Plný text
11 Tdo 513/2026-1242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2025, č. j. 8 To 318/2025-1138, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 132/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá.
Odůvodnění: I.Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 11 T 132/2023-1088, uznal obviněného L. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Současně mu bylo uloženo zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym), náhradu nemajetkové újmy (poznámka Nejvyššího soudu: ve výroku rozsudku je terminologicky chybně uvedeno formální označení nároku coby „náhrady škody“) ve výši 30 000 Kč, přičemž tato byla se zbytkem nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Přisouzeného zločinu se obviněný dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od února 2018 do 20. 6. 2019 v místě svého bydliště v Brně na ulici XY, opakovaně vykonal s tehdy nezletilou AAAAA, dobrovolný orální pohlavní styk, nechával si od ní rukou stimulovat penis, a v přesně nezjištěné době od 19. 4. 2019 do 20. 6. 2019 s nezletilou opakovaně vykonal dobrovolnou vaginální soulož, přestože po celou dobu věděl, že nezletilá, s níž v dané době udržoval partnerský vztah, nedovršila 15 roků.
3. Proti prvostupňovému rozsudku podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině, trestu i náhradě způsobené újmy. Odvolání podala také státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného co do výroku o trestu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 12. 2025, č. j. 8 To 318/2025-1138, k oběma odvoláním částečně zrušil rozsudek prvostupňového soudu ve výroku o trestu a v tzv. adhezním výroku. Obviněný byl nově odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let. Současně mu byla uložena také povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 30 000 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání, vyjádření k němu a replika
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku druhostupňového soudu v celém jeho rozsahu. Dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a nebyly k nim nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
5. Dovolatel nejdříve rozvedl námitky stran procesně nepoužitelné výpovědi poškozené. Poukázal na to, že soudy vycházely z výslechu poškozené z přípravného řízení ze dne 22. 7. 2020 i přes to, že tento výslech byl pravomocně označen za procesně nepoužitelný důkaz. Prvostupňový soud v průběhu výslechu poškozené u hlavního líčení dne 19. 10. 2023 znehodnotil i její další výpověď, když soudce (v čase 2:21:13 zvukového záznamu) z důvodu odstranění nepřesností odkázal na § 207 odst. 2 tr. ř. a předestřel poškozené její procesně nepoužitelnou výpověď z přípravného řízení. Poškozená poté potvrdila, že skutečnosti se staly tak, jak uvedla v přípravném řízení, nikoli tak, jak aktuálně vypovídala v hlavním líčení, čímž došlo podle dovolatele k nezákonnému ovlivnění další výpovědi poškozené, která byla od tohoto okamžiku znehodnocena a fakticky reprodukovala obsah nepoužitelného úkonu. Podle obviněného byly závěry o věrohodnosti dovolatele i poškozené a závěry o vině postaveny na popisu, na který byla poškozená neoprávněně navedena soudem.
6. K tomuto obviněný namítl také porušení ustanovení o výslechu svědka, jelikož § 207 odst. 2 tr. ř. lze aplikovat výhradně na výslech obžalovaného. Výslech svědků naopak upravuje § 211 a násl. tr. ř., přičemž pro čtení předešlé výpovědi poškozené nebyly splněny zákonem dané podmínky. Z těchto důvodů dovolatel shledal výpověď poškozené z hlavního líčení za procesně bezvadnou pouze do poloviny str. 14 protokolu o hlavním líčení a konstatoval, že nahrazení chybějícího obsahu výpovědi předestřením výpovědi z přípravného řízení je v rozporu s trestním řádem. Tedy založení výroku o vině obviněného na takto zjištěných skutečnostech je v rozporu se zákonem.
7. Dovolatel následně argumentoval, že samotná procesně použitelná část výpovědi poškozené neobsahuje skutečnosti způsobilé unést závěr o vině. Odkázal na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Odvolacímu soudu vytkl, že se s námitkami o nesprávném hodnocení důkazů vypořádal toliko obecně a odmítl je přezkoumat s poukazem na svou omezenou ingerenci, přestože podle dovolatele byly splněny předpoklady pro zásah. V rámci této námitky se blíže vyjádřil k výpovědi poškozené a následně hodnotil výpovědi svědků i znalecké posudky. Ve výpovědi poškozené označil v celkem devatenácti bodech konkrétní rozpory. Poškozená podle něj v průběhu řízení měnila svou verzi skutkového děje, nebyla schopna časově ani obsahově jednoznačně popsat rozhodné události, její výpověď byla vnitřně rozporná i v rozporu s listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi, a současně sama připustila jednání spočívající ve vyhrožování a uvádění nepravdivých tvrzení. Podle dovolatele soud nesprávně odmítl zohlednit i rozpory mezi trestním oznámením a následnou výpovědí při hodnocení její věrohodnosti. Podle dovolatele soud nesprávně vyložil závěry vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu Tpjn 300/2019, které se zabývá tím, do jaké míry může být trestní oznámení důkazem.
8. Pokud jde o výpovědi svědků z okruhu poškozené, dovolatel rozporoval závěr soudů, že potvrzují spáchání skutku. Tvrdil, že tito svědci pouze reprodukovali sdělení poškozené, aniž by byli přímými svědky skutku, a jejich výpovědi naopak poukazují na její častou lhavost, manipulativní jednání a dřívější nepravdivá obvinění vůči jiným osobám, včetně osob blízkých. Upozornil i na konkrétní případy, kdy měla poškozená křivě obvinit jiné osoby ze sexuálně motivovaného jednání. Soud podle něj tyto skutečnosti pominul, jednotlivé výpovědi dezinterpretoval a selektivně z nich vybral jen ty části, které podporují závěr o vině. Současně vyzdvihl rozpory mezi jednotlivými tvrzeními, jež poškozená sdělovala různým osobám, a objektivními skutečnostmi (např. výsledky gynekologického vyšetření), které pravdivost jejích tvrzení zpochybňují. Dovolatel rovněž namítal, že skutkový závěr ohledně časového vymezení skutku nemá oporu v dokazování a soud rozhodl v pochybnostech k jeho tíži.
9. Ve vztahu ke znaleckým posudkům obviněný namítal jejich věcnou i procesní vadnost. U posudku Mgr. Landové zdůraznil, že tato znalkyně se vyjadřovala mimo jiné k otázce věrohodnosti poškozené, takové závěry je ale oprávněn činit pouze znalec z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, což Mgr. Landová není. Jedná se o psycholožku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, znalecký posudek tak byl zpracován znalkyní bez odpovídající specializace, navíc vycházel z procesně nepoužitelné výpovědi poškozené a nebyl aktualizován o poznatky z hlavního líčení. Dovolatel uvedl, že znalkyně překračovala meze své odborné kompetence, když hodnotila pravdivost výpovědi poškozené, což nepřísluší znalci, nýbrž soudu, řešila právní otázky, hodnotila důkazy a dovozovala vinu obviněného, a soud tyto závěry nepřípustně převzal. Obviněný zhodnotil výstup znalkyně u hlavního líčení dne 25. 1. 2024 jako další zhoršení situace, jelikož Mgr. Landová prokazovala svou osobní zaangažovanost, neschopnost a nevůli odpovědět na otázky obhajoby. Znalkyně posudek zpracovala dne 29. 10. 2020, odmítla jeho následnou revizi, nebyla seznámena z procesně přípustnou výpovědí poškozené z hlavního líčení (ze dne 19. 10. 2023) ani zbytkem spisu, a přesto uváděla, že poškozená mluví pravdu a skutek popsaný v obžalobě se stal a obviněný je odpovědným. Podle dovolatele je tak tvrzení soudu, že znalkyně zpracovala posudek na základě procesně použitelné výpovědi z 19. 10. 2023 zcela nelogické, protože posudek byl v době výpovědi již tři roky starý a neaktualizovaný.
10. U posudku MUDr. Talové pak dovolatel rozporoval závěr soudů o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a psychickým stavem poškozené, neboť znalkyně takový závěr neučinila, a naopak upozornila na vliv dalších okolností jako je časový odstup od daného jednání, intimní styky s větším počtem mužů nebo skutečnost, že psychický stav poškozené mohl být zhoršen samotným rozchodem s obviněným. Poslední stav, ke kterému se znalkyně vyjadřovala, byl ve fázi přípravného řízení před sdělením obvinění, přičemž současně navrhovala přezkoumat znalcem z oboru klinické psychologie schopnost poškozené vypovídat věrohodně.
11. Tato znalkyně následně v řízení nebyla k věci vyslechnuta z důvodu zamítnutí takového návrhu obhajoby soudem, proto dovolatel v závěru svého podání namítal, že ani nebyly provedeny jím navržené podstatné důkazy, tedy doplnění posudku MUDr. Talové a zejména nebyl vypracován znalecký posudek z oboru klinické psychologie, který by zhodnotil věrohodnost poškozené, jak bylo uvedeno výše.
12. Dovolatel tak navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil podle § 265k tr. ř. a dále postupoval podle § 265l nebo § 265m tr. ř.
13. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se vyjádřila k dovolání obviněného tak, že smyslem obviněným výslovně uplatněného dovolacího důvodu není otevření skutkového přezkumu, nýbrž postih pouze nejzávažnějších vad důkazního řízení, tj. případů opomenutých důkazů, použití procesně nepřípustných důkazů či svévolného hodnocení důkazů vedoucího ke zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
14. K námitce procesní nepoužitelnosti části výpovědi poškozené připustila, že předestření její dřívější výpovědi podle § 207 odst. 2 tr. ř. nebylo správné, současně však zdůraznila, že soudy nevybudovaly skutková zjištění na tomto podkladu. Vyzdvihla, že poškozená v hlavním líčení jasně popsala, že k pohlavnímu styku došlo ještě před dovršením jejích 15 let, protože si to takto pamatuje. Skutkový děj časově lokalizovala na návštěvu bazénu v XY, což poskytuje dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného bez nutnosti vycházet z dřívější výpovědi.
15. Současně nesouhlasila s názorem obviněného, že mělo být přihlédnuto ke skutečnostem uvedeným v trestním oznámení poškozené. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu Tpjn 300/2019 totiž vyplývá, že trestní oznámení má povahu důkazu pouze ve velmi specifických případech, například ve spojitosti s řízením vedeným v souvislosti s trestným činem křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku. O to se v dané věci ovšem nejedná a soudy neměly přihlížet k informacím obsaženým v trestním oznámení.
16. K dalším námitkám obviněného státní zástupkyně uvedla, že tyto směřují primárně proti hodnocení důkazů a obviněný se jimi snaží prosadit vlastní verzi skutkového děje. Podle jejího názoru dovolatel neprokazuje zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale pouze polemizuje s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily. Výpověď poškozené považovala za dostatečnou a podporovanou dalšími důkazy, přičemž výtky ohledně její nevěrohodnosti označila za účelové a vytržené z kontextu.
17. Ve vztahu ke znaleckým posudkům uzavřela, že soudy se jimi zabývaly v potřebném rozsahu a jejich závěry správně převzaly. Námitky obviněného proti znalkyním nepovažovala za opodstatněné. Dále konstatovala, že neprovedení některých obhajobou navržených důkazů nebylo bezdůvodné a nezakládá vadu řízení.
18. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
19. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou, v níž setrval na dovolání a na existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůraznil, že rozhodná skutková zjištění byla založena na procesně vadně získaných či použitých důkazech, na hodnocení důkazů nerespektujícím jejich skutečný obsah a současně nebyly provedeny obhajobou navržené podstatné důkazy. Dovolatel zopakoval, že spatřuje naplnění vad důkazního řízení jak v použití procesně nepřípustného důkazního podkladu, tak v deformaci obsahu provedených důkazů a svévoli při jejich interpretaci.
20. Rozporoval závěr státní zástupkyně, že dovolání je nedůvodné, a poukazoval na to, že sama připustila nesprávnost postupu, jímž byl poškozené v hlavním líčení předestřen obsah její dřívější výpovědi podle § 207 odst. 2 tr. ř., ač toto ustanovení na svědka nedopadá. Vážnějším pochybením bylo především to, že poškozené bylo při hlavním líčení předestřeno její dřívější procesně nepoužitelné vyjádření. Podle dovolatele nešlo o formální pochybení, ale o vadu zasahující samotný základ dokazování, neboť poškozená následně označila za pravdivou právě dřívější procesně nepoužitelnou výpověď. V důsledku toho nelze podle jeho názoru vycházet ani z navazující části její výpovědi, která již nebyla autonomním a procesně nezatíženým důkazem. Dovolatel dále zpochybňoval závěr, že procesně použitelná část výpovědi poškozené sama o sobě postačovala k prokázání skutku, neboť byla podle něj vnitřně nestabilní, rozporná a postrádala spolehlivou důkazní hodnotu.
21. Dovolatel dále rozváděl, že soudy hodnotily výpověď poškozené v rozporu s jejím skutečným obsahem a nevypořádaly se s listinnými a dalšími důkazy, které podle něj podporují odlišnou skutkovou verzi. Poukazoval zejména na textovou komunikaci, fotografie s časovými metadaty, výsledky gynekologického vyšetření a další důkazy, z nichž dovozoval, že poškozená o údajném pohlavním styku hovořila již v době, kdy k němu podle něj prokazatelně dojít nemohlo, že opakovaně nepravdivě obviňovala i jiné osoby ze sexuálně motivovaného jednání, vyhrožovala nepravdivými oznámeními a nebyla schopna uspokojivě vysvětlit rozpory mezi svými tvrzeními a vlastní komunikací. Zásadní význam přitom přikládal skutečnosti, že poškozená nebyla schopna věrohodně a konkrétně časově zařadit první pohlavní styk ani jej vztáhnout k objektivně zjistitelným událostem, přičemž ani tvrzená souvislost s návštěvou bazénu nebyla podle něj důkazně potvrzena a neumožňovala spolehlivé určení rozhodné doby skutku. Namítal proto, že rozhodné skutkové okolnosti nebyly zjištěny v kvalitě odpovídající standardu trestního řízení a že skutkový stav nebyl prokázán tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.
22. Ve vztahu k dalším důkazům dovolatel zdůraznil, že svědci z okruhu poškozené pouze reprodukovali její tvrzení, a nemohli proto představovat nezávislé potvrzení skutku. Namítal, že jde pouze o řetězení totožného informačního zdroje. Současně vytýkal soudům, že pominuly části výpovědí blízkých osob poškozené, z nichž podle něj vyplývají pochybnosti o její pravdomluvnosti, sklonech ke lhaní, manipulaci a křivým obviněním. V této souvislosti poukazoval na výpovědi sourozenců poškozené, jejích známých i dalších osob, podle nichž poškozená v minulosti nepravdivě obvinila jiné osoby ze sexuálně motivovaného jednání či obdobným způsobem manipulovala svým okolím. Soudům rovněž vytýkal, že se dostatečně nevypořádaly s důkazy svědčícími podle něj o vydírání obviněného poškozenou a o jejích požadavcích na finanční plnění pod hrozbou trestních oznámení.
23. Dovolatel dále spatřoval zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů v tom, že soudy přehlížely důkazy svědčící v jeho prospěch, některé důkazy hodnotily vytrženě z kontextu a uplatňovaly rozdílný přístup k důkazům podporujícím obžalobu a obhajobu. Současně setrval na námitce opomenutých důkazů, zejména dalších návrhů na znalecké doplnění a dokazování způsobilé prověřit věrohodnost klíčového usvědčujícího důkazu. Vytýkal, že státní zástupkyně se s touto částí dovolání nevypořádala ve svém vyjádření věcně a pouze obecně odkázala na správnost postupu soudů.
24. K otázce znaleckého dokazování dovolatel namítal, že soudy bezvýhradně převzaly závěry znalkyň, aniž reflektovaly jeho výhrady, že znalecké závěry vycházely z neúplného či procesně problematického skutkového podkladu, že znalkyně překročily rámec své odbornosti a že nebylo adekvátně reagováno na návrhy na doplnění znaleckého dokazování. Za rozporný označil rovněž přístup soudu k jednotlivým znaleckým posudkům, když jeho znalecký posudek zpochybnil, aniž znalce vyslechl, zatímco závěry opačného znaleckého posudku přijal bez další kritické revize.
25. Závěrem dovolatel odmítl tvrzení, že dovolání představuje pouze polemiku s hodnocením důkazů a snahu dosáhnout jiného skutkového závěru. Zdůraznil, že brojí proti procesní použitelnosti důkazů, deformaci jejich obsahu, opomenutí podstatných důkazů i porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, což podle něj vedlo ke zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Setrval proto na návrhu, aby Nejvyšší soud neodmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné, vyhověl mu a napadená rozhodnutí zrušil.
III.Přípustnost dovolání
26. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
27. V prvé řadě je nutno zmínit, že část dovolacích výhrad představuje opakování námitek vznášených již v předchozím řízení. Soudy na ně dostatečně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč mu nedaly za pravdu. Na argumentaci soudů nižších stupňů lze proto dílem odkázat i z hlediska nyní uplatněného dovolacího důvodu. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu – jde-li vůbec o námitky podřaditelné pod dovolací důvody – zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
28. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost, a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
29. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
30. Jakkoliv lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě další instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
31. Námitky dovolatele nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. Zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu, spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů i) nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
32. Obviněný svou dovolací argumentaci staví na naplnění těchto znaků, nicméně Nejvyšší soud takové pochybení soudů v dané věci neshledal. Takový rozpor nemůže být založen tím, že hodnocení důkazů neodpovídá dovolatelovým představám a tužbám. Obviněný se pokouší označit trhlinu v logice úvah soudů nižších stupňů, činí tak ovšem tím, že vyzdvihuje pouze svou hodnotící linii, kterou zakládá jednak na izolování jednotlivostí z celkového kontextu poškozenou popisovaného děje a jednak jak na přeceňování těch, které vyhovují jeho náhledu, tak na upozaďování těch, které mu nekonvenují. Naproti tomu soudy jak výpověď poškozené, tak i ostatní provedené důkazy hodnotily nejen jednotlivě, ale i kontextuálně a v jejich vzájemném souhrnu, a vyvarovaly se nevyváženého upřednostňování informací jedněch oproti druhým.
33. K tvrzenému zjevnému rozporu mezi výpovědí poškozené a skutkovými zjištěními soudu obviněný jmenuje konkrétní části výpovědi, ze kterých vyvozuje neurčitost a vnitřní rozpornost, podle nichž není možné ustanovit skutkový děj odpovídající popisu skutku ve výroku o vině. Prvně je třeba připomenout, že od doby spáchání skutku (nejpozději dne 20. 6. 2019) do výslechu poškozené v hlavním líčení (19. 10. 2023) uplynuly více než čtyři roky a první výpověď v přípravném řízení (22. 7. 2020) podala poškozená více než tři roky předtím, než svědčila u soudu. Je proto očekávatelné, že v tomto případě bude časové řazení událostí značně ztíženo. Skutečnost, že si poškozená nebyla schopna přesně vybavit jednotlivé letopočty, určit, který ročník školy v daném období navštěvovala, ani spolehlivě časově zařadit některé události, odpovídá její intelektové vyspělosti, jak byla popsána ve znaleckém posudku Mgr. Landové. Ten současně poukazuje na omezenou schopnost poškozené vytvářet složité a dlouhodobě udržované nepravdivé konstrukce či promyšleně budovat rozsáhlou nepravdivou verzi událostí v delším časovém horizontu.
34. Poškozené nelze přičítat k tíži, že si z celé události vybavuje především skutečnost, že s dovolatelem měla pohlavní styk ve věku čtrnácti let. Je přirozené, že jí v paměti utkvěla zejména okolnost, že své intimní aktivity s obviněným museli před okolím tajit, zatímco po několika letech již nedokáže přesně rekonstruovat, kdy absolvovala gynekologické vyšetření, s jakými pohnutkami či v jakém emočním rozpoložení zasílala obviněnému konkrétní zprávy nebo další dílčí okolnosti případu. Rozpory v její výpovědi považuje dovolací soud za marginální. Z provedených důkazů je patrné, že poškozená často jednala impulzivně a není schopna jednotlivé skutečnosti zpětně popsat a vysvětlit tak, aby tvořily zcela souvislý a logicky bezrozporný celek, jaký by snad bylo možno očekávat u vzdělaného, emočně i osobnostně stabilizovaného a analyticky uvažujícího jedince. Její výpověď však není vnitřně natolik rozporná, aby zpochybňovala její věrohodnost v základu jí sdělovaných údajů, tj. v sexuálních interakcích s obviněným před dovršením k tomu dovoleného věku. Zatímco věkový limit, před jehož dosažením představují sexuální praktiky mnesticky atraktivní a tudíž dobře zapamatovatelné „zakázané ovoce“, u podrobností jde o paměťový „balast“ nezanechávající hlubší vzpomínkovou stopu, která s odstupem času slábne, je překryta dalšími prožitky apod. Není proto nikterak nelogické, že vzhledem k časovému odstupu poškozená již nemá vlastní vnímání a interpretaci tehdejších událostí plně ujasněné, což se v jejím vystupování navenek může projevovat určitou zmateností a nekonzistentností, kterou sama nedokáže uspokojivě vysvětlit či odstranit.
35. Závažné rozpory nelze shledat ani mezi výpovědí poškozené a trestním oznámením. Ty obviněný především nijak konkrétně neoznačuje, pouze v bodě 20 svého dovolání tvrdí, že poškozená vypovídala třikrát a pokaždé zcela jinak. Ale i kdyby snad Nejvyšší soud měl vykročit z mantinelů shora zmíněných usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, a dále ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, pak i zde dovolatelovy námitky pomíjejí, že nejde o líčení událostí dospělým a vyzrálým jedincem, ale že se jedná o reprodukci vjemů prožitých adolescentem, takže očekávání strukturované, precizní, chronologicky uspořádané, nepřeskakující, nedoplňované a v detailech stabilní výpovědi je naprosto iluzorní. Ani mnozí dospělí, vzdělaní a zkušení jedinci často nesvedou reprodukovat prožitek či i jen odvyprávět příběh, aniž by se museli vracet v ději, upřesňovat či opravovat nebo doplňovat dříve sdělené apod. To nezřídka dopadá i na děje, které pro referujícího nepředstavují žádnou emoční zátěž či stresor, nenesou náboj ostychu či obav z přijetí sdělovaného adresátem, z jeho reakcí na to atd. Tím spíše to pak platí pro líčení událostí, které těmito prvky oplývají. U výpovědi adolescenta jsou tyto aspekty ještě umocněny jeho nezralostí a absencí naučených mechanismů, které by mu umožnily či aspoň usnadnily jejich úskalí překlenout.
