Plný text
20 Cdo 5287/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Biskupství českobudějovického, se sídlem v [adresa] identifikační číslo osoby [IČO], proti povinné Mgr. O. S., Č. B., zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Horoměřicích, Nebušická č. 709, pro 181 720,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 19 E 435/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. července 2015, č. j. 7 Co 1201/2015-84, takto:
Dovolání povinné se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. července 2015, č. j. 7 Co 1201/2015-84, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, zda lze ve vykonávacím řízení přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Ohledně dovolatelčiny námitky nicotnosti exekučního titulu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k vydání platebního rozkazu ze dne 18. ledna 2008, č. j. 57 Ro 46/2008-9, měla soudní tajemnice I. H. pravomoc podle ustanovení § 6 odst. 2 písm. j) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud neshledal, že by v dané věci byly důvody k přerušení řízení a předložení návrhu Ústavnímu soudu podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to z toho důvodu, že zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění účinném do 30. června 2008 již byl zrušen novou právní úpravou. Podle ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení nepřípustný, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti nebo dosud nebyly vyhlášeny ve Sbírce zákonů nebo jiným zákonem stanoveným způsobem.
Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nemůže být dovolatelkou uplatněný návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 o. s. ř.) důvodný, o čemž dovolací soud zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, publikované na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. února 2016
JUDr. Zbyněk Poledna