Plný text
20 Cdo 2439/2026-536
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné I-Xon a. s., se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem [adresa] proti povinnému P. H., zastoupenému Mgr. Vítem Pavkem, advokátem se sídlem [adresa] pro 161 226,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 24 EXE [č.], o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. května 2026, č. j. 35 Co 62/2026-477, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 26. ledna 2026, č. j. 24 EXE [č.], kterým Okresní soud v České Lípě (dále též jen „soud prvního stupně“) výrokem I. zamítl návrh povinného na vydání předběžného opatření a výrokem II. zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 20. června 2025.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 20. prosince 2019 a exekučním titulem je rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 14 C 74/2016-30, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 18. ledna 2019, č. j. 14 C 74/2016-77. Povinný své návrhy odůvodnil tím, že nikdy nedošlo k vyhlášení exekvovaného rozsudku, exekuce je vedena podvodně a falešně, je výsledkem korupčního jednání samosoudce JUDr. Karla Meryho a blokací účtů měl být zbaven možnosti čerpat dotace. Cítí se trvale diskriminovaný, okrádaný a cíleně likvidovaný.
Odvolací soud se ohledně návrhu na nařízení předběžného opatření ztotožnil se závěrem napadeného usnesení, že takový návrh v řízením vykonávacím, ať již jde o výkon rozhodnutí nebo exekuci, není vůbec možný. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i jde-li o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, jelikož nebyly shledány žádné důvody ve smyslu § 268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V této souvislosti uvedl, že povinný se domáhá zastavení exekuce opětovně z týchž důvodů, přičemž soudy se již s totožnými námitky opětovně podrobně vypořádaly v pravomocných rozhodnutích. Jedinou nově uplatněnou skutečností je nemožnost ucházet se o dotace poskytované státem, což však nemůže představovat důvod k zastavení exekuce.
Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí dovolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda může soud uzavřít, že není dán důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., aniž by posoudil povinným tvrzené objektivní dopady exekuce do jeho základních životních potřeb spolu s jeho vysokým věkem a vážným zdravotním stavem. Soudy se podle něj nevypořádaly s jeho námitkami, že v době rozhodování nalézacího soudu pečoval o těžce nemocnou matku, podstoupil čtyři operace srdce, je důchodcem a v důsledku výkonu rozhodnutí mu nezbývají prostředky pro zajištění jeho základních potřeb. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. dubna 2021, sp. zn. I. ÚS 1486/20, podle kterého mohou v exekučním řízení nastat zcela zjevně nespravedlivé situace a právě § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dává obecným soudům možnost zvážit, zda mimořádné zájmy povinného na zastavení exekuce nepřevažují nad zachováním právní jistoty povinného, což soudy v projednávané věci neučinily. Jestliže měl odvolací soud za to, že povinným uváděná skutková tvrzení či důkazní návrhy jsou neúplná, měl mu postupem podle § 118a o. s. ř. poskytnout potřebné poučení, což však neučinil. Povinný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání povinného je nepřípustné a nedůvodné. Povinným předkládaná právní otázka není otázkou judikatorně neřešenou a odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když se ve svém usnesení zabýval otázkou, zda jsou dány mimořádné okolnosti odůvodňující výjimečné prolomení exekučního titulu z důvodu zjevné nespravedlnosti, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Oprávněná poukázala na to, že povinný ve svém návrhu na zastavení exekuce ze dne 20. června 2025 sice uvedl, že v minulosti pečoval o těžce nemocnou matku a že podstoupil čtyři operace srdce, ale uvedené skutečnosti byly tvrzeny především v kontextu rozsáhlé argumentace povinného o údajném protiprávním jednání soudu, oprávněné a dalších osob. Nebyly však konkretizovány ve vztahu k aktuálním dopadům této exekuce na zajištění základních životních potřeb povinného. Z návrhu proto nevyplývalo, že by pokračování exekuce představovalo pro povinného natolik mimořádný a likvidační zásah, že by dosahoval intenzity zjevné nespravedlnosti ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Upozornil dále na to, že tvrzení obsažené v dovolání, podle něhož měl povinný uvedené okolnosti tvrdit jak v návrhu na zastavení exekuce, tak v následném odvolání, neodpovídá zcela obsahu odvolání, neboť v něm povinný založil svoji argumentaci zejména údajném korupčním a protiprávním jednání, diskriminaci, nezákonnosti exekuce a požadavku na náhradu škody. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud odvolání povinného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolací soud předně uvádí, že se ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. může dojít i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Prostor pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se však vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění z přisouzeného exekučního titulu je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, že je nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, ze dne 2. prosince 2020, sp. zn. 20 Cdo 3478/2020, ze dne 6. srpna 2024, sp. zn. 20 Cdo 1953/2024). Rovněž judikatura Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2230/16, sp. zn. II. ÚS 3194/2018, sp. zn. II. ÚS 2357/16 či sp. zn. I. ÚS 2456/16) ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2019, sp. zn. 20 Cdo 2559/2019).
V projednávané věci se odvolací soud i soud prvního stupně podrobně zabývaly opakovaným návrhem povinného na zastavení exekuce, a jejich závěru, že povinný se domáhá zastavení exekuce z týchž důvodů (více či méně odlišně formulovaných), nelze nic vytknout, neboť většina z nich (např. správnost či vykonatelnost exekučního titulu, podání trestního oznámení povinným, návrh na přiznání odškodnění povinnému, na vyloučení soudce, atd.) již byla podrobně vypořádána v předešlých rozhodnutích odvolacího soudu, která již nabyla právní moci. Výslovně se přitom zabývaly i otázkou namítané zjevné nespravedlnosti a uzavřely, že o takový výjimečný případ se nejedná. Nově uplatněnými skutečnosti byly toliko námitky povinného, že kvůli postižení účtů exekučním příkazem nemůže dosáhnout na státem poskytované dotace, v důsledku čehož požadoval náhradu tvrzené škody. Soudy v této souvislosti správně konstatovaly, že uvedená námitka nepředstavuje důvod pro zastavení exekuce, a to ani podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť nucené vymožení dobrovolně nesplněné povinnosti je smyslem vykonávacího řízení, a negativní důsledky provádění exekuce proto nemohou být z logiky věci důvodem pro její zastavení.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud neposoudil v odvolání tvrzené objektivní dopady exekuce do jeho základních životních potřeb spolu s jeho vysokým věkem a vážným zdravotním stavem, dovolací soud má za to, že z odvolání není seznatelné, že by povinný namítal, že mu v důsledku exekuce nezbývají prostředky pro zajištění základních potřeb, jelikož obsahem odvolání byla zcela zřejmě polemika se soudy, soudci, oprávněnou, jakož i celým právním systémem z důvodu údajné diskriminace, korupce a okrádání povinného.
Výtky dovolatele, že soud jej nepoučil o nutnosti v potřebném rozsahu tvrdit rozhodné skutečnosti a k tomu označit důkazy ve smyslu § 118a o. s. ř., představují námitku vad řízení. Ty však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, ze dne 30. května 2023, sp. zn. 33 Cdo 850/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. září 2023, sp. zn. II. ÚS 2244/23, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024, sp. zn. 33 Cdo 870/2024, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2024, sp. zn. IV. ÚS 2189/24). Dovolací soud současně neshledává, že by hodnocení důkazů odvolacím soudem v projednávané věci bylo v extrémním rozporu s vyvozenými závěry či neslo znaky libovůle.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu