Plný text
20 Cdo 2146/2026-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. J., Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněného J. K., zastoupeného Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem [adresa] a, proti povinné R. K., zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, P. O. II. 123/36, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 EXE 4089/2024 pro 5 800 000 Kč s příslušenstvím, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2026, č. j. 24 Co 330/2026-211, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 7. 11. 2025, č. j. 34 EXE 4089/2024-170, kterým Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též „soud prvního stupně“) zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Ztotožnil se se závěrem, že v projednávané věci nejde o šikanózní výkon práva. Oprávněný disponoval vykonatelným exekučním titulem a exekuci zahájil důvodně, neboť lhůta k plnění uplynula marně. Povinná neplnila ani přes opakovaně poskytnutou součinnost oprávněného a z korespondence s povinnou vyplynulo, že v řádu dnů dobrovolně splněno nebude. Oprávněný nebyl povinen dále přihlížet ke komplikacím při sjednávaní hypotečního úvěru. Tvrzení povinné o zajištění výplaty vypořádacího podílu spočívala na příslibu úvěrující banky podmíněném ne zcela jasným prohlášením ve vztahu k povinnosti splatit dřívější úvěr účastníků u mBank, S.A., zatěžující dosud nemovitost povinné, když otázku jeho splácení mezi sebou vyřešili účastníci již v uzavřeném smíru, který je ve věci exekučním titulem. Samotná krátká doba mezi splatností (14. 8. 2024) a podáním exekučního návrhu (19. 8. 2024) pouze odpovídá uplatnění práva domáhat se nuceného výkonu soudního rozhodnutí. Předchozí výzva k plnění není zákonnou podmínkou podání exekučního návrhu a její absence nezakládá důvod pro zastavení exekuce. Právní zástupce oprávněného své oprávnění k zastupování v řízení doložil plnou mocí, kterou se prokazoval již v nalézacím řízení, přičemž jde o procesní plnou moc pro celé řízení, z jejíhož obsahu plyne, že se vztahuje i na exekuční řízení. Soud prvního stupně nepochybil, když uzavřel, že osobní výslech povinné není nezbytný. Důvody, proč zamítl důkazy nad rámec těch, které byly provedeny, jasně a srozumitelně odůvodnil a odvolací soud má rozsah provedeného dokazování za úplný a postačující k řádnému zjištění skutkového stavu. Z dokazování před soudem prvního stupně jasně vyplynulo, že oprávněný na žádosti povinné o součinnost vždy bezodkladně zareagoval vyžadovaným způsobem.
2. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Prosazuje, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu tím, že neshledal rozpor s dobrými mravy v postupu oprávněného, který bez předchozí výzvy podal návrh na exekuci již druhý pracovní den prodlení, ač měl praktickou jistotu, že povinná povinnost splní, že neshledal exekuční návrh oprávněného jako šikanózní v situaci, kdy zahájil exekuci namísto poskytnutí součinnosti a že neshledal v rozporu s dobrými mravy vedení exekuce k vymožení povinnosti, kterou je povinná připravena splnit. Přitom odkázala mimo jiné na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 366/2016, 20 Cdo 4579/2017, 20 Cdo 562/2018, 20 Cdo 925/2021, 20 Cdo 2774/2021, 20 Cdo 1248/2024 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05, I. ÚS 2219/12, IV. ÚS 3216/14. Dovolatelka rovněž namítá, že odmítnutí důkazních návrhů, které měly prokázat připravenost ke splnění vymáhané povinnosti, je porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, čímž se měl soud též odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Konečně nabízí k přezkumu jako dosud neřešenou otázku, zda je možné nařídit exekuci na základě návrhu advokáta v plné moci udělené pro zastupování v nalézacím řízení. Je přesvědčena, že k nařízení exekuce bez řádného návrhu vůbec nemělo dojít. V důsledku nesprávně nařízené exekuce pak byly postiženy nemovitosti, které měly sloužit jako zástava bance k zajištění úvěru přislíbeného jí na vyplacení vymáhaného vypořádacího podílu. Opakovaně tvrdí, že pouze pro absenci součinnosti oprávněného nemohl být přislíbený úvěr uvolněn a povinnost splněna. Oprávněný je bývalým manželem povinné a jejich vztahy nejsou dobré. Napadené rozhodnutí se vůbec nezabývá motivací oprávněného a skutkový stav nebyl v úplnosti zjištěn. Pokud by oprávněnému šlo o uspokojení jeho pohledávky, mohl poskytnout bance jednoduchou součinnost a mohl mít vymáhané prostředky k dispozici již téměř dva roky. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť exekucí jsou dotčeny nemovitosti, na nichž je s dětmi závislá bydlením.
3. Oprávněný ve svém vyjádření označil dovolání za nepřípustné a zjevně nedůvodné. Podle něj pouze polemizuje se skutkovými závěry, k nimž soudy dospěly. Dovolatelka ve skutečnosti neusiluje o řešení právní otázky, ale o přehodnocení provedených důkazů a nahrazení skutkových závěrů soudů její verzí. Odepření možnosti pokračovat v exekuci by nepřiměřeně zasáhlo do práva oprávněného na soudní ochranu a efektivní výkon pravomocného rozhodnutí. Dovolatelka opakovaně prosazuje skutečnosti, které byly předmětem rozsáhlého dokazování, jehož výsledkem byly skutkové závěry přesně opačné. Oprávněný nebyl povinen zkoumat, zda povinná získá finanční prostředky, ani čekat na výsledek jejího jednání s bankou a poskytnout jí další čas ke splnění. Nebyl povinen nést rizika spojená s tím, zda bude dovolatelka schopna splnit podmínky banky pro poskytnutí úvěru. Nelze přehlédnout, že podkladovým rozhodnutím je zde soudem schválený smír, který dovolatelka dobrovolně uzavřela. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, a oprávněnému přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
5. V podání návrhu na nařízení exekuce nelze spatřovat šikanózní chování oprávněného vůči povinné, je-li judikaturou dovolacího soudu tzv. šikanózní návrh definován tak, že jeho podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění (tj. není respektován esenciální smysl a účel exekuce), ale snahou zatížit povinnou náhradou nákladů exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 20 Cdo 366/2016, ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 562/2018, či ze dne 6. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 925/2021). Z této definice vyplývá, že o šikanózní návrh půjde především tam, kde byla povinná připravena plnit exekučním titulem uloženou povinnost, avšak oprávněný tomu prokazatelně bránil, ať již neposkytnutím smluvní či zákonné součinnosti nebo nedodržením povinnou žádané a z hlediska již existujícího prodlení akceptovatelné lhůty k plnění. Takové okolnosti však v posuzované věci soudy neshledaly (oprávněný zde není zavázán k poskytnutí jakékoli smluvní či zákonné součinnosti, lhůta k plnění stanovená exekučním titulem marně uplynula a z korespondence s povinnou nebylo pochyb, že v řádu dnů dobrovolně plněno nebude), byť je dovolatelka subjektivně o jejich existenci hluboce přesvědčena.
6. Nutno zdůraznit, že posouzení otázky šikanózní povahy exekučního návrhu jakožto důvodu pro zastavení exekuce je věcí úvahy soudu, a – jak se podává i z dovolatelkou citované judikatury – závisí na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu přitom dovolatelka nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Skutková zjištění, k nimž soudy v projednávané věci dospěly, odpovídají obsahu spisu, a nevykazují ani tzv. extrémní rozpor s provedenými důkazy (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Rozhodnutí soudů nižších stupňů mají náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř., jsou pochopitelná, srozumitelná a spolehlivě z nich vyplývá, jakými úvahami se soudy při budování svých skutkových závěrů a právních názorů řídily.
7. Dovolatelka dále vytkla, že odmítnutím důkazních návrhů, které měly prokázat její připravenost ke splnění vymáhané povinnosti (konkrétně jejího výslechu a výslechu pracovnice banky, důkaz spisem z nalézacího řízení, příp. doplněním zprávy banky), se oba soudy odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z té se však podává, že rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu v podobě tzv. opomenutých důkazů (srov. za všechny například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2789/2024, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, II. ÚS 1318/23).
8. Dovolací soud konstatuje, že soudy v projednávané věci požadavkům soudní praxe zcela dostály. Soud prvního stupně podrobně a přiléhavě vysvětlil, z jakých důvodů další navrhované důkazy nebyly prováděny (viz str. 11 odstavec třetí odůvodnění usnesení soudu prvního stupně). Odvolací soud se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí s jeho skutkovými i právními závěry ztotožnil a současně také řádným způsobem reagoval na dovolatelčiny odvolací námitky; nezbývá než uzavřít, že jeho rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat ani za nepřezkoumatelné.
9. Na řešení dovolatelkou položené otázky, zda lze nařídit exekuci na návrh sepsaný advokátem podle plné moci udělené pro zastoupení v nalézacím řízení, napadené rozhodnutí (o návrhu na zastavení exekuce) nespočívá. Jak uvedl již odvolací soud (viz bod 15 usnesení), případný nedostatek plné moci je toliko (odstranitelnou) vadou podání a nezakládá důvod k zastavení exekuce. Nadto soud konstatoval, že právní zástupce doložil k exekučnímu návrhu procesní plnou moc pro celé řízení, z jejíhož obsahu jasně plyne, že se vztahuje i na exekuční řízení (srov. čl. 6 soudního spisu).
10. Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
11. V souvislosti s návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se tedy tímto návrhem obsaženým v dovolání nezabýval.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 10. 2026
JUDr. M. J., Ph.D. předsedkyně senátu