Plný text
20 Cdo 1413/2026
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Český inkasní kapitál, a. s., se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v [adresa] proti povinné B. O., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, pro 64 016,47 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Patrika Steinera, Exekutorský úřad Praha-východ, pod sp. zn. 236 Ex 13715/08, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2026, sp. zn. 14 Co 21/2026, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2026, sp. zn. 14 Co 21/2026, a usnesení Mgr. J. V., zástupkyně soudního exekutora JUDr. M. S., Exekutorský úřad Praha-východ, ze dne 19. listopadu 2025, č. j. 081 Ex 13715/08-464, se zrušují a věc se vrací soudnímu exekutorovi Mgr. Patriku Steinerovi, Exekutorský úřad Praha-východ, k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Mgr. J. V., zástupkyně soudního exekutora JUDr. M. S., Exekutorský úřad Praha-východ (dále též jen „soudní exekutor“), usnesením ze dne 19. listopadu 2025, č. j. 081 Ex 13715/08-464, zamítla návrh povinné na zastavení exekuce. Povinná se zastavení exekuce domáhala z důvodu tzv. bezvýslednosti exekuce podle § 55 odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „e. ř.“), neboť podle jejího tvrzení nebylo v exekuci po dobu více než 12 let vymoženo žádné plnění. Podle odůvodnění usnesení soudního exekutora však bylo zjištěno, že k poslednímu částečnému vymožení vymáhané povinnosti došlo dne 4. října 2022 ve výši 123 Kč a dne 11. října 2024 ve výši 500 Kč. Od tohoto data tak došlo (v obou případech) k přerušení běhu dob podle § 55 odst. 7 a 11, a tyto doby proto dosud neuplynuly.
Do uvolněného Exekutorského úřadu Praha-východ byl poté jmenován Mgr. Patrik Steiner, který podle usnesení soudního exekutora Mgr. Patrika Steinera, Exekutorský úřad Praha-východ, ze dne 8. prosince 2025, č. j. 236 EX 13715/08-482, od 1. prosince 2025 pokračoval v exekučním řízení doposud vedeném soudním exekutorem JUDr. M. S. (resp. jeho zástupkyní).
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) následně usnesením ze dne 28. ledna 2026, sp. zn. 14 Co 21/2026, k odvolání povinné usnesení soudního exekutora potvrdil. V první řadě uvedl, že na rozdíl od soudního exekutora má za to, že odvolání povinné splňuje všechny zákonem vyžadované náležitosti dle § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), proto napadené usnesení přezkoumal, a aniž nařídil jednání, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soudní exekutor se podle odvolacího soudu správně vypořádal s otázkou přípustnosti návrhu povinné na zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 a násl. e. ř. a též s oprávněním soudního exekutora o takovém návrhu rozhodnout. Ze spisu soudního exekutora odvolací soud zjistil, že exekuční řízení bylo zahájeno podáním exekučního návrhu dne 17. dubna 2008, exekuce byla nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. dubna 2008, č. j. 68 Nc 425/2008-6, které nabylo právní moci dne 25. srpna 2010. Odvolací soud dál uvedl: „V exekučním spise soudní exekutor eviduje dvě příchozí platby od povinné, a to ze dne 4. října 2022 ve výši 123 Kč a ze dne 11. října 2024 ve výši 500 Kč.“ Tyto platby podle odvolacího soudu představují částečné vymožení povinnosti ve smyslu § 55 odst. 11 věty čtvrté e. ř., a doby podle § 55 odst. 7 a 11 tak začaly běžet znovu od začátku. Odvolací soud proto uzavřel, že nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce pro její bezvýslednost.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že podle jejího názoru napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících právních otázek:
1) Kdo je příslušný rozhodnout o návrhu na zastavení exekuce, k jejímuž zastavení nedal souhlas oprávněný (event. k němuž ani nebyl exekutorem vyzván), soudní exekutor, nebo exekuční soud? Podle dovolatelky jde o otázku výkladu ustanovení § 55 odst. 3, 4 a 7 e. ř., která nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.
2) Zda odvolání povinné obsahovalo povinné náležitosti (odůvodnění), resp. zda povinná měla být vyzvána k doplnění (chybějících) důvodů blanketního odvolání a zda při absenci této výzvy bylo odvolání povinné (neobsahující žádné odvolací důvody) vůbec způsobilé k meritornímu přezkoumání odvolacím soudem. Podle dovolatelky jde o otázku výkladu ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř., § 43 odst. 1, 2 o. s. ř., § 209 o. s. ř. a § 212a odst. 2 o. s. ř., kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dále dovolatelka formulovala otázky, které se prolínají, navazují na sebe a úzce spolu souvisí, při jejichž řešení se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Jde o otázku řádného postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, tj. při dokazování podle ustanovení § 122 odst. 1, § 123, § 129 odst. 1 o. s. ř.; dále o otázku výkladu ustanovení § 214 odst. 1, 2 a 3, § 254 odst. 8 o. s. ř. k podmínkám rozhodnutí o odvolání bez nařízení jednání; o otázku povinnosti řádného, srozumitelného a přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí podle § 157 odst. 2 o. s. ř.; o otázku, zda byl naplněn důvod pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7, 11 e. ř. nebo zda došlo k přerušení běhu šestileté, resp. dvanáctileté lhůty a k započetí běhu lhůty nové od počátku podle § 55 odst. 11 e. ř.; a o otázku zneužití práva a obcházení zákona oprávněnou, která předstírala nepravdivé skutečnosti a podvržené důkazy (které soud bez dalšího přejal, aniž je procesním způsobem provedl a umožnil povinné se k nim vyjádřit).
Ohledně první formulované otázky dovolatelka uvedla, že v nyní projednávané věci o návrhu na zastavení exekuce rozhodl zamítavým usnesením soudní exekutor (resp. jeho zástupkyně), aniž by se dotázal oprávněné, zda se zastavením exekuce souhlasí, tedy aniž by oprávněná vyslovila souhlas se zastavením exekuce, a aniž by soudní exekutor návrh povinné předložil k rozhodnutí exekučnímu soudu. V případě, že oprávněná nevyslovila se zastavením exekuce souhlas, však podle dovolatelky nebyl příslušným o návrhu na zastavení exekuce rozhodnout soudní exekutor, nýbrž exekuční soud.
Co se týče druhé formulované otázky, dovolatelka uvedla, že proti usnesení soudního exekutora, kterým byl zamítnut její návrh na zastavení exekuce, podala toliko blanketní odvolání, které neobsahovalo žádný odvolací důvod. Ačkoliv povinná nebyla soudním exekutorem ani odvolacím soudem vyzvána k doplnění důvodu odvolání, odvolací soud o odvolání meritorně rozhodl. Blanketní odvolání nebylo podle dovolatelky způsobilé k věcnému přezkumu a odvolací soud tak znemožnil povinné odvolací důvody uvést, čímž jí odňal možnost jednat před soudem. V tomto ohledu spatřuje dovolatelka napadené usnesení odvolacího soudu v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. III. ÚS 411/05, ze dne 1. prosince 2011, sp. zn. II. ÚS 1473/11, s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. října 1999, sp. zn. II. ÚS 142/99, a s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 20 Cdo 987/99, ze dne 25. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 3967/2010, a ze dne 10. února 2026, sp. zn. 26 Cdo 3341/2025.
Ke zbývajícím otázkám dovolatelka uvedla, že částky ve výši 123 Kč či 500 Kč neuhradila, neboť se již od roku 2005 trvale zdržuje a bydlí ve Velké Británii, kde v roce 2025 po dvaceti letech pobytu získala občanství, a o probíhající exekuci vůbec nevěděla. Povinná sama ani prostřednictvím jiné osoby tak soudnímu exekutorovi ani oprávněné nikdy neuhradila žádnou částku. Soudní exekutor povinnou informoval (sdělení soudního exekutora ze dne 13. února 2026, č. j. 236 Ex 13715/08-511), že předmětné platby sdělila soudnímu exekutorovi oprávněná, tzn. uvedené platby nebyly uhrazeny k rukám soudního exekutora, nýbrž k rukám oprávněné. Podle povinné se však uvedené sdělení oprávněné ohledně těchto plateb v exekučním spisu nenachází. Závěr odvolacího soudu, že dne 4. října 2022 a dne 11. října 2024 mělo dojít k částečnému plnění, v důsledku čehož začaly běžet od počátku doby dle § 55 odst. 7, 11 e. ř., shledává povinná v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Důkazy těchto plateb totiž vůbec nebyly provedeny a jejich hodnocení proto není v souladu s občanským soudním řádem, čímž bylo porušeno právo povinné na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nadto, pokud odvolací soud prováděl dokazování, v rozporu s § 214 odst. 1 o. s. ř. nenařídil k projednání odvolání jednání. Pakliže odvolací soud dokazování neprováděl, není zjistitelné a přezkoumatelné, jakým způsobem učinil z exekučního spisu zjištění ohledně uvedených plateb. Tyto vady odvolacího řízení podle dovolatelky vyústily ve vadné zjištění skutkového stavu a zároveň v nesprávný právní závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 7, 11 e. ř. Dovolatelka dodává, že napadené rozhodnutí je založeno na zneužití práva a obcházení zákona oprávněnou, přičemž oprávněná používá podvržená tvrzení a důkazy o údajných plněních soustavně a opakovaně, což je rovněž patrné z rozhodnutí v obdobných exekučních věcech vedených stejným oprávněným u téhož exekutorského úřadu. O této praxi již informovaly rovněž veřejné sdělovací prostředky. Povinná v závěru dovolání poukázala na jiné konkrétní případy exekučních řízení, v nichž byly bez vědomí povinných zaplaceny drobné částky na bankovní účet oprávněné údajnými složenkami, které již byly údajně skartovány, pročež nelze identifikovat plátce.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudního exekutora, zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nebyla vyzvána k vyjádření se k návrhu povinné na zastavení exekuce. Pokud by ji soudní exekutor vyzval, projevila by nesouhlas se zastavením exekuce, neboť postup povinné pokládá za rozporný s dobrými mravy. Oprávněná eviduje za povinnou ještě další dvě pohledávky, které byly dlouhodobě vymáhány, přičemž povinná je v České republice hlášena k trvalému pobytu a po celou dobu trvání exekuce je jí doručováno na adresu trvalého bydliště. O změně pobytu věřitele v rozporu se smluvním ujednáním neinformovala. Nelze klást k tíži oprávněné, že si povinná korespondenci nepřebírá, ač si musí být vědoma svých závazků. Změna bydliště se podle oprávněné jeví jako účelové jednání ze strany povinné s cílem načerpané finanční prostředky oprávněné nevrátit. V roce 2013 a ještě v roce 2022 bylo proti povinné vedeno 6 exekucí, v roce 2025 již pouze 3 exekuce. Povinná podle oprávněné v zahraničí vyčkávala a vyhýbala se placení svých dluhů a nyní se aktivně snaží o zastavení exekucí pro jejich bezvýslednost, aniž by hodlala své závazky plnit. Povinná nadto postupuje v rozporu s generálním inhibitoriem, neboť získala-li v roce 2025 britské občanství, poplatek za takovou žádost činí 1 735 liber, tj. cca 48 595 Kč, kterými tak musela povinná disponovat, aniž by je použila na úhradu svých dluhů. Podle oprávněné je proto třeba v jednání povinné shledat výjimečné okolnosti prokazující, že zastavení exekuce, která se v současnosti jeví jako bezvýsledná, což je však zkresleno pobytem povinné v zahraničí, a tudíž nemožností postihnout její majetek, by bylo v rozporu s dobrými mravy. Oprávněná je přesvědčena, že povinná disponuje majetkem, a exekuce tak není bezvýsledná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (neboť otázka funkční příslušnosti k rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce pro její bezvýslednost z důvodu uplynutí doby dvanácti let marného vedení exekuce podle § 55 odst. 11 věty čtvrté e. ř. nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a při řešení otázky projednatelnosti blanketního odvolání se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou funkční příslušnosti k zamítavému rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce pro její bezvýslednost z důvodu uplynutí doby dvanácti let marného vedení exekuce podle § 55 odst. 11 e. ř. Podle odvolacího soudu i podle soudního exekutora, jakož i podle jím odkazovaných rozhodnutí odvolacích soudů (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. srpna 2024, č. j. 21 Co 299/2024-145, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2023, č. j. 17 Co 105/2023-606, a ze dne 31. října 2023, č. j. 17 Co 203/2023-606) náleží takové rozhodnutí soudnímu exekutorovi, zatímco podle dovolatelky, která v tomto ohledu odkazuje na odlišnou judikaturu odvolacích soudů (usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2023, sp. zn. 13 Co 258/2023, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2025, č. j. 28 Co 25/2025-539), je k takovému rozhodnutí příslušný exekuční soud.
Podle § 55 odst. 3 e. ř. podá-li účastník návrh na zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30 dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu.
Podle § 55 odst. 4 e. ř. o zastavení exekuce rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování postupuje podle odstavce 5.
Podle § 55 odst. 7 e. ř. nedošlo-li po dobu posledních 6 let počítaných po vyznačení doložky provedení exekuce ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti a není-li exekucí postižena nemovitá věc, vyzve exekutor oprávněného, aby ve lhůtě 30 dnů sdělil, zda souhlasí se zastavením exekuce nebo, aby ve stejné lhůtě sdělil, že se zastavením exekuce nesouhlasí. Jestliže oprávněný vyjádřil souhlas se zastavením exekuce nebo lhůta podle věty první uplynula marně, exekutor exekuci zastaví. Pro účely rozhodnutí o zastavení exekuce podle věty druhé a odstavců 8, 10 nebo 11 se na řízení spojená ke společnému řízení hledí, jako by ke spojení řízení ke společnému řízení nedošlo.
Podle § 55 odst. 8 e. ř. nesouhlasil-li oprávněný, který není zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce podle odstavce 9, se zastavením exekuce podle odstavce 7, vyzve ho exekutor ke složení zálohy na další vedení exekuce. Ve výzvě exekutor oprávněného poučí o možnosti podat návrh na zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce podle odstavce 10, o postupu podle věty třetí a o postupu podle odstavce 10 věty poslední. Nepodal-li oprávněný návrh na zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce, je povinen složit zálohu do 30 dnů od doručení výzvy ke složení zálohy na další vedení exekuce. Nesloží-li oprávněný zálohu na další vedení exekuce ve lhůtě podle věty třetí, exekutor exekuci zastaví. Výši zálohy na další vedení exekuce stanoví prováděcí právní předpis.
Podle § 55 odst. 9 e. ř. oprávněný je zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce, jde-li o exekuci k vymožení pohledávky na výživné pro nezletilé dítě včetně pohledávky výživného nezletilého dítěte, která byla postoupena, úplaty za postupovanou pohledávku výživného nezletilého dítěte, pohledávky za náhradní výživné podle jiného zákona, náhrady újmy způsobené poškozenému pracovním úrazem, nemocí z povolání, ublížením na zdraví nebo trestným činem, pohledávky z deliktu podle občanského zákoníku, bezdůvodného obohacení, pohledávky školy nebo školského zařízení z veřejné služby poskytované podle školského zákona, nebo pokud by zastavení exekuce odporovalo dobrým mravům. Nevyplývá-li z exekučního spisu opak, má se za to, že oprávněný od složení zálohy na další vedení exekuce podle věty první není zproštěn.
Podle § 55 odst. 10 e. ř. na návrh podaný do 10 dnů od doručení výzvy ke složení zálohy podle odstavce 8 oprávněnému může exekutor výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, rozhodnout, že oprávněný je zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce, zejména odůvodňují-li to poměry oprávněného. K návrhu oprávněný připojí potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které se podává na formuláři. O návrhu na zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce rozhodne exekutor do 10 dnů ode dne jeho doručení. Toto rozhodnutí musí být odůvodněno. K návrhu podanému později se nepřihlíží. Kdykoli za řízení může exekuční soud nebo exekutor i bez návrhu přiznané zproštění oprávněnému odejmout, jestliže se do skončení řízení ukáže, že poměry oprávněného osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Nebyl-li oprávněný od složení zálohy na další vedení exekuce zproštěn rozhodnutím exekutora nebo bylo-li mu zproštění odňato, je povinen složit zálohu na další vedení exekuce do 15 dnů od doručení rozhodnutí, jímž byl návrh na zproštění od složení zálohy na další vedení exekuce odmítnut nebo zamítnut nebo jímž mu bylo přiznané zproštění odňato; jinak exekutor exekuci zastaví.
Podle § 55 odst. 11 e. ř. je-li složena záloha podle odstavce 8 nebo jde-li o oprávněného, který byl zproštěn od složení zálohy na další vedení exekuce, lhůta podle odstavce 7 se prodlužuje o další 3 roky. Po uplynutí tříleté lhůty podle věty první se odstavce 7 až 10 a věta první použijí obdobně a lhůta podle odstavce 7 a věty první se prodlouží o další 3 roky. Po uplynutí lhůty podle odstavce 7 prodloužené o dobu podle věty první a druhé exekutor nepostupuje podle odstavce 7 až 10 a exekuci zastaví. Celková doba po vyznačení doložky provedení exekuce, po kterou nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti, nesmí v nepřerušeném trvání překročit po sobě následujících 12 let od vyznačení doložky provedení exekuce nebo posledního vymoženého plnění, nastalo-li později; do této lhůty se nezapočítávají doby uvedené v odstavci 12. Dojde-li v rozhodné době k částečnému vymožení povinnosti, běží lhůta uvedená v odstavci 7 větě první znovu od počátku ode dne následujícího po dni, v němž naposledy došlo k částečnému vymožení povinnosti. Po dobu, po kterou trvá prodloužení exekuce, soud nerozhodne o zastavení exekuce pro nemajetnost a návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost zamítne. Jde-li o oprávněného podle odstavce 9, věty druhá až čtvrtá se nepoužijí.
Právní úprava tzv. bezvýsledných exekucí byla do exekučního řádu zakotvena zákonem č. 286/2021 Sb., jímž byly (mimo jiné) do § 55 e. ř. doplněny odstavce 7 až 13. Tato novela exekučního řádu komplexně upravuje problematiku tzv. bezvýsledných exekucí. Použití dosavadních ustanovení obsažených v § 55 odst. 1 až 6 e. ř. však není ani v případě zastavování bezvýsledných exekucí zcela vyloučeno. Jde o ustanovení obecná, vůči nimž jsou normy obsažené v odst. 7 až 13 e. ř. ve vztahu speciality. V případě absence zvláštní úpravy je potom třeba aplikovat úpravu obecnou.
Ustanovení § 55 odst. 7, 8, 10 a 11 věty třetí e. ř. upravuji zvláštní případy, v nichž je soudní exekutor sám oprávněn exekuci zastavit. Jde přitom o situace, kdy k zastavení exekuce bude docházet nejčastěji z moci úřední. Jinak je tomu ovšem v případě ustanovení § 55 odst. 11 věty čtvrté, v němž je třeba předpokládat, že se povinný bude aktivně domáhat zastavení exekuce z důvodu uplynutí dvanáctileté doby marného vedení exekuce, jak je tomu i v nyní řešené věci. Protože uvedené ustanovení neobsahuje žádné speciální pravidlo ohledně funkční příslušnosti k rozhodnutí o takovém návrhu na zastavení exekuce, nezbývá než aplikovat obecné ustanovení § 55 odst. 3 e. ř.
Soudní exekutor je proto v první řadě povinen vyzvat další účastníky exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem na zastavení exekuce souhlasí. O návrhu je potom soudní exekutor oprávněn rozhodnout pouze v případě souhlasu všech účastníků se zastavením exekuce, a to tak, že exekuci zastaví. V opačném případě přísluší rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce exekučnímu soudu.
V nyní projednávané věci soudní exekutor návrh povinné na zastavení exekuce zamítl, aniž by se dotázal oprávněné, zda se zastavením exekuce souhlasí. Odvolací soud následně jeho usnesení potvrdil s tím, že se soudní exekutor správně vypořádal s otázkou oprávnění o návrhu na zatavení exekuce rozhodnout. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a dovolání je v této otázce důvodné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou projednatelnosti blanketního odvolání, resp. tím, zda měl před meritorním projednáním odvolání odvolacím soudem soudní exekutor (popř. odvolací soud) vyzvat povinnou k doplnění blanketního odvolání.
Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Podle § 205 odst. 1 o. s. ř. musí být v odvolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu (odvolací důvod) a čeho se odvolatel domáhá (odvolací návrh).
Podle § 205 odst. 2 o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že a) nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, b) soud prvního stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem, c) řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, d) soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, e) soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, f) dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny (§ 205a), g) rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 209 o. s. ř. se předseda senátu soudu prvního stupně postará o odstranění případných vad ve včas podaném odvolání (§ 43). Nezdaří-li se mu vady odstranit nebo má-li za to, že odvolání je podáno tím, kdo k němu není oprávněn, nebo že není přípustné, předloží věc po uplynutí odvolací lhůty se zprávou o tom odvolacímu soudu.
Podle § 212a odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2).
Podle § 212a odst. 2 o. s. ř. rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat podle odstavce 1, neobsahuje-li odvolání přes výzvu soudu (§ 43 a 209) žádné odvolací důvody.
Podle § 55b odst. 1 e. ř. při rozhodování postupuje exekutor obdobně podle občanského soudního řádu. Exekutor při rozhodování činí úkony, které v řízení o výkon rozhodnutí přísluší soudu prvého stupně.
Podle § 55c odst. 5 e. ř. se ustanovení § 201 až 226 občanského soudního řádu použijí přiměřeně.
Podle § 55c odst. 6 e. ř. činí úkony podle § 208 až 210a občanského soudního řádu exekutor, který poté odvolání předloží společně s exekučním spisem odvolacímu soudu.
Usnesení o zastavení exekuce je rozhodnutím ve věci samé, tentýž závěr platí i pro usnesení o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004).
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu k náležitostem odvolání proti rozsudku (popř. usnesení ve věci samé) soudu prvního stupně patří i uvedení odvolacího důvodu. Jeho neuvedení přes výzvu soudu k odstranění této vady (nedostatku) brání pokračování v odvolacím řízení, neboť napadený rozsudek nelze ve smyslu § 212a odst. 2 o. s. ř. přezkoumat; takové odvolání proto musí být odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 13/2004). Odvolání neobsahuje ve smyslu § 212a odst. 2 o. s. ř. „žádné odvolací důvody“ tehdy, bude-li podáno zcela bez odůvodnění (ve formě tzv. blanketního odvolání) nebo bude-li obsahovat toliko pouhý poukaz na zákonné vymezení některého z odvolacích důvodů uvedeného v § 205 odst. 2 o. s. ř. nebo s uvedením (citováním) jeho znění anebo bude-li sice obsahovat určité konkrétní okolnosti jej zdůvodňující, avšak zcela bez vztahu (souvislosti) s daným předmětem řízení. Odvolatel vyhoví požadavku § 205 odst. 1 o. s. ř. na uvedení odvolacích důvodů, i když ve svém odvolání uvede takový důvod, který je z hlediska možné věcné nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního stupně či vadnosti jeho procesního postupu nepřípadný nebo z jehož pohledu vůbec není možné (přípustné) správnost rozhodnutí odvolacího soudu či jeho procesního postupu posoudit; postačuje zde, že takový, konkrétně vymezený důvod, má (vůbec) vztah k předmětu řízení, o němž se vyslovuje odvoláním napadené rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011, sp. zn. 21 Cdo 3967/2010, nebo ze dne 10. února 2026, sp. zn. 26 Cdo 3341/2025).
V nyní řešené věci podala povinná proti usnesení soudního exekutora ze dne 19. listopadu 2025, č. j. 081 Ex 13715/08-464, jímž byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce, odvolání, které neobsahovalo žádný odvolací důvod. V odvolání povinná výslovně uvedla, že jde o blanketní odvolání, které bude odůvodněno do 30 dnů a až poté, jakmile jí bude umožněno se seznámit s obsahem spisu soudního exekutora. Soudní exekutor Mgr. Patrik Steiner, Exekutorský úřad Praha-východ si byl této skutečnosti vědom, avšak aniž se pokusil vadu odvolání odstranit tím, že by povinnou podle § 43 o. s. ř. vyzval k doplnění odvolání o odvolací důvod, odvolání předložil odvolacímu soudu k odmítnutí, přičemž v předkládací zprávě uvedl, že odvolání bylo podáno jako blanketní, tedy bez odůvodnění a nebylo doplněno ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se povinná seznámila s obsahem spisu. Odvolací soud následně rovněž povinnou k doplnění odvolání nevyzval, namísto toho odvolání věcně projednal a usnesení soudního exekutora potvrdil. Ač odvolání zcela zjevně žádný odvolací důvod neobsahovalo, odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení bez jakéhokoliv bližšího vysvětlení uvedl, že na rozdíl od soudního exekutora má za to, že odvolání povinné splňuje všechny zákonem vyžadované náležitosti (§ 205 odst. 1 o. s. ř.).
Takový postup je podle shora citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nesprávný. Absentuje-li v odvolání uvedení odvolacího důvodu, je třeba odvolatele podle § 209, resp. § 43 o. s. ř. vyzvat k doplnění odvolání. Neučinil-li tak (nesprávně) soudní exekutor, mohl jeho pochybení napravit odvolací soud a sám povinnou k doplnění odvolání vyzvat. Bez předchozí výzvy k doplnění odvolání však není možné odvolání odmítnout ani jej nelze věcně projednat, neboť k věcnému přezkumu není způsobilé. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a dovolání je rovněž v této otázce důvodné.
Zbývajícími dovolacími otázkami se Nejvyšší soud nezabýval, neboť to vzhledem k shora uvedeným závěrům považuje za předčasné. Pro úplnost však upozorňuje na své usnesení ze dne 29. dubna 2026, sp. zn. 20 Cdo 3329/2025, ve kterém se zabýval otázkou, zda mohl odvolací soud rozhodnout bez nařízení jednání v řízení o zastavení exekuce, prováděl-li důkaz dokladem o platbě. Nejvyšší soud zde uzavřel, že jestliže odvolací soud prováděl dokazování dokladem o doručení (platby), ačkoliv z odvolání povinného věděl, že platbu rozporuje, je zřejmé, že nerespektoval jeho právo být slyšen. Otázce, zda povinný skutečně platbu zaslal, je přitom třeba věnovat patřičnou pozornost i s ohledem na snahy oprávněných vyhnout se účinkům spojeným s marným uplynutím lhůty k vymáhání plnění (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. dubna 2025, č. j. 14 Kse 1/2023, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2025, sp. zn. 17 Co 425/2025).
Má-li tedy v nyní řešené věci být závěr odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 11 e. ř. vystaven na zjištění, že „soudní exekutor eviduje dvě příchozí platby od povinné, a to ze dne 4. října 2022 ve výši 123 Kč a ze dne 11. října 2024 ve výši 500 Kč“, přičemž povinná uvedené platby evidentně rozporuje, je nezbytné ohledně těchto plateb provést řádné dokazování a za tímto účelem nařídit jednání.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše uvedených důvodů nesprávné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudního exekutora, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Soudní exekutor bude v dalším řízení postupovat podle § 55 odst. 3 e. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. e. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 9. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu