Plný text
11 Tdo 662/2026-414
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2026, č. j. 12 To 136/2025-384, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 13/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
Odůvodnění: I.Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2025, č. j. 17 T 13/2025-361, uznal obviněného J. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným ze spáchání pod bodem 1., 2. přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 1., 2. přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 3. přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 4. přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a 6 měsíců. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 60 000 Kč a trest propadnutí věci ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.
2. Obviněný po přednesení obžaloby ohledně skutků popsaných pod body 1.–3. rozsudku doznal spáchání této trestné činnosti a prohlásil svoji vinu, konkrétně, že je vinný spáchanými skutky, které mu byly obžalobou kladeny za vinu, a že souhlasí s jejich právní kvalifikací. Soud na to rozhodl, že prohlášení viny ohledně skutků pod body ad 1.–3. přijímá a upouští od dokazování. Naproti tomu stran skutku pod bodem 4. proběhlo standardní nekonsenzuální řízení.
3. Přisouzeného přečinu popsaného pod bodem 4. se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně řečeno tím, že
v blíže nezjištěné době od roku 2022 do května 2024 si od dosud nezjištěných osob na přesně nezjištěném místě bez jakéhokoliv povolení pro jiného opatřil přesně nezjištěné množství soli metamfetaminu, zvané pervitin, a v blíže nezjištěné době od roku 2022 do května 2024 ve XY, XY, XY a dalších místech okresu XY, bez jakéhokoli povolení prodával či jinak poskytoval sůl metamfetaminu dalším osobám s vědomím, že se jedná o pervitin, přičemž T. B. v přesně nezjištěné době v květnu 2024 poskytl nejméně v jednom případě 0,2 gramu soli metamfetaminu společně s finanční částkou 500 Kč výměnou za fotopast, T. K., v přesně nezjištěné době od ledna 2024 do konce března 2024 prodal nejméně ve třech případech vždy 0,4 gramu soli metamfetaminu za částku 1.000 Kč, tedy celkem 1,2 gramy soli metamfetaminu za celkovou částku 3.000 Kč.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 3. 2026, č. j. 12 To 136/2025-384, zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve všech třech alternativách a podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
6. K založení rozhodných skutkových zjištění na procesně nepoužitelném důkazu mělo dojít při dokazování výslechem klíčové usvědčující svědkyně T. K. Samosoudkyně okresního soudu svědkyni K. při jejím výslechu přímo konstatovala a předestírala obsah úředního záznamu o jí na policii podaném vysvětlení. Z protokolu o hlavním líčení je evidentní, že svědkyně K. si na žádnou distribuci drog od dovolatele nepamatovala a nebyla schopna uvést ani množství, cenu, místo, ani dobu předání. Teprve poté, co samosoudkyně v přímém rozporu s § 158 odst. 6 tr. ř. a § 212 tr. ř. přečetla/zkonstatovala obsah úředního záznamu o jí podaném vysvětlení (čímž obcházela pravidlo, že se souhlasem stran lze záznam číst podle § 211 odst. 6 tr. ř., k čemuž ale obhajoba souhlas nedala), svědkyně alibisticky pronesla, že "to tak asi bude odpovídat". Svědecká výpověď T. K. je z tohoto důvodu podle dovolatele v klíčové pasáži absolutně neúčinným a procesně nepoužitelným důkazem. Tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu dovolatele.
7. Nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů shledává dovolatel v tom, že svědek T. B. u hlavního líčení potvrdil, že drogy užívá po dobu 16–17 let. Když se obhájkyně snažila v rámci práva na provádění důkazů a křížového výslechu zjistit věrohodnost svědka a jeho způsobilost správně vnímat a pamatovat si realitu dotazy na četnost a způsob užívání drog, soud jí tyto dotazy zakázal a svědka poučil, že na ně nemusí odpovídat s absurdním odkazem na článek 10 Listiny základních práv a svobod (právo na zachování lidské důstojnosti a ochranu soukromého života). Tento postup soudu prvního stupně je zcela flagrantním porušením práva obviněného na obhajobu a práva na rovnost zbraní. Ustanovení § 215 odst. 2 tr. ř. přiznává obhájci právo žádat provedení výslechu a klást otázky. Soud daným postupem zcela paralyzoval institut křížového výslechu.
8. K extrémnímu nesouladu dovolatel namítal, že u svědkyně T. K. soudy pominuly, že sama v současné době čelí trestnímu stíhání pro rozsáhlou distribuci drog, nemůže tedy být považována za nezávislou a nestrannou svědkyni. Pokud se týká svědka T. B., tento připustil, že dovolatele téměř nezná. Soud ignoroval skutečnost, že T. B. je letitý toxikoman bez střechy nad hlavou, jenž si potřebuje obstarávat prostředky obživy za každou cenu. Odsouzení za distribuci omamných a psychotropních látek na základě jediné, takto pochybné svědecké výpovědi u jednoho skutku, je přímým porušením zásady in dubio pro reo. Dovolatel dále poukázal na objektivní důkazy, které svědčí v jeho prospěch, a to výpovědi více než 15 osob, z nichž naprosto nikdo (kromě T. K. a T. B.) nepotvrdil, že by dovolatel poskytoval drogy. Orgány činné v trestním řízení vycházely v otázce drog de facto ze sáčků, které zajistily v dovolatelově autě. Dovolatel logicky a konstantně vysvětloval, že tyto našel po svých pasažérech (zejména dealerce T. K.) a z obavy a určité snahy řešit osobní problémy svědkyně si je uschoval, aby ji s nimi konfrontoval. S ohledem na skutečnost, že byla stíhána drogová distribuce za období "od roku 2022 do května 2024" ve vícero obcích (XY, XY, XY), ačkoliv u soudu padla zmínka jen o naprosto izolovaných případech z jara roku 2024, je vymezení skutku soudem prvního stupně zcela neúměrné a pro absenci jakýchkoliv důkazů pro roky 2022 a 2023 i svévolné.
9. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 12 To 136/2025, zrušil, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 10. 2025, sp. zn. 17 T 13/2025, a to ve výroku o vině popsaném pod bodem 4. a v celém navazujícím výroku o trestu, podle § 265k odst. 2 tr. ř. aby současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby Okresnímu soudu v Trutnově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. jeho první alternativě) neodpovídají námitky obviněného, kterými nesouhlasil s hodnocením důkazních prostředků (šlo zejména o jeho námitky týkající se výpovědí svědků T. K. a T. B.). Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale založil své výhrady pouze na polemice s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Uvedenému důvodu dovolání v jeho první alternativě tedy neodpovídají námitky obviněného, kterými poukázal na vady hodnocení věrohodnosti svědků T. K. a T. B. Soudy přijatelným způsobem posoudily věrohodnost obou svědků a pravdivost jejich výpovědí, a to jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy. Po vyhodnocení těchto důkazů nepochybovaly soudy o věrohodnosti jmenovaných svědků, jejichž výpověď je nepřímo potvrzována i protokolem o vydání věci a odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie a fyzikální chemie.
11. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě sice odpovídají námitky obviněného, kterými poukázal na existenci procesně nepoužitelného důkazu (konkrétně namítl, že soudy vycházely z procesně nepoužitelné výpovědi T. K.), avšak tyto námitky nejsou podle státního zástupce důvodné. Samosoudkyně okresního soudu rozhodně nepožadovala vysvětlit po svědkyni rozpory v počtu předávek drogy a v tomto směru jí ani nepřečetla příslušné části úředního záznamu o podaném vysvětlení k odstranění těchto rozporů. Použila-li samosoudkyně část obsahu výpovědi svědkyně z úředního záznamu o podaném vysvětlení, stalo se tak výhradně za účelem formulace otázek směřujících k objasnění skutečností obsažených v úředním záznamu o podaném vysvětlení, tedy zejména k tomu, zda a v kolika případech měl obviněný poskytnout svědkyni drogu. Proto nelze výpověď svědkyně považovat za procesně nepoužitelný důkaz ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (resp. jeho druhé alternativy).
