Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie C - standardní význam

Spisová značka

11 Tdo 729/2026

Téma · generováno AINedbalé maření úkolů při ekologické havárii

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 16. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:11.TDO.729.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Maření úkolu úřední osoby z nedbalosti Subjektivní stránka Příčinná souvislost Subsidiarita trestní represe

Shrnutí · generováno AI

Dva úředníci napadli dovoláním odsouzení za nedbalé postupy při ekologické havárii a při povolení změny užívání ochranných nádrží. Nejvyšší soud uzavřel, že jejich pochybení naplnila znaky trestného činu, a dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku může být naplněn i tehdy, vydá-li úřední osoba z nedbalosti rozhodnutí mimo věcnou příslušnost, avšak na půdorysu domnělé pravomoci. Zmařením důležitého úkolu je i beznáhradové právní vyřazení bezpečnostní pojistky z ochranného systému na určitý časový úsek. Subsidiarita trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku se neuplatní při kumulativním závažném porušení povinností zasahujícím podstatu úředního úkolu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Přestože tedy její rozhodnutí bylo učiněno mimo rámec její věcné příslušnosti, šlo o rozhodnutí, které činila na půdorysu své domnělé pravomoci, a proto i jako věcně nepříslušný správní úřad se stíhaného jednání dopustila při výkonu své pravomoci ve smyslu § 330 odst. 1 tr. zákoníku.
    Zobrazit v textu
  • Zmaření důležitého úkolu tedy není možné vykládat jen jako založení trvalé nemožnosti žádoucího řešení jednou pro vždy, ale je jím i zmar pro určitý časový úsek, po němž může dojít k znovunastolení stavu, který plnění úkolu zachovává.
    Zobrazit v textu
  • Obviněná tak svým vícevrstevnatým jednáním přesáhla rámec správní nebo kárné odpovědnosti a naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření úkolu úřední osoby podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se u ní jedná o závažný případ kumulativního porušení povinností vyplývajících z ustanovení vodního zákona, zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a správního řádu tak, jak jsou podrobně rozvedena ve skutkové větě napadeného rozsudku.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

11 Tdo 729/2026-2909

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 9. 2026 o dovolání obviněného 1. J. P., a obviněné 2. V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 11. 2025, č. j. 2 To 126/2025-2817, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 180/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. P., a V. Š. odmítají.

Odůvodnění: I.Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 1 T 180/2023-2277, uznal obviněného J. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku a obviněnou V. Š. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl obviněný odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 30 000 Kč a obviněná k peněžitému trestu v celkové výši 60 000 Kč a trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu jakékoliv funkce ve státní správě v trvání 2 let.

2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5.11. 2025, č. j. 2 To 126/2025-2817, rozhodl o odvolání obou obviněných tak, že z podnětu odvolání obviněné zrušil ve vztahu k její osobě napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a nově ji uznal vinnou přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku, za což ji odsoudil k peněžitému trestu ve výši 40 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Naopak odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. Přisouzených přečinů se oba obvinění dopustili zkráceně řečeno tím, že

· obviněný dne 20. 9. 2020 od 12.45 do nejméně 13.45 h v obci XY, okres XY, a jejím okolí, jako velitel zásahu H. záchranného sboru Zlínského kraje, stanice XY, se dostavil na toto místo se svou jednotkou na základě oznámení o havárii na řece XY provázené úhynem většího množství ryb, který postupně značně narůstal, a měl za úkol řídit provedení záchranných prací, jejichž součástí je zejména řádně provedený průzkum včetně činnosti směřující k odstranění a omezení havarijního stavu a přerušení jeho příčin, přičemž ačkoliv zjistil, že je řeka zasažena neurčitou chemickou látkou, která je mísitelná s vodou bez vizuálního vjemu a zápachu, tak přesto nezajistil nejméně do příjezdu odpovědného pracovníka vodoprávního úřadu urychlený postupný odběr vzorků vody ze zasaženého vodního toku proti proudu až po slepý (čistý) vzorek vody, a to včetně vzorků z vyústění kanalizací a přítoků, aby bylo možné co nejpřesněji dokladovat místo vnosu kontaminantu do řeky, a spokojil se s odběrem pouze jediného vzorku vody u mostu č. 43913-5 v obci XY, což je místo vzdálené zhruba 680 m po proudu od místa prvního zjištění příznaků otravy ryb, a dále provedl průzkum proti proudu po levém břehu řeky pouze do vzdálenosti nejvýše 300 m od XY mostu, přestože většina vyústí a přítoků, včetně výustí velkých průmyslových a dalších znečišťovatelů, ležela na pravém břehu řeky ve vzdálenosti 2,5 až 4,5 km proti proudu od XY mostu, a v důsledku takto nedostatečně provedeného průzkumu nemohl nalézt místo vnosu kontaminantu do řeky a tomuto případně zabránit a tento tak mohl do řeky unikat v menším množství i další dny a kvůli absenci odebraných vzorků bylo následně výrazně zkomplikováno prošetření celé havárie ze strany orgánů činných v trestním řízení a správních orgánů a určení přesného subjektu, který byl za předmětnou havárii odpovědný,

přičemž uvedené jednání bylo v rozporu s § 1 odst. 2 písm. a), f), h) a m) vyhlášky Ministerstva vnitra č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení Integrovaného záchranného systému, dále v rozporu s § 13 odst. 1 písm. b) a c), odst. 2 a 3, § 25 a § 26 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky Ministerstva vnitra č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany, a také v rozporu s § 2 písm. c) zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému,

· obviněná dne 14. 6. 2018 v XY, okres XY, jako referentka Odboru životního prostředí Městského úřadu XY v pozici speciálního stavebního úřadu podle § 15 odst. 1 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) ve spojení s § 15 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách („vodní zákon“), v důsledku nedostatečné pozornosti při plnění svých povinností, vydala rozhodnutí č. j. MěÚ-XY/22160/2018, které nabylo právní moci 10. 8. 2018, kdy výrokem IV. tohoto rozhodnutí společnosti ENERGOAQUA, a. s., IČO: [IČO] (dále jen „ENERGOAQUA“), vydala povolení ke změně užívání stavby, která spočívala ve změně užívání nádrží na p. č. XY v k. ú. XY z akumulace vyčištěných odpadních vod z čistírny odpadních vod společnosti ENERGOAQUA na akumulaci povrchové (surové) vody pro období sucha (nízkých stavů povrchových vod v XY a souvisejícím XY náhonu) pro odběr do úpravny vody ENERGOAQUA, přičemž toto rozhodnutí vydala přesto, že ve věci nebyl Městský úřad XY věcně příslušný, protože podle § 107 odst. 1 písm. l) a u) vodního zákona byl pro toto rozhodnutí věcně příslušný Krajský úřad Zlínského kraje, kdy současně takto rozhodla přesto, že ve věci nebylo provedeno zjišťovací řízení podle § 7 odst. 2 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. c) a bodem 64 přílohy zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, ke kterému byl taktéž příslušný Krajský úřad Zlínského kraje podle § 20 písm. b) citovaného zákona, neboť se jednalo o významný zásah do technologie čištění odpadních vod obsahujících zvlášť nebezpečné látky a prioritní nebezpečné látky, kdy akumulační nádrže ležely v Chráněné krajinné oblasti a oblasti přirozené akumulace vod Beskydy, a přestože nebyla ve věci věcně příslušná, tak tímto způsobem rozhodla, ačkoliv společnost ENERGOAQUA nijak nedoložila nový způsob čištění odpadních vod bez využití akumulačních nádrží a nedoložila ani naměřené emisní hodnoty, které by dokladovaly čistotu vypouštěných odpadních vod bez využití akumulačních nádrží, a dále ve věci neprovedla místní šetření a v rozhodnutí uvedla, že žádost společnosti ENERGOAQUA obsahovala dostatečné podklady pro rozhodnutí, ačkoliv nebylo doloženo stanovisko Krajského úřadu Zlínského kraje, Odboru životního prostředí a zemědělství, které bylo jednou z podmínek vydání rozhodnutí stanovenou koordinovaným závazným stanoviskem Městského úřadu XY, č. j. MěÚ-XY/OŽP/22369/2017/SIT/327-246.6, z 24. 7. 2017, které bylo vydáno v předchozím průběhu řízení, přičemž jí vydané rozhodnutí, kterým byly akumulační nádrže jako ochranné opatření před únikem nebezpečných látek vyřazeny z procesu čištění odpadních vod společnosti ENERGOAQUA, bylo jednou ze zásadních příčin vzniku havárie na řece XY dne 20. 9. 2020, při které došlo k masivnímu úhynu ryb,

a shora uvedeným způsobem jednala v rozporu s § 1 odst. 1 a § 107 odst. 1 písm. l a u) vodního zákona, v rozporu s § 7 odst. 2 ve spojení s § 4 odst. 1 písm. c) a § 20 písm. b) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, v rozporu s § 2 odst. 1 a 4, § 3 a § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a také v rozporu s § 16 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů.

II. Dovolání, vyjádření k nim a replika

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně proti výroku II., jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Dovolatel ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konkrétně namítal, že s ohledem na průběh zásahu na místě samém, jakož i následných kroků stran samotného průzkumu a odběru vzorku, bylo nemožné, aby v rámci prvotního zásahu, který trval do příjezdu vodoprávního úřadu (cca jednu hodinu), učinil i průzkum velkých průmyslových a dalších znečišťovatelů umístěných na pravém břehu řeky ve vzdálenosti 2,5 až 4,5 km proti proudu od XY mostu. Skutkové zjištění stran nerealizovaného průzkumu výustí je proto v rozporu s obsahem provedených důkazů. V souvislosti s průběhem zásahu navrhoval k důkazu vyžádání výkladového stanoviska od Generálního ředitelství H. záchranného sboru České republiky (dále jen „HZS“) k Metodice odběru chemických vzorků a rovněž znalecký posudek pro vyhodnocení taktiky zásahu. Tento navrhovaný důkaz však proveden nebyl. Pokud tyto důkazy nebyly ve věci provedeny, došlo ke krácení zákonných práv obviněného, čímž bylo taktéž porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Rozhodnutí soudů byla učiněna na základě neúplných důkazů.

6. K namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že závěry o jeho pasivitě soudy dovodily na základě výslechu velitele zásahu HZS Olomouckého kraje, pana O., který byl v dané věci naopak velmi aktivní a který zjevně zásah řídil bez ohledu na postavení a příslušnost vodoprávního úřadu ve věcech havárie povrchových vod. Předpokladem odpovědnosti pachatele trestného činu podle § 330 tr. zákoníku je existence povinnosti vyplývající mu z právních předpisů, které upravují postupy v rámci výkonu veřejné moci, a její porušení. Vyhlášku Ministerstva vnitra č. 328/2001 Sb., o některých podrobnostech zabezpečení Integrovaného záchranného systému (dále jen „vyhláška č. 328/2001“), vyhlášku Ministerstva vnitra č. 247/2001 Sb., o organizaci a činnosti jednotek požární ochrany (dále jen „vyhláška č. 247/2001“), a zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému (dále jen „ZIZS“), považuje dovolatel za teleologické právní normy, nebo normy popisné anebo normy, které nikterak blíže nepopisují jeho povinnosti stran předmětného zásahu. Dovolatel dodržel ustanovení upravující povinnost neprodleného sdělení informace o havárii vodoprávnímu úřadu, který byl tím, kdo řídí zneškodňování havárie. Ve 13:30 hod. byl prokazatelně proveden odběr vzorku ve vzdálenosti 300 m od místa zásahu, a již ve 13:45 hod. se na místo dostavil K. za vodoprávní úřad. Za dobu 15 minut (potažmo i za dobu 1 hodiny) nebylo v možnostech a silách dovolatele provést průzkum v míře, kterou oba soudy považovaly za dostatečnou. Soudy extenzivně vyložily vyhlášky č. 328/2001 a č. 247/2001 a ZIZS. Extenzivním výkladem těchto norem došlo k nepřípustnému rozšiřování trestní odpovědnosti obviněného. Takový postup byl v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Stejně tak má dovolatel za to, že se soudy nesprávně vypořádaly s otázkou pravomoci zneškodňování havárií, která vedla následně v přijetí zák. č. 182/2024 Sb., tzv. havarijní novely. Uvedené je zásadní pro správné zodpovězení otázky, zda došlo k naplnění daného znaku trestného činu, když až ex post došlo k určité zákonné úpravě, která má až nyní řešit podobné případy. Byla-li předcházející právní úprava stran kompetencí (pravomocí) v případě havárií nedostatečná a neurčitá, není možné klást k tíží obviněnému maření nebo ztížení důležitého úkolu při takto formulované pravomoci, když až v reakci na tuto událost došlo ke změně vymezení kompetencí v § 41 odst. 4 zákona o vodách tak, že záchranné a likvidační práce při havárii řídí HZS.

7. I kdyby se snad dalo dovodit porušení povinnosti dovolatele, nelze odhlédnout od otázky příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a podstatným ztížením důležitého úkolu, jakož i otázky, zda byla dána souvislost mezi výkonem pravomoci obviněného a důležitým úkolem. Soud prvního stupně nehodnotil odděleně, že důležitý úkol měl spočívat v nalezení místa vnosu kontaminantu, zabránění dalšímu úniku a zajištění vzorků pro účely prošetření havárie. Zajištění vzorků nebylo úkolem souvisejícím s jeho pravomocí. Příloha č. 20 k Pokynu GŘ HZS ČR č. 6/2017, Metodiky odběru chemických vzorků, v čl. I odst. 3 a 4 uvádí, že odběr vzorků prováděný jednotkami podle této metodiky je určen pouze pro potřeby zásahu hasičských jednotek a jejich následné možnosti zvolit, s ohledem na identifikovanou látku, vhodná opatření k odstranění či přerušení příčin havárie. Z tohoto pokynu je tak zjevné, že hasičské jednotky neprovádějí odběr vzorků pro správní či trestní řízení. O nutnosti odběru slepého vzorku se v této části vůbec nehovoří. Nesouvisí-li pak důležitý úkol s pravomocí úřední osoby, nemůže být dána ani příčinná souvislost mezi teoretickým porušením povinnosti při výkonu pravomoci a ztížením splnění důležitého úkolu. Obhajoba je přesvědčena o tom, že jak k opatření vzorků, tak i k dalšímu průzkumu za účelem zjištění místa vnosu a zabránění dalšímu úniku bez podstatného ztížení daných úkolů mohlo dojít i poté, co odpovědnost za řízení havárie převzal v souladu s ustanovením § 41 vodního zákona vedoucí vodoprávního úřadu, přitom ani následné vzorkování nijak nenapomohlo objasnění celé ekologické havárie. Nebylo tedy konkrétně popsáno, jaké úsilí a prostředky navíc si splnění úkolu vyžádalo, ani že zásah v první hodině zásahu by vedl k minimalizaci škod, zvlášť když dle vyjádření odborníků z České inspekce životního prostředí v rozhovoru pro ecolist.cz šlo o jednorázový kontaminační vnos, u něhož je minimální šance zjistit na jeho místě stopy po kontaminantu. Případný kontakt se správcem povodí v případě havárie měl také v pravomoci až vodoprávní úřad a nikoli HZS, navíc evidence všech výpustí do vodních toků byla zavedena až od 1. 8. 2024.

8. K subjektivní stránce dovolatel rozvedl, že v řízení bylo prokázáno, že tento typ havárie byl zcela mimořádnou událostí, se kterou hasičské jednotky nemají běžné zkušenosti. Vodní tok nebyl nijak zbarven a nebyl ani cítit nějakou cizorodou látkou. Pokud dovolatel prováděl průzkum v rámci prvotního zásahu, při kterém nebyla odhalena příčina havárie, a následně řízení zneškodňování havárie předal v souladu s vodním zákonem vodoprávnímu úřadu, pak zde nevidí prostor pro jeho zavinění, a to ani z nevědomé nedbalosti. Soudy na věc nahlížely zpětnou optikou, kdy se určité jednání jeví jako jasně trestné, ačkoli v momentě jednání bylo z pohledu jeho aktéra nevyhnutelné a legitimní (tzv. hindsight bias).

9. Obviněný od počátku namítá, že jeho trestní stíhání je vedeno v rozporu s principem subsidiarity trestní represe, jakož i principem ultima ratio. Odvolací soud se fakticky zabýval pouze společenskou škodlivostí, a to navíc ryze povrchním způsobem. Za dané situace mělo být postupováno podle § 222 odst. 2 tr. ř. a věc měla být postoupena příslušnému služebnímu funkcionáři HZS, neboť nejde o trestný čin, ale jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako kázeňský přestupek ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 a 2 tr. ř. zrušil výrok II. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 11. 2025, č. j. 2 To 126/2025-2817, jakož i část rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 11. 2024, č. j. 1 T 180/2023-2277, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného, a dále postupoval podle § 265m tr. ř. tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Případně, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1, 2 tr. ř. výrok II. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 11. 2025, č. j. 2 To 126/2025-2817, jakož i část rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 11. 2024, č. j. 1 T 180/2023-2277, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu odsouzeného, zrušil, a dále postupoval podle § 265l tr. ř.

11. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala prostřednictvím svého obhájce dovolání rovněž obviněná. Opřela je o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

12. Dovolatelka ve vztahu k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku argumentovala tím, že napadený rozsudek ve skutečnosti kriminalizuje soubor vytýkaných správně-právních vad, aniž by přesvědčivě vyložil, proč jejich povaha a intenzita přesahuje rámec správní nebo kárné odpovědnosti. Souhrn výtek odvolacího soudu sám o sobě automaticky nevytváří trestní odpovědnost. Jestliže odvolací soud ponechal výrok o vině podle základní skutkové podstaty, aniž znovu přesně vymezil, jaký konkrétní důležitý úkol byl vlastně zmařen, zůstalo právní posouzení neúplné a vnitřně rozporné. Je-li rozhodnutí vydáno orgánem bez věcné příslušnosti a tato vada je přitom pro soud stěžejní, pak je nutno velmi pečlivě vysvětlit, zda mohlo jít o jednání při výkonu pravomoci, jaké právní účinky takový akt vůbec měl a proč měl být způsobilý trestněprávně relevantním způsobem změnit provozní režim společnosti ENERGOAQUA. Odvolací soud vychází z obecného vymezení ochrany povrchových vod podle vodního zákona. Takto obecně formulovaný veřejný zájem však sám o sobě nepostačuje k individualizaci důležitého úkolu konkrétní úřední osoby ve smyslu § 330 odst. 1 tr. zákoníku. Napadený rozsudek směšuje dvě odlišné roviny, a to rovinu správní legality a rovinu faktického provozního rizika. Nesprávné je i právní hodnocení otázky příčinné souvislosti jako znaku skutkové podstaty. Odvolací soud dále přehlíží argument obhajoby, že ani při zákonném postupu obviněné nebylo prokázáno, že by k témuž nebo obsahově obdobnému výsledku nemohl dospět orgán věcně příslušný. Zůstalo také nevysvětleno, proč měl být důležitý úkol zmařen, nikoli jen ztížen.

13. Právní posouzení je podle dovolatelky v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatelka odkázala na aktuální rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26. Vyzdvihla též princip legitimního očekávání, že v obdobných případech bude rozhodováno stejně, přičemž upozornila na zdrženlivý přístup justičních orgánů k trestní odpovědnosti úředních osob v obdobně složité kauze vlakové nehody ve Studénce. Dovodila, že v její trestní věci působil mediální tlak, bez něhož by obdobná správní pochybení k trestnímu odsouzení nevedla a varovala před excesivní kriminalizací vadného postupu úřadů, u něhož by se pak trestní právo stávalo prostředkem jejich nápravy.

14. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů shledává dovolatelka v tom, že skutkový podklad, z něhož odvolací soud vyšel při úvaze o příčinné souvislosti, nebyl dostatečně prokázán. Právě otázka, jaký konkrétní význam mělo rozhodnutí obviněné v řetězci událostí vedoucích k havárii, měla být předmětem přesvědčivého důkazního zkoumání. Obhajoba oprávněně namítala, že bez odborného posouzení spolupůsobení více příčin nelze bezpečně určit, zda a do jaké míry se jednání obviněné na následku vůbec podílelo. Obhajoba požadovala výslech znalce Ing. K., CSc., tento požadavek obhajoby soudy formou prosté generální negace dalších návrhů na doplnění dokazování zamítly. Obhajoba poukazovala na souhlasná stanoviska dotčených orgánů, na autorizované podklady, na otázku nicotnosti správního aktu, na neexistenci změny vypouštěcích limitů, na to, že společnost ENERGOAQUA ani po roce 2018 nedoložila ani neprovedla takovou změnu technologie, kterou soudy automaticky předpokládají. Soudy však tuto argumentaci buď odbyly, nebo ji vůbec nepromítly do skutkových závěrů. Nebylo prokázáno, zda a jak se po nabytí právní moci rozhodnutí z 10. 8. 2018 skutečně změnil provozní režim nádrží a technologie čištění. Výrok soudu vychází z předpokladu, že rozhodnutím byly akumulační nádrže vyřazeny z procesu čištění odpadních vod. Jenže mezi právním aktem a faktickým provozem je nutno rozlišovat. Trestní odpovědnost nelze založit na domněnce, že každý vydaný správní akt byl automaticky a v plném rozsahu realizován v technickém provozu. Nebylo rovněž prokázáno, že právě absence stanoviska Krajského úřadu Zlínského kraje nebo neprovedení zjišťovacího řízení EIA by vedly k jinému výsledku. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal ani s tím, že již soud prvního stupně pracoval s koncepcí více příčin. Obviněná setrvává na tom, že předmětný následek vznikl v důsledku postupně gradujícího nehodového děje v rámci souhry více jednání celé řady osob z řad oprávněných úředních osob správních úřadů, jakož i pracovníků odborných institucí, které se ve věci z pohledu dotčených osob vyjadřovaly, až po pracovníky obsluhující zařízení, kterým vznikla škoda. Dovolatelka neměnně zastává názor, že její jednání nemělo přímý vliv na následek nebo tento vliv byl zanedbatelný. Opomenutým důkazem se v materiálním smyslu stal i návrh obhajoby, aby byla věc konfrontována s jinými typově srovnatelnými případy postupu úředních osob. Soudy se dále nevypořádaly s významem koordinovaného závazného stanoviska, na nějž výrok o vině sám odkazuje. Další skutkový deficit spočívá v tom, že soudy nevysvětlily, z jakých konkrétních důkazů dovodily, že akumulační nádrže skutečně představovaly funkční ochranné opatření před únikem nebezpečných látek právě v podobě, v jaké havárie nastala.

15. Dovolatelka se následně zabývala absencí bezprostřední a nepřerušené příčinné souvislosti. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá najisto, že by věcně příslušný orgán rozhodl odlišně, že by se provozovatel takovému rozhodnutí skutečně podřídil, že by provoz zařízení v důsledku toho probíhal jinak a že by právě tento odlišný provoz havárii zabránil nebo podstatně zmírnil její následky. Mezi vydáním rozhodnutí a havárií probíhal provoz zařízení, rozhodování dalších osob, technologické postupy společnosti, kontrolní mechanismy, možné zásahy jiných orgánů veřejné moci i samostatná jednání osob stojících mimo sféru obviněné. Napadený rozsudek však tyto intervenující faktory spíše potlačil do pozadí, než aby zkoumal jejich přerušující nebo alespoň oslabující účinek na kauzální nexus. Jestliže soud sám pracuje s více příčinami a dovozuje jen to, že rozhodnutí obviněné bylo jednou ze zásadních příčin, pak tím sám přiznává, že nejde o jednoznačný a nepřerušený kauzální vztah. Nebylo prokázáno, že právě změna užívání nádrží – navíc deklarovaná aktem, jehož právní i faktické účinky jsou sporné – byla rozhodující příčinou havárie. Příčinná souvislost je dále oslabena tím, že obviněná nevykonávala přímý technický dohled nad provozem zařízení, nerozhodovala o každodenním způsobu čištění odpadních vod a neměla faktickou možnost kontrolovat následné technologické a provozní kroky společnosti ENERGOAQUA.

16. Napadený rozsudek nedostatečně individualizuje nedbalostní zavinění obviněné. Hodnotí její jednání převážně ex post, prizmatem pozdější havárie, a teprve zpětně do jejího rozhodování promítá jednoznačnost a závažnost rizika. Takový přístup je s konstrukcí nedbalostního zavinění neslučitelný. Pro závěr o nedbalosti bylo třeba přesně zkoumat, jaké informace měla obviněná v době rozhodování k dispozici, jaká stanoviska a podklady jí byly předloženy, jak byla tehdy vykládána příslušná právní úprava a zda pro ni byl konkrétní následkový scénář objektivně předvídatelný. Obviněná subjektivně žádné pochybení v dané době neshledala, kdy postupovala v souladu se zásadou legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 s. ř. zcela konzistentně podle tehdejší rozhodovací praxe a standardů provádění správního řízení. Zkoušela v dané věci zjistit procesní stanovisko nadřízeného správního úřadu k vlastní příslušnosti, avšak bez úspěchu. Proto dospěla k závěru, že rozhoduje jako příslušný správní úřad. Tato její obhajoba nebyla v rámci řízení vyloučena, když obviněná marně navrhovala doplnění dokazování výslechem příslušných oprávněných úředních osob nadřízeného správního úřadu. K trestní odpovědnosti je třeba víc než omyl v úsudku při řešení odborně složité správní otázky. Nestačí obecná úvaha, že úřední osoba působící v oblasti vodního hospodářství má dbát ochrany povrchových vod, to je příliš obecné. Nedostatek individualizace zavinění se projevuje i v tom, že soudy nevymezily, jakou konkrétní odbornou opatrnost měla obviněná porušit.

17. Dovolatelka konečně namítla, že vadnost výroku o trestu je důsledkem vadného výroku o vině. Jestliže právní posouzení skutku ani skutkový základ pro odsouzení neobstojí, nemůže obstát ani výrok o trestu. I samotná potřeba uložit trest za jednání tohoto typu je v poměrech projednávané věci sporná. Odvolací soud sice fakticky přiznal nižší intenzitu jednání tím, že upustil od kvalifikované skutkové podstaty a snížil sankci, avšak současně nereflektoval, že se stále jedná o případ na hranici mezi možnou netrestní odpovědností a trestním právem.

18. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 11. 2025, č. j. 2 To 126/2025-2817, v části týkající se její osoby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně pokud pro to shledá zákonné podmínky, obviněnou podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť žalobním návrhem označený skutek není trestným činem.

19. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolání obviněného uvedl, že o žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na jejich základě učiněnými se nejedná. Po pečlivě provedeném dokazování bylo všemi dostupnými důkazy potvrzeno, že obviněný žádný průzkum výustí velkých průmyslových objektů neprováděl, a ani se o to nepokusil, což připustil i on sám, když vypověděl, že se průzkum a odběr vzorků omezil na odběr jednoho kbelíku vody a několika ryb u XY mostu. Soudy obou stupňů nekladou obviněnému za vinu, že sám neprošel (nota bene pěšky) celou trasu a nezkontroloval všechna výustí, ale že jako velitel zásahu nepodniknul žádné kroky k zajištění jejich průzkumu. Obviněný se mýlí, pokud dovozuje, že jeho vinu soudy spatřují v tom, že bylo reálně možné po dobu, kdy byl velitelem zásahu, kompletně průzkum provést a místo havárie lokalizovat. Kromě toho, že při včasném jednání to bylo možné, toto není podstatou věci. Pokud by obviněný jednal tímto způsobem, pak by jeho trestní odpovědnost nevznikla, i kdyby po dobu jeho velení zdroj kontaminace zjištěn nebyl. Podstatným ztížením důležitého úkolu podle názoru státního zástupce může nepochybně být i oddálení procesů či jejich včasné nezapočetí, pokud by včasné provedení či alespoň započetí zmírnilo dopady mimořádné události či jejich zmírnění uspíšilo. Státní zástupce poukázal na to, že povaha kontaminace povrchových vod byla v dané věci tak specifická, že role jednotky obviněného na místě činu se omezovala prakticky pouze na průzkum a odběr vzorků. Je zjevné, že obviněný podcenil závažnost situace. Podcenění situace obviněným nelze považovat za okolnost, která by jeho trestní odpovědnost vylučovala, ale za okolnost, která se správně promítla v kvalifikaci předmětného skutku jako toliko nedbalostního trestného činu podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku.

20. Státní zástupce upozornil, že odvolací soud řádně zdůvodnil, proč navrhované důkazy neprovedl. Byť toto zdůvodnění bylo spíše stručné, nadbytečnost těchto důkazů logicky vyplývala z výsledků provedeného dokazování, jímž bylo bez pochybnosti zjištěno, že průběh zásahu neodpovídal jeho deklarovanému účelu. Pokud byl účelem zásahu průzkum a zajišťování vzorků, přičemž za celou dobu byl zajištěn jen jeden vzorek, a to do kbelíku místo odběrové sady, nebyly učiněny žádné kroky k zajištění odběrových sad, které k disposici byly, ani kroky ke zjištění možných nejpravděpodobnějších zdrojů kontaminace, natož další kroky k tomu, aby došlo k cílenému průzkumu a odběru vzorků přímo u nich, či aby byl čas zásahu využit jiným smysluplným postupem za účelem identifikace zdroje kontaminace, nevznikají pochybnosti o tom, že postup obviněného byl nesprávný.

21. S námitkami, jimiž dovolatel cílil na nesprávné právní posouzení porušených povinností a vyvození trestněprávní odpovědnosti porušením nedokonalé právní úpravy, která musela v reakci na daný incident být zpřesněna, státní zástupce nesouhlasí. Obviněný zde předkládá vlastní právní rozbor norem, jež podle výroku o vině soudu prvního stupně porušil, a to účelovým způsobem, popírajícím nejen smysl, ale i obsah těchto norem, a odporujícím obecným metodám výkladu práva. Vyhlášky č. 328/2001, č. 247/2001 a ZIZS nevytváří žádný prostor k pochybnostem, že je jimi veliteli hasičů při zásahu na místě uložena povinnost provést průzkum za účelem zjištění rozsahu a druhu ohrožení a odstranění či zmírnění jeho následků a přijetí odpovídajících opatření, přičemž za provedení průzkumu a jeho dostatečného personálního zabezpečení odpovídá velitel zákroku. Rovněž je podle státního zástupce nepochybné, že § 330 odst. 1 tr. zákoníku nelze vykládat tak úzce, že by bylo možno dovodit porušení povinnosti úřední osoby jen v případě, že se tak stane ve vztahu ke kazuistické, zcela konkrétní právní normě. Normy popisné sice z povahy věci nemohou být porušeny samy o sobě, ale ve spojení s jinými normami, ukládajícími, byť obecněji vymezenou povinnost, nepochybně porušeny být mohou. Tím spíše to platí pro normy teleologické, které mohou být se stejným závěrem porušeny přímo i bez dalšího. Následná změna právní úpravy se nijak obsahu shora vymezených povinností nedotkla. Změna v § 41 vodního zákona se netýkala povinností velitele zásahu HZS na místě, ale rozdělení kompetence a odpovědnosti za řízení záchranných a likvidačních prací na místě havárie mezi vodoprávní úřad a HZS.

22. Obviněný nedůvodně vytýká soudům, že jej činí odpovědným za něco, za co byl odpovědný obviněný K., resp. vodoprávní úřad. Za mimoběžný se svou vlastní podstatou je pak třeba označit argument, že extenzivním výkladem mimotrestních norem došlo k porušení pravidla in dubio pro reo. Toto pravidlo se v souladu se zásadou iura novit curia na hodnocení právních otázek vůbec neaplikuje. Nelze přijmout ani argument obviněného, že jeho pravomoc jakožto úřední osoby byla v době činu nejasná, neboť až následně vedly události předmětné nešťastné havárie k přijetí nové právní úpravy, která jednoznačně určuje HZS jako orgán veřejné moci odpovědný za řízení záchranných a likvidačních prací. Obviněnému nebyl kladen za vinu další postup poté, co řízení záchranných a likvidačních prací převzal příslušný vodoprávní úřad, ale pouze postup v době zásahu na místě do tohoto okamžiku, kdy postup řídil on.

23. K absenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a podstatným ztížením důležitého úkolu státní zástupce uvedl, že obviněnému byla přisouzena vina pouze za tu část řetězce návazných postupů integrovaného záchranného systému, za jejíž řádný průběh byl odpovědný. Nesplněním povinnosti tento řádný průběh zajistit lze bez pochyby zmařit či podstatně ztížit i důležitý úkol orgánu veřejné moci, který působí v rámci dalšího článku tohoto řetězce. Na tom, že jednáním v rámci předchozího článku řetězce byl zmařen či ztížen úkol v následujícím či následujících článcích řetězce, nemá vliv, že i v takovém dalším článku či dalších článcích došlo k obdobnému jednání jiné úřední osoby. Souhlasit nelze ani s tvrzením obviněného, že odběr vzorků za účelem vyšetření příčin havárie orgány činnými v trestním řízení či správními orgány nebylo jeho povinností. Zjištění příčiny havárie je naprosto zásadním předpokladem účinného řízení záchranných a likvidačních prací, za něž byl obviněný v rozhodné době odpovědný, jakož i pro to, aby ze své pozice mohl rozhodnout o účelném vynaložení dalších opatření ke splnění povinností při zvládání havárie, uložených shora uvedenými právními předpisy. Namítá-li obviněný, že neexistovala evidence výustí, neboť povinnost ji vést přinesla až změna zákona v roce 2024 a že pravomoc vyžádat si ji od správce povodí měl vodoprávní úřad, nikoliv HZS, pak tento argument není validní. Provedeným dokazováním bylo bez pochybností zjištěno, že alespoň orientační evidence výustí k disposici byla. Obviněný pak byl oprávněn si tyto informace vyžádat ať již v rámci pravomocí velitele zásahu na místě podle § 19 až § 21 ZIZS, případně i podle § 21 zákona č. 320/2015 Sb., o hasičském záchranném sboru, ve znění účinném do 28. 2. 2021.

24. Státní zástupce nesouhlasí s názorem, že obviněný nemohl jednat v nedbalosti. Jak vypověděl svědek S. i jak vyplynulo z výsledné zprávy Ministerstva životního prostředí, v takové situaci jsou běžné postupy, kterých se užívá v případě, že je příčina havárie zřejmá, nepoužitelné, a míra nebezpečí je mnohem vyšší, neboť je třeba očekávat v zásadě cokoliv. O to důležitější však je urychlené zjištění příčiny havárie a určení povahy nebezpečné látky.

25. K nedostatečné společenské škodlivosti státní zástupce předeslal, že tzv. přímá aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku je myslitelná pouze za předpokladu, že jsou naplněny všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, což obviněný v dovolání obsáhle popírá. Soudy obou stupňů však postupovaly správně a v souladu s ustálenou judikaturou, pokud jeho trestní odpovědnost vyvodily. Daný případ je zajisté velmi specifický, přesto nelze konstatovat, že jeho konkrétní společenská škodlivost by se vymykala prahu typové společenské škodlivosti přečinu podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku.

26. K dovolání obviněné státní zástupce uvedl, že pokud se týká namítané nepřípustné kriminalizace zavedené správní praxe, tato sestává toliko z obecné právní polemiky nevztahující se konkrétně na nynější věc. Trestní odpovědnost obviněné nebyla vyvozena z toho, že tato projevila v nynější věci odlišný, ale akceptovatelný právní názor, ale pro konkrétně vymezená závažná porušení povinností uložených jí právními předpisy, která kauzálně vedla jako conditio sine qua non k jedné z největších ekologických vodních havárií v dějinách České republiky. Dovolatelka zcela rezignovala na dostatečné zjištění skutkového stavu, které kdyby byla učinila, byla by zjistila, že ochranná funkce předmětných nádrží s původně schváleným účelem užívání trvala i v době podání žádosti společností ENERGOAQUA, a že ve skutečnosti nedošlo k žádné změně v provozu této společnosti, která by tuto ochrannou funkci nahradila či učinila obsoletní.

27. Pokud se týká námitek ohledně nevyjasnění důsledků věcné nepříslušnosti obviněné, v jejich rozsahu je dovolání nepřípustné, neboť směřuje toliko proti důvodům napadeného rozsudku, potažmo i prvostupňového rozsudku. Soudy obou stupňů přitom dostatečně konkrétně vyložily, že i nicotné správní rozhodnutí sice nevyvolává právní účinky, ovšem pro posouzení trestní odpovědnosti obviněné to je bez významu, neboť rozhodující je toliko skutečnost, že předmětné rozhodnutí (jeho výrok IV.) vyvolalo účinky faktické. Tezi, že i vydání nicotného rozhodnutí je ve smyslu § 330 odst. 1 tr. zákoníku výkonem pravomoci úřední osoby, podporuje i závěr, že byť nicotné rozhodnutí nevyvolává žádné účinky, jde o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Rovněž pro ni svědčí i systematický výklad. Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby může podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívat i v překročení pravomoci. Z hlediska zákonodárcem zamýšleného rozsahu poskytované ochrany je tak logické, že před tímto typem jednání musí poskytovat ochranu i komplementární trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Nelze pochybovat o tom, že závěr, že i to, co je podle správně-právních předpisů nezákonným postupem, či dokonce postupem, který vede k nicotnému rozhodnutí, může být za podmínek § 330 odst. 1 tr. zákoníku považován za naplnění znaku „při výkonu pravomoci“. V nynější věci podle názoru státního zástupce o absolutní věcnou nepříslušnost Městského úřadu XY nešlo. Tomuto správnímu orgánu obecně rozhodování o povolení změny užívání stavby, která je vodním dílem, stavební zákon [viz § 15 odst. 1 písm. d) stavebního zákona] a vodní zákon [viz § 15 odst. 1, 5 vodního zákona ve spojení s § 106 odst. 1 vodního zákona] svěřovaly a pouze vzhledem ke speciální příslušnosti krajského úřadu podle § 107 odst. 1 písm. l) a m) vodního zákona v této konkrétní věci jeho věcná příslušnost nebyla dána. Na tom nemůže ničeho změnit ani prohlášení předmětného rozhodnutí za nicotné, neboť pokud by otázka (ne)existence předmětného rozhodnutí měla být pro rozhodnutí o vině obviněné relevantní, nebyly by tímto prohlášením soudy obou stupňů ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. vázány.

28. Okruh námitek, že nebyl dostatečně vymezen důležitý úkol, který měla obviněná zmařit, státní zástupce nemůže považovat za důvodný. Vymezení důležitého úkolu je patrné již z popisu skutku ve výrokové části napadeného rozsudku, ale i z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Příčinná souvislost musí být dána mezi jednáním a následkem, který zde nespočívá toliko ve spoluzapříčinění havárie jako takové, ale ve zmaření důležitého úkolu. Zmařením takového úkolu však bylo již samotné protiprávní vydání správního rozhodnutí, které vedlo ke změně užívání předmětných nádrží, a které snížilo standard ochrany povrchových vod a zvýšilo riziko ekologické havárie. V nynější věci bylo úkolem obviněné jako úřední osoby mimo jiné chránit povrchové vody řeky XY jakožto vodoprávního úřadu i jako specializovaného stavebního úřadu před vším, co by negativně mohlo ovlivnit jejich jakost. Bez pochybnosti sem spadala i povinnost v mezích pravomocí jí svěřených zajistit dostatečnou úroveň ochrany před kontaminací povrchových vod vypuštěním nebezpečných látek při provozu vodních děl.

29. Obviněnou namítané právní posouzení v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, nenaplňuje žádný dovolací důvod, nicméně obsahově jde o obecné proklamace, zpochybňující nezávislost a nestrannost justice jako celku, zdvihající nekonkrétní podezření z rozhodování na politickou či mediální objednávku. Přihlédnout nelze ani ke komparaci s jinými případy (kauzami fotovoltaických elektráren či tragické zřícení mostu ve Studénce), neboť jde o věci skutkově i právně zcela odlišné. Pod uplatněný dovolací důvod tak lze podřadit pouze zcela obecnou námitku, že ve věci měla být uplatněna tzv. přímá aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, k níž obviněná odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26. Podle názoru státního zástupce se však věc řešená Ústavním soudem skutkově zcela zásadně lišila oproti nynější věci. V nynější věci soudy postupovaly podle názoru státního zástupce zcela správně, pokud dovodily, že na vyvození trestní odpovědnosti obviněné nelze rezignovat.

30. I s okruhem námitek týkajících se nedostatečného prokázání příčinné souvislosti se obecné soudy vypořádaly plně aprobovatelným způsobem. Argument, že nelze vyloučit, že by ke stejnému pochybení jako obviněná dospěl i věcně příslušný správní orgán, podstatu příčinné souvislosti tak, jak je pojímána v českém trestním právu hmotném, nijak neprotíná. Je třeba rovněž zdůraznit, že následkem předepsaným v § 330 odst. 1 tr. zákoníku nebyla havárie jako taková, ale důležitý úkol, spočívající v tom, aby rozhodnutí specializovaného stavebního úřadu o povolení změny užívání stavby byla vydávána jen tam, kde pro to byly splněny všechny skutkové i právní podmínky, přičemž tyto podmínky sledují jako svůj cíl zejména zajištění dostatečné ochrany povrchových vod. Články kauzálního řetězce, který vedl až k osudné havárii, představovalo jak odstranění nádrží bez náhrady, tak i předcházející povolení změny užívání stavby předmětným rozhodnutím obviněné. Na uvedeném ničeho nemění ani to, že k nim přistupovaly články jiné, kauzálně stejně významné. Pokud je určitý následek produktem až kumulace či kombinace nedbalostních protiprávních jednání více osob, příčinná souvislost se tím nepřerušuje, jestliže každé takovéto jednání lze považovat za podmínku dostatečně relevantní pro jeho nastoupení. Takovou podmínkou jednání obviněné nepochybně bylo.

31. Okruh námitek vztahujících se k nedoplnění dokazování se nalézá rovněž mimo meze uplatněných dovolacích důvodů. Částečně je formulován jen polemicky, aniž by konkrétně obviněná uváděla, jaký její důkazní návrh zůstal ze strany soudů opomenut, a spočívá toliko na subjektivním přesvědčení obviněné, že rozsah provedeného dokazování byl nedostatečný a že bylo nezbytné se přesným průběhem kauzálního řetězce zabývat blíže. Obviněná se mýlí, má-li za to, že bylo-li příčin více, musel být z hlediska viny obviněné přesně určen její procentuální podíl na celkovém následku. Pro závěr o vině obviněné postačilo prokázat, že její jednání bylo dostatečně významnou příčinou následku, který nastal.

32. Podle státního zástupce je nezbytné odmítnout i okruh námitek o nedostatečném posouzení zavinění obviněné. Bezpečnostní funkce předmětných nádrží byla v době rozhodování obviněné známa. Stejně tak bylo známo, že důvod jejich zřízení spočíval v opatřeních přijatých po předchozí velké havárii na XY v roce 1979. Obviněná se přesto rozhodla, že upustí od posuzování dopadů záměru na životní prostředí i od šetření na místě. Neučinila tak prokazatelně žádné kroky ke zjištění, zda změna užívání negativně neovlivní bezpečnost provozu z hlediska rizika znečištění povrchových vod. Soudy kladly obviněné za vinu toliko to, že věděla, že může svým jednáním způsobit trestněprávně reprobovaný následek, ale spoléhala na nepřiměřený důvod, že se tak nestane. Obviněná tedy nebyla odsouzena kvůli absenci určitých informací, ale kvůli tomu, že v této době věděla, že upuštění od získání dostatečných podkladů může vést k rozhodnutí, které zapříčiní závažný negativní následek na chráněném statku, a ačkoliv měla povinnost tomu předejít, spokojila se s nedostatečnými podklady, což by při zachování potřebné míry opatrnosti neučinila.

33. Konečně námitce obviněné proti uloženému trestu státní zástupce oponoval tím, že neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře katalog dovolacích důvodů vykládá tak, že pod něj nelze subsumovat námitku, že ve věci mělo být upuštěno od potrestání či využit některý z procesních odklonů, čehož se domáhá obviněná. Považuje-li tato uložený trest navíc za nezákonný jen z toho důvodu, že bylo nezákonně rozhodnuto o její vině, pak je státní zástupce názoru, že jelikož o vině obviněné bylo rozhodnuto zákonně a důvodně, samotné uložení velmi mírného peněžitého trestu, dostatečně zohledňující všechna zákonná kritéria pro jeho ukládání, je rovněž zákonné a důvodné.

34. Po zvážení shora uvedených skutečností proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě předmětná dovolání odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

35. Na vyjádření státního zástupce reagovala prostřednictvím svého obhájce dovolatelka replikou. K nevyjasnění důsledků věcné nepříslušnosti správního orgánu poznamenala, že státní zástupce neřeší, zda jednala "při výkonu své pravomoci". Faktické jednání adresáta vadného aktu není pramenem pravomoci správního úřadu. Ani odkaz na zákon č. 82/1998 Sb. a na vztah mezi § 329 a § 330 tr. zákoníku tuto otázku neřeší. Přesvědčení úřední osoby, že je příslušná, nemůže samo o sobě založit pravomoc, kterou jí zákon pro konkrétní věc nesvěřuje. Může být významné pouze pro zavinění. Otázku absolutní věcné nepříslušnosti může trestní soud posoudit podle § 9 odst. 1 tr. ř. samostatně, musí však vysvětlit, jak se zjištěný nedostatek příslušnosti promítá do znaku "při výkonu pravomoci". Pouhý odkaz na faktické účinky rozhodnutí takové odůvodnění nenahrazuje.

36. K nedostatečné specifikaci důležitého úkolu dovolatelka uvedla, že rozhodující je tvrzení státního zástupce, podle něhož byl důležitý úkol zmařen již vydáním nezákonného rozhodnutí. Tím se však směšuje jednání, porušená povinnost a následek trestného činu. U § 330 odst. 1 tr. zákoníku musí být určeno, jaký konkrétní úkol byl zmařen a proč jeho splnění již nebylo možné. Názor státního zástupce lze považovat za excesivní, neboť přijetí jeho názoru by znamenalo založit trestněprávní odpovědnost úředníků již samotným vydáním nezákonného rozhodnutí. Jestliže mělo jít o řádné a zákonné rozhodnutí, musí být vysvětleno, v čem spočívá samostatný následek nad rámec nezákonnosti rozhodnutí. Jestliže mělo jít o zachování určité úrovně ochrany povrchových vod, bylo nutné prokázat, jaká konkrétní ochrana byla rozhodnutím odstraněna a jak by ji řádný postup zachoval. Tuto otázku nelze oddělit od dokazování příčinné souvislosti. Napadený rozsudek uznal obviněnou vinnou tím, že úkol zmařila. Nevysvětluje však, proč jeho splnění již nebylo možné, když výrok IV. byl následně prohlášen za nicotný, zákonný postup příslušného orgánu zůstával možný a státní zástupce připouští variantu povolení změny po přijetí náhradních ochranných opatření.

37. K otázce příčinné souvislosti obviněná upřesnila, že nezpochybňuje obecné pravidlo, že jednání může být příčinou následku i při spolupůsobení dalších okolností a že není třeba určovat procentní podíl jednotlivých příčin. Námitka dovolání směřuje k tomu, zda bylo toto obecné pravidlo správně použito na zjištěný skutkový stav. Zjištění, že společnost ENERGOAQUA po vydání rozhodnutí změnila užívání nádrží, obviněná v této replice nepopřela. Podle obviněné je třeba zjistit, jaký výsledek by přineslo opatření chybějících podkladů a řádné posouzení záměru. Žádné provedené dokazování neprokázalo, že by skutkový děj v případě, pokud by správní řízení proběhlo řádně, byl jiný nebo že by k danému následku nedošlo. Obviněná rovněž netvrdí, že existence více příčin sama o sobě příčinnou souvislost přerušuje. Dovolatelka nepožadovala matematicky vyjádřit její podíl, ale prokázat skutečný význam jejího rozhodnutí mezi provozními, technickými a kontrolními okolnostmi, které působily po dobu více než dvou let do vzniku havárie. Jestliže odvolací soud neshledal ani nevědomou nedbalost obviněné k rozsáhlému poškození XY, nelze právě rozsah havárie použít jako rozhodující důvod závažnosti jejího jednání.

38. Ve vztahu k subjektivní stránce dovolatelka poznamenala, že pro nevědomou nedbalost by muselo být zjištěno, že vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům mohla předvídat právě zmaření konkrétně vymezeného důležitého úkolu. Odvolací soud neučinil konkrétní zjištění, že obviněná znala technický význam nádrží jako posledního ochranného stupně a věděla, že její rozhodnutí může tuto ochranu bez náhrady odstranit. Ani případná povinnost provést zjišťovací řízení EIA tento chybějící závěr nenahrazuje.

39. Obviněná nepovažuje mediální nebo politický kontext věci za samostatný dovolací důvod. Podstatou její námitky je hranice mezi vadným správním rozhodnutím a trestným činem. Obviněná opakovaně v rámci trestního řízení zdůraznila, že nestrannost soudu nezpochybňuje. Dovolávala se pouze rovného přístupu orgánů činných v trestním řízení ke skutkově shodným a podobným případům tam, kde tyto případy nejsou medializované. Obviněné jsou z praxe známy daleko závažnější případy hrubého porušení zákona správními úřady, kde nebylo trestní řízení zahájeno.

40. Navrhovaný výslech Ing. K. nesměřoval k procentnímu vyjádření odpovědnosti. Měl objasnit původní a skutečnou funkci nádrží v rozhodném období, jejich zapojení do provozu po roce 2018, retenční schopnost ve vztahu ke konkrétní havárii a význam dalších provozních a technických příčin. Za této situace nejde o obecný nesouhlas obviněné s rozsahem dokazování, ale o námitku, že nebyl proveden navržený podstatný důkaz významný pro rozhodná skutková zjištění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

41. Obviněná závěrem setrvala na návrhu obsaženém v dovolání.

III.Přípustnost dovolání

42. Dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňují obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

43. V prvé řadě je nutno zmínit, že řada dovolacích výhrad obou obviněných je opakováním námitek vznášených již v odvolacím řízení, stejně jako v řízení před soudem prvního stupně. Soudy nižších stupňů na ně dostatečně reagovaly, vypořádaly se s nimi a obviněným poskytly náležité vysvětlení, proč jim nedaly za pravdu. Na jejich argumentaci lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či usnesení ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se – jde-li vůbec o námitky podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů – zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.

44. Obvinění založili svá dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., dovolatel uplatnil rovněž písm. m) § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnými označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže - rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], - rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], - bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. 45. Znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

46. Obvinění ve svých podání odkázali rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat toliko vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení trestního řádu obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

47. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

48. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obviněných v nyní posuzované věci splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů, načež po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl k závěru, že vznesené dovolací námitky obviněných – byť jsou zčásti věcně podřaditelné pod jimi detekované dovolací důvody – jsou zjevně neopodstatněné.

IV./1. K dovolání obviněného IV./1.1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

49. Pod první variantu tohoto dovolacího důvodu nelze podřazovat námitku, že skutková zjištění stran nerealizovaného průzkumu vyústí velkých průmyslových a dalších znečišťovatelů je v rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný tento rozpor shledává v tom, že s ohledem na průběh zásahu na místě samém, jakož i následných kroků stran samotného průzkumu a odběru vzorku, bylo nemožné, aby v rámci prvotního zásahu (který trval do příjezdu vodoprávního úřadu cca jednu hodinu) učinil i průzkum velkých průmyslových a dalších znečišťovatelů, které ležely na pravém břehu řeky ve vzdálenosti 2,5 až 4,5 km proti proudu od XY mostu. Touto argumentací tedy obviněný neoznačuje žádný rozpor týkající se skutkových zjištění, neboť nijak nesporuje, že k takovému průzkumu skutečně nedošlo, ale brojí jen proti právnímu závěru spočívajícímu v tom, že takový průzkum byl realizovatelný. 50. Lze sice připustit, že tato námitka má skutkový přesah, ale v tomto ohledu jde o prostou polemiku obviněného s vyhodnocením důkazů z hlediska dostupnosti a reálnosti jiného řešení, než jaké obviněný zvolil. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný zajistil průzkum příčin havárie ve velmi malém rozsahu proti proudu od XY mostu, a to jak co do vzdálenosti, tak i do množství vzorků, kdy se jednalo o jeden kbelík vody a několik ryb. Obviněný se svojí jednotkou po příčině otravy dále nepátral. Dovolatel opakovaně operuje krátkou dobou zásahu jeho jednotky a faktickou nemožností v tomto čase projít předmětný úsek řeky až k samotné ENERGOAQUA a dalším velkým potencionálním znečišťovatelům. Na tuto jeho argumentaci již soudy reagovaly zdůrazněním, že na průzkum proti proudu řeky mohl vyslat zbývající členy své jednotky nebo přítomné rybáře, přičemž mohl rovněž požádat o součinnost jiné složky HZS, Povodí Moravy či Vodovody a kanalizace. Pokud obviněný tvrdí, že mu nebylo známo, kde se nacházejí jednotlivé výpustě, tyto bylo možné dohledávat přímo z koryta řeky, která byla zdolatelná jak v ochranném oblečení, tak za případného využití vodní motorizace. Objektivně dovolateli v tomto postupu nic nebránilo. Obviněný nevěděl o zdroji ani počátku otravy, logicky se tedy nabízelo hledání a vzorkování vyústí, případně odebírání vzorků po určitých úsecích či zacílení na nejpravděpodobnější znečišťovatele. To vše za situace, kdy zjevně neměl další povinnosti v podobě jiných záchranných akcí (např. stavění norných stěn, poskytování pomoci zraněným osobám apod.), ani se nenacházel pod zjevným časovým tlakem, který by vyžadoval okamžité rozhodnutí. Bylo zcela v možnostech obviněného, aby i v „krátké“ době před příjezdem vodohospodáře P. K. započal s odebíráním vzorků a s pátráním po zdroji otravy, k němuž si v součinnosti s operačním střediskem mohl přizvat posily a odborné složky.

51. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá námitka nedůvodného neprovedení důkazu jednak výkladovým stanoviskem Generálního ředitelství HZS k Metodice odběru chemických vzorků a rovněž znaleckým posudkem k vyhodnocení taktiky zásahu. Tyto důkazy se totiž nepojí k rozhodným skutkovým zjištěním, ale vztahují se především k právnímu náhledu na postupy, které dokazováním byly zjištěny a nepanuje o nich žádný spor (odběr pouze jednoho kbelíku vody a několika ryb). Zmíněné důkazy nejsou nadány schopností takto zjištěný skutkový stav zvrátit (prokázat, že průzkum byl rozsáhlejší) a právní posouzení zjištěných postupů pak přísluší soudu, který se při jeho formulaci mohl opřít i o zjištění, jak v obdobné pozici postupoval hasič O. na úseku řeky v Olomouckém kraji.

52. Kromě toho je plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro rozhodnutí objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

53. Za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, existenci tzv. opomenutých důkazů nelze shledat v případě pouhé nespokojenosti obviněného s úplností provedeného dokazování. Pokud jde o dovolatelem navrhované důkazy, odvolací soud se jimi řádně zabýval a uvedl, že „s ohledem na veškerou výše podrobně rozebranou problematiku, by bylo doplnění dokazování v tomto směru zcela nadbytečné. Navíc nelze nezmínit, že právní vyhodnocení zjištěného skutkového stavu, o kterém nepanují žádné pochybnosti, je plně v kompetenci soudu“ (viz bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Přestože je uvedené odůvodnění ze strany odvolacího soudu stručné, je z něj zřejmé, že důvodem neprovedení navrhovaných důkazů byla jejich nadbytečnost. Ta je ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1163/14, nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23) jedním z relevantních důvodů odmítnutí poptávaných důkazů.

IV./1.2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

54. Pod tento dovolací důvod lze kategorizovat námitky obviněného i) k neexistenci porušené povinnosti související s tehdejší nejasnou a nedostatečnou právní úpravou napravenou až tzv. havarijní novelou provedenou zák. č. 182/2024 Sb., ii) k absenci jednak důležitého úkolu souvisejícího s dovolatelovou pravomocí a jednak vymezení, jaké úsilí navíc muselo být vynaloženo k jeho splnění, iii) k chybějící příčinné souvislosti mezi teoretickým porušením povinnosti a ztížením splnění důležitého úkolu, iv) k nedostatku jeho zavinění a v) k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Všechny tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.

55. Uloženou povinnost dovolatel sporoval argumentací, že vyhláška č. 328/2001, vyhláška č. 247/2001 Sb. a ZIZS jsou teleologickými či popisnými právními normami anebo předpisy, které nikterak blíže nepopisují jeho povinnosti stran předmětného zásahu. Jedinou jeho povinností bylo oznámit havárii neprodleně vodoprávnímu úřadu, který byl tím, kdo řídí zneškodňování havárie, a tuto povinnost splnil, naopak olomoucký hasič O. řídil zásah na níže položeném úseku řeky nad rámec svých povinností. Soudům nižších stupňů obviněný vyčetl, že uvedené vyhlášky vyložily extenzivně, což shledal rozporným se zásadou in dubio pro reo. S touto dovolatelovou optikou souhlasit nelze.

56. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že úřední osobou podle § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku je mj. příslušník bezpečnostního sboru. Předpokladem zakládajícím jeho postavení úřední osoby je plnění úkolů státu nebo společnosti. Musí jít o výkon celospolečensky důležitých úkolů, jejichž plnění těmto osobám svěřuje Ústava (např. výkon pravomoci prezidenta republiky, výkon soudní moci) anebo konkrétní zákony, kterými je vymezena jejich působnost, a pro jejichž plnění je jim dána i pravomoc, tj. oprávnění autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech třetích osob. Právní úprava činnosti obviněného byla v rozhodné době dána několika vyhláškami a zákony. Ustanovení § 1 odst. 2 písm. a), f), h) a m) vyhlášky č. 328/2001 (v tehdy platném znění) stanoví, že koordinace složek integrovaného záchranného systému spočívá ve vyhodnocení druhu a rozsahu mimořádné události a jí vyvolaných ohrožení za využití výsledků souběžně organizovaného průzkumu, přerušení trvající příčiny vzniku ohrožení vyvolaných mimořádnou událostí, například provizorní opravou, zamezením úniku nebezpečných látek, vyloučením nebo omezením provozu havarovaných zařízení, přijetí odpovídajících opatření v místech, kde se očekávají účinky při předpokládaném šíření mimořádné události, které zajistí průzkum šíření mimořádné události a dokumentování údajů a skutečností za účelem zjišťování a objasňování příčin vzniku mimořádné události. Podle ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 247/2001 (v tehdy účinném znění) cílem průzkumu na místě zásahu je zjistit mj. přítomnost nebezpečných látek a předmětů, které mohou nepříznivě ovlivnit průběh zásahu. Podle odst. 3 téhož ustanovení o tom, kdo provede průzkum, rozhodne velitel zásahu. Podle ustanovení § 26 v odst. 1 předmětné vyhlášky velitel zásahu mj. řídí průzkum, vyhodnocuje situaci a s ohledem na získané poznatky organizuje soustřeďování a nasazování jednotek, kontroluje a vyhodnocuje účinnost zásahu a plnění svých rozkazů a pokynů, organizuje součinnost zasahujících jednotek a jejich spolupráci s těmi, kteří poskytují osobní a věcnou pomoc. Práva a povinnosti obviněného jako velitele zásahu rovněž jednoznačně stanovil i ZIZS.

57. Teleologická právní norma je druh pravidla, které vyjadřuje pouze zamýšlený účel nebo cíl, ale nestanovuje přesný postup ani konkrétní způsob, jak ho dosáhnout. U teleologických právních norem adresát není povinen vykonat jeden konkrétní krok, ale je právně odpovědný za dosažení stanoveného cíle. Předestřené vyhlášky stanovují konkrétní obsah činností koordinace složek integrovaného záchranného systému, specifikují cíl i organizaci průzkumu na místě zásahu, vymezují základní povinnosti hasičů na místě zásahu a základní povinnosti velitele. Těmito právními předpisy byla obviněnému jednoznačně uložena povinnost provést průzkum za účelem zjištění rozsahu a druhu ohrožení a odstranění či zmírnění jeho následků a přijetí odpovídajících opatření, přičemž za provedení průzkumu a jeho dostatečného personálního zabezpečení odpovídá velitel zákroku. Nadto nelze očekávat, aby s ohledem na dynamický a těžko předvídatelný vývoj jednotlivých zásahů hasičských složek zákonodárce stanovil přesný univerzální postup, kterého by se velitelé museli v každé konkrétní situaci striktně držet. Nejvyšší soud neshledal, že by soudy namítané právní předpisy vyložily extenzivně. Naopak dovolatel své povinnosti interpretuje uměle a neživotně, jako kdyby hasiči byli osobami bez úsudku a svedli jen slepě a roboticky plnit toliko naprosto exaktně až algoritmicky vymezené kroky, které by nesměly obsahovat ani stín abstrakce, ani požadavek na operativní řešení měnící se situace. Právní úprava tvoří určitý celek, jehož vyznění nelze vykládat izolací jednotlivých ustanovení a odhlížením od jejich provázanosti s ustanoveními jinými. Povinnost proto nemusí být vymezena vždy jen katalogem explicitních, stručných a kazuistických imperativů (např. ... je povinen odebrat vzorky, prohledat výustě, prověřit nejpravděpodobnější znečišťovatele), ale může se utvářet stanovením vícero pravidel v různých právních normách, která svou skladbou, vzájemnou návazností a propojením povinnost jednoznačně a nezaměnitelně konkretizují.

58. Soudy nižších stupňů se také správně vypořádaly s otázkou pravomoci zneškodňování havárií. Odkaz dovolatele na přijetí zák. č. 182/2024 Sb., tzv. havarijní novely, nic nemění na faktu, že v předmětný den havárie, tj. 20. 9. 2020, byl za řízení nezbytných prací odpovědný právě dovolatel, coby velitel zásahu, a to až do příjezdu pracovníka vodoprávního úřadu K. K tomu je třeba doplnit, že dovolatelem vyzdvihovaná novela ustanovila ve svém § 41, že původce (nebo provozovatel) ohlásí havárii vždy Hasičskému záchrannému sboru České republiky, ten vyjíždí na místo havárie a informuje příslušný vodoprávní úřad, správce povodí, Českou inspekci životního prostředí (dále jen „ČIŽP“) a Policii České republiky, přičemž HZS řídí a provádí záchranné a likvidační práce a po příjezdu vodoprávního úřadu mu předává řízení zneškodňování havárie, provádí nezbytné kroky, i když není přítomen vodoprávní úřad. Řízení prací při zneškodňování havárií a šetření příčin může převzít ČIŽP. Zástupce správce povodí odebírá vzorky havárií zasažených povrchových vod, stejně tak může činit hned od počátku zásahu HZS (mohou odebírat i další subjekty – vodoprávní úřad, ČIŽP). Odkazovaná novela tedy sice vymezila, že záchranné a likvidační práce řídí a provádí HZS, to však na povinnostech obviněného v předmětný den havárie do příjezdu vodohospodáře K. nic neměnilo. Jak trefně upozornil ve svém vyjádření k dovolání státní zástupce, obviněný není činěn odpovědným za události po příjezdu vodoprávního úřadu, ale za to, co se (ne)dělo před jeho příjezdem, kdy řízení zásahu leželo na bedrech dovolatele i podle původní právní úpravy. Vyzdvihovaná novela tedy následně do budoucna zpřesnila jednotlivé kompetence a povinnosti, nelze však souhlasit s tím, že do jejího přijetí byly nejasné. Na to výstižně poukázal již prvostupňový soud v bodě 116 odůvodnění svého rozsudku.

59. Obdobné, co shora uvedeno k nepřijatelnosti dovolatelovy interpretace jemu stanovených povinností, dopadá i na jeho výhrady k (ne)vymezení důležitého úkolu. Zde dovolatel brojil proti tomu, že soudy nižších stupňů nehodnotily odděleně, že důležitý úkol měl být trojsložkový a spočívat v nalezení místa vnosu kontaminantu, v zabránění dalšímu jeho úniku a v zajištění vzorků pro účely prošetření havárie. Dovodil, že nalezení místa vnosu a tím i zabránění dalšího šíření nebylo možné pro charakter znečištění, a že zajištění vzorků nebylo úkolem souvisejícím s jeho pravomocí. V této souvislosti odkázal na přílohu č. 20 k Pokynu GŘ HZS ČR č. 6/2017, Metodiky odběru chemických vzorků, čl. I odst. 3 a 4, kdy odběr vzorku je určen pro identifikaci kontaminantu pro účely HZS, nikoli pro trestní řízení, a o nutnosti odběru slepého vzorku se v této části normy vůbec nehovoří. I v tomto okruhu výhrad jde o námitky liché.

60. Dovolatel byl velitelem jednotky HZS, mezi jehož základní úkoly patří i ochrana životního prostředí před mimořádnými událostmi (§ 1 odst. 1 zák. č. 320/2015 Sb., o HZS), a současně je jednou ze složek IZS, jehož významnou úlohou je mj. přerušení příčin havárie ohrožující životní prostředí. Obviněný coby velitel měl koordinovat zásah, povinnost provést na místě průzkum nebo zajistit jeho provedení a měl rovněž povinnost přerušit příčiny vzniku ohrožení vyvolaných mimořádnou událostí (ZIZS a vyhláška č. 328/2001). Tyto povinnosti není možno hodnotit odděleně, neboť na sebe logicky navazují a ve svém celku tvoří kompaktní systém záchranných akcí. Z tohoto hlediska není odběr vzorku samoúčelný, takže neslouží jen k jakési izolované a interní identifikační potřebě HZS, ale jeho smyslem je ztotožnění nebezpečné látky tak, aby bylo možno přijmout vhodná opatření k její eliminaci. Jinak řečeno, patřičné kroky k odstranění či aspoň přerušení příčin havárie nelze přijmout, dokud není známý její původ a ten nelze odhalit bez prozkoumání vzorků, které bez jejich odběru nelze získat. V případech vizuálně, čichově či dalšími smysly indiferentních látek obsažených ve vodním toku pak není možná lokalizace jejich vnosu, pokud není určeno místo, nad nímž již tok kontaminován není. Potřeba tzv. slepého vzorku je proto natolik logický krok, že není třeba jej v dovolatelem vyzdvihované metodice zvlášť a výslovně popisovat, neboť bez něho nelze v likvidaci havárie postoupit.

61. Touto argumentací pak pohasíná i námitka obviněného, že zjištění místa vnosu byl sice důležitý úkol, ale ten nešel pro charakter kontaminantu zjistit. Pokud totiž obviněný patřičně neprovedl nutné postupy v průzkumné etapě zásahu, tj. neodebral příslušné vzorky, včetně vzorku slepého a rezignoval i na nabízející se kontroly výustí nejpravděpodobnějších znečišťovatelů (DEZA, ENERGOAQUA, ČOV, vepřín), pak místo vnosu sice pochopitelně zjistit nemohl, ale to především proto, že pro jeho zjištění neučinil ani potřebné minimum. Jak zmíněno výše v pasáži o významu odběru vzorků, proces zjišťování místa vnosu se neomezuje jen na smyslově zjevné nápadnosti havárií zasaženého organismu. Navíc nelze nezmínit, že podle fotografie (čl. 330–332) pořízené svědkem K. bylo místo (přinejmenším suspektního) vnosu vizuálně patrné, a to dokonce nikterak důkladným hledáním, ale při pouhém průjezdu po XY mostu, z něhož byla vidět napěněná voda u jedné z výustí, a to právě u výusti firmy ENERGOAQUA, která byla skutečným znečistitelem řeky.

62. Důležitý úkol má sice zpravidla nějaké své prvotní poslání, může však druhotně přerůstat do dalších agend, k jejichž řešení primárně povolán není, ale jeho splnění může být užito v jiných disciplínách a přispět k jejich rozuzlení. Ačkoli tedy hasičské jednotky neprovádějí odběr vzorků pro správní či trestní řízení, výsledky jejich aktivit směřujících k eliminaci či zmírnění havárie mohou být následně využity v navazujících řízeních. Víceúčelovost těchto výsledků se pak logicky promítá i do víceoborových negativ, která nastupují, pokud důležitý úkol je zmařen, resp. podstatně ztížen.

63. Podstatně ztížit splnění důležitého úkolu znamená vytvořit podmínky, v důsledku kterých je ke splnění třeba vynaložit více energie, času nebo prostředků, než by jinak bylo zapotřebí za obvyklých podmínek. Při zkoumání, zda jde o podstatné ztížení, je třeba vycházet z toho, jaké úsilí a prostředky navíc si splnění úkolu vyžádalo, přičemž je třeba zvažovat zejména, o kolik byly vyšší náklady na splnění důležitého úkolu, rozsah snížení pravděpodobnosti splnění takového úkolu a rozsah případného omezení plnění dalších úkolů při výkonu pravomoci úřední osoby i orgánu veřejné moci, v němž chybující úřední osoba působila, dále zda splnění úkolu nakonec zajistila úřední osoba, která jeho splnění podstatně ztížila, anebo se na jeho splnění musely podílet další osoby a kolik jich bylo, délku doby, kterou si další plnění takového úkolu vyžádalo, a následky, jež i přes dodatečné splnění důležitého úkolu vznikly osobám, vůči nimž byl plněn, a případně i třetím osobám (P. Šámal, S. Rizman, M. Richter, Trestní zákoník, 3. vydání, 2023, s. 4141). V případě havárií či jiných stavů, u nichž s přibývajícím časem narůstá škodlivost nežádoucího jevu, pak z logiky věci hraje roli i temporální hledisko, tedy rychlost procesu spočívajícího v odhalení příčiny a její eliminaci, popř. aspoň zmírnění jejích účinků. Dovolatel ztížil splnění důležitého úkolu, když aktivně nepátral po zdroji otravy, neboť jeho jednotka provedla průzkum ve velmi omezeném rozsahu (ačkoliv byl na místě přítomnými osobami, zejména rybáři, upozorňován na potencionální velké znečišťovatele), a proto nedokázal zjistit, kde počíná otrava toku. Hasiči fakticky neprováděli pátrání po zdroji otravy, a proto nemohli přerušit příčinu havárie. Vzhledem k tomu, že kontaminovaná výusť nebyla nalezena, ačkoliv svědkovi K. (rybáři) se ji při obhlídce v den havárie ve večerních hodinách podařilo určit a pořídil k tomu i fotografie, z nichž i laik pozná, že s ohledem na množství pěny se jedná o problematickou výusť, nemohly příslušné orgány splnit svou povinnost (zaslepením výusti, kontaktováním společnost ENERGOAQUA), čímž následně mohl být snížen rozsah škod. Pakliže by dovolatel jednal v souladu se svými povinnostmi, ke splnění důležitého úkolu by bylo potřeba méně času, méně finančních prostředků a šance na jeho splnění by byla podstatně vyšší.

64. Obviněnému nelze přisvědčit, dovozuje-li, že neprovedením řádného vzorkování či průzkumu v prvé hodině zásahu nemohl ztížit prošetření havárie, když ani následné vzorkování k jejímu objasnění nenapomohlo. Dovolatel zde činí právě to, co jinak vytýká soudům nižších stupňů, kdy zpětnou optikou a při znalosti teprve později najevo vyšlých skutečností nazírá na (ne)potřebnost kroků, k nimž v daném okamžiku nepřistoupil. S přijatelnou nadsázkou řečeno, jde o argumentaci typu, že nebylo třeba hasit požár, protože objekt stejně nakonec shořel, nebylo třeba poskytovat první pomoc, protože zraněný stejně zemřel, nebylo třeba pronásledovat pachatele, protože nakonec stejně utekl. Obviněný v době zásahu nevěděl, s čím má co do činění, nevěděl, jak složitý bude proces identifikace kontaminantu a místa jeho vnosu, přesto však rezignoval na patřičnou snahu tento proces rozběhnout. Navíc nutno znovu zmínit vizuální nápadnost napěněné vody u výusti z firmy ENERGOAQUA. To, že nebyla následně zaznamenána ani později zasahujícím vodoprávním úřadem, znamená pouze tolik, že tento úřad jen navázal na ledabylé postupy obviněného, aniž by to však na této jejich (ne)kvalitě cokoli měnilo.

65. Ze shora popsaných důvodů neobstojí ani dovolatelova námitka, že i kdyby se snad dalo dovodit jeho porušení povinnosti, nelze odhlédnout od otázky příčinné souvislosti mezi takovým porušením a podstatným ztížením důležitého úkolu. Jak vysvětleno výše, porušení povinností obviněného přímo navazovalo na to, že cíl, k jehož naplnění mělo jejich splnění směřovat, byl významně znesnadněn. Je tedy pouhým opakováním, že nedostatečný odběr vzorků a v podstatně chybějící diagnostický průzkum přispěl k oddálení identifikace kontaminantu, místa jeho vnosu do řeky a k nasazení opatření potřebných k minimalizaci následků. Sekundárně pak znesnadnil i zjištění původce otravy, což nemá vliv jen na případné správní či trestní řízení, ale i na kroky směřující k zamezení recidivy podobných havárií. Popsané propojení – příčinná souvislost – pak není přerušena tím, že k prohloubení negativ plynoucích z nesplnění povinností obviněným přispěly další osoby.

66. K subjektivní stránce dovolatel rozvedl, že v řízení bylo prokázáno, že tento typ havárie je zcela mimořádnou událostí, se kterou hasičské jednotky nemají běžné zkušenosti. Pokud dovolatel prováděl průzkum v rámci prvotního zásahu, při kterém nebyla odhalena příčina havárie, a následně řízení zneškodňování havárie předal v souladu s vodním zákonem vodoprávnímu úřadu, pak zde dovolatel nevidí prostor pro jeho zavinění, a to ani z nevědomé nedbalosti.

67. Dovolatel si byl v době svého zásahu vědom, že by měl odebrat vzorky a pátrat po zdroji znečištění, což v dostatečné míře neprovedl a vyčkával na příjezd vodohospodáře K. Měl však sám vyvinout dostatečnou snahu najít zdroj otravy už i z toho důvodu, že látky způsobující otravu nebyly vidět, ani cítit, tedy běžný občan, který by se vydal k řece např. koupat, by byl ohrožen v době jeho zásahu ještě neurčenou nebezpečnou látkou. Obviněný nedodržel nezbytnou míru opatrnosti, ke které byl v rámci okolností povinen a podle svých možností schopen. Neprovedl dostatečně průzkum nahlášené havárie, i když byl na různé varianty kontaminace upozorňován přítomnými osobami, tedy přímo naváděn k možnostem dalšího postupu, a nenaplnil jeho cíl plynoucí z právních předpisů, tj. přerušení příčiny havárie. Jednal v postavení velitele HZS a byl rovněž odborně vzdělán a vybaven místní znalostí. Bylo rovněž v jeho silách požadované kroky provést, neboť nebyl limitován jinými naléhavějšími aktivitami typu ošetřovaní zraněných, budování norných stěn, regulace pohybu osob v ohroženém koridoru apod. (§ 19 odst. 3 ZIZS). Nepřípadná je jeho argumentace technickou nemožností provést patřičné vzorkování a průzkum. Obviněný ji dovozuje pouze výpočtem časových nároků potřebných ke zdolání potřebné vzdálenosti rychlostí lidské chůze, on se však v situaci takto omezených transportních prostředků nenacházel a soudy nižších stupňů mu vůbec nekladou za vinu, že osobně (a tím méně pěšky) neprošel riziková místa. V daném případě nevznikají žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

68. Souhlasit konečně nelze ani s námitkou, že dovolatelovo trestní stíhání bylo vedeno v rozporu s principem subsidiarity trestní represe a ultima ratio. Obviněný vytkl odvolacímu soudu, že se ryze povrchním způsobem fakticky zabýval pouze společenskou škodlivostí jednání pachatele, a neřešil alternativní variantu spočívající v tom, že v reakci na ně postačuje uplatnění jiné než trestní odpovědnosti Dovodil, že za dané situace mělo být postupováno podle § 222 odst. 2 tr. ř. a věc měla být postoupena příslušnému služebnímu funkcionáři HZS, neboť nejde o trestný čin, ale jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako kázeňský přestupek ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

69. Obecně platí, že trestným činem je podle platného znění trestního zákoníku protiprávní čin, který je označen za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. V případě méně závažných trestných činů je však toto základní legální vymezení korigováno použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle které lze trestní odpovědnost pachatele uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe je přitom využívána ve dvojím smyslu, jednak jako interpretační pravidlo a dále jako materiální korektiv. Jako materiální korektiv je tato zásada aplikována v situacích, kdy byl spáchán trestný čin, nicméně se jedná o skutek natolik malé závažnosti, že fakticky není společensky škodlivý. Tak je tomu v případech, kdy spáchaný skutek neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu, a proto k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Posláním této zásady je tedy vyloučit z působnosti trestněprávních norem případy s minimální společenskou škodlivostí (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011).

70. Kritérium společenské škodlivosti je rovněž doplněno principem ultima ratio, k němuž rovněž směřuje dovolání obviněného. Tento princip zdůrazňuje, že trestní právo se má uplatnit pouze tam, kde se jeví jiné prostředky z hlediska ochrany práv jako nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Trestněprávní řešení je proto chápáno jako nejzazší nástroj k ochraně právního řádu a krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní). Z toho plyne, že tam, kde postačí k regulaci prostředky civilního nebo správního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005, sp. zn. 5 Tdo 315/2010, sp. zn. 8 To 1031/2012). S tímto postojem Nejvyššího soudu (který deklaroval nejen ve své judikatuře, ale i ve stanovisku trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012) je v souladu i konstantní judikatura Ústavního soudu ČR, která rovněž opakovaně zdůrazňuje, že trestní právo má z podstaty principu ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž opakovaně deklaroval, že trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02, sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 69/06, sp. zn. I. ÚS 541/10, sp. zn. II. ÚS 1098/2010).

71. Námitku dovolatele, že jeho jednání v dané trestní věci není možné hodnotit jako dostatečně společensky škodlivé (nebezpečné), tak byl Nejvyšší soud na podkladě shora uvedených závěrů nucen kategoricky odmítnout. Soudy nižších stupňů totiž zcela správně dovodily, že by nebylo dostatečné posoudit jednání obviněného podle jiného právního předpisu, tedy jako kázeňský přestupek, s ohledem na skutečnost, že při zásahu, byť se jednalo o nestandardní mimořádnou událost, v pozici jeho velitele, neprovedl dostatečný průzkum havárie, tedy nezajistil vzorky v řece, aby mohl být co nejrychleji zjištěn zdroj kontaminace a určena nebezpečná látka. Uvedené neučinil přesto, že byl odborně způsobilý jak k výkonu funkce velitele zásahu, tak k provedení průzkumu a odběru vzorků, přičemž byl i pravidelně vzděláván po stránce taktických postupů a předpisů. Celá situace byla o to závažnější, že uniklá látka nebyla zrakově, ani pachově zachytitelná, tedy rozsah ohrožení se mohl týkat nejen ochrany přírody, ryb, ale i zdraví obyvatelstva. Dovolatel tím, že fakticky nic neučinil za vysoce nebezpečných okolností, překročil kázeňskou či přestupkovou rovinu, a jeho jednání je třeba hodnotit jako závažné, a to ve vztahu k množství ohrožených právních zájmů.

72. Společenská škodlivost jeho jednání se tedy ničím nevymyká obvyklým případům naprosto ledabylého přístupu k povinnostem úřední osoby, která v zásadě zcela rezignuje na jejich plnění. Řešená věc nepředstavuje případ, kdy by obviněný opomněl pouze některý dílčí úkon v sérii vícesložkových aktivit naplňujících důležitý úkol, ale naopak z celé spravedlivě požadovatelné řady kroků učinil pouze jediný. Poměr aktivity vs. pasivity je proto výrazně vychýlen ve prospěch druhé z nich, což je pádným důvodem pro závěr, že jednak dovolatelovo jednání je dostatečně společensky škodlivé pro založení trestní odpovědnosti, a jednak na ně nepostačuje reagovat mimotrestními nástroji, protože porušení povinností je natolik masivní, že zasahuje samotnou podstatu poslání úřední osoby. Jinak řečeno, nejde o partikulární poklesek pramenící z běžné lidské chyby, ale jedná se o širokospektrální selhání v samotném jádru plněného úkolu.

IV./1.3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

73. Dovolací důvod podle tohoto ustanovení obviněný neuplatnil v prvé alternativě – tedy že mu bylo odepřeno právo na přístup k druhé instanci. Uplatnil jej v alternativně druhé – totiž že odvolací soud v rámci svého přezkumu neodstranil vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku. Tento dovolací důvod lze ovšem úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněného k namítaným jiným dovolacím důvodům se s nimi buď míjely, anebo byly shledány zjevně neopodstatněnými. Proto nemohl být naplněn ani obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

IV./2. K dovolání obviněné IV./2.1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

74. Pod prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nelze řadit námitku o rozporu, že dovolatelčino správní rozhodnutí bylo relevantní příčinou pozdější havárie na řece XY. Takové skutkové zjištění dle obviněné nebylo možno učinit bez odborné kvantifikace jednotlivých spolupůsobících příčin, přičemž znalecký posudek znalce K. nevymezil vztah mezi jejím správním rozhodnutím, technologií čištění, faktickým provozem firmy ENERGOAQUA a samotnou havárií, a soudy tak vyšly jen z předpokladu, že laguny byly vyřazeny, ačkoli je nutno rozlišovat mezi právním aktem povolujícím určitý provozní režim na straně jedné a faktickým provozem na straně druhé.

75. Tyto námitky představují pouhou polemiku s vyhodnocením důkazů soudy nižších stupňů a požadavek, aby důkazy byly posouzeny jinak. Rozpor (natož zjevný) mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a důkazy nemůže být založen tím, že hodnocení důkazů neodpovídá dovolatelčiným představám či tužbám. Obviněná se pokouší sporovat závěry soudů, činí tak ale jen tím, že vyzdvihuje svou hodnotící linii a náhled na to, do jaké hloubky a detailnosti mají být některé skutečnosti zkoumány. Takto se fakticky domáhá matematického, procentuálního vymezení významu jednotlivých příčin a dále se pokouší tvrzením, že jde o pouhý předpoklad soudů, relativizovat skutkové závěry, které však soudy zbudovaly nikoli na předpokladu, ale na posouzení důkazů. S tím obviněná sice nesouzní, ale nikoli proto, že by označovala nějakou trhlinu v logice úvah soudů, ale protože se domáhá silnější průkaznosti určitého jevu či jejího dosažení konkrétní důkazní cestou, jakou prosazuje.

76. Dále je nutno zdůraznit, že samotná konkrétní havárie na řece XY a její příčiny, resp. příčiny jejího rozsahu nejsou rozhodným skutkovým zjištěním. Havárie sama zde sice představuje finální následek trestného činu, ale byla především tím, co vlastní trestněprávní následek „pouze“ obnažilo. Následkem totiž je zmařený, event. ztížený důležitý úkol, jímž bylo zachování úrovně bezpečnostních hydrologických opatření určitého průmyslového provozu, ať již ponecháním těch stávajících anebo jejich nahrazením novými alespoň stejně efektivními. Jinak řečeno, důležitý úkol by byl zmařen i tehdy, pokud by vyřazení lagun v návaznosti na povolení vydané obviněnou vedlo k jiné havárii, jiného rozsahu, v jiném čase, jiných parametrů a podobně. Popř. by důležitý úkol byl podstatně ztížen, pokud by riziko pramenící z vyřazení lagun z řetězce bezpečnostních pojistek bylo odhaleno dříve a k jeho eliminaci by musela být přijata časově, personálně, finančně či jinak nákladná opatření. Z tohoto hlediska poptávka obviněné po detailizaci skutkových zjištění týkající se retenční kapacity nádrží, způsobu jejich zapojení do čistícího procesu, míry spolupůsobení dalších osob při vzniku konkrétní havárie atd. nemíří na podstatu věci a přesahuje potřebu skutkových zjištění potřebných pro její posouzení. V nynějším řízení totiž není objasňována širokospektrální odpovědnost všech různých subjektů participujících na finálním následku potencionálně zasahujícím více trestněprávně chráněných objektů (životní prostředí, život a zdraví, majetek atd.), ale pouze segmentální odpovědnost na úseku výkonu veřejné moci. Na tom se jiné subjekty, jejichž přičinění na vzniku havárie bylo dle obviněné daleko větší, nepohybovaly a její poukaz na to, že je jedinou osobou odsouzenou za vzniklý následek není proto nepřípadný.

77. Že fakticky došlo k vyřazení lagun z čistícího procesu, a že toto vyřazení bylo relevantní příčinou havárie spolehlivě plyne ze znaleckého posudku Ing. J. K., CSc. (č. l. 1806 a násl. spisu). V něm se uvádí, že vynětím akumulačních nádrží o objemu 2 x 13.000 m³ se významně změnila bezpečnost provozu zařízení jako celku vůči recipientu, protože přestaly být vyrovnávány výkyvy v kvalitě i kvantitě vyčištěných vod a zvýšil se tím významně okamžitý negativní dopad na kvalitu vody v řece XY pod vyústěním ve XY, a to především za nízkých průtoků. Provozovatel po vynětí akumulační kapacity demontoval až dosud funkční instalované kontinuální měření průtoku a kontrolu kvality s hlášením do velína, byť v minimálním rozsahu podle původního projektu, aniž to oznámil příslušnému vodoprávnímu úřadu a vyžádal si souhlas s takovou úpravou. Provozovatel tedy vyřadil z provozu trvalou kontrolu odtoku a neměl již žádnou zpětnou vazbu, která by hlásila anomální stavy a problémy. Společnost ENERGOAQUA neučinila žádná opatření, která by funkci demontovaných zařízení – navíc v území významně chráněném CHKO Beskydy a CHOPAV Beskydy – nahradila. Ztratila tím možnost alespoň zastavit odtok nedostatečně vyčištěných vod v jedné z lagun a vody dodatečně dočistit, např. dočerpáním zpět do ČOV. Možnost vzniku havarijní situace se tím významně zvýšila a došlo k ní právě ve sledovaném případu. Teprve potom byl průtok odpadních vod vrácen zpět, ale pouze přes jednu z lagun. Na jiném místě znaleckého posudku je konstatováno, že podle původního plánu měla zajišťovací ČOV sloužit právě pro havarijní případy. Provedenými změnami byla tato část technologie zcela vyřazena z provozu. Třetí stupeň neutralizační linky nebyl použit v případě havárie na řece XY dne 20. 9., resp. den nebo dva před ní, kdy havárie podle provozních záznamů vznikala. Pokud by měla ENERGOAQUA k dispozici objem lagun a předepsaný funkční monitoring, dala se tam celá havárie zachytit. Soudy nižších stupňů se řádně zbývaly významem zániku ochrany díky vyřazení akumulačních nádrží (srov. bod 110, především na str. 60 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a bod 23, hlavně na str. 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), právě s ohledem na to, že se jednalo o stěžejní důvod, který vedl k následné havárii na řece XY.

78. Faktické vyřazení lagun z čistícího procesu pak mělo přímou návaznost na správní rozhodnutí obviněné, protože nebýt něho, ENERGOAQUA by k realizované provozní změně nepřistoupila, neboť pokud by tak chtěla svévolně činit i bez něho, bylo by krajně nelogické, aby o ně žádala a „zdržovala“ podstoupením časově, personálně i finančně nákladného správního řízení svůj cíl zadržovat surovou vodu pro své výrobní účely. Správní rozhodnutí obviněné tak představovalo základní stavební kámen k nastartování následného řetězce příčin vedoucích až k jakékoli hydrologické nehodě vzešlé z tohoto výrobního provozu, a z tohoto hlediska bylo dostatečně relevantní příčinou i nynější konkrétní havárie.

79. Na tento skutkový závěr nemá žádný vliv výhrada obviněné, že nebylo prokázáno, že Krajský úřad Zlínského kraje – coby správní úřad věcně příslušný jak k rozhodnutí o změně užívání lagun, tak k posouzení vlivu na životní prostředí (tzv. EIA) – by rozhodl jinak než ona. Pro posouzení její odpovědnosti není rozhodné, co by se dělo při jiných skutkových okolnostech, za jiných podmínek, na jiném místě a v jiném čase a ve vztahu k jiné osobě. Jinými slovy, je podstatné, jak rozhodla dovolatelka, a nikoli jak by možná rozhodl krajský úřad. Dovolatelka se tak touto námitkou míjí s oblastí rozhodných skutkových zjištění a tím logicky i s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

80. Mimo rozhodná skutková zjištění míří i námitky týkající se neprovedení výslechu znalce K. a komparace nynějšího případu s obdobnými kauzami, v nichž se na následku podílí více příčin (konktrétně s kauzou železniční dopravní nehody ve Studénce). Proto tyto důkazy nemohou naplňovat parametry důkazů opomenutých a spadat pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

81. K. znalecký posudek se sice sám o sobě vztahuje k rozhodným skutkovým zjištěním, ale ta byla na jeho podkladě učiněna. Tento posudek včetně dvou dodatků na č. l. 1806–1927 byl podle protokolu o hlavním líčení konaném dne 18. 9. 2024 (č. l. 2249 a násl. spisu) stranám předložen podle § 213 odst. 1 tr. ř. jako listinný důkaz, neboť byl opatřen v jiném trestním řízení. Z tohoto posudku vyplynulo, že vyřazení lagun bylo příčinou inkriminované havárie. Výslechem znalce by pak sice patrně bylo možno objasňovat i detailizaci (procentní podíl vlivu jednotlivých příčin, exaktní fungování lagun při této konkrétní havárii, jejich retenční kapacita atd.), kterou poptává obviněná, tyto podrobnosti však již jdou nad rámec rozhodných skutkových zjištění, jak popsáno už výše v bodě 76 odůvodnění tohoto usnesení.

82. S rozhodnými skutkovými zjištěními se míjí požadavek na konfrontaci dovolatelčiny věci s jinými typově srovnatelnými případy postupu úředních osob. Dovozování trestní odpovědnosti je zcela individualizovanou disciplínou, která vychází z konkrétních okolností daného případu a jeho srovnávání s jinými okolnostmi jiných kauz v sobě takřka vždy nese úskalí porovnávání neporovnatelného. Komparaci snad lze teoreticky připustit v rovině právních úvah tak, že určitá rozhodnutí v jiných věcech mohou působit judikaturně, ale nikoli v oblasti skutkových zjištění tak, že ono cizí rozhodnutí by mělo být prováděno jako důkaz a použito k budování konstrukce skutkových závěrů. Za rozhodné skutkové zjištění proto těžko může být pokládána informace o tom, jak v jiném případě jiných mnohovrstevnatých příčin rozhodl jiný justiční orgán.

83. Kromě toho Nejvyšší soud již v pasážích týkajících se obviněného upozornil na ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč návrh na doplnění dokazování mj. výslechem znalce Ing. K. byl shledán jako zcela nadbytečný (v podrobnostech srov. bod 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jeho vysvětlení je logické a v zásadě obsahuje totéž, co rozvedl výše Nejvyšší soud. Konfrontace s typově srovnatelnými případy pak představuje způsob obhajoby obviněné a nelze jí považovat za důkazní návrh.

IV./2.2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

84. Pod tento dovolací důvod lze řadit námitky, že i) dovolatelčiným jednáním (navíc mimo svěřenou pravomoc) nebyl zmařen důležitý úkol, ii) absentuje příčinná souvislost mezi jejím jednáním a následkem, iii) její zavinění nebylo dostatečně individualizováno a iv) věc byla posouzena v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Všechny tyto výhrady však jsou zjevně neopodstatněné.

85. Obviněná v rámci jí svěřené pravomoci posuzovala žádost firmy ENERGOAQUA a její nedbalý přístup při výkonu této pravomoci spočíval mimo jiné i v tom, že vykročila z jejích mezí. Takové počínání nelze interpretovat jako něco, co stojí zcela vedle svěřené pravomoci a je na ní nezávislé, neboť bez této pravomoci by se obviněná vůbec k řešené materii nedostala. Jinak řečeno, nebýt její pracovní pozice a s ní se pojící pravomocí, obviněná by neměla žádný prostor k tomu, aby z nedbalosti mařila své povinnosti, neboť odehrávalo-li by se její závadové rozhodnutí zcela mimo platformu vykonávané pravomoci, pak by šlo o záměrné přisvojení si vrchnostenského oprávnění a o zcela jiný delikt. Vyjádřeno ještě jinak, dovolatelka jednala v nedbalostně založeném vadném přesvědčení, že je oprávněna vydat správní rozhodnutí, ačkoli takovou pravomoc neměla. Přestože tedy její rozhodnutí bylo učiněno mimo rámec její věcné příslušnosti, šlo o rozhodnutí, které činila na půdorysu své domnělé pravomoci, a proto i jako věcně nepříslušný správní úřad se stíhaného jednání dopustila při výkonu své pravomoci ve smyslu § 330 odst. 1 tr. zákoníku.

86. V rámci takového výkonu své pravomoci vydala rozhodnutí ke změně užívání lagun, ačkoliv kromě dalších pochybení, nebylo doloženo stanovisko Krajského úřadu Zlínského kraje, Odboru životního prostředí a zemědělství (déle též jen „dobrozdání“). To přitom bylo jednou z podmínek vydání dovolatelčina rozhodnutí stanovenou Koordinovaným závazným stanoviskem Městského úřadu XY, č. j. MěÚ XY/OŽP/22369/2017/SIT/327-246.6, z 24. 7. 2017, založeným na č. l. 1310 spisu (dále též jen „Koordinované stanovisko“), do něhož (koordinovaného stanoviska) navíc tuto podmínku vtělila ona sama. V předmětném Koordinovaném stanovisku je jednoznačně uloženo, že k povolení změny účelu užívání bude nutno doložit též dobrozdání Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství. Obviněná uvedla, že přehlédla, že toto dobrozdání jí ve spise chybí, ovšem právě toto pochybení je jí vedle dalšího kladeno za vinu. Na tom nic nemění, že podle jejího názoru – jelikož všechna ostatní stanoviska byla kladná a nikdo nevznesl jedinou připomínku ke správnímu řízení – předpokládá, že i chybějící dobrozdání by bylo kladné. Zde se totiž obviněná vydává do alternativní reality, která však podkladem pro posouzení věci být nemůže. I kdyby však Nejvyšší soud od hypotetičnosti této varianty děje odhlédl, pak ani eventuální pozitivní dobrozdání Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, by automaticky obviněnou nezbavovalo povinnosti řádného posouzení podané žádosti týkající se velmi zásadní změny účelu lagun při využití všech svých odborných kapacit. Předmětné koordinované závazné stanovisko vzal odvolací soud v potaz v bodě 23 odůvodnění svého rozsudku, soud prvního stupně rozvedl jeho obsah v bodě 86 odůvodnění svého rozsudku a zahrnul je do hodnocení v bodech 109 a 110. Nelze tedy přisvědčit dovolatelce, že se soudy koordinovaným závazným stanoviskem nezabývaly, když jej zahrnuly do řetězce důkazů prokazujících její vinu.

87. Pod výkon dovolatelčiny pravomoci pak spadala i povinnost opatřit si k rozhodnutí potřebné podklady (např. původní kolaudační rozhodnutí, technologickou změnu čištění vod umožňující vyřazení lagun z čistícího procesu, vč. nově očekávaných emisních limitů vyčištěných odpadních vod) a případně i provést místní šetření. Uvedené kroky bez pochyb mohly vést k uvědomění, že laguny byly zbudovány a zkolaudovány ke konkrétnímu účelu, a k posouzení, zda další naplňování tohoto účelu z nějakého důvodu pominulo a zda reálná aktuální situace v terénu (zařazení lagun do čistícího procesu) též nasvědčuje tomu, že laguny svůj původní smysl již nemají.

88. Stejně tak do výkonu pravomoci spadla dovolatelčina povinnost doručit své rozhodnutí dotčeným osobám, vč. právě i Krajského úřadu Zlínského kraje. I tento krok mohl vést k detekci nejen věcné nepříslušnosti, ale především nedostatečnosti podkladů, na nichž bylo rozhodnutí obviněné založeno.

89. Obviněné nelze přisvědčit, že důležitý úkol, který porušením popsaných povinností zmařila, vychází jen z obecného vymezení veřejného zájmu na ochraně povrchových vod podle vodního zákona a že v této obecné formulaci nepostačuje k jeho individualizaci. Tento úkol se pochopitelně odvíjí od abstraktního pojmu ochrany vodstva, ale zosobňuje se pro zcela určitý případ vodoprávního uspořádání jisté průmyslové lokality a jejího provozu. Konkrétním úkolem bylo nevyřadit právě k tomuto účelu a po neblahé historické zkušenosti do bezpečnostního systému začleněnou pojistku, která oddalovala odtok eventuálně nedostatečně vyčištěných odpadních vod do říčního systému, ředila jejich koncentraci, díky době průtoku lagunami a takto získanému časovému prostoru dovolovala jejich přečištění a ve vztahu k některým nežádoucím látkám měla i svou přímou čistící úlohu (sedimentace kalů). To jsou zcela hmatatelné efekty, které tvoří obsah daného úkolu a které jsou současně tak závažné, že daný úkol lze kategorizovat jako důležitý. Nejedná se totiž o nějaké dílčí či drobné servisní kroky směřující k onomu abstraktnímu cíli ochrany vod, ale jde o úkoly navýsost významné či klíčové pro jeho dosažení.

90. Lze jistě připustit, že obviněná nemusela znát historickou ekologickou katastrofu na řece XY v roce 1979. Kolaudační rozhodnutí lagun však k dispozici bylo a s ním i zcela logická a legitimní (a nikoli jen odborná, nýbrž i laická) otázka, proč laguny byly zkolaudovány právě tak, a ne jinak. Při jejím zodpovězení pak obviněná svou ledabylostí – a) mimo svou věcnou příslušnost, b) bez podkladů, které si sama vytýčila v Koordinovaném stanovisku, c) bez zhlédnutí místa zvažovaných změn a d) bez doručení svého rozhodnutí krajskému úřadu – právě kolaudací založenou bezpečnostní pojistku právně vyřadila. V návaznosti na to potom ENERGOAQUA tento v té době platný a účinný právní stav zrealizovala a bezpečnostní prvek vyřadila i fakticky. Na těchto učiněných krocích nemohlo ničeho změnit následné prohlášení nezákonnosti části jejího rozhodnutí nadřízeným orgánem, navíc se tak stalo v době, kdy již došlo ke zmaření důležitého úkolu. Ani následné kroky nadřízeného orgánu tedy nemohly změnit to, co obviněná již svým jednáním zmařila.

91. Protože důležitým úkolem zde bylo nepřipustit eliminaci určité bezpečnostní pojistky v systému čištění odpadních vod, pak jejím beznáhradovým právním vyčleněním z něho byl důležitý úkol na úseku jednání obviněné zmařen. ENERGOAQUA dostala takovým rozhodnutím tzv. zelenou a neexistovala již žádná překážka, která by jí k faktickému vyřazení nádrží z čistícího procesu bránila. Jiná náhradní opatření (např. změna technologie čištění) by sice snad ochranu vodního toku nezmařila, ale taková opatření nebyla stanovena rozhodnutím ani obviněné ani nikoho jiného. Zmaření důležitého úkolu tedy není možné vykládat jen jako založení trvalé nemožnosti žádoucího řešení jednou pro vždy, ale je jím i zmar pro určitý časový úsek, po němž může dojít k znovunastolení stavu, který plnění úkolu zachovává. Jinak řečeno, zmaření důležitého úkolu není vyloučeno tím, že někdy později se řeka zrevitalizuje, osadí znovu říční faunou a flórou, průmyslový provoz bude uveden do faktického i právního stavu, v němž nebude zdraví vod ohrožovat atd. Plnění důležitého úkolu obviněné bylo jejím jednáním již narušeno a nežádoucí efekt již nastal právní eliminací bezpečnostní pojistky, a proto šlo o zmaření, nikoli jen ztížení splnění důležitého úkolu.

92. Souhlasit nelze ani s výhradami dovolatelky k posouzení o příčinné souvislosti. Obecně se obviněná předně mýlí, dovozuje-li, že více příčinami určitého následku je vyloučen jednoznačný a nepřerušený kauzální vztah. Pomine-li Nejvyšší soud, že následkem řešeného trestného činu zde není konkrétní havárie (která má více příčin), nýbrž právní vyřazení jednoho bezpečnostního prvku ze systému ochrany (které má v zásadě příčinu jedinou, a to rozhodnutí obviněné), pak i ve vztahu ke konkrétní havárii dovolatelka setrvale přehlíží, že podle znaleckého posudku Ing. J. K. jedním z hlavních důvodů havárie na řece XY bylo odpojení lagun společnosti ENERGOAQUA z procesu čištění, které bylo právně umožněno výrokem IV. dovolatelčina rozhodnutí, jímž byla povolena změna užívání nádrží z akumulace odpadních vod na vody povrchové. Vydání předmětného rozhodnutí bylo jednou z hlavních podmínek vzniku havárie na řece XY. Pokud by obviněná uvedené rozhodnutí nevydala a společnosti ENERGOAQUA nepovolila změnu účelu akumulačních nádrží, pak by tato firma nadále fungovala v tom provozu, kdy akumulační nádrže by bránily znečištění. Podle znaleckého posudku Ing. K. se jednalo zcela nepochybně o významný zásah do technologie ČOV, jejíž jsou laguny a odvaděč do řeky XY součástí. Opatřením společnosti ENERGOAQUA byla zrušena poslední záchranná možnost, jak zachytit havarijní odtok při nefunkční čistírně. Za obvyklého průměrného průtoku by byla možnost zdržení cca 9 dní. S takovou dobou zdržení je dostatek času k tomu, aby se případný havarijní únik bez problémů zachytil a vhodným způsobem, např. přečerpáním zpět do ČOV, zneškodnil. Změna užívání nádrží tedy byla rozhodující příčinou havárie, a ke změně by nedošlo nebýt rozhodnutí obviněné. Její jednání tak zcela zásadně podmínilo i následně vzniklou havarijní situaci. Na tomto závěru nic nemění fakt, že k ní došlo až po uplynutí dvou let od jednání obviněné, kdy k tomuto přistoupily další okolnosti, neboť dovolatelčino počínání i nadále představuje klíčovou příčinu, na kterou pak sice mohly nasedat příčiny další, ale bez níž by se celý sled příčin vůbec odvíjet nepočal.

93. Ani Nejvyššímu soudu nepřísluší posuzovat, zda by k témuž nebo obsahově obdobnému výsledku nemohl dospět orgán věcně příslušný. V této trestní věci není posuzována „virtuální realita“ jiného běhu událostí, nýbrž to, co se stalo a co bylo prokázáno – totiž, že obviněná (nikoli možná někdo jiný) v rozporu se svými povinnostmi a právními předpisy, kterými se měla řídit, vydala rozhodnutí, kterým umožnila společnosti ENERGOAQUA změnit užívání akumulačních nádrží. To, jak by možná rozhodl někdo jiný a v jiném řízení, proto na příčinnou souvislost nemá žádný vliv.

94. Liché jsou i námitky obviněné k nedostatečné individualizaci jejího nedbalostního zavinění. Obviněná byla dlouholetou pracovnicí Odboru životního prostředí Městského úřadu XY. Měla tedy být dostatečně orientovaná v právních předpisech týkajících se její činnosti a měla vědět, že není věcně příslušná a nemá ve spise všechny potřebné doklady pro své rozhodnutí. Obviněná si nebyla jistá svou příslušností, o čemž svědčí po celé trestní řízení neobjasněné okolnosti týkající se zejména nenalezení odpovědi na e-mail H., která se na věcnou příslušnost dotazovala nadřízeného orgánu. Samotná nejistota stran věcné příslušnosti pochopitelně obviněné k tíži kladena není, jinak je tomu však u způsobu, jakým se s touto nejistotou vypořádala. Procesní přepisy ve všech právních odvětvích určují proceduru, jakou lze stanovit příslušnosti jednotlivých orgánů veřejné moci k určitému rozhodování. Obviněné tak sotva mohlo něco bránit v tom, aby patřičný kompetenční spor vyvolala.

95. Soudy nižších stupňů u obviněné dovodily zavinění ve formě vědomé nedbalosti. Dovolatelka v době, kdy vydávala předmětné rozhodnutí, věděla, že upustí-li od obstarání dostatečných podkladů, může dojít k vydání rozhodnutí, které může zapříčinit (nějakou, nikoli jen tuto konkrétní) ekologickou havárii. Ačkoliv měla povinnost tomuto stavu předejít, spokojila se s nedostatečnými podklady od společnosti ENERGOAQUA, přičemž takto navíc konala v pochybnostech o své věcné příslušnosti. Nejvyšší soud také odkazuje na závěry odvolacího soudu, který vysvětlil, že obviněná věděla, že laguny jsou zařazeny za ČOV a slouží k akumulaci vyčištěné odpadní vody, což sama potvrdila v rámci své výpovědi. Potvrdila i své povědomí o tom, že společnost ENERGOAQUA v dané době nakládala s nebezpečnými látkami. Skutečnost, že jsou laguny součástí ČOV vyplývalo též z kolaudačního rozhodnutí, které si však pro účely své rozhodovací činnosti neobstarala. Přesto všechno vydala dne 14. 6. 2018 rozhodnutí, na jehož základě byly laguny jako tzv. poslední záchranný stupeň ČOV v březnu 2019 odpojeny (srov. bod 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

96. Namítá-li obviněná, že nemohla předvídat masivní úhyn ryb, pak zde opět zaměňuje finální následek konkrétní havárie, který není rozhodný pro posouzení jejího zavinění, s právně významným následkem, jímž je vyřazení bezpečnostní pojistky ze systému ochranných opatření. Není pochyb, že nemělo dojít k předmětné rozsáhlé ekologické havárii, ale nemělo dojít ani již jen k založení právního stavu, který (po nastoupení dalších příčin) tuto havárii umožnil. Obviněná věděla o významu lagun pro bezpečnost vtoku odpadních vod do řeky XY, měla k tomu odborné znalosti a zkušenosti. Navíc je nutno zmínit, že i pro laika by rozsáhlé stavební dílo, jakým laguny byly, umístěné v průmyslovém provozu, kde lze spolehlivě vyloučit jeho okrasný či rekreační účel, evokovalo nějaký jejich zvláštní raison d´être (tj. důvod existence). Vyjádřeno jinak, bezpečnostní prvek, jehož poslání obviněná měnila, nebyl jednoduchým přehlédnutelným potrubím či technologickou finesou rozpoznatelnou jen pro úzký okruh zasvěcenců, ale šlo o takřka na první pohled důležité, nákladně zbudované a prostorově výrazné zařízení s více než nabízejícím se účelem. Rozpoznat technologické riziko tak nemohlo být nikterak obtížné, zvlášť pro odborníka, jakým obviněná byla. Při jeho vědomí je dovolatelka podstoupila a bez přiměřených důvodů (víra, že technologie čistírny bude nová, že jiné orgány budou kontrolovat toxicitu vyčištěních vod, že k havárii nedojde atd.) spoléhala, že se nenaplní.

97. Přisvědčit nelze ani dovolací argumentaci, že napadený rozsudek ve skutečnosti kriminalizuje soubor vytýkaných správněprávních vad, aniž by přesvědčivě vyložil, proč jejich povaha a intenzita přesahuje rámec správní nebo kárné odpovědnosti. Tato argumentace dovolatelky souvisí rovněž s jí namítaným rozporem se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a s jejím odkazem na aktuální rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26.

98. Soudy nedovodily trestní odpovědnost obviněné na základě jí projeveného právního názoru ve správním řízení, ale na základě toho, že závažným způsobem porušila své povinnosti. Dovolatelka fatálně pochybila, když rezignovala na dostatečné zjištění skutkového stavu. Neměla dostatek podkladů pro vydání svého rozhodnutí, protože nebylo doloženo, jakým způsobem byly akumulační nádrže v procesu čištění nahrazeny a jak společnost ENERGOAQUA dodržovala limity vypouštěných odpadních vod, nebylo provedeno zjišťovací řízení k posouzení vlivu takové změny v užívání lagun na životní prostředí (tzv. EIA), upustila od ohledání na místě s tím, že jí jsou poměry na místě dobře známy. Dovolatelka neměla k dispozici ani dobrozdání krajského úřadu, a to přesto, že sama v koordinačním stanovisku uvedla, že je potřeba takové vyjádření doložit. Krajský úřad nadto neuvedla ani jako adresáta v rozdělovníku předmětného rozhodnutí, který se jako věcně příslušný orgán o vedení řízení a vydání sporného rozhodnutí vůbec nedozvěděl. Skutečnost, že jsou laguny součástí čistírny odpadních vod, vyplývala z kolaudačního rozhodnutí, které si také neobstarala. Přesto vydala rozhodnutí, na jehož základě byly laguny jako tzv. poslední záchranný stupeň čistírny odpadních vod odpojeny. Nejednalo se tedy o situaci, kdy by po opatření patřičných podkladů došlo „toliko“ k jejich nesprávnému vyhodnocení.

99. Znovu stojí za zdůraznění, že podle znaleckých závěrů Ing. K., pokud by laguny odstraněny nebyly, k havárii by buď vůbec nedošlo nebo by následky byly výrazně menší. Vydaným rozhodnutím obviněné došlo podle znalce Ing. K. nepochybně k významné změně technologie ČOV a změně využití území. V dodatku č. 1 (č. l. 1878 a násl. spisu) znalec vysvětlil, že zapojení a provozování lagun podle zvyklostí a odborně zpracovaného a schváleného provozního řádu by nade vší pochybnost zabránilo havárii v řece XY dne 20. 9. 2020, ale i jindy.

100. Obviněná tak svým vícevrstevnatým jednáním přesáhla rámec správní nebo kárné odpovědnosti a naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření úkolu úřední osoby podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se u ní jedná o závažný případ kumulativního porušení povinností vyplývajících z ustanovení vodního zákona, zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a správního řádu tak, jak jsou podrobně rozvedena ve skutkové větě napadeného rozsudku.

101. Výrok o vině ani v případě obviněné není v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky obviněné uplatněné s odkazem na toto ustanovení jsou bez jakéhokoli opodstatnění. Podle uvedeného ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení vyjadřuje subsidiaritu trestní represe a zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Jednání obviněné bylo dostatečně společensky škodlivé zejména s ohledem na povahu porušených povinností, kterým obviněná při posuzování žádosti společnosti ENERGOAQUA nedostála a jež byly vytyčeny v předchozích pasážích tohoto rozhodnutí. Lze jen zopakovat, že se nejednalo o pochybení v jednotlivostech či nějakých pomocných nebo mezitímních úkonech, ale šlo o počínání, které se vztahovalo k samotné podstatě a smyslu dovolatelčina rozhodování.

102. Nepřípadný je rovněž odkaz obviněné na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 455/26, které stanoví, že ukazují-li zvláštní okolnosti případu na nepatrnou či nízkou společenskou škodlivost činu, je ústavní povinností trestních soudů ji zkoumat. Při posouzení míry společenské škodlivosti je třeba čin zasadit do širších okolností případu a zohlednit všechny zvláštní okolnosti, které škodlivost činu zeslabují. Jen tak lze řádně vyhodnotit, zda čin byl či nebyl společensky škodlivý. Uvedeným požadavkům soudy nižších stupňů dostály a správně vyhodnotily, že nynější případ není z pohledu trestního práva hraniční. Dovolatelka jako úřední osoba z nedbalosti zmařila důležitý úkol, kterým byla ochrana životního prostředí, kdy jako věcně nepříslušná a bez patřičných podkladů vydala nezákonné rozhodnutí, které při pečlivém posouzení a opatření všech podkladů nikdy vydáno být nemohlo (dovolatelka prakticky vytvořila sérii závažných pochybení, která ve svém souhrnu zásadním způsobem přesahují případné přehlédnutí jednotlivosti či ojedinělou nesprávnou správněprávní úvahu).

103. Společenská škodlivost jejího jednání se pak obnažila konkrétní havárií, která na řece XY vznikla právě i v důsledku jejího pochybení, a která názorně ukázala, jak důležitým úkolem bylo nevyřadit dříve cíleně zavedený ochranný prvek z bezpečnostního systému. Závažnost jejího pochybení tak lze odvozovat i od konkrétní masivní ekologické katastrofy z 20. 9. 2020, přestože odvolací soud (ovšem pouze) ve vztahu k rozsáhlosti otravy neshledal dovolatelčino zavinění. To však nic nemění na zavinění ve vztahu ke zmaření důležitého úkolu. Jinak řečeno, obviněná sice nenese zavinění na konkrétním rozsahu poškození – na hodnotě otrávených ryb – neboť si nesvedla představit, že řeka bude vytrávena takto masivně, dovedla si však představit, že díky vyřazení lagun k určité otravě dojít může.

IV./2.3. Další dovolací námitky

104. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod nelez kategorizovat výhrady obviněné proti uloženému trestu, který napadá s argumentací, že vadnost výroku o trestu je důsledkem vadného výroku o vině.

105. V dovolání lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu úspěšně uplatnit (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) toliko v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu (spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu) nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat toliko jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva (než jsou otázky druhu a výměry trestu), jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

106. Obviněná ovšem pouze namítala, že jí uložený trest považuje za nezákonný jen z toho důvodu, že bylo nezákonně rozhodnuto o její vině. Jelikož Nejvyšší soud nedovodil, že by o vině obviněné bylo rozhodnuto nezákonně a nedůvodně, potom uložení velmi mírného peněžitého trestu, který zohledňuje všechna zákonná kritéria pro jeho ukládání (viz bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je rovněž zákonné a důvodné.

V. Způsob rozhodnutí

107. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že tito ve svých dovoláních vznesli jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o těchto dovoláních rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

108. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.).

V Brně dne 16. 9. 2026

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů soudce

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací