Plný text
21 Cdo 2420/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce J. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Petrem Jahelkou, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované České republice – Státnímu pozemkového úřadu v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO [IČO], o předložení kupní smlouvy katastrálnímu úřadu, eventuálně o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, o žalobě pro zmatečnost a o žalobě na obnovu řízení podaných žalobcem proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. února 2011 č. j. 10 C 4/2010-127 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. června 2011 č. j. 15 Co 414/2011-166, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 4/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. ledna 2015 č. j. 15 Co 448/2014-379, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 14. 1. 2015 č. j. 15 Co 448/2014-379 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru odvolacího soudu o neopodstatněnosti žaloby na obnovu řízení z důvodu uvedeného v ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť „výzva Pozemkového fondu ČR“ ze dne 4. 9. 2002 doručená žalobci, kterou žalobce mohl označit jako důkaz již v původním řízení (a kterou označil ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), ani výslech žalobce jako účastníka řízení nepředstavují důkazy, které by žalobce nemohl bez své viny použít v původním řízení, srov. například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 1973 sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1303/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 28 Cdo 2012/2014 a v nich vyjádřený právní názor, že nemožností použít skutečností, rozhodnutí nebo důkazů bez své viny v původním řízení je míněna nemožnost provést dokazování v soudním řízení anebo nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu a že tu nejde o případy neprovedení možného dokazování soudem ohledně těch skutečností, rozhodnutí a důkazů, které byly účastníky řízení označeny, avšak soudem byly pokládány za nerozhodné, a proto k jejich dokazování nebylo přikročeno, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002 sp. zn. 20 Cdo 1170/2001, uveřejněné pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není důkaz, o němž účastník v původním řízení věděl a jehož provedení nenavrhl; k závěru odvolacího soudu o neopodstatněnosti žaloby pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., neboť nebylo zjištěno, že by soudci, kteří rozhodovali v původním řízení, byli vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci ve smyslu ustanovení § 14 o. s. ř., srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999 sp. zn. 2 Cdon 828/96, který byl uveřejněn pod č. 33 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2005 sp. zn. 21 Nd 120/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 21 Nd 361/2013 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015 sp. zn. 21 Nd 439/2014] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [namítá-li vady řízení, které spatřuje v tom, že mu nebyl v řízení o žalobě pro zmatečnost a o žalobě na obnovu řízení ustanoven zástupce, přestože jsou „jeho poměry soudu známy“, že usnesení soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné a že bylo „zkráceno“ jeho „právo na odvolání proti výroku ve věci“, neboť odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobu pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zamítl, přestože soud prvního stupně, který řízení o žalobě pro zmatečnost v této části zastavil, „ve věci vůbec nerozhodl“], dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. J. D. senátu