Plný text
21 Cdo 1533/2026-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce L. B. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému invelt – s. r. o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupenému JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, o 718 719 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 413/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2026, č. j. 58 Co 1/2026-385, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 072,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Borise Vacy, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2026, č. j. 58 Co 1/2026-385, není přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Závěr odvolacího soudu, že jednání žalovaného, kterým měla být žalobci způsobena újma, není možné hodnotit jako zvlášť bezohledné, dosahující intenzity hrubé nedbalosti, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je hrubá nedbalost nedbalostí nejvyšší intenzity, svědčící o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, publikovaný pod č. 59/2015 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018, uveřejněný pod č. 18/2020 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 64/2021, uveřejněný pod č. 35/2022 Sb. rozh. obč.).
4. Z uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud vycházel a pro závěr, zda jednání žalovaného dosahovalo intenzity hrubé nedbalosti, dostatečně zvážil všechny rozhodné okolnosti (viz odst. 22–24 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud měl dále zabývat otázkou, jaký vliv na intenzitu nedbalého jednání žalovaného měla dlouhodobost tohoto jednání a zda tím nedošlo k naplnění hrubé nedbalosti ve smyslu ustanovení § 2898 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, pak přehlíží, že žalovaný uzavíráním kupních smluv s žalobcem porušoval svůj závazek vůči třetí osobě (společnosti BMW Czech Republic s. r. o.), nikoli vůči žalobci, a že ani opakovaným uzavíráním kupních smluv, ani jejich plněním nebyla žalobci způsobena újma (žalobce naopak dosahoval zisku); újma (škoda) mohla žalobci vzniknout až ve chvíli, kdy žalovaný porušil svoji smluvní povinnost dodat žalobci sjednaná vozidla.
5. Z obsahu dovolání nadto vyplývá, že dovolatel zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (zejména jeho skutkové závěry, že vozidlo, které bylo společností žalobce prodáno turecké společnosti, bylo následně „přeprodáno“ do Ruska, na které se vztahovala sankční opatření Evropské unie, a že pro žalobce nemělo jednání žalovaného spočívající v nedodání sjednaných vozidel zvlášť významný dopad, neboť žalobce si mohl zajistit dodávku vozidel od jiných prodejců) a nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl).
6. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
7. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
8. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu