Plný text
20 Cdo 2503/2026-1408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly ve věci nezletilých a) AAAAA (pseudonym), b) BBBBB, c) CCCCC, a d) DDDDD, všichni bytem [adresa] Plzeň, se sídlem v [adresa] zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v [adresa] zastoupeného Mgr. Michaelou Bednárikovou, MBA, advokátkou se sídlem [adresa] o návrhu otce na výkon rozhodnutí, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 99 P 105/2025, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. května 2026, č. j. 56 Co 66/2026-M 100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím změnil výrokem I. usnesení Okresního soudu Plzeň-město (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. března 2026, č. j. 99 P 105/2025-M1, tak, že zamítl návrhy otce ze dne 17. července 2025, ze dne 18. srpna 2025, ze dne 23. září 2025 a ze dne 30. října 2025, pokud se týkaly nezletilých a) a b). Výrokem II. změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. tak, že ve vztahu k nezletilým c) a d) nařídil výkon rozhodnutí, a to rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 6. září 2024, č. j. 3 Nc 40/2024-145, který nabyl právní moci dne 7. října 2024, tak, že matce uložil (ve výroku specifikovanou) pokutu za řádné neuskutečnění prázdninového styku nezletilých c) a d) s otcem. Odvolací soud dále uložil matce a otci, aby povinnost předat a převzít nezletilé c) a d) v místě a čase dle vykonávaného rozsudku, pokud je místem předání a převzetí bydliště matky, byla vykonána pod dohledem orgánu sociálně-právní ochrany dětí – Statutárního města Plzeň, a to po dobu tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“, ve spojení se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jde o výkon rozhodnutí ve věcech rodinněprávních, zabýval se dovolací soud předně tím, zda je dovolání přípustné s ohledem na § 30 odst. 1 z. ř. s.
Podle § 30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Právní úprava nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle hlavy páté části druhé zákona o zvláštních řízeních soudních se s účinností zákona o zvláštních řízeních soudních přesunula z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (podle kterého dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení) do shora uvedeného § 30 z. ř. s. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 1049/2015). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (o výkon rozhodnutí o péči o nezletilé dítě), upravené v části druhé hlavě páté (§ 500 a násl. z. ř. s.) tohoto zákona, a současně se nejedná o žádnou z výjimek taxativně vymezených v ustanovení § 30 z. ř. s., nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1630/2015).
Z uvedeného vyplývá, že účastníkům se v napadeném usnesení dostalo nesprávného poučení, že proti němu je dovolání přípustné. Nesprávné poučení o tom, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, však samo o sobě přípustnost dovolání nezaloží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1630/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo 4947/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2021, sp. zn. 20 Cdo 2451/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2022, sp. zn. I ÚS 3426/21).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2026
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu