Plný text
21 Cdo 2015/2026-464
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce F. K., zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému DOPRAVNÍMU PODNIKU měst Mostu a Litvínova, a. s., se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupenému Mgr. Jakubem Pártlem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Thámova č. 137/16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 60 C 238/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. prosince 2025, č. j. 10 Co 191/2025-435, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2025, č. j. 10 Co 191/2025-435, není přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Závěr odvolacího soudu, že výpověď z pracovního poměru ze dne 16. 12. 2020 (daná žalobci žalovaným z důvodu porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci) splňuje veškeré zákonem vyžadované náležitosti a je platná, neboť jednání vytknutá žalobci představují méně závažná porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, přičemž se jedná o soustavné porušování povinností, ohledně nichž byl žalobce písemně upozorněn v době posledních 6 měsíců na možnost výpovědi, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
3. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu o soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci [§ 52 písm. g) část věty za středníkem zák. práce] se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní povinnosti, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovní povinnosti, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, který byl uveřejněn pod č. 52/1994 Sb. rozh. obč.). O soustavné porušování pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 742/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3693/2012). Nižší stupeň intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, než je méně závažné porušení, zákoník práce neupravuje; proto každé porušení pracovní povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5836/2016).
4. Z uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud vycházel, výslovně se zabýval i časovým hlediskem jednotlivých porušení pracovní povinnosti žalobcem (viz odst. 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a jeho závěr, že jednání vytknutá žalobci představují méně závažná porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, přičemž se jedná o soustavné porušování povinností, ohledně nichž byl žalobce písemně upozorněn v době posledních 6 měsíců na možnost výpovědi, je s touto konstantní judikaturou Nejvyššího soudu v souladu. Namítá-li dovolatel, že k „porušení č. 3“ došlo dne 15. 12. 2020, tedy až po uplynutí téměř šesti měsíců od předchozího porušení pracovní povinnosti, že takto výrazný časový odstup zjevně vybočuje z rámce „přiměřené časové souvislosti“ a že „porušení č. 3“ je skutkově zcela odlišné od „porušení č. 1“ a „porušení č. 2“, pak nebere náležitě v úvahu, že závěr o tom, že se zaměstnanec dopouští soustavného méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, je namístě i tehdy, pokud je mezi jednotlivými porušeními delší prodleva, nejde-li pouze o ojedinělá porušení povinnosti zaměstnance, která nenasvědčují tomu, že by měl zaměstnanec sklony k porušování svých pracovních povinností, a že pro naplnění skutkové podstaty ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zák. práce není nutné, aby se zaměstnanec dopouštěl opakovaně porušení stále stejné povinnosti (k možnosti porušení různých povinností zaměstnance srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021).
5. Z obsahu dovolání nadto vyplývá, že dovolatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (zejména se skutkovými závěry, že žalovaný vyžadoval označování příchodů zaměstnanců čipovou kartou, že proti dřívějšímu odcházení zaměstnanců z pracovní směny v případě, že střídající řidič přišel na svou směnu dříve, žalovaný „brojil“ a vytýkal ho a že žalobce měl v prosinci 2020 k dispozici potřebné, v té době dostupné ochranné pomůcky, tj. ochranný oblek, respirátor, rukavice, brýle, popř. i holínky, i když ochranná obuv nebyla povinnou a nezbytnou ochrannou pomůckou) a se způsobem, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěl), a že též v dovolání předestírá své vlastní (od soudů odlišné či jimi neučiněné) skutkové závěry (že žalovaný dlouhodobě toleroval skutečnost, že si zaměstnanci občas neoznačili příchod a že se zaměstnanci, tzv. „dvanáctkáři“, občas střídali dříve, a tím došlo ke konkludentní změně stanovené pracovní doby, a že nebylo prokázáno, že by žalovaný poskytl dne 15. 12. 2020 žalobci pro převoz pacienta dostatečné ochranné pracovní pomůcky), na základě nichž dochází k jiným právním závěrům než odvolací soud. Na základě svých vlastních (soudy neučiněných) skutkových závěrů dovolatel též formuluje otázky, které podle něj (jako dovolacím soudem dosud nevyřešené) zakládají přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (viz str. 6 dovolání).
6. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
7. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
8. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná (viz hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně zejména v odst. 66 odůvodnění jeho rozsudku a dále viz odst. 18 a 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
9. Namítá-li dovolatel, že porušení povinnosti, které je tolerováno zaměstnavatelem u všech ostatních zaměstnanců, nemůže být porušením u „jednoho konkrétního zaměstnance“ a že takový postup by byl zjevně v rozporu se zásadou rovného zacházení, pak přehlíží, že v projednávané věci odvolací soud nezjistil v souvislosti s výpovědí z pracovního poměru danou žalobci žalovaným žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru o závadném (nerovném) zacházení se žalobcem (skutkové závěry odvolacího soudu přitom nelze – jak bylo uvedeno výše – v dovolacím řízení zpochybnit).
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen uplatnění zmatečnostní vady podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné [podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.]. Uvedený předpoklad však v projednávané věci splněn není.
11. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu