Plný text
21 Cdo 1362/2026-177
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně K. N., zastoupené Mgr. Ladislavem Vrubelem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému O. S., zastoupenému Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí č. 492/18, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 46 C 198/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2025, č. j. 15 Co 162/2025-149, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ladislava Vrubela, advokáta se sídlem v Brně, Staňkova č. 103/18.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 46 C 198/2024-50, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. XY, součástí je stavba bez čp/če, jiná st. a pozemek parc. č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY, na LV č. XY, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 947 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II). Dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastnicí obou uvedených pozemků, které nabyla příklepem ve veřejné dražbě nedobrovolné, což bylo prokázáno notářským zápisem o průběhu dražby a potvrzením o nabytí předmětu dražby. Pozemky žalovaný užívá bez právního důvodu a proti vůli vlastníka (žalobkyně). Tvrzení žalovaného, že dražba je neplatná, že se jednalo o dražbu fiktivní a zdánlivou, nebylo v řízení prokázáno (ani v řízení podle § 48 zákona o veřejných dražbách). Žalovaný netvrdil ani žádný konkrétní užívací titul k bydlení, který by žalovanému svědčil.
2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 15 Co 162/2025-149, potvrdil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), ve výroku II o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 20 367 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 6 655 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti ve veřejné držbě, která řádně proběhla (notářský zápis sp. zn. 16/2022 sepsaný dne 10. 1. 2022 notářem JUDr. Milanem Šmidrkalem, protokol o provedené dražbě elektronické č. XY, potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby), postupem podle § 48 zákona č. 26/2000 Sb. (o veřejných dražbách) nebyla soudem vyslovena neplatnost uvedené dražby, ani se nejednalo o zneužití institutu veřejné dražby a dražba fakticky neproběhla (žalovaný, jako správce svěřeneckého fondu žádnou takovou námitku v minulosti neuplatnil). Z listu vlastnictví č. XY ze dne 29. 1. 2025 je zřejmé, že po konání uvedené dražby došlo k vyčlenění nově vzniklých pozemků (pozemek parc. č. XY, na němž stojí přístavek, v němž přebývá žalovaný, vznikl vydělením z pozemku p. č. XY) a že předmětem dražby byl mimo jiné i pozemek parc. č. XY, nejen pozemek parc. č. XY. Námitky, které vůči dražbě v průběhu řízení žalovaný uváděl, nemohou vést k závěru, že by dražba vůbec neproběhla a že by byla fiktivní. Souhlas předchozího vlastníka k trvalému pobytu žalovaného nezaložil právo žalovaného užívat předmětné nemovitosti, neboť se jednalo toliko o prostý souhlas osoby vlastníka, že nějaká osoba předmětnou nemovitost užívá (pro evidenční účely).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání. Namítá, že „z okolností nabytí vlastnického práva k nemovitostem žalobkyní vyplývá, že jak žalobkyně, jako vydražitel, tak společnost IFIS investiční fond, a. s., jako navrhovatel dražby, zneužily institutu dražby, aby dosáhly přechodu vlastnického práva k nemovitostem z fondu na žalobkyni, ačkoliv obě věděly, že dražba je vedena pro vymožení neexistující pohledávky, tedy neoprávněně“. Žalobkyně nabyla vlastnické právo k nemovitostem v rozporu se zákonem a způsobem, který zásadně odporuje veřejnému pořádku, jde o jednání neplatné. Žalovaný namítá, že soudy se v rámci rozhodnutí věci odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, z něhož vyplývá, že pokud je veřejná dražba nařízena nebo provedena v rozporu s principem poctivosti a zákazem zneužití práva, pak nelze vlastnickému právu založenému takovou dražbou přiznat právní ochranu, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3957/2023, že se jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, „fingovanou“, kdy došlo ke zneužití institutu veřejné dražby a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla, neboť „dražba navenek proběhla, ale jejím účelem nebylo dosáhnout vymožení existující pohledávky, ale zajistit bezúplatný přechod vlastnického práva k nemovitostem z fondu na žalobkyni“. Soudy „odmítly provést žalovaným navržené důkazy, které jeho tvrzení o zneužití dražby prokazují“, „zatížily řízení vadou, která zakládá nesprávnost rozsudku“ a tím došlo „k porušení základních práv a svobod žalobce“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 243 písm. a) o. s. ř. odložil vykonatelnost rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu.
4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného z důvodu nepřípustnosti odmítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu veřejné nedobrovolné dražby, jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 569/2005, který byl uveřejněn pod č. 54/2006 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2646/2008). Nebylo-li tedy pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že je veřejná dražba neplatná, nemůže být v této dražbě nabyté vlastnické právo vydražitele úspěšně zpochybňováno v řízení o určení vlastnictví k předmětu této dražby, v řízení o vydání (vyklizení) předmětu dražby nebo v jiném řízení, pro něž je významné (jako předběžná otázka) vlastnictví k předmětu dražby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, který byl uveřejněn pod č. 25/2007 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, který byl uveřejněn pod č. 10/2007 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, který byl uveřejněn pod č. 52/2006 Sb. rozh. obč.). Z ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách je nutné dovodit, že veřejnou dražbou je jen takové jednání, které je veřejné, které se koná na základě návrhu navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na předem určeném místě, jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob, které se dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a které je ukončeno buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek učinil nejvyšší podání, nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen jestliže bylo provedeno osobou, která má k provádění dražeb příslušné živnostenské oprávnění. Jde-li o veřejnou nedobrovolnou dražbu, musí být rovněž řádně doloženo, že navrhovatelem dražby je dražební věřitel, který je legitimován požadovat uspokojení své pohledávky z výtěžku dražby; jinak by totiž smyslem (účelem) jednání prováděného dražebníkem nebylo (nemohlo být) uspokojení pohledávky dražebního věřitele, ale – objektivně vzato – jiný cíl, který by získání výtěžku z přechodu vlastnictví na základě dražby jen předstíral (fingoval). Judikatura umožnila zpochybnit nabytí vlastnického práva vydražitele příklepem ve veřejné dražbě pouze v případě, že se jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, tedy „fingovanou“, tedy v případech, kdy došlo k zneužití institutu veřejné dražby (a k zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla, byť (ve vztahu k vnějšímu světu) vykonaná dražba formálně naplnila všechny předpoklady a podmínky veřejné dražby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 898/2020, ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. II. ÚS 1337/21). Při veřejné nedobrovolné dražbě má navrhovatel dražby postavení dražebního věřitele (oprávnění požadovat uhrazení své pohledávky z výtěžku dražby) nejen v případě, že mu pohledávka byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím, vykonatelným rozhodčím nálezem nebo založena vykonatelným notářským zápisem, který obsahuje náležitosti stanovené zvláštním právním předpisem, popřípadě že je zajištěna zástavním právem k dražené nemovitosti, ale pouze tehdy, jestliže mu nebrání ve vymáhání pohledávky cestou veřejné nedobrovolné dražby rozhodnutí soudu nebo jiný úřední zákaz; v případě, že při dokládání postavení dražebního věřitele byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat oprávnění navrhovatele dražby požadovat uhrazení své pohledávky z výtěžku dražby za doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že mu vymáhaná pohledávka nesvědčila nebo že mu bylo zakázáno požadovat její uspokojení cestou veřejné nedobrovolné dražby; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k předmětu dražby i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby měl právní postavení dražebního věřitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 959/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2086/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2026, sp. zn. 21 Cdo 2669/2025 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1444/2022).
10. Závěr o tom, že žalobkyně se stala vlastnicí předmětných nemovitostí ve veřejné nedobrovolné dražbě, učinil odvolací soud z notářského zápisu sp. zn. 16/2022 sepsaného dne 10. 1. 2022 notářem JUDr. Milanem Šmidrkalem, o osvědčení průběhu elektronické nedobrovolné dražby nemovitých věcí, která se uskutečnila dne 5. 1. 2022, z potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby ze dne 20. 1. 2022, z dražební vyhlášky č. XY a z protokolu o provedené dražbě elektronické č. XY, kterými bylo prokázáno, že nedobrovolná dražba skutečně proběhla a že žalobkyně nabyla vlastnictví k nemovitostem příklepem uděleným v nedobrovolné dražbě. Obchodní společnost PROKONZULTA, a. s. (dražebník) byla zastoupena členem správní rady, jako licitátor dražebníka, navrhovatelem dražby byla obchodní společnost IFIS investiční fond, a. s., když došlo ke změně věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 11. 2021 (z věřitele S. M. N.) a na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 12. 2020 (z původního věřitele S. N.). Vlastníkem předmětu dražby byl Spravovaný svěřenecký fond XY, soukromý rodinný svěřenecký fond, dlužníkem byl Z. V. Nedobrovolná dražba byla prováděna za účelem uspokojení pohledávky navrhovatele dražby za dlužníkem na základě smlouvy o půjčce ze dne 3. 9. 2013 uzavřené mezi dlužníkem a původním věřitelem, pohledávka je zajištěna exekutorským zástavním právem na základě rozhodnutí soudního exekutora JUDr. P. K. ve prospěch navrhovatele dražby (zástavního věřitele) vůči povinnému.
11. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými žalovaný uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [namítá-li, že „žalobkyně nabyla nemovitosti v dražbě na základě série právních jednání vyplývajících z vědomého uplatnění neexistující pohledávky“ a že „žalobkyně, jakožto vydražitel v dražbě, tak společnost IFIS Investiční fond, a. s. jakožto navrhovatel dražby, zneužili institutu dražby, aby dosáhli přechodu vlastnického práva k nemovitostem z fondu na žalobkyni, ačkoliv oba věděli, že dražba je vedena pro vymožení neexistující pohledávky“]. Podstatou dovolacích námitek žalovaného je nesouhlas s tím, k jakým důkazům odvolací soud přihlédl, jak tyto důkazy hodnotil a jaký závěr o skutkovém stavu na základě tohoto hodnocení učinil. Dovolatel činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci.
12. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
13. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
14. Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
15. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud i soud prvního stupně se „odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, přičemž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 822/2022, a ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3957/2023, pak přehlíží, že soudy v uváděných věcech aplikovaly stejné obecné závěry, avšak vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než jaký byl dán v projednávané věci (nejedná se o vydání movité věci – nákladního vozidla, které neměl dražebník v době nabytí vlastnického práva u sebe, nebo o nedostatek aktivní legitimace žalobkyně k žalobě na určení neplatnosti dobrovolné veřejné dražby).
16. Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že „soud prvního stupně i odvolací soud odmítly provést žalovaným navržené důkazy, které jeho tvrzení o zneužití dražby žalobkyní prokazují“, a že „řízení před odvolacím soudem i soudem prvního stupně je ve věci zatíženo vadou, která zakládá nesprávnost napadeného rozsudku“, ale mohly by představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
17. V části, v níž směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
18. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
20. Dovolatel v dovolání navrhl odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.