Plný text
11 Tdo 679/2026-1117
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný I. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, č. j. 12 To 1/2026-1037, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 T 14/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá.
Odůvodnění: I.Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, č. j. 10 T 14/2025-982, uznal obviněného I. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným ze spáchání jednak zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaného částečně samostatně, částečně ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a jednak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku. Podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku mu za tyto trestné činy, jakož i za sbíhající se přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku, jímž byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce, č. j. 1 T 4/2023-273 ze dne 9. 3. 2023, který nabyl právní moci 31. 3. 2023, ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku, uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 78 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Okresní soud současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. 3. 2023, č. j. 1 T 4/2023-273, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke zrušení, pozbyla podkladu. Dále byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu a SIM karty. Prvostupňový soud rozhodl též o vině spoluobviněného Ď., stran něhož věc nepřerostla do dovolacího řízení.
2. Přisouzených trestných činů se obviněný dopustil tím, že jako odsouzený, ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici XY, na adrese XY, XY, okr. XY, na základě rozsudku Krajského soudu Ostrava 50 T 2/2017 ze dne 25. 4. 2017 s právní mocí dne 13. 7. 2017, od přesně nezjištěné doby do března 2023, během telefonních hovorů z Věznice XY uskutečněných přes nezákonně držené mobilní telefony, nejdříve přes mobilní telefon zn. SHUNJIUBOY, který u něho byl pracovníky Vězeňské služby ČR Věznice XY zajištěn při preventivní osobní kontrole dne 14. 12. 2022 ve 14:15 hodin na oddíle XY, a z mobilního telefonu s tel. č. XY, organizoval nákup drog a jejich doručení dosud neustanovenou osobou, která drogy a další zakázané předměty pořídila a doručila na nestřežené venkovní pracoviště XY, s.r.o. XY, odkud drogy a další zakázané předměty pronášeli zde zaměstnaní odsouzení do Věznice XY I. P., který je prodával dalším odsouzeným, kdy pervitin a marihuanu od něho kupoval odsouzený J. H., a to v přesně nezjištěných případech přesně nezjištěné množství pervitinu většinou 0,2 g za částku 2.000 Kč, M. W., a to v přesně nezjištěných případech v množství pervitinu 0,1 – 0,2 g za částku 1.000 Kč a přesně v nezjištěných případech v množství marihuany 1g za částku 500 – 1.000 Kč, J. Z., jednou pervitin o množství přibližně 0,2 g a marihuanu přibližně 1 g, L. Š., jednou dostal zdarma přesně nezjištěné množství marihuany, které stačilo na jeden tzv. „joint“, a pervitin od něho výměnou za přinesení drog do věznice měl i J. Ď., který jako odsouzený, ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici XY, na adrese XY, na základě rozsudku Okresního soudu v Liberci 4 T 74/2020 ze dne 3. 5. 2021, s právní mocí dne 20. 7. 2021, od přesně nezjištěné doby do 15. 12. 2022, v přesně nezjištěném množství případů, pronášel z nestřeženého venkovního pracoviště XY, s.r.o. v XY do Věznice XY, drogy a mobilní telefony, naposledy dne 15. 12. 2022 ve 23:10 hodin po návratu z jmenovaného pracoviště pronesl do Věznice XY dva balíčky, ukryté v análním otvoru, z nichž jeden obsahoval mobilní telefon zn. L8STAR a sáček s červeným proužkem obsahující 0,8168 g látky metamfetamin a druhý obsahoval tlačítkový mobilní telefon zn. L8STAR a sáček obsahující 0,8811g látky metamfetamin, určené pro odsouzeného I. P., přičemž si oba byli vědomi toho, že svým jednáním porušují přísně regulovaný a kontrolovaný režim Věznice XY daný mimo jiné ustanovením § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, dle kterého je odsouzeným zakázáno vyrábět, přechovávat a konzumovat návykové látky, neboť jejich užití odsouzenými by mohlo závažným způsobem narušit vnitřní pořádek věznice a tím mařit účel výkonu trestu odnětí svobody, a také toho, že látka metamfetamin je uvedena v příloze č.5 "Psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách" nařízení vlády č. 463/2013 Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a konopí seté je uvedeno v Seznamu č. 3 Omamné látky podle Nařízení vlády č. 463/2013Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb., a jeho účinnou látkou je látka THC, která je uvedena v Seznamu č.5 Psychotropní látky podle Nařízení vlády č. 463/2013Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání do výroku o vině i o trestu, které bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2026, č. j. 12 To 1/2026-1037, zamítnuto podle § 256 tr. ř. pro jeho nedůvodnost. Rozsudkem odvolací soud rozhodl proto, že současně k odvolání spoluobviněného Ď. i k odvolání podanému státním zástupcem v jeho prospěch změnil prvostupňový rozsudek ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný dovolání, které podal prostřednictvím svého obhájce, směřoval do všech výroků napadeného rozsudku a opřel jej o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný především rozporoval právní kvalifikaci skutku podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to jak samotným popřením dopuštění se posuzovaného jednání, tak námitkou, kterou zdůrazňoval, že ani podle skutkových zjištění soudů nelze dovodit jeho členství v organizované skupině. Uvedl, že z ustálené judikatury vyplývá požadavek účasti nejméně tří trestně odpovědných osob a existence vzájemné součinnosti, plánovitosti a koordinace činnosti, přičemž tyto znaky podle něj v projednávané věci naplněny nejsou.
6. Dále vytkl soudům, že neprovedly jím navrhované podstatné důkazy. Připomněl, že mu dne 23. 1. 2026 ve Vazební věznici Praha Ruzyně vězeň K. W. sdělil, že to pro něj obviněný Ď. pronášel dne 15. 12. 2022 zásilku, což slyšela i přítomná dozorkyně. V této návaznosti dovolatel navrhoval výslech K. W. i přítomné dozorkyně, čemuž odvolací soud nevyhověl. Obviněný dále požadoval doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru elektronika k fungování detekčního rámu, který neodhalil více zásilek ani telefon pronášený obviněným Ď. ve Věznici XY. Výtku dovolatel směřoval i k neprovedenému výslechu svědka L. V. Skutečnost, že odvolací soud těmto návrhům nevyhověl, považoval dovolatel za zásah do svých procesních práv.
7. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů obviněný tvrdil, že soudy účelově interpretovaly provedené důkazy a nevěnovaly náležitou pozornost okolnostem svědčícím v jeho prospěch. Zdůrazňoval, že v době zachycení spoluobviněného Ď. při pokusu o pronesení drog do věznice dne 14. 12. 2022 (pozn. soudu: s ohledem na okolnosti případu se jedná nejspíše o písařskou chybu a obviněný měl na mysli datum 15. 12. 2022) již nebyl umístěn na Ď. oddílu XY (nacházejícím se ve třetím patře budovy věznice), nýbrž na oddílu XY (v prvním patře), a proto nemohl obviněného Ď. nijak instruovat či mu udělit pokyn, aby drogy vyzvednul, pronášel je nebo aby zásilku obviněnému doručil. Namítal, že dotčené oddíly se nacházely v různých patrech budovy a jejich osazenstvo se vzájemně nestýkalo, takže nebylo možné, aby spoluobviněného instruoval k převzetí a doručení zásilky určené pro něj. Nebylo prokázáno ani to, že by předmětná droga měla být určena pro dovolatele.
8. Obviněný rovněž zpochybnil hodnocení důkazů, konkrétně věrohodnost usvědčujících svědků, a konstatoval, že odvolací soud v tomto směru nesprávně přebral závěry prvostupňového rozhodnutí. Namítal, že se převážně jednalo o osoby užívající návykové látky, které byly nebo jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž některé z nich vůči němu chovaly negativní vztah. Poukázal zejména na svědka K., jehož poznatky měly vycházet pouze z doslechu, a na svědka W., u něhož soudy neuvedly, jakým způsobem za drogy platil. Naproti tomu soudy podle jeho názoru bezdůvodně označily za nevěrohodné svědky P., T. a A., kteří jeho účast na distribuci drog ve věznici nepotvrdili. Dodal, že ani další vyslechnutí svědci jej jednoznačně neoznačili za osobu podílející se na distribuci drog.
9. Za nesprávné považoval dovolatel také hodnocení bankovních transakcí na účet dcery jeho družky. Tvrdil, že šlo o platby související s nákupem tabákových výrobků pro odsouzené, kteří se na zásilkách společně finančně podíleli, přičemž obdobné platby byly realizovány i před obdobím, pro něž byl stíhán.
10. V závěru svého podání se obviněný dovolával zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo. Zdůraznil, že v případě přetrvávajících a neodstranitelných pochybností je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, přičemž v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1095/15. Rovněž zmínil, že podle nálezů Ústavního soudu ani vysoký stupeň podezření nepostačuje k odsuzujícímu výroku (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97) a vina musí být prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 335/05). S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 623/2000 dále namítal, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena bez důvodných pochybností. Má proto za to, že soudy důkazy nehodnotily v souladu s uvedenými zásadami a že skutek nebyl správně právně posouzen.
11. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předně upozornil, že ačkoli obviněný výslovně odkázal pouze na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., s ohledem na skutečnost, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání, přicházel v úvahu rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tuto okolnost však označil pouze za formální nedostatek, který nebrání věcnému přezkumu dovolání. Současně zdůraznil, že dovolání převážně opakuje námitky uplatněné již před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů řádně vypořádaly, takže jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
13. K námitce nesprávného posouzení znaku spáchání činu členem organizované skupiny státní zástupce uvedl, že tato výhrada obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněná. Připomněl, že ze skutkových zjištění vyplývá plánovitá a koordinovaná činnost obviněného nejen se spoluobviněným Ď., ale i s další osobou či osobami podílejícími se na opatřování a dopravě drog. Skutečnost, že se nepodařilo zjistit jejich totožnost, podle něj nevylučuje závěr o existenci organizované skupiny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010). Zdůraznil, že touto otázkou se podrobně zabýval již soud prvního stupně a jeho závěry následně potvrdil i soud odvolací, přičemž obviněný na uvedenou argumentaci nijak relevantně nereagoval.
14. Ve vztahu k tvrzeným opomenutým důkazům státní zástupce připustil, že jde o námitku formálně podřaditelnou pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak i ji považoval za neopodstatněnou. Zdůraznil, že obviněný pouze opakuje své důkazní návrhy, aniž by objasnil jejich význam pro rozhodná skutková zjištění určující naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným. Připomněl také, že navrhované důkazy byly uplatněny až v odvolacím řízení a že odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal. Neprovedení těchto důkazů proto podle jeho názoru nepředstavuje vadu důkazního řízení spočívající v opomenutých důkazech.
15. Další výhrady obviněného proti hodnocení důkazů, věrohodnosti svědků, skutkovým závěrům soudů či hodnocení bankovních transakcí označil státní zástupce za pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů. Podle jeho názoru takové námitky neodpovídají žádnému zákonnému dovolacímu důvodu a nevykazují ani znaky extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Dodal, že soudy se podrobně zabývaly i obhajobou obviněného založenou na tvrzení, že se v době posledního pronášení drog nacházel na jiném oddílu věznice, přičemž ani tato okolnost správnost jejich skutkových závěrů nezpochybňuje, jelikož technika tzv. koňování se typicky odehrává mezi jednotlivými patry vězeňské budovy.
16. K námitce porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že jde o procesní princip, který sám o sobě neodpovídá žádnému zákonnému dovolacímu důvodu. Jeho přezkum v dovolacím řízení přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by porušení této zásady vedlo ke zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což se však v posuzované věci podle něj nestalo. Naopak má za to, že soudy pečlivě objasnily okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného, vypořádaly se s jeho obhajobou i důkazními návrhy a své závěry přesvědčivě odůvodnily.
17. Státní zástupce tak uzavřel, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, provedené důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a na takto zjištěný skutkový stav správně aplikovaly hmotné právo. Námitky obviněného proto nebyly způsobilé správnost napadených rozhodnutí zpochybnit. Závěrem navrhnul, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
18. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, v níž setrval na všech dovolacích námitkách a zpochybnil závěry, k nimž státní zástupce dospěl. Především rozporoval tvrzení, že dovolání pouze opakuje obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích řízení. Zdůraznil, že jestliže se soudy s jeho námitkami vypořádaly věcně nesprávným, nelogickým či formalistickým způsobem, je oprávněn tyto vady namítat i v rámci mimořádného opravného prostředku. Má za to, že právo na spravedlivý proces nelze považovat za zachované pouze proto, že soudy na jeho argumentaci formálně reagovaly.
19. Ve vztahu k námitce nenaplnění znaku organizované skupiny obviněný setrval na stanovisku, že pro závěr o spáchání činu členem organizované skupiny musí být bez důvodných pochybností prokázána existence nejméně tří reálně spolupracujících osob vykazujících odpovídající míru plánovitosti a koordinace. Podle jeho názoru je existence třetí osoby založena pouze na spekulacích a nepřímých indiciích, které nedosahují potřebné míry procesní jistoty. Závěr o existenci organizované skupiny proto považuje za účelovou konstrukci sloužící pouze k použití přísnější právní kvalifikace.
20. Obviněný dále nesouhlasil se stanoviskem státního zástupce k neprovedeným důkazům. Zdůraznil, že navrhované důkazy měly podle jeho názoru přímý význam pro vyvrácení obžalobní verze skutkového děje a potvrzení jeho obhajoby. Má za to, že odvolací soud tyto důkazní návrhy odmítl formalisticky a bez odpovídajícího vypořádání, čímž porušil požadavky spravedlivého procesu a zatížil řízení vadou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu.
21. Konečně rozporoval i argumentaci vztahující se k jeho umístění na jiném oddílu věznice v době posledního pokusu o pronesení drog. Uvedl, že soudy i státní zástupce nahrazují konkrétní důkazy úvahami o běžném fungování vězeňského prostředí, zejména odkazem na tzv. koňování. Zdůraznil, že se nacházel na oddílu, který se spoluobviněným nesousedil, takže takový způsob komunikace či předávání věcí byl podle něj vyloučen. V této souvislosti spatřoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Z uvedených důvodů setrval na dovolacím návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III.Přípustnost dovolání
22. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání současně splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
23. V prvé řadě je nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného představují opakování námitek vznášených již v předchozím řízení. Soudy na ně dostatečně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněnému poskytly náležité vysvětlení, proč mu nedaly za pravdu. Na argumentaci soudů prvního i druhého stupně lze proto odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů, jak je vidno níže. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu – jde-li vůbec o námitky podřaditelné pod dovolací důvody – zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
24. Obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost, a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Současné zákonné znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
26. Jakkoliv lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit za shora uvedených podmínek námitky výjimečně i skutkové povahy, Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě další instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů, ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
27. Námitky dovolatele nelze podřadit pod první variantu uvedeného dovolacího důvodu. Obecně platí, že zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu, spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů i) nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, nebo ii) nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo iii) jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Takový rozpor však nemůže být založen pouze tím, že hodnocení důkazů neodpovídá představě dovolatele a jeho verzi skutkového děje.
28. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě pouze polemizuje s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů. Jeho výhrady fakticky představují pouhé subjektivní stesky nad tím, že soudy důkazy vyhodnotily jinak, než by si on představoval či přál. Tuto polemiku buduje stručnou argumentací bez podrobnějšího vysvětlení uvedených úvah a dále také opakováním svých již dříve v řízení vznášených námitek, které soudy vyvrátily, načež obviněný své výhrady v dovolání nerozpracoval tak, aby reflektovaly závěry odvolacího soudu. Soudy vyčerpávajícím způsobem hodnotily provedené důkazy, kdy širokospektrálně posuzovaly všechny jejich aspekty jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném souhrnu. Na tyto informace přitom nenahlížely pouze izolovaně či jednotlivě, ale komplexně vyhodnocovaly veškeré zjištěné okolnosti, které posuzovaly i v jejich vzájemné provázanosti. Právě a především takový komplexní náhled, jim pak umožnil složit mozaiku do sebe navzájem zapadajících informací, které by jinak při separátním náhledu na ně mohly umožňovat více výkladových variant. Obviněnému tak nelze přitakat v námitce o nedostatečnosti či selektivnosti hodnotících úvah soudů, natož pak v tom, že by označoval rozpor (tím méně zjevný) mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
29. Obviněný namítá, že dne 14. 12. 2022 (pozn. soudu: s ohledem na okolnosti případu se jedná nejspíše o písařskou chybu a obviněný měl na mysli datum 15. 12. 2022), kdy byl J. Ď. zachycen při pokusu o pronesení drog a mobilního telefonu do věznice, již s ním nebyl v žádném kontaktu, aby jej o pronesení instruoval nebo se s ním jinak domlouval. S oddílem XY (nacházejícím se ve třetím patře budovy věznice), kde byl J. Ď. umístěn, totiž nesousedí ani trestní oddíl, kde dovolatel pobýval od 30. 11. 2022 do 10. 12. 2022, ani oddíl XY (první patro budovy), kam byl dovolatel od 10. 12. 2022 přemístěn. Úvahy soudů o následné možnosti předání zásilky J. Ď. obviněnému např. tzv. koňováním jsou podle obviněného pouhými domněnkami. K tomu prvně Nejvyšší soud předesílá argumentaci obsaženou v bodě 55., poslední část první odrážky, prvostupňového rozsudku, kterou potvrdil také soud odvolací v bodě 13. svého rozsudku. Přestože k 15. 12. 2022 spolu již obvinění nepobývali ve stejné cele ani na témže oddílu, skutečností zůstává, že až do 30. 11. 2022 sdíleli společnou celu. Dovolatel měl tedy možnost v předstihu celý postup zkoordinovat a J. Ď. udělit příslušné pokyny. Nejvyšší soud poznamenává, že pokud soudy poukazují na možnost předání kontrabandu dovolateli (například prostřednictvím tzv. koňování), případně na možnost předání informací J. Ď. dovolatelem pomocí motáku nebo jiného vězně i v době, kdy již oba nebyli umístěni ve stejném patře věznice, nelze takovou úvahu považovat za pouhou spekulaci či vytváření domněnek, jak namítá dovolatel. Jedná se naopak o logické vysvětlení, že předání kontrabandu za popsaných podmínek nebylo nereálné ani fakticky vyloučené. Tato úvaha přitom sama o sobě netvoří základ závěru o vině dovolatele. Jeho vina je založena na souhrnu dalších provedených důkazů, které soudy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, přičemž tyto důkazy vytvářejí ucelený a logický řetězec skutečností prokazujících naplnění znaků trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným. Za těchto okolností nelze námitce dovolatele založené na skutečnosti, že on a J. Ď. byli od 30. 11. 2022 umístěni v různých patrech věznice, přiznat takovou intenzitu, aby byla způsobilá založit závěr o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů.
30. Co se týče hodnocení věrohodnosti jednotlivých svědků, Nejvyšší soud v námitkách obviněného neshledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. ani jiného dovolacího důvodu. Obviněný se snaží vystavět argumentaci, že svědci jsou nevěrohodní, protože se v drtivé většině případů jedná o osoby, které jsou v různých fázích závislosti na návykových látkách a zároveň jsou nebo byly ve výkonu trestu odnětí svobody. Pokud dovolatel na základě této skutečnosti dělal závěry o věrohodnosti, pak poněkud nedává smysl, že svědkům vypovídajícím v jeho prospěch a vykazujícím tytéž (ne)kvality (zneužívání návykových látek a pobyt ve výkonu trestu) by věrohodnost přiznat chtěl. Jeho argumentace je proto v tomto směru vnitřně nekonzistentní a selektivní. Obecně navíc platí, že drogová trestná činnost se odehrává v určitém sociokulturním prostředí a poskytovat o něm informace tak mohou především osoby, které se v něm pohybují. Bylo by tedy iluzorní očekávat, že o drogové distribuci budou vypovídat osoby stojící mimo ně, které s drogami nemají nic společného. Drogovou trestnou činnost proto takřka vždy popisují především uživatelé drog či dokonce osoby drogově závislé. To však neznamená, že jejich výpovědi by bylo možno bez dalšího odmítat a pouze pro tento důvod je pokládat za nevěrohodné.
31. Skutečnost, že svědci L. a Š. vypověděli, že dovolatel nebyl oblíbený, nesnižuje věrohodnost výpovědí vyznívajících v jeho neprospěch. Navíc i svědek P., zaměstnanec věznice, jehož výpověď obviněný nevěrohodnou neshledává, označil dovolatele jako tzv. kápa, který je obklopen skupinou konzumentů drog, a připustil, že takoví odsouzení např. mohou dávat pokyny k fyzickému napadení jiných spoluodsouzených (srov. s bodem 28. a 53. prvostupňového rozsudku). Je pak vcelku logické, že k dovolateli někteří vězni chovali značné antipatie. Sama nepopularita určitého jedince však bez dalšího neznamená, že veškeré jeho okolí se vůči němu spikne a z mlhavých důvodů jej lživě zakomponuje do dějů, které se neodehrály.
32. Stejně tak Nejvyšší soud nemůže vyhovět požadavku obviněného zpochybnit, že by svědkovi W. dodával pervitin, když soudy neuvedly, jakým způsobem svědek W. obviněnému za drogy platil. V prvé řadě nutno zdůraznit, že způsob provedení platby za drogy není znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Kromě toho drogové obchody zpravidla neoplývají průkazným účetnictvím, které by umožňovalo v každém okamžiku stanovit stavy skladových zásob, finanční kapacity a likviditu kontrahentů dodavatelsko-odběratelského řetězce, vč. způsobů plateb za poskytovaná plnění, spárovat každou jednotlivou platbu na straně jedné s konkrétním „dodacím listem“ individualizované dodávky komercionalizovaného zboží na straně druhé, identifikovat momenty prodlení některé strany obchodu apod. Drogové transakce se odehrávají většinou skrytě, takže ne vždy se zdaří odhalit takové její parametry, které lze u legálních komoditních operací vysledovat snadno. Samotný fakt, že by se nezdařilo zjistit, jak odběratel drogy platí, tedy automaticky nijak nezpochybňuje jeho výpověď, že k dodávkám v jím uváděném rozsahu došlo. V projednávané věci ovšem svědek W. popsal, že platil tabákem nebo bankovním převodem, byť neudal bankovní spojení, takže dovolatelem dovozovaná nejasnost založena vůbec není.
33. Co se hodnocení věrohodnosti dalších výpovědí týče, závěrem se obviněný dožaduje, aby za věrohodné byly označeny výpovědi svědků P., T. a A. Obviněný ale nereaguje na argumentaci soudů, když vysvětlily, proč výpovědi těchto svědků považovaly za nevěrohodné, dovolatel naopak pouze reprodukuje, co obvinění vypověděli a že by tato sdělení měly brát v potaz i soudy. Taková námitka nezakládá podklad pro identifikaci rozporu (tím méně zjevného) mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, obzvláště ne v situaci, kdy soud prvního stupně provedl podrobný rozbor těchto výpovědí v rozsudku v bodě 55., šestá odrážka, jímž poskytl přesvědčivé vysvětlení, proč svědky, které dovolatel vyzdvihuje, za věrohodné nepokládá.
34. Odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 53) a odvolacího soudu (bod 15) je možno reagovat na dovolatelovu námitku, v rámci níž tvrdí, že finanční prostředky zasílané na účet dcery partnerky obviněného byly zasílány spoluodsouzenými dovolatele z důvodu, aby se mohli složit vždy na společný balík, ve kterém jim byl zasílán tabák. Obviněný ani v tomto případě nepřináší námitky, kterými by konkrétně zpochybňoval argumenty soudů nebo vysvětloval, v čem jsou v rozhodnutích uvedené závěry vadné (kromě povšechného konstatování, že vadné jsou).
35. Za této situace Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolatel existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů nejenže nijak konkrétně netvrdí, ale ani nepředkládá argumentaci způsobilou takový rozpor doložit či blíže odůvodnit.
36. Pod třetí alternativu předmětného dovolacího důvodu nelze podřazovat námitku, kterou obviněný soudům vyčítá neprovedení zásadních důkazů. Prvně se jedná o návrh vznesený u odvolacího soudu na výslech svědka W. a dozorkyně, která měla slyšet, že to byl právě K. W., pro koho spoluobviněný Ď. pronášel zásilku dne 15. 12. 2022. Dále obviněný před soudem prvního stupně požadoval vypracování znaleckého posudku z oboru elektronika, jelikož detekční rám ve věznici zaznamenal až zásilku pronášenou dne 15. 12. 2022 a nikoli žádné dřívější, o kterých hovořil J. Ď. Jako poslední dovolatel navrhoval výslech svědka V., byť v dovolání již nevysvětlil, jakou informaci by tento výslech měl přinést. V každém případě je nutno uzavřít, že i pokud by svědek W. a dozorkyně (případně i L. V.) vypověděli způsobem uváděným dovolatelem a byla by současně postavena najisto otázka funkčnosti či nefunkčnosti detekčního rámu, dovolatel nijak nevysvětluje, jaký vliv by takové zjištění mohlo mít na ostatní důkazy provedené v řízení. Takový důkaz by sám o sobě nebyl způsobilý zpochybnit skutkové závěry vyplývající z ostatních provedených důkazů. Jednalo by se toliko o další důkazní materiál, přičemž dovolatel nekonkretizuje, jakým způsobem by jeho obsah mohl vyvrátit skutkový děj prokázaný na základě jiných důkazů, které soudy vzaly za podklad svých rozhodnutí.
37. Lze připustit, že v obecné rovině tyto důkazy potenciál objasnit rozhodná skutková zjištění mají a mohly by být i důkazy podstatnými. Ovšem k tomu, aby tyto neprovedené důkazy bylo možno označit za opomenuté a naplňující třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., muselo by se jednat o neprovedení těchto důkazů bez náležitého odůvodnění. To však není situace projednávaného případu, neboť soudy nižších stupňů vysvětlily, že tyto důkazy považovaly za nadbytečné, neboť v řízení byly opatřeny jiné důkazy, jejichž náležitým vyhodnocením lze zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro soudní rozhodnutí. Nejvyšší soud tak odkazuje na bod 52. rozsudku soudu prvního stupně a bod 16. druhostupňového rozhodnutí. Ustálená judikatura přitom vylučuje, aby se v případě nadbytečnosti určitého důkazu jednalo o tzv. opomenutý důkaz (k tomu srovnej například rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
38. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
39. Námitka obviněného se však s uplatněným dovolacím důvodem míjí. Obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci svého jednání jako člena organizované skupiny výlučně prostým popřením existence třetí osoby podílející se na nakládání s drogami a dále také pouhým paušálním odmítáním vzájemné součinnosti, plánovitosti či koordinace úloh, aby mohla organizovaná skupina vůbec vzniknout. Na podporu těchto proklamací však dovolatel nepředkládá žádnou konkrétní argumentaci ani neoznačuje skutečnosti, které by mohly zpochybnit právní úvahy soudů. Jeho dovolací námitka se tak omezuje na pouhou prezentaci odlišné verze skutkového stavu, aniž by poukazovala na konkrétní rozpory, nedostatky či logické vady v úvahách soudů, z nichž jejich právní závěry vycházejí.
40. Skutková verze podávaná dovolatelem přitom nevyplývá ze získaných důkazů. Nejen, že se existencí organizované skupiny zabývaly soudy, je také nutno podoktnout, že již elementární logika vede k závěru, že musela existovat osoba zajišťující dodávky drog na mimovězeňské pracoviště, odkud byly následně přenášeny do věznice. Konstrukce o dlouhodobých, opakovaných a takřka paranormálních výskytech drog na vnějším pracovišti je sama o sobě zcela bájná, což pak platí tím spíše, pokud je měli vždy zcela náhodně nalézt vězni (nikoli kdokoli jiný tam se pohybující), a to navíc právě vězni ochotní pronést je do věznice. Její odmítnutí soudy nižších stupňů tak nepředstavuje domněnku či spekulaci, ale jde jen o střízlivý a věcný náhled na realitu vnějšího světa. Stejně tak je zřejmý určitý stupeň koordinace úloh jednotlivých kooperujících členů uskupení, a to i přes to, že se všichni členové nemusí vzájemně znát nebo soud není schopen určit totožnost každého člena (viz např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010: „Sama skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny, ještě nevylučuje posouzení této skupiny jako organizované skupiny. Pro takovou kvalifikaci postačí, pokud bylo prokázáno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími existovala vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazující takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu.“).
41. Naplněním znaku organizované skupiny se zabýval především soud prvního stupně, a to v bodě 53 a 58, druhá odrážka, a následně pak i soud odvolací v bodě 17 svého rozhodnutí. Z argumentace okresního soudu možno připomenout, že do distribučního řetězce byly zapojeny minimálně tři osoby. První z nich zajišťovala doručení kontrabandu na externí pracoviště věznice provozované společností XY. Druhá osoba, například obviněný Ď. nebo dosud neidentifikované osoby, následně tento kontraband skrytě přenesla z vnějšího pracoviště do věznice. Třetí osobou byl obviněný P., který návykové látky již dopravené do věznice dále distribuoval mezi ostatní odsouzené. Takový způsob páchání trestné činnosti předpokládal alespoň základní koordinaci činnosti všech zúčastněných osob. Každý z článků řetězce musel vědět, kdy, kde a od koho má zakázané látky převzít, případně komu je dále předat. Současně musel být srozuměn s tím, že jeho role představuje pouze dílčí část širšího, vzájemně propojeného systému navazujících činností. Každý z účastníků tedy převzal konkrétní úkol a byl si vědom existence dalších osob podílejících se na realizaci celého mechanismu distribuce, což odpovídá zákonným znakům organizované skupiny vymezeným judikaturou Nejvyššího soudu (srov. bod 33. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1044/2021, uveřejněné pod č. 42/2022 Sb. rozh. tr.).
42. Z výše uvedených důvodů je nutno konstatovat, že obviněným formulované námitky postrádají věcnou argumentační oporu a jsou veskrze deklaratorní, aniž by rozvracely či alespoň zpochybňovaly některý z prvků, na nichž soudy nižších stupňů zbudovaly své právní závěry.
IV./3. K dalším dovolacím námitkám
43. K dovolatelem namítané zásadě in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že jde o subprincip presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. Z této zásady plyne, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy přetrvávají-li důvodné pochybnosti o skutku nebo o osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalších důkazů, je nutné rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Tato zásada však neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné verze skutkového děje nebo dvě protichůdné výpovědi, musí být vždy bez dalšího rozhodnuto ve prospěch obviněného. Její význam spočívá v tom, že teprve tehdy, nelze-li po provedení a náležitém vyhodnocení všech dostupných důkazů rozumně a jednoznačně přijmout jednu z konkurenčních verzí skutkového děje, musí být pochybnosti vyloženy ve prospěch obviněného.
44. V posuzované věci však taková situace nenastala. Soudy nižších stupňů provedly dokazování v potřebném rozsahu, jednotlivé důkazy hodnotily pečlivě, ve vzájemných souvislostech a v souladu se zásadami vyjádřenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Na základě logického a přesvědčivého hodnocení důkazů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž nabyly vnitřního přesvědčení dosahujícího kvality praktické jistoty, a skutkový stav zjistily v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů postrádaly oporu v provedených důkazech nebo že by se jednalo ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu o případ tzv. deformace důkazů, tedy vyvozování skutkových zjištění, která z provedeného dokazování v žádném smyslu nevyplývají (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Mezi provedenými důkazy, z nich plynoucími skutkovými zjištěními a následnými právními závěry je naopak zřejmá logická návaznost.
45. Namítané pochybnosti jsou ve skutečnosti založeny pouze na odlišném hodnocení důkazů a na prosazování vlastní verze skutkového děje obviněným. K tomu je nutno dodat, že dovolatel svůj nesouhlas se závěry soudů často vyjadřuje jen v obecné rovině, aniž by jej podložil konkrétní, přesvědčivou a právně relevantní argumentací. Samotná existence rozdílných pohledů obžaloby a obhajoby ani pouhá alternativní interpretace provedených důkazů však porušení zásady in dubio pro reo nezakládají. Pochybnosti nelze uměle vytvářet konstruováním více či méně teoretických variant skutkového průběhu, neboť v takovém případě by bylo možné téměř každou důkazní situaci převést do roviny hypotetických pochybností. Protože soudy po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o vině obviněného neměly a tento závěr v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, nebyl v projednávané věci dán žádný prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo ani důvod k zásahu do jejich skutkových zjištění, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces.
V. Způsob rozhodnutí
46. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že tento vznesl námitky, které se formálně i věcně s dovolacími důvody míjejí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je zveden v § 265b tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).