; odstavce 2 a 3 se použijí obdobně.

(5) Osvobozením podle tohoto ustanovení však nemůže být vyloučena ani zmírněna dlužníkova povinnost k úhradě peněžitých trestů nebo jiná majetková opatření veřejnoprávní povahy, která mu byla v souladu se zvláštními právními předpisy uložena; to neplatí pro úroky z prodlení, poplatky z prodlení a obdobné platby vzniklé z neplacení opatření podle tohoto odstavce.

(6) Rozhodnutí o povolení osvobození podle odstavce 1 nebo 4 se doručuje zvlášť dlužníkovi a insolvenčnímu správci a dále vyhláškou; odvolat se může pouze věřitel, jehož pohledávka nebyla zcela uspokojena, a odvolacím důvodem mohou být pouze skutečnosti a důkazy prokazující, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání osvobození od zbytku dluhů.

(7) Právní mocí rozhodnutí podle odstavce 1 nebo 4 insolvenční řízení končí.

(8) Nebudou-li splněny podmínky zákona pro postup podle odstavce 1 nebo 4, insolvenční soud návrh na osvobození od zbytku dluhů zamítne; odstavec 6 se použije obdobně, avšak odvolat se může pouze dlužník.

(1) Změní-li se po účinnosti plánu oddlužení majetková situace dlužníka bez jeho zavinění natolik, že není nebo nebude schopen hradit splátky určené plánem oddlužení, může bez zbytečného odkladu navrhnout insolvenčnímu soudu změnu plánu oddlužení. Při projednávání změny postupuje insolvenční soud obdobně jako při projednávání původního plánu oddlužení, avšak nevydává předběžné schválení změny plánu oddlužení, ale rozhodne přímo ve věci samé.

(2) Odstavce 1 se použije také v případě, že dlužník navrhne navýšení jednotlivých splátek nebo zkrácení doby splácení.

(1) V případě, že insolvenční soud zamítne změnu plánu oddlužení podle § 256 odst. 1 nebo zamítne-li osvobození od zbytku dluhů podle § 254 odst. 8, rozhodne současně o prohlášení konkursu.

(2) V případě rozhodnutí podle odstavce 1 pozbývá plán oddlužení účinnosti a věřitelé mohou požadovat uspokojení svých pohledávek v rámci konkursu.

(1) Insolvenční soud osvobození od zbytku dluhů podle § 255 na návrh některého z věřitelů zruší, pokud do tří let od právní moci rozhodnutí o povolení osvobození od zbytku dluhů vyjde najevo,

(2) Odstavec 1 se nepoužije, jestliže věřitel mohl námitku podle odstavce 1 uplatnit již při rozhodování o osvobození od zbytků dluhů.

(3) Insolvenční soud vždy i bez návrhu rozhodne o zrušení rozhodnutí o osvobození od zbytků dluhů, byl-li dlužník do tří let od právní moci rozhodnutí o povolení osvobození od zbytku dluhů odsouzen za úmyslný trestný čin, kterým podstatně ovlivnil schválení nebo provedení plánu oddlužení, povolení osvobození od zbytku dluhů nebo kterým jinak poškodil věřitele.

(1) Zrušení osvobození od zbytku dluhů podle § 258 se nevztahuje na pohledávky věřitelů, kteří se sami podíleli na podvodných jednáních dlužníka nebo na nedovolených výhodách; výrok o určení těchto věřitelů musí být obsažen v rozhodnutí o zrušení o osvobození od zbytku dluhů.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 se doručuje zvlášť dlužníkovi a věřitelům podle odstavce 1 a dále vyhláškou; odvolat se může pouze dlužník a věřitelé, kterým se doručuje zvlášť.

(3) Právní mocí rozhodnutí podle odstavce 1 pomíjí účinky osvobození od zbytku dluhů a věřitelé jsou oprávněni požadovat po dlužníkovi úplné splnění svých pohledávek; odstavec 1 tím není dotčen.

(1) Ve vztahu k účastníkům insolvenčního řízení s bydlištěm, místem podnikání nebo sídlem v některém ze států Evropské unie se na insolvenční řízení použije Nařízení Rady ES č. 1346/2000 o insolvenčním řízení.

(2) Odstavcem nejsou dotčeny další právní předpisy Evropských společenství vztahující se k insolvenčními řízení.

(3) Věřitel, který přijal plnění vyplynuvší z insolvenčního řízení konaného podle práva jiného státu, nemůže přijmout plnění za stejnou pohledávku vyplynuvší z insolvenčního řízení podle zákona, je-li výše plnění ostatním věřitelům ve stejné skupině ve vztahu k plnění, které věřitel již přijal, poměrně nižší; to neplatí pro pohledávky zajištěných věřitelů a věcná práva.

(1) Ve vztahu k účastníkům insolvenčního řízení s bydlištěm, místem podnikání nebo sídlem mimo Evropskou unii se na insolvenční řízení použije mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která insolvenční řízení upravuje.

(2) Nebyla-li mezinárodní smlouva podle odstavce 1 uzavřena, platí pro uznávání cizích rozhodnutí v insolvenčním řízení a pro samotné insolvenční řízení zásada vzájemnosti.

(3) Odmítnout uznat rozhodnutí vydaná v rámci insolvenčního řízení lze jen tehdy, jestliže by účinky uznání byly ve zjevném rozporu se veřejným pořádkem České republiky.

(1) Má-li dlužník majetek v zahraničí, nastávají účinky insolvenčního řízení i pro tento majetek; tím nejsou dotčena věcná nebo obdobná práva věřitelů k tomuto majetku a výhrada vlastnictví k němu.

(2) Pro nakládání s nemovitostmi platí právo státu, na jehož území se nemovitost nachází.

(3) Pro nakládání se zapsanými věcmi movitými, právy a jinými majetkovými hodnotami se použije právo státu, kde je veden příslušný rejstřík.

(4) Pro nakládání s ostatními věcmi, právy a majetkovými hodnotami se použije právo státu, na jehož území se s nimi nakládá.

(1) Insolvenční řízení podle tohoto dílu zákona probíhá ve státě, na jehož území je soustředěn majetek dlužníka nebo na jehož území se nachází střed hlavních dlužníkových zájmů. V jiných státech může souběžně probíhat vedlejší insolvenční řízení, které se týká pouze určitých částí dlužníkova majetku; náležitosti insolvenčního návrhu na vedlejší insolvenční řízení se řídí jeho povahou.

(2) Insolvenční soud může na návrh insolvenčního správce v hlavním insolvenčním řízení zastavit zcela nebo částečně zpeněžování majetkové podstaty anebo rozhodnout, že se zpeněžování majetkové podstaty mění na jiný způsob řešení úpadku dlužníka, a to za předpokladu, že zájmy věřitelů budou vždy dostatečně zajištěny.

(1) Insolvenční návrh mohou u insolvenčního soudu České republiky podat i osoby uvedené v § 261 odst. 1; tytéž osoby mohou u tohoto soudu také podat přihlášku své pohledávky.

(2) Insolvenční soud vyrozumí o zahájení insolvenčního řízení také jemu známé osoby uvedené § 261 odst. 1.

(3) Insolvenční správce může na účet majetkové podstaty zveřejnit nebo zapsat skutečnost zahájení insolvenčního řízení v České republice ve státě, na jehož území má dlužník majetek a zároveň žádat, aby skutečnost zahájení byla zapsána do všech veřejných seznamů, do kterých se podle práva tohoto státu zapisuje.

(4) Ustavení insolvenčním správcem se v zahraniční prokazuje v souladu s právem státu, kde insolvenční správce činí své úkony.

(1) Účinky insolvenčního řízení na pracovní smlouvy uzavřené podle cizího práva a z nich vyplývající práva a povinnosti, se řídí tímto rozhodným cizím právem.

(2) Započtení proti majetkové podstatě je možné pouze tehdy, připouští-li to rozhodná práva obou států.

(3) Zahájení insolvenčního řízení v České republice není důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy, směnné smlouvy, nebo smlouvy o půjčce a nebrání kupujícímu nabýt vlastnické právo k věcem nacházejícím se mimo území České republiky.

(4) Účinky insolvenčního řízení na probíhající soudní a jiná řízení týkající se majetkové podstaty nebo majetku do ní náležícího, se řídí právem státu, kde probíhá hlavní insolvenční řízení.

(1) Insolvenční rejstřík je veřejný seznam, jehož účelem je zajistit v souladu se zákonem informovanost osob, jejichž práva a právem chráněné zájmy mohou být dotčeny, a dále plnit další zákonem stanovené úkoly.

(2) Insolvenční rejstřík je veden, provozován a spravován insolvenčním soudem.

(3) Součástí insolvenčního rejstříku je seznam insolvenčních správců podle § 21, do kterého se zapisují i soudní a jiná řízení, které určitý insolvenční správce vede, včetně těch, která již byla pravomocně skončena.

(4) Insolvenční rejstřík, včetně všech navazujících evidencí, je veden výlučně prostředky výpočetní techniky s využitím aplikačního programového vybavení, jehož správnost a údržbu zajišťuje ministerstvo spravedlnosti; to zároveň zajistí, aby insolvenční rejstříky vedené jednotlivými insolvenčními soudy byly navzájem propojené.

(5) Zveřejněním v insolvenčním rejstříku podle zákona je zápis rozhodné skutečnosti nebo údaje do tohoto rejstříku podle § 268 odst. 2 nebo 3.

(1) Insolvenční rejstřík je každému přístupný a každý do něj může nahlížet, pořizovat si kopie výpisy.

(2) Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do insolvenčního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.

(1) V insolvenčním rejstříku se zveřejňují:

(2) Zápisy do insolvenčního rejstříku provádí insolvenční soud s uvedením dne, hodiny a minuty zápisu. Zápisy vlastních rozhodnutí provede insolvenční soud v den jejich vydání, ledaže zákon stanoví jinak. Zápis ostatních údajů provede insolvenční soud v den následující po doručení podání, které tyto údaje obsahují, insolvenčnímu soudu.

(3) Podání náležící do dlužníkova insolvenčního spisu se do insolvenčního rejstříku zapisují v pořadí v jakém došla insolvenčnímu soudu, a to jejich převedením do obrazové podoby; došlo-li podání insolvenčnímu soudu v předepsané elektronické formě, zapíší se do insolvenčního rejstříku pomocí elektronického přenosu dat. Elektronické podání však musí být podepsáno zaručeným elektronickým podpisem podle zvláštního právního předpisu.

(1) Na žádost fyzické osoby, která učinila příslušné podání, může insolvenční soud rozhodnout, že v žádosti uvedené osobní údaj této fyzické osoby nebo některé z nich, nebudou do insolvenčního rejstříku zapsány. Jméno a příjmení fyzické osoby se však do insolvenčnímu rejstříku zapíše vždy.

(2) Žádost podle odstavce 1 lze uplatnit pouze společně s podáním, o které se jedná. Žádost podle odstavce 1 však nelze podat poté, co údaje o fyzické osobě již byly do insolvenčního rejstříku zapsány na základně jejího předchozího podání, u kterého nebyla tato žádost uplatněna.

(3) U fyzické osoby, která podání neučinila, se do insolvenčního rejstříku zapíše pouze její jméno a příjmení.

(4) Odstavce 1 až 3 se neuplatní, jestliže jsou údaje o fyzické osobě, které by podle žádosti nebo zákona neměly být do insolvenčního rejstříku zapsány, již zapsány do obchodního rejstříku nebo jsou známy z jiného běžně dostupného veřejného seznamu.

(1) Do insolvenčního rejstříku se nezapisují údaje, které podléhají utajení podle zvláštního právního předpisu.

(2) O skutečnosti, že se u insolvenčního soudu nachází podání, které nebylo z důvodu podle odstavce 1 do insolvenčního rejstříku zapsáno, se však do insolvenčního rejstříku zapíše poznámka obsahující stručný charakter podání.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, použije se zákon pro řízení zahájená po dni nabytí jeho účinnosti.

(2) Na konkursní a vyrovnávací řízení, která byla zahájena před dnem účinnosti zákona, se použijí dosavadní právní předpisy, ledaže zákone stanoví jinak.

(3) Ustanovení zákona se na řízení zahájená před účinností zákona použijí jen tehdy, jsou-li splněny podmínky podle § 273.

(1) Jestliže o návrhu dlužníka na prohlášení konkursu na jeho majetek nebo návrhu dlužníka na povolení vyrovnání podaném před dnem účinnosti zákona nebylo dosud rozhodnuto a ve věci se nekonalo žádné jednání, může dlužník před rozhodnutím soudu o tomto návrhu, nejpozději však podáním, které dojde soudu do deseti dnů od účinnosti zákona, požádat, aby byl návrh pokládán za insolvenční návrh podle zákona (dále jen „návrh na přeměnu řízení“). Takové podání musí být výslovně označeno jako „návrh na přeměnu řízení“ a nesmí obsahovat žádný jiný dlužníkův procení úkon.

(2) O návrhu na přeměnu řízení rozhodne soud bezodkladně, nejpozději však do pěti dnů poté co došel soudu, a do této doby nerozhodne o návrhu na prohlášení konkursu; opravný prostředek není přípustný.

(3) Návrh na přeměnu řízení, který došel soudu po lhůtě podle odstavce 1 nebo který není řádně označen anebo který obsahuje také jiný procesní úkon dlužníka, soud odmítne. To platí obdobně, je-li návrh na přeměnu řízení neúplný, nesrozumitelný nebo neurčitý; § 43 občanského soudního řádu se nepoužije.

(4) Neodmítne-li soud návrh na přeměnu řízení, vyhoví mu rozhodnutím o zahájení insolvenčního řízení.

(5) Rozhodnutí podle odstavce 3 a 4 doručí soud zvlášť dlužníkovi a navrhovatelům konkursu.

(6) Byl-li navrhovatelem konkursu nebo vyrovnání věřitel, může podat návrh na přeměnu řízení on; odstavce 1 až 5 se použijí obdobně.

(7) Jedná-li se o návrh věřitele na prohlášení konkursu na majetek dlužníka podaný přede dnem účinnosti zákona, ke kterému dlužník přistoupil jako další navrhovatel, a o kterém dosud nebylo rozhodnuto a ve věci se nekonalo žádné jednání, může návrh na přeměnu řízení podat způsobem a ve lhůtách podle odstavce 1 až 6 věřitel i dlužník.

1. zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání; ve znění zákona č. 122/1993 Sb. ČR; zákona č. 42/1994 Sb. ČR; zákona č. 74/1994 Sb. ČR; zákona č. 117/1994 Sb. ČR; zákona č. 156/1994 Sb. ČR, zákona č. 224/1994 Sb. ČR, zákona č. 84/1995 Sb. ČR; zákona č. 94/1996 Sb. ČR; zákona č. 151/1997 Sb. ČR; zákona č. 12/1998 Sb. ČR; zákona č. 27/2000 Sb. a zákona č. 105/2000 Sb.; zákona č. 214/2000 Sb.; ve znění zákona č. 370/2000 Sb.; ve znění zákonů č. 30/2000 Sb. a č. 368/2000 Sb.; zákona č. 120/2001 Sb.; zákona č. 125/2002 Sb.; zákona č. 257/2004 Sb.; nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb.; nálezu Ústavního soudu č. 101/2003 Sb.; nálezu Ústavního soudu č. 210/2003 Sb., zákona č. 257/2004 Sb. a zákona č. 499/2004 Sb.,

2. § 34 až § 34c vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění vyhlášky č. 584/1992 Sb., vyhlášky č. 194/1993 Sb., vyhlášky č. 246/1995 Sb., vyhlášky č. 278/1996 Sb., vyhlášky č. 234/1997 Sb., vyhlášky č. 482/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 104/2002 Sb.  a vyhlášky č. 268/2003 Sb.

1. Cílem zákona byla konečná likvidace majetku zbylého po vstupu do konkurzního řízení s tím, že dlužník v úpadkové situaci neměl (až do zavedení institutu ochranné lhůty v r. 1994) prakticky žádnou šanci na překonání úpadku, zvláště pokud úpadek nastal jako důsledek nahromadění řady objektivně neovlivnitelných faktorů (druhotná platební neschopnost a podobně). Způsoby, jimiž by bylo možné (alespoň podle předpokladů zákonodárce) úpadek překonat, ztroskotávaly na nefunkčním institucionálním zakotvení nástrojů k tomuto účelu vhodných, především vyrovnání a nuceného vyrovnání.

2. Nedostatečnost úpravy odporovatelnosti a neúčinnosti kombinovaná s neetickými praktikami dlužníků i věřitelů způsobovala, že správce konkurzní podstaty ani věřitelé dbající svých práv nemohli včas dostat pod kontrolu majetek podléhající konkurzu, a pokud se snažili využít některou ze zákonem nabízených variant, naráželi na zdlouhavé soudní spory.

3. Interdisciplinární neprovázanost řady institutů, především v oblasti obchodního a občanského práva. (Nutno mít na zřeteli, že jak materie občanského zákoníku po tzv. „velké“ novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tak samotný zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nabyly účinnosti 1. lednem 1992. Počáteční nedostatky práva obchodních společností, resp. zajišťovacích institutů upravených generálně v občanském zákoníku, kombinované s neexistující a prozatím nepředvídatelnou soudní praxí, měly za následek celý konglomerát pozdějších potíží objevivších se zpravidla až v konkurzním řízení.)

4. Pro správce konkurzních podstat nebyla zakotvena dostatečně jasná a určitá pravidla v oblasti nakládání s majetkem tvořícím konkurzní podstatu. Chybějící pravidla ústila do sporů věřitelů i třetích osob se správci konkurzních podstat a prodlužovala řízení.

5. Nedošlo k zavedení transparentního a srozumitelného systému, který by na samosprávné bázi sdružoval správce konkurzních podstat a dbal na úroveň jejich kvalifikačních předpokladů, což způsobovalo značnou kvalitativní nevyrovnanost v oblasti vedení řízení.

6. Poměrně rigidní pravidla reglementující prodej majetku tvořícího konkurzní podstatu (původní znění ust. § 27 zákona č. 328/1991 Sb. umožňovalo prodej majetku pouze prodejem věcí způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem nebo prodejem mimo dražbu; hlavní podmínkou prodeje mimo dražbu bylo předchozí slyšení úpadce).

7. Nebyly propracovány, popřípadě zcela chyběly konstrukce odpovědnostních skutkových podstat pro neplnění povinností stanovených zákonem nebo soudem v konkurzním řízení.

8. Komplikované rozdělení konkurzních věřitelů do jednotlivých tříd a nejasná pravidla pro rozdělení výtěžku zpeněžení favorizovala pohledávky státu (tehdejší druhá věřitelská třída s nároky na uspokojení spadajícími hluboce před okamžik prohlášení konkurzního řízení).

9. Velmi úzká vazba na subsidiární použití občanského soudního řádu. Kombinace nového druhu řízení (konkurzní, resp. vyrovnací) a nezkušenosti soudů s aplikací zákona vedla v rozhodovací praxi ke zpomalování průběhu řízení (vazby na restriktivně vykládanou povinnost doručování do vlastních rukou, změny v osobách konkurzních věřitelů, připuštění odvolání i pro povahou nevýznamná rozhodování konkurzních soudů) a později – v souvislosti se zvyšováním počtu návrhů na zahájení řízení – i k razantnímu nárůstu počtu nevyřízených sporů a konkurzních řízení vůbec.

10. Do popředí začíná vystupovat i nepoužitelnost zákona u konkurzních řízení vedených s velkým počtem věřitelů (typicky banky či velké státní podniky) nebo vyvolávajících téměř neřešitelné spory v oblasti hmotného práva, a to i při extenzivní interpretaci.

11. Nepředvídatelnost výsledků sporů vedených v souvislosti s konkurzním řízením a odlišné posuzování skutkově podobných situací v návaznosti na rozhodování sporných otázek. Nejvyšší soud České republiky v průběhu doby vydal pouze jediné stanovisko týkající se sjednocení rozporného výkladu některých ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 ze 17. června 1998).

1. Nález ÚS ČR č. 403/2002 Sb., jímž bylo zrušeno ust. § 5 odst. 1 věty druhé zákona a ust. § 8 odst. 3 věty druhé zákona (osvobození zaměstnanců jako navrhovatelů od povinnosti hradit zálohu na náklady konkurzu).

2. Nález ÚS ČR č. 101/2003 Sb., jímž bylo zrušeno ust. § 24 odst. 4 zákona (určování popřených pohledávek v řízeních, která předcházela zahájení konkurzního řízení),

3. Nález ÚS ČR č. 210/2003 Sb., jímž bylo zrušeno slovo „peněžitou“ v ust. § 12a odst. 5 věty druhé zákona (diskriminace věřitelů disponujících jinou než peněžitou pohledávkou, jímž nebylo umožňováno podat odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí konkurzu pro nedostatek majetku).

1. Zákon č. 122/1993 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb.

2. Zákon č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

3. Zákon č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů

4. Zákon č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

1. Definice úpadku podléhá častým změnám. Původní znění § 1 odst. 2 zákona účinné od 1. října 1991 spojovalo platební neschopnost pouze s existencí více věřitelů a neschopností „po delší dobu“ plnit splatné závazky. Předvídatelný obsah pojmu „delší doba“ soudy hledaly velmi pracně, což byl jeden z důvodů pro první legislativní úpravu citovaného ustanovení realizovanou v pořadí druhou zásadní novelou zákona (viz výše); stejný předpis pak uvádí do praxe vyvratitelnou domněnku „zastavení plateb“. Tím dochází k disproporci s první větou § 1 odst. 2 KV, neboť domněnka zastavení plateb mohla platit obecně pro neplnění jakýchkoli splatných závazků, a to bez platební neschopnosti trvající „po delší dobu“. Toto sousloví je s účinností od 1. dubna 1998 vypuštěno, ovšem počínaje 1. květnem 2000 se do definice úpadku pro platební neschopnost vrací opět.

2. Povinnost k podání návrhu na prohlášení konkurzu není ze strany povinných osob plněna, a to ani pod hrozbou trestněprávních sankcí. Ukazuje se, že pozitivní motivaci k odstranění závažného ekonomického stavu nelze nahradit motivací negativní, jakkoli jsou do ní vkládány určité naděje. Formulace skutkové podstaty v ust.§ 256c trestního zákona („Předlužení“) je formulována natolik široce, že ve skutečnosti pokrývá i úkony obvykle činěné při záchraně firem krizovým managementem.

3. Omezení dlužníkových dispozic s majetkem není důsledné. Teorie i praxe dosud nedokázaly odpovědět na otázku, zda zákonem taxativně určené úkony dlužníka popsané v ust. § 4a podléhají sankci neplatnosti nebo neúčinnosti, v důsledku čehož dochází k prolomení postulátu zásady ochrany práv nabytých v dobré víře. Totéž lze říci i ve vztahu k některým skutkovým podstatám neúčinných právních úkonů v ust. § 15 a § 16 zákona.

4. Institut ochranné lhůty v ust. § 5a a násl. zákona nastavuje parametry nesplnitelné pro převážnou většinu subjektů nacházejících se v úpadkové situaci (především kritérium počtu zaměstnanců), jež ochranu podobné povahy potřebují zpravidla nejvíce. To vede ke zbytečnému prohlašování konkurzů i v těch případech, kde existuje reálná šance na zachování podnikatelské činnosti dlužníka a kde je úpadek charakterizován dočasným vlivem mimořádných okolností.

5. Věřitelé nedisponují vůči správci konkurzní podstaty takovými nástroji, které by jim umožnily zvýšit tlak na efektivní a odpovědný výkon jeho činností. Zákon č. 105/2000 Sb., jakkoli označovaný částí odborné veřejnosti v této oblasti za přínosný, věřitelskému orgánu sice přiznal řadu nových kompetencí, ale například novelizované znění ust. § 27a zákona pozici věřitelského orgánu zeslabilo. Před účinností citované novely věřitelský orgán spolurozhodoval o prodeji podniku, s účinností od 1. května 2000 se k prodeji podniku jen vyjadřuje, což může znamenat, že skutečné rozhodnutí je objektivně v rukou správce konkurzní podstaty a soudu a může jít proti zájmu většiny věřitelů. Některá sporná rozhodnutí v konkurzní praxi tuto tezi následně potvrdila. Možnost věřitelů odvolat správce konkurzní podstaty je legislativně nepovedená, neboť je dána pouze přednesením a odhlasováním návrhu na zproštění, nikoli odhlasováním přímého odvolání správce (ust. § 8 odst. 5 zákona) – nadto rozhodnutí schůze věřitelů může konkurzní soud zamítnout s poukazem na neurčitě formulovanou existenci „závažných pochybností“. Tyto nedostatky vyústily až v dnešní pasivitu konkurzních věřitelů vyjádřenou v panujícím názoru, že v konkurzu se svých nároků již nemohou dovolat.

6. Materie zákona je nedostatečně (spíše vůbec) provázána s předpisy veřejného práva, zejména daňovými. Osoby zastupující stát v konkurzních řízeních nemohou (jakkoli by chtěly a mohly) podporovat procesy vedoucí k překonání úpadku. Tato skutečnost je markantní především u nucených vyrovnání a vyrovnání, když zástupce státu ze své pozice dané zákonem v nich nemůže hlasovat, jednalo-li by se o zkrácení nároku státu (což je dáno požadavkem na kvalifikované kvórum hlasovacích práv). Přesahuje-li nominální výše nezajištěných pohledávek státu 25 % objemu všech pohledávek, není reálné o podání návrhu na vyrovnání nebo návrhu na ukončení konkurzu nuceným vyrovnáním vůbec uvažovat.

7. Je narušena právní jistota třetích osob, když jejich majetková práva mohou být značně dotčena široce formulovaným oprávněním správce konkurzní podstaty zapsat do soupisu podstaty prakticky jakýkoli majetek. Nekonzistentní úprava v ust. § 18 a § 19 vyvolává i pochybnosti týkající se práva nakládat s majetkem zařazeným do konkurzní podstaty a odpovědnosti za eventuálně způsobenou škodu. Specifické podmínky poskytování úvěrů, jež převládaly téměř do konce devadesátých let, pak na základě několikanásobného zřizování zástavních práv k určitým předmětům zástavy zapříčinily zvýšení počtu excindačních sporů vedených správci konkurzních podstat v různých konkurzech (typicky konkurz na majetek obligačního a zástavního dlužníka).

8. Úprava popírání pohledávek je konstruována těžkopádně a je spojena s množstvím sporných otázek (zbytečné rozšíření pasivní legitimace, spory o charakter lhůt, nutnost účastnit se přezkumných jednání osobně). Incidenční spory trvají dlouho a komplikují i konkurzní řízení s menším počtem věřitelů.

9. Právní postavení oddělených věřitelů je bezprecedentní. Výtěžek ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, které tvořily zajištění, je redukován na 70 %, a to až po odečtení nákladů na udržování, správu a zpeněžení, s tím, že tyto náklady nejsou nijak limitovány. V konečném důsledku tak je řada konkurzních řízení spravována na úkor oddělených věřitelů. Majetek třetích osob je součástí konkurzní podstaty a zapisuje se do ní, což znamená, že oddělení věřitelé jsou vlastně kráceni dvakrát a prakticky se proti své vůli podílejí na správě podstaty v rozsahu, který jim příslušet nemá. Sloužil-li majetek dlužníka podléhající konkurzu jako zajištění pro obligační vztah mezi jinými osobami, je  po prohlášení konkurzu zařazen do podstaty a zpeněžen. Takový věřitel však není obligačním věřitelem dlužníka – úpadce a není dle standardně přijímaných výkladů legitimován k podání přihlášky svého nároku, je-li jeho pohledávka již splatná; tím dochází k popření jeho práva na uspokojení v rozporu s obecnou úpravou zajišťovacích institutů v občanském zákoníku (především zástavního práva).

10. Šikanózní jednání věřitelů, kteří podávají návrhy na zahájení konkurzních řízení, není důsledně postihováno. Konstrukce odpovědnosti za náhradu škody způsobenou dlužníkovi podáním nedůvodného návrhu není dostačující. Výsledkem je zneužívání institutu konkurzu, který je jako prostředek nátlaku na dlužníka využíván namísto nalézacího řízení; dlužník je za účelem odvrácení nepříznivých účinků zahájení konkurzního řízení mnohdy nucen hradit pohledávky šikanujících věřitelů v celé výši, čímž v podstatě naplňuje formální znaky skutkové podstaty některého z úpadkových deliktů (poškozování či zvýhodňování věřitele).

11. Soudní rozhodování není ve stejných otázkách stejné. Nejistota v rozhodování tak posiluje intuitivní příklon k obecnému vědomí závaznosti rozhodnutí soudů vyšších stupňů (vrchní soudy a Nejvyšší soud České republiky). V praxi je nutné sledovat jejich judikaturu až nad žádoucí rámec interpretačního vodítka; tento fakt způsobuje věřitelům i dlužníkům značné těžkosti a nejistotu v dalším postupu.

1. Zákon o konkurzu a vyrovnání ani žádná z norem právního řádu České republiky neumožňuje řešení úpadku v zásadě jinou formou než likvidací aktiv a rozdělením výtěžku mezi věřitele.

2. Věřitelé dlužníka a následně ani věřitelé v již zahájeném konkurzním řízení nedisponují oprávněním ovlivnit způsob překonání úpadku v návaznosti na ekonomickou činnost konkrétního subjektu.

3. Dlužníkovi není dána možnost vyjít z řízení (za splnění přesně specifikovaných podmínek) osvobozen od zbytku dluhů.

4. Neexistují účinné nástroje pro vedení konkurzních řízení s velkým počtem věřitelů.

5. Účastenství v konkurzním řízení není umožněno v průběhu doby od okamžiku zahájení řízení do okamžiku rozhodnutí o něm.

6. Zajištění věřitelé jsou v konkurzu omezeni ve svém právu inkasovat celou sumu zpeněžení majetku tvořícího jejich zajištění, což vede k oslabování zajišťovacích institutů a má i nepříznivé makroekonomické dopady.

7. Institut ochranné lhůty je co do účelnosti zcela nepostačující.

8. Nedostatečná úprava institutů neúčinnosti a odporovatelnosti kladoucí zvýšené nároky na interpretaci ústí v řadě případů do dlouhotrvajících sporů.

9. Správci konkurzních podstat nepodléhají povinnostem kladoucím na výkon jejich činnosti odpovídající nároky po stránce odbornosti a morální vyspělosti.

10. Procesní pravidla jsou příliš strohá a v řadě případů nefunkční, což vede k neúměrnému protahování řízení.

1. Při neexistenci ochranných mechanismů může nadále docházet ke zneužívání institutu konkurzu (mnohdy i věřiteli s bagatelními pohledávkami) jednak za účelem likvidace konkurenčního subjektu nebo pochybných majetkových přesunů, jednak za účelem náhrady za sporné nalézací řízení. V důsledku toho pak zůstane otevřený prostor pro korupční chování.

2. V čase narůstající počet zahájených a nerozhodnutých řízení, který staví – v kombinaci s faktorem uvedeným sub 1 – dlužníky do nepříznivé situace i tam, kde se jedná pouze o přechodný stav vzniklý na základě mimořádné události.

3. Příliš vysoký počet sporných výkladových otázek, jejichž řešení nebude jednotné. Následkem toho dojde k dalšímu zvýšení počtu sporů vedených v souvislosti s řízením i k celkovému zvýšení entropie subjektů participujících na konkurzním řízení (je prakticky vyloučeno reálně kalkulovat s riziky tam, kde nelze předvídat dopady konkurzu včetně časových intencí).

4. Nemožnost pozitivní motivace dlužníka – každý subjekt ví, že v případě úpadku dříve či později skončí cestou likvidačního konkurzu. Hrozba trestním postihem se ukázala jako naprosto nefunkční. Orgány činné v trestním řízení nejsou prozatím schopny na tento druh hospodářské kriminality adekvátně reagovat.

5. Nezakotvení institucionálních možností vedoucích k ozdravění ekonomiky dlužníka (funkční ochranná lhůta jako jeden z prvních použitelných nástrojů, reorganizace či restrukturalizace, jakož i možnost převzetí majetku dlužníka).

6. Soudy a částečně také správci konkurzních podstat budou nadále rozhodovat o ekonomických otázkách (typicky např. prodej podniku, posuzování nepoctivého záměru dlužníka při vyrovnání nebo nuceném vyrovnání) bez přímé zainteresovanosti věřitelů.

7. Nejistota ohledně další koncepce sociální politiky s sebou přinese i tlak v problematice vysoké míry ochrany nároků vznikajících z titulu dlužníkem nehrazených závazků vůči zaměstnancům.

8. Další zvýšení počtu řízení menšího rozsahu, v nichž úpadci budou fyzické osoby – spotřebitelé. Tento trend ve vývoji insolvenčního práva postihl prakticky všechny vyspělé země; vyplývá ze stoupajícího trendu zadlužování domácností (v současné době např. Velkou Británii a Německo).

9. Potlačení práv oddělených věřitelů povede banky nadále cestou tzv. přezajištění, neboť budou nuceny zohlednit cenu zdrojů i z pohledu redukce výtěžku zpeněžení při realizaci zajišťovacích instrumentů v případném konkurzním řízení.

10. Selžou obvyklé a vyspělým úpravám vlastní metody řízení krizového managementu (v současné době jsou prakticky všechny kroky činěny i přes riziko aplikace trestního práva), který je nebude moci nasadit a rozvíjet. To může způsobit prodlužované vnímání české ekonomiky jako dosud nerozvinuté a částečný odliv zahraničních investic s přímým dopadem na hrubý domácí produkt.

1. Odstranění vyrovnacího řízení – řízení má jednotnou formu pro všechny typy (konkurz, reorganizace a oddlužení jsou způsoby řešení úpadku).

2. Zavedení jednotné terminologie (insolvenční soud, insolvenční správce, insolvenční podstata).

3. Důvodem pro zahájení insolvenčního řízení je nejen úpadek ve formě předlužení a platební neschopnosti, nýbrž i hrozící platební neschopnost (definována jako stav, kdy dlužník se zřetelem ke všem okolnostem nebude schopen uhradit v termínu splatnosti převážnou část svých závazků).

4. Odstranění přednostních práv (tzv. beztřídní konkurz – jedinou privilegovanou skupinou jsou prakticky zajištění věřitelé spolu s věřiteli podstaty).

5. Umožnění správy podniku ze strany dlužníka (za přesně definovaných podmínek).

6. Možnost navrhnout reorganizační plán, který schvalují věřitelé.

7. Osvobození dlužníka – fyzické osoby od zbytku dluhů, pokud řádně plní své povinnosti dané plánem oddlužení a poukazuje část svých příjmů osobě ve zvláštním postavení (důvěrník).

8. Za účelem zjednodušení některých procesních postupů obsahuje úpravu spotřebitelských řízení, jejichž objektem je nepodnikající fyzická osoba nebo fyzická osoba provozující podnikatelskou činnost, která není převážným zdrojem jejích příjmů.

Německo – německá odborná veřejnost již uznává, že německá cesta převzetí kapitoly 11 amerického úpadkového zákona byla nešťastná a bude třeba ji změnit a více se americkému vzoru přiblížit.

Rakousko – rakouské řešení sice rovněž navazuje na překonané pojetí z 19. století, ale prakticky funguje zcela jinak – byla vytvořena nezávislá asociace hájící zájmy věřitelů, která má de facto takový vliv, že většinu konkurzů kontroluje a ovládá. Tento model proto v našich podmínkách v  zásadě nelze aplikovat, protože vychází z odlišných premis a aplikačních pravidel.

Švýcarsko – i přes jinou povahu insolvenčního řízení ve Švýcarské konfederaci obsahuje tamní zákon řadu ustanovení, které lze zohlednit a vhodnou formou převzít (např. období nečinnost, možnost prohlášení konkurzu proti dlužníkovi, který se pokusil o podvodné jednání vůči věřiteli apod.).

Nové zákony ostatních postsocialistických zemí – nejenže jsou nám tyto země sociálně a ekonomicky blízké, ale jejich nově přijaté nebo významně novelizované zákony  v letech 2000 až 2004 jsou pro svou nespornou kvalitu uznávány i v evropských kruzích. Tyto zákony (nikoli pouhé návrhy) sledují americký nebo anglický model a v řadě případů výslovně upřednostňují reorganizaci (restrukturalizaci, resp. sanaci) jako způsob řešení úpadku – např. zákony Polska, Rumunska, Slovinska, Slovenska, Estonska, Lotyšska, Litvy nebo nový zákon Velké Británie.

V plném rozsahu jesou respektována a aplikována pravidla UNCITRAL i pravidla vytvořená pro úpadkové řízení Světovou bankou.

Ačkoliv se to může zdát zvláštní, řada světových učebnic v poslední době zařazuje úpadkové právo do režimu tzv. corporate governance (správy podniku). V posledních 3 letech bylo vydáno množství odborných monografií a učebnic, které velmi zevrubně rozebírají odlišnosti jednotlivých systémů, resp. ukazují, které z normativních řešení je vhodné sledovat.

1. Snaha o určité (konzervativní) zachování dosažených výdobytků v tom smyslu, že je-li možné z věcného hlediska určitý institut zachovat, je zachován (byť reformulován).

2. Zakotvení základních zásad insolvenčního řízení do normativního textu.

3. Institut tzv. období nečinnosti – omezená neúčinnost zákona.

4. Redefinice stavu úpadku a konstrukce domněnky úpadku.

5. Odklon od procesualistického a veřejnoprávního chápání úpadku a přiblížení se pojetí úpadku jako specifické situace v rámci řízení společnosti (úpadce) za ingerence soudu a správce.

6. Vyšší míra rozlišení věřitelů, resp. jejich pohledávek.

7. Možnost volby insolvenčního správce ze strany věřitelů s vyloučením excesů.

8. Rozhodování o úpadku ve dvou fázích (vyřešení tzv. sporu o úpadek a následně rozhodnutí o způsobu jeho řešení).

9. Konstrukce zvláštních skutkových podstat odpovědnosti za komisivní i omisivní jednání subjektů insolvenčního řízení.

10. Zavedení institutu funkční ochranné lhůty jako prvního z prostředků pro odvrácení nepříznivé ekonomické situace.

11. Zvýšení pravomoci a odpovědnosti insolvenčního správce a základní formulace požadavků na jeho kvalifikaci.

12. Změna postavení zajištěných věřitelů.

13. Přepracování institutu neúčinnost a odporovatelnosti.

14. Větší míra ochrany majetku třetích osob korespondující se základními zásadami soukromého práva.

15. Sjednocení režimu popírání pohledávek.

16. Zevrubná specifikace účinků konkurzního řízení na jednotlivé typy smluv.

17. Možnost úvěrového financování.

18. Pevná pravidla pro převzetí majetku dlužníka věřiteli.

19. Zavedení tzv. nepatrného (zjednodušeného) konkurzu.

20. Možnost dlužníka – fyzické osoby vyjít z řízení za přesně definovaných podmínek oddlužen.

21. Dominantní snaha o zachování provozu podniku – ať již aplikací reorganizace nebo prodeje podniku jako podniku v chodu (going concern).

22. Maximální zohlednění předúpadkového stavu, zejména pak v oblasti obchodních společností.

23. Celková provazba ustanovení se záměrem co nejmenšího ovlivnění ekonomického působení samotného trhu (tzv. ex ante účinky).

24. Zjednodušení procesních dopadů zákona (např. doručování prostřednictvím insolvenčního rejstříku apod.).

25. Jazykové a stylistické provázání s připravovanými rekodifikacemi soukromého práva.

26. Přesnější normativní vyjádření, zejména pak s užitím správných teoretických pojmů a institutů.

27. V souvislosti s novým zákonem bude změněna celá řada právních předpisů, když celkový institucionální rámec bude nastaven tak, aby úpadek neznamenal katastrofu pro jednotlivce, skupiny a potažmo i pro národní hospodářství; úpadek by měl být stavem, který bude možné za presumované participace všech subjektů odvrátit, ozdravit nebo sanovat.