Plný text
20 Cdo 2715/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněné nezletilé [nezletilý], zastoupené matkou R. D., narozenou [datum], zastoupené JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem [adresa] proti povinnému J. D., o zastavení exekuce vedené u soudního exekutora JUDr. R. C., Exekutorský úřad Mělník, pod sp. zn. 031 Ex 487/14, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 28 Co 509/2015-287, a proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 10. 2015, č. j. 16 EXE 2311/2014-251, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 2. 10. 2015, č. j. 16 EXE 2311/2014-251, Okresní soud v Mělníku zastavil dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, exekuci na majetek povinného (výrok I.) a rozhodl, že soudní exekutor ani žádný z účastníků nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.). K zániku práva na výživné pro nezletilou E. a na běžné výživné pro nezletilou E. a nezletilého J. došlo splněním vyživovací povinnosti před zahájením exekučního řízení, neboť nezletilý J. byl předběžným opatřením soudu od 23. 10. 2013 svěřen do péče povinného, který dále poukazoval výživné na nezletilou E. na účet, který mu sdělila matka oprávněné. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 28 Co 509/2015-287, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Oprávněná usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. (dále jen z. ř. s.) resp. čl. II, bod 1 zákona č. 404/2012 Sb.).
Právní úprava nepřípustnosti dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle hlavy páté části druhé zákona o zvláštních řízeních soudních se s účinností tohoto zákona přesunula z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (podle kterého dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení) do ustanovení § 30 shora označeného z. ř. s. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2015, sp. zn. 21 Cdo 1049/2015). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci jde o řízení o výkon rozhodnutí ve věcech výživného, upravené v části druhé hlavě páté (§ 511 a násl. z. ř. s.) tohoto zákona, a současně se nejedná o žádnou z výjimek taxativně vymezených v § 30 z. ř. s., není dovolání přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1630/2015).
Přípustnost dovolání nezaloží ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Odo 937/2002).
Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, odmítl.
Dovolání oprávněné bylo odmítnuto a povinnému vzniklo podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; podle obsahu spisu mu však v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Vladimír Kůrka předseda senátu