Návrh insolvenčního zákona

Zhodnocení platného právního stavu

A. Politické a ekonomické pozadí vzniku zákona č. 328/1991 Sb.

Stávající právní úprava konkurzního práva je obsažena v zákoně č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (účinný od 1. října 1991), při jejíž institucionální koncepci zákonodárce jednoznačně vycházel z právní úpravy prvorepublikové, vtělené do zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávaly řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Tento pramen pak byl inspirován rakouským konkursním řádem z r. 1914, který je – po řadě dílčích novelizací – na území Rakouska účinný až dosud. Samotný zákon č. 64/1931 Sb. z. a n. přestal regulovat příslušné právní vztahy na základě úplné derogace provedené zákonem č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád). Ve své době byl zákon č. 64/1931 Sb. z. a n. kvalitním a propracovaným zákonodárným dílem, avšak dynamika hospodářského vývoje společnosti jím do budoucna nemohla být sledována ve všech důsledcích, zejména proto, že vycházel z dogmaticky překonaného náhledu na kvalifikaci subjektu v úpadku (zpravidla malý nebo střední živnostník) ovládající tehdejší právo od konce 18. století.⁠‌‌‌‌‌‌‌‌⁠

Řešení, přijaté zákonodárcem po r. 1989 v podobě zákona o konkurzu a vyrovnání, nemohlo zohlednit dosavadní zkušenosti právní teorie ani praxe, neboť vývoj konkurzního práva byl násilně přerušen nástupem dirigistické státní doktríny, která nemohla mít zájem na možnosti rozhodování autonomních subjektů v otázkách ovlivnění neúspěšného vývoje své vlastní hospodářské situace. Právní řád potřebu takové právní úpravy řešit nepotřeboval. Podnikání, až na drobné výjimky, bylo široce potíráno a vzhledem k řízenému plánování národní ekonomiky byla zvolena cesta vytvoření hospodářských jednotek na centrální bázi, ať již zestátněním dříve soukromých podniků nebo jejich přímým zakládáním. Z hospodářské sféry postupně vymizela také větev drobných podnikatelů – živnostníků a soukromých zemědělců. Důsledkem vývoje po r. 1948 tak bylo soustředění ingerenčního práva státní moci rozhodovat nejen v otázkách zřizování ekonomických subjektů (zpočátku ve formě státních a národních podniků), nýbrž i regulace týkající se jejich přeměny či zániku. Přirozeně tedy nebyla pociťována nutnost zákonným způsobem definovat stav ekonomické nestability a vázat jej konkrétní formou na nástroje, jež by postiženým subjektům a jejich věřitelům mohly přinést možnost efektivně rozhodovat o jejich dalším osudu.

Po změně politických poměrů odstartované událostmi z listopadu 1989 byla společnost postavena před problém rychlé transformace z doposud výhradně plánovaného hospodářství na ekonomiku vycházející z principů volné soutěže; zároveň bylo zřejmé, že tuto změnu nelze, minimálně z časových důvodů, překonat pozvolným přijímáním kvalitních zákonných norem. Stěžejním úkolem bylo rychlé nastavení základního rámce pro soukromé podnikání občanů, později i dalších subjektů, a postupný přerod celého právního řádu ukotveného na principiálně odlišných hodnotách. Do těchto snah se musela bezvýjimečně promítnout absence jakýchkoli zkušeností (zákonodárných i doktrinálních) v oblasti práva zabývající se překonáváním krizových ekonomických situací. Zatímco ve vyspělých zemích mohl vývoj kontinuálně pokračovat a jeho výsledky byly obvyklou demokratickou procedurou promítány i do příslušné legislativy, Česká republika nemohla své zpoždění dohnat prostou recepcí některé zahraniční úpravy bez toho, aby bylo možné předvídat relevantní dopady takto učiněného kroku. Nutno dodat, že ani zahraniční zkušenosti týkající se dalšího směřování vývoje insolvenčního práva nebyly jednoznačné – tak např. v Německé spolkové republice probíhala diskuse o podobě nového kodexu insolvenčního práva (kodifikační práce započaly již v r. 1978 jmenováním „Komise pro konkursní právo“ a vyústily předložením vládního návrhu předpisů o platební neschopnosti v listopadu 1991), ve Švýcarsku se připravovala novelizace spolkového zákona o konkursu a vymáhání a v Rakousku byla na pořadu dne rovněž diskuse o novelách tamního konkurzního řádu ukončená přijetím dílčích novelizací v letech 1991 a 1993.

V kontextu výše uvedeného, svým způsobem přelomového období, zůstala českému zákonodárci jediná vhodná reakce na aktuální požadavky doby, jíž byla akceptace historického pojetí konkursního práva. Zákon č. 64/1931 Sb. z. a n. byl recipován v nutném základu (dílčí převzetí systematiky včetně institutů umožňujících překonání úpadku jinak než cestou likvidačního způsobu konkursu, tj. vyrovnání a nucené vyrovnání) a současně došlo k přepracování některých institutů v návaznosti na probíhající rekodifikaci obchodního a občanského práva.

B. Zásadní nedostatky právní úpravy

Nedostatky přijatého řešení se ukázaly poměrně záhy, přičemž byly násobeny i nedostatečnou připraveností všech subjektů participujících na řízení a více než čtyřicetiletou absencí zkušeností s tímto typem řízení. Předně soudní soustava nebyla připravena na kvalifikované rozhodování o ekonomických otázkách, jejichž nastolování je konkurznímu řízení vlastní. Vedle toho Česká republika v žádoucím počtu nedisponovala vlastními odborníky – ani zahraniční odborníci a instituce nemohli a nedokázali předvídat skutečné dopady nového zákona na podmínky raně transitivní ekonomiky. Některé zásadní problémy lze z časového odstupu spatřovat především v následujících oblastech:

Cílem zákona byla konečná likvidace majetku zbylého po vstupu do konkurzního řízení s tím, že dlužník v úpadkové situaci neměl (až do zavedení institutu ochranné lhůty v r. 1994) prakticky žádnou šanci na překonání úpadku, zvláště pokud úpadek nastal jako důsledek nahromadění řady objektivně neovlivnitelných faktorů (druhotná platební neschopnost a podobně). Způsoby, jimiž by bylo možné (alespoň podle předpokladů zákonodárce) úpadek překonat, ztroskotávaly na nefunkčním institucionálním zakotvení nástrojů k tomuto účelu vhodných, především vyrovnání a nuceného vyrovnání.
Nedostatečnost úpravy odporovatelnosti a neúčinnosti kombinovaná s neetickými praktikami dlužníků i věřitelů způsobovala, že správce konkurzní podstaty ani věřitelé dbající svých práv nemohli včas dostat pod kontrolu majetek podléhající konkurzu, a pokud se snažili využít některou ze zákonem nabízených variant, naráželi na zdlouhavé soudní spory.
Interdisciplinární neprovázanost řady institutů, především v oblasti obchodního a občanského práva. (Nutno mít na zřeteli, že jak materie občanského zákoníku po tzv. „velké“ novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tak samotný zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, nabyly účinnosti 1. lednem 1992. Počáteční nedostatky práva obchodních společností, resp. zajišťovacích institutů upravených generálně v občanském zákoníku, kombinované s neexistující a prozatím nepředvídatelnou soudní praxí, měly za následek celý konglomerát pozdějších potíží objevivších se zpravidla až v konkurzním řízení.)
Pro správce konkurzních podstat nebyla zakotvena dostatečně jasná a určitá pravidla v oblasti nakládání s majetkem tvořícím konkurzní podstatu. Chybějící pravidla ústila do sporů věřitelů i třetích osob se správci konkurzních podstat a prodlužovala řízení.
Nedošlo k zavedení transparentního a srozumitelného systému, který by na samosprávné bázi sdružoval správce konkurzních podstat a dbal na úroveň jejich kvalifikačních předpokladů, což způsobovalo značnou kvalitativní nevyrovnanost v oblasti vedení řízení.
Poměrně rigidní pravidla reglementující prodej majetku tvořícího konkurzní podstatu (původní znění ust. § 27 zákona č. 328/1991 Sb. umožňovalo prodej majetku pouze prodejem věcí způsobem upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem nebo prodejem mimo dražbu; hlavní podmínkou prodeje mimo dražbu bylo předchozí slyšení úpadce).
Nebyly propracovány, popřípadě zcela chyběly konstrukce odpovědnostních skutkových podstat pro neplnění povinností stanovených zákonem nebo soudem v konkurzním řízení.
Komplikované rozdělení konkurzních věřitelů do jednotlivých tříd a nejasná pravidla pro rozdělení výtěžku zpeněžení favorizovala pohledávky státu (tehdejší druhá věřitelská třída s nároky na uspokojení spadajícími hluboce před okamžik prohlášení konkurzního řízení).
Velmi úzká vazba na subsidiární použití občanského soudního řádu. Kombinace nového druhu řízení (konkurzní, resp. vyrovnací) a nezkušenosti soudů s aplikací zákona vedla v rozhodovací praxi ke zpomalování průběhu řízení (vazby na restriktivně vykládanou povinnost doručování do vlastních rukou, změny v osobách konkurzních věřitelů, připuštění odvolání i pro povahou nevýznamná rozhodování konkurzních soudů) a později – v souvislosti se zvyšováním počtu návrhů na zahájení řízení – i k razantnímu nárůstu počtu nevyřízených sporů a konkurzních řízení vůbec.
Do popředí začíná vystupovat i nepoužitelnost zákona u konkurzních řízení vedených s velkým počtem věřitelů (typicky banky či velké státní podniky) nebo vyvolávajících téměř neřešitelné spory v oblasti hmotného práva, a to i při extenzivní interpretaci.
Nepředvídatelnost výsledků sporů vedených v souvislosti s konkurzním řízením a odlišné posuzování skutkově podobných situací v návaznosti na rozhodování sporných otázek. Nejvyšší soud České republiky v průběhu doby vydal pouze jediné stanovisko týkající se sjednocení rozporného výkladu některých ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 ze 17. června 1998).

C. Specifika právního a ekonomického prostředí

Řada výše uvedených problémů však získala reálné kontury až počínaje rokem 1993, protože postup podle zákona o konkurzu a vyrovnání byl samotným zákonodárcem vyloučen na základě zákona č. 471/1992 Sb., o dočasném omezení postupu podle zákona o konkurzu a vyrovnání. Zákon nabyl účinnosti dnem 22. října 1992 a umožnil po následujících šest měsíců prohlásit konkurz na majetek dlužníka pouze pro úpadek z důvodu předlužení. Přijetí tohoto zákona bylo motivováno zřejmou obavou vládnoucí garnitury před nekontrolovatelným nárůstem počtu konkurzních řízení, zejména pak na majetek státních podniků, který mohl způsobit dočasnou eskalaci sociálního napětí a destabilizaci makroekonomické situace v delším časovém horizontu. Na tyto důsledky nebyla připravena ani tehdejší sociální politika. Svůj podíl na nepříznivém vývoji konkurzního práva měla též nedostatečná personální i materiální vybavenost konkurzních soudů a počáteční nedůvěra a nezkušenost osob podílejících se na konkurzní správě.

Specifické podmínky českých konkurzních řízení, velmi ojedinělé i v evropském kontextu postkomunistické reality, dotvářel též způsob podnikání a bankovní politika, zpočátku realizovaná výlučně bankami vlastněnými státem. Stát se plně ztotožnil s vizí, že úspěch transformace závisí na benevolentním přístupu k bankovním úvěrům. Nastavený systém úvěrování však nebyl udržitelný: slabá vymahatelnost práva a nedostatečná úprava obvyklých způsobů zajištění způsobila, že banky začaly poskytovat úvěr na hranici přezajištění (u nových klientů) anebo byly okolnostmi donuceny (u klientů stávajících) přistoupit na neadekvátní způsoby zajištění (např. druhé a nižší pořadí zástavních práv) a u velkých podniků spoléhat na vyřešení úpadkové situace výhradně za politické i finanční podpory státu. Odkládaná bankovní privatizace a způsob poskytování úvěrů, při němž stát (prostřednictvím jím ovládaných bank) vlastně poskytoval soukromým subjektům státní finanční prostředky, vedly ke známým důsledkům – růstu sofistikované bankovní kriminality a bankovní krizi gradující v letech 1995 až 1998. Tato fakta se následně odrazila v politické potřebě reagovat na nepříznivý vývoj přijímáním dílčích novel zákona o konkurzu a vyrovnání, jejichž dopady prakticky v žádném z případů nesplnily očekávání do nich vkládaná.

Je třeba dodat, že přístup zákonodárce ke způsobu řešení úpadků nebyl jednotný ani v rámci transitivních ekonomik. Také sousední postkomunistické státy v otázkách konkrétního přístupu ke koncepci svých normativních předpisů nepostupovaly jednotně, přičemž k odborným diskusím a přípravám kodifikací inspirovaných zeměmi s vyspělou tržní ekonomikou nedocházelo ihned po změně politických poměrů. Řada zemí zpracovala své zákony poměrně záhy nebo vycházela ze starších právních úprav (např. Maďarsko přijalo zákon o bankrotech již v roce 1991, Estonsko v r. 1992, Lotyšsko zákon o insolvenci v r. 1995, Polsko vycházelo ze zákonů přijatých v r. 1934), avšak svůj deficit již vyřešily – Maďarsko významně novelizovalo v letech 1997 a 2000, Estonsko má nový moderní bankrotový zákon z r. 2003 stejně jako Polsko svůj zákon o bankrotech a restrukturalizaci. Rusko přistoupilo k novému zpracování této materie až koncem devadesátých let a jeho úsilí vyvrcholilo v říjnu 2002 přijetím zákona o insolvenci. Nové zákony pak mají také v Litvě, Rumunsku, Slovensku nebo Slovinsku.

D. Vývoj právní úpravy po r. 1992

Po nástupu plné aplikační způsobilosti zákona o konkurzu a vyrovnání a zvýšení počtu zahájených konkurzních řízení dochází k odkrytí jeho slabých míst. Praxe ukazuje, že zákon neobsahuje instituty umožňující efektivní řešení krizových situaci a že řada jeho konkrétních ustanovení není v dosavadní podobě udržitelná. Některá novelizovaná nebo nově zařazovaná ustanovení, resp. jejich části, derogoval v rámci své pravomoci též Ústavní soud České republiky, přičemž všechny nálezy byly uveřejněny ve Sbírce zákonů:

Nález ÚS ČR č. 403/2002 Sb., jímž bylo zrušeno ust. § 5 odst. 1 věty druhé zákona a ust. § 8 odst. 3 věty druhé zákona (osvobození zaměstnanců jako navrhovatelů od povinnosti hradit zálohu na náklady konkurzu).
Nález ÚS ČR č. 101/2003 Sb., jímž bylo zrušeno ust. § 24 odst. 4 zákona (určování popřených pohledávek v řízeních, která předcházela zahájení konkurzního řízení),
Nález ÚS ČR č. 210/2003 Sb., jímž bylo zrušeno slovo „peněžitou“ v ust. § 12a odst. 5 věty druhé zákona (diskriminace věřitelů disponujících jinou než peněžitou pohledávkou, jímž nebylo umožňováno podat odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí konkurzu pro nedostatek majetku).

Ústavní soud se v některých nálezech rovněž závazně vyslovil ke vznikajícím aplikačním excesům (charakter zákona, povaha určitých lhůt o podobně), což vedle jiného svědčí především o nekoncepční práci zákonodárce.

Vývoj novelizačního úsilí byl spjat jednak s postupnou obměnou nevyhovujících právních předpisů, popřípadě též reagoval na aktuální změny politické a ekonomické situace (především krize v r. 1997), přičemž probíhal v několika dílčích etapách. Léta 1994 a 1995 lze ve vztahu k přímým nebo nepřímým změnám a intenzitách jejich zásahu do zákona hodnotit jako spíše zpřesňující, neboť souvisely se změnami konkrétních předpisů (zákon o bankách, zákoník práce). Novelizace označené a vnímané jako zásadní (alespoň co do povahy zásahu) lze ve stručnosti charakterizovat takto:

Zákon č. 122/1993 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb.

Realizována změna způsobu prodeje majetku mimo dražbu (dochází k vypuštění požadavku na slyšení dlužníka), je zaveden institut ochranné lhůty a zavedena možnost prodat podnik jako celek i v režimu konkurzního řízení. Doplnění zákona je však realizováno především s cílem ochrany státních podniků a vyřešit střety mezi konkurzním řízením a privatizačním procesem (zákazy nabývání majetku v konkurzech).

Zákon č. 94/1996 Sb., kterým se mění a doplňují zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Řeší některé speciální procesní otázky (konkurence věřitelských návrhů na zahájení řízení a způsob rozhodování o nich, jakož i výši zálohy na náklady konkurzu) a doplňuje definici úpadku z důvodu předlužení dle ust. § 1 odst. 3 přidáním poslední věty. Na zjevnou nefunkčnost institutu ochranné lhůty bylo reagováno podstatným přepracováním ust. § 5a až § 5f. Zcela nově vkládané ust. § 12a precizuje odklad aplikace zákona ve vztahu k politickým stranám, bank v režimu nucené správy a subjektu nacházejícího se v režimu povolené ochranné lhůty. Podstatně přepracována je definice účinků prohlášení konkurzu a úprava neúčinnosti a odporovatelnosti v ust. § 15 a § 16 zákona. K dílčím úpravám, jež reagují na nejčastější výtky odborné praxe, dochází také v oblasti režimu přihlášek věřitelů, přezkumného jednání, rozdělení pohledávek do tříd a postavení oddělených věřitelů.

Zákon č. 12/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů

Tato přímá novela zákona je považována za reakci na problémy bankovního sektoru, zejména na vlnu úpadků bank ve druhé polovině devadesátých let. Významným impulsem je též první vážnější ekonomická krize. Nastává éra konkurzů s obrovským počtem věřitelů, jejichž průběh je komplikován procesními těžkostmi, které se daří zvládat jen s jistou dávkou improvizace (zvláště symptomatická je pro taková řízení problematika konání přezkumných jednání, doručování písemností a obtížná realizace změn v osobě konkurzních věřitelů). Z definice úpadku v ust. § 1 odst. 2 vypadlo slovo „po delší dobu“, když tato změna byla zdůvodněna především rozpaky konkurzních soudů při posuzování její délky a nutností posuzovat situaci dlužníka ex ante; důvodová zpráva ostatně konstatovala nezbytnost provedení některých změn v důsledku přijetí tzv. „balíčkových“ opatření (vládní materiál o korekci hospodářské politiky a dalších transformačních opatřeních z r. 1997). Nově zařazovaným ust. § 4a je zevrubněji specifikována povinnost dlužníka podat návrh na zahájení konkurzního řízení v souvislosti s vlastní vědomostí o úpadku. Stále častěji kritizovaná pomalost řízení nachází vyjádření v povinnosti správce konkurzní podstaty podat soudu konečnou zprávu ve lhůtě 18 měsíců ode dne prohlášení konkurzu (ust. § 14a odst. 2 zákona) – tu je však možné prodloužit, pokud to odůvodňují okolnosti konkrétního případu. Dílčím způsobem jsou upřesněny nároky uspokojované v konkurzu, úprava režimu prodeje mimo dražbu a postavení osob zajišťujících pohledávky za úpadcem.

Zákon č. 105/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

V definici úpadku podle ust. § 1 odst. 2 je opětovně vloženo sousloví „po delší dobu“, paradoxně zdůvodněno tím, že konkurzní soudy si na jeho existenci již zvykly a daly mu předvídatelné časové omezení (zpravidla 3 až 6 měsíců). Zcela je přeformulována povinnost dlužníka podat návrh na konkurz včetně jeho odpovědnosti, která se díky ust. § 256c zákona č. 141/1960 Sb., trestního zákona, promítá až do oblasti trestní odpovědnosti. Předkladatel si od této hrozby sliboval odpovědnější chování ze strany osob oprávněných jednat za nebo jménem dlužníka. Rozsáhlé změny se dočkala úprava postavení správce konkurzní podstaty v ust. § 8 zákona, jakož i postavení věřitelských orgánů – celkovým záměrem bylo rozšířit a posílit postavení konkurzních věřitelů a v rámci probíhajícího řízení svázat správce povinností k úzké součinnosti s věřitelským výborem, resp. se schůzí věřitelů tam, kde věřitelský výbor nebyl ustanoven. Věřitelskému výboru byla svěřena (stále však pouze nepřímá) možnost odvolat správce konkurzní podstaty (§ 8 odst. 5). Ust. § 9a až 9f zákona upravují práva, povinnosti a postavení předběžného správce, zcela nového institutu, po němž volali zejména konkurzní věřitelé (v řadě řízení docházelo ke značným prodlevám mezi podáním návrhu na konkurz a rozhodnutím o něm, přičemž tento čas nebyl využit ke zjištění nebo zajištění dlužníka majetku, nýbrž naopak spíše k dokončení transakcí poškozujících věřitele) – v souvislosti s tím je zrušen institut opatrovníka věřitelů, který se v praxi neuplatnil nebo byl zneužíván v neprospěch věřitelů. V ust. § 9d zákona jsou (v materii zákona vůbec poprvé) stanoveny třetím osobám explicitní povinnosti k součinnosti poskytované správci konkurzní podstaty. Dochází k dalšímu kvalitativnímu zpřesnění náležitostí usnesení o prohlášení konkursu (§ 13) i účinků prohlášení konkurzu (§ 14 a § 14a). Významným posunem je pokus o vyřešení otázky postavení zajištěných věřitelů (§ 27 a násl.); tato skupina je však počínaje 1. květnem 2000 razantně omezena ve svých právech na inkaso celého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (§ 28 odst. 4). Byla přepracována ustanovení upravující pořizování soupisu konkurzní podstaty a zakotvení notifikačních povinností vůči třetím osobám (§ 17 a násl.), podstatných změn doznává průběh přihlašování nároků věřitelů a rozhodování o nich v incidenčních sporech (§ 20 a násl.). Je odstraněno dosavadní rozdělení věřitelů, kdy se na úroveň ostatních konkurzních věřitelů druhé třídy dostává se svými pohledávkami stát – ponechává se jen první třída charakterizovaná především pracovněprávními nároky a jejich modifikacemi, do druhé třídy spadají všechny ostatní pohledávky; režim pohledávek za podstatou a pohledávek oddělených věřitelů zůstává nadále stejný. Ust. § 32 odst. 2 zákona redukuje výtěžek uspokojení pro pohledávky první třídy na 30 % výtěžku po vyplacení nároků nově zařazených do ust. § 32 odst. 1. Celkovým cílem této novely realizované formou poslaneckého návrhu se mělo stát zrychlení průběhu konkurzních řízení a přesnější specifikace práv a povinností subjektů podílejících se na řízení, jakož i zamezení dispozic s dlužníkovým majetkem v neprospěch věřitelů. Téměř nedotčeny však zůstávají instituty ochranné lhůty, nuceného vyrovnání a vyrovnání.

V podobě dodané poslední novelizací zůstává zákon účinný v podstatě až dodnes. Jisté korekce provedl svými derogacemi Ústavní soud České republiky, další pochybení je nutno připsat na vrub legislativnímu chvatu (tehdy velmi diskutované a kritizované vypuštění subsidiární použitelnosti občanského soudního řádu a opomenutí úpravy předběžných opatření a doručování, jež muselo být napraveno další přímou novelou realizovanou pomocí zákona č. 214/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Zakrátko po nabytí účinnosti se však ukazuje, že se do praktického života pozitivně promítly jen některé změny, část z nich se ukazuje spíše jako kontraproduktivní a způsobuje nemalé interpretační obtíže. Zásadní okruhy problémů lze pojmenovat následovně:

Definice úpadku podléhá častým změnám. Původní znění § 1 odst. 2 zákona účinné od 1. října 1991 spojovalo platební neschopnost pouze s existencí více věřitelů a neschopností „po delší dobu“ plnit splatné závazky. Předvídatelný obsah pojmu „delší doba“ soudy hledaly velmi pracně, což byl jeden z důvodů pro první legislativní úpravu citovaného ustanovení realizovanou v pořadí druhou zásadní novelou zákona (viz výše); stejný předpis pak uvádí do praxe vyvratitelnou domněnku „zastavení plateb“. Tím dochází k disproporci s první větou § 1 odst. 2 KV, neboť domněnka zastavení plateb mohla platit obecně pro neplnění jakýchkoli splatných závazků, a to bez platební neschopnosti trvající „po delší dobu“. Toto sousloví je s účinností od 1. dubna 1998 vypuštěno, ovšem počínaje 1. květnem 2000 se do definice úpadku pro platební neschopnost vrací opět.
Povinnost k podání návrhu na prohlášení konkurzu není ze strany povinných osob plněna, a to ani pod hrozbou trestněprávních sankcí. Ukazuje se, že pozitivní motivaci k odstranění závažného ekonomického stavu nelze nahradit motivací negativní, jakkoli jsou do ní vkládány určité naděje. Formulace skutkové podstaty v ust.§ 256c trestního zákona („Předlužení“) je formulována natolik široce, že ve skutečnosti pokrývá i úkony obvykle činěné při záchraně firem krizovým managementem.
Omezení dlužníkových dispozic s majetkem není důsledné. Teorie i praxe dosud nedokázaly odpovědět na otázku, zda zákonem taxativně určené úkony dlužníka popsané v ust. § 4a podléhají sankci neplatnosti nebo neúčinnosti, v důsledku čehož dochází k prolomení postulátu zásady ochrany práv nabytých v dobré víře. Totéž lze říci i ve vztahu k některým skutkovým podstatám neúčinných právních úkonů v ust. § 15 a § 16 zákona.
Institut ochranné lhůty v ust. § 5a a násl. zákona nastavuje parametry nesplnitelné pro převážnou většinu subjektů nacházejících se v úpadkové situaci (především kritérium počtu zaměstnanců), jež ochranu podobné povahy potřebují zpravidla nejvíce. To vede ke zbytečnému prohlašování konkurzů i v těch případech, kde existuje reálná šance na zachování podnikatelské činnosti dlužníka a kde je úpadek charakterizován dočasným vlivem mimořádných okolností.
Věřitelé nedisponují vůči správci konkurzní podstaty takovými nástroji, které by jim umožnily zvýšit tlak na efektivní a odpovědný výkon jeho činností. Zákon č. 105/2000 Sb., jakkoli označovaný částí odborné veřejnosti v této oblasti za přínosný, věřitelskému orgánu sice přiznal řadu nových kompetencí, ale například novelizované znění ust. § 27a zákona pozici věřitelského orgánu zeslabilo. Před účinností citované novely věřitelský orgán spolurozhodoval o prodeji podniku, s účinností od 1. května 2000 se k prodeji podniku jen vyjadřuje, což může znamenat, že skutečné rozhodnutí je objektivně v rukou správce konkurzní podstaty a soudu a může jít proti zájmu většiny věřitelů. Některá sporná rozhodnutí v konkurzní praxi tuto tezi následně potvrdila. Možnost věřitelů odvolat správce konkurzní podstaty je legislativně nepovedená, neboť je dána pouze přednesením a odhlasováním návrhu na zproštění, nikoli odhlasováním přímého odvolání správce (ust. § 8 odst. 5 zákona) – nadto rozhodnutí schůze věřitelů může konkurzní soud zamítnout s poukazem na neurčitě formulovanou existenci „závažných pochybností“. Tyto nedostatky vyústily až v dnešní pasivitu konkurzních věřitelů vyjádřenou v panujícím názoru, že v konkurzu se svých nároků již nemohou dovolat.
Materie zákona je nedostatečně (spíše vůbec) provázána s předpisy veřejného práva, zejména daňovými. Osoby zastupující stát v konkurzních řízeních nemohou (jakkoli by chtěly a mohly) podporovat procesy vedoucí k překonání úpadku. Tato skutečnost je markantní především u nucených vyrovnání a vyrovnání, když zástupce státu ze své pozice dané zákonem v nich nemůže hlasovat, jednalo-li by se o zkrácení nároku státu (což je dáno požadavkem na kvalifikované kvórum hlasovacích práv). Přesahuje-li nominální výše nezajištěných pohledávek státu 25 % objemu všech pohledávek, není reálné o podání návrhu na vyrovnání nebo návrhu na ukončení konkurzu nuceným vyrovnáním vůbec uvažovat.
Je narušena právní jistota třetích osob, když jejich majetková práva mohou být značně dotčena široce formulovaným oprávněním správce konkurzní podstaty zapsat do soupisu podstaty prakticky jakýkoli majetek. Nekonzistentní úprava v ust. § 18 a § 19 vyvolává i pochybnosti týkající se práva nakládat s majetkem zařazeným do konkurzní podstaty a odpovědnosti za eventuálně způsobenou škodu. Specifické podmínky poskytování úvěrů, jež převládaly téměř do konce devadesátých let, pak na základě několikanásobného zřizování zástavních práv k určitým předmětům zástavy zapříčinily zvýšení počtu excindačních sporů vedených správci konkurzních podstat v různých konkurzech (typicky konkurz na majetek obligačního a zástavního dlužníka).
Úprava popírání pohledávek je konstruována těžkopádně a je spojena s množstvím sporných otázek (zbytečné rozšíření pasivní legitimace, spory o charakter lhůt, nutnost účastnit se přezkumných jednání osobně). Incidenční spory trvají dlouho a komplikují i konkurzní řízení s menším počtem věřitelů.
Právní postavení oddělených věřitelů je bezprecedentní. Výtěžek ze zpeněžení věci, práva nebo pohledávky, které tvořily zajištění, je redukován na 70 %, a to až po odečtení nákladů na udržování, správu a zpeněžení, s tím, že tyto náklady nejsou nijak limitovány. V konečném důsledku tak je řada konkurzních řízení spravována na úkor oddělených věřitelů. Majetek třetích osob je součástí konkurzní podstaty a zapisuje se do ní, což znamená, že oddělení věřitelé jsou vlastně kráceni dvakrát a prakticky se proti své vůli podílejí na správě podstaty v rozsahu, který jim příslušet nemá. Sloužil-li majetek dlužníka podléhající konkurzu jako zajištění pro obligační vztah mezi jinými osobami, je po prohlášení konkurzu zařazen do podstaty a zpeněžen. Takový věřitel však není obligačním věřitelem dlužníka – úpadce a není dle standardně přijímaných výkladů legitimován k podání přihlášky svého nároku, je-li jeho pohledávka již splatná; tím dochází k popření jeho práva na uspokojení v rozporu s obecnou úpravou zajišťovacích institutů v občanském zákoníku (především zástavního práva).
Šikanózní jednání věřitelů, kteří podávají návrhy na zahájení konkurzních řízení, není důsledně postihováno. Konstrukce odpovědnosti za náhradu škody způsobenou dlužníkovi podáním nedůvodného návrhu není dostačující. Výsledkem je zneužívání institutu konkurzu, který je jako prostředek nátlaku na dlužníka využíván namísto nalézacího řízení; dlužník je za účelem odvrácení nepříznivých účinků zahájení konkurzního řízení mnohdy nucen hradit pohledávky šikanujících věřitelů v celé výši, čímž v podstatě naplňuje formální znaky skutkové podstaty některého z úpadkových deliktů (poškozování či zvýhodňování věřitele).
Soudní rozhodování není ve stejných otázkách stejné. Nejistota v rozhodování tak posiluje intuitivní příklon k obecnému vědomí závaznosti rozhodnutí soudů vyšších stupňů (vrchní soudy a Nejvyšší soud České republiky). V praxi je nutné sledovat jejich judikaturu až nad žádoucí rámec interpretačního vodítka; tento fakt způsobuje věřitelům i dlužníkům značné těžkosti a nejistotu v dalším postupu.

Z obecného přehledu vývoje právní úpravy a jeho praktických důsledků je patrná snaha zákonodárce o odstranění těch nejproblematičtějších ustanovení. Jednotlivé etapy novelizačních prací však v podstatě jen kopírují kumulaci praktických problémů spojených s aplikací zákona v návaznosti na aktuální politickou situaci. Je nasnadě, že tento způsob doplňování materie zákona postrádá racionální koncepci. Směr vývoje konkurzního práva prozatím nebyl určován hlubším rozborem zahraničních zkušeností na všeobecně přijaté metodologické bázi. Naproti tomu okolní země (např. již výše vzpomenuté Maďarsko, Polsko a Rusko), vykazující do jisté míry řadu společných vývojových prvků co se vývoje ekonomiky i právního řádu týče, dokázaly na vzniklé problémy reagovat změnami příslušných právních předpisů zcela zásadními novelizacemi, popřípadě přijetím principiálně nových kodexů insolvenčního nebo bankrotového práva.

E. Aplikační praxe po 1. květnu 2001 v návaznosti na ekonomický vývoj

Zákon o konkurzu a vyrovnání zůstává až dodnes v prakticky nezměněné podobě, kterou dostal na základě poslední z větších novelizací (zákon č. 105/2000 Sb.). Jeho současná podoba ovšem ani zdaleka neodráží potřeby vyplývající z vývoje české ekonomiky a na jejím základě nelze v podstatě ani dostát základním závazkům daným relevantní legislativou EU. Legislativní změny zákona z poslední doby mají toliko zpřesňující funkci (např. poslední novela provedená zákonem č. 257/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zákona o kolektivním investování a zákona o dluhopisech, účinná od 1. května 2004), o kvalitativních změnách hovořit nelze.

V posledních letech byla v podstatě dokončena transformace ekonomiky, která vyvrcholila přijetím České republiky do Evropské unie. Až na výjimky je skončena privatizace bank a velkých státních podniků, jejímž následkem je převod problematických aktiv do Konsolidační banky (dnes Česká konsolidační agentura). Banky v České republice jsou pod kontrolou zahraničních vlastníků a jako majoritní skupina disponující v konkurzních řízeních povětšinou zajištěnými nároky požadují transparentní a předvídatelnou úpravu úpadků. Do země přichází vlna zahraničních investorů, pro něž je vymahatelnost práva a kompatibilita právní úpravy s právními řády mateřských zemí rovněž prioritní. Všichni zahraniční podnikatelé pak zvyšují tlak na vytvoření takové právní úpravy úpadků, na jejímž základě jsou schopni minimalizovat případná rizika svých investic. V tomto pohledu je pro ně zákon o konkurzu a vyrovnání zcela nevyhovující normou.

Podstatně ubylo konkurzních případů spjatých s úpadky podniků privatizovaných do rukou českých vlastníků (např. Poldi Kladno, Chemapol Group a další), jakož i úpadků bank (posledním větším konkurzním případem je konkurz Union banky z května 2003), přičemž dnes nejtypičtějším subjektem v úpadku je kapitálová společnost s menším či žádným objemem majetku. Dochází k mírnému nárůstu počtu úpadků u fyzických osob – nepodnikatelů. V praxi dochází k případům účelového zneužívání zákona, jejichž typickým rysem bývá zpravidla snaha dostat se k zajímavým a likvidním aktivům namísto snahy o překonání stavu úpadku; řada takových úpadků se stává předmětem kriminalizace. Konkurzní řízení v České republice nadále trpí vadami, které se nepodařilo odstranit ani v rámci větších novelizací. Institucionální věřitelé (především banky a stát) sice začínají v rámci zákona více využívat svých práv, avšak tato snaha je blokována typickými nedostatky řízení – procesními těžkostmi, nemožností vycházet vstříc dlužníkům formou řízení obsahujícího pozitivní motivační prvky, nedostatečnou odborností některých správců konkurzních podstat a nerovném zacházení s věřiteli.

Aktivita vládních i nevládních organizací má společného jmenovatele – kritiku stávajícího znění zákona. Každoročně zveřejňované studie Světové banky i hodnotící posudky Evropské komise poukazují na nedostatečnost úpravy konkurzního práva. Častým předmětem kritiky je i chybějící politická vůle započít s reformou insolvenčního práva, která by reflektovala kvalitativní posun v právních řádech zemí s vyspělou ekonomikou. Podstatnou roli – i z hlediska poslední novelizace zákona o konkurzu a vyrovnání provedené zákonem č. 105/2000 Sb. – sehrála zpráva OECD o České republice z r. 1999, pravidelná Zpráva Evropské komise z r. 2000 a studie Světové banky „Česká republika – dokončení transformace bank a podniků“ z října 2000, jejíž podstatná část se věnuje popisu mechanismů nezbytných k nastavení optimálního průběhu konkurzních řízení (postavení věřitelů, přesná definice účinků zahájeného řízení a důraz na včasné zachycení nepříznivé hospodářské situace).

Teprve v průběhu roku 2000 dochází k vypracování první pracovní verze věcného záměru zákona o úpadku, a to na půdě ministerstva spravedlnosti. Z tohoto počinu pak vychází komise pro přípravu nového úpadkového práva vytvořená ministrem spravedlnosti počátkem roku 2001, jejímž prvním úkolem je předložit do konce června 2001 věcný záměr nového úpadkového zákona. Po zapracování připomínek odborné veřejnosti byl věcný záměr dne 9. října 2001 přijat vládou České republiky. Jeho teze shrnuje zásadní problémy spojené s aplikací zákona a jejich dopady v ekonomické sféře do těchto závěrů:

Zákon o konkurzu a vyrovnání ani žádná z norem právního řádu České republiky neumožňuje řešení úpadku v zásadě jinou formou než likvidací aktiv a rozdělením výtěžku mezi věřitele.
Věřitelé dlužníka a následně ani věřitelé v již zahájeném konkurzním řízení nedisponují oprávněním ovlivnit způsob překonání úpadku v návaznosti na ekonomickou činnost konkrétního subjektu.
Dlužníkovi není dána možnost vyjít z řízení (za splnění přesně specifikovaných podmínek) osvobozen od zbytku dluhů.
Neexistují účinné nástroje pro vedení konkurzních řízení s velkým počtem věřitelů.
Účastenství v konkurzním řízení není umožněno v průběhu doby od okamžiku zahájení řízení do okamžiku rozhodnutí o něm.
Zajištění věřitelé jsou v konkurzu omezeni ve svém právu inkasovat celou sumu zpeněžení majetku tvořícího jejich zajištění, což vede k oslabování zajišťovacích institutů a má i nepříznivé makroekonomické dopady.
Institut ochranné lhůty je co do účelnosti zcela nepostačující.
Nedostatečná úprava institutů neúčinnosti a odporovatelnosti kladoucí zvýšené nároky na interpretaci ústí v řadě případů do dlouhotrvajících sporů.
Správci konkurzních podstat nepodléhají povinnostem kladoucím na výkon jejich činnosti odpovídající nároky po stránce odbornosti a morální vyspělosti.
Procesní pravidla jsou příliš strohá a v řadě případů nefunkční, což vede k neúměrnému protahování řízení.

F. Předpoklad budoucího vývoj na bázi stávajícího zákona

Věcný záměr a jeho východiska představuje po více než 70 letech první ucelenější platformu, na které lze vytvořit novou a ucelenou úpravu insolvenčního práva v podobě, která je obvyklá v zemích s kontinuálním vývojem ekonomiky. Tím spíše zůstává současná neměnná podoba zákona v kontrastu s výše uvedenými poznatky. Pakliže by bylo přijetí nového kodexu insolvenčního práva nadále oddalováno, měla by tato skutečnost nepříznivé následky nejen v hospodářské sféře. Neprovázanost zákona s rychle se měnícími podmínkami je do budoucna neúnosná, když stále větší roli hraje zejména absentující důraz na požadavek rychlého a efektivního řešení úpadku v čase. Kritérium času ovlivňuje hodnotu likvidních aktiv s tím, že jeho dopad je evidentní právě na subjekty v úpadkové situaci. Hodnota protfolia likvidních aktiv u subjektů v úpadku dramaticky klesá, zvláště jedná-li se o podnik v chodu, což vyvolává tlak na účinné ovlivnění této situace i v okamžiku, kdy úpadek reálně hrozí. V souladu s nemožností rychle řešit úpadek se snižují šance věřitelů dlužníka na uspokojení.

Nejzávažnější důsledky, které by přinášela trvající nutnost aplikace zákona o konkurzu a vyrovnání namísto přijetí nového zákona, lze s velkou mírou pravděpodobnosti předvídat:

Při neexistenci ochranných mechanismů může nadále docházet ke zneužívání institutu konkurzu (mnohdy i věřiteli s bagatelními pohledávkami) jednak za účelem likvidace konkurenčního subjektu nebo pochybných majetkových přesunů, jednak za účelem náhrady za sporné nalézací řízení. V důsledku toho pak zůstane otevřený prostor pro korupční chování.
V čase narůstající počet zahájených a nerozhodnutých řízení, který staví – v kombinaci s faktorem uvedeným sub 1 – dlužníky do nepříznivé situace i tam, kde se jedná pouze o přechodný stav vzniklý na základě mimořádné události.
Příliš vysoký počet sporných výkladových otázek, jejichž řešení nebude jednotné. Následkem toho dojde k dalšímu zvýšení počtu sporů vedených v souvislosti s řízením i k celkovému zvýšení entropie subjektů participujících na konkurzním řízení (je prakticky vyloučeno reálně kalkulovat s riziky tam, kde nelze předvídat dopady konkurzu včetně časových intencí).

Všechny faktory popsané v předchozích bodech spolu více či méně navzájem souvisejí a ovlivňují se.

Nemožnost pozitivní motivace dlužníka – každý subjekt ví, že v případě úpadku dříve či později skončí cestou likvidačního konkurzu. Hrozba trestním postihem se ukázala jako naprosto nefunkční. Orgány činné v trestním řízení nejsou prozatím schopny na tento druh hospodářské kriminality adekvátně reagovat.
Nezakotvení institucionálních možností vedoucích k ozdravění ekonomiky dlužníka (funkční ochranná lhůta jako jeden z prvních použitelných nástrojů, reorganizace či restrukturalizace, jakož i možnost převzetí majetku dlužníka).
Soudy a částečně také správci konkurzních podstat budou nadále rozhodovat o ekonomických otázkách (typicky např. prodej podniku, posuzování nepoctivého záměru dlužníka při vyrovnání nebo nuceném vyrovnání) bez přímé zainteresovanosti věřitelů.
Nejistota ohledně další koncepce sociální politiky s sebou přinese i tlak v problematice vysoké míry ochrany nároků vznikajících z titulu dlužníkem nehrazených závazků vůči zaměstnancům.
Další zvýšení počtu řízení menšího rozsahu, v nichž úpadci budou fyzické osoby – spotřebitelé. Tento trend ve vývoji insolvenčního práva postihl prakticky všechny vyspělé země; vyplývá ze stoupajícího trendu zadlužování domácností (v současné době např. Velkou Británii a Německo).
Potlačení práv oddělených věřitelů povede banky nadále cestou tzv. přezajištění, neboť budou nuceny zohlednit cenu zdrojů i z pohledu redukce výtěžku zpeněžení při realizaci zajišťovacích instrumentů v případném konkurzním řízení.
Selžou obvyklé a vyspělým úpravám vlastní metody řízení krizového managementu (v současné době jsou prakticky všechny kroky činěny i přes riziko aplikace trestního práva), který je nebude moci nasadit a rozvíjet. To může způsobit prodlužované vnímání české ekonomiky jako dosud nerozvinuté a částečný odliv zahraničních investic s přímým dopadem na hrubý domácí produkt.

Předpokládané dopady prodlužované existence účinnosti zákona o konkurzu a vyrovnání sdostatek odůvodňují závěr o nezbytnosti přijetí takového kodexu insolvenčního práva, který využije zkušeností zahraniční praxe a zároveň naváže na dosavadní zkušenosti.

Porovnání přístupu k problematice insolvenčního práva v USA a zemích EU

Prakticky každá současná tržní ekonomika již disponuje reglementací insolvenčního práva na bázi přiměřené ochrany dlužníka. Nutno dodat, že diskuse o vhodnosti a účinnosti zvolených metod řešení probíhají neustále, takže se nelze uzavírat před jakýmkoli pozitivním impulsem. Je vždy primární otázkou, jak nastavit parametry přiměřené ochrany dlužníka v obtížnější ekonomické situaci a současně umožnit věřitelům tuto ochranu prolamovat. Principů řešení je celá řada, a to od přístupů velmi liberálních (charakteristické pro země s kontinuálním hospodářským vývojem) až po procesně velmi komplikované. V každém případě však záleží na definici určitých omezení a na respektu ke zvláštnostem konkrétní ekonomiky; v tomto ohledu je například zřejmé, že situace České republiky počátkem devadesátých let byla značně netypická, především díky liberálnímu poskytování úvěrových zdrojů, a nebude se již opakovat. Česká republika je prakticky úplně zapojena do světové ekonomiky se všemi pozitivními i negativními důsledky. Každá z moderních právních úprav insolvenčního řízení – a je to cílem i předkládaného návrhu nového insolvenčního zákona – by proto měla disponovat instituty předvídající dopady globalizačních tendencí včetně cyklických výkyvů celosvětového hospodářství.

A. Spojené státy americké

Není sporu o tom, že ekonomika USA patří trvale k nejdynamičtějším na světě. Je tedy logické, že právě tam poprvé vzniká potřeba řešit insolvenční situaci způsobem, který by měl minimální hospodářské dopady. Důležitým zjištěním, které se následně projevilo i v příslušných zákonech, je skutečnost, že největší cenu pro věřitele má fungující podnik, nikoli jeho rozprodej per partes. Odtud lze vysledovat také trend směřující k převzetí podniku věřiteli nebo ke kapitalizaci jejich pohledávek, jestliže není možné jej efektivně a rychle zpeněžit, popřípadě vhodně restrukturalizovat.

Stávající podoba amerického insolvenčního práva je vtělena do federálního bankrotového zákona z r. 1978, který byl do dnešní doby několikrát doplňován. Zákon umožňuje v prvé řadě chránit dlužníka proti věřitelům do doby, než bude zřejmé, zda je dlužníkův podnik účelné zachránit, popřípadě zvolit jinou metodu. Zákon je nadřazen všem zákonům jednotlivých států, které upravují podobnou problematiku.

Není-li záchrana dlužníkova podniku možná, dochází k nástupu účinků známých i z našeho práva (tj. klasický konkurz realizovaný rozprodejem dlužníkova majetku s uspokojováním věřitelů rozdělených do tříd); správce je však ustanoven ihned po zahájení řízení a aktivně se podílí na rozhodování o dalším osudu dlužníka. Podmínkou konkurzní cesty není předlužení – v řadě případů se stává, že po uspokojení dlužníkových věřitelů zbývá majetek, který dlužníkovi umožní pokračování v důstojném životě. Převažují řízení zahájená na návrh dlužníka samotného, počet věřitelských návrhů je minimální. Na rozdíl od českého konkurzu má americký správce postavení určitého „zástupce věřitelů“ a postupuje v souladu s jejich zájmy (tak jsou vyloučeny účelové žaloby pro podjatost známé v našich podmínkách, kdy správce konkurzní podstaty musí být osobou nepodjatou). Úpadky fyzických osob jsou charakterizovány poměrně velkorysým přístupem, když řada majetkových hodnot úpadce může být vyjmuta z podstaty (nářadí, nábytek, knihy, automobil do výše určité ceny a podobně), přičemž je v jurisdikci jednotlivých federálních států upravit podmínky vyjmutí. To s sebou přináší problémy: tam, kde je benevolence k dlužníkovi větší, dochází k přesídlování problémových dlužníků, a vedle toho je většina nezajištěných pohledávek nedobytná.

Dlužník se závazky střední velikosti a pravidelným příjmem se dále může zavázat k uspokojení svých věřitelů v určené době a do určité doby (institut podobný vyrovnání v ust. § 46 a násl. zákona). Prioritní věřitelé včetně oddělených musí být uspokojeni alespoň do té výše, jíž by dosáhli za pomoci likvidační formy konkurzu (tzv. test nejlepšího zájmu).

Hrozí-li úpadek podstatnými dopady na okolní sociální a ekonomickou sféru, lze jej řešit reorganizací, pakliže trvá naděje na udržení provozu podniku. Věřitelé spolu s akcionáři a managementem dlužníka mohou připravit reorganizační plán, který je přijímán všemi třídami věřitelů. I zde je podmínkou přijetí test nejlepšího zájmu; během reorganizace je dlužník chráněn před dalšími návrhy na konkurz a přerušují se všechna řízení týkající se jeho majetku.

B. Země EU

Řešení, která umožňuje americká legislativa prakticky od konce sedmdesátých let minulého století, byla v zemích EU zpočátku přijímána jako průkopnická. Nástup recesivního ekonomického cyklu a jeho důsledky, především nemožnost reagovat na úpadky flexibilní formou, však způsobil, že v řadě zemí byla americká řešení v různých modifikacích přebírána. Některé země vytvářejí zcela nové kodifikace (např. Německo, Itálie), jiné mění existující podobu zastaralých kodexů (např. Belgie), popřípadě přijímají nové předpisy ke stávajícím zákonům (např. Rakousko, Francie). Neopomenutelná je též všeobecně závazná legislativa na úrovni primárního práva EU (zejména nařízení Rady ES č. 1346/2000), jejíž transpozice a implementace do jednotlivých právních řádů probíhá různou formou (přímá recepce nebo legislativní odkaz).

Všem unijním úpravám je společná ochrana dlužníka prakticky již ve fázi hrozícího úpadku, možnost dlužníka navrhnout reorganizační nebo restrukturalizační plán a institut oddlužení. Je možno říci, že v některých rysech se však liší mírou ingerence přiznané soudu v průběhu procesu vycházející z tradic toho kterého právního řádu nebo z určujících politických hledisek té vlády, která změny do formy zákona prosadila. Jedním z určujících prvků nových či modernizovaných úprav v zemích EU je dále implementace základních ekonomických principů. Pakliže jsou to věřitelé, kteří byli nebo budou poškozeni úpadkovou situací svého dlužníka, je jim v rozsahu, jež koresponduje s mírou ovlivnění situace dlužníka i mimo režim insolvenčního řízení, umožněno totéž v režimu úpadku. Typicky se jedná o rozhodování v otázce ustavení osoby insolvenčního správce, možnost zprostit jej funkce, realizovat své zajištění i mimo insolvenční řízení a plná odpovědnost za výkon funkce ve věřitelských orgánech. Sankce trestního práva pro nedovolená jednání všech subjektů v režimu insolvenčního řízení nebo v určité době před jeho započetím mají skutečně subisidární povahu. Primárním důsledkem liknavého přístupu osob jednajících za nebo jménem dlužníka jsou především přímé hmotněprávní sankce spočívající v zákazu výkonu činnosti statutárního orgánu (délka období zákazu činnosti je buď přímo definována zákonem, anebo ji určí soud), nemožnost dalšího provozování výdělečné činnosti, možnost osobního konkurzu na statutární orgán a nelichotivý dopad do sféry osobnostní a morální (ztráta cti a dobré pověsti). Unijní úpravy nejsou jednotné ani v rámci terminologie, znají a používají pojmů insolvence, bankrot nebo konkurz – mnohdy i pro tu část zákona, která je věnována společným zásadám všech druhů řízení. Shodným rysem je řešení úpadků subjektů se zvláštním předmětem činnosti, při němž je dotčeno větší množství věřitelů – banky, pojišťovny, zajišťovny, úvěrová a spořitelní družstva, obchodníci s cennými papíry. Zde se právní úprava odvíjí od příslušných předpisů EU.

Pojetí insolvenčního práva v zemích EU se od stávající české úpravy, označované za „klasickou“ v návaznosti na tradiční pojetí odpovídající zastaralému chápání konkurzů jako nástroje na likvidaci dlužníka a uspokojení věřitelů v nejkratší době, značně liší. Primárním cílem je snaha o udržení dlužníkova podniku v chodu, a to bez ohledu na sociální dopady (ty jsou zpravidla řešeny jinou formou než udržování preference pohledávek dlužníkových zaměstnanců), a teprve následně je rozhodováno o způsobu překonání krizového stavu. To se děje za pomoci různých nástrojů, zpravidla za pomoci správy podniku, nejčastěji formou správce dosazenou věřiteli nebo soudem (předběžný správce, který následně může být věřiteli ve funkci potvrzen, anebo podle způsobu překonání úpadku, nahrazen jinou osobou).

Ve většině zemí nadále probíhají diskuse o nejvhodnější podobě zákonné materie, nezřídka doprovázené i zásadními spory v koncepčních otázkách, a to především o rozsahu a dopadech vzájemných interakcí mezi množinami dlužníkových práv a oprávnění jeho věřitelů, jakož i o vhodnosti a intenzitě zásahů státu do konkrétních procesů (kdy a jak soud má nebo musí zasahovat – spory mezi zastánci liberálních a rigidních, spíše tradičních přístupů). Návrh nového insolvenčního zákona se proto v maximální míře snaží vycházet z poznatků aplikovatelných i v českých podmínkách, neztráceje přitom na zřeteli požadavek kontinuity daný některými, praxí již víceméně prověřenými prvky v oblasti vedení řízení (možnost soudu ukládat povinnosti správci i věřitelskému orgánu, rozhodování formou usnesení, výslovné připuštění opravného prostředku a podobně).

Typickými úpravami, z nichž je patrný odlišný přístup národních zákonodárců ve výše popsaných intencích, jsou legislativní úpravy insolvencí (bankrotů) v Německu, Rakousku a Francii (odlišná a v poslední době značně změněná je také úprava britská).

Německo

Jednu z nejmodernějších, ale i nejdiskutovanějších právních úprav má Německo. Tamější spolkový zákonodárce započal s kodifikačními pracemi na nahrazení letitého zákona (účinného již od r. 1879) koncem sedmdesátých let 20. století. Nová právní úprava v podobě insolvenčního řádu nabyla částečné účinnosti od r. 1999, k plné účinnosti (včetně institutu oddlužení) dochází r. 2001. Materie insolvenčního řádu je zpracována s obvyklou pečlivostí a její základní rysy jsou následující:

Odstranění vyrovnacího řízení – řízení má jednotnou formu pro všechny typy (konkurz, reorganizace a oddlužení jsou způsoby řešení úpadku).
Zavedení jednotné terminologie (insolvenční soud, insolvenční správce, insolvenční podstata).
Důvodem pro zahájení insolvenčního řízení je nejen úpadek ve formě předlužení a platební neschopnosti, nýbrž i hrozící platební neschopnost (definována jako stav, kdy dlužník se zřetelem ke všem okolnostem nebude schopen uhradit v termínu splatnosti převážnou část svých závazků).
Odstranění přednostních práv (tzv. beztřídní konkurz – jedinou privilegovanou skupinou jsou prakticky zajištění věřitelé spolu s věřiteli podstaty).
Umožnění správy podniku ze strany dlužníka (za přesně definovaných podmínek).
Možnost navrhnout reorganizační plán, který schvalují věřitelé.
Osvobození dlužníka – fyzické osoby od zbytku dluhů, pokud řádně plní své povinnosti dané plánem oddlužení a poukazuje část svých příjmů osobě ve zvláštním postavení (důvěrník).
Za účelem zjednodušení některých procesních postupů obsahuje úpravu spotřebitelských řízení, jejichž objektem je nepodnikající fyzická osoba nebo fyzická osoba provozující podnikatelskou činnost, která není převážným zdrojem jejích příjmů.

Německá úprava insolvenčního řízení je ve značné části odrazem moderních trendů v americké úpravě a v rámci kontinentálního přístupu představuje vzor pro zákonodárce ostatních zemí.

Rakousko

Rakouský konkurzní řád pochází z r. 1914, k četným novelizacím došlo v devadesátých letech 20. století. Poměrně závažným počinem bylo přijetí zákona o reorganizaci v r. 1997 a doplnění konkurzního řádu o fungující instituty po vzoru německé a americké úpravy. Výsledná podoba se v mnohém blíží německému insolvenčnímu řádu, mimo jiné byla inspirována doporučeními Světové banky.

Základním typem řízení je i zde konkurz. Kromě toho může dojít k návrhu na nucené vyrovnání, za procesně poněkud odlišných podmínek než ve stávajícím českém zákoně. Zvláštní úpravě podléhají tzv. malicherné (nepatrné) konkurzy, v nichž nejde o majetek vyšší než 500 000 ATS – veškeré záležitosti týkající se konkurzu, o nichž může rozhodovat orgán věřitelů, mohou být vyřešeny na jediné schůzi. Je možné přijmout plán oddlužení, při kterém dlužník zpravidla smí disponovat s vlastním majetkem a jsou mu uloženy povinnosti týkající se postupování příjmů ve prospěch věřitelů.

Reorganizace dlužníka je umožněna toliko subjektu, který doposud není insolventní a předloží návrh reorganizačního plánu. Následně dochází ke jmenování reorganizačního správce, jehož úkolem je dohled nad situací dlužníka (okamžikem nástupu stavu insolvence reorganizace končí, což je vnímáno poměrně negativně) a realizace opatření stanovených v reorganizačním plánu. O dobu trvání reorganizace se prodlužují lhůty k popírání pohledávek. Je-li reorganizace úspěšná, vydá o tom soud usnesení, jímž řízení o ní skončí a správci přizná náhradu vynaložených nákladů a odměnu. Komplikujícím prvkem je povinnost soudu i správce dohlížet na to, aby v průběhu řízení nenastal stav insolvence – pokud tento stav nastane, reorganizace musí být skončena. Reorganizace je dále vyloučena, není-li dána její potřeba, kterou posuzuje soud v rámci řízení o povolení reorganizace.

Vyrovnání je předmětem samostatného vyrovnacího řádu (pochází z r. 1934), ovšem počet realizovaných vyrovnání je díky procesním rigiditám nevysoký. Základní rysy jsou shodné s českou úpravou, nepoměrně propracovanější jsou procesní postupy soudu a účastníků řízení. Celkově je hodnoceno jako nepříliš funkční institut.

Francie

Francouzská úprava striktně rozlišuje úpadky podnikatelů a nepodnikatelů. Zákon o soudní obnově (sanaci) z r. 1985 se týká podniku a podnikatelů, zákon o soudní likvidaci podniků z r. 1984 kodifikuje právní úpravu předlužení soukromých osob a domácností. Pro oba předpisy jsou typické velmi výrazné pravomoci soudů během řízení i velký důraz na ochranu věřitelů a sociální politiku, který činí z francouzské úpravy v rámci komunitárního práva ojedinělé specifikum.

Zvláštním rysem je tzv. „řízení o poplachu“, které má upozornit vedení podniku na hrozící problémy a iniciovat v rámci podniku přísně důvěrnou diskusi, aby nedošlo k upozornění věřitelů. Podnět k němu mohou dát zaměstnanci, společníci i auditor. Je-li situace vážná, má auditor povinnost zpracovat zprávu, s jejímž obsahem seznamuje příslušný obchodní soud; ten může jmenovat zástupce pověřeného hledáním východisek. Nejsou-li nalezena, může dojít k zahájení insolvenčního řízení.

Obecným důvodem k zahájení insolvenčního řízení je pak zastavení plateb dlužníka, který je dán, pokud likvidní (použitelná) aktiva nedostačují ke krytí splatných pasiv. V rámci rozhodnutí o zahájení řízení je ustaven správce a zástupce věřitelů, případně též zástupce zaměstnanců. Soud též stanoví tzv. pozorovací lhůtu do okamžiku definitivního rozhodnutí o likvidaci cestou klasického konkurzního řízení. To je v zásadních bodech shodné s převažujícím pojetím (dohledání a soupis majetku, prodej a uspokojení věřitelů, procesy jejich přihlašování a popírání pohledávek). V konkurzu je umožněno i další provozování podniku a jeho prodej. Rozdělení věřitelů do tříd je dáno pořadím stanoveným zákonem, který na první místo staví pohledávky zaměstnanců.

Sanace podniku probíhá na základě plánu předloženého po uplynutí pozorovací fáze. Plán stanoví potřebná opatření (prodej částí podniku, výměna vedení, rozhodnutí o nuceném prodeji akcií vedení), přičemž může upravit i rámcové podmínky prodeje podniku – je dokonce umožněno prodat podnik výrazně pod cenou bez ohledu na uspokojení věřitelů, je-li to jediná možnost k zachování podniku.

V důsledku vyhrocení krize koncernu Alstom se však v současnosti diskutuje změna zákona směrem k převzetí kapitoly 11 amerického úpadkového zákona.

V návaznosti na základní rysy výše zmíněných právních úprav lze v obecné rovině konstatovat tyto výsledky komparačního průzkumu:

Německo – německá odborná veřejnost již uznává, že německá cesta převzetí kapitoly 11 amerického úpadkového zákona byla nešťastná a bude třeba ji změnit a více se americkému vzoru přiblížit.
Rakousko – rakouské řešení sice rovněž navazuje na překonané pojetí z 19. století, ale prakticky funguje zcela jinak – byla vytvořena nezávislá asociace hájící zájmy věřitelů, která má de facto takový vliv, že většinu konkurzů kontroluje a ovládá. Tento model proto v našich podmínkách v zásadě nelze aplikovat, protože vychází z odlišných premis a aplikačních pravidel.
Švýcarsko – i přes jinou povahu insolvenčního řízení ve Švýcarské konfederaci obsahuje tamní zákon řadu ustanovení, které lze zohlednit a vhodnou formou převzít (např. období nečinnost, možnost prohlášení konkurzu proti dlužníkovi, který se pokusil o podvodné jednání vůči věřiteli apod.).
Nové zákony ostatních postsocialistických zemí – nejenže jsou nám tyto země sociálně a ekonomicky blízké, ale jejich nově přijaté nebo významně novelizované zákony v letech 2000 až 2004 jsou pro svou nespornou kvalitu uznávány i v evropských kruzích. Tyto zákony (nikoli pouhé návrhy) sledují americký nebo anglický model a v řadě případů výslovně upřednostňují reorganizaci (restrukturalizaci, resp. sanaci) jako způsob řešení úpadku – např. zákony Polska, Rumunska, Slovinska, Slovenska, Estonska, Lotyšska, Litvy nebo nový zákon Velké Británie.
V plném rozsahu jesou respektována a aplikována pravidla UNCITRAL i pravidla vytvořená pro úpadkové řízení Světovou bankou.
Ačkoliv se to může zdát zvláštní, řada světových učebnic v poslední době zařazuje úpadkové právo do režimu tzv. corporate governance (správy podniku). V posledních 3 letech bylo vydáno množství odborných monografií a učebnic, které velmi zevrubně rozebírají odlišnosti jednotlivých systémů, resp. ukazují, které z normativních řešení je vhodné sledovat.

Účel zákona a odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

Hlavním účelem a cílem navrhované právní úpravy je zakotvení principů posilujících pozitivní motivaci dlužníka i jeho věřitelů na všech způsobech řešení úpadku. Její nezbytnost vychází z posunu vývoje insolvenčního práva ve vyspělých zemích a především z neudržitelného směru vývoje aplikace stávajícího zákona o konkurzu a vyrovnání. Ten je koncepčně zcela nevyhovující, přičemž jeho aplikace při dnešním stupni vývoje České republiky neumožňuje předvídat dopady rizik konkurzních řízení a promítat je do sféry ekonomických rozhodnutí většiny subjektů.

Předložený text zákona vychází ze závěrů

i věcného záměru přijatého vládou České republiky v r. 2001. V reakci na přetrvávající specifika českého ekonomického prostředí (problémy likvidace aktiv spojených se sanací bank, reálně nízká výtěžnost pohledávek zajištěných věřitelů), praktické dopady aplikace některých institutů v zemích EU (reorganizace, oddlužení) a dosud diskutované a prozatím uspokojivě nevyřešené teoretické problémy týkající se ekonomické podstaty insolvenčního řízení (parametrizace stavu úpadku) i procesní hlediska byly tyto poznatky při konstrukci některých institutů zohledněny. Stejně tak byly zohledněny dosavadní závěry teorie i praxe vyslovené v odborné literatuře a vedle toho bylo též přihlédnuto k řadě rozhodnutí soudů vyšších stupňů, zejména v procesních otázkách. Velký důraz byl položen na přehlednou a logickou systematiku tak, aby umožnila snadnou orientaci v textu zákona všem jeho adresátům (hledisko tzv. anticipované interpretace). Provedené změny oproti některým řešením navrženým ve

i věcného záměru tak budou mít pozitivní dopady.

Text zákona tedy zohledňuje nejen připomínky české odborné veřejnosti z období do roku 1991 (včetně relevantní judikatury a starých konkurzních a odpůrčích řádů a „Studie k návrhu zákona o úpadku a způsobech jeho řešení“, vytvořené ve spolupráci Rady pro rozvoj podnikatelského prostředí a Allen & Overy Praha), ale také zkušenosti zahraniční. Kromě doporučení Světové banky (z června roku 2004), pravidel a postupů formulovaných v rámci UNCITRAL, poznatků OECD, jsou také zapracovány připomínky zahraničních advokátních kanceláří (formulovaných opakovaně od doby přijímání věcného záměru), zahraničních expertů (zejména pak insolvenčních soudců USA a správců) a komentáře k vývojovým stádiím zejména německé a americké úpravy (k roku 2004). V tomto ohledu jde zákon leckdy nad výstupy dosavadních normativních textů, když zohledňuje opakovanou kritiku toho kterého ustanovení (např. definice úpadku v německém insolvenčním řádu, případně limitaci vstupu do reorganizace podle kapitoly 11 amerického úpadkového zákona).

Hlavní principy celkového pojetí navrhovaného zákona o úpadku a způsobech jeho řešení vycházejí z analýzy negativního působení materie zákona o konkurzu a vyrovnání realizované v první kapitole obecné části této důvodové zprávy:

Snaha o určité (konzervativní) zachování dosažených výdobytků v tom smyslu, že je-li možné z věcného hlediska určitý institut zachovat, je zachován (byť reformulován).
Zakotvení základních zásad insolvenčního řízení do normativního textu.
Institut tzv. období nečinnosti – omezená neúčinnost zákona.
Redefinice stavu úpadku a konstrukce domněnky úpadku.
Odklon od procesualistického a veřejnoprávního chápání úpadku a přiblížení se pojetí úpadku jako specifické situace v rámci řízení společnosti (úpadce) za ingerence soudu a správce.
Vyšší míra rozlišení věřitelů, resp. jejich pohledávek.
Možnost volby insolvenčního správce ze strany věřitelů s vyloučením excesů.
Rozhodování o úpadku ve dvou fázích (vyřešení tzv. sporu o úpadek a následně rozhodnutí o způsobu jeho řešení).
Konstrukce zvláštních skutkových podstat odpovědnosti za komisivní i omisivní jednání subjektů insolvenčního řízení.
Zavedení institutu funkční ochranné lhůty jako prvního z prostředků pro odvrácení nepříznivé ekonomické situace.
Zvýšení pravomoci a odpovědnosti insolvenčního správce a základní formulace požadavků na jeho kvalifikaci.
Změna postavení zajištěných věřitelů.
Přepracování institutu neúčinnost a odporovatelnosti.
Větší míra ochrany majetku třetích osob korespondující se základními zásadami soukromého práva.
Sjednocení režimu popírání pohledávek.
Zevrubná specifikace účinků konkurzního řízení na jednotlivé typy smluv.
Možnost úvěrového financování.
Pevná pravidla pro převzetí majetku dlužníka věřiteli.
Zavedení tzv. nepatrného (zjednodušeného) konkurzu.
Možnost dlužníka – fyzické osoby vyjít z řízení za přesně definovaných podmínek oddlužen.
Dominantní snaha o zachování provozu podniku – ať již aplikací reorganizace nebo prodeje podniku jako podniku v chodu (going concern).
Maximální zohlednění předúpadkového stavu, zejména pak v oblasti obchodních společností.
Celková provazba ustanovení se záměrem co nejmenšího ovlivnění ekonomického působení samotného trhu (tzv. ex ante účinky).
Zjednodušení procesních dopadů zákona (např. doručování prostřednictvím insolvenčního rejstříku apod.).
Jazykové a stylistické provázání s připravovanými rekodifikacemi soukromého práva.
Přesnější normativní vyjádření, zejména pak s užitím správných teoretických pojmů a institutů.
V souvislosti s novým zákonem bude změněna celá řada právních předpisů, když celkový institucionální rámec bude nastaven tak, aby úpadek neznamenal katastrofu pro jednotlivce, skupiny a potažmo i pro národní hospodářství; úpadek by měl být stavem, který bude možné za presumované participace všech subjektů odvrátit, ozdravit nebo sanovat.

Oproti původním představám návrh zákona neobsahuje návrh úpravy úpadku finančních institucí, jelikož toto je předmětem samostatného zákona, který je v současné době projednáván Poslaneckou sněmovnou (tisk č. 635/2004) – v tomto pak není možné navrhovat totéž dvakrát.

Zákon i nadále předpokládá, že způsobů řešení úpadku bude více. Vedle klasického konkursu je přidána možnost řešit úpadek reorganizací a oddlužením. Oproti dnešnímu stavu se však opouští vyrovnání, a to z následujících důvodů, jež zároveň vysvětlují a odůvodňují odklon od věcného záměru:

1. Institut vyrovnání je historickou snahou o to, čemu se dnes v Evropě zásadně říká reorganizace (restrukturalizace) – proto tento institut neobsahuje slovenská úprava ani platná úprava německá. Jeho znaky de facto naplňují určité fáze a postupy využívané v institutu reorganizace.

2. Stávající institut vyrovnání byl velmi těžkopádně aplikovatelný a jediná možnost jeho využití se v praktických důsledcích blížila k reorganizaci (vlivem spolupráce věřitelů a správce, s ingerencí a nadčasovou aplikací zákona soudem) – takto byl např. řešen úpadek společnosti Vítkovice, a.s., kdy o klasickém vyrovnání v režimu stávajícího zákona nelze hovořit.

3. Institut vyrovnání z českého práva nemizí bez náhrady, nýbrž se v podstatě blíží mezi reorganizaci a oddlužení, přičemž oba tyto způsoby v zásadě řadu prvků institutu vyrovnání využívají,

4. Případná formulace vyrovnání by zavedla, případně podstatně přiblížila riziko regulatorní arbitráže, když by si úpadce mohl (byť s ingerencí určitého penza věřitelů) vybrat, zda bude úpadek řešit snazším vyrovnáním, anebo pracnější a kontrolovanější reorganizací. Tím se zvyšuje riziko dlužníkovy úvahy, jejíž cílem může být poškození věřitelů (v tomto je nutné vnímat i zkušenosti z Evropy).

5. Vzhledem ke stavu české ekonomiky (přeúvěrování) není důvodné zachovávat institut, který nezohledňuje příčiny úpadku. Pakliže se určitý subjekt dostane do úpadku, záleží primárně na vůli věřitelů, jakým způsobem se úpadek bude řešit (tlak na ekonomické vlastnictví). Nebude-li tento subjekt schopen obstát a unést náklady reorganizace, pak není důvodů ho dále sanovat, ale naopak je důvodné jeho úpadek rychle řešit konkursem (ať již prodejem podniku nebo prodejem dlužníkova majetku per partes). Jen v ojedinělých případech (podle německé zkušenosti např. v situaci náhlé změny zdravotního stavu následně upadnuvšího podnikatele – fyzické osoby) je důvodné dávat těmto subjektům možnost oddlužení (tedy i s osvobozením od části dluhů) – pro věřitele bude nadevší okamžité pochybnosti zřejmé, že tento způsob řešení úpadku je pro ně ekonomicky nejvýhodnější.

6. Plejáda možnosti řešení úpadku by měla zohledňovat historickou (judikatorní) zkušenost a zohledňovat potřeby trhu – dnešní vyrovnání vzniklo v době panovnického dirigismu a mělo význam v období jiné segmentace trhu – dnes je tento institut obsolentní. Nadto nenahrazuje ani nepomáhá řešit případná rizika spotřebitelského konkursu.

Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Současná právní úprava, ani úprava navrhovaná nemá vliv na rovnoprávné postavení obou pohlaví.

Zhodnocení souladu navrhované úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a její slučitelnosti s právními akty ES

Navrhovaná úprava není v rozporu s mezinárodními smlouvami ani s právními akty Evropských společenství.

Úprava insolvenčního zákona je v souladu s principy, z nichž vychází „Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé“, publikovaná ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 7/1995.

Navrhovaná právní úprava je dále v souladu se všeobecně závaznými předpisy komunitárního práva. Byl dodržen soulad především s těmito předpisy:

nařízením Rady č. 1346/20000, o úpadkovém řízení,
směrnicí č. 2001/24/ES, o reorganizaci a likvidaci úvěrových institucí,
směrnicí č. 2001/17/ES o reorganizaci a likvidaci pojišťoven,
směrnicí č. 98/26/ES o neodvolatelnosti vypořádání v platebních systémech a systémech vypořádání obchodů s cennými papíry,
směrnicí č. 93/22/EHS, o investičních službách v oblasti cenných papírů,
směrnicí č. 2002/47/ES o vedlejších finančních ujednáních (o kolaterálech).

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Navrhovaná úprava je v souladu s Ústavou založeným ústavním pořádkem České republiky.

Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy

Navrhovaná úprava si nevyžádá zvýšení počtu soudců, předpokládá však, že každý z „insolvenčních soudců“ bude mít svého asistenta. Počet těchto asistentů je dán současným počtem 71 „konkursních“ soudců. Dále se pro krajské soudy počítá s 10 funkčními místy pro zaměstnance – informatiky k obsluze insolvenčních rejstříků a na Ministerstvu spravedlnosti se 4 funkčními místy pro zaměstnance – informatiky, kteří budou „řídit“ počítačový systém insolvenčních rejstříků. Zvýšené výdaje v souvislosti se zvýšením počtu zaměstnanců o 85 osob budou činit v prostředcích na platy včetně pojistného a přídělu do FKSP 45 065 tis. Kč ročně, provozní věcné výdaje 2 550 tis. Kč ročně a jednorázové věcné výdaje na vybavení 12 070 tis. Kč, celkem 59 685 tis. Kč.

Návrh dále počítá s vytvořením instituce insolvenčního rejstříku, tedy veřejného seznamu vedeného insolvenčním soudem. Půjde o centrální elektronický systém obsahující informace o úpadkových řízeních a o centrální evidenci správců. Odhady nákladů na vybudování tohoto centrálního elektronického veřejného seznamu činí (po přihlédnutí k tomu, že existence insolvenčního rejstříku přinese úspory v doručování písemností a sníží se počet písemně vyhotovovaných listin) 100 000 tis. Kč.

Navržená úprava dále předjímá možnost uspokojení odměny a náhrady hotových výdajů insolvenčního správce státem, není-li je možné uspokojit z majetkové podstaty nebo ze zálohy na náklady insolvenčního řízení. Předpokládá rovněž, že prováděcí předpis vydaný Ministerstvem spravedlnosti pro tento případ určí maximální výši odměny insolvenčního správce a v některých případech též paušalizuje výši jeho hotových výdajů. Ve srovnání se stávající právní úpravou tím však nedochází ke zvýšení výdajů ze státního rozpočtu, jelikož stejným způsobem již soudní praxe postupuje dnes v reakci na nález Ústavního soudu České republiky č. 403/2002 Sb.

Přínos do státního rozpočtu se očekává v souvislosti se zavedením soudního poplatku (ve výši 50 000 Kč) z návrhu na vyhlášení ochranné lhůty. Odhad částky, o niž se tímto způsobem zvýší příjmy státního rozpočtu, však se zřetelem k povaze daného institutu nelze odhadnout.

Vzhledem k výše kvantifikovaným položkám by výdaje ze státního rozpočtu měly celkově vzrůst o 159 685 tis. Kč, přičemž resort Ministerstva spravedlnosti zřejmě nebude schopen zvýšené výdaje pokrýt z vlastního rozpočtu.

K § 1 - § 16:

Je zřejmé, a bylo to dáno a předjímáno schváleným věcným záměrem, že nový zákon zejména v části týkající se konkursu a částečně také o v obecných institutech navazuje na dosavadní zkušenosti. Stejně tak je ovšem zřejmé, že vzhledem k vývoji úpadkového práva (a to nejen v České republice) se podstatnou měrou dosavadní status quo dopracovává a doplňuje. V zásadě lze říci, že hlavní ideovou změnou, kterou nový zákon sleduje, je posun celého procesu úpadku z veřejnoprávního chápání do chápání soukromoprávního. Jinými slovy, úpadek je chápán jako zvláštní hospodářský stav projevující se ve specifickém způsobu správy úpadcova podniku za ingerence soudu (resp. správce), a nikoliv jako pouhé likvidační soudní řízení.

Podle zahraničních zkušeností s přechodem na nové podmínky (Německo apod.) se zákon strukturuje tak, aby z něj pro recipienty byla patrná souslednost jednotlivých kroků a zároveň aby nemusel příliš přeskakovat a nacházel stejné principy na stejných místech. Logicky se tak kromě účelu, který je v zásadě stejný jako dnes, začíná úpravou zásad.

Zásady, a na to se upozorňuje výslovně, nejsou pouze deklaratorním textem, nýbrž přímou a výslovnou součástí normativního textu, když se na ně opakovaně v textu odkazuje. S ohledem na dikci § 6 je zřetelné, že interpretaci a aplikaci norem (pravidel) úpadkového zákona nelze činit proti těmto zásadám, čímž se samotné zásady jednoznačně „vtahují“ do normativity. Zásady jsou formulovány tak, aby sledovaly a zachovaly nejen zásadu par conditio creditorum, ale zejména aby posunuly české úpadkové právo blíže k ekonomické realitě úpadku. Zákon se tak hlásí po stránce ideové i po stránce normativní k těmto východiskům:

je činěn (ekonomický i právní) tlak na dlužníky, aby podávali včas insolvenční návrh a aby se (nejen) tak zabránilo rychlému snižování hodnoty podniku v průběhu prvních náznaků úpadku; to je doplněno také blokací realizace zajištění ze strany třetích osob,
vstup třetích osob (správce a soudu) do chodu podniku je nastaven tak, aby věřitelé mohli dostatečně transparentně celý proces kontrolovat a aby tak bylo s majetkovou podstatou nakládáno co nejefektivněji,
změna postavení věřitelů se děje s důrazem na zachování jejich rovnosti, avšak jakékoliv změny předúpadkového postavení se dějí pouze tehdy, je-li to nezbytně nutné – stále se v rámci nutných změn ctí smluvní postavení, které věřitelé řádně nabyli před prohlášením úpadku,
celý proces se děje vždy s hledem na ekonomickou realitu a klíčová ekonomická rozhodnutí jsou činěna věřiteli (sborem), nikoliv soudem, který objektivně nemůže disponovat znalostmi úpadcova podniku v takové míře jako věřitelé.

Je jasně řečeno, že výčet zásad je demonstrativní, když např. vývoj mezinárodního práva jistě vygeneruje další zásady, které budou muset být českými soudy aplikovány. Aplikační pravidlo obsažené v § 2 odst. 4 jednoznačně stanoví, že v případě mezer v zákoně nebo nejasnosti při výkladu se vždy musí interpretovat tak, aby nebyl narušen účel zákona a zásady. V tomto smyslu se v textu užívají v obecné části open textures a vyžaduje se tak jejich specifikace interpretujícím orgánem, a to leckdy ad hoc - což je logický výsledek variability ekonomického podkladu podnikání jednotlivců. V rámci interpretace je samozřejmé, že subsidiární roli hraje vždy OSŘ, a proto zákon neopakuje jeho aplikovatelná ustanovení – je pouze výslovně stanoveno, že i pravidla OSŘ je třeba vykládat s přihlédnutím k zásadám (a tedy specifikům) úpadkového řízení (práva).

Oproti dnešní úpravě je při formulaci působnosti zákona opuštěno omezení pro zemědělce – toto omezení nemělo v ekonomické realitě zdůvodnění a nedůvodně (a rovněž v rozporu se zásadou ekonomické rovnosti) zvýhodňovalo jednu skupinu podnikatelů. V ostatním se negativní výčet sleduje a pouze upřesňuje a doplňuje o ČNB.

Novým institutem, vytvořeným podle švýcarského vzoru, je období nečinnosti. Za účelem odstranění nepřiměřené tvrdosti se v zákoně vychází z toho, že v určitých životních situacích je potřeba jeho účinky dočasně omezit. To se týká nejen omezení při případ smrti osoby úpadci blízké, ale také živelných katastrof - v takovém případě se však navazuje na zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a změně některých zákonů (krizový zákon), když se rozhodnutí o neaplikovatelnosti insolvenčního zákona ponechává na rozhodnutí vlády ČR.

Jak bylo řečeno výše, oproti dnešnímu stavu se opouští jako způsob řešení úpadku vyrovnání a zůstávají pouze konkurz, reorganizace a oddlužení. Tato nabídka, i přes dílčí, ale překonatelná omezení při vstupu do reorganizace, je s ohledem na stav hospodářství dostatečná a nutno dodat, že neaspiruje na řešení problematiky tzv. spotřebitelského konkursu. Zákon zná a upravuje zjednodušenou verzi konkursu (institut nepatrného konkursu), avšak tím není plně saturována potřeba tzv. spotřebitelského konkursu. Důvod je v tom, že k současnému dni nejsou naformulovány základní požadavky na to, jak by úprava spotřebitelského konkursu měla vypadat, když zejména chybí ekonomické a sociální empirické výzkumy. Bez těchto vstupních informací by každá normativní úprava byla pouhým pokusem, který nebude odpovídat požadavkům trhu.

Nově sjednocené definiční ustanovení se pokouší zjednodušeně vytvořit zkratky pojmů, které jsou pak užívány v celém textu zákona. Ke změnám – v plném souladu s výše zmíněnými výsledky komparace – v zásadě dochází pouze u stěžejního pojmu úpadek. Definice úpadku jednoznačně odlišuje mezi jednotlivými krizemi úpadcova hospodářství (platební neschopnost, předlužení, hrozící úpadek) a zároveň nově formuluje testy, jakým způsobem takovou krizi zjistit. Kromě testu platební neschopnosti, který je omezen časovou hranicí třiceti dnů, ledaže se prokáže, že dlužníkovo předlužení vzniklo např. z důvodů druhotné platební neschopnosti třetích osob, je formulován také test předlužení, který ovšem pro celkové zhodnocení stavu vyžaduje zohlednění budoucího vývoje úpadcova podniku (going concern). Nově, byť opětovně podle zahraničních zkušeností, je formulován hrozící úpadek, reagující na blízký vývoj dlužníkova podnikání. Jak v případě platební neschopnosti, tak v případě hrozícího úpadku se využívá případné aktivity dlužníka v tom, že zastaví platby nebo jejich zastavení dá zúčastněné veřejnosti relevantně najevo. Zde se opětovně klade důraz na insolvenční soud, aby tyto skutečnosti precisně zjišťoval. Zejména po stránce procesních zjednodušení) by pak měla insolvenčnímu soudu pomoci domněnka úpadku, který je dán tehdy, jestliže insolvenční návrh podá sám dlužník.

Výslovně je také definována lhůta „bez zbytečného odkladu“, a to na 7 dní – je to reakce na praktické obtíže.

Dělení pohledávek sleduje řešení nastavené věcným záměrem a odlišuje pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené; původní oddělení věřitelé se považují za věřitele zajištěné. Pohledávky za podstatou sledují v zásadě dnešní stav, byť jsou v některých částech časově limitovány (stát nebo zaměstnanci). Nově jsou však definovány pohledávky podřízené a pohledávky nedotčené; obě většinou z důvodu reorganizace. Zatímco podřízené pohledávky nejsou ničím novým a jsou pouze vyjádřením smluvních ujednání, na jejichž základě mohou být jednotlivé pohledávky provázány pro účely uspokojení v určité konkrétní souslednosti, pohledávky nedotčené jsou institutem novým – formulace těchto pohledávek má význam pro přijetí reorganizačního plánu, kdy věřitelé z těchto pohledávek nehlasují, resp. se jejich souhlas předpokládá.

Při uspokojování pohledávek se sleduje priorita pohledávek za podstatou, když se v rámci nich specificky upřednostňují pohledávky z náhrady škody na zdraví a nově zavedeného úvěrového financování. Při stanovení míry uspokojování se vycházelo z dnešního stavu, avšak výslovně ¨je zakotveno, že úroky ze zajištění z uspokojování vyjmuty nejsou – důvod je v ekonomickém riziku, které je s úpadkem spojeno a které není a nemůže být neseno toliko zajištěnými věřiteli.

Nedotčenost finančního zajištění (kolaterály) a závěrečného vyrovnání zisků a ztrát (netting) a jiných specifik, které je vyžadováno evropským právem, je naformulována jednotně pro celý zákon v § 15 a sleduje dosavadní výsledky diskuze nad tzv. euronovelou.

Zajištění věřitelé jsou podle nového zákona ve specifickém postavení. Každý zajištěný věřitel je povinen svou zajištěnou pohledávku přihlásit a zároveň insolvenčnímu správci oznámit, jakým způsobem se hodlá z předmětu zajištění uspokojovat – zda sám nebo v rámci insolvenčního řízení. Předmět zajištění není při jeho samostatném uspokojování součástí majetkové podstaty, avšak i pro něj pro určitou dobu trvá zákaz realizace tohoto zajištění (§ 70 a § 71).Náklady insolvenčního správce spojené s realizací zajištění (pro případ cesty realizace v insolvenčním řízení) jsou určeny maximálním procentem, přičemž se vychází z německé úpravy inspirované empirickými zkušenostmi.

K § 17 - § 20:

Postavení insolvenčního soudu zůstalo v obecné rovině nedotčeno. Zcela nově je formulována případná změna účastníka insolvenčního řízení – věřitele. Snahou nové úpravy je umožnit případný sekundární trh s pohledávkami se všemi jeho ekonomickými výhodami a zároveň zachovat transparentnost inslovenčního řízení. Změna věřitele se dokládá kvalifikovaným právním úkonem a rozhoduje o ní soud, avšak v jasné lhůtě (jinak platí domněnka souhlasu). Soud o změně rozhoduje tehdy, bude-li doložená smlouva nebo jiný relevantní úkon platně učiněn. Dochází-li ke změně v osobě věřitele, který je členem věřitelského výboru, zveřejní se tato změna v insolvenčním rejstříku pro informovanost všech ostatních subjektů. Účast v tomto výboru přechází na nabyvatele pohledávky, ledaže je pohledávka při převodu dělena.

K § 21 - § 31:

Vzhledem k celkové nové konstrukci zákona je zřejmé, že role insolvenčního správce je stále dominantou celého procesu. Oproti dosavadnímu stavu se však více specifikují jeho povinnosti a více je provázáno jeho postavení vůči věřitelům (včetně možnosti odvolání).

Základní postavení insolvenčního správce formuluje přímo úpadkový zákon, když řadu specifik bude upravovat doprovodný zákon o správcích. Správce musí být osobou vysokoškolsky vzdělanou, přičemž musí disponovat odbornou způsobilostí v insolvenčním právu. Správce dále musí být zapsán v seznamu správců a mít uzavřenou řádnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu spojenou s výkonem funkce. Všechny podmínky je nutné splnit zároveň (kumulative).

Insolvenčního správce sice i nadále jmenuje insolvenční soud, tedy stejný soudce, který v celém řízení dále rozhoduje, avšak je vždy vázán určením předsedy soudu. Tak je odstraněno případné riziko střetu zájmu a reagováno na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. US 371/04.

Nově je však naformulováno právo schůze věřitelů osobu insolvenčního správce (i další správce – předběžné, oddělené nebo zvláštní) změnit. Schůze věřitelů tak může na svém prvním jednání poté, co byl insolvenční správce ustaven, rozhodnout, že ho zbavuje funkce a určit osobu správce nového. Pro takové rozhodnutí se však vyžaduje kvalifikované rozhodnutí většiny přihlášených věřitelů. Insolvenční soud bere toto rozhodnutí na vědomí na stejné schůzi, která o zbavení funkce rozhodla. Vzhledem k možnému vývoji incidenčních sporů se dále dává schůzi věřitelů možnost, aby správce odvolala i po přezkumném řízení, případně tehdy, došlo-li v důsledku rozhodnutí v incidenčním sporu k takové změně věřitelské struktury, že by to změnilo rozhodovací většinu při předchozích rozhodnutích. Všechna uvedená rozhodnutí opět stvrzuje soud. Je třeba říci, že proti takovémuto širokému spektru možnosti změny správce lze argumentovat hospodárností řízení, nicméně tento argument je koncepčně i teoreticky vadný. Nejenže je po oprávnění schůze věřitelů v tomto směru voláno řadou autorů odborné literatury již léta, ale zejména je třeba vzít v potaz, že je zcela v kompetenci činit věřitelů v těchto otázkách rozhodnutí a nést tak na svých bedrech v plném rozsahu jejich ekonomické důsledky (prodloužení a zdražení procesu správy). Zároveň je zohledňována řada negativních praktických zkušeností s přihlašováním fradulentních pohledávek (mnohdy ve fiktivních objemech), za jejichž pomoci mohl konkrétní věřitel ovládnout rozhodování schůze věřitelů bez toho, že by se ostatní věřitelé byli s to relevantně bránit. Nutno zdůraznit, že ani při precizním zakotvení základních normativních pravidel nelze přihlašování takových pohledávek vždy zcela zabránit, jakkoli jsou nastaveny různé ochranné mechanismy, proto je nezbytné tuto skutečnost zohlednit i při určování osoby správce.

Pro zástupce správce, zvláštního správce a odděleného správce se pohlíží jako na tzv. „pomocné osoby“ a jejich postavení je upřesněno. Stejně tak je upřesněno odměňování správců. Správce je v případě konkursu vždy odměňován z výtěžku zpeněžení rozděleného mezi věřitele a nikoli jako dosud z pouhého objemu prostředků získaných ve prospěch podstaty. Tato skutečnost přispívá významnou měrou ke zrychlení procesu zpeněžení a k maximalizaci efektivity všech souvisejících úkonů správce, včetně rychlé distribuce finančních prostředků mezi věřitele. Specifické náklady, které přímo nesouvisí s výkonem správcovy funkce, musí předem schvalovat věřitelský výbor.

V rámci zachování provozu podniku (going concern) se zcela nově formuluje možnost správce uzavírat smlouvy v rámci tzv. úvěrového financování. Z praxe a z komparace je známá skutečnost, že leckdy lze podnik úpadce efektivně a s pozdější maximalizací zisku pro věřitele zachovat za pomoci finančních injekcí. Zákon tak předpokládá, že správce může za účelem zachování provozu podniku (buď pro jeho další prodej, nebo pro případnou reorganizaci) uzavírat smlouvy o úvěru nebo smlouvy na dodávku energií a surovin nezbytných pro provoz podniku. Tyto smlouvy je možné uzavírat jen za obvyklých obchodních podmínek, přičemž jsou vždy upřednostněni dosavadní zajištění věřitelé, případně dosavadní dodavatelé energií a surovin, ledaže se tohoto práva výslovně vzdají nebo učiní horší nabídku. Vykumulovaný majetek pak v souladu s ekonomickou logikou nevstupuje do předchozího zajištění – je tak umožněn např. tooling apod. Pohledávky z úvěrového financování jsou pro fázi uspokojení upřednostněnými pohledávkami za podstatou a z prostředků získaných z úvěrů nelze uspokojit jiné pohledávky, resp. není možné s nimi naložit v rozporu se smlouvou.

Povinnost mlčenlivosti a součinnost v základních rysech sleduje dnešní stav a je pouze upřesněna.

Správce je pod režimem odpovědnosti za škodu a je obráceno důkazní břemeno – obdobně to platí i pro postavení statutárního orgánu v kapitálové společnosti.

K § 32 - § 44:

Struktura věřitelských orgánů zůstává nezměněna, byť jsou opětovně zpřesněna práva a povinnosti jednotlivých členů. Je umožněno písemné hlasování, resp. hlasování mimo schůzi věřitelů – písemný úkon musí být bezpodmínečný a pravost podpisu hlasujícího věřitele musí být úředně ověřena. Pro složení věřitelského výboru se vyžaduje parita, tedy zastoupení jak zajištěných, tak nezajištěných věřitelů, ledaže nezajištění věřitelé aktivně nekonají – stejně tak je upřesněna možnost změny složení věřitelského výboru určitou většinou. Zůstává zachována i role prozatímního výboru, a opětovně je zesílena. Obdobně se obecným způsobem řeší také postavení dalších subjektů, které se insolvenčního řízení účastní, když právní úprava je oproti OSŘ doplněna (likvidátor, státní zástupce apod.).

K § 45 - § 58:

Insolvenční řízení lze stále zahájit pouze na návrh. V zákoně jsou definovány výjimky oproti „běžnému“ soudnímu řízení – zákaz přerušení, aplikace ustanovení o vykonatelnosti, spojení řízení v rámci podnikové skupiny, obecný zákaz odvolání, ledaže zákon stanoví jinak, a rovněž zrychlené řízení pro případná řízení o odvolání. Obdobně je specifikováno dokazování.

Doručování je postaveno na využití insolvenčního rejstříku, který bude hrát nejen v této oblasti hlavní roli. Zároveň je však zachováno dosavadní doručování prostřednictvím úřední desky soudu – tedy doručení vyhláškou. Pro přesnost zahájení běhu lhůt je výslovně stanoveno, že účinnost rozhodnutí soudu počíná dnem zveřejnění určitého rozhodnutí, ledaže zákon stanoví jinak – tak stanoví např. při účincích zahájení insolvenčního řízení, které jsou vázány na den následující po zveřejnění. I nadále se určité písemnosti doručují zvláštním způsobem – po vzoru německé úpravy se však stanoví, že je-li ohledně doručení faktický spor, platí (nevyvratitelná domněnka), že bylo doručeno prostřednictvím insolvenčního rejstříku. V důsledku toho je zachována velká míra právní jistoty subjektů pro další průběh řízení. V ostatním se uplatní obecná úprava, včetně fikce doručení apod.

K § 59 - § 67:

Z důvodu přehlednosti se jednotně upravují náležitosti insolvenčního návrhu, jeho následky, rozhodování o něm apod. Stanoví se, že věřitel musí současně s návrhem doložit existenci splatné peněžité pohledávky, když se podle slovenského vzoru presumuje, že rozdělená pohledávka v posledních 90 dnech před podáním návrhu je jediná pohledávka – toto normativní řešení zabrání zneužití postavení věřitele tím, že by účelově převáděl část svých pohledávek a uvedl tak vlastním jednáním dlužníka do umělého úpadku; obdobně se však omezuje podobné jednání dlužníkovi, resp. jsou pro ně zakotveny obdobné následky.

Povinnost podat návrh i nadále stíhá podnikatele nebo právnickou osobu, a to i pro případ nezdařilé exekuce. Odpovědnost za škodu způsobenou nepodáním návrhu je upřesněna tím, že se prezumuje (vyvratitelná domněnka) výše škody ve vztahu k výsledku insolvenčního řízení – i toto ustanovení tak směřuje (spolu s dalšími) k tomu, aby dlužník urychleně hledal cestu úhrady svých dluhů nebo podal insolvenční návrh.

Věřitelův návrh s doloženou existencí pohledávky je na rozdíl od dosavadní úpravy považován za řádnou přihlášku. Soupis pohledávek přiložený k insolvenčnímu návrhu dlužníka je důležitý mj. také proto, že zákon dále předpokládá automatické přihlášení všech pohledávek nad 20.000,- Kč, které jsou uvedeny v účetnictví – soupis by mu měl odpovídat.

Zákon pro potřeby případné nemožnosti rozhodnutí schůze věřitelů řeší konkurenci návrhů na způsob řešení úpadku, které mohou být součástí návrhu – není-li navržen žádný způsob, je vždy presumován způsob řešení formou konkursu. V dalších případech se přednostně zohledňuje návrh dlužníka, případně věřitele, který podal řádný návrh jako první. Vždy je však možné, aby i dlužníkův návrh změnila schůze věřitelů kvalifikovanou většinou – soud pak pouze potvrzuje její rozhodnutí.

Odmítnutí a zpětvzetí návrhu sleduje obecnou úpravu s tím, že věřitel je po zpětvzetí prvního návrhu omezen po dobu 6 měsíců v oprávnění podat další návrh na zahájení insolvenčního řízení. Tím se sleduje eliminace zneužití institutu insolvenčního řízení pro jiné účely než překonání nastalého úpadku a zvyšuje se motivace k podávání odůvodněných a bezvadných návrhů.

K § 68 - § 76:

Zahájení insolvenčního řízení je vázáno na doručení insolvenčního návrhu soudu, nicméně účinky spojené podle zákona se zahájením řízení nastávají den poté, co bylo příslušné rozhodnutí soudu zveřejněno v insolvenčním rejstříku.

Zákon zřetelně odlišuje mezi účinky spojenými s podáním věřitelského návrhu a s podáním dlužníkova insolvenčního návrhu. V případě druhém nastávají všechny účinky zahájení řízení okamžitě, v případě prvním až zveřejněním rozhodnutím o úpadku (tedy fakticky po vyřešení otázky, zda byl návrh věřitele řádný a důvodný a zda je úpadek dlužníka v návrhu skutečně prokázán).

Z důvodu snahy zákona o zachování provozu podniku (going concern), resp. z důvodu zachování majetku pro další rozhodování, je pro zajištěné věřitele stanoveno moratorium pro realizaci zajišťovacích institutů. Toto moratorium je omezeno dobou do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku s tím, že pro případ řešení úpadku reorganizací nebo prodejem podniku je i nadále zachována ingerence soudu, případně dalších věřitelů – zákon je tak veden snahou o to, aby byla alespoň po určitou dobu důvodně zablokována možnost jednotlivých věřitelů vyvést z majetkové podstaty majetek a snížit tak celkovou hodnotu majetkové podstaty. Možnost zajištěných věřitelů hojit se mimo insolvenční řízení podle jejich volby (viz § 16) je vázáno na řešení úpadku konkurzem – zákon v § 71 odst. 3 navíc stanoví specifické pravidlo ve vztahu k prodeji podniku při konkurzu. Také zde může být právo zajištěného věřitele hojit se mimo insolvenční řízení blokováno vyšším zájmem celku.

Předběžná opatření sledují dnešní pojetí a jsou pouze upřesněna.

Až na výjimky je zachován princip ochrany dlužníka, který musí být v zásadě vždy vyslechnut – to platí obdobně pro osoby v postavení dlužníkova statutárního orgánu, které jsou pro daný případ v režimu odpovědnosti podle zvláštního právního předpisu. Tím je v souladu s ústavním pořádkem reagováno na nutnost zachovat základní právo na spravedlivý proces v těch případech, kdy je insolvenční řízení zahajováno bez existence judikatorní pohledávky.

K § 78 - § 86:

I přes možné nepříjemné konotace se zachovává institut ochranné lhůty s tím rozdílem, že se jeho povaha mění a praktizuje. Návrh na povolení ochranné lhůty může dát pouze dlužník a samotný návrh je značně formalizován. Nově se formuluje, že návrh může podat i dlužník před tím, než se skutečně dostane do úpadku – cílem tohoto ustanovení je umožnit mu okamžitou záchranu pod ingerencí soudu. Vychází se tím vstříc snaze dát dlužníkovi nezbytný prostor a motivaci uchýlit se k ochraně v takových situacích, jež mohou přerůst v úpadek a následné nekotrolované rozptýlení aktiv bez možnosti ovlevnění ze strany největších věřitelů. Pro zabránění zneužití tohoto práva je nejen formulována evidentní ingerence soudu, ale také požadavek doložení souhlasu alespoň poloviny věřitelů počítané podle výše jejich pohledávek. Navíc je dlužník v režimu ochranné lhůty pod kuratelou odpovědnosti za škodu s obráceným důkazním břemenem.

Samotná ochranná lhůta trvá 3 měsíce a její účinky jsou formulovány tak, aby mohl dlužník spravedlivým způsobem vyjít z úpadku, aniž by bylo nutné zahájit insolvenční řízení. Pokud je doložen souhlas všech věřitelů a je doloženo jednání o reorganizaci, je ochranná lhůta povolena vždy – zákon tak sleduje možnost tzv. prepacků (připravených reorganizací), které jsou pak dále rozvedeny v části o reorganizaci.

K § 87 - § 100:

Stěžejní novinkou oproti dnešnímu stavu je odlišení rozhodování o úpadku a rozhodování o jeho řešení. Zatímco rozhodnutí o úpadku náleží do ingerence soudu, rozhodnutí o způsobu řešení úpadku nikoliv (ledaže není jednáno). Okamžikem rozhodnutí o úpadku se v zásadě vždy zahájí řízení o způsobu jeho řešení. Bylo-li řízení zahájeno na návrh věřitele, je současně s kladným rozhodnutím o úpadku jmenován insolvenční správce; to neplatí, jsou-li splněny podmínky pro povolení reorganizace, kdy je v postavení správce i nadále dlužník.

Kromě rozhodnutí o úpadku lze návrh na zahájení řízení také odmítnout pro nedostatek majetku nebo pro neurčitost. Zamítnutí návrhu přichází v úvahu tehdy, nesplňuje-li zákonem stanovené náležitosti – ze stejného důvodu je možno řízení o něm též zastavit. V návaznosti na způsob rozhodnutí jsou pak odlišeny následky – buď nastávají účinky řízení (případně pokračují), nebo zanikají (včetně předběžných opatření) apod. Pro případ fradulentnho věřitelského návrhu, bylo-lo řízení zastaveno vinou navrhujícího věřitele, zákon stanoví odpovědnost za újmu způsobenou dlužníkovi (tento pojem je pak užíván v celém zákoně – tedy nikoliv pouze škoda, ale újma v širším významu) a ručení statutárního orgánu navrhujícího věřitele.

Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku náleží do rukou schůze věřitelů, která musí rozhodnou podle alternativní většiny dle § 99 odst. 5. Tato schůze, svolávána pro potřeby rozhodnutí soudem, rovněž jmenuje znalce, který ocení majetkovou podstatu. Nerozhodne-li schůze věřitelů o způsobu řešení úpadku, rozhodne soud na základě ustanovení o konkurenci návrhů (§ 65), obdobně se pak postupuje při jmenování znalce, jehož osobu může rovněž ustanovit soud (§ 100) – znalec se neustanovuje v případě řešení úpadku konkursem per partes. Odměna znalce se hradí z majetkové podstaty, avšak spolufinancují ji zajištění věřitelé. Znalec musí splňovat podmínky způsobilosti k zápisu do seznamu znalců v souladu se zákonem o soudních znalcích a tlumočnících.

K § 101 - § 104:

Pojetí incidenčních sporů zůstává zachováno s tím, že zákon se v jiných částech snaží snížit jejich penzum – změna pojetí odporovatelnosti, změna popírání pohledávek apod. Obecně rozhoduje v incidenčních sporech insolvenční soudce – řízení je tak koncentrováno do rukou jednoho soudce. Vzhledem k tomu, že správce je jmenován zásadně na závazný návrh předsedy soudu, je splněn požadavek nálezu ÚS I. US 371/04, který vyžadoval mj. odlišení osoby soudce jmenujícího správce a osoby soudce rozhodujícího v dalším řízení.

K § 105 - § 119:

Přihlašování pohledávek je změněno v tom smyslu, že věřitel, který doložil svou pohledávku při podání insolvenčního návrhu, již není povinen přihlášku podávat. Obdobně je provedena změna ve vztahu k dikci § 111 a věrohodnosti účetnictví, resp. soupisu věřitelů sestaveného dlužníkem – pohledávka nad 20.000,- Kč se považuje za přihlášenou uvedením v soupisu, ledaže došlo k jejímu popření ze strany dlužníka. Informovaný věřitel však má možnost napadnout a popřít i takovou pohledávku a předběžně ji nechat přezkoumat. Zákon zde umožňuje předběžný přezkum, aniž by se již jednalo o incidenční spor – ten je však možné následně také vyvolat. Zakotvení této úpravy je vedenou snahou, aby se případné spory řešily již dříve a mimo spory incidenční, čímž se průběh řízení výrazně zkrátí a zlevní.

Po vzoru britského a slovenského práva se výslovně formuluje odpovědnost za fradulentní přihlášky – ve vazbě na rozhodnutí soudu a rozdíl mezi skutečnou výší pohledávky a přihlášenou výší pohledávky. Pro zajištění ochrany věřitele jednajícího v dobré víře je formulováno, že takovýto věřitel může nejpozději v přihlášce uvést, že nebude vykonávat práva spojená s přihláškou, protože ví o spornosti přihlašované pohledávky; pak je sice uveden v seznamu přihlášek, ale na schůzi věřitelů nehlasuje a k jeho pohledávce se nepřihlíží. V důsledku toho je chráněn proti aplikaci sankce uvedené v § 110. Ustanovení o pokutě pro věřitele s fradulentní přihláškou se však nepoužije, pokud unese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že přihlášku činil s péčí řádného hospodáře.

Popírání pohledávek je postaveno na odlišném systému, když popírat přímo může pouze správce a dlužník – a pouzetehdy, je-li popření doložené. Věřitelé se ani navzájem ani ve vztahu k dlužníkovi popírat nemohou – mohou však požádat správce, aby konkrétní pohledávku popřel, s tím, že je řešen případ nesprávného odmítnutí popření. Tato nová úprava by měla vést k rychlejšímu průběhu řízení a zabránit ve zneužití postavení věřitele. Samotné poprání je pak sjednoceno pro všechny pohledávky, stejně tak obranné mechanismy ze strany věřitele.

Výsledek přezkumného jednání se zapisuje do soupisu pohledávek a má mj. význam pro možnost schůze věřitelů změnit správce – pokud se po ukončení přezkumu natolik změní věřitelské portfolio, že by to ovlivnilo původní jmenování dosavadního správce (§ 24).

K § 120 - § 136:

Původní konkurzní podstata se nahrazuje pojmem majetková podstata, avšak v zásadě sleduje pojetí dosavadní. Precizační změny jsou provedeny pouze v dílčích částech. Výslovně je stanoveno, kdy a za jakých podmínek se může stát součástí majetkové podstaty majetek třetích osob (spoluvlastnické podíly, společné jmění manželů, majetek získaný z neúčinného nebo neplatného právního úkonu).

Výslovně je reglementována možnost soudu nařídit na návrh insolvenčního správce prohlídku dlužníkových prostor (provozovna, sídlo, byt) i povinnost třetích osob strpět provedení prohlídky v místech, kde se dlužníkovy prostory nacházejí (typicky vlastníci nemovitostí, kteří mají s dlužníkem uzavřeny smlouvy o užívacích právech k bytovým či nebytovým prostorám). O vykonané prohlídce se pořizuje zápis, který je doručován soudu i věřitelskému výboru. Nově je též zavedena výslovná možnost insovenčního soudu předvolat dlužníka nebo osoby oprávněné jednat za nebo jeho jménem k prohlášení o majetku, a to na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru.

Po vzoru německého insolvenčního řádu se mění zařazení společného jmění dlužníka a jeho manžela do majetkové postaty – napříště do ní náleží společné jmění manželů v celém rozsahu pouze tehdy, je-li spravováno dlužníkem, při společné správě pak pouze část po vypořádání. Důkazní břemena nese vždy dlužník.

Majetek třetích osob do majetkové podstaty náleží pouze tehdy, pokud se prokáže, že vlastník tohoto majetku o zařazení prokazatelně vyrozuměn – důkazní břemeno o tomto tvrzení nese vždy správce. Tím je posílena dobrá víra nabyvatelů majetku z podstaty a zabraňuje se excesům typickým pro stávající pojetí, kdy bylo fakticky možné provést změnu vlastnické struktury bez možnosti dotčených subjektů vznést proti takovému postupu relevantní námitky.

Samotná správa majetku sleduje dnešní pojetí s výjimkou situace, kdy nebyl jmenován správce a majetek i nadále spravuje dlužník (§ 135) – i ten se však musí zdržet takového jednání, které by majetkovou podstatu mohlo poškodit.

K § 137 - § 142:

Oproti dnešnímu stavu se zcela mění pojetí neúčinnosti a odporovatelnosti, a to i pojmově – pojem odporovatelnost je pojmem procesně-právním, a proto se v insolvenčním zákoně neužívá.

Zákon podle zahraničních zkušeností odlišuje klasickou neúčinnost (odporovatelnost), kterou do českého práva v tehdy moderní podobě zavedl odpůrčí řád v roce 1931 a kterou principielně přebírá i návrh nového občanského zákoníku, jakož i případy neúčinnosti vztahující se bytostně k úpadku – že se jedná o instituty pouze podobné, není třeba zdůrazňovat. Napříště se tak opouští zcela nepochopitelná a velmi tvrdá úprava neúčinnosti ze zákona, kterou je sice možné vysledovat v dílčí podobě např. v Německu, ovšem věcně nelze hovořit ani o obdobě naší dosavadní úpravy. Faktem zůstává, že většina zemí EU (včetně snad všech transformujících se ekonomik) a doporučení UNCITRAL jednoznačně vycházejí z klasického pojetí actio pauliana, tedy ze žaloby obdobné naší odpůrčí žalobě, jež je známa právě z odpůrčího řádu z roku 1931. Navíc je tato žaloba vždy spojena s existenci dlužníkova úpadku, případně s rizikem jeho vzniku v důsledku dlužníkova sporného jednání. Nové pojetí je nejen komparačně snadno obhajitelné, ale zejména zohledňuje ekonomickou realitu – ex ante účinky dosavadního pojetí byly natolik negativní, že je třeba se jich napříště vyvarovat (nejistota při uzavírání smluv, včetně smluv zužujících SJM). V textu se tak využívá nejen německého pojetí, ale také pojetí starého československého, slovenského, britského, modelu UNCITRAL a např. zákonného textu lotyšského, který vykazuje velmi vysokou kvalitu.

Obecná ustanovení možného dovolání se neúčinnosti vychází z pojetí starého odpůrčího řádu a návrhu nového občanského zákoníku, když lhůta pro podání odpůrčí žaloby je šestiměsíční a jedná se o lhůtu prekluzivní.

Odlišují se různé důvody neúčinnosti - nepřiměřené protiplnění (s ohledem na obvyklost ceny v obchodním styku), zvýhodnění smluvní strany (s ohledem na poměření se s ostatními účastníky běžného vztahu) a zkrácení věřitele. Je samozřejmé, že leckdy bude určité jednání v zásadním souběhu s jednáním jiným, resp. subsumpce bude velmi obtížná – zákon předpokládá vyšší míru tlaku na fakticitu, když se nesleduje formálnost úkonu, ale jeho obsah a výsledek.

K § 143 - § 152:

Konkurs jako jeden ze způsobu řešení úpadku i nadále hraje významnou roli, nikoliv však dominantní. Po zkušenostech z minulých let a po odezve s aplikací zahraničních úprav upřednostňujících sanaci se i nové české insolvenční právo vydává cestou snahy o záchranu existujícího majetku – likvidační konkurs (v zahraničí často jednoduše nazývaný likvidace) tak bude jedním z řešení úpadku jen, bude-li tato varianta ekonomicky reálná a budou-li s ní souhlasit věřitelé. Přednostní užití reorganizace (sanace) však není přímo normováno, v tomto smyslu se pouze formuluje zásada přednosti – oproti tomu např. rumunské právo výslovně a kogentně upřednostňuje sanaci ve vztahu k ostatním způsobům řešení úpadku.

Jednoznačně se tak vychází z toho, že je-li možná záchrana podniku v chodu (going concern) , tj. ve valné většině případů u podnikatelů, zvolí se jako způsob řešení reorganizace, případně konkurz prodejem podniku (uno actu), který je také zohledněn a specifikován (i např. v trvání moratoria na realizaci zástavních nebo obdobných zajišťovacích práv). Zákon však nejde cestou francouzskou, tedy cestou zohledňující sociální okolnosti případu, ale cestou americkou, případně britskou. Jak bylo ostatně již zmíněno, i Francie je v současné době ve fázi diskusí nad přijetím nového zákona reflektujícího právě úpravu americkou, neboť úprava insolvenčního práva nemůže suplovat roli sociální politiky státu.

Ve zbytku ustanovení o konkurzu se v zásadě vychází z úpravy stávající a německé, když v některých pasážích jsou přímo zohledněny příkazy UNCITRAL (zejména ve věci trvání smluv apod.), či acquis (započtení). Dosavadní text je však přeformulován, akcentuje hlediska snadnější aplikace a snaží se vyřešit stávající interpretační problémy.

Zcela nově se zapracovává pravidlo vedoucí k limitaci existence nevymahatelných pohledávek a jejich zbytečné evidenci v účetnictví – je stanoveno, že v okamžiku, kdy právnická osoba po ukončení úpadkového řízení (konkurzu) nedisponuje žádným majetkem, je zrušena a následně má na základě výmazu z příslušného rejstříku zaniknout, dochází k zániku neuspokojených pohledávek ex lege. Je samozřejmé, že to neplatí pro pohledávky, které mají být postupně uspokojovány ze zajištění (tedy následně po ukončení konkursu).

Účinky prohlášení konkursu – což je vlastně rozhodnutí o způsobu řešení úpadku učiněné soudcem (v návaznosti na případný příkaz schůze věřitelů) – sledují dnešní pojetí, pouze se lépe stylizují. Specifická úprava je zakotvena pro případ, kdy dlužník úpadce plnící svůj dluh vůči úpadci po prohlášení konkursu sám upadne – není-li plnění vydáno úpadcem do majetkové podstaty, zákon presumuje nesplnění (vigilantibus iura na straně dlužníka a veřejnost insolvenčního rejstříku – to jsou argumentační důvody pro toto řešení). Dlužník se však může s poukazem na určitou míru objektivní dobré víry vyvinit (§ 145).

Započtení pohledávek dlužníka je oproti dnešní době přípustné za splnění zákonných podmínek a je zde sledována zejména německá úprava. Podmínky nezbytné k akceptaci započtení musí být splněny kumulative.

Specifická úprava trvání smluv je, jak bylo řečeno, reakce na návrh UNCITRAL a částečně respektuje také německou úpravu. Cílem nového textu je zachování smluvních vztahů, pokud to bude výhodné pro majetkovou podstatu, a současné zajištění určité míry právní jistoty smluvních stran. Vymezení pokračování provozu podniku je zřetelným projevem příklonu k zachování going concern a udržení či zvýšení hodnoty majetkové podstaty.

K § 153 - § 163:

Principy přerušení řízení sledují dnešní úpravu s tím rozdílem, že spor o pohledávce, která byla následně v insolvenčním řízení popřena, se nepřerušuje, ale pokračuje a mění se v incidenční spor. Normativní řešení zohledňuje praktické problémy, které vznikly v souvislosti s aplikací nyní Ústavním soudem zrušeného § 24 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání.

Vypořádání společného jmění manželů reaguje na dnešní stav a inspiruje se opětovně úpravou německou. Obecně se však jinak specifikuje, která část společného jmění manželů do majetkové podstaty náleží (§ 120/4). Neplatnost smluv podle § 160 je jednou z mála výjimek, kde se i nadále zachovává neplatnost a nepřechází se na neúčinnost.

Insolvenční správce, který již od prohlášení konkurzu (případně dříve v podobě předběžného správce) vykonává svou působnost, vyhotovuje mj. také zprávu o hospodářské situaci dlužníka – zde je povinen sdělit schůze věřitelů a soudu mj. také názor na další využití provozu podniku. To se následně promítá do rozhodování o zachování provozu podniku či prodeji. Současně se umožňuje, aby v případě vhodnosti schůze věřitelů kvalifikovanou většinou rozhodla o tom, že se konkurz transformuje v reorganizaci.

K § 164 – § 185:

Proces zpeněžování majetkové podstaty sleduje dnešní pojetí s výjimkou vyšší míry specifikace prodeje podniku – zákon výslovně stanoví částečnou odchylku od obecné úpravy v obchodním zákoníku. Pro úspěšnost prodeje a ochranu kupujícího se tak stanoví, že není universálním sukcesorem v plném smyslu, ale že na kupujícího nepřechází povinnosti vyplývající z porušení smluv souvisících s podnikem – tak se v zásadě výslovně stanoví např. povinnost nehradit smluvní pokuty . Vždy však musí být splněna podmínka, že tyto povinnosti vznikly před převodem, resp. jeho účinností.

Uspokojování opětovně upřednostňuje pohledávky za podstatou s tím rozdílem, že prioritu mají pohledávky vyplývající z náhrady škody na zdraví, pohledávky správce a pohledávky z úvěrového financování. Vzhledem k tomu, že je správce odměňován z výsledku uspokojování rozděleného mezi věřitele, je tak fakticky tlačen k tomu, aby činil částečné rozvrhy a celý proces konkursu tak značně urychlil – nebude živ z trvání procesu, nýbrž z jeho zdárného ukončení.

Konečná zpráva a její přezkum je opětovně pojetím dosavadním. Správce je povinen alokovat určitou částku prostředků na speciální účet za účelem pozdější úhrady výsledků incidenčních sporů. Zrušením konkursu jeho funkce nezaniká, avšak správce je povinen učinit zbytkové úkony, včetně případného návrhu na výmaz dlužníka z obchodního rejstříku.

K § 186 - § 187:

Ačkoliv se o to zákon částečně snaží, není předmětem jeho úpravy spotřebitelský konkurs. Důvod však není v tom, že by tento institut nebyl potřebný, ale pouze v tom, že doposud neexistují statistická data, která by věcně podložila způsob speciální úpravy úpadku spotřebitele. Zákon se tak pouze snaží pro jednoduché případy vymezit snazší aplikovatelnost ustanovení o konkursu (nepatrný konkurs) anebo normuje nový institut oddlužení (§ 236 an.).

Nepatrný konkurs je omezen jak obratovým limitem, tak počtem věřitelů. Rozhodnutí o tom, zda se nebude jednat o běžný konkurs, ale o konkurs nepatrný, náleží soudu, stejně jako klasifikace odchylek od zákonné úpravy – nikdy však nesmí být poškozeni zajištění věřitelé a znásilňovány zásady insolvenčního práva.

K § 188 - § 235:

Úpadkové právo určuje zejména, jakým způsobem bude naloženo s osobou v úpadku a jaké plnění získají věřitelé úpadce. Účelem reorganizace, stejně jako konkurzu, je, v užším smyslu, zajištění co nejvyššího možného výnosu pro věřitele a v širším smyslu zajištění efektivnějšího využití ekonomických statků pro společnost. Zatímco v případě konkurzu dochází k prodeji majetku úpadce buď per partes anebo jako celku formou prodeje podniku a výnos je distribuován mezi věřitele, v případě reorganizace dochází k „hypotetickému“ prodeji majetku úpadce všem věřitelům úpadce formou distribuce nových práv (dluhových, akciových, tedy např. dluhopisů a akcií) a výměnou za to jsou věřitelům zrušeny jejich původní pohledávky. Reorganizace užívá k dosažení týchž cílů jako konkurz odlišných prostředků a jediným kritériem volby mezi reorganizací a konkurzem má být míra výnosnosti pro věřitele. Nutným předpokladem k dosažení účelu reorganizace je pozitivní hodnota podniku úpadce, respektive jeho vyšší hodnota jako celku než jednotlivých částí. Pokud podnik úpadce nemůže dosáhnout pozitivní hodnoty, je účelnější využít likvidační formu úpadku, tedy konkurz. Učebnicovým příkladem úpadce vhodného pro reorganizaci je provozovatel železnice, u kterého, ač je v úpadku, není zcela jistě optimálním řešením „vytrhat pražce a kolejnice“ a dát je do sběru. Hlava II úpadkového zákona stanoví, jakým způsobem bude určeno, že podnik úpadce má pozitivní hodnotu, jak bude tato hodnota zachována a kdy, jakým způsobem a v jakém objemu bude distribuována věřitelům úpadce.

Řízení podle Hlavy II je vystavěno na řadě základních principů, mezi které patří především princip dobré víry navrhovatele reorganizace, princip řízení podniku dlužníkem a s tím související exklusivita pro vypracování reorganizačního plánu, princip zvýšené kontroly a dozoru věřitelů, princip přijetí reorganizačního plánu skupinami věřitelů, které jsou vytvořeny podle ekonomického a právního charakteru věřitelů, princip schválení reorganizačního plánu soudem, a to i přes nepřijetí plánu všemi věřitelskými skupinami, a v neposlední řadě princip vyjednávání plánu mezi věřiteli a navrhovatelem plánu na základě úplných a správných informací.

Hlava II vychází z úpravy Kapitoly 11 Úpadkového zákoníku USA (tzv. Úpadkový reformní zákon) z roku 1978 a z posledních poznatků fungování korporátních reorganizací jak v USA, tak v Evropě (zejména Německu a Rakousku). Hlava II a související ustanovení obecné části oproti Kapitole 11 klade daleko větší důraz na účinky ex ante právních norem, které jsou v ní obsaženy, a oslabuje účinky ex post. Za účinky ex ante lze považovat účinky, které předpis vztahuje na motivy zúčastněných stran ještě před prohlášením resp. zjištěním úpadku. U úpadkového práva obecně rozeznáváme dva základní ex ante účinky. Za prvé je to potrestání vedení a akcionářů úpadce za neschopnost řídit podnik tak, aby se vyhnul úpadku, a za druhé důsledná ochrana práv věřitelů, zejména maximální ochrana předúpadkových dohod mezi věřiteli a úpadcem. Reorganizace podle Kapitoly 11 oba tyto účinky narušuje a tak vytváří prostor pro různá pokřivení standardních tržních mechanismů. Oproti tomu zdůrazňuje ex post účinky a tak zajišťuje celkově vyšší míru uspokojení věřitelů. Úprava reorganizace obsažená ve druhé hlavě

i insolvenčního zákona se snaží o kompromis mezi teoretickými koncepty, které bývají v těchto ohledech často dávány do protikladu, tedy mezi americkým pojetím důrazu na účinky ex post a anglickým pojetím, který upřednostňuje účinky ex ante. Hlava II tedy staví na stejných principech jako americká úprava a zahrnuje jak pojetí dlužníka v řídícím postavení (debtor in possesion), tak pojetí vnucení reorganizačního plánu věřitelům i přes jejich nesouhlas (cramdown), která v největší míře vytváří ona tržní pokřivení. Na druhou stranu ale insolvenční soud nemůže rozhodnout o způsobu řešení úpadku bez toho, aniž by nejdříve svolal schůzi věřitelů. Schůze věřitelů může podle ustanovení § 99 rozhodnout o způsobu řešení úpadku, kterým je následně soud vázán. Rozhodnutí o tom zda je úpadce osobou vhodnou k reorganizaci či nikoli, neleží pouze na soudu (jako v Kapitole 11), nýbrž na největších věřitelích, kteří mohou takové rozhodnutí zásadně ovlivnit a v důsledku toho pak dochází k posílení zmíněných ex ante účinků.

Reorganizace úpadce spočívá v opatřeních, které jsou stanovena v tzv. reorganizačním plánu. Reorganizační plán může být sestaven buď dlužníkem, nebo věřiteli. Opatření mohou spočívat jednak v restrukturalizaci pasiv (snížení hodnoty dluhu, emise nového dluhu, snížení nebo zvýšení základního kapitálu apod.), jednak v restrukturalizaci aktiv (prodej nemovitostí, postoupení pohledávek apod.). Definice v § 188 odst. 1 vyjadřuje základní nástroj reorganizace, tedy zachovat hodnotu (provoz) podniku při uspokojení pohledávek (resp. ve většině případů jejich části). Kontrola věřitelů je realizována prostřednictvím věřitelského výboru, který kontroluje běžnou činnost podniku, schvaluje úkony vedení úpadce mající zásadní vliv na činnost úpadce a schvaluje rozhodnutí valné hromady. Věřitelský výbor tak dbá na zachování hodnoty podniku.

Reorganizace může být povolena pouze na návrh. Osobou oprávněnou podat návrh na reorganizaci je dlužník nebo kterýkoli věřitel. Věřitelský návrh musí být schválen schůzí věřitelů. Dlužnický návrh má přednost před věřitelským, ledaže schůze věřitelů nadpoloviční většinou přítomných a nepopřených zajištěných věřitelů a nadpoloviční většinou přítomných a nepopřených nezajištěných věřitelů nebo 90% většinou všech přítomných a nepopřených věřitelů rozhodne jinak. Pokud není návrh na reorganizaci podán, soud rozhodne o způsobu řešení úpadku konkursem. Reorganizací lze řešit pouze úpadek podnikatele. Na nepodnikatele se ustanovení o reorganizaci nevztahují. Návrh na řešení úpadku reorganizací lze podat i v případě hrozícího úpadku. Definice hrozícího úpadku je uvedena v § 8 odst. 4. Smyslem takové úpravy je umožnit podnikatelům podat návrh na zahájení insolvenčního řízení eště v době, kdy podnik neodvratně spěje k úpadku, ale kdy lze včasnou restrukturalizací kapitálové struktury, případně výrobního či prodejního programu zachovat hodnotu podniku pro věřitele a případně i akcionáře. Takovým způsobem se může zodpovědné vedení vyhnout snížení hodnoty podniku skrze vysoké náklady spojené s „běžným“ úpadkem a nákladům na rizikové projekty, jejichž realizace je typická pro většinu společností ve finanční tísni.

Ustanovení § 189 odst. 2 určuje osoby, které jsou vyjmuty z režimu reorganizace. Právnické osoby, které jsou v likvidaci, nemohou z povahy věci podstoupit nelikvidační formu řešení úpadku. U obchodníků s cennými papíry a osob oprávněných k obchodování na komoditní burze podle zvláštního právního předpisu se díky právní regulaci, pod kterou spadají, předpokládá velmi likvidní struktura aktiv, která může být rychle a bez zbytečných nákladů prodána v konkurzním řízení.

Ustanovení § 189 odst. 3 a 4 stanoví kvantitativní kritérium pro vstup podniku do reorganizace – min. 100 mil. Kč obratu a 100 zaměstnanců v hlavním pracovním poměru (hranice jsou zvoleny na základě ekonomické analýzy a pokrývají v zásadě 5 % až 7 % možných případů, což odpovídá věcným a ekonomických předpokladům reorganizace). Aby se však vstup do reorganizace zbytečně neodepíral v těch případech, kdy existuje kvalifikovaný konsensus na jejím provedení, toto kvantitativní kritérium se neuplatní, pokud dlužník předloží plán podpořený alespoň polovinou všech zajištěných a polovinou všech nezajištěných věřitelů počítanou podle výše pohledávek. Někdy bývá chybně argumentováno, že toto kritérium je diskriminační. Takový názor je zcela právně i ekonomicky vadný. O diskriminaci by bylo možno hovořit tehdy, jestliže by bylo účelem úpadkového zákona a insolvenčního řízení vůbec dát dlužníkům rovnou příležitost vyrovnat se s úpadkovou situací, resp. právo být reorganizován. Toto ale smyslem úpadkového zákona není. Žádný zákon ve vyspělých jurisdikcích a ani sám tento úpadkový zákon takové právo nedává ani dávat nemá. Pokud dlužník tedy nemá právo na rovnou příležitost vyrovnat ses nastalým úpadkem, nemůže být ani zvolená metoda úpravy jeho vztahů s věřiteli diskriminační. Navíc se jedná o běžnou legislativní techniku, za jejíž pomoci je kvalitativními kritérii vymezen okruh určitých subjektů, a právní předpisy ji běžně užívají, např. zákon o bankách při vydání bankovní licence, zákon o podnikání na kapitálovém trhu při kotaci cenných papírů apod. Dále je třeba si uvědomit, že způsob řešení úpadku reorganizací je „diskriminující“ sám o sobě. Pro svou náročnost na odbornost při sestavování plánu a nákladnost procesu reorganizace zůstává fakticky nereálná možnost reorganizovat podniky drobných živnostníků a menších společností.

Ustanovení § 190 odst. 1 určuje okruh osob oprávněných podat návrh na povolení reorganizace. Těmito osobami jsou dlužník a věřitel. Do tohoto okruhu není zahrnut insolvenční správce, přičemž veškerá aktivita v tomto ohledu je ponechána na dlužníkovi, případně na jeho věřitelích.

Ustanovení § 190 odst. 2 upravuje princip dobré víry navrhovatele reorganizačního plánu. Tento princip vyžaduje, aby navrhovatel reorganizačního plánu byl při jeho podání v dobré víře, že budou splněny podmínky pro jeho schválení soudem. To především znamená, že se v době podání reorganizačního návrhu a s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo možné domnívat, že takové podmínky lze splnit. Mezi tyto podmínky patří zejména zpracování reorganizačního plánu, který určí základní reorganizační opatření, prokáže svou uskutečnitelnost a pro věřitele stanoví taková plnění, která převýší plnění, k jejichž inkasu by byli oprávněni pro případ řešení úpadku formou konkurzu. Takové rozhodnutí může navrhovatel provést jen tehdy, jestliže se důkladně odborně zabýval možnostmi řešení úpadku, zpracoval je a na základě takové analýzy pokládá reorganizaci pro své za nejvhodnější řešení úpadku nebo hrozícího úpadku. Sankcí za porušení této povinnosti je náhrada škody, ke které je povinen navrhovatel. Za navrhovatele ručí i jeho statutární orgán, resp. členové jeho statutárního orgánu, s tím, že jsou dále povinni prokázat, že v době rozhodnutí existovala dobrá víra o tom, že jsou nebo budou splněny všechny podmínky pro schválení reorganizačního plánu.

Čtvrtý díl upravuje princip řízení podniku dlužníkem. Tento princip je založen na ponechání řízení podniku úpadce (s výjimkami jako je nepoctivé jednání, nekompetence apod.) v rukou vedení úpadce.

Tento princip je klíčový ze tří základních důvodů:

- motivuje vedení úpadce podat návrh na prohlášení úpadku včas, resp. dříve než dojde ke zhroucení financování úpadce, a zachovává tak čas a hodnotu podniku pro účinnou reorganizaci,

- vedení úpadce má nejlepší znalost jeho podniku a je nejméně nákladné jej pověřit sestavením plánu, přičemž všechny ostatní alternativy jsou výrazně časově a finančně náročnější,

- zmírnění nepříznivých důsledků spojených s úpadkem, resp. snížení nepřímých nákladů úpadku a tím zachování hodnoty podniku úpadce (kontinuita vztahu se zaměstnanci, zákazníky a odběrateli)

Ustanovení § 201 ponechává dlužníkovi oprávnění nakládat s majetkem zásadně v plném rozsahu. Toto pravidlo je důležité pro zachování jistoty v dodavatelsko-odběratelských vztazích dlužníka a jeho obchodních partnerů. Jedním z vysokých nepřímých nákladů úpadku bývá prodražení výrobních a jiných nákladů a snížení příjmů z prodeje služeb a výrobků z důvodu nejistoty obchodních partnerů úpadce.

Na druhou stranu je třeba chránit hodnotu podniku a tam, kde rozsah jednání přesahuje běžnou obchodní činnost, musí být pod kontrolou věřitelského výboru. Proto § 202 stanoví, že právní úkony, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam, činí úpadce pouze s předchozím souhlasem věřitelského výboru. Ust. § 202 odst. 2 pak demonstrativně stanoví výčet takových právních úkonů. Zejména vzhledem k omezení jednání valné hromady úpadce stanovené v § 195 je třeba řešit případy, kdy jsou úkony statutárního orgánu nebo jednotlivých členů statutárního orgánu podmíněny souhlasem valné hromady, případně dozorčí rady.

Ustanovení § 202 odst. 3 stanoví, že souhlas valné hromady (dozorčí rady) s úkony majícími zásadní význam se nahrazuje souhlasem věřitelského výboru. Porušením uvedených omezení však není způsobena neplatnost právního úkonu (pokud by tomu tak bylo, dodavatelé a odběratelé budou v nejistotě, zda a za jakých podmínek mohou vstupovat do právních vztahů s úpadcem), ovšem členové statutárního orgánu úpadce ručí za způsobenou škodu s tím, že nesou důkazní břemeno ohledně tvrzení, že šlo buď o jednání s péčí řádného hospodáře nebo o právní úkon nemjaící pro nakládání s majetkovou podstatou zásadní význam. Další ochranu proti zneužití jednání úpadce stanoví § 203. Pokud kdykoli po povolení reorganizace lze důvodně pochybovat o poctivosti nebo odborné způsobilosti úpadce nebo pokud došlo k závažnému porušení vyžadované péče ze strany úpadcova vedení, může soud na návrh věřitelského výboru nebo insolvenčního správce rozhodnout o tom, že oprávnění nakládat s majetkem vykonává částečně anebo v plném rozsahu insolvenční správce. V těchto případech není potřeba závadné chování prokázat, postačí doložit, že o nezávadnosti chování úpadce lze důvodně pochybovat. Závažným účinkem přechodu oprávnění nakládat s majetkem úpadce na insolvenčního správce je i ukončení exklusivity dlužníka připravit reorganizační plán (viz § 208).

Ustanovení § 204 stanoví, že dohledem nad činností dlužníka je pověřen insolvenční správce. K tomu, aby tento dohled mohl vykonávat, musí být vybaven i potřebnými informacemi a součinností ze strany dlužníka. Tuto povinnost dlužníkovi ukládá § 204 odst. 2 , a to i ve prospěch věřitelského výboru.

Díl 5 upravuje postavení věřitelů při reorganizaci. Ust. § 205 považuje za věřitele rovněž členy a společníky dlužníka – právnické osoby, avšak bez možnosti podat návrh na reorganizaci. Nepřihlášeným věřitelům se tedy žádná práva v reorganizačním řízení nepřiznávají. Ust. § 205 odst. 2 považuje za věřitele i akcionáře úpadce, čímž těmto osobám dává právo podílet se na činnosti schůze věřitelů a na přijetí reorganizačního plánu. Pro účely zejména hlasování na schůzi věřitelů je třeba stanovit výši pohledávky, ze které mají být hlasy akcionářů/společníků spočítány. Existují v zásadě tři způsoby. Buď se bude vycházet z nominální hodnoty akcií/podílů, dojde k jejich ohodnocení anebo se stanoví paušální částka, k níž se bude při hlasování přihlížet. První metoda je ze své povahy nespravedlivá, protože pokud podnik dospěl k úpadku, je jisté, že hodnota akcií/podílů je řádově daleko nižší než jejich nominální objem, druhý způsob je především z časového hlediska velmi náročný a prakticky by znemožnil činnost věřitelské schůze. Proto byl za základ výpočtu pro ohodnocení nominálního objemu pohledávky vybrán třetí způsob, který – přestože není k akcionářům nejspravedlivější – je pro účely hlasování nejúčelnější a nejvíce se blíží objektivně zjistitelné míře spravedlnosti dané v čase a prostředkům, které mají věřitelé k dispozici; ostatně především v důsledku předchozího selhání akcionářů/společníků. Ust. § 205 odst. 3 tedy předpokládá, že výše pohledávky vyplývající z účasti akcionáře/společníka na úpadci je rovna nule. Tím však není dotčena možnost akcionáře/společníka hlasovat o reorganizačním plánu dle stanovených pravidel v § 215, tj. v závislosti na skutečné hodnotě podniku a jeho akcií/podílů.

Pravidla pro rozdělení věřitelů do skupin jsou obsažena v ust. § 206. Toto rozdělení musí závazně stanovit reorganizační plán, a to včetně zdůvodnění obsahujícího zařazení konkrétního věřitele do té které skupiny. Správnost a vhodnost rozdělení věřitelů do skupin následně přezkoumává soud, který může nařídit změnu struktury jednotlivých skupin anebo vytvoření skupiny nové. Rozdělení věřitelů do skupin je důležité pro přijetí reorganizačního plánu, o němž se právě ve skupinách hlasuje – reorganizační plán je přijat, pokud s ním souhlasila většina každé skupiny věřitelů. Dělení do skupin je důležité, protože zájmy jednotlivých věřitelů mohou a často bývají protichůdně a pakliže by hlasovali jako celek, věřitelé s nejvyšší hodnotou pohledávek by zvolili metodu reorganizace, která je sice výhodnější pro ně, ovšem méně výnosná pro věřitele jako celek. Příkladem různých zájmů věřitelů jsou např. zajištění věřitelé, kteří mohou upřednostňovat rychlý prodej podniku nebo jeho částí, kdežto dodavatelé klíčových statků a služeb budou spíše vždy preferovat zachování výroby s tím, že raději oželí část svých pohledávek. V případě kdy je celý podnik částech předán zajištěných věřitelům formou zástav a celková hodnota zajištění per partes je nižší než hodnota podniku jako celku (což při správně nastavené reorganizaci má být vždy) a hodnota pohledávek zajištěných věřitelů není vyšší než hodnota zajištění, by ekonomicky uvažující zajištění věřitelé měli hlasovat pro metodu prodeje po kusech pokud tak uspokojí své pohledávky. Prodej po částech pro ně může být výhodnější i tehdy, je-li celková míra výnosnosti nižší než při pokračování provozu podniku.

Ustanovení § 206 odst. 3 stanoví mandatorní vytvoření skupin zajištěných, nezajištěných věřitelů, akcionářů/společníků a věřitelů z nedotčených pohledávek. V rámci každé skupiny je možné vytvářet i další podskupiny, tj. např. v rámci skupiny zajištěných věřitelů mohou existovat zajištění věřitelé skupiny A ze syndikovaného úvěru 300 mil. Kč s úrokem 10 % p. a. splatného čtvrtletně, věřitelé skupiny B z emise dluhopisů 50 mil. Kč s úrokem 8,5 % p. a. splatného ročně a konečně věřitelé skupiny C z revolvingového úvěru 50 mil. Kč s úrokem 7 % p. a. splatného měsíčně. Skupiny zajištěných věřitelů označené jako A, B a C tedy budou při hlasování o reorganizačním plánu posuzovány samostatně.

Materie 6. dílu (§ 207 - § 212) vymezuje obsah reorganizačního plánu, okruh osob oprávněných předložit reorganizační plán, náležitosti reorganizačního plánu, způsoby reorganizace a způsob poskytnutí informace o reorganizačním plánu věřitelům.

Reorganizační plán reglementuje závazné právní postavení úpadce a věřitelů v důsledku povolené reorganizace jakožto opatření sledující ozdravění provozu dlužníkova podniku a uspořádání vzájemných vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli. Navrhovatel, ať je jím dlužník či věřitel, je povinen zdržet se takových jednání, která jsou v reorganizačním plánem v rozporu nebo brání či jinak ovlivňují jeho splnění.

Přednostní právo na sestavení reorganizačního plánu má dlužník, a to ve lhůtě 120 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace, ledaže schůze věřitelů rozhodla podle § 208 odst. 4 o tom, že reorganizační plán má být sestaven některým z věřitelů. Lhůta v délce 120 dnů může být podle insolvenčním soudem prodloužena až na 240 dnů. Ust. § 208 odst. 2 představuje pojistku pro případ, kdy dlužník může – v návaznosti na určité indikace (neplacení úroků, zastavení prací na přípravě plánu anebo jeho sestavování způsobem, který může reorganizaci zmařit) – sledovat jiný záměr než dosažení reorganizace. Nastane-li některá z presumovaných situací, může insolvenční soud lhůtu k sestavení reorganizačního plánu zkrátit nebo zrušit. Odstavec 4 cit. ust. pak vymezuje případy, kdy ke zrušení exklusivity dochází automaticky a reorganizační plán může předložit věřitel nebo insolvenční správce. Jedná se o případy, kdy:

oprávnění nakládat s majetkem přešlo v souladu s ust. § 203 zcela na insolvenčního správce,
dlužník nepředložil reorganizační plán ve lhůtě podle odstavce 1, anebo dlužník ve lhůtě 180 dnů od rozhodnutí o povolení reorganizace nepředložil takový reorganizační plán, který by byl přijat všemi skupinami věřitelů, jejichž postavení má být podle tohoto plánu dotčeno,
nebo by se takový reorganizační plán považoval podle zákona za schválený, popřípadě
rozhodla-li schůze věřitelů rozhodla podle § 99 odst. 5 o tom, že způsobem řešení úpadku bude reorganizace navržená jinou osobou než dlužníkem.⁠‌‌‌‌‌‌‌‌⁠

Požadavky na obligatorní náležitosti reorganizačního plánu a jeho přílohy obsahují ustanovení § 209 až § 211. Součástí plánu musí být rezervy za účelem uspokojení pohledávek, které jsou v době schválení plánu předmětem incidenčních sporů. Smyslem je zabránit protahování schválení reorganizačního plánu z důvodu nevyřešených incidenčních sporů. Rezervy budou následně použity buď na uspokojení věřitele z incidenčního sporu, anebo na rozdělení mezi ostatní věřitele. § 209 odst. 3 stanoví parametry uskutečnitelnosti plánu tím, že vyžaduje, aby plán věrně odrážel právní a ekonomické možnosti úpadce. Parametry uskutečnitelnosti plánu jsou nutným požadavkem pro zpracování řádné zprávy o reorganizačním plánu ve smyslu ust.§ 212.

Způsoby reorganizace jsou vypočteny v ust. § 210. V obecné rovině spočívá reorganizace především v konglomerátu opatření synergické povahy týkajících se kapitálové struktury dlužníka (a to jak na straně cizích zdrojů, tak na straně vlastního kapitálu), struktury a výše aktiv, fúze či rozdělení společnosti anebo i převodu celého podniku či jeho částí na jinou právní osobu k tomu účelu reorganizačním plánem založenou, změně zakladatelských dokumentů nebo stanov úpadce. Tato opatření se mohou vzájemně doplňovat a v reorganizačním plánu mohou být stanovena volně tak, aby užití jednoho opatření neodporovalo v konečném důsledku užití jiného.

Věřitelům jsou poskytovány informace obsažené v reorganizačním plánu v souladu s ust. § 212. Předkladatel plánu je povinen zpracovat zprávu o reorganizačním plánu, která obsahuje dostatečné informace o jeho podstatě a obsahu. Explicitně je za pomoci negativní definice určen pojem „dostatečné informace“. Zpráva má být věřitelům předložena v dostatečném předstihu, nejméně 10 dnů před zahájením schůze věřitelů. Odstavec 4 cit. ust. upravuje, kdy je možno zprávu zveřejnit a v jaké lhůtě je soud povinen zprávu schválit nebo odmítnout. Vyjednávání o reorganizačním plánu by nemělo začít dříve, než je zpráva doručena věřitelům.

Díl 7 precizuje podmínky přijetí reorganizačního plánu věřiteli. Reorganizační plán může být věřiteli přijat ještě před zahájením insolvenčního řízení, resp. před podáním insolvenčního nebo reorganizačního návrhu. Kvůli vyloučení pochybností ust. § 213 pro takové případy upřesňuje povinnosti dlužníka, jehož účastnické cenné papíry jsou kótovány. Pokud dlužník připraví a věřitelé přijmou reorganizační plán ještě před zahájením insolvenčního řízení, může soud takto předpřipravenou reorganizaci (tzv. prepack) schválit velmi rychle a tím eliminovat nepříznivé důsledky spojené s úpadkem podniku. V případech, kdy je reorganizační plán přípraven po zahájení reorganizačního řízení, dochází ke schválení zpravidla na schůzi věřitelů, případně též korespondenčně (mimo schůzi věřitelů). Ust. § 214 upravuje pro tyto případy dva druhy hlasování mimo schůzi věřitelů, před a po zahájení insolvenčního řízení.

Přijetí reorganizačního plánu všemi skupinami je jednou z podmínek (nikoliv však nezbytnou) schválení reorganizačního plánu soudem. Reorganizační plán je přijat, pokud jej každá skupina věřitelů přijala nadpoloviční většinou hlasů zjištěných pohledávek, přičemž tyto hlasy musí představovat nejméně polovinu celkové jmenovité hodnoty všech zjištěných pohledávek v každé skupině věřitelů, kteří se zúčastnili hlasování.

Hlasoval-li věřitel, který k tomu nebyl oprávněn, byl-li hlasováním porušen zákon anebo nehlasoval-li věřitel, který hlasovat měl a nebylo mu umožněno, rozhoduje podle § 215 odst. 5, 6 a 7 insolvenční soud buď o platnosti hlasování nebo o novém hlasování skupiny, do níž (ne)hlasující věřitel náležel, a to vždy nejpozději do okamžiku schválení reorganizačního plánu.

Obligatorní podmínkou účinnosti reorganizačního plánu je jeho schválení insolvenčním soudem. Díl 8 stanoví podmínky schválení reorganizačního plánu, jeho účinnost a jeho změny.

Insolvenční soud může schválit reorganizační plán pouze tehdy, pokud je plán připraven v souladu s právními předpisy, zejména pokud obsahuje všechny povinné náležitosti, přílohy a nebyl vyjednán v rozporu se zákonem.

Reorganizačním plánem nesmí být sledován nepoctivý záměr. Za nepoctivý záměr je nutno považovat mj. případ, kdy dlužník svůj úpadek pouze předstírá, aby si zajistil výhody, kterých by jinak nedosáhl, nebo se vyhlášením úpadku snaží vyhnout placení budoucích daňových povinností apod.

Na základě reorganizačního plánu musí každý věřitel získat plnění v objemu, jehož celková současná hodnota je shodná nebo vyšší než hodnota plnění, které by získal v případě konkurzu úpadce. Tato podmínka vychází ze stanovení současné hodnoty plnění poskytnutého, resp. poskytovaného v budoucnu. Proto taková plnění bude třeba úročit stanovenou diskontní sazbou. Dále je třeba stanovit i hodnotu podniku v případě řešení úpadku dlužníka konkursem. Výše diskontní sazby by měla být předmětem soudního přezkumu stejně jako hodnota podniku v případě řešení úpadku konkurzem; totéž platí rovněž pro ověření faktu, zda výše poskytnutého plnění přesáhne plnění, které by bylo poskytnuto věřitelům v případě konkurzu dlužníka.

Pohledávky za podstatou a pohledávky jim na roveň postavené musí být vyplaceny co nejdříve po nabytí účinnosti reorganizačního plánu. Tato podmínka chrání zejména poskytovatele financování po dobu reorganizačního řízení, kterým musí být dána jistota tzv. superpriority před ostatními věřiteli.

Reorganizační plán musí být přijat všemi skupinami věřitelů v souladu s § 213 a násl.. Z této povinnosti stanoví odst. 2 cit. ust. výjimku, která je založena na principu vnucení reorganizačního plánu soudem věřitelům podle vzoru Kapitoly 11 Úpadkového zákona USA. K aplikaci této výjimky je třeba, aby plán byl schválen alespoň jednou z věřitelských skupin vyjma akcionářů/společníků úpadce a plán byl spravedlivý a zajišťující rovné zacházení s každou pohledávkou v rámci každé jednotlivé skupiny a lze důvodně očekávat, že reorganizační plán je uskutečnitelný (neboli že reorganizační plán nepovede k dalšímu úpadku dlužníka). Test uskutečnitelnosti v takovém případě musí soud provést v rámci dokazování, pravděpodobně posudkem znalce. Ust. § 217 stanoví, za jakých podmínek se má za to, že je plán spravedlivý ke skupině/skupinám zajištěných věřitelů, nezajištěných věřitelů a akcionářů/společníků. Pravidlo vypořádání podle § 217 je založeno na pravilu tzv. absolutní priority a vychází z co možná nejširšího respektování předúpadkových dohod mezi věřiteli a úpadcem. Věřitelé jsou seřazení podle priorit od zajištěných věřitelů, kteří mají obdržet plnění, jehož současná hodnota je stejná jako hodnota zajištění a k zajištění takové pohledávky stejný nebo obdobný předmět zajištění. Následují nezajištění věřitelé, kteří mají obdržet plnění, jehož současná hodnota je rovna hodnotě jejich pohledávky s tím, že se nejprve uspokojují věřitelé pohledávek, které nejsou podřízené jiným pohledávkám dlužníka a následně věřitelé podřízených pohledávek v pořadí jejich podřízenosti. Definice podřízených pohledávek je stanovena v § 11. Nakonec se uspokojují akcionáři/společníci úpadce. Akcionáři/společníci úpadce získají plnění pouze tehdy, jestliže před nimi nebyli zcela uspokojeni všichni věřitelé.

Za účelem vyloučení pochybností stanoví § 218, že za plnění podle reorganizačního plánu se rozumí i ponechání původní pohledávky, postavení nebo výhody, jež taková osoba měla před účinností reorganizačního plánu.

Ust. § 219 umožňuje insolvenčnímu soudu zařadit věřitele do jiné skupiny než jak bylo uvedeno v reorganizačním plánu, a to tehdy, má-li soud za to, že takové zařazení není spravedlivé. Mělo-li by přijetí věřitele do nové skupiny vliv na přijetí reorganizačního plánu, je třeba nařídit nové hlasování.

Ust. § 220 vyjmenovává podmínky účinnosti reorganizačního plánu. Plán je zásadně účinný okamžikem právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu o jeho schválení. Účinnost plánu však může být výslovně odložena na pozdější dobu, případně insolvenční soud může jeho účinnost sám odložit. Insolvenční řízení je ukončeno nabytím účinnosti reorganizačního plánu. V odst. 4 cit. ust. jsou uvedena pravidla pro uspokojování pohledávek z incidenčních sporů.

Zamítnutí reorganizačního plánu je obsaženo v materii ust. § 221. Proti rozhodnutí soudu o zamítnutí (doručuje se vyhláškou, zvlášť pak dlužníkovi a navrhovateli plánu) se může odvolat dlužník, navrhovatel a věřitelé, kteří hlasovali pro přijetí reorganizačního plánu. Další plán je možné předložit ve lhůtě 120 dnů, resp. 240 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o zamítnutí reorganizačního plánu.

Ust. § 222 upravuje podmínky změny reorganizačního plánu. Navrhovatel reorganizačního plánu ho může změnit kdykoli, nejpozději však do rozhodnutí o jeho schválení insolvenčním soudem, anebo do okamžiku, než je splněna podstatná část schváleného plánu, nejpozději však do jednoho roku od jeho schválení. V takových případech se použijí obdobě předchozí ustanovení tohoto zákona, a to pro každý takto změněný reorganizační plán.

Další ustanovení mají procesně formální povahu. Zakotvují pravidla pro kontrolu procesu reorganizace soudem, insolvenčním správcem a věřitelským výborem. Zde ještě dodělat!

K § 236 - § 259:

Nový institut oddlužení je zapracován na základě věcného záměru, ačkoliv není jisté, že tento způsob řešení je žádoucí a je po něm společenská poptávka – lze totiž vysledovat, že tento německý institut, který např. převzala i úprava slovenská, většina dalších států nemá, přičemž jako formu řešení úpadku výslovně upravuje pouze likvidaci (formou konkursu) a restrukturalizaci (resp. sanaci). Poslední poznatky z aplikace tohoto institutu v Německu ukazují, že prozatím není příliš využíván a značnou částí odborné veřejnosti ani oceněn. Dalším významným důvodem pro názor o spornosti tohoto institutu je pak i opětovné riziko regulatorní arbitráže a zdražení spotřebitelských úvěrů (riziko ex ante). Zákon se tomu snaží bránit tím, že oproti sporně funkční úpravě německé, kde je rozhodování o oddlužení víceméně v rukou soudu v návaznosti na procesní formality, je výslovně zakotven obecný princip kontroly procesu věřiteli. Z mikroekonomického hlediska je otázkou, zda zakotvení institutu bude skutečným důvodem pro ztížení přístupu ke spotřebitelským úvěrům, neboť o tom, zda bude aplikováno oddlužení jako způsob řešení úpadku, mají možnost rozhodnout především věřitelé dlužníka – v dalším je pak soud oprávněn samotný plán oddlužení věřitelům vnutit (samozřejmě za předpokladu dodržení zákonných postupů). Tyto problémy však měly být diskutovány v době přípravy věcného záměru, dnes je diskuse nadbytečná – věcný záměr je závazný.

Princip oddlužení je obdobný dosavadnímu vyrovnání, když dlužník po splnění určitých podmínek a schválení plánu oddlužení bude pro další život oddlužen – vychází se však z toho, že bude aktivně konat a bude po dobu stanovenou plánem oddlužení udržovat určité pensum stálých příjmů na umořování svých závazků. Návrh na povolení oddlužení může podat pouze dlužník a po celou dobu procesu se vyžaduje jeho aktivita a jednání v dobré víře.

Obecně tedy platí postup, že dlužník návrh podá a doloží všemi listinami. Následně se jím má zaobírat soud, nicméně ten může dát předběžný souhlas podle § 243 pouze tehdy, pokud schůze věřitelů podle § 99 rozhodla o způsobu řešení úpadku oddlužením (pokud nerozhodla vůbec, pak soud rozhoduje ex officio sám). Rozhodne-li soud následně o schválení předběžného oddlužení, považuje se toto rozhodnutí za rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Soud však samozřejmě plán předběžně schválit nemusí, pokud nejsou dány podmínky zákona – předpokládá se tak ingerence věřitelů a příprava plánu oddlužení (tzv. prepack) ze strany dlužníka. Jsou-li dále splněny podmínky, soud předběžné oddlužení potvrdí a plán oddlužení nabude účinnosti.

Režim osvobození od dluhů je přísný a sleduje i další chování dlužníka po dobu 3 let.

K § 260 - § 275:

Pro řešení insolvenčního řízení s cizím prvkem se ve vztahu ke státům EU aplikuje nařízení Rady ES č. 1346/2000 s tím, že po vzoru slovenské úpravy je řešen vztah mezi přijetím plnění ze stejné pohledávky v různých státech (§ 260 odst. 3). Pro státy nenáležící k EU se formuluje jednodušší způsob s tím, že se principiálně vychází také z cit. nařízení.

Insolvenční rejstřík se zřizuje ze zákona a jeho role je nejen evidenční, ale zejména hraje velký význam při doručování. Principy materiální a formální publicity jsou řešeny obdobně s obchodním rejstříkem.

Vzhledem ke komplexnosti změn se neumožňuje dílčí retroaktivita (obdobně německá zkušenost apod.), avšak za specifických podmínek se umožňuje přeměna řízení (§ 273) – tedy opět nikoliv retroaktivita. Sleduje se tím požadavek, aby všude tam, kde doposud o návrhu na prohlášení konkursu nebo povolení vyrovnání podle stávající právní úpravy nebylo rozhodnuto, bylo dlužníkům umožněno dosažení aplikace vstřícnějších pravidel podle tohoto zákona.

V plném rozsahu je zrušen stávající zákon o konkursu a vyrovnání. Obdobně se zrušuje část části sedmé vyhlášky o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, když tamní principy v § 34 až § 34 c) se zapracovávají přímo do zákona.

ZÁKON O ÚPADKU A ZPŮSOBECH JEHO ŘEŠENÍ (INSOLVENČNÍ ZÁKON)

OBSAH

Část prvNÍ

(§ 1 - § 142)

Hlava I. Všeobecná ustanovení (§ 1 - § 15)

Díl I Účel zákona a zásady insolvenčního řízení (§ 1 - § 6)

Zásady insolvenčního řízení

Působnost zákona

Období nečinnosti

Způsob řešení úpadku

Díl II Vymezení pojmů (§ 7 - § 16)

Úpadek

Domněnka úpadku

Rozdělení pohledávek

Uspokojování věřitelů

Postavení zajištěných věřitelů v průběhu insolvenčního řízení

Hlava II. Subjekty insolvenčního řízení (§ 17 - § 44)

Díl I Insolvenční soud (§ 17 - § 18)

Pravomoc insolvenčního soudu

Rozhodování insolvenčního soudu

Díl II Účastníci insolvenčního řízení (§ 19 - § 20)

Změny v osobě věřitele

Díl III Insolvenční správce a pomocné osoby (§ 21 - § 31)

Předběžný insolvenční správce

Změna v osobě insolvenčního správce

Pomocné osoby

Práva a povinnosti insolvenčního správce

Odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce

Jednání insolvenčního správce

Úvěrové financování

Povinnost mlčenlivosti

Součinnost třetích osob

Díl IV Věřitelské orgány (§ 32 - § 44)

Schůze věřitelů

Účast zajištěných věřitelů

Zrušení usnesení schůze věřitelů

Věřitelský výbor

Oprávnění věřitelského výboru

Prozatímní věřitelský výbor

Ukončení členství ve věřitelském výboru

Zástupce věřitelů

Díl V Některé jiné subjekty insolvenčního řízení (§ 44)

Hlava III. Ustanovení o insolvenčním řízení (§ 45 - § 100)

Díl I Obecná ustanovení (§ 45 - § 58)

Dokazování

Doručování

Účinnost rozhodnutí insolvenčního soudu

Díl II Insolvenční návrh (§ 59 - § 67)

Oprávnění podat insolvenční návrh

Povinnost podat insolvenční návrh

Náležitosti insolvenčního návrhu

Náležitosti dlužnického návrhu

Konkurence insolvenčních návrhů

Odmítnutí insolvenčního návrhu

Zpětvzetí insolvenčního návrhu

Díl III Zahájení insolvenčního řízení (§ 68 - § 76)

Záloha na náklady insolvenčního řízení

Účinky zahájení insolvenčního řízení

Přechodné omezení uspokojení zajištěných věřitelů

Předběžné opatření

Projednání insolvenčního návrhu

Díl IV Ochranná lhůta (§ 77 - § 86)

Návrh na povolení ochranné lhůty

Podmínky povolení a doba trvání ochranné lhůty

Účinky povolení ochranné lhůty

Odpovědnost dlužníka v průběhu ochranné lhůty

Ukončení ochranné lhůty

Díl V Rozhodnutí o insolvenčním návrhu a způsob řešení úpadku

(§ 87 - § 100)

Rozhodnutí o úpadku

Jiná rozhodnutí o insolvenčním návrhu

Zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku

Zamítnutí insolvenčního návrhu z jiných důvodů

Zánik účinků zahájení insolvenčního řízení

Důsledky zastavení insolvenčního řízení a odmítnutí insolvenčního návrhu

Stanovení způsobu řešení úpadku

Účast znalce

Díl VI Incidenční spory (§ 101 - § 104)

Návrh na zahájení incidenčního sporu

Projednání incidenčního sporu

Účinky incidenčního sporu

Hlava IV. Přihlášení a přezkum pohledávek (§ 105 - § 119)

Díl I Přihlášení pohledávek

(§ 105 - § 111)

Způsobilost pohledávek k přihlášení

Účinky přihlášení pohledávky

Vliv přihlášky pohledávky na běh promlčecí nebo prekluzivní lhůty

Náležitosti přihlášky pohledávky

Zpětvzetí přihlášky pohledávky

Odpovědnost věřitelů za správnost přihlášky pohledávky

Díl II Přezkum pohledávek (§ 112 - § 119)

Seznam přihlášených pohledávek

Postup insolvenčního správce

Přezkumné jednání

Zjištění pohledávky

Hlava V. Majetková podstata (§ 120 - § 136)

Pojem a rozsah

Zjišťování majetkové podstaty

Prohlídka dlužníkových prostor

Prohlášení o majetku

Soupis majetkové podstaty

Sepsání majetku třetích osob

Vyloučení majetku z majetkové podstaty

Vyjmutí majetku z majetkové podstaty

Nakládání s majetkovou podstatou a její správa

Hlava VI. Neúčinnost právních úkonů (§ 137 - § 142)

Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění

Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů

Neúčinnost zkracujícího právního úkonu

Část druhá

Způsoby řešení úpadku

(§ 143 - § 259)

Hlava I. Konkurs (§ 143 - § 187)

Díl I Prohlášení konkursu a jeho účinky

(§ 143 - § 152)

Pojem konkursu a jeho prohlášení

Účinky prohlášení konkursu

Započtení

Zánik jednostranných právních úkonů

Smlouvy o vzájemném plnění

Fixní smlouvy

Smlouvy o dočasném užívání věci

Výhrada vlastnictví

Provoz podniku

Díl II Vliv prohlášení konkursu na probíhající řízení (§ 153 - § 156) Přerušení řízení

Řízení, která se nepřerušují

Díl III Společné jmění dlužníka a jeho manžela (§ 156 - § 160) Účinky prohlášení konkursu na společné jmění manželů

Vypořádání společného jmění manželů

Schválení dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela soudem

Vznik nového společného jmění dlužníka a jeho manžela po prohlášení konkursu

Díl IV Procesní a jiné úkony navazující na prohlášení konkursu

(§ 161 - § 163)

Úkony insolvenčního správce po prohlášení konkursu

Zpráva o hospodářské situaci dlužníka a přeměna řízení

Díl V Zpeněžení majetkové podstaty (§ 164 - § 171)

Způsoby zpeněžení majetkové podstaty

Prodej mimo dražbu

Prodej zajištěného majetku

Prodej podniku a majetku jako celku

Vyklizení zpeněžované nemovitosti nebo bytu

Uplatnění a zpeněžení dlužníkových pohledávek

Nabývání majetku z majetkové podstaty

Díl VI Nakládání s výtěžkem zpeněžení (§ 172 - § 175)

Uspokojování pohledávek v konkursu

Uspokojování pohledávek za podstatou

Dílčí zpráva o průběhu zpeněžení majetkové podstaty

Částečný rozvrh

Díl VII Konečná zpráva a rozvrh (§ 176 - § 180)

Konečná zpráva

Vyúčtování odměny a nákladů

Přezkum konečné zprávy a vyúčtování

Rozvrhové usnesení

Díl VIII Zrušení konkursu (§ 181 - § 185)

Předpoklady pro zrušení konkursu

Doručování rozhodnutí o zrušení konkursu

Smrt dlužníka

Účinky zrušení konkursu

Úkony insolvenčního správce po zrušení konkursu

Díl IX Nepatrný konkurz (§ 186 - § 187)

Rozhodnutí o nepatrném konkurzu

Odchylky pro nepatrný konkurz

Hlava II. Reorganizace (§ 188 - § 235)

Díl I Přípustnost reorganizace (§ 188 - § 189)

Díl II Návrh na povolení reorganizace a jeho účinky (§ 189 - § 195)

Oprávněné osoby

Lhůty pro podání reorganizačního návrhu

Náležitosti reorganizačního návrhu

Konkurence reorganizačních návrhů a zpětvzetí

Reorganizační plán podaný věřitelem

Účinky podání reorganizačního návrhu

Díl III Rozhodnutí o reorganizačním návrhu a jeho účinky (§ 196 - § 200)

Odmítnutí reorganizačního návrhu

Zamítnutí reorganizačního návrhu

Náležitosti rozhodnutí o povolení reorganizace

Účinky povolení reorganizace

Díl IV Dlužník s oprávněním nakládat s majetkem (§ 201 - § 204)

Oprávnění dlužníka nakládat s majetkem

Spolurozhodování věřitelského výboru

Omezení oprávnění dlužníka nakládat s majetkem

Dohled insolvenčního správce

Díl V Postavení věřitelů při reorganizaci (§ 205 - § 206)

Účast věřitelů při reorganizaci

Skupiny věřitelů

Díl VI Reorganizační plán (§ 207 - § 212)

Obsah reorganizačního plánu a možnosti s ním nakládat

Osoby oprávněné předložit reorganizační plán

Náležitosti reorganizačního plánu

Způsob reorganizace

Přílohy reorganizačního plánu

Zpráva o reorganizačním plánu

Díl VII Přijetí reorganizačního plánu a jeho změny (§ 213 - § 215)

Forma jednání a hlasování

Rozhodování mimo schůzi věřitelů

Přijetí reorganizačního plánu

Díl VIII Schválení reorganizačního plánu a jeho změny (§ 216 - § 222)

Podmínky schválení reorganizačního plánu

Spravedlnost reorganizačního plánu

Rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu

Účinnost reorganizačního plánu

Zamítnutí reorganizačního plánu

Změna reorganizačního plánu

Díl IX Účinky reorganizačního plánu a jeho provádění (§ 223 - § 232)

Zánik účinků insolvenčního řízení

Úkony rejstříkového soudu

Vznik, změna a zánik práv věřitelů a třetích osob

Vznik, změna a zánik práv k majetku náležejícímu do majetkové podstaty

Nedotčenost opatření veřejnoprávní povahy

Výkon rozhodnutí a exekuce po účinnosti reorganizačního plánu

Dohled insolvenčního správce

Dohled věřitelského výboru

Dohled insolvenčního soudu

Díl IX Ukončení reorganizace (§ 233 - § 235)

Zrušení rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu

Přeměna reorganizace v konkurs

Skončení reorganizace

Hlava III. Oddlužení (§ 236 - § 259)

Podmínky návrhu na oddlužení

Náležitosti návrhu na oddlužení

Plán oddlužení a jeho změny

Zpětvzetí návrhu na oddlužení

Rozhodování o návrhu na oddlužení

Odmítnutí návrhu na oddlužení

Předběžné schválení nebo zmítnutí plánu na oddlužení

Projednání návrhu na oddlužení schůzí věřitelů

Náležitosti rozhodnutí o předběžném souhlasu

Zamítnutí návrhu na oddlužení

Účinky předběžného oddlužení

Zrušení předběžného souhlasu s oddlužením

Konečné rozhodnutí o plánu oddlužení

Zrušení předběžného schválení návrhu na oddlužení

Potvrzení předběžného schválení návrhu na oddlužení

Účinky schválení plánu oddlužení

Splnění plánu oddlužení

Zrušení rozhodnutí o schválení návrhu na oddlužení

Osvobození od zbytku dluhů

Změna plánu oddlužení

Zrušení osvobození od zbytku dluhů

Důsledky podvodného jednání

Část třetí

Zvláštní případy insolvenčního řízení

(§ 260 - § 265)

Hlava I. Insolvenční řízení s cizím prvkem (§ 260 - § 265 )

Díl I Insolvenční řízení se vztahem k členským státům Evropské unie (§ 260)

Díl II Insolvenční řízení se vztahem ke státům, které nejsou členy Evropské unie (§ 261 - § 265)

Rozhodné právo pro insolvenční řízení

Rozhodné právo pro nakládání s majetkem

Část čtvrtá

společná, přechodná a závěrečná ustanovení

(§ 266 - § 275)

Hlava I. Společná ustanovení (§ 266 - § 270)

Insolvenční rejstřík

Ochrana osobních údajů

Hlava II. Přechodná a závěrečná ustanovení (§ 271 - § 275)

Díl I Přechodná ustanovení (§ 271 - § 273)

Zmocňovací ustanovení

Návrh na přeměnu řízení

Díl II Závěrečná ustanovení (§ 274 - § 275)

Zrušovací ustanovení

Účinnost zákona

V Praze dne 8.7.2005

Jiří Pospíšil v.r.

Josef Bíža v.r.

Miloš Patera v.r.

Alena Páralová v.r.

Tomáš Teplík v.r.

Miroslav Krajíček v.r.

Jan Bauer v.r.

Walter Bartoš v.r.

Petr Krill v.r.

Zdeňka Horníková v.r.

Jiří Bílý v.r.

Miloslav Kučera v.r.

Jaroslav Pešán v.r. ⁠‌‌‌‌‌‌‌‌⁠

Jozef Kochan v.r.

Důvodová zpráva k Návrh insolvenčního zákona

Zhodnocení platného právního stavu

Porovnání přístupu k problematice insolvenčního práva v USA a zemích EU

Účel zákona a odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

Zhodnocení současného stavu a dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem České republiky

Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy