Plný text
20 Cdo 2095/2026-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti povinné eMIF Invest SE, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené JUDr. Veronikou Nemethovou, advokátkou se sídlem v Praze, Senovážné náměstí č. 1464/6, pro 71 931 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 3875/2025, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2026, č. j. 53 Co 145/2026-54, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. března 2026, č. j. 49 EXE 3875/2025-44, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 13. prosince 2025. Povinná se domáhala zastavení exekuce s tvrzením, že exekuční titul není od počátku vykonatelný. Oprávněná podle ní vytvořila exekuční titul bez účasti povinné a domáhá se nezákonně penále za situace, kdy žádný dluh na veřejném zdravotním pojištění nemohl vzniknout, neboť povinná nikdy nebyla zaměstnavatelkou.
Soud prvního stupně uvedl, že exekučním titulem je platební výměr Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro Hl. m. Prahu a Středočeský kraj, ze dne 17. dubna 2025, č. 2740003539, ve spojení s rozhodnutím rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 12. června 2025, sp. zn. S-SP-VZP-24-07661047-A9F2, ze kterých vyplývá, že povinné bylo vyměřeno penále na základě dříve vydaných pravomocných a vykonatelných exekučních titulů. Soud dospěl k závěru, že ve věci není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť je vedena na základě vykonatelného exekučního titulu a podání správní žaloby proti němu nemá na vykonatelnost exekučního titulu žádný vliv. Věcnou správnost exekučního titulu lze v exekučním řízení přezkoumávat pouze za výjimečných okolností, které v posuzované věci nejsou dány a s námitkami povinné se již vypořádal odvolací orgán v nalézacím řízení.
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání povinné usnesením ze dne 27. května 2026, č. j. 53 Co 145/2026-54, potvrdil napadené usnesení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a uvedl, že okolnosti této věci nepředstavují nespravedlnost, natož natolik zjevnou, aby bylo potřeba zasáhnout z pozic argumentačně silných a zastavit exekuci. Z ničeho pak podle odvolacího soudu nevyplývá, že by exekuční titul byl výsledkem zneužití práva oprávněné.
Usnesení odvolacího soudu napadla povinná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost shledává v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu (např. sp. zn. 20 Cdo 30/2005, 20 Cdo 3827/2023, II. ÚS 2230/16, či I. ÚS 2456/16), ze kterých vyplývá, že v případě zjevného rozporu mezi exekučním titulem a hmotným právem lze výjimečně přezkoumat i věcnou správnost exekučního titulu a je možné zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítala, že má plnit penále za údajné dlužné pojistné, přestože zde (vzhledem k neexistenci zaměstnance) nikdy nemohla vzniknout povinnost platit pojistné. Vymáhané plnění je v extrémním rozporu s hmotným právem. Má za to, že soud komplexně nevyhodnotil všechny specifické okolnosti případu, neprovedl navržené důkazy a nezohlednil obsah správní žaloby. Jelikož exekuční titul byl vydán bez její účasti a oprávněná neprovedla stěžejní důkazy, považuje povinná za nesprávný závěr odvolacího soudu, že exekuční titul nebyl výsledkem zneužití práva. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby exekuci sám zastavil.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že povinná v dovolání brojí především proti skutkovým závěrům a zpochybňuje postup v řízení předcházejícímu vydání exekučního titulu, což dovolací řízení nepřipouští. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka usiluje o přezkum věcné správnosti exekučního titulu. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, a ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2023, sp. zn. 20 Cdo 2564/2023). Případné vady nalézacího řízení se do řízení vykonávacího nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2021, sp. zn. 20 Cdo 2512/2021).
Judikatura Ústavního soudu, jejíž závěry Nejvyšší soud převzal (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, nebo ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 52/2020, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 2162/2020, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020, ze dne 4. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 881/2021), připouští, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Prostor pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 12. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3459/2019, ze dne ze dne 7. prosince 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021, nebo bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17).
Dovolací soud se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že námitky povinné v této konkrétní věci nevedou k závěru o natolik mimořádných a extrémních okolnostech, jež by se příčily zásadám demokratického právního státu; a tyto námitky byly vypořádány v odvolacím řízení proti exekučně vymáhanému platebnímu výměru, přičemž následně byla zamítnuta i správní žaloba proti rozhodnutí odvolacího orgánu.
Výtky dovolatelky, že soud měl provést ještě další navrhované důkazy, představují oznámení vad řízení. Ty však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, ze dne 30. května 2023, sp. zn. 33 Cdo 850/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. září 2023, sp. zn. II. ÚS 2244/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024, sp. zn. 33 Cdo 870/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2024, sp. zn. IV. ÚS 2189/24).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je (v mezích dovolacích námitek) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu