Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekPotvrzeno

Spisová značka

11 Co 121/2026

Soud: Krajský soud v PlzniDatum rozhodnutí: 28. 7. 2026Č. j.: 11 Co 121/2026-127Předsedkyně senátu: JUDr. Emilie ŠtěpánkováAgenda: Odvolací (civilní) (Co)Zveřejněno: 27. 10. 2026Předmět řízení: o určení vlastnického právaECLI:CZ:KSPL:2026:11.Co.121.2026.1
pravá držbalhůtydokazovánídržbasmlouva kupníexcesochrana vlastnictvíodvolánínáklady řízenípopis skutkukoupědražbavrácení věcivydrženímimořádné vydržení
Poznámka k výběru rozhodnutí: Rozhodnutí okresních, krajských a vrchních soudů přebíráme z veřejné databáze rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti (rozhodnuti.justice.cz, otevřená data). Soudy do databáze vkládají jen vybraná rozhodnutí: od prosince 2020 hlavně pravomocná odůvodněná rozhodnutí z civilních věcí v prvním stupni, rozhodnutí vrchních soudů od konce roku 2025. Nepatří sem například platební rozkazy, rozsudky pro zmeškání nebo pro uznání, schválené smíry a většina trestních věcí. Výběr proto nelze zobecňovat na všechna řízení. K 18. 11. 2026 máme 604 848 z 615 621 rozhodnutí zveřejněných v databázi.

Použité předpisy

Související rozhodnutí

Označená místa (46) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 1 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení vlastnického práva k části pozemku par. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], o výměře 621 m2 a tvaru lichoběžníku o rozměrech 42,62 m x 15,54 m x 42,02 m x 13,97 m, nacházejícího se vedle pozemku žalobců parc. č. st. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa]. Současně uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 1 200 Kč.

2. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že žalovaný vyzval žalobce dopisem ze dne 24. 7. 2024 k vyklizení jimi užívané části pozemku p. č. [hodnota] o výměře 621 m2 ve lhůtě do 31. 12. 2024. Žalobci nesouhlasili a namítli vydržení této jimi užívané části pozemku, neboť oni i jejich právní předchůdci pozemek užívali v domnění, že jsou vlastníky a z historických dokumentů navíc vyplývá, že pozemek je v jimi užívané části oplocen již desítky let. Dále namítali, že dřívější vlastník [jméno FO] nabyl nemovitosti v dražbě iniciované žalovaným konané dne 23. 8. 2011, když současně popis dražených nemovitostí zajistil sám žalovaný a mimo jiné tak v dražební vyhlášce zahrnul do dražených nemovitých věcí i studnu a plot nacházející se na vedlejším (sporném) pozemku. Z této skutečnosti žalobci dovozovali dobrou víru svoji a svých předchůdců, a naopak způsobenou chybu přičítali žalovanému. Dovozovali proto, že nejpozději v roce 2021 došlo z jejich strany k vydržení předmětné části pozemku při zohlednění držby jejich předchůdců. Žalovaný namítal, že dobrá víra žalobců se nezakládá na omluvitelném omylu, neboť v kupní smlouvě uzavřené mezi nimi a jejich právním předchůdcem i v kupní smlouvě uzavřené jejich právním předchůdcem s [jméno FO] jsou nemovitosti jednoznačně specifikovány a je zřejmé, že tam není uvedena sporná část pozemku. Kupní smlouvu vypracoval advokát, pro žalovaného je tak neuvěřitelné, že by neupozornil žalobce na to, co kupují, a že faktický a právní stav oplocených pozemků není v souladu. Žalobci tak nemohli být v dobré víře, že sporný pozemek kupují. Soud prvního stupně měl za nesporné, že zapsaným vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] je žalovaný. Dále považoval za prokázané, že dne 23. 8. 2011 se stal [jméno FO] vlastníkem pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je dům čp. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] k. ú. [jméno FO] [Anonymizováno], a to na základě dražby iniciované žalovaným. V pořadí dalším vlastníkem těchto nemovitých věcí se stal [jméno FO] na základě kupní smlouvy ze dne 23. 5. 2014. Ten pak nemovité věci prodal žalobcům kupní smlouvou ze dne 11. 6. 2020. V žádném z nabývacích titulů není uvedena sporná část pozemku parc. č. [hodnota] ani pozemek jako takový. Držby ve výroku vymezené části pozemku parc. č. [hodnota] se právní předchůdci žalobců chopili v domnění, že je součástí jimi kupovaných, resp. dražených nemovitostí, neboť se na něm nachází studna a plot, a ty byly v dražební vyhlášce výslovně uvedeny. Soud prvního stupně konstatoval naléhavý právní zájem na určení požadovaném žalobci dle § 80 o. s. ř., neboť při pozitivní odpovědi na to, kdo je vlastníkem této části pozemku, by rozsudek byl k zápisu do katastru nemovitostí nezbytný. Soud prvního stupně odkázal např. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 692/2005. Žalobci vymezenou část pozemku považoval v dané fázi řízení pro účely projednání věci za dostatečně určitě specifikovanou. Dále se zabýval tím, jaký právní předpis je třeba na danou situaci aplikovat. K žalobci tvrzenému vydržení mělo dle jimi uvedených skutkových tvrzení dojít v roce 2021. Soud prvního stupně proto použil ust. § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. (dále již jen občanský zákoník) a dospěl k závěru, že s ohledem na uplynutí doby případného vydržení již v době účinnosti tohoto předpisu je třeba aplikovat tento zákon jako celek na posouzení, zda došlo ke splnění předpokladů případného vydržení. Přitom aplikoval ust. §§ 7, 994, 1089 a 1090 tohoto zákona. Uvedl, že pokud se žalobci se chopili držby dne 11. 6. 2020, nemůže být splněna podmínka uplynuté doby 10 let požadovaná ust. § 1091 odst. 2 občanského zákoníku. Ust. § 1092 občanského zákoníku umožňuje započítání doby držby právních předchůdců. Zohlednil tedy i dobu od 23. 5. 2014 do doby prodeje žalobcům a též dobu od provedení dražby a nabytí nemovitých věcí [jméno FO], tedy dobu od 23. 8. 2011, neboť ust. § 3066 občanského zákoníku je třeba aplikovat i na vydržení řádné. Dospěl tedy k závěru, že držba žalobců a jejich právních předchůdců skutečně trvala nejméně 10 let. Dále však soud prvního stupně uvedl, že k řádnému vydržení nepostačuje jen samotná držba, ale je potřeba, aby se jednalo o držbu pravou dle ust. § 1090 odst. 1 občanského zákoníku. Držba se tak musí zakládat a odvozovat od právního důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by právnímu předchůdci náleželo. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní o těchto okolnostech leží na žalobcích. Žalobci k tomu tvrdili, že [jméno FO] svoji dobrou víru odvozoval od potvrzení o nabytí dražby a dražební vyhlášky a současně byl v dobré víře, že předmětem dražby je i studna a plot. Další vlastník [tituly před jménem] [jméno FO] pak byl svým předchůdcem ujištěn, že sporná část pozemku je součástí prodávaných nemovitých věcí a je zahrnuta v kupní smlouvě. Stejně tak byli ujištěni od svého právního předchůdce i žalobci. Měli tedy za to, že kupují vše, co je oploceno. Soud prvního stupně však nevyhodnotil danou situaci tak, že by se, byť v jediném z těchto případů, jednalo o právní důvod, který by k nabytí vlastnického práva postačoval, a dospěl k závěru, že se všichni zmiňovaní chopili držby jen na základě domnělého, putativního právního důvodu. Ten však k řádnému vydržení v režimu aktuálně platného a účinného občanského zákoníku nepostačuje, neboť se nejedná o právní důvod skutečně existující. Soud prvního stupně mimo jiné odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2119/2015 a dále uvedl, že ve všech dokumentech byly nemovité věci jednoznačně popsány a pozemek parc. č. [hodnota] či jeho část tam uvedeny nebyly. Ústní ujištění a omyl na jeho podkladě vzniklý nemůže být právním titulem. V dané situaci by připadalo v úvahu jen mimořádné vydržení dle ust. § 1095 občanského zákoníku, nezbytná doba držby pro mimořádné vydržení však činí 20 let a tato podmínka splněna nebyla. Soud prvního stupně zamítl další účastníky navrhované důkazy, neboť se vztahovaly k dobré víře a poctivé držbě žalobců a jejich právních předchůdců, což považoval při nesplnění první z podmínek za nadbytečné, když současně zdůraznil, že dobrá víra je presumována a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1615/2024. Stejně tak považoval za nadbytečné vypracování geometrického plánu, když pro danou fázi řízení nebylo nezbytné, aby byl předmětný pozemek takto definován, postačovala specifikace provedená žalobci. O nákladech řízení pak soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a o jejich výši dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

3. Proti rozsudku podali včasné odvolání žalobci, kteří se domáhali jeho změny a vyhovění žalobě, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně. Argumentovali neúplně a nesprávně zjištěným skutkovým stavem v důsledku neprovedení výslechu jimi navrhovaných svědků (jejich právních předchůdců), neboť jejich výslechem by bylo možné zjistit podrobné okolnosti nabytí držby, charakter faktického užívání a obsah, rozsah a podrobnosti vztahující se k ujištění žalobců. Z takto provedených výslechů by bylo patrné, že držba žalobců je kontinuální, oplocením pozemků včetně části předmětného pozemku byla jasně vymezená hranice, tento stav byl dlouhodobě stabilní a veřejně známý. V kombinaci s listinnými důkazy tak bylo možné dovodit na straně žalobců omluvitelný omyl v otázce vymezení předmětu koupě a vlastnické hranice. Žalobci dále namítali nesprávné právní posouzení věci a zejména nesprávnou a striktní aplikaci ust. § 1090 odst. 1 občanského zákoníku. Podle žalobců pro řádné vydržení není nutný dokonalý právní titul a postačí, pokud nastal (jako v tomto případě) řetězec platných, na sebe navazujících a existujících listin. Zdůraznili, že rozpor mezi právním a faktickým stavem nastal v důsledku chyby žalovaného uvedené již v dražební vyhlášce, ve které jako předmět dražby byla výslovně uvedena i studna a oplocení. Namítali, že zákonodárce rozhodně neměl v úmyslu znemožnit řádné vydržení u faktických a dlouhodobých jednoznačně prokazatelných hranic a tím způsobených omylů o tom, že takto fakticky ohraničený a vymezený pozemek bez platného právního titulu nelze v části, ve které není vlastněn, vydržet. Namítali, že Nejvyšší soud opakovaně připustil vydržení i při omylu o hranici pozemku s ohledem na v době koupě existující oplocení. Omluvitelný omyl o rozsahu nabývané nemovitosti tak není vydržení na překážku. Odkázali výslovně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 a 22 Cdo 2451/2011 s tím, že tato judikatura je použitelná dle žalobců i nyní. Žalovaný anebo jím najatý subjekt takový omyl způsobil a nese proto za jeho následky odpovědnost, neboť porušil povinnost náležité odborné péče, kterou od něj lze očekávat. Dále se žalobci dovolávali oprávněných a legitimních očekávání, práva na spravedlivý proces, ochrany vlastnictví a namítali přepjatý formalismus soudu prvního stupně. Namítali též, že poctivost jejich držby nebyla vyvrácena s tím, že důkazní břemeno o neexistenci poctivé držby nese žalovaný a že rozpor materiální reality a katastrálního zápisu způsobil žalovaný jako státní subjekt je to stát, kdo musí nést následky takového nesprávného postupu.

4. Žalovaný považoval rozsudek za věcně správný a navrhoval jeho potvrzení. Zdůraznil, že důležitý je objektivní stav, nikoliv subjektivní pocit žalobců. Podle žalovaného ani v režimu zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 nemohli být právní předchůdci žalobců oprávněnými držiteli, protože jejich omyl o tom, co kupují, nebyl omluvitelný. Při zachování běžné opatrnosti totiž mohli a měli zjistit, že neužívají svůj pozemek, dobu jejich držby proto nelze žalobcům přičíst. Žalovaný omyl v žalobcích a jejich předchůdcích nevyvolal, nerealizoval dražbu, tu realizovala žalovaným najatá dražební společnost. Dle žalovaného lze jen těžko uvěřit tomu, že by si ani jeden z postupně nabývajících vlastníků v průběhu 10 let neověřil hranice pozemků, a to zejména za situace, kdy kupní smlouvy zpracovával advokát, kdy byla na kupní cenu poskytována hypotéka a kdy byly z tohoto důvodu nemovité věci oceňovány znalcem. Upozornil též na skutečnost, že hranice pozemku žalovaného začíná již u vjezdu na pozemek parc. č. st. [Anonymizováno]. Dále namítal, že ohledně existence dobré víry žalobců bylo nadbytečné vést dokazování s ohledem na nesplnění jedné z podmínek vydržení, a to neexistenci dostačujícího právního nabývacího titulu. K tomuto předpokladu pak uvedl, že žalobci odkazují na listiny, které nemohou být dostatečným právním důvodem převodu vlastnického práva.

5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a násl. o. s. ř. včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, přihlédl k odvolání žalobců, k vyjádření žalovaného, k obsahu spisu, k provedeným důkazům a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

6. Odvolací soud předně uvádí, že ve shodě se soudem prvního stupně považuje typově určovací žalobu v dané situaci za možnou a s ohledem na judikaturu vyšších soudů také za jediný způsob, jak se domoci zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Stejně tak je správná úvaha soudu prvního stupně, že vymezení předmětu řízení v dané fázi a s ohledem na samotné rozhodnutí nevyžadovala vyhotovení geometrického plánu, naopak přistoupení k jeho zadání a zhotovení by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti, rychlosti a efektivity soudního řízení za situace, kdy považoval za nesplněnou jednu z podmínek pro vydržení. Pokud žalobci upřesnili spornou část pozemku při jednání dne 15. 10. 2025, jedná se o část oplocenou a oběma účastníkům známou a v podstatě co do jeho vymezení nespornou, není zapotřebí pro tu fázi řízení, ve které se posuzuje splnění podmínek vydržení, vyhotovení geometrického plánu a vymezení předmětné části pozemku způsobem, který by byl nezbytný pro případný zápis do katastru nemovitostí s ohledem na požadavky katastrálního zákona. Postup soudu prvního stupně byl v této otázce správný.

7. Pokud se týká skutkového stavu, odvolací soud odkazuje na bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku a shrnutí v bodě 1 odůvodnění tohoto rozhodnutí, popis skutkového stavu odpovídá provedeným důkazům a skutkovým zjištěním, která správně shrnuje, pro právní posouzení je zcela dostačující. K námitkám žalobců, že byl skutkový stav zjištěn nesprávně, resp. nebyly provedeny veškeré jimi navržené důkazy, a tudíž ani nedošlo ke zjištění veškerých relevantních skutečností, odvolací soud dodává, že považuje zjištěný skutkový stav pro právní posouzení za dostatečný. K námitkám žalobců se podrobně vyjádří níže.

8. Soud prvního stupně se správně vypořádal též s tím, jaký právní předpis má být aplikován. Odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1158/2022, podle kterého o vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb. by bylo možné uvažovat jen tehdy, pokud by byly splněny podmínky pro vydržení podle tohoto zákona (včetně uplynutí vydržecí doby) před jeho zrušením, tj. nejpozději k 31. 12. 2013. K tomu v dané situaci nedošlo, neboť desetiletá vydržecí lhůta by při splnění dalších podmínek začala žalobcům podle jejich tvrzení i provedených důkazů plynout v roce 2011. Do okamžiku zrušení zákona č. 40/1964 Sb. proto podmínky pro vznik vlastnického práva žalobců ani jejich předchůdců k předmětné části pozemku na základě vydržení podle tohoto režimu splněny být nemohly. Správně byl tedy aplikován zákon č. 89/2012 Sb. a podle něj posuzovány jednotlivé předpoklady pro vydržení.

9. Odvolací soud považuje za důležité připomenout, že vydržení je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, kterým dojde ke sjednocení faktického stavu kvalifikované nevlastnické držby cizí věci a uplynutí zákonem stanovené doby. Předpokladem je právními předpisy definovaná kvalifikovaná držba trvající po zákonem stanovenou dobu. Kvalifikovaná držba znamená, že musí splnit požadavky a předpoklady vždy konkrétního právního předpisu, v daném případě tedy zákona č. 89/2012 Sb. Vlastníkem vydržené věci se pak držitel stává okamžikem, kdy splnil takto zákonem definované podmínky vydržení, další právní skutečnosti pro nabytí vlastnického práva vydržitelem už zákon nevyžaduje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1134/96). Zásadní funkcí vydržení je nabytí vlastnického práva a definitivní odstranění nejistoty ohledně tohoto nejvyššího majetkového práva. Vydržení nastupuje jen tehdy, kdy je konkrétním zákonem definováno, že je skutečně spravedlivé a legitimní, aby držitel, který není pouze subjektivně, ale na základě vnějších okolností přesvědčen o tom, že mu daná věc či právo náleží, se stal po čase vlastníkem. Elementární podmínkou vydržení je poctivost, o které zákon hovoří v ust. § 1089 občanského zákoníku. Poctivost je naprosto nezbytná jak pro vydržení řádné, tak mimořádné. Zásada poctivosti a dobré víry se v sobě snoubí a nelze je v žádném případě vykládat z hlediska izolovaného a subjektivizovaného pohledu oprávněného jedince, nýbrž poctivost (dobrá víra) musí spočívat na okolnostech, které by ke shodnému přesvědčení a úvahám vedly každého člověka (viz. např. Komentář Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§ 976-1474) autorů ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. vydaný v nakladatelství Wolters Kluwer, stav k 1. 12. 2021).

10. Zákon č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) umožňuje vydržení mimořádné (ust. § 1095), které neklade natolik velké nároky na držbu a zejména nevyžaduje zvláštní, kvalifikované podmínky ve vztahu k právnímu důvodu vzniku držby na jejím počátku. Je však zapotřebí, aby držba trvala alespoň 20 let (§ 2095 ve spojení s § 1091 odst. 2 občanského zákoníku). Taková podmínka nebyla účastníky řízení tvrzena a pokud její počátek byl odvozován od dobrovolné dražby v roce 2011, na základě které nabyl právní předchůdce žalobců vlastnictví od žalovaného, nemohla být ani naplněna. Soud prvního stupně se tak správně již dalšími předpoklady mimořádného vydržení nezabýval. Tohoto titulu nabytí se navíc ani žalobci nedovolávali.

11. V úvahu tak přicházelo jen vydržení řádné. Řádným vydržením se rozumí originární nabytí vlastnického práva, při kterém se vyžaduje, aby držba započala na základě platného právního titulu (iustus titulus). Předpoklady řádného vydržení jsou upraveny v ust. § 1089, § 1090 až § 1094. Základními předpoklady vydržení jsou tedy poctivá a pravá držba nevlastníka zakládající se na právním titulu po celou zákonem stanovenou vydržecí dobu.

12. V případě nemovitostí je doba trvání držby upravena v ust. § 1091 odst. 2 občanského zákoníku na 10 let. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že lze žalobcům zohlednit i dobu držby jejich předchůdců za předpokladu, že by byly naplněny další předpoklady kvalifikované držby. S tímto závěrem odvolací soud souhlasí. Samotná doba držby činila alespoň 10 let. To však ještě nic nevypovídá o naplnění dalších podmínek, které kvalifikovaná držba vyžadovaná zákonem musí splňovat.

13. Další podmínkou je, že držitel vlastnického práva musí být poctivý, tedy může v mezích právního řádu věc držet, užívat ji, ba ji i zničit nebo s ní jinak nakládat, a není z toho nikomu odpovědný (§ 996 občanského zákoníku). Způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva nadále zůstává i pozemek, který je součástí parcely (tedy její část). Současně je třeba, aby předmět držby byl nezměnitelný a kdykoli reprodukovatelný. Předpokladem tedy je, aby nabytý pozemek byl plotem či stavbou oddělen od sousedního cizího pozemku či existovaly jiné, v přírodě nebo lidskou činností vytvořené trvalé útvary, podle kterých by mohla být hranice jednoznačně vymezena a patrná (viz Komentář Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§ 976-1474) autorů ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. vydaný v nakladatelství Wolters Kluwer, stav k 1. 12. 2021). Poctivost držitele se předpokládá a břemeno tvrzení i důkazní nese ten, kdo namítá její neexistenci, v dané věci tedy žalovaný. Žalovaný namítal, že žalobci nejsou poctivými držiteli a soud prvního stupně poskytl k těmto tvrzením žalovanému poučení. S ohledem na závěr ohledně neprokázání existence řádné držby se však již touto okolností soud dále nezabýval a neprováděl k ní dokazování. Žalobci v odvolání namítali, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný své břemeno důkazní k této okolnosti neunesl. Odvolací soud uvádí, že ze strany žalobců nebyl závěr soudu prvního stupně správně pochopen, neboť soud prvního stupně tuto okolnost blíže nehodnotil pro jím uváděnou nadbytečnost, když dospěl k závěru, že nebyl splněn další zákonem vyžadovaný předpoklad, a to titulární držba. Tento postup odvolací soud považuje za správný a v souladu se zásadou hospodárnosti a efektivity řízení.

14. Neméně důležitým a nezbytným předpokladem vydržení je totiž pravost držby a existence právního důvodu. Držba musí být řádná. Tyto předpoklady jsou upraveny v ust. § 1090 občanského zákoníku a řádná držba je definovaná v ust. § 991 občanského zákoníku tak, že se musí zakládat na platném právním důvodu. Elementární podmínkou řádného vydržení je tedy, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci anebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Vydržení je sice způsobilé zhojit nedostatek právního titulu na straně převodce, nedokáže však zhojit nedostatky, vady právního jednání.

15. Zásadní rozdíl oproti předchozí právní úpravě vydržení spočívá v konkrétním požadavku právního titulu pro vydržení. Držba řádná je jen taková držba, která se opírá o právní důvod způsobilý k nabytí vlastnického práva. Je-li tímto důvodem právní jednání (zpravidla smlouva), musí být platné. U řádného titulu lze na základě judikatury k předchozí úpravě dovodit, že se vyžaduje též účinnost právního jednání. Nestačí jen domnělý – putativní titul (o putativní právní titul jde v případě, že držitel jedná v omylu, že tu takový důvod je). Pro srovnání je nutno doplnit, že zákon č. 40/1964 Sb. (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) jako podmínku pro vydržení stanovil oprávněnou držbu (resp. hovořil o držiteli oprávněném a neoprávněném). Oprávněnou držbu opíral o objektivní dobrou víru držitele. Řádná držba dle současné právní úpravy je držba titulární, je novou kvalitou a její započtení z dob před účinností občanského zákoníku je zřejmě vyloučeno, neboť „oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod tedy jde o to, aby držitel byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí“ (viz NS sp. zn. 22 Cdo 417/98). O tento závěr se opírala řada rozhodnutí Nejvyššího soudu, která proto již nejsou za současné právní úpravy použitelná, neboť nyní je nezbytné, aby držba byla řádná – titulární a dále poctivá. (viz Komentář Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§ 976-1474) autorů ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. vydaný v nakladatelství Wolters Kluwer, stav k 1. 12. 2021). Nelze tedy souhlasit s názorem žalobců v odvolání odkazujícím na jimi citovanou judikaturu, která pracuje s pojmem oprávněná držba namísto držba řádná, neboť za současné právní úpravy jsou již požadavky zákona přísnější.

16. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobce poučil, aby k naplnění držby řádné a k existenci řádného nabývacího titulu doplnili svá tvrzení a k jejich prokázání též navrhli důkazy. Právní důvody, které přicházejí do úvahy, jsou pak uvedeny v ust. § 991 větě druhé občanského zákoníku. Žalobci ve svých tvrzeních však žádný takový titul ve vztahu k části sporného pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [jméno FO] [Anonymizováno] neuvedli. Ve svých tvrzeních se odkazovali na kupní smlouvu uzavřenou s [tituly před jménem] [jméno FO], v níž však není tento pozemek zmíněn a na kupní smlouvu, kterou uzavřel jejich právní předchůdce s [jméno FO], ve které rovněž není tento pozemek uveden, a na samém počátku užívání pak na dražební vyhlášku, vymezení předmětu dražby a potvrzení o provedené dražbě, v nichž taktéž není tento pozemek uveden. V dokumentech vztahujících se k dražbě byla sice uvedena studna a plot umístěné na předmětném pozemku, pozemek však nikoliv. Nelze však slučovat stavbu plotu a studny a pozemek. Nelze navíc odhlédnout od právního režimu, kdy v době dražby stavba obecně nebyla součástí pozemku, ale zpravidla samostatnou věcí. Dále pak odkazovali žalobci na ujištění právních předchůdců, že fakticky užívaný pozemek je ten, který kupují. Odvolací soud za současného stavu dokazování nemůže uzavřít, kdo je v současné době vlastníkem staveb studny a plotu, na vlastnictví pozemku parc. č. [hodnota] v k. p. [jméno FO] [Anonymizováno] to však nic nemění. Vydražením ani kupními smlouvami ke změně vlastnického práva nedošlo a tyto tituly nemohou být způsobilými ke vzniku řádné držby ve smyslu ust. § 991 občanského zákoníku, neboť o předmětné části pozemku označeného žalobci v petitu ničeho neuváděly. Ujištění pak žádným platným a řádným právním titulem není, za určitých okolností by mohlo být putativním titulem, ten však k nabytí řádné držby za současné právní úpravy nepostačuje.

17. Žalobci namítali, že jejich držba je kontinuální, že oplocením pozemků včetně části předmětného pozemku byla jasně vymezená hranice, že tento stav byl dlouhodobě stabilní a veřejně známý, že předložili řetězec platných, na sebe navazujících a existujících listin a že chyby žalovaného uvedené již ve dražební vyhlášce (uvedení studny a oplocení na sporné části pozemku) způsobily omyl nabyvatelů o nesouladu mezi faktickým stavem a stavem právním, a dále že tuto chybu lze přičítat žalovanému bez ohledu na to, kdo skutečně dražbu dobrovolnou na jeho pokyn realizoval. K těmto námitkám lze uvést, že ani odvolací soud není na pochybách o tom, že držba žalobců je kontinuální, oplocení dlouhodobé a stabilní, možná i veřejně známé, a že toto plyne z žalobcem doložených listin, které dokládají vlastnictví pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a p. č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] v k. ú. [jméno FO] [Anonymizováno], stejně jako skutečnost, že lze žalovanému přičíst, že byly předmětem dražby i plot a studna. Nabývací titul pro část parcely parc. č. [hodnota] z těchto okolností ale nelze dovodit. Na tomto závěru by nemohly nic měnit ani jiné, žalobci navržené důkazy, neboť ty byly označeny k prokázání skutečností, které odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považuje za prokázané, a okolnosti vzniku skutkového omylu o tom, co je předmětem převodů.

18. Žalobci namítají, že od počátku byli oni i jejich předchůdci přesvědčeni, že oplocenou část pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [jméno FO] [Anonymizováno] vlastní, resp. že ji nabyli. Byť to výslovně neuváděli a nehodnotili, dovolávali se skutkového omylu o tom, co koupili, resp. nabyli do vlastnictví. Takový omyl však může odůvodnit jen tzv. oprávněnou držbu ve smyslu předchozí právní úpravy, nikoliv titulární, řádnou držbu vyžadovanou současnou právní úpravou. K tomu lze ještě dodat, že i v režimu předchozí právní úpravy se oprávněná držba zakládala na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Judikatura se v minulosti zabývala tím, že není nezbytné, aby se nabyvatel seznamoval konkrétně s katastrálními podklady, ale bylo vždy třeba se zřetelem ke konkrétním okolnostem zjišťovat, zda při obvyklé míře opatrnosti měl a mohl takový omyl zjistit. Mimo jiné okolnosti by bylo třeba přihlédnout k výměře nabývaného pozemku, k případnému oplocení a rozdílu výměr skutečně nabývaného pozemku a fakticky oploceného pozemku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 807/2024 a v něm citovaná judikatura). Pokud se v dané situaci jedná o část pozemku o výměře 621 m2 ve tvaru blíže ve výroku specifikovaného lichoběžníku, je třeba uzavřít, že se nejedná o zanedbatelnou část pozemku a že při obvyklé míře opatrnosti měli žalobci zjistit, že se celková užívaná plocha ve výměře cca 3598 m2 od jimi v kupních smlouvách uvedených pozemků (pozemek parc č. st. [Anonymizováno] má výměru 1505 m2 a pozemek parc. č. [Anonymizováno] /[Anonymizováno] má výměru 1472 m2, tedy celkem 2977 m2) odchyluje, jedná se totiž o cca 1/5 fakticky užívané plochy. Byť je tato úvaha s ohledem na současnou a na předmětnou věc aplikovanou právní úpravu nadbytečná a odvolací soud nemá dostatek podkladů pro závěr o tom, zda je možné žalobci namítaný skutkový omyl považovat za omluvitelný, nelze tuto v řízení zjištěnou okolnost zcela opominout a odvolací soud s ohledem na argumentaci odvolatelů obsaženou v odvolání považuje za důležité ji zmínit.

19. Odvolací soud s ohledem na shora uvedenou argumentaci ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k řádnému vydržení nemohlo dojít, protože se držba žalobců nezakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, a správně uzavřel, že žalobci neunesli břemeno důkazní a je třeba dodat, že ani břemeno tvrzení, o existenci pravé, titulární držby. S ohledem na argumentaci žalobců, že zákonodárce nemohl mít na mysli tak zcela výjimečnou situaci, aby vyžadoval skutečný nabývací titul, pak odvolací soud ještě dodává, že se skutečně bude jednat o značně výjimečné situace. Například si lze představit, že převodcem je vlastník, který věc nabyl kupní smlouvou, od které poté, kdy věc převedl na další, třetí osobu, bylo odstoupeno. Další vlastník je tedy dobrověrným nabyvatelem, řádným držitelem, ale odstoupení, které má účinky ex tunc, situaci změní. Právní úprava vydržení v občanském zákoníku právě proto, že se řádné vydržení nebude týkat masových situací, upravuje též vydržení mimořádné, které sice vyžaduje delší dobu trvání držby, ale na držbu samotnou neklade natolik velké nároky, naopak je odrazem nově zdůrazněné zásady, že vlastník by se měl o své vlastnictví aktivně starat a zajímat.

20. Ze všech shora uvedených důvodů odvolací soud považuje rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné, proto jej postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a neúspěšným žalobcům byla uložena povinnost zaplatit plnou náhradu nákladů žalovanému. Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných bez doložení výše hotových výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 300 Kč za každý ze 4 úkonů (vyjádření k odvolání, dvě reakce na repliky žalobců a účast na jednání odvolacího soudu) dle § 2 odst. 3 citované vyhlášky, celkem 1 200 Kč. Lhůta k plnění pak byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací