Plný text
11 Tdo 907/2026-3989
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2026 o dovolání obviněného D. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2026, č. j. 15 To 102/2025-3874, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 3/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 5. 2025, č. j. 4 T 3/2025-3798, byl (mimo jiné) obviněný D. H. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání jednak zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) [skutky pod body I. 1 a 2 výroku o vině] a dále přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) [skutek pod bodem III. výroku o vině]. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
2. Proti tomuto rozsudku podal (mimo jiné) obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2026, č. j. 15 To 102/2025-3874, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu (mimo jiné) odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného vinným shodným jednáním jako soud prvního stupně pod body I. 1 a 2 výroku o vině jeho rozsudku a toto jednání, s poukazem na novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 270/2025 Sb., s účinností od 1. 1. 2026, a na skutečnost, že aplikace tohoto znění trestního zákoníku je pro obviněného příznivější (§ 2 odst. 1, 3 tr. zákoníku), nově právně kvalifikoval jako zločin neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, s rostlinami nebo houbami je obsahujícími nebo s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 1. 2026). Za to obviněnému uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále odvolací soud podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného pro skutek pod bodem III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně postoupil Magistrátu města Teplice, neboť (s ohledem na znění trestního zákoníku účinné od 1. 1. 2026) nejde o trestný čin, avšak daný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.
3. Výše uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací, dopustil tím, že
I. spolu s již odsouzenými H. N. N., Š. S., D. L., M. P., a M. S., o jejichž vině bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze dne 29. 5. 2025, č. j. 4 T 10/2025-128, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 55/2025-243, ze dne 10. 10. 2025, a odsouzeným I. M. (odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 4 T 10/2025, v právní moci dne 29. 5. 2025),
se společným záměrem získat co nejvyšší majetkový prospěch a se záměrem dovézt do České republiky návykovou látku kokain určenou pro další osoby, s vědomím, že v České republice není bez příslušného zákonného povolení k zacházení s návykovými látkami ve smyslu § 3 odst. 2, § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, možno volně nakládat a dále obchodovat s návykovou látkou kokain, který je uveden jako omamná látka v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek v souladu s § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách,
se stali členy organizované skupiny sdružené kolem odsouzeného Š. S. a odsouzeného H. N. N., kteří na základě domluvy s neztotožněnými osobami na území Spolkové republiky Německo organizovali a sami se účastnili nákupů návykové látky kokain, přičemž při cestách využívali jako podporu obviněného A. H. a M. P. a M. S., kteří jim následně pomáhali s propagací kokainu na darknetu, vážením a sáčkováním kokainu i občasnou distribucí, přičemž obviněný D. H. zprostředkoval jako řidiče pro cesty do Spolkové republiky Německo D. L. a sám se pak účastnil dopravy kokainu do cílového místa dle určení H. N. N., přitom při každé z cest do Spolkové republiky Německo došlo k nákupu nejméně 1 kg kokainu, který byl určen k prodeji na území ČR,
kdy svou aktivitou na území Hlavního města Prahy, ale i na území Ústeckého kraje, po předchozí dohodě o způsobu vzájemné kooperace, za vzájemné spolupráce, s minimálně rámcovou představou o rozsahu fungování organizované skupiny působící na území České republiky a Spolkové republiky Německo a rozsahu páchané trestné činnosti se na dosažení společného cíle podíleli následovně
1/sk. I. 1 obžaloby/ v blíže nezjištěné době na jaře 2023 D. L. na základě instrukcí od H. N. N., které dostal poté, co jej obviněný D. H. doporučil na pozici kurýra H. N. N. a Š. S., odjel vozidlem značky Volkswagen Passat, reg. značky XY, směrem do Berlína, kdy mu až v průběhu cesty H. N. N. poslal nezjištěnou adresu v Berlíně, na které mu H. N. N. za přítomnosti Š. S., se kterým přijeli do Berlína jiným vozidlem, předal černý batoh s kokainem, který D. L. uschoval do svého vozidla pod sedadlo, a dle pokynů H. N. N. zásilku doručil obviněnému D. H. do XY, jehož pak se zásilkou odvezl do bydliště H. N. N., přičemž za hodinu a půl mu obviněný D. H. předal jako odměnu částku 15 000 Kč,
2/sk. I. 2 obžaloby/ v blíže nezjištěné době na jaře 2023 oslovil obviněný D. H. D. L. s nabídkou na další cestu do Berlína, kdy na základě instrukcí od H. N. N. vyrazil svým vozidlem směrem do Berlína, přičemž v průběhu cesty obdržel od H. N. N. přesnou adresu v Berlíně, na které jej H. N. N. čekal a předal mu batoh černé barvy s kokainem, který dle jeho instrukcí doručil obviněnému D. H. do XY, a asi hodinu či dvě po předání batohu obviněnému D. H. mu H. N. N. předal odměnu ve výši 15 000 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Václava Zelenky, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Úvodem dovolatel namítá, že napadený rozsudek je nedůvodný, nepřezkoumatelný, nezákonný, nereflektuje provedené dokazování a je vystavěn pouze na rozporuplných tvrzeních spolupracujícího spoluobviněného D. L. Má rovněž za to, že rozsudek odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně vykazují znaky domýšlivosti a obsahují úvahy, které nemají oporu v dokazování, a dokonce jsou s provedeným dokazováním v příkrém rozporu. Je přesvědčen, že soudy nerespektovaly § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a nereflektovaly zásadu in dubio pro reo.
6. V podrobnostech obviněný připomíná, že soudy obou stupňů jej uznaly vinným z důvodu opakovaného zprostředkování – doporučení spoluobviněného D. L. spoluobviněnému H. N. N. a dále z důvodu skutečností tvrzených spoluobviněným D. L., a to odnosu batohu předaného spoluobviněným D. L. spoluobviněnému H. N. N. v případě prvního skutku a opakovaného podílu na výplatě za zprostředkovatelskou činnost, když na jejich podkladě dospěly k závěru, že byl zapojen do organizované skupiny působící ve více státech. Pokud jde o skutek pod bodem I. 1 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, připouští zprostředkování osoby spoluobviněného D. L. spoluobviněnému H. N. N. s tím, že je pouze zkontaktoval předáním telefonního čísla, avšak uvádí, že za zprostředkování nic nechtěl, nebyl se spoluobviněným H. N. N. domluven na žádné odměně či benefitu a rovněž nevěděl, co má být účelem cesty do Německa. Dále poukazuje na to, že poté, co se spoluobviněný D. L. vrátil z Berlína, měl za to, že se vrací z práce, popřel, že by od něj cokoliv přebíral a předával to spoluobviněnému H. N. N. či si to ponechal, a spoluobviněný D. L. jej pouze naložil v XY a vyložil v bydlišti A. H. (tehdejší přítelkyně spoluobviněného H. N. N.) v XY, kde spolu večeřeli, přičemž po cca hodině přišel spoluobviněný H. N. N. a podivoval se, co tam dělá. Zdůrazňuje rovněž, že nepředal spoluobviněnému D. L. peníze; předal mu je spoluobviněný H. N. N. toliko skrze něj, když se spoluobviněný D. L. k němu nahnul do okénka auta, kde se spoluobviněným H. N. N. seděli. Je přesvědčen, že v jeho věci jde o případ důkazní nouze pro absenci jakéhokoli jiného důkazu (jako je například sledování osob a věcí či kamerové záznamy). Co se týče skutku pod bodem I. 2 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, poukazuje na to, že tento jako celek popřel a uvedl, že se nestal. Má za to, že je proti elementární logice a v rozporu s provedeným dokazováním, že by bylo třeba, když spoluobvinění H. N. N. a D. L. již na sebe měli kontakty, aby jej spoluobviněný D. L. opět kontaktoval, aby mu zprostředkoval další kontakt se spoluobviněným H. N. N.; vyslovuje názor, že tento skutek tak zůstává v rovině osamoceného tvrzení plynoucího z výpovědi spoluobviněného D. L., oproti němuž pak stojí jeho tvrzení, a tedy jde o situaci tvrzení proti tvrzení. V tomto směru vytýká soudům obou stupňů, že nerespektovaly nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 859/13, podle něhož na hodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného jsou kladeny mimořádně vysoké nároky. Zdůrazňuje, že spoluobviněný D. L. byl krátce po zahájení spolupráce jako spolupracující obviněný propuštěn z vazby na svobodu, tedy jeho motivace vypovídat tak, jak vypovídal, byla naprosto zřejmá; opakovaně nemluvil pravdu, protiřečil si, četl svou výpověď z listiny připravené obhájkyní a snažil se trefovat do prohlášení viny, aby udržel linku obžaloby. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 69/2020 je obviněný přesvědčen, že za situace, kdy výpověď spolupracujícího obviněného byla jediným důkazem proti němu, nelze na tomto vystavět výrok o vině a uplatní se zásada in dubio pro reo. Obviněný v této souvislosti rovněž poukazuje na to, že vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně je oproti protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 5. 2025 nesprávné, neboť v jeho bodu 37 je uvedeno slovo „dostával“, zatímco v protokolu o hlavním líčení slovo „dostal“; jedná se přitom o vyjádření v rámci výpovědi spoluobviněného H. N. N., který uvedl, že obviněný (za to, že zprostředkoval spoluobviněného D. L.) dostal odměnu, což rovněž podle obviněného svědčí o tom, že se jednalo o jednorázové, nikoli opakované, zprostředkování kontaktu mezi jmenovanými spoluobviněnými (jak ostatně o tom i výslovně spoluobviněný H. N. N. hovořil).
7. V další části dovolací argumentace obviněný namítá, že soudy obou stupňů neměly zájem zjistit objektivní pravdu, když zamítly jeho návrh na doplnění dokazování, resp. nevyslechly svědkyni, která mohla a pravděpodobně by i ozřejmila některé okolnosti, které by byly významné pro posouzení jeho viny či neviny. Zdůrazňuje přitom, že z jeho pohledu jde o kruciální důkaz, neboť na něm chtěl demonstrovat nevěrohodnost spoluobviněného D. L. a současně tímto prokázat, že nedisponoval žádným batohem či taškou, kterou měl podle tvrzení jmenovaného spoluobviněného předat spoluobviněnému H. N. N. Dále poukazuje na to, že zamítnutí předmětného návrhu na doplnění dokazování předcházel nezákonný až soudu nedůstojný proces. Přestože totiž jeho obhájce upozornil před zahájením hlavního líčení konaného dne 26. 5. 2025, že ve veřejnosti je přítomna A. H., která bude navrhována obhajobou jako svědkyně (stran okolností jeho příchodu do jejího bytu, resp. domu a strávení zde společného času při večeři, tedy okolností týkajících se skutku pod bodem I. 1), předsedkyně senátu ji nevykázala ze soudní síně, a ani ji dokonce nepostavila do řečniště a nepoučila ji o právech a povinnostech svědka podle § 99–100 tr. ř.; jmenovaná z místa určeného veřejnosti pouze křikla, že nebude vypovídat a využije svého práva nevypovídat. Vytýká soudu prvního stupně, že takovým postupem porušil § 2 odst. 5 tr. ř. a jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, a odvolacímu soudu, že namísto toho, aby dané procesní pochybení soudu prvního stupně napravil, tj. uvedenou svědkyni předvolal a postupoval podle trestního řádu, naprosto alibisticky konstatoval, že její výslech by byl stejně nadbytečný, a tím vadný procesní postup soudu prvního stupně posvětil. Je plně přesvědčen, že u svědka obhajoby nelze rezignovat na výslech na základě neformálního projevu bez zákonného poučení a tuto flagrantní procesní vadu pak zastírat jeho nadbytečností a spekulací o tom, že by stejně odmítl vypovídat ze zákonného důvodu, a dovozovat i jiný důvod odmítnutí vypovídat.
8. Závěrem dovolatel klade též otázku, z jakého důkazu má vyplývat, že věděl, že předmětem dovozu z Německa do České republiky je kokain. Z výše rozvedených důvodů pak navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhuje, aby podle § 265o tr. ř. do doby rozhodnutí dovolacího soudu byl výkon jemu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody odložen či alespoň přerušen.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 2. 10. 2026 sdělil, že se k němu nebude vyjadřovat. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o podaném dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného splňuje všechny shora uvedené zákonné podmínky a náležitosti.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž pouze z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. K naplnění konkrétního dovolacího důvodu přitom nepostačuje pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení trestního řádu, aniž by dovolatel řádně vymezil vady vytýkané napadenému rozhodnutí. Uplatněný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními námitkami, které mu svým obsahem odpovídají.
12. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
13. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).
15. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
16. Druhým dovolacím důvodem, o který obviněný dovolání rovněž opírá, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
17. Nejvyšší soud předně konstatuje, že pokud obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neuvádí žádnou argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení skutku (první alternativa tohoto dovolacího důvodu) nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodu), a Nejvyšší soud se tudíž citovaným důvodem dovolání nemohl jakkoli zabývat. V této souvislosti považuje za vhodné rovněž připomenout, že mu jako dovolacímu soudu zásadně nepřísluší, jakkoliv domýšlet, či dokonce dotvářet dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
18. Obdobné konstatování je pak třeba učinit i ve vztahu k obviněným deklarované druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tvrzení obviněného o tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, zůstává jen v rovině zákonné citace uvedené varianty daného dovolacího důvodu bez jakéhokoli (a již vůbec ne konkrétního) obsahového rozvedení.
19. Pokud jde o obviněným tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho zbývajících variantách, tj. v první a třetí variantě, Nejvyšší soud poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, dospěl k závěru, že námitky obviněného těmto neodpovídají a nelze je podřadit ani pod žádné jiné dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř.
20. Nejvyšší soud totiž předně shledal, že zpochybňuje-li obviněný správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů s tím, že tato nemají oporu v provedeném dokazování, resp. jsou s ním dokonce v příkrém rozporu, a jsou vystavěna pouze na rozporuplných tvrzeních spolupracujícího spoluobviněného D. L., nenamítá zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nýbrž ve skutečnosti vyjadřuje pouhou nespokojenost se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy, zejména s hodnocením výpovědi jmenovaného spoluobviněného, jehož s ohledem na to, že byl podle jeho názoru zjevně motivován k tomu, aby nevypovídal pravdivě a naopak se snažil „trefovat“ do prohlášení viny, neboť krátce po zahájení spolupráce jako spolupracující obviněný byl propuštěn z vazby na svobodu, označuje za nevěrohodného. Současně se domáhá změny skutkových zjištění v souladu s vlastním (odlišným) hodnocením provedených důkazů (kromě výpovědi jmenovaného spoluobviněného se zaměřuje i na výpověď spoluobviněného H. N. N.) a svou skutkovou verzí, podle níž toliko jednou (v případě prvního jemu přisouzeného skutku) zkontaktoval spoluobviněného H. N. N. se spoluobviněným D. L. pouhým předáním telefonního čísla, aniž by však věděl, co má být účelem cesty do Spolkové republiky Německo, pro niž spoluobviněnému H. N. N. spoluobviněného D. L. zprostředkoval, a druhý jemu přisouzený skutek se pak nestal, když jeho jako prostředníka již nebylo třeba, což dovozuje z logiky věci a též s poukazem na výpověď spoluobviněného H. N. N. Teprve na tomto základě má obviněný soudy učiněná skutková zjištění za důkazně nepodložená a s ohledem na skutečnost, že zde podle jeho názoru absentuje jiný důkaz, který by podpořil nevěrohodnou výpověď spoluobviněného D. L., je přesvědčen, že se jedná o situaci tvrzení proti tvrzení.
21. Nad rámec výše uvedeného konstatování, že takové námitky neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu (v jeho první variantě) a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že daná dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné již v odvolání a rovněž před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, soud prvního stupně se předmětnými námitkami obviněného řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vyložil, jaké závěry z provedených důkazů učinil, zejména proč považoval výpověď spoluobviněného D. L. za věrohodnou, a naopak neuvěřil popěrné obhajobě obviněného (viz jeho body 37 až 39). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku, přičemž se řádně zabýval odvolacími námitkami obviněného, jimiž zpochybňoval způsob hodnocení výpovědi jmenovaného spoluobviněného a své výpovědi a správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (viz jeho body 15 a 18). Nejvyšší soud (již z důvodu procesní ekonomie) tak konstatuje, že nemá v tomto směru soudům nižších instancí co vytknout, a považuje za vhodné k otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu jen dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
22. Z důvodu ještě větší přesvědčivosti Nejvyšší soud dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že tento si byl vědom skutečnosti, že výpověď spoluobviněného D. L. byla pro zjištění skutkového stavu v posuzované věci stěžejní, a věnoval náležitou pozornost jejímu hodnocení a rovněž hodnocení výpovědi obviněného jakožto zásadních důkazů. Soud prvního stupně (a též odvolací soud, jenž se jak se způsobem hodnocení provedených důkazů, tak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně ztotožnil) přitom důvodně svá skutková zjištění o tom, že obviněný (nejméně) ve dvou případech zprostředkoval spoluobviněnému H. N. N. jako řidiče (kurýra) spoluobviněného D. L., jehož úkolem bylo převzít kokain ve Spolkové republice Německo (v Berlíně) a převézt jej do České republiky, přičemž obviněný měl povědomí o účelu jeho cesty, resp. o tom, co bylo předmětem přepravy a v obou případech převzal od spoluobviněného D. L. zásilku předmětné drogy a od spoluobviněného H. N. N. odměnu za zprostředkování, učinil primárně na podkladě výpovědi spoluobviněného D. L., jež byla od počátku trestního řízení přesvědčivá a konzistentní a nevykazovala žádné podstatné nesrovnalosti, přičemž tomuto spoluobviněnému nebylo možné ubrat na věrohodnosti ani tím, že by úmyslně a lživě vypovídal v neprospěch obviněného proto, aby se mu dostalo statusu spolupracujícího obviněného, neboť tohoto by dosáhl i v případě, že by neuvedl skutečnosti o zapojení obviněného do činnosti předmětné organizované skupiny sdružené kolem spoluobviněného H. N. N. Soud prvního stupně svůj závěr o věrohodnosti výpovědi spoluobviněného D. L. přesvědčivě odůvodnil rovněž s poukazem na to, že ve vztahu k ostatním původně spoluobviněným korespondovala s dalšími provedenými důkazy (zvláště výsledky sledování a zjištěným obsahem mobilních telefonů) a ve vztahu k obviněnému byla v zásadě podporována i výpovědí spoluobviněného H. N. N. (s čímž se ztotožnil i soud odvolací). Jestliže přitom obviněný zpochybňuje, že spoluobviněnému H. N. N. zprostředkoval kontakt na spoluobviněného D. L. ve dvou případech, a odkazuje přitom i na vyjádření spoluobviněného H. N. N. „dostal za to odměnu“ v rámci jeho výpovědi v hlavním líčení dne 26. 5. 2025, právě stran této skutečnosti je výpověď spoluobviněného D. L. podporována výpovědí spoluobviněného H. N. N., ačkoli obviněný je přesvědčen o opaku. Obviněný totiž přehlíží, že spoluobviněný H. N. N. současně uvedl, že „dostal za to odměnu, většinou tu půlku, co dostal pan L. Už si nepamatuji, kolik dostal. Když pan L. třeba 20 000 korun, tak on dostal také 20 000 korun“ (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 5. 2025, č. l. 3708 verte spisu), přičemž slovo „většinou“ logicky svědčí pro skutečnost, že se jednalo o více případů; nadto spoluobviněný H. N. N. v téže výpovědi dále uvedl, že „má pocit, že to byla jedna cesta, co dohodil D.“, tedy netvrdil jednoznačně, že šlo o jeden případ (jak z jeho výpovědi dovozuje obviněný a sám to také tvrdí). Obdobně tvrdí-li obviněný, že nevěděl, co mělo být účelem cesty do Spolkové republiky Německo, resp. předmětem dovozu ze Spolkové republiky Německo do České republiky, a v tomto směru se v závěru svého dovolání dotazuje na důkaz prokazující skutečnost, že předmětem dovozu byl kokain, pak i toto soudy učiněné skutkové zjištění má oporu (mimo jiné) ve výpovědi spoluobviněného H. N. N., který dále vypověděl i následující: „Já jsem se na pana L. dostal přes D. Já jsem sháněl kurýra, D. jsem řekl, že potřebuji sehnat kurýra a ten mi dohodil pana L., ale nevěděl, za jakým účelem. Sehnal mi jenom jeho. Možná to tušil, já jsem mu neřekl, o co jde, asi mu to bylo jasný, víc se do toho nešťoural…D. věděl, že dělám nějaké nelegální věci a tím mu to bylo asi jasné…užívali jsme spolu drogy, nechodil jsem do práce, tak mu asi bylo jasné, z čeho žiju. Užíval jsem kokain.“ (viz č. l. 3708 verte spisu). Konečně namítá-li obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem I. 2 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu s poukazem na výpověď spoluobviněného D. L. osamocenost jeho tvrzení, že tento jej opětovně kontaktoval a žádal o další kontakt se spoluobviněným H. N. N., taková jeho námitka je založena na dezinterpretaci výpovědi spoluobviněného D. L. Ten totiž uvedené netvrdil, nýbrž ve své výpovědi v hlavním líčení konaném dne 26. 5. 2025 vypověděl, že „za měsíc, dva se ozval D. H. na Telegram, že je tu možnost jet znova do Berlína si vydělat stejné peníze jako naposledy. Domluvili jsme se, probíhalo to úplně stejně jako ta první cesta“ (viz č. l. 3702 spisu), tedy uvedl, že naopak to byl obviněný, kdo jej opětovně kontaktoval s danou nabídkou.
23. Lze tudíž uzavřít, že za takové situace nelze přisvědčit obviněnému, že jeho výpověď a výpověď spoluobviněného D. L. založily situaci tzv. tvrzení proti tvrzení; je však vhodné současně dodat, že závěr soudů o věrohodnosti výpovědi spoluobviněného D. L. a naopak o nevěrohodnosti skutkové verze obviněného odpovídá i požadavkům judikatury Ústavního soudu týkající se situací tzv. tvrzení proti tvrzení, a těmto požadavkům se soudy nezpronevěřily ani pokud zamítly návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem svědkyně A. H. učiněný za účelem zpochybnění výpovědi jmenovaného spoluobviněného a k podpoře vlastní obhajoby, jak bude dále rozvedeno níže (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, bod 44, dále nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 3090/25).
24. Z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a to v jeho třetí variantě] a rovněž dalších zákonných dovolacích důvodů je irelevantní i ta námitka obviněného, jíž brojí proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů z toho důvodu, že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přičemž konkrétně soudům vytýká, že zamítly jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyně A. H. Je tomu tak proto, že tato nesměřuje na nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů stran rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nýbrž obviněný jejím prostřednictvím vyjadřuje toliko nespokojenost s tím, že soudy jím učiněný (výše zmíněný) návrh na doplnění dokazování zamítly, a tudíž se nejedná o námitku tzv. opomenutých důkazů.
25. Nejvyšší soud v tomto směru obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny, je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Jak Nevyšší soud zjistil, o takový případ v trestní věci obviněného nejde, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy nižších stupňů zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy. Zjednodušeně řečeno, existenci tzv. opomenutých důkazů nelze shledat v případě nespokojenosti obviněného se závěrem soudů o úplnosti provedeného dokazování.
26. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje jednak na bod 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je zřejmé, že tento soud se daným návrhem obviněného na doplnění dokazování řádně zabýval a odůvodnil, proč jej zamítl, když shledal, že výslech jmenované svědkyně je nadbytečný, a dále zejména na bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž tento podrobně rozvedl důvody, pro něž jej rovněž považoval za nadbytečný. Ve vztahu k obviněným tvrzenému důvodu, pro který daný důkaz navrhl (prokázání nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněného D. L. stran skutečnosti, že disponoval batohem či taškou, který, resp. kterou měl předat spoluobviněnému H. N. N.), přitom přesvědčivě vysvětlil, že nadbytečnost předmětného důkazu shledal za situace, kdy spoluobviněný D. L. se k tomu, jak obviněný s taškou či jejím obsahem po vstupu do domu, kde bydlel spoluobviněný H. N. N., naložil, vůbec nevyjadřuje, a stejně tak se nevyjadřuje ani k tomu, že by viděl, že s taškou vstoupil do bytu A. H.; vypověděl totiž, že podle instrukcí vezl zásilku z Berlína do XY, kde bydlel obviněný, tohoto naložil a následně jeli společně do bydliště spoluobviněného H. N. N., kde obviněný vystoupil a s taškou šel do jeho domu. Nadto odvolací soud zdůraznil, že o pravdivosti výpovědi spoluobviněného D. L. nemá pochybnost; pokud by totiž spoluobviněný D. L. neměl podle instrukcí předat tašku obviněnému, pak logicky nebyl důvod k tomu, aby nejprve jel k obviněnému a následně s ním do bydliště spoluobviněného H. N. N., a nejel sám se zásilkou přímo do bydliště spoluobviněného H. N. N. Současně odvolací soud poukázal na to, že daná úvaha platí o to více za situace, kdy podle výpovědi spoluobviněného D. L. byl jednak tento instruován předat zásilku osobě odlišné od spoluobviněného H. N. N. a jednak to byl obviněný, kdo mu vyplatil odměnu a sám též obdržel odměnu ve stejné výši. Vzhledem k těmto skutečnostem pak odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že pokud obviněný vyplácel odměnu spoluobviněnému D. L., jak vypověděl tento spoluobviněný a jak je ve shodě i s výpovědí spoluobviněného H. N. N., který uvedl, že spoluobviněného D. L. vyplácel ten, kdo od něj zásilku s drogami v České republice přebíral, byl to obviněný, kdo zásilku v České republice od spoluobviněného D. L. převzal. Nejvyšší soud považuje uvedený postup obou soudů nižších instancí za správný a zákonný, odůvodnění daného postupu za dostatečné a přesvědčivé, a nemá tak v tomto směru oběma soudům co vytknout.
27. V souvislosti s výše uvedenou argumentací konečně obviněný namítá, že zamítnutí předmětného návrhu na doplnění dokazování navíc předcházelo procesní pochybení soudu prvního stupně, jenž následně nenapravil ani soud odvolací. Vytýká v tomto směru, že ačkoli jeho obhájce upozornil před zahájením hlavního líčení konaného dne 26. 5. 2025, že ve veřejnosti je přítomna A. H., která bude navrhována obhajobou jako svědkyně, předsedkyně senátu ji nevykázala ze soudní síně, nepostavila ani do řečniště a nepoučila ji o právech a povinnostech svědka podle § 99–100 tr. ř.; jmenovaná z místa určeného veřejnosti pouze křikla, že nebude vypovídat a využije svého práva nevypovídat. Je přesvědčen, že uvedené procesní pochybení mělo za následek porušení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud shledal, že námitka obviněného není důvodná.
28. Předně je vhodné připomenout, že dané procesní situaci věnoval pozornost již soud prvního stupně, jenž v bodu 40 odůvodnění svého rozsudku především uvedl, že (jak již bylo zmíněno výše v bodu 26 tohoto usnesení) návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem svědkyně A. H. nevyhověl, neboť tento výslech považoval za nadbytečný. Konstatoval přitom, že jmenovaná je partnerkou spoluobviněného H. N. N. a v první den při zahájení hlavního líčení byla přítomna v jednací síni v místě pro veřejnost, a současně, že v přípravném řízení nebyla slyšena jako svědek ani v jiném procesním postavení a její výslech nebyl navrhován ani obžalobou ani obviněným. Dále zdůraznil, že k jejímu výslechu by nepřistoupil také proto, že pro partnerský vztah k obviněnému H. N. N. by akceptoval využití jejího práva ve věci nevypovídat podle § 100 odst. 1 tr. ř. (když přítomnost obviněného ve společném obydlí na večeři lze stěží oddělit od role obviněného H. N. N., který se během této doby do bytu po předmětné cestě do Berlína pro zásilku kokainu dostavil i s obviněným Š. S.), a též (s ohledem na poznatky plynoucí zejména ze sledování i odposlechů) odepření výpovědi z důvodu podle § 100 odst. 2 tr. ř.; poukázal navíc na to, že jmenovaná ostatně avizovala svůj postoj k případné svědecké výpovědi, kdy na vyjádření obhájce obviněného, že by připadala v úvahu jako svědkyně a její výslech bude navrhován k důkazu, uvedla, že nebude chtít vypovídat a využije svého práva nevypovídat.
29. Předmětnou procesní námitkou, již obviněný vznesl i v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, se následně řádně zabýval rovněž soud odvolací. Tento v bodu 19 odůvodnění svého rozsudku sice přisvědčil obviněnému, že formálně jmenovaná svědkyně nebyla poučena podle § 99–100 tr. ř., avšak shledal, že i přes tuto skutečnost – za situace, kdy byl ověřen její vztah k obviněnému H. N. N. a jednalo se o jeho přítelkyni – nevzniká pochybnost o tom, že uvedená svědkyně právě s ohledem na takový vztah k obviněnému H. N. N. vyjádřila ve vztahu k soudu jednoznačně svou vůli odepřít výpověď podle § 100 odst. 1 tr. ř. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, že v případě této svědkyně by akceptoval i odepření její výpovědi podle § 100 odst. 2 tr. ř., a to s ohledem na obsah některých provedených důkazů (např. zvukových záznamů ze sledování ze dne 31. 12. 2023 či 10. 1. 2024). Nadto i odvolací soud zdůraznil, že výslech jmenované svědkyně neprovedl z toho důvodu, že jej považoval za nadbytečný (k jeho podrobnému odůvodnění daného závěru viz výše bod 26 tohoto usnesení).
30. Nejvyšší soud se s výše uvedeným závěrem a argumentací odvolacího soudu ve vztahu k obviněným namítané absenci poučení jmenované svědkyně podle § 99 a 100 tr. ř. ztotožňuje a konstatuje, že ačkoli tato svědkyně podle citovaných zákonných ustanovení formálně poučena nebyla, jednoznačně vyjádřila svou vůli odepřít výpověď z jednoho z důvodů jimi předvídaných, a to – s ohledem na skutečnost, že byla partnerkou obviněného H. N. N. (což v předmětném hlavním líčení konaném dne 26. 5. 2025 tento obviněný potvrdil, viz č. l. 3700 verte spisu) – ze zákonného důvodu uvedeného v § 100 odst. 1 tr. ř., přičemž v jejím případě by přicházel v úvahu i důvod podle § 100 odst. 2 tr. ř. Ovšem vzhledem k tomu, že oba soudy nižších instancí považovaly výslech této svědkyně za nadbytečný a z tohoto důvodu zamítly příslušný návrh obviněného na doplnění dokazování, přičemž zvláště odvolací soud takový závěr podrobně a přesvědčivě odůvodnil, však Nejvyšší soud zejména uzavírá, že absence zákonného poučení svědkyně, jejíž výslech byl obhajobou navržen, avšak soudy pro nadbytečnost zamítnut, nenabyla žádného významu, natož obviněným namítaného důsledku v podobě porušení jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.
V. K návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí
31. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný D. H. v dovolání současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení či alespoň přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který v současné době vykonává. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu mimo jiné též odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
32. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného D. H. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).