12. Dále státní zástupce odmítl, že by na podkladě dostupných spisových podkladů došlo k namítanému porušení práva obviněného na obhajobu, resp. že by soudy nedůvodně neprovedly navrhovaný podstatný důkaz. Okolnosti spočívající v distribuci drogy byly bez důvodných pochybností objasněny na základě provedených důkazů. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou oproti obžalobě bez dalšího neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, pravidla in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Z hlediska práva na spravedlivý proces je v této věci rovněž podstatné, že soudy dodržely požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 134 odst. 2 tr. ř. Nemohlo tedy dojít ani k namítanému porušení práva obviněného na obhajobu, resp. spravedlivý proces. Pokud jde o způsob a formulaci otázek obhajoby adresovaných svědkovi T. B., soud prvního stupně vysvětlil, proč nepřipustil zmíněné otázky obhajoby. Měla-li obhajoba možnost klást svědkovi jiné dotazy, které nebyly v kolizi s jeho ústavně garantovaným právem na zachování lidské důstojnosti a ochranu soukromého života, nebyl ani naplněn citovaný důvod dovolání v jeho třetí alternativě. V této věci byla proto zachována zásada kontradiktornosti řízení a respektován požadavek článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
13. Obviněný uplatnil v podaném mimořádném opravném prostředku také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumal podle § 254 tr. ř. a za dodržení všech zákonných předpokladů rozhodl o jeho zamítnutí. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Námitky obviněného státní zástupce zčásti nepovažoval za opodstatněné, a ve zbývající části vůbec nenaplňovaly uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto není dán ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
14. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.Přípustnost dovolání
15. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
16. V prvé řadě je nutno zmínit, že dovolací výhrady vznesené obviněným jsou opakováním námitek vznášených již v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně. Druhostupňový soud na ně dostatečně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na jeho argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či usnesení ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se – jde-li vůbec o námitky podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů – zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.
17. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
- rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], - bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Zákonné znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
19. Obviněný ve vztahu k prvé alternativě tohoto dovolacího důvodu namítal nestrannost svědkyně T. K., která sama čelí trestnímu stíhání pro rozsáhlou distribuci drog, a dále letitou toxikomanii svědka T. B., jakož i svévolné vymezení skutku pro roky 2022 a 2023, aniž by pro to existovaly důkazy.
20. V tomto směru je namístě připomenout, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě další instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
21. Námitky dovolatele nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. V obecné rovině platí, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění i) postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
22. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě obecně polemizuje s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů. Jeho výhrady fakticky představují pouhé subjektivní stesky nad tím, že soudy opatřené důkazy vyhodnotily jinak, než by si on představoval či přál. Nutno předeslat, že jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně, hodnotily všechny provedené důkazy, kdy posuzovaly všechny jejich aspekty jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném souhrnu. Na tyto informace přitom nenahlížely pouze izolovaně či jednotlivě, ale komplexně vyhodnocovaly veškeré zjištěné okolnosti, které posuzovaly i v jejich vzájemné provázanosti. Právě a především takový komplexní náhled jim pak umožnil složit mozaiku do sebe navzájem zapadajících informací, které by jinak při separátním náhledu na ně mohly umožňovat jinou výkladovou variantu. Takové oddělené optiky se nesprávně domáhá obviněný, který se přeceňováním určité jednotlivosti snaží vyvolat dojem zásadních nesrovnalostí v celkovém náhledu na důkazní situaci. Obviněný tak neoznačuje rozpor (natož zjevný) mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, ale pouze se domáhá jiného hodnocení důkazů.
23. K námitkám obviněného, kterými zpochybňuje věrohodnost svědků T. K. a T. B., Nejvyšší soud uvádí, že z provedeného dokazování nevyplynuly žádné důvodné pochybnosti o jejich věrohodnosti. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že v hlavním líčení byli vyslechnuti všichni svědci, kterým měl obviněný zakázanou látku distribuovat. Na rozdíl od obviněného mají svědci zákonnou povinnost vypovídat pravdu o pachateli trestného činu či o trestném činu samotném, jinak by se sami mohli dopustit spáchání trestného činu křivé výpovědi či křivého obvinění. Pokud tedy není prokázáno narušení věrohodnosti výpovědi svědků, není důvod pokládat svědecké výpovědi za věrohodné. Svědkyně T. K. vypovídala před soudem a soud nezjistil jakoukoli pohnutku, proč by neměla vypovídat pravdivě. Její výpověď byla logická, spontánní, a to, že nepodpořila obhajobu obviněného, neznamená, že by soud mohl její výpověď označit za nevěrohodnou. Totéž platí i o svědku B., který rovněž před soudem vypovídal logicky, byl pevný ve svých názorech, a to, že je uživatelem drog, jak se legitimně snažila dokázat obhájkyně obviněného, neznamená, že ho musí soud považovat za nevěrohodného (v podrobnostech srov. bod 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
24. Svědek je vždy osobou podávající vlastními slovy zprávu o určité události. Pro orgány činné v trestním řízení je podstatný zejména svědek očitý, tedy osoba, jež se prověřované situace nějakým způsobem sama zúčastnila a vypovídá tedy o skutečnostech, které sama svými smysly vnímala. Takový svědek je schopen poskytnout orgánům činným v trestním řízení cenný „neodvozený“ důkaz. Věrohodnost vyslechnutého svědka je však vždy nutné hodnotit v kontextu ostatních ve věci provedených důkazů, a to v míře, v jaké je s nimi v souladu či jak je případně doplňuje. To však neznamená, že každý rozpor automaticky znamená nevěrohodnost takovéto výpovědi. Prostá okolnost, že svědek si s odstupem času určitou skutečnost zcela nevybavuje, nemůže být důvodem k samočinnému závěru o jeho nevěrohodnosti. Obdobné platí i o (ne)kvalitách svědka pramenících z jeho konzumentství drog. Byť nelze zcela vyloučit určitý vliv užívání omamných látek na zpětné vybavování si prověřovaného děje (na který je svědek dotazován), není možné zjištění takové skutečnosti a priori chápat jako podmínku pro vyslovení se o nevěrohodnosti, pokud jinak o svědecké výpovědi nepanují zásadní pochybnosti (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 11 Tdo 978/2024).
25. Navíc je realitou, že drogová trestná činnost se odehrává v určitém sociokulturním prostředí a poskytovat o něm informace tak mohou především osoby, které se v něm pohybují. Bylo by tedy iluzorní očekávat, že o drogové distribuci budou vypovídat jedinci stojící mimo ně, kteří s drogami nemají nic společného. Drogovou trestnou činnost proto takřka vždy popisují především uživatelé drog či dokonce osoby drogově závislé. To však neznamená, že jejich výpovědi by bylo možno bez dalšího odmítat a pouze pro tento důvod je pokládat za nevěrohodné.
26. Soudy nižších stupňů neměly v projednávaném případě o věrohodnosti slyšených svědků (T. K. a T. B.) žádnou pochybnost, neboť jejich výpovědi obsahově zapadaly do kontextu prověřovaných skutkových zjištění. V projednávaném případě nenastala procesní situace „tvrzení proti tvrzení“. Naopak, mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními je patrná zjevná logická návaznost, na základě čehož bylo svědectví jmenovaných svědků oprávněně vyhodnoceno jako konzistentní, dostatečně podrobné a věrohodné. Naproti tomu popis skutkového děje ze strany obviněného byl zjevně veden snahou o vyvinění se z projednávaného jednání konstrukcí jednak o motivačně mlhavém komplotu dvou osob, které si měly vybájit vůči němu nepříznivé děje, a jednak o dosti nelogickém schraňování hned sedmi tzv. dealeráčků pro jakousi budoucí konfrontaci svědkyně K. s jejím nežádoucím užíváním drog. Tuto obhajovací variantu děje soudy nižších stupňů oprávněně vyhodnotily jako účelovou, a tedy nepravdivou. Za této situace nelze tvrdit, že by se soudy nižších stupňů dopustily svévolného hodnocení důkazů. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud jednoznačně odmítá, že bylo postupem soudů prvního a druhého stupně porušeno ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces.
27. Dovolatel rovněž namítal svévolné vymezení skutku pro roky 2022 a 2023, aniž by pro to existovaly důkazy. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že skutek je popsán dosti široce (od roku 2022 do května 2024), nicméně i když k samotné distribuci drog došlo až v roce 2024, obviněný si sůl metamfetaminu, zvanou pervitin, mohl opatřovat za účelem této distribuce drog dalším osobám již v dřívějším období, od roku 2022 (viz bod 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud dodává, že skutková věta musí alespoň elementárně odlišitelným způsobem popsat jednání pachatele, které je následně možné subsumovat pod konkrétní ustanovení trestního zákoníku, což v projednávaném případě splněno bylo, byť lze připustit, že soudy nižších stupňů mohly popis skutku precizovat a jeho časové vymezení zúžit. Pokud se tak ovšem nestalo, nejde o dílčí skutkový závěr, který by bylo možno označit za rozhodné skutkové zjištění. Trestnost dovolatelova jednání by totiž zůstala totožná jak při vymezení skutku jeho popisem v rozsudku soudu prvního stupně, tak při jeho precizační úpravě. Lokalizační a temporální hranice pro vymezení skutku ve skutkové větě jsou obecně nastaveny poměrně extenzivně. Požadavek na označení trestného činu místem, časem a způsobem spáchání nelze chápat tak, že by muselo být zjištěno přesné datum spáchání trestného činu. Lze proto uzavřít, že námitky obviněného vůči formulaci skutkové věty se domáhají upřesnění skutkových zjištění nad nezbytný zákonný rámec. Tím se však stává tato argumentace zcela bezpředmětnou, neboť pro právní posouzení nemá zmíněná nepřesnost žádný význam. Ani takto široce pojaté časové vymezení skutku v nyní posuzované věci pak nemělo – jak je patrné z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů – žádný (natož zásadní) vliv na stanovení druhu a výše obviněnému uloženého trestu.
28. Námitky obviněného týkající se procesně nepoužitelného důkazu, tj. výpovědi svědkyně T. K., spadají pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné.
29. Nejvyšší soud již ve své předchozí rozhodovací praxi vyslovil, že i když vysvětlení sepsané do úředního záznamu nemá v případě pozdějšího výslechu této osoby do protokolu důkazní povahu (podle § 158 odst. 6 poslední věta tr. ř. „je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah“), neznamená to, že by vyslýchající či jiná oprávněná osoba nemohla v řízení před soudem otázkami podrobně objasňovat skutečnosti jinak obsažené v záznamu, aby mohla být posouzena věrohodnost výpovědi takového svědka (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1958.). Soud při zjištění rozporu ve svědecké výpovědi má pro hodnocení věrohodnosti tohoto svědka tuto skutečnost vzít v potaz a dát do souvislostí s tím, co svědek uváděl u hlavního líčení. Soud tudíž má takové nesrovnalosti věnovat patřičnou pozornost a vhodně směřovanými otázkami ji vyjasnit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 281/2024).
30. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 4. 2025 (č. l. 326 a násl. spisu) byla svědkyně T. K. nejprve seznámena s předmětem svého výslechu konstatováním toho, co je obviněnému kladeno za vinu dle podané obžaloby. Na to svědkyně uvedla, že si to zcela nepamatuje, ale možné to je. K dalším dotazům připustila, že pervitin od obviněného měla a stran četnosti dodávek odpověděla, že neví, a že to možná bude odpovídat. Na základě toho připomněla samosoudkyně okresního soudu svědkyni její vysvětlení podané na policii. Obhájkyně obviněného vznesla námitku týkající se předestírání úředního záznamu o podaném vysvětlení. Následně svědkyně zopakovala, že bude odpovídat to, co je obviněnému kladeno za vinu. Poté také svědkyně uvedla, že když měl obviněný zrovna drogu, tak jí tuto drogu poskytl, když jí neměl, poskytla mu jí ona.
31. Právě z uvedeného je zřejmé, že samosoudkyně okresního soudu nepožadovala vysvětlit po svědkyni rozpory v počtu darovaných dávek metamfetaminu, ani jí nepředčítala rozporné pasáže z úředního záznamu o podaném vysvětlení k odstranění předmětných rozporů. Samosoudkyně se pouze tázala na skutečnosti obsažené v úředním záznamu o podaném vysvětlení, aby bylo objasněno, zda a v kolika případech měl obviněný poskytnout svědkyni drogu. V daném případě výpověď svědkyně T. K. učiněnou u hlavního líčení dne 3. 4. 2025 tak podle Nejvyššího soudu nelze považovat za procesně nepoužitelný důkaz.
32. Nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, tj. třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledává dovolatel v tom, že když se jeho obhájkyně snažila zjistit věrohodnost svědka T. B. a jeho způsobilost správně vnímat a pamatovat si realitu dotazy na četnost a způsob užívání drog, soud jí tyto dotazy zakázal a svědka poučil, že na ně nemusí odpovídat s odkazem na článek 10 Listiny základních práv a svobod. Nejde tedy o námitku, že důkaz nebyl proveden vůbec, ale dovolatel brojí proti hloubce a rozsahu dokazovaní konkrétním důkazním prostředkem.
33. Základním předmětem hlavního líčení je vždy určitý skutek a účast obžalovaného na něm, proto výpovědi osob musí zásadně směřovat především k jeho objasnění, a jestliže se od toho odchýlí, předseda senátu na to upozorní a případně odejme takové osobě slovo. Předsedovi senátu je v rámci jeho oprávnění k řízení hlavního líčení a k provádění dokazování umožněno, aby z určitých kvalifikovaných důvodů přerušil provádění výslechu některou ze stran trestného řízení. K přerušení výslechu prováděného stranou může vést mj. to, že výslech není prováděn v souladu se zákonem. Tak tomu bude zejména, když jsou vyslýchané osobě kladeny kapciózní či sugestivní otázky (§ 92 odst. 3, § 101 odst. 3 tr. ř.), případně když je výslech zaměřen na to, co nemá vztah k projednávané věci (§ 203 odst. 2 tr. ř.).
34. Samosoudkyně okresního soudu vyhodnotila otázku týkající se užívání drog svědkem T. B. za neúměrně zasahující do jeho práv, a proto jej upozornila, že na tuto otázku nemusí odpovídat. Samosoudkyně přihlédla k článku 10 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, a každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, a na ochranu před jiným zneužíváním údajů o jeho osobě (viz bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Lze připustit, že tento postup samosoudkyně okresního soudu, kterým takto přepjatě chránila práva vyslýchaného svědka, byl poněkud přecitlivělý, na druhou stranu ale informace o způsobu užívání drogy (aplikační metoda) není nikterak zásadní okolností tak, aby představovala indicii nasvědčující tomu, že svědek se pohybuje mimo realitu, není schopen vnímat, pamatovat si a reprodukovat své prožitky, či si dokonce neexistující děje vymýšlí, navíc bez hmatatelné motivace. Doba drogového uživatelství pak byla svědkem k umožněným dotazům obhajoby udána, takže potřebné vstupní údaje pro posouzení svědkovy věrohodnosti získány byly. Jinak řečeno, otázky, které byly obviněnému upřeny, se týkaly podrobností, které nebyly podstatné ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním. Šlo tedy o – co do své hloubky – sice neprovedený důkaz, ovšem důkaz nikoli podstatný, jak vyžaduje třetí alternativa tohoto dovolacího důvodu. Tato námitka se tedy se zmíněnou alternativou míjí.
35. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že soudy nižších stupňů posuzovaly provedené důkazy důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily shora uvedené skutkové závěry. Při respektování principu presumpce neviny a ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. tedy zjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud tak s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů neměly oporu v provedených důkazech. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Pouhá odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění předložená obviněným v rámci jeho mimořádného opravného prostředku nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a potvrzených soudem odvolacím, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
36. Dovolatel uplatnil shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to fakticky v jeho druhé alternativě. Ta je dána tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud, jak je podrobně rozvedeno shora, v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů, popř. v jejich postupu v rámci řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo, neshledal porušení zákona ve smyslu obviněným souběžně uplatněného dovolacího důvodu, ani jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Způsob rozhodnutí
37. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten vznesl dílem námitky, které se s jím výslovně uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a dílem výhrady, které se s nimi sice nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
38. S oporou v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).
V Brně dne 26. 8. 2026
JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů
soudce