Plný text
21 Cdo 1994/2026-573
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně Ambis Univerzita, a. s. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Danou Burdovou, advokátkou se sídlem v [adresa] proti žalovanému L. S., zastoupenému JUDr. Miroslavem Moltašem, LL.M., advokátem se sídlem v Hustopečích, Střední č. 933/10, o 120 765 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3 C 38/2023, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. dubna 2026, č. j. 60 Co 62/2026-513, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Dany Burdové, advokátky se sídlem v Praze, V Parku č. 2308/8.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 4. 2026, č. j. 60 Co 62/2026-513, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je (v jeho závěru, že v projednávané věci nejsou dány důvody, pro které lze vyhovět návrhu na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 o. s. ř.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolatelem předestřená právní otázka [„zda je přípustné aplikovat rigidní procesní následek neprominutí lhůty vůči slabší straně (spotřebiteli), je-li zmeškání marginální (2 dny), způsobené výlučně pochybením zástupce a zároveň vykazuje-li meritorní rozhodnutí prvního stupně znaky ústavního excesu (rozhodování bez účasti omluveného účastníka a existence důvodného podezření z falšování smluvního titulu)“] přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť není důvod, aby byla dovolacím soudem posouzena jinak.
3. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Tam, kde má účastník zástupce a zmeškaný úkon mohl zástupce učinit, se musí důvod zmeškání týkat zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4459/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4001/2017). Za „omluvitelný důvod“, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou. Účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu zabrání provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti, tj. toho, co lze v dané situaci omluvit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod č. 63/2016 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1573/2020). Současně je nutno mít na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015, uveřejněné pod č. 99/2016 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013). Při zkoumání omluvitelnosti důvodu zmeškání lhůty soud musí vždy vycházet z konkrétních (individuálních) okolností každého jednotlivého případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2680/2020, či ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 329/2021).
4. V projednávané věci byl žalovaný po celou dobu řízení zastoupen advokátem (tedy osobou poskytující právní služby), který mohl příslušný procesní úkon učinit. Omluvitelný důvod zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 10. 2025, č. j. 3 C 38/2023-420, se tedy musí týkat tohoto advokáta. Nemůže proto obstát dovolací argumentace, podle které pochybení advokáta, které vedlo ke zmeškání lhůty k provedení procesního úkonu, nelze přičítat k tíži klienta (zastoupeného účastníka), uvedená v části VIII dovolání.
5. V návrhu na prominutí zmeškání lhůty ze dne 21. 1. 2026 žalovaný zmeškání lhůty omlouvá (vedle argumentace o nepřičitatelnosti pochybení advokáta účastníku řízení) pochybením, které „nastalo v důsledku jednorázového, neúmyslného a lidsky pochopitelného omylu právního zástupce“. Tento omyl vysvětluje tím, že advokát „si není vědom“, že v den dodání rozsudku soudu prvního stupně do datové schránky (28. 11. 2025) datovou schránku též otevřel, a pokud k tomu došlo, tak „v důsledku konkrétních okolností dne, zejména k rostoucímu množství doručovaných zpráv a složité agendě advokáta“, a „rozsudek tak nebyl fakticky identifikován jako rozhodnutí ve věci žalovaného“; uvedl, že rozsudek „poprvé reálně zaznamenal“ až při otevření datové schránky 3. 12. 2025 a žalovaného v dobré víře telefonicky informoval, že k doručení rozsudku došlo v tento den. Advokát tedy podle žalovaného jednal a postupoval v dobré víře, s náležitou péčí a v souladu s profesními standardy a jen „objektivní okolnosti jako jsou vysoký objem doručovaných zpráv, případná (tedy jen hypotetická – pozn. dovolacího soudu) nepředvídatelná zátěž, zdravotní indispozice či jiná objektivní překážka vedly k dočasné faktické neznalosti doručení“.
6. Odvolací soud se od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, uzavřel-li, že „v podaném návrhu není uváděna žádná objektivní okolnost, tedy důvod vyplývající z objektivních skutečností, pro které zástupce žalovaného nemohl včas podat odvolání proti rozsudku soudu I. stupně“, že „je nepochybné, že důvod zmeškání lhůty k podání odvolání nevyplývá z objektivních okolností, ale nastal v důsledku nedostatečně pečlivého nakládání s doručeným rozsudkem – především v opomenutí dostatečně pečlivého sledování běhu odvolací lhůty ze strany zástupce žalovaného“, že „zástupce proto mohl zabránit zmeškání odvolací lhůty pouhou pečlivou kontrolou lhůty k podání odvolání“, že „samotná okolnost, že zástupce žalovaného řádně nesledoval běh odvolací lhůty, nelze považovat za omluvitelný důvod ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř.“ a že „skutečnosti, jimiž žalovaný argumentoval v návrhu na prominutí zmeškání lhůty a které jsou dlouhodobé – systémová obtížnost datových schránek, správa záležitostí více klientů advokátem, pokles pozornosti advokáta při množství práce – nemohou představovat omluvitelný důvod ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř.“ (body 25, 27, 29 a 31 odůvodnění napadeného usnesení). Odvolací soud v této souvislosti též správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013 (obsahující závěr dovolacího soudu, že opomenutí evidence a sledování běhu odvolací lhůty není omluvitelným důvodem ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř.). Nesprávný procesní postup advokáta v takovém případě může založit odpovědnost advokáta za škodu podle § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších přepisů; zásadně však nelze takové pochybení advokáta řešit prostřednictvím institutu prominutí zmeškání lhůty podle § 58 odst. 1 o. s. ř. a považovat jej za omluvitelný důvod, pro který účastník (jeho zástupce) zmeškal lhůtu učinit včas příslušný procesní úkon (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2680/2020).
7. Dovolatel namítá, že se odvolací soud dopustil zkreslení skutkových tvrzení žalovaného, pokud vyšel ze závěru, že „v podaném návrhu není uváděna žádná objektivní okolnost (...) skutečnosti, jimiž žalovaný argumentoval, jsou dlouhodobé a trvalé – systémová obtížnost datových schránek, správa záležitostí více klientů advokátem“, neboť žalovaný v návrhu na prominutí zmeškání lhůty jasně uvedl, že „advokát se v předmětném období podrobil několika lékařským vyšetřením jeho vážného zdravotního stavu“. Uvedená námitka však přehlíží, že – jak uvedeno shora v bodu 5 – žalovaný zmeškání lhůty omlouvá pochybením, které „nastalo v důsledku jednorázového, neúmyslného a lidsky pochopitelného omylu právního zástupce“ při sledování odvolací lhůty. Jako překážku (událost), která advokátu objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabránila učinit včas odvolání, však konkrétní zdravotní indispozici advokáta nebo lékařské vyšetření, jemuž se advokát podrobil, neuvádí. O „zdravotní indispozici nebo náhlé nepředvídatelné okolnosti“ se v návrhu zmiňuje jen hypoteticky (označuje je za „možné“ nebo „případné“) a jen v této souvislosti uvádí shora uvedené skutečnosti o tom, že advokát se podrobil lékařským vyšetřením; pouze hypotetickou skutečnost nelze považovat za okolnost, která objektivně účastníku (jeho zástupci) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon. Návrh na prominutí zmeškání lhůty nebyl z tohoto důvodu neurčitý a nebyl důvod, aby soud prvního stupně jeho vady odstraňoval – jak je namítáno v dovolání – postupem podle § 43 o. s. ř. Pokud soud prvního stupně nepovažoval za důvod pro prominutí zmeškání lhůty „hypotetické zdravotní indispozice či nepředvídatelné okolnosti“ (bod 13 odůvodnění usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 2. 2026, č. j. 3 C 38/2023-496), pak žalovaný ve svém odvolání proti tomuto závěru nic nenamítal a odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení vypořádal s námitkami, které žalovaný na podporu své odvolací argumentace uvedl.
8. Vzhledem k tomu, jak ustálená rozhodovací praxe vymezila obsah pojmu „omluvitelný důvod“ ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. (srov. shora bod 3), nelze pod tento pojem – jak nesprávně dovozuje dovolatel – podřazovat hmotněprávní status spotřebitele (nebo jiné slabší smluvní strany) účastníka, který lhůtu k provedení procesního úkonu zmeškal. Tento status tedy sám o sobě není omluvitelným důvodem a nezakládá důvod pro prominutí zmeškání lhůty, a to bez ohledu na délku zmeškání. Jeho význam může být jen nepřímý, pokud se promítne do konkrétních poměrů, které účastníku bránily procesní úkon včas učinit. Takové okolnosti však ze skutkových tvrzení žalovaného ani z dalšího obsahu spisu nevyplývají.
9. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky, že soud prvního stupně „měl … postupovat podle § 43 o. s. ř. a vyzvat dovolatele k doplnění či upřesnění návrhu“, že „vznikla situace tzv. opomenutých důkazů“, pokud soudy neprovedly žalovaným navrhovaný důkaz čestným prohlášením advokáta, čestným prohlášením pracovníka advokátní kanceláře, výpisy e-mailové komunikace a přehledy telefonických hovorů a že „napadené usnesení trpí v mnoha bodech zjevnou nepřezkoumatelností“, neboť tyto námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Protože tvrzení dovolatele o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádné odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, nebo ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022). Namítaná procesní pochybení však z obsahu spisu ani nevyplývají.
10. Výše v bodu 7 již bylo vysvětleno, že v projednávané věci nebyly důvody k tomu, aby soud prvního stupně postupem podle § 43 o. s. ř. odstraňoval vady návrhu na prominutí zmeškání lhůty.
11. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, a obdobně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13).
12. V posuzovaném případě z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (bodu 34) dostatečně vyplývají důvody, pro které žalovaným navržené důkazy neprovedl [žalovaný „neuvedl (ani netvrdil) důvody takového charakteru, které by ani v případě svého prokázání byly způsobilé založit ospravedlnitelný důvod zmeškání lhůty“].
13. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
14. Poměřováno těmito závěry odůvodnění usnesení odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které byly odvolacím soudem shledány správnými závěry soudu prvního stupně, jež vedly k zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Toto odůvodnění má všechny náležitosti, které vyplývají z přiměřeného použití (srov. §167 odst. 2 o. s. ř.) ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Usnesení odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Pavel Malý předseda senátu