36. Z výpovědí svědků je patrné, že tito měli informace o předmětném skutku pouze zprostředkovaně od poškozené, na což upozorňuje dovolatel. Taková situace nebývá u sexuálních trestných činů nijak neobvyklá, i takové výpovědi jsou důkazy, které přispívají k prokázání či neprokázání viny, např. jejich vzájemnou koherencí. Dovolatel zpochybňuje věrohodnost poškozené, jelikož sami svědci ji označili za nepravdomluvnou, byli obětmi nebo svědky jejího lhaní a vydírání. Nejvyšší soud připouští, že na základě jednotlivých výpovědí, ať už rodiny poškozené, jejích přátel či pedagoga, je možno konstatovat, že poškozená často lhala, a to o méně i více závažných záležitostech, současně je ovšem nutno připomenout, že obecná lhavost nemusí automaticky znamenat lež i o pohlavním styku s obviněným před dovršením 15 let. K tomuto přispívá i posudek Z. M.. Landové, který hodnotil věrohodnost poškozené a vyloučil její schopnost splétání dlouhodobých a promyšlených lží, jak o tom hovoří soud prvního stupně v bodě 42 svého rozsudku. Zde mimo jiné podává shrnutí znaleckého posudku, ve kterém znalkyně popisuje, z jakých důvodů došlo k podání trestního oznámení (tedy z iniciace psycholožky, nikoli poškozené), a že se nejeví, že by se poškozená chtěla obviněnému za něco mstít, naopak mu nechtěla nijak ublížit. Jednotlivé výpovědi kromě konstatování lhavosti poškozené ale také vypovídají o tom, že všem souhlasně řekla o pohlavním styku s obviněným, především výpověď její tehdejší blízké kamarádky, spolužačky Š., byla obsáhlejší a potvrdila intimní kontakty ve formě doteků či orálního sexu ještě před samotným vaginálním stykem (bod 71 prvostupňového rozsudku). Zároveň prvostupňový soud vysvětlil, proč považuje tuto svědkyni a její výpověď za věrohodnou (viz bod 139 rozsudku). Není proto nelogickým závěr, že se soudy přiklonily k tomu, že k pohlavnímu styku došlo ještě před patnáctými narozeninami poškozené i přes to, že je obecně poškozená známá svým lhaním.
37. Obviněný také argumentuje, že telefonát, ve kterém mu poškozená vyhrožovala, že jej nahlásí na polici za „odpanění ve čtrnácti“ a který zaslechl bratr poškozené, se nemohl odehrát v dobu, kdy tvrdí tento svědek. Ten vypověděl, že již venku byla tma, bylo kolem páté nebo šesté hodiny. Obviněný na tomto staví konstrukci, že slunce zapadá v 18:00 hodin zhruba v polovině března, v dubnu až v čase 19:30 hodin, není tedy možné, aby se telefonát odehrál až po datu gynekologické prohlídky, na které byla poškozená ještě pannou (10. 4. 2019). Dovolací soud tuto námitku, stejně jako řadu dalších námitek dovolatele, hodnotí jako soustředění se na dílčí, marginální aspekty, které nemohou ovlivnit závěr o vině. Svědek nebyl schopen telefonát přesně časově zařadit z hlediska jednotlivých měsíců, pokusil se jej alespoň orientačně vymezit podle denní doby. Skutečnost, že jeho odhad není v souladu s objektivně zjistitelnými časy západu slunce, sama o sobě nevede k vyvrácení podstatné informace, kterou ve své výpovědi sdělil, ani nesnižuje její důkazní význam.
38. Je vhodné poznamenat, že si je dovolací soud, stejně jako soud prvního stupně (v bodě 133 rozhodnutí), dobře vědom složitého vztahu mezi poškozenou a obviněným. Z okolností vyplývá, že obviněný i poškozená do sebe byli zamilovaní, zároveň mezi nimi nejednou propukly i turbulentní negativní stavy pramenící z rozdílných představ o vzájemném soužití, partnerských prioritách, monogamii, popř. z odlišné sexuální apetence obou partnerů. Bylo však na zodpovědnosti dovolatele, že neporuší zákon a nebude udržovat intimní styky s nezletilou mladší 15 let, což se z provedených důkazů spolehlivě vyplývá.
39. Co se týče znaleckých posudků, prvně k osobě Mgr. Marcely Landové lze odkázat na bod 33 rozsudku soudu prvního stupně, v němž je uvedeno, že přestože je znalkyně vedena ve znaleckém oboru Školství a kultura, odvětví psychologie dětí a dospělých, je odborně způsobilá ke zpracování posudku zaměřeného na posouzení věrohodnosti. Uvedené označení totiž odpovídá dřívější systematice zařazování znalců do jednotlivých oborů a odvětví. Samotná skutečnost, že není vedena jako znalec v oboru Zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, proto nezakládá pochybnosti o její odborné kvalifikaci k vypracování daného znaleckého posudku. Dále dovolatel poukazoval na podjatost této znalkyně, na skutečnost, že nezohlednila důkazy získané v řízení, na odmítnutí doplnit či revidovat posudek a také že činila skutkové a právní závěry, což jí jako znalkyni nepřísluší. V rámci výslechu znalkyně v hlavním líčení ze dne 25. 1. 2024 (č. l. 708 a násl.) lze pozorovat, že má zájem na tom, aby poškozená již nebyla znovu vyslýchána, dále traumatizována a nestala se obětí systému. Z tohoto nelze samo o sobě vyvodit podjatost znalkyně i přes to, že může na první pohled působit zainteresovaně – v tomto případě ale spíše pro dobro obětí trestných činů obecně. Pokud z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že znalkyně užila formulace jako „AAAAA mluvila pravdu“, jde spíše o zjednodušující (rádoby synonymizační) formulační zkratku užitou při ústním projevu, nikoli o lapsus znalkyně znamenající, že překročila své oprávnění hodnotit věrohodnost a přistoupila k posuzování pravdomluvnosti. Ve vypracovaném znaleckém posudku (který díky písemné formě a autokorektuře či kontrole zpracovaného textu umožňuje snáze udržet terminologickou čistotu) se této nepřesnosti nedopustila, a obviněný ani žádné takové pochybení nespecifikuje. Navíc i případné dílčí závěry, které znalci nepřísluší, musí být soud schopen odlišit a vyhodnotit, zda se jedná o významné vady a nepřípustnou ingerenci devalvující všechna ostatní znalecká zjištění, anebo zda je lze odizolovat a z validních znaleckých dobrozdání utvořit vlastní skutkové i právní závěry.
40. Obstát nemohou ani námitky směřující proti použitelnosti znaleckého posudku z toho důvodu, že znalkyně při jeho zpracování vycházela rovněž z výpovědi poškozené učiněné v přípravném řízení, která byla následně shledána procesně nepoužitelnou. Předmětem znaleckého zkoumání totiž nebylo hodnocení konkrétních okolností projednávaného skutku ani posuzování pravdivosti jednotlivých tvrzení poškozené ve vztahu k projednávané věci, ale posouzení její věrohodnosti z psychologického hlediska. Takové hodnocení může být (a zpravidla bývá) založeno i na podkladech, které samy o sobě nemají povahu procesně použitelného důkazu. Typicky jde o explorační pohovor s probandem, který kromě anamnestických prvků takřka vždy obsahuje i sdělení k objasňovanému skutku. Ta nejsou přímo použitelná tak, že by z nich soud mohl budovat skutková zjištění jako by šlo o procesní výpověď, znalec z nich však může extrahovat údaje významné pro své expertní posouzení. To je totiž koncentrováno a omezeno na příslušnou odbornost, z jejíhož hlediska znalec řeší zadanou otázku. Psychologický posudek zkoumající věrohodnost probanda se tedy touto materií nezabývá tak širokospektrálně jako soud, ale posuzuje ji úžeji optikou (ne)souladu sdělovaných informací s osobnostním nastavením referujícího. Takto například vyhodnocuje, zda líčení děje probandem je doprovázeno nějakým emočním projevem, zda tento projev zapadá do struktury jeho osobnosti, zda popis odpovídá jeho paměťovým i intelektovým kvalitám apod. Posudek zaměřený na posouzení otázky věrohodnosti je proto „pouze“ jedním ze vstupů pro závěr soudu o tom, zda určitou osobu lze pokládat za věrohodnou pro účely zjišťování skutkového stavu, protože soud se otázkou věrohodnosti nezaobírá jen z hlediska lidské psychologie, ale hodnotí ji i na podkladě dalších rovin braných v potaz v rámci volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Sumárně řečeno, znalec tedy při svém odborném zkoumání vychází z jiného (a širšího) okruhu informací, které následně porovnává s dalšími dostupnými údaji, zahrnujícími zejména vlastní rozhovor se zkoumanou osobou, případně i poznatky získané znaleckou explorací od dalších relevantních osob, například rodinných příslušníků. Skutečnost, že mezi podklady využitými znalkyní byla i procesně nepoužitelná výpověď poškozené, proto sama o sobě nezpochybňuje správnost ani přesvědčivost závěrů znaleckého posudku týkajících se její věrohodnosti z psychologického hlediska.
41. Totéž platí o výhradě, že Z. M.. Landová nebyla seznámena s výpovědí poškozené z hlavního líčení. V této výpovědi se totiž poškozená vyjadřovala v podstatném obdobně jako ve svých předchozích sděleních. To je patrné i z toho, že prvostupňový soud poškozené v hlavním líčení konaném dne 19. 10. 2023 „předstíral“ toliko jediný nesoulad v jejích vyjádřeních, který spočíval v (ne)snadnosti anatomicko-technické realizace prvního koitu s obviněným (viz č. l. 675 p. v. a bod 9 dovolání obviněného). Z. M.. Landová byla slyšena následně v hlavním líčení konaném dne 25. 1. 2024 (č. l. 716) a protože výpověď poškozené z hlavního líčení neobsahovala žádné zásadní obsahové novum oproti podkladům, z nichž vycházela znalkyně při zpracování písemného posudku, nebyl důvod seznamovat ji s takovými sděleními poškozené, která se od těch, s nimiž již znalkyně pracovala, v nosných informacích nelišila. Na tom se nic nezměnilo ani poté, co odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 8 To 163/2024, jež předcházelo nyní řešenému prvostupňovému a druhostupňovému rozsudku, označil výpověď poškozené z přípravného řízení za procesně nepoužitelnou, protože takový závěr neměl žádný vliv na její informační vytěžitelnost vázanou pro účely znaleckého zkoumání, jak vysvětleno v předchozím odstavci.
42. K posudku MUDr. Talové dovolatel argumentuje, že tato znalkyně uvedla, že není schopna stanovit podíl obviněného na psychickém stavu poškozené, proto jsou závěry soudů o shledání příčinné souvislosti mezi dovolatelovým jednáním a újmou poškozené vadné. Obviněný v tomto případě nesprávně interpretuje vyjádření znalkyně. Ta sice uvedla, že není schopna určit míru podílu obviněného na újmě poškozené, avšak současně netvrdila, že by se obviněný na vzniku této újmy nepodílel vůbec. Naopak z její výpovědi vyplývá, že určitý podíl odpovědnosti dovolatel nese, byť jeho rozsah nelze přesně stanovit (č. l. 342 verte).
43. Nejvyšší soud zaměřující se na nejzávažnější vady řízení nezjistil zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a obsahem jednotlivých důkazů. Dovolatel dílčími námitkami budoval svou verzi skutkového děje, nicméně skutková zjištění soudů nevykazují, že by neměla vazbu na obsah důkazů, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo byla pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna.
44. Pod druhou variantu dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze řadit námitku obviněného stran procesně nepoužitelné výpovědi poškozené z hlavního líčení. Jde však o námitku zjevně neopodstatněnou. Pro lepší orientaci je vhodné chronologicky shrnout relevantní milníky dosavadního průběhu řízení. Dne 22. 7. 2020 byla v přípravném řízení poškozená vyslechnuta v rámci neodkladného a neopakovatelného úkonu. V této věci poté vypovídala i u hlavního líčení dne 19. 10. 2023, přičemž jí byla předestřena část její předchozí výpovědi z července 2020, a to s odkazem na odstranění rozporů v jejích vyjádřeních. Konkrétně se jednalo o situaci, v níž odpovídala na dotaz soudce prvostupňového soudu, zda první pohlavní styk proběhl „takhle jednoduše“, jak aktuálně popisovala v hlavním líčení dne 19. 10. 2023, anebo „takhle složitě“, jak popisovala při výslechu v přípravném řízení, přičemž jí byla soudem odpovídající část protokolu z 22. 7. 2020 přečtena, na což reagovala potvrzením verze z výslechu v roce 2020. Prvostupňový soud poté shledal obviněného vinným, odvolací soud ale rozsudek zrušil, jelikož prohlásil výpověď poškozené z července 2020 za procesně nepřípustnou z důvodu neoprávněných vstupů přítomné psycholožky do výpovědi (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 8 To 163/2024). Zároveň konstatoval, že prvostupňový soud může nově rozhodnout na podkladě výpovědi poškozené učiněné v hlavním líčení, ta vadou zatížena není. Následně prvostupňový soud rozhodl znovu a jeho výrok o vině potvrdil také soud odvolací. S takovým rozhodnutím dovolatel nesouhlasil, a proto podal dovolání, o kterém nyní rozhoduje Nejvyšší soud. Dovolatel se domáhá toho, aby byla výpověď poškozené z hlavního líčení ze dne 19. 10. 2023 shledána také procesně nepřípustnou, a to konkrétně od chvíle, kdy soud poškozené předestřel onu procesně nepoužitelnou výpověď z přípravného řízení, což mělo podle obviněného způsobit znehodnocení i celé následné výpovědi.
45. Je možno přitakat obviněnému, že procesně nepoužitelná výpověď poškozené z přípravného řízení nemůže být předestřena ani přečtena v rámci hlavního líčení. Z tohoto důvodu se předmětná část výpovědi z hlavního líčení stává také nepoužitelnou. Nelze už ale souhlasit s tím, že od momentu, kdy k tomuto předestření došlo, se procesně nepoužitelnou stal i zbytek výpovědi poškozené v hlavním líčení. Bezprostředně po části výslechu spjaté s přečtením pasáže protokolu o výslechu poškozené z července 2020 ohledně průběhu prvního pohlavního styku následovaly otázky státní zástupkyně, které obsahově nenavazovaly na informace předestřené tázajícím se soudcem, nic také nenasvědčuje tomu, že by další části výpovědi v hlavním líčení byly předestřením ovlivněny. Nejvyšší soud tak za nepoužitelnou považuje pouze tu část výpovědi poškozené, která byla přečtením její předchozí výpovědi ovlivněna, jmenovitě dotaz soudce a odpověď poškozené zaznamenané zhruba v polovině str. 14 protokolu o hlavním líčení (č. l. 675 verte spisu). V tomto případě je možné vyčlenit předmětnou část výpovědi a prohlásit ji za procesně nepřípustnou, jelikož je co do poskytnutých informací izolovaná od obsahu dalších vyjádření. Ostatní části výpovědi poškozené nejsou zatíženy vadou, stojí samostatně a nejsou pouze reprodukcí toho, co bylo poškozené přečteno.
46. Bez významu není ani to, že takto zasažená část výpovědi poškozené z hlavního líčení se netýkala rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu. Dotčená část výpovědi se vztahovala k průběhu koitu poškozené s obviněným, ovšem jeho způsob či vlastnosti – délka trvání soulože, hladký nebo naopak komplikovaný průnik, nálady obou partnerů, jejich iniciativa apod. – nemají pro naplnění znaků trestného činu pohlavního zneužití žádnou relevanci.
47. Zjevně neopodstatněnou je i námitka obviněného, jíž vyčítá prvostupňovému soudu, že výpověď poškozené z přípravného řízení jí vůbec předestíral, ačkoli k tomu nebyly splněny ani podmínky § 211 a násl. tr. ř. či § 212 odst. 1 tr. ř., a tím méně § 207 odst. 2 tř. ř., který upravuje postup při odlišné výpovědi obviněného, a nikoli svědka. Dovolateli lze sice přisvědčit, že prvostupňový soud užil formálně nesprávně jak slovní terminologii, tak paragrafové označení procesního postupu, který zvolil. Z materiálního hlediska mu však v době konání hlavního líčení dne 19. 10. 2023 (kdy zaujímal právní názor, že výpověď poškozené z přípravného řízení je procesně použitelná) nic nebránilo, aby výpověď poškozené z přípravného řízení, popř. její odchylující se část, nechal v hlavním líčení zaznít. Mělo se tak stát nikoli jejím předestřením, nýbrž jejím přečtením podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř. Předmětná výpověď byla totiž pořízena jako neopakovatelný úkon, díky čemuž její zpřístupnění v hlavním líčení není vázáno (považuje-li ji soud za zákonně opatřenou) na další podmínky. To je patrné i z ustanovení § 212 odst. 1 tr. ř., které z pouhého předestření dřívější výpovědi vylučuje dva typy předchozích výpovědí – tj. jednak případy uvedené v § 211 odst. 3 tr. ř. (nejčastěji výslech svědka při plné kontradiktornosti), a jednak výpovědi ve formě neodkladného či neopakovatelného úkonu. U obou těchto kategorií totiž procesní předpisy umožňují využití dřívější výpovědi v silnější podobě, totiž tak, že z přečtené výpovědi lze přímo činit skutková zjištění. Naproti tomu pouhé předestření podle § 212 odst. 1 tr. ř. představuje toliko jakousi sběrnou kategorii svědeckých výpovědí, které mohou zaznít, aby svědkovi slyšenému v hlavním líčení bylo připomenuto, jak o věci referoval dříve, ovšem pokud svědek nepotvrdí správnost svého dřívějšího vyjádření, nelze je k budování skutkových zjištění použít a soud si bude muset vystačit s tím, co svědek vypověděl jen v hlavním líčení.
48. Není přitom pochyb, že důvodem pro čtení dřívějších svědeckých výpovědí z obou shora zmíněných okruhů bude zpravidla potřeba konfrontace svědka s tím, že v hlavním líčení vypovídá odlišně. U kategorie výpovědí spadajících pod § 211 odst. 3 tr. ř. je odchylnost výpovědi označena jako výslovná indikace čtení výpovědi dřívější. U neodkladných nebo neopakovatelných úkonů je sice primárně počítáno s tím, že k dispozici bude pouze výpověď z přípravného řízení, která právě pro svou výlučnost musí být čtena, nicméně v případech, kdy v takové formě dříve slyšený svědek bude znovu vyslýchán v hlavním líčení a poskytne odchylnou výpověď, vyvstane rovněž potřeba tuto odlišnost řešit a svědka s ní konfrontovat.
49. Právě posledně uvedená situace v projednávané věci nastala a prvostupňový soud proto část odchylující se výpovědi poškozené přečetl a svědkyni s ní konfrontoval, byť tento svůj procesní postup nesprávně nazval a použil i chybnou citaci procesních předpisů. Ani jedno, ani druhé ovšem nemá žádný vliv na správnost jeho postupu (bráno k momentu čtení výpovědi, kdy její procesní použitelnost ještě nebyla odvolacím soudem vyslovena).
50. Obviněnému tedy nelze dát za pravdu, pokud dovozuje, že celý závěr o jeho vině je založen na procesně nepoužitelném protokolu o výslechu poškozené z přípravného řízení. Soudy nižších stupňů vycházely z výpovědi poškozené učiněné v hlavním líčení, která byla zatížena vadou jen co do předestření nerelevantní části její předchozí výpovědi stran průběhu první soulože, dále z obsahu znaleckých posudků, které nejsou nepoužitelné z dovolatelem uváděných důvodů, a konečně z výpovědí svědků, jež přispívají k závěrům o vině i přes skutečnost, že informace z nich získané jsou derivovány z toho, co svědkům sama poškozená svěřila.
51. S třetí alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se míjejí výhrady obviněného k důkaznímu deficitu, který shledává v neopatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, a dále v absenci doplňku psychiatrického posudku znalkyně MUDr. Talové. V prvé řadě nutno zmínit, že tyto námitky jsou de facto pouze jinou cestou, jak polemizovat s hodnocením soudů nižších stupňů vztahujícím se k psychologickému posudku Z. M.. Landové a psychiatrickému posudku znalkyně MUDr. Talové. V tomto ohledu se dovolatel vrací na půdu prvé alternativy tohoto dovolacího důvodu a lze jej proto odkázat na příslušnou výše rozvedenou pasáž odůvodnění tohoto usnesení.
52. Navíc obviněný sice onen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie označuje jako důkaz podstatný a nedůvodně neprovedený (viz bod 49 jeho dovolání), tento jeho status však zároveň rozporuje tvrzením, že jde v současné chvíli již o důkaz nadbytečný (viz bod 43 jeho dovolání). Má-li dovolatel sám tento důkaz za nadbytečný, pak sotva může být důkazem podstatným.
53. U doplňku psychiatrického znaleckého posudku obviněný neuvádí vůbec žádnou argumentaci, která by osvědčovala, že požadovaný důkaz i) se vztahuje k rozhodným skutkovým zjištěním, ii) je důkazem podstatným a iii) zůstal neproveden nedůvodně. Všechny tyto vlastnosti totiž musí být dány současně, aby bylo možno uvažovat o tzv. opomenutém důkazu. Znalkyně MUDr. Talová se vyjadřovala k psychiatrické diagnóze poškozené a jejích mnohavrstevnatých příčinách, z nichž za jednu – neznámo však v jaké míře – označila i počínaní obviněného. Onemocnění poškozené ani jeho příčiny však nelze mít za rozhodné skutkové zjištění, protože takový následek není znakem skutkové podstaty stíhaného zločinu. Jinak řečeno, skutková zjištění soudy nižších stupňů ustálily na tom, že obviněný za onemocnění poškozené odpovědným činěn není (viz bod 13 rozsudku odvolacího soudu) a pátrat za těchto okolností po jevu, který pro posouzení věci nemá žádný význam, postrádá jakoukoli logiku.
54. To platí i ve vztahu k adheznímu výroku, neboť ten se zde neodvíjí od újmy na zdraví podle § 2958 obč. zák., ale vyvěrá z obecného zásahu do přirozených práv jedince podle § 2956 obč. zák. Posledně uvedené ustanovení tedy zakládá nárok na odčinění újmy i těm zasaženým osobám, u nichž újma nepřeroste do medicínsky kategorizovatelné diagnózy.
V. Způsob rozhodnutí
55. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že tento vznesl dílem námitky, které se s dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 26. 8. 2026
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů
soudce